55/1995 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. března 1995 v plénu ve věci

návrhu R. D., zastoupeného advokátem JUDr. K. K., na zrušení dekretu

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského

majetku a Fondech národní obnovy, za účasti Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vedlejších

účastníků 1. R. B., zastoupeného advokátem JUDr. L. M., 2. JUDr. J. S.,

zastoupeného advokátem JUDr. V. B.



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



Navrhovatel R. D. podal s poukazem na ustanovení § 74 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností proti

rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 26.

10. 1993 č. j. 29 Co 647/93-30 také návrh na zahájení řízení podle

ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Ve svém návrhu

uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem v rozporu s nyní platným

ústavním právem, jakož i v rozporu s ústavním právem platným v roce

1945, prohlásil dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o

konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, za platnou

součást "našeho právního řádu" a současně prohlásil, že tento dekret je

"zákonným aktem, na jehož základě byl majetek konfiskován". Podle

ústavní listiny z roku 1920 náležela moc zákonodárná pouze Národnímu

shromáždění a jeho oběma sněmovnám. V době rozpuštění některé sněmovny

a nebo od uplynutí jejího volebního období až do opětovného sejití

sněmoven a dále po dobu, po kterou bylo jejich zasedání odročeno nebo

skončeno, činil neodkladná opatření, i když by k nim bylo jinak třeba

zákona, a vykonával moc vládní a výkonnou 24členný výkonný výbor

složený ze 16 členů Poslanecké sněmovny a osmi členů Senátu. Tento

výbor byl příslušný ve všech věcech náležejících do zákonodárné

působnosti Národního shromáždění, avšak ani tento výbor nebyl oprávněn

měnit ústavní zákony nebo ukládat svými opatřeními nové trvalé finanční

povinnosti nebo zcizovat státní majetek. Žádný jiný ústavní orgán než

právě vyjmenované Národní shromáždění, popř. jeho 24členný výkonný

výbor nebyl nadán zákonodárnou pravomocí. Ať už byl tedy dr. Edvard

Beneš čímkoliv, popř. v rozhodné době, kdy dekrety vydával, dokonce i

prezidentem (a tím podle právního názoru navrhovatele nebyl a být

nemohl, neboť dne 5. 10. 1938 abdikoval a po něm byl řádně zvolen jiný

prezident Československé republiky), nemohl ani jako soukromá osoba,

ani jako prezident republiky Československé být nadán zákonodárnou

pravomocí. Pokud tedy vydával jakékoliv akty, byly to nanejvýše správní

akty moci vládní a výkonné, vydávané v rozporu s tehdy platným ústavním

právem a od samého počátku akty nulitní. Pokud socialistická právní

věda a bezprostředně před ní i právní věda ovlivněná tzv. nacionálně

socialistickou revolucí, údajně probíhající v roce 1945, tedy jeho akty

označovala za akty revolučního zákonodárství, nutno poznamenat, že

neexistuje revoluční zákonodárství, pouze revoluční násilí bez zákona.

Tyto akty, takto posuzováno, byly tedy nejvýše akty násilí, nikoliv

práva. V rozporu se základními zásadami právního státu bylo zde jedné

osobě přiznáno být současně zákonodárcem a zároveň mocí vládní a

výkonnou. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., který byl

aplikován v citovaném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem,

pobočka Liberec, je v rozporu i s články 2, 3, 4, 11 a 24 Listiny

základních práv a svobod, týkajícími se uplatňování a mezí státní moci,

národnostních práv, mezí základních práv a svobod, jakož i práva

vlastnit majetek. Ze všech těchto důvodů navrhovatel navrhl, aby

Ústavní soud prohlásil dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. za

akt od samého počátku nulitní. Pokud by se Ústavní soud navzdory

právním zásadám civilizovaných společností Evropy domníval, že se

jednalo o právní akt či dokonce zákon, navrhl tuto právní normu zrušit.



Vedlejší účastník R. B. ve svém návrhu na zrušení ustanovení § 2 odst.

5 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. uvedl, že tato norma je

svou povahou a zaměřením antidemokratická a ve své podstatě

antihumánní. Aby se stát nemusel zdržovat s případným spoluvlastnictvím

v případech, kde by jinak podmínky dekretu dopadaly jen na části

nemovitých věcí, přišla mu legislativa na pomoc s takovou nekulturní

konstrukcí. Postižený spoluvlastník byl vyřazen z možnosti se bránit.

Tento princip označeného dekretu je v přímém rozporu s článkem 17 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv navazujícím na článek 55 písm. c)

Charty OSN, článkem 1 odst. 1 Dodatkového protokolu z 20. 3. 1952 k

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v rozporu s

Deklarací práv dětí, zejména jejími zásadami č. 2 a 8, neboť v době

konfiskace byl navrhovatel nezletilý.



Vedlejší účastník JUDr. J. S. ve svém návrhu na zrušení ustanovení § 1

a 2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. uvedl, že dr. Beneš

nebyl v roce 1945 oprávněn prezidentské dekrety vydávat, neboť podle

Ústavy z roku 1920 nebyl v té době Národním shromážděním za prezidenta

zvolen.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v zastoupení svým

předsedou PhDr. Milanem Uhdem vyjádřila tak, že dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. byl vydán v mezích oprávnění hlavy státu v

době, kdy nebylo ustaveno Národní shromáždění, a tvoří platnou součást

našeho právního řádu. Oprávnění prezidenta republiky po dobu platnosti

zatímního státního zřízení v nezbytných případech vydávat předpisy,

jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, k návrhu vlády formou

dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády

pověření jejich výkony, je dáno ústavním dekretem prezidenta republiky

ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl., o prozatímním výkonu moci

zákonodárné, uveřejněném ve Sbírce zákonů a nařízení státu

československého pod č. 20 z roku 1945. Všechny dekrety prezidenta

republiky byly posléze schváleny Prozatímním Národním shromážděním

republiky Československé, a to ústavním zákonem ze dne 28. 3. 1946 č.

57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety

prezidenta republiky. Dekrety prezidenta republiky byly tedy vydány

ústavním způsobem, ústavním způsobem potvrzeny a jsou platnou součástí

našeho právního řádu.



Senát Ústavního soudu, který se zabýval ústavní stížností R. D.,

usnesením ze dne 27. 5. 1994 č. j. IV. ÚS 56/94-15 řízení podle § 78

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. přerušil a návrh na zrušení dekretu

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. postoupil plénu Ústavního soudu k

rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.



Plénum Ústavního soudu se v prvé řadě zabývalo otázkou splnění podmínek

ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o které navrhovatel svůj návrh

opřel. Toto ustanovení stanoví, že spolu s ústavní stížností může být

podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo

jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení

stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle článku 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis. V tomto bodě plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že

podmínka vztahující se k oprávnění podat návrh na zrušení zákona nebo

jiného právního předpisu je v projednávané věci splněna.



Prvou ze základních otázek v projednávané věci je otázka, zda napadený

dekret, totiž dekret prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č.

108/1945 Sb. byl vydán v mezích legitimně stanovených kompetencí či

naopak, jak tvrdí navrhovatel, stalo se tak v rozporu se základními

zásadami právního státu, neboť k jeho vydání došlo orgánem moci výkonné

v rozporu s tehdy platným ústavním právem. V této souvislosti je třeba

konstatovat, že základem, na němž spočíval právní řád Československé

republiky, byl zákon ze dne 28. 10. 1918 č. 11/1918 Sb. z. a n., o

zřízení samostatného státu československého. Tento základ

československého práva nemohl být v žádném směru zpochybněn německou

okupací, nejen z toho důvodu, že předpisy článků 42 až 56 Řádu zákonů a

obyčejů pozemní války představující přílohu IV. Haagské úmluvy ze dne

18. 10. 1907 vymezily přesné hranice, v nichž okupant mohl uplatňovat

státní moc na území obsazeného státu, ale především proto, že Německá

říše jako totalitní stát, řídící se principem vyjádřeným Rosenbergovou

větou - Právem je to, co slouží německé cti - vykonávala státní moc a

vytvářela právní řád v zásadě již stranou jejich materiálně hodnotové

báze. Tuto skutečnost snad nejlépe vystihují dva říšské zákony z roku

1935, totiž zákon o ochraně německé krve a cti a zákon o říšském

občanství, v nichž se klade eminentní důraz na čistotu německé krve,

jako předpokladu další existence německého lidu, a v nichž se jako

říšský občan definuje pouze státní příslušník z německé nebo příbuzné

krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen věrně

sloužit německému národu a říši. Naproti tomu ústavní požadavek

demokratické povahy československého státu v ústavní listině z roku

1920 formuluje sice pojem politicko-vědní povahy (jenž je juristicky

obtížně definovatelný), což však neznamená, že je metajuristický a že

nemá právní závaznost. Naopak, jako základní charakteristický rys

ústavního zřízení znamená ve svých důsledcích, že nad a před požadavek

formálně-právní legitimity byl v ústavní listině Československé

republiky z roku 1920 postaven ústavní princip demokratické legitimity

státního zřízení.



