294/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2010 v plénu ve složení Stanislav

Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel

Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha,

Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška

Wagnerová ve věci návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České

republiky, za kterou jedná senátorka Mgr. Soňa Paukrtová, na zrušení

bodů 1, 2, 3, 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38, 41, 42 a 49 čl. I,

bodů 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II, bodů 2 a 3 čl. III, jakož i čl.

IV zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o

soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech

soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších

předpisů, a dále na zrušení slov „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v

§ 68 odst. 2 písm. b) a na zrušení § 100a zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech a soudcích, ve znění zákona č. 314/2008 Sb.,



in eventum

na zrušení: v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a

státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech

a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb., zákona č. 228/2002 Sb.,

nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 349/2002 Sb., zákona č.

192/2003 Sb., zákona č. 441/2003 Sb., zákona č. 626/2004 Sb., zákona č.

349/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č.

221/2006 Sb., zákona č. 233/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č.

267/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního soudu

vyhlášeného pod č. 397/2006 Sb., zákona č. 184/2008 Sb. a zákona č.

314/2008 Sb., v § 15 odst. 1 slova „místopředsedů“, v § 15 odst. 2

slova „místopředsedové“, v § 23 odst. 1 slova „místopředsedů“, § 102, §

103 odst. 1 a 2, § 104 odst. 1 a 2, § 105 odst. 1 a 2, § 105a, § 108

odst. 2, v § 119 odst. 2 slov „místopředsedové Nejvyššího soudu“, v §

121 odst. 2 slova „místopředsedové“, v § 168 slova „místopředsedy“,

dále v zákoně č. 314/2008 Sb. v čl. II bodů 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11,

dále § 13 odst. 3 a § 13a v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,

ve znění zákona č. 314/2008 Sb., a v souvislosti s tím čl. IV v zákoně

č. 314/2008 Sb., a dále slov „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v §

68 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008

Sb., a na zrušení § 100a téhož zákona,



in eventum

na zrušení slova „místopředsedů“ v § 15 odst. 1, § 23 odst. 1 a v § 102

odst. 2, slova „místopředsedové“ v § 15 odst. 2 a v § 121 odst. 2,

slova „místopředsedy“ v § 102 odst. 1 a v § 168 a slova

„místopředsedové Nejvyššího soudu“ v § 119 odst. 2, dále slov

„ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v § 68 odst. 2 písm. b), dále §

100a, § 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, §

105a, § 108 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění zákona č. 314/2008

Sb.; dále ustanovení § 13 odst. 3 a § 13a zákona č. 150/2002 Sb.,

soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., a ustanovení bodů

4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb., za

účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu

Parlamentu České republiky jako účastníků řízení



takto:



I. Ustanovení § 68 odst. 1 ve slovech „ministerstvu nebo“, ustanovení §

68 odst. 2 písm. b) ve slovech „ministerstvu nebo“ a ustanovení § 100a

odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících

a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o

soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě

soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve

věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění

pozdějších předpisů, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce

zákonů.



II. Ustanovení § 102 odst. 1 ve slovech „a místopředsedy“ zákona č.

6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o

změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech,

soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších

zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních

zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o

Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993

Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem 1.

října 2011.



III. Ustanovení bodu 11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě

soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích),

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve

věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon

č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění

pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění

pozdějších předpisů, se ruší dnem 1. října 2011.



IV. Ustanovení § 105a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

(zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 314/2008 Sb., kterým

se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní

správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a

soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní

řád správní, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o

řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,

ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve

znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 13a zákona č. 150/2002 Sb.,

soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



V. Ve zbývající části se návrh zamítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen

„navrhovatel“) podala návrh na zahájení řízení podle § 64 odst. 1 písm.

b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), v jehož rubrice požaduje

„zrušení částí zákona č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002

Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

pozdějších předpisů, zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech

soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších

předpisů,



in eventum

zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

(zákon o soudech a soudcích), ve znění zákona č. 151/2002 Sb., zákona

č. 228/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 349/2002

Sb., zákona č. 192/2003 Sb., zákona č. 441/2003 Sb., zákona č. 626/2004

Sb., zákona č. 349/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006

Sb., zákona č. 221/2006 Sb., zákona č. 233/2006 Sb., zákona č. 264/2006

Sb., zákona č. 267/2006 Sb., zákona č. 342/2006 Sb., nálezu Ústavního

soudu vyhlášeného pod č. 397/2006 Sb., zákona č. 184/2008 Sb. a zákona

č. 314/2008 Sb., jakož i některých ustanovení zákona č. 150/2002 Sb.,

soudní řád správní, ve znění zákona č. 192/2003 Sb., zákona č. 22/2004

Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 436/2004 Sb., zákona č. 555/2004

Sb., zákona č. 127/2005 Sb., zákona č. 350/2005 Sb., zákona č. 357/2005

Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006

Sb., zákona č. 159/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 189/2006

Sb., zákona č. 267/2006 Sb. a zákona č. 314/2008 Sb., a některých

ustanovení zákona č. 314/2008 Sb.“.



2. S ohledem na způsob formulace rubriky návrhu, strukturu jeho

odůvodnění a závěrečný petit (nekryje s rubrikou), je třeba uvést, že

návrh se ve skutečnosti skládá z několika různě kombinovaných a různě

odůvodněných návrhů, ve kterých navrhovatel vždy požaduje zrušení

určité části ustanovení výše uvedených právních předpisů, a v případě,

že by Ústavní soud v této části návrhu nepřistoupil na předestřenou

argumentaci a takto odůvodněnému návrhu nevyhověl, navrhuje další

formulace petitu



in eventum

. Proto bylo třeba, v zájmu přehlednosti, návrh podle jednotlivých

variant petitu rozložit na jednotlivé námitky neústavnosti a postupně k

nim zaujmout stanovisko. Jako rozhodující ve smyslu své judikatury [již

nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189;

131/1994 Sb.)^*] vzal Ústavní soud varianty petitu návrhu, neboť

rubrika a odůvodnění s ním vždy nekorespondují. Souhrnně a obecně možno

konstatovat, že navrhovatel:



a) Upřednostnil zrušení těch částí zákona č. 314/2008 Sb., jejichž

přijetí podle jeho názoru představuje porušení procesních pravidel

zákonodárného procesu cestou komplexního pozměňovacího návrhu. Tento

návrh je spojen s návrhem na zrušení vybraných částí § 68 odst. 1, § 68

odst. 2 písm. b) a § 100a zákona o soudech a soudcích s odlišnou

argumentací, neboť tato ustanovení nebyla dotčena projednáním vládního

návrhu formou komplexního pozměňovacího návrhu.



b) Pro případ, že se s jeho argumentací Ústavní soud neztotožní, navrhl

navrhovatel zrušení stejných částí zákona č. 314/2008 Sb., avšak z

důvodu jejich hmotněprávního nesouladu s ústavními předpisy. V tomto

případě by tak bylo třeba zrušit příslušná níže uvedená ustanovení v

zákonech, které zákon č. 314/2008 Sb. novelizoval. Rovněž tato varianta

petitu je spojena s návrhem na zrušení vybraných částí § 68 odst. 1, §

68 odst. 2 písm. b) a § 100a zákona o soudech a soudcích.



c) Konečně pro případ, že by ani tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl,

navrhovatel předkládá ke zrušení některá ustanovení zákona o soudech a

soudcích a soudního řádu správního, novelizovaná zákonem č. 314/2008

Sb., popř. některá samostatná ustanovení zákona č. 314/2008 Sb. s

odůvodněním, které již není založeno na tvrzené neústavnosti použití

komplexního pozměňovacího návrhu. I v tomto případě se navrhuje zrušení

vybraných částí § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) a § 100a zákona o

soudech a soudcích.



