84/2007 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Plénum Ústavního soudu dne 6. února 2007 ve složení Stanislav Balík,
František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer,
Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil,
Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a
Michaela Židlická, rozhodlo ve věci návrhu Okresního soudu v Ostravě na
zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb.,
takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 26. dubna 2006 doručen návrh Okresního soudu v
Ostravě na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu
návrhu věty třetí) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění nálezu Ústavního
soudu č. 234/2002 Sb.
Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí
rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 109 odst. 1
písm. c) o. s. ř. dospěl k závěru, že ustanovení § 31 odst. 4 věty
druhé zákona č. 82/1998 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 85 C
446/2004 použito, je v rozporu s čl. 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
V uvedené věci sp. zn. 85 C 446/2004 je Okresním soudem v Ostravě
rozhodováno o žalobě Ing. M. K., podané dle zákona č. 82/1998 Sb. proti
České republice, o zaplacení přesně označené částky, a to po té, co byl
žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2002, ve
věci vedené pod sp. zn. 3 To 122/2002, zproštěn obžaloby z trestného
činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. b) tr. zák., když jeho jednání nebylo shledáno trestným činem.
Žalobce v žalobě požaduje i úhradu smluvní odměny obhájci v trestním
řízení, je si přitom vědom, že dle ustanovení § 31 odst. 4 zákona č.
82/1998 Sb. se výše odměny obhájce určí podle ustanovení zvláštního
předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)ve znění pozdějších předpisů), předmětné ustanovení ale považuje
za rozporné s čl. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny.
Reaguje tím na argumentaci žalobce, obecný soud přerušil v dané věci
řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení předmětného
zákonného ustanovení. Důvodem tohoto návrhu je tvrzený rozpor mezi
koncepcí náhrady skutečné škody, obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb.,
chápáním pojmu skutečné škody v českém právním řádu (§ 442 odst. 1 obč.
zák.) a nepřiznáním úhrady odpovídající výši smluvní odměny obhájci v
trestním řízení. Ústavněprávním promítnutím tohoto rozporu pak dle
navrhovatele je rozpor ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu
návrhu věty třetí) zákona č. 82/1998 Sb. s čl. 36 odst. 3, čl. 4 a čl.
37 Listiny.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh
Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 19. května 2006 předseda
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. Lubomír Zaorálek
poukazuje na okolnost, že ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
je v podobě, kterou navrhovatel „stížností“ napadá, neplatné, jelikož
celé ustanovení § 31 bylo změněno zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se
mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem a o
změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů. (Ústavní soud na tomto místě toliko
poznamenává, že účastník řízení nesprávně označuje návrh v řízení o
kontrole norem výrazem „stížnost“.) Zákon č. 160/2006 Sb. byl
publikován v částce 55 Sbírky zákonů a nabyl účinnosti dnem vyhlášení,
tj. dne 27. dubna 2006. Pro uvedené se ve vyjádření navrhuje řízení ve
věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 o návrhu Okresního soudu v Ostravě dle
ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zastavit, neboť byl doručen den před nabytím účinnosti uvedené novely
zákona.
Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České
republiky. Úvodem svého vyjádření ze dne 13. června 2006 jeho předseda
MUDr. Přemysl Sobotka rekapituluje průběh projednávání předmětného
zákona Senátem. Uvádí, že návrh napadeného zákona byl přijat v souladu
s čl. 46 odst. 3 Ústavy, ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
bylo pak novelizováno zákonem č. 160/2006 Sb., jenž nabyl účinnosti
dnem 27. dubna 2006, přičemž „úprava týkající se výše odměny za
zastupování nedoznala přijetím novely věcných změn a nyní je součástí
ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, jako
jeho věta třetí“.
Návrh uvedené novely zákona č. 82/1998 Sb. postoupila Poslanecká
sněmovna k projednání Senátu dne 21. února 2006. Po projednání v
ústavněprávním výboru, který svým usnesením ze dne 8. března 2006
doporučil jeho schválení, byl návrh novely zařazen na pořad 10. schůze
Senátu konané v 5. funkčním období. Jednání proběhlo dne 16. března
2006. Po ukončení obecné rozpravy hlasoval Senát o návrhu schválit
návrh novely zákona ve znění postoupeném Senátu Poslaneckou sněmovnou.
Tento návrh byl usnesením Senátu č. 378 ze dne 16. března 2006 přijat.
