Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona


Published: 1999
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508706/ve-vci-nvrhu-na-zruen--22-odst.-1-brannho-zkona.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
38/1999 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 3. února 1999 v plénu o návrhu Nejvyššího

soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, a § 269 a 270 trestního zákona č. 140/1961 Sb.



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



Dne 16. července 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího

soudu Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále

jen "Ústava") návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949

Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "branný zákon") a § 269 a

270 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"). Podle

čl. 95 odst. 2 Ústavy může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že

zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním

zákonem. Návrh se odvolává též na § 224 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,

podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož

užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu,

je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má

přednost před zákonem, a předloží v takovém případě věc Ústavnímu

soudu.



Protože dne 22. července 1998 byl jiným senátem trestního kolegia

Nejvyššího soudu předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na

zrušení těchže právních norem, byl tento návrh odmítnut pro

nepřípustnost usnesením Ústavního soudu ze dne 4. listopadu 1998 sp.

zn. Pl. ÚS 21/98 z toho důvodu, že projednání tohoto návrhu brání

překážka věci zahájené.



Ústavní soud zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o

zcela shodný návrh. Z toho plyne, že rozhodnutí o návrhu na zrušení

právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou

vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba

senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o

konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty.



Návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269

a 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti

je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat

vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20

branného zákona) je upraven v § 21 a 22 branného zákona. Služební

povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 branného zákona se

upravuje celkem pět důvodů umožňujících propuštění občana z vojska.

Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin

nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona,

z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro

uvedený trestný čin.



V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským

orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské

služby povolat a dbát na to, aby ji splnil. Orgány vojenské správy musí

takto postupovat až do doby, než občan tuto povinnost splní. Ustanovení

§ 269 trestního zákona nezbavuje orgány vojenské správy povinnosti

takového občana opětovně k vojenské činné službě povolat.



Ústavní soud svým nálezem ze dne 18. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95

(uveřejněným pod č. 32/1997 Sb.), jakož i dalšími nálezy dospěl k

závěru, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách

podle § 269 odst. 1 trestního zákona může být občan odsouzen pouze

jednou a každé další nenastoupení vojenské činné služby, při kterém

obviněný pouze setrvává na své dříve projevené vůli vojenskou službu

nenastoupit, je totožným skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné

následky. Další stíhání v takovém případě se považuje za porušení

zásady "ne bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin,

pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle

názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně splnění

významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé straně pak

orgány vojenské správy mají zákonem uloženu povinnost trvat na vykonání

vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by v rozporu se

zákonem.



Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního státu za

neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti vynutitelné a

nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti sankcionováno anebo by

měl stát od ukládání takové povinnosti ustoupit. Situace, kdy občan

přes formální zakotvení povinnosti v zákoně tuto povinnost reálně nemá,

zatímco státní orgány v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně

jsou povinny na jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být

zřetelný a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohli

regulovat své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv

jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy

zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné a přiměřené

svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí z nezřetelného a

nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená ztrátu věrohodnosti

právního státu.



Z uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné uvést ustanovení §

22 odst. 1 branného zákona do souladu s požadavkem čl. 2 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to upřesnění

důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další případ, totiž o

případ osob pravomocně odsouzených pro trestný čin nenastoupení služby

v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona.



V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu dne 10. srpna

1998 na ministra obrany. Dne 9. září 1998 obdržela odpověď se sdělením,

že navrženou úpravu branného zákona ministr obrany odmítá proto, že

nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje ustanovení o

propuštění z vojska a že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z

nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro odmítnutí vojenské

činné služby byli již potrestáni. To se týká obzvláště mimořádné služby

za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V souvislosti s

přípravou nového branného zákona se též navrhuje novelizace § 269 odst.

1 trestního zákona.



Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle § 69

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjadřuje pochybnosti o

návrhu Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o

tom, zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22

odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů Ústavního

soudu, vztahujících se k této věci, spatřovat nesoulad s čl. 2 odst. 2

Listiny základních práv a svobod ... . Navrhovatel z hlediska

případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně neobjasnil důvody,

které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše uvedeného stavu,

respektive citovaného ustanovení branného zákona.". Dle citovaného

vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů zasílat občanům

opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za relevantní. Dále se

uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1 branného zákona o další důvod

propuštění z vojska spočívající v odsouzení podle § 269 trestního

zákona by mohlo ve svých důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon

vojenské služby v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento

trestný čin odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu

absolvovat. Vyjádření Poslanecké sněmovny souhlasí s požadavkem na

přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých ustanovení právních

předpisů. Má však za to, že při posuzování dané věci bude třeba vzít v

úvahu, zda se v případě § 22 odst. 1 branného zákona jedná skutečně

pouze o neúplnost tohoto ustanovení vyplývající z příslušných nálezů

Ústavního soudu anebo zda zachování platného znění tohoto ustanovení je

odůvodněno zájmem nerozšiřovat důvody pro propuštění z vojska i na

občany odsouzené pro nenastoupení služby v ozbrojených silách.

