419/2006 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2006 v plénu složeném z předsedy
soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně,
Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů,
Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Miloslava Výborného,
Elišky Wagnerové a Michaely Židlické o návrhu Krajského soudu v Ústí
nad Labem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění
I.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení o ochranu osobnosti podle
ustanovení § 11 občanského zákoníku, vedeném pod sp. zn. 34 C 22/2002,
projednává spor mezi žalobci M. B., L. Č., D. D. a R. K., všichni bytem
Ústí nad Labem, a žalovanými J. H. a P. D., podnikajícími v Ústí nad
Labem, podle žaloby doručené krajskému soudu dne 13. 3. 2002.
2. Podstata sporu tkví v tom, že dne 26. 11. 2001 asi v 11.15 hod.
žalobci, občané romské národnosti, navštívili restauraci žalovaných v
Ústí nad Labem. Podle tvrzení žalobců si jich delší dobu nikdo z
obsluhy nevšímal, a proto se druhá žalobkyně kolemjdoucí servírky
zeptala, zda budou obslouženi. Ta odpověděla, že nebudou, protože
restaurace je soukromým klubem a k obsloužení je třeba předložit
klubovou kartu, kterou mají jen stálí hosté a stojí 300 Kč. Poté, co
žalobci projevili zájem kartu zakoupit, bylo jim sděleno, že si mohou
dát jedno pivo a odejít. Žalobci však uvedli, že se chtějí najíst, na
což jim bylo odpovězeno, že v restauraci se nevaří. Bezprostředně poté
vstoupily do provozovny tři neromské osoby, jež byly bez jakýchkoliv
dotazů a požadavků na předložení klubové karty obslouženy. Popsaný
přístup obsluhujícího personálu žalobci vnímají jako rasovou
diskriminaci snižující jejich důstojnost. Žalobou ke Krajskému soudu v
Ústí nad Labem se proto domáhali ochrany osobnosti a uložení povinnosti
žalovaným zaslat jim omluvný dopis a zaplatit náhradu nemajetkové újmy
ve výši 80 000 Kč, tj. každému ze žalobců 20 000 Kč, a uhradit náklady
řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 7. 2004 č.j. 34 C
22/2002-63 řízení přerušil s odůvodněním, že ustanovení § 133a odst. 2
občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.), jehož má být při řešení
věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem [čl. 95 odst. 2 Ústavy
České republiky (dále též "Ústava"), § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, (dále jen "zákon o Ústavním
soudu")] a Ústavnímu soudu podal návrh na jeho zrušení.
4. Krajský soud v návrhu uvedl, že v řízení dosud vyslechl žalobce (s
výjimkou omluvivší se L. Č.), oba žalované, jejich zaměstnankyni E. M.
a svědka strany žalované J. L. Žalobci setrvali na svém tvrzení, že
byli, jakožto Romové rasově diskriminováni. Žalovaní i jejich
zaměstnankyně popřeli, že by kohokoliv, kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů
znevýhodňovali oproti jiným zákazníkům; shodně však uvedli, že toto
tvrzení nemohou nijak prokázat, protože obsluhu jednotlivých
restauračních hostů žádným způsobem nedokumentují. Svědek L. prohlásil,
že ač Rom, se v téže době a v témž místě jako žalobci diskriminován být
necítil. Krajský soud dále uvedl, že navzdory tvrzením neurčitě
nasvědčujícím spíše protistraně, žalobci na své žalobě setrvali a
požadovali, aby bylo rozhodnuto v jejich prospěch při použití
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., neboť jejich přesvědčení, že byli
při poskytování služeb rasově diskriminováni, nebylo v řízení
vyvráceno, a má tedy být vzato za prokázané.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem v rámci velmi stručné ústavněprávní
argumentace vyjádřil přesvědčení, že ustanovení § 133a odst. 2
občanského soudního řádu narušuje ústavní princip procesní rovnosti
účastníků soudního řízení, a tudíž je v rozporu s čl. 96 odst. 1
Ústavy, dle něhož "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná
práva.". Přesunem důkazního břemene - oproti standardnímu pořádku - z
žalobců na žalované je strana žalující nespravedlivě zvýhodněna, neboť
nemusí prokazovat, co se mělo stát a proč je žalováno, zatímco strana
žalovaná je nespravedlivě znevýhodněna, neboť by měla prokázat, co se
nestalo, ačkoliv s potřebností takového důkazu nemohla předem počítat.
Z logiky věci přitom vyplývá, že zatímco první důkaz je možný relativně
snadno, důkaz druhý je obtížný, případně - jako v předmětné věci - i
zcela nemožný.
6. Případná argumentace, že ani standardní pořádek zatěžující důkazním
břemenem žalobce úplnou rovnost stran nezaručuje, dle přesvědčení
navrhovatele neobstojí, neboť uvedený standardní pořádek odráží
rozdílnou procesní situaci obou protivných účastníků řízení: žalobce je
"pánem procesu" a jeho ukončení může vždy - po zvážení eventuální
vlastní důkazní nemohoucnosti - vcelku jednoduše dosáhnout; naproti
tomu žalovaný takovou možnost nemá. Je tudíž spravedlivé, aby tato
procesní slabost žalovaného byla kompenzována snětím důkazního břemene.
7. Z uvedených důvodů je krajský soud přesvědčen, že napadené
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. porušuje právo žalovaných na
spravedlivý proces, jež je imanentně obsaženo nejen v českém ústavním
pořádku, ale i v právním pořádku Evropské unie, např. v ustanovení čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva").
8. Závěrem Krajský soud v Ústí nad Labem navrhl, aby Ústavní soud
nálezem ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu zrušil.
9. Dne 23. 8. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena žádost M. B., L. Č. a
D. D., žalobců v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 34 C 22/2002, v níž Ústavní soud požádali o zvážení, zda by
v řízení o návrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení
ustanovení § 133a o. s. ř. mohli být považováni za vedlejší účastníky,
resp. zda by jim takové postavení mohlo být přiznáno usnesením podle
ustanovení § 28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
II.
II.a
10. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená svým
předsedou PhDr. Lubomírem Zaorálkem ve vyjádření ze dne 27. 8. 2004
uvedla, že ustanovení § 133a bylo do občanského soudního řádu vloženo
primárně jako reakce na závazek České republiky vyplývající ze Směrnice
Rady ES č. 97/80/EC ze dne 15. 12. 1997, o důkazním břemenu v případech
diskriminace na základě pohlaví. Následně bylo ustanovení § 133a
rozšířeno zákonem č. 151/2002 Sb., který do něj promítl požadavky
dalších dvou evropských směrnic, tj. Směrnice Rady č. 2000/43/EC ze dne
29. června 2000, provádějící zásadu rovného zacházení mezi osobami bez
ohledu na rasový nebo etnický původ, a Směrnice Rady č. 2000/78/EC ze
dne 27. listopadu 2000, zakládající obecný rámec pro rovné zacházení v
zaměstnání a povolání.
