94/2007 Sb.
NÁLEZ
ÚSTAVNÍHO SOUDU
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v plénu ve složení z předsedy Pavla
Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty
Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra
Kůrky, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného,
Elišky Wagnerové a Michaely Židlické, ve věci návrhu I. senátu
Ústavního soudu na zrušení § 5 odst. 1 věty druhé vyhl. č. 330/2001
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ve věci návrhu P. s. b. d. na
zrušení čl. II odst. 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o
odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách
pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem,
takto:
Výrok
I. Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhl. č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů
správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Ustanovení čl. II., bod 1. vyhl. č. 233/2004 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 330/2001 Sb. , o odměně a náhradách soudního exekutora, o
odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách
pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, se zrušuje dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
III.Ustanovení čl. II., bod 1. vyhl. č. 291/2006 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o
odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách
pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky
č. 233/2004 Sb., se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce
zákonů.
Odůvodnění
A.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.9.2004 se
stěžovatelka, obchodní společnost E., s.r.o., domáhala zrušení usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20.7.2004, č.j. E-Nc 1895/2002-52,
kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný v exekučním
řízení, v němž vystupuje v postavení povinného subjektu. Tvrdila, že
napadeným usnesením bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“), což zdůvodnila popisem
vývoje exekučního řízení, zejména jeho závěrečné fáze týkající se
určení nákladů exekuce a jejich úhrady. Soudu především vytýkala, že
nepřihlédl k ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně
a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů
správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb. kterou se mění
vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o
odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách
pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Dovodila, že když
celý dluh dobrovolně uhradila, aniž by na tom měla podíl exekuce, došlo
k upuštění od provedení exekuce, a tudíž odměna exekutora měla být
určena podle § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky, tedy pouze ve výši 50
%. K tomu dodává, že pro případ nároku na odměnu v plné výši dle § 11
odst. 2 cit. vyhlášky nebyly splněny potřebné podmínky, respektive
nebyla splněna podmínka stanovená v § 11 odst. 2 písm. a). Řízení je
vedeno pod sp.zn. I. ÚS 639/04.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp.zn. E-Nc 11895/2002,
Ústavní soud zjistil, že u něj byl proti stěžovatelce podán návrh na
nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen
„exekuční řád“), k vymožení pohledávky ve výši 2 303 588 Kč s
příslušenstvím. Usnesením ze dne 24.10.2002, č.j. E-Nc 11895/2002-9,
byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor
Exekutorského úřadu Praha 4, sídlem Novodvorská 1010, Praha 4, JUDr. D.
K. Ze spisu dále vyplynulo, že povinnému byly doručeny navazující
exekuční příkazy k provedení exekuce přikázáním dvou pohledávek z účtu,
prodejem nemovitosti a prodejem movitých věcí. Dne 1.12.2003 vydal
soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. Ex 236/02-59, v
němž stanovil jejich celkovou výši 278 467,- Kč (z toho 276 408,60 Kč
odměna exekutora za provedení exekuce, náhrada hotových výdajů 1 585,90
a náhrada za doručení 472,50 Kč), proti kterému stěžovatelka podala
námitky založené na tvrzení, že základem pro určení odměny za provedení
exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem
vymoženého plnění, že však exekutor pouze vydal exekuční příkazy
postihující majetkové hodnoty povinného, povinný však splnil zcela
dobrovolně, zčásti přímo oprávněnému, zčásti na účet exekutora.
Exekutor námitky postoupil soudu, který usnesením ze dne 16.2.2004,
č.j. E-Nc 11895/2002, příkaz v dotčených výrocích zrušil, když se
ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky, že základem pro určení odměny je
výše vymoženého plnění, a proto bude třeba, aby exekutor v odůvodnění
příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, jaká částka byla exekucí
vymožena (nikoli vymáhána) a jakým způsobem pak byla následně výsledná
odměna vypočtena. Dne 2.5.2004 vydal soudní exekutor nový příkaz k
úhradě nákladů exekuce č.j. E 236/02-89, kterým stanovil náklady
exekuce v celkové výši 384 040,- Kč (z toho 382 796,50 Kč odměna
exekutora, 708,- Kč náhrada hotových výdajů, 535,50 Kč náhrada za
doručení - pozn. při určení výše odměny vycházel exekutor ze základu ve
výši 2 144 517,- Kč), proti němuž stěžovatelka podala opět námitky. Po
jejich postoupení, soud příkaz k úhradě nákladů potvrdil, shledav
nedůvodnost námitek. Vycházel přitom z novelizovaného znění § 5 odst. 1
vyhl. č. 330/2001 Sb., které bylo aplikovatelné rovněž na exekuční
řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti novelizace (pokud v nich
nebylo pravomocně rozhodnuto o odměně soudního exekutora). Z toho
vyplývá, že za vymožené plnění, které je základem pro určení odměny za
provedení exekuce, se považovalo každé plnění, které bylo učiněno poté,
co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce.
