ve věci návrhu na zrušení částí z. o stabilizaci veřej. rozpočtů


Published: 2008

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
166/2008 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2008 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň (soudce zpravodaj), Vlasta Formánková, Ivana

Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří

Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela

Židlická o návrhu 1. skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky,

zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, 2. skupiny 43 poslanců

Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem

Filipem a 3. skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupené

JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem 612 00 Brno, Mojžíšova

17, na zrušení části patnácté (změna zákona o státní sociální podpoře),

části šestnácté (změna zákona o pomoci v hmotné nouzi), části sedmnácté

(změna zákona o působnosti orgánů České republiky v sociálním

zabezpečení), části osmnácté (změna zákona o sociálních službách),

části devatenácté (změna zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců),

části dvacáté (změna zákona o nemocenské péči v ozbrojených silách),

části dvacáté první (změna zákona o prodloužení mateřské dovolené, o

dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění),

části dvacáté druhé (změna zákona o organizaci a provádění sociálního

zabezpečení), části dvacáté čtvrté (změna zákona o důchodovém

pojištění), části dvacáté páté (změna zákona o nemocenském pojištění),

části dvacáté šesté (změna zákona, kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění), části dvacáté

sedmé (změna zákoníku práce), části dvacáté osmé (změna zákona o

vojácích z povolání), části dvacáté deváté (změna zákona o služebním

poměru příslušníků bezpečnostních sborů), části třicáté (změna zákona o

platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského

parlamentu), části třicáté první (změna zákona o platu a některých

dalších náležitostech státních zástupců), části třicáté druhé (změna

zákona o obcích), části třicáté třetí (změna zákona o krajích), části

třicáté čtvrté (změna zákona o hlavním městě Praze), části třicáté páté

(změna služebního zákona), části třicáté šesté (změna zákona o

zaměstnanosti), části třicáté sedmé (příspěvek na zvýšené životní

náklady), části třicáté osmé (změna zákona č. 585/2006 Sb., kterým se

mění zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, zákon č. 189/2006

Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o

nemocenském pojištění, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákon č.

264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím

zákoníku práce, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální

zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře,

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné

nouzi, ve znění zákona č. 165/2006 Sb., a zákon č. 582/1991 Sb., o

organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších

předpisů), části třicáté deváté (změna zákona o vysokých školách) a

části čtyřicáté čtvrté (změna zákona o elektronických komunikacích),

zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, respektive

návrhy na zrušení jednotlivých ustanovení zde uvedených částí zákona č.

261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, za účasti A) Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky a B) Senátu Parlamentu České

republiky jako účastníků řízení a C) skupiny 43 poslanců Parlamentu

České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem a D)

skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr.

Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou, jako vedlejších účastníků řízení,



takto:



I. Dnem 30. 6. 2008 se v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění

zaměstnanců, v ustanovení § 15 odst. 1 věty první, zrušují slova:

„trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny“. V ustanovení

§ 15 odst. 3 větě první téhož zákona se zrušuje slovo „čtvrtého“.

Rovněž se zrušuje i věta druhá § 16 téhož zákona, ve znění: „Nemocenské

podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne karantény“.



II. Ve zbývající části se návrh zamítá.



Odůvodnění



I.



Předmět řízení



1. Návrhem, podaným Ústavnímu soudu dne 22. října 2007, skupina 67

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená

poslancem Mgr. Michalem Haškem, navrhla, podle článku 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy ČR a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), zrušení celého zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci

veřejných rozpočtů (dále též „zákon“), popřípadě jeho jednotlivých, v

návrhu blíže označených ustanovení. Kromě toho tato skupina 67

navrhovatelů týmž návrhem navrhla zrušení některých, v návrhu blíže

konkretizovaných ustanovení zákonů, novelizovaných zákonem č. 261/2007

Sb.



2. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2008, čj. Pl. ÚS

24/07 - 147, byly vyloučeny k samostatnému řízení návrhy na zrušení

těch částí zákona č. 261/2007 Sb., které se týkají obsahově samostatné

problematiky financování zdravotní péče z veřejného zdravotního

pojištění (Pl. ÚS 1/08) a návrhy na zrušení částí týkajících se

obsahově samostatné problematiky sociálního zabezpečení (Pl. ÚS 2/08.)



3. Pod spisovou značkou Pl. ÚS 24/07 zůstalo řízení o zbývající části

návrhů, které skončilo dne 31. ledna 2008 zamítavým nálezem pléna

Ústavního soudu.



II.



Účastenství a vedlejší účastenství



4. Navrhovatelem v tomto řízení je skupina 67 poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupená poslancem Mgr. Michalem

Haškem. Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje všechny zákonné

procesní náležitosti. Podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou

účastníky tohoto řízení také 1. Poslanecká sněmovna a 2) Senát

Parlamentu České republiky.



5. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. listopadu 2007, navrhla

zrušení zákona č. 261/2007 Sb., popřípadě jeho jednotlivých, blíže

označených ustanovení, rovněž skupina 43 poslanců, zastoupená poslancem

JUDr. Vojtěchem Filipem. Tento návrh Ústavní soud odmítl usnesením ze

dne 23. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 28/07, podle § 43 odst. 2 písm. b), ve

spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodu

překážky litispendence. Skupina 43 poslanců se tak stala, podle § 35

odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vedlejším účastníkem tohoto řízení o

návrhu skupiny 67 poslanců.



6. Dalším návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2007, navrhla

zrušení označených částí zákona č. 261/2007 Sb. rovněž skupina 19

senátorů Parlamentu České republiky, zastoupená advokátkou JUDr.

Kateřinou Šimáčkovou. Tento návrh Ústavní soud odmítl usnesením ze dne

12. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 29/07, podle § 43 odst. 2 písm. b) ve

spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z důvodu

překážky již dříve zahájeného řízení. Tato skupina 19 senátorů se poté

stala, podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vedlejším účastníkem

tohoto řízení. Vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem mají

stejná práva a povinnosti jako jeho účastníci (§ 28 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu).



III.



7. Pokud jde o argumentaci navrhovatelů a vedlejších účastníků,

zpochybňující ústavně předepsaný způsob přijetí a vydání zákona č.

261/2007 Sb., jako celku, nelze než odkázat na závěry nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. ledna 2008 (vyhlášen pod č. 88/2008 Sb.).



III./a



Argumentace skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky



8. Skupina 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupená poslancem

Mgr. Michalem Haškem (dále též „navrhovatelé“), navrhla zrušení celého

zákona č. 261/2007 Sb., mj. z důvodů, kterými se podrobně zabýval již

zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07. Pro případ, že by tomuto návrhu

nebylo vyhověno, tato skupina navrhovatelů alternativně navrhla zrušení

části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až třicáté deváté a

části čtyřicáté čtvrté zákona, zejména proto, že tyto části obsahově,

teleologicky ani formálně nesouvisí s daňovými změnami, snižováním a

rušením některých daní a zvyšováním či zaváděním jiných daní. Přijetí

zmíněných částí zákona mělo být provedeno formou zvláštního zákona.

Jedná se totiž o změny v sociálních dávkách a v procesním právu

sociálního zabezpečení. Tato rozsáhlá proměna celého systému sociálního

zabezpečení měla být provedena v odděleném zákoně či spíše ve více

zákonech. Právo sociálního zabezpečení je právním odvětvím odlišným od

práva finančního a jejich propojení v téže zákonné předloze dává smysl

snad jen u právní úpravy daní z příjmu a pojistného na sociální

zabezpečení (část dvacátá třetí), jejíž zrušení proto navrženo není.

Zahrnutí zmíněných částí do zákona č. 261/2007 Sb. tak odporuje čl. 1,

čl. 2 odst. 1, čl. 6, čl. 15 odst. l a čl. 89 odst. 2 Ústavy České

republiky.



9. Změny v pracovním právu a v odměňování ve veřejné sféře (část

dvacátá sedmá až třicátá šestá) rovněž velmi málo souvisí s daňovými

změnami. To se týká zejména odměňování vojáků z povolání, příslušníků

bezpečnostních sborů, ústavních činitelů a zastupitelů (krajů, obcí a

hl. m. Prahy). I tyto změny vyžadují, z důvodů předvídatelnosti práva a

demokratické legitimity tvorby práva, úpravu ve zvláštním zákoně.



