210/2003 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2003 v plénu o návrhu Nejvyššího
soudu, zastoupeného předsedou senátu 29 JUDr. Zdeňkem Krčmářem, na
zrušení ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
takto:
1. Ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovem
"peněžitou" se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
2. Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění
I.
Dne 2.12.2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh 29. senátu Nejvyššího
soudu, jímž se navrhovatel domáhá zrušení ustanovení § 12a odst. 5 věty
druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona
č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č.
156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č.
151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č.27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č.
105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., a č.
120/2001 Sb. (dále též "zákon o konkursu a vyrovnání"), vyjádřeného
slovy: "Proti usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro
nedostatek majetku se může odvolat i věřitel, který doloží, že má za
dlužníkem peněžitou pohledávku."
Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 29 Odo 184/2001 projednává dovolání
věřitele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26.1.2001 č. j. 2
Ko 172/2000-32 ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 26
K 72/2000 [návrh dlužníka G. and C. C., a. s. v likvidaci, (dále jen
"dlužník") na prohlášení konkursu]. Při projednání tohoto dovolání
dospěl navrhovatel k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci
použito, je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava").
Domáhá se proto podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
jeho zrušení.
K tomuto návrhu vedly Nejvyšší soud následující důvody. Likvidátor
dlužníka podal u Krajského soudu v Plzni dne 27.9.2000 návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka s tím, že společnost je
předlužena a nedisponuje žádným majetkem. Krajský soud usnesením ze dne
4.10.2000 č. j. 26 K 72/2000-12 zamítl návrh na prohlášení konkursu na
majetek dlužníka pro nedostatek majetku. Uvedené rozhodnutí napadla
odvoláním věřitelka Č. o. b., a. s. Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 26.1.2001 č. j. 2 Ko 172/2000-32 její odvolání odmítl, maje ji
podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném před 1.1.2001, (dále jen "o. s. ř.") za
osobu, která není k odvolání oprávněna.
Navrhovatel uvádí, že ustanovení § 12a odst. 5 zákona o konkursu a
vyrovnání přiznává legitimaci k podání odvolání proti usnesení o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku jednak
dosavadním účastníkům řízení, jsou-li jimi navrhovatel a další
navrhovatelé, jednak věřiteli, který doloží, že má za dlužníkem
peněžitou pohledávku. Vychází tak ze standardního výkladu účastenství v
prvé fázi konkursního řízení podávaného soudní praxí na základě
stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,
uveřejněného pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle uvedeného stanoviska není v konkursním řízení ani přiměřeně
použitelné ustanovení 90 o. s. ř. Zákon o konkursu a vyrovnání má
samostatné ustanovení, jímž vymezuje účastníky řízení, a okruh
účastníků řízení je dále definován uvedením osob k podání návrhu
(dalšího návrhu) na prohlášení konkursu oprávněných. Proto není namístě
definovat účastníka konkursního řízení způsobem jiným. Ustanovení § 12a
odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání (dále též "napadená
věta") ani jiná ustanovení citovaného zákona však v dané souvislosti
neposkytují odpověď na některé základní otázky. Především nelze
zjistit, odkdy osobám uvedeným v daném ustanovení plyne lhůta k podání
odvolání. Usnesení, proti němuž mají podat odvolání, se jim nedoručuje.
Není též zřejmé, kdy tato lhůta uplyne. Dále lze mít pochybnosti, zda
pro takové odvolatele platí stav řízení v době, kdy jejich odvolání
dojde soudu. O ostatních navrhovatelích to stanoví zákon o konkursu a
vyrovnání v ustanovení § 4 odst. 4 výslovně. Tím se údajně vytváří
prostor k tomu, aby se řízení před odvolacím soudem (v rozporu s
principem dvouinstančnosti řízení) stalo řízením v prvním stupni. Zákon
totiž právo odvolání nepřiznává každému, kdo tvrdí, že je věřitelem
dlužníka, nýbrž jen tomu, kdy pohledávku za dlužníkem doloží. Je
zřejmé, že podáním odvolání se příslušná osoba stává účastníkem
odvolacího řízení. Nepodá-li však současně další návrh (§ 4 odst. 4
zákona o konkursu a vyrovnání), není jasné, jakým způsobem a s jakými
procesními právy a povinnostmi se bude podílet na novém řízení před
soudem prvního stupně, jestliže s odvoláním uspěje, zamítavé rozhodnutí
bude zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Navrhovatel proto tvrdí, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1
Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále i
"Listina"). Shora uvedené pochybnosti vedou navrhovatele k závěru, že
napadená věta je v rozporu s principem právní jistoty. Princip rovnosti
účastníků je dle něj narušen tím, že napadená věta vede ve svých
důsledcích k rozdílnému zacházení s účastníky konkursního řízení.
