123/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 v plénu ve složení Stanislav
Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha,
Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška
Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu Mgr. F. K. Ph.D., na zrušení
slova „pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o
svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,
spojeného s ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 4. 2009 č. j. 8 As 50/2008-75,
takto:
Ustanovení v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje ve
slovu „pravomocných“ ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení a rekapitulace návrhu
1. Dne 17. 7. 2009 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele,
kterou se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.
4. 2009 č. j. 8 As 50/2008-75, pro porušení svého základního práva na
informace podle čl. 17 Listiny základních práva a svobod (dále též jen
„Listina“).
V tehdejší věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č.
j. 9 Ca 4/2007 43, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra
financí ze dne 30. 10. 2006, č. j. 10/99 897/2006-RK, kterým byl
zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze
dne 29. 9. 2006, č. j. 22/92219/2006/3341IK-255, a současně potvrzeno
toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí
rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně
převedeným Fondem dětí a mládeže v „likvidaci“ podle zákona č. 364/2000
Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů, jež nenabyly právní moci. Proti tomuto
rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však
byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší
správní soud dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do
rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li
pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby
touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení
§ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona tedy jednoznačně brání
povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací
činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných
rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brání poskytování
informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud
nenabyly právní moci. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že mu
nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava ustanovení § 11
odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006,
je šťastná či nikoliv, konstatoval však, že není v rozporu s právem na
informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5
Listiny základních práv a svobod. Omezení práva na informace o
rozhodovací činnosti soudů není v principu založeno na odmítnutí
přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti
soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto
omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v
zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní
rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě
nepravomocných rozsudků), a dále je limitováno i nezbytnými opatřeními
v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné
bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných
informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci [čl. 10
odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též
jen „Úmluva“)]. Výkon svobody projevu a práva na informace může být
tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachování autority a nestrannosti
soudní moci.
2. Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ustanovení § 11 odst. 4
písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o svobodném přístupu k
informacím“ nebo „informační zákon“) za použití ústavních principů a
mezí uvedených v čl. 17 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod, a to v konkrétní věci žádosti stěžovatele o poskytnutí
nepravomocných rozsudků soudů. Ministerstvo financí odepřelo poskytnout
stěžovateli kopie rozsudků ve věcech, jichž se v postavení účastníka
řízení účastnilo, s poukazem na jejich nepravomocný charakter.
Stěžovatel se domnívá, že rozsudky jako výsledky rozhodovací činnosti
soudů jsou - až na zákonem úzce stanovené výjimky - veřejné. Uvedené
platí tím spíše, pokud jsou informace o nich vyžadovány od orgánu
veřejné moci, který v řízení jim předcházejícímu jednal ve sporu o
majetek státu. Samotná otázka právní moci rozsudku není podle názoru
stěžovatele kritériem, které by bylo schopno naplnit materiální
podmínky omezení práva na informace podle článku čl. 17 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Takové omezení se zpronevěřuje nejen
základnímu politickému právu stěžovatele, ale i historickému smyslu a
účelu veřejnosti soudního rozhodování, která má dlouhodobě přispívat k
důvěře v předvídatelnost, transparentnost a spravedlnost samotného
systému justice.
3. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části
ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k
informacím, a to konkrétně slova „pravomocných“.
4. První senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní
stížnosti navrhovatelů podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním
soudu“), neboť uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti. Formální předpoklady jejího
projednání podle § 43 odst. 1 jsou splněny a ústavní stížnost nebyla
shledána zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného
zákona. Proto první senát ve smyslu § 78 odst. 1 tohoto zákona řízení o
ústavní stížnosti přerušil (usnesením ze dne 4.1.2010 sp. zn. I. ÚS
1885/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) a návrh
na zrušení shora citovaných ustanovení zákona, postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České
republiky (dále jen „Ústava“).
II.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud vyžádal v souladu s ust. § 69 zákona o Ústavním soudu
vyjádření účastníků řízení - obou komor Parlamentu.
6. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření k návrhu jen zrekapitulovala
průběh zákonodárného procesu vedoucí k přijetí zákona zakotvujícího
napadené ustanovení, a uvedla, že zákonodárný sbor jednal v
přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a s naším právním
řádem. Závěrem vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
7. Senát ve svém vyjádření k návrhu zrekapituloval průběh zákonodárného
procesu vedoucí k přijetí zákona zakotvujícího napadené ustanovení.
Mimo jiné uvedl, že k předmětnému § 11 odst. 4 písm. b) zákona o
svobodném přístupu k informacím byl Senátem schválen pozměňovací návrh,
který projednávanou zákonnou předlohu věcně rozšiřoval tak, aby
žadatelům o informace mohla být namísto navrhovaných pravomocných
rozsudků poskytována všechna pravomocná rozhodnutí soudů. V žádném z
diskusních příspěvků, které byly v průběhu jednání Senátu k obsahu
návrhu zákona předneseny, nezaznělo zpochybnění ústavnosti postupu
omezit poskytování soudních rozhodnutí pouze na ta, která nabyla právní
moci. Senát projednal návrh zákona obsahující navrhovatelem napadenou
část ustanoveny § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k
informacím v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným
způsobem. Namítaný rozpor předmětného zákonného ustanovení s čl. 17
odst. 4 Listiny základních práv a svobod Senát při jednání o něm
neshledal. Senát vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
8. Ústavní soud si vyžádal (podle ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst.
1 zákona o Ústavním soudu) i vyjádření ministerstva spravedlnosti,
které se však ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
III.
Dikce napadeného ustanovení zákona
9. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k
informacím zní: Povinné subjekty dále neposkytnou informace o
rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků.“
IV.
Aktivní legitimace navrhovatelů
10. Aktivní legitimaci navrhovatele k podání posuzovaného návrhu je
dovoditelná z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel tak
splňuje vymezené podmínky aktivní legitimace k podání předmětného
návrhu k Ústavnímu soudu.
