234/2002 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2002 v plénu o návrhu Obvodního

soudu pro Prahu 10 na zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád),



takto:



Ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o

notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 120/2001

Sb., se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 28. 6. 2001 návrh Obvodního soudu pro Prahu

10, kterým se tento soud domáhá zrušení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský

řád), s tvrzením, že uvedené ustanovení je ve zjevném rozporu s

principem zakotveným v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), podle kterého má každý právo na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či

orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud

pro Prahu 10 tak využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst. 4

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na jehož základě je oprávněn

podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení též

soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2

Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").



Navrhovatel usnesením sp. zn. 9 C 6/2001 ze dne 25. 6. 2001 přerušil

podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, řízení zahájené k žalobě E. H., V.

H. a J. Š. proti České republice, zastoupené Ministerstvem

spravedlnosti, ve věci náhrady škody uplatněné na základě zákona č.

82/1998 Sb. a předložil věc Ústavnímu soudu. V projednávaném případě

dovodili uvedení žalobci svůj nárok na náhradu škody ze skutečnosti, že

proti nim bylo na základě sděleného obvinění zahájeno a posléze vedeno

trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně a podobné dávky podle §

148 odst. 1 a 4 trestního zákona [v případě naposled uvedeného žalobce

§ 148 odst. 1 a odst. 3 písm. c) dtto], spáchaný formou

spolupachatelství (§ 9 odst. 2 dtto). Proti všem obviněným bylo posléze

trestní stíhání zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že spáchali skutek,

pro který jim bylo sděleno obvinění [§ 172 odst. 1 písm. c) trestního

řádu]. Jelikož se v daném případě konalo řízení o trestném činu, za

který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje

pět let, museli mít obhájce už v přípravném řízení, neboť se jednalo o

nutnou obhajobu opírající se o § 36 odst. 3 trestního řádu. V žalobě o

náhradu škody potom žalobci vyjádřili názor, že sdělení obvinění se

považuje v případě zastavení trestního stíhání za nesprávný úřední

postup, a vznikne-li v jeho důsledku škoda, což se v dané věci stalo,

stát za ni odpovídá, přičemž za součást náhrady škody, která byla

způsobena naznačeným nesprávným úředním postupem, se považuje také

částka vynaložená na náklady spojené s obhajobou, které žalobci blíže

vyčíslili a doložili. Dále uvedli a doložili, že se v souladu s § 6

odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. obrátili na žalovaného

- Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování. Žalovaný jim dopisem

ze dne 5. 4. 2000 sp. zn. Odšk. 136-8/2000 sdělil, že sice právo na

náhradu škody podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. vzniklo, nicméně jejich

žádosti o zaplacení náhrady nelze vyhovět. V této souvislosti uvedl, že

podle § 31 odst. 3 tohoto zákona vznikne nárok na náhradu nákladů

řízení v rámci náhrady škody pouze tehdy, pokud rozhodnutím (jak

kvalifikoval pro účely zákona č. 82/1998 Sb. sdělení obvinění) vznikla

také jiná škoda. Na podporu tohoto stanoviska poukázal na důvodovou

zprávu k návrhu tohoto zákona. Vzhledem k této skutečnosti se žalobci,

kteří setrvali na svém rozhodnutí uplatnit škodu jen ve výši tarifní

hodnoty nákladů právního zastoupení, obrátili na soud již zmíněnou

žalobou a v ní namítali, že tento názor není správný, neboť takový

závěr nelze z citovaného ustanovení jednoznačně vyvodit. Poukázali na

to, že nalézání práva přísluší jenom soudu a odvolávat se na důvodovou

zprávu považují za nepřípadné. Současně namítali, že zákon nemůže být

vykládán tak, aby byl v rozporu s Listinou, v jejich věci konkrétně s

čl. 36 odst. 3 tohoto ústavního dokumentu. Mají za to, že posuzování

nároků na náhradu škody vzniklé při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem je třeba vždy podřídit tomuto článku,

který stanoví odpovědnost státu za způsobení škody všeobecně, a to na

základě ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina

základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění

České a Slovenské Federativní Republiky, tedy normy vyšší právní síly.

V souvislosti s těmito vývody, ve vztahu k argumentaci jimi uváděné, se

dovolávali též nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/95 ze dne 22.

