186/1997 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 2. července 1997 o návrhu trestního senátu
Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se
mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a
bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících,
takto:
Dnem 1. července 1998 se zrušují ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a
doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o
opatřeních s tím souvisejících.
Odůvodnění
I.
Dne 24. ledna 1997 došel Ústavnímu soudu návrh trestního senátu
Nejvyššího soudu České republiky na zrušení ustanovení § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění zákona České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se
mění a doplňují některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a
bezpečnosti, a o opatřeních s tím souvisejících, (dále jen "zákon č.
283/1991 Sb."). Návrh byl podán poté, co Nejvyšší soud podle čl. 95
odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 224 odst. 5 per
analogiam zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále i "tr. ř.") přerušil trestní
stíhání, konkrétně řízení o stížnosti obviněného J. M. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. října 1996 sp. zn. 3 Ntv 30/96 o
prodloužení vazby obviněného do 31. ledna 1997, když vrchní soud
shledal u obviněného existenci vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm.
a), b), c) tr. ř. Nejvyšším soudem takto přerušené trestní řízení je
vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 56/96.
Původní návrh senátu Nejvyššího soudu se dovolával z hlediska požadavku
aktivní legitimace ve smyslu § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")
analogie ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. Pokud by byl Ústavním soudem
zkoumán pouze takto podaný návrh, a to v rámci postupu podle § 42 odst.
1 a § 43 zákona č. 182/1993 Sb., musel by Ústavní soud dospět k
následujícím i obecně platným závěrům.
Ustanovení § 224 odst. 5 tr. ř. vymezuje zákonné podmínky přerušení
trestního stíhání pro případy, že by dalším procesním postupem nebo
rozhodováním o vině a trestu před obecným soudem došlo k porušení
ústavně zaručených práv, pokud by se tento soud přidržel zákona, o němž
má za to, že je neústavní. Nejsou-li tyto podmínky splněny, jsou-li
tedy dány jen skutečnosti těm v § 224 odst. 5 tr. ř. podobné
(analogické), tzn., kdy obecný soud v řízení narazí na domněle
neústavní zákon, který by bylo proto třeba zrušit, ale který zároveň
nepodmiňuje, resp. není rozhodný pro jeho procesní postup v dané
trestní věci nebo ani nepodmiňuje jeho rozhodnutí o vině a trestu v
takovéto věci, nelze předmětné trestní stíhání zdržovat tím, že se
přeruší, a to analogicky podle § 224 odst. 5 tr. ř., aby bylo možné
napravit obecným soudem předpokládanou neústavnost. K tomu slouží, jak
známo, jiné právní nástroje. Byť by se na první pohled zdálo, že
zmíněná analogie sleduje správný cíl, tj. nápravu předpokládané
neústavnosti, a že již z tohoto důvodu je bez dalšího přípustná, není
tomu tak, neboť ve svých důsledcích by přerušení trestního stíhání
podle § 224 odst. 5 tr. ř. per analogiam znamenalo průtahy v řízení,
které by nebyly odůvodněny přímou potřebou zabránit neústavnímu
rozhodnutí obecného soudu.
Riziko odmítnutí původního návrhu z důvodu nepřípustné analogie § 224
odst. 5 tr. ř. a v důsledku toho z důvodu § 43 odst. 1 písm. d) zákona
č. 182/1993 Sb. však navrhovatel vyloučil doplněním původního návrhu. Z
tohoto doplnění, jak uvedeno níže, nepochybně plyne, že ke zrušení
navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
podmiňovalo procesní postup Nejvyššího soudu, jakožto soudu
stížnostního, takže požadavek ustanovení 224 odst. 5 tr. ř. byl splněn
a aktivní legitimace navrhovatele již nepředstavovala nedostatek
původního návrhu.
Ve svém návrhu, podaném podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.,
předseda příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedl, že dne 15.
listopadu 1996 předložil Vrchní soud v Olomouci Nejvyššímu soudu
stížnost obviněného J. M., t. č. ve vazbě, proti usnesení jmenovaného
vrchního soudu ze dne 22. října 1996 sp. zn. Ntv 30/96. Napadeným
usnesením byla prodloužena vazba obviněného do 31. ledna 1997, neboť
vrchní soud shledal v případě obviněného existenci vazebních důvodů
podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř.
Obviněný ve své stížnosti poukázal především na fakt, že k jeho
zadržení nedošlo až dne 24. října 1994, jak se uvádí v usnesení
vrchního soudu, ale ve skutečnosti již 23. října 1994. Ze spisu
Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 56/96 Nejvyšší soud zjistil, že
obviněný byl podle protokolu o zadržení zadržen ve smyslu § 76 tr. ř.
jako osoba podezřelá dne 24. října 1994 v 17.30 hod., a to po
předchozím souhlasu příslušného státního zástupce. V té návaznosti
rozhodl soudce Městského soudu v Brně o vzetí obviněného do vazby
usnesením ze dne 25. října 1994 sp. zn. 7 Nt 1907/94. Vazba obviněného
se za daného stavu věci počítá od 24. října 1994 17.30 hod. Ze
zmíněného protokolu o zadržení podezřelého rovněž vyplývá, že tomuto
zadržení předcházelo zajištění J. M. podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona
č. 283/1991 Sb., k němuž došlo dne 23. října 1994 v 17.30 hod.
Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. nesledují svojí povahou
pořádkový účel zajištění, ale ve svém důsledku sledují shodný účel,
který má na mysli ustanovení § 76 tr. ř., tedy zadržení osoby podezřelé
ze spáchání trestného činu [§ 14 odst. 1 písm. e)] nebo zadržení osoby,
která byla přistižena při trestném činu [§ 14 odst. 1 písm. d)]. Podle
názoru navrhovatele je nutno posuzovat omezení osobní svobody v případě
použití § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. v rovině
trestněprocesní, nikoli v rovině pořádkové.
Z ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") je zřejmé, že s tímto ustanovením Listiny je v souladu pouze
ustanovení § 76 tr. ř., nikoli však již ustanovení § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Ta nemají už povahu zajištění ve smyslu
pořádkových opatření, ale ve své podstatě sledují stejný účel jako
ustanovení § 76 tr. ř.
Jak zdůrazňuje navrhovatel, další setrvání na dualismu této právní
úpravy může vést a v praxi vede k dvojímu přístupu při zadržení. Jedním
z nich je postup podle § 76 tr. ř., jenž je v souladu s Listinou,
druhým pak postup podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991
Sb., který však ve svém důsledku při odděleném počítání lhůt podle
zákona č. 283/1991 Sb. a lhůt uvedených v § 76 tr. ř. vede k jejich
sčítání, a tím k porušení lhůty 24 hodin stanovené pro zadržení v čl. 8
odst. 3 Listiny.
Obsahová totožnost obou citovaných ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. a
trestního řádu ve svém důsledku umožňuje v případech, kde jsou dány
podmínky pro zadržení podezřelého podle § 76 tr. ř., tohoto ustanovení
nepoužít a zvolit místo toho zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb. Zajištění podle naposledy citovaného ustanovení
nemá vliv na počítání lhůt rozhodných pro posouzení včasnosti podaného
návrhu na vzetí osoby zadržené do vazby podle § 76 odst. 4, § 77 odst.
1 tr. ř. či včasnosti podaného návrhu na prodloužení lhůty trvání vazby
podle § 71 odst. 6 tr. ř.
Současná úprava zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.
283/1991 Sb. vzbuzuje podle mínění navrhovatele pochybnosti, neboť
umožňuje obcházení ustanovení § 76 tr. ř., čímž dochází k porušení
ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny. Úprava provedená ustanovením § 76 tr.
ř. je dostatečná. Pro takovýto závěr svědčí i nález Ústavního soudu ze
dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, v němž Ústavní soud
vyslovil názor, že dojde-li k zajištění osoby podezřelé ze spáchání
trestného činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č.
283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního
řádu.
Ze všech uvedených důvodů se proto navrhuje zrušení ustanovení § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
Navrhovatel svůj původní návrh doplnil ve smyslu § 63 zákona č.
182/1993 Sb., jakož i § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, v platném znění, svým podáním, které Ústavnímu soudu došlo
dne 11. března 1997. V něm uvedl následující skutečnosti:
Zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o prodloužení vazby podle 71 odst. 3
tr. ř. je, že návrh na toto rozhodnutí byl příslušným předsedou senátu
(vrchním státním zástupcem) vrchnímu soudu doručen nejpozději 15 dnů
před skončením příslušné lhůty trvání vazby. Pokud návrh není tímto
způsobem (resp. v této lhůtě) předložen, musí předseda senátu a v
přípravném řízení státní zástupce podle § 71 odst. 6 tr. ř. propustit
obviněného na svobodu nejpozději den po uplynutí lhůty, na niž bylo
trvání vazby omezeno.
V předmětné věci předseda senátu Krajského soudu v Brně doručil
Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení vazby obviněného dne 9.
října 1996. Při úzkém gramatickém výkladu ustanovení § 71 odst. 8 tr.