V.
Ústavní konformita legislativního procesu
11. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud - kromě
posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony - zjišťuje, zda
byl zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem.
12. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu legislativního
procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není
s ohledem na principy procesní ekonomie nutné tuto otázku blíže zkoumat
a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou
sněmovnou a Senátem, formální ověření průběhu legislativního procesu z
veřejně dostupného informačního zdroje na http://www.psp.cz.
13. Napadené znění § 11 odst. 4 písm. b) bylo vloženo do zákona o
svobodném přístupu k informacím novelou provedenou zákonem č. 61/2006
Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o
právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a
zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, (sněmovní tisk č. 991). Tento zákon byl přijat Poslaneckou
sněmovnou dne 14.10.2005. Senát vrátil Poslanecké sněmovně zákon s
pozměňovacími návrhy (usnesení č. 250), avšak Poslanecká sněmovna
setrvala na původním návrhu zákona (usnesení č. 2153). Zákon byl
vyhlášen ve Sbírce zákonu v částce 26 pod číslem 61/2006 Sb. Ústavní
soud tudíž konstatuje, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou
stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
VI.
Hodnocení Ústavního soudu
VI. a)
14. Navrhovatel nejdříve Ústavnímu soudu předkládá alternativu, že § 11
odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím by bylo možné
považovat za vyložitelné v tom smyslu, že nezakazuje poskytnout
nepravomocné rozsudky soudů. Opačný výklad (zastávaný mj. Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 29.4.2009 č. j. 8 As 50/2008-75)
považuje navrhovatel za „příliš restriktivní“.
15. V řízení tak navrhovatel nejdříve předložil otázku interpretace
ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k
informacím v tom smyslu, zda skutečně zakazuje či nezakazuje
nepravomocné rozsudky soudů poskytnout.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)
zákona o svobodném přístupu k informacím není ústavněkonformně
vyložitelné, pokud jde o možnost poskytnout k informaci nepravomocné
rozsudky soudů. Zákonodárce totiž v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o
svobodném přístupu k informacím používá výčet taxativní. Tedy,
poskytnout informace o rozhodovací činnosti soudů lze pouze v podobě
rozsudků pravomocných. Z toho arg.
a contrario
(nepřímo) plyne zákaz poskytnout informace o jiné rozhodovací činnosti,
tj. včetně nepravomocných rozsudků. V opačném případě by textuálně
zakotvené dovolení poskytnout informace o rozhodovací činnosti soudů
jen v podobě pravomocných rozsudků ztrácelo jakýkoli rozumný smysl.
Opačný výklad by nemohl být přijat ani aplikací pravidla ústavně
konformního výkladu, neboť - jak ostatně plyne z judikatury Ústavního
soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29.1.2008 (N 23/48
SbNU 263; 291/2008 Sb.)*, bod 31] - toto pravidlo je aplikovatelné až v
situaci dvojího (či vícerého) možného výkladu právního předpisu; jinak
by se již logicky nejednalo o výklad práva, ale o tvorbu zákona. Pro
úplnost Ústavní soud uvádí, že tento (jediný možný) výklad nemůže být
výkladem restriktivním (jak se mylně domnívá navrhovatel), neboť se
naopak opírá o doslovné (a taxativně formulované) znění § 11 odst. 4
písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Restriktivní výklad
znamená, že jazykový projev je zákonodárcem míněn s užším dosahem, než
odpovídá doslovnému znění, použitý výraz označuje tedy více, než
zákonodárce ve skutečnosti zamýšlel.
17. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na relevantní část
odůvodnění shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu: „Dne
23. 3. 2006 nabylo účinnosti ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona, ve znění účinném v rozhodné době, podle něhož
povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s
výjimkou pravomocných rozsudků. Novela informačního zákona (zákon č.
61/2006 Sb.) připojila k textu původního ustanovení § 11 odst. 4 písm.
b) informačního zákona („povinné subjekty dále neposkytnou informace o
rozhodovací činnosti soudů“) povinným subjektům s účinností od 23. 3.
2006 jednoznačnou povinnost, a to zpřístupňovat pravomocné rozsudky.
Nejde však o bezvýznamné upřesnění ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona jen v tom směru, že povinné subjekty musí
zpřístupnit pravomocné rozsudky soudů. Tato novela má závažné důsledky
i pro vymezení pojmu „rozhodovací činnost soudů“ ve vztahu k rozsahu
informační povinnosti příslušných subjektů. Písemná vyhotovení rozsudků
jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudů, nesoucí nutně informace
o této jejich činnosti v konkrétní věci (výrok i odůvodnění rozsudku).
Za rozhodovací činnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)
informačního zákona je proto třeba považovat nejen postup soudů v
řízení a jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu věci a k
jeho právnímu posouzení, ale i vlastní rozhodování soudů, resp.
rozhodnutí ve věci samé. Z dikce „povinné subjekty dále neposkytnou
informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných
rozsudků“ pak vyplývá, že pravomocné rozsudky, resp. výsledky
rozhodovací činnosti soudů ve formě pravomocných rozsudků, jsou jako
výjimky z této činnosti přímo ze zákona nutnou součástí rozhodovací
činnosti soudů (do rozhodovací činnosti soudů tedy již pojmově patří
pravomocné rozsudky). Pokud pak jde o rozsudky nepravomocné, nutno i
zde dojít k závěru, že do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i
tyto rozsudky (jsou li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů,
není jediný důvod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné,
ba naopak). Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona
jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv
informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací
v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona
brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě
rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Je tomu tak proto, že pokud
jsou předmětem zákonné výluky informace o rozhodovací činnosti soudů
jako takové (s výjimkou pravomocných rozsudků), nelze poskytovat ani
informace o této činnosti zakotvené v rozsudcích nepravomocných
(argumentum a contrario, kterým se odhaluje smysl právní normy podle
pravidel formální logiky)...“
VI. b)
18. Z hlediska obsahu návrhu navrhovatele tak vyvstala otázka ústavní
konformity samotné normy, která zakazuje poskytnutí nepravomocných
rozsudků, avšak současně dovoluje poskytnutí rozsudků pravomocných
(dále též jako „napadená norma“).
19. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dovodil ústavní
souladnost napadené právní normy.
20. Navrhovatel naopak na podporu svého závěru o protiústavnosti
napadené normy uvádí v podstatě následující. Požadavkem na poskytnutí
nepravomocných rozsudků, které navrhovatel hodlal použít jako pramen
interpretace práva a zdroj právní argumentace, nemohlo v žádném případě
dojít k zásahu do průběhu soudního procesu či do vlastní rozhodovací
činnosti soudu. Pokud by zpřístupnění nepravomocných rozhodnutí mělo
ohrozit rozhodovací činnost soudu, neměla a nemohla by být taková
rozhodnutí z téhož důvodu ani veřejně vyhlašována. Pokud by mohlo
skutečně dojít ke střetu s právem na ochranu osobnosti, s právem na
ochranu osobních údajů či soukromí, je nutné hledat řešení nejprve
pomocí jiných méně omezujících právních institutů či právních norem, a
teprve poté, co by se toto nezdařilo, aplikovat ustanovení omezující
právo na informace. V případě např. práva na ochranu osobních údajů či
soukromí obsahuje ustanovení poskytující dostatečnou ochranu těchto
práv již samotný zákon o svobodném přístupu k informacím v § 8a, který
odkazuje na právní předpisy upravující jejich ochranu. Další
dostatečnou ochranu či „pojistku" obsahuje ustanovení § 12 zákona o
svobodném přístupu k informacím. Argument Nejvyššího správního soudu,
že tato nepravomocná rozhodnutí mohou doznat v důsledku jejich přezkumu
podstatných změn, je relevantní, ale je to fakt, se kterým musí žadatel
počítat a podle toho s informací naložit. Žadatel musí v takovém
případě vědět, že nepravomocné rozhodnutí není nezměnitelné a není
konečné, ale nemůže to být důvod pro odepření poskytnutí tohoto
rozhodnutí jako informace. Jako pramen interpretace práva jsou
publikována nejen konečná rozhodnutí, ale např. i odlišná stanoviska ať
už nadepsaného soudu nebo např. Evropského soudu pro lidská práva.
Navíc i pravomocný rozsudek nemusí být konečným rozhodnutím ve věci,
neboť může být zrušen např. rozhodnutím Nejvyššího soudu nebo Ústavního
soudu. Pokud je soudní řízení ovládáno zásadou veřejnosti a rozsudek se
bez výjimky vyhlašuje veřejně, údaje týkající se pravomocně
neskončeného soudního řízení de facto zveřejněny jsou (ať už během
samotného řízení, či vyhlášením rozsudku) a samotný rozsudek je už
pouze písemným vyhotovením toho, co již bylo vyhlášeno.
VI. c)
21. Ústavní soud - nevázaje se odůvodněním návrhu, nýbrž toliko jeho
petitem - přistoupil ke zkoumání ústavnosti napadené normy.
22. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny platí, že „Svoboda projevu a právo na
informace jsou zaručeny.“ Dle čl. 17 odst. 2 Listiny platí, že „Každý
má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo
jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat
ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Dle čl. 17 odst. 5
Listiny platí, že „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou
povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.
Podmínky a provedení stanoví zákon.“
23. Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy platí, že „Každý má právo na svobodu
projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a
rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez
ohledu na hranice...“
24. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k
informacím neumožňuje poskytnout informaci o rozhodovací činnosti soudů
v podobě nepravomocných rozsudků. Tím zasahuje do základního práva
jednotlivce na informace (podle čl. 17 Listiny) a do základní svobody
jednotlivce přijímat informace (podle čl. 10 Úmluvy) a omezuje je.
25. V této souvislosti je namístě poukázat i na obecnější judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na informace.
Odkázat lze na rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Sdružení Jihočeské
Matky v. Česká republiky ze dne 10.7.2006, stížnost č. 19101/03, které
spočívá ve výslovném uznání aplikovatelnosti článku 10 Evropské úmluvy
v případech odmítnutí žádosti o přístup k veřejným nebo správním
dokumentům (srov. Parlamentní institut: Přístup nevládních neziskových
organizací k soudům ve vybraných členských státech EU v případech, kdy
je diskriminací ohrožen větší počet osob, dostupné na
http://www.psp.cz/cgi-bin/win/kps/pi/prace/pi-5-269.pdf). Rovněž lze
citovat např. rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku ze dne
24.4.2008, č. stížnosti 17107/05, v němž byla reprodukci obžaloby
novinářem poskytnuta ochrana s ohledem na (mimo jiné) právo
(veřejnosti) přijímat informace podle čl. 10 Úmluvy.
26. Koneckonců ani Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
nezpochybňuje, že napadená norma je zásahem do čl. 17 Listiny a čl. 10
Úmluvy.
27. Nikoli však každé omezení základního práva jednotlivce je
protiústavní. Výslovně to předvídá čl. 17 odst. 4 Listiny: „Svobodu
projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li
o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a
svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu
veřejného zdraví a mravnosti.“ Obdobně hovoří čl. 10 odst. 2 Úmluvy:
„Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může
podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které
stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu
národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky,
ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací
nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“
28. Čili, zásah do práv plynoucích z čl. 17 Listiny a z čl. 10 odst. 1
Úmluvy poruší Listinu a Úmluvu tehdy, pokud nebude splňovat požadavky
stanovené v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Musí být
tudíž zjištěno, zda byl zásah „stanovený zákonem“, zda sledoval jeden
nebo více legitimních cílů zakotvených v těchto ustanovení a zda byl
„nezbytný v demokratické společnosti“, aby těchto cílů dosáhl.
