Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení §4a zák. č. 236/1995 Sb., o platu soudců


Published: 2000
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508640/ve-vci-nvrhu-na-zruen-4a-zk.-.-236-1995-sb.%252c-o-platu-soudc.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
320/2000 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 3. července 2000 o návrhu Městského soudu v

Brně na zrušení ustanovení § 4a zákona č. 236/1995 Sb., o platu a

dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní

moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 287/1997

Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



Ústavní soud obdržel dne 23. září 1999 návrh Městského soudu v Brně na

zrušení zákona č. 287/1997 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 236/1995

Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce

představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve

znění zákona č. 138/1996 Sb.



Předsedkyně senátu JUDr. Eva Gottwaldová jednající za Městský soud v

Brně podle § 30 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále

jen "zákon o Ústavním soudu") uvedla, že podle § 109 odst. 1 písm. b)

druhé a třetí věty občanského soudního řádu přerušila řízení o žalobě

soudce Nejvyššího soudu domáhajícího se zaplacení 62 000 Kč s

příslušenstvím, které mu měly být vyplaceny v lednu 1998 jako další

plat za druhé pololetí roku 1997 podle § 4 zákona č. 236/1995 Sb. V

důsledku novelizace zákonem č. 287/1997 Sb. mu tato částka vyplacena

nebyla, přestože mu na ni vznikl nárok.



Protože zákon, kterého mělo být při řešení věci použito, je podle

názoru navrhovatele v rozporu s ústavním zákonem, podle čl. 95 odst. 2

Ústavy České republiky, předložil věc po přerušení řízení Ústavnímu

soudu. Městský soud v Brně vytýká napadenému zákonu jeho

retroaktivnost, čímž mělo dojít k porušení principu právní jistoty a

ochrany důvěry občanů v právo. Vychází při tom z tvrzení žalobce, že mu

nárok na další plat za druhé pololetí roku 1997 při splnění podmínek

stanovených v § 4 odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. vznikl již dne 29.

září 1997 a že nelze žádným dalším zákonem rušit již jednou nabytý

nárok. Došlo tím k závažnému porušení čl. 1, čl. 4 a čl. 28 Listiny

základních práv a svobod.



Protože návrh splňoval formální náležitosti návrhu na zrušení zákona a

byl učiněn podle § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud

vyžádal od obou komor Parlamentu České republiky vyjádření k návrhu.



Ve vyjádření Poslanecké sněmovny podepsaném předsedou prof. Ing.

Václavem Klausem, CSc., je uvedeno: Zákon č. 287/1997 Sb. novelizuje

zákon č. 236/1995 Sb. tak, že za § 4 upravující další plat

představitelů a soudců vkládá nový § 4a, v němž je stanoveno, že

představiteli a soudci další plat za druhé pololetí roku 1997 nenáleží.

Podle zákona č. 236/1995 Sb. další plat představiteli a soudci náleží

tehdy, pokud představitel nebo soudce v kalendářním pololetí skutečně

svou funkci vykonával alespoň 90 kalendářních dnů a pokud výkon této

funkce v prvním pololetí kalendářního roku neskončí představiteli přede

dnem 31. května a soudci přede dnem 30. června a ve druhém pololetí

kalendářního roku výkon funkce neskončí představiteli přede dnem 30.

listopadu a soudci přede dnem 31. prosince. Nárok na další plat za

kalendářní pololetí roku vzniká splněním obou podmínek. Zákon č.

287/1997 Sb. stanovící, že představiteli ani soudci další plat za druhé

pololetí roku 1997 nenáleží, nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tj. 28.

listopadu 1997, tedy ještě před splněním druhé podmínky. Z toho

vyplývá, že právo na další plat za druhé pololetí roku 1997 nevzniklo,

a proto tento zákon nemohl zpětně zasáhnout do nabytého práva. Zákon č.

287/1997 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců, podepsán

příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů. V

závěru svého vyjádření předseda Poslanecké sněmovny uvedl, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

Ústavou, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem a že

je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného zákona.



Předsedkyně Senátu PhDr. Libuše Benešová ve svém vyjádření

zrekapitulovala průběh zákonodárného procesu. Uvedla, že pokud je u

zákona č. 287/1997 Sb. namítána jeho zpětná účinnost, v tomto směru

návrh není opodstatněný. Bude-li rovněž tento zákon posuzován z

hlediska respektování ústavního principu soudcovské nezávislosti, je na

místě se k této otázce vyjádřit již z toho důvodu, že k tomu nebyla

možnost v případě vyjádření podávaného k návrhu na zrušení zákona č.