10. Ještě méně legitimní jsou změny v zákoníku práce, které se týkají

vztahu mezi dvěma soukromými osobami, tj. zaměstnavatelem a

zaměstnancem. Zvláště excesivní je v tomto směru doplnění obsahu

potvrzení o zaměstnání podle § 333 zákoníku práce v části dvacáté

sedmé, čl. XLI, bodu 7.



11. Řada napadených částí tohoto zákona se do něj dostala cestou

pozměňovacích návrhů. Jedná se o část dvacátou druhou, č. XXXV, body 1,

2 a 12, část dvacátou čtvrtou, čl. XXXVIII, body 1, 2, 3 a 5. Např.

pokus nahradit právní úpravu započítávání doby péče o dítě pro účely

důchodového pojištění (v důsledku nálezu Ústavního soudu č. 405/2006

Sb.) je správný, ale nemělo se tak stát „přilepením“ této nové právní

úpravy k zákonu, který se problematiky započítávání dob pro účely

důchodového pojištění vůbec netýká. Navrhovatelé poukázali zejména na

nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, vyhlášený pod č. 37/2007

Sb., bod 73).



III./b



Argumentace skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky



12. Tato skupina navrhovatelů zdůraznila, že svým návrhem nezpochybňuje

obsahový soulad napadeného zákona s ústavním pořádkem, nýbrž toliko

způsob jeho schválení, který považuje za protiústavní. V této

souvislosti bylo poukázáno zejména na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97

(Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998

Sb.), Pl. ÚS 5/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 117, vyhlášen

pod č. 476/2002 Sb.), Pl. ÚS 77/06 (vyhlášen pod č. 37/2007 Sb.).

Problém tohoto zákona vidí v tom, že se jedná o balík mnoha novelizací

zákonů v jednom zákoně, čímž došlo ke snížení jeho přehlednosti. Ve

druhém čtení poslanec a předseda vlády M. Topolánek předložil velmi

obsáhlý pozměňovací návrh, který přinesl v řadě částí zmíněného zákona

nežádoucí „přílepky“. Derogační návrh skupiny 19 senátorů ve svém

petitu neobsahuje žádnou z těch částí zmíněného zákona, který je

předmětem tohoto řízení.



III./c



Argumentace skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky



13. Návrh skupiny 43 poslanců rovněž obsahoval (stejně jako v případě

návrhu skupiny 69 poslanců) požadavek na zrušení celého zákona č.

261/2007 Sb., pro ústavněprávní vady legislativního procesu.

Argumentace této skupiny navrhovatelů je z velké části stejná jako

argumentace skupiny 67 poslanců. Zákon považují za soubor dílčích

úprav, představujících jednak novely několika desítek zákonů, jednak

úpravy, které by obstály jako samostatné zákony. Za tzv. „přílepky“

pokládají změnu právní úpravy téměř všech sociálních systémů apod.



14. Petit návrhu této skupiny navrhovatelů obsahuje návrh na zrušení

části šestnácté zákona č. 261/2007 Sb., tj. části měnící zákon č.

111/2006 Sb., o pomoci ve hmotné nouzi. Nesouhlasí s body 18 a 19,

jejichž účelem je zajistit, aby u osob, pobírajících dávky pomoci ve

hmotné nouzi, které nejsou výdělečně činné po dobu delší než 12 měsíců,

se při stanovení výše dávky vycházelo pouze z částky existenčního

minima s tím, že zvýšení částky živobytí se na tyto osoby vztahovat

nebude. Z této zpřísňující úpravy mají být zároveň vyloučeny osoby

starší 55 let, osoby částečně invalidní a osoby pečující o dítě mladší

12 let. Bodem 24 byl pak zrušen stávající § 31 zákona č. 111/2006 Sb.,

zužující okruh osob, u nichž dochází ke zvýšení částky živobytí o 600,-

Kč při dlouhodobém setrvání ve stavu hmotné nouze.



15. Podle navrhovatelů jde o kvalitu záchranné sociální sítě a o

přežití hendikepovaných uchazečů o zaměstnání. Zákon č. 261/2007 Sb.

přináší zásadní systémové změny v této oblasti jen krátce poté, co

nabyl účinnosti zákon č. 111/2006 Sb., spočívající v tom, že úřadům

práce a pověřeným obecným úřadům byla odejmuta kompetence rozhodovat o

navýšení částek k živobytí o 600,- Kč měsíčně u dlouhodobě

nezaměstnaných ve stadiu hmotné nouze. Dosavadní úprava tak byla

nahrazena taxativním určením osob, které ze zákona na zmíněné navýšení

nedosáhnou a zákon tak vkládá kvalitu života dotčených subjektů do

subjektivního rozhodování úředníků. Navrhovatelé vidí závažný problém v

tom, že skupina osob, které bude obligatorně navýšena částka k živobytí

o 600,- Kč, není kompletní, protože zákon nepamatuje např. na skupinu

uchazečů o zaměstnání starších 50 let. Kromě invalidních občanů by tedy

měli mít na automatické navýšení živobytí o 600,- Kč i dlouhodobě

nezaměstnaní „padesátníci“ ve stavu hmotné nouze.



16. Za princip, jsoucí v rozporu se smyslem záchranné sociální sítě a

nabourávající solidárnost mezi lidmi, považují navrhovatelé novou

úpravu § 39 odst. 2 písm. a) zákona o zaměstnanosti, která navrhuje

vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost

zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr. Jedná se o zásah státu

do vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnaným. Zákon mění podmínky

pojištění v nezaměstnanosti, sazbu pojistného zachovává, ale rozsah

pojistného plnění zužuje pouze na případy nezaměstnanosti z

organizačních důvodů, či na případy rozvázání pracovního poměru dohodou

nebo běžnou výpovědí, podanou zaměstnancem. V případě okamžitého

zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem z důvodu porušení pracovních

povinností zvlášť hrubým způsobem nebo z důvodu permanentního

porušování pracovní kázně po dobu šesti měsíců pojistný princip platit

nemá a zaměstnanec, přestože poctivě platil pojistné, by v případě

nezaměstnanosti pojistné plnění neobdržel. Zaměstnavatel tak dostává do

rukou významný nástroj, který zásadním způsobem mění poměr sil na trhu

práce, zlevňuje pracovní sílu a vychází jednostranně vstříc

zaměstnavatelům.



17. Tato skupina navrhovatelů rovněž navrhla zrušit část devatenáctou,

kterou se mění zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění

zaměstnanců. Předmětem úpravy je tak zákon, který byl zrušen zákonem č.

187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ale jeho účinnost je až od 1.

ledna 2009. Zmíněná část devatenáctá (bod 3 a násl.) přinesla odložení

poskytování nemocenského, které se nebude poskytovat po dobu prvních

tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti či nařízené

karantény. S tím nelze souhlasit, protože systém nemocenského pojištění

je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně při

pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl

nastaven lépe už v zákonech na počátku minulého století. V ustanovení §

6 zákona č. 689/1920 Sb. bylo totiž stanoveno, že pokud trvá nemoc déle

tří dnů, a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží mu, ode dne

onemocnění, v zákoně uvedené denní nemocenské. Novou úpravou tak došlo

k porušení práva pojištěnců a systém nemocenského pojištění tak jen

supluje zdroje ke krytí deficitu státního rozpočtu.



18. K bodu 10, stejné části, měnícímu výpočet denního vyměřovacího

základu pro stanovení nemocenského a podpory při ošetřování člena

rodiny, k bodu 14, snižujícímu procentní sazbu pro stanovení podpory

při ošetřování člena rodiny z dosavadních 69 % na 60 %, tj. na úroveň

nemocenského do 30. kalendářního dne pracovní neschopnosti, k bodu 17,

blokujícímu valorizaci částek stanovených pro uplatňování redukčních

hranic při výpočtu denního vyměřovacího základu, ze kterého se stanoví

výše peněžitých dávek nemocenského pojištění a k bodům 19 a 20 tato

skupina navrhovatelů uvedla, že tato úprava bude znamenat snížení

úrovně zabezpečení zaměstnanců, kteří jsou v důsledku přechodné

pracovní neschopnosti odkázáni na nemocenské dávky. Současně se

oslabuje pojistný princip nemocenského pojištění. Dopady se mohou

výrazně projevit ve zhoršování zdravotního stavu populace přecházením a

zatajováním nemocí, včetně infekčních.