29. S ohledem na existenci § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném
přístupu k informacím není sporu, že zásah je „stanovený zákonem“ ve
smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
30. Rovněž podmínku legitimního cíle považuje Ústavní soud za
naplněnou. Dotčený zásah může být nazírán jako sloužící k ochraně
hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.
Potud Ústavní soud souhlasí s odůvodněním citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu.
31. Nicméně, Ústavní soud je názoru, že napadená norma nesplňuje
podmínku nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v
demokratické společnosti.
32. Evropský soud pro lidská práva trvale zastává názor, že v článku 10
odst. 2 Úmluvy obsažené přídavné jméno „nezbytné“ v sobě obsahuje
existenci „naléhavé společenské potřeby“ [viz rozsudek ve věci Lingens,
1986, citovaný kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/03
ze dne 19. 4. 2004 (U 23/33 SbNU 453)].
33. Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v
konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad
citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence „naléhavé
společenské potřeby“ na omezení základního práva (dále též jako „tato
teze“). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle
okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení
základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.
34. Ostatně tato teze plyne i z judikatury Ústavního soudu. Kupříkladu
v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 17/10 SbNU 113)
Ústavní soud konstatoval, že "Při střetu základního politického práva
na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého
života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy
věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého
jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým.".
35. Koneckonců, tuto tezi vyslovil i správní soud k dané problematice,
konkrétně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2007, sp. zn.
10 Ca 144/2005 (dostupný v systému ASPI), který přitom Nejvyšší správní
soud ve výše uvedeném rozsudku citoval. Městský soud v tomto kontextu
přiléhavě uvedl, že „Případný střet práva na informace s jiným
základním lidským právem... je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu
posoudit, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána
přednost... Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných
rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být proto odmítnut obecně s
tím, že jde o informace o „rozhodovací činnosti soudů“... ale je nutno
nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovou
informaci jednoznačně zjistit a posoudit, zda v daném případě je
omezení tohoto práva nezbytné.“
36. Tato teze plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Kupříkladu v rozsudku ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku ze dne
24.4.2008, č. stížnosti 17107/05 (dostupný v systému ASPI) [řešícím
případ zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním
přednesením v rámci konkrétního řízení] bylo konstatováno: „32. Soud
tak musí nyní zjistit, zda sporný zásah odpovídá „naléhavé společenské
potřebě“, zda byl přiměřený sledovaným legitimním cílům a zda důvody,
jichž se dovolávají vnitrostátní orgány za účelem jeho odůvodnění, se
jeví jako „relevantní a dostatečné“... 33. Pokud jde o okolnosti
projednávaného případu, Soud nejprve podotýká, že článek, na jehož
základě byl stěžovatel odsouzen, evidentně pojednával o otázce obecného
zájmu.... 35. Je nutno zjistit, zda v konkrétních okolnostech
projednávaného případu zájem na informování veřejnosti převažoval nad
„povinnostmi a odpovědností“...“ V tomto rozsudku Evropský soud pro
lidská práva na úvod svého přezkumu vytýčil, že „31. Především nelze
mít za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem
dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných
časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové. Poslání
médií rozšiřovat takové informace a myšlenky odpovídá právo veřejnosti
je přijímat.“ Tento názor lze aplikovat i na tuto souzenou věc, neboť
jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou
informaci (
a contrario
jeho zveřejnění v novinách a následná debatě o něm, čehož se týkal
citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku). Lze
citovat i známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26.4.1979 (srov. např.
Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1. české
vydání, IFEC, Praha, 2003, str. 477 - 482), který se týkal zákazu
publikovat informace o probíhajících občanskoprávních řízeních,
uloženého danému periodiku. Evropský soud pro lidská práva v tomto
rozsudku dovodil, že zásah do svobody projevu neodpovídal naléhavé
společenské potřebě, která by převažovala nad veřejným zájem, jenž se
pojí se svobodou projevu; neopíral se z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy
o dostatečné důvody a nebyl ani přiměřený sledovanému cíli, ani
nezbytný v demokratické společnosti k zachování autority soudní moci.
Posledně citovaný případ řešený Evropským soudem pro lidská práva
dopadá tím spíše i na nyní souzenou věc, kdy jde - jak již bylo uvedeno
- pouze o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o informaci
(oproti jeho zveřejnění v novinách a eventuálně tam hodnotící úsudek).
37. Tato teze byla rovněž vyslovena kupříkladu v doporučení Výboru
ministrů Rady Evropy Rec(2003)13, o poskytování informací vztahujících
se k trestnímu řízení prostřednictvím médií (srov. např.: „...Po
zvážení případných protichůdných zájmů chráněných články 6, 8 a 10
Úmluvy a potřeby zajistit rovnováhu mezi uvedenými právy s ohledem na
okolnosti každého konkrétního případu, aniž by byla opomíjena kontrolní
funkce Evropského soudu pro lidská práva při zajišťování závazků
vyplývajících z Úmluvy...” - citováno ze shora uvedeného rozsudku ve
věci Campos Daâmaso proti Portugalsku).
38. S touto tezí je však napadená norma ve zjevném rozporu. Neumožňuje
totiž zkoumat v každém konkrétním případě (pohledem okolností dané
věci) existenci „naléhavé společenské potřeby“ omezení základního práva
(tedy nezbytnost omezení základního práva). Napadená norma značí, že
vždy (automaticky) - v případě existence zákona a legitimního cíle
omezení základního práva jednotlivce na informace (na poskytnutí
nepravomocného rozsudku), tedy hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4
Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy - budou upřednostněny tyto hodnoty
oproti základnímu právu jednotlivce na svobodu projevu ve formě práva
na informace; napadená norma tedy v každém případě (
a priori
) základní právo jednotlivce prolamuje. Tím též (důsledně vzato) popírá
notorietu [mj. vyplývající z judikatury Ústavního soudu, srov. např.
nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9.10.1996 (N 99/6 SbNU
213;280/1996 Sb.)], že ústavní hodnoty (včetně ústavních práv) jsou
prima facie
rovnocenné. Napadená norma tak z podmínky nezbytnosti omezení
základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti v
podstatě činí postulát nepřezkoumatelný, neboť její posouzení - se
zřetelem na okolnosti konkrétního případu - důsledně vzato vylučuje.
