Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení části § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb.


Published: 2010
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508598/ve-vci-nvrhu-na-zruen-sti--3-odst.-4-zkona-.-236-1995-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
269/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2010 v plénu složeném z předsedy soudu

Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka (soudce zpravodaj),

Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla

Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího

Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky

Wagnerové a Michaely Židlické o návrhu Městského soudu v Brně, za který

jedná JUDr. Ivana Chlupová, na zrušení ustanovení § 3 odst. 4 zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 418/2009 Sb., pokud

se týká soudce, a části první článku I zákona č. 418/2009 Sb., pokud se

týká soudce, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a

Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení



takto :



Ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 418/2009 Sb., pokud se týká soudce, se ruší dnem 30.

září 2010.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Ústavnímu soudu byl dne 5. března 2010 doručen návrh Městského soudu

v Brně na zrušení „§ 3 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona

č. 418/2009 Sb., pokud se týká soudce, části první, článku I. zákona č.

418/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých

dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č.

143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a

v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších

předpisů, pokud se týká soudce.“. S tímto návrhem byl spojen i návrh na

přednostní rozhodnutí o návrhu podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb.



2. Navrhovatel uvedl, že se před ním pod sp. zn. 33 C 18/2010

projednává žaloba, kterou se soudce Městského soudu v Brně domáhá vůči

České republice - Městskému soudu v Brně zaplacení částky 2 596 Kč. Po

právní stránce se jedná o nárok na plat ve smyslu § 28 až 31 zákona č.

236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též

jen „zákon č. 236/1995 Sb.“). Žalobní tvrzení jsou taková, že za leden

2010 mu nebyl vyplacen celý plat, na jaký by měl nárok nebýt snížení

platu provedeného ustanovením části první článku I zákona č. 418/2009

Sb. Napadenými ustanoveními došlo k tomu, že výše platu soudce v období

od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 činí 96 % platu podle zákona č. 236/1995

Sb. a podle čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných

rozpočtů. V důsledku toho došlo k tomu, že plat soudce byl snížen pro

rok 2010 o 4 %. Při řešení věci, tedy při projednávání sporu uvedeného

v článku I. návrhu, dospěl navrhovatel v souladu s čl. 95 odst. 2

Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) k závěru, že ustanovení

uvedená v navrhovaném petitu, která v konečném důsledku vedou ke

snížení platu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a která mají být při řešení

tohoto sporu použita, jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl.

82 odst. 1 Ústavy, případně s čl. 2 odst. 1 a dále s čl. 1 Listiny

základních práv a svobod. Navrhovatel proto podal podle ustanovení § 64

odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále

též jen „zákon o Ústavním soudu“) návrh na zrušení napadených

ustanovení.



3. Navrhovatel v návrhu předně vznesl námitky týkající se vad

legislativního procesu, předestřel obecnou ústavněprávní argumentaci,

ústavněprávní argumentaci pro konkrétní posouzení dané věci, předestřel

ekonomickou argumentaci a popsal vývoj platových restrikcí vůči

soudcům.



4. Navrhovatel namítal, že nebyly splněny předpoklady pro vyhlášení

stavu legislativní nouze předsedou Poslanecké sněmovny uvedené v § 99

zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen „jednací řád“). Popsal proceduru, která

předcházela vyhlášení stavu legislativní nouze a parafrázoval obsah

usnesení vlády České republiky ze dne 21. 9. 2009 č. 1 231, rozhodnutí

předsedy Poslanecké sněmovny č. 58 ze dne 21. 9. 2009 a obsah důvodové

zprávy k zákonu, který byl posléze přijat pod č. 418/2009 Sb. Dovodil -

na rozdíl od vlády a předsedy Poslanecké sněmovny - že nenastal stav

hrozby značné hospodářské škody státu dle § 99 odst. 1 jednacího řádu,

pro což snesl ekonomické důvody spočívající zejména v tom, že „uspořená

částka představuje 0,008 % výdajů státního rozpočtu“, a tedy dle jeho

názoru v tomto případě bylo vyhlášení stavu legislativní nouze zneužito

k obejití řádného legislativního procesu, neboť předpokládaná úspora

výdajů ve státním rozpočtu v tak relativně malém objemu nemohla naplnit

předpoklad „značnosti“ hrozící hospodářské škody.