ř., z něhož vychází i rozhodnutí publikované pod č. 10/1995 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních, lze do zmíněné
patnáctidenní lhůty započítat zadržení J. M. jako podezřelého podle §
76 tr. ř., k němuž došlo dne 24. října 1994, nikoli však již jeho
zajištění podle § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., k němuž
došlo o den dříve. V takovém případě by dvouletá lhůta trvání jeho
vazby končila 24. října 1996 a návrh předsedy senátu Krajského soudu v
Brně na její prodloužení by tedy byl podle § 71 odst. 6 tr. ř. podán
včas. Nejvyšší soud, jakožto soud stížnostní, by proto musel z hledisek
uvedených v § 147 odst. 1 tr. ř. přezkoumat důvodnost prodloužení vazby
obviněného.
Takový postup by však byl v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny, podle
kterého zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na
svobodu nebo odevzdána soudu.
Naproti tomu, kdyby se do lhůty pro zadržení, a tedy i do lhůty trvání
vazby, započítávala též doba, po kterou byl obviněný zajištěn podle §
14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., byl by tento návrh na
prodloužení vazby podán opožděně. Obviněný by proto musel být podle již
citovaného § 71 odst. 6 tr. ř. propuštěn na svobodu, aniž by byla
zkoumána důvodnost jeho vazby, resp. podmínek § 71 odst. 3 tr. ř. pro
její prodloužení.
Ústavní (článku 8 odst. 3 Listiny vyhovující) je podle názoru
navrhovatele druhý z naznačených postupů, který je však zároveň v
rozporu s ustanovením § 71 odst. 8 tr. ř., podle kterého se do vazby
započítává jen zadržení, a contrario tedy nikoli zajištění. Neústavní
ovšem není toto zákonné ustanovení, které do ryze procesního institutu
vazby správně započítává jiný (předchozí) procesní institut zadržení,
ale novela zákona č. 283/1991 Sb., provedená zákonem České národní rady
č. 26/1993 Sb., posunující v § 14 odst. 1 písm. d), e) pořádkový
institut zajištění do trestněprocesní roviny.
Nejvyšší soud, jakožto vrcholný článek soustavy obecných soudů, je
podle čl. 95 Ústavy, oproti Ústavnímu soudu, zákonem vázán. Dojde-li k
závěru, že zákon, jehož ustanovení má být při řešení věci použito, je v
rozporu s ústavním zákonem, nemůže přímo aplikovat tento ústavní zákon,
ale předloží věc Ústavnímu soudu. Z uvedených důvodů se proto trestní
věc J. M. předkládá Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., neboť jeho důsledné
respektování a aplikace, tzn. v kontextu § 71 odst. 8 tr. ř., by jinak
vedly k neústavnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V písemném vyjádření k návrhu senátu Nejvyššího soudu, podaném dne 2.
dubna 1997 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve
smyslu § 69 zákona č. 182/1993 Sb., bylo konstatováno, že zadržení
podle § 76 tr. ř. a zajištění podle 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č.
283/1991 Sb. jsou dva právní instituty, které se shodují pouze
částečně. Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může podle § 76
odst. 1 tr. ř. zadržet pouze vyšetřovatel v naléhavých případech, i
když jí dosud nebylo sděleno obvinění, a to tehdy, je-li dán některý z
důvodů vazby. K zadržení je přitom třeba předchozího souhlasu státního
zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc
nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li
osoba přistižena při trestném činu anebo zastižena na útěku.
Ve vyjádření se dále uvádí, že zajištění osoby, která byla přistižena
při spáchání trestného činu nebo na základě kriminalisticky doložených
informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu,
může podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
provést pouze policista.
Poslanecká sněmovna respektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu
ze dne 28. listopadu 1996 sp. zn. IV. ÚS 246/96, podle kterého v
případě, že dojde k zajištění osoby podezřelé ze spáchání trestného
činu, je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.
včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu. Pokud
orgány činné v trestním řízení tímto způsobem nepostupují, je možné
takovou praxi považovat za protiústavní. Z této skutečnosti ani z
částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb. a
zadržení podle trestního řádu však není možné odvozovat protiústavnost
ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zákon České národní rady č. 26/1993 Sb., kterým se mění a doplňují
některé zákony v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, a o
opatřeních s tím souvisejících, byl schválen potřebnou většinou
poslanců České národní rady dne 21. prosince 1992, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Za tohoto stavu věci, jak konstatuje účastník řízení, nutno vyjádřit
stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon
je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je na Ústavním soudu, aby
v souvislosti s podanou žádostí senátu Nejvyššího soudu České republiky
na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb.
posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.
Základní podmínkou řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho
jednotlivých ustanovení je zjištění, zda byl přijat a vydán ústavně
předepsaným způsobem, jak to ukládá Ústavnímu soudu § 68 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb. Za tím účelem si Ústavní soud vyžádal od Poslanecké
sněmovny těsnopisnou zprávu ze schůze České národní rady, na které byla
novela zákona č. 283/1991 Sb., tj. zákon České národní rady č. 26/1993
Sb., projednávána a přijata. Z celkového počtu poslanců České národní
rady, jenž činil ve smyslu čl. 103 odst. 1 ústavního zákona Národního
shromáždění č. 143/1968 Sb., o československé federaci, 200 poslanců,
se projednání předmětné novely dne 21. prosince 1992 zúčastnilo 106
poslanců. Pro přijetí návrhu novely se vyslovilo 96 poslanců, proti
bylo 10 poslanců. Návrh byl tedy v souladu s ustanovením 24 zákona
České národní rady č. 35/1989 Sb., o jednacím řádu České národní rady,
ve znění platném k 31. prosinci 1992, přijat.
II.
V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení zkoumá
Ústavní soud obsah těchto právních aktů z hlediska jejich souladu s
ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z
tohoto hlediska se Ústavní soud zaměřil v prvé řadě na genezi a
podstatu návrhem napadených ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona
č. 283/1991 Sb.
Návrhem napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. zní:
"§ 14
Zajištění
(1) Policista je oprávněn zajistit osobu, která
a) svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo život nebo
zdraví jiných osob nebo majetek;
b) se pokusila o útěk při předvedení podle § 12 odst. 8 a § 13 odst. 5;
c) na policejním útvaru slovně uráží jinou osobu nebo policistu anebo
úmyslně znečišťuje či poškozuje zařízení nebo policejní majetek;
d) byla přistižena při spáchání trestného činu;
e) na základě kriminalisticky doložitelných informací je podezřelá z
přípravy, pokusu nebo spáchání trestného činu.
(2) Pominou-li důvody zajištění, je policista povinen osobu ihned
propustit.
(3) Zajištění může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní
svobody."
Z listinných důkazů, které Ústavní soud doposud v dané věci shromáždil,
třeba v prvé řadě vycházet z důvodové zprávy k zákonu České národní
rady č. 26/1993 Sb. Ta v souvislosti s § 14 odst. 1 písm. d), e) pouze
konstatuje, že návrh novely tímto ustanovením jen doslovně přebírá
úpravu doposud obsaženou v § 16 odst. 1 písm. c) a f) zákona č.
333/1991 Sb., o Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie,
(dále jen "zákon č. 333/1991 Sb."). Ani na základě těsnopisné zprávy o
projednání vládního návrhu zákona České národní rady č. 26/1993 Sb.
Ústavní soud nedospěl k žádným dalším zjištěním, jež by blíže
osvětlovala jinak velmi skoupé odůvodnění bodu 7 návrhu týkajícího se §
14 odst. 1 písm. d), e).
Pokud jde o důvodovou zprávu k zákonu č. 333/1991 Sb., jehož vládní
návrh byl projednáván jako sněmovní tisk pod č. 701 v VI. volebním
období Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky,
ta rovněž neobsahuje žádné údaje, které by osvětlily důvody přijetí a
pozdějšího převzetí inkriminovaných ustanovení. Je tomu tak proto, že
dikce § 16 odst. 1 vládního návrhu tohoto zákona ona písmena c) a f)
vůbec neobsahovala. Pod písmenem c) se uvádělo: " ...osobu, která byla
přistižena při spáchání přestupku, je-li důvodná obava, že osoba bude v
protiprávním jednání pokračovat anebo mařit řádné objasnění věci".
Písmeno f) dikce tohoto ustanovení ve znění vládního návrhu zcela
postrádá. Nicméně, vzdor navrhovanému znění citovaného ustanovení,
třeba přece jenom z předmětné důvodové zprávy vycházet. Ta totiž k § 16
obecně konstatuje: "Osobu může policista zajistit při splnění zákonem
taxativně stanovených podmínek. Tento institut je třeba odlišovat od
institutu zadržení a zatčení podle trestního řádu...".
Rozdíl mezi původně vládou navrhovaným zněním § 16 odst. 1 zákona č.
333/1991 Sb. a dikcí, která byla nakonec přijata a z níž vycházela i
návrhem napadená novela, tj. zákon České národní rady č. 26/1993 Sb.,
by měl vysvětlovat těsnopisný záznam o projednání návrhu zákona č.