S ohledem na formulaci odůvodnění návrhu a jeho rozložení do tří

variant petitu se Ústavní soud rozhodl pro postup, kdy bude nejdříve

posouzena otázka ústavnosti postupu přijetí zákona č. 314/2008 Sb. a

následně námitky navrhovatele založené na tvrzeném nesouladu

jednotlivých novelizovaných ustanovení zákona o soudech a soudcích,

soudního řádu správního a samostatně stojících ustanovení zákona č.

314/2008 Sb. s ústavním pořádkem.



II.



Text napadených ustanovení a argumentace navrhovatele



3. Navrhovatel napadá jednotlivé části zákona č. 314/2008 Sb. z důvodů

procesních a v takovém případě je jeho návrh směřován proti samotnému

novelizujícímu zákonu č. 314/2008 Sb., jak to odpovídá ustálené

judikatuře Ústavního soudu. V eventuálních variantách již napadá obsah

provedené novelizace a jeho návrh směřuje proti novelizovaným zákonům o

soudech a soudcích a soudnímu řádu správnímu [viz varianty petitu sub

2b) a 2c)], popř. proti čl. II a čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., které

mají samostatný význam a nejsou novelizujícími ustanoveními.



II.a



Neústavnost institutu komplexního pozměňovacího návrhu



4. Navrhovatel nejdříve požaduje, aby Ústavní soud zrušil body 1, 2, 3,

29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 38, 41, 42 a 49 čl. I, body 4, 5, 6, 7,

8, 9, 10 a 11 čl. II (přechodná ustanovení k zavedení funkčního období

v zákoně o soudech a soudcích), body 2 a 3 čl. III (zavedení funkčního

období předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu a možnost

opakovaného jmenování), jakož i čl. IV zákona č. 314/2008 Sb.

(přechodná ustanovení k zavedení funkčního období v soudním řádu

správním). Napadená ustanovení v tomto případě není třeba uvádět. Jsou

jako celek součástí tzv. komplexního po- změňovacího návrhu, jehož

použití (bez ohledu na to, co je jeho obsahem) považuje navrhovatel za

neústavní. Neústavním tak je podle navrhovatele již sám postup přijetí

této části zákona č. 314/2008 Sb., což dopadá na výše uvedené body jeho

čl. I, čl. II, čl. III a čl. IV. V takovém případě by byla tato část

návrhu vypořádána tím, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené

části zákona č. 314/2008 Sb. nebyly přijaty ústavně předepsaným

způsobem. Navrhovatel tak sice navrhuje zrušení zákona z důvodu

nedodržení procedury, nicméně navrhuje zrušení jen některých tím

postupem přijatých ustanovení (sub 12 a 13).



5. Pro případ, že Ústavní soud základní návrh [sub 2a)] posoudí jinak a

dospěje k závěru, že argumenty k němu předestřené jsou - jak uvádí

navrhovatel - spíše hmotněprávního charakteru, je



in eventum

navrhováno zrušení všech ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. a č. 150/2002

Sb., která jsou v nich změněna těmi ustanoveními zákona č. 314/2008

Sb., jež přesáhla rozsah původní zákonodárné iniciativy vlády. V zákoně

o soudech a soudcích se proto navrhuje zrušit



- v § 15 odst. 1 slova „místopředsedů“,



- v § 15 odst. 2 slova „místopředsedové“,



- v § 23 odst. 1 slova „místopředsedů“,



- jako celek § 102, § 103 odst. 1 a 2, § 104 odst. 1 a 2, § 105 odst. 1

a 2, § 105a, § 108 odst. 2,



- v § 119 odst. 2 slova „místopředsedové Nejvyššího soudu“,



- v § 121 odst. 2 slova „místopředsedové“,



- v § 168 slova „místopředsedy“.

Dále se v této souvislosti navrhuje zrušit v zákoně č. 314/2008 Sb. v

čl. II body 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 a v zákoně č. 150/2002 Sb.,

soudní řád správní, § 13 odst. 3 a § 13a, a v souvislosti s tím čl. IV

v zákoně č. 314/2008 Sb.



6. Tato druhá varianta petitu návrhu [sub 2b)] je, jak již bylo

uvedeno, z hlediska rozsahu totožná s variantou sub 2a), liší se jen

východiskem pro argumentaci. Zatímco v prvém případě se navrhuje

zrušení vybraných bodů zákona č. 314/2008 Sb., tj. novelizací výše

uvedených zákonů jdoucích nad rámec původní zákonodárné iniciativy

vlády, druhá varianta petitu návrhu navrhuje zrušit jednotlivá

ustanovení těchto novelizovaných zákonů v rozsahu, v jakém byla

novelizována zákonem č. 314/2008 Sb. V tomto případě navrhovatel svou

argumentaci blíže nerozvedl, pouze uvedl, že překročení rozsahu původní

zákonodárné iniciativy vlády by bylo možno považovat (když ne procesně)

za porušení ústavního pořádku z hmotněprávního hlediska. Tato varianta

petitu je tak argumentačně totožná s předchozí variantou námitek

směřujících proti ústavnosti tzv. komplexních pozměňovacích návrhů. V

tomto případě se tak jedná o ústavnost výše uvedených ustanovení zákona

o soudech a soudcích, bodů 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 čl. II a čl. IV

zákona č. 314/2008 Sb., § 13 a § 13a v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní

řád správní.



7. Ústavně závadná procesní pochybení při projednávání tisku Poslanecké

sněmovny č. 425, která navrhovatel Ústavnímu soudu předestřel,

spočívají ve způsobu přijetí zákona č. 314/2008 Sb. formou tzv.

komplexního pozměňovacího návrhu. K tomu navrhovatel uvedl, že Ústava

České republiky (dále jen „Ústava“) ve svém čl. 41 vyjmenovává subjekty

zákonodárné iniciativy a v dalších ustanoveních konstruuje základy

zákonodárného procesu, na něž jsou kladeny další vrstvy tzv.

reglementového práva v podobě zákonné úpravy či autonomních usnesení

parlamentních komor, parlamentních zvyklostí a ustálené praxe.

Zdůraznil, že Ústavní soud poskytuje ochranu především výslovné úpravě

ústavní [viz nález č. 331/2005 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 23/04 ze dne

14. 7. 2005 (N 137/38 SbNU 9)], nikoliv však pouze jí [srov. např.

nálezy č. 476/2002 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002

(N 117/28 SbNU 25) a č. 37/2007 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne

15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349]. Význam jednotlivých vrstev pravidel

zákonodárného procesu totiž neplyne pouze z případného stupně právní

síly, ale též z míry detailnosti úpravy: čím stručnější úprava na

vyšším stupni právní síly, tím významnější úprava stupně nižšího.



8. Navrhovatel dále uvedl, že z práva zákonodárné iniciativy vyplývá

právo nejen návrh zákona podat, ale také právo, aby byl projednán.

Podstatné je, že k právu zákonodárné iniciativy je akcesorickým právo

podávat pozměňovací návrhy. Ty však nesmí podle jeho názoru nabývat

podoby „zastřené zákonodárné iniciativy“. Zde připomněl, že Ústavním

soudem již byly identifikovány a zakázány tzv. přílepky (nález č.