5. V rámci obecné ústavněprávní argumentace navrhovatel připomenul

dosavadní judikaturu Ústavního soudu týkající se restrikcí platů

soudců, zejména rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 13/99 ze dne 15. 9. 1999 (N

125/15 SbNU 191; 233/1999 Sb.^*), Pl. ÚS 18/99 ze dne 3. 7. 2000 (N

104/19 SbNU 3; 320/2000 Sb.), Pl. ÚS 16/2000 ze dne 3. 7. 2000 (N

105/19 SbNU 23; 321/2000 Sb.), Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30

SbNU 309; 198/2003 Sb.), Pl. ÚS 9/05 ze dne 14. 7. 2005 (N 140/38 SbNU

81; 356/2005 Sb.), Pl. ÚS 34/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 138/38 SbNU 31;

355/2005 Sb.), Pl. ÚS 43/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 139/38 SbNU 59;

354/2005 Sb.), jakož i z jeho pohledu podstatné právní věty v těchto

nálezech vyslovené.



6. Navrhovatel v rámci ústavněprávní argumentace snesené pro konkrétní

posouzení dané věci zejména zdůraznil, že oproti původnímu záměru

předkladatele napadeného zákona u ostatních osob, jejichž platy jsou

hrazeny z veřejných zdrojů, k žádnému snížení platu nedošlo, čímž

nastal stav, že jedinou skupinou osob, jejichž platy jsou hrazeny ze

státního rozpočtu, u které došlo ke snížení platu od 1. ledna 2010,

jsou ústavní činitelé uvedení v zákoně č. 236/1995 Sb. a státní

zástupci. Snížení platu u takto omezené skupiny osob hrubě porušuje

princip proporcionality, což je obzvláště markantní právě ve vztahu k

soudcům, nehledě dále na to, že finanční úspora výdajové stránky

státního rozpočtu je za této situace zcela zanedbatelná. Snížení platu

soudců o 4 % na rok 2010 za situace, kdy byla tímto snížením postižena

pouze velmi omezená skupina osob, vybočuje z rámce mimořádných a zcela

výjimečných opatření přijímaných k řešení tíživé situace státu. Do

platových poměrů soudců zákonodárce zasahuje odnímáním tzv. dalších

platů již od roku 1997, ke zmrazování růstu platů pravidelně přistupuje

od roku 2002. Taková opatření ztrácejí povahu výjimečnosti a

mimořádnosti, kterou akcentuje Ústavní soud jako legitimní v

souvislosti s řešením následků mimořádných událostí typu např.

rozsáhlých povodní v roce 2002. Podle názoru navrhovatele nenastaly

takové výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly zásah do platových

poměrů soudců. Navrhovatel konečně zrekapituloval vývoj zmrazování

platů soudců od r. 2002 a připomenul, že již byl zahájen legislativní

proces mající za cíl platové restrikce vůči soudcům od roku 2011 do

budoucna.



7. V rámci ekonomické argumentace navrhovatel zdůraznil, že úprava

stejných poměrů nestejných profesních kategorií je jednoznačně zásahem

nelegitimním. Navrhovatel uvedl, že plat soudců se zvyšuje jen za

podmínky, že dojde ke zvýšení průměrné nominální měsíční mzdy fyzických

osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého

statistického úřadu za předminulý kalendářní rok. Jinak řečeno, pokud

nedojde ke zvýšení průměrné nominální mzdy v nepodnikatelské sféře,

nemůže dojít ani k valorizaci platů podle zákona č. 236/1995 Sb. Z toho

vyplývá, že platové poměry soudců se nenachází v žádném ekonomickém

vakuu, nýbrž že jsou tyto platy bezprostředně svázány s vývojem

průměrných mezd v nepodnikatelské sféře, jinými slovy, ve sféře

zaměstnanců v převážné míře placených z veřejných zdrojů. Aplikace

valorizačního principu dle zákona č. 236/1995 Sb. proto může nastat jen

tehdy, dojde-li ke zvýšení průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře.

Takové zvyšování průměrné mzdy má však ve svých rukou z rozhodující

části právě zákonodárce.



8. Navrhovatel pak uzavřel, že vzhledem ke shora uvedenému dospěl k

závěru, že ustanovení uvedená v navrhovaném petitu, která mají být při

řešení sporu použita, jsou v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl.

82 odst. 1 Ústavy, případně s čl. 2 odst. 1 a dále s čl. 1 Listiny

základních práv a svobod.



9. Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 18. srpna 2010 navrhovatel ještě

doplnil svoji argumentaci o tvrzení, že zásah zákonodárce učiněný

napadenou právní úpravou je nesystémový a vede k porušení principu

rovnosti a proporcionality.



II.



Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení



10. V souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud

Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká

sněmovna“) a Senát Parlamentu České republiky (dále jen „Senát“), aby

se k návrhu vyjádřily.



11. Poslanecká sněmovna prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava

Vlčka sdělila, že návrh zákona posléze přijatého pod číslem 418/2009

Sb. byl do Poslanecké sněmovny předložen vládou 21. září 2009 jako

sněmovní tisk 920. Předseda vlády současně navrhl, aby předseda

Poslanecké sněmovny vyhlásil v souladu s § 99 odst. 1 jednacího řádu

stav legislativní nouze k projednání návrhu uvedeného zákona z důvodu

mimořádných okolností, kdy státu hrozí značné hospodářské škody, a aby

podle ustanovení § 99 odst. 2 jednacího řádu předložený návrh zákona

byl projednán ve zkráceném jednání v rámci vyhlášeného stavu

legislativní nouze. Na základě této žádosti předseda Poslanecké

sněmovny vyhlásil rozhodnutím č. 58 ze dne 21. září 2009 stav

legislativní nouze na dobu od 21. září 2009 do 30. září 2009. V

souvislosti s vyhlášením stavu legislativní nouze vydal předseda

Poslanecké sněmovny rozhodnutí č. 59 ze dne 21. září 2009, kterým

rozhodl, že sněmovní tisk 920 bude podle § 99 odst. 2 jednacího řádu

projednán ve zkráceném jednání, přikázal sněmovní tisk 920 rozpočtovému

výboru k projednání a stanovil mu nepřekročitelnou lhůtu pro předložení

usnesení do 23. září 2009 do 24 hodin. Rozpočtový výbor projednal

sněmovní tisk 920 dne 23. září 2009, doporučil Poslanecké sněmovně, aby

jej do 25. září 2009 do 16:00 hodin projednala, aby jej projednala v

obecné rozpravě a neprojednávala žádnou jeho část v rozpravě podrobné.

Poslanecká sněmovna podle § 99 odst. 4 jednacího řádu před projednáním

návrhu pořadu 63. schůze 5. volebního období v hlasování pořadové č. 2

potvrdila trvání stavu legislativní nouze k projednání sněmovního tisku

920, když ze 191 přítomného poslance bylo 182 poslanců pro, nikdo

proti. Poslanecká sněmovna dále podle § 99 odst. 5 jednacího řádu v

hlasování pořadové č. 8 konstatovala, že u sněmovního tisku 920 nadále

existují podmínky pro projednání vládního návrhu zákona ve zkráceném

jednání, když ze 155 přítomných poslanců bylo 140 pro a 1 proti. Z

vyjádření se podává stanovisko, že Poslanecká sněmovna předložený návrh

zákona projednala ve stavu legislativní nouze za dodržení zákonných

podmínek. Vláda v předloženém sněmovním tisku 920 uvedla, že navrhovaná

právní úprava odpovídá ústavnímu pořádku a právnímu řádu České

republiky a neodporuje mezinárodním smlouvám, kterými je Česká

republika vázána. Evropská unie ponechává oblast platů soudců národní

právní úpravě. Rozpočtový výbor doporučil Poslanecké sněmovně, aby

sněmovní tisk 920 schválila bez připomínek. Ve druhém čtení sněmovního

tisku 920 poslanci B. Sobotka a O. Liška podali pozměňovací návrh,

který se netýkal platů soudců. Ve třetím čtení sněmovního tisku 920 byl

návrh zákona schválen 182 hlasy pro, proti 2 hlasy, ze 188 přítomných

poslanců. Poslanecká sněmovna o návrhu zákona ještě jednala na své 64.

schůzi poté, co Senát návrh zákona vrátil Poslanecké sněmovně s

pozměňovacími návrhy, které se netýkaly napadených ustanovení.

Poslanecká sněmovna návrh zákona znovu schválila ve znění, ve kterém

byl postoupen Senátu, a to 142 hlasy pro, 3 hlasy proti, ze 161

přítomných poslanců. Prezident republiky zákon podepsal 13. listopadu

2009 a zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 418/2009 Sb. Závěrem

je vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že

přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených ustanovení a vydal

příslušné stanovisko.