9. 2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka

rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 82]. Konečně také zdůraznili, že tímto

restriktivním výkladem dovedeným ad absurdum by ve své podstatě mohlo

dojít k zamítnutí jakéhokoliv nároku, který by byl uplatněn samostatně,

a to i přesto, že škoda byla výkonem veřejné moci jednoznačně způsobena

a prokázána. Mimo to je takový výklad podle jejich přesvědčení v

rozporu s obecnými principy spravedlnosti, dobrých mravů a morálky,

neboť nebylo jejich chybou, že jim bylo sděleno obvinění z trestných

činů vyžadujících nutnou obhajobu, kterou museli hradit z vlastních

prostředků.



Obvodní soud pro Prahu 10 dané řízení přerušil a věc předložil k

posouzení Ústavnímu soudu. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že by sice

byl schopen vyložit uvedené ustanovení ve prospěch žalobců, avšak ze

systematických důvodů nemohl ani nechtěl přehlédnout také znění

důvodové zprávy k zákonu č. 82/1998 Sb., které v souvislosti s

formulací napadeného ustanovení odstavce 3 § 31 vytváří výkladový

problém vůči znění odstavce 1 § 31 citovaného zákona. Jestliže náklady

právního zastoupení jsou v odstavci 1 jednoznačně definovány jako

škoda, pak podmínění tohoto nároku existencí jiné škody není z hlediska

čl. 36 odst. 3 Listiny zdůvodnitelné. Náhlé restriktivní pojetí

nesporné povinnosti veřejné moci hradit škodu není v souladu s uvedenou

normou Listiny a není ani vyloženo zmíněnou důvodovou zprávou. Ta v

tomto směru neobsahuje nic víc než strohé konstatování. Zákon sám

obsahuje vnitřně rozporná ustanovení v odstavci 1 a odstavci 3 § 31,

jejichž rozpor se až důvodová zpráva snaží odstranit užitím slovního

spojení "jiná škoda", které však znění § 31 neobsahuje vůbec.

Navrhovatel tak uzavírá, že konflikt s ústavním principem podle čl. 36

odst. 3 Listiny je proto namístě vyřešit zásadním způsobem, a proto

navrhuje zrušení ustanovení odstavce 3 § 31 citovaného zákona.



Po kladném posouzení otázky, zda podaný návrh splňuje formální

náležitosti, zejména zda byl podán oprávněnou osobou za podmínek

stanovených v § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zda byly splněny

podmínky přípustnosti podle § 66 odst. 1 a zda neexistují důvody pro

jeho odmítnutí podle § 43 ani pro zastavení řízení podle § 67, byl

návrh zaslán v souladu s § 69 téhož zákona k vyjádření Poslanecké

sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.



Poslanecká sněmovna jako účastník tohoto řízení ve svém vyjádření,

podepsaném předsedou prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., zastává názor,

že ustanovení § 31 odst. 3 napadeného zákona není v rozporu s ústavním

pořádkem republiky a je plně v intencích právní úpravy dané

relevantními ustanoveními Ústavy. Vyjádření obsahuje stručnou

rekapitulaci procesních právních úprav vztahujících se k náhradě

nákladů řízení v občanském soudním řádu, správním řádu, trestním řádu a

zákonu o správě daní a poplatků a uvádí, že pokud účastníkovi řízení v

souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo s rozhodnutím o vazbě, trestu

nebo ochranném opatření vznikla škoda, stát o způsobu a rozsahu náhrady

této škody rozhodne. V případě, že ještě nebylo rozhodnuto o náhradě

nákladů řízení, stát vyzve účastníka řízení, aby se domáhal svých

nároků podle příslušných procesních předpisů, nebo o nich zároveň

rozhodne vedle škody vzniklé nezákonným rozhodnutím. Pokud účastníkovi

řízení škoda vyplývající z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného

úředního postupu nevznikla, a to buď proto, že účastník řízení žádnou

škodu neuplatnil, nebo proto, že se mu vznik škody nepodařilo prokázat,

stát o náhradě škody z nezákonného rozhodnutí nerozhoduje, a proto

nerozhoduje ani o případných nákladech řízení a pouze odkazuje

účastníka řízení, aby je uplatnil u příslušného orgánu v souladu s

příslušnými procesními předpisy. Poslanecká sněmovna uzavřela své

vyjádření tím, že zákon č. 82/1998 Sb. prošel řádným normotvorným

procesem, byl schválen předepsaným počtem poslanců, podepsán ústavními

činiteli a řádně publikován ve Sbírce zákonů. Poslanecká sněmovna

jednala vždy v přesvědčení, že tento zákon je v souladu s Ústavou a

Listinou. Je tedy na Ústavním soudu, aby návrh Obvodního soudu pro

Prahu 10 posoudil a vydal příslušný nález.