39. V této souvislosti je třeba připomenout, že svoboda projevu -
včetně v ní podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažená svoboda přijímat
informace - představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické
společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že
právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem
(mj.) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou
částí svobody tisku. Fungování tisku zahrnuje vytváření fóra pro
veřejnou diskusi. Realizace této funkce však není omezena jen na média
a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro
veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k
jednotlivcům. Účel dané činnosti, tj. sbírat informace, lze tudíž
považovat za jeden ze zásadních prvků informované společnosti.
Důležitou roli hraje občanská společnost v diskuzi o veřejných
otázkách. Je nepochybné, že nepravomocný rozsudek může řešit
záležitosti veřejného zájmu; žadatelé o informace totiž jsou či alespoň
mohou být zainteresováni na legitimním sběru informací o těchto
záležitostech. Jejich cílem může být takové informace sdělit
veřejnosti, a tím přispět k veřejné diskusi, jež v demokratickém
právním státě nejen legitimní, nýbrž i nezbytná. Monopol na informace,
který požívá soud, tak představuje formu cenzury sui generis. V
důsledku cenzury informačního monopolu může dojít k zásahu do výkonu
kontrolní funkce, která přísluší i občanské společnosti, neboť může mít
obdobnou funkci jako tisk. Překážky vytvořené za účelem zabránit
přístupu k informacím veřejného zájmu mohou odradit i ty, kdo pracují v
médiích a obdobných oblastech od jejich vyhledávání. V důsledku toho by
nebyli schopni nadále plnit svou roli veřejné kontroly a jejich
schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace by byla nepříznivě
ovlivněna. Řečeno poněkud konkrétněji, například ve vztahu k trestnímu
řízení, Výbor ministrů Rady Evropy přijal doporučení Rec(2003)13, o
poskytování informací vztahujících se k trestnímu řízení
prostřednictvím médií, ve kterém správně připomíná, že s ohledem na
právo veřejnosti přijímat informace mají média právo veřejnost
informovat, a zdůrazňuje význam reportáží o trestních řízeních, které
média připravují za účelem informování veřejnosti, a umožnění
veřejnosti realizovat její právo na dohled nad fungováním trestního
soudnictví. Ostatně v příloze k doporučení je uvedeno mj. právo
veřejnosti přijímat informace o činnosti orgánů činných v trestním
řízení prostřednictvím médií, které v sobě zahrnuje právo novinářů na
svobodné podávání zpráv o fungování trestního soudnictví (srov. shora
citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Campos
Daâmaso proti Portugalsku). Není důvodu se nedomnívat, že lze tyto
argumenty mutatis mutandis vztáhnout nejen na tisk, ale i na možnost
přístupu občanské společnosti k informacím veřejného zájmu.
40. Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že bude nutné zkoumat v každé
jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky
nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na informace, tedy zde
i omezením práva na poskytnutí rozsudku nepravomocného.
VI. d)
41. Na existující názor, že zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků je
opodstatněn ústavní hodnotou ochrany nezávislosti a nestrannosti soudní
moci, je reagováno již shora uvedenou argumentací (srov. bod 33 a násl.
tohoto nálezu). Nelze totiž
a priori
vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva na
takovou informaci převažovat nad jinou chráněnou ústavní hodnotou, tj.
že nebude dána existence „naléhavé společenské potřeby“ na omezení
základního práva. Tu nelze nevidět, že ústavní hodnoty (včetně
ústavních práv) jsou
prima facie
rovnocenné (srov. bod 38 tohoto nálezu). Je třeba reflektovat i
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze mít a
priori za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem
dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných
časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové (srov. bod
36 tohoto nálezu).
42. Přitom veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (t. j.
automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní
moci. Platí presumpce, že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci
o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními
kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován), garantujícími jeho
schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na
event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru [ostatně soudci např.
skládají slib, že m. j. budou v souladu se svým nejlepším vědomím a
svědomím rozhodovat nezávisle a nestranně - srov. § 62 odst. 1 zákona o
soudech a soudcích a ostatně též § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně
některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Obdobného
názoru je ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov.
např. shora citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku:
„Krom toho, ve věci nemohl rozhodovat žádný soudce, který by nebyl
kariérním soudcem, což snižovalo riziko, že by články, jako byl článek
dotčený v původním řízení, ovlivnily výsledek řízení... Samotný soud v
Esposende uznal, že uveřejnění sporného článku nijak nenarušilo průběh
šetření... Vláda navíc neupřesnila, jak uveřejnění sporného článku
bývalo mohlo narušit dotčené šetření...“).
43. Nehledě na to, veřejná diskuse o věci řešené nepravomocným
rozsudkem může naopak přispět k nezávislému a nestrannému rozhodování,
neboť někdy může odhalit existenci nepřípustných vlivů na soudcovské
rozhodování. To je právě jedním ze smyslů základního práva na informace
jako derivátu svobody projevu. Legitimním cílem veřejné diskuse je
veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení za bílého dne,
nikoli v temnu neveřejného soudního řízení. Naopak souzení nedostatečně
veřejné je způsobilé snížit autoritu soudní moci, neboť může generovat
podezření veřejnosti, že „je co skrývat“ (ve smyslu konání
nespravedlnosti). Bez důvěry není řádný výkon veřejné moci v
demokratickém státě možný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou
výkonu demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty
veřejné moci chránit; důvěra v soudní rozhodování patří mezi základní
mimoprávní atributy právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02
ze dne 11.11.2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Autoritu soudní moci ostatně
označuje za veřejný zájem - způsobilý omezit základní právo či svobodu
- i sama Úmluva o ochraně lidských práv a svobod v čl. 10 odst. 2.
