244/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2010 v plénu ve složení předseda
soudu Pavel Rychetský a soudci František Duchoň, Vlasta Formánková,
Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar
Lastovecká, Jiří Mucha, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný, Eliška
Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu Z. S. a II. senátu Ústavního
soudu na zrušení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu jako
účastníků řízení
takto:
Ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, se ruší dnem
31. prosince 2011.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
A.
Okolnosti, jež vedly k podání ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II.
ÚS 405/09
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II.
ÚS 405/09, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2008, č. j. 30 Cdo
1493/2008- 69, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2007,
č. j. 13 Co 375/2006-35, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 2.
srpna 2006, č. j. 21 C 36/2006-14, pro tvrzené porušení základních práv
stěžovatele, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl.
39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 8
a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Spolu s tím se stěžovatel domáhal zrušení části § 57 odst. 1
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, ve
slovech "do šesti měsíců".
2. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl na základě zákonné
domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině
zapsán do matriky jako otec narozeného L. S. V říjnu téhož roku však
manželka stěžovatele požádala, aby se odstěhoval ze společného bytu,
čemuž stěžovatel podle svého tvrzení nerozuměl právě s ohledem na
nedávné narození syna L. a rovněž vzhledem k tomu, že s manželkou
společně plánovali výstavbu rodinného domu. Stěžovatel pak v listopadu
téhož zjistil, že jeho manželka již nejméně dva roky udržuje poměr s
jiným mužem. Když pak v prosinci manželka společný byt opustila, při
úklidu společné šatní skříně stěžovatel nalezl mezi cennostmi negativ
filmu, jenž zčásti obsahoval rodinné fotografie a zčásti záznam
mileneckého dobrodružství stěžovatelovy manželky s jejím milencem.
Stěžovatel pojal podezření, že není otcem v únoru narozeného dítěte - i
s ohledem na to, že v době jeho početí byl na služební cestě. Rozhodl
se tedy provést test DNA u akreditované společnosti Generi Biotech s.
r. o. Test potvrdil, že stěžovatel není biologickým otcem L. S.
3. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž uvedl, že mu v rámci rozvodového
řízení manželka navrhovala řešení otázky skutečného otcovství druhého
narozeného dítěte, pokud on ustoupí ze svých právních nároků v rámci
majetkového vypořádání jejich společného jmění. Ve svém vyjádření k
ústavní stížnosti k tomu (již bývalá) manželka stěžovatele uvedla: "Je
pravda, že jsem v rámci vypořádání společného jmění manželů nabízela
stěžovateli komplexní řešení tak, že budeme řešit otázku otcovství a
požadovala jsem na něm, aby [po mně] nechtěl vyplatit tržní hodnotu
družstevního bytu, který na mě byl převeden bezplatně mými prarodiči za
trvání manželství a tudíž pokud jsem musela vyplatit stěžovateli
polovinu tržní hodnoty družstevního bytu, byl značně finančně
zvýhodněn, takže dnes nemůže tvrdit, že můj postoj je nemorální. Byl to
stěžovatel, kdo striktně trval na svých právech a na majetkovém
vyrovnání, které bylo sice v souladu se zákonem, ale rozhodně nebylo v
pořádku z hlediska faktického". Jak výše uvedeno, stěžovatel na toto
"komplexní řešení" nepřistoupil.
4. Namísto toho podal stěžovatel dne 17. 1. 2005 státnímu
zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu §
62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství
nevyhovělo. V odpovědi stěžovateli ze dne 18. 7. 2005 státní zástupkyně
uvedla, že takový návrh je "opatřením zcela výjimečné povahy", přičemž
do "ustálených statusových poměrů dítěte lze jejím prostřednictvím
zasáhnout mimo jiné jen za splnění zákonem stanovené podmínky zájmu
dítěte na popření otcovství" Zdůraznila, že by to bylo možné "pouze v
případě, že lze spolehlivě prokázat, že muž, jemuž svědčí zákonná
domněnka otcovství, dítě nezplodil". Právě tuto skutečnost nepovažovala
státní zástupkyně za prokázanou. Uvedla, že "důkaz znaleckým posudkem v
rámci šetření podnětu ... provést nelze", zároveň však výsledek testu
DNA provedeného soukromou společností "v žádném případě není důkazem, o
který by mohlo být případně opřeno žalobní tvrzení nejvyšší státní
zástupkyně". Podle sdělení státní zástupkyně manželka stěžovatele "na
státním zastupitelství uvedla, že v době rozhodné pro početí se intimně
stýkala (pouze se stěžovatelem) a že s případnou účastí svou a syna L.
na znaleckém posudku nesouhlasí". Obdobnou odpověď stěžovatel obdržel i
na svoji žádost o přezkoumání vyřízení jeho původního podnětu v září
2005.
5. Dne 7. 3. 2006 byla Okresnímu soudu v Jihlavě doručena žaloba
stěžovatele o popření otcovství k nezletilému L. S. Napadeným rozsudkem
tohoto soudu ze dne 2. 8. 2006 byla žaloba s ohledem na marné uplynutí
prekluzivní lhůty podle § 57 odst. 1 zákona o rodině zamítnuta. O
náhradě nákladů řízení však okresní soud rozhodl s použitím ustanovení
§ 150 o. s. ř. a žalované (bývalé manželce stěžovatele) náhradu nákladů
řízení nepřiznal z důvodu hodného zvláštního zřetele. Tento důvod
okresní soud spatřoval především ve skutečnosti, že dle anonymního
znaleckého posudku nebyl stěžovatel biologickým otcem dítěte a dále ve
skutečnosti, že v době trvání manželství měla bývalá manželka
stěžovatele poměr s jiným mužem, přičemž tato skutečnost byla prokázána
v rozvodovém řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně
rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 11. října 2007
potvrdil, výrok o náhradě nákladů však změnil tak, že stěžovatel byl
povinen nahradit své bývalé manželce náklady řízení, neboť si žalobce
podle názoru krajského soudu musel být vědom, že dle platné právní
úpravy jeho žaloba nemůže obstát. Nejvyšší soud následně napadeným
usnesením ze dne 17. 12. 2008 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť
neshledal důvod přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
B.