Ve vyjádření se dále uvádí, že při jednání Senátu vedeném k zákonu o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
anebo nesprávným úředním postupem, ani při jednání o návrhu jeho
novely, nebyla k ustanovení o nákladech zastoupení vznesena námitka
protiústavnosti. Senát se řídil úvahou, že odměna sjednaná smlouvou o
právním zastoupení mezi advokátem a klientem záleží plně na vůli
smluvních stran a hledisko přiměřenosti její výše nemusí být vždy
hlediskem rozhodným pro uzavření smlouvy. Naproti tomu odměna za
zastupování, určená podle advokátního tarifu, představuje částku, která
odpovídá ekonomicky vynaloženým standardním nákladům za zastupování. Z
těchto důvodu, jak se konstatuje ve vyjádření, Senát předmětné zákonné
ustanovení akceptoval.
Posouzení případného rozporu napadeného ustanovení zákona č. 82/1998
Sb., ve znění pozdějších předpisů, s čl. 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 37
Listiny Senát ponechává plně na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud dne 26. června 2006 obdržel podání Ing. M. K., žalobce ve
věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 446/2004,
označené jako „vyjádření“ k návrhu Okresního soudu v Ostravě. Vzhledem
ke skutečnosti, že Ing. M. K. není účastníkem ani vedlejším účastníkem
řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (§ 28, § 69 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb.) a nebyl proto o vyjádření se k předmětnému návrhu vyzván,
Ústavní soud v řízení v dané věci k jeho obsahu nepřihlédl.
III.
Upuštění od ústního jednání
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k
tomu, že jak navrhovatel v podání ze dne 9. října 2006 tak i účastníci
řízení v přípise předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky ze dne 6. října 2006 a předsedy Senátu Parlamentu České
republiky ze dne 5. října 2006 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od
ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od
jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v
předmětné věci upuštěno.
IV.
Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
Ústavní soud je při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a
ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz
např. rozhodnutí ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/94, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, sp.
zn. Pl. ÚS 5/01, sp. zn. Pl. ÚS 7/03, sp. zn. Pl. ÚS 10/03 - Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"),
svazek 2, usn. č. 14; svazek 4, nález č. 83, vyhlášen pod č. 29/1996
Sb.; svazek 24, nález č. 149, vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.; svazek 34,
nález č. 113, vyhlášen pod č. 512/2004 Sb.; svazek 36, nález č. 9,
vyhlášen pod č. 86/2005 Sb.). Navrhuje-li Okresní soud v Ostravě zrušit
větu druhou ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., ačkoli celým svým obsahem návrh
směřuje vůči větě třetí předmětného ustanovení, a v závěru svého návrhu
tuto větu třetí ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., i doslovně cituje, považuje
Ústavní soud vymezení petitu za zřejmý omyl a pokud ve svých úvahách z
něj vybočil, nejde o postup ultra petitum, nýbrž o odstranění zjevného
rozporu mezi obsahem a citací právního předpisu označující petit
návrhu.
Ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu
Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., platné ke dni doručení návrhu
Okresního soudu v Ostravě Ústavnímu soudu zní: „Náklady zastoupení jsou
součástí nákladů řízení. Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za
zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního
předpisu o mimosmluvní odměně.“
Celé ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. bylo s účinností od 27.
dubna 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. zrušeno a nahrazeno tímto zněním:
„(1) Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly
poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného
rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.
(2) Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže
neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních
předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.
(3) Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně
vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se
určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní
odměně.
(4) Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v
souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.“
V.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění platném v rozhodné době, byl podán Okresním soudem v
Ostravě dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Jak bylo již uvedeno v naraci, v uvedené věci sp. zn. 85 C 446/2004 je
Okresním soudem v Ostravě rozhodováno o žalobě, podané dle zákona č.
82/1998 Sb. proti České republice o zaplacení přesně označené částky, a
to poté, co byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
března 2002, ve věci vedené pod sp. zn. 3 To 122/2002, zproštěn
obžaloby z trestného činu útoku na veřejného činitele dle § 155 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., když jeho jednání nebylo shledáno
trestným činem, přičemž žalobce v žalobě požaduje s poukazem na
protiústavnost § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. i úhradu smluvní
odměny obhájci v trestním řízení.
Okresní soud v Ostravě, poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací
činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dospěl k závěru, že
ustanovení § 31 odst. 4 věty druhé (dle obsahu návrhu věty třetí)
zákona č. 82/1998 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 85 C
446/2004 použito, je v rozporu s čl. 36 odst. 3, čl. 4 a čl. 37
Listiny, po přerušení kmenového řízení dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem.
Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož
zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro
posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.
Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze tudíž na
straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní
legitimace pro řízení o kontrole norem.
VI.
Posouzení důvodnosti zastavení řízení dle § 67 zákona č. 182/1993 Sb.
Ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu
č. 234/2002 Sb., bylo s účinností od 27. dubna 2006 zákonem č. 160/2006
Sb. zrušeno a nahrazeno zněním novým.
Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení,
jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení,
jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení
před Ústavním soudem.
K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní
soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01(Sbírka rozhodnutí,
svazek 24, nález č. 164, vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.). Vycházeje ze
smyslu a účelu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., konstatoval, že
změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod
zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení
ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná. Uvedený právní názor byl
následně potvrzen řadou dalších nálezů Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS
38/04, sp. zn. Pl. ÚS 43/04, sp. zn. Pl. ÚS 5/05 - vyhlášeny pod č.
409/2006 Sb., pod č. 354/2005 Sb. a pod č. 303/2006 Sb.).
Od uvedené je ale odlišná situace, v níž nedochází ke změně, nýbrž ke
zrušení napadeného ustanovení a jeho nahrazení ustanovením (příp.
právním předpisem) novým, a to i v případě jejich identického znění.
Jelikož normativní existence právního předpisu (platnost) je utvářena
jednotou normotvůrcovy vůle a jejího projevu (publikací předpisu), není
u dvou obsahově identických a v čase po sobě následujících právních
předpisů dána i jejich identita normativní (identita platnosti).
Vycházeje z tohoto právního názoru, Ústavní soud ustanovení § 67 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb. v obdobných případech i aplikoval (viz např.
usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/04 - nepublikováno).
Podmínkou podání návrhu dle 95 odst. 2 Ústavy, § 64 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 109 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., je aplikace ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho
ustanovení, obecným soudem v konkrétním řízení (viz nálezy sp. zn. Pl.
ÚS 5/05 (viz výše), sp. zn. Pl. ÚS 75/04( vyhlášen pod č. 452/2006
Sb.)). Z uvedené podmínky pro rozhodovanou věc vyplývá otázka, je-li
pro její posouzení relevantní znění zákona č. 82/1998 Sb. před nabytím
účinnosti jeho novely, provedené zákonem č. 160/2006 Sb., anebo po něm.
Zákon č. 160/2006 Sb. neobsahuje na danou věc dopadající
intertemporální ustanovení. Časový střet předchozí a nové dikce
ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. lze proto vyřešit jednak
analogickou aplikací intertemporálních ustanovení zákona č. 82/1998
Sb., a jednak použitím obecných pravidel intertemporality.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost podle tohoto zákona se
vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne
jeho účinnosti, a na škodu způsobenou ode dne jeho účinnosti nesprávným
úředním postupem, přičemž odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími,
která byla vydána přede dnem jeho účinnosti, a za škodu způsobenou
přede dnem jeho účinnosti nesprávným úředním postupem se řídí
dosavadními předpisy (zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem.). Analogickým použitím uvedeného ustanovení pro posuzovanou
věc plyne závěr, dle něhož je pro rozhodování kmenové věci obecným
soudem relevantní zákon č. 82/1998 Sb., ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.
V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za
situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle
předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle
Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad (sp. zn. II. ÚS 444/03,
sp. zn. II. ÚS 37/04, sp. zn. I. ÚS 287/04, sp. zn. I. ÚS 344/04, sp.
zn. IV. ÚS 178/04 Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nálezy č. 134 a 135;
svazek 35, nálezy č. 174 a č. 191; svazek 36, nález č. 18), který
„šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na
legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená
porušení čl. 4 odst. 4 Listiny“, je proto „ve svém důsledku výkladem
retroaktivním“. Z uvedeného plyne stejné konstatování, jaké vyplývá i z
analogického použití přechodných ustanovení, obsažených v § 36 zákona
č. 82/1998 Sb.
Vycházeje z takto vyložených důvodů, bylo by možno dospět k závěru o
naplnění podmínek zastavení předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., avšak teprve po zvážení právního názoru plynoucího z
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 21, nález č.
5, vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.).