37/2007 Sb.), přičemž tzv. komplexní pozměňovací návrhy jsou podle něj

institutem příbuzným, neboť jejich podstatou je nahrazení celého textu

předloženého návrhu zákona kompletním textem novým, zpravidla

připraveným věcně příslušným parlamentním výborem, ač ten podle Ústavy

právem zákonodárné iniciativy nedisponuje. Komora tak fakticky přestane

jednat o řádně podaném návrhu zákona, aniž by jej schválila nebo

zamítla. Pozměňovací návrhy poslanců přitom od tohoto okamžiku mají být

formulovány ve vztahu k tomuto novému „návrhu zákona“, ač ti si je

mohli v dobré víře a po konzultacích s vnějšími subjekty připravovat k

návrhu zákona původnímu. Podobně jako u tzv. přílepků chybí komplexním

pozměňovacím návrhům řádná příprava, odůvodnění, vláda nemá šanci se k

nim vyjádřit, neboť projednávala jiný (původní) návrh zákona, ukrácena

mohou být práva parlamentní menšiny, zvyšuje se riziko vzniku zákona

stojícího v konfliktu s požadavky srozumitelného, přehledného a

předvídatelného práva, neboť je připravován ve specifických časových

podmínkách uvnitř Parlamentu. Postup přijímání závažných zákonů cestou

komplexních pozměňovacích návrhů tak je v rozporu s „právem na dobré

zákonodárství“ a zásadou slyšet všechny strany, které byly vyjádřeny v

nálezu Ústavního soudu č. 37/2007 Sb.



9. Další námitkou v tomto směru je, že komplexní pozměňovací návrhy,

jež se „míjejí“ s prvním sněmovním čtením a deformují čtení druhé,

zasahují i hlubší vrstvy parlamentních procedur, které jsou neutrální

jen ve smyslu nestrannosti, nikoliv však nehodnotovosti; naopak mají

umožnit informování veřejnosti o rozhodovacím procesu, slyšení

dotčených zájmů, zvážení nejrůznějších implikací, včetně ústavních,

čímž sledují hodnoty transparentního, rozvážného, poučeného a

inklusivního vládnutí.



10. Forma komplexního pozměňovacího návrhu je podle navrhovatele rovněž

v rozporu se zákonem o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, protože

nesměřuje k vypuštění, rozšíření či změně některých částí původního

návrhu [srov. jeho § 63 odst. 1 bod 5 písm. a)], nýbrž k jeho úplnému

nahrazení, aniž by však byl např. vybaven důvodovou zprávou (písemným

odůvodněním), bez níž (nejen) senátoři jen obtížně seznávají úmysl

zákonodárce. Současně neumožňuje posoudit tzv. úzký vztah jednotlivých

pozměňovacích návrhů k měněné předloze. Pouze jednotlivé pozměňovací

návrhy mohou korektně upravovat dílčí legislativní záměry navrhovatele

zákona ve vztahu k témuž předmětu.



11. Ze všech uváděných důvodů považuje navrhovatel institut komplexního

pozměňovacího návrhu za rozporný přinejmenším s čl. 1 odst. 1, čl. 41 a

čl. 44 Ústavy.



12. Nicméně se navrhovatel nedomáhá zrušení zákona č. 314/2008 Sb. jako

celku, a to proto, že jednak považuje za účelné minimalizovat derogační

zásahy Ústavního soudu, jednak uznává odlišný způsob přípravy a

projednání původních a nově doplněných částí zákona spojených v jediném

komplexním pozměňovacím návrhu. Proto zohledňuje nejen formu, ale i

jeho obsah, což je přístup poněkud odlišný od tzv. přílepků, které lze

od zbytku zákona oddělit technicky relativně snadno. V tomto ohledu je

možné odlišit ustanovení, která byla řádně podána vládou jako součást

vládního návrhu, od ustanovení, jež do návrhu zákona vnesl

ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny. Ta první jsou zpracována

řádným způsobem a vybavena důvodovou zprávou, k těm druhým je jen

několikavěté zdůvodnění přednesené na schůzích obou komor, ze kterého

neplyne, jaké varianty úpravy byly zvažovány. Navrhovatel přitom

nepovažuje za podstatné, že rovněž text doplněný ústavněprávním výborem

vznikl nejspíše na Ministerstvu spravedlnosti a že ministr

spravedlnosti J. Pospíšil komplexní pozměňovací návrh podpořil. To je

podle navrhovatele možná ještě horší, protože vědomě došlo k porušení

stanovených postupů. Zákonodárnou iniciativou disponuje vláda, a

nikoliv ministerstva. Obecně totiž platí, že stejně tak, jako mohou

úředníci obcházet resortního ministra a prosazovat vlastní představy o

podobě zákonů přímým jednáním s poslanci, může i ministr obcházet

(koaliční) vládu, v níž se svou představou neuspěl nebo by uspět

nemusel. Obojí tak koliduje s postavením vlády jako kolegiátního

vrcholného orgánu výkonné moci, jež svůj program z významné části

realizuje pomocí zákonodárné iniciativy. „Vytunelování“ návrhu zákona

proto může být posuzováno i jako zásah do dělby moci. Poukázal též na

odbornou převahu, která umožňuje vládě připravovat zákony se

zohledněním různých aspektů kvalitní tvorby práva, tj. materiálních,

formálních i organizačních (Legislativní pravidla vlády, Legislativní

rada vlády, připomínkové řízení). Jejich ignorování snižuje

pravděpodobnost vzniku formálně dokonalého zákona, což navíc umocňují

komplexní pozměňovací návrhy, jež svou povahou dále širší diskusi a

rozvažování utlumují.



13. V této souvislosti navrhovatel připomněl, že návrh se navíc dotýká

jedné ze tří základních větví státní moci, a to v otázkách mimořádně

citlivých a složitých (jmenování a odvolávání soudních funkcionářů,

zavedení funkčních období, změna poměrů na Nejvyšším soudu atd.). Proto

je nepřijatelná absence odůvodnění jak v důvodové zprávě, tak ve všech

čteních parlamentní debaty, čímž se stává o to zřejmější potřeba

označit postup přijetí novely zákona o soudech a soudcích cestou

komplexního pozměňovacího návrhu za rozporný s principem právního státu

a demokratického legislativního procesu (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3

Ústavy) i s „právem na dobré zákony“ či se zásadou slyšet všechny

strany. Podle navrhovatele se v tomto případě přímo vnucuje pochybnost,

zda konkrétní průběh zákonodárného procesu nebyl zvolen právě kvůli

snaze vynechat nepohodlnou diskusi se soudcovskou veřejností, což je i

v rozporu s definicí demokracie jako vlády diskusí, a to nejen mezi

politiky navzájem, ale hlavně mezi vládnoucími a ovládanými. Proto

navrhovatel navrhl zrušit ty součásti ústavně nepřijatelné formy

komplexního pozměňovacího návrhu (viz Tisk č. 425/1. Poslanecká

sněmovna. V. vol. období. 2008), jež nebyly vládou řádně podány a

Poslaneckou sněmovnou transparentně projednány, nikoli tedy ty části

zákona č. 314/2008 Sb., které byly součástí původního vládního návrhu

(Tisk č. 425/0. Poslanecká sněmovna. V. vol. období. 2008).