Argumenty stěžovatele vztahující se k neústavnosti § 57 odst. 1 zákona
o rodině
6. Stěžovatel spatřoval v postupu soudů, jež aplikovaly napadené
ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, porušení svého základního
práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 10 odst. 2
Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy (níže body 7 až 9). Zároveň uvedl, že
aplikací ustanovení § 57 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o
rodině došlo k porušení jeho základního práva domáhat se stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36
odst. 1 a 2 Listiny a rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy (níže bod 11). Konečně
stěžovatel upozornil i na dotčení základního práva vlastnit majetek
(čl. 11 Listiny, níže bod 12). Vedle zrušení napadených rozhodnutí
obecných soudů tedy ve své ústavní stížnosti rovněž navrhl, aby Ústavní
soud dotčené ustanovení zrušil. Na podporu svého návrhu uvedl
stěžovatel následující argumenty.
7. Za prvé, podle názoru stěžovatele stanovení počátku běhu zákonné
prekluzivní lhůty pro podání návrhu na popření otcovství k okamžiku,
kdy se domnělý otec dozví, že se narodilo dítě, neobstojí z hlediska
základního práva na ochranu rodinného a soukromého života ve smyslu čl.
10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy. S odkazem na rozhodovací
praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud" nebo
"ESLP"), konkrétně rozsudek ve věci Kroon a další proti Nizozemí
[rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91,
všechna dále citovaná rozhodnutí Evropského soudu jsou dostupná v
databázi HUDOC,
http://www.echr.coe.int/ECHR/EN/Header/Case-Law/HUDOC/HUDOC+database/],
se stěžovatel domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení (anulování)
rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, aby
biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a
nad požadavkem právní jistoty vztahů, a aby jakákoliv domněnka
otcovství mohla být účinně vyvrácena. Stěžovatel poukázal i na rozsudek
ESLP ve věci Shofman proti Rusku [rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2.
2006, stížnost č. 74826/01], kde podle názoru stěžovatele Evropský soud
rozhodoval o téměř identických skutkových a právních okolnostech. Podle
tohoto rozsudku je odepření úpravy statusových poměrů dítěte, určených
na základě zákonné domněnky otcovství, v důsledku prekluzívní lhůty pro
podání žaloby na popření otcovství, která je vázána na okamžik, kdy se
otec určený zákonnou domněnkou dozvěděl o narození dítěte, v rozporu s
Úmluvou. Zavedení popěrné lhůty pro popření otcovství je podle
Evropského soudu ospravedlnitelné snahou zajistit právní jistotu v
rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte, ovšem pouze v případech, kdy
stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem
nezletilého dítěte od prvního dne života dítěte, ale z důvodu
nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v
zákonné lhůtě (stěžovatel odkazuje i na další rozhodnutí Evropského
soudu - rozhodnutí senátu ESLP o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999,
Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96 a rozsudek senátu ESLP ze
dne 28. 11. 1984, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79).
8. Na neudržitelnost stávající právní úpravy podle stěžovatele
opakovaně poukazuje sám Ústavní soud. Stěžovatel v té souvislosti
odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007 a
usnesení sp. zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. 1. 2008 (obě, stejně jako
další cit. rozhodnutí Ústavního soudu, jsou dostupná v databázi NALUS,
http://nalus.usoud.cz). Vedle toho také stěžovatele odkázal na nález
sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399^*), kde
Ústavní soud s odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že "rodina
představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je
teprve následně anticipován právní úpravou".
9. Stěžovatel v té souvislosti uvedl, že popěrná lhůta nijak neupevňuje
důvěru v osobních vztazích, neboť vede spíše k tomu, aby zákonný otec
aktivně zjišťoval své biologické otcovství v průběhu šesti měsíců po
narození dítěte. Právní regulace musí respektovat sociální přesahy jeho
vztahu k nezletilému dítěti. Příbuzenský poměr má totiž zcela zásadní
význam pro samotný vývoj dítěte, jeho duševní rovnováhu, na rozvoj jeho
osobnosti a jeho zařazení ve společnosti. V případě stěžovatele ale
takováto vazba chybí. Navíc z jeho zákonného postavení vyplývá řada
povinností, kromě vyživovací povinnosti také například povinnost
pečovat řádně o výchovu dítěte. Plnění těchto povinností vyžaduje
citové, časové a materiální investice, aniž je zajištěno, že samo
dotčené nezletilé dítě později nebude chtít dosáhnout změny svých
statusových poměrů a zprostit se tak možných závazků vůči stěžovateli.
To vede ke zřejmému nepoměru mezi povinnostmi stěžovatele a
předpokládanými povinnostmi dítěte.
10. Samotné dítě je přitom předmětnou situací podle názoru stěžovatele
rovněž dotčeno. Nezletilé dítě má na základě čl. 8 Úmluvy právo na
vznik právního vztahu se svým skutečným (biologickým) otcem (zde
stěžovatel poukazuje na rozsudek senátu ESLP ze dne 7. 2. 2002, Mikulić
proti Chorvatsku, stížnost č. 53176/99) a má rovněž právo znát svůj
původ, jež garantuje čl. 7 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášena pod č.
104/1991 Sb.).
11. Za druhé dochází podle názoru stěžovatele aplikací ustanovení § 57
odst. 1 ve spojení s ustanovením § 62 zákona o rodině k porušování
základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a
rovněž čl. 6 a 13 Úmluvy. Platná právní úprava totiž neumožňuje
zpochybňovat otcovství, pokud uběhne zákonná popěrná lhůta. Ačkoliv
zákon o rodině umožňuje zákonnému otci podat podnět Nejvyššímu státnímu
zastupitelství k podání návrhu na popření otcovství, nejsou dány žádné
účinné procesní prostředky, jak podání takového návrhu vynutit. Vedle
toho z odpovědi Nejvyššího státního zastupitelství na podnět
stěžovatele vyplývá, že Nejvyšší státní zastupitelství nedisponuje
účinnými prostředky, jak právní ochranu stěžovatelových základních práv
zajistit (stěžovatel v té souvislosti poukázal na nemožnost Nejvyššího
státního zastupitelství nařídit znalecké zkoumání DNA dítěte, přičemž
však není možné použít výsledky DNA testů provedených z iniciativy otce
u soukromé společnosti). Konečně stěžovatel upozornil na některá
rozhodnutí Ústavního soudu, kde Ústavní soud apeloval, aby Nejvyšší
státní zastupitelství přehodnotilo svůj přístup, kdy se odmítá zabývat
podněty na podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o
rodině s poukazem na absenci zájmu dítěte na úpravě poměrů (vedle
usnesení cit. v bodu 8 výše stěžovatel odkázal na usnesení sp. zn. IV.
