Advanced Search

ve věci návrhu na zruš. slova "pravomocných" v z. č. 106/1999 Sb.


Published: 2010
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508578/ve-vci-nvrhu-na-zru.-slova-%2522pravomocnch%2522-v-z.-.-106-1999-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
123/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2010 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel

Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha,

Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška

Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu Mgr. F. K. Ph.D., na zrušení

slova „pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o

svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,

spojeného s ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího správního soudu

ze dne 29. 4. 2009 č. j. 8 As 50/2008-75,



takto:



Ustanovení v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném

přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje ve

slovu „pravomocných“ ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění:



I.



Průběh řízení a rekapitulace návrhu



1. Dne 17. 7. 2009 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost navrhovatele,

kterou se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29.

4. 2009 č. j. 8 As 50/2008-75, pro porušení svého základního práva na

informace podle čl. 17 Listiny základních práva a svobod (dále též jen

„Listina“).



V tehdejší věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č.

j. 9 Ca 4/2007 43, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra

financí ze dne 30. 10. 2006, č. j. 10/99 897/2006-RK, kterým byl

zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze

dne 29. 9. 2006, č. j. 22/92219/2006/3341IK-255, a současně potvrzeno

toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí

rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně

převedeným Fondem dětí a mládeže v „likvidaci“ podle zákona č. 364/2000

Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, jež nenabyly právní moci. Proti tomuto

rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však

byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší

správní soud dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do

rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li

pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby

touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení

§ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona tedy jednoznačně brání

povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací

činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací v podobě pravomocných

rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona brání poskytování

informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud

nenabyly právní moci. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že mu

nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava ustanovení § 11

odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006,

je šťastná či nikoliv, konstatoval však, že není v rozporu s právem na

informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5

Listiny základních práv a svobod. Omezení práva na informace o

rozhodovací činnosti soudů není v principu založeno na odmítnutí

přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti

soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto

omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v

zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní

rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě

nepravomocných rozsudků), a dále je limitováno i nezbytnými opatřeními

v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné

bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo

morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných

informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci [čl. 10

odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též

jen „Úmluva“)]. Výkon svobody projevu a práva na informace může být

tedy omezen zákonem mj. i v zájmu zachování autority a nestrannosti

soudní moci.



2. Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ustanovení § 11 odst. 4

písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve

znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o svobodném přístupu k

informacím“ nebo „informační zákon“) za použití ústavních principů a

mezí uvedených v čl. 17 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a

svobod, a to v konkrétní věci žádosti stěžovatele o poskytnutí

nepravomocných rozsudků soudů. Ministerstvo financí odepřelo poskytnout

stěžovateli kopie rozsudků ve věcech, jichž se v postavení účastníka

řízení účastnilo, s poukazem na jejich nepravomocný charakter.

Stěžovatel se domnívá, že rozsudky jako výsledky rozhodovací činnosti

soudů jsou - až na zákonem úzce stanovené výjimky - veřejné. Uvedené

platí tím spíše, pokud jsou informace o nich vyžadovány od orgánu

veřejné moci, který v řízení jim předcházejícímu jednal ve sporu o

majetek státu. Samotná otázka právní moci rozsudku není podle názoru

stěžovatele kritériem, které by bylo schopno naplnit materiální

podmínky omezení práva na informace podle článku čl. 17 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod. Takové omezení se zpronevěřuje nejen

základnímu politickému právu stěžovatele, ale i historickému smyslu a

účelu veřejnosti soudního rozhodování, která má dlouhodobě přispívat k

důvěře v předvídatelnost, transparentnost a spravedlnost samotného

systému justice.



3. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení části

ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k

informacím, a to konkrétně slova „pravomocných“.



4. První senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní

stížnosti navrhovatelů podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním

soudu“), neboť uplatněním napadeného ustanovení nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti. Formální předpoklady jejího

projednání podle § 43 odst. 1 jsou splněny a ústavní stížnost nebyla

shledána zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) citovaného

zákona. Proto první senát ve smyslu § 78 odst. 1 tohoto zákona řízení o

ústavní stížnosti přerušil (usnesením ze dne 4.1.2010 sp. zn. I. ÚS

1885/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) a návrh

na zrušení shora citovaných ustanovení zákona, postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České

republiky (dále jen „Ústava“).



II.



Rekapitulace vyjádření účastníků řízení



5. Ústavní soud vyžádal v souladu s ust. § 69 zákona o Ústavním soudu

vyjádření účastníků řízení - obou komor Parlamentu.



6. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření k návrhu jen zrekapitulovala

průběh zákonodárného procesu vedoucí k přijetí zákona zakotvujícího

napadené ustanovení, a uvedla, že zákonodárný sbor jednal v

přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a s naším právním

řádem. Závěrem vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.



7. Senát ve svém vyjádření k návrhu zrekapituloval průběh zákonodárného

procesu vedoucí k přijetí zákona zakotvujícího napadené ustanovení.

Mimo jiné uvedl, že k předmětnému § 11 odst. 4 písm. b) zákona o

svobodném přístupu k informacím byl Senátem schválen pozměňovací návrh,

který projednávanou zákonnou předlohu věcně rozšiřoval tak, aby

žadatelům o informace mohla být namísto navrhovaných pravomocných

rozsudků poskytována všechna pravomocná rozhodnutí soudů. V žádném z

diskusních příspěvků, které byly v průběhu jednání Senátu k obsahu

návrhu zákona předneseny, nezaznělo zpochybnění ústavnosti postupu

omezit poskytování soudních rozhodnutí pouze na ta, která nabyla právní

moci. Senát projednal návrh zákona obsahující navrhovatelem napadenou

část ustanoveny § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k

informacím v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným

způsobem. Namítaný rozpor předmětného zákonného ustanovení s čl. 17

odst. 4 Listiny základních práv a svobod Senát při jednání o něm

neshledal. Senát vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.



8. Ústavní soud si vyžádal (podle ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) i vyjádření ministerstva spravedlnosti,

které se však ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.



III.



Dikce napadeného ustanovení zákona



9. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k

informacím zní: Povinné subjekty dále neposkytnou informace o

rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků.“



IV.



Aktivní legitimace navrhovatelů



10. Aktivní legitimaci navrhovatele k podání posuzovaného návrhu je

dovoditelná z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Navrhovatel tak

splňuje vymezené podmínky aktivní legitimace k podání předmětného

návrhu k Ústavnímu soudu.



V.



