211/2003 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2003 v plénu o návrhu skupiny

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení

ustanovení § 1 odst. 2 písm. b), § 2 odst. 2 věty druhé, § 3, § 4 odst.

2 písm. b), § 5 odst. 2 věty druhé a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., o

přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na

kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu

a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu

některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění

zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,

ve znění pozdějších předpisů,



takto:



Ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých

dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská

sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících

změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí,

práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001

Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších

předpisů, se zrušují dnem 31.12.2003.



Ve zbytku se návrh zamítá.



Odůvodnění



I.



Skupina 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

podala dne 24.2.2003 Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") návrh na zrušení ustanovení

§ 1 odst. 2 písm. b), § 2 odst. 2 věty druhé, § 3, § 4 odst. 2 písm.

b), § 5 odst. 2 věty druhé a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu

některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce,

občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o

souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu

některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění

zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu,

ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon" nebo "zákon č. 290/2002

Sb.").



Po rekapitulaci jednotlivých ustanovení napadeného zákona navrhovatelé

v odůvodnění svého návrhu tvrdí, že zákonná ustanovení jednostranně,

bez možnosti dotčených krajů a obcí vyjádřit relevantně svoji

souhlasnou či nesouhlasnou vůli, určují, že na tyto samosprávné celky

přechází ze státu vybrané věci, práva i závazky dosud náležející státu

a současně určují, že se z vymezených organizačních složek státu a

státních příspěvkových organizací stávají organizační složky či

příspěvkové organizace příslušných samosprávných celků. Navrhovatelé

zákonu vytýkají, že neřeší takové zásadní otázky, jako je otázka úhrady

závazků státu vzniklých do 31.12.2002, které přecházejí dnem 1.1.2003

na kraje či obce. Není řešena ani otázka úhrady závazků státních

příspěvkových organizací, ze kterých se 1.1.2003 staly příspěvkové

organizace krajů a obcí; v případě zrušení takových příspěvkových

organizací by závazky přešly na zřizovatele, po 1.1.2003 tedy na kraj

nebo obec (§ 27 odst. 3 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových

pravidlech územních rozpočtů). Zákon tímto podle navrhovatelů

nepřípustně zatěžuje finanční pozici územních samosprávných celků (dále

také jen "ÚSC"), které jsou samostatnými právnickými osobami, odlišnými

od státu, a vůči kterým může stát zasahovat jen z důvodů ochrany

zákona. Kraje totiž při úhradě takovýchto závazků budou nuceny využít

vlastní finanční prostředky, a nastane tak situace, kdy samosprávné

celky budou z finančních prostředků určených k samosprávným aktivitám

hradit závazky státu či závazky příspěvkových organizací vzniklých v

době, kdy stát byl jejich zřizovatelem. Nežádoucím důsledkem toho pak

může být skutečnost, že na samosprávnou činnost ÚSC bude vydáno

podstatně méně peněz, než kolik bylo původně určeno a bylo by vydáno v

případě, kdy by stát své závazky či závazky svých příspěvkových

organizací na tyto ÚSC nepřevedl. V této souvislosti navrhovatelé

zdůrazňují, že stěžejní část nabytého majetku - nemovité věci - nemohou

být po dobu 10 let využívány k jinému účelu, než ke kterému byly

užívány ke dni 1.1.2003. Situaci podle nich nelze řešit ani na základě

právního názoru zastávaného některými představiteli státu, totiž

názoru, že stát ručí za závazky bývalých státních příspěvkových

organizací, které vznikly do 31.12.2002. Je totiž otázkou, zda v

případě přeměny těchto organizací na příspěvkové organizace krajů či

obcí k 1.1.2003 nezaniklo tímto dnem ručení státu, které existovalo

podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně

některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). I kdyby však

takové ručení státu i po uvedeném datu existovalo, nebyl by tím řešen

problém nepřípustného zadlužení jednotek územní samosprávy. Pokud by

totiž stát jako ručitel hradil závazky bývalé státní příspěvkové

organizace, vznikl by státu - s ohledem na právní důsledky ručení -

regresní nárok vůči rozpočtové organizaci kraje či obce, případně přímo

vůči kraji či obci, a relativní finanční nezávislost těchto

samosprávných celků na státu, zejména na exekutivě, by byla ve svém

obsahu v podstatě popřena, neboť by záviselo na vůli státu, zda uplatní

vůči nim svůj regresní nárok či nikoliv. Takovýto stav je podle

navrhovatelů v rozporu s ústavním pojetím samosprávy tak, jak je

obsahuje Ústava v čl. 99, čl. 100 odst. 1 a čl. 8. Navrhovatelé

zdůrazňují, že součástí práva ÚSC na samosprávu je i právo na přiměřené

finanční zabezpečení činností vykonávaných těmito celky ve veřejném

zájmu, které jim zákonodárce zákonem svěří. Tomuto pojetí práva na

samosprávu též odpovídá ustanovení čl. 3 odst. 1 Evropské charty místní

samosprávy (dále též "Charta"), které za místní samosprávu označuje

nejen právo, ale také schopnost místních společenství v mezích daných

zákonem na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a

spravovat podstatnou část věcí veřejných. Jedním z předpokladů

schopnosti ÚSC realizovat svou samosprávnou činnost je též jejich

dostatečné finanční zajištění. Je přirozeně věcí moci zákonodárné,

jakým způsobem uspořádá systém daní, poplatků a jiných příjmů státu a

ÚSC, avšak ve výsledku musí tento systém zaručit dlouhodobou finanční

stabilitu uvedených subjektů veřejného práva. V opačném případě by se

relativní autonomie těchto celků stala prázdným pojmem.



Jak navrhovatelé dále uvádějí, přechod práv a povinností ze státu na

kraje, resp. obce zákonem by mohl být v souladu s Ústavou, pokud by byl

doprovázen takovým systémem finančního zabezpečení úkolů spojených s

přecházejícím majetkem, který by zajistil dlouhodobou finanční

rovnováhu krajů a obcí i po takto provedeném přechodu. Zákonodárce však

zejména na kraje převádí v podobně nemocnic a jiných zdravotnických

zařízení z větší části takové organizační složky či příspěvkové

organizace, které jsou zatíženy rozsáhlými dluhy. Tyto dluhy nejenže za

stávajícího systému financování zdravotní péče nemohou být novými

nabyvateli v dohledné době uhrazeny, ale naopak lze očekávat jejich

setrvalý nárůst, a to v rozsahu, který může vážně ohrozit finanční

stabilitu krajů. K důkazu o tom, že systém financování zdravotnictví

není v současné době finančně soběstačný, jakož i k tomu, že řada

nemocnic, které přecházejí na kraje, je dlouhodobě zadlužena, navrhli

navrhovatelé provedení důkazu zprávou vlády či Ministerstva

zdravotnictví a stanoviskem Asociace krajů České republiky.

