168/1995 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. června 1995 v plénu o

návrhu prezidenta republiky na zrušení § 34 zákona České národní rady

č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu

povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve

znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb.,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



Dne 20. ledna 1995 Ústavní soud obdržel návrh prezidenta republiky na

zrušení ustanovení § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., o

výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání

autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů

č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., pro rozpor s čl. 1 Listiny

základních práv a svobod vyhlášené Předsednictvem České národní rady

pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky a s

čl. 1 Ústavy České republiky.



Navrhovatel uvedl, že zákon ČNR č. 360/1992 Sb. zavedl s účinností od

7. 7. 1992 jako zvláštní podmínku pro provozování vymezených činností

ve výstavbě získání autorizace v příslušném oboru. Ověření způsobilosti

autorizací zákon ukládá fyzickým osobám, chtějí-li vykonávat vybrané

odborné činnosti ve výstavbě. Právnické a fyzické osoby podnikající

podle obchodního zákoníku mohou vykonávat vybrané činnosti ve výstavbě

též pouze tehdy, zajišťují-li jejich výkon autorizovanými osobami

(zaměstnanci). Podmínkou pro získání autorizace jsou: občanství České

republiky a trvalý pobyt v České republice, plná způsobilost k právním

úkonům, bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání v příslušném oboru, odborná

praxe v předepsané délce, úspěšné složení zkoušky odborné způsobilosti

a složení předepsaného slibu.



Zákon v § 10 a 11 zároveň stanovil podmínky zániku, odejmutí a

pozastavení autorizace; v § 12 až 16 autorizovaným osobám ukládá

povinnosti, mezi něž patří i povinnost uzavřít pojištění z odpovědnosti

za škody způsobené výkonem této činnosti (§ 16) a povinnost podrobit se

disciplinární odpovědnosti a disciplinárnímu řízení (§ 20 až 22) při

porušení povinností stanovených v tomto zákoně.



Ustanovení § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č. 164/1993

Sb. a č. 275/1994 Sb., umožňuje osobám vlastnícím oprávnění k

projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu

činnosti ve výstavbě, vydaných na základě předpisů platných před

účinností zákona ČNR č. 360/1992 Sb., tj. před 7. 7. 1992, vykonávat

vybrané činnosti podle tohoto zákona. Pro získání oprávnění nebo

osvědčení podle předchozí úpravy (zákon č. 50/1976 Sb., o územním

plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č.

103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992 Sb., vyhláška Federálního

ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 8/1983 Sb., o

zvláštní způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění

vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška Státní komise pro vědeckotechnický a

investiční rozvoj č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti) a

pro výkon těchto profesí platily podstatně jiné, méně náročné podmínky,

než byly zavedeny zákonem ČNR č. 360/1992 Sb. Zákonodárce proto v

původním § 34 tohoto zákona stanovil platnost dřívějších oprávnění

pouze na určitou - přechodnou - dobu, a to do jednoho roku od účinnosti

zákona (tj. do 7. 7. 1993), kterou pak prodloužil zákonem č. 164/1993

Sb. do 31. 12. 1994.



Smyslem této přechodné úpravy bylo, aby po stanovenou dobu občané

žádající o autorizaci měli možnost splnit podmínky zákona a předložit

požadované náležitosti a příslušné komory, které zákon teprve ustavil,

mohly organizačně zabezpečit nová oprávnění o způsobilosti k výkonu v

určených stavebních oborech a činnostech.



Tento záměr přechodného opatření je patrný i z dosud platného čl. II

zákona č. 262/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 50/1976 Sb.,

o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona

č. 103/1990 Sb., podle něhož právnické a fyzické osoby podnikající v

oboru stavebnictví nemohou po uplynutí stanovené lhůty vybrané činnosti

ve výstavbě zajišťovat, nemají-li předepsaný průkaz odborné

způsobilosti - autorizaci.



Náročnější požadavky na výkon povolání ve vybraných profesích ve

stavebnictví promítnuté v celém zákoně ČNR č. 360/1992 Sb. jsou

odůvodněné veřejným zájmem ochrany třetích osob, např. pokud jde o

bezpečnost staveb, povinné zákonné pojištění apod. Prozatím nebyly

zákonodárcem změněny a platí pro všechny občany.



Poslední úpravou zákona ČNR č. 360/1992 Sb. zákonem č. 275/1994 Sb.

však byla z § 34 vypuštěna lhůta "pouze do 31. 12. 1994", a tak v

rozporu s původním záměrem zákonodárce se přechodné opatření zákona

stalo trvalou součástí zákonné úpravy.



V důsledku takové právní úpravy se tak určitému okruhu osob umožnilo na

neomezenou dobu vykonávat kvalifikovanou stavební a projektovou

činnost, na které je významný veřejný zájem, bez předepsané autorizace.



Navrhovatel posuzoval, nakolik je tato právní situace v souladu s

ústavní zásadou rovnosti v právech vyjádřenou v čl. 1 Listiny

základních práv a svobod, která je pojímána jako relativní právní

rovnost subjektů a která vyžaduje, aby bylo uplatňováno stejné právo za

stejných faktických poměrů. V tomto směru navrhovatel vycházel z

rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,

jehož se i Ústavní soud dovolává, např. ve svých nálezech č. 3 a 9

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1. Z této zásady

plyne, že neodůvodněné rozdíly, které tuto zásadu porušují, je třeba

považovat za protiústavní.