Orgány veřejné moci musí tak přihlížet k tomu, jaká očekávání svým
postupem a činností vyvolávají. V důsledku cenzury informačního
monopolu (v podobě paušálního zákazu poskytnout nepravomocné rozsudky)
tedy může dojít k zásahu do výkonu funkcí veřejné kontroly, která
přísluší nejen tisku, ale i občanské společnosti, a ve svých důsledcích
i k narušení autority soudní moci. Apriorní (nelimitované) vyloučení
veřejné kontroly neposkytnutím i nepravomocných rozsudků by proto bylo
výrazem neadekvátního pochopení smyslu základního práva na informace a
svobody projevu ve vztahu k veřejné moci, a nedostatečnou reflexí
smyslu veřejné kontroly veřejné moci. I soud je mocenský orgán, který
vykonává moc ve státu, takže podléhá veřejné kontrole.
44. Ostatně i proto platí ústavní příkaz čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy,
podle kterého „Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“. Samotný rozsudek
je v podstatě písemným vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo
(srov. též text níže); měl-li by tak být racionálně obhajitelný
paušální zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků z důvodu ochrany
nezávislosti a nestrannosti soudní moci, musel by - logicky - platit z
téhož důvodu též zákaz veřejného vyhlášení rozsudku (na prvním stupni)
vůbec.
45. Lze uvažovat i tak, že případná veřejná diskuse (zejména odborná),
nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou
argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v
pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do
nezávislosti a nestrannosti soudní moci; ostatně i podle § 82 odst. 2
zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů,
je soudce povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých
odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný výkon
funkce.
46. Hypotetické mínění obhajující - z důvodu ochrany nezávislosti a
nestrannosti soudní moci - generální zákaz poskytnutí nepravomocných
rozsudků a současně paušálně připouštějící poskytnutí pravomocných
rozsudků, naráží též na logickou úvahu, že i pravomocné rozsudky mohou
být reálně změněny; to se též relativně často děje, cestou mimořádných
opravných prostředků či ústavní stížnosti nebo stížnosti k Evropskému
soudu pro lidská práva.
VI. e)
47. Existuje i názor, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec
neměl být osobou povinnou poskytovat informace, a že pokud nepravomocný
rozsudek řeší soukromoprávní vztah mezi státem (disponujícím tak v
soudním řízení rovným postavením jako každý jiný účastník řízení) a
fyzickou či právnickou osobou, stát by neměl mít - dokonce nikdy -
povinnost nepravomocné rozsudky poskytovat; je-li z titulu účastenství
v řízení požadováno od státu poskytnutí nepravomocného rozsudku, pak by
stát - v takovém případě - musel nést větší míru povinností než druhý
účastník řízení. Míry povinností jsou ale dány občanským soudním řádem
a jsou pro obě strany soukromoprávního sporu stejné.
48. Takový závěr se však míjí se shora uvedenou ústavněprávní
argumentací, která stojí na tom, že v případě kolize ústavních hodnot
je třeba je řešit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci).
49. Uvedený názor dále vychází z nepřípadné premisy, že poskytnutí
nepravomocného rozsudku je požadováno od státu v postavení účastníka
řízení před obecným soudem v soukromoprávním sporu z titulu takového
účastenství v soudním řízení. Základní práva (tedy i právo na
informace) jsou však veřejnými subjektivními právy, tedy adresátem
povinností (tj. dbát těchto práv a chránit je, t.j. pozitivně něco
činit) je veřejná moc. Poskytnutí nepravomocného rozsudku je požadováno
od státu jako od nositele veřejné moci, protože požadovaná informace
(nepravomocný rozsudek) je výsledkem rozhodovací pravomoci, tedy
výsledkem realizace veřejné moci (nikoli soukromoprávních úkonů). Proto
by v případě povinnosti vyhovět požadavku o poskytnutí takové informace
stát nenesl větší míru povinností než druhý účastník řízení; taková
povinnost státu - jako vrchnosti - je totiž založena zcela jiným
právním titulem, který se netýká jeho právního postavení účastníka
řízení ve vlastním soukromoprávním sporu.
50. Závěru, že adresátem základního práva na informace podle čl. 17
Listiny základních práv a svobod není stát jako účastník
soukromoprávního soudního řízení, nýbrž stát jako nositel veřejné moci,
se nepříčí ani názor, že nejen soud, ale i jiný státní orgán - např.
vystupující předtím jako účastník soudního řízení - bude mít povinnost
poskytnout nepravomocný rozsudek, pokud jej o to žadatel požádá, a on
bude mít požadovanou informaci k dispozici. Adresátem základního práva
na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je stát
(jako nositel státní moci), nikoli soud či jiný státní orgán. Pokud
tedy existuje právo na poskytnutí informace a tomu odpovídající
povinnost státu informaci poskytnout, pak z hlediska smyslu a účelu
tohoto práva je nerozhodné, který státní orgán požadovaný údaj
poskytne. Takový jiný státní orgán (v případě navrhovatele Ministerstvo
financí) bude vystupovat jako orgán státní moci, stejně jako soud, v
obou případech půjde o orgán téhož (státu). Tím je též vymezen rozdíl
mezi hypotetickou situací, kdy by v občanskoprávním řízení nevystupoval
jako účastník stát, nýbrž kupř. dvě fyzické osoby; v takovém případě by
pak nemohlo být umožněno vyžadovat informaci (nepravomocný rozsudek) od
účastníka řízení, tedy od osoby soukromé.