Nebylo tedy tomu tak, že by československý právní řád zjevně preferoval

primát vnitrostátního právního řádu, že by jeho ústava stála nesporně

na stanovisku své vlastní naprosté svrchovanosti a nezávislosti na

kterémkoliv jiném právním řádu, takže československý ústavní

zákonodárce mohl, zachoval-li přitom jen předepsané formy normotvorby,

platně stanovit cokoliv - jmenovitě bez ohledu na předpisy

mezinárodního práva. Jak totiž bylo již konstatováno, byl v ústavní

listině z roku 1920 zakotven princip demokratické legitimity státního

zřízení, princip, jenž již v preambuli k této listině ("neboť chceme se

přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný,

demokratický, pokrokový") zdůrazňuje vazbu na hodnotový řád, který je

základem i mezinárodního právního řádu. Tento hodnotový základ ústavní

listiny z roku 1920 a její otevřenost ve směru k mezinárodnímu právu

dokumentuje mimo jakoukoliv pochybnost i úprava práv a svobod, jakož i

úprava ochrany národních, náboženských a rasových menšin. V hodnotovém

nazírání, jak se vytvářelo během druhé světové války a krátce po ní,

bylo naopak obsaženo přesvědčení o nezbytnosti postihu nacistického

režimu a náhrady, či alespoň zmírnění škod způsobených tímto režimem a

válečnými událostmi. Ani v tomto směru tedy dekret prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb. neodporuje "právním zásadám civilizovaných společností

Evropy platným v tomto století", ale je právním aktem své doby

opírajícím se i o mezinárodní konsens.



V těchto momentech tkví mimo jiné důvod, proč i za okupace byl

československý stát a jeho právní řád mezinárodně uznáván a proč také

zahraniční politické vedení stálo na pozici zdůrazňující kontinuitu

československého práva. Vynuceným chováním československého státu,

počínaje pohrůžkami útočné války ze strany Hitlera - což bylo v rozporu

s v této době platným, i samotné Německo vázajícím, Briand-Kellogovým

paktem - přijetím mnichovské dohody, přes vynucené odstoupení

prezidenta Beneše až k cestě prezidenta Háchy do Berlína, ztrácel totiž

tento stát svou věrohodnou demokratickou legitimaci, neboť jeho chování

se zcela zřetelně rozcházelo s postojem ústavního suveréna, totiž lidu,

který svou vůli žít v demokratickém státě dal jasně najevo, mimo jiné,

v mobilizaci v roce 1938. Právě v tomto faktu lze spatřovat důvod, proč

jakýkoliv z těchto neblahých aktů, byť byl uskutečněn při formálním

dodržení ústavních procedur, nelze uznat za legitimní. Po rozbití

Československé republiky a jejího ústavního zřízení znemožnily poměry

po řadu let demokratickou formaci konstitutivní moci lidu na území

republiky. V tomto směru jsme se nelišili od celé řady jiných

evropských zemí, jejichž exilové reprezentace, i právní akty jimi

vydávané, byly z uvedených důvodů v širokém měřítku mezinárodně

uznávány, a to v souladu s obecně uznávanou právní zásadou, že akty

vzniklé pod nátlakem se považují za nulitní.



Co ostatně lze v projednávané věci považovat za určující, je to, že v

době, kdy již bylo vytvořeno a bylo také mezinárodně uznáno tzv.

Prozatímní státní zřízení Československé republiky, zakotvené v

ústavních dekretech prezidenta republiky č. 1, č. 2 a v dekretu č. 4

Úř. věst. čsl. z roku 1940 - představovaly je prezident, vláda a Státní

rada - vydala československá vláda usnesení ze dne 3. 12. 1942 "O další

platnosti prezidentského úřadu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše"

s následujícím obsahem: "Ve své schůzi ministerské rady ze dne 3.

prosince 1942 předseda vlády Msgre dr. Jan Šrámek ohlásil: Dne 18.

prosince 1942 uplyne sedmileté volební období dosavadního prezidenta

republiky dr. Edvarda Beneše, jenž byl řádně zvolen prezidentem

republiky ve schůzi Národního shromáždění dne 18. prosince 1935.

Prezident dr. Edvard Beneš se vzdal své prezidentské funkce dne 5.

října 1938, avšak vláda československá ve shodě s věrnými občany

československého státu nikdy nepokládala tuto rezignaci za platnou,

neboť byla protiprávně vynucena. Proto prezident republiky dr. Edvard

Beneš zůstal hlavou československého státu nepřetržitě od 18. prosince

1935 a je vládami Spojených národů, jakož i vládami států jiných, za

hlavu státu uznáván. Předseda vlády dále prohlásil, že podle § 1 zákona

č. 161/1920 svolává schůzi Národního shromáždění k volbě prezidenta

republiky předseda vlády, a že tudíž zákon jemu ukládá, aby pečoval o

včasnou volbu nového prezidenta. Hledíc k odstavci 3 § 58 ústavní

listiny a § 2 zákona č. 161/1920 má býti volební schůze Národního

shromáždění svolána nejdříve 4 neděle a nejpozději 14 dní před koncem

volebního období prezidentova. Poněvadž tato schůze za daných poměrů

svolána býti nemůže, předseda vlády navrhl, aby se vláda usnesla takto:

Podle odstavce 5 § 58 ústavní listiny, který zní: "Dřívější prezident

zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen prezident nový", zůstává

dosavadní prezident republiky dr. Edvard Beneš, řádně zvolený Národním

shromážděním dne 18. prosince 1935, ve svém prezidentském úřadě až do

doby, kdy bude možno provésti volbu nového prezidenta. Vláda se takto

usnesla všemi hlasy a zároveň uložila předsedovi vlády, aby její

usnesení oznámil prezidentu republiky, lidu československému, Státní

radě, jakož i mezinárodní veřejnosti." (Úř. věst. čsl., ročník III,

1942, str. 17).



K uvedenému usnesení československé vlády možno dodat, že k abdikaci

prezidenta dr. Edvarda Beneše došlo v "době nesvobody", kterou se

rozumí doba od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945 (ústavní dekret prezidenta

republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl., příloha k

vyhlášce ministra vnitra č. 30/1945 Sb., vládní nařízení č. 31/1945

Sb.), v období po mnichovské dohodě ze dne 29. 9. 1938, jež ve Smlouvě

o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a

Spolkovou republikou Německa, publikované vyhláškou č. 94/1974 Sb.,

byla ve svém článku 1 prohlášena za nulitní (nulita mnichovské dohody z

29. září 1938 byla také potvrzena Smlouvou mezi Českou a Slovenskou

Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém

sousedství a přátelské spolupráci, publikovanou pod č. 521/1992 Sb., v

níž je současně uznávána skutečnost, že československý stát od roku

1918 nikdy nepřestal existovat). Prozatímnímu státnímu zřízení

Československé republiky, představovanému prezidentem, vládou a od 21.

7. 1940 také Státní radou, se vedle mezinárodního uznání dostalo

podpory také ze strany domácího a zahraničního odboje a všeobecně ze

strany československého lidu. Pokud jde o mezinárodní uznání, třeba na

prvém místě uvést dopis britského ministra zahraničních věcí Halifaxe

prezidentu Benešovi ze dne 21. 7. 1940, v němž mu sděluje, že "v

odpověď na žádost Československého národního výboru vláda Jeho

veličenstva ve Spojeném království s radostí uznává prozatímní

československou vládu, utvořenou Československým národním výborem v

této zemi, a navazuje s ní styky" (Úř. věst. čsl., roč. I, č. 10, str.

4). V dopise A. Edena ze dne 18. 7. 1941, určeném ministru Janu

Masarykovi, se uvádí, že král rozhodl pověřit mimořádného vyslance u

dr. Beneše jako prezidenta ČSR, a že britská vláda považuje právní

postavení prezidenta a vlády ČSR za totožné s postavením státních

spojeneckých hlav států a vlád. V dopise F. D. Roosevelta dr. Benešovi

ze dne 30. 6. 1941 je jako "adresát" uveden dr. Edvard Beneš, prezident

prozatímní vlády československé. Dne 26. 10. 1942 sdělily Spojené státy

americké oficiálně ministru Janu Masarykovi, že uznání Spojenými státy

je třeba považovat mezinárodně právně za plné a definitivní. Také

Sovětský svaz plně uznal československou prozatímní vládu v červenci

1941. Kromě Velké Británie uznalo tak Československou republiku,

zastupovanou prozatímní vládou v Londýně, de iure buď výslovným

uznáním, nebo navázáním diplomatických styků, 27 států. Československá

republika, i když její orgány nemohly vykonávat státní moc na

okupovaném území, měla své vlastní zahraniční vojsko, vyhlásila válku

mocnostem Osy a stala se jedním ze zakladatelů OSN.