Zákonodárce napadeným § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, zavedl dva různé režimy podmínek pro výkon jednoho

povolání, přičemž neměl pro to racionální ani objektivní důvody. Důvod,

který byl vyjádřen v důvodové zprávě k zákonu č. 275/1994 Sb., že "tato

problematika bude upravena novou zákonnou úpravou v návaznosti na

novelu stavebního řádu", nelze akceptovat. Navrhovatel zákona se nemůže

zavazovat k tomu, co v budoucnosti přijme nebo nepřijme Parlament.



Navrhovatel v napadeném ustanovení shledává i porušení čl. 1 Ústavy,

podle něhož je Česká republika právní stát založený i na úctě k právu.



Jedním z principů právního státu je princip právní jistoty, který je

určující pro každý demokratický právní stát (viz nález č. 15/1993

Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Tím, že zákonodárce

provedl pouze změnu § 34, z přechodného opatření učinil stav trvalý,

přičemž toto nepromítl i do ostatních navazujících ustanovení zákona

řešících práva a povinnosti autorizovaných osob (tj. co by z nové

právní úpravy autorizace se mělo vztahovat na osoby, kterým bylo

uděleno oprávnění nebo osvědčení k výkonu činností ve výstavbě podle

starých předpisů, např. povinné pojištění, disciplinární odpovědnost),

porušil princip právní jistoty tak, jak má na mysli citovaný čl. 1

Ústavy.



Parlament České republiky jako účastník řízení ve svém vyjádření, které

podepsal předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde, uvedl, že

zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že zákon je v souladu s Ústavou

a právním řádem České republiky a že je nyní na Ústavním soudu, aby v

souvislosti s návrhem prezidenta republiky posoudil ústavnost tohoto

zákona a vydal příslušné rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že napadenou

právní úpravou, jejímž smyslem je ponechat různé druhy oprávnění až do

doby, kdy bude věc komplexně řešena novým zákonem, nedošlo k porušení

principu rovnosti, protože je na vůli zákonodárce, zda předchozí

získaná oprávnění prohlásí dříve či později za oprávnění rovnocenná

oprávněním získaným podle pozdějšího zákona či nikoliv.



Ústavní soud zjistil ze Sbírky zákonů, že pod č. 360/1992 Sb. byl

vyhlášen zákon České národní rady ze dne 7. května 1992 o výkonu

povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných

inženýrů a techniků činných ve výstavbě. Podle 34 osoby, kterým bylo

uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní

způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů

(zákon č. 50/1976 Sb., ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č.

262/1992 Sb., vyhláška Federálního ministerstva pro technický a

investiční rozvoj č. 8/1983 Sb., ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., a

vyhláška Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj č.

186/1990 Sb.), mohou vykonávat vybrané činnosti podle tohoto zákona

pouze do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona. Zákon nabyl

účinnosti dnem 7. července 1992. Ještě před uplynutím roční lhůty dne

20. května 1993 však přijal Parlament České republiky zákon č. 164/1993

Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ČNR č. 360/1992 Sb. V čl. I bodu 2

této novely bylo stanoveno, že v § 34 se slova "pouze do jednoho roku

ode dne účinnosti tohoto zákona" nahrazují slovy "pouze do 31. prosince

1994". Legislativní vývoj této právní úpravy byl dovršen zákonem

Parlamentu České republiky z 28. prosince 1994 č. 275/1994 Sb., kterým

byl § 34 zákona České národní rady č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č.

164/1993 Sb., změněn tak, že slova "pouze do 31. prosince 1994" se

vypouštějí.



Také ze Sbírky zákonů, jakož i ze sdělení předsedy Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, sněmovního tisku č. 1299 a těsnopisecké

zprávy o 25. schůzi Poslanecké sněmovny Ústavní soud dále zjistil, že

Poslanecká sněmovna projednávala druhou novelu zákona na základě

zákonodárné iniciativy poslance Miloslava Výborného a dalších 12

poslanců. Předkladatelé v důvodové zprávě uvedli, že zákonem ČNR č.

360/1992 Sb. byly mimo jiné zřízeny Česká komora architektů a Česká

komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, jimž

bylo svěřeno udělovat na podkladě písemných žádostí a za podmínek

stanovených zákonem autorizaci, kterou zákon definuje jako oprávnění

fyzických osob k výkonu odborných činností ve výstavbě a současně jako

zvláštní podmínku provozování živnosti. Přechodné ustanovení § 34

připustilo, aby výjimkou z této zásady mohly vybrané činnosti podle

zákona vykonávat i osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové

činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností ve

výstavbě podle dosavadních předpisů i bez autorizace, avšak pouze do 7.

května (správně července) 1993 a později do 31. prosince 1994.

Navrhovanou novelou se předpokládá zrušit toto omezení úplně s tím, že

tato problematika bude upravena novou zákonnou normou v návaznosti na

novelu stavebního zákona. Předlohou zákona se zabývaly hospodářský

výbor, výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí

a výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a všechny tři

výbory doporučily její schválení (sněmovní tisk 1364). Na schůzi

Poslanecké sněmovny předlohu novely zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve

znění zákona č. 164/1993 Sb., odůvodnil poslanec Josef Ullmann, který

závěr důvodové zprávy rozvedl tak, že původní časové omezení vycházelo

z předpokladu, že během roku 1994 dojde ke komplexní zákonné úpravě

profesních komor, což se však nestalo, neboť nebyly přijaty novely ani

stavebního zákona a živnostenského zákona, ani např. zákona o vysokých

školách, a proto bude lepší časový limit platnosti oprávnění k

projektové činnosti a osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činností

ve výstavbě prozatím úplně zrušit do doby, kdy nový a lepší zákon bude

schopen tuto záležitost lépe vyřešit. Schůze Poslanecké sněmovny dne 8.

prosince 1994 bylo přítomno 117 poslanců, z nichž 110 poslanců

hlasovalo pro, 1 poslanec hlasoval proti, 3 poslanci se hlasování

zdrželi a 3 poslanci nehlasovali. Poslanecká sněmovna setrvala na

zákonu dne 27. prosince 1994 po jeho vrácení prezidentem republiky, a

to rovněž potřebným zvýšeným kvórem. Tuto skutečnost deklarovala

usnesením vyhlášeným pod č. 276/1994 Sb. Zákon byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.