Vzhledem k tomu, že vymáhaná částka byla povinným uhrazena po dni
doručení usnesení o nařízení exekuce, soud shledal, že stanovená odměna
exekutora i další požadované částky jsou v souladu s novelizovanou
dikcí vyhlášky č. 330/2001 Sb. Ze soudního spisu Ústavní soud dále
zjistil, že oprávněný k dotazu Obvodního soudu pro Prahu 3 informoval o
průběhu úhrady pohledávky, k níž došlo tak, že po nařízení exekuce bylo
do 21.1.2004 zaplaceno 1 819 975,- Kč, dne 13.2. 2004 bylo zaplaceno
324 542,- Kč (tj. celkem 2 144 517,- Kč), z toho prostřednictvím
soudního exekutora suma ve výši 770 000,- Kč) a dne 16.2.2004 bylo
odpuštěno penále ve výši 159 071,- Kč.
3. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu
zkonstatoval, že v posuzovaném případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1 vyhl.
č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a
náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění
odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen „vyhláška“). Tato
vyhláška byla vydána ministerstvem spravedlnosti na základě zmocnění
zařazeného do § 131 písm. a) až c) exekučního řádu a nabyla účinnosti
18.9.2001. Ustanovení § 5 odst. 1 v původní podobě znělo: „Nestanoví-
li se dále jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce
ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého
plnění.“ Vyhláškou č. 233/2004 Sb., s účinností od 30.4.2004, bylo toto
ustanovení doplněno tak, že jeho dikce zněla: „Nestanoví-li se dále
jinak, je základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající
zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za
vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co
bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění
povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke
splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů
oprávněného." Podle algoritmu zařazeno do § 6 vyhláška se ze základu
daně vypočetla odměna exekutora:
1) Odměna za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky
činí
do 3 000 000 Kč základu 15 %,
z přebývající částky až do 40 000 000 Kč základu 10 %,
z přebývající částky až do 50 000 000 Kč základu 5 %,
z přebývající částky až do 250 000 000 Kč základu 1 %.
2) Částka nad 250 000 000 Kč se do základu nezapočítává.
3) Odměna podle odstavce 1 činí nejméně 3 000 Kč.
V přechodných ustanoveních bylo ve vyhlášce č. 233/2004 Sb. zakotveno
toto pravidlo:
„1. Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním
řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky,
s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního
exekutora rozhodnuto.“.
4. Vyhláška současně v obou verzích zohlednila „dobrovolné“ splnění
povinnosti dlužníkem v první fázi exekuce, tj. ještě před jejím
provedením. V původním znění podle § 11 odst. 1 písm. a) náležela
exekutorovi odměna, pokud od provedení exekuce upustil (dle § 46 odst.
3 exekučního řádu), v případě exekuce ukládající zaplacení peněžité
částky ve výši 50 % odměny podle § 6 s tím, že za základ odměny se
považovala výše pohledávky, která měla být vymožena. Podle
novelizovaného znění náleží exekutorovi, který upustil od provedení
exekuce odměna ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci
ukládající zaplacení peněžité částky. Současně byl doplněn druhý
odstavec v tomto znění:
„ Exekutorovi náleží odměna v plné výši, upustil-li od provedení
exekuce poté, co
a) písemně vyzval povinného k dobrovolnému splnění povinnosti, kterou
povinnému ukládá exekuční titul, a
b) povinný splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil
náklady exekuce až po uplynutí přiměřené lhůty stanovené exekutorem ve
výzvě podle písmene a).“
5. Podle § 46 odst. 3 exekučního řádu platí, že exekutor upustí od
provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu
ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce; podle § 87 odst. 1
exekučního řádu tvoří náklady exekuce odměna exekutora, náhrada
hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při provádění exekuce, náhrada
za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a
je-li exekutor nebo správce podniku plátce daně z přidané hodnoty, je
nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty.
6. První senát Ústavního soudu při posuzování důvodnosti ústavní
stížnosti dospěl ke zjištění, že aplikované ustanovení § 5 odst. 1 věty
druhé vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhl. č. 233/2004 Sb. je v
rozporu s ústavními předpisy, proto ve smyslu § 78 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o Ústavním soudu“), rozhodl usnesením ze dne 8.2.2006, č.j. I.ÚS
639/04-12, o přerušení řízení a o podání návrhu plénu Ústavního soudu
na posouzení jeho ústavnosti.
7. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 30.11.2004 se stěžovatel - P.
s. b. d. domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu po Prahu 5 ze dne
13.9.2004, č.j. Nc 733/2003-134, a příkazu k úhradě nákladů exekuce
vydanému JUDr. J. P., PhD., soudním exekutorem, ze dne 29.1.2003, č.j.
EX 1651/03-248, ve znění opravného usnesení ze dne 29.3.2004, č.j.
