ve věci návrhu na zrušení části zák. o platu ústavních činitelů


Published: 2012

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
181/2012 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 33/11 dne 3. května 2012 v

plénu ve složení František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler,

Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří

Mucha, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela

Židlická o návrhu Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení bodu 2

čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních

zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších

organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění

pozdějších předpisů, pokud se týká soudců okresních, krajských a

vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, in

eventum na zrušení slova „2,5násobek“ v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995

Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce

představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. a

zákona č. 425/2010 Sb., a na zrušení ustanovení § 3b odst. 2 zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.,



takto:



I. Ustanovení obsažené v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského

parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a vyjádřené slovy

"2,5násobek", se zrušuje uplynutím dne 31. prosince 2012.



II. Ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 425/2010 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu

ve Sbírce zákonů.



III. Ve zbývající části se návrh odmítá.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



Ústavnímu soudu byl dne 3. listopadu 2011 doručen návrh Městského soudu

v Brně na zrušení ustanovení bodu 2. čl. I. části první zákona č.

425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých

dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č.

143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a

v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších

předpisů, ve znění pozdějších předpisů, pokud se týká soudců okresních,

krajských a vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního

soudu, in eventum na zrušení slova "2,5násobek" v § 3 odst. 3 zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. a

zákona č. 425/2010 Sb., spolu s návrhem na přednostní rozhodnutí v

předmětné věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb. Předmětný návrh byl

doplněn podáními navrhovatele, doručenými Ústavnímu soudu dne 8.

listopadu 2011 a 26. března 2012, obsahujícími přílohy, zejména údaje

publikované Českým statistickým úřadem, Ministerstvem financí, obsažené

ve Zprávě Rady Evropy o stavu odměňování soudců a státních zástupců,

jakož i ve veřejných médiích. V doplnění návrhu doručeném Ústavnímu

soudu dne 26. března 2012 nadto navrhovatel rozšířil petit o návrh na

zrušení ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského

parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.



Městský soud v Brně předmětný návrh podal dle § 64 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti

se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy (dále

jen „Ústava“) dospěl k závěru, že



* ustanovení bodu 2 čl. I. části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým

se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých

dalších náležitostech... státních zástupců a o změně a doplnění zákona

č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových

a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších

předpisů, ve znění pozdějších předpisů, pokud se týká soudců okresních,

krajských a vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního

soudu, in eventum ustanovení vyjádřené slovy "2,5násobek" v § 3 odst. 3

zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 309/2002

Sb. a zákona č. 425/2010 Sb., a



* ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 425/2010 Sb., jichž má být při řešení věci sp. zn. 35 C

35/2011 použito, jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 81 a

čl. 82 odst. 1 Ústavy, dále s čl. 2 odst. 1 Ústavy, s čl. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

jen "Protokol").



V uvedené věci sp. zn. 35 C 35/2011 je Městským soudem v Brně

rozhodováno o žalobě, kterou se soudce Okresního soudu Brno- venkov

domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu Brno- venkov zaplacení

částky dané rozdílem mezi nárokem žalobce na plat ve smyslu § 28 až §

31 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů,

(dále jen "zákon č. 236/1995 Sb.", případně "zákon o platu") a nárokem

na víceúčelovou paušální náhradu výdajů (dále jen "náhrada výdajů") ve

smyslu § 32 odst. 1 písm. a) zákona č. 236/1995 Sb., a to dle původního

žalobního nároku za leden, dle jeho rozšíření i za září 2011, a mezi

skutečně vyplaceným platem a náhradou výdajů snížených s účinností od

1. ledna 2011 zákonem č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995

Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce

představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon

č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních

zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších

organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění

pozdějších předpisů.



S ohledem na původní žalobní nárok žalobce v řízení před Městským

soudem v Brně uvedený soud předmětné řízení ve věci sp. zn. 35 C

35/2011 přerušil a v souladu s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení

ustanovení § 3 odst. 1 a 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č.

425/2010 Sb. Ústavní soud o návrhu rozhodl nálezem ze dne 2. srpna 2011

sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (267/2011 Sb.) tak, že zrušil ustanovení § 3b

odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve

Sbírce zákonů.



Navrhovatel v nyní Ústavním soudem posuzovaném návrhu uvádí, že

ustanovení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. upravilo pro rok 2011

platovou základnu soudců na částku 54 005 Kč, přičemž jejím zrušením

nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/11 nastal stav, kdy platová základna soudců

pro rok 2011 již nečiní částku 54 005 Kč dle § 3b odst. 1 zákona č.

236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a nastupuje proto obecná

úprava platové základny soudců upravená v § 3 odst. 3 zákona č.

236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Podle tohoto ustanovení

činí platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku

2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v

nepodnikatelské sféře, dosažené podle zveřejněných údajů Českého

statistického úřadu za předminulý kalendářní rok, přičemž výši platové

základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a

sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením. Toto sdělení bylo vyhlášeno

ve Sbírce zákonů dne 16. září 2011 pod č. 271/2011 Sb. a jako platová

základna soudců pro rok 2011 byla stanovena částka 57 747,50 Kč. Po

zrušení § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č.

425/2010 Sb., jak uvádí dále navrhovatel, činí plat žalobce za leden

2011 částku 78 000 Kč a náhrada výdajů 3 200 Kč. Vzhledem k tomu, že v

lednu 2011 byl žalobci vyplacen plat ve výši 73 000 Kč, přestavuje

rozdíl mezi částkou 78 000 Kč a částkou 73 000 Kč částku 5 000 Kč. Co

se týče náhrady výdajů, činí tento rozdíl částku 200 Kč jako rozdíl

mezi částkou 3 200 Kč a částkou 3 000 Kč. S ohledem na výše uvedený

výpočet považuje navrhovatel za zřejmé, že o žalobě za leden 2011 bylo

možno rozhodnout co do částky 5 200 Kč jako součtu doplatku platu ve

výši 5 000 Kč a náhrady výdajů ve výši 200 Kč. Městský soud v Brně

proto v souladu s § 112 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že řízení o věci

týkající se zaplacení částky 5 200 Kč vyloučil k samostatnému řízení. K

samostatnému řízení tedy byla vyloučena věc týkající se rozdílu mezi

platem žalobce vypočteným dle § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve

znění zákona č. 425/2010 Sb., (prozatím odvíjející se od platové

základny vypočtené jako 2,5 násobek průměrné nominální mzdy v

nepodnikatelské sféře ve výši 23 099 Kč, což činí 57 747,50 Kč) a

platem, který byl žalobci v lednu 2011 skutečně vyplacen (odvíjel se od

platové základny dle § 3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění

zákona č. 425/2010 Sb., ve výši 54 005 Kč). O takto vyloučené věci bylo

rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. října 2011 č. j.

35 C 130/2011-113 tak, že žalobě bylo v této části vyhověno.



Jak již bylo uvedeno, žalobce po splatnosti platu za září 2011 rozšířil

žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc. Žalobce tedy

za měsíc září 2011 požaduje jak doplatek platu a náhrady výdajů za

období do vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2011 sp. zn.

Pl. ÚS 16/11 a následného vyhlášení sdělení Ministerstva práce a

sociálních věcí o výši platové základny pro rok 2011, tak za období po

vyhlášení nálezu a sdělení. Číselně vyjádřeno činí rozdíl v platu za

září 2011 částku 17 754,50 Kč a na náhradě výdajů částku 763,60 Kč.

Navrhovatel svým usnesením ze dne 24. 10. 2011 č. j. 35 C 35/2011-125

změnu žaloby připustil. Žalobce po splatnosti platu za leden 2012

rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc, a to

ve výši 17 100 Kč, což je rozdíl mezi vyplaceným platem a náhradou

výdajů určených v závislosti na výši platové základny stanovené v

ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu pro rok 2012 až 2014 a platem a

náhradou výdajů určených v závislosti na platové základně představující

trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v

nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok. Usnesením ze dne

14. 2. 2012 č. j. 35 C 35/2011-168 Městský soud v Brně změnu žaloby

připustil. Usnesení nabylo právní moci dne 24. 2. 2012.



Svoji aktivní legitimaci navrhovatel opírá o konstatování, dle něhož se

domáhal zrušení § 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 309/2002

Sb. a zákona č. 425/2010 Sb., již v řízení, které Ústavní soud vedl pod

sp. zn. Pl. ÚS 16/11, přičemž návrh na zrušení § 3 odst. 3 zákona o

platu (část V. nálezu) byl odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace,

tedy jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou. Tento výrok podle

názoru navrhovatele nebrání tomu, aby podal předmětný návrh poté, co má

být toto ustanovení na případ žalobce výslovně aplikováno, a to pro

dílčí část žalovaného nároku za leden 2011 a zejména pro nárok za září

2011, o nějž byla rozšířena žaloba vedená pod sp. zn. 35 C 35/2011 a

jejíž změnu navrhovatel pravomocně připustil. Navrhovatel dospěl v

souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy k závěru, že ustanovení § 3b odst. 2

zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb., které má být při

řešení předmětné věci použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení

s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu.



Zdůvodnění hmotněprávní protiústavnosti napadených zákonných ustanovení

odvíjí navrhovatel od rekapitulace relevantní, na danou problematiku se

vztahující judikatury Ústavního soudu. Dle jeho názoru obsahuje tato

následující základní teze:



- posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní

období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské

nezávislosti [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 ze dne 16. 1.

2007 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), bod 49];



- ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci

zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy na straně druhé se

vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,

z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým

restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto

restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry [nález Ústavního soudu sp.

zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 49)];



- zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí

být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady

proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou

finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být

zohledněna odlišnost funkce soudů a představitelů moci zákonodárné a

výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k

obavám, zda se nedotýká omezení důstojnosti soudců, např. není-li

výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na

moc soudní [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 49)];



- princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí

demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy [nález

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 50)];



- svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců,

v tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem

jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v

první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní,

zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním.

