15/1932 Sb.
ÚMLUVA
o potírání penězokazectví.
Jménem republiky Československé.
Jménem republiky Československé,
Albánie, Německa, Spojených států amerických, Rakouska, Belgie, Velké
Británie, Irska a britských zemí zámořských, Indie, Bulharska, Číny,
Kolumbie, Kuby, Dánska, Svobodného města Gdanska, Španělska, Francie,
Řecka, Maďarska, Itálie, Japonska, Lucemburska, Monaka, Norska, Panamy,
Nizozemí, Polska, Portugalska, Rumunska, Království Srbů, Chorvatů a
Slovinců, Svazu Sovětských Socialistických Republik a Švýcarska
byla sjednána tato Úmluva, Protokol a Fakultativní protokol:
President republiky Československé:
Dr. Jaroslava Kallaba,
profesora mezinárodního a trestního práva na universitě v Brně;
kteří předloživše své plné moci, a shledavše je v dobré a náležité
formě, shodli se na těchto ustanoveních:
PRVNÍ ČÁST
Čl.1.
Vysoké Smluvní Strany uznávají, že za nynějších okolností jsou pravidla
obsažená v první části této Úmluvy nejúčinnějším prostředkem, jak
čeliti penězokazectví a je potírati.
Čl.2.
Slovem "peníze" se v této Úmluvě rozumějí peníze papírové, zahrnujíc v
to bankovky, i kovové peníze, jež jsou v oběhu podle zákona.
Čl.3.
Pro obecný trestný čin bude potrestán:
1. kdo podvodně falešné peníze jakkoli zhotovuje nebo kdo porušuje
peníze, nechť k tomu použije jakéhokoli prostředku;
2. kdo podvodně falešné peníze uvádí do oběhu;
3. kdo cokoli podniká k tomu konci, aby falešné peníze uvedl do oběhu,
dovezl do státu, přijal nebo si opatřil, věda, že jsou falešné;
4. kdo se o tyto trestné činy pokusí a kdo se jich úmyslně zúčastní;
5. kdo podvodně zhotovuje, přijímá nebo si opatří nástroje neb jiné
předměty, které jsou podle své povahy určeny k výrobě falešných peněz
neb k porušení peněz.
Čl.4.
Každý z činů uvedených v článku 3., byly-li spáchány v různých státech,
třeba pokládati za samostatný trestný čin.
Čl.5.
S hlediska trestnosti nelze rozlišovati skutkové podstaty stanovené v
článku 3. podle toho, zda jde o měnu vlastní či cizí; toto ustanovení
nelze činiti závislým na podmínce vzájemnosti předepsané ať zákonem či
smlouvou.
Čl.6.
Státy, které připouštějí zásadu mezinárodní zpětnosti, uznávají
odsouzení v cizině pro některý z činů uvedených v článku 3. za podmínek
předepsaných jejich zákony za podklad takové zpětnosti.
Čl.7.
Pokud vlastní zákonodárství dovoluje, aby se soukromý účastník připojil
k řízení, budou míti cizinci, zahrnujíc v to po případě i onu Vysokou
Smluvní Stranu, jejíž měna byla padělána, jako soukromí účastníci
všechna práva, která zákony státu, kde se řízení koná, přiznávají
vlastním státním občanům.
Čl.8.
Státy, které neuznávají zásady vydávání vlastních příslušníků, jsou
povinny trestati vlastní občany, kteří se dopustí v cizině činů
uvedených v článku 3. a pak se vrátí na území svého státu, stejně jako
kdyby čin byl spáchán na jejich území; to platí i v tom případě, že
vinník nabude státního občanství teprve po spáchání trestného činu.
Tohoto ustanovení nelze užíti, nemohlo-li by v takovém případě býti
povoleno vydání cizince.
Čl.9.
Cizinci, kteří se dopustili v cizině činů uvedených v článku 3. a
zdržují se na území státu, jehož zákonodárství přijalo jako obecné
pravidlo zásadu, že trestné činy mají býti trestány, i když byly
spáchány v cizině, mají býti potrestáni stejně, jako kdyby čin byl
spáchán na tomto území.