14. Podle navrhovatele je možné, že Ústavní soud bude výše uvedené

argumenty považovat spíše za hmotněprávní. V takovém případě předložil

další variantu petitu (viz výše sub 5) formulovanou tak, aby mohly být

zrušeny důsledky novelizace zákonem č. 314/2008 Sb., jak se projevily v

zákoně o soudech a soudcích a v soudním řádu správním jako předpisech

novelizovaných, popř. v čl. II a čl. IV zákona č. 314/2008 Sb.

(přechodná ustanovení k novelizacím uvedených zákonů). Tento návrh

navrhovatel již dále neodůvodnil. Z jeho odůvodnění lze pouze dovodit,

že oproti procesnímu rázu námitek první varianty petitu návrhu navrhuje

ve druhé variantě odstranit důsledky novely z hlediska hmotněprávního.

Jinak řečeno, v tomto případě se po Ústavním soudu požaduje, aby

porušení procedury považoval za porušení samotného obsahu ústavního

pořádku.



15. Možno tak souhrnně konstatovat, že první dvě varianty petitu návrhu

tak považují za základní problém neústavnost použití komplexního

pozměňovacího návrhu. První z nich směřuje proti vybraným částem zákona

č. 314/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech,

soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších

zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů,

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších

předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních

zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 349/1999 Sb., o

Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1993

Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Druhá varianta

návrhu petitu směřuje již nikoli proti novele, tj. zákonu č. 314/2008

Sb., nýbrž ve stejném rozsahu proti přesně označeným ustanovením zákona

o soudech a soudcích, soudního řádu správního a čl. IV zákona č.

314/2008 Sb., avšak pouze s poznámkou, že se tak děje pro případ, že by

Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty uvedené v první verzi petitu

návrhu jsou spíše hmotněprávního charakteru, tzn. že obsahový rozpor je

založen i vadnou procedurou v podobě komplexního pozměňovacího návrhu.



II.b



Neústavnost § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) a § 100a zákona o

soudech a soudcích



16. Obě výše popsané varianty petitu návrhu spojil navrhovatel s dalším

návrhem, a to s návrhem na zrušení vybraných částí § 68 odst. 1, § 68

odst. 2 písm. b) a § 100a zákona o soudech a soudcích. Bez ohledu na

posouzení dopadů přijetí zákona formou komplexního pozměňovacího návrhu

z hlediska procesního či hmotněprávního se navrhovatel domáhá zrušení

přidělování soudců k Ministerstvu spravedlnosti a zrušení možnosti

podání návrhu na zahájení kárného řízení jako důvodu dočasného

zproštění funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Tato ustanovení

byla sice rovněž součástí novelizujícího zákona č. 314/2008 Sb. (viz

jeho body 4, 5 a 28), avšak byla již obsažena v původním textu vládního

návrhu (tisk č. 425/0), takže nejsou postižena vadami, které

navrhovatel spojuje s použitím komplexního pozměňovacího návrhu (tisk

č. 425/1). Navrhovatel je zařadil i do třetí varianty petitu návrhu,

kterou již neopírá o argumentaci neústavnosti použití komplexního

pozměňovacího návrhu, nýbrž o argumentaci neústavnosti jednotlivých

zvolených řešení. Proto se jimi bude Ústavní soud zabývat v rámci

zvláštní části rozhodnutí. Tato napadená ustanovení zákona o soudech a

soudcích včetně napadených částí (tučně zvýrazněný text) znějí:



㤠68



(1) Soudce přiděleného k výkonu funkce k určitému soudu podle § 67 nebo

přeloženého k jinému soudu podle § 71 a 72 lze s jeho souhlasem na dobu

nejdéle tří let v zájmu řádného výkonu soudnictví dočasně přidělit k

jinému soudu, popřípadě v zájmu využití jeho zkušeností k



ministerstvu nebo

Justiční akademii.



(2) O dočasném přidělení rozhodne



b) ministr spravedlnosti po projednání s předsedou soudu, k němuž je

soudce přidělen podle § 67 nebo přeložen podle § 71 a 72 k výkonu

funkce, jde-li o dočasné přidělení soudce k



ministerstvu nebo

Justiční akademii“.



㤠100a



(1) Ministr spravedlnosti může dočasně zprostit výkonu funkce předsedu

nebo místopředsedu soudu



a) za podmínek stanovených v § 100 odst. 1 písm. a) a c),



b) je-li kárně stíhán pro takové kárné provinění, pro které je v kárné

žalobě navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce soudce nebo

odvolání z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu, a to na dobu do

pravomocného skončení kárného řízení.



(2) Po dobu dočasného zproštění výkonu funkce podle odstavce 1

předsedovi nebo místopředsedovi soudu nenáleží zvýšení platového

koeficientu spojené s jeho funkcí podle zvláštního právního

předpisu6a). Nedošlo-li k zániku funkce předsedy nebo místopředsedy

soudu, doplatí se předsedovi nebo místopředsedovi soudu zbývající část

platu, jestliže by mu na něj jinak vznikl nárok; to neplatí, byl-li

soudce pravomocně odsouzen pro trestný čin.



(3) Ustanovení § 99 odst. 2 platí obdobně.“.



17. Argumentace navrhovatele je založena na tom, že přidělování soudců

k Ministerstvu spravedlnosti je ústavně sporné, neboť soudci mají

primárně soudit. Rovněž výše soudcovského platu představuje materiální

složku soudcovské nezávislosti, jíž však je třeba při rozhodování sporů

o právo, nikoliv při výkonu koncepčních činností na ministerstvu, což

navíc bezdůvodně zatěžuje státní rozpočet a zakládá nerovnost

odměňování mezi ministerskými úředníky. Umocněno to je prodloužením

délky přidělení až na tři roky. Napadená ustanovení jsou v rozporu s

principem dělby moci a nezávislosti soudů a soudců a mohou vést ke

zpochybnění nestrannosti takto přidělovaných soudců, kteří na

ministerstvu navazují osobní vazby či se identifikují s realizací

resortních politik, s nimiž se pak ve své soudcovské činnosti mohou

střetnout. Svou argumentaci zde navrhovatel doplnil tak, že vzhledem k

jmenovacím a návrhovým oprávněním ministra spravedlnosti budou

soudci-stážisté dobře známi a zpravidla s ním i konformní, takže se

nabízí vybírat předsedy soudů právě z jejich řad. Jelikož předsedové

navrhují své místopředsedy, mohlo by ministerstvo pomocí „nenápadné“

personální politiky kontrolovat celé soudnictví.



18. U návrhu na zrušení § 100a zákona o soudech a soudcích za

nejspornější navrhovatel považuje oprávnění ministra spravedlnosti

dočasně zprostit soudce výkonu funkce předsedy a místopředsedy soudu,

bylo-li v kárném návrhu proti němu navrženo odvolání z funkce soudního

funkcionáře. Jde o zneužitelný instrument zejména tehdy, když ministr

působí jako kárný žalobce, který sám příslušnou sankci navrhl. Je v tom

jen málo omezen dosti vágní formulací skutkové podstaty. Ministr jako

kárný žalobce vytváří podmínky pro to, aby ministr jako představitel

ústředního orgánu státní správy soudů dočasně zprostil soudního

funkcionáře jeho funkce. Týž ministr bude současně muset zajistit

provizorní řízení soudu, který se tak do doby případného zprošťujícího

verdiktu kárného soudu může výrazně proměnit. Tím se zasahuje do

nezávislosti soudců a soudů, dělby mocí a otevírá se možnost svévole a

nahodilosti při výkonu státní správy soudnictví.