Dle právního názoru obsaženého v uvedeném nálezu Ústavního soudu, na
který se odkazuje i v odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/03 ( vyhlášen
pod č. 280/2006 Sb.), dojde-li soudce obecného soudu k závěru, že
zákon,jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době
platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný
zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc
Ústavnímu soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy). Odmítnutí poskytnout obecnému
soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného
zákona pomoc Ústavní soud považoval za důvod vzniku neřešitelné situace
umělého právního vakua, rozhodnutí obecného soudu samotného o
protiústavnosti aplikovaných ustanovení pak kvalifikoval jako postup v
rozporu s Ústavou, a to v rozporu se zásadou koncentrovaného ústavního
soudnictví (čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2 Ústavy).
Obdobně, a to explicitní úpravou obsaženou v čl. 140 odst. 4, odst. 7,
připouští Ústava Rakouské republiky možnost akademického výroku
Ústavního soudu o protiústavnosti již zrušeného zákona, nicméně možnost
„nového“ posouzení předchozích skutkových jednání předpokládá toliko u
případů, jež zavdaly podnět k řízení o kontrole norem, která vyústila
do výroku o protiústavnosti již neplatného zákona. Ostatně, analogicky
ve své judikatuře postupuje i Ústavní soud České republiky v případech
konkrétní kontroly norem, jejichž výsledkem je derogační nález (viz
nálezy sp. zn. I. ÚS 102/2000, sp. zn. I. ÚS 738/2000, sp. zn. IV. ÚS
582/02, sp. zn. III. ÚS 569/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nálezy
č. 179 a č. 180; svazek 32, nález č. 30; svazek 33, nález č. 87).
Ilustrací uvedené situace je ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., dle
něhož v případech, ve kterých rozsudek pouze deklaruje práva a
povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla.
Bude-li obecný soud tudíž v rámci řízení o tzv. určovací žalobě
posuzovat vznik určitého soukromoprávního vztahu v roce 1947, bude
přitom aplikovat relevantní ustanovení obecného zákoníku občanského.
Jevila-li by se mu tato ustanovení z pohledu stávajícího ústavního
pořádku rozporná, pak ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 by
přerušil řízení a postupoval dlečl. 95 odst. 2 Ústavy. Vyhověl-li by
poté Ústavní soud, předpokládejme akademickým výrokem, návrhu obecného
soudu na kontrolu norem, pak by takovýto postup nutně nesl znaky pravé
retroaktivity (k pojmu pravé retroaktivity viz E. Tilsch, Občanské
právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75-78; A. Procházka, Základy práva
intertemporálního, Brno 1928, s. 111; A. Procházka, Retroaktivita
zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno 1934, s. 800; L.
Tichý, K časové působnosti novely občanského zákoníku, Právník, č. 12,
1984, s. 1104; z judikatury Ústavního soudu pak zejména nález sp. zn.
Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č.
63/1997 Sb.).
Aplikace postupu založeného interpretací čl. 95 odst. 2 Ústavy
obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, potvrzeného nálezem sp. zn.
Pl. ÚS 42/03, otevírá prostor pro posuzování dřívějších právních
jednání (případně právních událostí) dle pozdější, avšak již ústavně
konformní právní úpravy, vykazuje proto znaky pravé retroaktivity.
Nutno tudíž zodpovědět otázku, je-li takový postup rozporný s principem
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) anebo tomu tak není.
Základní právo, resp. svoboda, je obsahem vztahu mezi jeho subjektem
(nositelem), kterým je člověk (fyzická osoba a derivativně i právnická
osoba), a adresátem, kterým je veřejná moc. Výjimkou z této obecné
konstrukce představují případy horizontálního působení základních práv,
případy, v nichž adresátem základních práv (svobod) není veřejná moc,
nýbrž subjekty soukromého práva.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 Ústavní soud zformuloval hlediska, jež
vylučují zákaz pravé retroaktivity, tj. hlediska, jejichž splnění
zakládá její akceptovatelnost: „Z principu ochrany důvěry občanů v
právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout
na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní
jistoty, resp. nabytých práv. Příkladem takového zpětného působení je
situace, v níž za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době
spáchání skutku a v době rozhodování o něm, se skutek posuzuje dle
právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější (čl. 40 odst. 6 věta
druhá Listiny základních práv a svobod).“
Uvedená teze z pohledu členění základních práv a svobod s ohledem na
jejich možné adresáty dopadá na případy, ve kterých je tímto adresátem
veřejná moc. Pravá retroaktivita v případě vyslovení protiústavnosti
již zrušeného zákona a posouzení předchozích skutkových jednání ústavně
konformní právní úpravou s účinky ex tunc na straně veřejné moci
nezakládá porušení principu ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah
do právní jistoty, resp. nabytých práv.