Povinnost stíhati závisí na podmínce, že o vydání bylo žádáno a že
dožádaný stát nemůže vydati vinníka z důvodu, který nijak nesouvisí s
trestným činem.
Čl.10.
Skutkové podstaty uvedené v článku 3. jsou zahrnuty samy sebou ve
vydávacích trestných činech ve všech smlouvách o vydávání zločinců,
které jednotlivé Vysoké Smluvní Strany mezi sebou sjednaly nebo
sjednají.
Vysoké Smluvní Strany, které vydání zločinců nečiní závislým na
existenci smlouvy nebo podmínce vzájemnosti, uznávají, že skutkové
podstaty uvedené v článku 3. jsou zahrnuty již od této doby mezi
trestné činy, pro které si povolí vydání.
Vydání zločince se povolí podle práva státu o to dožádaného.
Čl.11.
Falešné peníze, nástroje a ostatní předměty řečené v článku 3., č. 5.,
se zabaví a prohlásí za propadlé. Tyto peníze, nástroje a předměty,
byly-li prohlášeny za propadlé, se na žádost vydají buď vládě nebo
cedulové bance, o jejíž měnu běží, ačli nejde o věci doličné, jichž
uschování v trestním archivu stanoví zákony státu, kde se konalo
řízení, neb o vzorky, jež by bylo vhodno odevzdati ústředně, o níž se
mluví v článku 12. Všechny tyto předměty nutno vždy učiniti
nezpůsobilými k užití.
Čl.12.
V každém státě má organisace pátrání v oboru penězokazectví býti
svěřena v rámci vnitřních zákonů zvláštní ústředně.
Tato ústředna má býti v úzkém styku:
a) s cedulovými ústavy;
b) s policejními úřady uvnitř státu;
c) s ústřednami ostatních států.
Má soustřeďovati v každém státě všechny zprávy, které mohou usnadniti
obranu proti penězokazectví a jeho potlačení.
Čl.13.
Ústředny jednotlivých států budou si vzájemně dopisovati přímo.
Čl.14.
Pokládá-li to za vhodné, má každá ústředna u ústředen ostatních států
uložiti sbírku pravých, avšak znehodnocených vzorků peněz.
V stejném rozsahu má cizím ústřednám pravidelně podávati zprávu a
poskytovati jim všechny potřebné informace:
a) o nových emisích peněz ve svém státě;
b) o stažení peněz a o konečné lhůtě k jich výměně.
Vyjímajíc případy významu pouze místního má každá ústředna, pokládá-li
to za vhodné, oznamovati cizím ústřednám:
1. objevení falešných peněz. K zprávě o falšování bankovek nebo
státovek se připojí technický popis padělků, který opatří pouze
cedulový ústav, jehož peníze byly falšovány; zaslati nutno fotografický
snímek a podle možnosti exemplář falešných peněz. V naléhavých
případech lze zaslati zúčastněným ústřednám důvěrnou zprávu a povšechný
popis, opatřený policejními úřady; tím nejsou dotčeny zpráva ani
technický popis, o nichž se shora činí zmínka;
2. pátrání, stíhání, zatčení, odsouzení a vypovědění penězokazů, nebo
změnu jejich pobytu a všechny vhodné zprávy, zvláště popisy osob,
otisky prstů a podobenky penězokazů;
3. podrobné zprávy o objevu výroby, s udáním, zda toto odhalení
umožnilo zabaviti všechny padělky, které byly dány do oběhu.
Čl.15.
Zástupci ústředen Vysokých Smluvních Stran budou za účasti zástupců
cedulových bank a zúčastněných ústředních úřadů konati občasné porady k
tomu konci, aby v otázkách týkajících se obrany proti penězokazectví a
jeho potírání byla zajištěna, zdokonalena a vybudována přímá
mezinárodní součinnost. Na některé z těchto porad bude možno pojednati
o organisaci a o kontrole mezinárodní ústředny pro zpravodajství.
Čl.16.