19. Podle navrhovatele však závažný ústavní deficit § 100a zákona o

soudech a soudcích nespočívá v jednotlivých důvodech pro dočasné

zproštění, ale v nedostatečnosti právní ochrany ve srovnání s dočasným

zproštěním funkce soudce, kdy je možné podat ke kárnému soudu námitky

(srov. § 100 odst. 4 téhož zákona). Ve všech případech upravených v §

100a tak během dočasného zproštění funkce mohou nastat nevratné

skutečnosti, a to zásahem orgánu výkonné moci. Přitom omezení dočasného

zproštění pouze na funkci soudního funkcionáře naznačuje, že nemá jít o

delikty fatální důležitosti, takže riziko výkonu funkce nevhodnou

osobou se stává ve srovnání s ohrožením nezávislosti méně zřetelným.

Navrhovatel proto shledává dostatečnou možnost dočasného zproštění

funkce předsedy a místopředsedy soudu v důsledku sistace funkce soudce,

a tím i soudního funkcionáře (akcesorium soudcovské funkce), a proto

navrhují zrušení celého § 100a. Pokud by zákonodárce nebyl téhož

názoru, měl by upravit dočasné zproštění výlučně funkce předsedy či

místopředsedy soudu způsobem co do právní ochrany srovnatelným se

sistací funkce soudce. Jelikož však Ústavní soud nemůže nové ustanovení

doplnit, je namístě celý § 100a zrušit.



II.c



Neústavnost neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu



20. Dále v rámci třetí varianty petitu návrhu navrhovatel předložil

podrobně odůvodněné návrhy na zrušení jednotlivých ustanovení výše

uvedených zákonů s tím, že je již nespojuje s problematikou aplikace

tzv. komplexního pozměňovacího návrhu. Tato varianta se v podstatné

části shoduje s druhou variantou. Konkrétně v tomto případě navrhovatel

napadá tato ustanovení a jejich vyznačené části. Co se týče zákona o

soudech a soudcích, napadá jako neústavní ustanovení to, že novela

zákona o soudech a soudcích zavedla neurčitý počet místopředsedů

Nejvyššího soudu vyjádřený ve slovech „místopředsedů“ v § 15 odst. 1, §

23 odst. 1 a v § 102 odst. 2, slovo „místopředsedové“ v § 15 odst. 2 a

v § 121 odst. 2, slovo „místopředsedy“ v § 102 odst. 1 a v § 168 a

slova „místopředsedové Nejvyššího soudu“ v § 119 odst. 2 v zákoně o

soudech a soudcích. Tato ustanovení znějí:



㤠15



(1) Nejvyšší soud se skládá z předsedy soudu,



místopředsedů

soudu, předsedů kolegií, předsedů senátů a dalších soudců.



(2) Rozhodovací činnost Nejvyššího soudu vykonávají soudci. Předseda a



místopředsedové

Nejvyššího soudu vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní

správu Nejvyššího soudu v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Předsedové

kolegií kromě rozhodovací činnosti též organizují a řídí činnost

kolegií. Předsedové senátu kromě rozhodovací činnosti též organizují a

řídí činnost senátů.



§ 23 odst. 1



(1) Plénum Nejvyššího soudu se skládá z předsedy,



místopředsedů

, předsedů kolegií, předsedů senátů a ostatních soudců Nejvyššího

soudu.



§ 102 odst. 1 a 2



(1) Předsedu a



místopředsedy

Nejvyššího soudu jmenuje z řad soudců prezident republiky.



(2) Funkční období předsedy a



místopředsedů

Nejvyššího soudu je 10 let.



§ 119 odst. 2



Orgány státní správy soudů



(



2) Orgány státní správy soudů jsou předseda a



místopředsedové Nejvyššího soudu

, předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu a předsedové a

místopředsedové vrchních, krajských a okresních soudů.



§ 121 odst. 2



(2)



Místopředsedové Nejvyššího soudu

a místopředsedové vrchních soudů vykonávají státní správu těchto soudů

v rozsahu určeném jejich předsedou.



§ 168



Předseda Nejvyššího soudu vyřizuje stížnosti, jejichž obsahem je

stížnost na průtahy v řízení, na nevhodné chování nebo narušování

důstojnosti řízení



místopředsedy

soudu, předsedy senátu, soudci, asistenty soudců a dalšími zaměstnanci

působícími u Nejvyššího soudu, nebo předsedou vrchního soudu.“.



21. Navrhovatel namítá, že tato změna je spojena s domnělým rozporem

mezi zákonem (singulár „místopředseda“) a čl. 62 písm. f) Ústavy

(plurál „místopředsedové“). Podle názoru navrhovatele zde rozpor

neexistoval, neboť zákon o soudech a soudcích upravil na základě

zmocnění v čl. 91 odst. 2 Ústavy organizační strukturu Nejvyššího soudu

tak, že v ní bylo věcně zdůvodněné pouze jedno místo místopředsedy, což

je u nás ostatně tradiční. Pro období 1918 až 1952 byl u vrcholných

soudů typický předseda s jedním zástupcem. Následovalo období předsedy

a jeho náměstků z titulu funkce předsedů kolegií („odborní

místopředsedové“), které trvalo v zásadě až do roku 1988. Narušeno bylo

na úrovni federálního Nejvyššího soudu opětovným zřízením (doplněním)

funkce místopředsedy v reakci na federalizaci Československa k 1. lednu

1970. Po roce 1988 se obnovily poměry podobné první etapě, tzn. funkce

předsedy a místopředsedy. Kombinace více místopředsedů s předsedy

kolegií tedy vybočuje z tradice a musela by být důkladně odůvodněna:

odůvodněna však není vůbec. Navíc tato změna vedla k zastavení řízení

ve věci návrhu prezidenta republiky sp. zn. Pl. ÚS 17/07 (usnesení

neuveřejněné ve SbNU, dostupné na http://nalus.usoud.cz) směřovaného

právě k tomuto rozporu.



22. Podle navrhovatele zákonodárce jistě může organizační strukturu

Nejvyššího soudu upravit jinak, musí to však provést způsobem ústavně

korektním. Zde však chybí zdůvodnění potřebnosti dalších místopředsedů

Nejvyššího soudu, ale hlavně se opomíjí skutečnost, že vztah zákonů a

Ústavy je založen na konkretizaci obecných ustanovení, nikoliv na

jejich mechanickém přebírání, jež má navíc v tomto případě významné

ústavní následky. Zákonodárce totiž zvolil neurčitou dikci, neboť - na

rozdíl od zákona o Ústavním soudu - přesně nestanovil počet

místopředsedů. Zatímco u ostatních obecných soudů limituje svým návrhem

počet místopředsedů předseda soudu, zde je to ponecháno úvaze

jmenujícího orgánu, tedy prezidenta republiky. Tím se otevřel prostor

moci výkonné, zosobněné právě prezidentem republiky, pro zcela

neadekvátní a arbitrární zasahování do poměrů na Nejvyšším soudu.

Prezident republiky nenese za činnost Nejvyššího soudu odpovědnost,

přitom se mu nyní přiznává oprávnění jmenovat neurčitý počet

místopředsedů, čímž může změnit postavení předsedkyně Nejvyššího soudu,

model řízení soudu, zatížit rozpočet soudu finančními a jinými

materiálními nároky nových místopředsedů atd. U soudců Nejvyššího soudu

může vzbuzovat kariérní očekávání, což nemusí být bez dopadu na jejich

rozhodování.