333/1991 Sb., resp. návrh výborů branných a bezpečnostních na usnesení
Sněmovny lidu a Sněmovny národů ke sněmovnímu tisku č. 701, do něhož
byly pojaty i výsledky projednání vládního návrhu tohoto zákona
ústavněprávními výbory obou sněmoven. Ze společného návrhu výborů, z
jeho bodu 20., se podává, že za písmeno b) třeba vložit písmeno c),
které zní: "c) byla přistižena při spáchání trestného činu." Společný
zpravodaj výborů Sněmovny lidu ve svém vystoupení k tisku č. 701
citovaný bod 20. návrhu usnesení nezmiňoval a zahrnul jej mezi ostatní,
které komentoval jako prosté doplnění či zpřesnění původního
paragrafovaného znění vládního návrhu zákona. Navrhovaná podoba znění
textu písmene c) se zřejmě postupně formovala v rozpravě poslanců, když
jeden z nich původně doporučoval v § 16 odst. 1 písm. c) vládního
návrhu vložit za slovo "přestupku" slova "nebo trestného činu".
Pozměňovací návrh rozšíření pravomoci policisty blíže nezdůvodnil.
Pokud jde o písmeno f), které mělo být rovněž doplněno zcela nad rámec
původního vládního návrhu, o něm se společný návrh jmenovaných výborů
nezmiňuje. Nicméně z těsnopisné zprávy o projednání tohoto návrhu
zákona ve Federálním shromáždění se zjišťuje, že v průběhu rozpravy
poslanců zazněl doplňující návrh k § 16 odst. 1, a sice následujícího
znění: " ...navrhuji doplnit bod e) - na základě doložitelných
informací je podezřelá z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného
činu." Bližší zdůvodnění citované doplnění rovněž postrádá. Tentýž
pozměňovací návrh byl posléze na doporučení navrhovatele a zpravodajů
zpřesněn, jak plyne z celkového projednání a přijetí i ostatních
pozměňovacích návrhů, a to doplněním slova "kriminalisticky", aby
doložitelnost byla jasná a neskýtala možnosti zneužití. Projednaný
zákon byl poté jako celek ve znění vládního návrhu, jakož i společného
návrhu výborů a ve znění schválených pozměňovacích návrhů schválen.
Ke zjištění skutkového stavu věci, jmenovitě pokud jde o samu podstatu
a okolnosti praktické aplikace návrhem napadených ustanovení zákona č.
283/1991 Sb., Ústavní soud vyžádal "Zprávu o společném jednání komise
zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze zástupců
správ Policie ČR" (dále jen "Zpráva"), které bylo věnováno též
problematice zajištění osob podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.
283/1991 Sb. a podle 76 tr. ř. Kromě zmíněné Zprávy připojil dožádaný
státní orgán též svůj výklad pojmu "kriminalisticky doložitelné
informace".
Ve vlastní Zprávě je především konstatováno, že nález Ústavního soudu
č. 23/1997 Sb. z 28. listopadu 1996 (sp. zn. IV. ÚS 246/96) učinil
průlom do ustálené praxe Policie České republiky, státních zástupců a
soudů v rozhodování o zajištění podle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona
č. 283/1991 Sb. a o zadržení podle § 76 odst. 1 tr. ř. Do 24hodinové
lhůty omezení osobní svobody (zadržení) podle § 76 odst. 1 tr. ř. se
nezapočítávala 24hodinová lhůta, která často tomuto institutu
předcházela, a to zajištění osoby podle § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb., i když důvod a účel jsou totožné. Nyní se
započítává.
Podle citovaného nálezu v případě zajištění osoby podezřelé ze spáchání
trestného činu je třeba lhůtu 24 hodin podle § 14 odst. 3 zákona č.
283/1991 Sb. včítat do 24hodinové lhůty pro zadržení podle § 75, 76 tr.
ř., neboť opačný přístup ke vztahu zajištění podle § 14 odst. 1 písm.
d), e) zákona č. 283/1991 Sb. a zadržení podle § 75, 76 tr. ř., jak je
zatím běžný v řízení před obecnými soudy, je podle názoru Ústavního
soudu v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny.
V té návaznosti vydaný pokyn obecné povahy (dále jen "pokyn") č. 1/1997
nejvyššího státního zástupce přikazuje státním zástupcům a policejním
orgánům, že do 24hodinové lhůty pro zadržení podle trestního řádu se
započítává i lhůta, po kterou byla osoba zajištěna podle § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Citovaná Zpráva na tomto místě
říká, že uvedený pokyn je v rozporu s platným právem, k čemuž
předestírá následující argumenty.
Nelze pochybovat o tom, že osobní svoboda je zaručena (čl. 8 odst. 1
Listiny). Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny pak deklaruje, že nikdo
nemůže být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví
zákon. Existují dva zákony, které jsou součástí právního řádu České
republiky, stejné právní síly, avšak mající rozdílný účel, tj.
umožňující omezit osobní svobodu.
Prvním je trestní řád, jehož účelem je upravit postup orgánů činných v
trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich
pachatelé spravedlivě potrestáni.
Druhým je zákon č. 283/1991 Sb., jehož účelem je upravit práva a
povinnosti Policie České republiky při plnění úkolů, které stanoví
tento zákon.
Lze tedy konstatovat, uvádí Zpráva, že čl. 8 odst. 2 Listiny je obecným
zmocněním pro moc zákonodárnou k přijetí právní normy omezující osobní
svobodu. Stejné zmocnění je pak zakotveno v čl. 7 odst. 1 Listiny, a to
ještě v obecnějším významu, než je tomu v čl. 8 odst. 2. Pokud jde o
čl. 8 odst. 3 Listiny, je zde zmocnění pro moc zákonodárnou k zákonné
úpravě omezení osobní svobody osoby nacházející se v určitém postavení,
tj. osoby podezřelé nebo toho, kdo je obviněn ze spáchání trestného
činu. To je případ právě trestního řádu, konkrétně ustanovení § 75 a
76. V této souvislosti je nutno klást důraz na použitý institut
zadržení. Je to institut, zdůrazňuje Zpráva, který zná pouze trestní
řád. Omezit na svobodě jiného, ve zde stanovených případech, mohou jen
zde konkrétně uvedené subjekty. V případě 75 a § 76 odst. 1 tr. ř. je
to vyšetřovatel. Odstavec 2 naposledy citovaného ustanovení dává
možnost omezit osobní svobodu osoby komukoliv, když taková osoba byla
přistižena při trestné činnosti nebo bezprostředně poté, je-li to nutné
ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů.
Použitý výraz "kdokoliv" lze oprávněně vyložit tak, že může jít i o
policistu. Z tohoto pohledu jsou důvody k omezení osobní svobody
skutečně totožné jak v ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř., tak v ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. Totožnost důvodů však
nelze spatřovat v ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Naposledy zmíněné zákonné ustanovení postihuje ty případy, kdy na
základě kriminalisticky doložených informací vyvstalo určité podezření,
že určitá osoba spáchala určitý trestný čin. Taková osoba je policií
požádána ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 283/1991 Sb. o vysvětlení.
Současně vyvstane nutnost ověřit určité údaje uváděné podezřelou osobou
nebo ověřit další skutečnosti (kriminalistickými metodami), respektive
dovést věc do takového stadia, kdy je možno takovou osobu předat
vyšetřovateli ke sdělení obvinění. K takovým úkonům slouží institut
zajištění. Omezení osobní svobody na základě tohoto institutu je
zákonné.
Zpráva dále připouští, že § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb.
je nadbytečný. Z důvodů, které jsou uvedeny shora, lze v takových
případech použít ustanovení § 76 odst. 2 tr. ř. Pokud však jde o § 14
odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., má toto ustanovení své
opodstatnění a není v rozporu s Ústavou, jejíž součástí je i Listina.
Zpráva též zaujímá stanovisko k nálezu Ústavního soudu č. 23/1997 Sb.
Chápe jej jakožto rozhodnutí v konkrétní věci, v důsledku čehož nejde o
nález obecně závazný. K argumentaci obsažené v nálezu Zpráva
poznamenává, že čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jež jsou základem, z něhož
nález vychází, se promítají do § 75 a 76 tr. ř. V jiném zákoně, tj. v
zákoně č. 283/1991 Sb., je také ustanovení, které se odvozuje od
Listiny a které dává zákonnou možnost omezení osobní svobody. Toto
ustanovení je v souladu s čl. 7 odst. 1 Listiny, jak uvádí důvodová
zpráva k § 14 zákona č. 283/1991 Sb. Podle stanoviska Zprávy senát
Ústavního soudu pravděpodobně nevzal tyto skutečnosti při zdůvodnění
svého nálezu v úvahu. Ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až e) zákona č.
283/1991 Sb. je účinné a je třeba i nadále podle tohoto ustanovení
postupovat.
O tom, že se doba lhůty zajištění nezapočítává, hovoří zcela konkrétně
dva akty, jež zmiňuje Zpráva.
V prvé řadě sama důvodová zpráva k zákonu č. 283/1991 Sb. k 14 říká:
"Osobu může policista zajistit jen v taxativně stanovených případech.