Druhým důvodem podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního

zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich

nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné,

resp. výkonné na rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné

zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu

"penalizace" soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy

nátlaku na jejich rozhodování [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

43/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 139/38 SbNU 59; 354/2005 Sb.)];



- platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní

nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje

to či ono vládní uskupení například proto, že se mu zdají platy soudců

příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání

s jinou profesní skupinou. Usilování o takovou rovnost vybočuje z

kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně

chápaném principu rovnosti [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02

ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.)];



- za platovou restrikci je třeba považovat opatření, kdy soudci je

odňata nebo snížena nároková složka odměny, aniž by toto odnětí nebo

snížení bylo kompenzováno zvýšením jiné nárokové složky odměny [nález

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 55)];



- za další formu platové restrikce je třeba považovat i zmrazení

zákonem předpokládaného růstu příjmů soudců nebo i jiných ústavních

činitelů, přičemž např. "trvalé" zmrazení platu by Ústavní soud

nepochybně posuzoval jako krok ústavně nepřípustný. Platové poměry

soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou,

pokud nenastanou zcela výjimečné, mimořádné okolnosti státu [nález

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/08 ze dne 2. 3. 2010 (N 36/56 SbNU

405; 104/2010 Sb.; bod 41); obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod

55)];



- za výrazný prvek záruky přiměřeného materiálního zabezpečení soudců z

hlediska principu dělby státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a

soudní a požadavku jejich vzájemné vyváženosti je třeba považovat i

přímou vazbu mezi platem představitelů moci zákonodárné a výkonné na

straně jedné a platem soudců na straně druhé. Konstrukce zákona o platu

představitelů státní moci, která s pomocí jednotné platové základny a

zákonem stanovených koeficientů zaručuje, že spolu se zvýšením platu

představitelů moci zákonodárné a výkonné se ve stejném poměru

automaticky zvýší i platy soudců, tak představuje významnou, v právním

řádu vestavěnou pojistku, že poměr v materiálním zabezpečení

představitelů jednotlivých mocí bude i v budoucnu zachováván [nález

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (bod 59)].



Navrhovatel zdůrazňuje, že na uvedených tezích Ústavní soud setrval i

ve své nejnovější judikatuře [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/10 ze dne 7.

9. 2010 (N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.); Pl. ÚS 22/09 ze dne 7. 9.

2010 (N 186/58 SbNU 633; 309/2010 Sb.), bod 40].



Ve prospěch závěru o protiústavnosti napadených zákonných ustanovení

Městský soud v Brně odkazuje i na řadu mezinárodních dokumentů. V první

řadě poukazuje na doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 17.

listopadu 2010 o soudcích CM/Rec(2010)12 (příloha č. 5)

[http://www.coe.int], které nahradilo dřívější doporučení Ree (94)12. Z

článků 53 až 55, které se týkají odměňování soudců, vyplývá, že:



- základní pravidla pro odměňování soudců musí být stanovena zákonem,



- odměňování soudců musí vyjadřovat jejich roli a odpovědnost a být na

dostatečné úrovni,



- v době nemoci a mateřství by mělo být zajištěno udržení rozumné výše

jejich odměny,



- penze soudců by měla být v rozumném vztahu k dřívějšímu platu,



- měla by existovat speciální zákonná ustanovení bránící snižování

platu soudců.



Z dalších mezinárodních dokumentů navrhovatel upozorňuje na zprávu

Evropské komise pro demokracii prostřednictvím práva (Benátská komise),

přijatou ve dnech 12. až 13. března 2010 (příloha č. 6 - část III,

článek 6) [http://www.venice.coe.int], v níž se uvádí: "Benátská komise

je toho názoru, že finanční ohodnocení soudců musí korespondovat s

důstojností jejich profese a že adekvátní ohodnocení je nezbytným

předpokladem ochrany soudců před nežádoucími externími vlivy ... Výše

ohodnocení by měla být stanovena s ohledem na společenské poměry v zemi

a porovnána s mírou ohodnocení vyšších úředníků." Konečně v rámci

srovnávací analýzy argumentuje i závěry Poradního výboru soudců v rámci

aktivit Rady Evropy, Conseil consultatif de juges européens (CCJE) z

roku 2001 [stanovisko č. 1 (Avis No 1)], v nichž (body č. 61 a 62) je

zdůrazněna potřeba takových zákonných ustanovení, která budou bránit

snižování platu soudců a která zajistí faktické zvyšování platů tak,

aby byla udržena jejich hodnota ve vztahu k životním nákladům

(http://wcd.coe.int/).



V další části svého návrhu Městský soud v Brně rekapituluje vývoj

právní úpravy materiálního zabezpečení soudců, a to zejména vývoj

jejích intencí, jakož i změnu relací ve vztahu k materiálnímu

zabezpečení zaměstnanců ve veřejné správě. Materiální zabezpečení

soudců platem a víceúčelovou náhradou výdajů bylo zakotveno ve 2.

polovině 90. let v zákoně č. 236/1995 Sb., přičemž plat soudce byl

konstruován jako součin platové základny a koeficientu vyjadřujícího

jeho služební zařazení, náhrada výdajů byla určena podílem z platové

základny ve výši 5,5 %. Platová základna byla odvozena z nejvyššího

tarifu úředníka ministerstva jako dvojnásobek. Navrhovatel akcentuje

skutečnost, že zásadou, jíž byla tato úprava vedena a která zazněla při

projednávání této koncepce odměňování soudců, byla mj. zásada

neměnnosti platových relací mezi jednotlivými funkcemi a zásada

shodného a automatického pohybu platů a dalších náležitostí okruhu

funkcionářů státu a státních zaměstnanců; současně byl vysloven

předpoklad, že "jednou provždy odpadne často nedůstojné a politicky

zneužitelné jednání o výši platu v parlamentu" (stenozáznam 34. schůze

PČR, PS 1993-1996, část 6/32 - příloha č. 9). V roce 2002 (zákon č.

309/2002 Sb., o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě

státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto

zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební

zákon), tzv. doprovodný zákon k návrhu služebního zákona, vládní návrh

předložen Poslanecké sněmovně jako tisk 794 - příloha č. 10) byla

konstrukce platové základny změněna (s účinností od 1. ledna 2004) tak,

že tvoří trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře na

fyzické osoby za předminulý rok podle zveřejněných údajů ČSÚ (§ 3 odst.

3 zákona o platu). Navrhovatel k této změně uvádí, že jejím důsledkem

byl pokles relace platu soudce ve vztahu k platu ve veřejné sféře,

přičemž dle něj důvody, které vedly k razantnímu snížení relace platu

soudců a zaměstnanců ve veřejné sféře (z původní relace cca 4,3 na 3,0)

nebyly nikdy přesvědčivě podány a Parlament se jimi fakticky vůbec

nezabýval. Tisk 794 v důvodové zprávě k čl. XXXV uváděl, že vazba

platového tarifu zaměstnanců ministerstev a platové základny ústavních

činitelů vedla k rozdílům v přírůstcích platu a dále - a to zejména -

poukazoval na navrhovaný služební zákon, který měl podstatně zpřísnit

podmínky výkonu služby ve státní správě a vést k "tomu odpovídajícímu

platovému ocenění úředníků". Při zachování dosavadního způsobu

stanovení platové základny by se platy ústavních činitelů automaticky

zvýšily, "aniž by se změnily podmínky výkonu jejich funkcí". Proto byla

navržena změna, "aby se vytvořila stabilní vazba mezi platy ústavních

činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře. Ve vztahu k možnostem

diferenciace v platech ... je možné považovat za přiměřenou relaci

platové základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře ve výši

trojnásobku." Městský soud ale k tomu poznamenává, že základní

předpoklad pro snížení platové základny a změnu její konstrukce však

naplněn vůbec nebyl: služební zákon dodnes nenabyl účinnosti a

úředníkům státní správy jsou zachovány povinnosti v intencích zákoníku

práce. K přehodnocení výše platové základny však již nedošlo.

Konstrukce platové základny jako trojnásobku průměrného platu fyzických

osob v nepodnikatelské sféře za předminulý rok (tedy s dvouletým

časovým skluzem) představovala dle navrhovatele sice podstatný zásah do

úrovně platu soudců, ovšem v situaci po velkých povodních roku 2002 se

mohla jevit akceptovatelným zásahem pro budoucí vývoj odměňování

soudců. Změna souvisela s přechodem na 16třídní systém odměňování

úředníků, u nichž nejvyšší tarify vzrostly mezi lety 2002 a 2004 z 18

570 Kč na 27 700 Kč (nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových

poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě), a zachování

původního systému stanovení platové základny by vedlo k jejímu

odpovídajícímu růstu, což, jak navrhovatel uvádí, výkonná moc nechtěla

akceptovat. Proto dle něj byly platy soudců od roku 2002 ponechány na

stejné úrovni, aby platová základna potřebným způsobem poklesla,

přičemž považuje za příznačné, že v důvodové zprávě k tisku 133 se tato

restrikce nazývá "evoluční metoda nápravy chybně stanovené platové

základny".



Navrhovatel dále analyzuje proklamované legislativní účely napadené

právní úpravy. Vycházeje z nástinu vývoje prvního desetiletí po roce

2000, klade si otázku, nakolik záměry fixovat relaci platů ústavních

činitelů a zaměstnanců veřejné sféry na úrovni trojnásobku byly čestné

a skutečné. Pochybnosti o tom, že už tehdy bylo skutečnou intencí do

budoucna platy všech ústavních činitelů ponížit daleko více a dosáhnout

tak nivelizace ve výsledku, dle něj vyvěrají z následujících faktů:

Podle zákona č. 427/2003 Sb., kterým se pro rok 2004 stanoví mimořádné

opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů,

poslanců Evropského parlamentu, soudců a státních zástupců, výše

dalšího platu těchto osob za první pololetí roku 2004, a kterým se mění

některé související zákony, (vládní návrh tisk 392) měla platová

základna roku 2002 zůstat zmrazena až do roku 2006, přičemž až od roku

2007 se měla použít vazba na průměrný plat v nepodnikatelské sféře -

zde jako argument byla uváděna potřeba "solidarity s důsledky realizace

reformy veřejných financí". Skutečným důvodem dle jeho názoru byla

skutečnost, že státní rozpočet nedisponoval tehdy takovým objemem

finančních prostředků, který by financoval přechod na 16třídní systém

odměňování v podobě, kterou si jeho autoři představovali (také nenabyl

účinnosti služební zákon). Proto byla prosazena "solidarita" ústavních

činitelů, jejichž platy měly být zmrazeny do roku 2007. Ve skutečnosti

byly zmrazeny "pouze" v letech 2002-2004, neboť k 1. 1. 2005 Senát

pozměňovacím návrhem při projednávání návrhu zákona o zrušení všech

forem dalších platů zajistil odmražení platové základny a plnou

aplikaci pravidla o trojnásobku (jiný postup ani nebyl možný, neboť

růst platů v nepodnikatelské sféře zaznamenával vysoká tempa, takže

platová základna poklesla na úroveň trojnásobku velmi rychle během let

2003 a 2004). Tento zákon (č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v

návaznosti na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování)

byl Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. 11. 2004 a vláda již 8. 12.