1651/03-264, a současně podal návrh na zrušení čl. II. odst. 1 vyhlášky
č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů
správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem. Tvrdil, že napadenými rozhodnutími byla porušena
jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a
čl. 40 odst. 6 Listiny, proto navrhl jejich zrušení; návrh na zrušení
ustanovení čl. II odst. 1 vyhlášky odůvodnil zakázanou zpětnou
účinností. Řízení je vedeno pod sp.zn. I. ÚS 752/04.
8. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.zn. Nc 733/2003, Ústavní
soud zjistil, že u něj byl proti stěžovateli podán návrh na nařízení
exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. k vymožení pohledávky ve výši 5
261 822,42 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 21.5.2003, č.j. Nc
733/2003-6, byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen
soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 5 JUDr. J. P. Ze spisu dále
vyplynulo, že soudní exekutor vydal dne 19.8.2003 příkaz na nařízení
exekuce prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti a že dne
23.11.2003 doručil povinnému exekuční příkaz přikázáním pohledávky z
účtu a současně příkaz k úhradě nákladů exekuce z téhož dne, č.j. EX
1651/03-208, ve výši 1 016 493,- Kč (z toho odměna exekutora 926 550,-
Kč, náklady exekuce 41 538,- Kč a k tomu DPH 48 405,- Kč). Stěžovatel
proti němu podal námitky, v nichž upozornil, že dluh uhradil
dobrovolně. Obvodní soud usnesením ze dne 16.1.2004, č.j. Nc
733/2003-60, příkaz k úhradě nákladů zrušil pro nepřezkoumatelnost a
pro nesrozumitelnost. V mezidobí, a to dne 19.12.2003, vydal soudní
exekutor další příkaz k úhradě nákladů exekuce, č.j. EX 1651/03-230, v
němž vyčíslil další náklady exekuce ve výši 2 496 784,50 Kč
představující náklady spojené se správou podniku, tj. náklady správce
podniku a jeho odměnu. Také proti tomuto příkazu podal stěžovatel
námitky, v nich vyjádřil názor, že odměna správce podniku je
neopodstatněná, neboť exekuční příkaz na prodej podniku byl vydán v
rozporu s exekučním řádem, protože již dříve zvolený způsob exekuce -
prodej nemovitosti povinného - byl zcela postačujícím k vymožení dlužné
částky. Obvodní soud usnesením ze dne 6.2.2004, č.j. Nc 733/2003-69,
příkaz zrušil pro nepřezkoumatelnost. Dne 29.1.2004 (s nesprávným datem
„29.1.2003“, usnesením ze dne 29.3.2004, č.j. EX 1651/03-264 opraveným
na správné datum) vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů
exekuce, č.j. EX 1651/03-248, ve výši 1 173 775,40 Kč (z toho odměna
exekutora činila 926 550,- Kč, náklady exekuce 35 561,- Kč, DPH ve výši
22 % z odměny 203 841,- Kč, DPH ve výši 22 % z nákladů exekuce 7 823,-
Kč). Proti příkazu podal stěžovatel námitky, protože odměnu považoval
za neopodstatněnou a náklady za nedoložené a neprokázané. Souběžně
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 5.3.2004, č.j. NC
733/2003-102, exekuci zastavil co do částky 5 261 822,42 Kč s úrokem z
prodlení a nákladů předcházejícího řízení, když vzal za prokázané, že
pohledávka byla uhrazena povinným dobrovolně mimo exekuci a splněním
zanikla; exekuce na náklady exekuce měla být nadále vedena. Následným
usnesením ze dne 13.9.2004, č.j. Nc 733/2003-134, obvodní soud příkaz k
úhradě nákladů exekuce změnil tak, že výši nákladů určil částkou 1 119
944,60 Kč, přičemž vyšel z novelizovaného znění § 5 odst. 1 vyhl. č.
330/2001 Sb., v souladu s ním vypočetl odměnu exekutora ve výši 917
830,- Kč s DPH 201 922,60 Kč a hotové výdaje 60,- Kč s DPH 132,- Kč.
9. V průběhu řízení o ústavní stížnosti I. senát Ústavního soudu
zkonstatoval, že také v tomto případě šlo o aplikaci § 5 odst. 1
vyhlášky (stejně jako v řízení o ústavní stížnosti ve věci I. ÚS
639/04), včetně přechodného ustanovení, jehož zrušení v této věci
navrhoval stěžovatel - P. s. b. d., a ze shodných důvodů řízení
usnesením ze dne 2.11.2006, č.j. I.ÚS 752/04-26, přerušil a podal návrh
plénu Ústavního soudu na posouzení ústavnosti těchto ustanovení,
protože je přesvědčen, že jsou v rozporu s ústavními předpisy.
10. Oba návrhy na zrušení právního předpisu se týkají právní úpravy
odměny exekutora, jde tedy o obsahově shodné předměty řízení, které
spolu skutkově souvisí. Vzhledem k těmto zjištěním a v zájmu
hospodárnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 14.11.2006, č.j.