19. Tato skupina navrhovatelů navrhla i zrušení části dvacáté první,

měnící zákon č. 88/1968 Sb. v bodech 4 až 6, kterými se ruší

poskytování peněžité pomoci v mateřství osamělým ženám, a v bodech 7 až

9, rušících nárok na peněžitou pomoc v mateřství u uchazečů o

zaměstnání. Závažným dopadem všech uvedených úprav je, že nízkopříjmové

skupiny obyvatelstva se dostanou do situace, kdy budou mít omezený

přístup k veřejným službám a k lékařskému ošetření, což se bude týkat

zejména rodin s více malými dětmi, kde bude žena na mateřské dovolené.

Zmíněná nová úprava tak odnímá pomoc lidem, kterým je stát povinen

poskytnout odpovídající hmotnou podporu, protože oni sami to nedokáží.

Tím je popírána úcta k lidským právům, garantovaná v preambuli Ústavy

ČR. Zákonem byly také popřeny principy chránící legitimní očekávání

nároku, který již byl přiznán právním aktem, a je dostatečně

individualizovaný na základě právní úpravy. V této souvislosti

navrhovatelé odkázali na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 50/04 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 40, nález č. 05, vyhlášen pod č. 154/2006 Sb.) a IV.

ÚS 167/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 94). Při jakékoli

změně regulace musí zákonodárce brát v úvahu dosavadní právní stav a

změny provádět jen citlivě a v míře nezbytné pro dosažení cíle

regulace.



20. Podle této skupiny navrhovatelů tak rovněž došlo k porušení čl. 14

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů

č. 3, 5 a 8 (sdělení MZV č. 209/1992 Sb.), kde se výslovně stanoví, že

užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez

diskriminace, založené na jakémkoli důvodu.



IV.



Vyjádření účastníků řízení



21. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním

soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení

Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.



IV./a



Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky



22. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze

dne 30. 11. 2007, podepsaném předsedou Ing. Miloslavem Vlčkem,

zrekapitulovala námitky navrhovatelů a vyslovila s nimi nesouhlas.

Vyjádření neobsahuje žádné konkrétní stanovisko k otázkám, které jsou

předmětem řízení v této věci a závěrem se konstatuje, že Poslanecká

sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou

ČR, ústavním pořádkem a právním řádem.



IV./b



Vyjádření Senátu Parlamentu České republiky



23. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou MUDr.

Přemyslem Sobotkou, ve vyjádření ze dne 28. 11. 2007, popsal zejména

proceduru posouzení zákona č. 261/2007 Sb. Senátem. V jeho plénu

neproběhla „klasická“ rozprava podle jednacího řádu Senátu. Před

hlasováním o návrhu, aby se Senát návrhem zákona nezabýval, někteří

funkcionáři Senátu a předsedové klubů využili svého práva na tzv.

přednostní udělení slova (§ 69 zákona o jednacím řádu Senátu). Senát

tím, že usnesením č. 192, ze dne 19. 9. 2007, většinově schválil návrh,

vyjadřující vůli návrhem zákona se nezabývat, jednal v přesvědčení, že

tato norma je v souladu s Ústavou a s Listinou. Ačkoliv zákon „...



na první pohled může připomínat soubor spolu nesouvisejících

samostatných dílčích právních úprav shrnutých jen do jednoho

komplexního zákona

“, přesto „...



obsahuje nosnou jednotící ideu ... stabilizace veřejných rozpočtů

“. Analogický postup není v českém legislativním procesu novinkou,

stejně bylo postupováno též např. při zřizování krajů (zákon č.

132/2000 Sb.) nebo při ukončování činnosti okresních úřadů (zákon č.

320/2002 Sb.). Prizmatem jednotící ideje návrhu zákona Senát akceptoval

i komplex pozměňovacích návrhů (poslanců Topolánka, Tluchoře a Rovana)

přijatých Poslaneckou sněmovnou. V závěru Senát konstatoval, že je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost přijatého zákona a s konečnou

platností rozhodl.



V.



Repliky navrhovatelů k vyjádření



24. Navrhovatelé - skupina 67 poslanců - zaslali dne 18. 12. 2007 k

vyjádřením předsedy Poslanecké sněmovny a předsedy Senátu svou

nesouhlasnou repliku. Její podstatou bylo konstatování, že účastníky

řízení před Ústavním soudem jsou komory Parlamentu, nikoli jejich

předsedové. Ti jen zastupují komoru navenek a nejsou oprávněni

samostatně tvořit její vůli. Mohou pouze tuto vůli, vytvořenou podle

pravidel stanovených Ústavou a zákonem, navenek sdělovat či projevovat.

Pokud předseda komory Parlamentu nepředloží návrh vyjádření jako

účastníka řízení ke schválení komoře, může Ústavnímu soudu, z titulu

své funkce, sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání

návrhu zákona.



VI.



Popis legislativní procedury přijímání zákona č. 261/2007 Sb.



25. Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, připojených

příloh a z dokumentů, dostupných elektronickou cestou v digitální

knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu

České republiky na www.psp.cz a www.senat.cz, Ústavní soud zjistil, že

Vláda ČR předložila Poslanecké sněmovně vládní návrh zákona dne 24. 5.

2007 (tisk 222/0). Návrh zákona byl rozeslán poslancům dne 25. 5. 2007.

Organizační výbor Poslanecké sněmovny projednání návrhu zákona

doporučil dne 24. 5. 2007. Určil zpravodaje Mgr. Bohuslava Sobotku a

navrhl přikázat návrh k projednání třem výborům: 1. výboru pro

zdravotnictví, 2. výboru pro sociální politiku, 3. rozpočtovému výboru.

První čtení proběhlo ve dnech 6. a 7. června 2007 na 15. schůzi

Sněmovny. Návrh zákona byl přikázán k projednání shora uvedeným výborům

(usnesení č. 335). Sněmovní výbor pro zdravotnictví projednal návrh

zákona dne 20. června 2007, nepřijal žádné usnesení. Výbor pro sociální

politiku projednal návrh zákona dne 2. 7. 2007 a ve svém usnesení

doporučil návrh zamítnout. Rozpočtový výbor projednal návrh zákona dne

8. 8. 2007 a ve svém usnesení doporučil návrh zamítnout.



26. Druhým čtením ve sněmovně prošel návrh zákona v obecné a podrobné

rozpravě dne 14. a 15. srpna 2007 na 18. schůzi. Podané pozměňovací

návrhy byly zpracovány jako tisk 222/3, který byl rozeslán 16. 8. 2007.

Třetí čtení ve Sněmovně proběhlo 21. 8. 2007 na 18. schůzi. Návrh

zákona byl schválen, z přítomných 200 poslanců hlasovalo pro přijetí

101 poslanců, 99 hlasů bylo proti. Poslanecká sněmovna postoupila dne

31. 8. 2007 návrh zákona Senátu jako tisk 106/0. Senát zařadil tisk na

svou 8. schůzi a projednal jej dne 19. 9. 2007. Usnesením č. 192 Senát

vyjádřil svou vůli návrhem zákona se nezabývat. Zákon byl doručen

prezidentovi republiky dne 25. 9. 2007, prezident jej podepsal dne 5.

10. 2007 a zákon byl vyhlášen dne 16. 10. 2007 ve Sbírce zákonů v

částce 85 pod číslem 261/2007 Sb.



VII.



Ústní jednání před Ústavním soudem



27. Při ústním jednání pléna Ústavního soudu, konaném dne 23. dubna

2008, zástupci navrhovatelů v podstatě zopakovali argumenty, které již

uvedli v návrzích na zrušení napadené právní úpravy. Další účastníci

řízení stručně odkázali na svá vyjádření, která Ústavnímu soudu

poskytli. Návrhu JUDr. V. Filipa na doplnění dokazování svědeckým

výslechem poslance Ludvíka Hovorky o okolnostech nátlaku na poslance

při projednávání zmíněného zákona v Poslanecké sněmovně plénum

Ústavního soudu nevyhovělo s odkazem na článek 26 Ústavy České

republiky.



VIII.



Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu



28. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud, v rámci

řízení o kontrole norem, přezkoumává soulad zákona s ústavním pořádkem

ze tří základních hledisek. Prvním je kompetence orgánu, který napadený

zákon vydal, druhým je procedura, kterou byl zákon vydán, a třetím je

jeho vlastní obsah, tj. jeho obsahový soulad s ústavním pořádkem. Tím

je tedy dána logická posloupnost přezkumu. Při posuzování ústavnosti

napadeného zákona Ústavní soud akceptoval procesní námitku

navrhovatele, podle níž předsedové komor Parlamentu nejsou oprávněni

samostatně tvořit vůli komory. Ve svém vyjádření, z pozice účastníka

řízení, jsou oprávněni jménem příslušné komory sdělit Ústavnímu soudu

jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona. Hodnocení

napadeného zákona a polemika s návrhem na jeho zrušení Ústavním soudem

nad tuto mez není již vyjádřením komory, nýbrž osobním názorem jejího

předsedy.