Ústavní konformita legislativního procesu



11. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud - kromě

posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony - zjišťuje, zda

byl zákon přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem.



12. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu legislativního

procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není

s ohledem na principy procesní ekonomie nutné tuto otázku blíže zkoumat

a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou

sněmovnou a Senátem, formální ověření průběhu legislativního procesu z

veřejně dostupného informačního zdroje na http://www.psp.cz.



13. Napadené znění § 11 odst. 4 písm. b) bylo vloženo do zákona o

svobodném přístupu k informacím novelou provedenou zákonem č. 61/2006

Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k

informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o

právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně

některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a

zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších

předpisů, (sněmovní tisk č. 991). Tento zákon byl přijat Poslaneckou

sněmovnou dne 14.10.2005. Senát vrátil Poslanecké sněmovně zákon s

pozměňovacími návrhy (usnesení č. 250), avšak Poslanecká sněmovna

setrvala na původním návrhu zákona (usnesení č. 2153). Zákon byl

vyhlášen ve Sbírce zákonu v částce 26 pod číslem 61/2006 Sb. Ústavní

soud tudíž konstatuje, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



VI.



Hodnocení Ústavního soudu



VI. a)



14. Navrhovatel nejdříve Ústavnímu soudu předkládá alternativu, že § 11

odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím by bylo možné

považovat za vyložitelné v tom smyslu, že nezakazuje poskytnout

nepravomocné rozsudky soudů. Opačný výklad (zastávaný mj. Nejvyšším

správním soudem v rozsudku ze dne 29.4.2009 č. j. 8 As 50/2008-75)

považuje navrhovatel za „příliš restriktivní“.



15. V řízení tak navrhovatel nejdříve předložil otázku interpretace

ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k

informacím v tom smyslu, zda skutečně zakazuje či nezakazuje

nepravomocné rozsudky soudů poskytnout.



16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)

zákona o svobodném přístupu k informacím není ústavněkonformně

vyložitelné, pokud jde o možnost poskytnout k informaci nepravomocné

rozsudky soudů. Zákonodárce totiž v § 11 odst. 4 písm. b) zákona o

svobodném přístupu k informacím používá výčet taxativní. Tedy,

poskytnout informace o rozhodovací činnosti soudů lze pouze v podobě

rozsudků pravomocných. Z toho arg.



a contrario

(nepřímo) plyne zákaz poskytnout informace o jiné rozhodovací činnosti,

tj. včetně nepravomocných rozsudků. V opačném případě by textuálně

zakotvené dovolení poskytnout informace o rozhodovací činnosti soudů

jen v podobě pravomocných rozsudků ztrácelo jakýkoli rozumný smysl.

Opačný výklad by nemohl být přijat ani aplikací pravidla ústavně

konformního výkladu, neboť - jak ostatně plyne z judikatury Ústavního

soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29.1.2008 (N 23/48

SbNU 263; 291/2008 Sb.)*, bod 31] - toto pravidlo je aplikovatelné až v

situaci dvojího (či vícerého) možného výkladu právního předpisu; jinak

by se již logicky nejednalo o výklad práva, ale o tvorbu zákona. Pro

úplnost Ústavní soud uvádí, že tento (jediný možný) výklad nemůže být

výkladem restriktivním (jak se mylně domnívá navrhovatel), neboť se

naopak opírá o doslovné (a taxativně formulované) znění § 11 odst. 4

písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Restriktivní výklad

znamená, že jazykový projev je zákonodárcem míněn s užším dosahem, než

odpovídá doslovnému znění, použitý výraz označuje tedy více, než

zákonodárce ve skutečnosti zamýšlel.



17. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na relevantní část

odůvodnění shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu: „Dne

23. 3. 2006 nabylo účinnosti ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)

informačního zákona, ve znění účinném v rozhodné době, podle něhož

povinné subjekty neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s

výjimkou pravomocných rozsudků. Novela informačního zákona (zákon č.

61/2006 Sb.) připojila k textu původního ustanovení § 11 odst. 4 písm.

b) informačního zákona („povinné subjekty dále neposkytnou informace o

rozhodovací činnosti soudů“) povinným subjektům s účinností od 23. 3.

2006 jednoznačnou povinnost, a to zpřístupňovat pravomocné rozsudky.

Nejde však o bezvýznamné upřesnění ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)

informačního zákona jen v tom směru, že povinné subjekty musí

zpřístupnit pravomocné rozsudky soudů. Tato novela má závažné důsledky

i pro vymezení pojmu „rozhodovací činnost soudů“ ve vztahu k rozsahu

informační povinnosti příslušných subjektů. Písemná vyhotovení rozsudků

jsou vždy výstupem rozhodovací činnosti soudů, nesoucí nutně informace

o této jejich činnosti v konkrétní věci (výrok i odůvodnění rozsudku).

Za rozhodovací činnost ve smyslu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b)

informačního zákona je proto třeba považovat nejen postup soudů v

řízení a jejich úkony směřující ke zjištění skutkového stavu věci a k

jeho právnímu posouzení, ale i vlastní rozhodování soudů, resp.

rozhodnutí ve věci samé. Z dikce „povinné subjekty dále neposkytnou

informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných

rozsudků“ pak vyplývá, že pravomocné rozsudky, resp. výsledky

rozhodovací činnosti soudů ve formě pravomocných rozsudků, jsou jako

výjimky z této činnosti přímo ze zákona nutnou součástí rozhodovací

činnosti soudů (do rozhodovací činnosti soudů tedy již pojmově patří

pravomocné rozsudky). Pokud pak jde o rozsudky nepravomocné, nutno i

zde dojít k závěru, že do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i

tyto rozsudky (jsou li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů,

není jediný důvod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné,

ba naopak). Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona

jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv

informací o rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou poskytnutí informací

v podobě pravomocných rozsudků). Tím spíše pak ustanovení tohoto zákona

brání poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě

rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Je tomu tak proto, že pokud

jsou předmětem zákonné výluky informace o rozhodovací činnosti soudů

jako takové (s výjimkou pravomocných rozsudků), nelze poskytovat ani

informace o této činnosti zakotvené v rozsudcích nepravomocných

(argumentum a contrario, kterým se odhaluje smysl právní normy podle

pravidel formální logiky)...“



VI. b)



18. Z hlediska obsahu návrhu navrhovatele tak vyvstala otázka ústavní

konformity samotné normy, která zakazuje poskytnutí nepravomocných

rozsudků, avšak současně dovoluje poskytnutí rozsudků pravomocných

(dále též jako „napadená norma“).



19. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dovodil ústavní

souladnost napadené právní normy.



20. Navrhovatel naopak na podporu svého závěru o protiústavnosti

napadené normy uvádí v podstatě následující. Požadavkem na poskytnutí

nepravomocných rozsudků, které navrhovatel hodlal použít jako pramen

interpretace práva a zdroj právní argumentace, nemohlo v žádném případě

dojít k zásahu do průběhu soudního procesu či do vlastní rozhodovací

činnosti soudu. Pokud by zpřístupnění nepravomocných rozhodnutí mělo

ohrozit rozhodovací činnost soudu, neměla a nemohla by být taková

rozhodnutí z téhož důvodu ani veřejně vyhlašována. Pokud by mohlo

skutečně dojít ke střetu s právem na ochranu osobnosti, s právem na

ochranu osobních údajů či soukromí, je nutné hledat řešení nejprve

pomocí jiných méně omezujících právních institutů či právních norem, a

teprve poté, co by se toto nezdařilo, aplikovat ustanovení omezující

právo na informace. V případě např. práva na ochranu osobních údajů či

soukromí obsahuje ustanovení poskytující dostatečnou ochranu těchto

práv již samotný zákon o svobodném přístupu k informacím v § 8a, který

odkazuje na právní předpisy upravující jejich ochranu. Další

dostatečnou ochranu či „pojistku" obsahuje ustanovení § 12 zákona o

svobodném přístupu k informacím. Argument Nejvyššího správního soudu,

že tato nepravomocná rozhodnutí mohou doznat v důsledku jejich přezkumu

podstatných změn, je relevantní, ale je to fakt, se kterým musí žadatel

počítat a podle toho s informací naložit. Žadatel musí v takovém

případě vědět, že nepravomocné rozhodnutí není nezměnitelné a není

konečné, ale nemůže to být důvod pro odepření poskytnutí tohoto

rozhodnutí jako informace. Jako pramen interpretace práva jsou

publikována nejen konečná rozhodnutí, ale např. i odlišná stanoviska ať

už nadepsaného soudu nebo např. Evropského soudu pro lidská práva.

Navíc i pravomocný rozsudek nemusí být konečným rozhodnutím ve věci,

neboť může být zrušen např. rozhodnutím Nejvyššího soudu nebo Ústavního

soudu. Pokud je soudní řízení ovládáno zásadou veřejnosti a rozsudek se

bez výjimky vyhlašuje veřejně, údaje týkající se pravomocně

neskončeného soudního řízení de facto zveřejněny jsou (ať už během

samotného řízení, či vyhlášením rozsudku) a samotný rozsudek je už

pouze písemným vyhotovením toho, co již bylo vyhlášeno.



VI. c)



21. Ústavní soud - nevázaje se odůvodněním návrhu, nýbrž toliko jeho

petitem - přistoupil ke zkoumání ústavnosti napadené normy.



22. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny platí, že „Svoboda projevu a právo na

informace jsou zaručeny.“ Dle čl. 17 odst. 2 Listiny platí, že „Každý

má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo

jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat

ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“ Dle čl. 17 odst. 5

Listiny platí, že „Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou

povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti.

Podmínky a provedení stanoví zákon.“



23. Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy platí, že „Každý má právo na svobodu

projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a

rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez

ohledu na hranice...“



24. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k

informacím neumožňuje poskytnout informaci o rozhodovací činnosti soudů

v podobě nepravomocných rozsudků. Tím zasahuje do základního práva

jednotlivce na informace (podle čl. 17 Listiny) a do základní svobody

jednotlivce přijímat informace (podle čl. 10 Úmluvy) a omezuje je.



25. V této souvislosti je namístě poukázat i na obecnější judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na informace.

Odkázat lze na rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti Sdružení Jihočeské

Matky v. Česká republiky ze dne 10.7.2006, stížnost č. 19101/03, které

spočívá ve výslovném uznání aplikovatelnosti článku 10 Evropské úmluvy

v případech odmítnutí žádosti o přístup k veřejným nebo správním

dokumentům (srov. Parlamentní institut: Přístup nevládních neziskových

organizací k soudům ve vybraných členských státech EU v případech, kdy

je diskriminací ohrožen větší počet osob, dostupné na

http://www.psp.cz/cgi-bin/win/kps/pi/prace/pi-5-269.pdf). Rovněž lze

citovat např. rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku ze dne

24.4.2008, č. stížnosti 17107/05, v němž byla reprodukci obžaloby

novinářem poskytnuta ochrana s ohledem na (mimo jiné) právo

(veřejnosti) přijímat informace podle čl. 10 Úmluvy.



26. Koneckonců ani Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku

nezpochybňuje, že napadená norma je zásahem do čl. 17 Listiny a čl. 10

Úmluvy.



27. Nikoli však každé omezení základního práva jednotlivce je

protiústavní. Výslovně to předvídá čl. 17 odst. 4 Listiny: „Svobodu

projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li

o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a

svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu

veřejného zdraví a mravnosti.“ Obdobně hovoří čl. 10 odst. 2 Úmluvy:

„Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může

podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které

stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu

národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,

ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky,

ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací

nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“



28. Čili, zásah do práv plynoucích z čl. 17 Listiny a z čl. 10 odst. 1

Úmluvy poruší Listinu a Úmluvu tehdy, pokud nebude splňovat požadavky

stanovené v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Musí být

tudíž zjištěno, zda byl zásah „stanovený zákonem“, zda sledoval jeden

nebo více legitimních cílů zakotvených v těchto ustanovení a zda byl

„nezbytný v demokratické společnosti“, aby těchto cílů dosáhl.



29. S ohledem na existenci § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném

přístupu k informacím není sporu, že zásah je „stanovený zákonem“ ve

smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy.



30. Rovněž podmínku legitimního cíle považuje Ústavní soud za

naplněnou. Dotčený zásah může být nazírán jako sloužící k ochraně

hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4 Listiny a v čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

Potud Ústavní soud souhlasí s odůvodněním citovaného rozsudku

Nejvyššího správního soudu.



31. Nicméně, Ústavní soud je názoru, že napadená norma nesplňuje

podmínku nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v

demokratické společnosti.



32. Evropský soud pro lidská práva trvale zastává názor, že v článku 10

odst. 2 Úmluvy obsažené přídavné jméno „nezbytné“ v sobě obsahuje

existenci „naléhavé společenské potřeby“ [viz rozsudek ve věci Lingens,

1986, citovaný kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 606/03

ze dne 19. 4. 2004 (U 23/33 SbNU 453)].



33. Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v

konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad

citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence „naléhavé

společenské potřeby“ na omezení základního práva (dále též jako „tato

teze“). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle

okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení

základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.



34. Ostatně tato teze plyne i z judikatury Ústavního soudu. Kupříkladu

v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 17/10 SbNU 113)

Ústavní soud konstatoval, že "Při střetu základního politického práva

na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého

života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude vždy

věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého

jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla

bezdůvodně dána přednost před právem druhým.".



35. Koneckonců, tuto tezi vyslovil i správní soud k dané problematice,

konkrétně Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 23. 2. 2007, sp. zn.

10 Ca 144/2005 (dostupný v systému ASPI), který přitom Nejvyšší správní

soud ve výše uvedeném rozsudku citoval. Městský soud v tomto kontextu

přiléhavě uvedl, že „Případný střet práva na informace s jiným

základním lidským právem... je nutno vzhledem ke konkrétnímu případu

posoudit, kterému z těchto práv v dané konkrétní věci má být dána

přednost... Požadavek na poskytnutí anonymizovaných pravomocných

rozsudků ve věcech určitého druhu nemůže být proto odmítnut obecně s

tím, že jde o informace o „rozhodovací činnosti soudů“... ale je nutno

nezbytnost a konkrétní důvod vedoucí k omezení práva na takovou

informaci jednoznačně zjistit a posoudit, zda v daném případě je

omezení tohoto práva nezbytné.“



36. Tato teze plyne i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Kupříkladu v rozsudku ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku ze dne

24.4.2008, č. stížnosti 17107/05 (dostupný v systému ASPI) [řešícím

případ zveřejnění textu obžaloby novinářem před jejím oficiálním

přednesením v rámci konkrétního řízení] bylo konstatováno: „32. Soud

tak musí nyní zjistit, zda sporný zásah odpovídá „naléhavé společenské

potřebě“, zda byl přiměřený sledovaným legitimním cílům a zda důvody,

jichž se dovolávají vnitrostátní orgány za účelem jeho odůvodnění, se

jeví jako „relevantní a dostatečné“... 33. Pokud jde o okolnosti

projednávaného případu, Soud nejprve podotýká, že článek, na jehož

základě byl stěžovatel odsouzen, evidentně pojednával o otázce obecného

zájmu.... 35. Je nutno zjistit, zda v konkrétních okolnostech

projednávaného případu zájem na informování veřejnosti převažoval nad

„povinnostmi a odpovědností“...“ V tomto rozsudku Evropský soud pro

lidská práva na úvod svého přezkumu vytýčil, že „31. Především nelze

mít za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem

dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných

časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové. Poslání

médií rozšiřovat takové informace a myšlenky odpovídá právo veřejnosti

je přijímat.“ Tento názor lze aplikovat i na tuto souzenou věc, neboť

jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou

informaci (



a contrario

jeho zveřejnění v novinách a následná debatě o něm, čehož se týkal

citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku). Lze

citovat i známý rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci

Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26.4.1979 (srov. např.

Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 1. české

vydání, IFEC, Praha, 2003, str. 477 - 482), který se týkal zákazu

publikovat informace o probíhajících občanskoprávních řízeních,

uloženého danému periodiku. Evropský soud pro lidská práva v tomto

rozsudku dovodil, že zásah do svobody projevu neodpovídal naléhavé

společenské potřebě, která by převažovala nad veřejným zájem, jenž se

pojí se svobodou projevu; neopíral se z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy

o dostatečné důvody a nebyl ani přiměřený sledovanému cíli, ani

nezbytný v demokratické společnosti k zachování autority soudní moci.

Posledně citovaný případ řešený Evropským soudem pro lidská práva

dopadá tím spíše i na nyní souzenou věc, kdy jde - jak již bylo uvedeno

- pouze o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o informaci

(oproti jeho zveřejnění v novinách a eventuálně tam hodnotící úsudek).



37. Tato teze byla rovněž vyslovena kupříkladu v doporučení Výboru

ministrů Rady Evropy Rec(2003)13, o poskytování informací vztahujících

se k trestnímu řízení prostřednictvím médií (srov. např.: „...Po

zvážení případných protichůdných zájmů chráněných články 6, 8 a 10

Úmluvy a potřeby zajistit rovnováhu mezi uvedenými právy s ohledem na

okolnosti každého konkrétního případu, aniž by byla opomíjena kontrolní

funkce Evropského soudu pro lidská práva při zajišťování závazků

vyplývajících z Úmluvy...” - citováno ze shora uvedeného rozsudku ve

věci Campos Daâmaso proti Portugalsku).



38. S touto tezí je však napadená norma ve zjevném rozporu. Neumožňuje

totiž zkoumat v každém konkrétním případě (pohledem okolností dané

věci) existenci „naléhavé společenské potřeby“ omezení základního práva

(tedy nezbytnost omezení základního práva). Napadená norma značí, že

vždy (automaticky) - v případě existence zákona a legitimního cíle

omezení základního práva jednotlivce na informace (na poskytnutí

nepravomocného rozsudku), tedy hodnot citovaných v čl. 17 odst. 4

Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy - budou upřednostněny tyto hodnoty

oproti základnímu právu jednotlivce na svobodu projevu ve formě práva

na informace; napadená norma tedy v každém případě (



a priori

) základní právo jednotlivce prolamuje. Tím též (důsledně vzato) popírá

notorietu [mj. vyplývající z judikatury Ústavního soudu, srov. např.

nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9.10.1996 (N 99/6 SbNU

213;280/1996 Sb.)], že ústavní hodnoty (včetně ústavních práv) jsou



prima facie

rovnocenné. Napadená norma tak z podmínky nezbytnosti omezení

základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti v

podstatě činí postulát nepřezkoumatelný, neboť její posouzení - se

zřetelem na okolnosti konkrétního případu - důsledně vzato vylučuje.



39. V této souvislosti je třeba připomenout, že svoboda projevu -

včetně v ní podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažená svoboda přijímat

informace - představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické

společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že

právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem

(mj.) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou

částí svobody tisku. Fungování tisku zahrnuje vytváření fóra pro

veřejnou diskusi. Realizace této funkce však není omezena jen na média

a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro

veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k

jednotlivcům. Účel dané činnosti, tj. sbírat informace, lze tudíž

považovat za jeden ze zásadních prvků informované společnosti.