268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998

představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům,

státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, v němž

byla navrhovatelem rovněž napadena jen jeho zpětná účinnost. Nebude

zajisté zpochybňováno, že princip nezávislosti soudců zahrnuje celou

řadu aspektů, mezi něž lze řadit i hmotné zajištění soudců. Je však na

místě poukázat na to, že toto hmotné zajištění je realizováno především

formou pravidelného měsíčního platu, jeho výše a podmínek poskytování a

tohoto peněžitého plnění se žádná restrikce nedotýkala. Přitom i v

hodnotící zprávě Evropské komise o České republice bylo uvedeno, že

"platy soudců jsou relativně vysoké", přičemž v jiných oblastech, např.

pokud jde o policii a správní struktury, bylo jako na přetrvávající

problém poukázáno na nízkou úroveň platů. Tyto aspekty jsou silně

vnímány i naší veřejností.



Další plat je podle zákonné úpravy jednorázové peněžité plnění

poskytované za stanovených podmínek jednou v kalendářním pololetí,

přičemž ze samotných podmínek nároku, kdy jednou z nich je trvání

pracovního vztahu soudce k poslednímu dni kalendářního pololetí,

vyplývá, že toto peněžité plnění lze stěží pojímat jako hmotné

zajištění soudců, jehož snížení či odejmutí by mohlo mít za důsledek

porušení principu nezávislosti soudců. Napadený zákon byl Senátem

schválen všemi přítomnými senátory. K vyjádření Senátu byla přiložena i

těsnopisecká zpráva ze schůze Senátu, kdy při předkládání návrhu zákona

č. 287/1997 Sb. bylo konstatováno, že při přijímání stabilizačních a

ozdravných opatření vlády bylo rozhodnuto, aby pracovníkům v

rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, kteří jsou

odměňováni podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní

pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech,

nenáležel další plat za druhé pololetí tohoto roku. Obdobné ustanovení

bylo schváleno nedávno při schvalování zákona o platech státních

zástupců. Navrhovatelé tohoto zákona měli za to, že je správné, aby

obdobná adekvátní úprava byla provedena i u těch osob, které jsou ze

státních prostředků odměňovány podle zákona č. 236/1995 Sb. Taková

úprava je morální a jde o to, aby v podstatě všichni, kdo jsou

odměňováni ze státních prostředků, byli na tom v tomto roce stejně.



Ústavní soud není vázán odůvodněním, leč toliko petitem podaného

návrhu, a proto jej posoudil i z hlediska souladu s dalšími ústavními

normami a principy. V této souvislosti zejména nemohl přehlédnout, že

nálezem vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb. jako protiústavní zrušil část

podobného zákona (č. 268/1998 Sb.), a to právě ve vztahu k soudcům

obecných soudů, a i v tomto případě se proto musel zabývat otázkou, zda

napadený zákon není v rozporu s ústavně zaručenými principy

demokratického právního státu a soudcovské nezávislosti, jak Ústavní

soud shledal v uvedeném případě. Právě z tohoto hlediska Ústavní soud

dospěl k následujícím závěrům.



Soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních demokratických

hodnot a k naplňování této nezávislosti nesporně napomáhá i materiální

zabezpečení soudců. Zejména je podstatné, aby do soudcovských náhrad

nebylo ze strany jiných složek státní moci zasahováno svévolně,

opakovaně a jakoukoliv formou. Proto se Ústavní soud zaměřil (v souladu

s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva) na otázku, zda

napadený zásah do zaručených práv (tzn. v tomto případě odnětí tzv. 14.

platu soudcům obecných soudů) 1. byl stanoven zákonem, 2. směřoval k

legitimnímu cíli a 3. byl nezbytným v demokratické společnosti.



1. K první otázce je možno konstatovat, že zákonná forma zásahu splněna

byla. Přitom jsou nedůvodné navrhovatelovy námitky, že zákon je

retroaktivní, neboť v daném případě je situace srovnatelná s nálezem

vyhlášeným pod č. 233/1999 Sb., v němž se Ústavní soud s námitkou

retroaktivity obdobného zákona již dostatečně vypořádal, a v daném

případě mu proto nezbývá než na tento nález odkázat. Ústavní soud dále

konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - není relevantní

skutečnost, že v posuzované věci došlo k přijetí napadeného zákona

rozdílnou legislativní formou, tzn. novelizací příslušného zákona na

rozdíl od přijetí zákona samostatného. Je totiž sice pravdou, že

ústavněprávně je vhodnější, když - právě v tak "citlivé" oblasti, jako

je omezování materiálních požitků soudců - dojde k novelizaci zákona

původního, který stanoví plat a další náležitosti soudců, a tedy jedná

se o řešení systematické, než když je přijat samostatný zákon, který

svojí materií ad hoc zasahuje do zákona jiného. Nicméně z

ústavněprávního hlediska tento rozdíl sám o sobě nemá rozhodující

význam.



V tomto směru tedy návrh na zrušení předmětného zákona není důvodný,

neboť k napadenému zásahu došlo zákonnou formou.



2. Druhou otázkou je, zda napadený zákon směřoval k legitimnímu cíli,

tzn. zda odejmutí tzv. 14. platů soudců obecných soudů bylo v

předmětném období legitimní.