Navrhovatelé také poukazují na to, že napadenou právní úpravou dochází

nejen k nepřípustnému zásahu do samostatnosti samosprávných celků, ale

hrozí i zhoršení pozice věřitelů z těchto závazků, kteří vstupovali do

smluvních vztahů se státem nebo se státní příspěvkovou organizací s

vědomím, že jejich dlužníkem je přímo či nepřímo stát, a v důsledku

přijetí zákona se však dlužníkem stává jiný ekonomický subjekt.

Upozorňují také na to, že zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých

věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, který řešil

srovnatelný problém - majetkovou základnu nově vzniklých obcí - určil,

jaké věci z majetku státu přecházejí na obce, aniž by však tyto obce

zatěžoval do té doby vzniklými závazky státu či státních organizací.



Konečně pak s poukazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod (dále jen "Listina"), s ohledem na to, co již bylo k převáděnému

majetku uvedeno, navrhovatelé dovozují, že právo krajů jako vlastníků

majetku svobodně rozhodovat o svém vlastnictví je výrazně

relativizováno a na základě rozhodnutí státu vyprázdněno. Dle jejich

názoru je také otázkou, zda napadená ustanovení neporušují ústavní

princip rovnosti vlastnictví a vlastnické svobody, neboť nutí jiné

osoby něco vlastnit, když účinností zákona došlo vlastně k přikázání

vlastnictví - zákon přikázal krajům vlastnictví určitých věcí a

postavení dlužníka v určitých závazkových soukromoprávních vztazích,

což by zajisté vůči jiným osobám učinit nemohl. Právě v tom spatřují

navrhovatelé vážné porušení principu, že vlastnické právo všech

vlastníků má stejný obsah a požívá stejné ochrany. Vedle tohoto

porušení pak jde i o závažné omezení vlastnické svobody, resp.

ústavního postulátu, že vlastnictví je chápáno jako právo, nikoliv jako

povinnost, z vlastnictví totiž mohou povinnosti teprve následně

vzniknout. Povinnost vlastnit dost dobře nelze uložit, a kraj tak jako

osoba soukromého práva pozbyl oprávnění rozhodovat o tom, zda určitých

věcí nabude. Z uvedených důvodů mají proto navrhovatelé za to, že došlo

k porušení práva na samosprávu, zaručovaného čl. 8 a čl. 100 odst. 1

Ústavy, k porušení práva na vlastnictví, zaručovaného čl. 11 odst. 1

Listiny, jakož i k porušení principů, na základě kterých byla přijata

Evropská charta místní samosprávy, a navrhli proto, aby Ústavní soud

shora označená ustanovení zákona nálezem zrušil.



Ústavní soud vyžádal v souladu s § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření obou komor

Parlamentu České republiky.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření,

podepsaném jejím předsedou, po rekapitulaci obsahu návrhu a

jednotlivých napadených ustanovení uvádí, že zákon č. 290/2002 Sb. byl

připraven v rámci realizace druhé fáze reformy veřejné správy a

vyplynul z potřeby vypořádat majetek státu, se kterým hospodařily

organizační složky státu a státní organizace regionálního charakteru, u

nichž vykonávaly zakladatelskou a zřizovatelskou funkci okresní úřady.

Nejedná se o přenesení výkonu státní správy na ÚSC, ale o změnu

vlastníka a s tím související změnu právního postavení uváděných

státních institucí. Zákon je transformačním zákonem jednorázového

charakteru s účelem vybavit ÚSC dalšími soubory majetku, který by měly

užívat k poskytování služeb občanům krajů a obcí. Majetek v souladu s

tímto zákonem přešel do samostatné působnosti krajů a obcí dnem

1.1.2003, a lze tedy konstatovat, že zákon byl již konzumován.



K námitce navrhovatelů, že zákonem byla porušena práva na samosprávu,

vnucena vůle a došlo k nepřípustnému finančnímu zatížení krajů a obcí,

vyjádření odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/96

[vyhlášen pod č. 294/1996 Sb.; uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení

Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 120]

a sp. zn. Pl. ÚS 34/02 (vyhlášen pod č. 53/2003 Sb.; bude uveřejněn ve

Sbírce rozhodnutí, svazek 29, nález č. 18) a důvody tam uvedené.



Z ustanovení Ústavy i Charty lze dovodit, že zákonná omezení pro

působení územní samosprávy jsou přípustná a mohou být poměrně přísná a

svazující, jsou-li k tomu důležité důvody. Takovým zákonem je i zákon

č. 290/2002 Sb., přičemž pod toto zdůvodnění lze přiřadit i napadená

ustanovení § 3 a § 6 zákona, kdy stát využil oprávnění dané mu tehdy

platným ustanovením § 19 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské

zřízení), a tehdy platným ustanovením § 40 zákona č. 128/2000 Sb., o

obcích (obecní zřízení), a stanovil podmínky nakládání s bezúplatně

nabytým nemovitým majetkem a určil dobu zachování účelu, kterému

majetek sloužil. Obdobná úprava směřující k ochraně účelu dosavadního

využití nemovitého majetku byla použita již v zákoně č. 137/1991 Sb.,

kterým se měnil a doplňoval zákon č.403/1990 Sb., o zmírnění následků

některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 458/1990 Sb.



Z uvedených důvodů Poslanecká sněmovna dovozuje, že napadená ustanovení

nemohou být v rozporu s Ústavou, právním řádem, ani Chartou místní

samosprávy. V závěru vyjádření je pak vyjádřeno stanovisko, že

zákonodárný sbor jednal při projednávání tohoto zákona ve shodě s

právní procedurou a v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s

ústavním pořádkem a právním řádem České republiky.



Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření, podepsaném jeho

předsedou, připomíná, že návrh zákona Senát vrátil Poslanecké sněmovně

s pozměňovacími návrhy, Poslanecká sněmovna však návrh zákona schválila

dne 13.6.2002 ve znění postoupeném Senátu. V obecné rozpravě mj.

zaznělo, že přechod některého majetku, který měl spolu s institucemi

přejít na obce, nebyl s příslušnými obcemi projednán, a ty ve své

podstatě s přechodem nesouhlasí. Dále bylo konstatováno, že přechod

knihoven na obce místo na kraje zatíží příslušné obce vysokými náklady,

které dostanou obce do finančních obtíží, které by mohly vyústit až k

nežádoucímu zrušování knihoven. Názor, že knihovny by měly přejít spíše

na kraje, se pak odrazil v jednom z pozměňovacích návrhů. V obecné

rozpravě dále zazněla i kritika nesystémového postupu při přechodu

zdravotnických zařízení a záchranných služeb na kraje, nicméně plénum

Senátu se přiklonilo k názoru, že v situaci, kdy je třeba počítat se

zrušením okresních úřadů, je lepším řešením přijmout nezbytné technické

změny navrhovaného zákona než úpravu přechodu zdravotnických zařízení z

návrhu úplně vyloučit.



Dále se ve vyjádření k námitce navrhovatelů, že již v minulosti přešel

majetek ze státu na obce, aniž by stát obce zatížil svými závazky,

uvádí, že je nesporné, že zákon č. 172/1991 Sb. řešil pouze přechod

vlastnictví věcí ze státu na obce, avšak např. na základě § 68 zákona

č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), přešla i veškerá práva i

závazky místních národních výborů a městských národních výborů ze státu

na obce, v nichž měly ke dni účinnosti tohoto zákona tyto národní

výbory sídlo. K obdobnému postupu došlo i u obvodních národních výborů

některých měst. Dále podle § 67 odst. 1 citovaného zákona funkce

zakladatele a pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat organizace, kterou

vykonávaly místní a městské národní výbory, přešla na obce, ve kterých

měly tyto organizace sídlo. Univerzální přechod práv a závazků

organizací a zařízení v případě reformy veřejné správy je standardním

postupem, kterým se zajišťuje určitý stupeň právní jistoty i věcná

kontinuita. Bez možnosti univerzálního přechodu práv a závazků a

přechodu vlastnictví k věcem ze zákona by nebyla jakákoliv reforma

veřejné správy uskutečnitelná. Je pravda, že ne veškerý majetek

národních výborů byl obcím podle tehdy platných předpisů "přikázán"

zákonem. Podle § 67 odst. 2 zákona 367/1990 Sb. obce mohly požádat stát

o přenesení funkce zakladatele a pravomoci zřizovat, zrušovat a řídit

organizace a zařízení okresních národních výborů a krajských národních

výborů. Pokud požádaly, byly tyto organizace převedeny jako celky

včetně závazků. Tento postup byl umožněn tehdejším systémem státní

správy, neboť byly zároveň zřízeny okresní úřady, které mohly

bezproblémově a s věcnou znalostí místních poměrů majetek bývalých

národních výborů převzít a hospodařit s ním. Při posuzování daného

problému je třeba vzít v úvahu, že završení druhé etapy reformy veřejné

správy znamenalo zrušení okresních úřadů, a stát tak nemá v současné

době k dispozici organizační strukturu, která by mohla se znalostí

místních podmínek efektivně, nikoliv z centra, hospodařit s majetkem

státu, který nemá nadregionální význam. Stát při schvalování koncepce

přechodu majetku na kraje a obce byl nepochybně veden myšlenkou vybavit

kraje a obce nezbytným majetkem, který je třeba pro výkon jejich

působnosti, ať už přenesené nebo samostatné. Ustanovení § 3 a § 6

napadeného zákona bylo do nich vtěleno z důvodu, aby stát po přechodu

majetku měl zajištěno užívání majetku pro veřejně prospěšné účely, tj.

zejména pro oblasti činností, kde státu, krajům nebo obcím je uložena

povinnost zajišťovat některou ze svých působností. Na druhé straně je

na Ústavním soudu, aby zvážil, zda uplatněná omezení v těchto

ustanoveních jsou "ještě" konformní s ústavním pořádkem České

republiky, zejména s ustanovením čl. 1 a 4 Listiny. V této souvislosti

se vyjádření zamýšlí nad důsledky eventuálního zrušení některých

ustanovení, a v tomto směru zdůrazňuje, že napadený zákon je zákonem

transformačním a že ustanovení navržená ke zrušení byla již naplněna.

Závazky, které na kraje a obce na základě napadených ustanovení přešly,

"pouhým" zrušením části zákona Ústavním soudem nepřejdou automaticky

bez dalšího na stát. Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li

v rozporu s ústavním pořádkem, a tím vytváří prostor pro novou úpravu s

ústavním pořádkem konformní. Pokud stát po eventuálním zrušení

dotčených ustanovení nepřevezme výše uvedené závazky na základě smlouvy

nebo jiné skutečnosti nebo se s ÚSC nevyrovná jinak, lze pouze

spekulovat o tom, jaký postup tyto celky zvolí, aby se domohly

zadostiučinění. Je nepochybné, že stát má povinnost poskytnout ÚSC

určité finanční prostředky, aby mohly vykonávat jak působnost, kterou

stát na ně přenese, tak i samostatnou působnost. Jak již konstatoval

Ústavní soud v odůvodnění nálezu č. 53/2003 Sb., zákonná ustanovení o

příspěvcích státu na výkon přenesené působnosti jsou strohá, avšak lze

je ještě vykládat ústavně a mezinárodně konformním způsobem. Výše

příspěvku na výkon přenesené působnosti ÚSC stanovuje sice exekutiva,

ta se ale může, zejména co do výše příspěvků, pohybovat jen v rámci

daném zákonem o státním rozpočtu. Nadto zákon č. 243/2000 Sb., o

rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a

některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění

pozdějších předpisů, zaručuje těmto celkům podíl na příjmech, který

stát získá výběrem některých daní, a tím zaručuje do značné míry i

stabilitu finančního postavení obcí a krajů. Na celý problém je třeba

pohlížet komplexně, neboť výše prostředků, kterou může stát vynaložit

na činnosti územních samosprávných celků, je omezena ekonomickou

výkonností a hospodářskou situací státu, resp. státním rozpočtem.