Zakotvení takového dalšího důvodu by totiž mohlo ohrozit plnění úkolů

ozbrojených sil zejména v době branné pohotovosti státu.



Pokud jde o návrh na zrušení § 269 a 270 trestního zákona, poukazuje

Poslanecká sněmovna na skutečnost, že jak ústavností, tak i vymezením

skutkové podstaty trestného činu podle § 269 trestního zákona se ve

svých nálezech již opětovně zabýval Ústavní soud. V této souvislosti

vyjádřil názor, že skutková podstata tohoto trestného činu je poměrně

přesně a konkrétně definována. Poukazuje rovněž na to, že Ústavní soud

dospěl k názoru, že zmíněné ustanovení, jakkoli zřejmě vyžaduje úpravy,

není ve své podstatě neústavní, jak o tom svědčí např. nález Ústavního

soudu č. 32/1997 Sb.



V závěru vyjádření Poslanecká sněmovna uvádí, že jak trestní zákon, tak

branný zákon byly schváleny potřebnou většinou poslanců zákonodárného

sboru, podepsány příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášeny. Za

tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijaté zákony jsou v souladu s Ústavou,

ústavním pořádkem a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby v

souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost těchto zákonů a přijal

příslušná rozhodnutí.



K návrhu Nejvyššího soudu na zrušení uvedených právních předpisů se

vyjádřili také vedlejší účastníci, kteří vítají snahu řešit otázku

uplatnění práva na odepření vojenské služby. Podle jejich názoru je

třeba § 22 odst. 1 branného zákona zrušit za předpokladu, že by nebylo

možno do výkladu tzv. jiných okolností působících zánik branné

povinnosti dle písmene d) tohoto ustanovení zahrnout i předchozí

pravomocné odsouzení pro trvalé odepření vojenské služby. Pokud problém

spočívá pouze v nesprávném výkladu "jiných okolností", pak by vedlejší

účastníci nepovažovali za nutné rušit § 22 odst. 1 branného zákona.

Upozorňují i na § 11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, v

platném znění, podle něhož mohou dosáhnout propuštění z vojska osoby,

jež byly "pravomocně odsouzeny za odmítnutí výkonu vojenské služby nebo

vojenských cvičení motivované důvody svědomí nebo náboženského

vyznání", ovšem pouze za předpokladu, že právní moc rozsudku nastala

před účinností zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, tj. před 14.

březnem 1990. Dle názoru vedlejších účastníků by postačilo zrušit v §

11 odst. 1 zákona č. 18/1992 Sb. pouze slova: "před účinností zákona č.

73/1990 Sb., o civilní službě". Pokud jde o § 269 a 270 trestního

zákona, navrhují vedlejší účastníci jejich zrušení nálezem Ústavního

soudu s poskytnutím lhůty k nové úpravě.



II.



Návrh Nejvyššího soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a dle § 64 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb. nepřenáší na Ústavní soud pravomoc rozhodovat

konkrétní soudní případy. Úkolem Ústavního soudu - a to na požádání

kteréhokoli z obecných soudů - je pouze zjistit, zda ten či onen zákon,

jehož má být obecným soudem při řešení věci použito, je či není v

rozporu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou, jakož i mezinárodními

smlouvami dle čl. 10 Ústavy.



Zjišťování ústavnosti napadeného ustanovení zákona má povahu kontroly

abstraktní normy, neboť při posouzení ústavnosti tohoto ustanovení

Ústavní soud rozhoduje, aniž by projednával nebo posuzoval onu

konkrétní věc, jež je předmětem řízení před obecnými soudy a jež

přiměla obecný soud k vyžádání rozhodnutí Ústavního soudu o ústavnosti

předpisu, jehož má být v konkrétní věci použito.



Ústavní soud po zvážení návrhu na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona

a § 269 a 270 trestního zákona, jakož i stanovisek k tomuto návrhu

dospěl k názoru, že přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě návrh na

zrušení těchto ustanovení pro jejich namítaný rozpor s Ústavou není

důvodný.



