2/1997 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. prosince 1996 v plénu o

návrhu M. M.-F. a L. M.-R., podaného spolu s ústavní stížností, na

zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích,



takto:



Ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v části uvedené za

poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti

tohoto zákona", zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



Navrhovatelky podaly s poukazem na ustanovení § 74 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností proti rozsudku

Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 1996 č. j. 12 Co 199/96-76

návrh na zahájení řízení podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. d)

citovaného zákona. Svůj návrh na zrušení ustanovení § 5 odst. 5 zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v části uvedené za

poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti

tohoto zákona", odůvodňují jeho rozporem s článkem 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícím rovnost v právech,

neboť zakládá faktickou nerovnost oprávněných osob a připouští, aby

stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně. Podle názoru

navrhovatelek zákon má nyní podobu odnímající mu logický smysl. Staví

totiž formálně všechny oprávněné osoby na stejnou úroveň a obsahuje i

konkrétní ustanovení o právu těch oprávněných osob, které uplatnily své

nároky později, domáhat se vydání části věci proti těm, kterým v

mezidobí byly již vydány. V případě osob oprávněných vzhledem k

ústavnímu nálezu, publikovanému pod č. 164/1994 Sb., však nelze tohoto

ustanovení úspěšně použít, neboť v jejich případě zákonem poskytnutá

lhůta skončila dříve, než jim vůbec začala běžet. Dosavadní text zákona

zpochybňuje i samotný smysl zákona o mimosoudních rehabilitacích,

protože vede ke zdvojnásobení nápravy křivd. Jednou v podobě vydání

nemovitosti "in natura", podruhé pak v náhradách poskytnutých státem

těm oprávněným osobám, kterým nemovitosti již fakticky nelze vydat.

Tento postup by byl na újmu státu i občanů jako daňových poplatníků.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 22.

října 1996 podepsaném jejím předsedou ing. Milošem Zemanem uvedla, že

soulad zákonného řešení s ústavní garancí základních práv a svobod je

nutno posoudit zejména s ohledem na dobu, ve které byl zákon přijat.

Zákonodárné sbory jednaly v přesvědčení, že zákon č. 87/1991 Sb. byl

přijat v souladu s Ústavou a naším právním řádem a je na Ústavním

soudu, aby posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné

rozhodnutí.



Ze spisu Pl. ÚS 3/94 Ústavního soudu bylo zjištěno, že zákon č. 87/1991

Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění

dne 21. března 1991, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl

řádně vyhlášen. Citovaný zákon, jehož napadené ustanovení § 5 odst. 5

nebylo novelizováno, byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb.).



Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. července 1994 sp. zn. Pl. ÚS

3/94 (č. 164/1994 Sb.) Ústavní soud zjistil, že jím dnem 1. listopadu

1994 byly zrušeny



1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty

za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v

ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako

odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",



2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".



Citovaný nález Ústavního soudu se tedy nedotýká ustanovení § 5 odst. 5

zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož, byla-li věc vydána, mohou osoby,

jejichž nároky uplatněné ve lhůtě uvedené v odstavci 2 nebyly

uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla věc

vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Takto vznikla

situace, že osoby, kterým byl uvedeným nálezem Ústavního soudu přiznán

status oprávněných osob, nemohou již svůj nárok vyplývající z

ustanovení 5 odst. 5 zákona uplatnit, ať již vůči povinným osobám podle

ustanovení § 5 odst. 2 zákona, tak i u soudu vůči osobám, kterým byla

věc vydána (§ 5 odst. 5 zákona). Jinými slovy, rozšíření okruhu osob

oprávněných domáhat se vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona

č. 87/1991 Sb. nezměnilo nic na diskriminaci těch osob, jejichž nárok

již nemůže být uspokojen vzhledem ke lhůtám uvedeným v citovaném

ustanovení.