Důležitou roli hraje občanská společnost v diskuzi o veřejných

otázkách. Je nepochybné, že nepravomocný rozsudek může řešit

záležitosti veřejného zájmu; žadatelé o informace totiž jsou či alespoň

mohou být zainteresováni na legitimním sběru informací o těchto

záležitostech. Jejich cílem může být takové informace sdělit

veřejnosti, a tím přispět k veřejné diskusi, jež v demokratickém

právním státě nejen legitimní, nýbrž i nezbytná. Monopol na informace,

který požívá soud, tak představuje formu cenzury sui generis. V

důsledku cenzury informačního monopolu může dojít k zásahu do výkonu

kontrolní funkce, která přísluší i občanské společnosti, neboť může mít

obdobnou funkci jako tisk. Překážky vytvořené za účelem zabránit

přístupu k informacím veřejného zájmu mohou odradit i ty, kdo pracují v

médiích a obdobných oblastech od jejich vyhledávání. V důsledku toho by

nebyli schopni nadále plnit svou roli veřejné kontroly a jejich

schopnost poskytovat přesné a spolehlivé informace by byla nepříznivě

ovlivněna. Řečeno poněkud konkrétněji, například ve vztahu k trestnímu

řízení, Výbor ministrů Rady Evropy přijal doporučení Rec(2003)13, o

poskytování informací vztahujících se k trestnímu řízení

prostřednictvím médií, ve kterém správně připomíná, že s ohledem na

právo veřejnosti přijímat informace mají média právo veřejnost

informovat, a zdůrazňuje význam reportáží o trestních řízeních, které

média připravují za účelem informování veřejnosti, a umožnění

veřejnosti realizovat její právo na dohled nad fungováním trestního

soudnictví. Ostatně v příloze k doporučení je uvedeno mj. právo

veřejnosti přijímat informace o činnosti orgánů činných v trestním

řízení prostřednictvím médií, které v sobě zahrnuje právo novinářů na

svobodné podávání zpráv o fungování trestního soudnictví (srov. shora

citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Campos

Daâmaso proti Portugalsku). Není důvodu se nedomnívat, že lze tyto

argumenty mutatis mutandis vztáhnout nejen na tisk, ale i na možnost

přístupu občanské společnosti k informacím veřejného zájmu.



40. Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že bude nutné zkoumat v každé

jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky

nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na informace, tedy zde

i omezením práva na poskytnutí rozsudku nepravomocného.



VI. d)



41. Na existující názor, že zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků je

opodstatněn ústavní hodnotou ochrany nezávislosti a nestrannosti soudní

moci, je reagováno již shora uvedenou argumentací (srov. bod 33 a násl.

tohoto nálezu). Nelze totiž



a priori

vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva na

takovou informaci převažovat nad jinou chráněnou ústavní hodnotou, tj.

že nebude dána existence „naléhavé společenské potřeby“ na omezení

základního práva. Tu nelze nevidět, že ústavní hodnoty (včetně

ústavních práv) jsou



prima facie

rovnocenné (srov. bod 38 tohoto nálezu). Je třeba reflektovat i

judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž nelze mít a

priori za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem

dřívějších či současně probíhajících debat jinde, ať již v odborných

časopisech, celostátním tisku či na veřejnosti jako takové (srov. bod

36 tohoto nálezu).



42. Přitom veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (t. j.

automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní

moci. Platí presumpce, že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci

o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními

kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován), garantujícími jeho

schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na

event. názoru vysloveném ve veřejném prostoru [ostatně soudci např.

skládají slib, že m. j. budou v souladu se svým nejlepším vědomím a

svědomím rozhodovat nezávisle a nestranně - srov. § 62 odst. 1 zákona o

soudech a soudcích a ostatně též § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Obdobného

názoru je ostatně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (srov.

např. shora citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku:

„Krom toho, ve věci nemohl rozhodovat žádný soudce, který by nebyl

kariérním soudcem, což snižovalo riziko, že by články, jako byl článek

dotčený v původním řízení, ovlivnily výsledek řízení... Samotný soud v

Esposende uznal, že uveřejnění sporného článku nijak nenarušilo průběh

šetření... Vláda navíc neupřesnila, jak uveřejnění sporného článku

bývalo mohlo narušit dotčené šetření...“).



43. Nehledě na to, veřejná diskuse o věci řešené nepravomocným

rozsudkem může naopak přispět k nezávislému a nestrannému rozhodování,

neboť někdy může odhalit existenci nepřípustných vlivů na soudcovské

rozhodování. To je právě jedním ze smyslů základního práva na informace

jako derivátu svobody projevu. Legitimním cílem veřejné diskuse je

veřejná kontrolovatelnost konání spravedlnosti, souzení za bílého dne,

nikoli v temnu neveřejného soudního řízení. Naopak souzení nedostatečně

veřejné je způsobilé snížit autoritu soudní moci, neboť může generovat

podezření veřejnosti, že „je co skrývat“ (ve smyslu konání

nespravedlnosti). Bez důvěry není řádný výkon veřejné moci v

demokratickém státě možný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou

výkonu demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty

veřejné moci chránit; důvěra v soudní rozhodování patří mezi základní

mimoprávní atributy právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02

ze dne 11.11.2003 (N 131/31 SbNU 173)]. Autoritu soudní moci ostatně

označuje za veřejný zájem - způsobilý omezit základní právo či svobodu

- i sama Úmluva o ochraně lidských práv a svobod v čl. 10 odst. 2.

Orgány veřejné moci musí tak přihlížet k tomu, jaká očekávání svým

postupem a činností vyvolávají. V důsledku cenzury informačního

monopolu (v podobě paušálního zákazu poskytnout nepravomocné rozsudky)

tedy může dojít k zásahu do výkonu funkcí veřejné kontroly, která

přísluší nejen tisku, ale i občanské společnosti, a ve svých důsledcích

i k narušení autority soudní moci. Apriorní (nelimitované) vyloučení

veřejné kontroly neposkytnutím i nepravomocných rozsudků by proto bylo

výrazem neadekvátního pochopení smyslu základního práva na informace a

svobody projevu ve vztahu k veřejné moci, a nedostatečnou reflexí

smyslu veřejné kontroly veřejné moci. I soud je mocenský orgán, který

vykonává moc ve státu, takže podléhá veřejné kontrole.



