38/1999 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 1999 v plénu o návrhu Nejvyššího
soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb.
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Dne 16. července 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího
soudu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále
jen "Ústava") návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949
Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "branný zákon") a § 269 a
270 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"). Podle
čl. 95 odst. 2 Ústavy může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že
zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním
zákonem. Návrh se odvolává též na § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb.,
o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož
užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu,
je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má
přednost před zákonem, a předloží v takovém případě věc Ústavnímu
soudu.
Protože dne 22. července 1998 byl jiným senátem trestního kolegia
Nejvyššího soudu předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na
zrušení těchže právních norem, byl tento návrh odmítnut pro
nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1998 sp.
zn. Pl. ÚS 21/98 z toho důvodu, že projednání tohoto návrhu brání
překážka věci zahájené.
Ústavní soud zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o
zcela shodný návrh. Z toho plyne, že rozhodnutí o návrhu na zrušení
právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou
vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba
senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o
konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.
Návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269
a 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti
je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat
vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20
branného zákona) je upraven v § 21 a 22 branného zákona. Služební
povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 branného zákona se
upravuje celkem pět důvodů umožňujících propuštění občana z vojska.
Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin
nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona,
z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro
uvedený trestný čin.
V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským
orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské
služby povolat a dbát na to, aby ji splnil. Orgány vojenské správy musí
takto postupovat až do doby, než občan tuto povinnost splní. Ustanovení
§ 269 trestního zákona nezbavuje orgány vojenské správy povinnosti
takového občana opětovně k vojenské činné službě povolat.
Ústavní soud svým nálezem ze dne 18. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95
(uveřejněným pod č. 32/1997 Sb.), jakož i dalšími nálezy dospěl k
závěru, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách
podle § 269 odst. 1 trestního zákona může být občan odsouzen pouze
jednou a každé další nenastoupení vojenské činné služby, při kterém
obviněný pouze setrvává na své dříve projevené vůli vojenskou službu
nenastoupit, je totožným skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné
následky. Další stíhání v takovém případě se považuje za porušení
zásady "ne bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin,
pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle
názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně splnění
významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé straně pak
orgány vojenské správy mají zákonem uloženu povinnost trvat na vykonání
vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by v rozporu se
zákonem.
Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního státu za
neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti vynutitelné a
nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti sankcionováno anebo by
měl stát od ukládání takové povinnosti ustoupit. Situace, kdy občan
přes formální zakotvení povinnosti v zákoně tuto povinnost reálně nemá,
zatímco státní orgány v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně
jsou povinny na jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být
zřetelný a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohli
regulovat své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv
jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy
zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné a přiměřené
svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí z nezřetelného a
nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená ztrátu věrohodnosti
právního státu.
Z uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné uvést ustanovení §
22 odst. 1 branného zákona do souladu s požadavkem čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to upřesnění
důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další případ, totiž o
případ osob pravomocně odsouzených pro trestný čin nenastoupení služby
v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona.
V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu dne 10. srpna
1998 na ministra obrany. Dne 9. září 1998 obdržela odpověď se sdělením,
že navrženou úpravu branného zákona ministr obrany odmítá proto, že
nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje ustanovení o
propuštění z vojska a že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z
nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro odmítnutí vojenské
činné služby byli již potrestáni. To se týká obzvláště mimořádné služby
za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V souvislosti s
přípravou nového branného zákona se též navrhuje novelizace § 269 odst.
1 trestního zákona.
Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle § 69
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjadřuje pochybnosti o
návrhu Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o
tom, zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22
odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů Ústavního
soudu, vztahujících se k této věci, spatřovat nesoulad s čl. 2 odst. 2
Listiny základních práv a svobod ... . Navrhovatel z hlediska
případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně neobjasnil důvody,
které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše uvedeného stavu,
respektive citovaného ustanovení branného zákona.". Dle citovaného
vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů zasílat občanům
opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za relevantní. Dále se
uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1 branného zákona o další důvod
propuštění z vojska spočívající v odsouzení podle § 269 trestního
zákona by mohlo ve svých důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon
vojenské služby v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento
trestný čin odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu
absolvovat. Vyjádření Poslanecké sněmovny souhlasí s požadavkem na
přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení právních
předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude třeba vzít v
úvahu, zda se v případě § 22 odst. 1 branného zákona jedná skutečně
pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající z příslušných nálezů
Ústavního soudu anebo zda zachování platného znění tohoto ustanovení je
odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody pro propuštění z vojska i na
občany odsouzené pro nenastoupení služby v ozbrojených silách.
Zakotvení takového dalšího důvodu by totiž mohlo ohrozit plnění úkolů
ozbrojených sil zejména v době branné pohotovosti státu.
Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a 270 trestního zákona, poukazuje
Poslanecká sněmovna na skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením
skutkové podstaty trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve
svých nálezech již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti
vyjádřil názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně
přesně a konkrétně definována. Poukazuje rovněž na to, že Ústavní soud
dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli zřejmě vyžaduje úpravy,
není ve své podstatě neústavní, jak o tom svědčí např. nález Ústavního
soudu č. 32/1997 Sb.
V závěru vyjádření Poslanecká sněmovna uvádí, že jak trestní zákon, tak
branný zákon byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárného
sboru, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za
tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor
jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou,
ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v
souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost těchto zákonů a přijal
příslušná rozhodnutí.
K návrhu Nejvyššího soudu na zrušení uvedených právních předpisů se
vyjádřili také vedlejší účastníci, kteří vítají snahu řešit otázku
uplatnění práva na odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je
třeba § 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo
možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné
povinnosti dle písmene d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí
pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud problém
spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pak by vedlejší
účastníci nepovažovali za nutné rušit § 22 odst. 1 branného zákona.
Upozorňují i na § 11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v
platném znění, podle něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby,
jež byly "pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo
vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského
vyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku nastala
před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, tj. před 14.
březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by postačilo zrušit v §
11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb. pouze slova: "před účinností zákona č.
73/1990 Sb., o civilní službě". Pokud jde o § 269 a 270 trestního
zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení nálezem Ústavního
soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.
II.
Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a dle § 64 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb. nepřenáší na Ústavní soud pravomoc rozhodovat
konkrétní soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání
kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen zákon,
jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či není v
rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou, jakož i mezinárodními
smlouvami dle čl. 10 Ústavy.
Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu kontroly
abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto ustanovení
Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo posuzoval onu
konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými soudy a jež
přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti
předpisu, jehož má být v konkrétní věci použito.
Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona
a § 269 a 270 trestního zákona, jakož i stanovisek k tomuto návrhu
dospěl k názoru, že přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě návrh na
zrušení těchto ustanovení pro jejich namítaný rozpor s Ústavou není
důvodný.
Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodů svědomí nebo
náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož prohlášení o odepření vojenské služby z uvedených
důvodů může podat odvedenec nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního
řízení. V § 1 odst. 1 zákona o civilní službě se stanoví, že ten, kdo
odmítá vykonávat vojenskou službu z uvedených důvodů, podléhá
povinnosti civilní služby, jejíž nesplnění je sankcionováno v § 272a až
272d trestního zákona. Pokud jde o osoby, jež odmítají vykonat
vojenskou službu přesto, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo
vyznání anebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravuje
trestní zákon dvě varianty postihu: § 269 je zaměřen na osoby, které
nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jí vyhnout, a §
270 postihuje každého, kdo nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v
ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v
povolávacím rozkaze.
Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavek článku 15 odst. 3
Listiny v poněkud zeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním
svědomím nebo náboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášením
dotčené osoby. Trestní zákon v § 269 také opět vyzdvihuje subjektivní
stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanovení jsou dva aspekty:
úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobní projev svědčící o trvalosti
tohoto úmyslu. Interpretace těchto náležitostí klade jistě vyšší nároky
na posouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenské
služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové
povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle
Listiny musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským
vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí.
Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení by patrně
umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že by vojenským
správám výslovně znemožňovala opětovné povolávání k výkonu činné
vojenské služby těch, kteří již byli za týž čin dříve odsouzeni anebo
zproštěni obžaloby. Stejného efektu by dosáhlo jistě i zařazení uvedené
skupiny do okruhu osob splňujících podmínky propuštění z vojska v § 22
odst. 1 branného zákona, jak je uvedeno v dopise předsedkyně Nejvyššího
soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možné prostým zařazením
těchto případů pod termín "jiných okolností", jež mohou být dle písmene
d) § 22 odst. 1 branného zákona důvodem k propuštění z vojska, neboť
jde o pojem velmi neurčitý, jehož použití je kromě toho vázáno na
souhlas vojenské správy. Přitom námitku ministra obrany, že z hlediska
rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen
proto, že pro odmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabuje
skutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinny civilní
službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěna z vojska [§ 21
odst. 4 a § 22 odst. 1 písm. e) branného zákona]. Rovněž lze mít za to,
že nové formulace v trestním zákoně by zřetelněji a nepřehlédnutelně
soudům mohly a měly ozřejmit, že zásada "ne bis in idem" stojí nade
všemi zákony. Bez ohledu na to je však Ústavní soud názoru, že v
demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální
právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení
způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za
niž lze nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v
článku 40 odst. 5 Listiny. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost
soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a
výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a
formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci
abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny a závazků
plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její
význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů,
které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě
ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém
případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy, (je-li
takovýto výklad možný) a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost
přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by
byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu).