Pokud jde o otázku zrušení uvedené lhůty, o kterou v projednávané věci

jde, přidržuje se Ústavní soud argumentace obsažené v nálezu pléna

Ústavního soudu ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95. Jak se v

tomto nálezu konstatuje, "pokud je existence práva spojena se lhůtou, v

případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavním způsobem, je nutno

odstranit i překážku, která by bránila v jeho ústavním uplatnění". V

této souvislosti považuje však Ústavní soud za nezbytné vypořádat se i

s otázkou tzv. nabytého práva a rovněž i s otázkou retroaktivity. To

proto, že osoby, kterým byla věc vydána, nejsou identické s povinnými

osobami podle § 4 zákona č. 87/1991 Sb., neboť jde ve skutečnosti o

oprávněné osoby, jejichž nároky již byly uspokojeny. Samotný zákon č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, počítal tedy v ustanovení §

5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných osob, jejíž

podstatou je to, že nároky pouze některých z osob, oprávněných podle

tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny

nebudou. Tuto kolizi mezi ústavně zaručenou rovností a faktem, že věc

již byla vydána některé z oprávněných z osob, řeší tento zákon

výslovným zakotvením oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit

svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, a to v

jednoroční prekluzivní lhůtě. Také uspokojené oprávněné osoby ocitají

se v procesu aplikace zmíněného zákona zcela neodvratitelně v pozici

očekávání, že v případě zmíněné kolize budou vystaveny evidentnímu

riziku redukce rozsahu jejich, již uspokojeného, nároku. To, že

zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrně vystavil,

je podle názoru Ústavního soudu zcela namístě, neboť se tak děje zcela

v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírnění následků majetkových a

jiných křivd z období let 1948 - 1989, a tendencí dát průchod ústavnímu

principu rovnosti a umožnit všem oprávněným osobám uspokojení jejich

nároků v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, a to lhostejno, že

některým z nich byla již věc vydána. Zmíněný účel a tendence zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, představují natolik významné

dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů

retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání

uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem pro ně nepříznivému

riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako

nepřípadné. Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv.

nabytých právech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná,

nově proto, že se tak děje především na základě jiných hmotněprávních

předpisů, potom je zde patrně namístě argument, že již v době jejich

konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledem k možnosti

zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněných osob "rizikový"

podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby musely nutně počítat s

následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5 zákona. Proto zde obdobně

neobstojí ani námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených

oprávněných osob při existenci citovaného ustanovení § 5 odst. 5 zákona

byly přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah uspokojení

těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky

neuspokojených oprávněných osob.



Ústavní soud má proto za to, že návrh na zrušení § 5 odst. 5 zákona č.

87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou čárkou, znějící "do

jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", je důvodný pro vytýkaný

rozpor s ustanovením článku 1 Listiny zaručujícím rovnost v právech.

Podle názoru Ústavního soudu je však návrh důvodný i pro rozpor s

článkem 1 Ústavy České republiky, který prohlašuje Českou republiku za

právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka, s článkem 3

odst. 1 Listiny zakazujícím diskriminaci v oblasti základních práv a

svobod, s článkem 4 odst. 2 Listiny stanovícím zásadu, že meze

základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou

upraveny pouze zákonem, s článkem 4 odst. 3 Listiny určujícím, že

zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny

případy splňující stanovené podmínky, jakož i z dalších důvodů

konstatovaných v nálezech pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a

Pl. ÚS 8/95.



Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud návrhu vyhověl a ustanovení § 5

odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. v části uvedené za poslední větnou

čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona",

podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zrušil, a to dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Zrušením již konstatované části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.

87/1991 Sb. se dosud neuspokojeným oprávněným osobám otevírá cesta k

uplatnění nároku zakotveného v tomto ustanovení. Je přitom na

zákonodárci, aby uvedl právní úpravu do takového stavu, aby bylo

evidentní, že tento nárok mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to

zrušená část citovaného ustanovení dosud neumožňovala, stanovil novou

tímto nálezem vypuštěnou lhůtu a umožnil vypořádat se se situacemi,

jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci do

současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.