Veřejné rozpočty je třeba vnímat do určité míry jako spojené soustavy.

Stát může vynaložit prostředky nikoliv podle požadavků ÚSC, ale podle

možností, tedy podle výše svých příjmů. Z tohoto hlediska lze spíše

souhlasit s názorem, že jde o problém ekonomický, tedy především

politický, nikoliv o problém právní.



V souladu s ustanovením § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. byla

vyžádána také stanoviska Ministerstva zdravotnictví a Asociace krajů

České republiky.



Ve vyjádření Ministerstva zdravotnictví se uvádí, že přijetím

napadeného zákona byla završena druhá fáze reformy veřejné správy

související s ukončením činnosti okresních úřadů a přenesením jejich

působnosti na ÚSC. V rámci realizace postupu této reformy bylo nutné

vypořádat také majetek státu, se kterým hospodařily organizační složky

státu a státní organizace regionálního charakteru, u nichž okresní

úřady vykonávaly zakladatelské či zřizovatelské funkce. Nejednalo se

tedy o přenesení výkonu státní správy na ÚSC, ale o změnu vlastníka a s

tím související změnu právního postavení uvedených státních institucí.

Usnesením vlády č. 765 ze dne 25.7.2001 byl k tomuto účelu schválen

Harmonogram legislativní přípravy zabezpečení druhé fáze reformy

veřejné správy a Ministerstvu financí ve spolupráci s příslušnými

resorty bylo uloženo vypracovat návrh zákona o přechodu majetku státu a

o převodu zřizovatelských funkcí z okresních úřadů k příspěvkovým

organizacím a organizačním složkám státu. Dnem 1.7.2002 tak nabyl

účinnosti napadený zákon, na jehož základě se ke dni 1.1.2003 staly

státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k

rozhodnému dni okresní úřady, příspěvkovými organizacemi krajů. Tyto

organizace zůstaly nositeli všech závazků existujících k rozhodnému dni

a zůstaly i nositeli práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Na

jednotlivé kraje ke stejnému dni přešla veškerá práva a jiné majetkové

hodnoty státu, se kterými byly tyto organizace k rozhodnému dni

příslušné hospodařit. Změnou zřizovatele nedošlo tak k přerušení

činnosti příspěvkových organizací, neboť ty nezanikly, ale změnilo se

pouze jejich právní postavení ze státních na nestátní. Nevznikají proto

ani jejich právní nástupci a organizace nadále fungují pod jiným

zřizovatelem se stejným IČ při nezměněných smluvních i pracovněprávních

vztazích.



Ministerstvo zdravotnictví podle ustanovení § 10 zákona č. 2/1969 Sb.,

o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České

socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů, a podle zákona

č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů,

řeší především otázky v oblasti poskytování zdravotní péče v souladu s

potřebami společnosti a vytyčuje hlavní směry rozvoje zdravotnictví.

Ministerstvo zdravotnictví není a nebylo podle platné právní úpravy

[zákon č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 320/2001

Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů

(zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů; zákon č.

147/2000 Sb., o okresních úřadech, ve znění zákona č. 320/2001 Sb.]

oprávněno řešit problematiku financování ani jiným způsobem zasahovat

do řízení zdravotnických zařízení v případě, že není jejich

zřizovatelem. Hospodaření státních zdravotnických zařízení jako

příspěvkových organizací upravují obecně platné právní předpisy, které

se do konce roku 2002 vztahovaly i na zařízení v působnosti okresních

úřadů. Nabytím účinnosti zákona č. 218/2000 Sb. byly okresní úřady a

jimi zřizované a řízené subjekty součástí příslušné rozpočtové kapitoly

- 380 v působnosti Ministerstva financí. S ohledem na to Ministerstvo

zdravotnictví ve vyjádření konstatuje, že nemůže nést odpovědnost za

individuální konkrétní výsledky hospodaření zdravotnických zařízení v

působnosti jiných zřizovatelů.



Z vyžádaného vyjádření Asociace krajů České republiky ze dne 22.5.2003

je patrno, že Asociace se ztotožňuje se stanoviskem návrhu a potvrzuje

skutečnost, že dluhy zdravotnických zařízení za stávajícího systému

financování zdravotní péče nemohou být kraji v dohledné době uhrazeny.

Na finanční uhrazení těchto dluhů by kraje musely použít finanční

prostředky určené na financování jiných jim zákonem uložených

povinností v oblasti např. školství, dopravy, kultury, životního

prostředí, sociálních věcí apod. Nevyřešení dlouhodobě podceňované

situace v oblasti zdravotnictví může v brzké době vážně ohrozit

finanční stabilitu krajů nebo dostupnost poskytované zdravotní péče.



Vzhledem k tomu, že navrhovatelé ve svém návrhu problém závazků

akcentují zejména v souvislosti s přecházejícími zdravotnickými

zařízeními, vyžádal Ústavní soud také "zprávu vlády o stavu

zadluženosti státních nemocnic, o řešení těchto dluhů a právním

zajištění převodu nemocnic na kraje" ze dne 5.12.2002, kterou vláda

projednala dne 5.12.2002, a vzala ji na vědomí Poslanecká sněmovna na

své 8. schůzi dne 10.12.2002. V této zprávě se po úvodním konstatování

změn, které přináší zákon č. 290/2002 Sb., mj. uvádí, že "otázka

postavení zdravotnických zařízení měla být vyřešena zákonem č. 219/2000

Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích,

k čemuž nedošlo. Dlouze se diskutovalo v návaznosti na finanční

indispozice nemocnic o budoucím právním postavení zdravotnických

zařízení, především o tom, zda zdravotnická zařízení budou zařízeními

státními nebo nestátními. Nakonec byla zvolena varianta tzv.