Ústavní soud tedy zjistil, jak mu to ukládá § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, že napadený zákon byl přijat a vydán v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Potom, také podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud

posuzoval obsah § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., jehož zrušení navrhl prezident

republiky podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a § 64 odst. 1 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., z hlediska jeho souladu s ústavními zákony a

mezinárodními smlouvami podle č. 10 Ústavy.



Kategorie rovnosti zakotvená v článku 1 Listiny základních práv a

svobod, jehož porušení je navrhovatelem zákonu vytýkáno, náleží k těm

základním lidským právům, jež svou povahou jsou sociálními hodnotami

konstituujícími hodnotový řád společnosti. V sociálním procesu plní

tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií vyjadřujících

cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze

je dosahovat jen aproximativním způsobem. Rovnost by se tedy mohla stát

univerzálním, každého sociálního tvaru a jevu se dotýkajícím, principem

teprve v cíli společenského a historického vývoje, v rámci tohoto

vývoje lze však na její důsledné dodržování apelovat jen v určitých

mezích. Neexistuje žádný recept na určení, co všechno by mělo být

rovné, sotva však lze, podle názoru Ústavního soudu, mít pochybnosti o

tom, že egalitářský univerzalismus by nutně vyvolal hluboce nefunkční

sociální účinky. Každá rovnost ve společenském dění může proto být jen

rovností "na pochodu", vývojovým tvarem, jehož nepřetržité oscilování v

oblasti kontinua napětí mezi úsilím o totální rovnost a úsilím o

totální nerovnost substituuje vlastní cílovou představu. Rovnost může

se tedy krýt s realitou jen v určitých základních datech, jinak

vzhledem k tendencím jejího extenzivního a intenzivního nárůstu se

úsilí o její etablování může ocitnout na hranici, kterou lze překročit

jen za cenu porušení např. svobody. Jako jedna ze základních podmínek

sociálního a historického procesu je tak rovnost uváděna zcela

konsekventně do vztahu se svobodou, s níž se vzájemně podmiňuje a ocitá

na bázi jak vzájemné podpory, tak i konfliktu. Tak jako krajně

egalitářské požadavky ohrožují samu podstatu svobody, děje se tak i

opačně. Ze všech těchto důvodů jeví se proto Ústavnímu soudu jako

neadekvátní tendence vtěsnat každé úsilí o dosažení rovnosti do rámce

etablování základních lidských práv, jež svou povahou přečnívají nad

"politiku každodennosti". To proto také znamená, že nerovnost v

sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí

dosáhnout intenzity zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu

podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením

rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva

vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod,

některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny základních

práv a svobod, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a

násl. Listiny základních práv a svobod apod. Zatímco totiž svoboda je

obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla

"mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě. Jak by mělo vyplynout z

dále uvedených důvodů tohoto rozhodnutí, postrádá v projednávané věci

navrhovatelem vytýkané porušení principů rovnosti právě tento její

vztah k jiným základním právům, a tím i intenzitu posunující je do

roviny základních lidských práv.



Odůvodnění návrhu na zrušení § 34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, lze shrnout do tvrzení, že zákonodárce zavedl dva

různé režimy pro výkon jednoho povolání, přičemž pro to neměl

racionální ani objektivní důvody. V napadeném ustanovení navrhovatel

shledává porušení čl. 1 Ústavy, podle něhož je Česká republika

svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k

právům a svobodám člověka a občana. Jedním z principů právního státu je

dle stanoviska navrhovatele i princip právní jistoty, který byl údajně

porušen mj. tím, že § 34 cit. zákona z přechodného opatření učinil stav

trvalý. Jde o to, že zákonodárce stanovil, že osoby, kterým bylo

uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní

způsobilosti k výkonu činností ve výstavbě podle dosavadních předpisů,

mohou vykonávat vybrané činnosti dle tohoto zákona.



Bylo proto třeba se především zabývat podstatou dosavadního právního

stavu, který upravuje platný stavební zákon (zákon č. 50/1976 Sb., ve

znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992 Sb.) a prováděcí

předpisy vydané k jeho provedení (zejména vyhláška č. 8/1983 Sb., ve

znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., a vyhláška č. 186/1990 Sb.). Stavební

zákon stanoví základní podmínky zvláštní způsobilosti k některým

činnostem ve výstavbě (§ 45 a násl.). Podrobnější úpravu obsahují

uvedené prováděcí předpisy.