2004 předkládá Poslanecké sněmovně návrh (tisk 839) zákona, jehož

účelem bylo úroveň platů dosaženou po rozmražení 1. 1. 2005 fixovat na

další tři roky - to ve vztahu k soudcům - (2005, 2006, 2007), ostatním

představitelům dokonce snížit na dřívější výši před 1. 1. 2005. Mělo se

tak zajistit [důvodová zpráva k tisku 839 (IV. volební období)], "aby

od roku 2006 nedošlo k dalšímu obtížně zdůvodnitelnému prohloubení v

nepoměru v úrovni platů uvedených osob v neprospěch těch osob, kterým

se platová základna v roce 2005 nezvýší". "Úsporná" opatření v

odměňování zaměstnanců ve veřejné sféře přitom dle navrhovatele byla

pouze zdánlivá, jelikož tempo růstu průměrného platu v nepodnikatelské

sféře v letech 2002-2007 (což bylo období tehdy plánovaných restrikcí

pro ústavní činitele) bylo ročně 5 až 10 %. Plat ve veřejné správě mezi

rokem 2004 a 2005 vzrostl podle údajů ČSÚ z 20 490 na 22 307 Kč, tj. o

1 817 Kč (8,9 %), přičemž u aparátu ústředních úřadů bylo zaznamenáno

zvýšení průměrného platu z 22 978 na 25 824 Kč mezi lety 2004 a 2005 (o

2 846 Kč, tj. 12,4 %). Nejvyšší tarify pro odměňování úředníků

ministerstev podle nařízení vlády č. 330/2003 Sb. rostly mezi lety

2004-2006 z 27 700 na 33 250 Kč (o 5 550 Kč, tj. o 20 %). Dle

navrhovatele byla tedy skutečnost zcela odlišná od důvodů, které měly

vést k zmrazení platu ústavních činitelů v letech 2002-2007 (platy ve

veřejné sféře rostly vysokými tempy), ba i zásadně odlišná od záměrů,

kterými byl zákonodárce veden při změně koncepce platové základny k 1.

1. 2004; služební zákon nenabyl účinnosti a rozsah povinností a omezení

úředníků, které měly nalézt svůj odraz ve výši platů, nedoznal

zásadních změn.



Poslanecká sněmovna přerušila projednávání návrhu zákona (tisk 839) a

již se k němu nevrátila, tehdejší rozpravy (rok 2005) však dle

přesvědčení Městského soudu v Brně ukázaly, k jakým důsledkům vede

neustálý tlak vlády na opakované zásahy do platů ústavních činitelů

(navrhovatel v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že poslanci

vládě vytýkali koncepční neujasněnost a absenci jakýchkoli analýz).

Další zásah do odměňování soudců byl proveden čl. XLVIII zákona č.

261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, v podobě "mimořádného

opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů

představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců v letech

2008 až 2010". Toto "mimořádné opatření" spočívalo ve zmrazení platové

základny na úrovni dosažené 31. 12. 2007 a v suspendaci pravidla

obsaženého v § 3 odst. 3 zákona o platu (relace trojnásobku) pro

vymezené období let 2008-2010. Způsob stanovení platové základny byl

tímto zákonem (důvodovou zprávou - tisk 222) označen za automatickou

valorizaci, které nebude využito "po dobu stanovenou ke konsolidaci

veřejných financí" (tisk 222/0, část 2/22). Konstrukce platové

základny, z níž se odvíjí výše platu soudce a víceúčelové náhrady,

spočívající na principu trojnásobku průměrného platu fyzických osob v

nepodnikatelské sféře za předminulý rok, tak byla suspendována na

předem vymezené období tří let do 31. 12. 2010. Platová základna činila

56 847 Kč (sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 582/2006

Sb., o vyhlášení výše platové základny pro určení platu a některých

náhrad výdajů podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění pozdějších předpisů, v roce 2007).



Z pohledu ústavněprávní argumentace namítá navrhovatel - vycházeje z

nástinu vývoje materiálního zabezpečení soudců po roce 1995 - v první

řadě dotčení v legitimním očekávání. Vychází přitom z konstatování, dle

něhož ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu (stanovící pravidlo pro

učení platové základny jako trojnásobku průměrného platu v

nepodnikatelské sféře za předminulý rok) bylo do zákona o platu

začleněno zákonem č. 309/2002 Sb. s účinností od 1. 1. 2004, bylo jeho

součástí v této podobě po dobu sedmi let, a to jako pravidlo, které

nahradilo původní konstrukci svazující platovou základnu s nejvyšším

tarifem úředníka ministerstva. V době od přijetí zákona č. 309/2002 Sb.

tak všichni soudci (ale též ostatní ústavní činitelé) požívali

legitimního očekávání, že tato již snížená úroveň jejich příjmů je

úrovní společensky akceptovanou a že jim jako součást materiálního

zabezpečení patřícího do rámce soudcovské nezávislosti bude

poskytována. Jestliže pak byla tato úroveň po předem vymezenou dobu

suspendována, měli soudci legitimní očekávání, že uplynutím této doby

budou opět příjemci platu, který bude zaručovat onu společensky

ustálenou relaci. Poslanecká sněmovna vládní návrh předložený jí dne

12. 10. 2010 schválila 10. 12. 2010, tj. 20 dnů před uplynutím

tříletého moratoria, čímž snížila předmětnou relaci na 2,5 násobek - v

absolutním vyjádření z částky 69 297 Kč (průměrný plat v roce 2009: 23

099 Kč x 3 = 69 297 Kč na částku 57 747 Kč). Senát schválil návrh

zákona za šest dnů poté dne 16. 12. 2010 a prezident republiky jej

podepsal následující den po doručení 17. 12. 2010. Postup zákonodárce

dle navrhovatele dokumentuje obavy z možného opožděného přijetí tohoto

zákona. Zásah do tohoto legitimního očekávání nastal pouhých několik

dnů před uplynutím doby, po které by došlo k návratu do očekávaných

relací. Zákon byl vyhlášen 30. 12. 2010, kdy k obnovení očekávaných

relací zbýval jediný den.



Zákonodárce tak dle Městského soudu v Brně snížením relace platové

základny k průměrné mzdě v nepodnikatelské sféře zasáhl legitimní

očekávání soudců ve smyslu čl. 1 Protokolu, a to ve smyslu judikatury

Evropského soudu pro lidská práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská

práva ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku (stížnost č.

31443/96, Reports 2004-V)] a čl. 1 Ústavy (z něhož plyne princip

legitimního očekávání jako součást demokratického právního státu).



Pokud bylo skutečnou intencí výkonné moci snížit úroveň odměňování

ústavních činitelů daleko více, než jak naznačila v roce 2002, potom

dle navrhovatele měla na základě jasných analýz předem oznámit, kam

hodlá dovést úroveň odměn soudců a v návaznosti na to dosaženou úroveň

na léta zmrazit. Moc zákonodárná však nemohla stanovit určitou úroveň

platové základny (trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské

sféře), vytvořit legitimní očekávání, že jde o pravý a skutečný záměr

(po dobu sedmi let), a poté několik dní před obnovením původních relací

v podstatě obecnou úpravu platové základny zrušit a nahradit ji ad hoc

stanovenými absolutními čísly na dobu 4 let; z hlediska časového tak

měl a mohl zákonodárce učinit podstatně dříve (nejspíše již v roce

2002, kdy nově určoval pravidla, pokud to byla jeho pravá a skutečná

intence).



Očekávání soudců bylo dle Městského soudu v Brně reálné, zcela

legitimní a velmi silné (podpořené lety platových a jiných restrikcí v

oblasti materiálního zabezpečení, jak na ně bude poukázáno v jiné části

návrhu). Zákonodárce tak snížením relace platové základny k průměrné

mzdě v nepodnikatelské sféře zasáhl legitimní očekávání soudců ve

smyslu čl. 1 Protokolu a čl. 1 Ústavy (princip legitimního očekávání

jako součást demokratického právního státu). Navrhovatel je dále

přesvědčen, že tento zásah nebyl dostatečně odůvodněn veřejným zájmem.

Jakékoli zasahování do práv a svobod chráněných Úmluvou o ochraně

lidských práv a základních svobod a Ústavou musí sledovat legitimní

cíl. Podle důvodové zprávy a stenografických záznamů z projednávání

návrhu zákona (tisku 133, senátního tisku 9) byla novelizace § 3 odst.

3 do zákona o platu včleněna jako pojistka řešící předem důsledky

případného derogačního výroku Ústavního soudu (navrhovatel v této

souvislosti vyslovuje údiv nad přesvědčením exekutivy a patrně i

zákonodárce, že takto lze vytvořit "materiální jádro" platového zákona,

které se bude nacházet mimo dosah Ústavního soudu). Už tento cíl

považuje za hrubě rozporný s principem demokratického právního státu

(předkládat a přijímat zákony jako pojistky proti případným zásahům

Ústavního soudu). Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 16/11, v němž bylo obsaženo konstatování, že takovýto postup

zákonodárce nutno hodnotit jako vybočení z rámce zásad demokratické

ústavní politické kultury. Po derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11

pro rok 2011 musí být aplikována tato snížená platová základna ve výši

2,5 násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za rok 2009, v letech

2012 až 2014 ovšem mají být opět aplikována ustanovení určující ad hoc

platovou základnu, a to v částce nižší než v roce 2011 (jak uvádí

navrhovatel, tato ustanovení ovšem podle nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl. ÚS 16/11 nelze pro nedostatek aktivní legitimace posoudit v

komplexu změn, které přinesl zákon č. 425/2010 Sb.). Městský soud v

Brně poněkud ironicky na tomto místě připomíná, že záměr šetřit ve

všech oblastech financovaných ze státního rozpočtu, deklarovaný

důvodovou zprávou k tisku 133 (vládní návrh zákona), sám o sobě

nesporně je záměrem úctyhodným; aby byl ústavně konformním, musí být

prokázáno, že se daný normativní prostředek shoduje s proklamovaným

účelem a obstojí z hlediska potřebnosti (možné plurality možných

normativních prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich

subsidiarity z hlediska omezení Ústavou chráněné hodnoty).