Rozdílné zacházení však není podloženo žádným zákonným hlediskem, jež
by je ospravedlňovalo. Konečně též tvrdí, že osoba, která jako věřitel
s peněžitou pohledávkou za dlužníkem vstoupí do řízení až tím, že ve
smyslu napadené věty podá odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na
prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, se buď stane účastníkem
konkursního řízení pouze pro jeho odvolací stadium, nebo se stává
stejným účastníkem řízení jako další navrhovatel podle ustanovení § 4
odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání (i pro řízení před soudem prvního
stupně po kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku jejího
odvolání). V obou případech však platí, že proti odvolateli, jímž je
další navrhovatel, musí odvolatel podle napadené věty svou legitimaci k
odvolání dokládat tím, že "doloží" (osvědčí) peněžitou pohledávku za
dlužníkem. Odvolací soud se tím dostává současně do role soudu první
instance (jednoinstančně zkoumá, zda odvolatel je věřitelem dlužníka,
bez zřetele k tomu, že jediný věcný argument, na jehož základě lze i
tak v odvolacím řízení odklidit usnesení o zamítnutí návrhu na
prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, může spočívat ve vyvrácení
závěru o zřejmé majetkové nedostatečnosti dlužníka). Oproti odvolateli,
jímž je další navrhovatel, není odvolatel podle napadené věty omezen ve
svých procesních právech stavem řízení v době, kdy jeho odvolání došlo
soudu (toto omezení mu zákon neukládá, ačkoli jeho potřeba může nabýt
na významu po kasaci usnesení soudu prvního stupně odvolacím soudem v
obnoveném řízení před soudem prvního stupně).
II.
Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu
České republiky coby účastníků řízení vyjádření k projednávanému
návrhu.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále též
"Poslanecká sněmovna") PhDr. Lubomír Zaorálek k návrhu uvedl, že
napadené ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a
vyrovnání bylo do zákona zařazeno na základě návrhu poslankyně Evy
Dundáčkové zákonem č. 105/2000 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1.5.2000
(sněmovní tisk č. 219). Důvodem pro zařazení uvedeného ustanovení bylo
rozšíření okruhu osob oprávněných podat odvolání proti usnesení o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku
věřitele, které dosud nebyly účastníky konkursního řízení. V případech,
kdy konkurs navrhuje například pouze dlužník a jeho návrh je zamítnut
ze shora uvedeného důvodu, neměli jeho věřitelé postavení účastníků
řízení, a proto nemohli příslušné usnesení napadnout odvoláním. Podat
odvolání a následně zrušit usnesení o zamítnutí návrhu na konkurs pro
nedostatek majetku je přitom namístě tehdy, kdy věřitelé jsou schopni
označit jakýkoli majetek, na který je možné konkurs prohlásit. Novela
zákona proto tuto možnost odvolat se přinesla. Oprávněný k podání
odvolání je věřitel, který má proti dlužníkovi peněžitou pohledávku. Za
stejných podmínek jako věřitel, který by se prohlášení konkursu sám
domáhal, je povinen ji osvědčit. Napadená věta byla již součástí
poslaneckého návrhu a při jejím projednávání ve výboru ústavněprávním a
hospodářském ani ve druhém čtení nedoznala změny. Rovněž v Senátu
Parlamentu České republiky, jenž měl k návrhu zákona postoupeného
Poslaneckou sněmovnou pozměňovací návrhy, které byly v konečném
hlasování Poslaneckou sněmovnou akceptovány, nebylo k tomuto ustanovení
výhrad. Zákonodárce při projednávání a schválení zákona vycházel z
účelu zákona a cílů konkursního řízení a byl v přesvědčení, že vyhovuje
požadavku souladu s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,
Ústavou a ústavním pořádkem České republiky včetně Listiny základních
práv a svobod. Zákonodárný sbor jednal dle předsedy Poslanecké sněmovny
v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním
pořádkem a právním řádem. Vyjádření ponechává na Ústavním soudu, aby
posoudil ústavnost uvedeného ustanovení.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky (dále též "Senát") doc.