23. Proto je podle navrhovatele taková právní úprava v rozporu s

principy demokratického právního státu v požadavcích určitosti zákonů a

jasného zákonného stanovení pravomocí státního orgánu, jak je obsahuje

čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod (dále jen „Listina“). Poukázal též na nálezy Ústavního

soudu např. č. 88/2008 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 24/07 ze dne 31. 1.

2008 (N 26/48 SbNU 303), č. 198/2003 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 11/02

ze dne 11. 6. 2003 (N 87/30 SbNU 309). Stanovení neurčitého počtu

místopředsedů Nejvyššího soudu je rovněž v rozporu s ústavně zakotveným

zákazem libovůle a nahodilosti (čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2

odst. 2 Listiny), a v konečném důsledku může oslabit rovněž rozdělení

moci.



II.d



Neústavnost zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů



24. Dále navrhovatel označil za neústavní zavedení funkčních období

předsedů a místopředsedů soudů v ustanoveních § 102 odst. 2, § 103

odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 zákona o soudech a

soudcích. Tato ustanovení znějí:



㤠102 odst. 2



(2) Funkční období předsedy a místopředsedů Nejvyššího soudu je 10 let.



§ 103 odst. 2



(2) Funkční období předsedy a místopředsedy vrchního soudu je 7 let.



§ 104 odst. 2



(2) Funkční období předsedy a místopředsedy krajského soudu je 7 let.



§ 105 odst. 2



(2) Funkční období předsedy a místopředsedy okresního soudu je 7 let.



§ 108 odst. 2



(2) Funkce předsedy a místopředsedy soudu podle § 102 až 105 zaniká

rovněž uplynutím funkčního období.“

.



25. Co se týče zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů

soudů, jak uvádí doslova navrhovatel, má „pocit“, že významným cílem a

účelem napadeného zákona je obcházet dosavadní judikaturu Ústavního

soudu ve věci nezávislosti soudů [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze

dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS

18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.)] a omezit

princip nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy

a čl. 36 Listiny. Připomněl zde závěry z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č.

349/2002 Sb.), odůvodňující zrušení tehdejšího § 106 odst. 1 zákona o

soudech a soudcích, mimo jiné poukazem na kariérní postup soudce a na

možnost odvolání z funkce jen ze zákonem uvedeného důvodu a postupem v

kárném řízení, který respektuje nezávislost soudnictví, princip

nerušeného výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu a dělbu

mocí, byť je jinak věcí zákonodárce, jakým způsobem by měla být řešena

otázka výkonu správy soudů. Dále navrhovatel shrnul závěry Ústavního

soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 k možnosti odvolání předsedy

Nejvyššího soudu, ve kterém vyslovil, že funkce předsedů soudů, jakož i

předsedy Nejvyššího soudu je neoddělitelná od funkce soudce, neboť

nelze konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako

úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé,

přičemž zákon může stanovit výjimky z neodvolatelnosti z funkce soudce,

zejména z důvodu kárné odpovědnosti. Tak i právní úprava odvolávání

předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby

moci, nezávislosti soudní moci apod. Nelze tak bez reflexe ústavních

hodnot stanovit jakýkoli model odvolávání soudních funkcionářů.



26. Na základě toho navrhovatel dospívá k závěru, že napadená právní

úprava v podstatě obchází tento závazný právní názor Ústavního soudu,

neboť namísto modelu odvolávání soudního funkcionáře zavádí nový model

jmenování soudního funkcionáře na dobu určitou s neomezenou diskrecí

moci výkonné ke znovujmenování téže osoby do téže funkce. Blíže přitom

polemizuje s obavou z „manažerského opotřebování“ funkcionářů jsoucích

ve funkci třeba dvacet a více let. V této souvislosti poukazuje na

statistický přehled zpracovaný oddělením dokumentace a analytiky

Nejvyššího správního soudu, ze kterého plyne, že takových funkcionářů k

30. dubnu 2008 bylo 12 z celkového počtu 271. Ze statistiky vyplynulo,

že více než 68 % všech soudních funkcionářů, tedy více než dvě třetiny,

není ve svých funkcích déle než deset let, třetina z nich byla

jmenována v posledních pěti letech. Největší počet justičních

funkcionářů (skoro dvě třetiny) je ve věkové skupině okolo či těsně pod

50 let. Je proto otázkou, zda natolik marginální podíl déle sloužících

justičních funkcionářů by mohl být dostatečným důvodem k tak závažnému

legislativnímu zásahu. Upozornit je přitom třeba na fakt, že tito

funkcionáři nebyli předchozími ministry odvoláváni ani v době, kdy to

bylo možné (s ohledem na tehdejší absenci relevantní judikatury

Ústavního soudu) velmi snadno. Navrhovatel též uvedl, že to, co by

mohlo být tolerováno u rozhodování kolegiátního orgánu s podílem

soudcovské reprezentace, by nemělo být tolerováno při rozhodování

politických orgánů exekutivy.



27. Dále navrhovatel argumentuje konkrétní agendou, kterou mají soudní

funkcionáři na starosti. Zákonodárce nemá postupovat tak, že potřebám

správy uzpůsobí nároky na soudní funkcionáře, ale má od potřebných

garancí nezávislosti soudců- soudních funkcionářů odvodit objem a

povahu úkolů, které mohou plnit. Soudní funkcionář je soudcem, jedinou

osobností, jejíž vědomí se za běžných podmínek nemůže rozdvojovat.

Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité atributy

nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, proto má být případně

zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného orgánu. Zákon

kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů akceptuje, aby

ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k zániku funkce

dochází, a to je uplynutím funkčního období, což lze považovat podle

navrhovatele i za porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Navrhovatel proto

zdůraznil, že je-li současně připuštěno opakované jmenování s téměř

prázdnou množinou kritérií, vytváří se riziko ovlivňování chování

soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a blíží se konec jejich

funkčního období. Navrhovatel si je vědom toho, že Ústavní soud nemůže

nutit zákonodárce, aby zřídil orgán soudcovské reprezentace. Může však

jasně vymezit, jaká omezení absence takového orgánu při kreaci soudní

moci nese. Tyto závěry navrhovatel doplnil příklady řešení z jiných

států s modelem soudcovské samosprávy nebo s exekutivním modelem jako v

České republice (Rakousku, Německu), kde však jde o jmenování na dobu

neurčitou. Připomněl též, že v angloamerických zemích je pak exekutivní

jmenování soudního funkcionáře na dobu neurčitou pravidlem, navíc

angloamerická teorie mezi pozicí soudce a pozicí soudního funkcionáře

vůbec nerozlišuje.



II.e



Neústavnost opakovaného jmenování soudních funkcionářů



28. Další námitku neústavnosti uplatnil navrhovatel v případě zavedení

možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů. Toto

ustanovení zní:



㤠105a



Předseda a místopředseda soudu podle § 102 až 105 může být do své

funkce jmenován opakovaně, jestliže



(a) po dobu výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nebyl

shledán odpovědným za kárné provinění, kterého se dopustil během výkonu

této funkce, nebo



(b) po dobu výkonu funkce nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin.“.