Postup při odepření výkonu vojenské služby z důvodů svědomí nebo

náboženského vyznání upravuje zákon č. 18/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, podle něhož prohlášení o odepření vojenské služby z uvedených

důvodů může podat odvedenec nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního

řízení. V § 1 odst. 1 zákona o civilní službě se stanoví, že ten, kdo

odmítá vykonávat vojenskou službu z uvedených důvodů, podléhá

povinnosti civilní služby, jejíž nesplnění je sankcionováno v § 272a až

272d trestního zákona. Pokud jde o osoby, jež odmítají vykonat

vojenskou službu přesto, že neprokázaly závažné důvody svědomí nebo

vyznání anebo nedodržely zákonnou lhůtu pro své prohlášení, upravuje

trestní zákon dvě varianty postihu: § 269 je zaměřen na osoby, které

nenastoupí vojenskou činnou službu v úmyslu trvale se jí vyhnout, a §

270 postihuje každého, kdo nenastoupí, byť z nedbalosti, službu v

ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v

povolávacím rozkaze.



Dosavadní právní úprava reflektuje ústavní požadavek článku 15 odst. 3

Listiny v poněkud zeslabené podobě, takže důvod rozporu s vlastním

svědomím nebo náboženským vyznáním je v zákoně č. 18/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, jaksi jednoduše "pokryt" osobním prohlášením

dotčené osoby. Trestní zákon v § 269 také opět vyzdvihuje subjektivní

stránku, neboť nosnou konstrukcí tohoto ustanovení jsou dva aspekty:

úmysl nenastoupit vojenskou službu a osobní projev svědčící o trvalosti

tohoto úmyslu. Interpretace těchto náležitostí klade jistě vyšší nároky

na posouzení věci obecnými soudy. Rozhodnutí o odmítnutí vojenské

služby z důvodu svědomí má být podloženo zásadními námitkami ideové

povahy, nikoli pouze nechutí splnit tuto občanskou povinnost. Dle

Listiny musí jít o rozpor s vlastním svědomím nebo náboženským

vyznáním, tedy o závažné mravní rozhodnutí.



Lze připustit, že navržené zrušení zákonných ustanovení by patrně

umožnilo novou právní úpravu formulovanou snad i tak, že by vojenským

správám výslovně znemožňovala opětovné povolávání k výkonu činné

vojenské služby těch, kteří již byli za týž čin dříve odsouzeni anebo

zproštěni obžaloby. Stejného efektu by dosáhlo jistě i zařazení uvedené

skupiny do okruhu osob splňujících podmínky propuštění z vojska v § 22

odst. 1 branného zákona, jak je uvedeno v dopise předsedkyně Nejvyššího

soudu ministru obrany. Sotva by to však bylo možné prostým zařazením

těchto případů pod termín "jiných okolností", jež mohou být dle písmene

d) § 22 odst. 1 branného zákona důvodem k propuštění z vojska, neboť

jde o pojem velmi neurčitý, jehož použití je kromě toho vázáno na

souhlas vojenské správy. Přitom námitku ministra obrany, že z hlediska

rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen

proto, že pro odmítnutí vojenské služby byli již potrestáni, oslabuje

skutečnost, že jiná skupina osob, totiž těch, jež jsou povinny civilní

službou, zbavena služební povinnosti je a je propuštěna z vojska [§ 21

odst. 4 a § 22 odst. 1 písm. e) branného zákona]. Rovněž lze mít za to,

že nové formulace v trestním zákoně by zřetelněji a nepřehlédnutelně

soudům mohly a měly ozřejmit, že zásada "ne bis in idem" stojí nade

všemi zákony. Bez ohledu na to je však Ústavní soud názoru, že v

demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální

právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení

způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za

niž lze nepochybně pokládat i procesní princip "ne bis in idem" v

článku 40 odst. 5 Listiny. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost

soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a

výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a

formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci

abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny a závazků

plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její

význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů,

které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě

ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém

případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy, (je-li

takovýto výklad možný) a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost

přistoupit teprve tehdy, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by

byla porušena ústavnost (princip minimalizace zásahu).