29. Předmětem přezkumu v rozhodované věci je ústavnost shora označených

částí zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů č. 261/2007 Sb.

Kompetence Parlamentu České republiky, který tyto zákony přijal, a

ústavnost procedury přijímání zákona č. 261/2007 Sb. vyřešil nález sp.

zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1. 2008.



30. Návrh na zrušení jednotlivých částí zákona č. 261/2007 Sb., který

je předmětem tohoto řízení, se opírá v první řadě o námitky, dopadající

na tvrzené porušení ústavnosti přijímání předmětného zákona jako celku.

Zde nelze než opět odkázat na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07. Totéž

lze vztáhnout i na procedurální pochybení, vztahující se k jednotlivým

částem zmíněného zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, která jsou

navrhovatelem a vedlejšími účastníky spatřována v absenci úzkého vztahu

pozměňovacích návrhů s předmětem navrhovaného zákona a v překročení

zákonného rámce pro podávání legislativně-technických návrhů ve třetím

čtení při jeho přijímání.



IX.



K námitce nekonzistentnosti zákona



31. Jak bylo konstatováno v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07, je zákon č.

261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, z hlediska legislativně

technického, zákonem smíšeným. Obsahuje jednak novely přesně označených

zákonů (části 1 až 36, 38 až 44, 48 až 50), dále původní novou zákonnou

úpravu (části 37, 45, 46, 47) a konečně zrušovací ustanovení (část 51)

a ustanovení o účinnosti (část 52). Jinými slovy vyjádřeno, jde o

zákon, jenž je zčásti „sběrnou novelou“ a zčásti novou zákonnou

úpravou. Jak tedy vyplývá z již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/07,

úprava sociálního systému, provedená zákonem č. 261/2007 Sb., o

stabilizaci veřejných rozpočtů, má obsahovou vazbu na oblast veřejných

rozpočtů. Nejedná se tedy, ze strany Parlamentu ČR, o extrémní

systémovou svévoli, která by zakládala ve vztahu k této části derogační

důvod pro porušení principů materiálního právního státu a parlamentní

demokracie.



X.



K námitkám absence úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s předmětem

zákona a překročení zákonného rámce pro podávání

legislativně-technických návrhů ve třetím čtení návrhu zákona



32. Ve vztahu k následujícím ustanovením zákona č. 261/2007 Sb.

navrhovatelé namítají absenci úzkého vztahu pozměňovacích návrhů s

obsahem návrhu samotného zákona u shora označených částí. I tyto otázky

lze pokládat za vyřešené nálezem ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS

24/07.



XI.



Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem



33. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela

právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává

součástí novelizovaného právního předpisu (nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96

(Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 98, vyhlášen pod č. 286/1996

Sb.), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19,

usn. č. 27), nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 25,

nález č. 14, vyhlášen pod č. 95/2002 Sb.), Pl. ÚS 33/01 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.)), a

jako taková je posuzována i její ústavnost. Jsou-li v řízení o kontrole

norem derogačními důvody absence normotvorné kompetence, resp. porušení

ústavně předepsaného způsobu přijetí právního předpisu, je pak

posuzována ústavnost samotné novely (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/02

(viz výše), Pl. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 113,

vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.)).



34. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona,

příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze

petitem, a nikoli jeho odůvodněním (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.) a

další). Brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s

ústavním pořádkem, pak pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko

označit zákon (příp. jeho jednotlivá ustanovení), navržený ke zrušení,

nýbrž je nezbytné uvést i důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li

navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti,

nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením § 34 odst. 1

zákona o Ústavním soudu, a tedy nezpůsobilý meritorního projednání (viz

nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 - viz výše). Důsledky uvedeného závěru

dopadají na ty části petitu, v nichž se skupina 67 poslanců domáhá

zrušení části patnácté až dvacáté druhé, dvacáté čtvrté až třicáté

deváté a části čtyřicáté čtvrté zákona. Kromě námitek procedurálních

nebyly, vůči těmto částem zákona, ze strany této skupiny navrhovatelů

(tj. skupiny 67 poslanců), vzneseny žádné obsahové (materiální) výtky.



35. Pouze skupina 43 poslanců Parlamentu České republiky (vedlejší

účastník v této věci), v petitu navrhla zrušení některých částí zákona

a v tomto směru přinesla i řadu argumentů - viz odstavec III./c shora.

To znamená, že Ústavní soud se mohl meritorně zabývat jen těmi částmi

zákona, které navrhla zrušit právě tato skupina navrhovatelů.



36. V zájmu přehledu o celé věci lze konstatovat, že předmět řízení,

vymezený návrhem skupiny 67 poslanců na zrušení shora označených částí

zákona č. 261/2007 Sb., se týká níže uvedených oblastí, které se dají

rozdělit do 4 skupin:



A. Změny v podmínkách nároku a výši některých dávek sociálního

zabezpečení



B. Související změny vymezení a doplnění některých pojmů a kategorií



C. Kompetenční změny příslušných orgánů a změny v řízení o dávkách

sociálního zabezpečení a nemocenského pojištění



D. Související technické změny a úpravy



Změny v některých dávkách sociálního zabezpečení, ve způsobu jejich

stanovení a v podmínkách nároku na tyto dávky.



Zákon č. 261/2007 Sb. přinesl změny v těchto oblastech:



37.



V oblasti dávek státní sociální podpory

(změna zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, čl. XXIII

zákona č. 261/2007 Sb. - část patnáctá) došlo ke změně kritérií při

určení některých druhů příjmů, z nichž se určuje tzv. rozhodný příjem

pro přiznání dávek, poskytovaných v závislosti na výši příjmu; dále

došlo ke zrušení příspěvku na školní pomůcky a ke změnám v podmínkách

nároku, způsobu stanovení a snížení přídavku na dítě, sociálního

příplatku, rodičovského příspěvku, příspěvku při převzetí dítěte do

pěstounské péče, porodného a pohřebného (body 1 - 12, 14 - 19).



38.



U dávek pomoci v hmotné nouzi

(změna zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, čl. XXV zákona

č. 261/2007 Sb. - část šestnáctá) byla nově stanovena částka živobytí u

osob, které nejsou zaměstnané nebo jinak výdělečně činné nepřetržitě po

dobu delší než 12 měsíců částkou existenčního minima s tím, že těmto

osobám nenáleží zvýšení částky živobytí podle § 25 - § 30 zákona č.

111/2006 Sb. Z tohoto ustanovení jsou vyjmuty osoby, které dosáhly věku

nejméně 55 let, osoby se zdravotním postižením podle § 67 odst. 2 písm.

b) zákona o zaměstnanosti, nebo rodiče osobně pečující o dítě ve věku

do 12 let (bod 18 a 19). Zákonem č. 261/2007 Sb. byl zrušen § 31 zákona

o pomoci v hmotné nouzi, který upravoval možnost zvýšení částky

živobytí při dlouhodobém setrvání ve stavu hmotné nouze. Jednalo se o

částku 600,- Kč u osoby, která je podle vyjádření úřadu práce osobou,

která vyžaduje zvýšenou péči při zprostředkování zaměstnání, po roce

nepřetržitého vedení v evidenci uchazečů a po roce současného pobírání

příspěvku na živobytí (bod 24). Novou právní úpravou došlo i k úpravě

podmínek nároku na doplatku na bydlení a k nové specifikaci

odůvodněných nákladů na bydlení (body 25 a 30).



39. V oblasti poskytování



sociálních služeb

(změna zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, čl. XXVIII zákona

č. 261/2007 Sb. - část osmnáctá) byla zrušena hlava III, upravující

zvyšování příspěvku na péči poskytovaného osobám závislým na pomoci

jiné fyzické osoby, za účelem zajištění potřebné pomoci, nařízením

vlády (bod 1). Novou úpravou došlo ke změně některých podmínek pro

vyplácení tohoto příspěvku (bod 4), změně u některých typů sociálních

služeb, poskytovaných bez úhrady, změnám ve výši úhrady za ubytování a

stravu v některých zařízeních sociálních služeb (bod 24, 27, 29 a 32) a

ke zrušení hlavy X, která upravovala posuzování neodůvodnitelné zátěže

systému v případech, kdy o poskytnutí příspěvku na základě zákona o

sociálních službách požádal, za stanovených podmínek, občan členského

státu Evropské unie (bod 20).