Dožádání o právní pomoc v řízení pro trestné činy uvedené v článku 3
budou zasílána:
a) především přímo mezi soudy (úřady), nebo skrze ústředny;
b) v přímém styku mezi ministry spravedlnosti obou států nebo tak, že
úřad dožadujícího státu předloží dožádání přímo ministru spravedlnosti
dožádaného státu;
c) prostřednictvím diplomatického nebo konzulárního zástupce
dožadujícího státu v státě dožádaném; tento zástupce pošle dožádání
přímo příslušnému soudu (úřadu) neb úřadu, který bude k tomu určen
vládou dožádaného státu, a přijme přímo od tohoto soudu neb úřadu
listiny o vykonaném dožádání.
V případech a) a c) bude opis dožádání o právní pomoc vždy zároveň
předložen i vyššímu úřadu dožádaného státu.
Není-li o tom jiné dohody, sepíše se dožádání o právní pomoc v jazyku
dožadujícího úřadu, při tom zůstává dožádanému státu vyhrazeno žádati o
překlad do svého jazyka, ověřený úřadem dožadujícím.
Každá Vysoká Smluvní Strana oznámí každé z ostatních Vysokých Smluvních
Stran jeden nebo několik způsobů dopisování, které uznává pro dožádání
této Vysoké Smluvní Strany.
Dokud některá Vysoká Smluvní Strana neučiní takové oznámení, zachová v
příčině dožádání o právní pomoc svůj dosavadní postup.
Za výkon dožádání o právní pomoc nelze žádati náhradu poplatků neb
jiných výdajů kromě poplatků znaleckých.
Tento článek nelze vykládati tak, že Vysoké Smluvní Strany jsou povinny
v trestních věcech dovoliti takové důkazní řízení, které se neshoduje s
jejich zákonem.
Čl.17.
Účast kterékoli Vysoké Smluvní Strany na této Úmluvě nelze vykládati
tak, že se dotýká jejího stanoviska k obecné otázce o příslušnosti k
trestní pravomoci jako k otázce mezinárodního práva.
Čl.18.
Tato Úmluva se nedotýká zásady, že trestné činy uvedené v článku 3. se
v každém státě kvalifikují, stíhají a posuzují podle obecných zásad
jeho vnitřního zákonodárství, nikdy však se nesmí těmto činům zaručiti
beztrestnost.
DRUHÁ ČÁST.
Čl.19.
Vysoké Smluvní Strany se shodují, že veškeré spory, které by mezi nimi
mohly vzniknouti při výkladu neb užívání této Úmluvy, budou předloženy,
nebude-li je možno vyříditi přímým jednáním, Stálému dvoru mezinárodní
spravedlnosti, aby o nich rozhodl. Nemají-li Vysoké Smluvní Strany,
mezi nimiž dojde ke sporu, nebo některá z nich účasti na Protokolu z
16. prosince 1920 o Stálém dvoru mezinárodní spravedlnosti, bude tento
spor podle jejich přání a podle ústavních předpisů každé z nich
předložen buď Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti nebo rozhodčímu
soudu zřízenému podle úmluvy z 18. října 1907 o pokojném vyřizování
mezinárodních sporů nebo některému jinému rozhodčímu soudu.
Čl.20.
Tato Úmluva, jejíž francouzské i anglické znění jest stejně autentické,
bude míti dnešní datum; až do 31. prosince 1929 bude možno ji podepsati
jménem kteréhokoli člena Společnosti Národů a jménem kteréhokoli státu
nečlena, kteří byli zastoupeni na konferenci, která vypracovala tuto
Úmluvu, nebo kterému rada Společnosti Národů zaslala vyhotovení této
Úmluvy.
Tato Úmluva bude ratifikována. Listiny ratifikační budou odevzdány
generálnímu sekretáři Společnosti Národů, který zpraví všechny členy
Společnosti Národů, jakož i státy nečleny, uvedené v předešlém
odstavci, o tom, že je obdržel.
Čl.21.