Ve smyslu těchto předpisů se "zvláštní způsobilost" (jakožto souhrn

teoretických vědomostí, praktických zkušeností a dovedností nabytých k

řádnému výkonu vybraných činností majících rozhodující význam pro

ochranu zájmů společnosti a souvisejících s přípravou, projektováním,

povolováním, prováděním a kolaudováním staveb) ověřuje zkouškou. Podle

§ 6 odst. 1 vyhlášky č. 8/1983 Sb., ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb.,

je podstata v tom, že ústřední orgány státní správy stanoví zkušební

řády, věcné náplně zkoušek a působnost zkušebních komisí. Podle § 12

odst. 1, 2 cit. vyhlášky ústřední orgány státní správy jsou povinny

nejméně jednou za pět let zabezpečit doplňkové školení držitelů

průkazů, přičemž držitelé jsou povinni podrobit se písemnému testu nebo

jiné formě ověření poznatků z doplňkového školení. Pokud držitel

průkazu nevykonává po dobu delší než pět let pracovní činnost, pro

kterou byl průkaz vystaven, může dále tuto činnost vykonávat jen po

předchozím absolvování doplňkového školení. Podle § 13 cit. vyhlášky,

zjistí-li orgán státního stavebního dohledu, že pracovníci, kteří mají

průkaz zvláštní způsobilosti, svojí činností opakovaně porušují zájmy

společnosti při výstavbě, dá příslušnému orgánu státní správy podnět k

přezkoumání zvláštní způsobilosti. Rovněž jsou v § 14 cit. vyhlášky

upraveny podmínky odejmutí průkazu.



Bližší podmínky pro postup při udělování oprávnění a zvláštní

způsobilost upravuje vyhláška č. 186/1990 Sb. Stanoví mj. podmínky

vzdělání a praxe, které je nutno osvědčit při přihlášce ke zkoušce. Na

tuto vyhlášku se pak odvolává příloha č. 2 živnostenského zákona (zákon

č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), která pod nadpisem

vázané živnosti - SKUPINA 213: Stavebnictví - pod oborem projektová

činnost v investiční výstavbě určuje jako průkaz způsobilosti pro výkon

této živnosti "oprávnění k projektové činnosti (průkaz zvláštní

způsobilosti)" dle § 2 a 5 vyhlášky č. 186/1990 Sb.



Živnostenský zákon dále stanoví všeobecné a zvláštní podmínky

provozování živnosti, rozsah živnostenského oprávnění, povinnosti

podnikatele, jakož i podmínky zrušení živnostenského oprávnění.

Současně stanoví pokuty za porušení živnostenského zákona. V daném

případě je tedy živnostenským zákonem konkretizováno ustanovení čl. 26

odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v

mezích zákona právo podnikat. K tomu je vhodné poznamenat, že v právním

řádu lze nalézt četné právní úpravy, které vycházejí z principu

nabytých práv, a ten, kdo složil různé zkoušky opravňující k výkonu

povolání podle starých norem, může je vykonávat, i když nové předpisy

stanoví do budoucna jiné předpoklady. Je tedy obvyklé, že zkoušky

vykonané podle starých předpisů, platí i po vydání nových předpisů (což

platí dokonce i pro různé přiznané tituly, např. v oblasti vysokého

školství a vědeckých hodností). Zákonodárce i v těchto případech

vychází z principu právní jistoty a důvěry v právo. Konkrétní případy

jsou pak řešeny v přechodných a závěrečných ustanoveních příslušných

zákonů.



S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že osoby podnikající dle

uvedených předpisů, podnikají v souladu se zákonem na základě řádně

nabytých práv (a to mj. v důvěře v živnostenský zákon a předpisy

navazující), které lze odejmout nebo omezit jen na základě zákona,

jehož obsah a vydání je v pravomoci moci zákonodárné, tedy Parlamentu a

jako takové odráží jeho legitimní politickou vůli.



Pokud se tedy zákonodárce rozhodl upravit do budoucna výkon povolání

autorizovaných architektů a výkon povolání autorizovaných inženýrů a

techniků činných ve výstavbě, nemění to nic samo o sobě na právním

postavení těch, kteří podnikají na základě dosavadních předpisů. Je

ovšem věcí politické vůle Parlamentu, jak upraví výkon určitých

povolání, případně živností, které jsou prováděny podle dosavadních

předpisů. V daném případě se to stalo tak, že dosavadní oprávnění

zůstávají dle zákona v platnosti. Jak výše naznačeno, není to v právním

řádu věcí neobvyklou, neboť zákonodárce tak často postupuje mj. v zájmu

zajištění důvěry v nabytá práva, právní jistoty a stability právního

postavení. V daném případě je patrný jistý legislativní posun ve vůli

Parlamentu, pokud jde o text § 34 cit. zákona. To je ovšem v našem

dynamickém právním řádu dosti časté. Skutečnost, že § 34 cit. zákona

prošel určitým legislativním vývojovým procesem, nezakládá podle názoru

Ústavního soudu jeho protiústavnost, neboť představuje současnou

legitimní politickou vůli Parlamentu vyjádřenou formou zákona.



Pokud jde tedy o namítané porušení rovnosti v právech, dospěl na

základě výše uvedených skutečností a úvah Ústavní soud k závěru, že v

daném případě nedošlo k porušení Ústavy. Parlament ve snaze o zachování

nabytých práv rozhodl tak, že po zvážení situace ponechal dosavadní

oprávnění v platnosti. Jako každý zákon, i tento platí do doby

případného jiného pozdějšího legislativního řešení. Pokud jde o princip

rovnosti, je již ze stanoviska bývalého Ústavního soudu České a

Slovenské Federativní Republiky uveřejněného pod č. 11 Sbírky usnesení

a nálezů Ústavního soudu ČSFR z roku 1992 zřejmo, že u principu

rovnosti jde o rovnost relativní a speciální normy mohou stanovit pro

určité obory zvláštní kritéria. V daném případě při hodnocení váhy

právní jistoty, stability a ochrany nabytých práv (které představují

též veřejné hodnoty), rozhodl Parlament v přechodných ustanoveních

ponechat dosavadní oprávnění v platnosti. Podle názoru Ústavního soudu

to v tomto konkrétním případě nelze považovat za porušení principu

rovnosti, které by odůvodňovalo zrušení zákona pro jeho rozpor s

Ústavou.