To platí především o § 269 a 270 trestního zákona. Pokud jde o samotné
právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou
povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na
splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny a musí být proto všemi soudy
chápáno jako speciální úprava svobody svědomí, jež je jednou ze
základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných
evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní
důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj
poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který
neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za
existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen,
sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu
principiální povahy.
Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské
služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita
tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního
práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této
situace čl. 15 odst. 3 Listiny neumožňuje státu, aby vynutil výkon
vojenské služby.
Pokud jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listině vyjádřena slovy
"Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně
odsouzen nebo zproštěn obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího
trestního stíhání za týž čin je tak základním ústavním právem
procesního charakteru. Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s
pojmem "jednání". Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno
jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném
vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu.
Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen
závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní
propojenost opakujícího se jednání téže osoby.
Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak § 269 a 270 trestního zákona, tak §
22 odst. 1 branného zákona na základě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh
a provázanost vzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že
vojenské správě § 22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné
povolávání k nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutí
zakládá trestný čin, a § 269 trestního zákona nevylučuje opakované
odsouzení za tento trestný čin. Protiústavnost všech těchto norem je
spatřována ve vzájemném rozporu; vojenská správa se cítí povinna
vyžadovat potrestání takových osob i v případech, na něž je sice - dle
stanoviska Ústavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem",
avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivé
nenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.
Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, která je z hlediska
právního státu neúnosná, protože na jedné straně zákon občanovi ukládá
konkrétní významnou povinnost, ale splnění této povinnosti je
nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, že v daném případě nejde o
vynutitelnost povinnosti, neboť která povinnost vyžadující aktivní
jednání osob je vůbec vynutitelná? Nejde o splnění této povinnosti, ale
o trestní stíhání jejího nesplnění. To je věcí soudů, které musí každý
jednotlivý případ zvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje
např. i § 294 trestního zákona, podle něhož není trestným činem
chování, které sice vykazuje znaky § 270 trestního zákona, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však ve
věcech podle § 269 a 270 trestního zákona není - podle okolností
jednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestů nepodmíněných.
Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryně spravedlnosti podáním
stížnosti pro porušení zákona v případech opětovného odsouzení pro
nenastoupení vojenské služby u osob, které již dříve trvale odmítly
vojenskou službu z důvodů svědomí a náboženského vyznání a byly za to
již dříve pravomocně odsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se
obrátila se stížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě
osoby, která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho
roku nepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - později
opětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomto
případě bylo ve stížnosti poukázáno na § 294 trestního zákona a na
nepřiměřenost stanoveného trestu.
Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi "umožňuje" a
trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíše o to, zda oba zákony
v celém kontextu ústavního pořádku něco přikazují, totiž zda branný
zákon přikazuje vojenským správám iniciovat trestní stíhání v uvedených
případech a zda trestní zákon přikazuje obecným soudům tyto osoby
opětovně trestně stíhat za týž čin i se zřetelem na platné ústavní
principy. Tak tomu však není. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5
Listiny zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzení za týž čin.
Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona, dospěl
Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne bis in idem"
nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou
vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu,
že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu
občanů. Uvedený ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní
stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá
jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nemůže
být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo
zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání
branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež
byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny
obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti,
který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k
dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou
povinnost a aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak
učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale
především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem"
nerespektují.
Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace
branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném
efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen
soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí
počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v
důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na
obhajobu (v případě uvedeném pod č. 32/1997 Sb. náklady uhradilo
Ministerstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážil možnosti
řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.
Povaha § 22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnosti nesvědčí pro
zrušení tohoto ustanovení. Garance ústavního principu "ne bis in idem"
je třeba v případech opětovného povolávání k výkonu vojenské služby
hledat především u soudní moci. Ústavně konformní rozhodování soudů
zůstává primárním prostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu
práv zaručených Listinou, ale může a má též podnítit orgány vojenské
správy ke hledání takových cest a způsobů, jež by zabránily vedení
zbytečných a nákladných soudních sporů státem. Ústavnímu soudu nezbývá
než stejně, jak to již učinil ve svém nálezu ze dne 28. srpna 1997 sp.
zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že "jestliže trestní zákon v
ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho,
kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je
nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně
či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla
určována vlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správy
vydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin
je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze
hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení
zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale." Dosavadní judikatura
Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatek interpretačních
instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlo k porušení zásady "ne bis
in idem", zasáhly. K tomu postačí při současné právní úpravě dosavadní
znění § 269 a 270 trestního zákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže
představit úpravu, která v budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této
problematiky. Ústavní soud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a
proto mu nezbylo, než konstatovat, že ani § 269 a 270 trestního zákona
nelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejich interpretace
nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40 odst. 5 Listin y
respektuje.
Předseda Ústavního soudu:
v z. JUDr. Holeček v. r.
místopředseda
Odlišné stanovisko v této věci zaujali podle § 14 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, soudci JUDr. Ivana Janů a JUDr. Pavel
Varvařovský.