Tento institut nelze zaměňovat s institutem zadržení a zatčení podle
trestního řádu a z tohoto důvodu nelze slučovat lhůty, pokud dojde k
zadržení nebo zatčení osoby v průběhu lhůty pro zajištění. Tento výklad
koresponduje s čl. 7 odst. 1 Listiny...".
Dále se k tomuto problému cituje Sbírka soudních rozhodnutí a
stanovisek ve věcech trestních, 1995, 3, s. 114, judikát č. 10/1995:
"Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho zajištěním podle §
14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění dalších
předpisů, nelze dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení
obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin,
ve které je podle § 77 odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou
osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až
okamžikem zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř.".
V závěru Zprávy k této problematice se doporučuje Ministerstvu
spravedlnosti, aby vzhledem k výše uvedenému přehodnotilo pokyn č.
1/97, který v současné formě zcela zjevně nerespektuje otázku
neslučitelnosti lhůt vyplývajících z institutu zajištění podle 14 odst.
1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. a institutu zadržení podle § 76
odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o pojem "kriminalisticky doložitelné informace", použitý v §
14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/ /1991 Sb., podle výkladu Policejního
prezidia Ministerstva vnitra sem patří zejména: použití operativně
pátracích prostředků a operativní techniky ve smyslu § 34 odst. 1 a §
35 zákona č. 283/1991 Sb. a jejich průběžné vyhodnocování, ztotožnění
osob, ohledání místa činu (včetně zpracování komplexní dokumentace),
ohledání místa nálezu mrtvoly, její prohlídka a pitva, ohledání
(předmětů, dokumentů, jakož i míst, která nejsou místem trestného
činu), provedení a vyhodnocení balistické, toxikologické expertízy,
lustrace v policejních evidencích, rekognice (osob a věcí), prověrka
alibi, součinnost s policejními sbory cizích států apod.
Dne 4. června 1997 došlo Ústavnímu soudu, z iniciativy samotného
odesílatele, stanovisko Ministerstva vnitra k návrhu senátu Nejvyššího
soudu v předmětné věci. Toto stanovisko považuje Ústavní soud za další
z listinných důkazů, neboť se nejedná ani o stanovisko ve smyslu § 42
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., jak bylo označeno, ani o vyjádření ve
smyslu § 69 citovaného zákona, protože Ministerstvo vnitra ve věci není
účastníkem ani vedlejším účastníkem (§ 28 cit. zákona).
Ústy I. náměstka ministra vnitra se ve zmíněném materiálu konstatuje
nesouhlas s názorem senátu Nejvyššího soudu. V prvé řadě je zdůrazněno,
že zajištění osoby podezřelé z přípravy, pokusu nebo spáchání trestného
činu anebo osoby přistižené při spáchání trestného činu může provést
policista zcela samostatně, v intencích § 14 odst. 1 písm. d), e)
zákona č. 283/1991 Sb. Naproti tomu zadržení podezřelého z trestného
činu může ve smyslu § 76 odst. 1 tr. ř. provést pouze vyšetřovatel. Oba
právní instituty se tedy shodují pouze částečně. Případné zrušení
napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. by, kromě jiného, vedlo v
praxi k závěru, že policista by osobu podezřelou ze spáchání trestného
činu mohl pouze zadržet, a to jen na pokyn vyšetřovatele a jen v
případech, kdy jsou dány důvody vazby. To by pak ve svých důsledcích
vedlo ke značnému ztížení vyšetřování. Podle názoru Ministerstva vnitra
částečně shodná úprava omezení osobní svobody v trestním řádu a v
zákoně č. 283/1991 Sb. sice umožňuje sčítání 24hodinových lhůt daných v
obou zákonech, což může odporovat čl. 8 odst. 3 Listiny, ale samo o
sobě to neodůvodňuje závěr o neústavnosti napadených ustanovení zákona
č. 283/1991 Sb. V případě, že by Ústavní soud vyhověl návrhu a § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. zrušil, bude nezbytné, říká
materiál Ministerstva vnitra, stanovit patřičnou lhůtu účinnosti
příslušného nálezu tak, aby bylo možno připravit příslušnou právní
úpravu, která umožní policejním orgánům zadržet osobu podezřelou i v
jiných případech, než které upravuje § 76 odst. 1 tr. ř. Za přiměřenou
se považuje lhůta jednoho roku. Konečně se dává Ústavnímu soudu v
úvahu, aby v souvislosti s projednáváním dané věci zvážil obecnou
dostatečnost lhůty stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny.
III.
Podle názoru Ústavního soudu třeba hledat odpověď na základní otázku,
od níž se odvíjí další řešení případu. Touto otázkou je dosah čl. 8
odst. 3 Listiny ve srovnání se záběrem a reálnou podstatou § 14 odst. 1
písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., resp. problém návaznosti běžné
zákonné úpravy na úpravu ústavněprávní představovanou citovaným článkem
Listiny. Jinými slovy řečeno, jedná se o to, zda běžný zákon
předpokládaný Listinou, nevybočuje z hlediska právně odvětvového
předmětu své regulace mimo rámec naznačený ústavněprávním předpisem. V
té souvislosti třeba dodat, že Listina je koncipována jako
bezprostředně platný pramen práva, kdy práv v Listině obsažených se lze
domáhat přímo na základě znění jejích ustanovení. Výjimku z této zásady
představuje pouze ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny, které omezuje
bezprostřední aplikaci Listiny v otázkách některých sociálních práv
tak, že podmiňuje dovolání se těchto práv prováděcí zákonnou úpravou. Z
uvedeného a contrario plyne, že základní právo obsažené v čl. 8 odst. 3
Listiny pod právní režim čl. 41 odst. 1 Listiny nespadá. Lze se ho tedy
dovolávat přímo na základě znění čl. 8 odst. 3 Listiny, přičemž
případné zákony, pokud se tohoto práva dotýkají, nemohou tím spíše
překročit hranice, které stanoví Listina, v daném případě čl. 8 odst.
3.
Ve smyslu ustanovení čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo podezřelého
z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně.
Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta
a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a
rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu.
Listinou použité termíny "obviněný", "podezřelý z trestného činu" a
"zadržení" nepochybně naznačují, že podrobnější právní úprava omezení
osobní svobody osob v naznačeném procesním postavení spadá právně
odvětvově do trestního práva procesního. Dokladem toho jsou ustanovení
§ 75 a 76 tr. ř., kdy prvé z nich pojednává o zadržení obviněného
vyšetřovatelem, druhé o zadržení osoby, jíž dosud nebylo sděleno
obvinění (§ 160 odst. 1 tr. ř.), tj. podezřelého rovněž vyšetřovatelem,
nebo kýmkoliv za podmínek zvláště stanovených v § 76 odst. 2 tr. ř.
Má-li být respektován časový limit zadržení, uvedený výslovně v čl. 8
odst. 3 Listiny, musí jej jako výlučný stanovit pouze a jen
trestněprocesní právní předpis, tedy trestní řád. Jen tak může být
garantováno nepřekračování stanovené časové hranice. Ustanovení § 14
odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 283/1991 Sb. však vytvořilo formálně
právně (nominálně) další "prostor" pro omezení osobní svobody, nikoliv
sice obviněného, nýbrž osoby podezřelé, resp. přistižené při spáchání
trestného činu či podezřelé na základě kriminalisticky doložitelných
informací z přípravy, pokusu či spáchání trestného činu. V tomto bodě
tak citované ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. vybočilo z ústavně
právního rámce, který by mělo jakožto navazující zákonná úprava
respektovat a jejž vymezuje čl. 8 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 (per
argumentum a contrario) Listiny. Zákon č. 283/1991 Sb. není totiž
pramenem trestního práva procesního jako trestní řád, nýbrž formou
práva správního, resp. "policejního". Jako takovému nepřísluší
uvedenému zákonu reglementovat materii jinou než právě správně
policejní. Stane-li se tak, a dokladem toho jsou napadená ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., jde o právní úpravu
ústavně nekonformní, byť z legislativně technického hlediska
přípustnou, protože citované ustanovení je nepřímou novelou trestního
řádu.
Skutečnost, že § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
odporuje čl. 8 odst. 3 Listiny, je dokumentována též tím, že postup při
omezení osobní svobody podle naposledy citovaného ustanovení
předpokládá, neodpadnou-li důvody zadržení, že zadržená osoba bude
odevzdána soudu. Naproti tomu z § 14 odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb.
(per argumentum a contrario) takováto relace směrem k soudní pravomoci
neplyne, přestože zajištění podle napadeného zákonného ustanovení je
svou podstatou zadržením ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny.
V té souvislosti třeba počítat s námitkou, podle níž je ke zrušení
navrhované ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb.
ustanovením, které, aniž by bylo zrušeno pro jeho neústavnost, lze
interpretovat a aplikovat i ústavně konformním způsobem. Ústavní soud
ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 v té návaznosti vyslovil: "V
situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé
interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky a druhá je
s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto ustanovení. Při jeho
aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané ustanovení ústavně
konformním způsobem."