Po posouzení návrhu Ústavní soud učinil závěr, že namítané porušení čl.

1 Ústavy, podle nějž je Česká republika svrchovaný, jednotný a

demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a

občana, pod kterýžto pojem navrhovatel podřazuje i princip právní

jistoty, a článku 1 věty první Listiny základních práv a svobod, podle

nějž lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, představuje

v daném případě obecné tvrzení, které v souvislosti s uvedeným rozborem

právního stavu neodůvodňuje závěr o protiústavnosti § 34 zákona ČNR č.

360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak Ústavní soud

zjistil, že napadené ustanovení zákona není v rozporu ani s jinými

ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a

proto návrh zamítl podle § 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.



Odlišná stanoviska:



1. Odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Ivany Janů,

JUDr. Vladimíra Jurky, JUDr. Zdeňka Kesslera, JUDr. Pavla Varvařovského

a JUDr. Evy Zarembové



Odlišné stanovisko, podané k výroku nálezu, jímž se zamítá návrh

prezidenta České republiky na zrušení ustanovení § 34 zákona č.

360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu

povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve

znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., se zakládá na

následujících důvodech:



I. Podle § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a

č. 275/1994 Sb., mohou osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k

projektové činnosti nebo osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu

činnosti ve výstavbě podle předchozích předpisů, vykonávat vybrané

činnosti podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Uvedené ustanovení však neřeší otázku, zdali se na tyto osoby vztahují

i ustanovení o disciplinární odpovědnosti, povinném členství v komorách

apod. Neobsahuje totiž dikci, podle níž by tyto osoby získaly status

"autorizovaných osob" podle zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Tato skutečnost je důvodem zkoumání souladu uvedeného

zákonného ustanovení s principem právní jistoty, jenž je součástí

kategorie právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky).



Právní jistotou přitom není míněna absolutní neměnnost práva neboli

jeho "statika". V uvedeném kontextu je chápána ve smyslu určitosti a

konstantnosti přisuzování významů právnímu textu, tj. jako určitost

stanovování obsahu právních norem a konstantnost jejich aplikace, jako

stejné rozhodování ve stejných případech. Právní jistotou se tudíž v

tomto stanovisku v souvislosti s posuzovaným zákonným ustanovením

rozumí předvídatelnost chování státních orgánů při aplikaci práva, a to

z hlediska přisuzování významů právnímu textu a z hlediska subsumpce

skutkových zjištění pod právní normu při rozhodování. Určitost

stanovování obsahu právních norem neboli významů právního textu závisí

přitom na určitosti ustanovení právních předpisů a na právních

interpretačních postupech.



Obecně lze konstatovat, že neurčitost určitého (některého) ustanovení

právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní

jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky),

toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost

stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých

interpretačních postupů.



V daném případě neurčitost napadeného ustanovení interpretací

překlenout nelze, a nelze tudíž dospět k závěru, podle něhož se na

osoby, kterým bylo uděleno oprávnění k projektové činnosti nebo

osvědčení zvláštní způsobilosti k výkonu činnosti ve výstavbě podle

předchozích předpisů, vztahují i ustanovení o disciplinární

odpovědnosti, povinném členství v komoře apod., anebo tomu tak není.



II. Ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání

autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a

techniků činných ve výstavbě, ve znění zákonů č. 164/1993 Sb. a č.

275/1994 Sb., je ustanovením intertemporálním, řešícím vztah uvedeného

zákona, ve znění novel,k právní úpravě předcházející (zákon č. 50/1976

Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990

Sb. a zákona č. 262/1992, vyhláška FMTIR č. 8/1993 Sb., o zvláštní

způsobilosti k některým činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č.

73/1987 Sb., vyhláška SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové

činnosti). Intertemporálním právem přitom nutno obecně chápat

"předpisy, jež řídí časový střet zákonů" (J. Sedláček, Časový střet

zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému,

Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Praha 1935, s. 107).



V rámci intertemporality právních norem mohou vzniknout zvláště

případy, kdy nová právní úprava formuluje rozdílné předpoklady právního

statusu, jakož i případy, kdy nová právní norma nahrazuje právní

institut, obsažený ve zrušené právní normě, institutem novým. Je tomu

tak i v posuzované věci.



Novelizací zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb.,

zákonem č. 275/1994 Sb. se časový střet zákona nového (č. 360/1992 Sb.)

a právních předpisů jím zrušených řešil ve srovnání s předchozím stavem

odlišným způsobem.



Od nabytí účinnosti zákona č. 360/1992 Sb., tj. od 7. července 1992 do

31. prosince 1994, byl střet právních úprav řešen stanovením termínu,

po kterém nabývá účinnost nová právní úprava i pro subjekty, jež

splnily podmínky k získání právního statusu autorizovaných architektů,

stavebních inženýrů nebo techniků podle předchozí právní úpravy. VE

vztahu nové a staré právní regulace tudíž platila nepravá retroaktivita

s tím, že nastoupení účinnosti nové úpravy pro určitou vymezenou

skupinu subjektů bylo odloženo do stanoveného termínu.