51. Koneckonců, povinnost poskytnout nepravomocný rozsudek stěží může
být (z povahy věci) porušením principu rovnosti zbraní, rovností
procesního postavení podle občanského soudního řádu. Jde o akt mimo
rámec občanského soudního řízení, s ním nijak nesouvisející. Jde o
realizaci veřejnoprávní povinnosti opírající se o jiný právní předpis
než o normu soukromoprávní (tato povinnost je založena právem správním
a právem ústavním). Ostatně, i kdyby neplatilo uvedené shora, nebylo by
tím nijak zasahováno do procesních práv účastníka řízení podle
občanského soudního řádu. Smyslem a účelem principu rovnosti zbraní,
rovných práv a povinností v civilním (a jiném) řízení před státním
orgánem je garantovat podmínky pro spravedlivý výsledek řízení; ten by
totiž mohl absentovat, jestliže by jedna ze stran byla v procesu
znevýhodněna (typicky nemožností překládat vlastní tvrzení a důkazy
apod.). O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.
52. Lze též uvést, že co do smyslu a účelu základního práva na
informace není (v zásadě) podstatné, zda se nepravomocný rozsudek týká
soukromoprávního sporu (např. mezi státem jako vlastníkem a třetí
osobou aj.) nebo věci veřejnoprávní. Smyslem a účelem práva na
informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci;
ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní
kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v
rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném
případě jde o autoritativní rozhodování o právech povinnostech osob,
které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17
Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních
sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu)
zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání
věci veřejného zájmu; veřejnost pak bude kontrolovat nejen samotné
počínání soudu, ale bude mít zájem znát, příp. hodnotit skutkové
informace o tom, co se událo před zahájením soudního řízení, kupř. o
hospodaření státu. Veřejný zájem je možné shledávat - jak ostatně
konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne
24.1.2007 (N 10/44 SbNU 129) - i v činnosti státu v podobě hospodaření
s majetkem státu; hospodaření s majetkem státu se m. j. děje uzavíráním
soukromoprávních smluv, což v budoucnu může generovat právě i
soukromoprávní spory. V citovaném nálezu Ústavní soud mj. aproboval
názor Nejvyššího správního soudu v tehdejším řízení, dle kterého
jednání státního podniku lze kvalifikovat jako jednání ve veřejném
zájmu z důvodu podnikání s využitím státem svěřeného majetku. Ústavní
soud v citovaném nálezu poukázal též na názory části odborné
literatury, dle které je možné pod pojem „veřejná instituce hospodařící
s veřejnými prostředky“ ve smyslu zákona o svobodném přístupu k
informacím (a tedy pod subjekt povinným poskytnout informace) zahrnout
i obchodní společnosti zakládané státem.
53. Mínění, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být
osobou povinnou poskytovat informace, je tedy v rozporu s tezí, že i
hospodaření s majetkem státu (tedy mj. soukromoprávní vztahy, na
jejichž jedné straně vystupuje stát) je nepochybně veřejným zájmem (a
to již proto, že jde o hospodaření s penězi vybranými m. j. od daňových
poplatníků, pročež ti mají legitimní nárok kontrolovat jej; k tomu
srov. též maximu priority jednotlivce před státem coby náležitost
právního státu), takže na něj smysl a účel čl. 17 Listiny a čl. 10
Úmluvy dopadá. Ostatně úvaha, že stát by v soukromoprávních vztazích
vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, nereflektuje
důsledně smysl a účel i podústavní úpravy. Do nabytí účinnosti novely
zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 61/2006
Sb. totiž platilo, že povinným subjektem podle zákona o svobodném
přístupu k informacím je též „veřejná instituce
hospodařící s veřejnými prostředky
“. Tím tak zákonodárce zdůraznil explicitně, že otázka hospodaření s
veřejnými prostředky je ve veřejném zájmu, že má podléhat veřejné
kontrole. Legální definice „veřejných prostředků“ je obsažená v § 2
písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění
pozdějších předpisů: „veřejné finance, věci, majetková práva a jiné
majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v
písmenu a)“. I když bylo citovanou novelou informačního zákona sousloví
„hospodařící s veřejnými prostředky“ vypuštěno (§ 2 odst. 1), pak
kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06(viz výše) bylo vysvětleno, že
smyslem bylo garantovat právo na informace vztahující se k působnosti
veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými
prostředky či nikoli. Je třeba si též uvědomit, že názor, že stát by v
soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat
informace, otevírá potenciální prostor pro korupci a další podobné
negativní jevy.
54. Zbývá ještě dodat, že smysl poskytnutí nepravomocných rozsudků může
tkvět i v předvídatelnosti soudních rozhodnutí a může jít též o pramen
interpretace práva, tedy o zdroj právní argumentace. Na tom z logiky
věci nic nemění ani skutečnost, že tyto rozsudky mohou být později
změněny. Koneckonců i pravomocný rozsudek může být zrušen a publikována
bývají i odlišná stanoviska soudců k názoru většinovému.
VI. f)
55. Ústavní soud však nalezl i další důvod podporující závěr o
protiústavnosti napadené právní normy.
56. Uvedený právní předpis nesplňuje podmínku nezbytnosti omezení
základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti i
proto, že bude nezřídka možné dosáhnout sledovaného legitimního cíle
(ochrany citovaných hodnot) využitím jiného prostředku, neomezujícího
základní právo v takové míře (čili popření základního práva na svobodu
projevu nebude nezbytné). Napadená norma tedy nesplňuje (v rámci
poměřování ve vzájemné kolizi stojících ústavních hodnot) podmínku
potřebnosti, tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního
prostředku, zasahujícího do ústavní hodnoty, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak ústavní hodnoty se
nedotýkajícími.
57. Vyjádřeno poněkud jinak, napadená právní norma v tomto smyslu
neobstojí již se zřetelem na její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny, který
přikazuje při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod
šetřit jejich podstatu a smysl. Má-li tedy každý právo na informace,
pak zákon, který právo vyhledávat a šířit informace omezuje (§ 17 odst.
4 Listiny), nemůže toto právo v podstatě anulovat (negovat), a tím je
tedy vyloučit. Napadená norma tudíž nerespektuje princip minimalizace
zásahu do základních práv a svobod v podobě jejich případného omezení a
maximalizace uchování obsahové podstaty práva základního.