V této souvislosti Ústavní soud nemohl odhlédnout ani od sociální a

ekonomické reality České republiky, která se v době přijetí tohoto

zákona nacházela v obtížné hospodářské a sociální situaci, což ve svých

důsledcích vedlo i ke zrušení tzv. 14. platů státních zaměstnanců (byť

poněkud jinou formou než u ústavních činitelů) a také k odnětí tzv. 14.

platu ústavních činitelů. Z hlediska legitimity cíle proto Ústavní soud

zastává názor, že ani soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi

"právním a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní

hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že

soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální

zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za

žádných okolností změněno.



V nálezu vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb. Ústavní soud deklaroval, že

stát je povinen vytvářet institucionální předpoklady pro reálnou

nezávislost soudů a pro stabilizaci jejich pozice ve vztahu k

legislativě a exekutivě. Soudy musí plnit své úkoly a povinnosti

zejména v oblasti práv a svobod člověka a občana, přičemž tyto principy

nesmějí být narušeny ani legislativní formou. Ústavní soud na tomto

základním východisku nic nezměnil. V dané věci bylo postupem

zákonodárce dotčeno materiální zabezpečení celé veřejné sféry (a to s

ohledem na vztah novelizace zákona č. 236/1995 Sb. a novelizace zákona

č. 143/1992 Sb.), a nikoli pouze soudců. Odlišné posuzování pouze jedné

skupiny, i když chráněné ve zvýšené míře ústavními kautelami principu

nezávislosti, by znamenalo v uvedeném kontextu ztěží přijatelné

zvýhodnění. Při každém legislativním zásahu i do materiálního

zabezpečení soudců je tedy nezbytné důsledně respektovat základní

principy materiálního právního státu a hodnotovou orientaci ústavního

pořádku České republiky. Zejména k tomuto zásahu nesmí dojít v důsledku

svévole nebo porušením principu právní jistoty. V takovémto případě by

zjevně došlo i k porušení legitimity sledovaného cíle.



Nicméně právě v tomto směru je nutno vidět odlišnost situace obou

zmíněných případů. Jestliže totiž ve věci nálezu vyhlášeného pod č.

233/1999 Sb. Ústavní soud rozhodoval za situace, kdy zásah do

nezávislosti soudců byl napadeným legislativním aktem bezprostřední a

aktuální, v souzené věci by vyhovění návrhu ve svém důsledku znamenalo

přiznání příslušných materiálních požitků s více než dvouletým

zpožděním (kdy i žalobce před Městským soudem v Brně svůj návrh podal

více než rok poté, co napadený zákon nabyl účinnosti) a zrušení

napadeného zákona z důvodu ochrany soudcovské nezávislosti by bylo z

ústavněprávního hlediska nanejvýš problematické. Ústavní soud totiž ve

své činnosti musí usilovat o efektivní ochranu ústavnosti a za této

situace by zrušení napadeného zákona bylo zjevně neefektivní a neplnilo

by přiměřeně ten účel, který Ústavní soud deklaroval v nálezu

vyhlášeném pod č. 233/1999 Sb.



Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal rozpor mezi

legitimitou sledovaného cíle a napadeným zásahem a že předmětný zákon

není ani z tohoto pohledu protiústavní.



3. Třetí aspekt, jímž se Ústavní soud zabýval, bylo posouzení toho, zda

napadený zákon byl v demokratické společnosti nezbytným opatřením. To

znamená, že se Ústavní soud musel zaměřit na otázku, zda ke sledovanému

legitimnímu cíli nebylo možno dospět jiným způsobem než přijetím tohoto

zákona. V souzené věci Ústavní soud shledal, že zvolené řešení - přes

veškeré uvedené výhrady - nelze považovat za protiústavní ani z toho

důvodu, že by nepředstavovalo opatření v demokratické společnosti

nezbytné. Napadeným zákonem totiž ze všech uvedených důvodů nedošlo k

ohrožení institucionálních předpokladů pro reálnou nezávislost soudů a

nelze jej charakterizovat ani jako svévolný akt zákonodárce. Ústavní

soud totiž při plnění svých úkolů musí zvažovat i intenzitu zásahu do

základních principů ústavnosti a napadený zákon jako protiústavní

derogovat až tehdy, dospěje-li k závěru, že míra neústavnosti

napadeného zákona reálně porušuje základní ústavní principy. K takovému

závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.



Ústavní soud přistupuje ke zrušení právního předpisu v případě,

jestliže shledá, že užitek plynoucí z derogace převažuje nad

nežádoucími důsledky z ní plynoucími, a tedy postupuje podle principu

přiměřenosti v materiálním právním státě. Ani v tomto směru Ústavní

soud důvod pro zrušení napadeného zákona neshledal.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

zaujali k rozhodnutí pléna soudci JUDr. Vladimír Čermák, JUDr. Vladimír

Paul, JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Eva Zarembová a k jeho odůvodnění

soudci JUDr. Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů a JUDr. Jiří Malenovský.