Odlišná stanoviska



1.



Odlišné stanovisko soudce JUDr. Zdeňka Kesslera



Nález podle odůvodnění má odstranit nerovnost mezi účastníky

restitučního procesu a umožnit osobám, kterým bylo nálezem Ústavního

soudu Pl. ÚS 3/94 přiznáno (dodatečně) postavení oprávněné osoby,

uplatnit v nově založené lhůtě své nároky vůči osobám, kterým byla věc

již dříve (v období od r. 1992) vydána.



Tím, že směřuje proti principu nerovnosti (diskriminace) mezi původními

a nově (dodatečně) konstituovanými oprávněnými osobami, zpochybnil

nález jiné nepřehlédnutelné základní principy právního řádu, a to jak

zásadu stability, tak ochranu vlastnictví. Zákonodárce v ust. § 5 odst.

5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, stanovil

(zřejmě z důvodů administrativně technických) jednoroční prekluzivní

lhůtu od účinnosti zákona, v níž se mohl svého nároku domáhat u soudu

ten, jehož uplatněné nároky nebyly uspokojeny, vůči tomu, jemuž byla

věc vydána.



Uplynutím této jednoroční lhůty bylo vlastnictví (obnovené nebo nově

konstituované) fixováno a vlastník byl oprávněn ke všem dispozicím s

vlastnickým právem spojeným (převod, přestavba, demolice, zástavba

apod.). Nelze se ztotožnit s odůvodněním nálezu, že ustanovení § 5

odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. má "rizikový" podtext a že je tedy možno do

vlastnických práv toho, komu byla věc vydána, kdykoli zpětně nebo i v

budoucnu zasáhnout proto, aby byla odstraněna nerovnost účastníků.



Restituční zákony, včetně zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, se snaží o zmírnění následků některých křivd (§ 1 odst.

1 zák. č. 87/1991 Sb.). V případech, kdy není možná naturální

restituce, upravují zákony náhradu vyplacením finančního odškodnění

státem. Tento postup však nález odmítá s poukazem na to, že byl byl "na

újmu státu i občanů jako daňových poplatníků a vedl by ke zdvojnásobení

nápravy křivd".



Tento názor je však v rozporu se závěrem odůvodnění nálezu, v němž se

požaduje po zákonodárci, aby úpravou zákona "umožnil se vypořádat se

situacemi, jaké nastanou v důsledku toho, že v mezidobí od vydání věci

do současnosti došlo již k převodu nebo přechodu věci na jiné osoby".

Takovou dodatečnou úpravu by zřejmě vyžadovaly i případy, kdy věc

zanikla (demolice, asanace) nebo přestavbou ztratila původní charakter

a vznikla věc nová.



Nález tedy - při zpochybnění zásady stability právního řádu, ochrany

vlastnických práv - přehlédnutím principů restitučních zákonů i vůle

zákonodárce umožňuje sice domáhat se formálně svých nároků osobám

splňujícím dodatečně podmínku oprávněných osob vůči těm, jimž byla věc

dříve vydána, ale do doby, než budou nově upraveny shora zmíněné

případy (převod, přechod, zánik věci apod.), nebude možno o takovém

nároku rozhodnout.



2.



Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Paula



Učiněné závěry, týkající se lhůty v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, nejsou přesvědčivé a neumožňují současný

právní stav označit za protiústavní. Neposkytují tedy podklady k

rozhodnutí o nutnosti a oprávněnosti zrušit napadené ustanovení zákona.