JUDr. Petr Pithart ve svém stanovisku také nejprve popsal průběh
schvalování zákona č. 105/2000 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů,
(dále též "zákon č. 105/2000 Sb." či "zákon") a kterým byla napadená
věta do zákona o konkursu a vyrovnání zařazena. Uvádí, že pozměňovací
návrhy Senátu se předmětného ustanovení nedotkly, a lze proto
konstatovat, že Senát jednal v přesvědčení, že napadená věta je v
souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. S ohledem na ius
naturale vyslovuje přesvědčení, že praxe ukázala na nutnost posílení
principu rovnosti účastníků konkursního řízení a potřebu odstranit
diferencovaný přístup k nim. Otázkou však zůstává, zda subjekt, který
nepřistoupil k řízení, by měl být oprávněn podat proti rozhodnutí o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu odvolání. Nad rámec návrhu
vyjadřuje pochybnosti, zda v situaci, kdy účastníky konkursního řízení
jsou jen někteří věřitelé, je pro konkursní soud možné zjistit tzv.
"podvodný úpadek". V této souvislosti shodně s navrhovatelem poukazuje
na shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu.
III.
Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zkoumal, zda zákon, u něhož navrhovatel
namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích
Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Z
vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu, jakož i ze zaslaných
příslušných sněmovních tisků, a dále z údajů o průběhu hlasování
Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona na
své 21. schůzi dne 28.1.2000, když se pro něj z přítomných 152
poslankyň a poslanců vyslovilo 128 a jeden byl proti. Senát projednal
návrh zákona na své 16. schůzi dne 1.3.2000 a vrátil jej Poslanecké
sněmovně ve znění pozměňovacích návrhů. Z přítomných 53 senátorů a
senátorek hlasovalo pro 52. Nikdo nebyl proti. Poslanecká sněmovna o
návrhu zákona opětovně jednala dne 4.4.2000 na své 24. schůzi. Pro
návrh zákona ve znění schváleném Senátem hlasovalo z přítomných 181
poslankyň a poslanců 98 pro a 81 proti. Návrh byl přijat. Prezident
České republiky podepsal zákon dne 17.4.2000. Schválený zákon byl
doručen předsedovi vlády k podpisu dne 19.4.2000. Zákon byl vyhlášen ve
Sbírce zákonů dne 25.4.2000 v částce 32 pod č. 105/2000 Sb. Byl tak
přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou
stanovené kompetence při dodržení pravidel stanovených v čl. 39 odst. 1
a 2 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další
objasnění věci, dotázal se soud účastníků řízení, zda souhlasí s
upuštěním od něj (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) s tím, že pokud
nezašlou Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě výslovné vyjádření, bude
soud předpokládat, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
Předseda Poslanecké sněmovny sdělil Ústavnímu soudu již ve svém
vyjádření k návrhu, že souhlasí s projednáváním této věci bez ústního
jednání. Předseda Senátu také sdělil přípisem ze dne 13.6.2003, že s
upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že před určením
případného data vyhlášení tohoto nálezu nebylo postaveno najisto, zda
dotaz Ústavního soudu podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., navrhovatel skutečně obdržel, byla u něj tato skutečnost ověřena
telefonickým dotazem dne 24.6.2003. Navrhovatel Ústavnímu soudu sdělil,
že s upuštěním od ústního jednání souhlasí (srov. úřední záznam ze dne
24.6.2003). Písemně se již k dotazu nevyjádřil.
Za dané situace měl Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení 44 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb. jsou naplněny, a od ústního jednání upustil.
IV.
Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 12a odst. 5
věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož "Proti usnesení o
zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku se může
odvolat i věřitel, který doloží, že má za dlužníkem peněžitou
pohledávku.".
Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání je účelem
tohoto zákona uspořádat majetkové poměry dlužníka, který je v úpadku.
Uspořádáním majetkových poměrů dlužníka je nutno rozumět zejména
vypořádání nároků věřitelů dlužníka za podmínek stanovených zákonem.
Taktéž novela zákona o konkursu a vyrovnání (zákona č. 105/2000 Sb.)
směřuje dle důvodové zprávy mimo jiné k posílení postavení věřitelů.
Uvedenému legitimnímu cíli poskytnout zvýšenou ochranu majetku věřitelů
se nevymyká ani napadená věta, neboť se jí posiluje procesní postavení
věřitelů, kteří dosud nebyli účastníky konkursního řízení a nemohli
usnesení o zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku napadnout odvoláním.
Navrhovatel předně spatřuje v napadené větě rozpor s ustanovením čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou si všichni
účastníci řízení rovni. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nedávném
nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02 (nález byl vyhlášen pod č. 101/2003 Sb. a
bude uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29,
nález č. 33), v němž se problematikou rovnosti účastníků konkursního
řízení v jiných souvislostech rovněž zabýval, má dané ustanovení
Listiny zaručit rovná procesní práva a povinnosti konkrétních účastníků
v konkrétním řízení. Navrhovatel se svým návrhem ovšem domáhá
abstraktní kontroly napadené normy, byť na pozadí konkrétního případu.
Ten je Ústavnímu soudu znám jen zprostředkovaně a není přirozeně jeho
úkolem se jím v tomto řízení jakkoli zabývat. Projednávaný návrh proto
Ústavní soud zkoumal prizmatem čl. 96 odst. 1 Ústavy, jenž stanoví
obecný princip rovnosti účastníků v řízení se shodným předmětem řízení.
Ústavní soud zmíněným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/02 navrhovateli
vyhověl, neboť shledal, že zákonodárce nepřípustně přiznal různá
procesní práva a povinnosti účastníkům řízení se shodným předmětem
řízení. Ústavní soud přitom nenalezl ani možnost překonat neústavnost
napadeného ustanovení (§ 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání)
takovou interpretací, která by byla ústavně konformní.
Navrhovatel tvrdí, že napadená věta je jednak neurčitá a porušuje
princip právní jistoty, jednak ve svých důsledcích vede k rozdílnému
zacházení s účastníky konkursního řízení. Nevymezuje počátek běhu lhůty
pro podání odvolání proti usnesení, jímž soud zamítl návrh na
prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a neurčuje, jaké postavení
budou mít osoby oprávněné k podání odvolání v řízení po jeho zrušení.
Oproti odvolateli, jímž je další navrhovatel, musí odvolatelé podle 12a
odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání svou legitimaci k
podání odvolání dokládat tím, že "doloží" peněžitou pohledávku za
dlužníkem. Napadená věta se též nezmiňuje o tom, zda a v jakém směru
jsou práva těchto osob omezena faktem, že do řízení vstupují až v této
části. Podle navrhovatele nejsou odvolatelé podle § 12a odst. 5 věty
druhé zákona o konkursu a vyrovnání omezeni ve svých procesních právech
stavem řízení v době, kdy jejich odvolání došlo soudu, neboť jim toto
omezení (na rozdíl od "dalších navrhovatelů") zákon neukládá.
V.
Námitka vztahující se k neurčitosti textu napadené věty souvisí s
požadavkem předvídatelnosti zákona. Obecně lze konstatovat, že
neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za
rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1
odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti
vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých
interpretačních postupů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS
9/95 (nález byl vyhlášen pod č. 107/1996 Sb. a uveřejněn ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 16)]. Jinými
slovy, určitá míra neurčitosti právního předpisu je logickým důsledkem
povahy právní normy coby obecného měřítka regulujícího chování právních
subjektů. Ústavní soud připomíná ustálenou judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž požadovaná míra přesnosti
zákona závisí především na charakteru vztahů, které upravuje, ale též
na počtu a povaze jeho adresátů. Považuje se za přirozené, že soudy
"dotvářejí" právní normy, které nemohou výslovně zohlednit bohatost
vztahů a situací, na něž mají být použity. Míra přesnosti a
předvídatelnosti zákona musí být ovšem výrazně vyšší tam, kde zákon
specificky dovoluje ingerovat veřejné moci do práv a svobod jednotlivce
a otevírá prostor k její nepřípustné svévoli, a zvláště tam, kde je
veřejná moc uplatňována utajeně, bez dohledu veřejnosti (viz nález ESLP
ve věci Kruslin proti Francii, 1990, § 30).