44. Ostatně i proto platí ústavní příkaz čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy,

podle kterého „Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“. Samotný rozsudek

je v podstatě písemným vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo

(srov. též text níže); měl-li by tak být racionálně obhajitelný

paušální zákaz poskytnutí nepravomocných rozsudků z důvodu ochrany

nezávislosti a nestrannosti soudní moci, musel by - logicky - platit z

téhož důvodu též zákaz veřejného vyhlášení rozsudku (na prvním stupni)

vůbec.



45. Lze uvažovat i tak, že případná veřejná diskuse (zejména odborná),

nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou

argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v

pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do

nezávislosti a nestrannosti soudní moci; ostatně i podle § 82 odst. 2

zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích, ve znění pozdějších zákonů,

je soudce povinen dbát soustavným vzděláváním o prohlubování svých

odborných právních a dalších znalostí potřebných pro řádný výkon

funkce.



46. Hypotetické mínění obhajující - z důvodu ochrany nezávislosti a

nestrannosti soudní moci - generální zákaz poskytnutí nepravomocných

rozsudků a současně paušálně připouštějící poskytnutí pravomocných

rozsudků, naráží též na logickou úvahu, že i pravomocné rozsudky mohou

být reálně změněny; to se též relativně často děje, cestou mimořádných

opravných prostředků či ústavní stížnosti nebo stížnosti k Evropskému

soudu pro lidská práva.



VI. e)



47. Existuje i názor, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec

neměl být osobou povinnou poskytovat informace, a že pokud nepravomocný

rozsudek řeší soukromoprávní vztah mezi státem (disponujícím tak v

soudním řízení rovným postavením jako každý jiný účastník řízení) a

fyzickou či právnickou osobou, stát by neměl mít - dokonce nikdy -

povinnost nepravomocné rozsudky poskytovat; je-li z titulu účastenství

v řízení požadováno od státu poskytnutí nepravomocného rozsudku, pak by

stát - v takovém případě - musel nést větší míru povinností než druhý

účastník řízení. Míry povinností jsou ale dány občanským soudním řádem

a jsou pro obě strany soukromoprávního sporu stejné.



48. Takový závěr se však míjí se shora uvedenou ústavněprávní

argumentací, která stojí na tom, že v případě kolize ústavních hodnot

je třeba je řešit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci).



49. Uvedený názor dále vychází z nepřípadné premisy, že poskytnutí

nepravomocného rozsudku je požadováno od státu v postavení účastníka

řízení před obecným soudem v soukromoprávním sporu z titulu takového

účastenství v soudním řízení. Základní práva (tedy i právo na

informace) jsou však veřejnými subjektivními právy, tedy adresátem

povinností (tj. dbát těchto práv a chránit je, t.j. pozitivně něco

činit) je veřejná moc. Poskytnutí nepravomocného rozsudku je požadováno

od státu jako od nositele veřejné moci, protože požadovaná informace

(nepravomocný rozsudek) je výsledkem rozhodovací pravomoci, tedy

výsledkem realizace veřejné moci (nikoli soukromoprávních úkonů). Proto

by v případě povinnosti vyhovět požadavku o poskytnutí takové informace

stát nenesl větší míru povinností než druhý účastník řízení; taková

povinnost státu - jako vrchnosti - je totiž založena zcela jiným

právním titulem, který se netýká jeho právního postavení účastníka

řízení ve vlastním soukromoprávním sporu.



50. Závěru, že adresátem základního práva na informace podle čl. 17

Listiny základních práv a svobod není stát jako účastník

soukromoprávního soudního řízení, nýbrž stát jako nositel veřejné moci,

se nepříčí ani názor, že nejen soud, ale i jiný státní orgán - např.

vystupující předtím jako účastník soudního řízení - bude mít povinnost

poskytnout nepravomocný rozsudek, pokud jej o to žadatel požádá, a on

bude mít požadovanou informaci k dispozici. Adresátem základního práva

na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je stát

(jako nositel státní moci), nikoli soud či jiný státní orgán. Pokud

tedy existuje právo na poskytnutí informace a tomu odpovídající

povinnost státu informaci poskytnout, pak z hlediska smyslu a účelu

tohoto práva je nerozhodné, který státní orgán požadovaný údaj

poskytne. Takový jiný státní orgán (v případě navrhovatele Ministerstvo

financí) bude vystupovat jako orgán státní moci, stejně jako soud, v

obou případech půjde o orgán téhož (státu). Tím je též vymezen rozdíl

mezi hypotetickou situací, kdy by v občanskoprávním řízení nevystupoval

jako účastník stát, nýbrž kupř. dvě fyzické osoby; v takovém případě by

pak nemohlo být umožněno vyžadovat informaci (nepravomocný rozsudek) od

účastníka řízení, tedy od osoby soukromé.



51. Koneckonců, povinnost poskytnout nepravomocný rozsudek stěží může

být (z povahy věci) porušením principu rovnosti zbraní, rovností

procesního postavení podle občanského soudního řádu. Jde o akt mimo

rámec občanského soudního řízení, s ním nijak nesouvisející. Jde o

realizaci veřejnoprávní povinnosti opírající se o jiný právní předpis

než o normu soukromoprávní (tato povinnost je založena právem správním

a právem ústavním). Ostatně, i kdyby neplatilo uvedené shora, nebylo by

tím nijak zasahováno do procesních práv účastníka řízení podle

občanského soudního řádu. Smyslem a účelem principu rovnosti zbraní,

rovných práv a povinností v civilním (a jiném) řízení před státním

orgánem je garantovat podmínky pro spravedlivý výsledek řízení; ten by

totiž mohl absentovat, jestliže by jedna ze stran byla v procesu

znevýhodněna (typicky nemožností překládat vlastní tvrzení a důkazy

apod.). O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.



52. Lze též uvést, že co do smyslu a účelu základního práva na

informace není (v zásadě) podstatné, zda se nepravomocný rozsudek týká

soukromoprávního sporu (např. mezi státem jako vlastníkem a třetí

osobou aj.) nebo věci veřejnoprávní. Smyslem a účelem práva na

informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci;

ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní

kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v

rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném

případě jde o autoritativní rozhodování o právech povinnostech osob,

které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17

Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních

sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu)

zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání

věci veřejného zájmu; veřejnost pak bude kontrolovat nejen samotné

počínání soudu, ale bude mít zájem znát, příp. hodnotit skutkové

informace o tom, co se událo před zahájením soudního řízení, kupř. o

hospodaření státu. Veřejný zájem je možné shledávat - jak ostatně

konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne

24.1.2007 (N 10/44 SbNU 129) - i v činnosti státu v podobě hospodaření

s majetkem státu; hospodaření s majetkem státu se m. j. děje uzavíráním

soukromoprávních smluv, což v budoucnu může generovat právě i

soukromoprávní spory. V citovaném nálezu Ústavní soud mj. aproboval

názor Nejvyššího správního soudu v tehdejším řízení, dle kterého

jednání státního podniku lze kvalifikovat jako jednání ve veřejném

zájmu z důvodu podnikání s využitím státem svěřeného majetku. Ústavní

soud v citovaném nálezu poukázal též na názory části odborné

literatury, dle které je možné pod pojem „veřejná instituce hospodařící

s veřejnými prostředky“ ve smyslu zákona o svobodném přístupu k

informacím (a tedy pod subjekt povinným poskytnout informace) zahrnout

i obchodní společnosti zakládané státem.



