77/2001 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2001 v plénu o návrhu na zrušení §

44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů,



takto:



Ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení

soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Krajský soud v Praze svým usnesením v trestní věci obžalovaného L. Š.

nepřipustil podle § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním

řízení soudním (trestní řád), účast poškozených - Komerční banky, Banky

Bohemia, M. Č., Ing. R. V. a stěžovatelky N. K. - u hlavního líčení.



V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména uvedl, že

Krajský státní zástupce v Praze podal na L. Š. obžalobu pro čtyři

trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jichž se

měl dopustit - mimo jiné - tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993

vypůjčil částku 25 000 Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní

pořízených pozemků v katastrálním území Karlovy Vary. Tuto půjčku však

nezajistil a pozemky dal posléze do zástavy Agrobance, a. s. Příbram k

zajištění dalších úvěrů.



Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 8. 11.

1996 sp. zn. 92 K 39/96 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze

ze dne 2. 4. 1997 sp. zn. 4 Ko 396/96 byl na majetek dlužníka L. Š.

prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své pohledávky v postavení

konkurzních věřitelů přihlásili všichni uvedení poškození, nepřipustil

Krajský soud v Praze jejich účast u hlavního líčení s ohledem na § 14

zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších

předpisů. [Pozn.: z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) tohoto zákona o

prohlášení konkurzu plyne - mimo jiné - že řízení o nárocích, které se

týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být

uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se

přerušují, ledaže jde o trestní řízení, "v němž však nelze rozhodnout o

náhradě škody"].



II.



V ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení stěžovatelka zejména

namítla, že jím byla porušena její ústavní práva vyplývající z čl. 36

odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod (dále jen "Listina") a z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen

"Ústava"). K protiústavnosti prý došlo "v důsledku ustanovení § 44

odst. 2 trestního řádu", které je s uvedenými ustanoveními Listiny a

Ústavy v rozporu.



Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na ustanovení § 43 odst. 1 trestního

řádu, podle něhož ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví,

způsobena majetková, morální nebo jiná škoda (poškozený), má právo

činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se

hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před

skončením řízení se k věci vyjádřit. Podle odstavce 2 téhož ustanovení

je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku

uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu. Podle (napadeného)

ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu v řízení o trestných činech

náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodne o účasti

poškozeného soud podle povahy projednávané věci.



Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit, proč zákon

"umožňuje soudu ve věcech náležejících do příslušnosti krajského soudu

libovolným a nepřezkoumatelným způsobem rozhodovat o tom, zda připustí,

či nepřipustí účast poškozeného v trestním řízení, což se děje bez

předem stanovených jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc

bez možnosti opravného prostředku" (§ 141 odst. 2 trestního řádu).

Stěžovatelka v napadeném ustanovení spatřuje i určitou

nekonzistentnost, neboť možnost nepřipustit účast poškozeného se týká

toliko řízení před krajským soudem po podání obžaloby, zatím co do

podání obžaloby nelze práva poškozeného omezovat.



Stěžovatelka připouští, že podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona o

konkurzu a vyrovnání (pozn.: jehož se krajský soud v napadeném usnesení

dovolal) po prohlášení konkurzu nelze v trestním řízení rozhodnout o

náhradě škody, nicméně "toto omezení se nijak nedotýká ostatních práv

poškozeného podle § 43 odst. 1 trestního řádu, která takovým

rozhodnutím zůstávají nedotčena". Práva podle tohoto ustanovení totiž

přísluší každému poškozenému bez ohledu na to, zda může uplatňovat

nárok na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu

škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov.

Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.).



Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné přesvědčivé

důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli vykonávat práva

uvedená v ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu, a to navíc za

situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje z možnosti přezkumu soudem

vyššího stupně na základě řádného opravného prostředku.



Proto stěžovatelka navrhla, aby uvedené usnesení Krajského soudu v

Praze bylo zrušeno, a současně navrhla i zrušení § 44 odst. 2 zákona č.

141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů.



III.



Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může být spolu s

ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního

předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním

nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže

podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se

o jiný právní předpis.



Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle

tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení ustanovení § 44 odst. 2

trestního řádu a že uplatněním tohoto ustanovení nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, Ústavní soud podle § 78 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení tohoto ustanovení zákona postoupil plénu Ústavního soudu k

rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.



IV.