Širší předmět úpravy napadené věty (průběh řízení o konkursu) neklade z
výše uvedených hledisek na míru přesnosti textu žádné zvýšené nároky, a
lze tak legitimně od soudu očekávat, že možné nejasnosti odstraní svým
výkladem.
Ústavní soud se domnívá, že námitky navrhovatele lze ve značné míře
překonat ústavně konformním výkladem. Předpokladem pro jeho výkladovou
úvahu bylo následující východisko. Nelze apriorně vycházet z
předpokladu, že zákonodárce při přijímání ustanovení § 12a odst. 5 věty
druhé zákona o konkursu a vyrovnání měl úmysl porušit ustanovení čl. 96
odst. 1 Ústavy. Nelze proto předpokládat, že by poskytnutím ochrany
majetku skupiny věřitelů, kteří na jeho základě podají odvolání proti
usnesení o zamítnutí konkursu pro nedostatek majetku a doloží, že mají
za dlužníkem peněžitou pohledávku, zamýšlel současně udělit jí
neodůvodněně rozdílné procesní postavení oproti skupině ostatních
věřitelů-účastníků. Této ústavně konformní domněnce svědčí ostatně i
jiné části textu zákona. Např. i věřitel, jenž podává návrh na
prohlášení konkursu, musí dokládat, že má proti dlužníkovi (splatnou)
pohledávku (§ 4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání). Stejnou
podmínku musí splnit i další navrhovatel přistupující k řízení a
podávající návrh na prohlášení konkursu na téhož dlužníka dříve, než
soud rozhodne o prohlášení konkursu (§ 4 odst. 4 ve spojení s § 4 odst.
2 zákona o konkursu a vyrovnání).
Nelze proto bez dalšího souhlasit s tvrzením navrhovatele, založeným na
logickém výkladovém argumentu a contrario, dle něhož protiústavnost
napadené věty spočívá mimo jiné v tom, že neurčuje postavení osoby
oprávněné k podání odvolání v řízení po zrušení usnesení, jímž soud
zamítl návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku, a neurčuje,
v jakém směru jsou práva těchto osob omezena faktem, že do řízení
vstupují až v této fázi, a to na rozdíl od explicitní úpravy uvedených
otázek ve vztahu k "dalším navrhovatelům". Uvedený argument nemůže
uspět v konkurenci s legitimní domněnkou, dle níž zákonodárce
nezamýšlel legiferovat ústavně nonkonformně, a povinností soudů
dosahovat v rámci řízení ústavně konformního výkladu. Ústavní soud v
minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určité ustanovení
právního předpisu umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v
souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou s nimi v
rozporu, není dán důvod pro zrušení tohoto ustanovení. Úkolem všech
státních orgánů v dané situaci je interpretovat dotyčné ustanovení
ústavně konformním způsobem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96 (nález byl
vyhlášen pod č. 286/1996 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 98)]. Ačkoli zákon v napadené větě
výslovně nestanoví, že věřitel využívající práva odvolání je omezen
stavem řízení v době jeho přistoupení, nelze jen proto dospět k závěru,
že tímto stavem omezen není. V souladu s požadavkem ústavně konformního
výkladu je naopak třeba mít za to, že věřitel, jenž podává odvolání
podle ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a
vyrovnání, vstupuje podáním odvolání do již probíhajícího konkursního
řízení obdobně jako "další navrhovatelé", kteří rovněž do řízení
vstupují po jeho začátku. Je tedy třeba aplikovat na něj analogicky i
ustanovení § 4 odst. 4 části věty za středníkem, podle něhož pro
dalšího navrhovatele platí stav řízení v době jeho přistoupení.