Ústavní soud má za to, že citovaný judikát je nepochybný, pokud sama
podstata napadeného zákonného ustanovení není v rozporu s Ústavou (jako
tomu bylo právě v předmětné věci) a je-li ve hře pouze a jen výklad
takového ustanovení, jakož i navazující jeho aplikace. Ilustrováno též
na trestněprocesních ustanoveních, lze uvést příklad § 75 a 76 tr. ř.,
jež jsou samy o sobě v souladu s Ústavou. Tato ustanovení je možné
aplikovat ústavně i neústavně. V tomto druhém případě tak, že nejprve
užije vyšetřovatel § 76 odst. 1 a poté § 75. Takováto interpretace a
aplikace by zajisté neodůvodnila zrušení např. § 76 tr. ř.
Napadá-li však návrh zákonné ustanovení, které svým obsahem, svou
podstatou vybočuje z ústavněprávního rámce, jak bylo dovozeno shora
ohledně § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., a které může
být vykládáno a aplikováno obojím způsobem (ústavně konformně i
nekonformně), potom nezbývá než ono ustanovení zrušit. Jedině tak lze v
praxi vyloučit i jeho neústavní užití. Spoléhat, že jej příslušné
orgány vyloží a aplikují pouze v rámci Ústavy, když se nabízí
interpretace a aplikace účelová, jež je ve svém důsledku neústavní,
znamená rezignovat na funkci Ústavního soudu jakožto soudního orgánu
ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
Jak již uvedeno, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky je toho
názoru, že ani z částečně shodné úpravy zajištění podle zákona č.
283/1991 Sb. a zadržení podle trestního řádu nelze odvozovat
protiústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. Naproti
tomu podle názoru Ústavního soudu právě toto, byť i jen částečné
překrytí obou právních úprav, je důvodem neústavnosti úpravy v zákoně
č. 283/1991 Sb., neboť znamená přesah mimo rámec čl. 8 odst. 3 Listiny.
Závěru, že napadené ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. vybočuje z
ústavního rámce čl. 8 odst. 3 Listiny, svědčí i důvodová zpráva k
zákonu, který byl posléze přijat pod č. 333/1991 Sb. Přestože původní
dikce § 16 odst. 1 písm. c), f) vládního návrhu neobsahovala znění
dnešního § 14 odst. 1 písm. d), e), již tehdy bylo zdůrazňováno, že
institut policejního zajištění třeba odlišovat od zadržení a zatčení
podle trestního řádu. Pokud pak zákon České národní rady č. 26/1993 Sb.
rozšířil záběr § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. v podstatě o
trestněprocesní instituty, neznamenalo to nic jiného než přesah z
úpravy dané v § 76 tr. ř., konformní s čl. 8 odst. 3 Listiny, do úpravy
správněprávní, která se v důsledku toho z dosahu čl. 8 odst. 3 Listiny
vymkla. Dlužno připomenout, že při projednávání původní dikce § 16
zákona č. 333/1991 Sb. ve Federálním shromáždění, tj. v červenci 1991,
a zejména pak návrhu novely (tj. zákona ČNR č. 26/1993 Sb.) v prosinci
1992, nebyl aspekt ústavnosti, resp. neústavnosti vůbec sledován,
ačkoliv v té době již nabyl účinnosti ústavní zákon č. 23/1991 Sb. (dne
8. února 1991), jímž se uvozovala Listina, tedy i její čl. 8 odst. 3.
Faktem zůstává, a toho si je Ústavní soud vědom, že lhůta omezení
osobní svobody uvedená v citovaném článku Listiny, zejména ta, která
zavazuje jiné orgány než soudní, svou absolutní krátkostí (zvláště ve
srovnání s právními úpravami některých jiných států, kde zpravidla
neklesá pod dva dny) působí dvojsečně. Na jedné straně sice chrání
osobní svobodu člověka proti neúměrnému jejímu omezení, avšak na straně
druhé omezuje právo zadrženého podezřelého na obhajobu obhájcem ve
smyslu § 76 odst. 3, 6 tr. ř., kdy právě pro její krátkost je mnohdy
nereálné obhájce dostihnout. Zároveň je mimo diskusi, že lhůta 24 hodin
je v uvedeném kontextu nedostatečná pro náležitou dokumentaci trestní
věci tak, aby bylo možné zahájit trestní stíhání, jde-li o zadržení
podezřelého. Je ovšem evidentní, že není v pravomoci Ústavního soudu
tento zásadní problém řešit, neboť to je úkol výlučně ústavodárce.
Také Zpráva připouští, že důvody k omezení osobní svobody podle § 76
odst. 2 tr. ř. a § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb. jsou
totožné a že tedy naposledy citované ustanovení je nadbytečné. Jinými
slovy se tak rovněž potvrzuje vybočení § 14 odst. 1 písm. d) zákona č.
283/1991 Sb. z rámce čl. 8 odst. 3 Listiny. Pokud je však Zpráva toho
názoru, že takováto shoda není na úrovni § 76 odst. 2 tr. ř. a § 14
odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., nelze s tímto názorem
souhlasit. Podle mínění Ústavního soudu existuje styčný bod obou
zákonných ustanovení v tom, že podezřelého z trestného činu je možné
zadržet ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř. nanejvýše bezprostředně po
spáchání trestného činu (za splnění další podmínky), kdežto podle § 14
odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb. tak lze učinit kdykoliv poté,
ne pouze bezprostředně. Případná námitka, jež do jisté míry zazněla i v
materiálu Ministerstva vnitra, že zadržení podezřelého, nikoliv však
při činu či poté, spadá pod § 76 odst. 1 tr. ř. a že tedy nepřichází v
úvahu srovnání citovaného ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. s § 76
odst. 2 tr. ř., není namístě. Jedná se totiž o to, že smysl má
především, srovnává-li se omezení osobní svobody podle trestního řádu a
zákona č. 283/1991 Sb., pokud tak může učinit podle obou zákonů
policista coby jedna a tatáž osoba, neboť v tomto bodě zdvojená právní
úprava vytváří cestou naposledy uvedeného zákona prostor pro neústavní
postup, a to ve smyslu 76 odst. 1 tr. ř. není možné, neboť zde je
oprávněným subjektem pouze vyšetřovatel policie, nikoliv též pouhý
policista. Na druhé straně je však možné, že postupu vyšetřovatele
podle § 76 odst. 1 tr. ř. bude předcházet postup policisty podle § 14
odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb.
Zpráva též naznačuje argumentaci odůvodňující podle jejího názoru
ústavnost § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. V té
návaznosti se totiž dovolává čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny. Na
tomto místě třeba znovu připomenout, že policejní zajištění osoby
přistižené při spáchání trestného činu nebo podezřelé z již dříve
spáchané přípravy, pokusu nebo dokonaného trestného činu je svou
podstatou reálně institutem trestního práva procesního. Jako takové
spadá pod čl. 8 odst. 3 Listiny, tedy pod ustanovení speciální, mající
přednost před čl. 7 odst. 1 Listiny. Pokud je zákon č. 283/1991 Sb. z
dosahu tohoto speciálního ustanovení nominálně vyjmul, a tím založil
jeho neústavnost, jak má Ústavní soud za to, nelze dost dobře následně
jeho ústavnost "dohánět" odvoláním na obecný čl. 7 odst. 1 Listiny. V
podstatě totéž platí i ve vztahu k čl. 8 odst. 2 Listiny, nakolik je
chápe Zpráva jako ústavní základ návrhem napadeného ustanovení zákona
č. 283/1991 Sb.
Kromě kolize napadeného ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona č.
283/1991 Sb. s čl. 8 odst. 3 Listiny zkoumal Ústavní soud, jak mu to
ukládá § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., též možný nesoulad s jinými
ústavními zákony, resp. Ústavou, jakož i s mezinárodními smlouvami ve
smyslu čl. 10 Ústavy.
Z tohoto hlediska soustředil svoji pozornost v prvé řadě na čl. 1
Ústavy. Nezbytným předpokladem právního státu, o němž citované
ustanovení hovoří, je právní jistota související s požadavkem stability
práva a zákonnosti právotvorby. Nutnou podmínkou právní jistoty je
kromě jiného jasnost (určitost) právních norem. Jak již konstatoval
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95, neurčitost některého z
ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem
právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy,
jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení
normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých
interpretačních postupů. Dikce, kterou nabízí zejména § 14 odst. 1
písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., je z daného pohledu, jakož i ve
srovnání se zněním § 76 odst. 2 tr. ř. natolik obecná a neurčitá, že
ani např. extenzivním jejím výkladem nelze dospět k jasným hranicím
aplikace tohoto ustanovení. Výraz "přistižena při spáchání trestného
činu" může bez dalších zpřesňujících podmínek zahrnovat relativně
široké spektrum situací a vytvářet tak poměrně široký prostor pro užití
tohoto ustanovení policistou, a tím samým i právní nejistotu adresátů
této právní normy, tj. osob v dané souvislosti zajištěných. Ke stejnému
závěru lze dospět, pokud by byl užit výklad kupř. i doslovný, jenž ve
spojení s termínem "spáchání trestného činu" bez dalšího znamená rovněž
jistou neurčitost napadeného ustanovení, resp. tím samým i relativně
široký obtížně vymezitelný rámec jeho užití. Lze tedy konstatovat, že
návrhem napadené ustanovení je v rozsahu jeho písmene d) v rozporu též
s čl. 1 Ústavy.