To platí především o § 269 a 270 trestního zákona. Pokud jde o samotné

právo odmítnout vojenskou činnou službu, pokládá Ústavní soud za svou

povinnost zdůraznit, že se jedná o právo, které je ústavně vázáno na

splnění podmínky čl. 15 odst. 3 Listiny a musí být proto všemi soudy

chápáno jako speciální úprava svobody svědomí, jež je jednou ze

základních ústavních svobod. Podobná úprava existuje i v jiných

evropských státech, kde je toto právo vázáno pouze na zcela zásadní

důvody tkvící ve svobodě svědomí. V této souvislosti lze pouze na okraj

poukázat např. na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu SRN, který

neuznal jako důvod k odepření služby obavu, že v případě války (za

existence NDR) by museli Němci střílet proti Němcům (Entscheidungen,

sv. 12, s. 45), protože tento důvod nedosáhl hodnoty argumentu

principiální povahy.



Také v České republice platí, že teprve stane-li se výkon vojenské

služby zásadním mravním konfliktem vlastního svědomí, může intenzita

tohoto vnitřního konfliktu založit ochranu ústavního subjektivního

práva svobody svědomí vůči stanoveným zákonným povinnostem. Za této

situace čl. 15 odst. 3 Listiny neumožňuje státu, aby vynutil výkon

vojenské služby.



Pokud jde o zásadu "ne bis in idem", je v Listině vyjádřena slovy

"Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně

odsouzen nebo zproštěn obžaloby" (čl. 40 odst. 5). Nemožnost dalšího

trestního stíhání za týž čin je tak základním ústavním právem

procesního charakteru. Pojem "čin" (skutek) nelze identifikovat s

pojmem "jednání". Více různých jednání může být ve svém souhrnu chápáno

jako jeden čin, jde-li o jednání, jež se nacházejí ve vzájemném

vnitřním vztahu přímé souvislosti, takže jde o více projevů téhož činu.

Proto při každém posouzení jednotlivého případu je třeba zkoumat nejen

závažné důvody svědomí a trvalost úmyslu, ale též vzájemnou vnitřní

propojenost opakujícího se jednání téže osoby.



Nejvyšší soud navrhuje zrušení jak § 269 a 270 trestního zákona, tak §

22 odst. 1 branného zákona na základě výkladu, kterým ozřejmuje koloběh

a provázanost vzájemného chování vojenské správy a soudů. Uvádí, že

vojenské správě § 22 odst. 1 branného zákona umožňuje opětovné

povolávání k nástupu do vojenské činné služby, jehož neuposlechnutí

zakládá trestný čin, a § 269 trestního zákona nevylučuje opakované

odsouzení za tento trestný čin. Protiústavnost všech těchto norem je

spatřována ve vzájemném rozporu; vojenská správa se cítí povinna

vyžadovat potrestání takových osob i v případech, na něž je sice - dle

stanoviska Ústavního soudu - třeba aplikovat princip "ne bis in idem",

avšak obecné soudy se cítí vázány vždy a znovu každé jednotlivé

nenastoupení vojenské služby chápat jako nový trestný čin.



Dle stanoviska Nejvyššího soudu vzniká tak situace, která je z hlediska

právního státu neúnosná, protože na jedné straně zákon občanovi ukládá

konkrétní významnou povinnost, ale splnění této povinnosti je

nevynutitelné. Ústavní soud je však názoru, že v daném případě nejde o

vynutitelnost povinnosti, neboť která povinnost vyžadující aktivní

jednání osob je vůbec vynutitelná? Nejde o splnění této povinnosti, ale

o trestní stíhání jejího nesplnění. To je věcí soudů, které musí každý

jednotlivý případ zvážit přiměřeně jeho okolnostem. K tomu směřuje

např. i § 294 trestního zákona, podle něhož není trestným činem

chování, které sice vykazuje znaky § 270 trestního zákona, jehož stupeň

nebezpečnosti pro společnost je však malý. Na druhé straně však ve

věcech podle § 269 a 270 trestního zákona není - podle okolností

jednotlivého případu - vyloučeno ani ukládání trestů nepodmíněných.



Na nepřiměřený výklad zákona reagovala ministryně spravedlnosti podáním

stížnosti pro porušení zákona v případech opětovného odsouzení pro

nenastoupení vojenské služby u osob, které již dříve trvale odmítly

vojenskou službu z důvodů svědomí a náboženského vyznání a byly za to

již dříve pravomocně odsouzeny. Budiž řečeno, že v jiné souvislosti se

obrátila se stížností pro porušení zákona na Nejvyšší soud v případě

osoby, která byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho

roku nepodmíněně a která - přestože vojenskou službu vykonala - později

opětovně nenastoupila na pětidenní vojenské cvičení. Právě v tomto

případě bylo ve stížnosti poukázáno na § 294 trestního zákona a na

nepřiměřenost stanoveného trestu.



