103/1997 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. dubna 1997 v plénu o návrhu

Okresního soudu v Kutné Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1

písm. d) trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění,



takto:



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje část

ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní

zákon, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřená slovem "ústavní".



Ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení části tohoto

ustanovení ke dni 1. září 1995, se návrh zamítá.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 21. října 1996 návrh Okresního soudu v Kutné

Hoře na zrušení části ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního

zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, vyjádřené slovem "ústavní".

Uvedený soud projednává pod sp. zn. 6 T 13/96 trestní věc proti

obžalovanému, mladistvému P. H., nar. 9. května 1979, svěřenci

Výchovného ústavu mládeže Kamenná Lhota, na kterého byla podána

obžaloba pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171

odst. 1 písm. d) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne

26. září 1995 odjel z ústavu na dovolenou s termínem návratu do 20

hodin dne 28. září 1995, přičemž ve stanovené lhůtě se do ústavu

nevrátil, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12.

listopadu 1986 sp. zn. P 514/78 mu byla nařízena ústavní výchova, čímž

se dle obžaloby měl dopustit závažného jednání, aby zmařil účel ústavní

výchovy, která mu byla soudem uložena.



Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 19. září 1996 trestní

stíhání vedené proti mladistvému P. H. podle § 224 odst. 5 trestního

řádu přerušil, když se v podstatě ztotožnil s argumentací obhájce

obžalovaného o protiústavnosti ustanovení § 171 odst. 1 písm. d)

trestního zákona v té jeho části, podle níž je trestné i maření účelu

ústavní výchovy.



V odůvodnění svého návrhu Okresní soud v Kutné Hoře uvedl, že vychází

především z toho, že ve smyslu ustanovení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte

(dále jen "Úmluva") je možno dítě oddělit od jeho rodičů proti jejich

vůli pouze v případě, že je takovéto oddělení potřebné v zájmu dítěte.

Uvedené ustanovení Úmluvy je pak v právním řádu České republiky

realizováno právě institutem ústavní výchovy, která tudíž může být

nařízena pouze v zájmu dítěte. Jestliže je tedy možno ústavní výchovu

nařizovat výlučně v zájmu dítěte, pak se ustanovení § 171 odst. 1 písm.

d) trestního zákona, ve znění zákona č. 152/1995 Sb., kterým bylo do

citovaného ustanovení vloženo slovo "ústavní", příčí obecné zásadě,

podle které nemůže být pachatelem ani účastníkem trestného činu ten, na

jehož ochranu je příslušné ustanovení, o jehož porušení jde, určeno.

Takovéto trestní stíhání dítěte, které se odmítá podrobit výlučně v

jeho zájmu nařízené ústavní výchově, má podle navrhovatele stejnou

logiku jako trestní stíhání osoby, která se pokusila o sebevraždu, za

návod k trestnému činu účasti na sebevraždě podle § 230 trestního

zákona, či stíhání mladistvého, který byl soudním rozhodnutím svěřen do

výchovy jednoho z rodičů a požádá druhého z rodičů, aby toto rozhodnutí

nerespektoval a v rozporu s takovýmto rozhodnutím ho odňal z výchovy

toho rodiče, do jehož výchovy byl mladistvý svěřen, za návod k

trestnému činu únosu podle § 216 trestního zákona. V této souvislosti

poukazuje navrhovatel i na pochybnosti o vhodnosti uvedeného ustanovení

vyjádřené v komentáři k trestnímu zákonu, který byl vydán v roce 1995 v

nakladatelství C. H. Beck/SEVT. Soud je proto přesvědčen o tom, že

napadená část ustanovení trestního zákona je v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky, zejména s čl. 9 Úmluvy, navrhuje proto jeho

zrušení dnem 1. září 1995, a to vzhledem k tomu, že z napadeného

ustanovení žádné osoby nenabyly žádných práv, a proto v souladu s

principem právní jistoty by mělo dojít k jeho zrušení ke stejnému datu,

k jakému zákon č. 152/1995 Sb. nabyl účinnosti.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, jejíž vyjádření si

Ústavní soud vyžádal podle § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve svém písemném vyjádření podepsaném předsedou Ing. Milošem