zakonzervování příspěvkových organizací, potažmo i zdravotnických

zařízení do doby speciální právní úpravy, čímž došlo k omezení

jakýchkoliv zřizovatelských pozic. Zadlužení lůžkových zdravotnických

zařízení, jejichž zřizovatelem je okresní úřad, není problém, který by

vyvstal až okamžikem převodu na kraje. Některé nemocnice se v úhrnu v

určité úrovni zadlužení pohybují po celou dobu existence v systému

úhrad ze zdrojů zdravotního pojištění. V jednotlivých etapách docházelo

k pokusům o řešení tohoto stavu, např. v roce 1995 dílčí změnou

reálného způsobu ze zdravotních pojišťoven přechodem na úhradu

stanoveným paušálem, který byl konstruován za určitého referenčního

období v roce 1997, a současným poskytnutím úvěrů několika velkým

nemocnicím a jednotlivým subjektům zdravotních pojišťoven, naposledy v

roce 1997, tzv. plošné oddlužení. S dvouletým odstupem se realizoval

konkrétní komplexní program, který reagoval na nejstarší závazky po

lhůtě splatnosti zdravotnických zařízení, která splňovala stanovená

kritéria. Zdrojem tohoto programu bylo částečně omezení investičního

rozvoje navrhovaného v rozpočtu pro příslušný rok. Při obecném

přesvědčení a jistotě, že se nepodaří výrazně navýšit zdroje z HDP pro

zdravotnictví, byly v průběhu minulých období opakovaně předkládány

návrhy na změny způsobu financování zdravotní péče většího či menšího

rozsahu. Většina jich nebyla realizována". Dále se v této zprávě uvádí,

že "státní rozpočet pro rok 2002 ani návrh rozpočtu pro rok 2003

nedisponuje zdroji pro vyrovnání bilancí jednotlivých převáděných

nemocnic. Je proto nezbytné postupovat v souladu se zákonem č. 290/2002

Sb., který specifikuje plán těchto převodů s tím, že existují výrazné

diference ve stavu hospodaření individuálních zdravotnických zařízení,

kde nezastupitelný podíl má dosavadní zřizovatel, který měl

bezprostřední vliv na řízení, a tím i hospodaření nemocnic". Zpráva

konstatuje, že hodnota převáděného majetku značně přesahuje dosavadní

stupeň zadlužení, k 30.9.2002 činily pohledávky u těchto zařízení

přibližně 3,1 miliardy korun, závazky pak 3,8 miliardy korun. Hodnota

dlouhodobého majetku představuje objem zhruba ve výši 42,2 miliard

korun, který se převádí na kraje. Konkrétní řešení problémů dluhů

zatěžujících přecházející zdravotnická zařízení zpráva postrádá. Z

jejích příloh je pak patrno to, co je v textu konstatováno, totiž, že

existují výrazné diference ve stavu hospodaření jednotlivých

zdravotnických zařízení. Promítnuto do situace v jednotlivých krajích

jsou závazky nemocnic (po odečtení pohledávek) následující: Hlavní

město Praha - 6 875 000 Kč, Středočeský kraj - 213 013 000 Kč,

Jihočeský kraj - 60 001 000 Kč, Plzeňský kraj - 47 579 000 Kč,

Karlovarský kraj - 87 100 000 Kč, Ústecký kraj - 131 186 000 Kč,

Liberecký kraj - 13 741 000 Kč, Královehradecký kraj 151 312 000 Kč,

Pardubický kraj - 100 951 000 Kč, Kraj Vysočina - 88 708 000 Kč,

Jihomoravský kraj - 66 852 000 Kč, Olomoucký kraj - 0, Zlínský kraj 146

909 000 Kč, Moravskoslezský kraj 154 600 000 Kč.



II.



Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

posuzuje obsah zákona podle kritéria obsaženého v ustanovení § 68 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy z hlediska

jeho souladu s ústavními zákony. Dříve než přistoupil k vlastnímu

meritornímu projednání návrhu, přezkoumal rovněž ve shodě se svou

povinností plynoucí z citovaného ustanovení (in fine), zda byly splněny

formální podmínky přijetí zákona a napadený zákon byl přijat v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



V tomto směru z těsnopisecké zprávy o 43. a 47. schůzi Poslanecké

sněmovny, 3. volební období, zjistil, že Poslanecká sněmovna zákon č.

290/2002 Sb. schválila po řádném projednání na své 47. schůzi konané

dne 27.3.2002 (usnesením č. 2208), když z přítomných 159 poslanců jich

pro návrh hlasovalo 85 a 69 proti. Z těsnopisecké zprávy ze 17. schůze

Senátu, 3. funkční období, bylo dále prokázáno, že dne 14.5.2002

(usnesením č. 384) pro návrh ve znění touto komorou Parlamentu

přijatých pozměňovacích návrhů hlasovalo z přítomných 64 senátorů 55,

proti návrhu byli 2 senátoři. O návrhu vráceném Senátem (ve znění jeho

pozměňovacích návrhů) posléze hlasovala Poslanecká sněmovna na své 51.

schůzi dne 13.6.2002 tak, že z přítomných 188 poslanců se 91 vyslovilo

pro a 80 jich bylo proti. Tímto hlasováním tedy nedošlo k přijetí

návrhu v jeho Senátem upravené podobě. V následném hlasování o návrhu,

v souladu s čl. 47 odst. 3 Ústavy tentokráte ve znění, v němž byl

postoupen Senátu, se pro předmětný návrh (usnesením č. 2317) vyslovilo

z téhož počtu přítomných zákonodárců 108 pro a 65 bylo proti. Poté byl

zákon č. 290/2002 Sb. podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

publikován v částce 106 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne

28.6.2002. Předmětný zákon nabyl účinnosti dne 1.7.2002.



Na základě těchto zjištění je možno konstatovat, že zákon č. 290/2002

Sb. byl řádně přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů), v důsledku čehož je návrh způsobilý věcného

projednání ve smyslu posouzení jeho souladu s ústavními zákony, resp.

ústavním pořádkem [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].



(Pro úplnost třeba dodat, že zákon č. 290/2002 Sb. byl novelizován

zákonem č. 150/2003 Sb., který nabyl účinnosti dne 23.5.2003, tato

novelizace se však ani jednoho z návrhem skupiny poslanců napadených

ustanovení nedotkla).



III.



Posuzovaný zákon č. 290/2002 Sb. je zákonem transformační povahy, který

byl přijat v rámci provádění II. fáze reformy veřejné správy. Na

základě dikce jeho § 1 odst. 1 přešly dnem 1. ledna 2003 z vlastnictví

České republiky do vlastnictví krajů věci, se kterými k 31. prosinci

2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní

příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly k

naposled uvedenému dni okresní úřady. Tyto organizační složky a státní

příspěvkové organizace se zároveň dnem 1. ledna 2003 staly ze zákona

organizačními složkami a příspěvkovými organizacemi příslušných krajů

(§ 2 odst. 1 a 2 zákona č. 290/2002 Sb.). Dnem 1. ledna 2003 přešly na

kraje mimo jiné jednak i závazky státu, u nichž uvedené organizační

složky státu ke dni 31.12.2002 zabezpečovaly úkoly podle zákona č.