Od 1. ledna 1930 bude možno k této Úmluvě přistoupiti jménem
kteréhokoli člena Společnosti Národů nebo kteréhokoli státu nečlena
podle článku 20., který tuto Úmluvu nepodepsal.
Listiny o přístupu budou odevzdány generálnímu sekretáři Společnosti
Národů, který zpraví všechny členy Společnosti Národů, jakož i státy
nečleny uvedené v řečeném článku o tom, že je obdržel.
Čl.22.
Státy,které jsou ochotny ratifikovati Úmluvu podle druhého odstavce
článku 20. nebo k ní přistoupiti podle článku 21., které si však přejí,
aby směly učiniti výhrady o provádění Úmluvy, mohou o svém úmyslu
zpraviti generálního sekretáře Společnosti Národů. Generální sekretář
Společnosti Národů oznámí tyto výhrady bez odkladu Vysokým Smluvním
Stranám, jejichž jménem byla uložena listina o ratifikaci neb o
přístupu a otáže se jich, nemají-li námitek. Neučiní-li žádná z
Vysokých Smluvních Stran ve lhůtě šesti měsíců od uvedeného oznámení
námitky, bude se míti za to, že ostatní Vysoké Smluvní Strany souhlasí
s tím, aby stát, který učinil výhradu, se zúčastnil na Úmluvě s řečenou
výhradou.
Čl.23.
Ratifikace kterékoli Vysoké Smluvní Strany nebo její přístup k této
Úmluvě znamenají, že jejich zákonodárství a správní organisace jsou ve
shodě s pravidly, obsaženými v této Úmluvě.
Čl.24.
Neprohlásí-li některá Vysoká Smluvní Strana při podpisu, při ratifikaci
nebo přístupu opak, nevztahují se ustanovení této Úmluvy na osady,
zámořská území, protektoráty nebo na území pod suverenitou nebo pod
mandátem.
Vysoké Smluvní Strany budou však míti právo, přistoupiti k Úmluvě za
podmínek článků 21. a 23. za své osady, zámořské državy, za
protektoráty a za území pod suverenitou nebo pod mandátem. Vyhrazují si
rovněž právo Úmluvu odděleně vypověděti podle ustanovení článku 27.
Čl.25.
Tato Úmluva nevstoupí v účinnost, dokud nebude ratifikována nebo dokud
k ní nepřistoupí pět členů Společnosti Národů nebo států nečlenů.
Nabude účinnosti devadesátého dne potom, kdy generální sekretář
Společnosti Národů obdrží pátou ratifikaci nebo zprávu o přístupu.
Čl.26.
Každá ratifikace nebo přístup, k nimž dojde potom, kdy se Úmluva stala
účinnou podle článku 25., nabude účinnosti devadesátého dne po tom, kdy
generální sekretář Společnosti Národů je obdržel.
Čl.27.
Tuto Úmluvu bude možno vypověděti jménem kteréhokoli člena Společnosti
Národů nebo státu nečlena písemným oznámením generálnímu sekretáři
Společnosti Národů, který o tom zpraví všechny členy Společnosti Národů
a státy nečleny, uvedené v článku 20. Výpověď nabude účinnosti za rok
potom, kdy ji generální sekretář Společnosti Národů obdrží; bude míti
platnost jen vůči té Vysoké Smluvní Straně, jejímž jménem byla dána.
Čl.28.
Tato Úmluva bude zaregistrována generálním sekretářem Společnosti
Národů v den, kdy vstoupí v platnost.
Čemuž na svědomí podepsali výše jmenovaní zmocněnci tuto Úmluvu.
Dáno v Ženevě dvacátého dubna roku tisícího devítistého dvacátého
devátého v jediném exempláři, který zůstane uložen v archivu
Společnosti Národů a jehož ověřené opisy budou zaslány všem členům
Společnosti Národů a státům nečlenům uvedeným ve článku 20.
Příl.
Protokol
I.
Vysvětlivky.