11. Podle směrnice č. 2000/43/EC byly členské státy Evropské unie
povinny zajistit ve svých právních řádech, aby v případech, kdy osoby,
které se považují za poškozené, protože podle jejich názoru došlo k
jejich přímé či nepřímé diskriminaci z důvodu, že vůči nim nebylo
postupováno podle zásad rovného zacházení, důkazní břemeno nesla
žalovaná strana. Záměrem této směrnice je to, aby bylo povinností
žalovaného prokázat, že k porušení zásady rovného zacházení nedošlo.
12. Poslanecká sněmovna se neztotožnila s názorem navrhovatele, že
promítnutím závazku vyplývajícího pro Českou republiku ze směrnice č.
2000/43/EC do občanského soudního řádu byl porušen čl. 96 odst. 1
Ústavy, který upravuje rovnost účastníků v řízení před soudem. V každém
civilním procesu má jeden z účastníků řízení povinnost důkazního
břemene a tato povinnost neznamená porušení rovného postavení účastníků
řízení před soudem. Napadené ustanovení při stanovení důkazní
povinnosti vychází především z ochrany účastníků, kteří se domnívají,
že byli poškozeni na svých právech z důvodů nerovného zacházení.
Rovnost účastníků řízení je dána, mimo jiné, především nezávislostí
soudu. Účastníci řízení, vůči kterým soud plní svoji úlohu, musí být
navzájem nepodřízení, tzn. musí mít v řízení rovné postavení. Toto
rovné postavení není narušeno povinností důkazního břemene.
13. Napadené ustanovení neodnímá žalovaným právo na spravedlivý proces.
V rámci zásad spravedlivého řízení před soudem je i v tomto případě
(tj. cestou podle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.) umožněno
účastníkům řízení domáhat se stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu. V rámci tohoto postupu má každý
účastník řízení umožněn osobní přístup k soudu, má možnost zúčastnit se
výslechu a projednání věci v jeho přítomnosti a vyjádřit se k
provedeným důkazům. Zrušením ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. by
došlo k jednoznačnému porušení závazků České republiky vyplývajících z
členství v Evropské unii a na to navazujících závazků plynoucích ze
směrnic EU.
14. Zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti
s přijetím soudního řádu správního, byl schválen po řádně provedeném
normotvorném procesu, podepsali jej příslušní ústavní činitelé a byl
vyhlášen ve Sbírce zákonů.
15. Závěrem Poslanecká sněmovna vyjádřila stanovisko, že zákonodárný
sbor v době, kdy přijímal zákon č. 151/2002 Sb., jednal v přesvědčení,
že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem, právním
řádem České republiky a příslušnými evropskými směrnicemi, kterými je
Česká republika vázána. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s
podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 zákona č. 151/2002
Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního
řádu správního, posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné
rozhodnutí.
II.b
16. Senát Parlamentu České republiky zastoupený svým tehdejším
předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem ve vyjádření ze dne 2. 9. 2004
konstatoval, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. bylo
zařazeno do "doprovodného" zákona (zákon č. 151/2002 Sb.), a to v
průběhu legislativního procesu v Poslanecké sněmovně, coby materie se
správním soudnictvím sice nesouvisející, nicméně z hlediska přistoupení
České republiky k Evropské unii nanejvýš nutná.
17. K meritu věci Senát uvedl, že právo všech na rovnost před zákonem,
resp. před právem (a ochrana před diskriminací) je všeobecným základním
právem uznávaným jak Evropskou unií, tak na úrovni jednotlivých
členských států (Českou republiku nevyjímaje).
18. Kategorie rovnosti zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina") náleží k těm základním lidským právům, jež
svou povahou jsou sociálními hodnotami konstitujícími hodnotový řád
společnosti [nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 168/1995 Sb.(pozn.
red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 3, nález č. 29)]. Jako taková je rozvinuta v dalších
ustanoveních pro jednotlivé oblasti a situace. V rovině ústavní jde
např. o - pro posuzovaný případ relevantní - rovnost práv v řízení před
soudem (čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy); v
rovině podústavní pak např. ustanovení § 18 o. s. ř., který princip
rovnosti práv v řízení před soudem promítá do "obyčejného práva".
19. Ve světle shora uvedeného má ustanovení § 133a o. s. ř. dopomoci
osobám, které se cítí diskriminovány, k účinnému prosazení práva na
rovné zacházení tak, že skutečnosti o jimi tvrzené diskriminaci na
základě rasového nebo etnického původu má soud považovat za prokázané,
pokud v řízení nevyšel najevo opak. Ustanovení odstavce druhého
ustanovení § 133a o. s. ř. dopadá na věci poskytování zdravotní a
sociální péče, přístupu ke vzdělání a odborné přípravě, přístupu k
veřejným zakázkám, členství v organizacích zaměstnanců nebo
zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových sdruženích a při
prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb. K tomu lze dodat, že
rozsah věcí, které inkriminovaný odstavec 2 upravuje, je spolu s
odchylkou v diskriminačním důvodu hlediskem, které jej odlišuje od
odstavce 1 téhož ustanovení (odstavec 1 počítá nejen s diskriminací na
základě rasového nebo etnického původu, ale i na základě pohlaví,
náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo
sexuální orientace). Nástroj právní ochrany je však v obou případech
shodný.
20. Historickým výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze
zjistit, že zákonodárce byl při jeho schvalování veden především
úmyslem harmonizovat české právo s právem komunitárním. "Evropský
normotvůrce" vycházeje z toho, že vytvoření stejných výchozích podmínek
nemůže být v určitých věcech a situacích uspokojivě dosaženo na národní
úrovni, zavázal členské státy k přijetí nezbytných opatření, aby, pokud
se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a
předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující
tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému
prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (příslušná
norma nese nadpis "důkazní břemeno").