Hlavní váha argumentace, odůvodňující zrušující rozhodnutí Ústavního

soudu, spočívá na čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který svou

obecnou charakteristikou konstatuje, že lidé jsou si rovni v

důstojnosti i v právech. Tohoto textu je pak používáno takovým

způsobem, jako by z nálezu mělo vyplynout, že rovnost v právech znamená

stejné postavení pro všechny stejné výhody všech či stejná uplatnění

oprávněných osob v rámci restitučního zákona, jako v tomto konkrétním

případě. Zcela se opomíjí skutečnost, že takovéto ústavní zásady jsou v

daném případě konkretizovány a aplikovány v jednotlivých, na Ústavu

navazujících zákonech a specifikují konkrétní práva a povinnosti

občanů. To ostatně platí obecně i pro další zásady, jichž se odůvodnění

dovolává, ať již jde o čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny

základních práv a svobod či čl. 1 Ústavy ČR.



Takovou konkretizaci představují i restituční zákony, které byly v ČR

(ČSFR) vydány a jsou v platnosti. Ony samy však zdůrazňují, že jde jen

o zmírnění škod a křivd, které byly občanům protiprávně způsobeny v

uplynulých 50 letech. Jejich cílem nebylo, podle úmyslu zákonodárců v

zákonech vyjádřených, nahradit veškerou újmu, která vznikla, nýbrž

stanovit kritéria pro provádění restitucí v konkrétních případech za

konkrétních podmínek. Dovolávat se za těchto okolností rovnosti osob,

kterým byl majetek odňat, je nepředstavitelné. Zákonodárce měl

nepochybně právo upravit otázky restituce způsobem, jehož realizaci

považoval za možnou. Stát jako člen mezinárodního společenství měl a má

možnost s přihlédnutím k zásadním politickým a ekonomickým změnám

nepřikročit vůbec k restitucím státního majetku, jak to ostatně učinily

i některé státy, které se ocitly v obdobné situaci. Stejně tak pro něj

neplyne povinnost uhradit veškeré škody a vrátiti bezpodmínečně veškerý

majetek, který jeho předchůdce v uplynulých letech neoprávněně získal a

jím disponoval.



Z toho vyplývá, že zákonodárce měl možnost stanovit kritéria i rozsah

restitucí rozdílně pro určité okruhy oprávněných osob i rozsah

povinností pro osoby povinné, což také učinil. Připouští to i nález

Ústavního soudu ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92 z 8. 10. 1992, č. 11 Sbírky

usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR), který uvádí, že pro určité

obory mohou speciální normy stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která

ze všeobecného principu neplynou, protože aplikaci zásady rovnosti

nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné

uvážení těch, kteří je aplikují. Tento nález dále zdůrazňuje, že při

relativní rovnosti, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy, nemá

jednotlivec právo, aby stát odstranil všechny faktické nerovnosti,

nýbrž jen, aby v mezích svých možností odstranil neodůvodněné rozdíly.

V případě restitučních zákonů však práva jednotlivců nebyla

konstituována na principu rovnosti, právě naopak samy restituční zákony

vyzdvihují, že jsou zaměřeny jen na zmírnění následků některých křivd,

k nimž došlo v předchozí historické etapě, a tím deklarují, že osobám,

které uplatní na základě těchto zákonů určité nároky, budou takové

nároky uspokojeny státem, který převzal řízení věcí veřejných po

"sametové revoluci", jen v zákonem stanovené míře, v rozsahu možnosti

státu a podle konkrétních podmínek případu. Rovnost osob, uplatňujících

nároky, ze zákonů nevyplývá a s přihlédnutím k výše uvedeným důvodům

ani vyplývat nemohla ani nemůže, přičemž důvody rozdílů při

uspokojování nároků oprávněných osob pak naopak ze zákonů jasně

vyplývají.



Tím by bylo možno zakončit toto odlišné stanovisko, protože není

pochyby, že protiústavnost napadeného ustanovení není dána a návrh na

jeho zrušení měl být zamítnut.