40. U poskytování



peněžité pomoci v mateřství

(změna zákona č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o

dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění,

čl. XXXIII zákona č. 261/2007 Sb. - část dvacátá první), došlo ke

zrušení poskytování peněžité pomoci v mateřství i po vyčerpání zákonem

stanovené doby v případě osamělých žen (bod 4). Dále bylo zrušeno

poskytování peněžité pomoci v mateřství občanům, kteří jsou vedeni v

evidenci uchazečů o zaměstnání (bod 7).



41.



V oblasti nemocenského pojištění zaměstnanců

(zákon. č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, čl. XXIX

zákona č. 261/2007 Sb. - část devatenáctá), došlo především ke změně v

poskytování nemocenského, které podle nové právní úpravy náleží

zaměstnanci v případě, pokud pracovní neschopnost trvá déle než tři

dny. Nemocenské se poskytuje až od čtvrtého kalendářního dne pracovní

neschopnosti, na rozdíl od předchozí právní úpravy, která přiznávala

poskytování nemocenského od prvního kalendářního dne pracovní

neschopnosti. Stejná úprava se týká karantény nařízené podle zvláštního

právního předpisu (bod 3 - 6). Zákon č. 261/2007 Sb. nově upravil výši

nemocenského tak, že oproti původní úpravě výše nemocenského, která

činila za kalendářní den 69 % denního vyměřovacího základu s tím, že

první tři dny pracovní neschopnosti nebo karantény činila 25 % denního

vyměřovacího základu, stanovil rozdílnou výši nemocenského,

odstupňovanou podle doby trvání pracovní neschopnosti nebo karantény.

Výše nemocenského za kalendářní den tak nově činí 60 % denního

vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne pracovní neschopnosti nebo

karantény, 66 % od 31. do 60. kalendářního dne a 72 % od 61.

kalendářního dne pracovní neschopnosti nebo karantény (bod 7).



42. Další změna se týká úpravy částek při výpočtu denního vyměřovacího

základu pro stanovení nemocenského a podpory při ošetřování člena

rodiny (bod 10). Došlo také ke změně v poskytování nemocenského

poživatelům starobního nebo plného invalidního důchodu, které se dle

nové právní úpravy poskytuje po dobu 81 kalendářních dní (namísto

původních 84 kalendářních dní - bod 12). Toto nemocenské se poživatelům

starobního nebo plného invalidního důchodu poskytuje nejdéle do dne,

jímž končí zaměstnání (bod 13). Zákon č. 261/2007 Sb. snížil výši

podpory při ošetřování člena rodiny na 60 % denního vyměřovacího

základu za kalendářní den (namísto původních 69 % - bod 14) a tato

podpora nenáleží z tzv. ochranné lhůty po skončení zaměstnání (bod 18).

Nová zákonná úprava zkrátila obecně ochrannou lhůtu ze 42 na 7 dní od

skončení zaměstnání (bod 19).



43. Na tuto novou úpravu nemocenského pojištění zaměstnanců navazují

analogické změny v nemocenské péči v dalších právních předpisech,

provedené zákonem č. 261/2007 Sb. Jde o změny v zákoně č. 32/1957 Sb.,

o nemocenské péči v ozbrojených silách (čl. XXXI - část dvacátá) - tj.

zkrácení ochranné lhůty, zkrácení doby poskytování nemocenského

příslušníkům bezpečnostních sborů, kteří jsou poživateli starobního

nebo plného invalidního důchodu, úprava výše nemocenského, dále v

zákoně č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v

mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění (čl. XXXIII -

část dvacátá první) - stanovení denního vyměřovacího základu pro

vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství podle zákona o

nemocenském pojištění a v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém

pojištění (čl. XXXVIII - část dvacátá čtvrtá) - nová úprava pobírání

dávek nemocenského pojištění (péče) v době dočasné pracovní

neschopnosti nebo karantény (bod 8).



44. Dále jde především o změnu zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském

pojištění (čl. XXXIX - část dvacátá pátá), ve kterém došlo ke stejným

změnám ve výši nemocenského a zkrácení ochranné lhůty jako v zákoně č.

54/1956 Sb. (bod 3 a bod 9). Zákonem č. 261/2007 Sb. byla stanovena

změna částky rozhodného příjmu pro účely nemocenského pojištění, z

původních 1 500,- Kč na 2 000,- Kč (bod 1), změna výpočtu úhrnu

vyměřovacích základů pro pojistné na pojištění (bod 4), změna denního

vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského a ošetřovného a peněžité

pomoci v mateřství a vyrovnávacího příspěvku v těhotenství (bod 5) a

změna výše ošetřovného z 65 % denního vyměřovacího základu na 60 % (bod

13).



45. V souvislosti se změnami v systému nemocenského pojištění došlo

také ke změnám v zákoně č. 262/2006 Sb. tj. zákoníku práce (čl. XLI -

část dvacátá sedmá), týkajících se úpravy náhrady mzdy nebo platu

dočasně práce neschopného zaměstnance nebo zaměstnance, kterému byla

nařízena karanténa, takže tato náhrada nepřísluší za první tři dny

dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény (bod 3). Náhrada za ztrátu

na výdělku po dobu pracovní neschopnosti před vznikem škody způsobené

pracovním úrazem nebo nemocí z povolání přísluší zaměstnanci i v době

prvních tří kalendářních dnů pracovní neschopnosti (bod 8). Nově byla

stanovena náhrada mzdy nebo platu ve výši 60 % průměrného výdělku,

přičemž pro účely náhrady mzdy nebo platu se zjištěný průměrný výdělek

upravuje stejným způsobem, jakým se upravuje denní vyměřovací základ

pro výpočet nemocenského z nemocenského pojištění s tím, že se

příslušná redukční hranice, stanovená pro účely nemocenského pojištění,

násobí koeficientem 0.175 (bod 4).



46. Související změny platu či jiné odměny jsou pak zákonem č. 261/2007

Sb. provedeny v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (čl. XLII

- část dvacátá osmá), v zákoně č. 361/2003 Sb., o služebním poměru

příslušníků bezpečnostních sborů (čl. XLIV - část dvacátá devátá), v

zákoně č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s

výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudů a poslanců Evropského parlamentu (čl. XLVI - část třicátá),

zákoně č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech

státních zástupců (čl. XLIX - část třicátá první), v zákoně č. 128/2000

Sb., o obcích (obecní zřízení), (čl. LII - část třicátá druhá), v

zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), (čl. LIV - část

třicátá třetí ), v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (čl.

LVI - část třicátá čtvrtá) a v zákoně č. 218/2002 Sb., o službě

státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto

zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební

zákon), (čl. LVIII - část třicátá pátá). Při určení platu a některých

náhrad výdajů u představitelů státní moci a některých státních orgánů a

soudců a při určení platu státních zástupců byla v příslušných zákonech

doplněna mimořádná opatření, podle nichž se vychází z platové základny

ve výši dosažené k 31. prosinci 2007 (v letech 2008 - 2010), (čl.

XLVIII - část třicátá a čl. LI - část třicátá první).



47. Na základě zákona č. 261/2007 Sb. došlo ke změně zákona č. 435/2004

Sb., o zaměstnanosti (čl. LIX - část třicátá šestá). Podle nové úpravy

nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá uchazeč o zaměstnání, a) se

kterým byl, v době posledních 6 měsíců před zařazením do evidence

uchazečů o zaměstnání, zaměstnavatelem skončen pracovněprávní vztah z

důvodu porušení povinnosti, vyplývající z právních předpisů,

vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (bod 3).

Dále došlo k omezení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se

zdravotním postižením a stanovení jeho maximální výše (bod 6).



48. Zákonem č. 261/2007 Sb. byla upravena změna vyměřovacích základů

pro placení pojistného a stanovení maximálních vyměřovacích základů pro

placení pojistného (změna zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na

sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, čl.

XXXVI zákona č. 261/2007 Sb.- část dvacátá třetí).



49. Novou úpravou byl dále zrušen příspěvek na zvýšené životní náklady,

poskytovaný podle vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o

sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů

České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů

(čl. LXI - část třicátá sedmá).



50. Došlo i k úpravě stipendií podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých

školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).

