136/2009 Sb.



SDĚLENÍ



Ústavního soudu



Plénum Ústavního soudu ve složení předseda soudu Pavel Rychetský a

soudci Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen

Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar

Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný,

Eliška Wagnerová a Michaela Židlická dne 28. dubna 2009 přijalo podle §

23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve věci právního názoru I.

senátu Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2220/08, který

se odchyluje od právních názorů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze

dne 9. září 2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08 a nálezu ze dne 4. prosince 2008

sp. zn. III. ÚS 3158/07,



toto stanovisko:



I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od

podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby

zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními

účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť

od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst.

2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a

o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších

předpisů.



II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu

[opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o

notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v

důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v

nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých

je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění

poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy

(nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05),

jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu

za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení

procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního

posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického

práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má

subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na

zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu,

která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok

na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.



Odůvodnění:



I.



1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 11. 3. 2008 č. j. 25 Cdo 2864/2006-82, rozsudek Městského

soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006 č. j. 20 Co 135/2006-71 a rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 24 C 169/2005-48.

Věc byla podle rozvrhu práce přidělena do I. senátu a je vedena pod sp.

zn. I. ÚS 2220/08; soudcem zpravodajem je Ivana Janů.



II.



2. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 24 C 169/2005 vyplynulo, že

stěžovatel se žalobou ze dne 13. 7. 2005 vůči České republice domáhal

náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 4 627 970

Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout jako ztráta v důsledku

protizákonné a protiústavní regulace nájemného, a to za období v letech

2002 až 2004. Soud prvního stupně jeho žalobu zamítl, odvolací soud

jeho rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť dospěl

k závěru, že žádná z právních otázek vznesených stěžovatelem nemá

zásadní právní význam. Pro úplnost je nutno dodat, že v principu stejné

věci řeší Ústavní soud i pod sp. zn. I. ÚS 566/05 a sp. zn. I. ÚS

1109/08.



III.



3. Při projednávání ústavní stížnosti dospěl I. senát Ústavního soudu k

těmto právním názorům:



- pronajímatel se může po nájemci domáhat zvýšení nájemného jenom s

účinností od podání žaloby;



- pronajímatel má ve vztahu k období vymezenému žalobou právo vůči

státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11

odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež není

subsidiární ve vztahu k uplatnění žaloby na zvýšení nájemného vůči

nájemci, neboť takového zvýšení se stěžovatel nemohl domáhat za dobu

před podáním této žaloby.



Vzhledem k tomu, že se těmito závěry I. senát hodlal odchýlit od

právních názorů vyjádřených v jiných nálezech Ústavního soudu (v

podrobnostech srov. dále), předložil věc v souladu s § 23 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plénu Ústavního soudu. Přitom byl veden

následujícími úvahami.



4. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost,

zabýval již několikrát v minulosti. V nálezu ze dne 28. února 2006 sp.

zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389, 252/2006 Sb.^*) - v němž také

poukazuje na předchozí judikatorní vývoj - dospěl k závěru, že „samotná

dikce § 696 odst. 1 obč. zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové

úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost

zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v

konečném důsledku porušení ústavních principů; ... za určitých podmínek

jsou důsledky mezery (chybějící právní úpravy) protiústavní, zejména

tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento

úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný

závěr platí i v případě, kdy Parlament deklarovanou úpravu přijal,

avšak tato byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kritéria, a

zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu

Ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu (18 měsíců).“. S ohledem na to,

že dlouhodobá nečinnost státu (zákonodárce jako představitele jedné

větve veřejné moci ve státě), který nepřijal úpravu jednostranného

zvyšování nájemného, je v rozporu s ústavním pořádkem, dospěl Ústavní

soud k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat,

nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného. Výše nájemného by měla

odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi

pronajímateli (ale i nájemci) bytů s regulovaným nájemným a

pronajímateli (nájemci) bytů s tzv. tržním nájemným.



