300/2004 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 10. března v plénu o návrhu Krajského soudu v

Ústí nad Labem, pobočka Liberec, na zrušení části ustanovení § 106

odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu

(stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb., takto:



Slova "od 200 000 Kč" v § 106 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998

Sb., se zrušují dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



Ústavní soud obdržel dne 27. 5. 2003 návrh Krajského soudu v Ústí nad

Labem, pobočka Liberec návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České

republiky (dále je "Ústava") na zrušení části ustanovení § 106 odst. 2

zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební

zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb., (dále jen "stavební zákon"), a

to slov "od 200 000 Kč", pro rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 1 a 11 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Dodatkový protokol").



Krajský soud v návrhu rekapituluje řízení, které předcházelo jeho

návrhu. Ve stavebním řízení byla Fondu dětí a mládeže "v likvidaci"

uložena pokuta 200 000 Kč za nedokončení neodkladných zabezpečovacích

prací, spočívajících v oplocení a částečné stabilizaci krovu a jejich

"zavětrování", jakož i další zabezpečovací práce označené jako porušení

povinnosti vymezené § 106 odst. 2 písm. g) stavebního zákona. Fond dětí

a mládeže ve správním řízení a v žalobě proti správním rozhodnutím o

uložení pokuty namítal, že provedl práce v mezích svých možností, a že

zřícení části střechy vyvolalo mimořádně nepříznivé počasí. Upozornil,

že jako státní organizace v likvidaci nemá peníze na nové investiční

akce. Krajský soud má za to, že dolní hranice pokuty 200 000 Kč

neumožňuje přihlédnout k uvedeným poměrům a zejména k tomu, že podle

čl. I bodu 4 zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o

změně některých zákonů, likvidátor jednající jménem tohoto fondu může

nové závazky převzít jen v přímé souvislosti s "ukončením nevyřízených

závazků". Krajský soud se domnívá, že slova "od 200 000 Kč" v 106 odst.

2 stavebního zákona, stanovující nejnižší pokutu pro vymezené delikty v

oblasti staveb, jsou neslučitelná s uvedenými články Ústavy, Listiny a

Dodatkového protokolu. Argumentaci nachází v závěrech nálezu Ústavního

soudu ze dne 13. 8. 2002 vyhlášeného pod č. 405/2002 Sb. Soud

upozorňuje na nerovnost mezi zněním odst. 2 a 3 § 106 stavebního

zákona. V přílohách soud předkládá žalobu a jí napadená rozhodnutí

orgánů stavební správy.



Ústavní soud vyzval dne 4.6.2003 k vyjádření Poslaneckou sněmovnu a

Senát Parlamentu České republiky a požádal krajský soud o zapůjčení

spisu.



Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření rekapituluje návrh soudu včetně

odkazu na dosavadní judikaturu Ústavního soudu a průběh legislativního

procesu. Nynější znění § 106 odst. 2 stavebního zákona bylo

novelizováno zákonem č. 83/1998 Sb., předkladatelem návrhu byla vláda

ČR. Podle důvodové zprávy vedla k úpravě §105 a 106 potřeba zásadně

změnit výše pokut za stavební delikty zjištěná v připomínkovém řízení a

stanovit rozmezí sazeb za přestupky i správní delikty. Zpřísnění

postihů bylo podporováno některými městy, která mají největší

zkušenosti se stavební nekázní. Návrh zákona byl schválen předepsanou

většinou poslanců dne 13.2.1998, Senát jej schválil dne 18.3.1998,

prezident republiky podepsal dne 6.4.1998 a zákon byl řádně vyhlášen.

Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami. Je na Ústavním

soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.



Senát ve vyjádření k návrhu rovněž uvádí, že jedním z důvodů rozsáhlé

novely stavebního zákona, účinné od 1.7.1998, byla snaha o zpřísnění

sankcí za porušování jím určených povinností za účelem upevnění kázně

při provádění a užívání staveb. Přijetím novely byl v zájmu dosažení

tohoto cíle sice výrazně zúžen rozsah správního uvážení příslušného

správního orgánu, avšak nebyl odstraněn zcela. Správní orgán má nadále

zvažovat okolnosti případu a vzít je na zřetel při stanovení pokuty.

Senát připomíná, že uvedený záměr navrhovatele akceptoval a dne

18.3.1998 schválil návrh zákona v podobě přijaté Poslaneckou sněmovnou.

Při projednávání návrhu neshledal, jak již konstatoval ve svém

vyjádření k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 3/02, ústavní důvody pro

nesouhlas. Je na Ústavním soudu, aby s přihlédnutím k nálezu

publikovaném pod č. 405/2002 Sb., který se týkal dolní hranice pokut

podle § 106 odst. 3 stavebního zákona, napadené ustanovení posoudil.

Senát v příloze zaslal část těsnopisecké zprávy o projednávání této

novely.



Způsob přijetí zákona č. 83/1998 Sb., kterým byly nově stanoveny pokuty

za delikty v oblasti stavební správy, byl již předmětem zkoumání

Ústavního soudu při projednávání věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Výsledky

opravňují k posouzení návrhu ve věci samé, neboť Ústavní soud

konstatoval, že zákon byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem,

v mezích Ústavou stanovené kompetence, při dodržení kvor stanovených v

čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.



Východiskem pro nález Ústavního soudu jsou, nechce-li se zásadně

odchýlit od své dřívější judikatury, závěry vyjádřené v již citovaném

nálezu ze dne 13.8.2002 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (č. 405/2002 Sb.) o

návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení slov "od 500 000 Kč"

v § 106 odst. 3 stavebního zákona.



