327/2005 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2005 v plénu složeném z předsedy

Pavla Rychetského a soudců Františka Duchoně, Vojena Güttlera, Pavla

Holländera, Ivany Janů, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila,

Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu

skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 3a

zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších

předpisů,



takto:



Ustanovení § 3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění

pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce

zákonů.



Odůvodnění



I.



Dne 5. 5. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 18 senátorů Senátu

Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatelé") na zrušení § 3a

zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších

předpisů, (dále jen "zákon o vnitrozemské plavbě") pro jeho rozpor s

čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky (dále jen

"Ústava"), čl. 11, 35 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských

práv a základních svobod, jakož i s obsahem Úmluvy o ochraně evropských

planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních

stanovišť, oznámené pod č. 107/2001 Sb. m. s. (dále jen "Bernská

úmluva").



Navrhovatelé uvádějí, že přijetím tohoto zákonného ustanovení překročil

Parlament České republiky své postavení zákonodárce, ustanovení nemá

normativní povahu a nemá ani návaznost na jinou normativní část zákona.

Jedná se o předběžné výkladové rozhodnutí o budoucí otázce v

individuální věci. Tím, že Parlament rozhodl, že konkrétní vodní cesta

je ve veřejném zájmu, aplikoval neurčitý právní pojem na konkrétní

případ, což však přísluší zásadně správnímu orgánu, eventuálně následně

soudu, a došlo tak k porušení principu dělby moci. Parlament totiž není

oprávněn jakkoliv do moci výkonné zasahovat, napadeným zákonným

ustanovením Parlament odebral právo správním orgánům rozhodnout, co je

veřejným zájmem a z jakého důvodu.



Napadeným ustanovením došlo podle názoru navrhovatelů rovněž k porušení

práva na soudní přezkum, neboť jím bylo znemožněno přezkoumat v systému

správního soudnictví, zda správní orgán správně aplikoval neurčitý

právní pojem veřejného zájmu na konkrétní situaci. Tato otázka již

totiž byla vyřešena zákonodárcem, přičemž obecné soudy přezkoumávají

rozhodnutí orgánů veřejné moci z pohledu zákonnosti. Navrhovatelé u

shora uvedených námitek odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 1/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 40/02.



Rozpor napadeného ustanovení s Bernskou úmluvou spatřují navrhovatelé v

tom, že součástí rozvoje a modernizace vodní cesty má být vybudování

Vodního díla Prostřední Žleb a Malé Březno a Nový plavební stupeň

Přelouč, kde se vyskytují živočišné druhy chráněné touto úmluvou, jež

by byly vybudováním těchto vodních děl dotčeny. Ohroženými živočišnými

druhy, chráněnými Bernskou úmluvou, jsou v daném případě vydra říční,

ledňáček říční, orel mořský, orlovec říční, čáp černý, pisík obecný,

morčák bílý, kulík říční, bobr evropský, losos obecný, modrásek

bahenní, modrásek očkovaný, páchník hnědý, kuňka obecná, ropucha

zelená, rosnička zelená, skokan ostronosý, skokan zelený, skokan

skřehotavý, skokan hnědý a ještěrka obecná.



Napadené ustanovení přitom vyjímá stanovenou vodní cestu z ochrany

stanovené Bernskou úmluvou. Jakkoliv tato úmluva umožňuje určité

výjimky z ochrany živočichů a rostlin, uvedené vynětí rozhodně mezi

tyto povolené výjimky nepatří.



Navrhovatelé rovněž uvádějí, že z parlamentní rozpravy vyplývá, že

cílem napadené úpravy je upřednostnit výstavbu vodní cesty před

vlastnickým právem a právem na ochranu životního prostředí, obejít

případné neudělení výjimky z ochrany životního prostředí a chránit

rejdaře, loďaře a stavaře před těmi, kteří by chtěli stavbám zabránit.

Základní právo na životní prostředí přitom stojí na výrazně vyšší

úrovni než blíže nedefinovaný veřejný zájem. V této souvislosti

navrhovatelé odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

35/93.[Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka

rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 7; vyhlášen pod č. 49/1994 Sb.].



K otázce ochrany vlastnického práva navrhovatelé odkazují na rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva v případu Sporrong a Lonnröth v.