Pokud jde o Listinu, kromě čl. 8 odst. 3 spatřuje Ústavní soud
neústavnost napadených ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. ještě v jejich
kolizi s čl. 4 odst. 4 Listiny. Odstavec 2 tohoto ustanovení dovoluje,
aby meze základních práv a svobod byly za podmínek stanovených Listinou
upraveny pouze zákonem. V duchu odstavce 4 téhož článku potom při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno
jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným
účelům, než pro které byla stanovena. Představuje-li však ustanovení §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. určité omezení (meze)
osobní svobody, potom stanovení těchto omezení v citovaném zákoně,
vedle příslušných ustanovení trestního řádu (§ 75, 76), umožňuje jejich
případné zneužití v rozsahu, který jde nad rámec čl. 8 odst. 3 Listiny,
tedy zneužití k účelům jiným, než pro které měly a mohly být tyto meze
správně v zákoně č. 283/1991 Sb. stanoveny. Jedná se totiž o to, že
zmíněný zákon může sledovat z hlediska svého účelu jen cíle správně
policejní, nikoliv trestněprocesní.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů
č. 3, 5 a 8, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"), jakož i
protokolů č. 9, 10 a 11 připouští ve svém čl. 5 odst. 1 písm. c)
zákonné jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný
soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Ve
smyslu odstavce 3 téhož ustanovení rovněž každý, kdo je jinak zbaven
svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí
být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou
zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené
lhůtě nebo propuštěn během řízení.
Pod citovaná ustanovení patrně spadá a je s ním konformní § 76 tr. ř.,
neboť ten předpokládá procesní postup ve formě výkonu soudcovské
pravomoci navazující na samotné zadržení (srov. odstavec 4). Totéž
platí pro ustanovení § 75 tr. ř.
Naproti tomu napadená ustanovení zákona č. 283/1991 Sb. s takovouto
relací nepočítají (viz § 14 odst. 2 per argumentum a contrario), v
důsledku čehož vybočují z rámce Úmluvy. Tento fakt tedy potvrzuje, že §
14 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb. je v rozporu s čl. 5
odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy.
O nutnosti soudní kontroly provedeného zajištění, má-li povahu
trestněprocesního zadržení, kdy tato nutnost plyne z podstaty čl. 5
odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy, svědčí i příslušná judikatura
štrasburských instancí. Tak např. ve věci Irsko c/a Spojené království
(1978, ser. A, č. 25, § 196) Soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že
čl. 5 odst. 1 písm. c) dovoluje zbavit někoho svobody jen za účelem
předvedení před příslušný soudní orgán. V rozhodnutí Soudu ve věci De
Wilde et al. c/a Belgie (1971, ser. A, č. 12, § 71) je vysloven názor,
že podle čl. 5 odst. 1 písm. c) může být osoba zatčena a držena v
detenci jen za účelem předvedení před příslušný soudní orgán. Toto
stanovisko Soudu stále platí a bylo vyřčeno v dalších rozhodnutích
(Engel et al. c/a Holandsko, 1976, ser. A, č. 22, § 58, De Jong et al.
c/a Holandsko, 1984, ser. A, č. 77, § 44 aj.).
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlášený pod č.
120/1976 Sb. (dále jen "Pakt") v čl. 9 odst. 3 předpokládá, že každý,
kdo je zadržen na základě obvinění z trestného činu, musí být
neprodleně předveden před soudce nebo jiného úředníka, který je zákonem
zmocněn vykonávat soudcovskou pravomoc, a má právo na trestní řízení v
přiměřené době nebo na propuštění. Přitom výrazem "obvinění z trestného
činu" nelze patrně rozumět obvinění jen v technickém smyslu, tzn. podle
vnitrostátního trestního práva procesního (§ 160 odst. 1, § 75 tr. ř.).
Zahrnout třeba i podezření z trestné činnosti.
Podobně jako Úmluva, i Pakt vyžaduje zmíněnou relaci mezi zadržením
(zajištěním) a navazující soudcovskou pravomocí, kterážto souvislost v
§ 14 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 zákona č. 283/1991 Sb. chybí. Proto
je napadené ustanovení v rozporu i s čl. 9 odst. 3 Paktu.
IV.
Vzhledem k výsledkům právního rozboru, který byl proveden v části III.,
má Ústavní soud za to, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona
č. 283/1991 Sb. je třeba podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. pro
jeho rozpor s čl. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 3 Listiny, čl.
5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy a čl. 9 odst. 3 Paktu zrušit.
Vzhledem ke zřejmé potřebě legislativního řešení otázky zadržení
podezřelého důsledně v trestním řádu, jakož i ústavně konformním
způsobem se zároveň podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. odkládá
den vykonatelnosti nálezu na den 1. července 1998.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
III. Odlišná stanoviska
1.
Odlišné stanovisko soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra
Paula
Odlišné stanovisko se týká interpretace pojmu "zajištění" ve výše
uvedeném ustanovení ve vztahu k pojmu "zadržení" dle § 76 trestního
řádu ve věci Pl. ÚS 2/97, které činí lhůtu 24 hodin podle čl. 8 odst. 3
Listiny základních práv a svobod nereálnou.
Dle našeho názoru je z hlediska Ústavy ČR možný i jiný výklad pojmu
"zajištění" v případě písm. d) a e) § 14 odst. 1 zákona č. 283/1991
Sb., v platném znění, a to takový, který by přiměřeněji odpovídal
ústavním předpisům i potřebám života.
Vyjděme z toho, jakým způsobem definuje, tj. jakými pojmovými
náležitostmi pojem "zadržení" vybavuje § 76 trestního řádu. Zadržení je
definováno předně jako opatření, které činí vyšetřovatel (nikoli
policista) a to zpravidla po předchozím souhlasu státního zástupce.
Zadržení je realizovatelné dále pouze tehdy, je-li dán některý z důvodů
vazby. Konečně pak vyšetřovatel, který zadržení provedl, provede určité
úkony, jež jsou při zadržení zákonem v odstavci 3 a dalších § 76
trestního řádu předepsány, zejména sepíše protokol a předá protokol se
záznamem o sdělení obvinění a další důkazy státnímu zástupci. To vše
učiní bez odkladu, aby nejpozději do 24 hodin od tohoto zadržení mohla
být osoba předána soudu. Institut zadržení realizuje vyšetřovatel tedy
poté, co byla dotyčná osoba policejním orgánem zajištěna (§ 14 zák. č.
283/1991 Sb.), anebo kýmkoli, za podmínek § 76 odst. 2 trestního řádu,
omezena na osobní svobodě a předána vyšetřovateli.
Institut "zajištění" dle § 14 odst. 1 písm. d) a e) cit. zákona je
naproti tomu spjat s náležitostmi, jež jsou odlišné. Zajištění provádí
policista (nikoli vyšetřovatel) a ke svému zákroku nepotřebuje
předchozího souhlasu jiného orgánu. O zajištění sepíše pouze úřední
záznam. Toto policejní zajištění může trvat do 24 hodin a počítá se "od
okamžiku omezení osobní svobody" (§ 14 odst. 3 zák. č. 283/1991 Sb., v
platném znění). U zadržení je naproti tomu lhůta stanovena "do 24 hodin
od tohoto zadržení", tedy od předání osoby vyšetřovateli.
Kdybychom chápali zajištění v případě § 14 odst. 1 písm. d) a e) "ve
skutečnosti jako zadržení" dle nálezu Ústavního soudu sub č. 23/1997
Sb., anebo jak "obsahově totožné" (dle návrhu Nejvyššího soudu v
předmětné věci), znamenalo by to, že při plném využití lhůty 24 hodin
zajišťujícím policistou a za předpokladu, že se zajištění interpretuje
jako zadržení, vyšetřovateli nezbude žádná lhůta k provedení úkonů, k
nimž je zákonem povinován, kromě jediného, totiž toho, že by musel
zadrženou osobu propustit na svobodu, nebyla-li řádně (tj. po splnění
předepsaných úkonů) předána soudu.
Také omezení osobní svobody "kýmkoli" za podmínek § 76 odst. 2
trestního řádu nelze chápat jako zadržení dle § 76 odst. 1 trestního
řádu. Kýmkoli se nemíní policista, neboť "kdokoli" je povinen
přistiženou osobu ihned předat vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu,
který osobu zajistí a po splnění úkonů s tím spojených předá
vyšetřovateli. Ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu je obsahově
shodné s § 127 německého trestního řádu o "předběžném zajištění"
(vorläufige Festnahme), které se také nepočítá do lhůt a přikazuje
komukoli přistiženou osobu ihned předat policejnímu orgánu.