Tendenci zachovat právní kontinuitu s československým právním řádem

vyjádřil dr. Beneš zejména ve svém projevu ze dne 24. 7. 1940, tedy tři

dny po uznání prozatímní československé vlády britskou vládou, v němž

doslovně uvedl: "Neuznavše Mnichova a všeho toho, co přivodil, hájili

jsme a hájíme zásadu, že Československá republika, republika

Masarykova, žila a existovala i po Mnichově dál. Celá naše právní

soustava mezinárodně - právně a politicky - tudíž pokračuje, pro nás

právně není mého odchodu z úřadu a vlasti, pro nás není rozbití

republiky, právně a politicky neexistuje pro nás nic, co provedl

násilnický nacismus u nás po 15. březnu 1939. Prohlašuji slavnostně

tyto naše politické a právní zásady a zdůrazňuji, že platí pro nás

všechny, příslušníky našeho státu i našeho národa, pro Čechy, Slováky,

Němce i Karpatorusy, i ostatní u nás doma. Prohlašuji dále za

neexistující a za bezprávné všechno to, k čemuž jsme byli od Mnichova

nezákonně a neústavně přinuceni."



S tímto Benešovým prohlášením je v plném souladu ústavní dekret

prezidenta republiky ze dne 21. 7. 1940, o ustavení Státní rady, jako

poradního sboru Prozatímního státního zřízení Československé republiky

(č. 1/1940 Úř. věst. čsl. ze dne 4. 12. 1940), jakož i ústavní dekret

prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl.

(publikovaný pod č. 20/1945 Sb.), jenž v ustanovení § 1 konstatuje

technickou nemožnost zachovávat normotvorné řízení podle hlavy druhé

ústavní listiny (dokud nebude možno prováděti ustanovení hlavy druhé

ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude prezident

republiky úkony, které mu ukládá § 64 č. 1 a č. 3 ústavní listiny,

pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávati se

souhlasem vlády) a současně v ustanovení § 2 deklaruje, že jen pro tuto

dobu předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou

vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných

případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které

spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich

výkony. Tento dokument nasvědčuje zřetelnému úmyslu navrátit se,

jakmile to bude jen možné, i pokud jde o zákonodárný proces, k postupu

uvedenému v ústavní listině z roku 1920 a vychází tedy z platnosti

ústavní listiny z roku 1920 s tím, že zákonodárná moc podle této

ústavní listiny bude po osvobození republiky vytvořena podle ustanovení

její druhé hlavy. Platnost ustanovení § 2 ústavního dekretu prezidenta

republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl. byla prodloužena

ústavním dekretem prezidenta republiky ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 Úř.

věst. čsl., o výkonu moci zákonodárné v přechodném období, a to až do

doby, kustaví prozatímní zákonodárný sbor Československé republiky.



Pokud jde o samotný legislativní proces, vztahující se k dekretům

prezidenta republiky, nutno uvést, že dekrety připravovala vláda a

zpravidla je projednávala také Státní rada. Podle ustanovení článku 3

ústavního dekretu ze dne 27. 10. 1942 č.12/1942 Úř. věst. čsl.

prezident republiky byl povinen při výkonu zákonodárné moci "vyžádat si

poradní zprávu od Státní rady, neučinila-li tak již vláda" v rámci

přípravy příslušného návrhu. Po zrušení Státní rady ke dni 4. 4. 1945

(vyhláška předsedy vlády ze dne 4. 4. 1945 č. 2/1945 Sb.) byly dekrety

- podle povahy věci a územního rozsahu jejich platnosti - projednávány

také ve Slovenské národní radě. V souladu s těmito pravidly byly

dekrety uváděny vždy poukazem na to, že jsou vydávány "k návrhu vlády",

"po slyšení Státní rady" nebo "po dohodě se Slovenskou národní radou".

Stejně jako zákony, byly rovněž spolupodepisovány předsedou vlády a

členy vlády, pověřenými jejich výkony, v případě ústavního dekretu

všemi členy vlády (§ 2 ústavního dekretu č. 2/1940 Úř. věst. čsl.).

Jejich specifický charakter byl dán pouze mimořádnou situací, jaká

nastala znemožněním výkonu veškeré státní moci, včetně moci

zákonodárné, německou okupací. V dané historické situaci a souvislosti

tak dekrety představovaly jedinou možnost, jak přijímat rozhodnutí s

právní silou a mocí zákona. Obdobně se s legislativním procesem v

období německé okupace vypořádaly také jiné okupované země. Zde není

bez významu poukázat i na sám zákon ze dne 28. 10. 1918 č. 11/1918 Sb.

z. a n., jenž byl vydán Národním výborem a jenž se přesto stal základem

právního řádu Československé republiky.



Tendence vrátit se k zákonodárnému procesu podle hlavy druhé ústavní

listiny je zřetelně vyjádřena i v ustanovení § 1 dekretu prezidenta

republiky ze dne 26. 10. 1940 č. 4/1940 Úř. věst. čsl., o úpravě

veřejného prohlášení nově vydaných právních ustanovení československé

vlády, v němž se stanoví, že k veřejnému vyhlášení nově vydávaných

právních ustanovení československé vlády až do obnovení pravidelného

ústavního života Československé republiky je určen vedle Sbírky zákonů

a nařízení Úřední věstník československý. Princip formální právní

kontinuity s předmnichovským právním řádem je obsažen i v prezidentově

prohlášení podle § 64 odst. 1 č. 3 ústavní listiny, o válečném stavu

mezi Československou republikou a státy, které jsou ve válce s Velkou

Británií, Svazem sovětských socialistických republik a Spojenými státy

americkými (Úř. věst. čsl., ročník III, č. 1, str. 7), stejně jako v

aktech amnestie a abolice, které prezident republiky udělil dne 24.

prosince 1941 na základě práva daného mu ustanovením § 64 odst. 1 č. 11

ústavní listiny v oblasti vojenského soudnictví a vojenského kárného a

kázeňského řízení, resp. v oboru vojenského trestního práva (viz rovněž

Úř. věst. čsl., ročník III, č. 1, str. 7 a 8). Zjevný kontinuitní prvek

lze zaznamenat i v již uvedeném usnesení vlády ze dne 3. 12. 1942, jež

se zabývalo problematikou vzniklou tím, že dne 18. 12. 1942 uplynulo

sedmileté volební období prezidenta republiky. V tomto usnesení

potvrzujícím dr. Edvarda Beneše jako hlavu státu až do doby, kdy podle

Ústavy a zákona č. 161/1920 Sb. z. a n., o volbě prezidenta republiky,

bude možno provést volbu nového prezidenta, je totiž obsažen poukaz na

§ 58 odst. 5 ústavní listiny upravující právě takový případ. Z hlediska

formální právní kontinuity, tj. návaznosti na předmnichovský právní

řád, měl pak zásadní význam také ústavní dekret ze dne 3. 8. 1944 č.

11/1944 Úř. věst. čsl. (publikovaný pod č. 30/1945 Sb.), o obnovení

právního pořádku, jenž se týkal jednak "předpisů domácích", jednak

"předpisů státního zřízení zahraničního". Tento dekret rozlišuje tři

druhy právních předpisů, totiž ústavní a jiné právní předpisy

československé vydané do dne 29. 9. 1938 (právo předmnichovské), dále

předpisy vydané v oblasti právního řádu československého (tj. na území

ČSR) v době nesvobody (tedy od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) orgány druhé

republiky, Říše německé, Protektorátu a Slovenské republiky (právo z

doby nesvobody) a konečně předpisy vydané ve formě dekretů prezidenta

republiky podle Londýnské ústavy (právo státního zřízení zahraničního).

Zatímco o předpisech vydaných do 29. 9. 1938 se v článku 1 odst. 1

citovaného dekretu deklaruje, že pocházejí ze svobodné vůle

československého lidu, a jsou proto československým právním řádem,

konstatuje se v článku 2 dekretu o předpisech vydaných v době

nesvobody, že nejsou součástí československého právního řádu, že však

jest je i nadále "na zcela přechodnou dobu" používat, s výjimkami

stanovenými v článku 2 odst. 1. O tom, zda jde o takovou výjimku,

rozhoduje aplikující soud nebo správní úřad (článek 3). Důležité z

hlediska projednávané věci je však to, co stanoví tento dekret v článku

2 o předpisech "státního zřízení zahraničního": pokud tyto předpisy

mají moc zákona, tvoří součást právního řádu československého,

podléhají však ratihabici, tj. schválení příslušnými ústavními

činiteli. Této ratihabici podléhaly i samotné ústavní dekrety tvořící

Londýnskou ústavu (č. 1/1940 a č. 2/1940 Úř. věst. čsl.). U ostatních

dekretů vydaných podle této ústavy (tj. podle § 2 ústavního dekretu č.