Švédsko (1982), ve kterém soud konstatoval, že konflikt veřejných zájmů

s ochranou vlastnického práva musí být řešen v souladu s principem

"fair balance". Tato možnost vyvažování je ale napadeným ustanovením

apriori vyloučena a řešena v neprospěch vlastnického práva.



II.



Ústavní soud si podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")

vyžádal vyjádření k podanému návrhu od Poslanecké sněmovny a Senátu

Parlamentu České republiky, jako účastníků řízení.



Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. Lubomír

Zaorálek ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že účelem ustanovení § 3a

zákona o vnitrozemské plavbě bylo umožnit plynulejší výstavbu vodní

cesty v těch úsecích Labe a Vltavy, které jsou rozhodující pro

podnikání v oblasti vnitrozemské plavby. Tato úprava nezasahuje do již

probíhajících správních řízení, ale týká se pouze úpravy do budoucna,

rovněž nezasahuje do pravomocí exekutivy, která v jednotlivých

správních řízeních posuzuje věc samostatně s tím, že proces správního

uvážení záleží jen na ní. Předseda Poslanecké sněmovny konstatoval, že

zákon byl schválen po řádně provedeném normotvorném procesu, byl

podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Za tohoto

stavu věci předseda Poslanecké sněmovny vyjádřil stanovisko, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je ovšem na Ústavním

soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení ustanovení § 3a

zákona o vnitrozemské plavbě posoudil ústavnost uvedeného ustanovení a

vydal příslušné rozhodnutí.



Tehdejší předseda Senátu Parlamentu České republiky doc. JUDr. Petr

Pithart ve svém vyjádření k návrhu uvedl, že Senát se při projednávání

napadené novely neztotožnil s původně navrženým vyloučením zákazů

stanovených podle zákona o ochraně přírody a krajiny, v čemž spatřoval

nepřípustné zasahování moci zákonodárné do moci výkonné. Proto schválil

vypuštění předmětné části návrhu, s čímž se následně ztotožnila i

Poslanecká sněmovna. Ve věci napadeného ustanovení však Senát většinově

neshledal takové porušení ústavních principů, které by mělo vést k jeho

neschválení. Napadené ustanovení nerozhoduje o preferenci určité

činnosti před druhou, tj., konkrétně nepreferuje rozvoj a modernizaci

vodní cesty před ochranou zvlášť chráněného území, ale povyšuje první z

nich na veřejný zájem. V příslušných správních řízeních tedy budou

příslušné orgány povolány posoudit, který z těchto veřejných zájmů má

prioritu a za jakých podmínek. Ve smyslu § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o

ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, výjimky ze

zákazů ve zvláště chráněných územích mohou být uděleny jen v případě,

pokud jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody.

Je nicméně otázkou, zda označení rozvoje a modernizace konkrétně

vymezené vodní cesty za veřejný zájem není v rozporu s principem dělby

moci. K jejímu zodpovězení je však příslušný Ústavní soud.



Ústavní soud si dále vyžádal podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona o

Ústavním soudu vyjádření Ministerstva dopravy a Ministerstva životního

prostředí.



Ministr dopravy Ing. Milan Šimonovský ve svém vyjádření k podanému

návrhu uvedl, že veřejný zájem rozvoje a modernizace vodní cesty

uvedené v napadeném ustanovení zákona vyplývá z mezinárodních závazků

České republiky, konkrétně z Evropské dohody o hlavních vnitrozemských

vodních cestách mezinárodního významu (AGN), oznámené pod č. 163/1999

Sb. (dále jen "AGN"). Napadené ustanovení se týká vodní cesty

mezinárodního významu, jež je do AGN zahrnuta, a je zcela obecné a

normativní, neboť postihuje všechny případy rozvoje a modernizace, ke

kterým může dojít na všech vodních cestách České republiky zahnutých

dle AGN do vodní magistrály E 20. Toto ustanovení přitom nezasahuje do

individuálního rozhodování správních orgánů v oblasti ochrany přírody a

krajiny, neboť orgány ochrany přírody individuálně rozhodují, kdy jiný

veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody a krajiny (§

56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění

pozdějších předpisů). Předmětné ustanovení rovněž neporušuje žádné

ustanovení Bernské úmluvy ani čl. 35 Listiny, neboť se týká pouze

stanovení veřejného zájmu na rozvoji a modernizaci dané vodní cesty. Z

těchto důvodů ministr dopravy navrhnul, aby Ústavní soud návrh na

zrušení ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě zamítnul.