V odlišné charakteristice a definici "zadržení" a "zajištění" v obou
uvedených zákonech nevidíme ani důvod, ale dokonce ani možnost
interpretovat § 14 odst. 1 písm. d) a e) jako "ve skutečnosti zadržení"
dle § 76 trestního řádu ("ve skutečnosti" znamená "de facto" nebo i "de
iure"?). Po našem soudu není smyslem cit. § 14 vymezení hranic
"pořádkového účelu" izolovaně od "trestněprávních účelů", ale výčet
případů, při nichž policista smí přikročit k zajištění osob. Zajištění
samo však svou povahou a úkony, které musí být splněny, není pojmově
identické se zadržením dle trestního řádu a má vůči němu povahu
předběžného opatření. Úvahy o posunutí zajištění do trestněprávní
roviny a z toho vyvozovaný závěr, že ve zmíněných případech [písm. d) a
e)] zákonem stanovené zajištění nemá být chápáno jako zajištění, ale
jako určitá forma (pojmově odlišného) zadržení, jde příliš daleko,
protože ústavní soud svým nálezem nerušil, ale přeinterpretoval
ustanovení zákona záměnou právních institutů a tím se vlastně stal více
než "negativním",totiž "pozitivním" zákonodárcem.
Ve skutečnosti nejde o spekulaci o pořádkových či trestněprávních
rovinách, ale o ústavní záruky, totiž zřetelné vymezení kdo, kdy, komu,
za jakých podmínek a na jak dlouho může omezit osobní svobodu. Z
hlediska ústavněprávního není podstatné, zda je sledován pořádkový nebo
trestněprocesní účel, ale to, zda sporná ustanovení jsou v souladu s
ústavními zárukami osobní svobody, zda jsou minimálním zásahem státu,
potřebným k dosažení obecně prospěšného cíle, avšak také to, zda jsou
prostředkem, který je ve stanovených dimenzích také splnitelný a
uskutečnitelný: ultra vires nemo posse tenetur.
Ústavní záruky se v České republice, avšak vesměs i ve většině ústav
států Evropské unie formulují se zaměřením na případ zatčení a případ
zadržení (pokud se některé ústavy neomezují pouze na obecný příkaz, že
omezení osobní svobody je možné jen na základě zákoně). Při úvaze o
přiměřenosti lhůt je třeba poukázat znovu na zásadu, že nikdo nesmí být
nucen k tomu, co přesahuje jeho síly a možnosti - to platí stejně o
jednotlivci jako o státu. Proto také časové lhůty a limity, poskytnuté
státním orgánům pro určité úkony a určitá opatření, jež se mohou
nazývat "zajištěním" nebo "zadržením", musí být takové, aby byly
splnitelné.
Úprava těchto otázek v ústavách států Evropské unie vychází vesměs z
kumulace lhůt předběžného policejního zajištění a zadržení a dospívá k
součtu 48, resp. 72 hodin pro ty úkony, které jsou spojeny se zbavením
osobní svobody, a jež musí předcházet předání osoby soudci k rozhodnutí
o vazbě anebo propuštění. Tak např. podle rakouské ústavy (ústavní
zákon z 29. 11. 1988 o ochraně osobní svobody) může být osoba zatčena
při trestném činu i bez soudního příkazu, avšak nejpozději před
uplynutím 48 hodin musí být propuštěna nebo předána soudu. Německý
Základní zákon v čl. 104 odst. 2 stanoví, že "policie nesmí z vlastní
moci držet nikoho v policejní vazbě (in eigenem Gewahrsam) déle než do
konce dne následujícího po zadržení" a dále (čl. 104 odst. 3), že
"...každý, kdo byl předběžně zadržen pro podezření z trestného činu,
musí být nejpozději den po zadržení předveden k soudci...".
Jestliže čl. 8 Listiny základních práv a svobod stanoví v odst. 3
podmínky zadržení a povinnost zadrženou osobu nejpozději do 24 hodin
buď propustit anebo odevzdat soudu, není důvodu chápat pojem "zadržení"
jinak, než to odpovídá jeho náležitostem upřesněným v § 76 trestního
řádu. Lhůtu pro zadržení je třeba ve všech případech chápat jako lhůtu,
která počíná běžet předáním osoby vyšetřovateli. Jestliže pak by se
"zajištění" ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 283/1991 Sb.
přestalo chápat jako "zadržení" ve smyslu § 76 trestního řádu, bylo by
třeba i lhůty stanovené u obou těchto institutů na 24 hodin počítat
odděleně. Tím by vznikl jednak úhrnný časový prostor 48 hodin a jednak
lhůta stanovená čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v
případě zadržení by byla splnitelná.
Tak by bylo možné interpretovat lhůty a časové limity pro státní orgán
způsobem, který odpovídá evropským zvyklostem, naší Listině základních
práv a svobod i reálným možnostem policejních a vyšetřovacích orgánů.
Zrušení napadených ustanovení § 14 zákona č. 283/1991 Sb., v platném
znění, se v důsledku toho nejeví jako nutné z hlediska Listiny
základních práv a svobod, protože shora naznačená interpretace článku 8
odst. 3 citované Listiny je ústavně konformní. Pokud jde o posouzení
ustanovení § 14 napadeného zákona z hlediska Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, máme za to, že jde o předpis, který je spíše
v předcházejících bodech odst. 1 (zejména v bodě c) předpisem, sporným
se zřetelem na článek 5 Úmluvy, jenž připouští zbavení osobní svobody
(tudíž i "zajištění") pouze v taxativně vymezeném počtu případů, které
mají vesměs přímou souvislost pouze s věcmi trestními a ve vztahu k §
14 napadeného zákona stanoví kritéria pro zajištění přísněji a
přesněji.
2.
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla Holländera
Odlišné stanovisko podané k odůvodnění nálezu, přijatého většinovým
votem, se zakládá na následujících důvodech:
Právní institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o
Policii České republiky plní účel pořádkového opatření v oboru
správního práva. Naproti tomu zajištění dle písm. d) a e) citovaného
zákonného ustanovení nutno ve shodě s většinovým votem chápat jako
institut, jenž plní svůj účel v oboru trestního práva procesního.
Srovnání napadených ustanovení zákona o Policii České republiky s § 76
tr. ř. ukazuje několik rozdílů v jejich funkcích. Zadržení ve smyslu §
76 odst. 1 tr. ř. je institutem, jehož uplatnění přichází v úvahu pouze
tehdy, jestliže je dán předpoklad důvodnosti vazby, což ale není
podmínkou v případě zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o
Policii České republiky.
Jiným je pak rozdíl mezi uvedenými ustanoveními zákona o Policii České
republiky a § 76 odst. 2 tr. ř. V daném případě je smyslem uvedeného
ustanovení stanovit lex specialis ke skutkové podstatě trestného činu
omezování osobní svobody (§ 231 tr. z.) a umožnit veřejnosti i omezením
osobní svobody jiného bránit trestné činnosti (a to za zákonem přesně
omezených podmínek). Již z jejich výčtu lze bez jakýchkoli pochybností
dovodit, že se v žádném případě nejedná o normu, regulující postup
policie (když uvedené ustanovení stanoví osobě, jež omezila osobní
svobodu osoby jiné, přistižené při trestném činu nebo bezprostředně
poté, předat tuto osobu ihned vyšetřovateli nebo policejnímu orgánu).
Je skutečně s podivem, když dle "Zprávy o společném jednání komise
zřízené policejním prezidentem a poradního orgánu složeného ze zástupců
správ Policie České republiky" (jejíž obsah je podán v odůvodnění
nálezu) v uvedeném ustanovení tr. ř. "použitý výraz "kdokoliv" lze
oprávněně vyložit tak, že může jíž o policistu". Přijetí výkladu
obsaženého v této zprávě a nepochybně běžně aplikovaného v praxi by
znamenalo hned několik absurdních důsledků. Prvním je pokyn zákonodárce
v případě zadržení dle citovaného ustanovení tr. ř. policejním orgánem
předat zadrženou osobu jinému policejnímu orgánu. V případě hojení
tohoto absurdního důsledku interpretací (tj. úvahou, podle níž v
případě zadržení dle § 76 odst. 2 tr. ř. policií předání policejnímu
orgánu je naplněno právě aktem zadržení) nastupuje druhý absurdní
důsledek, jenž interpretací zhojit nelze. Tím je povinnost předat
zadrženou osobu vyšetřovateli a na to navazující počítání lhůty
zadržení. Měli bychom totiž dvojí zadržení: první policejním orgánem a
druhé vyšetřovatelem (se kterým by patrně byl spjat začátek plynutí
24hodinové lhůty). To by ale vedlo k otevření možnosti přímého a stěží
kontrolovatelného porušování Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Dalším důvodem odmítnutí vztažení § 76 odst. 2 tr. ř. i na
postup policie je ústavní maxima, obsažená v čl. 2 odst. 2 Listiny,
podle níž pravomoc státních orgánů a postup při jejím uplatňování je
zákonodárce povinen explicitně upravit a v žádném případě tuto nelze
dovozovat interpretací. Spekulativní výklad ustanovení § 76 odst. 2 tr.
ř., uplatňovaný v policejní a soudní praxi, tak trochu připomíná
sofistické meditace, řešící slavnou logickou hříčku Bertranda Russella
o vesnickém holiči.