Ve skutečnosti však nejde o to, zda branný zákon cosi "umožňuje" a

trestní zákon cosi "nevylučuje", ale mnohem spíše o to, zda oba zákony

v celém kontextu ústavního pořádku něco přikazují, totiž zda branný

zákon přikazuje vojenským správám iniciovat trestní stíhání v uvedených

případech a zda trestní zákon přikazuje obecným soudům tyto osoby

opětovně trestně stíhat za týž čin i se zřetelem na platné ústavní

principy. Tak tomu však není. Naopak, ústavní princip čl. 40 odst. 5

Listiny zřetelně a jednoznačně vylučuje opětovné odsouzení za týž čin.



Pokud jde o návrh na zrušení § 22 odst. 1 branného zákona, dospěl

Ústavní soud předně k závěru, že z hlediska principu "ne bis in idem"

nelze opětovné povolávání k vojenské činné službě vojenskou správou

vzhledem ke znění branného zákona zcela vyloučit pouze za předpokladu,

že by tento zákon byl vykládán bez ohledu na následnou soudní ochranu

občanů. Uvedený ústavní princip se totiž vztahuje pouze na trestní

stíhání a proti této eventualitě skýtá dostatečnou ochranu. To vyplývá

jednoznačně z textu článku 40 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nemůže

být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo

zproštěn obžaloby. Lze proto namítnout, že - i když opětovné povolávání

branný zákon samo o sobě výslovně nezakazuje - je v případech osob, jež

byly pro odmítnutí služby již jednou odsouzeny anebo zproštěny

obžaloby, jejich opětovné povolání z hlediska principu přiměřenosti,

který platí v právním státě, zbytečné, neboť není vhodným prostředkem k

dosažení žádaného cíle, totiž výkonu služby, jestliže soud splní svou

povinnost a aplikuje princip "ne bis in idem" všude, kde je povinen tak

učinit. Jádrem problému tedy není chování vojenských správ, ale

především obecných soudů v případě, že princip "ne bis in idem"

nerespektují.



Za této situace je proto na místě hledat jiné možnosti interpretace

branného zákona tam, kde povolávací činnost vojenských správ v konečném

efektu naráží na ústavní principy a přináší státu zbytečné výdaje nejen

soudní, ale i výdaje na oprávněnou obhajobu postižených osob. Stát musí

počítat s tím, že bude hradit náklady takové obrany všude tam, kde v

důsledku nesprávného úředního postupu postiženým vznikly náklady na

obhajobu (v případě uvedeném pod č. 32/1997 Sb. náklady uhradilo

Ministerstvo spravedlnosti). Je na ministru obrany, aby uvážil možnosti

řešení této nesrovnalosti cestou interních pokynů.



Povaha § 22 odst. 1 branného zákona i uvedené okolnosti nesvědčí pro

zrušení tohoto ustanovení. Garance ústavního principu "ne bis in idem"

je třeba v případech opětovného povolávání k výkonu vojenské služby

hledat především u soudní moci. Ústavně konformní rozhodování soudů

zůstává primárním prostředkem, který poskytuje nejen účinnou ochranu

práv zaručených Listinou, ale může a má též podnítit orgány vojenské

správy ke hledání takových cest a způsobů, jež by zabránily vedení

zbytečných a nákladných soudních sporů státem. Ústavnímu soudu nezbývá

než stejně, jak to již učinil ve svém nálezu ze dne 28. srpna 1997 sp.

zn. IV. ÚS 82/97, opakovat obecným soudům, že "jestliže trestní zákon v

ustanovení § 269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho,

kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je

nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně

či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla

určována vlastně počtem povolání ke službě, která orgán vojenské správy

vydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin

je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze

hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení

zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale." Dosavadní judikatura

Ústavního soudu je tedy jednoznačná a skýtá dostatek interpretačních

instrumentů k tomu, aby soudy tam, kde došlo k porušení zásady "ne bis

in idem", zasáhly. K tomu postačí při současné právní úpravě dosavadní

znění § 269 a 270 trestního zákona, jakkoli si Ústavní soud dokáže

představit úpravu, která v budoucnu bude lépe odpovídat potřebám této

problematiky. Ústavní soud rozhoduje nicméně pouze "de lege lata", a

proto mu nezbylo, než konstatovat, že ani § 269 a 270 trestního zákona

nelze charakterizovat jako protiústavní, jestliže jejich interpretace

nevylučuje výklad, který ústavní zásadu článku 40 odst. 5 Listin y

respektuje.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda



Odlišné stanovisko v této věci zaujali podle § 14 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, soudci JUDr. Ivana Janů a JUDr. Pavel

Varvařovský.