ve věci návrhu na zrušení § 31 odst. 4 zákona 82/1998 Sb.


Published: 2007

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$20 per month, or Get a Day Pass for only USD$4.99.
84/2007 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Plénum Ústavního soudu dne 6. února 2007 ve složení Stanislav Balík,

František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer,

Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil,

Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a

Michaela Židlická, rozhodlo ve věci návrhu Okresního soudu v Ostravě na

zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.

358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění

nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



Ústavnímu soudu byl dne 26. dubna 2006 doručen návrh Okresního soudu v

Ostravě na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu

návrhu věty třetí) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o

notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění nálezu Ústavního

soudu č. 234/2002 Sb.



Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí

rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 109 odst. 1

písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že ustanovení § 31 odst. 4 věty

druhé zákona č. 82/1998 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 85 C

446/2004 použito, je v rozporu s čl. 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“).



V uvedené věci sp. zn. 85 C 446/2004 je Okresním soudem v Ostravě

rozhodováno o žalobě Ing. M. K., podané dle zákona č. 82/1998 Sb. proti

České republice, o zaplacení přesně označené částky, a to po té, co byl

žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2002, ve

věci vedené pod sp. zn. 3 To 122/2002, zproštěn obžaloby z trestného

činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2

písm. b) tr. zák., když jeho jednání nebylo shledáno trestným činem.

Žalobce v žalobě požaduje i úhradu smluvní odměny obhájci v trestním

řízení, je si přitom vědom, že dle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č.

82/1998 Sb. se výše odměny obhájce určí podle ustanovení zvláštního

předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní

tarif)ve znění pozdějších předpisů), předmětné ustanovení ale považuje

za rozporné s čl. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny.



Reaguje tím na argumentaci žalobce, obecný soud přerušil v dané věci

řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného

zákonného ustanovení. Důvodem tohoto návrhu je tvrzený rozpor mezi

koncepcí náhrady skutečné škody, obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb.,

chápáním pojmu skutečné škody v českém právním řádu (§ 442 odst. 1 obč.

zák.) a nepřiznáním úhrady odpovídající výši smluvní odměny obhájci v

trestním řízení. Ústavněprávním promítnutím tohoto rozporu pak dle

navrhovatele je rozpor ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu

návrhu věty třetí) zákona č. 82/1998 Sb. s čl. 36 odst. 3, čl. 4 a čl.

37 Listiny.



II.



Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení



Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh

Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 19. května 2006 předseda

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. Lubomír Zaorálek

poukazuje na okolnost, že ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

je v podobě, kterou navrhovatel „stížností“ napadá, neplatné, jelikož

celé ustanovení § 31 bylo změněno zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se

mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem a o

změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění pozdějších předpisů. (Ústavní soud na tomto místě toliko

poznamenává, že účastník řízení nesprávně označuje návrh v řízení o

kontrole norem výrazem „stížnost“.) Zákon č. 160/2006 Sb. byl

publikován v částce 55 Sbírky zákonů a nabyl účinnosti dnem vyhlášení,

tj. dne 27. dubna 2006. Pro uvedené se ve vyjádření navrhuje řízení ve

věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 o návrhu Okresního soudu v Ostravě dle

ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

zastavit, neboť byl doručen den před nabytím účinnosti uvedené novely

zákona.



Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České

republiky. Úvodem svého vyjádření ze dne 13. června 2006 jeho předseda

MUDr. Přemysl Sobotka rekapituluje průběh projednávání předmětného

zákona Senátem. Uvádí, že návrh napadeného zákona byl přijat v souladu

s čl. 46 odst. 3 Ústavy, ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.

bylo pak novelizováno zákonem č. 160/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti

dnem 27. dubna 2006, přičemž „úprava týkající se výše odměny za

zastupování nedoznala přijetím novely věcných změn a nyní je součástí

ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, jako

jeho věta třetí“.



Návrh uvedené novely zákona č. 82/1998 Sb. postoupila Poslanecká

sněmovna k projednání Senátu dne 21. února 2006. Po projednání v

ústavněprávním výboru, který svým usnesením ze dne 8. března 2006

doporučil jeho schválení, byl návrh novely zařazen na pořad 10. schůze

Senátu konané v 5. funkčním období. Jednání proběhlo dne 16. března

2006. Po ukončení obecné rozpravy hlasoval Senát o návrhu schválit

návrh novely zákona ve znění postoupeném Senátu Poslaneckou sněmovnou.