ÚS 158/06 ze dne 24. 4. 2006 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 466/07 ze dne
28. 5. 2007).
12. Nakonec stěžovatel upozornil i na dotčení svých majetkových
základních práv. Porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny
lze spatřovat v povinnosti plnit za biologické rodiče, případně za
stát, jakož i v důsledku toho, že dítě bude do doby dosažení věku 18
let jeho neopomenutelným dědicem.
C.
Postoupení návrhu na zrušení § 57 odst. 1 zákona o rodině plénu
Ústavního soudu
13. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 405/09-58 dospěl II.
senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 57 odst. 1 zákona o
rodině ve slovech "do šesti měsíců" nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, a stěžovatel zároveň tvrdil rozpor
uvedeného ustanovení s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu Ústavní soud
postoupil jeho návrh na zrušení uvedeného ustanovení k rozhodnutí plénu
Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
14. Současně ale senát Ústavního soudu uvedl, že předmětná skutečnost
nastala uplatněním celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině.
Pokud by totiž došlo pouze k vytrhnutí lhůty k popření otcovství ve
slovech "do šesti měsíců", jak navrhuje stěžovatel, tak by v případě
vyhovění tomuto návrhu Ústavní soud vlastně vytvořil zcela novou
zákonnou normu stanovující, že manžel matky dítěte může popřít
otcovství k dítěti kdykoliv, čímž by došlo ke kolizi se základními
právy dítěte na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8
Úmluvy, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte,
resp. se široce pojímaným zájmem dítěte, jehož sledování musí být
předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už
uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče,
soudy, správními nebo zákonodárnými orgány podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o
právech dítěte, resp. s garancí zvláštní ochrany dětí a mladistvých
podle čl. 32 odst. 1 Listiny.
15. K tomu senát Ústavního soudu dodal, že ustanovení § 57 odst. 1
zákona o rodině je v rozporu s právem na respektování soukromého a
rodinného života otce dítěte ve smyslu, jak vyplývá z rozsudku ESLP ve
věci Shofman proti Rusku (cit. v bodu 7), s právem na informační
sebeurčení otce dítěte jako komponentu práva na ochranu jeho soukromí,
a konečně s právem na existenci účinného právního prostředku k ochraně
základních práv ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Neústavnost § 57 odst. 1
zákona o rodině podle názoru senátu Ústavního soudu spočívá především v
nevyváženosti základních práv a zájmů otce dítěte, jehož otcovství bylo
určeno na základě první domněnky otcovství, dítěte a jeho matky. Nelze
přitom vyloučit ani závěr o neústavnosti zmíněného ustanovení pro
rozpor s vlastními zájmy dítěte. Proto senát Ústavního soudu rozhodl
podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002
Sb., (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") o tom, že předloží návrh
na zrušení celého ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, které bylo v
dané věci aplikováno, čímž plénu Ústavního soudu vytvoří procesní
prostor pro komplexní posouzení v kolizi stojících základních práv.
II.
Rekapitulace vyjádření účastníků řízení
16. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky
řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadeného ustanovení. K
vyjádření vyzval s ohledem na jeho působnost i Ministerstvo
spravedlnosti.
17. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem
Sobotkou uvedl, že napadené ustanovení je v zákoně od počátku jeho
platnosti s účinností od 1. dubna 1964, aniž by bylo dotčeno jakoukoliv
změnou. Poněvadž byl Senát ustaven až v roce 1996, je zřejmé, že na
schválení tohoto ustanovení neparticipoval.
18. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její
místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula relevantní části důvodové
správy k příslušnému vládnímu návrhu zákona o rodině, jehož součástí
bylo i napadené ustanovení, jakož i legislativní proces v Národním
shromáždění Československé socialistické republiky v jeho III. volebním
období. Zároveň dodala, že přes rozsáhlou novelizaci zákona o rodině v
následujících letech nebylo doposud napadené ustanovení novelizováno.
19. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uvedlo, že právní
prostředky k určení otcovství vycházejí z několika společenských
požadavků. Tím základním je především ten, aby dítě mělo oba své
rodiče. Dalším je požadavek, aby se právní vztah v co největším počtu
případů ztotožňoval i se vztahem biologickým. V neposlední řadě je pak
žádoucí, aby byl tento vztah určen v co možná nejkratší době po
narození dítěte, což naplňuje požadavek maximální stability právního
vztahu rodiče a dítěte. Při uplatňování všech těchto požadavků je nutné
řídit se zejména zásadou ochrany zájmů dítěte. Ve věci stěžovatele je
podle Ministerstva spravedlnosti prokázána neexistence biologického
vztahu mezi stěžovatelem a 2. vedlejším účastníkem (tj. dítětem, jehož
otcovství stěžovatel popírá). Je důležité posoudit otázku, zda udržení
nesouladu právního vztahu se stavem faktickým je v zájmu dítěte či
nikoli. Za těchto okolností měl nejvyšší státní zástupce více zvážit
svou možnost podat návrh na popření otcovství, neboť uvedené
skutečnosti naplňují zákonné podmínky, za kterých je možné k tomuto
kroku přistoupit. Není možné v tomto případě vystačit pouze s obecným
tvrzením, že popření otcovství muže, který zjevně není biologickým
otcem dítěte, a který k tomuto dítěti nemá ani jiný citový, pro dítě
prospěšný vztah, není v zájmu dítěte. Ministerstvo spravedlnosti ale
nesouhlasí s návrhem zrušit napadené ustanovení zákona o rodině, nýbrž
i s ohledem na to, že se současný právní stav a dosavadní praxe orgánů
justice probíhající v jeho mezích, dostává v některých případech do
rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu, navrhuje
přistoupit k jeho legislativní změně. Ta by měla zpřesnit podmínky, za
kterých je možné podat návrh na popření otcovství i po uplynutí zákonem
stanovené lhůty v případech, kdy není v zájmu dítěte ani v zájmu otce
zapsaného do matriky zachování nesouladu právního vztahu a stavu
faktického.