5. V nálezu ze dne 6. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (N 80/41 SbNU 59)

- jehož základ spočíval v tom, že stěžovatel se jako žalobce domáhal

zaplacení rozdílu mezi regulovaným a tzv. tržním nájemným (nikoliv

zvýšení nájemného ani náhrady škody) - Ústavní soud myšlenky vyslovené

v citovaném plenárním nálezu dále rozvinul. Připomněl, že rozhodování o

zvýšení nájemného představuje sociálně citlivou záležitost, a dále

uvedl, že „při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud

konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo (v

tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat

zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu

minulou). Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I.

nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům dostatek prostoru

pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních

instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti

uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu

vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti

zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.“. S ohledem na odpovědnost

státu za majetkovou újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy,

zdůrazněnou ve výroku I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, Ústavní soud v

nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 dovodil, že „pokud pronajímatelův důvodný

nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit

vůči státu požadavek na náhradu škody.“.



6. Povinnost soudů konstitutivním způsobem rozhodovat



pro futuro

o zvýšení nájemného dále upřesnil Ústavní soud v nálezu ze dne 9. září

2008 sp. zn. IV. ÚS 175/08. Konstatoval v něm, že „má-li tato podmínka

mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení

regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému

soudu“. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 pak citované rozhodnutí vyvozuje

požadavek subsidiarity náhrady škody vůči státu po vyčerpání

efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči

nájemcům.



7. Myšlenka subsidiarity nároku na náhradu škody vůči státu je obecně

správná, avšak v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 byla formulována pro jiný

skutkový stav, než jak ji chápe nález sp. zn. IV. ÚS 175/08. Zde je

nutno připomenout, že ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 175/08 šlo o

spor o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným

úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o

notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších

předpisů, spočívající v rozdílu mezi nájemným regulovaným a obvyklým.

Stěžovatel se žalobou, podanou v únoru 2006, domáhal náhrady škody za

červenec 2002 až listopad 2005, tedy za období před podáním žaloby.

Uvažoval-li za této situace Ústavní soud o povinnosti vyčerpat

efektivní prostředky nápravy vůči nájemci, lze z toho usuzovat, že

vyšel z názoru, podle něhož má pronajímatel nějaký nárok vůči nájemci i

za období před podáním žaloby. Explicitně tento názor posléze vyjádřil

nález ze dne 4. prosince 2008 sp. zn. III. ÚS 3158/07: »- požadavek,

adresovaný obecným soudům v klíčovém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že „i

přes absenci úpravy předvídané v § 696 odst. 1 obč. zákoníku, musí

rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních

podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin

právních subjektů“, nelze redukovat jen na právní vztahy „budoucí“,

resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé

domáhali „nájemného“ nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě,

za vymezenou dobu minulou.«.



IV.



8. S právním názorem popsaným v předchozím odstavci se však I. senát

neztotožnil, předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, které tak

požadovanou většinou hlasů učinilo. Předmětem posouzení pléna byly dvě

otázky, jež spolu úzce souvisejí: a) od jaké doby lze pronajímateli

přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené

omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.



9. Dle přesvědčení Ústavního soudu pronajímatel vůči nájemci žádný

nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za

období před podáním žaloby nemá. Už vůbec nelze oporu pro tento názor

hledat v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), v němž se naopak

výslovně konstatuje, že „je správná premisa obvodního soudu, že se

nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za

dobu minulou“.