Nelze však opomenout, že vypuštěním slov "do jednoho roku ode dne

účinnosti tohoto zákona" z § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. došlo k

hlubokému zásahu do práv občanů. Je třeba se zmínit aspoň o některých z

nich, jež představují důvody proti zrušení zmíněného ustanovení zákona:



1. Odůvodnění nálezu se opírá o výklad ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.

87/1991 Sb. v jeho původním znění, které nedoznalo změny ani v důsledku

nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95:

"Byla-li věc vydána, mohou osoby, jejichž nároky uplatněné ve lhůtě

uvedené v odst. 2 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči

osobám, kterým věc byla vydána, do jednoho roku ode dne účinnosti

tohoto zákona."



V tomto výkladu se uznává, že v uvedeném textu je zakotveno oprávnění

neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným

oprávněným osobám u soudu, a to v jednoroční prekluzivní lhůtě. V

dalším však dospívá k ničím nepodloženým závěrům, že uspokojené

oprávněné osoby se ocitají v procesu aplikace zákona č. 87/1991 Sb.

(tedy kdykoliv bez ohledu na prekluzivní lhůtu) zcela neodvratitelně v

pozici očekávání, že v případě kolize mezi ústavně zaručenou rovností a

faktem, že věc byla vydána některé z oprávněných osob, budou vystaveny

evidentnímu riziku redukce rozsahu jejich již uspokojeného nároku.

Údajně zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku vystavil

záměrně, aby mohl dát průchod ústavnímu principu rovnosti a zmírnit

křivdy, které zákon blíže určuje. Je tedy vyslovena domněnka, avšak

vzhledem ke zmíněné prekluzivní lhůtě zcela bezdůvodná, že práva

uspokojených oprávněných osob měla v sobě "rizikový podtext", tj. tyto

osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst.

5 zákona, a popírá se i námitka retroaktivity, neboť nároky

uspokojených oprávněných osob byly při existenci tohoto zákonného

ustanovení údajně přiznávány za "asistence" zákonné podmínky, že rozsah

uspokojení bude redukován v případě kolize s nároky neuspokojených

oprávněných osob.



Zrušení citovaného ustanovení zákona však přineslo účinky, o nichž

odůvodnění samo nepojednává. Oprávněné osoby, kterým byly k restituci

určené věci vydány od r. 1991, resp. od účinnosti restitučních zákonů

do té doby, byly postaveny do situace, kdy jejich vlastnictví pro

nedostatek právní úpravy i neúplnost zdůvodnění je nyní zpochybněno,

přestože bylo nabyto na základě zákona a v dobré víře. Retroaktivita

nálezu byla v odůvodnění označena za nepřípadnou a tedy vzhledem k

účelu a tendenci restitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez

ohledu na právní jistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy

ještě nevyšla z užívání.



2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy, které výše

zmíněná úprava § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. s sebou přinesla.



V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto případě

nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného zákona oprávněné

osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle § 47 občanského zákoníku

právní mocí registrace písemné smlouvy, příp. došlo k převodu

vlastnictví pravomocným rozsudkem podle § 161 o.s.ř., resp. intabulací

podle pozdějších předpisů.



Tato osoba, jejíž nárok na restituci byl takto uspokojen, se stala

vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by vyplynulo, že její

postavení vlastníka může být jakýmkoliv způsobem ohroženo, leda

vyvlastněním za náhradu, ve veřejném zájmu. Ani z § 5 odst. 5 zákona v

původním znění nelze odvodit, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny,

může požadovat u soudu vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o

uplatnění nároku vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o

nároku na vyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže

na jednoroční prekluzivní lhůtu.



V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybně i výklad,

že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné, prozatímní

nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens. I když

restituční zákony jsou právem pokládány za leges speciales a upravují

pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví, nelez mít za to,

že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právě uvedeného výkladu a

dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.



Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněně o evidentním

riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výše uvedený právní problém

v úvahu.



3. Odůvodnění opomenul,o při své konstrukci nerovnosti oprávněných osob

reagovat na uplatnění § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před

zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.



Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrované smlouvy,

týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejich vydání a nemohou

být uvedena v pochybnost pouhou domněnkou existence rizika redukce

rozsahu jednou již uspokojeného.