20. Veřejný ochránce práv sice není účastníkem řízení o návrhu
stěžovatele na zrušení ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ale
jako kolizní opatrovník nezletilého L. S. v řízení o ústavní stížnosti
se vyjádřil i k tomuto návrhu. Ve svém vyjádření nedoporučil návrhu
vyhovět s ohledem na ustálený systém právních domněnek otcovství a
časové omezení možnosti popírání otcovství odůvodněné potřebou
stability rodiny jako základní společenské jednotky. Současně poukázal
na evidentní střet několika oprávněných Ústavou chráněných zájmů -
vedle legitimního zájmu na popření "matrikového otcovství" v konkurenci
s exaktně zjištěným otcovstvím biologickým a práva dítěte znát své
rodiče je třeba respektovat i právo matky na ochranu její cti a
soukromí a právo dítěte na nezasahování do jeho soukromého života, cti
a dobré pověsti. Současně zdůraznil neexistenci zákonné úpravy, která
by umožnila soudům ukládat účastníkům (matrikovému otci, matce a
dítěti) povinnost podrobit se testům DNA a riziko pořizování takových
testů pokoutním způsobem.
III.
Dikce napadeného právního předpisu
21. Ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině zní: "Manžel může do šesti
měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě, popřít
u soudu, že je jeho otcem."
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
22. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zjišťuje Ústavní soud v
řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon
nebo jiný právní předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Jak vyplývá již z vyjádření
účastníků řízení, napadené ustanovení bylo součástí původního znění
zákona o rodině z roku 1963, přičemž za tuto dobu nedoznalo jeho znění
žádné změny. Posouzení legislativního procesu by tedy znamenalo
posuzovat soulad s již neplatnými ústavními předpisy platnými v době
přijetí zákona. Vycházeje z § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle
kterého je nepřípustný návrh, jestliže ústavní zákon, s nímž je podle
návrhu přezkoumávaný předpis v rozporu, pozbyl před doručením návrhu
Ústavního soudu platnosti, tak Ústavní soud uvádí, že v případě
právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy dne 1. ledna
1993 je oprávněn přezkoumávat pouze jejich obsahový soulad se
stávajícím ústavním pořádkem, nikoliv však ústavnost procedury jejich
vzniku a dodržení normotvorné kompetence (srov. nález ze dne 27. října
1999 sp. zn. Pl. ÚS 10/99, N 150/16 SbNU 115, 290/1999 Sb.). Z tohoto
důvodu nemohl Ústavní soud posuzovat uvedenou proceduru ani v této
věci.
V.
Vlastní přezkum
A.
Východiska přezkumu z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného
života
23. Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10
odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně
zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují
vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem
lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí
respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a
rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává
ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být
zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany
veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu,
jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve
vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám.
24. Z povahy věci musí právní vymezení rodiny reflektovat především
existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní
určení otcovství, nejedná-li se o případ osvojení, odpovídalo
skutečnému biologickému otcovství. Tento požadavek se přitom promítá i
do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství
respektováno ze strany veřejné moci. Odpovídá mu i právo dítěte znát
své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o
právech dítěte.
25. Význam biologických vazeb pro právní vymezení rodiny již Ústavní
soud zdůraznil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007
(N 33/44 SbNU 399). V něm Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti,
jež souvisela s popěrnou žalobou nejvyššího státního zástupce ve smyslu
§ 62 zákona o rodině, podanou z podnětu babičky dítěte, jež
zpochybňovala otcovství právního otce k dítěti své zesnulé dcery.
Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že "tam, kde se dostane do
konfliktu zájem osob pokrevně příbuzných, u nichž prokazatelně existují
i sociální vazby tvořící typické rysy rodiny, se zájmem osob
nepříbuzných, mezi nimiž a dítětem se v minulosti sice rovněž vytvořily
v důsledku déletrvajícího společného soužití shora zmíněné vazby
emoční, sociální a další, které by jinak naplňovaly rysy tzv. de facto
rodinných svazků, je třeba - není-li zde jiný naléhavý důvod -
poskytnout ochranu těm rodinným vztahům, které naplňují vedle vazeb
emočních a sociálních i vztah pokrevního příbuzenství".
26. Na druhou stranu, zabezpečení obecného požadavku shody biologického
a právního otcovství nemůže vést k nepřiměřenému zásahu do soukromého
života rodičů dítěte, jenž by spočíval v povinnosti sdělit orgánům
veřejné moci skutečnosti z jejich intimního života. To by bylo nezbytné
v případě, že otázka otcovství musí být určena mimo jakoukoliv rozumnou
pochybnost. Takovýto požadavek by ale zásadním a z hlediska práva na
ochranu soukromého a rodinného života nepřiměřeným způsobem zasahoval
do soukromé sféry jednotlivců, do existence vzájemné důvěry rodičů
dítěte. Právní otcovství rodičů je tak určováno na základě domněnek,
které vycházejí z kulturního rámce společnosti a umožňují, aby k určení
otcovství došlo bez nadměrných formálních požadavků. Tomu odpovídá i
tzv. první domněnka otcovství vyjádřená v § 51 odst. 1 zákona o rodině,
podle něhož se stručně řečeno považuje za otce dítěte manžel matky.
Uvedená domněnka, jež nacházela své vyjádření již v římském právu
(pater est quem nuptiae demonstrant, tedy "otcem je ten, kdo se s ženou
oženil"), tak vychází z předpokladu, že manžel matky je zároveň i
skutečným otcem dítěte.
27. Samotná domněnka však pochopitelně nemůže zaručit skutečnou
existenci shody právního a biologického otcovství. Případný rozpor mezi
právním a biologickým otcovstvím tak vyvolává legitimní otázku, jakým
způsobem má být z právního hlediska zabezpečeno jeho odstranění. Nelze
přitom opomenout ani skutečnost, že takovýto stav zároveň závažným
způsobem zasahuje do soukromé sféry právního otce, který není
biologickým otcem a jehož právní otcovství bylo určeno pouze na základě
domněnky otcovství. Tím se promítá i do jeho soukromého a rodinného
života ve významu, jak tento pojem vymezuje čl. 10 odst. 2 Listiny, a
zároveň může zasahovat i do práva dítěte znát své rodiče ve smyslu čl.
7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. výše body 23 a 24 tohoto
nálezu).