Ústavně konformním výkladem lze odstranit také pochybnosti stran lhůty
k podání odvolání. Řízení je třeba pojímat jako celek, včetně řízení o
odvolání. Pokud lze dospět k ústavně konformnímu závěru, že odvolatel
vstupuje do probíhajícího řízení jako jeho účastník s rovnými právy,
musí mu být stanovena lhůta k podání odvolání jen do doby, kdy řízení o
návrhu na prohlášení konkursu ještě trvá. Odvolání tak může podat jen
ve lhůtě počítané od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně
(poslednímu) účastníkovi. Ke stejným závěrům dospívá ostatně v zásadě
jak sám Z. Krčmář ve svém komentáři k zákonu o konkursu a vyrovnání
(IFEC Praha, 2000, str. 38), tak i autoři komentáře JUDr. Ing. Jaroslav
Zelenka, Ph.D., a JUDr. Jolana Maršíková (Zákon o konkursu a vyrovnání,
komentář, LINDE Praha, a. s., 2002, str. 316).
Navrhovatel dále uvádí, že věřitelé, kteří přistoupili k řízení, mohou
podle ustanovení věty prvé § 12a odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání
podat odvolání bez zřetele k tomu, zda mají pohledávku doloženu. Pokud
se navrhovatel tímto argumentem snaží podložit své závěry o
protiústavním znevýhodnění věřitelů, kteří k řízení nepřistoupili a
kteří své pohledávky naopak musí při odvolání doložit (§ 12a odst. 5
věty druhé), nelze s ním souhlasit. Povinnost doložit svou pohledávku
má každý věřitel, který podává návrh na prohlášení konkursu (§ 4 odst.
2 zákona o konkursu a vyrovnání). Ukládá-li stejnou povinnost
specifické kategorii věřitelů i napadená věta, nejde o důkaz
nerovnosti, ale naopak rovnosti uvnitř kategorie věřitelů. Námitka
navrhovatele se zjevně vztahuje nikoli k napadené druhé větě ustanovení
§ 12a odst. 5, nýbrž k větě první téhož paragrafu a téhož odstavce, jež
prima facie připouští, aby "další navrhovatel" ve smyslu § 4 odst. 4
zákona o konkursu a vyrovnání, jenž založí svou účast v konkursním
řízení až v době po vydání příslušného usnesení, mohl podat odvolání
proti němu, aniž by svou pohledávku doložil. Navrhovatel nicméně tuto
první větu nenapadl a Ústavní soud nemá důvod se jejím výkladem
specificky zabývat.
VI.
Ústavní soud se tedy s argumenty navrhovatele, předestřenými v
projednávaném návrhu, neztotožnil. Podotýká však, že je dle své
ustálené judikatury vázán pouze petitem návrhu na zahájení řízení. Není
však vázán jeho odůvodněním. Proto není v rozporu s jeho posláním, když
napadené ustanovení přezkoumá i z jiných hledisek [srov. např. nález I.
ÚS 89/94 (nález byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazek 2, nález č. 58)]. Nad rámec argumentů uvedených v
projednávaném návrhu se proto dále zabýval napadenou větou i z pohledu,
že věřitel má současně s odvoláním doložit svou pohledávku, jež musí
být pohledávkou peněžitou. Zohlednil přitom i případné porušení
ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a
svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Jak již totiž mimo jiné
dovodil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (nález byl vyhlášen pod č.
403/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazek 26, nález č. 80), ústavní zakotvení všeobecné inkorporační
normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního
a práva vnitrostátního (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), nelze
interpretovat v tom smyslu, že by přivodilo odstranění referenčního
hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských
právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva
Ústavním soudem, a to s možnými derogačními důsledky. Rozsah pojmu
ústavního pořádku totiž nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení
čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2
Ústavy. Ústavní soud potvrdil tento svůj závěr i v další své
rozhodovací praxi [srov. nález sp. zn. I. ÚS 752/02 (nález bude
uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30)].