Pl. ÚS 8/06-18, Pl.ÚS 80/06, v souladu s ust. § 63 zákona o Ústavním
soudu, za použití § 112 odst. 1 obč. soudního řádu, o spojení těchto
věcí ke společnému řízení s tím, že toto řízení bude nadále vedeno pod
sp.zn. Pl. ÚS 8/06.
B.
11. V průběhu následující fáze řízení Ústavní soud předložil návrh ve
věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 639/04 k vyjádření ministerstvu
spravedlnosti a Veřejnému ochránci práv (kterého současně požádal o
sdělení, zda vstupuje do řízení). Vzhledem k tomu, že ve věci vedené
pod sp.zn. I. ÚS 752/04 šlo o obsahově totožnou záležitost, vycházející
ze shodné argumentace, nepovažoval Ústavní soud, za nezbytné z důvodů
procesní ekonomie, zasílat tento návrh dotčeným subjektům.
12. Ministerstvo spravedlnosti, ve vyjádření podepsaném tehdejším
místopředsedou vlády České republiky a ministrem spravedlnosti JUDr.
Pavlem Němcem, nejprve formulovalo pochybnosti o tom, zda je vhodné
oceňovat dobrovolné plnění povinného v rámci exekučního řízení jinak,
než jak to činí platná právní úprava; v té souvislosti zdůraznilo, že k
exekučnímu řízení došlo zpravidla z toho důvodu, že povinný nesplnil
řádně a včas svoji povinnost ze závazkového právního vztahu a po vydání
rozhodnutí soudem ani z tohoto rozhodnutí. V další části
zrekapitulovalo obsah § 46 odst. 3, § 87 odst. 1 a § 88 odst. 1
exekučního řádu a modelovalo tři situace, které mohou vzniknout v
souvislosti s upouštěním od provedení exekuce. Předně může povinný
dobrovolně splnit to, co mu ukládá exekuční titul, na základě písemné
výzvy soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti ve lhůtě
stanovené exekutorem. V tomto případě může soudní exekutor spojit
příkaz k úhradě nákladů exekuce s uvedenou výzvou a náleží mu odměna
(jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky) ve výši 50 %.
Výši odměny v takové případě může soudní exekutor vyvodit z
předpokladu, že povinný na jeho výzvu v určené lhůtě dobrovolně svoji
povinnost splní. Další možností je dobrovolné splnění povinnosti bez
předchozí písemné výzvy soudního exekutora; v tomto případě může
exekutor po splnění povinnosti vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a
po zaplacení těchto nákladů (odměna náleží opět ve výši 50 %) upustí od
provedení exekuce. Konečně dojde-li k situaci podle § 11 odst. 2
vyhlášky, tj. povinný splní povinnost dobrovolně až po uplynutí lhůty
uvedené v písemné výzvě, náleží soudnímu exekutorovi odměna v plné
výši, což ministerstvo považuje za přiměřené.
13. K námitce skrytého zvýšení základu pro výpočet odměny provedeného
vyhláškou uvedlo, že je třeba vycházet ze zmocnění k vydání vyhlášky,
které je obsaženo v § 131 písm. a) exekučního řádu, a vyjádřilo názor,
že vzhledem k této skutečnosti a s přihlédnutím k čl. 4 odst. 1
Listiny, není vyhláška v rozporu ani s ústavním pořádkem ani se
zákonem, k jehož provedení byla vydána.
Pozn. Relevantní znění § 131 písm. a) je následující:
„Ministerstvo se zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou a) výši a způsob
určení odměny exekutora, hotových výdajů, náhrady za doručení
písemností a náhrady za ztrátu času, včetně přiměřené výše zálohy.“
14. Veřejný ochránce práv sdělil, že v souladu s ustanovením § 69 odst.
2 zákona o Ústavním soudu vstupuje do řízení. K vlastnímu návrhu uvedl,
že nemůže než vyjádřit souhlas s názorem prvního senátu Ústavního soudu
na zrušení § 5 odst. 1 věty druhé vyhl. č. 330/2001 Sb., jeho
argumentaci považuje za přesvědčivou a vyčerpávající a s návrhem na
zrušení se ztotožňuje.
15. V průběhu řízení o návrhu I. senátu Ústavního soudu přikročilo
ministerstvo spravedlnosti k další novelizaci inkriminovaného
ustanovení, a to s účinností od 1.8.2006 (viz vyhl. č. 291/2006 Sb.,
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o
odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových
výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.). Od uvedeného
data ustanovení § 5 odst. 1 zní: „Nestanoví-li se dále jinak, je
základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení
peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění. Za vymožené plnění
se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co soud vydal
rozhodnutí podle § 44 odst. 2 zákona.“. Současně do přechodných
ustanovení zařadil toto pravidlo:
„1. Odměna stanovená vyhláškou č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č.