Domnívám že tudíž, že institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d) a e)
zákona o Policii České republiky umožňuje policejním orgánům omezení
osobní svobody v případě přistižení při spáchání trestného činu nebo v
případě podezření z jeho přípravy, pokusu nebo spáchání, a to na rozdíl
od zadržení dle § 76 odst. 1 tr. ř. bez ohledu na důvodnost vazby.
Důvodová zpráva k § 14 zákona o Policii České republiky, jakož i
judikát publikovaný pod č. 10/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, obsahuje právní názor, podle kterého dobu zajištění nelze
započítávat do doby zadržení. Uvedenému právnímu názoru, jak jsem již
zmínil, plně korespondovala (resp. nadále koresponduje) i policejní,
resp. soudní praxe. Názor opačný vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu
č. 23/1997 Sb., když konstatoval, že opačný přístup, než započítání
lhůty zajištění do lhůty zadržení, ke vztahu zajištění podle § 14 odst.
1 písm. d), e) zákona o Policii České republiky a zadržení podle § 75,
76 tr. ř., je v rozporu s čl. 8 odst. 3 Listiny.
Listina v čl. 8 odst. 3 stanoví povinnost v případě rozhodování o vzetí
do vazby odevzdat osobu podezřelou ze spáchání trestného činu do 24
hodin od jejího zadržení soudu (nebo ji propustit).
Listina zároveň obsahuje zmocnění zákonodárci stanovit zákonem důvody
omezení osobní svobody (čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 Listiny).
Zákonodárce uvedené zmocnění využil zakotvením řady právních institutů,
sledujících rozličné účely, mezi něž patří instituty předvedení,
zajištění, zatčení.
Institut zadržení, jejž Listina váže na institut vazby, nutno ve vztahu
k uvedeným případům omezení osobní svobody interpretovat ve smyslu
ustanovení speciálního. Z toho plyne nemožnost pro zákonodárce
prodlužovat dobu omezení osobní svobody, jež předchází odevzdání
zadržené osoby soudu za účelem rozhodování o jejím vzetí do vazby, nad
limit 24 hodin (prodloužení této lhůty je ve výlučné dispozici
ústavodárce a je vyloučeno ji měnit zákonem nebo interpretací).
Pokud přijmeme závěr, že hranici 24 hodin, jež předchází odevzdání
zadržené osoby soudu, nelze měnit zákonem ani interpretací, jsme
postaveni před řešení následující otázky. Jestliže je ústavně vyloučeno
sčítání doby zadržení a zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona
o Policii České republiky, lze toho dosáhnout cestou interpretace (jak
to učinil Ústavní soud v nálezu č. 23/1997 Sb.), nebo cestou derogace?
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (Pl. ÚS 48/95, Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS
21/96 a další) přijal tezi, podle které v situaci, kdy určité
ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž
jedna je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle
čl. 10 Ústavy a druhá je s nimi v rozporu, není dán důvod zrušení
tohoto ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané
ustanovení ústavně konformním způsobem.
Zároveň nejdříve šest soudců v odlišném stanovisku k nálezu ve věci
vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 vyjádřilo názor, podle něhož "obecně lze
konstatovat, že neurčitost určitého (některého) ustanovení právního
předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a
tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita
této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného
ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů". Tento názor byl
následně akceptován většinovým votem a uplatněn v odůvodnění nálezu ve
věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 9/95. Byl přitom uplatněn jako hledisko,
které v dané věci vedlo k závěru o existenci smysluplné a ústavně
konformní interpretační alternativy a tím i k zamítnutí návrhu na
zrušení předmětného zákonného ustanovení.
Ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o
Policii České republiky se soud ocitl mezi Scyllou odlišení dvojí
interpretace, z toho jedné ústavně konformní a druhé ústavně rozporné,
a Charybdou odmítnutí zřetelné ústavně konformní interpretační
alternativy, k níž lze dospět obvyklými interpretačními postupy.
Pokud Ústavní soud v rozhodnutí č. 23/1997 Sb. přijal právní názor,
podle něhož se lhůta zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o
Policii České republiky včítá do lhůty zadržení a nepřerušil řízení ve
věci ústavní stížnosti podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
vyjádřil tím přesvědčení o možnosti řešit posuzovanou věc ústavně
konformní interpretací. Jejím obsahem je výklad pojmu zadržení,
obsaženého v Listině, v tom smyslu, že se jedná o omezení osobní
svobody v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu,
provedené policií (a to buď samostatně nebo se souhlasem státního
zástupce), které předchází odevzdání dané osoby soudu za účelem
rozhodování o jejím vzetí do vazby.
V rozhodnutí Ústavního soudu a v jeho odůvodnění, vůči kterému směřuje
toto odlišné stanovisko (a to i v návaznosti na nález ve věci Pl. ÚS
18/96, jímž po sérii nálezů, zrušujících rozhodnutí obecných soudů z
důvodů neústavní interpretace § 250f o.s.ř., Ústavní soud přistoupil k
jeho zrušení), spatřuji výraz skepse k připravenosti obecných soudů při
aplikaci právních předpisů hledat a řešit otázky jejich ústavně
konformní interpretace, chápat Ústavu jako bezprostřední pramen práva,
obsahující rovněž výkladové principy abstraktních a často neurčitých,
někdy ne úplně přesně formulovaných právních ustanovení.
Na rozdíl od většinového vota sdílím názor, vyjádřený v rozhodnutí č.
23/1997 Sb., a to v té jeho části, která zdůvodňuje včítání lhůty
zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o Policii České
republiky do lhůty zadržení. Nad rámec v něm obsažené argumentace
poukazuji na rozdílný účel obou trestně procesních institutů, tj. na
smysluplnost institut zajištění dle § 14 odst. 1 písm. d), e) zákona o
Policii České republiky v případě, když není dán žádný z důvodů vazby.
Rozpor napadených ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy proto nespatřuji v jejich nesouladu s čl.
8 odst. 3 Listiny, nýbrž s principy právního státu, jež nacházejí svůj
výraz kromě jiného rovněž v požadavcích na vnitřní koherenci právního
řádu a na jeho určitost a srozumitelnost (čl. 1 Ústavy).
Byl již citován názor Ústavního soudu, podle něhož "neurčitost určitého
(některého) ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s
požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy),
toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost
stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých
interpretačních postupů".
Neurčitost právního ustanovení je rubem neakceptování náležitostí
právních termínů, jakož i požadavků právní stylistiky. Doktrína mezi
náležitosti právních termínů přitom řadí jazykovou správnost, odbornou,
tedy právní správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost
(viz Š. Luby, Teoretické otázky právnej terminológie v normotvornom
procese, Právník, č. 8, 1874, s. 728; Schneider, Gesetzgebung, 2.
vydání, Heidelberg 1991, s. 247 a násl.).
Požadavek jednoznačnosti právní terminologie, tj. konstantního
používání právních termínů, spočívá ve vyjádření určitého pojmu stejným
názvem (čili ve vyloučení synonymie), a naopak, ve spojení určitého
názvu vždy se stejným pojmem (čili ve vyloučeni hononymie a polysémie).
Tento požadavek však nelze chápat a jeho splnění vyžadovat absolutně.
Legislativní praxe například zná případy přípustnosti polysémie. V
takových případech však musí být z kontextu použití termínu zřejmá i
jeho významová odlišnost.
Z pohledu těchto hledisek lze akceptovat terminologické odlišení
institutu zajištění v trestním procesu ve vztahu k zadržení (zrcadlící
jejich významovou odlišnost) s tím, že posunem v účelu, a to ve smyslu
objevení se vazebních důvodů, nutno dobu zajištění včítat do doby
zadržení. Přijatelnost takovéhoto odlišení interpretací však vyžaduje,
jak bylo již řečeno, zřetelnost kontextu a určitost použitých
jazykových prostředků.
Absenci zřetelného kontextu, umožňujícího bez jakýchkoli pochybností
stanovit vztah institutů zajištění a zadržení v trestním procesu,
spatřuji v roztříštění trestněprocesní regulace mezi trestní řád a
zákon o Policii České republiky. Libovůle zákonodárce ohledně utváření
systému práva, a tím způsobené začlenění úpravy právních institutů z
jednoho právního odvětví v různých právních předpisech různých odvětví
práva, a tedy v odlišném kontextu, může zakládat neurčitost a nejasnost
právní regulace. To platí ve zvýšené míře, pokud dané právní instituty
představují právní regulaci omezující základní práva a svobody, navíc
pak v oblasti práva trestního. Ohledně určitosti, resp. neurčitosti
použitých jazykových prostředků napadená ustanovení rovněž nesplňují
náležitosti právní terminologie. Nesplňují zejména požadavek odborné
správnosti (ve stádiu zajištění nelze mluvit o přistižení při spáchání
trestného činu, nýbrž pouze o přistižení u činu zakládajícího podezření
ze spáchání trestného činu) a dále nesplňují požadavek zřetelnosti (a
to u výrazu kriminalisticky doložitelných informací).
Uvedené argumenty mě vedly proto k závěru o rozporu ustanovení § 14
odst. 1 písm. d), e) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění zákona č. 26/1993 Sb. s čl. 1 Ústavy a k důvodnosti jejich
zrušení.