Tento návrh byl usnesením Senátu č. 378 ze dne 16. března 2006 přijat.

Ve vyjádření se dále uvádí, že při jednání Senátu vedeném k zákonu o

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

anebo nesprávným úředním postupem, ani při jednání o návrhu jeho

novely, nebyla k ustanovení o nákladech zastoupení vznesena námitka

protiústavnosti. Senát se řídil úvahou, že odměna sjednaná smlouvou o

právním zastoupení mezi advokátem a klientem záleží plně na vůli

smluvních stran a hledisko přiměřenosti její výše nemusí být vždy

hlediskem rozhodným pro uzavření smlouvy. Naproti tomu odměna za

zastupování, určená podle advokátního tarifu, představuje částku, která

odpovídá ekonomicky vynaloženým standardním nákladům za zastupování. Z

těchto důvodu, jak se konstatuje ve vyjádření, Senát předmětné zákonné

ustanovení akceptoval.



Posouzení případného rozporu napadeného ustanovení zákona č. 82/1998

Sb., ve znění pozdějších předpisů, s čl. 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 37

Listiny Senát ponechává plně na úvaze Ústavního soudu.



Ústavní soud dne 26. června 2006 obdržel podání Ing. M. K., žalobce ve

věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 446/2004,

označené jako „vyjádření“ k návrhu Okresního soudu v Ostravě. Vzhledem

ke skutečnosti, že Ing. M. K. není účastníkem ani vedlejším účastníkem

řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (§ 28, § 69 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb.) a nebyl proto o vyjádření se k předmětnému návrhu vyzván,

Ústavní soud v řízení v dané věci k jeho obsahu nepřihlédl.



III.



Upuštění od ústního jednání



Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání

upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k

tomu, že jak navrhovatel v podání ze dne 9. října 2006 tak i účastníci

řízení v přípise předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky ze dne 6. října 2006 a předsedy Senátu Parlamentu České

republiky ze dne 5. října 2006 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od

ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od

jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v

předmětné věci upuštěno.



IV.



Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu



Ústavní soud je při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a

ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz

např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/94, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, sp.

zn. Pl. ÚS 5/01, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, sp. zn. Pl. ÚS 10/03 - Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"),

svazek 2, usn. č. 14; svazek 4, nález č. 83, vyhlášen pod č. 29/1996

Sb.; svazek 24, nález č. 149, vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.; svazek 34,

nález č. 113, vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.; svazek 36, nález č. 9,

vyhlášen pod č. 86/2005 Sb.). Navrhuje-li Okresní soud v Ostravě zrušit

větu druhou ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění

nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., ačkoli celým svým obsahem návrh

směřuje vůči větě třetí předmětného ustanovení, a v závěru svého návrhu

tuto větu třetí ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění

nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., i doslovně cituje, považuje

Ústavní soud vymezení petitu za zřejmý omyl a pokud ve svých úvahách z

něj vybočil, nejde o postup ultra petitum, nýbrž o odstranění zjevného

rozporu mezi obsahem a citací právního předpisu označující petit

návrhu.



Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu

Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., platné ke dni doručení návrhu

Okresního soudu v Ostravě Ústavnímu soudu zní: „Náklady zastoupení jsou

součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za

zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního

předpisu o mimosmluvní odměně.“



Celé ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. bylo s účinností od 27.

dubna 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. zrušeno a nahrazeno tímto zněním:



„(1) Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly

poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného

rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.



(2) Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže

neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních

předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.



(3) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně

vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se

určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní

odměně.



(4) Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v

souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.“



V.



Podmínky aktivní legitimace navrhovatele



Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998

Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci

rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České

národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský

řád), ve znění platném v rozhodné době, byl podán Okresním soudem v

Ostravě dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.



Jak bylo již uvedeno v naraci, v uvedené věci sp. zn. 85 C 446/2004 je

Okresním soudem v Ostravě rozhodováno o žalobě, podané dle zákona č.