330/2004 Sb. (pozn. správně má být „č. 233/2004 Sb.“) a této vyhlášky
náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem
nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo
pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto.“
V návaznosti na tuto novelizaci podala Exekutorská komora Ústavnímu
soudu podnět k zastavení řízení ve smyslu § 67 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu.
16. Za této situace se Ústavní soud zabýval posouzením, zda nenastal
důvod pro zastavení řízení podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Je pravdou, že formálně bylo ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zrušeno,
bylo však nahrazeno ustanovením využívajícím naprosto shodné
konstrukce, změna spočívá pouze v určení počátku doby, od níž se
učiněné plnění považuje za vymožené plnění; ve své podstatě nové určení
počátku této doby ještě více vychází ve prospěch exekutora. První senát
Ústavního soudu proto setrval na svém stanovisku, že ustanovení § 5
odst. 1 věta druhá vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
je v rozporu s ústavními předpisy, a dodává, že ústavním principům též
odporují výše uvedená dvě přechodná ustanovení.
17. Přehled relevantních ustanovení exekučních předpisů
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úprava § 46 odst. 3 věta prvá Exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy,
upuštění exekučního řádu splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá
od exekuce exekuční titul, a uhradí náklady exekuce.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úprava § 87 odst. 1 Náklady exekuce jsou odměna
nákladů exekučního řádu exekutora, náhrada hotových
exekuce výdajů, náhrada za ztrátu času při
provádění exekuce, náhrada za
doručení písemností, odměna a
náhrada nákladů správce podniku, a
je-li exekutor nebo správce
podniku plátcem daně z přidané
hodnoty, je nákladem exekuce
rovněž příslušná daň z přidané
hodnoty podle zvláštního právního
předpisu 20) (dále jen "náklady
exekuce").
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úprava § 5 odst. 1 Nestanoví-li se dále jinak, je
základu vyhlášky č. základem pro určení odměny za
odměny 330/2001 Sb., provedení exekuce ukládající
exekutora ve znění do zaplacení peněžité částky výše
u peněžité 29. 4. 2004 exekutorem vymoženého plnění.
částky
§ 5 odst. 1 Nestanoví-li se dále jinak, je
vyhlášky č. základem pro určení odměny za
330/2001 Sb., provedení exekuce ukládající
ve znění vyhl. č. zaplacení peněžité částky výše
233/2004 Sb. exekutorem vymoženého plnění. Za
vymožené plnění se považuje každé
plnění, které bylo učiněno poté,
co bylo povinnému doručeno
rozhodnutí soudu o nařízení
exekuce, ke splnění povinnosti
uvedené v usnesení o nařízení
exekuce, nejde-li o plnění ke
splnění povinnosti k úhradě
nákladů exekuce nebo k úhradě
nákladů oprávněného.
§ 5 odst. 1 Nestanoví-li se dále jinak, je
vyhlášky č. základem pro určení odměny za
330/2001 Sb., provedení exekuce ukládající
ve znění vyhl. č. zaplacení peněžité částky výše
233/2004 Sb. a exekutorem vymoženého plnění. Za
vyhl. č. 291/2006 Sb. vymožené plnění se považuje každé
plnění, které bylo učiněno poté,
co soud vydal rozhodnutí podle
§ 44 odst. 2 zákona.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Úprava § 11 odst. 1 Upustí-li exekutor od provedení
odměny vyhlášky č. exekuce (§ 46 odst. 3 zákona),
exekutora 330/2001 Sb. náleží mu odměna
v případě ve znění do a) v případě exekuce ukládající
upuštění 29. 4. 2004 zaplacení peněžité částky ve výši
v případě 50 % odměny podle § 6 s tím, že za
exekuce základ odměny se považuje výše
pohledávky, která má být vymožena,
b) v případě exekuce ukládající
jinou povinnost než zaplacení
peněžité částky ve výši 30 %
odměny podle § 7 až 10.
§ 11 odst. 1 a 2 (1) Nestanoví-li se dále jinak,
vyhlášky č. náleží exekutorovi, který upustil
330/2001 Sb., od provedení exekuce (§ 46 odst. 3
ve znění vyhl. č. zákona), odměna
233/2004 Sb. a) ve výši 50 % odměny podle § 6,
jde-li o exekuci ukládající
(vyhláškou č. zaplacení peněžité částky,
291/2006 Sb. b) ve výši 30 % odměny podle
nedotčena) § 7 až 10, jde-li o exekuci
ukládající jinou povinnost než
zaplacení peněžité částky.
(2) Exekutorovi náleží odměna v
plné výši, upustil-li od provedení
exekuce poté, co
a) písemně vyzval povinného k
dobrovolnému splnění povinnosti,
kterou povinnému ukládá exekuční
titul, a
b) povinný splnil dobrovolně to,
co mu ukládá exekuční titul, a
uhradil náklady exekuce až po
uplynutí přiměřené lhůty stanovené
exekutorem ve výzvě podle písmene
a).