10. Právní názor připouštějící možnost domáhat se po nájemci zaplacení

rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu minulou, tj. před

podáním žaloby, nedoceňuje v prvé řadě povahu rozhodnutí o zvýšení

nájemného. Rozsudek o zvýšení nájemného je rozhodnutím konstitutivním,

což výslovně uznává i nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše). Nejde

přitom ze strany obecných soudů samozřejmě o dotváření objektivního

práva v tom smyslu, že by soudní rozsudky v jednotlivých případech byly

pramenem obecně závazných pravidel chování, ale o změnu hmotněprávního

nájemního vztahu mezi konkrétním pronajímatelem a konkrétním nájemcem,

v závislosti na konkrétních místních podmínkách. Z povahy

konstitutivního rozhodnutí vyplývá, že na hmotněprávní vztahy může mít

účinky pouze do budoucna, tedy od okamžiku, kdy nabude právní moci,

ledaže by zákon výslovně upravil jeho účinky jinak. Právní skutečností,

s níž hmotné právo spojuje vznik, změnu nebo zánik hmotněprávního

vztahu, je totiž teprve samotné rozhodnutí; proto je jenom logické, že

změna v hmotněprávních vztazích může nastat až od okamžiku, kdy tato

právní skutečnost vznikne a začne vyvolávat účinky, jež jsou s ní

spojeny.



11. Rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do

existujícího právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem tak, že

mění jeho obsah, pokud jde o výši nájemného. Z tohoto pohledu je

zvyšování nájemného „do minula“ (tedy zpětně) zřejmým protimluvem,

neodpovídajícím povaze konstitutivního rozhodnutí; krom toho by

představovalo rovněž v právním státě nepřípustnou pravou retroaktivitu,

neboť soud by zpětně do minulosti přetvářel obsah právního vztahu mezi

pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší

nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl.



12. Jediným teoreticky důsledným přístupem by tak byl závěr, že změna v

obsahu nájemního vztahu (změna výše nájemného) nastává teprve od právní

moci rozsudku vyslovujícího zvýšení nájemného do budoucna (rozuměno od

data podání žaloby). S ohledem na to, že zvyšování nájemného soudním

rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost

Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní

úpravy, znamenalo by to, že žaloby o zvýšení nájemného, o nichž dosud

nebylo rozhodnuto, by musely být zamítnuty, neboť od 1. 1. 2007 již lze

zvyšovat nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném

zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Takový závěr by však zároveň

znamenal, že ani žaloba o zvýšení nájemného by nebyla efektivním

prostředkem nápravy protiústavního stavu, jejž zákonodárce (stát)

založil svou dlouhodobou nečinností. Lze proto souhlasit s nálezem sp.

zn. IV. ÚS 175/08 v tom, že okamžik zvýšení nájemného váže ke dni

podání žaloby; toto řešení je přijatelné i z hlediska nájemce, jenž

může od tohoto okamžiku se zvýšením nájemného kalkulovat. Lze rovněž

plně souhlasit se separátním votem prof. Musila k nálezu sp. zn. III.

ÚS 3158/07, že teprve od tohoto okamžiku může nájemce reálně reagovat

na skutkové a právní argumenty, uplatněné pronajímatelem v žalobě,

domáhající se zvýšení nájemného; spojení počátku možnosti zvýšení

nájemného s podáním žaloby zohledňuje autonomní zájmy obou stran a

vyhovuje principu proporcionality. Proto lze připustit i výjimku z

účinků konstitutivních rozhodnutí, odůvodněnou ústavními hledisky, jež

je jinak možná pouze na základě výslovné zákonné úpravy; tato odlišná

regulace vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz

výše), jenž svými účinky



erga omnes

- za popsaných mimořádných okolností - plní vlastně funkci zákona. Pro

zvýšení nájemného přede dnem podání žaloby však žádné důvody nalézt

nelze; nevyplývají ani z ústavní argumentace, ani z povahy

konstitutivních rozhodnutí. Tuto otázku je tedy možno uzavřít tak, že

obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání

žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat

nemohou, neboť tomu brání sama povaha konstitutivního rozhodnutí;

zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž není možné, neboť od

tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2

zákona č. 107/2006 Sb.



13. Ve vztahu k druhému bodu stanoviska vyslovuje Ústavní soud souhlas

s překonáním právního názoru uvedeného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08.