K návrhu na zrušení zákonného ustanovení se vyjádřil účastník řízení,

jímž je podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Poslanecká sněmovna

Parlamentu České republiky, která uvedla, že podle § 44 odst. 2

trestního řádu by krajský soud - v praxi - neměl připustit poškozeného

k řízení jen z důležitého důvodu, např. je-li to nutné v zájmu ochrany

utajovaných skutečností nebo jedná-li se o věc, v níž mohou být stovky

nebo tisíce poškozených, a jestliže by respektování všech procesních

práv poškozených mohlo nepřiměřeně ztížit nebo až zmařit průběh celého

trestního řízení. Určitých problémů s aplikací uvedeného ustanovení v

praxi si je prý vědoma i vláda, neboť ve svém návrhu novely trestního

řádu navrhla, aby bylo zrušeno omezení vztahující se k účasti

poškozeného ve věcech projednávaných v prvním stupni krajským soudem.

Podle tohoto návrhu by o uvedeném omezení mohlo být rozhodnuto pouze v

řízeních s mimořádně vysokým počtem poškozených, kde by tito poškození

mohli svá práva vykonávat pouze prostřednictvím omezeného počtu

společných zmocněnců. Proto Poslanecká sněmovna připouští, že napadené

ustanovení "vyžaduje určité změny", jež by však měly být eventuálně

provedeny až v návaznosti na přijetí odpovídající nové právní úpravy

této problematiky.



Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu bylo podle sdělení Poslanecké

sněmovny schváleno potřebnou většinou poslanců zákonodárného sboru,

zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen

ve Sbírce zákonů.



Závěrem Poslanecká sněmovna uvádí, že je na Ústavním soudu, aby v

souvislosti s podaným návrhem na zrušení uvedeného ustanovení posoudil

jeho ústavnost a vydal o tom příslušné rozhodnutí.



Podle § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. požádal

Ústavní soud o vyjádření k návrhu Ministerstvo spravedlnosti -

legislativní odbor. Ministerstvo uvedlo, že stěžovatelka svůj návrh na

zrušení § 44 odst. 2 trestního řádu blíže nezdůvodnila, takže prý "lze

na toto obecné tvrzení reagovat pouze tak, že § 44 odst. 2 trestního

řádu není s uvedenými články Listiny v rozporu a neodporuje tak ani čl.

1 Ústavy". Adhezní řízení je součástí trestního řízení a projednává se

v něm nárok poškozeného proti obžalovanému na náhradu škody způsobené

trestným činem. Podstata adhezního řízení spočívá v tom, že poškozený

může uplatňovat své nároky na náhradu škody v trestním řízení a soud

může tento nárok přiznat nebo poškozeného odkázat na řízení ve věcech

občanskoprávních, nikoliv však nárok zamítnout. Jestliže tedy soud

podle § 44 odst. 2 trestního řádu rozhodne o účasti poškozeného

záporně, nemůže sice poškozený již v dalším řízení vystupovat jako

strana, nijak mu to však nebrání v uplatnění nároku na náhradu škody v

občanskoprávním nebo jiném řízení. Poškozenému je při tom stále v plné

míře zachováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u

nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 Listiny a je zachována

rovněž rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a zásada

veřejnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Proto se Ministerstvo

spravedlnosti domnívá, že návrh na zrušení § 44 odst. 2 trestního řádu

není důvodný.



V.



Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem meritorně,

se zaměřil na otázku, zda jsou pro to dány všechny předpoklady po

stránce formální.



Ústavní soud shledal, že v daném případě byl dán důvod k zahájení

řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve smyslu ustanovení § 64 odst.

1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., neboť

napadené zákonné ustanovení bylo v dané věci obecnými soudy skutečně

aplikováno, tedy jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem

ústavní stížnosti. Ústavní soud dále shledal, že v daném případě byl

zákon vydán dříve, než Ústava nabyla účinnosti, a že mu proto

nepřísluší přezkoumávat ústavnost procedury jeho vzniku a dodržení

normotvorné pravomoci, nýbrž toliko jeho obsahový soulad se soudobým

ústavním pořádkem (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98

Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 14, str. 309 nebo

nález Ústavního soudu č. 261/2000 Sb.).



VI.



Ústavní soud konstatuje, že mu nic nebrání v meritorním projednání a

rozhodnutí věci samé.



1. Navrhovatelka uvádí, že napadené ustanovení § 44 odst. 2 trestního

řádu je v rozporu s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3, s čl. 38 odst. 2

Listiny a s čl. 1 Ústavy.