28. Právě k odstranění rozporu mezi právním a biologickým otcovstvím
slouží popěrná žaloba otce podle napadeného § 57 odst. 1 zákona o
rodině. Toto ustanovení se dotýká primárně právního postavení právního
otce a dítěte plynoucích z jejich předpokládaného rodinného vztahu.
Účel sledovaný tímto ustanovením lze nepochybně považovat za souladný
se zájmem, aby právní určení otcovství odpovídalo biologickému
otcovství. V obecné rovině lze tento závěr shledat kompatibilní rovněž
s právem dítěte znát své rodiče, které je výslovně vyjádřeno v čl. 7
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
29. Přesto však nelze požadavek shody právního a biologického otcovství
považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen
mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem
času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a
dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu
soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany. V
takovém případě bude další trvání právních vztahů závislé na více
faktorech, mezi nimiž bude zájem dítěte hrát důležitou roli - podle čl.
3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem pro
rozhodování orgánů veřejné moci, přičemž však má dítě na základě čl. 7
odst. 1 této úmluvy rovněž právo znát své biologické rodiče. Relevanci
z hlediska posouzení ale nelze upřít ani zájmu biologického otce, jenž
není v postavení právního otce a o toto postavení usiluje, ani zájmu
právního otce, jenž zase není otcem biologickým a sám brojí proti svému
právnímu otcovství. Šetřit je rovněž třeba právo na ochranu soukromého
a rodinného života matky dítěte.
30. S ohledem na uvedené okolnosti je nezbytné zabývat se otázkou, zda
z práva na ochranu rodinného a soukromého života, zaručeného právnímu
otci dítěte čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, vyplývá jeho právo
domáhat se toho, aby orgán veřejné moci svým rozhodnutím odstranil
právní stav, kdy právní otcovství neodpovídá biologické realitě, a
pokud ano, za jakých podmínek. Při hledání odpovědi na tuto otázku je
pak třeba vážit další práva a zájmy, vymezené v předchozím bodu nálezu.
31. Ústavní soud se přímo touto otázkou dosud nezabýval. Ve své
rozhodovací praxi byl konfrontován především s ústavními stížnostmi
stěžovatelů, jež směřovaly proti vyrozumění nejvyššího státního
zástupce o tom, že jejich podnět k podání žaloby na popření otcovství
ve smyslu § 62 zákona o rodině se odkládá. V této souvislosti Ústavní
soud opakovaně uvedl s poukazem na výše uvedená rozhodnutí Evropského
soudu, že "stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství
jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte ... a kdy Nejvyšší státní
zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých
okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy ... a samozřejmě také se
základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem ..."
(usnesení sp. zn. III. ÚS 289/07 ze dne 26. dubna 2007, usnesení sp.
zn. III. ÚS 1506/07 ze dne 17. ledna 2008). Zároveň přitom Ústavní soud
apeloval na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom,
zda žalobu podle § 62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu
rozhodovací činnost Evropského soudu při výkladu čl. 8 Úmluvy.
32. Podle něj mají smluvní státy nejen povinnost chránit jednotlivce
před svévolnými činy veřejných úřadů, nýbrž i pozitivní povinnost
zajistit účinné respektování soukromého a rodinného života. To může
znamenat i povinnost přijmout opatření, která se dotýkají právních
vztahů mezi jednotlivci (srov. rozsudek Mikulić proti Chorvatsku, cit.
v bodu 10, bod 57, a další tam citovaná rozhodnutí). Přitom je nutno
brát ohled na spravedlivou rovnováhu, které musí být dosaženo mezi
konkurujícími si zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. V obou
případech má stát určitou míru uvážení (srov. rozsudek Mikulić proti
Chorvatsku, cit. v bodu 10, bod 58, a další tam citovaná rozhodnutí).
Limity tohoto uvážení naznačuje další judikatura Evropského soudu.
33. V rozsudku Kroon proti Nizozemsku (cit. v bodu 7) Evropský soud
uvedl, že není dovoleno, aby právní domněnka převažovala nad
biologickou a společenskou realitou, aniž by byl brán zřetel na jak
zjištěné skutečnosti, tak přání dotčených osob. Na tento závěr Evropský
soud navázal v rozsudku Shofman proti Rusku (cit. v bodu 7), v němž
konstatoval porušení základního práva stěžovatele vyplývajícího z čl. 8
Úmluvy v důsledku nemožnosti popřít otcovství. Dotčená právní úprava
totiž takovouto možnost připouštěla pouze ve lhůtě jednoho roku od
okamžiku, co se osoba úředně zapsaná do matriky jako otec dozvěděla o
zapsání narození dítěte. Uvedeným rozsudkem nebylo shledáno porušení
Úmluvy v důsledku samotné existence roční popěrné lhůty, nýbrž až v
důsledku jejího navázání na okamžik, kdy se manžel matky dítěte dozví o
zapsání narození dítěte, přičemž nebyl dán jiný prostředek, kterým by
se právní domněnkou určený otec domohl popření otcovství za situace,
kdy bylo i soudem uznáno, že není biologickým otcem.
34. Samotnou popěrnou lhůtu přitom Evropský soud akceptoval už ve svých
dřívějších rozhodnutích, když zdůraznil, že zavedení promlčecí lhůty na
zahájení řízení o otcovství je ospravedlnitelné snahou zajistit právní
jistotu v rodinných vztazích a chránit zájmy dítěte (rozsudek Rasmussen
proti Dánsku, cit. v bodu 7, bod 41). V jiné věci zase shledal, že
jakmile vypršela promlčecí lhůta, aby mohl stěžovatel zpochybnit
otcovství, byla větší váha přiznána chráněným zájmům dítěte než zájmům
stěžovatele na vyvrácení otcovství (rozhodnutí o přijatelnosti Yildirim
proti Rakousku, cit. v bodu 7). Roli při tomto posouzení hraje i
skutečnost, zda stěžovatel s jistotou věděl, nebo měl důvody se
domnívat, že není biologickým otcem dítěte od samotného narození a
přitom nepodnikl žádné kroky k popření svého právního otcovství,
založeného domněnkou. Při posuzování dotčení čl. 8 Úmluvy tak jde spíše
o nastavení podmínek běhu popěrné lhůty než o její samotnou existenci.