2/1940 Úř. věst. čsl.) se pak praví, že pozbývají platnosti šest měsíců

po dni, kdy se sejde Národní shromáždění, nebudou-li jako zákony znovu

usneseny a vyhlášeny (článek 5 odst. 2 dekretu), přičemž mohou být

zrušeny a měněny pouhým zákonem i dekrety prezidenta republiky označené

za ústavní. Tímto předpisem však nemělo být nikterak dotčeno ustanovení

článku I zákona, kterým se uvozuje ústavní listina č. 121/1920 Sb. z. a

n., pokud jde o ústavní zákony vydané do 29. 9. 1938 (článek 5 odst. 3

dekretu). O tom, že zde prezident i vláda stále sledovali princip

právní kontinuity s předmnichovským právem, svědčí i ústavní dekret

prezidenta republiky ze dne 23. 6. 1945, publikovaný pod č. 22/1945

Sb., o vyhlášení právních předpisů, vydaných mimo území republiky

Československé. V ustanovení § 1 tohoto dekretu byla vláda zmocněna,

aby určila, které ústavní dekrety prezidenta republiky (vyjímaje

ústavní dekret ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl. a ústavní

dekret ze dne 22. 2. 1945 č. 3/1945 Úř. věst. čsl.), dále dekrety

prezidenta republiky, vládní nařízení a jiné právní předpisy, které

byly vyhlášeny v Úředním věstníku československém, zůstávají v

platnosti, měnila počátek jejich účinnosti a územní platnost a dala je

vyhlásit ve Sbírce zákonů a nařízení. Podstatné je však to, že ústavní

dekret prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl.

podroboval ratihabici i ústavní dekrety tvořící tzv. Londýnskou ústavu,

což ve svých důsledcích znamenalo, že základem československého

právního řádu i po vydání tohoto dekretu stále zůstával zákon ze dne

28. října 1918 č. 11/1918 Sb. z. a n., stejně jako Ústava z roku 1920.

To plyne i z vládní důvodové zprávy k osnově zmíněného dekretu, v níž

se uvádí, že dodatečným schválením zahraničního zákonodárství domácím

zákonodárcem bude uskutečněna právní zásada, o kterou se opírá

osvobozovací boj československého státu, totiž zásada právní

kontinuity.



Také ústavní dekret prezidenta republiky ze dne 4. 12. 1944 č. 18/1944

Úř. věst. čsl., o národních výborech a Prozatímním Národním

shromáždění, publikovaný pod č. 43/1945 Sb., se v úvodním prohlášení

dovolává platné ústavní listiny Československé republiky a konstatuje v

článku 2 následující: "Z národních výborů na základě voleb vzejde

Prozatímní Národní shromáždění, jakožto prozatímní orgán zákonodárný,

jemuž bude odpovědna vláda. Jeho složení, způsob jeho vzniku a jeho

působnost stanoví zvláštní ústavní dekret." Tak se také stalo ústavním

dekretem prezidenta republiky ze dne 25. 8. 1945 o Prozatímním Národním

shromáždění, publikovaným pod č. 47/1945 Sb., jímž ve vztahu k ústavní

listině z roku 1920 byl vytvořen této listině sice neznámý zákonodárný

orgán a pověřen působností Národního shromáždění podle uvedené listiny

a jiných zákonů, včetně oprávnění měnit ústavu, nicméně s podmínkou, že

tak smí činit, jen "pokud je toho nezbytně zapotřebí" (článek 2 č. 2

dekretu). Podstatným však zůstává to, že i tento dekret respektuje

kontinuitní bázi v jejím obsahovém či materiálním smyslu. Ústavní

dekret č. 47/1945 Sb. reflektuje totiž na straně jedné to, že vzhledem

k poválečné situaci a měnícím se hospodářským a sociálním poměrům

nebylo již možno ratihabici zákonodárství zahraničního státního zřízení

realizovat zcela na bázi ústavní listiny z roku 1920, na straně druhé

však nepředstavuje z hlediska této listiny, kladoucí, jak již bylo

uvedeno, eminentní důraz na princip demokratické legitimity, uvedené

listině cizí prvek. Nasvědčuje tomu i článek 2 č. 1 tohoto dekretu

zmocňující Prozatímní Národní shromáždění potvrdit prezidenta republiky

v jeho funkci až do nové volby prezidenta republiky, což se také stalo

jednomyslným usnesením Prozatímního Národního shromáždění ze dne 28.

10. 1945. Byl to právě prezident Beneš, který ještě ve své promoční

řeči dne 15. 12. 1945 poukázal na důraz, jaký naše zahraniční politické

vedení vždy kladlo na kontinuitu československého práva. Potvrzuje to

však také zákon č. 12/1946 Sb., jímž se schvalují, doplňují a mění

předpisy o obnovení právního pořádku, a v němž Prozatímní Národní

shromáždění schvaluje a znovu usnáší jako zákon dekret prezidenta

republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl., se změnami a

doplňky v tomto zákoně uvedenými. Konečnou tečku, pokud jde o dekrety

prezidenta republiky, představuje ústavní zákon č. 57/1946 Sb., kterým

se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky. Podle

článku I odst. 1 citovaného ústavního zákona Prozatímní Národní

shromáždění schvaluje a prohlašuje za zákon ústavní dekrety a dekrety

prezidenta republiky, vydané na základě § 2 ústavního dekretu

prezidenta republiky ze dne 15. října 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl. (č.

20/1945 Sb.), a to včetně právě uvedeného ústavního dekretu, pokud se

tak již nestalo. Jak je dále uvedeno v článku I odst. 2 citovaného

ústavního zákona, všechny dekrety prezidenta republiky je nutno

považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety za zákon ústavní.

I když zde již nemohlo jít o ratihabici podle ustanovení článku 5 odst.

1 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944

Úř. věst. čsl., neboť ústavním činitelem v něm bylo rozuměno Národní

shromáždění podle ústavní listiny z roku 1920, bylo požadavku právní

kontinuity učiněno zadost tím, že schválením a prohlášením za zákon,

pokud jde o dekrety prezidenta republiky, bylo umožněno se vypořádat s

podmínkou uvedenou v článku 5 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta

republiky ze dne 3. 8. 1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl., časově omezující

platnost dekretů prezidenta republiky. Navíc ustanovení článku I odst.

1 ústavního zákona č. 57/1946 Sb. se vztahuje i na sám ústavní dekret

prezidenta republiky ze dne 15. 10. 1940 č. 2/1940 Úř. věst. čsl. a v

odstavci 2 tohoto článku se zdůrazňuje platnost všech dekretů

prezidenta republiky již od jejich počátku. K tomu třeba dodat, že

podle článku 112 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky mají citované

ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této

Ústavy jen sílu zákona.



Pro kontinuitu právních předpisů obsažených v dekretech prezidenta

republiky s předmnichovským právním řádem svědčí však zejména i to, co

představuje jednu ze základních podmínek této kontinuity, totiž konsens

českého národa s hodnotovou i právní návazností na Masarykovu

republiku. Zatímco nacistické Německo usilovalo narušit a zničit

základní principy československého právního a politického řádu,

potvrdil náš domácí a zahraniční odboj, navazující na odkaz našich

legií v první světové válce, stejně jako negativní postoj celého národa

vůči okupantům, s výjimkou skupiny zrádců a kolaborantů, že náš lid si

přeje žít v demokratickém a právním státu, jehož významnou vývojovou

etapu představovala právě předmnichovská republika. V tomto postoji

bylo obsaženo vědomí, že demokratické hodnoty si udržují svou povahu a

kvalitu pouze na bázi kontinuity, na bázi jakéhosi společného jazyka,

obecného souhlasu s těmito hodnotami a principy. Platilo-li, že

principy právního státu byly českým národem akceptovány na základě

všeobecného konsensu, platilo současně, že mohly být opuštěny a

zaměněny jinými opět jen na bázi platného společenského konsensu,

nikoli cestou násilí a teroru.



Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly proto Ústavní soud k závěru, že

na Prozatímní státní zřízení Československé republiky, ustavené ve

Velké Británii, je nutno nahlížet jako na mezinárodně uznávaný

legitimní ústavní orgán československého státu, na jehož území

okupovaném říšskou brannou mocí byl nepřítelem znemožněn výkon

svrchované státní moci československé, pramenící z ústavní listiny ČSR,

uvozené ústavním zákonem č. 121/1920 Sb., jakož i z celého právního

řádu československého. V důsledku toho všechny normativní akty

prozatímního státního zřízení ČSR, tedy i dekret prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb. - také v důsledku jejich ratihabice Prozatímním

Národním shromážděním (ústavní zákon ze dne 28. 3. 1946 č. 57/1946 Sb.)

- jsou výrazem legální československé (české) zákonodárné moci a bylo

jimi dovršeno úsilí národů Československa za obnovu ústavního a

právního řádu republiky. Dovolávat se tedy nepodmíněně, tedy i pokud

jde o zákonodárný proces, ústavní listiny ČSR z roku 1920 pro dobu, kdy

československý stát byl zprvu násilně okleštěn a později zcela okupován

a kdy postupně ztrácel svou politickou reprezentaci, je zcela absurdní.

Ve svých důsledcích by takové posuzování totiž znamenalo odepřít

porobenému národu jeho přirozené právo na boj proti okupujícímu

agresorovi, včetně odporu branného. K tomu, co okupující agresor již

stačil uskutečnit nebo co uskutečnit zamýšlel, zcela dostačuje uvést

okupaci zbytku československého státu formou Protektorátu Čechy a

Morava říšskoněmeckou brannou mocí, uzavření českých vysokých škol a

plánované "Endlsung" budoucnosti českého národa. Také vyhlazení Lidic a

další násilné akty stačily dostatečně ozřejmit, že přes "veškeré právní

zásady civilizovaných společností Evropy, platné v tomto století" stál

nejen československý stát, ale i samotné jeho národy, před vážnou

otázkou své fyzické existence vůbec.



V odpovědi na další navrhovatelovo tvrzení, že totiž dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., stejně jako další dekrety vydané dr.

Edvardem Benešem, odporovaly právním zásadám civilizovaných společností

Evropy, a že proto je třeba je považovati za akty nikoli práva, ale

násilí, jinými slovy, že postrádají povahu práva vůbec, třeba, a to i

ve všeobecném smyslu, zdůraznit základní moment vztahující se k

jakémukoliv hodnocení minulosti; to, co přichází z minulosti, musí sice

i tváří v tvář přítomnosti v principu hodnotově obstát, toto hodnocení

minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými

slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti,

jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na

mnohé jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem. Z tohoto zorného

úhlu a v kontextu všech souvislostí a událostí v době nacistické

okupace a v období na ni úzce navazujícím třeba hodnotit i sám dekret

prezidenta republiky ze dne 25. 10. 1945 č. 108/1945 Sb., jehož vydání

nebylo ničím jiným než opatřením, v této historické situaci a na bázi

tehdy platného právního řádu, reagujícím na předchozí likvidaci státní

svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti a demokraticko-republikánské

státní formy Československé republiky, likvidaci principů

demokratického, právního státu, zahrnutých v Ústavní listině

Československé republiky z roku 1920, a to nacistickým režimem, jenž se

svou ideologií světovlády panské rasy a na tuto ideologii navazujícím

terorem pustošícím miliony lidských životů, představuje jeden z

nejničivějších totalitních systémů v dějinách lidstva. Je proto třeba

považovat za zcela konsekventní i legitimní, že každý demokratický

politický systém, jak zdůraznil již T. G. Masaryk, má nejen potřebu,

ale i povinnost obrany základů, na nichž je postaven, jak se v

předmnichovském Československu skutečně také stalo, kupříkladu vydáním

zákona č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky, a celou řadou

dalších opatření, počítaje mezi ně i vojenskou mobilizaci v roce 1938.

Vzhledem ke znění ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky

č. 108/1945 Sb. není pochyb o tom, že tento dekret jako svůj cíl

sledoval utvrzení zmíněných základních demokratických a právních

principů, neboť je namířen právě proti jejich nepřátelům. Toto

odhodlání bránit a rozvíjet Českou republiku je ostatně explicitně

vyjádřeno i v preambuli k Ústavě České republiky, zachovávající a

rozvíjející tímto i v této oblasti důležitý prvek kontinuity.



Jako další ze základních otázek se zde ukazuje otázka, zda mezi tímto

cílem, totiž vybudováním demokratického právního státu, a použitým

prostředkem, v našem případě konfiskací nepřátelského majetku, existuje

nezbytný funkční, vzájemně podmiňovaný vztah, jinými slovy, zda použitý

prostředek odpovídá sledovanému cíli, či zda mezi nimi naopak vznikl

takový rozdíl, kdy použitý prostředek se ukazuje ve vztahu k cíli již

jako neadekvátní. Otázka přiměřenosti zvoleného prostředku je otázkou

hranice, za kterou žádný prostředek v relaci prostředek - cíl již

nemůže jít, nechce-li zpochybnit sám cíl. Pro zachování funkčního

vztahu cíle a prostředku je proto nezbytné, aby i použitý prostředek

byl stejného druhu či rodu, jako cíl, jinými slovy, aby i ve svých

taktizujících prvcích byl obrácen a umožňoval vývoj, k cíli, v našem

případě k demokracii. Nahlíženo z tohoto pohledu, také dekret

prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. může proto, jako normativní právní

akt, obstát pouze tehdy, neodporuje-li ve své podstatě intencím

demokratického právního státu.



Pokud jde o výše uvedenou otázku, třeba zdůraznit, co naznačuje již sám

název dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (o konfiskaci

nepřátelského majetku ...), že určujícím hlediskem při vymezení

subjektů konfiskovaného majetku je jejich nepřátelství k Československé

republice nebo českému a slovenskému národu, fakt, jenž v případě

subjektů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 č. 1 dekretu - tj. Německé

říše, Království maďarského, osob veřejného práva podle německého nebo

maďarského práva, německé strany nacistické, politických stran

maďarských a jiných útvarů, organizací, podniků, zařízení, osobních

sdružení, fondů a účelových jmění těchto režimů nebo s nimi

souvisejících, jakož i jiných německých nebo maďarských osob

právnických - má nevyvratitelnou povahu, zatímco u subjektů uvedených v

ustanovení § 1 odst. 1 č. 2 dekretu, tj. osob fyzických národností

německé nebo maďarské, povahu vyvratitelnou, a sice v tom směru, že

majetek těchto osob se nekonfiskuje, jestliže prokáží, že zůstaly věrny

Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a

slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo

trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Přitom vzhledem k

ustanovení § 1 odst. 1 č. 3 dekretu se konfiskuje majetek, bez ohledu

na národnost, i těch fyzických a právnických osob, které vyvíjely

činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti,

demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně

Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné

osoby svésti hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoliv způsobem německé

nebo maďarské okupanty nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky

(§ 18 dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945 č. 16/1945

Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o

mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na

území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k

Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož

i fyzických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob

spravujících jejich majetek (§ 1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb., ve znění zákona č. 84/1949 Sb.). Vztah

nepřátelství není tedy v dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

koncipován na národnostní bázi, neboť za nepřítele zde na prvém místě

platí nacistický či fašistický systém, a to, jak již uvedeno,

nevyvratitelně, a také objektem ochrany je zde především

demokraticko-republikánská státní forma. I když tedy v dekretu je v

prvé řadě řeč o Německé říši a osobách německé národnosti, ve

skutečnosti má tento dekret obecnější rozměr a lze jej považovat za

jeden z dokumentů reflektujících odvěký zápas mezi demokracií a

totalitarismem. Dělící čárou je zde to, na které straně kdo stál; proto

za nepřítele není považován ten, byť kupříkladu německé národnosti, kdo

aktivně vystoupil na obranu demokracie a nebo byl postižen totalitním

režimem, na druhé straně je jako nepřítel kvalifikován ten, kdo, bez

ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu, aktivně vystoupil proti

demokracii.