21. Ačkoliv je z uvedených okolností evidentní, že výběr legislativního
prostředku byl značně limitující, přesto zákonodárce došel k závěru, že
formulace napadeného ustanovení založená na předpokladu pravdivosti
tvrzených skutečností, pokud nevyšel v řízení najevo opak, je právní
konstrukcí, která nikterak nenarušuje principy dokazování, na kterých
je civilní procesní právo založeno. Právní domněnka v tomto případě
totiž nikterak neomezuje strany sporu v předkládání tvrzení nebo v
navrhování důkazů, ale pouze umožňuje rozhodnout soudu ve věci při
"důkazní slabosti" žalovaného, resp. stavu důkazní nouze.
22. Vedle dominantního, formálně legislativního aspektu důvodu přijetí
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze doplnit stanovisko o materiální,
sociální stránku věci. Senát při rozhodování nepochyboval o validitě
důvodů, které vedly evropské legislativce k vymezení věcné působnosti
příslušné normy, a proto neměl vážnější problémy s tím, aby národní
norma dopadala na okruh případů shodný s relevantními evropskými
směrnicemi.
23. Lze konstatovat, že ve shora stanovených dimenzích je ustanovení §
133a odst. 2 o. s. ř. konformní s ústavní zásadou rovnosti práv
účastníků řízení před soudem, neboť nenarušuje principy "rovných zbraní
(fair trial) tím, že by jednomu z účastníků poskytl více výhod. Spíše
lze argumentovat, že dané ustanovení napomáhá k prosazení principu
"hmotné" rovnosti tam, kde by jinak z důvodů objektivní nemohoucnosti
prokázat svá tvrzení byla nedůvodně potlačena rovností "formální".
24. Ve věci tvrzené diskriminace probíhá standardní zjišťování
skutkového stavu. Žádná z procesních stran není limitována ani v
předkládaných tvrzeních ani v navrhování důkazních prostředků.
Ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. toliko podmíněně přičítá (tj.
neprokáže-li se za řízení jakkoli opak) pravdivostní hodnotu tvrzením
žalobce o nerovném zacházení, a tím z něj snímá břemeno důkazu.
Žalovanému tato skutečnost ovšem neupírá možnost prokázat nepravdivost
takového tvrzení pomocí důkazů svědčících o rovném zacházení. Žalovaný
tak prokazuje své chování, a nikoliv zdržení se nepřípustného chování.
To ostatně z povahy věci není ani možné. V tomto bodě proto nelze
přisvědčit navrhovateli, že by měl žalovaný prokazovat "něco, co se
nestalo".
25. Napadané ustanovení, umístěné v části nazvané "hodnocení důkazů",
je pro soudce normou, která ho nikterak nenabádá, aby ve smyslu
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. označoval příslušné kauzy paušálně
jako diskriminační a rezignoval na posuzování každé kauzy v
jednotlivostech i všech souvislostech. Naopak, počítá s "přidaným"
hodnotícím kritériem, čímž klade při vyhodnocení případu nerovného
zacházení na soudce zvýšené nároky. Toto ustanovení je totiž třeba
interpretovat tak, že aby bylo případ vůbec možné subsumovat pod
ustanovení § 133a odst. 2 o.s.ř., musí soudce nejdříve učinit závěr, že
skutečnosti diskriminaci opravdu nasvědčují (viz kap. II čl. 8 odst. 1
směrnice Rady č. 2000/43/EC; shodně pak i směrnice Rady č. 2000/78/EC a
směrnice Rady č. 97/80/EC). Pokud by tomu tak nebylo, nelze ustanovení
§ 133a odst. 2 o. s. ř. použít.
26. Senát se nedomnívá, že by navrhovatelem popsaný "přesun důkazního
břemene" založil rozpor s ústavní zásadou spravedlivého procesu, nýbrž
má za to, že uložením větší odpovědnosti žalovanému za zjištění
skutkového stavu dochází (ve věcech vymezených jak v ustanovení § 133a
odst. 2, tak ostatně i v ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) k
důslednějšímu naplnění maximy spravedlivého projednání věci, jak ji
požaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
27. Z návrhu je patrné, že navrhovatel spatřuje protiústavnost
především v důsledku "přesunu důkazního břemene", nikoliv v okruhu
věcí, na které norma dopadá. Senát dodává, že pokud by Ústavní soud
shledal argumenty navrhovatele opodstatněnými pro zrušení ustanovení §
133a odst. 2 o. s. ř., pak trpí uvedeným deficitem i odstavec 1 téhož
paragrafu.
28. Nad rámec vyjádření k ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. lze pro
úplnost konstatovat, že pokud jde o důkazní břemeno, ani vládou nově
připravovaná antidiskriminační legislativa se změnami oproti
stávajícímu stavu nepočítá.
29. Stejný postoj k hodnocené problematice zaujímají i další státy
Evropské unie (např. Francie, Irsko, Švédsko, Portugalsko, Polsko,
Maďarsko), jejichž legislativa a judikatura konvenují s nastoleným
trendem (viz např. Equality and non-discrimination, Annual report 2004,
European Commission, s. 20).
30. Závěrem předseda Senátu uvedl, že své vyjádření zasílá s tím, že je
zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhu na zrušení
napadených ustanovení.
II.c
31. Krajský soud v Ústí nad Labem se k vyjádřením Poslanecké sněmovny a
Senátu, jež mu byla Ústavním soudem zaslána dopisem ze dne 20. 9. 2004,
nevyjádřil.
II.d
32. Ministerstvo spravedlnosti k výzvě Ústavního soudu ve svém
stanovisku k návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.
zopakovalo argumentaci navrhovatele a konstatovalo důvody inkorporace
předmětného ustanovení do právního řádu České republiky, spočívající v
nezbytnosti transpozice čl. 8 odst. 1 a 2 Směrnice Rady 2000/43/EC ze
dne 29. 6. 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami
bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, do národního právního
řádu. Zřejmým cílem této právní úpravy je poskytnout ochranu slabší
straně sporu, kterou osoba, vůči níž měly být učiněny projevy rasové či
etnické diskriminace, nepochybně je. V souladu s ustanovením čl. 8
odst. 2 citované směrnice, které poskytuje státům možnost mírnějšího
nastavení podmínek pro přenesení důkazního břemene na žalovaného, pak
přistoupil zákonodárce k implementaci benevolentnější dikce a straně
žalující umožnil v diskriminačním sporu toliko "tvrdit skutečnosti",
nikoliv "předložit skutečnosti nasvědčující přímé či nepřímé
diskriminaci", jak stanoví čl. 8 odst. 1 směrnice. Přitom je třeba si
uvědomit, že prolomení principu unesení důkazního břemene žalobcem je v
tomto případě učiněno v důsledku transpozice směrnice, tedy právního
předpisu přijatého Evropským společenstvím v souladu se Smlouvou o
založení Evropského společenství. Směrnice podle čl. 249 odst. 3
Smlouvy o ES je právním aktem závazným pro každý stát, kterému je
určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Volba forem a
prostředků při naplňování cíle stanoveného směrnicí se přitom ponechává
vnitrostátním orgánům. V tomto případě byl jako vhodný prostředek
implementace směrnice vyhodnocen zákon - občanský soudní řád.