219/2000 Sb. (o majetku České republiky a jejím vystupování v právních

vztazích), a dále příspěvkové organizace krajů tímto zákonem

transformované ze státních příspěvkových organizací zůstaly ex lege

nositeli závazků, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů,

jejichž nositeli byly do uvedeného data jmenované bývalé státní

příspěvkové organizace [§ 1 odst. 2 písm. b), § 2 odst. 2 zákona č.

290/2002 Sb.]. K obdobnému přechodu došlo rovněž ve vztahu k obcím [§ 4

odst. 2 písm. b), § 5 odst. 1 a 2 zákona č. 290/2002 Sb.].



Podle navrhovatelů těmito ustanoveními dochází k nepřípustnému zásahu

do ústavního práva na územní samosprávu, porušují ústavně zaručené

vztahy mezi státem a ÚSC, nepřípustně zasahují do soukromoprávního

postavení třetích osob a taktéž porušují právo na vlastnictví,

garantované Listinou. Základním důvodem, který navrhovatele vedl k

podání návrhu jak výslovně uvádějí - je to, že v důsledku zákona

přecházejí na kraje, obce a jejich příspěvkové organizace bez dalšího

závazky náležející dosud státu, když stát takto nepřípustně řeší

zadluženost svou a svých organizací, zejména v oblasti zdravotnictví.



Ústavní soud nejprve posuzoval ustanovení § 1 odst. 2 písm. b), § 2

odst. 2 věty druhé, § 4 odst. 2 písm. b) a § 5 odst. 2 věty druhé

zákona.



Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že

místní samosprávu považuje za nezastupitelnou složku demokracie a

opakovaně konstatoval, že místní samospráva je výrazem práva a

schopnosti místních orgánů v mezích daných zákonem, v rámci své

odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část

veřejných záležitostí [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 1/96 (viz výše), sp. zn.

Pl. ÚS 17/98 (vyhlášen pod č. 28/1999 Sb.; uveřejněn ve Sbírce

rozhodnutí, svazek 13, nález č. 6)].



K zákonnému vyjádření reformy veřejné správy, související s její

decentralizací a dekoncentrací, spojené s konstituováním krajů,

rozšířením výkonu státní moci v přenesené působnosti krajů a obcí a

zrušením okresních úřadů se pak Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 34/02, jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů Parlamentu České

republiky na zrušení bodů 2, 5, 6, 7, 8, 9 a 11 čl. CXVII zákona č.

320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s

ukončením činnosti okresních úřadů. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní

soud konstatoval, že ústavní garance územní samosprávy podle Ústavy je

lakonická. Ústava zakládá právní subjektivitu ÚSC a počítá s tím, že

samosprávné subjekty mají vlastní majetek a hospodaří podle vlastního

rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy). Počítá také výslovně s podílem ÚSC

na výkonu státní moci na základě zákonného zmocnění (čl. 105 Ústavy).

Posledně citovaný nález také zdůraznil, že český ústavní standard

územní samosprávy je doplněn a obohacen standardem, který vyplývá z

mezinárodních závazků České republiky, jmenovitě Charty místní

samosprávy, sjednané 15.10.1985, jež vstoupila v účinnost pro Českou

republiku 1.9.1999 publikací v České republice pod č. 181/1999 Sb. s

tím, že práva zaručovaná Chartou územní samosprávě smluvních stran jsou

rámcová. Charta také sama v řadě svých ustanovení počítá s podrobnou

vnitrostátní právní úpravou a nezaručuje úplnou svobodu územní

samosprávy. Zákony, popř. další předpisy, podle volby a tradic

smluvních stran mohou proto podrobněji vymezovat obsah záležitostí

spravovaných územní samosprávou, včetně těch, které má samospráva za

povinnost sledovat, její organizaci a také určovat rámec pro

hospodaření, přiznávat majetek a její finanční zdroje, nicméně, pokud

jde o finanční zdroje, stanoví čl. 9 odst. 1 Charty, že místní

společenství mají v rámci hospodářské politiky státu právo na přiměřené

vlastní finanční zdroje, se kterými mohou v rámci svých pravomocí volně

nakládat, a ty by měly být úměrné odpovědnosti stanovené Ústavou a

zákonem (čl. 9 odst. 2 Charty). Již ve zmíněném nálezu Ústavní soud

konstatoval, že rámec financování ÚSC (stejně jako vymezení jejich

úkolů) nesmí vést při zachování hospodárnosti k jejich finančnímu

kolapsu. (Uvedl také, že pohled na autoritativní delimitaci a působení

delimitovaných pracovníků rušených okresních úřadů v rámci krajů

pověřených měst a obcí ve světle Charty i Ústavy proto musí odviset od

způsobu financování výkonu přenesené působnosti státem, se závěrem, že

nedostatečné financování výkonu státní moci v přenesené působnosti

ohrožuje samotnou existenci funkcí územní samosprávy.) Na tyto úvahy

lze co do jejich argumentačního základu, s ohledem na posuzovanou

materii, obdobně navázat i v nyní projednávané věci.



Dle výchozí teze, na níž je koncepce samosprávy vybudována, je základem

svobodného státu svobodná obec, dále potom z pohledu významu

regionálního na vyšším stupni územní hierarchie samosprávné

společenství občanů, jímž je podle Ústavy kraj. Při tomto pojetí

veřejné správy budované zezdola musí být samosprávě, jakožto významnému

prvku demokratického právního státu, imanentní postulát, dle něhož ÚSC

musí mít reálnou možnost záležitosti a otázky místního významu, a to i

ty, jež pro svou povahu přesahují regionální rámec a o nichž rozhoduje

ve své samostatné působnosti, řešit na základě svého svobodného

uvážení, kdy je formou zastupitelské demokracie realizována vůle

zastoupených na lokální a regionální úrovni a toliko odpovědností k

voliči a na základě zákonného a ústavního rámce ve svém konkrétním

projevu posléze limitována (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Územní samosprávné

celky reprezentující územní společenství občanů musí tak mít -

prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelských orgánů -

možnost svobodně rozhodnout, jakým způsobem naloží s finančními

prostředky, jimiž jsou pro plnění úkolů samosprávy vybaveny. Právě

hospodaření se svým majetkem samostatně na vlastní účet a vlastní

odpovědnost je atributem samosprávy. Nutným předpokladem naplnění

efektivního výkonu funkcí územní samosprávy je tedy i existence

vlastních a dostatečných finančních, resp. majetkových zdrojů.