Změna se týká stanovení výpočtu stipendia, přiznávaného studentovi v

případě tíživé sociální situace, který má nárok na přídavek na dítě

(čl. LXIII - část třicátá devátá).



51. Na základě změny zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), byla omezena povinnost podnikatelů,

poskytujících veřejně dostupnou telefonní službu, umožnit výběr cen

nebo cenových plánů, které se liší od cenových plánů za normálních

obchodních podmínek, na osoby zdravotně postižené, na rozdíl od

dřívější úpravy, která se týkala i osob s nízkými příjmy a zvláštními

sociálními potřebami (čl. LXX - část čtyřicátá čtvrtá).



XII.



Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny A



52. Většina změn, provedených zákonem č. 261/2007 Sb., se týká práv,

náležejících mezi práva sociální. Jejich pojmovým znakem je skutečnost,

že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v

mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - dále

jen „Listina“). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit

konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí

být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony

nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění

ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4

odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích

základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U

sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě

skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod,

přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v

nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou

konkrétní realizace jednotlivých práv.



53. Tyto skutečnosti souvisí se specifickým charakterem sociálních

práv, která jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň

jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu,

ale i vztah státu a občana, založený na vzájemné odpovědnosti a na

uznání principu solidarity. Míra, v jaké se princip odpovědnosti a

solidarity projevuje v právním řádu daného státu, určuje také charakter

tohoto státu (např. jako státu sociálního). Míra uznání principu

solidarity závisí na úrovni etického chápání soužití ve společnosti,

její kulturnosti, ale i smyslu jednotlivce pro spravedlnost a

sounáležitost s ostatními a sdílení jejich osudu v určitém čase a

místě. Solidaritu lze, pohledu jednotlivce vnímat jako vnitřní či

vnější. Vnitřní solidarita je dána citovou blízkostí vztahu k ostatním,

je spontánní, uplatňuje se především v rodině a v dalších partnerských

společenstvích. Stát do tohoto vztahu zpravidla nezasahuje, nebo jen

velmi omezeně (viz rodině právní vztahy upravené zákonem o

rodině).Vnější solidarita tuto citovou blízkost postrádá, a souhlas

jednotlivce s jejím uplatňováním je proto zdráhavější. Jedná se na

příklad o solidaritu bohatých s chudými, schopných s méně schopnými,

zdravých s nemocnými. Stát se v této oblasti uplatňuje svojí

mocensko-vrchnostenskou funkcí velmi aktivně. Přes princip solidarity

se uskutečňuje přerozdělování, tj. pohyb přenášející zdroje od jedněch

k druhým - těm potřebným. Solidarita má své hranice. Nemůže mít natolik

vychýlenou podobu, aby ji ti, které postihuje, pociťovali jako

nepřiměřenou, neproporcionální, nebo dokonce nespravedlivou a odňali ji

svůj tichý souhlas. Ve jménu solidarity může stát postihovat pouze

takovou část majetku schopného, aby současně nedestruoval aktivitu jeho

výkonu a nedostal se za ústavní hranici ochrany majetku.



54. Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen

jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita, která umožní realizaci

těchto práv. Plnění, poskytovaná v rámci sociálních práv, pocházejí ze

státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně

státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také

musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si

nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude

schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou

existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit

jeho realizaci. V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou

možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti

jejich změn.



55. V tomto duchu ostatně hovoří i zpráva k Listině základních práv a

svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny

národů dne 8. ledna 1991). V ní se konstatuje, že: „



Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu

absolutní a jako takové jsou ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou

převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj - a platí to

především o právech hospodářských a sociálních - je závislý na stavu

národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. Proto

také koncepce těchto práv sice dodržuje základní principy jejich

vynutitelnosti cestou soudní ochrany, nicméně u práv sociálních ve

většině nejsou ústavním zákonem dány podmínky, z nichž by obyčejný

zákon měl vycházet. Vlastní úprava normou nižšího stupně nemůže

nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické a životní úrovně, takže

svazovat obyčejného zákonodárce ústavními bariérami by nebylo na místě

“.



56. Výše popsaný specifický charakter sociálních práv v žádném případě

neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich

existence v Listině znamená, že, při zákonné úpravě, musí být zachován

jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě tedy

nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože

je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. Míru jejich

dodržení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě realizace

těchto práv zákonnou úpravou. Novou právní úpravu, kterou přinesl

napadený zákon, je třeba posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z

hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých

sociálních práv, zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita

dosahuje protiústavní dimenze.



57. Změny provedené zákonem č. 261/2007 Sb., popsané ve shora označené

oblasti, se týkají především práv upravených v hlavě čtvrté Listiny,

nadepsané „Hospodářská, sociální a kulturní práva“. U článku 26 Listiny

jde zejména o odstavec 3, v němž se stanoví, že „Každý má právo

získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, které toto

právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně

zajišťuje; podmínky stanoví zákon.“ Článek 29 Listiny formuluje právo

žen, mladistvých a zdravotně postižených osob na zvýšenou ochranu

zdraví při práci a právo těchto dvou kategorií osob na zvláštní ochranu

v pracovních vztazích. Článek 30 Listiny upravuje právo občanů na

přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci a

právo každého na takovou pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro

zajištění základních životních podmínek.



58. Ochranu rodičovství a rodiny, kam spadají další skupiny změn,

upravuje článek 32 Listiny. Podle odstavce 1 je ochrana rodičovství a

rodiny pod ochranou zákona a zvláštní ochrana dětí a mladistvých je

zaručena. Podle odstavce 5 rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na

pomoc státu. Tento článek, stejně jako shora citované články 26, 29 a

30 Listiny, odkazuje na provedení těchto ustanovení zákonem.



59. Z hlediska konkrétní ústavně právní úpravy lze tedy konstatovat, že

Listina ponechala zákonodárci nejen provedení a určení podmínek výše

uvedených ústavních práv, ale zároveň vymezila realizaci těchto práv

již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „



přiměřený rozsah

“, „



nezbytné pro zajištění základních životních podmínek

“, „



přiměřené hmotné zabezpečení

“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto

termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení

dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě.



60. Do oblastí, upravených shora citovanými články Listiny spadá i

návrh skupiny 43 poslanců Poslanecké sněmovny. Podle názoru Ústavního

soudu jsou argumenty obsažené v tomto návrhu převážně povahy sociální,

nikoli ústavněprávní. Je nepochybné, že Listina zavazuje, v oblasti

sociálních práv, stát k pozitivnímu jednání a k zajištění ochrany

těchto práv. Obsahem této povinnosti státu je zajistit subjektům těchto

práv jistý minimální sociální standard, a nikoliv adekvátní životní

standard v souladu s jejich požadavky, jak je těmito subjekty někdy

mylně vnímáno a požadováno.



61. Pokud jde o návrh skupiny 43 poslanců na zrušení nové úpravy § 39

odst. 2 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která „



navrhuje vázat přiznání dávek v nezaměstnanosti na vlastní odpovědnost

zaměstnance uchovat si svůj zaměstnanecký poměr

“ (viz argumentaci v bodu 16. shora), tato změna, podle názoru

Ústavního soudu, v sobě nic protiústavního nepřináší. Pouze zvyšuje

odpovědnost pracovníků za vlastní jednání v pracovně právních vztazích,

protože „znevýhodňuje“ jen toho, kdo: „



porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k

jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem

“. Jedná se o trend ke zvyšování pracovní kázně a k tomu, aby si lidé

práce vážili. Navíc, každé rozvázání pracovního vztahu z uvedeného

důvodu je možné přezkoumat soudní cestou v rámci řízení podle § 72

zákona č. 262/2006 Sb. (zákoník práce) a tím se bránit eventuálnímu

svévolnému jednání zaměstnavatele. Trend, vedoucí ke zvyšování

odpovědnosti za vlastní jednání lze jen vítat.



62. Návrh skupiny 43 poslanců obsahuje i požadavek na zrušení části

devatenácté (bod 3 a násl.), která přinesla zásadní věcné změny v

odložení poskytování nemocenského, které se již nebude poskytovat po

dobu prvních tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti či

nařízené karantény. Návrh argumentuje tím, že systém nemocenského

pojištění je založen na pojistném principu, který má sloužit k ochraně

při pojistné události, jíž je v tomto případě nemoc. Tento systém byl

nastaven lépe i v zákonech na počátku minulého století. V § 6 odst. 2

zákona č. 689/1920 Sb. bylo totiž stanoveno, že „



trvá-li nemoc déle tří dnů, a je-li nemocný neschopen výdělku, náleží

mu, ode dne onemocnění, v zákoně uvedené denní nemocenské

“. Podle této skupiny navrhovatelů tak došlo k porušení práva

pojištěnců a systém nemocenského pojištění tak jen supluje zdroje ke

krytí deficitu státního rozpočtu.