82/1998 Sb. proti České republice o zaplacení přesně označené částky, a

to poté, co byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.

března 2002, ve věci vedené pod sp. zn. 3 To 122/2002, zproštěn

obžaloby z trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1

písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., když jeho jednání nebylo shledáno

trestným činem, přičemž žalobce v žalobě požaduje s poukazem na

protiústavnost § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. i úhradu smluvní

odměny obhájci v trestním řízení.



Okresní soud v Ostravě, poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací

činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dospěl k závěru, že

ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu návrhu věty třetí)

zákona č. 82/1998 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 85 C

446/2004 použito, je v rozporu s čl. 36 odst. 3, čl. 4 a čl. 37

Listiny, po přerušení kmenového řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s.

ř. Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem.



Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,

je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož

zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro

posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.



Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze tudíž na

straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní

legitimace pro řízení o kontrole norem.



VI.



Posouzení důvodnosti zastavení řízení dle § 67 zákona č. 182/1993 Sb.



Ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu

č. 234/2002 Sb., bylo s účinností od 27. dubna 2006 zákonem č. 160/2006

Sb. zrušeno a nahrazeno zněním novým.



Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení,

jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení,

jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení

před Ústavním soudem.



K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní

soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01(Sbírka rozhodnutí,

svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). Vycházeje ze

smyslu a účelu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., konstatoval, že

změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod

zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení

ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná. Uvedený právní názor byl

následně potvrzen řadou dalších nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS

38/04, sp. zn. Pl. ÚS 43/04, sp. zn. Pl. ÚS 5/05 - vyhlášeny pod č.

409/2006 Sb., pod č. 354/2005 Sb. a pod č. 303/2006 Sb.).



Od uvedené je ale odlišná situace, v níž nedochází ke změně, nýbrž ke

zrušení napadeného ustanovení a jeho nahrazení ustanovením (příp.

právním předpisem) novým, a to i v případě jejich identického znění.

Jelikož normativní existence právního předpisu (platnost) je utvářena

jednotou normotvůrcovy vůle a jejího projevu (publikací předpisu), není

u dvou obsahově identických a v čase po sobě následujících právních

předpisů dána i jejich identita normativní (identita platnosti).

Vycházeje z tohoto právního názoru, Ústavní soud ustanovení § 67 odst.

1 zákona č. 182/1993 Sb. v obdobných případech i aplikoval (viz např.

usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/04 - nepublikováno).



Podmínkou podání návrhu dle 95 odst. 2 Ústavy, § 64 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 109 odst. 1 písm. c) o.

s. ř., je aplikace ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho

ustanovení, obecným soudem v konkrétním řízení (viz nálezy sp. zn. Pl.

ÚS 5/05 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 75/04( vyhlášen pod č. 452/2006

Sb.)). Z uvedené podmínky pro rozhodovanou věc vyplývá otázka, je-li

pro její posouzení relevantní znění zákona č. 82/1998 Sb. před nabytím

účinnosti jeho novely, provedené zákonem č. 160/2006 Sb., anebo po něm.



Zákon č. 160/2006 Sb. neobsahuje na danou věc dopadající

intertemporální ustanovení. Časový střet předchozí a nové dikce

ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. lze proto vyřešit jednak

analogickou aplikací intertemporálních ustanovení zákona č. 82/1998

Sb., a jednak použitím obecných pravidel intertemporality.



Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se

vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne

jeho účinnosti, a na škodu způsobenou ode dne jeho účinnosti nesprávným

úředním postupem, přičemž odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími,

která byla vydána přede dnem jeho účinnosti, a za škodu způsobenou

přede dnem jeho účinnosti nesprávným úředním postupem se řídí

dosavadními předpisy (zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním

postupem.). Analogickým použitím uvedeného ustanovení pro posuzovanou

věc plyne závěr, dle něhož je pro rozhodování kmenové věci obecným

soudem relevantní zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou

provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.



V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za

situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle

předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle

Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03,

sp. zn. II. ÚS 37/04, sp. zn. I. ÚS 287/04, sp. zn. I. ÚS 344/04, sp.

zn. IV. ÚS 178/04 Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nálezy č. 134 a 135;

svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191; svazek 36, nález č. 18), který

„šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na

legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená

porušení čl. 4 odst. 4 Listiny“, je proto „ve svém důsledku výkladem

retroaktivním“. Z uvedeného plyne stejné konstatování, jaké vyplývá i z

analogického použití přechodných ustanovení, obsažených v § 36 zákona

č. 82/1998 Sb.