V uvažovaném oboru rozebírané problematiky je třeba mít na zřeteli

zejména stav těch organizací, jimiž jsou z nepominutelné části

zdravotnická zařízení. U těch převažují - jak plyne i z vyjádření

Asociace krajů České republiky - nezanedbatelné dluhy, dosahující v

jednotlivých případech řádově i desítek až stovek miliónů korun, jež

jsou způsobilé rozpočet územního samosprávného celku výrazným způsobem

ovlivnit, a to zejména tam, kde je takto dluhy zatížených

zdravotnických zařízení v rámci daného ÚSC větší počet. Zákon č.

250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění

pozdějších předpisů, sice určuje pravidla pro hospodaření s finančními

prostředky, jejichž příjem do budoucna je ÚSC jinými zákony zajišťován

- zejména zákonem č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů

některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům

(zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů - to

však nemění nic na tom, že v samotném počátku činnosti těchto subjektů

jsou tyto subjekty zatěžovány břemenem, které bylo vyvoláno činností

státu či jeho organizací, a je tak zřejmé, že tento fakt může výrazným

způsobem ovlivňovat samosprávné aktivity a zabránit územním

samosprávným celkům vynakládat finanční prostředky určené k vlastním

samosprávným činnostem tak, aby sloužily předvídanému účelu (čl. 101

odst. 3 Ústavy). Nicméně opodstatněnost kroku, kdy stát v rámci reformy

veřejné správy převedl na ÚSC určitý majetek, však zpochybňovat nelze,

neboť ta je dána důvody, které vycházejí z historicky potvrzeného

přesvědčení, na základě něhož především právě ti, jichž se záležitosti

s ním spjaté týkají a jimž tento majetek ve svých funkcích

bezprostředně slouží, jsou schopni a z povahy věci i ochotni a

motivováni k tomu, aby jej spravovali s péčí řádného hospodáře, a to

mnohdy lépe než centrálně organizovaná státní moc, a mnohem účinnějším,

plnohodnotným způsobem. Decentralizace úkolů a s tím související převod

majetku také není něčím ústavně nepřijatelným. Spojení tohoto kroku s

následným převodem či dalším trváním závazků s tímto majetkem spjatých

však předpokládá další řešení, a to v návaznosti na systém daní, dotací

a podobných dávek. Stát by se totiž neměl - bez dalšího - zbavovat

odpovědnosti za dluhy, jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným

majetkem a které jsou důsledkem předchozí ztrátové realizace

vlastnického práva, případně i nedodržování právních předpisů

[ustanovení § 53 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových

pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová

pravidla)]. Již vůbec by tak činit neměl v relaci k takovým subjektům,

jejichž prostřednictvím by měly být plněny i jeho úkoly spočívající v

zajišťování základních práv plynoucích z čl. 31 Listiny, garantem

jejichž dodržování je on sám. Takové jednání suveréna již navozuje

úvahy o zneužiti státní moci na úkor ÚSC. Byť se jedná o diametrálně

odlišnou situaci, nabízí se v daném kontextu i poukaz na v horizontální

rovině v soukromém právu vyjádřenou a obecně spravedlivou premisu, dle

níž za dluhy váznoucí na věci - i v případech bezúplatného převodu -

zásadně odpovídá zcizitel (§ 500 odst. 2 občanského zákoníku), a to i z

pohledu argumentu a minori ad maius.



S názorem Senátu, že problém deficitu předchozího hospodaření je třeba

řešit komplexně, je možno souhlasit, nemá-li však pokračovat

setrvačnost v zadlužení předmětného majetku, nutno ze strany státu

vyvinout snahu k odstranění tohoto nežádoucího stavu. Jeho další trvání

by již bylo způsobilé ohrozit jak výkon funkcí samosprávy, tak i

postavení věřitelů, zabezpečení jejichž práv by v právním státě mělo

být samozřejmostí.



Samotný zásah Ústavního soudu spočívající ve zrušení shora uvedených

ustanovení by však tento nežádoucí stav neodstranil. Podle § 71 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., který upravuje právní účinky zrušujících nálezů

Ústavního soudu (a jímž je Ústavní soud ve smyslu ustanovení čl. 88

odst. 2 Ústavy vázán), zůstávají práva a povinnosti z právních vztahu,

vzniklých před zrušením právního předpisu, nedotčena. Ústavní soud tedy

musel brát v úvahu, že jak již shora zdůrazněno, napadený zákon je

zákon transformační, jednorázové povahy. Právní následky s posuzovanými

zákonnými ustanoveními spojené a tímto zákonem předpokládané nastaly ex

lege již k 1.1.2003, a způsobilost těchto norem vyvolat v budoucnu

právní následky je tak plně vyčerpána. Vyhovující nález Ústavního

soudu, mající účinky ex nunc, by tak již neměl schopnost na nastalém

stavu i s ohledem na citované ustanovení § 71 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb. ničeho změnit. Z tohoto důvodu tak Ústavnímu soudu

nezbylo, než návrh navrhovatelů v této části zamítnout.



IV.



Poněkud jiná je však podle Ústavního soudu situace při posuzování

ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb., jimiž je nový vlastník

(obec, kraj) ve vztahu k nemovitým věcem omezen v jejich užívání, a to

po dobu deseti let ode dne jejich nabytí, pouze k účelu, ke kterému

byly užívány ke dni přechodu s tím, že stanou-li se před uplynutím této

doby pro obec (kraj) podle místních předpokladů a zvyklostí pro tento

účel nepotřebnými a ta (ten) je nevyužije k sociálním, školským či

zdravotnickým účelům, musí být nabídnuty k bezúplatnému převodu do

vlastnictví státu.