58. V této souvislosti lze poukázat především na ustanovení § 7 zákona
o svobodném přístupu k informacím, podle kterého je-li požadovaná
informace v souladu s právními předpisy (zákon č. 412/2005 Sb., o
ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena
za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný
subjekt ji neposkytne. Podle § 8a zákona o svobodném přístupu k
informacím informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy,
soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v
souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu (například §
11 až 16 občanského zákoníku, § 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o
ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů). Podle § 9 zákona o
svobodném přístupu k informacím platí, že pokud je požadovaná informace
obchodním tajemstvím (§ 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník),
povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 10 zákona o svobodném přístupu k
informacím informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným
subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním
nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení, povinný subjekt
podle tohoto zákona neposkytne. Ustanovení § 11 zákona o svobodném
přístupu k informacím pak zakotvuje další omezení práva na informace;
například v odst. 2 písm. c) zakazuje poskytnutí informace, pokud by
tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva
autorského. Ustanovení § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím
pak uvádí, že všechna omezení práva na informace provede povinný
subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných
informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon (právo
odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření; v
odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá).
Obsahem § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím je tak pravidlo
selekce; to odpovídá požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k
informacím bylo vždy uplatněno jen v nejmenším nutném rozsahu. Toliko
toto ustanovení tedy naplňuje a garantuje požadavek minimalizace zásahu
do základního práva či svobody, nikoli napadená norma, která v podstatě
popírá základní právo na informace - v ní uvedeném případě - vůbec.
59. Zde se lze dovolat i důvodové zprávy k těmto ustanovením zákona o
svobodném přístupu k informacím. Tam se praví: „Výjimkou z tohoto
pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně
vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou
na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by
porušily ochranu osobnosti a soukromí osob... Daná ustanovení upravují
výjimky z práva na přístup k informacím, které je vyjádřeno v
předchozích ustanoveních. Omezení práva na přístup k informacím je
založeno ústavně. Listina základních práv a svobod povoluje chránit
informace před poskytnutím "jde-li o opatření demokratické společnosti
nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu a veřejnou
bezpečnost" (Čl. 17 odst. 4 Listiny), popř. vyslovuje pozitivně právo
každého na ochranu osobnosti a na ochranu před neoprávněným
zveřejňováním údajů o své osobě (Čl. 10 Listiny). Předmětné výjimky
(omezení) garantuje zákon tak, že vymezuje kriteria k určení informací,
které povinný subjekt nesmí, popř. nemusí poskytnout.“ (srov.
www.psp.cz)
VI. g)
60. Navrhovatel argumentuje i poukazem na čl. 96 odst. 2 in fine
Ústavy, podle kterého „Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“ V této
souvislosti logicky namítá, že samotný rozsudek je pouze písemným
vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo.
61. Argumentace Nejvyššího správního soudu je v tomto směru značně
nepřesvědčivá. Omezuje se v podstatě jen na deklaraci, že poskytování
informací o rozsudku a podmínky jeho veřejného vyhlášení jsou dva zcela
odlišné právní instituty.
62. Tím však Nejvyšší správní soud opomíjí maximu vnitřní
bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu. Právní řád, založený na
principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s
sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce
odvětvích [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze
dne 29.1.2008 (N 23/48 SbNu 263; 291/2008 Sb.), bod 50]. Z obdobných
principů vycházel přitom ve své judikatuře i samotný Nejvyšší správní
soud. Kupříkladu v rozsudku sp. zn. 2 Afs 81/2004 (dostupný na
www.nssoud.cz) uvedl shodně, že „právní řád, založený na principech
jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně
přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť
upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.“ V
rozsudku sp. zn. 5 Afs 138/2004 (dostupný na www.nssoud.cz) zase
Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Nelze přijmout výklad, podle
něhož mezi veřejnoprávním a soukromoprávním ručením existuje podstatný
rozdíl; to ostatně vyplývá již z rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu (1 Afs 86/2004, příst. www.nssoud.cz).“
63. Není přitom pochyb o tom, že smysl ústavní podmínky veřejného
vyhlášení rozsudku bez výjimky a smysl poskytnutí i nepravomocného
rozsudku je obdobný; t. j. umožnit účast veřejnosti jako záruky veřejné
kontroly justice. Tím se Ústavní sodu zabýval i v předchozím textu
tohoto nálezu (bod 44).
64. Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS
28/04 ze dne 8.11.2005 (N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.), „Obecné právní
vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj
veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání „jest, aby se každý
přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost,
kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost
soudců“ (srov. heslo „Veřejný“, in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha
1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou
dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury
prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně
podává, že „účel, který zákon ustanovením o neveřejnosti hlavního
líčení jedině sleduje jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění
veřejné jeho kontroly.“ V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního
přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před
senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným
dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu“ [srov.
rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu
československé republiky ve věcech trestních (dále jen „Vážný“), XIII,
1932, str. 568]. Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k
závěru, že „účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání
spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního
řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je
jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu
přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti
vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na
něm súčasněné“ (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925,
str. 549).“
65. Navrhovateli je tedy třeba v tomto směru dát za pravdu, že i z
pohledu čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy nemůže obstát apriorní vyloučení
poskytovat nepravomocné rozsudky tomu, kdo o jejich poskytnutí požádá.
VII.
66. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud návrhu vyhověl a slovo
„pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o
svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ke dni
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil, a to pro rozpor s
články 17 odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod a s článkem 10 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v
tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných (poznámka: v
tomto případě ostatně nemůže jít o „rozsudek“ ve smyslu § 11 odst. 4
písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve
znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již
de iure
nebude - v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn - existovat).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vlasta
Formánková, Pavel Holländer, Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský
a Michaela Židlická a k jeho odůvodnění soudkyně Dagmar Lastovecká.