Senát ve svém vyjádření, podepsaném doc. JUDr. Petrem Pithartem, k

návrhu uvedl, že návrh zákona č. 82/1998 Sb. byl druhé komoře

Parlamentu po schválení Poslaneckou sněmovnou postoupen dne 16. února

1998 a poté přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru, který

usnesením ze dne 25. února 1998 Senátu doporučil návrh zákona schválit

ve stávajícím znění. Návrh zákona byl zařazen na pořad druhé schůze

Senátu v roce 1998 konané dne 5. 3. 1998. Při jeho projednávání byly v

obecné rozpravě vysloveny námitky k některým ustanovením, které blíže

označil, problematika týkající se § 31 odst. 3 však zmíněna nebyla.

Protože jednání o návrhu zákona na této schůzi Senátu nebyl přítomen

zástupce vlády, která byla navrhovatelem zákona, neměl Senát k

dispozici stanovisko předkladatele k předneseným připomínkám senátorů.

Z tohoto důvodu Senát svým usnesením č. 20 ze dne 5. 3. 1998 požádal

předsedu vlády o zjednání nápravy a svým usnesením řádně přijatým

jednání o návrhu zákona přerušil. Protože pak k následnému pokračování

v jednání o návrhu zákona v ústavní 30denní lhůtě již nedošlo, je třeba

konstatovat, že v souladu s čl. 46 odst. 3 Ústavy byl návrh zákona

přijat uplynutím lhůty 30 dnů od jeho postoupení Senátu. K

problematice, která je předmětem návrhu v dané věci, která nebyla v

rozpravě konané na schůzi Senátu jmenovitě zmíněna, by bylo, jak ve

svém vyjádření dále uvádí, možno dovozovat, že byl obecně akceptován

názor charakterizující ustanovení § 31 odst. 1 jako obecné, které do

náhrady škody způsobené rozhodnutím sice zahrnuje náklady řízení včetně

nákladů právního zastoupení, ale za podmínek v následujících

ustanoveních uvedených. Jednou z podmínek je i podmínka uvedená v

napadeném ustanovení § 31 odst. 3, že totiž tyto náklady řízení nesmějí

být jedinou škodou, která byla v souvislosti s nezákonným rozhodnutím

způsobena. Poukázal též na to, že k úpravě podmínek náhrady škody za

nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci zákonem konečně výslovně

zmocňuje čl. 36 odst. 4 Listiny. Dále by bylo možno podle jeho názoru

dovozovat, že zákonem č. 82/1998 Sb. byl akceptován základní princip,

na němž je založen, a to, že nárok na náhradu škody přísluší pouze v

případě, že škoda byla způsobena rozhodnutím příslušného orgánu, které

bylo posléze zrušeno jako nezákonné, když výjimkou z tohoto principu je

toliko rozhodnutí o vazbě, kde postačí k uplatnění náhrady škody

zastavení trestního stíhání z důvodů blíže rozvedených v § 9 odst. 1, a

rozhodnutí o trestu v případech podle § 10 odst. 2 citovaného zákona.

Své vyjádření uzavřel tím, že ponechává posouzení případného rozporu

inkriminovaného ustanovení s čl. 36 Listiny na úvaze Ústavního soudu.



II.



Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud nejprve zkoumal,

zda byl příslušný právní předpis přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Z příslušných sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno, že

vládní návrh zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu

veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), byl schválen Poslaneckou sněmovnou dne 12. února 1998,

když pro něj ze 167 přítomných poslanců hlasovalo 149, nikdo nehlasoval

proti; Senátem pak dne 17. března 1998, když došlo k naplnění podmínek

uvedených v čl. 46 odst. 3 Ústavy, neboť návrh zákona byl Senátu

postoupen Poslaneckou sněmovnou dne 16. února 1998. Zákon byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen pod č. 82/1998 Sb.

v částce 31/1998 Sb., která byla rozeslána dne 15. dubna 1998. Na

základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že zákon byl přijat a

vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem.



III.



Při věcném posuzování návrhu vycházel Ústavní soud mimo jiné i z toho,

že není vázán odůvodněním návrhu, ale pouze jeho petitem, a proto

posuzoval napadené ustanovení i z hlediska jeho souladu s dalšími

ústavními normami. Po posouzení obsahu návrhu a vyjádření účastníků

řízení pak dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Přitom vycházel z

následujících úvah.