Ministr životního prostředí RNDr. Libor Ambrozek k podanému návrhu

uvedl, že napadené ustanovení upravuje konkrétní věc, což je v rozporu

s požadavkem na obecnost zákona. Předmětná vodní cesta leží částečně v

Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce a jedná se o budoucí území

NATURA 2000, která bude vyhlášena podle kritérií směrnic Rady 92/43/EHS

a 79/409/EHS. Podle názoru ministra životního prostředí nelze paušálně

stanovit, že rozvoj a modernizace vodní cesty je vždy důvodem pro

udělení výjimky a taková úprava je v rozporu s citovanými směrnicemi.

Ve věci Bernské úmluvy vyjádřil ministr životního prostředí

pochybnosti, zda tato úmluva patří mezi mezinárodní smlouvy ve smyslu

čl. 10 Ústavy, neboť nebyla ratifikována Parlamentem České republiky.

Přesto však byla platně sjednána a orgány České republiky jí jsou

vázány. Výjimku z povinností uvedených v Bernské úmluvě lze povolit jen

individuálním právním aktem, a nikoliv paušálně zákonem. Ministr

životního prostředí proto vyjádřil s návrhem skupiny senátorů na

zrušení napadeného ustanovení souhlas.



III.



Účastníci řízení byli požádáni o sdělení, zda souhlasí podle ustanovení

§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání,

přičemž v přípise byli upozorněni na skutečnost, že pokud se ve

stanovené lhůtě nevyjádří, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4

občanského soudního řádu předpokládán. Právní zástupkyně navrhovatelů i

předseda Senátu Parlamentu České republiky souhlas s upuštěním od

ústního jednání vyjádřili, Poslanecká sněmovna Parlamentu České

republiky své vyjádření k žádosti nezaslala.



IV.



Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu zkoumal, zda zákon, jehož ustanovení je posuzováno z hlediska

ústavnosti, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem.



Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i z vyjádření

účastníků řízení Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila

vládní návrh novely zákona o vnitrozemské plavbě včetně nově vloženého

ustanovení § 3a podle sněmovního tisku č. 343/0 na své 23. schůzi dne

12. 12. 2003 potřebnou většinou hlasů poslanců, když při kvoru 70

poslanců pro přijetí návrhu hlasovalo 82 a proti přijetí návrhu bylo 25

poslanců. Návrh zákona byl postoupen Senátu, který jej projednal dne

21. 1. 2004 na své 13. schůzi a usnesením č. 338 vrátil Poslanecké

sněmovně s pozměňovacími návrhy (při kvoru 28 senátorů hlasovalo pro

vrácení návrhu Poslanecké sněmovně 37 senátorů, proti hlasovalo 7

senátorů).



Poslanecká sněmovna vrácený návrh zákona znovu projednala jako sněmovní

tisk č. 343/5 a č. 343/6 a hlasovala o něm na své 27. schůzi dne 20. 2

2004. Při kvoru 94 poslanců pro přijetí návrhu zákona ve znění

schváleném Senátem hlasovalo 140 poslanců a proti přijetí návrhu 7

poslanců. Poté byla novela zákona o vnitrozemské plavbě podepsána

ústavními činiteli a řádně vyhlášena ve Sbírce zákonů v částce 39 pod

č. 118/2004 Sb.; účinnosti nabyla dnem vstupu smlouvy o přistoupení

České republiky k Evropské unii v platnost (tj. dne 1. května 2004).

Novela zákona o vnitrozemské plavbě tak byla přijata ústavně

předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při

dodržení pravidel stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.



Ústavní soud konstatuje, že návrh splňuje všechny náležitosti stanovené

zákonem o Ústavním soudu a nic nebrání jeho projednání plénem Ústavního

soudu.



V.