33. Nelze se ztotožnit s názorem navrhovatele, že zvolením uvedeného
řešení došlo k potlačení práv účastníků řízení na jejich rovná práva
před soudem, jak namítá s odkazem na čl. 96 odst. 1 Ústavy, a k popření
zásady rovnosti účastníků řízení, jak je tato zakotvena v ustanovení
čl. 37 odst. 3 Listiny. Stanovení důkazní povinnosti vychází především
z ochrany účastníků, kteří mají za to, že byli poškozeni na svých
právech z důvodu nerovného zacházení.
34. Přestože výše citovaná směrnice byla vydána již v roce 2000, je jí
Česká republika v souladu s ustanovením čl. 2 Aktu o přistoupení vázána
s účinností od 1. 5. 2004, kdy se stala členským státem Evropské unie.
V případě, že by Česká republika citovanou směrnici nerespektovala,
tedy nepřijala potřebná opatření pro zaručení její transpozice do
vnitrostátního práva, nesla by podle Smlouvy o založení Evropského
společenství odpovědnost za toto pochybení, čehož důsledkem by mohlo
být podání žaloby Komisí u Evropského soudního dvora a následné
případné uložení pokuty či penále.
35. Podle názoru ministerstva nelze souhlasit s tvrzením navrhovatele,
že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je v rozporu s čl. 96 odst. 1
Ústavy, dle něhož "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná
práva.". Současně je tato zásada rovnosti účastníků explicitně
vyjádřena v Listině v čl. 37 odst. 3 ("Všichni účastníci jsou si v
řízení rovni."). Zásada rovnosti účastníků je zdůrazněna i v ustanovení
§ 18 o. s. ř., který zakotvuje rovné postavení účastníků v občanském
soudním řízení. Rovnost před zákonem a soudem je obsahem jednoho pojmu.
Znamená rovné postavení obou stran při aplikaci materiálních i
procesních předpisů před kterýmkoliv soudem vůči kterékoliv fyzické
nebo právnické osobě. Princip rovnosti stran se projevuje vytvářením
stejných procesních podmínek a procesního postavení subjektů, o jejichž
právech a povinnostech soud rozhoduje. Vylučuje, aby se určité skupině
účastníků nebo jednotlivcům přiznávalo výjimečné postavení spojené s
přiznáním zvláštních práv nebo naopak povinností. Samotná skutečnost,
že je zpravidla na žalobci, aby dokazoval svá tvrzení uvedená v žalobě,
ještě neznamená, že žalobce nemá rovná práva jako protistrana, která
takovou povinnost nemá. Stejně tak za porušení rovného postavení
účastníků řízení nelze považovat, pokud v některých zdůvodnitelných
případech "oproti standardnímu pořádku", jak uvádí navrhovatel, dojde k
přesunu důkazního břemene. Takový postup není nijak výjimečný a mnohé
státy jej využívají nejen v případech, které zmiňuje shora uvedená
směrnice (viz např. žaloby proti majetku z nepoctivých zdrojů
aplikované v anglosaském právu). Důsledné uplatnění zásady rovnosti
stran je rovněž zajišťováno nezávislostí soudců, pravidly o vyloučení
předpojatých soudních osob, ale také existencí jedné soudní soustavy,
zajišťující každému občanu i právnické osobě veřejné projednání věci
příslušným soudem, organizovaným a činným na základě obecných ústavních
principů.
36. Ministerstvo dále uvedlo, že se rovněž nelze ztotožnit s názorem,
že napadená právní úprava odnímá žalovaným právo na spravedlivý proces.
Ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (obdobně ale i ustanovení § 133a
odst. 1 o. s. ř.) se nijak nedotýká primární zásady volného hodnocení
důkazů explicitně vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., podle které
soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Soud při hodnocení skutkového
stavu věci v procesu dokazování není vázán při hodnocení stupně
věrohodnosti, respektive důkazní síly jednotlivých důkazních
prostředků; a tedy i v případě presumované "prokázanosti" tvrzených
skutečností dle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (obdobně ale i
ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) je zcela na uvážení soudu, jakou
důkazní sílu v souvislosti a při srovnání s ostatními předloženými
důkazy těmto "prokázaným" tvrzeným skutečnostem přizná. Zároveň může
být v řízení prokázán opak, a to případně i podle ustanovení § 120
odst. 3 o. s. ř., tj. postupem, kdy soud může v řízení sporném provést
i jiné než účastníky navržené důkazy.
37. Závěrem Ministerstvo spravedlnosti uvedlo, že s ohledem na shora
uvedené má za to, že ani uvedená směrnice ani ustanovení § 133a odst. 2
o. s. ř. nejsou v rozporu s právy účastníků danými ústavním pořádkem
České republiky, nýbrž zdůrazňují základní právo diskriminovaných
(slabších) subjektů na spravedlivý proces, jak je toto zaručeno jednak
Listinou (čl. 36 odst. 1), jednak článkem 6 odst. 1 Úmluvy, a jsou
tudíž ústavně konformní. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s
podaným návrhem na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. posoudil
ústavnost těchto ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí.
II.e
38. European Roma Rights Center - Evropské středisko pro práva Romů, se
sídlem v Budapešti (dále též "Evropské středisko"), Ústavnímu soudu dne
16. 12. 2004 sdělilo, že bylo informováno o probíhajícím řízení před
plénem Ústavního soudu ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 133a
odst. 2 o. s. ř. pro neústavnost. V této souvislosti předložilo
Ústavnímu soudu své stanovisko (amicus brief), v němž mj. zdůraznilo,
že podmínkou pro přenesení důkazního břemene na žalovaného je, aby
žalobce prokázal prima facie diskriminaci; teprve až poté následuje
povinnost žalovaného prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení
(viz též odst. 21 Preambule Směrnice Rady 2000/43/EC). Zkušenosti
nasvědčují, že efektivní a skutečné dodržování majetkoprávních
ustanovení garantujících nediskriminaci se zabezpečí tehdy, když bude
důkazní břemeno sdílené i žalovaným, který musí dokázat, že jeho
jednání bylo objektivně odůvodněné. Poukázalo na rozhodnutí Výboru OSN
pro lidská práva ve věci Mukong v. Kamerun, Komuniké č. 458/1991
(1994), dle něhož důkazní břemeno nemůže nést jen žalobce, zejména
pokud vezmeme v úvahu situace, kdy strany nemají vždy rovný přístup k
důkazům a kde často přístup k příslušným informacím má jen žalovaný.