35. Posledně uvedená rozhodnutí Evropského soudu pak Ústavní soud
promítl i do posuzování ústavních stížnosti, směřujících proti postupu
nejvyššího státního zástupce. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/07 ze dne
27. 3. 2008 (U 3/48 SbNU 977) Ústavní soud uvedl, že "z obsahu podané
ústavní stížnosti se přitom jednoznačně podává, že stěžovatel měl vážné
pochybnosti o svém otcovství již v průběhu lhůty, ve které mohl své
popěrné právo podáním žaloby realizovat; pokud by takové pochybnosti
nepojal, zajisté by neměl žádný důvod verifikovat je pomocí jím
vyžádaného testu DNA. Pak však jeví se stěžovatelovo ignorování lhůty k
podání žaloby (a to ať už pro její neznalost nebo pro jiné důvody)
postupem - lépe řečeno "nepostupem" - vedoucím ve svém důsledku pro
stěžovatele vyjádřitelného prastarou, již Iustinianem formulovanou
zásadou: "vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt" - "právo
pomáhá bdělým, ne spícím". Prvotně tedy nikoliv sdělení Nejvyššího
státního zastupitelství adresované stěžovateli po uplynutí zákonné
popěrné lhůty, ale stěžovatelem samotným navozená situace přivodila -
pro jeho žalobní nečinnost - stav, kdy vskutku bylo by možno jej obecně
nahlédnout jako rozporný se základním právem na respektování soukromého
života" (cit. SbNU, str. 981-982).
36. S přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Ústavního soudu a Evropského
soudu tedy lze shrnout, že otázka existence shody mezi biologickým a
právním otcovstvím se promítá do základního práva osoby v postavení
právního otce, která tvrdí, že není biologickým otcem dítěte, na
ochranu soukromého nebo rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2
Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž do práva dítěte znát své rodiče,
zakotveného v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Určení právního
otcovství pouze na základě zákonné domněnky, aniž by byla dána
dostatečná možnost právními prostředky zpochybnit otázku shody právního
a biologického otcovství a současně se domáhat zrušení právního
otcovství v případě, že neodpovídá otcovství biologickému, může za
určitých okolností představovat porušení tohoto práva. Nelze však
dospět k závěru, že trvání právního otcovství, aniž by odpovídalo
biologické realitě, znamená bez dalšího porušení základního práva
právního otce na soukromý a rodinný život ze strany veřejné moci. Je
totiž nezbytné vzít v úvahu, zda existuje zájem dítěte na trvání
takovéhoto stavu, jakož i to, zda právní otec věděl nebo mohl vědět, že
není biologickým otcem, měl možnost domáhat se před orgánem veřejné
moci určení, že není právním otcem, a nakonec zda tuto možnost i
skutečně využil.
B.
Vlastní posouzení návrhu
37. Předmětem ústavněprávního posouzení je v dané věci otázka, zda
možnost popření otcovství během šestiměsíční lhůty, která se odvíjí od
okamžiku, kdy se manžel dozvěděl o narození dítěte své manželce,
obstojí z hlediska ústavně zaručených základních práv právního otce,
tedy osoby, jejíž otcovství k dítěti je právem uznáno z důvodu domněnky
otcovství manžela matky. Ústavní soud se problematikou ústavnosti lhůt
zabýval opakovaně v řadě svých nálezů, přičemž konstatoval, že lhůta
prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky
protiústavnosti; tyto pak mohou být dány teprve "konkrétními
okolnostmi" posuzované věci, jinými slovy "posouzení ústavnosti lhůty
je posouzením kontextuálním" [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12.
2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.)]. Těmito konkrétními okolnostmi
jsou dle dosavadní judikatury Ústavního soudu zejména nepřiměřenost
(disproporcionalita) lhůty ve vztahu ke lhůtou časově omezené možnosti
uplatnění ústavně garantovaného práva [nález sp. zn. Pl. ÚS 5/03 ze dne
9. 7. 2003 (N 109/30 SbNU 499; 211/2003 Sb.)] nebo svévole zákonodárce
při stanovení lhůty (jejím zakotvení nebo zrušení) [nález sp. zn. Pl.
ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.)].
38. Ačkoliv právní domněnky, jak bylo uvedeno výše, významným způsobem
zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci
považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního
otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle
domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž
otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své
biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv
tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není
biologickým otcem dítěte.
39. Tento požadavek neplyne jen z práva na ochranu soukromého a
rodinného života, jak Ústavní soud podrobně rozebral v předchozí části
tohoto nálezu, nýbrž je ve své podstatě spojen s právem každého na
soudní ochranu svých subjektivních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny.
40. Za prostředek směřující k ochraně základního práva právního otce
nelze považovat popěrnou žalobu, kterou může podat nejvyšší státní
zástupce podle § 62 zákona o rodině. Jedná se totiž o právní
prostředek, jenž sleduje odlišný účel než žaloba podle napadeného
ustanovení. Nejvyšší státním zástupce může uvedenou žalobu učinit pouze
v zájmu dítěte. Tento zájem však nebude apriorně shodný se zájmem
právního otce. Přihlédneme-li navíc k tomu, že ve věci stěžovatele se
jedná o nezletilé dítě, bude z povahy věci nejen v tomto případě právní
vztah mezi právním otcem a dítětem sledovat zejména zájem nezletilého
dítěte, pročež bude jen stěží možné očekávat po nejvyšším státním
zástupci podání popěrné žaloby.
41. Rovněž nelze opominout skutečnost, že na podání žaloby nejvyšším
státním zástupcem není právní nárok a je jen na jeho uvážení, zda k
takovémuto podání přistoupí. Případný podnět manžela matky k podání
této žaloby nepředstavuje návrh na zahájení řízení, o němž by muselo
být rozhodnuto a jež by zároveň bylo přezkoumatelné co do uvážení
nejvyššího státního zástupce. To přitom potvrdil několikrát i Ústavní
soud, když konstatoval v některých svých rozhodnutích, že postup
nejvyššího státního zástupce nebo jeho přípis, kterým oznamuje
zasilateli podnětu skutečnost, že žaloba nebude podána, "nelze
považovat za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a)
zákona o Ústavním soudu" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2058/07
cit. v bodu 35, cit. SbNU str. 982, podrobněji pak usnesení sp. zn.
III. ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007). Znamená to tedy, že je jen na
nejvyšším státním zástupci, aby za účelem využití svého oprávnění
posoudil otázku zájmu dítěte a jeho případnou shodu se zájmem právního
otce v konkrétní věci, přičemž jeho uvážení není přezkoumatelné soudem.
K problematickým aspektům návrhu nejvyššího státního zástupce na
popření otcovství srov. Jíšová, A.: Návrh nejvyššího státního zástupce
na popření otcovství v praxi (k diskusi). Bulletin advokacie č.
11-12/2006, s. 80 až 86.
42. Na druhou stranu, napadené ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině
nepochybně zakládá jeden z uvedených prostředků zmiňovaných výše v bodu
37, neboť umožňuje, aby manžel matky zpochybnil své otcovství popěrnou
žalobou, která musí být podána ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy se
dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě. Tím je vytvořen určitý
procesní prostor, aby se manžel matky domohl ochrany svých práv
určením, že není skutečným otcem dítěte, pročež nemůže být ani právním
otcem. Je však třeba posoudit, zda podmínky pro jeho uplatnění
respektují meze určené právem na ochranu soukromého a rodinného života,
podrobněji rozebrané v předchozí části nálezu, jakož i právo na soudní
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
43. Napadené ustanovení omezuje možnost podání žaloby na popření
otcovství na dobu šesti měsíců ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl,
že se jí narodilo dítě. Je zcela zřejmé, že v drtivé většině případů,
na které dopadá toto ustanovení, bude den, kdy se manžel dozví o
narození dítěte totožný se dnem narození. Při takovémto vymezení
popěrné lhůty je však zcela popřena relevance okamžiku, kdy se osoba,
jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela
matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující jeho otcovství. Je
přitom zřejmé, že teprve od tohoto okamžiku má právní otec dítěte
skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj
osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné
moci s návrhem na popření otcovství, a mezi lhůtou pro podání žaloby na
popření otcovství.
44. Takto stanovená lhůta však nereflektuje zvláštní povahu právních
vztahů existujících mezi právním otcem a dítětem. Při stanovení popěrné
lhůty totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl
vědět všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření
otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl.
Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby
preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte
přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není
biologickým otcem dítěte. Stanovení účinné možnosti domáhat se ochrany
svého práva tak musí reflektovat i druhou stránku práva na ochranu
soukromého a rodinného života, jež brání státu svévolným a nepřiměřeným
způsobem zasahovat do soukromého a rodinného života jednotlivce. To
znamená, že právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný
právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s (někdy i značným)
časovým odstupem od narození dítěte, jakož i to, že i v této době může,
jak ukazuje zejména zmíněná judikatura Evropského soudu, převážit zájem
právního otce na popření otcovství (srov. např. rozsudek ESLP Shofman
proti Rusku, cit. v bodu 7, anebo rozsudek senátu ESLP Paulík proti
Slovensku ze dne 10. 10. 2006, stížnost. č. 10699/05, kde se stěžovatel
úspěšně domáhal možnosti popření otcovství více než 30 let od narození
dítěte).
45. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené
ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s čl. 10 odst. 2
Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny.
VI.
Formulace derogačního výroku a jeho právní důsledky pro zákonodárce a
obecné soudy
46. Ústavní soud rozhodl k návrhu II. senátu Ústavního soudu o zrušení
celého napadeného ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Z tohoto
pohledu zdůrazňuje, že výše uvedené důvody zrušení nijak nezpochybňují
ústavnost samotné možnosti uplatnění popěrné žaloby ve lhůtě šesti
měsíců ode dne, kdy se manžel dozví, že manželce se narodilo dítě.
Derogační důvody totiž dopadají nikoliv na toto oprávnění, jež nebylo
nijak zpochybňováno ani ze strany stěžovatele, nýbrž na vyloučení
možnosti uplatnění této žaloby po uplynutí uvedené lhůty. Přesto však
Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu pouze ve slovech "do šesti měsíců",
tedy v rozsahu, v jakém se zrušení napadeného ustanovení dožadoval
stěžovatel.
47. Uvedeným postupem by totiž Ústavní soud vytvořil novou právní
normu, která by umožňovala podání popěrné žaloby bez ohledu na dotčená
práva a chráněné zájmy jiných osob, než je právní otec dítěte, jenž své
otcovství hodlá popřít, vymezené v bodu 29 tohoto nálezu. Derogační
nález by tak sice odstranil porušení základních práv právního otce,
zároveň by však založil jiné porušení základních práv a chráněných
zájmů dalších dotčených osob.
48. Jak Ústavní soud uvedl výše, stanovení určité lhůty pro podání
návrhu na popření otcovství není samo o sobě protiústavní; vymezení
této lhůty a podmínek jejího běhu však musí vyváženým způsobem
respektovat všechna dotčená práva a chráněné zájmy.
49. Je možné uvažovat o tom, že po určitou dobu by měl právní otec,
jehož otcovství bylo založeno zákonnou domněnkou, mít možnost podat
návrh na popření otcovství bez ohledu na další okolnosti (základní
práva a chráněné zájmy vymezené v bodu 29 tohoto nálezu), tak jako tomu
je nyní. V takovém případě je však lhůtu 6 měsíců třeba považovat za
nepřiměřeně krátkou, stejně jako určení počátku jejího běhu ke dni, kdy
se manžel matky o narození dítěte dozvěděl (§ 57 odst. 1 zákona o
rodině), jak vyplývá z důvodů, rozvedených výše v bodu 44. Například ve
Slovenské republice byla původní 6 měsíční popěrná lhůta nahrazena
lhůtou tříletou.
50. Ani po uplynutí takto konstruované popěrné lhůty však nelze možnost
popírat otcovství dítěte osobám, které na tom mohou mít důvodný zájem
(vymezené v bodu 29 tohoto nálezu), spočívající zejména v ochraně
jejich základních práv, zcela uzavřít. V současné době umožňuje § 62
zákona o rodině podat návrh na popření otcovství bez ohledu na běh času
pouze nejvyššímu státnímu zástupci, avšak pouze s ohledem na zájem
dítěte. Jak však bylo uvedeno výše v bodech 40 a 41 tohoto nálezu,
tento návrh nelze považovat za dostatečný prostředek ochrany práv ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a je otázkou, jaké má v právním řádu
demokratického právního státu opodstatnění. V té souvislosti není bez
zajímavosti, že poprvé se tento právní prostředek objevil v právním
řádu platném na území dnešní České republiky v rámci tzv. rasového
zákonodárství (§ 2 odst. 3 vládního nařízení č. 180/1941 Sb., kterým se
vydávají některé předpisy o sporech o rodový nebo pokrevní původ).