Pro úplnost je třeba uvést, že napadené ustanovení bylo do vládního

návrhu novely zákona vloženo pozměňovacím návrhem obsaženým v usnesení

hospodářského výboru Poslanecké sněmovny č. 155 z jeho 23. schůze,

uskutečněné dne 3. 12. 2003. V návrhu zákona schváleném Poslaneckou

sněmovnou dne 12. 12. 2003 (sněmovní tisk č. 343/4) znělo ustanovení §

3a takto:



"§ 3a



Rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe od říčního

km 129,1 (Pardubice), na státní hranici se Spolkovou republikou Německo

a vodním tokem Vltava od říčního km 91,5 (Třebenice) včetně plavebního

kanálu Vraňany - Hořín po soutok s vodním tokem Labe včetně výústní

části vodního toku Berounky po přístav Radotín, je ve veřejném zájmu.

Pokud tato vodní cesta leží ve zvláště chráněném území, na činnosti

související s jejím rozvojem a modernizací se zákazy stanovené podle

zvláštního právního předpisu^1a) nevztahují.

1a) Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů."



Pozměňovací návrh, který Senát schválil dne 21. 1. 2004, požadoval

vypustit v ustanovení § 3a větu druhou, včetně poznámky pod čarou č.

1a). Jak již bylo shora uvedeno, Poslanecká sněmovna tento senátní

návrh přijala.



Napadené ustanovení v platném znění obsahuje tento text:



"§ 3a



Rozvoj a modernizace vodní cesty vymezené vodním tokem Labe od říčního

km 129,1 (Pardubice), na státní hranici se Spolkovou republikou Německo

a vodním tokem Vltava od říčního km 91,5 (Třebenice) včetně plavebního

kanálu Vraňany - Hořín po soutok s vodním tokem Labe včetně výústní

části vodního toku Berounky po přístav Radotín, je ve veřejném zájmu."



VI.



Ústavní soud posoudil předložený návrh na zrušení ustanovení § 3a

zákona o vnitrozemské plavbě a shledává, že tento návrh je důvodný.

Napadené ustanovení je protiústavní, protože jím došlo k porušení

principu dělby moci zakotveného v čl. 2 odst. 1 Ústavy. Tím, že

Parlament v zákoně označil rozvoj a modernizaci konkrétní vodní cesty

za veřejný zájem, nedodržel požadavek obecnosti právního předpisu,

aplikoval neurčitý právní pojem v konkrétním případě, a zasáhl tak do

pravomoci svěřené moci výkonné.



Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyjádřil k požadavku

obecnosti právního předpisu. V nálezu sp. zn. Pl. 55/2000 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 22, nález č. 62; vyhlášen pod č. 241/2001 Sb.)

konstatoval následující:



«K základním principům materiálního právního státu náleží maxima

všeobecnosti právní regulace (požadavek obecnosti zákona, resp.

obecnosti právních předpisů). Všeobecnost obsahu je ideálním, typickým

a podstatným znakem zákona (resp. i právního předpisu vůbec), a to ve

vztahu k soudním rozsudkům, vládním a správním aktům. Smyslem rozdělení

státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní je svěření všeobecné

a prvotní mocenské regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné

mocenské regulace a rozhodování o individuálních případech správě a

výlučně jenom rozhodování o individuálních případech soudnictví. Z

uvedeného vymezení definičního znaku pojmu zákona (resp. právního

předpisu) se pak odvíjí pojem zákona (právního předpisu) v materiálním

smyslu, od něhož nutno odlišovat zákony (právní předpisy) ve smyslu

formálním. Jsou-li zákony ve smyslu formálním akty zákonodárného

orgánu, kterými tento "povoluje, popřípadě schvaluje určitá konkrétní

opatření výkonných orgánů (státní rozpočet, státní smlouvy apod.)",

přičemž "tradiční nauka se domnívá, že zákonný orgán v takových

případech vydává - ve formě zákonů - správní akty" (F. Weyr,

Československé ústavní právo, Praha 1937, s. 37), podzákonnými právními

předpisy ve smyslu formálním (a nikoli materiálním) jsou pak právní

předpisy vydávané vládou, ministerstvy a jinými správními orgány, jež

stanovují právní postavení přesně individualizovaných (označených)

subjektů. Jakkoli jsou svou formou pramenem práva (právním předpisem),

svým obsahem jsou tudíž aplikací práva.»



Argumenty pro obecnost právního předpisu analyzoval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. Pl. 12/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 20;

vyhlášen pod č. 83/2003 Sb.), ve kterém mj. uvedl:



«V předmětné věci nutno ale tato hlediska vztáhnout na posouzení

zákona, jenž upravuje jedinečný případ, který tudíž vybočuje i z

jednoho ze základních materiálních znaků pojmu zákon, jímž je obecnost.