Zákon, jehož obsahem je napadené ustanovení, nabyl účinnosti dne 15. 5.

1998 a nahradil dosavadní právní úpravu provedenou zákonem č. 58/1969

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo

jeho nesprávným úředním postupem, když právní úprava v tomto zákoně

obsažená přestala odpovídat měnící se společenské situaci. Byla totiž

založena na principu jediného výlučného nositele odpovědnosti za škodu,

jímž byl stát, přitom v souvislosti s uplatněním principu samosprávy v

našem právním řádu přestal být stát výhradním nositelem veřejné moci.

Nová právní úprava musela proto brát tuto skutečnost v úvahu, stejně

jako další změny v platném právním řádu, tj. zejména vývoj ve struktuře

státních orgánů, jemuž bylo nutno přizpůsobit vymezení orgánů, nositelů

úřadů či jiných subjektů, kteří mohou způsobit škodu, za niž nese

odpovědnost stát. Obecně za škodu podle zákona o odpovědnosti za škodu

č. 82/1998 Sb. odpovídá nyní stát a územní samosprávné celky. Právní

úprava v tomto zákoně obsažená se vztahuje na škodu, která byla za

podmínek v zákoně stanovených způsobena veřejnoprávní činností státu,

územní samosprávné celky pak odpovídají za škodu způsobenou v rámci

výkonu těch pravomocí v samostatné působnosti, které jsou územním

samosprávným celkům svěřeny zákonem. Odpovědnost za škodu je podle

zákona o odpovědnosti za škodu č. 82/1998 Sb. konstruována jako

odpovědnost objektivní, v zákoně není upraven žádný liberační důvod.

Občanský zákoník je ve vztahu k tomuto zákonu v poměru subsidiarity (§

26). Na rozdíl od předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 58/1969

Sb. nový zákon obsahuje podrobnou úpravu podmínek týkajících se

odškodňování nákladů řízení vynaložených v řízeních, v nichž došlo k

vydání nezákonných rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu. Tato

úprava je provedena ustanovením § 31 zákona č. 82/1998 Sb. zařazeným do

společných a přechodných ustanovení v části označené jako způsob a

rozsah náhrady škody, jehož text je následující:



"§ 31



(1) Náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému

vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo

rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž

bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž

bylo trestní řízení zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc

postoupena jinému orgánu.



(2) Náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému

vznikly v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud

tyto náklady s nesprávným úředním postupem souvisí.



(3) Nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze

tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a pokud náhrada nákladů již

nebyla přiznána podle procesních předpisů.



(4) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové

výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle

ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně.



(5) Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v

souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného orgánu."



Navrhovatel napadá svým návrhem ustanovení odstavce 3 shora citované

normy v podstatě proto, že zatímco odstavec 1 uvádí, že náhrada škody,

k níž došlo vydáním nezákonného rozhodnutí, zahrnuje i náhradu nákladů

řízení, napadený odstavec na druhé straně podmiňuje vznik nároku na

náhradu škody způsobené placením nákladů řízení vznikem jiné - další

škody. Je přesvědčen o tom, že toto pojetí je zužující, neboť nárok

týkající se nákladů řízení je vázán na vznik jiné škody a nemůže být

uspokojen samostatně, nezávisle na existenci další škody, a toto pojetí

je podle něj v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny.



Ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny stanoví, že každý má právo na náhradu

škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu

či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Zákon o

odpovědnosti za škodu je právě tím zákonem, jehož vydání je

předpokládáno odstavcem 4 čl. 36 Listiny, a mělo by jím být tedy

realizováno základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným nebo

nesprávným zásahem veřejné moci.