Platy soudců byly zmrazeny v letech 2002-2005 a poté opět vletech

2007-2010. Dle Městského soudu v Brně restrikce, má-li být skutečně jen

restrikcí, a nikoli trvalým zásahem do zabezpečení soudců, musí být

relativně krátkodobá a musí poté, co důvody, pro které byla zavedena,

opadnou, vést k návratu k původně nastaveným hodnotám. Normativní

prostředek, jenž zákonodárce zvolil (snížení platové základny z

trojnásobku na 2,5násobek, tedy o 16,6 %) vykazuje dle navrhovatele

zřetelné znaky svévole, jež je v rozporu s principy právního státu,

neboť tento prostředek byl zvolen jako "pojistka" proti derogaci

ustanovení Ústavním soudem a postrádá proporcionalitu ve vztahu k

opatřením v oblasti odměňování v nepodnikatelské sféře. Uvádí dále, že

dle údajů Českého statistického úřadu v roce 2011 bylo na odměňování ve

veřejné sféře vyčleněno o 10 % objemu mzdových prostředků méně než v

roce předchozím, přičemž se odhaduje pokles nominálního průměrného

platu v nepodnikatelské sféře okolo 1 %, v roce 2010 pak došlo k

nominálnímu poklesu o 0,8 %. Jedná se dle něj o prvé negativní dopady

úsporných opatření v oblasti veřejné správy do odměňování, nicméně tyto

dopady považuje za neproporcionální ve vztahu k moci soudní, a to

vzhledem k restrikcím vůči soudní moci počínaje rokem 2000, dále

vzhledem k hospodářské situaci České republiky do roku 2010 i v roce

2011, k vývoji relace platové základny a průměrného platu fyzických

osob v nepodnikatelské sféře v období 1996-2014, k vývoji relace

průměrného platu soudců a průměrného platu (na přepočtené stavy) v

nepodnikatelské sféře v nominální i reálné výši v období let 1997-2010

a konečně vzhledem k vývoji odměňování úředníků ústředních orgánů

státní správy podle mediálně publikovaných údajů.



Vycházeje z uvedeného, navrhovatel konstatuje tvrzení vlády jako

předkladatele zákona č. 425/2010 Sb. v důvodové zprávě (tisk 133), dle

něhož takto stanovená platová základna "je přiměřeně vyšší než v

předchozích letech" (do 31. 12. 2010 zmrazená základna činila 56 847

Kč, základna podle § 3 odst. 3 zákona o platu od 1. 1. 2011 činí 57

747,50 Kč), a vyslovuje závěr, že nominální rozdíl + 900,50 Kč po

letech stagnace znamenajících hluboký propad reálné hodnoty platu,

navíc pro období jediného roku s vizí návratu k dříve zmrazené hodnotě

pro období dalších tří let, uvedený trend poklesu platů soudců nemění.

Vláda dle navrhovatele nijak neodůvodnila (kromě vyčíslení nákladů pro

státní rozpočet spojených s obnovením zákonného mechanismu platového

základny jako trojnásobku průměrného platu ve veřejné sféře), proč

považuje takovýto zásah (snížení základny o téměř 17 % pokud uvažujeme

o základně ve výši trojnásobku dosažené v roce 2005) do zákonných a

dlouhodobě legitimně vnímaných relací jako potřebný a nezbytný.



Městský soud v Brně vyslovuje přesvědčení, že žádná skupina státních

zaměstnanců do roku 2011 (počínaje rokem 2002) nepřispěla ke

stabilizaci veřejných financí či jejich reformě anebo řešení důsledků

ekonomické krize posledních let tak, jak to učinili soudci. Úspory

činily miliardy korun, každý soudce přispěl v řádech statisíců; úspora

na platu soudce okresního soudu od počátku 6. roku započtené praxe činí

za roky 2008, 2009, 2010 a 2011 částku 425 100 Kč (dle odhadu

navrhovatele úspora všech cca 3 000 soudců činila za uvedené období

nejméně 1,3 mld. Kč). Soudní moci dle něj nemůže být podsouváno, že

nectí princip solidarity, až do roku 2011 jej ve vztahu ke státu

projevili výlučně soudci a ostatní ústavní činitelé. Dlouhodobý trend

snižování úrovně soudcovských platů považuje za populistické gesto. Pro

uvedené je navrhovatel toho názoru, že po desetiletí neustálých zásahů

do odměňování soudců již nelze na věc nahlížet pouze jednoduchým

prizmatem nominálních čísel; pokles relací tak, jak jsou v tomto návrhu

zachyceny, vede k hlubokému reálnému propadu úrovně odměňování soudců,

a to jako jediné skupiny osob odměňovaných ze státního rozpočtu. Přitom

má jít o skupinu, u níž je dispoziční prostor k zásahům daleko

omezenější než u skupin jiných. Navíc, uvádí dále navrhovatel,

zaostávání úrovně platů soudců za platy vyšších státních úředníků vede

k přímému rozporu s tezí vytyčenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 55/05, dle níž dosažený poměr v materiálním zabezpečení

představitelů jednotlivých mocí má být i v budoucnu zachováván. V

rozporu s touto tezí platy vyšších úředníků státní správy řádově

přesahují plat soudce na počátku kariéry (soudce soudu I. stupně s osmi

lety praxe), ostatně ony přesahují i platy jiných ústavních činitelů,

což dle navrhovatele svědčí o zborcení systému odměňování ústavních

činitelů jako celku, čehož jednou z příčin je i léta trvající

stlačování platové základny (pokles mezi lety 2007-2010 z hodnoty 3 na

hodnotu 2,57) a nyní i její nominální snížení jednorázovým razantním

opatřením (snížením o 16,6 %). Ve vztahu k platovým restrikcím ve

veřejné správě pro období roku 2011 navrhovatel namítá jejich nerovnost

s ohledem na oblasti, v nichž k restrikcím nedošlo, resp. v nichž byly

objemy mezd zvýšeny (školství a zdravotnictví).



Zákon č. 236/1995 Sb. byl přijat mimo jiné s cílem stabilizovat situaci

v justici v souvislosti s odchodem soudců do lukrativnějších

právnických povolání. Výsledkem po 15 letech je, jak ve svém návrhu

dokládá Městský soud v Brně, propad relace platové základny a

průměrného platu ve veřejné sféře z hodnoty 4,38 v roce 1996 na 2,5 v

roce 2011, tj. o 43 %, tedy téměř o polovinu.



Navrhovatel k jím tvrzené disproporci vztahu úrovně platů soudců a

platů ve veřejné sféře uvádí i argument další. Jestliže ustanovení § 3

odst. 3 zákona o platu používá pro stanovení platové základny údaj o

průměrném platu fyzických osob, činí platovou základnu závislou na

údaji, jenž byl již ČSÚ v zásadě pro statistiku opuštěn v roce 2009 a

nezohledňuje délku pracovních úvazků zaměstnanců, trpí tedy zkreslením.

Průměrný plat soudce byl vypočten z objemu vyplacených hrubých platů

vůči přepočtenému stavu soudců. Rok 1997 byl zvolen jako výchozí s

ohledem na počátek nového odměňování soudců, růst cen je uveden podle

údajů ČSÚ. Výkyvy v křivce průměrného platu soudce jsou způsobeny -

podle názoru navrhovatele - doplacením tzv. dalších platů za roky 2002,

2003, 2004 v roce 2003 a 2005 jako důsledku nálezů Ústavního soudu. Z

těchto údajů vyplývá, že pokud by měla být mezi průměrnými platy v

nepodnikatelské sféře a průměrnými platy soudců zachována relace z roku

1997, bylo by třeba stanovit platovou základnu na úrovni 3,4násobku.

Jestliže by měla být zachována relace roku 2005 (kdy došlo k

přechodnému "odmražení" platové základny), bylo by třeba dle

navrhovatele zvýšit platovou základnu na 3,2násobek průměrného platu.

Soudci byli dle něj postiženi do roku 2010 bezprecedentním poklesem

reálné hodnoty průměrného platu ve srovnání s průměrným platem v

nepodnikatelské sféře - v rozmezí let 2005-2010 vzrostl reálně průměrný

plat v nepodnikatelské sféře na 106 % (je-li rok 2005 100 %), zatímco

průměrný plat soudce klesal až na hodnotu 82 % v roce 2010. Takovým

poklesem reálné hodnoty příjmu za práci nebyl postižen žádný jiný

zaměstnanec veřejné sféry. Tento vývoj navrhovatel považuje za

relevantní pro účely hodnocení proporcionality snížení platové základny

k 1. 1. 2011. Zachování relace trojnásobku považuje za garanci, že

propad odměňování soudců bude částečně zastaven.



Navrhovatel připomíná Programové prohlášení vlády, v němž tato "vnímá

funkci soudce jako vrchol všech právnických profesí" a do protikladu k

této tezi klade údaje o relaci platu soudce a platů ve veřejné sféře.

Soudce okresního soudu s osmi lety praxe měl dle něj mít v roce 2011

měsíční plat ve výši 54 600 Kč, po zásahu Ústavního soudu nálezem sp.

zn. Pl. ÚS 16/11 činí výše tohoto platu v roce 2011 58 400 Kč, v roce

2014 má činit 57 500 Kč. Ve vztahu k průměrnému platu ve veřejné sféře

dosaženému v těchto letech půjde o 2,5-2,3násobek. Průměrný plat

vysokoškoláka v roce 2010 podle údajů ČSÚ činil 45 909 Kč, průměrný

plat právníka 51 244 Kč podle údajů ČSÚ, z čehož plyne, že uvedený plat

soudce je jen mírně nad těmito průměrnými platy. Údaje o skutečné

úrovni platů ústřední státní správy vedou navrhovatele k vyslovení

hypotézy, že platy vyšších úředníků ministerstev (ředitelů, vrchních

ředitelů a náměstků ministrů) běžně přesahují plat soudce dvakrát i

třikrát. Odměny udělované těmto úředníkům dosahují statisícových až

milionových částek v ročním úhrnu - podle údajů plynoucích z veřejných

médií jen na pololetní odměny ministerstva použila v roce 2011 více než

100 miliónů Kč (snížení platové základny soudců o 5 % v roce 2011 mělo

přinést 104,5 mil Kč). Státní závěrečný účet za rok 2010 dostupný na

www.mf.cr (část C. Zpráva o výsledcích hospodaření státního rozpočtu)

dle navrhovatele ukazuje, že u ústředních orgánů státní správy nedošlo

v roce 2010 k podstatnějšímu poklesu průměrného platu proti roku 2009

(-0,8 %). Podle údajů ČSÚ činila průměrná mzda vysokoškoláka v třídě

vedoucí a řídící zaměstnanci v roce 2010 86 198 Kč. Obecně průměrné

platy osob s vysokoškolským vzděláním vzrostly od roku 2002 do roku

2009 o 32 % (z 31 835 Kč na 46 801 Kč), zatímco shora uvedený plat

soudce s osmi lety praxe v období let 2002-2009 vykazuje růst o 10 %

nižší (v roce 2002 činil 47 000 Kč, v roce 2009 57 500 Kč); plat soudce

tedy nerostl ani takovým tempem jako platy vysokoškoláků obecně.