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
C.
18. Ústavní soud je v řízení o kontrole norem v souladu s ustanovením §
68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu povinen posoudit, zda napadený
právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence
a ústavně předepsaným způsobem.
19. Pravomoc ministerstev vydávat právní předpisy k provedení zákona je
založena čl. 79 odst. 3 Ústavy, a to za předpokladu danosti výslovného
zákonného zmocnění. K ústavnosti zákonného zmocnění, jakož i k
interpretaci zákonem stanovených mezí pro podzákonnou normotvorbu se
Ústavní soud již vyslovil ve svých nálezech (např. sp. zn. Pl. ÚS
45/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka
rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 30; vyhlášen pod č. 96/2001 Sb.).
Prováděcí právní předpis musí být v prvé řadě vydán oprávněným
subjektem. Státní orgán, jenž je oprávněn k vydání podzákonného
právního předpisu, musí postupovat na základě zákona a v jeho mezích
secundum et intra legem), nikoli mimo zákon (praeter legem).
Zjednodušeně řečeno, má-li podle zákona býti X, přísluší tomuto
státnímu orgánu stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti
Y. Před excesy moci výkonné pak ochraňuje bariéra věcí vyhrazených k
regulaci toliko zákonům (tzv. výhrada zákona); daný státní orgán nemůže
stanovit primární práva a povinnosti. Z teoretického hlediska je dále
na podzákonný (prováděcí) právní předpis kladen požadavek, aby byl
obecný a dopadal tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava
zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního správního
aktu.
20. Zmocněním k vydání vyhlášky je v předmětné věci ustanovení § 131
písm. a) exekučního řádu, dle něhož se Ministerstvo spravedlnosti
zmocňuje, aby stanovilo vyhláškou výši a způsob určení odměny
exekutora, hotových výdajů, náhrady za doručení písemností a náhrady za
ztrátu času, včetně přiměřené výše zálohy.
21. Vyhláška č. 330/2001 Sb. byla vydána Ministerstvem spravedlnosti
dne 5.9.2001, publikována v částce 128/2001 Sbírky zákonů dne 18. 9.
2001 a dle svého § 28 nabyla účinnosti dnem vyhlášení. Novela vyhlášky
provedená vyhláškou č. 233/2004 byla vydána Ministerstvem spravedlnosti
dne 20. 4. 2004, publikována v částce 77/2004 Sbírky zákonů dne
30.4.2004 a dle jejího čl. III nabyla účinnosti dnem vyhlášení.
Vyhláška č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora,
o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách
pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky
č. 233/2004 Sb. byla vydána Ministerstvem spravedlnosti dne 2.6.2006,
publikována v částce 92/2006 Sbírky zákonů dne 19.6.2006 a dle jejího
čl. III bylo nabytí její účinnosti stanoveno na den 1.8.2006.
22. Ústavní soud konstatuje, že napadená ustanovení byla vydána
Ministerstvem spravedlnosti, jako zákonem výslovně a konkrétně
oprávněným (kompetentním) státním orgánem, a svým obsahem, týkajícím se
určení výše odměny exekutora, nevybočila z mezí stanovených zmocňovacím
ustanovením § 131 písm. a) exekučního řádu. Vzhledem k uvedenému
Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená vyhláška byla přijata a
vydána v mezích Ústavou stanovené kompetence. Rovněž nezjistil, že by
nebyla přijata ústavně předepsaným způsobem.
D.
23. Po zvážení uvedených argumentů a stanovisek, zejména stanoviska
Ministerstva spravedlnosti formulovaného v závěrečném návrhu, dospěl
Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé vyhl. č.
330/2001 Sb. a přechodná ustanovení k novelizujícím úpravám je nezbytné
zrušit. Přitom se řídil následujícími úvahami.
24. Ústavní soud posuzoval (též ve smyslu první přednesené námitky
Ministerstva spravedlnosti), zda nenastal důvod pro zastavení řízení
podle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je pravdou, že formálně
bylo ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zrušeno, bylo však nahrazeno
ustanovením využívajícím naprosto shodné konstrukce. V této souvislosti
poukazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, kterou reagoval na podobnou
situaci (nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 50/04, zejména část VI.,
publikovaný pod č. 154/2006 Sb.).
25. Pokud Ministerstvo spravedlnosti navrhlo in eventum odmítnutí
návrhu podaného I. senátem pro ztrátu aktivní legitimace tím, že
novelizací napadeného ustanovení odpadla souvislost předmětu ústavních
stížností se zněním § 5 odst. 1 věty druhé vyhl. č. 330/2001 Sb.;
Ústavní soud ani tuto námitku nesdílí, neboť aktivní legitimace
navrhovatele je zkoumána na počátku řízení.