39. Přenesení důkazního břemene ze žalobce na žalovaného poté, co byl
případ klasifikován jako prima facie diskriminace, usnadňuje žalobci
jeho rozhodnutí podat stížnost.
40. To, kdy je možné případ klasifikovat jako prima facie diskriminaci,
záleží na okolnostech každého případu; je však evidentní, že při
uplatňování takového principu dokazování žalobci postačí, aby poskytnul
argumenty, tedy "skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo
nepřímé diskriminaci". Současně požadovaný důkazní standard "bez
důvodných pochybností" se aplikuje spíše v trestním řízení.
41. Evropské středisko poukázalo na rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva (dále též jen "Evropský soud") ve věci Nachova a další
proti Bulharsku (2004), v němž Evropský soud uvedl, že důkazní břemeno
musí být přeneseno na žalovaného ve věcech diskriminace podle čl. 14
Úmluvy, a konstatoval, že tento přístup je v souladu s vývojem v
Evropě.
42. Po přenesení důkazního břemene je na žalovaném, aby předložil
důkazy, jimiž vyvrátí tvrzení o prima facie diskriminaci. Podle
Evropského soudního dvora žalovaný musí prokázat, že rozdílné jednání
"odpovídalo skutečné potřebě jednání" a bylo "přiměřené a nezbytné k
dosažení sledovaného zájmu" (věc Ingrid Rinner-Kühn v. FWW
Spezial-Gebäudereinigung GmbH & Co. KG. /1989/, ECR 2743). Otázkou
přenesení důkazního břemene ve věcech diskriminace na základě pohlaví
se zabývá též rozsudek Odvolacího pracovního tribunálu Velké Británie
ze dne 3. 4. 2003 ve věci Barton v. Investec Henderson Crosthwaite
Securities Ltd., v němž byla zdůrazněna zvýšená důležitost žalovaného
ve věcech diskriminace obhajovat své jednání.
43. Evropské středisko poukázalo na další rozhodnutí Evropského
soudního dvora o předběžných otázkách (věc 170/84 Bilka-Kaufhaus GmbH
/1986/ ECR 1607, věc 109/88, Danfoss /1989/, ECR 3220), z nichž lze
dovodit, že žalobce je především povinen prokázat případ prima facie
rozdílného zacházení na základě zakázaného důvodu; v opačném případě
případ prohrál. Pokud žalobce toto prokáže, je na žalovaném, aby
poskytl objektivní odůvodnění pro takové rozdílné zacházení (např.
dosažení oprávněného zájmu nebo zavedení přiměřených opatření k
dosažení takového zájmu).
44. Závěrem Evropské středisko uvedlo, že princip přenesení důkazního
břemene je výsledkem více než dvacetiletého vývoje a liberalizace,
která se vyvíjí od prvních směrnic EU týkajících se otázky pohlaví
přijatých v polovině 70. let 20. století. Jeho cílem je vytvoření
rovnováhy, která soudům umožní shromáždit od všech stran všechny
relevantní důkazy předtím, než rozhodnou, zda došlo k diskriminaci.
Přenesení důkazního břemene pomáhá žalobci dosáhnout toho, aby žalovaný
měl povinnost obhájit své jednání. Následkem toho zavazuje obě strany,
aby postavily svou obhajobu na co nejpřesvědčivějších tvrzeních.
III.
45. Ustanovení § 133a o. s. ř., jehož součástí je ke zrušení navržený
odstavec 2, zní:
"§ 133a
(1) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo
diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu,
náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo
sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v
řízení nevyšel najevo opak.
(2) Skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo
diskriminován na základě svého rasového nebo etnického původu, má soud
ve věcech poskytování zdravotní a sociální péče, přístupu ke vzdělání a
odborné přípravě, přístupu k veřejným zakázkám, členství v organizacích
zaměstnanců nebo zaměstnavatelů a členství v profesních a zájmových
sdruženích a při prodeji zboží v obchodě nebo poskytování služeb za
prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak."
IV.
46. Ústavní soud v rámci zkoumání podmínek řízení shledal, že aplikace
napadeného ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je při rozhodování ve
věci krajským soudem nevyhnutelná. Jedná se tedy o ustanovení, kterého
má být ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy při řešení věci použito, a tudíž
podmínka stanovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy je splněna.
47. K žádosti M. B., L. Č. a D. D. o přiznání postavení vedlejších
účastníků, resp. o rozhodnutí, že takové postavení v řízení mají,
Ústavní soud uvádí, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních
předpisů zákon o Ústavním soudu, kterým je podle čl. 88 Ústavy Ústavní
soud vázán, s výjimkou případů nastalých v důsledku postupu dle
ustanovení § 35 odst. 2 citovaného zákona, vedlejší účastenství nezná.
V.
48. Ustanovení § 133a odst. 2 bylo do občanského soudního řádu vloženo
zákonem ze dne 21. března 2002 č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního. Zákon nabyl
účinnosti dne 1. ledna 2003 a byl publikován v částce 61/2002 Sbírky
zákonů, jež byla rozeslána dne 17. 4. 2002.
49. Z elektronické knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky Ústavní soud zjistil, že návrh zákona byl předložen
Poslanecké sněmovně jako vládní návrh dne 1. 10. 2001 a rozeslán
poslancům jako tisk 1081/0. Návrh byl přijat na 46. schůzi Poslanecké
sněmovny dne 15. února 2002 usnesením č. 2106, když z přítomných 159
poslanců jich pro návrh hlasovalo 149 při kvoru 80.
50. Z elektronické knihovny Senátu Parlamentu České republiky Ústavní
soud zjistil, že návrh zákona byl rozeslán senátorům jako senátní tisk
č. 224. Na 15. schůzi Senátu, třetí funkční období, dne 21. března 2002
přijal Senát usnesení č. 327, kterým vyjádřil vůli návrhem zákona se
nezabývat. Z přítomných 43 senátorek a senátorů se pro návrh vyslovilo
38, proti 1, při kvoru 22.
51. Dne 26. 3. 2002 byl zákon doručen prezidentovi republiky k
podepsání. Prezident republiky zákon podepsal dne 28. 3. 2002.
52. Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu shledal, že zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, byl
přijat a vydán v mezích Ústavou České republiky stanovené zákonodárné
kompetence Parlamentu České republiky a ústavně předepsaným způsobem.
VI.
53. Ústavní soud dospěl k závěru, že opodstatněnost návrhu na zrušení
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. není dána, a návrh proto zamítl z
následujících důvodů.
54. V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení podle
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud posuzuje obsah zákona z
hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem. V této souvislosti Ústavní
soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro
ústavněprávní kvalifikaci nepokládá být vázán kvalifikací, kterou věci
přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura
novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se
navrhovatel či strany nedovolávaly. Návrh nebo stížnost je
charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož
neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním. Z toho ovšem nelze
dovodit, že podrobná ústavněprávní argumentace nemá být pravidelnou
součástí návrhu. V daném případě je Ústavní soud toho názoru, že návrh
krajského soudu takovou podrobnější argumentaci neobsahuje.
55. Podstatou návrhu je tvrzení, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.
je protiústavní tím, že ve věcech tam vyjmenovaných přesouvá důkazní
břemeno na stranu žalovanou, čímž ji diskriminuje. Tím prý porušuje
ústavně zakotvená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces
dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jemu odpovídající práva zakotvená v hlavě
páté Listiny, princip rovnosti účastníků soudního řízení dle čl. 37
odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního
paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen
"Pakt"), a zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
56. V projednávaném případě jde tedy o uplatňování procesního principu
rovnosti a nediskriminace při rozhodování obecných soudů v civilních
věcech. Mezinárodněprávní ochranu zakotvuje primárně Pakt, jenž v čl.
14 odst. 1 mimo jiné stanoví, že "Všechny osoby jsou si před soudem
rovny.".
57. Právo na spravedlivý proces je zaručeno především článkem 6 Úmluvy,
který je ostatně takto v Protokolem č. 11 revidovaném textu Úmluvy
přímo nadepsán a jehož relevantní ustanovení pro tzv. "civilní větev"
zní:
"Čl.6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně
a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ...".
58. Pokud jde o vlastní obsah tohoto základního práva, z jeho slovního
znění je zřejmé, že se jedná o právo strukturované, zahrnující více
samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně
(např. veřejnost a rychlost řízení, či nezávislý a nestranný soud), tak
i obecně (zejména "právo na spravedlivé projednání věci").
59. Právo na spravedlivé projednání věci, jako součást práva na
spravedlivý proces, je tudíž pojmem neurčitým, otevřeným a přesně
neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky
výslovně uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale zejména také ty, které v
něm výslovně uvedeny nejsou, ale které především Evropský soud ve své
dlouholeté rozhodovací činnosti vyvodil a postupně definoval z obecného
požadavku spravedlnosti procesu. Ve vztahu (nejen) k dokazování tak
byly definovány principy, které, byť výslovně v Úmluvě neuvedené, jsou
nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o
principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti.
60. Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného
požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový
význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem,
nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních
postaveních, obvykle označované jako "rovnost zbraní". V ústavním
pořádku České republiky je tento princip obsažen v čl. 96 odst. 1
Ústavy, dle něhož "Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná
práva.", resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož "Všichni účastníci
jsou si v řízení rovni.". V Úmluvě taková rovnost výslovně vyjádřena
není, judikatura Evropského soudu ji však nemohla nevyvodit z požadavku
spravedlnosti. Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím
kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít "rovné zbraně",
tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat "svoji" pravdu. V praktickém
životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem
relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v
procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich
rozdílných možností. Toto nerovné postavení může být do určité míry
kompenzováno dodatečnými zárukami pro slabší stranu, tzv. favor
defensionis, jejímž projevem je např. úprava důkazního břemene (srov.
např. B. Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo,
Orac, 2002, str. 144 a násl., obdobně též B. Repík, Ľudské práva v
súdnom konaní, MANZ Bratislava, 1999, str. 155 a násl.). V rozsudku ve
věci De Haes and Gijsels proti Belgii (1997), (v odst. 55 odůvodnění),
Evropský soud opětovně potvrdil, že princip rovnosti zbraní - prvek
širšího pojetí spravedlivého procesu - vyžaduje, aby každé straně byla
poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji
podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi. Obdobné
stanovisko vyslovil i ve věci Ankerl proti Švýcarsku (1996), (v odst.
38 odůvodnění rozsudku).
61. Rovností účastníků v řízení se zabýval i Ústavní soud v řadě svých
rozhodnutí. Např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 13/98 (Sbírka nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 98) uvedl, že "Zásada
rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena
v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. l Ústavy České republiky a
promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní
řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18, z
něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj.
rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.". Podle nálezu ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek
24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) "K ústavním principům
tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces
patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip rovnosti příležitostí
(čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3
Listiny , čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip
"rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní
judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této
souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho
základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu
diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.".
62. Na rozdíl od principu rovnosti účastníků v řízení před soudem, v
rovině ústavněprávní otázka, kdo v civilním procesu má nést důkazní
břemeno, výslovně upravena není. Evropský soud k této otázce např. ve
věci Blücher proti České republice (2005) a obdobně ve věci Tiemann
proti Francii a Německu (2000) uvedl, že "článek 6 odst. 1 Úmluvy
nestanoví jakákoliv pravidla přípustnosti či důkazní hodnoty důkazů
nebo důkazní břemeno, což jsou otázky, které v zásadě podléhají
vnitrostátnímu právu".
63. Úmluva i Listina tedy zaručují spravedlivý proces, ale neupravují
dokazování jako takové, přestože toto je podstatnou, ne-li
nejdůležitější, částí řízení. To ovšem neznamená, že dokazování je
jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je zcela výlučnou
záležitostí zákona. Základní zásady spravedlivosti řízení, zejména
principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, ovládající celé řízení,
se nutně vztahují i na dokazování. Např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/96
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 93)
Ústavní soud uvedl, že "si je vědom důležitosti institutu důkazního
břemene, neboť umožňuje soudu rozhodovat i v případě, kdy se skutkový
stav nepodaří zcela objasnit. Rovněž tento institut je však podřízen
určitému procesněprávnímu rámci, jak jej vymezují především principy
nestranného a spravedlivého procesu, vyplývající z článku 90 Ústavy,
jakož i z článku 36 odst. 1 Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud
nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez
dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech
relevantních okolností případu.".