Ačkoliv Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05

protiústavnost dlouhodobé nečinnosti zákonodárce spočívající v

nepřijetí zákonné úpravy umožňující jednostranné zvýšení nájemného,

nelze z daného rozhodnutí vyvozovat nárok na náhradu škody vůči státu.

Z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je

nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje

právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu,

jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním

postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán

veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak

především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou

pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě

politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny

ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení

zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto

zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva

jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v

zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci),

nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody.



14. Pokud tedy Ústavní soud konstatoval případný nárok na náhradu škody

vůči státu ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 a potažmo v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 175/08 (oba viz výše), směřoval takovýto nárok ve vztahu k

pochybení obecných soudů, které by neposkytly ochranu základnímu právu

dotčených pronajímatelů tím, že by zamítly jeho důvodný nárok na

zvýšení nájemného. Takto koncipovaný nárok na náhradu škody se žádným

způsobem neodchyluje od dikce čl. 36 odst. 3 Listiny, resp. nároku na

náhradu škody, jak je vymezen zákonem č. 82/1998 Sb. Pokud tedy

příslušný orgán zruší pravomocné rozhodnutí soudu, v jehož důsledku

tento soud nedostál své povinnosti rozhodnout o zvýšení nájemného ve

smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, může se pronajímatel domáhat vůči

státu náhrady škody, která mu v důsledku takovéhoto nezákonného

rozhodnutí vznikla. Přesto se Ústavní soud domnívá, že pronajímateli

svědčí ve vztahu k vymezenému období před podáním žaloby jiný právní

titul, a to právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle

čl. 11 odst. 4 Listiny.



15. Meze přípustnosti omezení vlastnického práva je nutno chápat v

kontextu vzniku a vývoje dotčených nájemních vztahů. Již v nálezu ze

dne 22. března 1994 sp. zn. Pl. ÚS 37/93 (N 9/1 SbNU 61; 86/1994 Sb.)

Ústavní soud shledal ústavní konformitu transformace práva osobního

užívání bytu na nájemní vztah podle § 871 občanského zákoníku. V této

souvislosti přitom poukázal na to, že v době, kdy nastaly právní účinky

podle uvedeného ustanovení, existoval veřejný zájem na transformaci

někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů,

která by vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní

právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního

užívání bytu. Posouzení existence veřejného zájmu však vyžaduje vzít v

úvahu jeho časový aspekt. Ačkoliv nelze alézt přesnou hranici, odkdy

již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku

regulace nájemného za ústavně konformní, plyne z dosavadní judikatury

Ústavního soudu s ohledem na derogační nálezy ze dne 21. června 2000

sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287, 231/2000 Sb.), ze dne 20.

listopadu 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (N 142/28 SbNU 237, 528/2002 Sb.) a

ze dne 19. března 2003 sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371, 84/2003

Sb.), jakož i nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, že takovýto závěr nebylo

možné akceptovat již v roce 2000. Z tohoto důvodu se Ústavní soud

zabýval otázkou, zda omezení vlastnického práva v důsledku regulace

nájemného nedosahovalo v období, ke kterému vztahuje stěžovatel svůj

nárok, takové intenzity, že je nezbytné považovat jej za nucené omezení

vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.



16. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny se připouští nucené omezení

vlastnického práva ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.

Uvedený článek nelze vykládat jako základní právo na náhradu za

jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Obsah ústavně

garantovaného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i

práva pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod totiž není bezbřehý a

podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za

imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení. To znamená, že

zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto

omezení bylo spojeno s právem na náhradu. Nucené omezení vlastnického

práva, jakož i vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba

vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení.



17. Aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné vymezit znaky takovéhoto

kvalifikovaného omezení vyčerpávajícím způsobem, lze v obecné rovině

dovodit, že jedním z těchto znaků je omezení vlastnického práva jdoucí

nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty

vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Nucené omezení

vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny totiž představuje

omezení vlastnického práva konkrétního vlastníka nad rámec omezení, jež

vyplývají obecně pro subjekty vlastnického práva, resp. které dopadají

jen na část vlastníků, toto nerovné postavení je však v souladu s

principem rovnosti v důsledku existence skutečností tuto nerovnost

dostatečným způsobem odůvodňujících. Uvedené lze demonstrovat na

příkladu tzv. legálních věcných břemen, kdy povinnost strpět např.

stavbu sloupu elektrického vedení na svém pozemku je třeba považovat za

omezení nad rámec obecných omezení vlastnického práva plynoucích ze

zákona, které se dotýká jen některých vlastníků, kteří své

„znevýhodnění“ nemohou svým projevem vůle ovlivnit. Skutečnost, že

právě v jejich případě dojde k omezení, přitom není dána z povahy věci,

ale v důsledku konkrétního posouzení příslušného orgánu veřejné moci,

na jehož základě k takovémuto omezení dojde.



18. Druhou podmínkou, kterou v této souvislosti Ústavní soud připouští,

je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více

faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou

trvání takovéhoto omezení, tedy zda se jedná o omezení dočasné nebo

trvalé. Ústavní soud již ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a sp.

zn. Pl. ÚS 8/02 poukázal na protiústavnost nerovného postavení dvou

skupin vlastníků, když jedna skupina vlastníků je povinna nést náklady

sociální politiky státu v oblasti bydlení. Tato nerovnost má racionální

základ z hlediska vymezení dotčených pronajímatelů, protože je spjata s

nájemními vztahy vzniklými transformací práva osobního užívání bytu.

Nelze již ale nalézt rozumný důvod ve vztahu k povinnosti vlastníků

strpět samotné náklady bydlení nájemců. Zatímco v době transformace

práva osobního užívání bytu na nájemní vztah byl tento důvod dán, nelze

ho nalézt v době, kdy již byla, a to dokonce opakovaně, Ústavním soudem

konstatována protiústavnost regulace nájemného podle vyhlášky č.

176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s

užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, a v této souvislosti i

možné porušení vlastnického práva řady pronajímatelů. Omezení

vlastnického práva této skupiny vlastníků omezilo ústavně zaručené

vlastnické právo některých pronajímatelů výrazným způsobem nad rámec

omezení vlastnického práva stanovených pro všechny vlastníky. Takovéto

omezení přitom s ohledem na rozsah nákladů, které jednotlivým

pronajímatelům vznikly, aniž by tito mohli z těchto nákladů mít

jakýkoliv užitek, a dlouhodobost stavu, jež byla zapříčiněna především

dlouhodobou protiústavní nečinností Parlamentu, který až víc než čtyři

roky po uplynutí lhůty poskytnuté Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 3/2000 přijal zákon umožňující jednostranné zvyšování regulovaného

nájemného, je třeba považovat za natolik intenzivní, že musí být

podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny.



19. Čl. 11 odst. 4 Listiny sám o sobě neobsahuje žádnou bližší úpravu

celé řady praktických otázek, jako kupř. u kterého státního orgánu je

nutno nárok uplatnit, v jakých lhůtách apod. V tomto směru je nutno

postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího,

kterým je zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o

změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád).



20. Ústavní soud dodává, že v případě nároku na náhradu za nucené

omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny je třeba

posoudit otázku jeho subsidiarity. O subsidiaritě jednoho nároku vůči

druhému lze hovořit pouze v těch případech, kde se dva nároky alespoň

částečně překrývají (např. typicky si mohou konkurovat nárok na náhradu

škody a nárok na vydání bezdůvodného obohacení). Ve věci vedené pod sp.

zn. IV. ÚS 175/08 však ve skutečnosti o žádnou konkurenci nároků nešlo.