Vycházeje z takto vyložených důvodů, bylo by možno dospět k závěru o

naplnění podmínek zastavení předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., avšak teprve po zvážení právního názoru plynoucího z

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č.

5, vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.).



Dle právního názoru obsaženého v uvedeném nálezu Ústavního soudu, na

který se odkazuje i v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ( vyhlášen

pod č. 280/2006 Sb.), dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že

zákon,jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době

platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný

zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc

Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Odmítnutí poskytnout obecnému

soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného

zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace

umělého právního vakua, rozhodnutí obecného soudu samotného o

protiústavnosti aplikovaných ustanovení pak kvalifikoval jako postup v

rozporu s Ústavou, a to v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního

soudnictví (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2 Ústavy).



Obdobně, a to explicitní úpravou obsaženou v čl. 140 odst. 4, odst. 7,

připouští Ústava Rakouské republiky možnost akademického výroku

Ústavního soudu o protiústavnosti již zrušeného zákona, nicméně možnost

„nového“ posouzení předchozích skutkových jednání předpokládá toliko u

případů, jež zavdaly podnět k řízení o kontrole norem, která vyústila

do výroku o protiústavnosti již neplatného zákona. Ostatně, analogicky

ve své judikatuře postupuje i Ústavní soud České republiky v případech

konkrétní kontroly norem, jejichž výsledkem je derogační nález (viz

nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, sp. zn. I. ÚS 738/2000, sp. zn. IV. ÚS

582/02, sp. zn. III. ÚS 569/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy

č. 179 a č. 180; svazek 32, nález č. 30; svazek 33, nález č. 87).



Ilustrací uvedené situace je ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., dle

něhož v případech, ve kterých rozsudek pouze deklaruje práva a

povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a

povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla.

Bude-li obecný soud tudíž v rámci řízení o tzv. určovací žalobě

posuzovat vznik určitého soukromoprávního vztahu v roce 1947, bude

přitom aplikovat relevantní ustanovení obecného zákoníku občanského.

Jevila-li by se mu tato ustanovení z pohledu stávajícího ústavního

pořádku rozporná, pak ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 by

přerušil řízení a postupoval dlečl. 95 odst. 2 Ústavy. Vyhověl-li by

poté Ústavní soud, předpokládejme akademickým výrokem, návrhu obecného

soudu na kontrolu norem, pak by takovýto postup nutně nesl znaky pravé

retroaktivity (k pojmu pravé retroaktivity viz E. Tilsch, Občanské

právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75-78; A. Procházka, Základy práva

intertemporálního, Brno 1928, s. 111; A. Procházka, Retroaktivita

zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800; L.

Tichý, K časové působnosti novely občanského zákoníku, Právník, č. 12,

1984, s. 1104; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález sp. zn.

Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č.

63/1997 Sb.).



Aplikace postupu založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy

obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeného nálezem sp. zn.

Pl. ÚS 42/03, otevírá prostor pro posuzování dřívějších právních

jednání (případně právních událostí) dle pozdější, avšak již ústavně

konformní právní úpravy, vykazuje proto znaky pravé retroaktivity.

Nutno tudíž zodpovědět otázku, je-li takový postup rozporný s principem

právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) anebo tomu tak není.



Základní právo, resp. svoboda, je obsahem vztahu mezi jeho subjektem

(nositelem), kterým je člověk (fyzická osoba a derivativně i právnická

osoba), a adresátem, kterým je veřejná moc. Výjimkou z této obecné

konstrukce představují případy horizontálního působení základních práv,

případy, v nichž adresátem základních práv (svobod) není veřejná moc,

nýbrž subjekty soukromého práva.



V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 Ústavní soud zformuloval hlediska, jež

vylučují zákaz pravé retroaktivity, tj. hlediska, jejichž splnění

zakládá její akceptovatelnost: „Z principu ochrany důvěry občanů v

právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout

na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní

jistoty, resp. nabytých práv. Příkladem takového zpětného působení je

situace, v níž za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době

spáchání skutku a v době rozhodování o něm, se skutek posuzuje dle

právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější (čl. 40 odst. 6 věta

druhá Listiny základních práv a svobod).“



Uvedená teze z pohledu členění základních práv a svobod s ohledem na

jejich možné adresáty dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem

veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti

již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně

konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci

nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah

do právní jistoty, resp. nabytých práv.