12. Senát prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky sdělil,

že po schválení v Poslanecké sněmovně byl návrh zákona doručen Senátu

dne 25. září 2009, kde byl projednáván jako senátní tisk č. 173, a to

souběžně se senátním tiskem č. 172, což byl návrh zákona, kterým se

mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu

České republiky na rok 2010. Senátní tisk č. 173 byl projednán ve dvou

výborech, a to ve výboru ústavně-právním, který byl výborem garančním,

a ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu. Vyjádření podrobně

popisuje průběh jednání ve výborech s tím, že ve výboru ústavně-právním

proběhla o platech soudců diskuse, reagující na zásadní nesouhlasné

stanovisko Soudcovské unie České republiky a žádost zástupců Soudcovské

unie České republiky ve vztahu k některým členům výboru, aby došlo k

vynětí soudců z navrhovaného snížení platů. K těmto otázkám se

vyjádřili i zástupci předkladatele, a po rozpravě převážil v ústavně-

právním výboru většinový názor, aby v této záležitosti nebylo do úpravy

postoupené z Poslanecké sněmovny zasahováno a byla zachována úprava

předložená vládou, založená na tom, aby v souvislosti s naléhavou

potřebou finančních úspor došlo ke 4% úspoře finančních prostředků na

platy v roce 2010 pro celou rozpočtovou sféru. Pozměňovacími návrhy pak

bylo ve výboru reagováno na jiné záležitosti. Výbor pro hospodářství,

zemědělství a dopravu návrh zákona projednal na své schůzi konané dne

5. října 2009 a ve svém usnesení č. 221 doporučil Senátu projednávaný

návrh zákona schválit ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Senát

předložený návrh zákona projednal na své 12. schůzi dne 5. října 2009 a

po rozpravě přijal usnesení č. 290, kterým vrátil návrh zákona

Poslanecké sněmovně ve znění přijatých pozměňovacích návrhů, uvedených

v příloze; jednalo se o pozměňovací návrhy, které doporučil k přijetí

ústavně-právní výbor. Pro toto usnesení z 65 přítomných senátorů

hlasovalo 65 a nikdo nebyl proti. Poslanecká sněmovna pak 4. listopadu

2009 setrvala na svém návrhu a zákon byl 27. listopadu 2009 vyhlášen ve

Sbírce zákonů pod číslem 418/2009 Sb. Pokud jde o námitky navrhovatele

směřující k tomu, že údajně nebyly splněny předpoklady pro vyhlášení

stavu legislativní nouze, v němž může být návrh zákona projednán ve

zkráceném jednání, tyto námitky se netýkají projednávání zákona v

Senátu. Senát ve svém vyjádření dodává, že v době projednávání návrhu

zákona nemohl předpokládat, že následně dojde v Poslanecké sněmovně k

narušení jednotícího principu, a tuto změnu již následně nemohl vzít v

úvahu. Uzavírá se, že je plně na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

návrhem napadeného ustanovení a rozhodl. Ve stanovisku k doplnění

návrhu Senát poukazoval na předčasnost části argumentace navrhovatele,

neboť ta se dle názoru Senátu váže spíše k záměrům de lege ferenda.



III.



Dikce napadených ustanovení



13. Napadené ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 236/1995, ve znění zákona

č. 418/2009 Sb., zní:



„Od 1. ledna do 31. prosince 2010 činí plat poslance, představitele,

soudce a poslance Evropského parlamentu 96 % platu podle tohoto zákona

a podle čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb.“.



Napadený článek I části první zákona č. 418/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů,

a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech

státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu

a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších

organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zní:



"V § 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech

spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých

státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění

zákona č. 425/2002 Sb., zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 427/2003 Sb.,

zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 261/2007 Sb., se doplňuje odstavec

4, který zní:



„(4) Od 1. ledna do 31. prosince 2010 činí plat poslance,

představitele, soudce a poslance Evropského parlamentu 96 % platu podle

tohoto zákona a podle čl. XLVIII zákona č. 261/2007 Sb.“.".



IV.



Aktivní legitimace navrhovatele



14. Dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož

má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem,

předloží věc Ústavnímu soudu. Toto oprávnění je dále konkretizováno v §

64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož může soud u Ústavního

soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení.

Podmínkou meritorního projednání takového návrhu je naplnění dikce čl.