51. K zajištění ochrany základních práv a chráněných zájmů, uvedených v
bodu 29 tohoto nálezu, je tedy nutné upravit zvláštním způsobem návrh
na popření otcovství, který bude možné podat v zájmu ochrany těchto
práv a chráněných zájmů dotčenými osobami, a to včetně právního otce
dítěte, jemuž zvláštní lhůta pro návrh, o kterém hovoří výše bod 49,
již uplynula. Při konstruování přípustnosti takového návrhu bude nutno
přihlédnout zejména k tomu, zda se právní otec dítěte mohl dozvědět o
skutečnostech, které by jeho otcovství zpochybňovaly, zda i se znalostí
těchto skutečností podnikl právní kroky k popření svého otcovství a zda
popření jeho otcovství nebrání - v konkrétním případě, nikoliv paušálně
- jiné chráněné zájmy, zejména zájem dítěte, jemuž čl. 3 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte přiznává privilegované - nikoliv však absolutní -
postavení. Zákonodárce by tedy měl při stanovení nové lhůty dopadající
i na ostatní domněnky otcovství a ostatní oprávněné subjekty
přihlédnout k zájmům všech dotčených účastníků řízení se zvláštním
důrazem na zájem dítěte a stabilitu ustálených rodinných vztahů a
potřebu rodinného zázemí pro výchovu dítěte. Pokud zákonodárce upraví
možnost prolomení i nově stanovené přiměřeně delší lhůty ve zcela
zvláštních a odůvodněných případech, které dosavadní úprava svěřuje
výlučně do diskreční pravomoci nejvyššího státního zástupce, musí
současně zřetelně stanovit nejen podmínky pro takové prolomení lhůty,
ale i zřetelné meze v zájmu ochrany práv dítěte i matky. Pro oblast
dokazování v oblasti paternitních sporů pak bude potřeba upravit
procesní předpis o prostředky umožňující pořizování znaleckých posudků
z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky, provedené metodou vyšetření
polymorfismů DNA za obligatorní účasti domnělého otce, dítěte a matky.
52. Poněvadž se tedy derogační důvody nevztahují k možnosti uplatnění
popěrné žaloby ve lhůtě stanovené napadeným ustanovením, ale až k
vyloučení jejího pozdějšího uplatnění, a s ohledem na nezbytnost
vytvoření dostatečného časového prostoru pro komplexní posouzení a
přijetí nové právní úpravy, rozhodl Ústavní soud podle § 70 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že uvedené ustanovení se zrušuje dnem
31. prosince 2011.
53. Závěrem Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona nebo
jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, se nepromítá pouze do roviny platnosti právního
předpisu, nýbrž i do roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná
neomezuje ochranu základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich
porušení spočívá v aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení
takovéto právní normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí
právních závěrů Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní
normy orgány veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní
judikatury Ústavního soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona
na návrh obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že
dospěje k závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem; srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.).
V takovém případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen,
ale zda je právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a
posouzení otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí
soudu ve věci samé. Ústavní soud tak nerozhoduje o zrušení již
zrušeného zákona, nýbrž o jeho aplikovatelnosti, přičemž důsledkem
akademického výroku o rozporu s ústavním pořádkem je neaplikovatelnost
předmětného zákonného ustanovení, je-li v rozporu s ústavním pořádkem
nejen zákonné ustanovení, tj. legislativní prostředek, nýbrž i jeho
účel, resp. vymezení podmínek, za jejichž splnění zákonodárcem
zamyšleného účelu lze dosáhnout ústavně konformním postupem, tj. přímou
aplikací ústavního pořádku srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 35/08 ze dne 7.
4. 2009 (151/2009 Sb.).
54. Na uvedené právní závěry navázal Ústavní soud i v daném případě.
Případný důsledek spočívající v neaplikovatelnosti zákona nelze omezit
pouze na řízení o návrhu obecného soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy,
nýbrž se vztahuje i na ostatní případy, v nichž Ústavní soud konstatuje
nesoulad zákona s ústavním pořádkem a příslušný derogační důvod dopadá
z hlediska základních práv a svobod na právní postavení jednotlivce. V
dané věci se navíc jedná o stěžovatele, který podáním návrhu na zrušení
zákona spolu s ústavní stížnosti sledoval právě ochranu svého
základního práva. Ústavní soud tedy konstatuje, že stanovení pozdějšího
dne zrušení napadeného ustanovení zákona nemůže vést k závěru, že
obecné soudy musejí uvedené ustanovení aplikovat v rozsahu, na který
dopadá derogační důvod, pokud by v důsledku takovéto aplikace mohlo
dojít k zásahu do základního práva nebo svobody účastníka řízení.
55. Ve vztahu k § 57 odst. 1 zákona o rodině to tedy znamená, že v
případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první
domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické
otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání popěrné žaloby,
obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit
předmětnou žalobu i když bude podána po jejím uplynutí. Neaplikace této
lhůty ale neznamená časovou neomezenost podání žaloby. Ústavní soud
totiž neshledal protiústavnost v samotné existenci lhůty, nýbrž ve
vyloučení možnosti právně relevantním způsobem zpochybnit právní
otcovství. Pokud obecné soudy budou rozhodovat o předmětné žalobě,
budou muset při svém rozhodování nejen posoudit otázku otcovství, nýbrž
i otázku dotčených práv a chráněných zájmů vymezených výše v bodu 29
nálezu. Až do doby, než zákonodárce nově rozhodne o vymezení lhůty pro
popření otcovství, to tedy znamená rovněž posoudit, zda žaloba s
ohledem na časový prostor od zjištění relevantních skutečností pro
zpochybnění otcovství obstojí z hlediska přiměřenosti zásahu do práv a
chráněných zájmů jiných osob.
Předseda Ústavního soudu:
Pavel Rychetský v. r.
*Pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález
č. 33, str. 399