64. V rovině ústavněprávní tak platí, že v právu na spravedlivý proces
obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též
rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena (a která nesmí
být nepřiměřená), a že v opačném případě nelze řízení jako celek
považovat za spravedlivé. Tento obecný princip rovnosti účastníků je
pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v rovině zákona.
65. Zákonná úprava sporného civilního řízení je ovládána zásadou
projednací, dle níž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy, je
zásadně věcí účastníků řízení. Důkazní břemeno spočívá v procesní
odpovědnosti účastníka za to, že jím tvrzené skutečnosti budou v řízení
prokázány. V běžném civilním sporném řízení tedy nese každý účastník
důkazní břemeno ve vztahu k těm skutečnostem, které sám tvrdí. Obecná
úprava dokazování v ustanovení § 120 o. s. ř., dle jehož odstavce
prvního "Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých
tvrzení.", zřetelně stanoví, že iniciativa při shromažďování důkazů
leží zásadně na účastnících. Účastník má tedy povinnost (břemeno)
tvrzení a povinnost (břemeno) důkazní. Důkazní břemeno je institutem
procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby
určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená,
byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou
(srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád - Komentář,
6. vydání, str. 450 a násl.).
66. Tvrzení krajského soudu, že odlišnost v zacházení se stranou
žalovanou v řízeních podle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., ve
srovnání se standardním procesním postavením strany žalované dle
obecných ustanovení občanského soudního řádu o důkazním břemenu, je
vůči žalované straně diskriminační, Ústavní soud nesdílí především z
následujících hledisek.
67. Ústavní soud je toho názoru, že specifická zákonná úprava
dokazování v řízeních podle ustanovení § 133a o. s. ř., v nichž
žalující strana tvrdí, že byla přímo či nepřímo diskriminována
(zpravidla při současném tvrzení porušení práv zakotvených v občanském
zákoníku, resp. zákoníku práce, a uplatňování odpovědnosti z toho
vyplývající), je výjimkou z výše uvedených obecných principů
dokazování. Svojí povahou se jedná o vyvratitelnou právní domněnku
specifikující, že důkaz opaku je povinností strany žalované. Od
obecných standardů dokazování v ustanovení § 120 o. s. ř. se zjevně
liší tím, že do určité míry zvýhodňuje stranu žalující na úkor strany
žalované, která se před obecnými soudy ničeho nedomáhá, přesto však má
dokazovat něco, co netvrdila. Z tohoto ryze formálního pohledu lze
tvrdit, že strana žalovaná je v řízení, kde se aplikuje ustanovení §
133a odst. 2 o. s. ř., ve srovnání se stranou žalující do určité míry
znevýhodněná. Přenesení důkazního břemene na stranu žalovanou však není
ani úplné ani automatické. Osoba, která tvrdí, že je obětí
diskriminace, musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně
odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace, byť to ze slovního
znění ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. dostatečně jasně nevyplývá.
Tento závěr je shodný s právním názorem Evropského soudního dvora
vyjádřeným v rozsudku soudu první instance ze dne 16. 3. 2004 v případu
Afari v. Evropská centrální banka (T-11/03).
68. Je nepochybné, že se stranou žalovanou je zacházeno v řízeních
vyjmenovaných v napadeném ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (a stejně
i v řízeních pracovních - ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) ve vztahu
k dokazování jinak než s žalovanými v ostatních občanskoprávních
řízeních, přičemž tato odlišnost je zvýhodněním pro stranu žalující, a
tudíž zjevně znevýhodněním pro stranu žalovanou. Zda toto znevýhodnění
možno považovat za protiústavní diskriminaci je nutno uvážit
a) z hlediska objektivního a rozumného ospravedlnění, tj. sleduje-li
toto znevýhodnění legitimní cíl, a
b) z hlediska rozumného poměru (proporcionality) mezi legitimním cílem
a prostředkem, jímž je tohoto cíle dosahováno.
69. Ke vztahu diskriminace a veřejného zájmu se Ústavní soud vyjádřil
např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 5, nález č. 16, str. 107; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.),
v němž uvedl, že "je věcí státu stanovit podmínky, za kterých
zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí
ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho, přičemž ve veřejném zájmu
nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv".
70. Jak je výše uvedeno, odlišnost v zacházení je diskriminační ve
smyslu čl. 14 Úmluvy, jestliže jí schází objektivní a rozumné
ospravedlnění, tj. a) nesleduje legitimní cíl a b) neexistuje přiměřený
vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem.
71. Pokud jde o legitimnost cílů sledovaných ustanovením § 133a odst. 2
o. s. ř. (a stejně i nenapadeného ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.),
je zřejmé (a správně to uvádí i vyjádření Poslanecké sněmovny a
Senátu), že citované ustanovení se stalo součástí občanského soudního
řádu v souvislosti s povinností České republiky, jako členského státu
Evropské unie, promítnout do svého právního řádu závazky vyplývající z
příslušných evropských směrnic. Ústavní rozměr této povinnosti je
rámován čl. 1 odst. 2 Ústavy, dle něhož "Česká republika dodržuje
závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.". Vlastní důvody
přijetí tzv. antidiskriminačních směrnic jsou pak podobně vyjádřeny
zejména v jejich preambulích. Primárně jde o účinné prosazení zásady
rovného zacházení, čímž se rozumí neexistence jakékoliv přímé či
nepřímé diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnického původu a
dalších ve směrnicích specifikovaných důvodech. Fakticky jde o vyústění
několikaletého vývoje v Evropské unii, která je, jak tvrdí čl. 6
Smlouvy o Evropské unii, založena na zásadách svobody, demokracie,
dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i na zásadách
právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům; Evropská
unie uznává jako obecné právní zásady Společenství základní práva tak,
jak jsou zaručena Úmluvou a jak vyplývají z ústavních tradic společných
členským státům. Zmíněné antidiskriminační směrnice mají společné
východisko, dle něhož osoby, které byly předmětem diskriminace, by měly
mít účinné prostředky právní ochrany. Vnitrostátní právní úpravy proto
mají zajistit mj. i zvláštní úpravu důkazního břemene. Ta má být
založena na principu, že prokáže-li osoba, cítící se poškozena
nedodržením zásady rovného zacházení, soudu skutečnosti, nasvědčující
tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, přechází důkazní
břemeno na odpůrce, jemuž přísluší prokázat, že nedošlo k porušení
zásady rovného zacházení (viz např. čl. 8 odst. 1 Směrnice Rady
2000/43/EC). Ústavní soud akceptuje, že má-li být Úmluva prvně a
především systémem pro ochranu lidských práv, je nezbytné přihlížet k
měnícím se podmínkám ve smluvních státech a reagovat na jakýkoliv nově
vznikající souhlas, pokud jde o standardy, jichž má být dosaženo a
které jsou v daném případě vyjádřeny zejména v preambuli a normativních
ustanoveních jednotlivých antidiskriminačních směrnic. Z toho důvodu
Ústavní soud respektuje v citovaných směrnicích vyjádřený projev vůle
členských států Evropské unie a konstatuje, že napadené ustanovení §
133a odst. 2 o. s. ř. legitimní cíl sleduje.