Na rozdíl od uvedeného řešení intertemporality, obsaženého v § 34

zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb., jeho novela

zákonem č. 275/1994 Sb. pro stejnou skupinu subjektů ruší nepravou

retroaktivitu nové právní úpravy (tj. zákona č. 360/1992 Sb.) a stanoví

pro ni výjimku, tj. přiznává vymezenému okruhu subjektů status

autorizovaných architektů, stavebních inženýrů nebo techniků podle nové

právní úpravy, a to beze splnění podmínek, jež tato nová právní úprava

pro jeho získání vyžaduje.



Zákonodárce tudíž upravil časový střet dvou právních úprav dvěma

různými, po sobě následujícími, způsoby. Z hlediska ústavněprávního

posouzení je v důsledku tohoto postupu nutno odpovědět na dvě otázky.

První otázkou je ústavněprávní akceptovatelnost či neakceptovatelnost

tímto vzniklé nerovnosti a druhou je otázka ústavního "prostoru", který

má zákonodárce k dispozici při stanovování intertemporálních

ustanovení.



1. V posuzované věci se jedná o nerovnost mezi, na straně jedné,

osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí autorizovaných

architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě podle předchozích

právních předpisů a v očekávání ztráty svého statusu uplynutím zákonem

stanovené lhůty získaly autorizaci podle nové právní úpravy a, na

straně druhé, osobami, jež získaly osvědčení k výkonu profesí

autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě

rovněž podle předchozích právních předpisů a byly následně postaveny na

roveň osobám, disponujícím autorizací podle nové právní úpravy. Další

nerovností je nerovnost mezi osobami, vykonávajícími profesi

autorizovaných architektů, inženýrů či techniků na základě autorizace

podle nové právní úpravy a osobami, vykonávajícími tuto činnost na

základě osvědčení, získaných podle právní úpravy předchozí.



Ústavní soud České republiky se v řadě nálezů (zejména č. 3 a 9 Sbírky

nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, sv. 1) ztotožnil s

chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem

ČSFR v rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu

ČSFR: "Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že

určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí

postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a

zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s

odvoláním na veřejné hodnoty."



V posuzované věci explicitně zákonodárce postup, zakládající nerovnost,

nezdůvodnil a takovýto postup nelze ani implicitně z právní úpravy

dovodit. Konstatování důvodové zprávy, která nota bene není stanoviskem

zákonodárce, nýbrž navrhovatele zákona, že problematika bude v

budoucnosti řešena, je z hlediska ústavního posouzení irelevantní.



Nelze se proto ztotožnit se stanoviskem, podle něhož "je na vůli

zákonodárce, zda předchozí získaná oprávnění prohlásí dříve či později

za oprávnění rovnocenná oprávněním, získaným podle pozdějšího zákona či

nikoli". Vůle zákonodárce se však nesmí stát libovůlí, a tudíž pokud

tento právní úpravou zakládá nerovnost, je povinen svůj postup jednak

zdůvodnit odvoláním se na veřejné hodnoty a jednak tímto postupem nesmí

zasáhnout do jiných ústavou garantovaných principů.



V dané věci nejen absentuje zdůvodnění ze strany zákonodárce odvoláním

se na veřejné hodnoty, nýbrž dochází i k narušení jednoho ze základních

principů právního státu - ochrany důvěry občana v právo: "Kdo jednal v

důvěře v nějaký zákon, nemá býti ve své důvěře zklamán" (J. Sedláček,

Časový střet zákonů, in: Komentář k československému obecnému zákoníku

občanskému, Díl I., red. F. Rouček, J. Sedláček, Praha 1935, s. 108).

Těm osobám, které jednaly v důvěře v ustanovení § 34 zákona č. 360/1992

Sb., ve znění zákona č. 164/1993 Sb., tudíž v očekávání ztráty svého

statusu uplynutím zákonem stanovené lhůty získaly autorizaci podle nové

právní úpravy nebo se o ni ucházely, byl nepravou retroaktivitou zákona

č. 275/1994 Sb. způsoben ten následek, že jednání právně relevantní

podle předchozí úpravy se na základě působení právní úpravy nové stalo

právně irelevantním. Tímto byl porušen princip ochrany důvěry občana v

právo, jenž tvoří významnou součást pojmu právního státu.



Úprava ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění zákonů č.

164/1993 Sb. a č. 275/1994 Sb., zavádí v praxi zjevnou nerovnost k

přístupu výkonu stejných povolání a rozdílnou odpovědnost za eventuální

škody, které výkonem těchto činností mohou vzniknout.



Osoby, které získaly autorizaci podle tohoto zákona, se musí podrobit

zkoušce před odbornou komisí, jmenovanou autorizační radou, a při

zkoušce je mimo jiné vedena rozprava nad pracemi z oboru odborné praxe

uchazeče. Autorizační oprávnění je v případě úspěšného složení zkoušky

vydáváno pouze pro příslušný obor, v němž uchazeč prokázal odbornou

praxi (např. pozemní stavby, dopravní stavby, inženýrské stavby apod.).



Naproti tomu osoby, které získaly osvědčení zvláštní způsobilosti k

výkonu činností ve výstavbě nebo oprávnění k projektové činnosti podle

dřívějších předpisů (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a

stavebním řádu, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. a zákona č. 262/1992,

vyhláška FMTIR č. 8/1993 Sb., o zvláštní způsobilosti k některým

činnostem ve výstavbě, ve znění vyhlášky č. 73/1987 Sb., vyhláška

SKVTIR č. 186/1990 Sb., o oprávnění k projektové činnosti), nejsou ve

výkonu činnosti omezeny podle odborné specializace, ale jsou obecně

oprávněny k výkonu jakékoli činnosti ve výstavbě bez ohledu na odbornou

průpravu nebo zkušenosti, což je zejména při projektování staveb

povážlivé.