Situace odlišná nastává v případech horizontálního působení základních
práv a svobod. Na tyto případy ve vztahu k třetím osobám nutno
vztáhnout principy ochrany důvěry občanů v právo, právní jistoty, resp.
nabytých práv, neomezená aplikace postupu založeného interpretací čl.
95 odst. 2 Ústavy obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000,
potvrzeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 42/03, by tudíž u nich založila
pravou retroaktivitu, a tedy rozpor s principem právního státu (čl. 1
odst. 1 Ústavy). Za jediný možný případ průlomu zákazu zpětné účinnosti
právní normy v řízení o kontrole norem u horizontálního působení
základních práv a svobod by bylo lze akceptovat ochranu hodnot, jež
spadají do rámce materiálního jádra Ústavy dle jejího čl. 9 odst. 2,
hodnot, podmínky ochrany kterých, a to i za cenu prolomení zákazu pravé
retroaktivity, obsahuje slavná „Radbruchova formule“: „Konflikt mezi
spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní
právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je
obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi
pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že
zákon musí jako ,nenáležité právo‘ spravedlnosti ustoupit.“ (G.
Radbruch, Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht. 1946.
Opětovně publikováno in: G. Radbruch, Rechtsphilosophie.
Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. L. Paulson, 2. Aufl., Heidelberg
2003, s. 216.)
Ustanovení § 31 odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
nálezu Ústavního soudu č. 234/2002 Sb., upravuje právní vztah, ve
kterém adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti (čl. 36 odst. 3 a 4 a
čl. 37 Listiny) je veřejná moc a nikoli subjekt soukromého práva.
Pro uvedené okolnosti jsou v rozhodované věci splněny podmínky pro
řízení o konkrétní kontrole norem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve smyslu
právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezech sp. zn. Pl. ÚS
33/2000 a sp. zn. Pl. ÚS 42/03, a není tudíž dán důvod zastavení
předmětného řízení dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
VII.
Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem
Smyslem a účelem ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, je zajištění úhrady nákladů řízení, vynaložených
poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu
nesprávného úředního postupu. Jinými slovy, smyslem a účelem daného
zákonného ustanovení je zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3
a 4 Listiny) i úhrady nákladů řízení, směřujícího k jejich zrušení,
změně anebo nápravě. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání
orgánů veřejné moci, a to náklady řízení vedoucího k jeho reparaci,
nesl poškozený sám.
Námitka protiústavnosti věty třetí odstavce čtvrtého předmětného
ustanovení směřuje vůči výši odměny za zastoupení, jako součásti
nákladů zastoupení a jejímu určení dle zvláštního předpisu o
mimosmluvní odměně, tj. vůči skutečnosti, že náhrada nákladů zastoupení
dle napadeného ustanovení věty třetí odstavce 4 § 31 zákona č. 82/1998
Sb., ve znění platném v rozhodné době, není založena na zásadě náhrady
„skutečné škody“. Takto chápaná škoda by pak mohla být dána výší
smluvní odměny za zastoupení.
K problematice náhrady nákladů zastoupení vynaložených poškozeným na
zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného
úředního postupu se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01
(Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 53, vyhlášen pod č. 234/2002
Sb.). V návaznosti na zrušení ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998
Sb. v kontextu předmětné věci je relevantní v daném nálezu vyjádřený
závěr, dle něhož nutno za ústavně konformní i v souvislosti s náhradou
škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
považovat přiznání náhrady nákladů řízení podle procesních předpisů.
Výši odměny za zastupování advokátem při rozhodování o náhradě nákladů
řízení dle § 151 odst. 2 o. s. ř. určí soud podle sazeb stanovených
paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem
(vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše
odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb(advokátní tarif), ve
znění pozdějších předpisů), a toliko v případech přiznání náhrady
nákladů řízení podle § 147 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti
případu, určí soud výši této náhrady dle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Zákonná úprava náhrady nákladů řízení podle
procesních předpisů, jak byla Ústavním soudem již ústavně aprobována, v
žádné alternativě tudíž neobsahuje náhradu ve výši smluvní odměny za
zastoupení.
Účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající
v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného
rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně
vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty
považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o
mimosmluvní odměně.
Pro uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení § 31
odst. 4 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o
notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění nálezu Ústavního
soudu č. 234/2002 Sb., není v rozporu s čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 37
Listiny, pročež návrh Okresního soudu v Ostravě na jeho zrušení zamítl
[§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