53. Mínění, že stát by v soukromoprávních vztazích vůbec neměl být

osobou povinnou poskytovat informace, je tedy v rozporu s tezí, že i

hospodaření s majetkem státu (tedy mj. soukromoprávní vztahy, na

jejichž jedné straně vystupuje stát) je nepochybně veřejným zájmem (a

to již proto, že jde o hospodaření s penězi vybranými m. j. od daňových

poplatníků, pročež ti mají legitimní nárok kontrolovat jej; k tomu

srov. též maximu priority jednotlivce před státem coby náležitost

právního státu), takže na něj smysl a účel čl. 17 Listiny a čl. 10

Úmluvy dopadá. Ostatně úvaha, že stát by v soukromoprávních vztazích

vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat informace, nereflektuje

důsledně smysl a účel i podústavní úpravy. Do nabytí účinnosti novely

zákona o svobodném přístupu k informacím provedenou zákonem č. 61/2006

Sb. totiž platilo, že povinným subjektem podle zákona o svobodném

přístupu k informacím je též „veřejná instituce



hospodařící s veřejnými prostředky

“. Tím tak zákonodárce zdůraznil explicitně, že otázka hospodaření s

veřejnými prostředky je ve veřejném zájmu, že má podléhat veřejné

kontrole. Legální definice „veřejných prostředků“ je obsažená v § 2

písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění

pozdějších předpisů: „veřejné finance, věci, majetková práva a jiné

majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v

písmenu a)“. I když bylo citovanou novelou informačního zákona sousloví

„hospodařící s veřejnými prostředky“ vypuštěno (§ 2 odst. 1), pak

kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06(viz výše) bylo vysvětleno, že

smyslem bylo garantovat právo na informace vztahující se k působnosti

veřejné instituce bez ohledu na to, zda hospodaří s veřejnými

prostředky či nikoli. Je třeba si též uvědomit, že názor, že stát by v

soukromoprávních vztazích vůbec neměl být osobou povinnou poskytovat

informace, otevírá potenciální prostor pro korupci a další podobné

negativní jevy.



54. Zbývá ještě dodat, že smysl poskytnutí nepravomocných rozsudků může

tkvět i v předvídatelnosti soudních rozhodnutí a může jít též o pramen

interpretace práva, tedy o zdroj právní argumentace. Na tom z logiky

věci nic nemění ani skutečnost, že tyto rozsudky mohou být později

změněny. Koneckonců i pravomocný rozsudek může být zrušen a publikována

bývají i odlišná stanoviska soudců k názoru většinovému.



VI. f)



55. Ústavní soud však nalezl i další důvod podporující závěr o

protiústavnosti napadené právní normy.



56. Uvedený právní předpis nesplňuje podmínku nezbytnosti omezení

základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti i

proto, že bude nezřídka možné dosáhnout sledovaného legitimního cíle

(ochrany citovaných hodnot) využitím jiného prostředku, neomezujícího

základní právo v takové míře (čili popření základního práva na svobodu

projevu nebude nezbytné). Napadená norma tedy nesplňuje (v rámci

poměřování ve vzájemné kolizi stojících ústavních hodnot) podmínku

potřebnosti, tj. podmínku, spočívající v porovnání legislativního

prostředku, zasahujícího do ústavní hodnoty, s jinými opatřeními,

umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak ústavní hodnoty se

nedotýkajícími.



57. Vyjádřeno poněkud jinak, napadená právní norma v tomto smyslu

neobstojí již se zřetelem na její rozpor s čl. 4 odst. 4 Listiny, který

přikazuje při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod

šetřit jejich podstatu a smysl. Má-li tedy každý právo na informace,

pak zákon, který právo vyhledávat a šířit informace omezuje (§ 17 odst.

4 Listiny), nemůže toto právo v podstatě anulovat (negovat), a tím je

tedy vyloučit. Napadená norma tudíž nerespektuje princip minimalizace

zásahu do základních práv a svobod v podobě jejich případného omezení a

maximalizace uchování obsahové podstaty práva základního.



58. V této souvislosti lze poukázat především na ustanovení § 7 zákona

o svobodném přístupu k informacím, podle kterého je-li požadovaná

informace v souladu s právními předpisy (zákon č. 412/2005 Sb., o

ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) označena

za utajovanou informaci, k níž žadatel nemá oprávněný přístup, povinný

subjekt ji neposkytne. Podle § 8a zákona o svobodném přístupu k

informacím informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy,

soukromí fyzické osoby a osobní údaje poskytne povinný subjekt jen v

souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu (například §

11 až 16 občanského zákoníku, § 5 a 10 zákona č. 101/2000 Sb., o

ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů). Podle § 9 zákona o

svobodném přístupu k informacím platí, že pokud je požadovaná informace

obchodním tajemstvím (§ 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník),

povinný subjekt ji neposkytne. Podle § 10 zákona o svobodném přístupu k

informacím informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným

subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním

nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení, povinný subjekt

podle tohoto zákona neposkytne. Ustanovení § 11 zákona o svobodném

přístupu k informacím pak zakotvuje další omezení práva na informace;

například v odst. 2 písm. c) zakazuje poskytnutí informace, pokud by

tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu práva

autorského. Ustanovení § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím

pak uvádí, že všechna omezení práva na informace provede povinný

subjekt tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných

informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon (právo

odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření; v

odůvodněných případech povinný subjekt ověří, zda důvod odepření trvá).

Obsahem § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím je tak pravidlo

selekce; to odpovídá požadavku, aby oprávněné omezení přístupu k

informacím bylo vždy uplatněno jen v nejmenším nutném rozsahu. Toliko

toto ustanovení tedy naplňuje a garantuje požadavek minimalizace zásahu

do základního práva či svobody, nikoli napadená norma, která v podstatě

popírá základní právo na informace - v ní uvedeném případě - vůbec.