29. Návrh odůvodnil tím, že podle jeho názoru je možnost znovujmenování

předsedy a místopředsedy soudu v rozporu s nezávislostí soudů a soudců.

Platí to zvláště s přihlédnutím k tomu, jak jsou, resp. nejsou

formulována kritéria opětovného jmenování, z nichž je patrné, že

dominovat nutně budou hlediska v zákoně nevyjádřená. Vzhledem k tomu,

že v roli těch, kdo jmenují soudní funkcionáře, vystupují (politické)

orgány moci výkonné, a nikoliv např. orgán zahrnující rovněž

soudcovskou reprezentaci, vytváří se prostor nejistoty stran toho, jak

si bude soudní funkcionář, jenž je rovněž soudcem, počínat ve snaze

docílit opětovného jmenování. Takovou nejistotu lze jistě vnímat jako

kolidující s požadavky Evropského soudu pro lidská práva, aby soudce

nejen nezávislým a nestranným byl, ale takovým se i jevil. Citlivost

této tematiky je dále umocněna zachováním stáží soudců na Ministerstvu

spravedlnosti, jež se nově prodlužují až na dobu tří let (viz

argumentaci sub II.b). Ministr spravedlnosti by mohl jmenovat či ke

jmenování navrhovat právě soudce dlouhodobě působící mimo soudy,

identifikující se s ministerstvem nebo dokonce konkrétním ministrem,

jemuž jako úředníci sloužili. Některá vyjádření ministra spravedlnosti

o stážích jako kritériu pro „funkcionářskou kariéru“ tyto obavy

aktualizují. Podobně jako v nálezu Ústavního soudu k volební reformě

tedy jde i zde - mimo jiné - o negativní kumulativní efekt jednotlivých

ustanovení zákona.



30. Jako další problém opětovného jmenování vidí navrhovatel přesun

části jmenovacích oprávnění od ministra spravedlnosti k prezidentu

republiky, který není nikterak vybaven pro sledování činnosti

justičních funkcionářů, takže se buď omezí na schválení ministrova

návrhu, nebo v rámci svého uvážení uplatní zřetele spíše politické. V

evropském srovnání je nepochybné, že možnost opětovného jmenování

soudního funkcionáře se uplatňuje jen tam, kde má decisní pravomoc

orgán soudcovské reprezentace, nikoliv tedy orgán exekutivní; navíc se

s tímto institutem setkáme jen v bývalém postkomunistickém prostoru,

nikoliv tedy v Evropě západní.



II.f



Neústavnost přechodných ustanovení k zavedení funkčního období předsedů

a místopředsedů vrchních, krajských a okresních soudů



31. V této části návrhu navrhovatel napadá samostatně stojící přechodná

ustanovení k zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů

vrchních, krajských a okresních soudů v bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a

11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. Napadená ustanovení čl. II

bodů 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 zákona č. 314/2008 Sb. znějí:



„Čl. II



Přechodná ustanovení



4. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v roce 1989 a dříve, končí funkční

období za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.



5. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v roce 1990, končí funkční období za

2 roky ode dne účinnosti tohoto zákona.



6. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v letech 1991 až 1994, končí funkční

období za 3 roky ode dne účinnosti tohoto zákona.



7. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v letech 1995 až 1998, končí funkční

období za 4 roky ode dne účinnosti tohoto zákona.



8. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v letech 1999 a 2000, končí funkční

období za 5 let ode dne účinnosti tohoto zákona.



9. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v letech 2001 a 2002, končí funkční

období za 6 let ode dne účinnosti tohoto zákona.



10. Předsedům a místopředsedům vrchních, krajských a okresních soudů,

kteří byli jmenováni do své funkce v letech 2003 až 2007 a v roce 2008

přede dnem účinnosti tohoto zákona, končí funkční období za 7 let ode

dne účinnosti tohoto zákona.



11. Předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího soudu končí funkční období

za 5 let ode dne účinnosti tohoto zákona.“.



32. Neústavnost stanovení přechodných ustanovení k zavedení funkčních

období předsedů a místopředsedů vrchních, krajských a okresních soudů

spatřuje navrhovatel v tom, že se zde stanovuje konec funkčního období

jednotlivých aktuálně působících soudních funkcionářů, a to na dobu

kratší, než je nově zákonem stanovené celé funkční období příslušného

funkcionáře. Takováto úprava je zásahem do nezávislosti soudní moci a

současně jasným případem nepravé retroaktivity, jež je nežádoucí,

protože pošlapává legitimní očekávání příslušných funkcionářů. Pro

případ, že by Ústavní soud nevyhověl návrhu na zrušení funkčního

období, navrhovatel uvedl, že by snad ústavněkonformní možností bylo

vyčerpání celého funkčního období stanoveného zákonem, a to počítáno od

účinnosti zákona, bez možnosti arbitrárně toto funkční období zkrátit v

přechodných ustanoveních zákona. To zdůraznil na příkladu předsedkyně

Nejvyššího soudu, jejíž funkce má zaniknout za pět let, zatímco

předsedovi Nejvyššího správního soudu, jmenovanému o necelý rok

později, za deset let. To považuje za ukázku legislativní zvůle v

podobě porušení zásady formální spravedlnosti (právní rovnosti),

rozhodování zákonodárce v individuálních věcech, porušení práva na

rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny.



II.g



Neústavnost přechodných ustanovení k zavedení funkčního období předsedy

a místopředsedy Nejvyššího správního soudu



33. Z obdobných důvodů jako u II.d a II.e se navrhovatel domáhá zrušení

novelizovaných ustanovení § 13 odst. 3 a § 13a zákona č. 150/2002 Sb.,

soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008 Sb. (tam čl. III bod 2

a 3), kterými se zavádí rovněž funkční období předsedy a místopředsedy

Nejvyššího správního soudu a možnost jejich opakovaného jmenování. V

tomto případě již není napadeno přechodné ustanovení čl. IV zákona č.

314/2008 Sb., které stanoví, že předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího

správního soudu končí funkční období za 10 let ode dne účinnosti tohoto

zákona. Napadená ustanovení znějí:



§ 13 odst. 3



„(3) Funkční období předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu

je 10 let.“.



㤠13a



Předseda a místopředseda Nejvyššího správního soudu může být do své

funkce jmenován opakovaně, jestliže



a) po dobu výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu nebyl

shledán odpovědným za kárné provinění, kterého se dopustil během výkonu

této funkce, nebo



b) po dobu výkonu funkce nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin.“.



III.



Vyjádření účastníků řízení



34. K návrhu se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili oba účastníci řízení.

Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky se vyjádřil dne 12.

července 2007 její předseda Ing. Miloslav Vlček, který bez ohledu na

to, že navrhovatel napadá jeden ze základních procedurálních postupů v

rámci zákonodárného procesu, stanovisko fakticky k návrhu nezaujal.

Pouze uvedl, že návrh byl schválen ústavně předepsaným způsobem na

schůzi dne 23. června 2008, v hlasování č. 242; z přítomných 155

poslanců bylo pro návrh 109, proti 8. Po schválení Senátem byl návrh

podepsán prezidentem republiky a řádně vyhlášen.