Občanské právo, jehož součástí je i zákon č. 82/1998 Sb., definuje

škodu jako majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným

ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma

vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném

znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve

vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Již ze samotné

této definice je zřejmé, že škodou mohou být také účastníky řízení

skutečně vynaložené náklady na to které řízení, a že stát tak nese

odpovědnost i za takto vzniklou škodu, samozřejmě za splnění dalších

podmínek vzniku tohoto vztahu odpovědnosti, totiž existence příčinné

souvislosti vzniku této škody se zákonem předpokládanou škodnou

událostí, tedy s vydáním nezákonného rozhodnutí nebo s nesprávným

úředním postupem. Zákonodárce sám sice, jak plyne z dikce odstavce 1

shora citovaného ustanovení, výslovně náklady řízení do škody

odškodnitelné podle tohoto zákona zahrnuje, nicméně, jak patrno ze

srovnání následujících dvou odstavců, nezachovává stejný přístup ke

všem v úvahu přicházejícím subjektům. Rozdílně totiž stanoví podmínky,

za nichž lze vynaložené náklady řízení podle zákona odškodnit, když v

poměru k poškozeným nesprávným úředním postupem stanoví jako podmínku

jedinou příčinnou souvislost mezi vynaložením nákladů řízení a uvedeným

postupem (odstavec 2), zatímco v poměru k těm subjektům, které byly

poškozeny nezákonným rozhodnutím (kromě podmínky, že náklady řízení již

nebyly přiznány podle procesních předpisů, která jak bude dále uvedeno,

je akceptovatelná), podmiňuje dále odškodnění vynaložených nákladů

existencí škody rozhodnutím vzniklé. Řečeno slovy důvodové zprávy

"náklady řízení lze hradit v rámci náhrady škody způsobené rozhodnutím,

nesmí však jít o škodu jedinou". Takto pak i samotné napadené

ustanovení fakticky rozděluje ty subjekty, na které se vztahuje, jimž

vznikla újma na majetku v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí,

do dvou kategorií. Jednu tvoří ti, jimž vznikla škoda spočívající

"pouze" ve vynaložených nákladech řízení, a druhou ti, jimž současně

vznikla škoda další, přičemž jen tato posléze uvedená skupina má podle

odstavce 3 nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody (za

předpokladu, že náhrada těchto nákladů nebyla přiznána podle procesních

předpisů). Zákonodárce tak podle názoru Ústavního soudu činí rozdíly,

které nemohou být zdůvodněny kvalifikovaným způsobem, neboť v obou

případech dochází ke zmenšení majetku poškozeného, a jde tedy o škodu

ve výše uvedeném smyslu, právo na jejíž náhradu je zaručováno čl. 36

odst. 3 Listiny.



Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, podle něhož jsou

lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně

vyjádřený čl. 3 Listiny jakožto princip zákazu diskriminace v

přiznaných základních právech interpretuje Ústavní soud ve své

judikatuře z dvojího pohledu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS

36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 33/96, Pl. ÚS 9/99 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.; svazek

1, nález č. 24, vyhlášen pod č. 132/1994 Sb.; svazek 4, nález č. 74,

vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.; svazek 5, nález č. 16, vyhlášen pod č.

107/1996 Sb.; svazek 8, nález č. 67, vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.;

svazek 16, nález č. 135, vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.) a další]. První

je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při

odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem

ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti

porušení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a

práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledal

žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k

jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány.

Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím

nezdůvodnil. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené ustanovení

ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty,

kterým byla způsobena škoda při výkonu veřejné moci. Z postulátu

rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým,

plyne z něj však požadavek, aby právo bezdůvodně nezvýhodňovalo ani

neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné, že

požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez

neodůvodněných rozdílů dikcí napadeného ustanovení respektován není,

neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů

znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla škoda toliko v podobě

vynaložených nákladů řízení.



V návaznosti na to, co bylo uvedeno, nelze odhlédnout ani od toho, že

podle čl. 4 odst. 2 Listiny mohou být meze základních práv a svobod

upraveny za podmínek stanovených tímto ústavním dokumentem pouze

zákonem, přičemž při používání ustanovení o mezích základních práv a

svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a taková omezení

nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena

(čl. 4 odst. 4 Listiny). Má-li tedy každý právo na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či

orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž

podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36

odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního

zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání

vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní

právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým

vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo

postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému

vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené

jim nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu

veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem

České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahů do

základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace

uchování obsahové podstaty základního práva. Ústavní soud proto

napadené ustanovení pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl.

1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil.



Pro úplnost třeba dodat, že napadené ustanovení bylo zrušeno jako

celek, přestože pokud dále vylučuje z možnosti domáhat se vynaložených

nákladů řízení v rámci náhrady škody ty subjekty, kterým již byla

náhrada nákladů přiznána podle procesních předpisů, pak jde sice o

podmínku nikoliv protiústavní, nicméně zcela nadbytečnou, neboť v

takových případech již zcela chybí základní předpoklad odpovědnosti za

škodu, totiž existence škody samotné.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.