63. Podle názoru Ústavního soudu je návrh v této části důvodný, protože

zrušení poskytování nemocenského za prvé tři dny pracovní neschopnosti

je v rozporu s ustanovením čl. 30 odst. 1 Listiny, konkrétně s právem

na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Změna

ustanovení § 15 odst. 1, 3 a § 16 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském

pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších zákonů, odebírá všem

zaměstnancům v pracovní neschopnosti či karanténě nárok na nemocenské

dávky po dobu prvních tří dnů pracovní neschopnosti či karantény. Jedná

se o poněkud pohodlný až svévolný postup ze strany státu, který kvůli

neurčitému počtu zneuživatelů nemocenských dávek, plošně postihuje

všechny kategorie zaměstnanců. Výsledkem je stav, kdy převážná většina

zaměstnanců zůstává, po dobu prvých tří dnů pracovní neschopnosti, bez

jakýchkoliv prostředků, zatímco jejich povinnost platit pojistné

zůstala nedotčena. Nedotčena samozřejmě zůstala i jejich povinnost

platit tzv. regulační poplatky, vyhledají-li lékařskou pomoc. Je

nepřípustné, aby stát pouze vyžadoval splnění povinností ze strany

zaměstnanců (v daném případě plnění pojistného) a nedbal přitom ochrany

jejich zájmů, postihne-li je zmíněná událost v podobě pracovní

neschopnosti. Došlo tak k porušení práv zaměstnanců, které dosahuje

ústavněprávní dimenze. Systém nemocenského pojištění by neměl sloužit

ke krytí deficitu státního rozpočtu.



64. Jelikož většina běžných onemocnění je krátkodobá, výsledkem může

být, že zaměstnanci budou na svou nemoc čerpat dovolenou (na

zotavenou!), což je ovšem v příkrém rozporu s jejím účelem. Dalším

řešením bude zpravidla „přecházení nemoci“ bez návštěvy lékaře a

pracovní neschopnosti. Tím se otevírají dveře jednak k šíření některých

onemocnění mezi spoluzaměstnance, jednak k eventuálním větším škodám na

zdraví v budoucnu a k vývoji zdravotních komplikací v důsledku neléčení

původního onemocnění. Tím může dojít i k nezanedbatelnému zvýšení

nákladů na léčení v případě komplikací, které poté může i převýšit výši

dávek nemocenského, které by mohly být či byly v prvních třech dnech

vyplaceny.



65. Nemoc je obdobou pojistné událostí a její existence musí být

prokázána odpovídajícím způsobem (lékařským vyšetřením). Místo řešení

ve formě zavedení důsledné kontroly lékařů i pojištěnců, stát přenáší

důsledky své neochoty či neschopnosti k realizaci této kontroly na

bedra většiny poctivých zaměstnanců. Totéž platí o předepsané

karanténě, která je pro zaměstnance objektivní skutečností, ve většině

případů pohromou, vynucenou správním rozhodnutím. Rozhodnutí o

karanténě je totiž preventivním opatřením na základě hygienických

právních předpisů, za splnění příslušných podmínek.



66. Na základě shora uvedených argumentů Ústavní soud vyhověl návrhu 43

poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a rozhodl o zrušení: slov „



trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny

“ v ustanovení § 15 odst. 1 věty první, zákona č. 54/1956 Sb., o

nemocenském pojištění zaměstnanců. Dále zrušil slovo „



čtvrtého

“ v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona a konečně zrušil i větu druhou

ustanovení § 16 téhož zákona, ve znění: „



Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne

karantény

“. Tato právní úprava je totiž v rozporu sčlánkem 30 odst. 1 Listiny.



67. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že shora uvedená změna

ve vyplácení nemocenských dávek zasahuje do řady dalších zákonů,

vyjmenovaných v části 27 až 35 zákona č. 261/2007 Sb., ( počínaje

zákoníkem práce), upravujících nároky zde vyjmenovaných kategorií

zaměstnanců. Jejich zrušení však žádný z navrhovatelů nenavrhl. Podle

ustáleného právního závěru, vyjádřeného v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01

(Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001

Sb.), je Ústavní soud vázán petitem návrhu a z jeho hranic v podstatě

vykročit nemůže. Proto nezbývá než apelovat na zákonodárce, aby, vázán

právním názorem Ústavního soudu ve shora naznačeném směru, zmíněnou

nerovnost ve vyplácení nemocenských dávek odstranil. Jen proto Ústavní

soud odložil vykonatelnost tohoto nálezu do 30. 6. 2008.



68. Pokud je o argument „legitimního očekávání“, který je rovněž

obsažen v návrhu 43 poslanců Poslanecké sněmovny, jeho uplatnění není,

v oblasti sociálních práv, zcela na místě. Jak již bylo výše rozebráno,

tato práva jsou odvislá zejména od vývoje ekonomické a životní úrovně,

dané hospodařením státu. Ve vztahu ke státu, který upadne do

hospodářských potíží (viz v nedávné době Rusko, Argentina či Mexiko),

se každý, byť sebelegitimnější nárok, stává iluzorním a poškozeni jsou

v podstatě všichni. S tím souvisí i otázka „



již jednou přiznaných nároků

“, které v případě sociálních práv nelze brát jako statické. To

prokazuje i novodobá historie České republiky, kdy levicově orientované

vlády měly tendenci nejrůznější sociální dávky zmnožovat, zatímco

pravicověji orientované vlády mají tendenci opačnou. Vždy se ale musí

pohybovat ve shora již naznačených mezích, daných Listinou. Z hlediska

celkového souladu napadeného zákona s ústavně právní úpravou Ústavní

soud konstatuje, že přes jistá omezení v oblasti sociálního zabezpečení

tato omezení nedosahují takové intenzity, která by byla v rozporu s

ústavní úpravou obsaženou v Listině, natož pak, že by realizace

dotčených sociálních práv byla popřena.



XIII.



Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny B



69. Do další skupiny změn, provedených zákonem č. 261/2007 Sb., lze

zařadit změny pojmů a kategorií a jejich specifikace související s

obsahovými změnami uvedenými pod bodem I. Tyto změny reagují na novou

právní úpravu, odrážejí provedené změny v poskytování dávek,

konkretizují výpočet dávek a doplňují, či upravují, některé nové

kategorie oprávněných osob. Jde o změny, které logicky navazují na

obsahové změny uvedené ve skupině A. shora, a tedy u nich platí stejné

závěry jako u skupiny A.



XIV.



Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny C



70. Zákon č. 261/2007 Sb. dále přináší některé kompetenční a

organizační změny, související se změnami v systému sociálního

zabezpečení a nemocenského pojištění a změny v řízení o nárocích o

dávky. Jde především o úpravu a doplnění působení či působnosti

některých nových orgánů či zařízení v oblasti sociálního zabezpečení

(např. změna kompetencí u okresní správy sociálního zabezpečení na

základě zákona č. 582/1991 Sb., doplnění újezdních úřadů mezi orgány

pomoci v hmotné nouzi či doplnění zařízení následné péče v rámci

zařízení sociálních služeb), doplnění a úpravu některých kompetencí

příslušných orgánů, řešení otázky místní příslušnosti, doplnění odborné

způsobilosti k výkonu povolání a doplnění okruhu pracovníků

vykonávajících odbornou činnost a dobrovolníků v oblasti sociálních

služeb.



71. Zákon č. 261/2007 Sb. přinesl také některé změny v řízení o

dávkách, např. změny náležitostí v žádosti o některé dávky, v

podmínkách vydávání písemných rozhodnutí, změny lhůt, možností podávat

opravné prostředky v řízení o dávkách, novou úpravu oznamovací

povinnosti, zastupování a kontroly zákonného využití příslušných dávek,

včetně finanční kontroly využitých dotací ze státního rozpočtu na

zajištění poskytování sociálních služeb a problematiku přeplatků.

Podstata těchto změn spočívá opět v návaznosti na úpravy popsané u

skupiny A a týká se především oblasti procesního práva sociálního

zabezpečení. Tyto úpravy vycházejí z obsahových změn jednotlivých

zákonů a nejsou v rozporu s ústavně zaručenými principy upravujícími

podmínky vydávání rozhodnutí orgánů veřejné moci.