Připomeňme, že požadavek všeobecnosti zákona je důležitou součástí

principu panství zákona, a tím rovněž právního státu. ... Zvláštním

argumentem proti zákonům týkajícím se jedinečných případů je princip

dělby moci, čili odčlenění zákonodárné, výkonné a soudní moci v

demokratickém právním státě... Čl. I oddíl 9 Ústavy USA v této

souvislosti stanovil: "Nesmí být vydán žádný zákon, jehož obsahem by

byl soudní rozsudek."»



Ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě stanoví, že rozvoj a

modernizace konkrétně vymezené vodní cesty je ve veřejném zájmu.

Nepochybně tedy upravuje jedinečný případ, a schází mu tak podstatný

materiální znak právní normy, jímž je obecnost. Materiálně se proto

nejedná o právní předpis, ale napadené ustanovení je de facto

individuálním právním aktem (srov. V. Knapp, Teorie práva, Praha, 1995,

str. 149-150). Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda tato skutečnost

zakládá protiústavnost napadeného ustanovení.



Jelikož napadené ustanovení bylo do návrhu novely zákona vloženo

pozměňovacím návrhem až v průběhu projednání návrhu Poslaneckou

sněmovnou, neexistuje k němu důvodová zpráva a jeho konkrétní účel a

cíl lze pouze odhadovat. Je nicméně zjevné, že napadené ustanovení

sleduje ulehčení rozvoje a modernizace konkrétně vymezené vodní cesty.

Prokázání veřejného zájmu je přitom nezbytné v případě vyvlastnění či

nuceného omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a na

ně navazujícího ustanovení § 108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších

předpisů. S ohledem na původní znění napadeného ustanovení je rovněž

dále vhodné citovat ustanovení § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně

přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů: "Výjimky ze zákazu ve

zvláště chráněných územích podle § 16, § 26, § 29, § 34, § 35 odst. 2,

§ 36 odst. 2, § 45h a 45i v případech, kdy veřejný zájem výrazně

převažuje nad zájmem ochrany přírody, povoluje v každém jednotlivém

případě svým rozhodnutím vláda".



Napadené ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě tedy vylučuje,

aby správní orgán ve správním řízení zjišťoval veřejný zájem na rozvoji

a modernizaci předmětné vodní cesty, neboť ten je již určen samotným

zákonem. Takovéto řešení, tj. deklarování veřejného zájmu v konkrétně

určené věci zákonem, pokládá Ústavní soud za protiústavní.



Otázkou veřejného zájmu se Ústavní soud zabýval např. v nálezu sp. zn.

I. ÚS 198/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 23), ve kterém mj.

uvedl:



«Nelze totiž přehlédnout, že ne každý kolektivní zájem lze označit za

veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této

souvislosti je možno dovodit, že pojem "veřejný zájem" je třeba chápat

jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně

prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v

publikaci "Právo, zákonodárství a svoboda", II. díl, (vydala ACADEMIA

Praha, 1991), na straně 14. Autor uvádí, že "často se mylně naznačuje,

že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v

mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin

s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje

demokratických institucí jsou dějinami boje za to, aby se jednotlivým

skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů

těchto skupin." Je proto nutné, aby k omezení vlastnických práv

docházelo jen po pečlivém zvážení základní podmínky, zda je omezení

nutné ve veřejném zájmu.»



Veřejný zájem v konkrétní věci je zjišťován v průběhu správního řízení

na základě poměřování nejrůznějších partikulárních zájmů, po zvážení

všech rozporů a připomínek. Z odůvodnění rozhodnutí, jehož ústředním

bodem je otázka existence veřejného zájmu, pak musí zřetelně vyplynout,

proč veřejný zájem převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů.

Veřejný zájem je třeba nalézt v procesu rozhodování o určité otázce

(typicky např. o vyvlastňování) a nelze jej v konkrétní věci a priori

stanovit. Z těchto důvodů je zjišťování veřejného zájmu v konkrétním

případě typicky pravomocí moci výkonné, a nikoliv zákonodárné.