V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že zakotvení minimální

výše pokuty do zákona v zásadě sleduje legitimní cíl, neboť daleko

zřetelnějším způsobem, než by tomu bylo pouze při stanovení horní

sazby, umožňuje odlišit závažnost či nebezpečnost těch kterých typů

protiprávních jednání. Vedlejším dopadem tohoto kroku je, že se omezuje

prostor pro správní uvážení příslušných státních orgánů, což má své

pozitivní důsledky např. v tom, že do určité míry sjednocuje výši

ukládaných trestů, případně omezuje prostor pro svévolné či korupcí

ovlivněné jednání správních orgánů. Může se tak jevit jako určitý

prostředek ochrany před eventuální diskriminací, na druhé straně však

větší či menší měrou paušalizuje závažnost protiprávního jednání, což

vede k omezení možnosti správního orgánu přihlédnout ke konkrétním

okolnostem případu, osobě delikventa a k jeho poměrům.



Ústavní soud dospěl k závěru, že pokuta může za určitých okolností

představovat zásah zejména do základního práva podle čl. 11 odst. 1

Listiny. Pokutu lze považovat za zásah s ústavněprávní dimenzí, a to v

případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou

intenzitou. Ústavní soud proto posuzoval účel zásahu ve vztahu k

použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení byla zásada

proporcionality. Stupňování represe představované zvýšením horní

hranice sankce může naplnit zamýšlený cíl a vzhledem k dostatečnému

prostoru pro zohlednění okolností konkrétního případu umožňuje dostát i

podmínce přiměřenosti zásahu. Stanovování a zvyšování dolní hranice

sankce minimalizující tento prostor neumožňuje přirozeně vždy uplatnit

zásah přiměřený, poněvadž může mít ve vztahu k subjektům, jimž je

sankce v podobě pokuty ukládána, někdy i charakter likvidační. Ze shora

uvedených důvodů Ústavní soud část ustanovení § 106 odst. 3 stavebního

zákona nálezem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/02 zrušil.



Ústavní soud v citovaném nálezu respektoval vázanost petitem a nemohl

tak zrušit nyní napadenou část ustanovení § 106 odst. 2. Poukázal však

na možné narušení systémové vazby a nastolení nerovnosti s ustanovením

§ 106 odst. 2 stavebního zákona, v jehož případě spodní hranice pokuty

zůstala zachována. Nepřímo také vyjádřil očekávání, že zákonodárce

posoudí i jeho ústavnost.



Hodnocení návrhu podaného Krajským soudem v Ústí na Labem, pobočka

Liberec, nemůže být tedy ve své podstatě odlišné. Nejnižší zákonem

stanovené pokuty za zákonodárcem vymezená "středně" závažná porušení

stavebních předpisů podle § 106 odst. 2 stavebního zákona, mohou

představovat v takových případech, který řeší krajský soud, stejný

neústavní zásah, jenž byl už Ústavním soudem shledán. Rozdíl mezi

nejnižší sazbou pokuty ve výši 500 000 Kč v již vyřešeném případě a 200

000 Kč v případě právě řešeném se nejeví podstatný. Pokuta minimálně

200 000 Kč za delikty vymezené v § 106 odst. 2 stavebního zákona může

být v mnoha individuálních případech stejně likvidační jako pokuta 500

000 Kč za delikty zákonodárcem hodnocené jako "závažnější", vymezené v

§ 106 odst. 3 stavebního zákona. Další existence nyní napadeného

ustanovení by nadto potvrzovala nerovnováhu mezi postihy za jinak

závažné delikty proti stavebnímu právu předvídané stavebním zákonem ve

znění po zásahu Ústavního soudu v roce 2002.



Nad rámec předchozí argumentace Ústavní soud podotýká, že neposuzoval

okolnosti individualizace správního trestání, k němuž v předchozím

správním řízení došlo, neboť řízení o návrhu na zrušení části zákona ve

smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je prostředkem abstraktní

kontroly norem. Závěr, k němuž Ústavní soud dospěl, nepředjímá výsledek

konkrétního přezkumu a řízení o deliktním jednání Fondu dětí a mládeže

"v likvidaci", které v současné době probíhá před Krajským soudem v

Ústí nad Labem, pobočka Liberec. Ústavní soud se rovněž jen okrajově

může vyjádřit k poukazu na omezení správce fondu podle právní úpravy

dané zvláštním zákonem (obdobné je to ovšem např. u správců konkursních

podstat). Zákaz vstupovat do nových závazků nemůže bránit plnění

povinností v důležitém veřejném zájmu. Povinnosti vyplývající z

předpisů zajišťujících důležité veřejné zájmy (zde stavební zákon) musí

mít přednost před úpravou určující nakládání s majetkem, eventuálně

tato úprava musí být vykládána takovým způsobem, aby splnění uvedených

povinností připouštěla. Argumentace spočívající v přijetí názoru, že

právnická osoba v likvidaci má menší míru odpovědnosti za stav a správu

věci, jichž je vlastníkem, by mohla závislostí na momentálních

majetkových a organizačních poměrech založit faktickou nerovnost mezi

obsahem vlastnického práva jednotlivých vlastníků.



Vzhledem k uvedeným argumentům, z velké části v judikatuře Ústavního

soudu již artikulovaným, má Ústavní soud za to, že napadené ustanovení,

resp. jeho část, je neslučitelné s principy právního státu, Listiny a

čl. 1 Ústavy a představuje rozpor s čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a

čl. 1 Dodatkového protokolu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než je

podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, zrušit.



Předseda Ústavního soudu



JUDr. Rychetský v.r.