4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektoval vlastnictví k

majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobré víře ze státního

majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takové osoby se nestaly

povinnými osobami ve smyslu zákona a v takových případech nebyl majetek

vydán původnímu vlastníku a byla mu poskytnuta náhrada např. podle § 13

zákona o mimosoudních rehabilitacích.



V této souvislosti zvlášť vyniká nepřiměřenost současného nálezu,

protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státem neoprávněně získaný

majetek nebude možno vydat, ať již byl zastavěn, přestavěn či vydání

bylo jinak znemožněno, např. ustanovením o nevydávání pozemků pod

rekreačními chatami apod.



Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, která zavádí

zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jako protiústavní,

když zákon sám má ustanovení pro řešení takových případů.



5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn.

Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,

sv. 1., č. 38 a sv. 4., č. 83), ale nereagovalo na skutečnost, že při

rušení některých ustanovení napadeného § 5 cit. zákona plénum Ústavního

soudu nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třeba cokoliv měnit. V

této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak to činí odůvodnění, že

zrušení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo navrhováno. Podle § 78 odst. 2

v souvislosti s § 64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb. může řízení o

zrušení zákona nebo jeho části zahájit i plénum Ústavního soudu, pokud

v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že

ustanovení zákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním

nastala příslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony.



Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornost Ústavního

soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobně analyzoval § 5

cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí, neshledal jeho rozpor s

čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ani k projednání takové

otázky již tehdy nepřistoupil.



6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahuje přesvědčivé

důvody o tom, že v ústavní stížnosti šlo o zásah do práv stěžovatelek z

titulu aplikace napadeného usnesení zákona a že je dán důvod, aby se

plénum Ústavního soudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec

zabývalo. Dovolání se podstatného přesahování významu ústavní stížnosti

nad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomto případě

nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídalo právnímu

stavu věcí a pokud by nebylo právní moci a obsahovalo závěr, že nelze

vydat, mělo své pokračování již předurčeno v restitučním zákoně,

konkrétně v § 13 zák. č. 87/1991 Sb., který s takovými případy po celou

dobu realizace restitučního zákona počítal a ještě počítá.



3.



Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vlastimila Ševčíka



Materie, jíž se nález Ústavního soudu zabývá v této věci, je obdobná,

ne-li v podstatných bodech totožná s tou, která byla již dříve

předmětem rozhodování Ústavního soudu ve věcech Pl. ÚS 3/94 (publ. in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, č. 38) a

Pl. ÚS 8/95 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a

usnesení, sv. 4, č. 83); protože proti nálezům přijatým v oněch věcech

vyjádřil jsem svá odlišná stanoviska a protože ani v mezidobí nenastaly

takové okolnosti, které by mne nutily ke změně názoru, na své dřívější

odůvodnění se odvolávám a s odkazem na to, co bylo řečeno již dříve,

dodávám:



Odůvodnění většinově přijatého nálezu pokouší se námitky retroaktivity

nálezem vzniknuvší, případně námitky zásahu do již nabytých práv,

překlenout výkladem, jehož těžiště spočívá v poněkud neurčitém

rozlišování práv nabytých a "práv nově konstituovaných"; z této

konstrukce pak pro "rizikový podtext" nově nabytého práva za

"asistence" zákonné redukce, plynoucí z vydané (a oprávněnou osobou již

ex lege nabyté) věci, zpětné důsledky z nálezu plynoucí odmítá. Tato

konstrukce vyvolává dojem, jakoby důsledkem uvažovaného nálezu měl být

nárok na věcné plnění, tj. zřejmě nárok na příslušný ideální

spoluvlastnický podíl k nemovitosti stran níž - co do rozhodnutí

obecného soudu - byla podána ústavní stížnost.



Jak naznačenou konstrukci, tak i její zdůvodnění nepokládám za ústavně

souladné.