Dalším podpůrným argumentem návrhu Městského soudu v Brně je poukaz na

další restrikce, jimž jsou soudci podrobeni: Jde o snížení zabezpečení

v nemoci od 1. 1. 2011 (dle části desáté čl. XVII zákona č. 347/2010

Sb., kterým se mění zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v

působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí), jež postrádá ohled na

charakter práce soudce, jemuž věci k projednání a rozhodnutí napadají s

ohledem na princip zákonného soudce bez ohledu na jeho nepřítomnost z

důvodu nemoci či dovolené. Dále jde o zdanění víceúčelové náhrady a

její podrobení pojistnému na sociální zabezpečení (dle § 6 odst. 10

zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 346/2010

Sb.), a to na rozdíl od náhrad např. podle § 6 odst. 7 písm. c)

citovaného zákona, které požívá zaměstnanec a které nejsou předmětem

daně. Navrhovatel v této souvislosti poukazuje i na zvýšení tzv. stropů

na pojistném na sociální zabezpečení od roku 2010 i pro rok 2011 (dle §

15b zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a

příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění zákona č. 362/2009

Sb. a zákona č. 347/2010 Sb.), mající za důsledek pokles čistého příjmu

části soudcovského sboru v letech 2010 a 2011. Navrhovatel upozorňuje

na nejvyšší rozsah omezení soudce v osobním životě ze všech

státněslužebních pracovních vztahů, zejména na zákaz nahradit výpadek

příjmů jinou pracovní činností.



Na okraj argumentu nutnosti restrikcí v důsledku probíhající ekonomické

krize navrhovatel uvádí, že v lednu 2012 zveřejnilo Ministerstvo

financí makroekonomickou predikci České republiky, podle níž dosáhlo

zvýšení průměrné nominální mzdy v roce 2011 cca 2,2 %, v roce 2012

Ministerstvo financí očekává nárůst průměrné mzdy o 2 %, HDP v roce

2012 má mírně růst o 0,2 %, v roce 2013 by se měl ekonomický výkon

zvýšit o 1,6 %. Navrhovatel akcentuje skutečnost, že nikterak

nepodceňuje důsledky vývoje v eurozóně, nicméně zdůrazňuje, že v

případě zabezpečení soudců jde o zásahy dlouhodobé (tedy nikoli

reagující na aktuální vývoj), kumulované (kombinace dlouholetého

zmrazení platů, snížení platové základny a další restrikce v

zabezpečení) a postrádající jakoukoli proporci ve vztahu k odměňování

ve veřejné sféře. Navrhovateli také není známo, že by k podobným

dlouhodobým restrikcím vůči soudcům přikročil jakýkoli stát v

geopolitickém sousedství České republiky.



Ze všech těchto skutečností vyvozuje jako důsledek snížení společenské

prestiže soudcovského povolání, a na tomto místě odkazuje na nálezy

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/10 a Pl. ÚS 16/11, dle nichž "...

nivelizace ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského

stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové

degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho

potřebné společenské prestiže."



Ve vztahu k tvrzené protiústavnosti ustanovení § 3b odst. 2 zákona o

platu navrhovatel dále uvádí, že zákonodárce pro stanovení platové

základny v letech 2012-2014 zvolil metodu výslovně stanovené, pevné, ad

hoc pro tento účel vypočítané částky: pro roky 2012-2014 jde o částku o

2 Kč vyšší, než platila v letech 2008-2010 a o 898,50 Kč nižší než v

roce 2011. V této souvislosti odkazuje na stanovisko, jímž Ústavní soud

v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 odmítl argumentaci obsaženou v důvodové

zprávě (tisk 133) k návrhu zákona č. 425/2010 Sb. o evoluční nápravě v

minulosti "chybně" nastavené platové základny a proporcionalitě vůči

deklarovaným úsporám ve veřejné sféře. Ke zvolené metodě regulace

odměňování soudců poukazuje na názor obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS

55/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 62/22 SbNU 55; 241/2001 Sb.) [jakož i v

nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/09 ze dne 3. 11. 2009 (N 233/55 SbNU 197;

387/2009 Sb.) a Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555;

124/2009 Sb.)]: "K základním principům materiálního právního státu

náleží maxima všeobecnosti právní regulace." Konstatuje, že zákonodárce

platové restrikce koncipoval v minulosti různě; typickou metodou

například bylo, že suspendoval použití obecného pravidla pro konstrukci

platové základny a určil, že dosažený úroveň platové základny se

použije pro určitý počet let (tzv. zmrazení). O jinou situaci však jde

v nyní předložené věci - zákonodárce stanovící v § 3b odst. 2 zákona o

platu konkrétní, absolutními čísly vyjádřenou hodnotu platové základny

soudců vytvořil individuální akt namířený proti jmenovitě určeným

adresátům na vymezené období (aniž blíže uvedl, jak k vymezené částce

dospěl). Jde o situaci, které dle navrhovatele chtěl zákon o platu

přijímaný v polovině 90. let výslovně předcházet, tzn. eliminovat

situace, kdy zákonodárce ad hoc třeba každý rok podle momentálních

politických nálad bude určovat, jak odmění soudce. V předložené věci je

navíc dle něj zřetelné, že jde o úpravu, jež odpovídá časovému rozsahu

volebního období.



Konečně navrhovatel uplatňuje i srovnávací argumentaci: Odkazuje na

Zprávu Rady Evropy z roku 2010 o justičních evropských systémech

zahrnujících všechny členské státy, jež obsahuje údaje roku 2008

[dostupná na www.coe.int/ (Systéme judiciaires européens, édition

2010)] a jež v části 11.3 popisuje stav odměňování soudců a státních

zástupců. Tabulka 11.11 této zprávy porovnává hrubý příjem soudce na

počátku kariéry s průměrnou hrubou mzdou. Průměrná relace v zemích Rady

Evropy činí 2,5, Česká republika v roce 2008 má zaznamenánu hodnotu

2,1, tedy pod průměrem Rady Evropy: vyšší hodnoty mají takové státy

jako Arménie, Bosna-Hercegovina, Ázerbájdžán, Litva, Lotyšsko,

Estonsko, Černá hora, Rumunsko, Rusko, Srbsko, Slovensko. V řadě zemí

Rady Evropy pak soudci požívají různých typů dalších výhod (speciální

důchody, náhrady spojené s bydlením, snížené daně, speciální typy

životního či zdravotního pojištění, auta s řidičem, náklady na

reprezentaci či jiné typy benefitů). V porovnání s tím považuje

navrhovatel 5,5% náhradu výdajů na reprezentaci a literaturu českých

soudců za neproporcionální. Další propad úrovně odměňování soudců

považuje za degradaci České republiky jako země po 20 let se snažící

obnovovat hodnoty demokratického právního státu.



Součástí komparativní argumentace je i poukaz na judikaturu evropských

ústavních soudů. Ústavní soud Polské republiky připouští zásahy do

platů soudců až za situace, v níž polská Ústava zakazuje obecně

zadlužovat stát [tedy v situaci, kdy by veřejný dluh přesáhl 3/5

hodnoty ročního hrubého domácího produktu (rozhodnutí sp. zn. K 12/03).

Ústavní soud Slovenské republiky v nálezu sp. zn. PL. ÚS 12/05 vyslovil

neústavnost zákona (zákonů), které po několik let (2003-2006) odkládaly

účinnost zákona, podle kterého soudcům náležel další plat. S poukazem

na princip legitimního očekávání, jasnosti, stability a právní jistoty

vyvěrajícími z obecného principu právního státu není podle názoru

tohoto Ústavního soudu možno hovořit o "dočasnosti", pokud zásahy

trvají několik let. Tuto argumentaci také použil Ústavní soud Lotyšské

republiky (sp. zn. 2009-11-0), a to v podstatně horší ekonomické

situaci než v naší zemi a v situaci, kdy vztah platu soudce na počátku

kariéry a průměrného platu vykazoval příznivější tendenci než v České

republice [podle Zprávy Rady Evropy - komise pro efektivnost soudnictví

(CEPEJ) 2010 - příloha č. 8],



Navrhovatel je přesvědčen, že zákonodárce zásahem do výše platové

základny porušil ve vztahu k soudcům většinu dříve Ústavním soudem

vytyčených maxim: nerespektoval rozdílný dispoziční prostor vůči

soudcům, porušil princip proporcionality, politickým cílem bylo

usilování o snížení relací platů soudní moci vůči moci výkonné, přičemž

zásah do platové základny porušil princip legitimního očekávání jako

princip imanentní demokratickému právnímu státu. Tato restrikce pak

nebyla se soudní mocí projednána. Pro uvedené zásah do § 3 odst. 3

zákona o platu považuje za rozporný s čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s

čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny, jakož i s čl. 1

Protokolu, z nichž plyne státu povinnost zajistit soudcům i materiálně

nezávislost, a to jako garanci nestranného a spravedlivého rozhodování,

z nichž dále plyne princip legitimního očekávání a právo na dobré

zákony, jakož i s čl. 1 odst. 1 Listiny, který stanoví rovnost v

právech, neboť zákonodárce upravil poměry soudců s cílem přiblížit se

nivelizaci ve výsledku.



K právním účinkům navrhované derogace Městský soud v Brně uvádí, že v

předmětné věci jde o situaci obdobnou té, již posuzoval Ústavní soud v

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331;

278/2004 Sb.), kdy usoudil, že je namístě zrušit novelizaci zákona,

přičemž důsledkem je obnovení právního stavu před neústavním zásahem.