Přistupujíce k podpisu Úmluvy s dnešním datem prohlašují podepsaní
zmocněnci, že v příčině jednotlivých ustanovení Úmluvy přijímají níže
uvedené vysvětlivky:
Je shoda v tom, že
1.padělání okolkování na bankovce, jehož účelem jest, aby bankovka se
stala platnou v určitém státě, jest paděláním bankovky;
2. Úmluva nedotýká se práva Vysokých Smluvních Stran upraviti vlastním
zákonodárstvím podle svého uznání systém vyloučení a zrušení
trestnosti, jakož i právo milosti a amnestie;
3. zásada vyslovená v článku 4. Úmluvy nemění nikterak pravidla platná
v státě o ukládání trestu při střetu trestných činů. Zásada ta nebrání
také, aby osoba, která je zároveň i padělatelem i rozšiřovatelem, byla
stíhána jen jako padělatel;
4. povinnost vyřizovati soudní dožádání se Vysokým Smluvním Stranám
ukládá jen v mezích daných jejich zákonodárstvím.
II.
Výhrady.
Vysoké Smluvní Strany, které činí níže uvedené výhrady, činí je
podmínkou pro přijetí Úmluvy se své strany; ostatní Vysoké Smluvní
Strany přijímají účast oněch s uvedenými výhradami.
1. Vláda indická činí výhradu, že článek 9. nebude platiti pro Indii,
kde do pravomoci moci zákonodárné nenáleží potvrditi pravidlo vyslovené
v uvedeném článku.
2. Dokud nejsou skončena jednání o zrušení konsulárního soudnictví,
které trvá dosud v prospěch příslušníků některých mocností, nemůže
vláda čínská přijmouti článek 10. o obecném závazku, že vláda povolí
vydání cizince pro obvinění z penězokazectví, vznesené státem třetím.
3. Delegace Svazu Sovětských Socialistických Republik vyhrazuje své
vládě, hledíc k ustanovení článku 20., právo zaslati, bude-li si toho
přáti, svoji listinu ratifikační jinému státu, aby její opis odevzdal
generálnímu sekretáři Společnosti Národů, aby učinil o tom sdělení všem
státům, které Úmluvu podepsaly nebo k ní přistoupily.
III.
Prohlášení
Švýcarsko
Přistupuje k podpisu Úmluvy prohlásil zástupce Švýcarska:
"Spolková rada švýcarská nemůže převzíti závazek o trestních
ustanoveních Úmluvy, dokud nebude kladně rozhodnuto o zavedení
sjednoceného zákoníka trestního ve Švýcarsku, a upozorňuje, že proto
nemůže určiti lhůtu ratifikace Úmluvy.
Spolková rada švýcarská je však ochotna prováděti v rozsahu své
pravomoci správní ustanovení Úmluvy, jakmile se stane účinnou podle
článku 25."
Svaz Sovětských Socialistických Republik.
Přistupuje k podpisu Úmluvy prohlásil zástupce Svazu Sovětských
Socialistických Republik:
"Delegace Svazu Sovětských Socialistických Republik přijímajíc
ustanovení článku 19. prohlašuje, že vláda Svazu nezamýšlí, pokud se jí
týče, dovolávati se pravomoci Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti.
Delegace Svazu Sovětských Socialistických Republik prohlašuje dále
výslovně, že v tom, že přijímá ustanovení téhož článku, že spory, které
by nemohly býti vyřízeny přímým jednáním, mají podléhati jakémukoli
jinému rozhodčímu řízení s výjimkou Stálého dvora mezinárodní
spravedlnosti, nemá se spatřovati změna stanoviska vlády Svazu na
všeobecnou otázku arbitráže jako prostředku k vyřizování sporů mezi
státy."
Pokud tento Protokol obsahuje závazky Vysokých Smluvních Stran, má
stejnou platnost a závaznost i trvání jako dnešní Úmluva a pokládá se
za její nedílnou část.
Tomu na svědomí podepsaní připojili své podpisy na konci Protokolu.
Dáno v Ženevě, dne dvacátého dubna roku jeden tisíc devět set dvacet
devět v jediném vyhotovení, které bude uloženo v archivech Sekretariátu
Společnosti Národů; ověřený opis bude odevzdán všem členům Společnosti
Národů a státům nečlenům, které byly zastoupeny na konferenci.