59. Zde se lze dovolat i důvodové zprávy k těmto ustanovením zákona o

svobodném přístupu k informacím. Tam se praví: „Výjimkou z tohoto

pravidla budou informace, jejichž poskytnutí návrh zákona výslovně

vylučuje nebo v nutné míře omezuje. Jde zejména o informace, které jsou

na základě zákona prohlášeny za utajované, nebo informace, které by

porušily ochranu osobnosti a soukromí osob... Daná ustanovení upravují

výjimky z práva na přístup k informacím, které je vyjádřeno v

předchozích ustanoveních. Omezení práva na přístup k informacím je

založeno ústavně. Listina základních práv a svobod povoluje chránit

informace před poskytnutím "jde-li o opatření demokratické společnosti

nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu a veřejnou

bezpečnost" (Čl. 17 odst. 4 Listiny), popř. vyslovuje pozitivně právo

každého na ochranu osobnosti a na ochranu před neoprávněným

zveřejňováním údajů o své osobě (Čl. 10 Listiny). Předmětné výjimky

(omezení) garantuje zákon tak, že vymezuje kriteria k určení informací,

které povinný subjekt nesmí, popř. nemusí poskytnout.“ (srov.

www.psp.cz)



VI. g)



60. Navrhovatel argumentuje i poukazem na čl. 96 odst. 2 in fine

Ústavy, podle kterého „Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“ V této

souvislosti logicky namítá, že samotný rozsudek je pouze písemným

vyhotovením toho, co již veřejně vyhlášeno bylo.



61. Argumentace Nejvyššího správního soudu je v tomto směru značně

nepřesvědčivá. Omezuje se v podstatě jen na deklaraci, že poskytování

informací o rozsudku a podmínky jeho veřejného vyhlášení jsou dva zcela

odlišné právní instituty.



62. Tím však Nejvyšší správní soud opomíjí maximu vnitřní

bezrozpornosti a konzistentnosti právního řádu. Právní řád, založený na

principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s

sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní

instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce

odvětvích [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze

dne 29.1.2008 (N 23/48 SbNu 263; 291/2008 Sb.), bod 50]. Z obdobných

principů vycházel přitom ve své judikatuře i samotný Nejvyšší správní

soud. Kupříkladu v rozsudku sp. zn. 2 Afs 81/2004 (dostupný na

www.nssoud.cz) uvedl shodně, že „právní řád, založený na principech

jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně

přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť

upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích.“ V

rozsudku sp. zn. 5 Afs 138/2004 (dostupný na www.nssoud.cz) zase

Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Nelze přijmout výklad, podle

něhož mezi veřejnoprávním a soukromoprávním ručením existuje podstatný

rozdíl; to ostatně vyplývá již z rozhodnutí rozšířeného senátu

Nejvyššího správního soudu (1 Afs 86/2004, příst. www.nssoud.cz).“



63. Není přitom pochyb o tom, že smysl ústavní podmínky veřejného

vyhlášení rozsudku bez výjimky a smysl poskytnutí i nepravomocného

rozsudku je obdobný; t. j. umožnit účast veřejnosti jako záruky veřejné

kontroly justice. Tím se Ústavní sodu zabýval i v předchozím textu

tohoto nálezu (bod 44).



64. Jak konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS

28/04 ze dne 8.11.2005 (N 205/39 SbNU 171; 20/2006 Sb.), „Obecné právní

vědomí tradičně vnímá právo na veřejné projednání věci jako nástroj

veřejné kontroly justice. Účelem veřejného jednání „jest, aby se každý

přesvědčiti mohl o tom, jak ze strany státu koná se spravedlnost,

kteroužto kontrolou obecenstva nemožnou se stává všeliká strannost

soudců“ (srov. heslo „Veřejný“, in: Riegrův slovník naučný, IX, Praha

1872, str. 997). Tento účel veřejného projednání věci byl po dlouhou

dobu v českých zemích pokládán za jediný. Z judikatury

prvorepublikového československého Nejvyššího soudu se opakovaně

podává, že „účel, který zákon ustanovením o neveřejnosti hlavního

líčení jedině sleduje jest, by se soudní řízení nekonalo bez umožnění

veřejné jeho kontroly.“ V tomto jediném účelu veřejnosti hlavního

přelíčení není podle zákona rozdílu mezi řízením před porotou a před

senátem a nesleduje zákon zejména ani při porotě záměr, by bylo mocným

dojmem nálady posluchačstva v porotní síni působeno na porotu“ [srov.

rozhodnutí č. 4336/1932 in: F. Vážný, Rozhodnutí Nejvyššího soudu

československé republiky ve věcech trestních (dále jen „Vážný“), XIII,

1932, str. 568]. Obdobně pak dospěl prvorepublikový Nejvyšší soud k

závěru, že „účelem zákona je veřejná kontrolovatelnost konání

spravedlnosti, souzení na bílém dni, nikterak v temnu tajnosti soudního

řízení. Podává se tudíž pojem veřejnosti jako protiklad tajnosti a je

jen otázkou praktikability, do jaké míry zjednán býti může obecenstvu

přístup k líčení za šetření neporušitelného postulátu nepřípustnosti

vlivů nepříznivě působících na zákonný postup řízení a na činitele na

něm súčasněné“ (srov. rozhodnutí č. 1729/1925, in: Vážný, VI, 1925,

str. 549).“



65. Navrhovateli je tedy třeba v tomto směru dát za pravdu, že i z

pohledu čl. 96 odst. 2 in fine Ústavy nemůže obstát apriorní vyloučení

poskytovat nepravomocné rozsudky tomu, kdo o jejich poskytnutí požádá.



VII.



66. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud návrhu vyhověl a slovo

„pravomocných“ v § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o

svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ke dni

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil, a to pro rozpor s

články 17 odst. 1, 2, 3, 4, 5 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a

svobod a s článkem 10 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod.



67. Ústavní soud jen pro jistotu dodává, že argumentace a závěry v

tomto nálezu se netýkají rozsudků zrušených nebo změněných (poznámka: v

tomto případě ostatně nemůže jít o „rozsudek“ ve smyslu § 11 odst. 4

písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve

znění pozdějších předpisů, neboť zrušený či změněný rozsudek již



de iure

nebude - v rozsahu, v němž byl zrušen či změněn - existovat).



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Vlasta

Formánková, Pavel Holländer, Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský

a Michaela Židlická a k jeho odůvodnění soudkyně Dagmar Lastovecká.