Ústavní soud znovu připomíná jeden z hlavních cílů zákona o konkursu a
vyrovnání, jenž spočívá v ochraně práv věřitelů dlužníka, jenž se
ocitne v úpadku. Podle ustanovení jeho § 4 odst. 1 zákona o konkursu a
vyrovnání je oprávněn podat návrh na prohlášení konkursu dlužník nebo
kterýkoli z věřitelů. Vznik situace úpadku (§ 1 odst. 2) se pojí
nerozlišeně se závazky dlužníka, resp. pohledávkami věřitelů peněžitými
či nepeněžitými. Vyžaduje se pouze, aby šlo o závazky/pohledávky
"splatné". S použitím teleologického, ale i systematického výkladu
zákona o konkursu a vyrovnání (§ 1 odst. 2 je zařazen do jeho "úvodních
ustanovení") je podmínce "splatnosti" svých pohledávek podrobena i
skupina věřitelů ve smyslu napadené věty.
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek
(čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod, dále jen "Dodatkový protokol"). Užívání práv a
svobod přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako
je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné
smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní
menšině, majetek, rod nebo jiné postavení (čl. 14 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod).
"Splatná pohledávka" je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového
protokolu, neboť splňuje podmínky, které klade judikatura ESLP na pojem
"legitimního očekávání", které věřitel musí mít, že jeho pohledávka
vůči dlužníkovi bude realizována a transformuje se v efektivní výkon
vlastnického práva (jde o pohledávku zcela konkretizovanou, aktuální a
vymahatelnou) (viz např. rozhodnutí o přijatelnosti ve věcech Malhous
proti ČR z 13.12.2000, část B; Gratzinger a Gratzingerová proti ČR z
10.7.2002, § 68 a 72).
S ohledem na stanovené záruky práva na užívání majetku a jeho ochrany i
práva nebýt při požívání práva pokojně užívat svůj majetek
diskriminován není možné připustit závěr, že by věřiteli oprávněnými ve
smyslu zákona o konkursu a vyrovnání mohli být pouze věřitelé se
splatnými "peněžitými" pohledávkami. Věřitelé s pohledávkami
nepeněžitými nemohou být odkázáni až na fázi řízení po vyhlášeni
konkursu, jak to bez bližšího vysvětlení naopak tvrdí JUDr. Zelenka a
JUDr. Maršíková ve svém již zmíněném komentáři, str. 18. Jejich
postavení by v poměru k věřitelům s pohledávkami peněžitými bylo
diskriminační, neboť by neodůvodněně zvýhodňovalo ochranu peněžitého
majetku oproti majetku nepeněžitému. Příslušná ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání je třeba vykládat v souladu se zaručenými právy
všech věřitelů. Napadená věta, která připouští právo odvolat se proti
usnesení o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek
majetku výslovně jen věřitelům s pohledávkou peněžitého charakteru,
znevýhodňuje věřitele, kteří jsou schopni doložit pouze pohledávku
nepeněžitou. Tím se zavádí mezi věřiteli ve smyslu napadeného
ustanovení nerovnost, která není rozumně odůvodněna a má diskriminační
povahu. Vzhledem k explicitně uvedené podmínce peněžitého charakteru
pohledávky není žádný prostor k jeho ústavně konformnímu výkladu. K
obdobnému názoru stran diskriminační povahy napadené věty v daném
ohledu ostatně dospěl i Z. Krčmář ve svém komentáři k tomuto zákonu,
ačkoli jej v projednávaném návrhu neuplatnil (Krčmář, Z.: Zákon o
konkursu a vyrovnání, IFEC Praha, 2000, str. 38).
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů pro rozpor s ustanoveními
čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod napadené ustanovení § 12a odst. 5 věty druhé zákona o konkursu a
vyrovnání vyjádřené slovem "peněžitou" podle § 70 odst. 1 zákona o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dnem vyhlášení nálezu ve
Sbírce zákonů zrušuje. Ve zbývající části návrh s ohledem na výše
uvedené důvody zamítl (§ 70 odst. 2 citovaného zákona).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Holeček v. r.
Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí odlišné stanovisko soudkyně
JUDr. Eliška Wagnerová.