Situace odlišná nastává v případech horizontálního působení základních

práv a svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno

vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní jistoty, resp.

nabytých práv, neomezená aplikace postupu založeného interpretací čl.

95 odst. 2 Ústavy obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000,

potvrzeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03, by tudíž u nich založila

pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu (čl. 1

odst. 1 Ústavy). Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti

právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení

základních práv a svobod by bylo lze akceptovat ochranu hodnot, jež

spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2,

hodnot, podmínky ochrany kterých, a to i za cenu prolomení zákazu pravé

retroaktivity, obsahuje slavná „Radbruchova formule“: „Konflikt mezi

spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní

právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je

obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi

pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že

zákon musí jako ,nenáležité právo‘ spravedlnosti ustoupit.“ (G.

Radbruch, Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. 1946.

Opětovně publikováno in: G. Radbruch, Rechtsphilosophie.

Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. L. Paulson, 2. Aufl., Heidelberg

2003, s. 216.)



Ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění

nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., upravuje právní vztah, ve

kterém adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti (čl. 36 odst. 3 a 4 a

čl. 37 Listiny) je veřejná moc a nikoli subjekt soukromého práva.



Pro uvedené okolnosti jsou v rozhodované věci splněny podmínky pro

řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve smyslu

právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech sp. zn. Pl. ÚS

33/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a není tudíž dán důvod zastavení

předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.



VII.



Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem



Smyslem a účelem ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, je zajištění úhrady nákladů řízení, vynaložených

poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu

nesprávného úředního postupu. Jinými slovy, smyslem a účelem daného

zákonného ustanovení je zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené

nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3

a 4 Listiny) i úhrady nákladů řízení, směřujícího k jejich zrušení,

změně anebo nápravě. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem

odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím

nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání

orgánů veřejné moci, a to náklady řízení vedoucího k jeho reparaci,

nesl poškozený sám.



Námitka protiústavnosti věty třetí odstavce čtvrtého předmětného

ustanovení směřuje vůči výši odměny za zastoupení, jako součásti

nákladů zastoupení a jejímu určení dle zvláštního předpisu o

mimosmluvní odměně, tj. vůči skutečnosti, že náhrada nákladů zastoupení

dle napadeného ustanovení věty třetí odstavce 4 § 31 zákona č. 82/1998

Sb., ve znění platném v rozhodné době, není založena na zásadě náhrady

„skutečné škody“. Takto chápaná škoda by pak mohla být dána výší

smluvní odměny za zastoupení.



K problematice náhrady nákladů zastoupení vynaložených poškozeným na

zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného

úředního postupu se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01

(Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 53, vyhlášen pod č. 234/2002

Sb.). V návaznosti na zrušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998

Sb. v kontextu předmětné věci je relevantní v daném nálezu vyjádřený

závěr, dle něhož nutno za ústavně konformní i v souvislosti s náhradou

škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

považovat přiznání náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů.



Výši odměny za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů

řízení dle § 151 odst. 2 o. s. ř. určí soud podle sazeb stanovených

paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem

(vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše

odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování

o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška

Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb(advokátní tarif), ve

znění pozdějších předpisů), a toliko v případech přiznání náhrady

nákladů řízení podle § 147 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti

případu, určí soud výši této náhrady dle ustanovení zvláštního právního

předpisu o mimosmluvní odměně (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění

pozdějších předpisů). Zákonná úprava náhrady nákladů řízení podle

procesních předpisů, jak byla Ústavním soudem již ústavně aprobována, v

žádné alternativě tudíž neobsahuje náhradu ve výši smluvní odměny za

zastoupení.



Účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající

v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného

rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně

vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty

považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o

mimosmluvní odměně.



Pro uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 31

odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o

notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění nálezu Ústavního

soudu č. 234/2002 Sb., není v rozporu s čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 37

Listiny, pročež návrh Okresního soudu v Ostravě na jeho zrušení zamítl

[§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.

Related Laws