Článek 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu. Článek 37 odst. 3 Listiny stanoví, že

všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Článek 38 odst. 2 Listiny

praví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez

zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech

stanovených zákonem. Článek 1 Ústavy praví, že Česká republika je

svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k

právům a svobodám člověka a občana.



Ústavní soud se proto soustředil na otázku, zda napadené ustanovení §

44 odst. 2 trestního řádu není s citovanými ústavními kautelami v

rozporu. V souvislosti s tím považoval za nezbytné zabývat se - alespoň

v základních rysech - otázkou postavení poškozeného v trestním řízení a

smyslem napadeného ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu.



2. A) V tomto směru Ústavní soud v první řadě konstatuje, že napadené

ustanovení umožňuje soudu v řízení o trestných činech náležejících do

příslušnosti krajského soudu rozhodnout o účasti poškozeného podle

povahy projednávané věci. Přitom trestné činy náležející do

příslušnosti krajského soudu vymezuje trestní řád (§ 17) jako takové

trestné činy, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní

hranice činí nejméně pět let, anebo za něž lze uložit výjimečný trest.

O trestném činu teroru, záškodnictví, sabotáže a o trestných činech

podle zákona na ochranu míru koná v prvním stupni řízení krajský soud i

tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší. Je tedy zřejmé, že řízení o

trestných činech náležejících do příslušnosti krajského soudu se týká

těch trestných činů, které je možno charakterizovat vyšším stupněm

společenské nebezpečnosti. Proti rozhodnutí o nepřipuštění účasti

poškozeného v trestním řízení není přípustná stížnost (srov. § 141

odst. 2 trestního řádu a contrario).



B) Ústavní soud se dále věnoval - se zřetelem na napadené ustanovení

trestního řádu - vlastnímu postavení poškozeného v trestním řízení. V

tomto směru je určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež

poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na

zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má

právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit

se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před

skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle zákona

proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem

způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku

uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Navíc trestní

stíhání některých taxativně uvedených činů lze zahájit a v již

zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného,

přičemž souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným

prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud

odebere k závěrečné poradě (§ 163a trestního řádu).



C) Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně postavení

poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou

řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního

řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že poškozený neztrácí své

postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda plně nahrazena

(např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem

poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť

zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na

náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž

se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního

řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád -

komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a násl.), je možno učinit

dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního

řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.



Komentář k napadenému ustanovení trestního řádu uvádí (cit. dílo, str.

185), že důvody umožňující krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění

poškozených - a tedy i smysl ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu -

mohou spočívat např. v tom, že se v řízení projednávají otázky státního

tajemství, jedná se o závažnou, složitou a rozsáhlou trestní věc, kde

rozhodování o náhradě škody může přesahovat rámec účelu trestního

stíhání nebo kde krajský soud může mít potíže s doručováním s ohledem

na velký počet poškozených, kteří jsou jako osoby fyzické cizími

státními příslušníky nebo cizími právnickými osobami, čímž by mohlo

dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.).



2. Na základě uvedených východisek dospěl Ústavní soud k následujícím

závěrům.



A) Ústavní soud při svých úvahách vycházel v první řadě ze skutečnosti,

že postavení poškozeného je rozdílně upraveno v řízení o trestných

činech náležejících do příslušnosti krajského soudu oproti řízení o

trestných činech náležejících do příslušnosti okresního soudu. Jestliže

totiž v prvním případě krajský soud má podle ustanovení § 44 odst. 2

trestního řádu možnost o účasti poškozeného v trestním řízení

rozhodnout "podle povahy projednávané věci", v řízení o trestných

činech v kompetenci okresního soudu trestní řád soudu takovouto

pravomoc nepřiznává. Rozdílnost postavení poškozeného v řízení před

uvedenými soudy - v tomto směru - nepovažuje Ústavní soud za

odůvodněnou a smysluplnou, neboť stejně jako v řízení před krajským

soudem může také v řízení před soudem okresním dojít např. k tomu, že

se v něm projednávají otázky státního tajemství, jedná se o závažnou,

složitou a rozsáhlou trestní věc, kde rozhodování o náhradě škody může

přesahovat rámec účelu trestního stíhání nebo kde soud může mít potíže

při doručování s ohledem na velký počet poškozených, kteří jsou jako

osoby fyzické cizími státními příslušníky nebo cizími právnickými

osobami, čímž by mohlo dojít k porušení zásady rychlosti řízení apod.