Albanie
Dr. Stavro Stavri
Německo
Dr. Erich Kraske
Dr. Wolfgang Mettgenberg
Vocke
Spojené Státy Americké
Hugh R. Wilson
Rakousko
Dr. Bruno Schultz
Belgie
Servais
Velká Británie a Severní Irsko, jakož i za všechny části britské říše,
jež nejsou samostatnými členy Společnosti Národů
John Fischer Williams
Leslie S. Brass
Indie
Vernon Dawson
Facultativní protokol.
Oceňujíce významný pokrok v potírání penězokazectví, kterého bylo
dosaženo dnešní Úmluvou o potírání penězokazectví, zavazují se Vysoké
Smluvní Strany, které podepsaly tento Protokol s výhradou ratifikace,
že ve vzájemných stycích při vydávání zločinců budou skutkové podstaty
uvedené v článku 3. zmíněné Úmluvy pokládati za obecné trestné činy.
Vydání bude povoleno podle práva platného v státě dožádaném.
S výhradou níže uvedených ustanovení platí, hledíc na tento Protokol,
ustanovení druhé části řečené Úmluvy:
1. Tento Protokol může býti podepsán podle článku 20. Úmluvy jménem
kteréhokoli státu - člena Společnosti Národů a kteréhokoli státu
nečlena - jenž byl zastoupen na konferenci a Úmluvu podepsal nebo
podepíše nebo jemuž Rada Společnosti Národů zašle vyhotovení Úmluvy.
2. Protokol nabude účinnosti, až bude ratifikován nebo až k němu
přistoupí tři státy, které jsou členy Společnosti Národů nebo které
členy jejími nejsou.
3. Ratifikace tohoto Protokolu a přístup k němu nezávisí na ratifikaci
neb na přístupu k Úmluvě.
Tomu na svědomí zmocněnci níže vyjmenovaní podepsali tento Protokol.
Dáno v Ženevě v jediném vyhotovení, které tvoří přílohu Úmluvy o
potírání penězokazectví, dne dvacátého dubna jeden tisíc devět set
dvacet devět.
Rakousko
Dr. Bruno Schultz
Kolumbie
A. J. Restrepo
Prozkoumavše tuto Úmluvu, Protokol a Fakultativní protokol schvalujeme
a potvrzujeme je.
Tomu na svědomí jsme tento list podepsali a k němu pečeť republiky
Československé přitisknouti dali.
V Bystřičce dne 20. srpna léta tisícího devítistého třicátého prvého.
President republiky Československé:
T.G. Masaryk v.r.
Ministr zahraničních věcí:
Dr. Edvard Beneš v.r.
Vyhlašuje se s tím, že ratifikační listina republiky Československé
byla uložena v sekretariátě Společnosti Národů dne 12. září 1931, takže
Úmluva nabyla pro republiku Československou podle článku 25.
mezinárodní působnosti dnem 11. prosince 1931.
Smlouvou, Protokolem a Fakultativním protokolem jsou vázány tyto státy:
Španělsko (datum deposice 28./IV. 1930), Bulharsko (datum deposice
22./V. 1930), Estonsko (datum deposice 30./VIII. 1930), Portugalsko
(datum deposice 18./IX. 1930), Jugoslavie (datum deposice 24./XI.
1930), Norsko (datum deposice 16./III. 1931), Řecko (datum deposice
19./V. 1931), Rakousko (datum deposice 25./VI. 1931), Svaz Sovětských
Socialistických Republik (datum deposice 13./VII. 1931), Československo
(datum deposice 12./IX. 1931) a Monako (datum deposice 21./X. 1931).
Rumunsko ratifikovalo pouze Fakultativní protokol (datum deposice
10./XI. 1930).
Dánsko s Islandem složilo ratifikační listinu dne 19./II. 1931 s
výhradou, že Úmluva s Protokolem nabude účinnosti, pokud jde o Dánsko,
až vstoupí v platnost trestní zákoník dánský z 15./IV. 1930.
Dr. Beneš v.r.