Zemanem v podstatě poukazuje na Úmluvu, která stanoví zásadu, že dítě

nemá být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, Úmluva však

připouští takové oddělení dítěte od rodičů, které je potřebné v zájmu

dítěte a jež je určeno příslušným úřadem na základě soudního rozhodnutí

v souladu s platným právem v příslušném řízení. Obdobně Listina

základních práv a svobod (dále jen "Listina") uvádí, že nezletilé děti

mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu,

na základě zákona. Tyto základní zásady Úmluvy i Listiny jsou provedeny

zákonem o rodině, občanským soudním řádem, zákonem o školských

zařízeních a dalšími normami nižší právní síly, zejména vyhláškami

Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ústavní výchova přichází

v úvahu tehdy, kdy výchova dítěte je vážně ohrožena nebo ji nelze z

jiných vážných důvodů zabezpečit, a rovněž tehdy, kdy má za cíl

poskytnout dětem a mládeži s negativními jevy chování preventivně

výchovnou péči. Zákon č. 152/1995 Sb. doplnil ustanovení § 171

trestního zákona tak, že se rozšířila ochrana soudních rozhodnutí proti

maření účelu nebo ztěžování výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí

nařizujícího ústavní výchovu. V odůvodnění návrhu zákona č. 152/1995

Sb. k dotčenému ustanovení předkladatel uvedl, že podle dosud platného

ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona bylo trestným činem

jen maření nebo ztěžování ochranného léčení nebo ochranné výchovy.

Maření nebo podstatné ztěžování výkonu ústavní výchovy osobou, vůči níž

toto opatření směřuje, nebylo postižitelné, a to ani podle § 171 odst.

3 trestního zákona. Přitom z hlediska obsahu těchto institutů a věcných

důvodů pro jejich uložení není v praxi mezi ochrannou a ústavní

výchovou výraznější rozdíl a nebezpečí, které pro společnost

představují mladiství na útěku z ochranné nebo ústavní výchovy, je

rovněž stejné. Z tohoto důvodu předkladatel návrhu zákona č. 152/1995

Sb. navrhl stejně postihovat případy závažného ztěžování nebo maření

ochranné i ústavní výchovy. Je nepopiratelné, že předkladatel návrhu

měl na mysli pouze a zejména ústavní výchovu určenou pro problematickou

mládež, i když vedle takové ústavní výchovy existuje i ústavní výchova

pro opuštěné nebo osiřelé děti. Ve vyjádření se připouští, že toto ne

úplně citlivé rozlišení typů ústavní výchovy v trestním zákoně může

skutečně vést k domněnce, že jakýkoliv útěk z dětského domova musí být

stejně kvalifikován jako útěk z výchovného ústavu pro mládež se

zvýšenou výchovnou péčí. Určitým východiskem z tohoto stavu, který

nastal přijetím novely ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního

zákona, je nezbytnost, aby všechny dotčené orgány pečlivě zkoumaly

okolnosti, pohnutky, následky jednání nezletilého a podnět k trestnímu

řízení z důvodu maření nebo ztěžování výkonu úředního rozhodnutí dávaly

jen v případech, kdy je naplněna skutková podstata trestného činu

maření ústavní výchovy nařízené nezletilému z výchovných důvodů. Při

případném vyhovění návrhu na zrušení části napadeného ustanovení se pak

ve vyjádření nedoporučuje jeho zrušení zpětně k 1. září 1995 s ohledem

na nevhodnost zavádění zpětné působnosti právních norem do našeho

právního řádu. Vyjádření také potvrzuje, že zákon č. 152/1995 Sb. byl

schválen potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru dne 29. června

1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.

V závěru vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor

jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České

republiky (dále jen "Ústava"), ústavním pořádkem České republiky a

naším právním řádem, a je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.



II.



Z těsnopisecké zprávy o 32. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky (sněmovní tisk 1675 a 1803), konané ve dnech 20. - 30. června

1995, vyplývá, že zákon č. 152/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve

znění pozdějších předpisů, zákon České národní rady č. 283/1991 Sb., o

Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, a zákon č. 59/1965 Sb., o

výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, jímž mimo

jiné bylo novelizováno ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního

zákona, byl dne 29. června 1995 přijat potřebnou většinou hlasů, totiž

126 hlasy (3 poslanci hlasovali proti, 29 se zdrželo hlasování).

Uvedený zákon byl vyhlášen v částce 40/1995 Sb. rozeslané dne 2. srpna

1995, lze tedy konstatovat, že byl přijat a vydán v mezích ústavně

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2

zákona č. 182/1993 Sb.).