XV.



Ústavněprávní hodnocení změn zařazených do skupiny D.



72. Poslední skupinou změn, které zavádí zákon č. 261/2007 Sb., jsou

související technické změny a úpravy v zákonech, jakými jsou nová

označení zákonných ustanovení, související změny poznámkového aparátu a

nová přechodná ustanovení související se změnami v systému sociálních

dávek a nemocenského pojištění. Podle tvrzení navrhovatelů se jedná o

svévoli zákonodárce v nakládání a vymezováním zákonných pojmů, což

zakládá rozpor s principem materiálního právního státu z důvodu

neurčitosti a nejasnosti.



73. Podle závěru Ústavního soudu jsou tyto změny svou povahou změnami

technického charakteru a není v nich nic, co by je pozvedávalo na

ústavněprávní úroveň. Není totiž úlohou Ústavního soudu, aby hodnotil

technické změny a úpravy, které přináší běžné zákonodárství. Podle

ustálené judikatury Ústavního soudu, „



neurčitost některého ustanovení právního předpisu je nutno považovat za

rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1

odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti

vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých

interpretačních postupů

.“ (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č.

29, vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), Pl. ÚS 9/95 (Sbírka rozhodnutí,

svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.), Pl. ÚS 2/97

(Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 91, vyhlášen pod č. 186/1997

Sb.), Pl. ÚS 23/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 33, nález č. 89, vyhlášen

pod č. 476/2004 Sb.), Pl. ÚS 40/02(Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález

č. 88, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.), Pl. ÚS 44/02 (Sbírka rozhodnutí,

svazek 30, nález č. 98, vyhlášen pod č. 210/2003 Sb.), Pl. ÚS 10/06

(vyhlášen pod č. 163/2007 Sb.), Pl. ÚS 25/06 (vyhlášen pod č. 487/2006

Sb.)). Takováto situace v této věci nenastala.



XVI.



Závěr



74. Závěrem je nutné poznamenat, že právní úprava, kterou do zmíněných

oblastí přinesl zákon č. 261/2007 Sb., o veřejných financích, má daleko

k dokonalosti. Nespokojená reakce veřejnosti, ze které v podstatě vyšli

i navrhovatelé, je přirozenou reakcí subjektů, kterým se „něco odebírá,

mění, nebo činí méně přehledným“. Základní myšlenkou, kterou je zmíněný

zákon odůvodněn, je ozdravění veřejných rozpočtů. Tato dobrá myšlenka

byla realizována jen částečně, způsobem, který nezískal širokou podporu

veřejnosti. Zmíněný zákon je v částech, které jsou předmětem tohoto

řízení, postaven na poměrně širokém a plošném omezování nejrůznějších

sociálních dávek. Do této, pro většinu obyvatelstva citlivé oblasti

bohužel nepřinesl ani zjednodušení systému, ani jeho zpřehlednění, ani

zjednodušení pravidel pro přiznávání dávek a ani důsledná opatření

proti jejich zneužívání.



75. Stát navíc začal s úsporami zdola, tj. omezením sociálních dávek

poměrně širokému okruhu subjektů. Nezačal s vytvořením účinných a

efektivních kontrolních mechanizmů, které by mohly přinést úspory tím,

že by zabránily či postihovaly zneužívání těchto dávek. Např. v oblasti

dávek poskytovaných v nemoci neskoncoval s nešvarem, pro který má

čeština výraz „



hodím se marod

“, tj. výraz, který v jiném jazyce pravděpodobně neexistuje. Posouzení

toho, zda je někdo nemocný, by samozřejmě nemělo být v rukou toho, pro

koho je to výhodné. V zařízeních poskytujících zdravotní péči a v praxi

zdravotních pojišťoven nebyly vybudovány účinné kontrolní mechanizmy,

umožňující postupně tyto nešvary odstraňovat.



76. Stát nezačal s úsporami sám u sebe rozborem, zda je současná

„správa věcí veřejných“ účelná, efektivní a hospodárná, zda nedochází k

plýtvání veřejnými prostředky. Pokud by stát začal, alespoň částečně,

nejprve u sebe, přesvědčil by do jisté míry značnou část obyvatelstva o

nutnosti a účelnosti změn i v oblasti sociálních dávek, která je

samozřejmě vázána na možnosti státního rozpočtu, jak poukázáno shora.



77. Stát tedy zvolil opět tu nejsnadnější cestu, ale bohužel jen pro

sebe, čímž ideu reformy učinil poněkud nedůvěryhodnou. Nicméně i tuto

reformní snahu lze uvítat a z tohoto hlediska je pak nutné posuzovat i

úpravy, které přinesl napadený zákon. Úkolem Ústavního soudu není

posuzovat správnost, praktičnost, nebo dostatečnou sociálnost zmíněných

reformních postupů, ale jen to, zda se jedná o úpravu protiústavní či

nikoli.



78. Kromě jisté nespokojenosti s úpravami, které přinesl zákon č.

261/2007 Sb., návrhy neobsahovaly (mimo shora citovaného návrhu skupiny

43 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR), pomineme-li výhrady ke

způsobu přijetí zákona, žádnou další relevantní ústavněprávní

argumentaci. Prostor k derogačnímu zásahu Ústavního soudu by nastal

pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno a prokázáno, že nová právní úprava

snižuje realizaci ústavně zaručeného standardu sociálních dávek, až k

praktickému znemožnění jejich realizace, či dokonce k jejich plošnému

odejmutí. Návrh 67 poslanců takovouto argumentaci nepřinesl a v řízení

před Ústavním soudem nebylo zjištěno, že by stávající právní úprava

znamenala tak výrazný ústup od zmíněných závazků státu, které na sebe

převzal v zejména v článcích 26 odst. 3, 29, 30, 32 Listiny, jejichž

okruhu se tento případ týká. Pokles různých sociálních dávek je sice

pro řadu subjektů nepříjemný, ale neklesl pod úroveň, znemožňující

skromnou existenci dotčených subjektů. Posoudit otázku účelnosti,

vhodnosti a sociální spravedlnosti zákonné úpravy v této oblasti je

pouze v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud, kromě

případů zjištěné neústavnosti, zasahovat nemůže. Jedná se totiž o

otázky v podstatě politické, kam primárně spadá i celá oblast tzv.

sociálních práv.



79. Podle čl. 5 Ústavy je politický systém České republiky založen na

svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran,

respektujících základní demokratické principy. Politická rozhodnutí

vycházejí z vůle většiny, vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování

většiny dbá ochrany menšin (čl. 6 Ústavy ČR). Ústavní soud proto

uzavírá, že mají-li navrhovatelé, jako představitelé moci zákonodárné,

za to, že jimi napadená právní úprava je nevhodná či vyvolávající

negativní důsledky, mohou usilovat o změnu v rámci politické soutěže,

nikoliv v rámci soudní kontroly ústavnosti, která ze své podstaty musí

být omezena pouze na otázky ústavně právní povahy. Pokud by snad

Ústavní soud návrhu vyhověl, a rozhodoval sám místo zákonodárce,

porušil by nejen shora citovaná ustanovení Ústavy ČR, ale zejména by

učinil zbytečnou soutěž politických stran. Především jejich úkolem je,

podle mandátu získaného od svých voličů a na základě toho stanovených

politických priorit, předkládat nejvhodnější způsoby realizace

sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté Listiny. To samozřejmě vždy

z hlediska možností státního rozpočtu, podložených výsledky hospodaření

státu, za které rovněž nesou politickou odpovědnost, a v rámci limitů

daných příslušnými články Listiny základních práv a svobod.



80. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud vyhověl, podle § 70 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze návrhu na zrušení částí

zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, a to slov „



trvá-li pracovní neschopnost déle než 3 kalendářní dny

“ v ustanovení § 15 odst. 1 věty první, dále zrušil slovo „



čtvrtého

“ v § 15 odst. 3 větě první téhož zákona, a konečně zrušil i větu

druhou ustanovení § 16 téhož zákona, ve znění: „



Nemocenské podle věty první se poskytuje od čtvrtého kalendářního dne

karantény

“. Učinil tak s účinností od 30.6.2008 z důvodů, uvedených v bodě 67

shora.



81. Ve zbývající části návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Jan

Musil, Pavel Rychetský a Eliška Wagnerová.