Je přesvědčen, že ve vztahu k zásahu do § 3 odst. 3 zákona o platu

zákonem č. 425/2010 Sb. nutno hovořit ne pouze o změně zákona, nýbrž

materiálně o ad hoc odklonu od obecně stanovených pravidel jasně

vymezených předchozím zněním zákona. Obecné pravidlo platové základny

nemělo být použito až do roku 2015, ledaže mělo vejít v účinnost jako

"pojistka" proti zásahu Ústavního soudu (což skutečně nastalo a pro rok

2011 vešla v život ona "pojistka"). Koncipovat zákon jako "pojistku"

proti Ústavnímu soudu navíc bez jakéhokoli potřebného diskursu se

soudní mocí (zásadní změna platové základny nebyla se soudní mocí nijak

projednána) znamená dle něj rezignovat na ústavní konformitu

legislativního procesu. Proto zastává názor, že jsou splněny podmínky

pro derogaci derogace (tedy pro zrušení novelizace provedené ve vztahu

k § 3 odst. 3 zákona o platua zákonem č. 425/2010 Sb.). Domnívá se, že

takovému postupu nebrání ani odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ve

kterém Ústavní soud posuzoval obdobné argumenty, ovšem s ohledem na

závěry přijaté tehdy k aktivní legitimaci navrhovatele. Tyto argumenty

lze však dle něj vztáhnout toliko ve vztahu k nově včleněnému

ustanovení § 3b odst. 1 zákona o platu, které bylo zrušeno Ústavním

soudem. Proto návrh petitu formuluje eventuálně; pro případ, že by

Ústavní soud nesdílel názor navrhovatele na derogaci novelizace

provedené zákonem č. 425/2010 Sb. (primární petit), navrhuje se pro ten

případ zrušit hranici násobku průměrného platu v nepodnikatelské sféře

účinnou pro rok 2011 (eventuální petit), a otevřít tak prostor pro

zákonodárce, aby tuto ústavně nekonformní úpravu pro oblast soudní moci

změnil.



K temporálním důsledkům případného derogačního nálezu navrhovatel

dodává, že mezi jeho vyhlášením a nutným aktem zákonodárce by měly

platit nosné důvody nálezu a platová základna soudců by měla být určena

jako trojnásobek průměrného platu v nepodnikatelské sféře za předminulý

rok, když dle jeho názoru tuto výši základny také v dřívějších

rozhodnutích Ústavní soud výslovně aproboval [srov. nálezy sp. zn. Pl.

ÚS 55/05, Pl. ÚS 13/08 (oba viz výše), Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010

(N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.)].



Navrhovatel současně navrhl, aby Ústavní soud v souladu s § 39 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.,

rozhodl o podaném návrhu přednostně, a to s argumentem opakovaného

zásahu zákonodárce ve směru restrikcí platů soudců, jeho intenzity,

jakož i obecného dopadu na rozhodnutí ve věci vysokého počtu žalob

soudců na doplatek platu a náhrady výdajů za leden roku 2011.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení



Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh

Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 20. prosince 2011

předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava

Němcová odkazuje na skutečnosti obsažené již ve vyjádření Poslanecké

sněmovny k návrhu na zrušení částí zákona č. 425/2010 Sb. sp. zn. Pl.

ÚS 16/11 ze dne 19. dubna 2011. Uvádí dále, že návrh zákona, kterým se

mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých náležitostech státních

zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších

organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění

pozdějších předpisů, předložila vláda Poslanecké sněmovně dne 12. října

2010 a byl rozeslán jako sněmovní tisk 133. Návrh zákona projednaly

výbor rozpočtový a výbor ústavně právní, jejichž návrhy se nedotýkaly

vládou navrhovaného znění § 3 odst. 3, stejně jako návrhy poslanců,

kteří vystoupili ve druhém čtení konaném dne 7. prosince 2010. Návrh

zákona byl přijat v konečném hlasování, ve kterém Poslanecká sněmovna

vyslovila souhlas se zněním návrhu zákona počtem hlasů z přítomných 162

poslanců 147 pro, 1 proti. Poslanecká sněmovna postoupila dne 10.

prosince 2010 návrh zákona Senátu, který jej projednal a schválil na

své schůzi dne 16. prosince 2010. Prezident republiky zákon podepsal

dne 17. prosince 2010. Schválený zákon byl doručen k podpisu premiérovi

a ve Sbírce zákonů byl vyhlášen dne 30. prosince 2010.



Předsedkyně Poslanecké sněmovny v závěru svého vyjádření konstatuje, že

zákon č. 425/2010 Sb. byl přijat po řádně provedeném zákonodárném

procesu a je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem

Městského soudu v Brně na zrušení tohoto zákona posoudil jeho ústavnost

a vydal příslušné rozhodnutí. K vyžádání Ústavního soudu bylo dne 25.

dubna 2012 doručeno vyjádření předsedkyně Poslanecké Sněmovny

Parlamentu České republiky k doplnění návrhu, týkajícího se zrušení

ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 425/2010 Sb. Ve vyjádření se uvádí, že při projednání

tohoto ustanovení Poslaneckou sněmovnou bylo znění navržené vládou

dotčeno pozměňujícím návrhem ústavně právního výboru, který ve třetím

čtení návrhu zákona nebyl přijat, když ze 164 přítomných poslanců 65

hlasovalo pro a 71 proti jeho přijetí. Dále se v něm v ostatním

odkazuje na vyjádření ze dne 20. prosince 2011.



Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České

republiky. Ve svém vyjádření ze dne 7. prosince 2011 jeho předseda

Milan Štěch uvádí, že navrhovatel, Městský soud v Brně, předložil 3.

listopadu 2011 Ústavnímu soudu - formou eventuální - návrh na zrušení

ustanovení zákonů týkajících se úpravy platové základny pro soudce,

spočívající v trvalé změně koeficientu používaného při výpočtu platové

základny (snížení z trojnásobku na 2,5násobek). Jedná se dle něj o

záležitost, která navazuje na předchozí návrh, který byl u Ústavního

soudu projednáván v řízení vedeném pod sp. zn. PI. ÚS 16/11. Součástí

zmíněného řízení byl - kromě jiného - také návrh na zrušení ustanovení

bodu 2 v čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., eventuálně zrušení

ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., což Ústavní soud odmítl

s podrobným odůvodněním vycházejícím z toho, že ve vztahu k těmto

ustanovením navrhovatel v době rozhodování předmětné věci Ústavním

soudem nesplňoval podmínky aktivní legitimace dle čl. 95 odst. 2

Ústavy. Na tuto situaci bylo následně reagováno v řízení vedeném u

obecného soudu, kdy ve vazbě na zmíněný nález Ústavního soudu došlo

jednak ze strany soudu k vyloučení určité části věci k samostatnému

řízení, jednak došlo ze strany žalobce k rozšíření žaloby a soud změnu

žaloby připustil. Podle navrhovatele v souvislosti s nyní podaným

návrhem na zrušení napadené zákonné úpravy jde - z hlediska aktivní

legitimace navrhovatele - o návrh podaný poté, co má být dotčená

zákonná úprava na případ žalobce výslovně aplikována, a navrhovatel

dospěl k závěru, že ustanovení, které má být při řešení věci použito,

je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.



Ve vyjádření se dále uvádí, že ke všem změnám zákonných úprav platů, k

nimž došlo na základě zákona č. 425/2010 Sb., stejně tak k jeho

projednávání v orgánech Senátu a na schůzi Senátu, bylo vše podstatné

uvedeno již ve vyjádření Senátu, které bylo zasláno 15. dubna 2011 pod

č. j. 3740/2011 ve věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS

16/11. Na toto vyjádření Senátu, k němuž byla přiložena též

těsnopisecká zpráva ze schůze Senátu, na které byl návrh zákona přijatý

pod č. 425/2010 Sb. projednáván, a usnesení Senátu k tomuto návrhu

zákona, proto v dalším předseda Senátu odkazuje. V závěru vyjádření

předseda Senátu vyslovuje přesvědčení, dle něhož je na Ústavním soudu,

aby posoudil ústavnost návrhem napadených zákonných ustanovení a

rozhodl.



K vyžádání Ústavního soudu bylo dne 25. dubna 2012 doručeno vyjádření

předsedy Senátu Parlamentu České republiky k doplnění návrhu,

týkajícího se zrušení ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o

platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského

parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Předseda Senátu v něm

odkazuje na své původní vyjádření ze dne 15. dubna 2011 k původně

podanému návrhu Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. Pl.

ÚS 16/11.



III.



Upuštění od ústního jednání



Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se

souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj

očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že jak navrhovatel v

podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. dubna 2012, tak i účastník

řízení v přípise předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky, doručeném Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2012 a předsedy

Senátu Parlamentu České republiky, doručeném Ústavnímu soudu téhož dne,

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem

k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další

objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.



IV.



Dikce ustanovení napadeného právního předpisu



Bod 2 čl. I zákona č. 425/2010 Sb. zní: "V § 3 odst. 3 se slovo

,trojnásobek' nahrazuje slovem ,2,5násobek'."



Ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. stanoví: "Platová

základna činí od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek

průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře

dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za

předminulý kalendářní rok. Výši platové základny pro příslušný

kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce

zákonů sdělením."



Dle ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. platí: "Od 1. ledna

2012 do 31. prosince 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč."



V.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



Návrh na zrušení částí zákona č. 425/2010 Sb. (případně částí zákona č.

236/1995 Sb.), pokud obsahují restrikce v odměňování soudců (§ 3 odst.

3, § 3b), spolu s návrhem na přednostní rozhodnutí v předmětné věci

podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., byl podán Městským soudem v Brně dle

ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.



Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci sp. zn. 35 C 35/2011 je Městským

soudem v Brně rozhodováno o žalobě, kterou se soudce Okresního soudu

Brno-venkov domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu Brno-venkov

zaplacení částky dané rozdílem mezi nárokem žalobce na plat ve smyslu §

28 až § 31 zákona o platu a nárokem na náhradu výdajů ve smyslu § 32

odst. 1 písm. a) téhož zákona, a to dle původního žalobního nároku za

leden, dle jeho rozšíření i za září 2011, a mezi skutečně vyplaceným

platem a náhradou výdajů snížených s účinností od 1. ledna 2011 zákonem

č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon o platu. Žalobce po splatnosti

platu za září 2011 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za

tento měsíc; požaduje jak doplatek platu a náhrady výdajů za období do

vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. Pl. ÚS

16/11 a následného vyhlášení sdělení Ministerstva práce a sociálních

věcí o výši platové základny pro rok 2011, tak za období po vyhlášení

nálezu a sdělení. Navrhovatel usnesením ze dne 24. 10. 2011 č. j. 35 C

35/2011-125 změnu žaloby připustil. Žalobce po splatnosti platu za

leden 2012 rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento

měsíc, a to o rozdíl mezi vyplaceným platem a náhradou výdajů určených

v závislosti na výši platové základny stanovené v ustanovení § 3b odst.

2 zákona o platu pro rok 2012 až 2014 a platem a náhradou výdajů

určených v závislosti na platové základně představující trojnásobek

průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře

za předminulý kalendářní rok. Usnesením ze dne 14. 2. 2012 č. j. 35 C

35/2011-168 Městský soud v Brně změnu žaloby připustil. Usnesení nabylo

právní moci dne 24. 2. 2012.



Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož

zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro

posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody. Svoji

aktivní legitimaci navrhovatel opírá o konstatování, dle něhož při

řešení předmětné věci musí aplikovat § 3 odst. 3 (a to pro část

žalobního nároku týkající se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc

září 2011) a § 3b odst. 2 (a to pro část žalobního nároku týkající se

doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012) zákona o platu, ve

znění zákona č. 425/2010 Sb.



Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze na straně

navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro

řízení o kontrole norem jak ve vztahu k § 3 odst. 3 tak § 3b odst. 2

zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. Při posouzení části

žalobního nároku týkajícího se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc

září 2011 po přijetí derogačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS

16/11 nutno uplatnit ustanovení § 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění

zákona č. 425/2010 Sb., při posouzení části žalobního nároku týkajícího

se doplatku platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2012 nutno pak

uplatnit § 3b odst. 2 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.

Tyto skutečnosti vedly Ústavní soud k akceptaci rozšíření petitu, jak

byl obsažen v doplnění návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 26. března

2012.



Ve vztahu k bodu I návrhu Ústavní soud konstatuje, že ve své ustálené

judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního

předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí

novelizovaného právního předpisu [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96 ze dne 8.

10. 1996 (N 98/6 SbNU 203; 286/1996 Sb.), Pl. ÚS 33/01 ze dne 12. 3.

2002 (N 28/25 SbNU 215; 145/2002 Sb.), Pl. ÚS 7/03 ze dne 18. 8. 2004

(N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), I. ÚS 504/10 ze dne 21. 3. 2011, I.

ÚS 1927/09 ze dne 21. 3. 2011, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 ze dne

15. 8. 2000 (U 27/19 SbNU 271), Pl. ÚS 3/10 ze dne 20. 4. 2010, Pl. ÚS

33/08 ze dne 11. 2. 2009 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu

nepublikována; dostupná na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. Pl. ÚS

16/11 (viz výše)]. Ústavní soud připustil posuzování novely právního

předpisu v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu

neexistence normotvorné kompetence nebo kvůli nedodržení ústavně

předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání [srov. např. nálezy sp.

zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.),

Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.), Pl. ÚS

7/03 ze dne 18. 8. 2004 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.), Pl. ÚS 13/05

ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593; 283/2005 Sb.) a Pl. ÚS 77/06 ze

dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Tyto právní závěry

plně dopadají i na posuzovanou věc. V souvislosti s posouzením podmínek

aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení předmětného

ustanovení pak zakládají důvod pro přijetí závěru o jejich nenaplnění.

Pro uvedené Ústavní soud návrh Městského soudu v Brně na zrušení

ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se

mění zákon č. 236/1995 Sb., z důvodu zjevné neopodstatněnosti dle § 43

odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, odmítl.



Nadto k argumentaci navrhovatele týkající se opětovného nabytí

platnosti a účinnosti novelou změněného zákonného ustanovení jako

účinku derogace této novely nálezem Ústavního soudu je nutno odkázat na

nálezy sp. zn. I. ÚS 1696/09 ze dne 8. 2. 2011 a I. ÚS 504/10 ze dne

21. 3. 2011, jež podrobně shrnují předchozí judikaturu k dané

problematice [obsaženou zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 5/94 ze dne

30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.), Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2.

2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.), Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N

35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), Pl. ÚS 6/02 ze dne 27. 11. 2002 (N

146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.)]. V obecné rovině pak Ústavní soud v

nálezech sp. zn. I. ÚS 1696/09 a I. ÚS 504/10 konstatuje následující:

„V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by

předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by

být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu

než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou

zrušený zákon bez jeho opětovné vůle směřující k obnovení platnosti a

účinnosti zákona tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže. Z této zásady však

Ústavní soud učinil nutnou výjimku, která však i v této otázce

respektuje svrchovanost Parlamentu. Jak z rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS

2/02 plyne, Ústavní soud poskytl Parlamentu čas, aby otázky upravené

zákonem, jenž byl posléze protiústavním zákonem zrušen, znovu posoudil

a přijal přiměřenou právní úpravu, která bude respektovat základní

práva a svobody. V citovaném rozhodnutí Ústavní soud předjímal i

možnost, že zákonodárce apel strážce ústavnosti nevyslyší, a vzhledem

ke specifické situaci - ochraně základního práva vzešlého z legitimního

očekávání - stanovil další právní následky svého rozhodnutí.“ Z pohledu

posuzované věci Ústavní soud dospívá k závěru, dle něhož na ni dopadá

obecné pravidlo plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 504/10 (jakož i z

předchozí judikatury) a nejsou v jejím případě naplněny podmínky pro

přijetí výjimky z uvedeného pravidla. Domáhá-li se navrhovatel

vyslovení obdobného závěru, jaký učinil Ústavní soud v nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 2/02, v němž po zrušení derogačního ustanovení konstatoval

obnovení stavu založeného derogovanými ustanoveními, je nutno

konstatovat, že na rozdíl od věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 v rozhodovaném

případě by případná derogace ustanovení bodu 2 čl. I části první zákona

č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., nepředstavovala

derogaci derogace.



VI.



Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu



Ústavní soud v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb. je v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon,

jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný právní předpis nebo jeho

jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka

řízení, bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh

předmětného zákona ve 3. čtení na své 9. schůzi dne 10. prosince 2010

usnesením č. 216, kdy ze 167 přítomných poslankyň a poslanců 147

hlasovalo pro a 1 proti.



Senát na své 3. schůzi konané dne 16. prosince 2010 usnesením č. 67

uvedený návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou

schválil, kdy pro toto usnesení z 68 přítomných senátorů hlasovalo 46,

proti byli 3 a 19 se zdrželo hlasování.



Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod

č. 425/2010 Sb. řádně vyhlášen v částce 147 Sbírky zákonů, která byla

rozeslána dne 30. prosince 2010, a dle čl. III nabyl účinnosti dnem 1.

ledna 2011.



Ústavní soud připomíná, že k ústavní konformitě kompetence a

legislativního procesu se u zákona č. 425/2010 Sb. autoritativně

vyjádřil již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11. Vycházeje ze závěrů, jež v

daném nálezu učinil, jakož i z rekapitulace procedury přijetí

předmětného zákona, Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 425/2010 Sb. u

vědomí absence projednání platových restrikcí soudců, a tudíž určité

formy zásahu do jednoho z komponentů soudcovské nezávislosti - principu

stálosti materiálního zabezpečení soudců, s představiteli, resp.

zástupci nezávislé justice, tj. u vědomí porušení pravidel demokratické

politické kultury, nebyl přijat v takové intenzitě nesouladu s

ústavními kautelami týkajícími se kompetence a legislativního procesu,

jež by založily důvod jeho derogace. Nicméně, pro budoucnost, v

kumulaci s dalšími okolnostmi, ocitajícími se v rozporu s principy

ústavního pořádku, nevylučuje v této souvislosti derogační zásah.



VII.



Obsahový soulad napadeného zákonného ustanovení s ústavním pořádkem

(ústavnost platových restrikcí vůči soudcům)



Ústavní soud se problematikou soudcovských platů v minulosti opakovaně

zabýval. Svoji starší judikaturu shrnul v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 55/05,

na nějž odkázal ve svých dalších nálezech, týkajících se problematiky

soudcovských platů, a to v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/08, Pl. ÚS 12/10

a Pl. ÚS 16/11. Jelikož je evidentní, že účastníkům řízení je tato

judikatura známa, nepokládá Ústavní soud za potřebné ji opakovaně

podrobně rekapitulovat.



Z judikatury Ústavního soudu, jakož i z její komparace s judikaturou

evropských ústavních soudů (viz zejména rozhodnutí Ústavního soudu

Polské republiky sp. zn. P 1/94 ze dne 8. listopadu 1994, K 13/94 ze

dne 14. března 1995, P 1/95 ze dne 11. září 1995, P 8/00 ze dne 4.

října 2000, K 12/03 ze dne 18. února 2004), k otázce ústavnosti

platových restrikcí vůči soudcům plynou tyto základní zobecňující teze:



* posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní

období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské

nezávislosti,



* ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci

zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se

vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,

z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým

restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto

restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry,



* zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí

být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady

proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou

finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být

zohledněna odlišnost funkce soudců a představitelů moci zákonodárné a

výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k

obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců (viz doporučení

Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994), příp.

není-li výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci

výkonné na moc soudní.



Dle uvedené judikatury Ústavního soudu princip nezávislého soudnictví

je jedním z podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl.

9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů:

z neutrality soudců, jako garance spravedlivého, nestranného a

objektivního soudního řízení, a ze zajištění práv a svobod jednotlivců

soudcem odčleněným od politické moci. Nezávislost soudců je garantována

zárukami zvláštního právního postavení (mezi něž nutno zařadit

nesesaditelnost, neodvolatelnost, nedotknutelnost), dále zárukami

organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících

zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i oddělením soudnictví od

moci zákonodárné a výkonné moci (zejména uplatněním zásady

inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost

zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením jakýchkoli

prvků subordinace v soudcovském rozhodování. Základními komponenty

principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273;

349/2002 Sb.).



Svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v

tom rámci i platové restrikce, nutno ve smyslu ustálené judikatury

Ústavního soudu do rámce chráněného principem jejich nezávislosti

podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna

jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s

jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Tento komponent principu

nezávislosti soudců byl zakotven i v doporučení Výboru ministrů Rady

Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994 ohledně nezávislosti,

efektivnosti a role soudců, dle něhož se mezi "řádné pracovní podmínky"

soudců řadí i "zajištění přiměřenosti postavení a odměňování soudců s

ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení" (Zásada III,

bod 1b). Obdobná maxima je obsažena i v čl. 6.1 Evropské charty o

statutu soudce, přijaté účastníky multilaterálního setkání

organizovaného Radou Evropy ve dnech 8. až 10. července 1998, dle něhož

soudci z povolání mají právo na plat, jehož výše má být stanovena tak,

aby je chránila před tlakem směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a

všeobecně k ovlivnění jejich chování při nalézání práva, kterým by

mohla být ohrožena jejich nezávislost a nestrannost. V této souvislosti

Ústavní soud opakovaně poukazuje na skutečnost (viz nález sp. zn. Pl.