III.



Objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, jehož

formální znaky skutkové podstaty vymezuje ustanovení § 171 trestního

zákona, je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů. Již v

úvodu je třeba zdůraznit, že nikoliv všechna rozhodnutí soudů či jiných

státních orgánů jsou rozhodnutími, jejichž výkon je tímto ustanovením

chráněn. Novela trestního zákona provedená zákonem č. 152/1995 Sb.

doplnila s účinností od 1. září 1995 napadené ustanovení tak, že

rozšířila ochranu soudních rozhodnutí proti maření účelu nebo ztěžování

jejich výkonu též o ochranu soudního rozhodnutí nařizujícího ústavní

výchovu. Do účinnosti uvedené novely trestního zákona bylo trestným

činem podle ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) jen takové jednání, které

mařilo nebo ztěžovalo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy -

tedy účel ochranných opatření ukládaných podle trestního zákona.



Ústavní výchova na rozdíl od ochranných opatření je institutem

rodinného práva. Jde o výchovné opatření ukládané podle § 45 odst. 3

zákona o rodině. Podle tohoto ustanovení může soud nařídit ústavní

výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena

a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných

závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je

to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v

případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů

může soud prodloužit ústavní výchovu až na jeden rok po dosažení

zletilosti.



Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že ústavní výchova, přesněji řečeno

rozhodnutí soudu o nařízení ústavní výchovy, se svou povahou vymykají z

rámce ustanovení § 171 odst. 1 trestního zákona, v platném znění, které

v zásadě chrání výkon těch rozhodnutí soudu, případně jiných státních

orgánů, která jsou vydávána v souvislosti s trestním řízením, kdy jde v

podstatě o postih jednání, které maří účel vazby nebo trestu,

porušování režimu stanoveného některými druhy trestů či ochranných

opatření. Ochranná opatření, mezi která patří kromě zabrání věci také

ochranné léčení a ochranná výchova, na něž se vztahuje ochrana

napadeného ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, jsou

jedním z druhů trestněprávní sankce a jejich uložení je tedy podmíněno

již spáchaným trestným činem a odsouzením za něj, popřípadě činem,

který by byl, nehledě k osobě pachatele, činem trestným. (Jsou také

ukládána buď samostatně jako jediný možný prostředek, nebo namísto

trestu, popřípadě vedle trestu - vždy však v souvislosti s již

spáchaným trestným činem.)



Při posuzování důvodnosti návrhu navrhovatele na vypuštění slova

"ústavní" z ustanovení § 171 odst. 1 písm. d) trestního zákona, v

platném znění, je tedy třeba mít na zřeteli odlišný charakter právního

institutu ústavní výchovy oproti institutu ochranné výchovy, k němuž

jak Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření, tak i důvodová zpráva k