72. Zbývá rozhodnout, zda je splněna také druhá podmínka, tedy zda
existuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem.
Jakkoli není primárním úkolem Ústavního soudu samostatně hodnotit, do
jaké míry, resp. v jaké legislativně-technické kvalitě se zákonodárci
podařilo závazky vyplývající ze Směrnice Rady 2000/43/EC promítnout do
občanského soudního řádu, resp. zda se zákonodárci podařilo legitimní
cíle směrnice vyjádřit jasnou řečí zákona, nutno konstatovat, že na
první pohled je zřejmé, že podmínka obsažená v čl. 8 odst. 1 citované
směrnice, podle jehož neúředního revidovaného znění dle ISAP
(Informační Systém pro Aproximaci Práva) "členské státy přijmou v
souladu se svými právními řády nezbytná opatření, aby, jakmile se osoba
cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu
... skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé
diskriminaci, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení zásady
rovného zacházení", tedy podmínka, že strana žalující soudu předloží
skutečností nasvědčující, že došlo k diskriminaci, není ve stávajícím
znění ustanovení § 133a o. s. ř. dostatečně transparentně vyjádřena.
Pro srovnání lze poukázat na právní úpravu Slovenské republiky, kde
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 365/2004 Zb., o stejném
zacházení a některých oblastech a o ochraně před diskriminací a o změně
a doplnění některých zákonů (antidiskriminační zákon), "žalovaný je
povinen prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení, pokud žalobce
předloží soudu důkazy, ze kterých lze důvodně usuzovat, že k porušení
zásady rovného zacházení došlo". Přes uvedené skutečnosti je však
Ústavní soud toho názoru, že ústavně konformním výkladem napadeného
ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. nelze dospět k jinému závěru, než
jaký vyplývá z výše uvedené směrnice i vyjádření Senátu a Evropského
střediska pro práva Romů, tedy že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.
nemá povahu nevyvratitelné presumpce odpovědnosti strany žalované. Jeho
aplikace tudíž vyžaduje, aby na prvním místě strana žalující sama
prokázala prima facie zásah; nepostačí tedy pouhé její ničím
nepodložené tvrzení o údajné diskriminaci.
73. Výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. tedy dle názoru
Ústavního soudu nelze dovodit, že osobě, která se při nákupu služeb
cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k
diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit,
ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy
neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení
uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo
motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto
motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného
zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se
(dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela
prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový
(etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně
nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z
povahy věci vyloučeno.
74. Takový závěr je v souladu s myšlenkovou linií Evropského soudního
dvora k výkladu dřívější komunitární směrnice o nediskriminování, podle
které pokud někdo "uplatňuje, že byla porušena zásada rovného zacházení
v jeho neprospěch, a prokáže skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k
přímé nebo nepřímé diskriminaci, musí být právo Společenství vykládáno
v tom smyslu, že žalovanému přísluší prokázat, že nedošlo k porušení
uvedené zásady" (srov. rozsudek Evropského soudního dvora z 10. 3. 2005
ve věci Nikoloudi v. OTE; C-196/02).
75. Podle názoru Ústavního soudu proto neobstojí názor navrhovatele, že
v řízeních uvedených v napadeném ustanovení občanského soudního řádu
"je strana žalující zvýhodněna, neboť nemusí prokazovat, co se mělo
stát a proč že je žalováno, zatímco strana žalovaná je znevýhodněna,
neboť by měla prokázat, co se nestalo". Ve skutečnosti totiž důkazní
břemeno neleží pouze a výlučně na straně žalované. I strana žalující
nese své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Pokud tato břemena strana
žalující unese, což musí v jednotlivém případě posoudit soud, je
následně věcí strany žalované prokázat svá tvrzení, že k diskriminaci z
rasových (etnických) důvodů nedošlo. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní
soud k závěru, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je prostředkem
přiměřeným k dosažení sledovaného cíle, resp. že - bude-li aplikováno
výše uvedeným ústavně konformním způsobem - bude zachována spravedlivá
rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky
ochrany individuálních základních práv.
76. Prezentovaný názor Ústavní soud zastává vzdor stanovisku
Ministerstva spravedlnosti. Z obsahu tohoto stanoviska totiž vyplývá,
že Ministerstvo spravedlnosti má v podstatě stejný názor jako
navrhovatel: totiž, že na žalovaném a pouze na něm leží "totální"
důkazní břemeno (byť údajně nastavené zákonodárcem mírnějšími
podmínkami pro přenesení důkazního břemene na žalovaného). Ministerstvo
pouze - na rozdíl od navrhovatele - považuje tento stav za ústavně
konformní. Tak tomu ovšem není; Ústavní soud poznamenává, že
Ministerstvo spravedlnosti patrně přehlédlo, že transpozice uvedených
směrnic se musí pohybovat v ústavních mezích spravedlivého procesu;
výklad předestřený jak Ministerstvem spravedlnosti, tak navrhovatelem,
nemůže být akceptován, neboť by jím tyto meze byly překročeny.
77. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud učinil závěr, že stávající
právní úpravu lze ještě interpretovat tak, aby ji bylo možno považovat
za souladnou se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl.
6 odst. 1 Úmluvy a nezakládající diskriminaci ve smyslu čl. 14 Úmluvy.
Ústavní soud tedy neshledal důvody ke zrušení předmětného ustanovení a
návrh podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
78. Ústavní soud ovšem považuje za nepochybné, že formulace napadeného
ustanovení občanského soudního řádu vyžaduje zejména z hlediska testu
proporcionality takovou interpretaci, která je téměř hraničním
případem, kdy je ještě možno výkladem zákonného textu dospět k závěru,
že právě v důsledku tohoto výkladu lze napadené ustanovení považovat za
ústavně konformní. Proto by bylo krajně žádoucí, aby zákonodárce
uvážil, zda transpozici citovaných směrnic Rady EC nelze pro adresáty
příslušných procesních norem provést způsobem poněkud zřetelnějším.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