V této souvislosti je dále třeba posoudit otázku, zda namítaný rozpor s

"právními zásadami civilizovaných společností Evropy" nelze spatřovat v

tom, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. je zjevně založen

na presumpci odpovědnosti osob německé (a také maďarské) národnosti,

zatímco u osob jiných národností je důkazní břemeno naopak na straně

orgánu rozhodujícího o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro

konfiskaci jejich majetku. Již v úvodu zde třeba položit důraz na to,

že ani u osob německé národnosti zde nejde o presumpci "viny", ale

presumpci "odpovědnosti". Kategorie "odpovědnosti" směřuje totiž zcela

zjevně za hranice "viny" a v tomto směru má tedy mnohem širší,

hodnotový, sociální, historický a také právní rozměr. Pro vymezení

kategorie odpovědnosti je určující vědomí, že jednotlivec sám je

odpověden za své životní postoje, za svá sociální a hodnotová

rozhodnutí a že nikdo nemůže za něj tuto odpovědnost převzít, ani sama

společnost či dějiny. K osudu každého člověka náleží, že je zapředen do

mocenských poměrů a z této jeho pozice vyplývá jeho odpovědnost

zasazovat se o moc, která uskutečňuje lidská práva. Důvodem

zakládajícím sociální, politickou, mravní, v některých případech i

právní odpovědnost je tedy právě i zanedbávání spolupráce při

strukturování mocenských poměrů, nečinnost v boji o moc ve smyslu

služby právu. Proto také v demokracii je politický systém založen na

institucionálně konkretizované představě o společné odpovědnosti všech

lidí za osud celé lidské společnosti, proto aspekt odpovědnosti zde

prolíná ve větší či menší míře všemi sférami, osobním životem

jednotlivce, právem i politikou. Imanentním rysem řádu povinnosti a

odpovědnosti v demokracii je nejen jeho obecný charakter, ale také jeho

vnitřní jištění vyplývající z interního vztahu subjektu k sociálnímu

jednání a jeho následkům. Jen za normy, k jejichž vytvoření jednotlivec

přispívá spontaneitou svého myšlení a jednání, se může cítit v pravém

smyslu odpověden. Naproti tomu v totalitním systému, jaký představovalo

nacistické Německo, byla odpovědnost institucionálně přenášena na

vládnoucí elitu, ačkoli ta ve skutečnosti se cítila jakékoliv

odpovědnosti zbavena.



Právě na tomto místě je třeba si položit otázku: v jaké míře a v jakém

smyslu odpovídají za plynové komory, koncentrační tábory, masové

vyhlazování, ponižování, ubíjení a odlidštění milionů jen představitelé

nacistického hnutí, nebo jsou za tyto jevy spoluodpovědni i všichni ti,

kteří z těchto hnutí mlčky profitovali, plnili jeho příkazy a nekladli

jim odpor. Černobílé schéma výlučné odpovědnosti představitelů nacismu

a nedostatku odpovědnosti všech ostatních sotva existuje. Tak jako na

vzniku a vývoji nacismu se podílely i další evropské státy a jejich

vlády, neschopné a neochotné čelit již od počátku nacistické expanzi,

odpovídá za něj v prvé řadě sám německý národ, byť i v jeho řadách se

našlo nemálo těch, kteří aktivně a statečně proti němu vystoupili. Mezi

odpovědností "zbytku světa" a odpovědností německého národa, mezi

mlčením a pasivitou jedněch a mlčením a spíše aktivitou druhých zdá se

však přece jen existovat podstatný rozdíl, jenž hraje významnou roli i

v otázce důkazního břemene. Byla to totiž podstatná část německého

národa, která v mnoha směrech bezprostředně a vědomě participovala na

vytváření mocenských struktur v nacistickém Německu, na expanzi

nacistického Německa vůči Československu a všeobecně na nacistických

záměrech a aktech, vedoucích k tomu, že v sázce byl osud celého světa.

Ani život v politické temnotě nelegitimuje totiž k naprosté sociální

rezignaci a apatii: jestliže nějaká společnost je ovládána tyranem,

bývá to nejčastěji proto, že nemá odvahu ani schopnost se spravovat

sama. Lidský svět může být zachován jen tehdy, jestliže v něm každý

ponese svůj díl odpovědnosti, díl, který za něj nikdo nemůže převzít. V

třicátých, pro Československou republiku osudových, létech mohlo či

spíše mělo být každému jejímu občanu zjevno, že zde pod rouškou

propagandy a lží ze strany nacistického Německa dochází k jednomu z

historicky významných střetů mezi demokracií a totalitarismem, ke

střetu, v němž každý spoluodpovídá za to, jakou pozici zaujme a jakou

sociální a politickou roli převezme, totiž roli obránce demokracie či

aktéra její destrukce. Jak případně poznamenal již Emerson, "... člověk

by sice slunečním žárem pravdy byl zcela oslněn, ba oslepen, nicméně

nemůže se vyhýbat jejímu světlu natolik, aby již raději vůbec neviděl".

To platí i o německých občanech v předválečném Československu, a

zejména o nich, neboť požár, který rozpoutal nacismus, byl dílem valné

části jejich národa a jeho vůdců. Tím spíše měli projevit svou věrnost

vůči Československé republice, jejímiž byli občany, věrnost vůči, snad

poslednímu, demokratickému systému ve střední Evropě a tuto věrnost

povýšit na základní politický princip.



Jak tomu bylo ve skutečnosti? Již na tomto místě třeba zdůraznit, že

úkolem Ústavního soudu zde není zkoumat a hodnotit česko-německé

vztahy, jak vznikaly, utvářely se a měnily po celá staletí. Ústavní

soud byl postaven před otázku, jaký postoj zaujali občané

Československa německé národnosti v krizových třicátých letech a zda

dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. představuje adekvátní,

ústavněprávně a hodnotově odůvodněnou reakci na tento postoj, adekvátní

potud, že obstojí i z hlediska právních zásad uznávaných v této době

civilizovanými národy. Na tomto místě třeba zdůraznit, že česko-německý

konflikt, v této době obsahově již konflikt demokracie a totalitarismu,

vyústil pro Československou republiku katastroficky teprve mnichovskou

dohodou, jejímž důsledkem byl, mimo jiné, nucený odchod zhruba půl

milionu Čechů z pohraničních oblastí do zbytku republiky. Stala-li se

Československá republika pouhým objektem této dohody, nelze totéž

konstatovat o občanech Československa německé národnosti, kteří

působili při odtržení pohraničních oblastí od Československa a jejich

začlenění do Německé říše jako významní aktéři, významní proto, že

svými politickými postoji poskytli Hitlerovi Západem akceptovatelný

argument pro nezbytnost okleštění Československa. Československá

republika byla i v tomto kritickém období státem, o jehož

demokratických základech nemohlo být pochyb. Jakkoliv mnohým našim

občanům německé národnosti se mohla i v tomto období stále jevit jako

cizí prvek, poskytovala jim strukturou svého politického systému

dostatečný a účinný ústavní prostor pro to, aby své vůdce odmítli a

zřetelně vyjádřili od jejich stanovisek odlišné stanovisko, totiž, že

nechtějí do Německé říše a nepřejí si být k ní přičleněni právě pro

její, v této době již zjevný, násilím a brutalitou se vyznačující

totalitní charakter. Vývoj po roce 1938 však šel jiným směrem. Zatímco

v někdejších pohraničních oblastech projevilo tamní německé

obyvatelstvo naprostou loajalitu vůči nacistickému Německu, v

Protektorátu Čechy a Morava zavládly persekuce a teror, k nimž nemalou

měrou přispěl K. H. Frank, oceněný dokonce i funkcí státního ministra

pro celé okupované území. S jeho jménem je také spojena tragedie Lidic

a Ležáků a represálie následující po atentátu na Heydricha.



Etablování totalitního systému představuje vždy masivní útok na lidstvo

i samu historii. Ve zkoumané věci tímto útočníkem bylo Německo a

převážná část jeho lidu; bez široké podpory převážné části německého

lidu, jaké se mu dostalo, by Hitler i se svou nacistickou stranou

zůstal pouhým okrajovým jevem. V této jeho mimořádně nebezpečné povaze,

v tom, že se stává sociálním jevem ohrožujícím "osud veškerého života

na zemi" (preambule k Listině základních práv a svobod), tkví také

důvod, proč úsilí o likvidaci všech zdrojů totalitarismu si vyžaduje i

mimořádných legislativních opatření. Jinými slovy, v takových situacích

jde následně vždy i o odstranění příčin vzniku totalitarismu, o

odstranění jeho ohnisek, jež by mohla vést k recidivě se všemi jeho

hrůznými znaky. Tato mimořádná legislativní opatření musí přirozeně

rozlišovat mezi "vinou" a "odpovědností"; tak se v československém

zákonodárství také stalo rozlišením retribučních dekretů, vyžadujících

důkaz individuální viny a konfiskačních dekretů, spočívajících, pokud

jde o fyzické osoby, na vyvratitelné domněnce individuální

odpovědnosti. To, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

vychází z presumpce odpovědnosti osob německé národnosti, nemá tedy,

vzhledem k uvedeným skutečnostem, diskriminační povahu, nepředstavuje

nějakou nacionální pomstu, ale je pouhou adekvátní reakcí na agresi

nacistického Německa, reakcí, jež si kladla za cíl politicky i

ekonomicky alespoň zmírnit následky okupace, předejít možným novým

nástupům totalitarismu a posílit společenské a mravní vědomí dotvrzením

toho, že s porušením jakékoliv odpovědnosti má být vždy spojena sankce.