vládnímu návrhu zákona č. 152/1995 Sb. ústavní výchovu v podstatě

přirovnává. Základní podmínkou pro uložení ochranné výchovy mladistvému

podle § 84 trestního zákona je jeho odsouzení za trestný čin, který

spáchal. Osobám mladším 15 let se ochranná výchova sice ukládá v řízení

občanskoprávním, avšak opět jen za podmínky, že taková osoba spáchala

již čin, který by byl -- nehledě k věku pachatele -- činem trestným (§

86 trestního zákona). Ochranná výchova tedy jako jedno z ochranných

opatření (§ 71 trestního zákona), které má sloužit k dosažení účelu

trestního zákona, je druhem trestněprávní sankce. Naproti tomu ústavní

výchova představuje výchovné opatření, které má vytvořit co

nejpříznivější podmínky pro výchovu nezletilého dítěte a je především

výchovným, nikoliv represivním opatřením. Je také v mnoha případech

nařizována tehdy, když se výchovu dítěte nepodařilo zajistit jinou

individuální péčí, například i v situaci vyvolané faktickou absencí

vhodné osoby, která by mohla výchovu zajistit. Reálně tedy přicházejí v

úvahu i situace, kdy nezletilý svým chováním nemusel před nařízením

ústavní výchovy sám zavdat příčinu k tomuto opatření, kterým pak soud

řeší v zájmu dítěte zajištění jeho řádné výchovy. Ústavní výchovu tedy

nelze chápat jako formu sankce nebo povinnosti dítěti uložené, přitom

pominou-li podmínky, které si nařízení ústavní výchovy vynutily, soud

ústavní výchovu zruší. Na ústavní výchovu je proto třeba nahlížet jako

na krajní případ řešení řádně nezajištěné výchovy dítěte tak, jak to má

na mysli Úmluva, z hlediska jejíchž ustanovení je třeba podle názoru

Ústavního soudu napadené ustanovení posuzovat. Tato Úmluva, která je

nepochybně mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních

svobodách, byla formou sdělení Federálního ministerstva zahraničních

věcí ve Sbírce zákonů vyhlášena pod č. 104/1991 Sb. poté, co s Úmluvou

vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní

Republiky a prezident České a Slovenské Federativní Republiky ji

ratifikoval. Ratifikační listina byla uložena u generálního tajemníka

OSN, depozitáře Úmluvy, dne 7. ledna 1991. Po zániku České a Slovenské

Federativní Republiky převzala Česká republika práva a závazky z

uvedené mezinárodní smlouvy podle čl. 5 odst. 2 ústavního zákona České

národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České

a Slovenské Federativní Republiky, svou sukcesi do této smlouvy s

platností od 1. ledna 1993 oznámila dopisem ministra zahraničních věcí

České republiky, který byl uložen u generálního tajemníka OSN jako

depozitáře Úmluvy dne 22. února 1993 a jeho přijetí bylo potvrzeno dne

7. července 1993. Uvedená Úmluva, jíž je Česká republika ve smyslu čl.

10 Ústavy vázána, již ve své preambuli zdůrazňuje, že dítě pro svou

tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky a péči. V čl. 3

odst. 1 Úmluva stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při

jakékoliv činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo

soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo

zákonodárnými orgány. Toto ustanovení má povahu normy vnitrostátně

bezprostředně použitelné ("self - executing"). K přímému použití je

uvedená norma způsobilá s ohledem na svou dikci (...zájem dítěte... při

jakékoliv činnosti), která je dostatečně a natolik jasná, aby povinné

subjekty, jimž je adresována - subjekty vnitrostátní - byly schopny

upravit odpovídajícím způsobem své chování. Posuzováno z pohledu tohoto

článku Úmluvy pak nelze považovat za zájmu dítěte přiměřenou a vhodnou

takovou formu řešení, která kriminalizuje mladistvého, který se, ať již

z jakýchkoliv důvodů, nedokáže vyrovnat s nařízenou ústavní výchovou.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že řešit případy porušení -

jednoznačně v zájmu nezletilého nařízené ústavní výchovy -

trestněprávními prostředky, tak, jak to činí napadené ustanovení (aniž

by navíc jakkoliv rozlišovalo a bralo v úvahu různé důvody vedoucí k

nařízení ústavní výchovy), a to i při vědomí zvláštní úpravy trestního

zákona vztahující se na mladistvé, je v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy,

a proto návrhu navrhovatele na zrušení části napadeného ustanovení

vyhověl.



Na uvedeném závěru pak nemohly nic změnit ani důvody, které zákonodárce

vedly k přijetí napadeného ustanovení, totiž ochrana společnosti před

nebezpečím, které pro ni představují mladiství na útěku z ústavní

výchovy, neboť při poměřování dvou v kolizi stojících zájmů, tj. právě

uvedeného zájmu na ochranu společnosti se zájmem na řádné výchově a

harmonickém rozvoji každého nezletilého dítěte, je to právě zájem

dítěte, který je třeba považovat za převažující.



Navrhovatelem navrhovanému zpětnému zrušení části napadeného ustanovení

k datu účinnosti zákona č. 152/1995 Sb., tj. k datu 1. září 1995,

Ústavní soud nevyhověl, neboť zpětnému zrušení brání požadavek na

zachovávání právní jistoty, nehledě k tomu, že v situaci, kdy Ústavní

soud zrušuje ustanovení trestního zákona, stejné účinky, jaké by

přineslo zpětné zrušení napadeného ustanovení, v podstatě zajišťuje

ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb.



Pro úplnost a zcela na závěr je třeba dodat, že navrhovatelem namítaný

rozpor napadeného ustanovení s čl. 9 Úmluvy, který v podstatě stanoví

podmínky, které musí být dodrženy v případech oddělení dítěte od rodičů

proti jejich vůli, nebyl shledán.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.