ÚS 12/10), že "na snižování schodků veřejných rozpočtů se již

dlouhodobě podílí profesní skupina, u níž je zákonem velmi výrazně

omezena možnost dosahování jiných příjmů než platových". Důvodem druhým

podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění soudců

(platových restrikcí) do rámce principu jejich nezávislosti je vyloučit

možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na

rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné zásahy do

materiálního zajištění soudců jako eventuální formu "penalizace" soudců

ze strany legislativy a exekutivy a tím i formy nátlaku na jejich

rozhodování.



V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/08 pak Ústavní soud vyslovil tezi, jež

představuje i klíčové hledisko posouzení ústavnosti napadených

ustanovení zákona o platu: "Krok zákonodárce, jímž (by) došlo nikoliv k

pozastavení tempa růstu platu soudců, nýbrž k byť i jen částečnému

odnětí již dosažené úrovně jejich materiálního zabezpečení, stěží by

mohl Ústavní soud z hlediska principů demokratického právního státu

aprobovat. Zvláště to platí, pokud by se ukázalo, že takováto zásadně

nepřípustná restrikce zasahuje toliko nebo především příjmové poměry

soudců, a nikoliv současně příjmy jiných ,služebníků' státu."



Vývoj stanovisek k problematice garancí soudcovské nezávislosti

probíhal paralelně i na úrovni evropských institucí. Výbor ministrů

Rady Evropy v doporučení CM/Rec(2010)12 ze dne 17. listopadu 2010 o

soudcích zakotvil požadavek, dle něhož odměňování soudců musí

vyjadřovat jejich roli a odpovědnost a být dostatečnou zábranou vůči

stimulům zaměřeným k ovlivnění jejich rozhodnutí, přičemž za garanci

dosažení tohoto účelu je považován stav, v němž - kromě jiného - jsou

penze soudců v rozumném vztahu k dřívějšímu platu a v němž je dána

existence speciálních zákonných ustanovení bránících snižování platu

soudců (čl. 54).



Důvodová zpráva k návrhu napadeného zákona označuje původně

zákonodárcem stanovený mechanizmus určení platové základny

představitelů státní moci za "nerealistický" a vyžadující u soudců z

hlediska principu nezávislosti "evoluční metodu nápravy", přičemž cílem

dané zákonné novelizace je: "v souvislosti s nezbytnými úspornými

opatřeními ve veřejných rozpočtech nalézt takové řešení, které by

umožnilo snížit platy představitelů všech tří státních mocí, které jsou

hrazeny ze státního rozpočtu, avšak neodporovalo principům

proporcionality úpravy platů u soudců, kteří požívají zvýšené ústavní

ochrany". Celý komplex změn v proporcích materiálního zabezpečení

soudců ve vztahu k zaměstnancům veřejné správy je pak v důvodové zprávě

označen jako "zmírnění neodůvodněných rozdílů v úrovni platů a k

dosažení proporcionality při vynakládání prostředků na platy ze

shodného zdroje, tedy ze státního rozpočtu. V žádném ohledu pak nelze

navržené řešení posuzovat jako omezení důstojnosti soudců ani jako

výraz ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na

moc soudní, protože platy soudců budou i po realizaci navržených

opatření vysoce nadstandardní a navržené opatření se v mnohem zvýšené

míře dotýká i představitelů moci zákonodárné a výkonné." Na okraj

důvodů přijetí ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu pak důvodová

zpráva uvádí, že se jím "na rozdíl od představitelů, u soudců vrátí

platová základna cca na úroveň roku 2007 až 2009".



V souvislosti s komplexem změn vtělených do zákona č. 236/1995 Sb.

novelou provedenou zákonem č. 425/2010 Sb. předmětem daného řízení o

kontrole norem je posouzení ústavní konformity snížení platu soudců

upravené ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 snížením předchozí

platové základny.



Ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona u platu

Ústavní soud předně připomíná, že poukaz důvodové zprávy na hodnotící

zprávu Evropské komise o České republice z roku 2000, ve které bylo

uvedeno, že "platy soudců jsou relativně vysoké", přičemž v jiných

oblastech, např. pokud jde o policii a správní struktury, bylo

poukázáno na nízkou úroveň platů, nelze než považovat za nepřípadný,

jelikož relace platové základny a průměrného platu soudců a platové

základny a průměrného platu ve veřejné správě - dle údajů navrhovatele,

jež nijak nebyly účastníkem řízení zpochybněny - představovala, jak

konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/11, v roce 1999

hodnotu 3,7, v roce 2011 již pouze hodnotu 2,34. Soudce s mnohaletou

praxí pobírá přibližně pouze 2/3 platu lépe honorovaných vyšších

státních úředníků a nedosahuje ani zdaleka průměru jejich příjmů. V

roce 2003 činil plat uvedeného soudce 47 000 Kč a průměrný plat

ředitele odboru ústředního orgánu státní správy 50 187 Kč, v roce 2009

se tento rozdíl rozevřel na 57 400 Kč (soudce) a 66 734 Kč (ředitel

odboru).



V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 Ústavní soud na okraj uvedeného trendu

uvedl, že "platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní

nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje

to či ono vládní uskupení například proto, že se mu zdají platy soudců

příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání

s jinou profesní skupinou". Opuštění jakýchkoli racionálních relací

mezi úrovní platu soudců a úrovní platů ve veřejné správě se v úpravě

zákona o platu promítlo ve svých absurdních důsledcích i vůči platům

soudců Ústavního soudu, v důsledku čehož pak předsedové senátů

nejvyšších soudů a předsedové kolegií těchto soudů mají vyšší plat než

soudci Ústavního soudu (v roce 2011 o 0,8 %, resp. 4.9 %, v letech 2012

až 2014 o 6,2 %, resp. 10,4 %).



Ústavnímu soudu na okraj ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona o

platu nezbývá, než zopakovat konstatování, jež vyslovil již v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 12/10: "soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních

,služebníků státu' po dlouhé období i s následující zamýšlenou

perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se

pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces

směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a

tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a

výkonné v minulosti učiněná ,chyba' při stanovení pravidel pro výpočty

soudcovských platů v polovině 90. let 20. století. Taková nivelizace

pak ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu soudcovského stavu

uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho příjmové degradaci ve

vztahu k ostatním právnickým povoláním a k umenšování jeho potřebné

společenské prestiže." Na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení

předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v § 3b odst. 2 zákona o

platu soudců vrací platovou základnu "cca" na úroveň roku 2007 až 2009.

Naopak, restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové

základny z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální

měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (§ 3 odst. 3 zákona

o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje nepřiměřený a

pouze vůči soudcům zaměřený zásah, nesplňuje ty podmínky, jež pro

akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné

judikatuře.



Snižování platu soudců je provázeno paradoxně rozpornými skutečnostmi:

na straně jedné je odůvodňováno zákonodárcem nutností úspor veřejných

financí a snížením disproporcionality ve vztahu k platům zaměstnanců

veřejné správy, na straně druhé je dlouhodobě provázeno zvyšováním

platů ve veřejné správě (spjatým namnoze s poskytováním mimořádných

odměn či smluvních platů), resp. jejich nesnižováním.



Jakkoli tedy Ústavní soud před přijetím daného zákona zřetelně

zformuloval maximu, dle které princip rovnosti v oblasti restrikcí v

odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců lze

akcentovat před principem komplexně chápané nezávislosti soudců za

zcela výjimečných okolností, a tím vymezil prostor ústavní konformity

platové restrikce vůči soudcům, nicméně zákonodárce se touto maximou v

procesu přijímání zákona č. 425/2010 Sb. neřídil. Za výše uvedených

okolností nelze akceptovat tezi o nutných úsporách veřejných výdajů

cestou restrikcí platu soudců, přičemž posuzovaná zákonná úprava

postrádá jakýkoli argument "výjimečnými okolnostmi", jež by

odůvodňovaly prioritu principu rovnosti v oblasti restrikcí v

odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před

principem komplexně chápané nezávislosti soudců.



Za formu příjmové restrikce vůči soudcům ve smyslu ústavního principu

rovnosti, garancí nezávislosti a důstojnosti postavení soudců, jakož i

doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2010)12 lze považovat i

další momenty.



Ustanovení § 157 až § 163 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru

příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů,

(přičemž dle § 1 odst. 1 cit. zákona bezpečnostním sborem se rozumí

Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní

správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní

informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace) a dále

ustanovení § 131 až 137 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání,

ve znění pozdějších předpisů, zakotvují institut výsluhového příspěvku.

Ustanovení § 110 písm. b) a § 112 až 121 zákona č. 218/2002 Sb., o

službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto

zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební

zákon), ve znění zákona č. 445/2011 Sb., s účinnosti dnem 1. ledna 2015

(§ 254 předmětného zákona), stanoví, že státním zaměstnancům náleží

sociální zajištění, které zahrnuje příspěvek za výsluhu služebních let

k důchodu.



Soudci obecných soudů a soudci Ústavního soudu (a obdobně i státní

zástupci) tak zůstávají jedinými „služebníky“ státu, jimž se takové

kompenzace, jakož i společenského uznání za výkon funkce nedostává.

Tento deficit zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a

státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech

a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i zákona č.

283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů,

představuje neakcesorickou nerovnost, ve vztahu k soudcům obecných

soudů a soudcům Ústavního soudu pak z pohledu doporučení Výboru

ministrů Rady Evropy CM/Rec(2010)12 i omezení jedné z garancí

soudcovské nezávislosti (dle níž mají penze soudců být v rozumném

vztahu k dřívějšímu platu). Tato vnitrostátní disproporce má svůj

pandán i v disproporci mezinárodní (kupř. ve vztahu k postavení soudců

ústavních soudů s Českou republikou srovnatelných středoevropských zemí

Polska a Slovenska - viz § 16a zákona Národnej rady Slovenskej

republiky č. 38/1993 Z. z., o organizácii Ústavného súdu Slovenskej

republiky o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov, resp. Artykul 6

Ustawy o Trybunale Konstytucyjnym z 1. 8. 1997, Dziennik Ustaw Nr 102,

poz. 643, z 2000 r. Nr 48, poz. 552 i Nr 53, poz. 638, z 2001 r. Nr 98,

poz. 1070, z 2005 r. Nr 169, poz. 1417 oraz z 2009 r. Nr 56, poz. 459).



Vycházeje z takto vyložených důvodů, je nutno považovat platovou

restrikci vůči soudcům obsaženou v ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst.

2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., za rozpornou

s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež plénum

Ústavního soudu rozhodlo o derogaci předmětného zákonného ustanovení,

jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu.



Vzhledem k bezodkladnému projednání a rozhodování v předmětné věci

považuje Ústavní soud rozhodnutí o naléhavosti věci podle § 39 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za bezpředmětné.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.