Používá-li dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. vůbec pojmu

německá národnost, je nutno tuto skutečnost vztáhnout také k poválečným

poměrům, kdy poražené Německo bylo pod správou vítězných mocností a

později rozděleno do zón, a kdy tedy užívání pojmu německé občanství za

situace, kdy německý stát neexistoval, bylo problematické. Posun k

pojmu "německá národnost" nebyl tedy v dekretu nějakým "genetickým"

odsudkem, nýbrž reakcí na poválečné poměry, zejména na problematičnost

německého občanství. Právě z tohoto důvodu nelze na dekret pohlížet

jako na jakousi genocidní normu, neboť byl namířen proti těm, kteří

svým chováním, ať již mělo jakékoliv formy, podporovali nacistický

stát. Tímto posunem z roviny národnostní do roviny státoobčanské mizí,

pokud jde o presumpci odpovědnosti osob německé národnosti, i zdánlivá

nerovnost mezi "Čechy" a "Němci". Jako podstatné zůstává to, že Němcům

vyplývala jejich povinnost napomáhat intencím totalitního státu již z

jejich státního občanství, jež takové loajální chování vůči Německé

říši nepodmíněně vyžadovalo, zatímco Češi a příslušníci jiných

národností, ústavně vázáni věrností demokracii, museli jednat proti

československé státnosti a demokracii o své vlastní vůli. Tato

vyvratitelná domněnka odpovědnosti není ostatně v právu cizím prvkem,

neboť ji lze zaznamenat i v jiných oblastech, s politickou oblastí

jistě stěží srovnatelných, podržujících si však určitý společný rys v

tom, že v nich vzniká zdroj určitého druhu zvláště kvalifikovaného

nebezpečí (vyvratitelná domněnka odpovědnosti se vyskytuje v

mezinárodním i vnitrostátním právu, např. v oblasti úpravy zvláštního

druhu odpovědnosti za škody). Existuje-li presumpce odpovědnosti i v

takových oblastech, tím spíše je na místě tam, kde je ve hře, sociálně

a historicky, osud lidstva. Jakkoli jde tedy o oblasti stěží

srovnatelné, nelze pochybovat o tom, že právo v sobě tendenci k

presumpci odpovědnosti v takových mimořádných případech obsahuje.



S kategorií odpovědnosti bývá spojena sankce, jež je základní podmínkou

toho, aby tato kategorie mohla plnit svou sociální funkci. Odpovědnost

bez sankce by se promítla v existenci společenského vědomí natolik

negativně, že by patrně znamenala, alespoň v určitých oblastech, jeho

destrukci. Dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. takovou sankcí

nepochybně je; i když na první pohled se zdá být pouze "majetkové"

povahy, obsahuje bezpochyby i důležitý sociální a etický podtext.

Vzhledem k povaze, v tomto případě analyzované, odpovědnosti, nelze

však na dekret nahlížet jako na trestní normu či trestní sankci, byť ke

konfiskaci majetku došlo podle něj bez náhrady. Takovou trestní normou

byl bezesporu dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (viz vyhláška ministra spravedlnosti č. 9/1947 Sb.,

o plném znění dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických

zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a

dekretu prezidenta republiky o Národním soudu, přílohy I, II k této

vyhlášce), který ukládal soudu v souvislosti s odsouzením pro zločin v

tomto dekretu uvedený vyslovit propadnutí celého jmění odsouzeného nebo

části jeho jmění ve prospěch státu [§ 14 písm. c)]. Tento dekret tedy

sledoval potrestání osob v něm uvedených s tím, že s odsouzením pro

zločiny v tomto dekretu uvedené byly spojeny, pro odsouzeného

nepříznivé, další následky (např. též ztráta občanské cti), zatímco

dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. pouze konfiskaci tohoto

majetku, konfiskaci, jež zjevně souvisela se škodami způsobenými

Československé republice nacistickou agresí a okupací (viz Postupimská

dohoda ze dne 2. 8. 1945, Dohoda o reparacích od Německa, o založení

Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata,

publikovaná pod č. 150/1947 Sb.).



Další ze základních otázek tedy je: mohou vůbec takové sankce v

principu být v rozporu s právy a svobodami těch, kteří je sami

evidentně porušují a kteří proto sami za to nesou odpovědnost? Jinými

slovy: může se kupříkladu práva na svobodu domáhat ten, kdo svým

chováním ji sám destruuje? Byla to krutost nacistického režimu a

události 2. světové války i všechny zkušenosti z této doby čerpané, jež

si vyžádaly odpověď na tuto otázku již v článku 30 Všeobecné deklarace

lidských práv a v na tento článek navazujícím a s ním identickém článku

5 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech i

Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech,

jakož i článku 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,

ve znění protokolů č. 3, 5, 8, v němž je uvedeno: "nic v této úmluvě

nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo

jednotlivci jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů

zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo

na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva

stanoví". Právě v této rovině možno spatřovat východisko pro závěry

obecnější povahy i v projednávané věci; podíleli-li se také někdejší

českoslovenští občané německé národnosti na destrukci práv a svobod

ostatních občanů Československé republiky, potom je jen zcela

konsekventní, že v tomto směru nemohla být v probíhajícím konfliktu

zcela šetřena ani jejich práva a svobody, přirozeně při zachování

relace cíl a prostředek, neboť taková sociální a také destruktivní

"naivita" by nutně vyústila katastroficky. K "právním zásadám

civilizovaných společností Evropy platným v tomto století", jichž se

dovolává navrhovatel, náleží tedy i právo vyvodit z útoku na demokracii

a na lidská práva a svobody nezbytné sankce.



K tomu třeba dodat, že majetková sankce, jakou je konfiskace

nepřátelského majetku nacházejícího se na území Československé

republiky, má svůj historický kontext především v tom směru, že

Postupimskou dohodou ze dne 2. 8. 1945 bylo rozhodnuto o odsunu

německého obyvatelstva nebo jeho části z Polska, Československa a

Maďarska do Německa (hlava XIII) a že touto dohodou bylo současně

rozhodnuto i o německých reparacích v duchu usnesení jaltské

konference, stanovícího, že Německo bude nuceno nahradit, v pokud možno

největší míře, škody a útrapy, které způsobilo Spojeným národům, a za

něž se německý lid nemůže vyhnout odpovědnosti (hlava IV). Na tyto body

Postupimské dohody navazuje Dohoda o reparacích od Německa, o zřízení

Mezispojeneckého reparačního úřadu a o vrácení měnového zlata, sjednaná

dne 21. 12. 1945 v Paříži mezi 18 státy, a to i za účasti

Československa, jež byla publikována pod č. 150/1947 Sb. V části I

článku 6 A této pařížské dohody se stanoví, že "každá signatární vláda

si ponechá formou, již si sama zvolí, německý nepřátelský majetek v

její pravomoci, nebo bude jím disponovat takovým způsobem, aby se

nemohl vrátit do německého vlastnictví nebo pod německou kontrolu, a

odečte tento majetek od svého podílu na reparacích...". Podle části I

článku 6 D této dohody "při provádění ustanovení A shora nebude se

majetek, který byl vlastnictvím země, jež jest členem Spojených národů,

nebo jejích příslušníků, kteří nebyli příslušníky Německa v době anexe

této země nebo její okupace Německem nebo jejího vstupu do války,

odpočítávat od jejích reparací...". V projednávané věci má tedy

konfiskace nepřátelského majetku nejen vnitrostátní zákonný podklad v

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., připouštějícím

vyvratitelnost domněnky odpovědnosti, a navíc sice působícím ex lege,

ale jen vůči těm osobám, ohledně nichž bylo pravomocně rozhodnuto, že

jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§ 1 odst.

4), ale je založena i na mezinárodním konsensu vyjádřeném v již

citovaných dokumentech postupimské konference a pařížského ujednání.

Nešlo tedy o svévolné zbavení majetku, jehož nepřípustnost byla

stanovena až v článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Také

uvedený moment svévole sehrává při úvahách o oprávněnosti konfiskace

majetku nepřátel důležitou roli; poukazuje totiž na legitimitu zbavení

majetku tehdy, nelze-li, vedle splnění dalších podmínek, takový akt

považovat za svévolný. O tom, že na straně Československa v kontextu

válečných událostí i postojů vítězných mocností nešlo o takovou

svévoli, o pouhé "zahalení se" do roucha obecného zájmu, porušujícího

však ve skutečnosti základní práva jednotlivce, lze sotva pochybovat.