95 odst. 2 Ústavy v tom smyslu, že se musí jednat o zákon, jehož má být

při řešení věci použito, tzn. zákon nebo jeho ustanovení, jež je

navrhováno ke zrušení, mají být navrhovatelem přímo aplikovány při

řešení konkrétního sporu. Ústavní soud shledal tuto podmínku naplněnou,

neboť navrhovatel bude posuzovat žalobu o zaplacení 2 596 Kč, tedy

rozdílu mezi platem, který by žalobci příslušel před přijetím

napadených ustanovení, a po napadenými ustanoveními provedeném snížení

platu.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



15. V rámci řízení o návrhu na zrušení zákona či jeho části Ústavní

soud zkoumá, zda byl napadený předpis přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2

zákona o Ústavním soudu). Navrhovatel zpochybňuje ústavní konformitu

legislativního procesu, pokud jde o projednání návrhu zákona, posléze

přijatého pod č. 418/2009 Sb., ve stavu legislativní nouze v Poslanecké

sněmovně. Pokud jde o projednání v Senátu, pak vůči ústavní konformitě

legislativního procesu nevznáší navrhovatel žádné námitky. Ústavní soud

ověřil, že v Senátu návrh zákona nebyl projednáván ve zkráceném jednání

a Senát se otázkou zkráceného jednání vůbec nezabýval.



16. Ústavní soud se s ohledem na uvedené skutečnosti stran ústavní

konformity legislativního procesu zaměřil dále jen na navrhovatelovy

námitky týkající se projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně.

Ústavní soud předně podotýká, že v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.) vyslovil, že „není-li úprava

legislativního procesu, jež je součástí jednoduchého práva, vyjádřením

ústavního principu, i její případné porušení derogační důvod, a to ve

smyslu § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, pro nedodržení ústavně předepsaného způsobu přijetí zákona

nebo jiného právního předpisu, nezakládá“. Touto zásadou se pak Ústavní

soud řídil i v dalších nálezech, zejména sp. zn. Pl. ÚS 24/07 (N 26/48

SbNU 303; 88/2008 Sb.).



17. V nyní posuzované věci předně nelze plně souhlasit s navrhovatelem,

že by zákonodárce měl poměřovat naplnění předpokladů pro vyhlášení

stavu legislativní nouze v podobě hrozící značné hospodářské škody s

návrhem konkrétního zákona, který má hrozbu značných hospodářských škod

odvrátit. Rozhodnutí o tom, zda hrozí hospodářské škody, není

rozhodováním o škodách v právním slova smyslu, ale vychází z úvah o

širších politických konsekvencích. Rozhodnutí, zda státu hrozí značné

hospodářské škody ve smyslu § 99 odst. 1 jednacího řádu, posouzení ve

vazbě k tomu, do jaké míry má předložený návrh zákona vzniku hrozící

značné hospodářské škody v jakési analogii k ustanovení § 417 odst. 1

zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zabránit či redukovat hrozící

škodu, nemusí obsahovat.



18. V posuzované věci nelze přehlédnout, že při hlasování k potvrzení

stavu legislativní nouze se pro vždy vyslovila výrazná majorita

poslanců, že se během projednávání zákona v Poslanecké sněmovně ani v

jejích výborech nezformovala výrazná menšina, jejíž práva by se mohla

jevit jako zkrácená, a že i při hlasování ve třetím čtení i při

hlasování po postoupení návrhu zákona Senátem byla pro výrazná většina

poslanců. V tomto konkrétním případě tak Ústavní soud, maje na zřeteli

i princip minimalizace zásahu, přikývl stanovisku Poslanecké sněmovny,

že „návrh zákona projednala ve stavu legislativní nouze za dodržení

zákonných podmínek“.



VI.



Právní hodnocení Ústavního soudu



19. Návrh je, pokud jde o tvrzenou protiústavnost obsahu napadených

ustanovení, důvodný.



20. Ústavní soud se problematikou soudcovských platů v minulosti

opakovaně zabýval. Svoji starší judikaturu shrnul v nálezu Ústavního

soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 (N 9/44 SbNU 103; 65/2007 Sb.), na nějž

odkázal v tomto směru i ve svém nejnovějším nálezu týkajícím se

problematiky soudcovských platů sp. zn. Pl. ÚS 13/08 (č. 104/2010 Sb.).

Jelikož je evidentní, že účastníkům řízení je tato judikatura Ústavního

soudu známa, nepokládá Ústavní soud za potřebné ji opakovaně podrobně

rekapitulovat.