Zkoušky zvláštní způsobilosti měly do značné míry formální a

administrativní charakter. V první etapě byly předepsány především pro

vedoucí pracovníky organizací, zabývajících se investiční výstavbou

(ředitelé, náměstci, vedoucí odborů). V další etapě pak pro blíže

nespecifikované funkce. Pokud v organizaci, působící v investiční

výstavbě, nedosáhl počet osob s předepsaným průkazem zvláštní

způsobilosti 75 %, pak tyto organizace nesměly po 1. dubnu 1986 (I.

etapa), resp. 1. dubnu 1990 (II. etapa) vykonávat tyto činnosti, i když

k nim měly oprávnění.



Protože se jednalo vesměs o státní podniky, často přímo řízené

jednotlivými rezorty, vedlo toto ustanovení k inflaci vydaných

osvědčení zvláštní způsobilosti, jen aby byl dodržen stanovený limit

oprávněných pracovníků. Odhaduje se, že počet takto vydaných osvědčení

dosáhl celkového počtu cca 80 tisíc, zatímco autorizačních oprávnění

bylo do konce roku 1994 Vydáno něco přes 10 tisíc.



Nerovnost těchto dvou skupin oprávněných osob je ještě zřetelnější v

jejich odpovědnosti za škody, které při výkonu jejich činnosti mohou

vzniknout.



U kategorie osob s osvědčením zvláštní způsobilosti, vydaným podle

dřívějších předpisů, šlo vesměs o osoby v pracovněprávním (závislém)

poměru, kde za škodu vůči odběrateli ručila organizace, která byla

zpravidla pro tyto případy pojištěna. Pracovník byl odpovědný

organizaci podle zákoníku práce. Protože původní organizace byly vesměs

zrušeny, odpovídají za eventuální škody jednotliví nositelé osvědčení

podle obecných předpisů.



Protože škody, k nimž může docházet a skutečně také dochází v

investiční výstavbě, dosahují milionových hodnot, je náhrada škody u

těchto osob většinou pochybná.



Naproti tomu osoby, kterým bylo přiznáno oprávnění činnosti v rámci

autorizace, musí být pro případ škody povinně pojištěny.



Tyto nerovnosti přístupu k výkonu činností v investiční výstavbě mezi

kategorií autorizovaných osob a mezi osobami se zvláštní způsobilostí

podle dřívějších předpisů zpochybňují právní jistoty jak pokud jde o

kvalifikaci, tak pokud jde o garanci za výsledek této činnosti.

Nezbytného sjednocení podmínek a odstranění nerovnosti si byl zřejmě

vědom i zákonodárce, když dvakrát po sobě (v roce 1992 a v roce 1993)

omezil platnost původních oprávnění, aby poslední úpravou (v roce 1994)

toto časové omezení rozporuplně zrušil. Tím došlo jak ke zpochybnění

právních jistot v oblasti, kde hraje mimořádnou roli veřejný zájem, tak

k vytvoření příkré nerovnosti mezi dvěma skupinami občanů v přístupu ke

kvalifikované činnosti i v ručení za škody, které touto činností mohou

eventuálně vzniknout.



2. Druhou otázkou, která v této souvislosti vyžaduje odpovědi, je šířka

ústavního "prostoru", který má zákonodárce k dispozici při stanovování

intertemporálních ustanovení.



Smyslem intertemporálních ustanovení je odstraňování neodůvodněných

nerovností, vznikajících při střetu staré a nové právní úpravy.

Intertemporalita se v posuzované věci přitom týká zakotvení rozdílných

předpokladů právního statusu ve staré a nové právní úpravě. Zákonodárce

může řešit časový střet takovýchto právních úprav následujícími

způsoby:



a) Prvním je nepřijetí intertemporálních ustanovení. V takovém případě

nutno řešit problém intertemporality interpretací. Obecně v případech

časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita,

tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle

zrušené právní normy, řídí právní normou novou (to platí i pro naplnění

podmínek získání určitého právního statusu a s ním spjatých práv).

Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní

normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané

právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné

interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita).

Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména

právních konání. Důsledkem tohoto principu je skutečnost, podle které

"jednou založené právní účinky, pokud tyto představují zároveň

subjektivní práva, zůstávají pro nový zákon zakázanou sférou" (A.

Procházka, Základy práva intertemporálního, Brno 1928, s. 109). Tento

princip je realizací "legislativní zásady ochrany oprávněné důvěry ve

stálost právního řádu" (tamtéž, s. 111).



b) Druhým způsobem řešení časového střetu právních norem, obsahujících

rozdílné předpoklady nabývání určitého právního statusu, je koncepce,

obsažená v § 34 zákona č. 360/1992 Sb., jakož i v jeho novele č.

164/1993 Sb. Toto řešení obsahuje posunutí termínu nabytí účinnosti

nové právní úpravy pro subjekty, jež splnily podmínky získání daného

právního statusu podle předchozí právní úpravy. Těmto subjektům je tak

poskytnuta příležitost splnit náročnější nebo jiné podmínky nové úpravy

a současně si kontinuitně zachovat svůj status.



c) Konečně třetím legislativním způsobem řešení časového střetu

právních norem, obsahujících rozdílné předpoklady nabývání určitého

právního statusu, je řešení, jímž se subjektům, disponujícím určitým

právním statusem podle předchozí právní úpravy, přizná status podle

právní úpravy nové. Takový přístup má své opodstatnění v případě, kdy

rozdílnost podmínek získání daného statusu podle oboru úprav nezakládá

neodůvodněnou nerovnost. Do rámce tohoto legislativního přístupu lze

zařadit řešení, obsažené v zákoně č. 275/1994 Sb.