Ani demokracie se totiž neobejde bez použití moci, neboť ta jí

poskytuje jednu z významných šancí, totiž šanci, jak čelit "zlu",

infiltraci, nástupu totalitních prvků a posléze umožnit jejich

odstranění. Také demokracie představuje jednu z forem politické vlády -

jinak by totiž nemohla vůbec fungovat jako politický systém - tato

forma je však od totalitní formy natolik rozdílná, že obě lze sotva

uvést na společného jmenovatele. Demokracie směřuje totiž k vládě všech

- i když tohoto cíle nebude nikdy dosaženo - sleduje umožnit přístup k

mocenským pozicím všem sociálním jednotkám. Otevření tohoto přístupu

nemůže však představovat stav bezvládí. Státní moc je nucena i v

demokracii, má-li zachovat pozitivní prvky spojené s elementem moci,

reagovat na ambivalenci sociálních procesů a právně postihovat jednání

a akty destruktivních sil, směřující nad rámec vymezený zákonem.

Představuje-li totalitarismus útok na lidstvo a historii, je právě

demokracie povinna přiměřeným způsobem na takový útok reagovat.

Pozitivní povaha takové odpovědi je v prvé řadě závislá na etablování

hodnot, o nichž ve společnosti panuje určitý konsens.



Ve střetu demokratického a totalitního politického systému, jaký

představoval konflikt Československa s nacistickým Německem, nemohla se

proto státní moc demokratického Československa již nadále obejít bez

následného právního opatření, jaké představuje také zmíněný dekret. Po

dobu 20 let svého trvání ponechávala tato demokracie mocenský proces

otevřen konfliktu a sociálnímu vyrovnávání a institucionálně

zabezpečovala politickou bázi i nejrůznorodějším projevům. Tato

otevřenost se v principu projevovala i ve vztahu k občanům německé

národnosti. Po období násilného obsazení nacistickým Německem a v

důsledku ztrát a ran, které tím Československo utrpělo, nezbývala

československé státní moci jiná cesta, než se s následky nacistické

okupace a válečných událostí, alespoň do jisté míry, vypořádat. Způsob,

jakým tak učinila, byl zcela v souladu s hodnotovým nazíráním

vyjádřeným již v preambuli ústavní listiny z roku 1920 ("zabezpečit

požehnání svobody příštím pokolením") a byl také podpořen mezinárodním

souhlasem, zejména ze strany západních demokracií, jednoznačně

vyjádřeným v rozhodnutích postupimské konference.



Vyjádřeno z jiného pohledu, hodnotový řád, jak byl v historickém vývoji

stále více manifestován v prvé řadě chápáním a zabezpečováním lidských

práv a svobod, plní ve společnosti významné sociální funkce,

regulativní, klasifikační, programovou a kontrolní, funkce natolik

významné, že jej kvalifikují k jedné ze základních podmínek sociálního

dění; zabezpečuje totiž kontinuitu historického a sociálního vývoje, a

tím i samotnou nosnou konstrukci společnosti. Význam uvedených

sociálních funkcí hodnot poskytuje také vysvětlení, proč jedním z

uzlových míst konfliktu mezi demokracií a totalitarismem je právě

oblast hodnot, a proč zejména tímto směrem se koncentrují masivní

totalitní tendence. Usiluje-li totalitarismus o ovládnutí celé

společnosti, nemůže tohoto cíle dosáhnout, aniž by současně

konstituoval inverzní hodnotový systém, směřující nejen nad historii,

ale i nad samu lidskou společnost. Z tohoto hlediska ukazuje se boj o

hodnoty jako boj nejen o demokracii, ale i podstatu a kontinuitu

člověka. Také německý nacismus sáhl v tomto boji hluboko do svého

arzenálu a v jeho teorii i praxi lze zaznamenat již Platónem tak

geniálně zpodobněnou ničivost "touhy po krvi", jež došla svého

uspokojení nejen v nelidskostech koncentračních táborů, ale i v

krutostech vyhlazovací války. Pojmy, jako Fhrertum, Volkstum,

Volksgemeinschaft představují zde jen některé ze znaků ideologie,

deklarující manifestním způsobem právo nordické rasy na světovládu. Za

rituály, doprovázejícími nacistický "hodnotový řád", byla skryta

tendence destruovat a z kořenů vyvrátit všechno skutečně hodnotné, vše

co umožňuje jednotlivci jeho sebeuvědomění a sociální orientaci, vše,

co mu brání v tom, aby se stal pouhým objektem. V likvidaci lidské

autonomie lze také spatřovat smysl a účel nacistické propagandy

vytvářející svět pouhého zdání i v prostředí obětí nacismu v

koncentračních táborech prezentovaných mezinárodní veřejnosti jako

zařízení převýchovy a práce.



V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě svobodě,

která se nám ukazuje jako provokující element a současně i podmínka

sociálního vývoje; její nedostatek či dokonce úplná absence implikuje

vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního pohybu. Ve svém nejhlubším

základu spoluvytváří svoboda i vědomí povinnosti a odpovědnosti;

inspiruje člověka k dosahování nejvyšších cílů, současně mu však

nechává poznat, že ve svém principu klade meze především sama sobě. Pod

tímto zorným úhlem nazírá Ústavní soud i otázku mezí lidských práv a

svobod a šetření jejich podstaty a smyslu, jak se historicky vynořila

také v době vydání napadeného dekretu. Jakkoli totiž v každé

demokratické společnosti je stanovení mezí základních práv a svobod

záležitostí "otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je

přiznáváno právo na vlastní politický postoj, nelze toto právo menšiny

spojovat s každým libovolným postojem postrádajícím pozitivní sociální

podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke zkáze, jestliže by se

názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením, jež by již

odporovala její základní hodnotové orientaci. Dekret prezidenta

republiky č. 108/1945 Sb. není tedy ani z tohoto pohledu svévolným

aktem, ale sankcí směřující k zabezpečení funkcí a smyslu lidských práv

a svobod, jejich konstruktivního sociálního přínosu a prohloubení

smyslu pro odpovědnost. Práva někdejších občanů Československa bylo

nutno po ukončení nacistické okupace omezit ne proto, že zastávali

odlišné postoje, ale z toho důvodu, že tyto jejich postoje byly v

celkovém kontextu nepřátelské vůči samé podstatě demokracie a jejímu

hodnotovému řádu a ve svých důsledcích představovaly podporu útočné

válce. Tato omezení platí v daném případě stejně pro všechny případy

splňující stanovenou podmínku, totiž vztah nepřátelství k

Československé republice a její demokratické státní formě, bez ohledu

na národnostní příslušnost. Pokud některé sociální skupiny v používání

lidských práv a svobod si nekladou žádné meze a destruují tím práva a

svobody ostatních, nezbývá než takové chování právně i sociálně

sankcionovat. Také dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. sledoval

tedy zájem politické a ekonomické stabilizace demokratické země,

zbídačené válkou a okupací, stejně jako zájem odstranění dalších

možných recidiv obdobné historické situace, i zájem ochrany práv a

svobod jejích občanů, kteří toto břemeno nesli a jejichž společenské a

mravní vědomí - nezbytné pro výkon těchto práv - by v případě absence

takové sankce utrpělo nedozírné trhliny, i když v poválečných poměrech

ve sledování tohoto účelu byly skryty již i záměry a praktiky

politických sil usilujících o nastolení tzv. "lidové demokracie" jako

cesty k pozdějšímu totalitnímu režimu.



K tomu, co již bylo uvedeno, přiřazuje se v projednávané věci rovněž

určující skutečnost, že exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně

poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu,

představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek

úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země.

Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel ve zmíněné

bezprostředně poválečné době, z hlediska současnosti jsou již vesměs

bez aktuálního významu a postrádají již nadále konstitutivní charakter

(článek 5 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky ze dne 13. 8.

1944 č. 11/1944 Úř. věst. čsl., ve znění zákona č. 12/1946 Sb.). Právní

vztahy těmito akty založené jsou tak nejen důsledkem válečných

událostí, ale jsou současně i výsledkem legálně projevené

československé (české) zákonodárné moci sledující odstranění škod

vzniklých důsledkem mimořádných poměrů z doby nesvobody, a proto jim

přísluší ochrana vyplývající z předpisů československého (českého)

právního řádu.



Na základě všech uvedených zjištění a úvah dospěl proto Ústavní soud k

závěru, že dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl v době svého

vydání nejen legálním, ale také legitimním aktem. Vzhledem k tomu, že

tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř

desetiletí již nezakládá právní vztahy, a nemá tedy již nadále

konstitutivní charakter, nelze dnes, za uvedené situace, zkoumat jeho

rozpor s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10

Ústavy [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky], neboť takový

postup by postrádal jakoukoli právní funkci. Opačný postup by ostatně

zpochybnil princip právní jistoty, jenž je jednou ze základních

náležitostí současných demokratických právních systémů.



Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud proto návrh R. D. na zrušení

dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci

nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, podle ustanovení § 70

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zamítl.



Vedlejší účastníci R. B. a JUDr. J. S. odkazují se na toto rozhodnutí.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.