21. Pro další vývoj judikatury jsou základním východiskem teze

vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/08: "krok

zákonodárce, jímž (by) došlo nikoliv k pozastavení tempa růstu platu

soudců, nýbrž k byť i jen částečnému odnětí již dosažené úrovně jejich

materiálního zabezpečení, stěží by mohl Ústavní soud z hlediska

principů demokratického právního státu aprobovat. Zvláště to platí,

pokud by se ukázalo, že takováto zásadně nepřípustná restrikce zasahuje

toliko nebo především příjmové poměry soudců, a nikoliv současně příjmy

jiných „služebníků“ státu. K uvedenému je vhodné výslovně připomenout

závěry Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/04.".

Navazující poznámka pod čarou č. 8 citovaného nálezu zní: "K otázce

ústavnosti následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který

byl před přijetím tohoto opatření dán zákonný nárok, lze vyvodit tyto

základní zobecňující teze:



- posouzení ústavnosti platných restrikcí vůči soudcům pro konkrétní

období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské

nezávislosti,



- ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci

zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se

vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje,

z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým

restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto

restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry,



- zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí

být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady

proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou

finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být

zohledněna odlišnost funkce soudů a představitelů moci zákonodárné a

výkonné, zvláště pak státní správy; takovýto zásah nesmí zavdat důvod k

obavám, nedotýká-li se omezení důstojnosti soudců, např. není-li

výrazem ústavně nepřípustného tlaku moci zákonodárné a moci výkonné na

moc soudní.



Princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí

demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek

nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců jako

garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze

zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem odčleněným od politické

moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního

postavení (mezi něž nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost,

nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na

orgánech reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i

oddělením soudnictví od moci zákonodárné a moci výkonné (zejména

uplatněním zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak

soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj.

vyloučením jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování.

Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud

komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 78; vyhlášen pod č.

349/2002 Sb.).



Svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v

tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem

jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v

první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní,

zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním.

Druhým důvodem podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního

zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich

nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné,

resp. výkonné na rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné

zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu

„penalizace“ soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy

nátlaku na jejich rozhodování.".



22. Hlava čtvrtá Ústavy upravuje „moc soudní“. Podle čl. 81 Ústavy

soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82

odst. 1 Ústavy soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich

nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.



23. Inter omnes constat, že nezávislost soudů, soudců a soudní moci v

sobě nese celou řadu komponentů, a to „systémové, politické a

institucionální podmínky vytvořené pro výkon skutečně nezávislé soudní

moci“, čili nezávislost administrativní a „nezávislost a

neovlivnitelnost každého jednotlivého soudce, jeho schopnost být

odolným vůči jakýmkoliv (politickým, mediálním, občanským tlakům)“, tj.

nezávislost subjektivní (srov. ostatně i J. Jirsa, L. Vávra, K. Janek,

P. Meduna, Klíč k soudní síni. Praha 2006, str. 17). Moc soudní pak

tvoří kompetence, kterou jsou nadány soudy, komunita těch, kteří se po

složení slibu ujali soudcovské funkce, označovaná tradičně jako

„soudcovský sbor“ či „soudcovský stav“, a konečně i sám jednotlivý

soudce. K atributům soudcovské nezávislosti patří i důstojnost.

„Hluboké nepochopení specifického postavení justice ve společnosti

signalizuje skutečnost, že justice byla dosud chápána pouze jako určitý

druh administrativy. Takový pohled je nesprávný a mnohdy znamenal pro

soudy i soudce nejrůznější negativní dopady. Je třeba zdůraznit, že

soudy jsou specifické orgány státu představující nezávislou, ústavními

principy pevně vymezenou moc ... To se musí promítnout i ve

společenském postavení pracovníků justice, především pak soudců.“

(srov. D. Burešová, Najít cestu ke skutečné nezávislosti soudu,

Socialistická zákonnost č. 3/1990, str. 121).