Předně - pokud jde o "práva nově konstituovaná", z nichž nález jako ze

základu vychází - nespatřuji nijaký rozumný důvod pro podobné

rozlišování, a to mimo jiné již proto, že i práva (na základě jiných

hmotněprávních předpisů) "nově konstituovaná" nelze - v daných

souvislostech - chápat jinak, než jako práva (již vskutku) nabytá, a to

se všemi důsledky, které z toho plynou, a bez ohledu na jakýkoli

"rizikový podtext" či "asistenci zákonné podmínky". Oprávněná osoba,

jestliže jí v režimu zákona č. 87/1991 Sb. byla věc vydána, bez

jakéhokoli omezení k vydané věci nabyla (ex lege) právo vlastnické,

mimo jiné také proto, že jiný (ať odkládací, ať rozvazovací podmínkou

omezený) způsob nabytí vlastnického práva k vydané věci v uvažovaném

režimu ani zákon, ani doktrína neznají; nelze proto - podle mého

přesvědčení a v souladu s odlišným stanoviskem JUDr. Paula - nároky

neuspokojených (a jinak oprávněných) osob chápat jinak, než jako nárok

na peněžité plnění, nadto důvodně - pro nezbytný požadavek právní

jistoty - omezený krátkou prekluzivní lhůtou (nálezem nyní zrušenou),

jejíž důvodnost a okolnosti, za nichž byla přijata, jsem vyložil v

předchozích odlišných stanoviscích; jeví se mi proto odkaz odůvodnění

nálezu na ústavně zaručenou rovnost v právech jako nepřípadný a nález

sám - především pro průlom do právních vztahů založených dnes již před

delší dobou zákonem a - též i z důvodů vyložených již dříve - jako

ústavně problematický.



Nejen z důvodů vyložených v odlišném stanovisku ve věci Pl. ÚS 8/95

pokládám také apel na zákonodárce obsažený v posledním odstavci nálezu

rovněž za problematický, v současné době též i pro značný legislativní

tlak na společensky významnější problémy; lze se proto obávat, že nadto

praxe obecných soudů bude zatížena novou komplikovanou agendou (v

případech zastavení nemovitostí, jejich zcizení, přestavby apod.), s

jejímiž problémy se bude moci jen obtížně vyrovnávat.



Mám proto za to, že návrh v této věci podaný stěžovatelkami v

souvislosti s ústavní stížností proti rozhodnutí obecného soudu měl být

zamítnut.



4.



Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Varvařovského



Nález, pokud jde o zrušení lhůty, se přidržuje argumentace, obsažené v

nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/95.

Vzhledem k tomu, že jsem již k tomuto nálezu uplatnil odlišné

stanovisko a neshledávám důvody pro jeho změnu, nezbývá mi, nežli

zopakovat jeho podstatné body.



Posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti, což znamená, že

Ústavní soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případně jejich

části, není však jeho úkolem reparovat následky nastalé tím, že došlo

ke zrušení neústavní podmínky pro vznik nároku. V opačném případě se

Ústavní soud staví do role, která mu nepřísluší a dosti dobře ani

příslušet nemůže. Pokud preambule Ústavy a její článek 1 deklarují

Českou republiku jako demokratický právní stát, pak tato zásada,

alespoň dle mého soudu, vyžaduje, aby Ústavní soud respektoval status

moci zákonodárné. V moderním státě lze sice připustit určité

přesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě však nemůže

dojít k narušení rovnováhy mezi nimi. Úkolem Ústavního soudu by proto

mělo být, aby o zachování této rovnováhy co nejúzkostlivěji dbal.

Rušení lhůt zásady právního státu narušuje, a to především tím, že

významným způsobem zasahuje do právních jistot fyzických i právnických

osob.



Z výše uvedených důvodů mám proto za to, obdobně jako ve věci Pl. ÚS

8/95, že návrh na zrušení části ustanovení § 5 odst. 5 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, měl být zamítnut.