26. K věcným námitkám Ministerstva spravedlnosti koncentrovaným do
zdůraznění postavení povinného (výchovné působení ani sleva nejsou
individuálním právem, jde pouze o vhodnost, nikoliv o ústavní právo) a
vztahu mezi exekutory (nelineární vazba mezi odměnou a prací, nemožnost
kvantifikace) Ústavní soud dodává: Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká
republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na
úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů
právního státu je právní jistota a pod tímto zorným úhlem musí být
posuzován i obsah normativních právních aktů, včetně prováděcích
předpisů. Nejasné a neurčité konstrukce v právních předpisech
představují též porušení práva na spravedlivý proces chráněného v čl.
36 odst. 1 Listiny. Působení právních předpisů do doby minulé, resp.
jejich vliv na minulé právní skutečnosti, je nutno též posuzovat pod
zorným úhlem principů právního státu, a případná retroaktivita může být
z tohoto hlediska v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy.
27. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně a trvale připomíná
spjatost principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu s
principy právního státu. Předvídatelnost právního předpisu je přitom
nepochybně nutno posuzovat i z hlediska dynamického, tj. zákonodárce
musí při změně právní regulace zohledňovat dosavadní právní stav,
včetně stavu vývoje právních vztahů, a změny musí provádět citlivě a
jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace. Trvat na takovém
chování zákonodárce je nutné, neboť se tím garantuje stabilita sféry
svobodného jednání a též právní jistota účastníků právního vztahu (v
podrobnostech viz nález ve věci sp.zn. Pl. ÚS 38/04 - viz dále). Není
pochyb o tom, že tyto požadavky se uplatní i ve sféře odvozené
normotvorby, tudíž jejich naplnění lze požadovat po všech subjektech
zúčastněných na vydávání právních předpisů.
28. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu poskytuje řešení kolize
základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných
statků, princip proporcionality. Tento princip se projevuje jak v
řízení o ústavních stížnostech, tak jako v nyní projednávaném případě,
tedy při abstraktní kontrole norem. V citovaném nálezu ze dne 20.6.2006
sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (vyhlášen pod č. 409/2006 Sb.) či v nálezu ze dne
13.8.2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 27, nález č.
105; vyhlášen pod č. 405/2002 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v
případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp.
jinými základními právy či svobodami: „-.je třeba posuzovat účel (cíl)
takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro
toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším
smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv
a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři kriteria posuzování
přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění
účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření
vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného
základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip
potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve
vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných
prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu),
dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k
zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a
svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným
zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která
představuje veřejný zájem na těchto opatřeních“. Povinnost respektovat
princip proporcionality se nevztahuje pouze na veřejné orgány při
jejich rozhodovací činnosti, ale též na zákonodárce, v širším ohledu na
normotvůrce, kterým ministerstvo spravedlnosti, pokud jde o podzákonnou
normotvorbu, nepochybně je.
29. Ústavní soud, aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou
odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do
základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez
přímé účasti exekutora na provedení exekuce za neodůvodněné zvýhodnění
vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (neboť taková
diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc, v přijaté
konstrukci postrádá Ústavní soud i „výchovný“ prvek, když de iure není
dána možnost „ocenit“ to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost
(bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení vyhlášky
sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši
50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce,
přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly
uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho
vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle
doslovného znění zákona nelze upustit od exekuce, byť vymáhaná
pohledávka byla uhrazena, a proto má exekutor právo na odměnu v plné
výši (jde o pohyb v kruhu). Uvedenou konstrukci považuje Ústavní soud
za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné
podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy
právního státu (viz zmíněný nález ve věci Pl. ÚS 38/04). V konečných
důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva
povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz
též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany
povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k
uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení,
včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit
nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň
„dobrovolnosti“ ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení
exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Posuzovaná
úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem
není majetková likvidace povinného subjektu (viz také smysl
insolvenčního řízení). Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí
exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v
souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu
do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení
jeho pohledávky). Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava
odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši
vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost
exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do
přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při
rozhodování o odměně exekutora interpretovaly „výši exekutorem
vymoženého plnění“ v souladu s naznačenými principy.
30. Přesvědčení ministerstva spravedlnosti (viz bod 12.), že exekutor
může kalkulovat s předpokladem, že povinnost bude splněna, a vyúčtovat
sníženou odměnu, je založeno na „ochotě“ exekutora a neodpovídá
zákonnému textu (ani postupu exekutorů v praxi). Vždyť § 46 odst. 3
věta první exekučního řádu umožňuje exekutorovi upustit od provedení
exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá
exekuční titul, a uhradí náklady exekuce (jejíž součástí je i odměna
exekutora) a snížená odměna náleží exekutorovi, pouze tehdy, pokud
upustil od provedení exekuce (§ 11 odst. 1 vyhlášky). Je tak zřejmé, že
exekutor nemůže, resp. nemusí, od exekuce upustit, není-li uhrazena
odměna, a do doby vyúčtování odměny nelze odměnu uhradit dobrovolně,
protože není známá její výše.
31. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že současnou úpravu
výše odměn exekutorů nelze odůvodňovat poukazem na to, že exekutor
nemůže odmítnout provedení exekuce, a že náhrada nákladů řízení jim
může být přiznána vůči povinnému i v případě, že je exekuce zastavena
pro nedostatek majetku na straně povinného (viz stanovisko Ústavního
soudu sp.zn. Pl. ÚS - st. 23/06). Kompenzaci v tomto smyslu
„nevýhodného“ postavení exekutora je třeba hledat ve výhodách spojených
přímo s jeho profesí, např. v jeho téměř výlučném postavení při výkonu
exekučních titulů, v němž mu mohou částečně konkurovat pouze soudní
vykonavatelé. Nelze akceptovat, že by odměna přiznaná vůči jedněm
povinným mohla být výrazně navýšena pouze z toho důvodu, že v případě
jiných povinných, se kterými první skupina povinných nemá žádné funkční
vazby (tudíž za jejich dluhy a nemajetnost nemůže nést žádnou
odpovědnost), musela být exekuce pro nedostatek majetku zastavena.
Proto Ústavní soud ruší § 5 odst. 1 větu druhou vyhl. č. 330/2001 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (výrok I.).
32. Princip právní jistoty porušují i přechodná ustanovení, která
protiústavní zásadu tvorby základu odměny exekutora bez jakýchkoliv
zohlednění stavu exekučního řízení vztahují na řízení zahájená před
účinností změny. Je notorietou, že právní věda rozeznává tzv. pravou
retroaktivitu, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i
vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností a
retroaktivitu nepravou, spočívající v tom, že právní vztahy, které
vznikly za platnosti práva starého, se spravují tímto právem až do doby
účinnosti práva nového, poté se však řídí tímto novým právem. Vznik
právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní
úpravy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly i vykonané právní
úkony se řídí zrušenou právní normou. V obou posuzovaných případech
totiž došlo k uspokojení vymáhané pohledávky ještě za účinnosti
předcházející úpravy, soudní exekutoři také ještě v této době náklady
exekuce (včetně odměny) vyúčtovali, jejich příkazy však byly zrušeny.
Nové příkazy však již byly posuzovány z hlediska novelizované regulace,
tudíž námitky uplatněné s ohledem na předchozí úpravu soudy shledaly
neopodstatněnými. Taková konstrukce zcela nepochybně otřásla důvěrou v
právní řád, protože odměna se řídila právní úpravou účinnou v době, kdy
již exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení
vymáhané pohledávky. Z těchto důvodu Ústavní soud přechodná ustanovení
ruší (výrok II. a III.).
33. Ve smyslu těchto pravidel apeluje Ústavní soud na ministerstvo
spravedlnosti, aby v rámci zákonného zmocnění k vydání prováděcího
předpisu respektovalo při stanovení výše odměny základní principy
spravedlnosti a právního státu, včetně principu proporcionality, jako
moderního ústavního pravidla (který podle konstantní judikatury Ústavní
soud rovněž aplikuje - srov. nález ve věci Pl. ÚS 33/97 ( Sbírka
rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163; vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.), a
vyzývá zákonodárce k jeho uplatnění též při tvorbě právních předpisů -
srov. nález ve věci Pl. ÚS 61/04 (vyhlášen pod č. 16/2007 Sb.)). K
inspiraci může sloužit i přehled vývoje normotvorby ministerstva při
určování výše odměn advokátů a notářů.
34. Právní jistotě nepřispívá ani nejednotná soudní praxe při tzv.
upuštění od exekuce (§ 46 odst. 3 věta první zák. č. 120/12001 Sb.).
Dikce tohoto ustanovení naznačuje, že jde o neformální úkon exekutora,
což nelze považovat za přípustné. Je třeba jednoznačně určit okamžik
ukončení exekučního řízené (též ve vztahu ke třetím osobám, např. pro
výmaz poznámky z katastru nemovitostí). Zatímco v řízení vedeném u
Obvodního soudu pro Prahu 5 soud usnesením ze dne 5.3.2004, č.j. Nc
733/2003-102, exekuci zastavil, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 3 žádný obdobný úkon nebyl učiněn. Ústavní soud považuje za
vhodné, aby obecné soudy řízení o výkon rozhodnutí důsledně postupovaly
podle § 268 odst. 1 písm. g) obč. soudního řádu a řízení zastavovaly i
tehdy, zanikne-li vymáhaná pohledávka splněním v průběhu exekučního
řízení.
35. Z uvedených důvodů rozhodlo plénum Ústavního soudu na základě § 70
odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty
druhé vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ustanovení
čl. II., bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. a ustanovení čl. II., bodu I
vyhlášky č. 291/2006 Sb., a to ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce
zákonů.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujal k rozhodnutí pléna soudce Vladimír
Kůrka.