Pronajímatel se totiž nemohl vůči nájemci domáhat doplacení rozdílu

mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou, ale mohl po něm

žádat toliko zvýšení nájemného ode dne podání žaloby. Náhrada škody,

jíž se stěžovatel v řízení před obecnými soudy domáhal, směřovala vůči

státu a týkala se právě již proběhlého období let 2002 až 2005. Z toho

jednoznačně plyne, že žádný konkurující nárok na náhradu vůči nájemci

pronajímatel za toto období neměl a stejně tak neměl ani právo na

zvýšení nájemného za tuto dobu. Nárok na náhradu za nucené omezení

vlastnického práva vůči státu se zjevně týká jiného subjektu a jiného

právního titulu, a proto jej nelze vyloučit s odkazem na subsidiaritu

nároku na náhradu škody vůči nárokům, jež měl pronajímatel údajně mít

proti nájemci.



21. Z uvedených úvah vyplývá, že je nutno důsledně zvážit, jaký nárok

pronajímatel uplatňuje. Jde-li o náhradu za nucené omezení vlastnického

práva za dobu před podáním žaloby proti nájemci - jako kupř. ve věci

projednávané I. senátem pod sp. zn. I. ÚS 2220/08, kdy žaloba proti

státu byla podána dne 13. 7. 2005 a stěžovatel požadoval náhradu za

období v letech 2002 až 2004 - nelze jeho nárok podmínit tím, že napřed

má uplatnit efektivní prostředky k ochraně práva vůči nájemci, neboť

pronajímatel žádný nárok za toto období vůči nájemci nemá. Pronajímatel

má vůči nájemci právo na vyšší nájemné teprve na základě rozhodnutí

soudu, jehož konstitutivní účinky - s ohledem na shora vyložené ústavní

souvislosti - nenastávají ex nunc, ale upínají se ke dni podání žaloby;

v žádném případě však do minula, tj. do doby předcházející podání

žaloby.



22. Otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatele na

náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4

Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit do

jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jeho

základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly

splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná

protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala,

že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo

pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše

nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11

odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a

regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči

státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených

závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto

smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba

právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4

Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu §

118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě

strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně

uplatnit nové důkazy nebo námitky.



23. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v žádném případě nepovažuje

celou věc za definitivně vyřešenou, ale vznáší silný apel na

zákonodárce, aby se znovu a tentokrát systematicky zabýval

problematikou regulovaného nájemného a vzal v úvahu opatření, která

např. přijal polský zákonodárce v reakci na rozhodnutí Evropského soudu

pro lidská práva ve věci Hutten-Czapska, tedy v pilotním případu ve

vztahu k regulaci nájemného v Polsku, která po dlouhou dobu vykazovala

obdobné ústavněprávní nedostatky jako regulace nájemného v České

republice. Polsko v této souvislosti schválilo v roce 2006 zákon, který

umožňoval rychlejší zvyšování nájemného až do takové výše, která by

stačila k pokrytí udržovacích nákladů včetně zajištění návratnosti

vloženého kapitálu a přiměřeného zisku, dále upravil občanskoprávní

odpovědnost obce za škody, které vlastníkovi vzniknou z důvodu

neposkytnutí sociálního bytu nájemci, kterému z důvodu nízkých příjmů

vznikne právo na sociální byt přidělený obcí. Rovněž lze z toho

hlediska hodnotit pozitivně záměr polské vlády z roku 2008, jehož cílem

bylo zavedení systému kompenzačních příspěvků poskytovaných vlastníkům,

jejichž majetek podléhal systému regulovaného nájemného v letech 1994

až 2005 [srov. rozsudek (smírné urovnání) Evropského soudu pro lidská

práva ze dne 28. dubna 2008 ve věci Hutten-Czapska proti Polsku, č.

35014/97, body 14 až 26].



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali ke stanovisku pléna soudci Vlasta

Formánková, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha a Jiří Nykodým

a toliko k jeho odůvodnění soudkyně Ivana Janů a Eliška Wagnerová

(odlišná stanoviska jsou dostupná na

http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=st-27-09_1).



*Pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález

č. 47, str. 389, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.