Při rozhodování o způsobu řešení intertemporality je zákonodárce

limitován ústavními principy rovnosti a ochrany důvěry občana v právo.

Příslušné legislativní řešení proto nemá být výrazem libovůle, nýbrž by

se mělo odvinout z obsahového srovnání staré a nové právní úpravy.

Takovéto srovnání se musí řídit hlediskem proporcionality.



Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem

do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v

důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody.

Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na

intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení

časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom

charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp.

ochrany základních práv a svobod, odůvodňuje vyšší míru zásahu do

principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní

regulací. Platí tu zároveň maxima, přikazující v případě omezení

základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4

odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Při posouzení způsobu

legislativního řešení intertemporality tudíž sehrává svou roli nejen

míra odlišnosti nové a staré právní úpravy, nýbrž i společenská

naléhavost zavedení nové právní úpravy apod.



Rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové

právní úpravy tedy z hlediska ústavního není věcí nahodilou nebo věcí

libovůle. Je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních

principů.



Tím, že zákonodárce zákonem č. 275/1994 Sb. radikálně změnil řešení

intertemporality staré a nové právní úpravy, obsažené v zákoně č.

360/1992 Sb. a zákoně č. 164/1993 Sb., a to bez jakékoli explicitně

nebo implicitně vyjádřené argumentace, dal dostatečným způsobem najevo,

že časový střet zákonů řešil způsobem nahodilým a nikoli způsobem,

vycházejícím ze zvažování proporcionality poskytování ochrany ústavním

principům. Přijal tak zákonné ustanovení, stojící v rozporu s ústavními

principy ochrany důvěry občana v právo, právního státu a rovnosti, jak

jsou obsaženy v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny

základních práv a svobod.



2. Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Klokočky



Podstatný důvod, který vede k předložení odlišného stanoviska k výroku

nálezu, jímž se zamítá návrh prezidenta České republiky na zrušení

ustanovení § 34 zákona č. 360/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

je tento:



Předmětem návrhu je zrušení poslední verze § 34 zákona č. 360/1992 Sb.,

v důsledku něhož odpadá povinnost získat autorizaci architektů a

techniků ve stavebnictví podle nových předpisů. Mezi podmínkami, které

zavedl zákon č. 360/1992 Sb., bylo kromě jiného i "úspěšné složení

zkoušky odborné způsobilosti". Pro splnění nových podmínek byla

stanovena lhůta nejprve do 7. 7. 1993 a posléze do 31. 12. 1994.



Zákonodárce v zákoně č. 360/1992 Sb. a později ve dvou dalších

novelách, tedy celkem třikrát opakovaně po sobě zdůraznil věrohodnost

povinností, jejichž splnění v určité lhůtě požadoval a nenechal nikoho

na pochybách, že bez splnění požadovaných předpokladů nebude možno

povolání autorizovaných architektů, inženýrů a techniků vykonávat.



V mezidobí nepochybně řada těch, kteří vykonávali svou činnost na

základě starých předpisů, nově stanovené podmínky splnila anebo je

naplňuje. Do 31. 12. 1994 zřejmě však nesplnili nové podmínky zdaleka

všichni, kteří tak měli učinit.



Z toho patrně vycházel zákonodárce ve své poslední úpravě, zhostil se

však tohoto problému způsobem, který zpochybňuje principy právního

státu:



Poslední úprava § 34 zákona č. 360/1992 Sb. ohrožuje princip rovnosti,

a to způsobem, který svými důsledky přináší jisté výhody pro ty, kteří

neplní stanovené povinnosti a jimž se jejich plnění zdá být zbytečné.

Tím odnímá zákonodárci věrohodnost a občanům přesvědčení, že zákony

jsou závazné pro všechny a že je nezbytné je dodržovat. Takové jednání

si zákonodárce může dovolit jen s odvoláním na veřejné hodnoty a nikoli

pouze proto, že věc hodlá zákonem upravit a nezdá se mu příhodné lhůtu

znovu prodlužovat.



Novelizace § 34 uvedeného zákona porušuje princip určitosti již tím, že

vychází ze zjevného rozporu mezi cílem zákonodárce a prostředky, které

k dosažení tohoto cíle zvolil. Proti novele by patrně nebylo možno nic

namítnout, kdyby zákonodárce stanovenou lhůtu opětovně (tj. potřetí)

stanovil. Zákonodárci se však zřejmě nechtělo stanovit potřetí nějakou

novou lhůtu pro splnění podmínek k autorizaci patrně o to více, že dvě

dříve stanovené lhůty zřejmě nebyly dostatečné. Proto jednoduše

odstranil lhůty vůbec.



Tato změna však není pouze změnou kvantitativní, ale i kvalitativní

povahy a mění radikálně dosavadní právní stav. Cílem novely je podle

důvodové zprávy zrušení časového omezení "... s tím, že tato

problematika bude upravena novou zákonnou normou v návaznosti na novelu

stavebního zákona". Dosažení tohoto cíle však zákonodárce neřešil

adekvátními prostředky, jak by to odpovídalo principům materiálního

právního státu. Z hlediska právního státu je bezvýznamné, že Parlament

v důvodové zprávě slibuje tuto problematiku novou zákonnou úpravou

vyřešit. V tomto slibu není nic právně závazného. Zůstává jen, že touto

novelou se vrací starý právní režim před zákon č. 360/1992 Sb. a že

základní postuláty tohoto zákona jsou znehodnoceny, což patrně ani sám

zákonodárce neměl na mysli.