Z napadeného ustanovení zákona nelze zjistit, z jakých důvodů

zákonodárce přiznal rozvoji a modernizaci konkrétně vymezené vodní

cesty status veřejného zájmu, zda zjišťoval případné protichůdné zájmy

a jak se s jejich existencí vyrovnal. Je ostatně zřejmé, že tyto

okolnosti ani zjistit nelze, neboť zákonodárný proces není vybaven

prostředky pro posuzování individuálních případů se všemi jejich

souvislostmi a důsledky.



Vztahem mezi mocí výkonnou a zákonodárnou se zabýval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. Pl. 1/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 18, nález č. 51;

vyhlášen pod č. 107/2000 Sb.), ve kterém uvedl:



"Tento systém (pozn. národních výborů) byl nahrazen právním státem,

založeným na dělbě státních mocí: zákonodárné, výkonné a soudní, v němž

Parlament České republiky, tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem, má

jen moc zákonodárnou, a jakoukoli výkonnou, příp. soudní pravomoc

postrádá. Jediná výkonná pravomoc Poslanecké sněmovny spočívá v

možnosti disciplinárně stíhat své členy a rozhodovat o souhlasu s

jejich trestním stíháním; dále ještě vykonává nezákonodárné funkce,

spočívající v možnosti zřídit vyšetřovací komisi pro vyšetřování věcí

veřejného zájmu a možnosti interpelovat vládu a její členy. Nesmí tedy

Poslanecká sněmovna jakkoli do moci výkonné a do samosprávy zasahovat,

s výjimkou podnětu, resp. doporučení apod."



Napadeným ustanovením došlo nejen k zásahu moci zákonodárné do moci

výkonné, ale bylo jím omezeno rovněž právo na soudní přezkum. Případná

správní rozhodnutí (např. o vyvlastnění), učiněná v souvislosti s

výstavbou a modernizací předmětné vodní cesty, budou sice

přezkoumatelná soudem v rámci správního soudnictví, ale z tohoto

přezkumu bude vyloučena otázka existence veřejného zájmu, neboť ten je

již stanoven zákonem, kterým jsou obecné soudy podle článku 95 odst. 1

Ústavy vázány. V případě neexistence napadeného ustanovení by obecné

soudy mohly přezkoumávat, zda správní orgány při aplikaci neurčitého

právního pojmu "veřejný zájem" v konkrétní situaci nepřekročily zákonem

stanovené meze správního uvážení (srov. § 78 odst. 1 soudního řádu

správního); to však napadená právní úprava de facto vylučuje.



Otázkou vyloučení soudního přezkumu v případě individuální právní

regulace se zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/02 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 30, nález č. 88; vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.), ve

kterém mj. uvedl:



"Individuální regulaci obsaženou v právním předpisu zbavující adresáty

možnosti soudního přezkumu naplnění obecných podmínek normativní úpravy

u konkrétního subjektu, jíž schází transparentní a akceptovatelné

odůvodnění ve vztahu k možnosti regulace obecné, nutno tudíž považovat

za rozpornou s principem právního státu (čl. 1 Ústavy), jemuž je

imanentní dělba moci a soudní ochrana právům (čl. 81 a 90 Ústavy).".



Přestože napadeným ustanovením není soudní přezkum zcela vyloučen, je

jeho omezení natolik závažné, že závěry vyslovené v citovaném nálezu

plně dopadají i na posuzovaný případ.



Vzhledem k výše uvedeným argumentům má Ústavní soud za to, že napadené

ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě je neslučitelné s principy

právního státu, zejména s principem dělby moci, a je v rozporu s čl. 1,

čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy a rovněž čl. 36 Listiny. Z

pohledu naznačených ústavních kautel jeví se proto návrh na zrušení

ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě důvodným.



Proto Ústavní soud ustanovení § 3a zákona o vnitrozemské plavbě podle §

70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.



S ohledem na tyto důvody, které vedly ke zrušení napadeného ustanovení

zákona, se Ústavní soud již blíže nezabýval dalšími námitkami ve vztahu

k porušení Bernské úmluvy, které návrh obsahoval.



Projednávaná právní problematika i všechny skutkové okolnosti případu

byly dostatečně zřejmy z listinných podkladů. Protože se od ústního

jednání nedalo očekávat další objasnění věci, Ústavní soud od něj se

souhlasem účastníků upustil podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.