24. Garance nezávislosti soudců jsou koncipovány nikoliv jako

soudcovská privilegia, ale ve prospěch těch, k ochraně jejichž práv

byly soudy zřízeny. Některé z těchto garancí do jisté míry oproti

představitelům moci zákonodárné a výkonné či jiným „služebníkům“ státu

soudce restriktivně limitují. K takovým garancím patří např.

neslučitelnost funkce soudce s celou řadou činností politických,

podnikatelských či zaměstnaneckých. Soudcovský stav v České republice

nemá - na rozdíl od většiny právnických profesí ve službách širší

justice (advokáti, notáři, soudní exekutoři) - svoji nezávislou

reprezentaci. Soudcovská unie České republiky není profesní komorou a

veřejnoprávním subjektem, zájmovou samosprávou sdružující všechny

příslušníky soudcovského stavu, je pouhým občanským sdružením s

nepovinným členstvím. Soudci nemohou být odborově organizováni,

nevztahují se na ně pracovněprávní předpisy, pokud jde např. o

kolektivní vyjednávání, stávku atd.



25. K přijetí napadených ustanovení došlo ze strany zákonodárce v

zásadě jednostranným úkonem, bez audiendi alterae partis. Možnost

reprezentantů Soudcovské unie České republiky - jak plyne i z vyjádření

Senátu - vyjádřit se za soudcovský stav neměla než soukromě

doporučující charakter. Soudci se ocitli z hlediska možnosti relevantně

projevit svoji vůli a bránit se v otázce platu v horší pozici než

ostatní profese, u nichž se rovněž zamýšlelo provedení platových

restrikcí, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že nakonec zůstali mezi

těmi, jimž se zákonodárci povedlo skutečně platy snížit. Ústavní soud

uzavírá, že v případě výjimečných okolností, např. tíživé finanční

situace státu, by napříště neměli být soudci takto znevýhodněni a k

tomu, aby zákonodárce mohl přistoupit k platovým restrikcím, by si měl

opatřit relevantní stanovisko reprezentantů soudní moci, jež by se mělo

stát i součástí důvodové zprávy.



26. Ústavní soud nemohl než přikývnout navrhovateli v tom, že „snížení

platu pouze u omezené skupiny osob hrubě porušuje princip

proporcionality, což je obzvláště markantní ve vztahu k soudcům,

nehledě dále na to, že finanční úspora výdajové stránky státního

rozpočtu je za této situace zcela zanedbatelná.“. Ústavní soud vzal

tentokrát v úvahu, že „na snižování schodků veřejných rozpočtů se již

dlouhodobě podílí profesní skupina, u níž je zákonem velmi výrazně

omezena možnost dosahování jiných příjmů než platových“ (srov. odlišné

stanovisko soudkyně Vlasty Formánkové k nálezu sp. zn Pl. ÚS 13/08,

dostupné na http://nalus.usoud.cz), a ani nemohl přehlédnout

následující pasáž z odlišného stanoviska soudkyně Elišky Wagnerové k

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/08: „Snížení platů, stejně jako zmrazení

platů, nebylo tedy obecné, nedotklo se žádného ze státních zaměstnanců.

Zdá se mi, že v posledních letech žel neoblíbená profesní skupina -

soudci, mající nadto nenahraditelné, specifické postavení v ústavním

systému, které vyplývá z funkce, kterou soudci plní, se stala jakýmsi

rukojmím politiky, instrumentem v jejích populistických krocích, které

však, jak shora naznačeno, nemají žádný reálný dopad. Relevantní

(úřednická) místa přitom pravidelně smlčují, že odměňování některých

zaměstnanců státu může představovat i násobek soudcovských platů už

proto, že jejich mzdu, na rozdíl od soudců, nemusejí tvořit jen pevné

tarify, nýbrž i další, buď pravidelně se opakující finanční částky

(osobní ohodnocení), a/nebo doplněné jednorázovými částkami (odměny).“.

Ústavní soud vzal v úvahu i argumentaci z odlišného stanoviska soudce

Vladimíra Kůrky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/08, dle níž "stojí za

zdůraznění, co již ostatně Ústavní soud taktéž opakovaně zmínil [a co

bylo vyjádřeno v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy (94) 12 ze dne

13. 10. 1994], že mezi „řádné pracovní podmínky“ se řadí i „zajištění

přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost

jejich profese a pracovní zatížení“. Ochranu důstojnosti soudců pak lze

ve sledovaném kontextu ustavit i tím, že nebudou opakovaně a dlouhodobě

vystavováni soustředěnému tlaku exekutivy (potažmo moci zákonodárné) k

postupnému snižování jejich - dotud zákonem garantovaného -

materiálního postavení a tomu korespondujících společenských očekávání;

důstojnosti soudců nesvědčí, aby vždy poté, co spor s exekutivou

prohrají (což je tradicí, neboť nemají zastánce), v poměrech mediálně

ustaveného pocitu zahanbení, se v roli prosebníků museli upínat k

naději, že pomůže Ústavní soud.".



27. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273;

251/2008 Sb.) se Ústavní soud přihlásil k metodám dějepisu právního,

právní vědy srovnávací a právní filozofie jako pomocným vědám právním.

I v tomto souzeném případě lze snést argumentaci ze zorného úhlu těchto

disciplín.



28. Podle čl. III. oddílu I. věty druhé Ústavy Spojených států

amerických ze 17. září 1787 „Soudci Nejvyššího soudu i nižších soudů

zůstávají ve svých funkcích doživotně, chovají-li se dobře; za svou

službu dostávají ve stanovených termínech náhradu, která nesmí být

během trvání jejich služby snížena.“.



29. V nálezu ze dne 11. 6. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (N 87/30 SbNU 309;

198/2003 Sb.) Ústavní soud v obdobných intencích konstatoval, že "...

platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní

nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje

to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců

příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání

s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci

principu rovnosti ve svrchu uvedeném smyslu co do výjimečného

ekonomicky odůvodněného krácení platů všech, nelze akceptovat rovnost

všech svrchu uvedených skupin (ani jako cílovou kategorii) co do

konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie

ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném

principu rovnosti. Tento princip nalézá v materiálním smyslu své

hranice ve vyjádření, dle kterého „stejné nesmí být upravováno

libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být upravováno

libovolně stejně“. Princip rovnosti nelze chápat jako nivelizaci ve

výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci stejných

startovních šancí".



30. Ústavní soud konstatuje, že i z četnosti jeho shora zmiňované

judikatury je patrné, že soudcovské platy i na rozdíl od platů

ostatních „služebníků státu“ po dlouhé období i s následující

zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu

k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený

proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších

úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci

zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná „chyba“ při stanovení

pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století.

Taková nivelizace pak ve svých důsledcích vede zákonitě i k sestupu

soudcovského stavu uvnitř středostavovské společenské vrstvy, jeho

příjmové degradaci ve vztahu k ostatním právnickým povoláním a k

umenšování jeho potřebné společenské prestiže.



31. „Že je naše súdnictvo v krízi, netreba, myslím, dokazovať. Naša

republika venuje svojmu súdnictvu tak málo starostlivosti, že je ono už

dosť rokou postihnuté ťažkou krízou. Bezprostredne po prevrate naša

verejnost, najme naši zákonodární činitelia, pokládali za samozrejmé,

že autorita a nezávislost súdnictva musia byť obhajované a upevňované

všetkými prostriedkami. Ale po slovensky povedané: republika nenakladá

rovnomerne ani so sudcom ani s politickým úradníkom,“ napsal v r. 1933

tehdejší první prezident Nejvyššího soudu Československé republiky,

pozdější profesor občanského práva, ministr spravedlnosti a poválečný

československý zástupce u Stálého mezinárodního rozhodčího soudu v

Haagu, Vladimír Fajnor (1875-1952) (srov. V. Fajnor, Reforma súdnictva.

Právný obzor č. 11/1933, str. 361). Ústavní soud k tomu arciť dodává,

že zákonodárce by neměl k vyloučení svévole opomíjet ani aspekty právně

etické.



32. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/10 ze dne 27. 5. 2010 (dostupném na

http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud konstatoval mj.: "příliš dlouho

zde trval systém vlády jedné strany, kdy i justice této straně patřila.

Tento způsob vnímání justice přežívá v některých hlavách dodnes. Stále

přežívá pojetí soudce nikoli jako reprezentanta soudní moci, ale jako

státního úředníka, loajálního vůči státu, na státu závislého a státem

placeného tak, jak velí momentální rozmar vládnoucí skupiny ...

Nezávislost a nestrannost justice ... není jejím privilegiem, ale je

nezbytným předpokladem jejího fungování pro dobro celé společnosti,

zejména v dobách „nepohody“.".



33. Ústavní soud pak ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že

podmínky pro snížení platů soudcům nebyly v této souzené věci naplněny,

a v intencích své shora citované judikatury dospěl k závěru, že

napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 81 a

čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež rozhodl dle § 70 odst. 1 zákona o

Ústavním soudu tak, že se toto ustanovení ruší dnem 30. září 2010.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15,

nález č. 125, str. 191, vyhlášen pod č. 233/1999 Sb.