Především z tohoto důvodu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené

ustanovení je protiústavní, neboť ve svých důsledcích vyvolává

neodůvodněnou nerovnost účastníků řízení při uplatňování jejich práv v

řízení před okresním a krajským soudem. Tím porušuje čl. 1 a čl. 3

odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.



B) Ústavní soud dále vycházel z toho, že poškozený je podle právní

úpravy trestního řízení České republiky samostatnou stranou řízení s

poměrně rozsáhlými procesními právy, jež se neomezují pouze na právo na

náhradu škody. Z toho vyplývá, že má právo se trestního řízení účastnit

a v jeho rámci uplatňovat procesní práva vymezená trestním řádem.

Ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu dává krajskému soudu právo o

účasti poškozeného rozhodovat "podle povahy projednávané věci".

Přestože v konkrétním případě jistě může nastat situace, kdy účast

poškozeného (poškozených) v trestním řízení skutečně může ohrožovat

jeho samotný smysl a vést k negativním důsledkům, není možné - z

ústavněprávního hlediska - bez pochybností plně akceptovat takovou

zákonnou úpravu, která umožňuje krajskému soudu rozhodnout o

nepřípustnosti účasti poškozeného v trestním řízení i v těch případech,

kdy jeho účastí žádný z účelů trestního řízení ohrožen být nemůže.

Nelze totiž přehlédnout ani skutečnost, že proti usnesení, kterým je

krajský soud oprávněn o nepřipuštění poškozeného rozhodovat, nelze

podat stížnost a toto usnesení je tedy nepřezkoumatelné.



I tato okolnost - podle názoru Ústavního soudu - zakládá protiústavnost

napadeného ustanovení trestního řádu.



Jestliže je totiž podle čl. 1 Ústavy Česká republika demokratický

právní stát, znamená to - mimo jiné - že její právní řád má odpovídat

principu předvídatelnosti důsledků právního předpisu a jeho určitosti a

srozumitelnosti. Pouze takový zákon, u něhož lze jeho důsledky jasně

předvídat, totiž odpovídá uvedenému pojetí demokratického právního

státu. V případě ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu však dodržení

principu předvídatelnosti zákona není nezpochybnitelné, jelikož toto

ustanovení umožňuje krajskému soudu rozhodnout o nepřipuštění účasti

poškozeného v trestním řízení prakticky bez jakýchkoliv blíže

specifikovaných kritérií. Možné riziko je umocněno i tím, že příslušné

rozhodnutí není přezkoumatelné soudem vyššího stupně. Protiústavnost

napadeného ustanovení proto spatřuje Ústavní soud i v tom, že porušuje

právo poškozeného (jakožto strany a tedy účastníka trestního řízení) na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Blíže nespecifikovanou

možností vyloučení účasti poškozeného v řízení je porušován rovněž

ústavní princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny

a ve svých důsledcích také čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující každému,

aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit

ke všem prováděným důkazům.



C) Ústavní soud také nemohl přehlédnout (a ve svém vyjádření k návrhu

na to ostatně upozorňuje i Poslanecká sněmovna), že i sama vláda České

republiky - jsouc si zřejmě vědoma nedostatků ustanovení § 44 odst. 2

trestního řádu - v rámci návrhu novely trestního řádu předložila

Poslanecké sněmovně (sněmovní tisk č. 383) nové znění tohoto ustanovení

v této dikci: "Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým

výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního

stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh

státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním

řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého

si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném

řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu

škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvním úkonu trestního

řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. V

řízení nesmí vystupovat více než pět společných zmocněnců poškozených.

Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně

uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení." Je tedy zřejmé,

že vláda v citovaném návrhu hodlala odstranit zmíněné ústavněprávní

nedostatky dosavadního znění ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu.

Ústavní soud, jestliže citované ustanovení shledává protiústavním a z

tohoto důvodu je zrušuje, tedy sleduje i legislativní trend v této

oblasti. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že vládní návrh Poslanecká

sněmovna neschválila.



Z uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu

pro jeho rozpor s čl. 1 Ústavy a s čl. 36 odst. 1, s čl. 37 odst. 3 a s

čl. 38 odst. 2 Listiny ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů zrušil.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.



Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujali k

rozhodnutí odlišná stanoviska soudci JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr.

Pavel Varvařovský.