Jak je patrno z konstrukce této právní úpravy, jakož i z důvodové

zprávy k návrhu zákona č. 290/2002 Sb., předmětné omezení si klade za

cíl reflektovat potřebu zachovat minimálně po určitou dobu užití

samosprávnými celky nabytých nemovitých věcí pro účely, jimž do dne

přechodu sloužily, či umožnit jejich užití pouze pro účely sloužící

ostatním taxativně vyjmenovaným veřejným zájmům.



Na toto omezení je třeba podle přesvědčení Ústavního soudu nahlížet

(mimo dále uvedené vývody) i v kontextu s již dříve uvedenými závěry a

také z pohledu čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje

a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy.



Omezení vlastnického práva, v tomto případě stanovené zákonem, s

přesným, konkrétně vymezeným a určitým stanovením účelu tohoto omezení

ve výše zmíněném veřejném zájmu nevykazuje při jeho stanovení prvky

libovůle a se zřetelem k argumentům, o něž se opírá, nenaplňuje znaky

protiústavnosti (na rozdíl od stavu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/02, nález

publikovaný pod č. 404/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí,

svazek 27, nález č. 104). Takto přijatý závěr je třeba chápat v

souvislosti s probíhající transformací prováděnou v rámci reformy

veřejné správy. V rámci tohoto procesu lze přisoudit veřejnému zájmu

způsobilost být v obecné rovině přípustným, rozumně ospravedlnitelným

důvodem omezení vlastnického práva územních samosprávných celků.



Z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že k omezení základních práv

a svobod může dojít v případě jejich kolize s jinou ústavně chráněnou

hodnotou, jež nemá povahu základního práva či svobody, a to i v případě

naléhavého veřejného zájmu. Uvažované omezení je pak nutno posuzovat z

pohledu principu proporcionality - nálezy Ústavního soudu ve věcech sp.

zn. Pl. ÚS 4/94 (vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.; uveřejněn ve Sbírce

rozhodnutí, svazek 2, nález č. 46), sp. zn. Pl. ÚS 15/96 (vyhlášen pod

č. 280/1996 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 6, nález č.

99), sp. zn. Pl. ÚS 25/97 (vyhlášen pod č. 159/1998 Sb.; uveřejněn ve

Sbírce rozhodnutí, svazek 11, nález č. 53), sp. zn. Pl. US 16/98

(vyhlášen pod č. 68/1999 Sb.; uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek

13, nález č. 25), sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.;

uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, svazek 27, nález č. 105) z nichž nález

sp. zn. Pl. ÚS 15/96 se rovněž zabýval ústavností omezení vlastnického

práva samosprávného celku, přičemž na závěry v uvedeném nálezu přijaté

lze navázat i v nyní projednávané věci.



Takto je třeba říci, že předmětné omezení vlastnického práva umožňuje

dosáhnout sledovaného cíle, jímž je respektování legitimního veřejného

zájmu na existenci sociálních, školských a zdravotnických zařízení

(kritérium vhodnosti, resp. princip způsobilosti naplnění účelu).

Kritérium potřebnosti coby další komponent principu proporcionality

potom vyplývá již ze samotné nutnosti kontinuálního zachování (po

určité časové období) existence těchto zařízení, a to i se zřetelem na

základní právo zakotvené v čl. 31 Listiny. Rovněž při posuzování

závažnosti obou chráněných hodnot se posléze nejeví dané omezení

obsahově neúměrné a ve světle obecně akceptovatelné a sdílené

hierarchie hodnot je nelze v daných souvislostech odmítat absolutně.

Jeho časové omezení by však mělo být determinováno toliko relativně

krátkým přechodným časovým úsekem, v němž by mělo dojít k získání

potřebných poznatků umožňujících zodpovědně s nabytým majetkem naložit

způsobem dle vlastního svobodného uvážení vlastníka, tj. příslušného

ÚSC. Desetiletým obdobím limitovaná újma na základním právu zaručovaném

čl. 11 odst. 1 Listiny se však jeví jako zjevně nepřiměřená ve vztahu k

zamýšlenému cíli, neboť toto právo již omezuje natolik, že svými

negativními důsledky pro svou z pohledu časového nadmíru konstruovanou

"dočasnost" - přesahuje pozitiva, jež představují sledování veřejného

zájmu. Není tak evidentně z pohledu principu proporcionality v

napadených ustanoveních naplněno kritérium přiměřenosti v užším smyslu.

Ve vztahu k ústavnímu požadavku šetření podstaty a smyslu omezovaného

vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) je v posuzované věci ze

základní vlastnické triády (ius possidendi, ius utendi et ius fruendi,

ius disponendi) dotčeno právo majetek užívat a s ním disponovat ve

smyslu jeho zcizení, a to po dobu deseti let, kdy s odkazem na výše

uvedené nelze považovat přijaté řešení, co do jeho časového aspektu, za

odpovídající principu přiměřenosti, a které tedy vykazuje znaky

protiústavnosti. Právní rámec § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb. v tomto

směru zřetelně vybočuje z mezí a hledisek přípustnosti zásahu do

vlastnického práva, neboť desetiletá doba tohoto omezení se v daných

souvislostech, s přihlédnutím ke všem aspektům uvažované problematiky,

nejeví jako adekvátní.



Ve vztahu k napadenému (dočasnému) omezení vlastnického práva není

možno tudíž na jedné straně přehlížet jeho přesně stanovené, určité,

rovné a tedy i ústavně akceptovatelné podmínky (čl. 11 odst. 1 Listiny,

čl. 1 odst. 1 Ústavy), Ústavní soud je však na druhé straně přesvědčen

o tom, že s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny může

korespondovat pouze taková právní úprava, jež by toto omezení zakládala

pouze ve zcela nezbytném časovém rozsahu, kterým lze rozumět toliko

minimální časové, a to zřetelně prima facie "přechodné" údobí.



Ústavní soud tak dospěl k závěru, že omezení vlastnického práva v

ustanovení § 3 a § 6 zákona č. 290/2002 Sb. nesplňuje ve vztahu ke všem

principem proporcionality požadovaným komponentům podmínky omezení

základního práva, a proto tato ustanovení pro jejich rozpor s čl. 4

odst. 4 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny zrušil (§ 70 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vykonatelnost nálezu v

této části však odložil do 31.12.2003, aby tak Parlament České

republiky měl dostatečný prostor pro stanovení nové lhůty.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Holeček v. r.