35. Za Senát se obsáhle vyjádřil jeho předseda MUDr. Přemysl Sobotka,

který především zrekapituloval obsah návrhu. Uvedl bližší okolnosti

projednávání návrhu v Senátu, kde se ministr spravedlnosti J. Pospíšil

přihlásil jak k původnímu vládnímu návrhu, tak i k textu, který v

pozměněné podobě vyšel z Poslanecké sněmovny. Zpravodajská zpráva

senátorky J. Rippelové obsahovala zásadní výhradu ke způsobu

projednávání předlohy v Poslanecké sněmovně formou komplexního

pozměňovacího návrhu. O předloze proběhla živá diskuse v ústavněprávním

výboru Senátu za hojné účasti hostů (např. JUDr. Josef Baxa, předseda

Nejvyššího správního soudu, JUDr. Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího

soudu, zástupci Soudcovské unie České republiky a další). Návrhem se

rovněž zabývala Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a

parlamentní procedury se závěry, ze kterých podle předsedy Senátu

navrhovatel částečně vychází. Dne 16. července 2008 projednal návrh

zákona Senát. Z přítomných 54 senátorů se pro návrh vyjádřilo 35

senátorů, 12 bylo proti. Dále předseda Senátu informoval blíže o obsahu

projednávání návrhu zákona a poukázal na problém složitě koncipovaného

návrhu na jeho zrušení, kde dochází ke směšování hledisek procedurální

a materiální protiústavnosti (viz sub II.a a sub II.b). Upozornil též

na to, že procedurální pojetí protiústavnosti, transformované v

prostřední variantě (zde označena jako II.b) petitu do „hmotněprávního

výrazu“, by v případě derogace vedlo k nežádoucím, potažmo smysl

nedávajícím mezerám v zákonném textu, stejně jako na pominutí čl. IV

zákona č. 314/2008 Sb. v poslední variantě návrhu. Vlastní rozhodnutí

předseda Senátu ponechal na Ústavním soudu.



IV.



Formální předpoklady projednání návrhu a ústavnost legislativní

procedury



36. Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh byl podán podle § 64 odst. 1

písm. b) zákona o Ústavním soudu skupinou 21 senátorů a po formální

stránce je v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu. V řízení o

zrušení právního předpisu je povinností Ústavního soudu nejprve

zkoumat, zda právní předpis, kterého se návrh týká, byl schválen v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§

68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).



37. Nejdříve bylo třeba posoudit podmínky řízení ve smyslu § 66 a 67

zákona o Ústavním soudu. Zákon o soudech a soudcích byl mezitím změněn

zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a

zákonem č. 41/2009 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s

přijetím trestního zákoníku, tyto zákony se však nedotkly ustanovení,

jejichž ústavnost je předmětem tohoto řízení. Rovněž tak se návrhu

nedotýkají novely zákona o soudech a soudcích provedené zákony č.

217/2009 Sb. (dotčen § 42) a č. 227/2009 Sb. (§ 175a). Totéž platí pro

novelizace soudního řádu správního zákonem č. 7/2009 Sb. (§ 41, 45, 49

a 55) a č. 320/2009 Sb. (§ 89 odst. 5) a ústavním zákonem č. 195/2009

Sb. (zrušen).



38. Základní otázkou, z hlediska splnění požadavků legislativní

procedury, byla samotná varianta petitu návrhu uvedená výše sub II.a. V

případě, že by Ústavní soud dospěl ke shodnému závěru jako navrhovatel,

nebylo by již třeba dále v řízení pokračovat a návrh by byl vyřízen již

na tomto místě zrušením zákona č. 314/2008 Sb. Totéž by platilo pro

druhou variantu petitu (též sub II.a) v případě, že by takový způsob

změny byl posuzován nikoli jako porušení ústavně předepsaného způsobu

přijetí, nýbrž jako obsahový rozpor s ústavním pořádkem. K výše popsané

argumentaci navrhovatele Ústavní soud konstatuje, že v této části jsou

oba návrhy v podobě první a druhé varianty petitu nedůvodné.



39. K obsáhlým argumentům, předestřeným navrhovatelem sub II.a (body 4

až 14), Ústavní soud uvádí, že již několikrát projednával návrh na

zrušení zákona, jehož základem byl komplexní pozměňovací či pozměňovací

návrh [zejména nález č. 88/2008 Sb. (viz výše), dále např. nález č.

257/2008 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48

SbNU 873), č. 163/2009 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4.

2009 a nejnověji č. 9/2010 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1.

12. 2009]. Nikdy nedospěl k závěru, že by tato praxe byla v rozporu s

ústavními pravidly parlamentního práva [výslovně např. v nálezu č.

160/2008 Sb. - nález sp. zn. Pl. ZS 25/07 ze dne 13. 3. 2008 (N 56/48

SbNU 791) konstatoval, že k přijetí a vydání napadeného zákona č.

181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu

bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, došlo předepsaným

způsobem (obdobně nález č. 163/2009)]. Naopak v nálezu III. ÚS 455/08

ze dne 10. března 2009 vzal Ústavní soud za směrodatnou při výkladu

právního předpisu právě tu část, která do něj byla vložena teprve v

rámci tzv. komplexního pozměňovacího návrhu. Stejně tak v případě

nálezu č. 37/2007 Sb. (viz výše) v této souvislosti Ústavní soud pouze

s odkazem na názor vyjádřený v odborné literatuře (Kysela, J.: Tvorba

práva v ČR: truchlohra se šťastným koncem?, Právní zpravodaj č. 7/2006)

připomněl, že by vláda měla u tzv. komplexních pozměňovacích návrhů

trvat na svém právu vyjádřit se k návrhu zákona podle čl. 44 Ústavy,

protože ve skutečnosti jde o zastřenou novou zákonodárnou iniciativu. V

daném případě je však evidentní, že tento návrh byl iniciován právě

vládou, která svým zastupováním při projednávání návrhu novely zákona o

soudech a soudcích pověřila ministra spravedlnosti. Není úkolem a

kompetencí Ústavního soudu, aby zkoumal všechny detaily a postupy při

přijímání zákonů, pokud to neodporuje ústavním pravidlům zákonodárného

procesu (viz nález č. 331/2005 Sb. - viz výše). Neshledal to ani v

případě komplexního pozměňovacího návrhu, který při svém jednání použil

Senát [nález č. 207/2003 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 14/02 ze dne 4. 6.

2003 (N 82/30 SbNU 263 Sb.)]. Námitka použití komplexního pozměňovacího

návrhu v nálezu č. 88/2008 Sb. (viz výše) byla uplatněna jen jako

odlišné stanovisko. Stejně tak skutečnost, že návrh v této části

postrádá odůvodnění naplňující požadavky § 86 odst. 3 zákona o jednacím

řádu Poslanecké sněmovny, sama o sobě nevede k neústavnosti takto

projednaného a schváleného zákona. Navrhovatel sice v této části

upozorňuje na aktuální problémy praxe zákonodárného procesu, ty však

nedosahují úrovně neústavnosti.



40. Tzv. komplexní pozměňovací návrhy jsou již delší dobu součástí

reglementového práva v České republice. Na jejich základě jsou

schvalovány i zákony ústavní. Ústavní soud přitom dosud neměl důvod

zpochybnit tuto proceduru ani v případě, že vzešla jako iniciativa

určitého výboru Poslanecké sněmovny při projednávání vládních návrhů

zákonů (obvyklý případ), ani v případě, že by tato iniciativa vzešla ve

skutečnosti od vlády, která tím usilovala eliminovat nepříznivé dopady

poslaneckých návrhů [viz nález č. 257/2008 Sb. (viz výše) v souvislosti

s novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 216/2005 Sb. a

Syllová, J. a kol.: Parlament České republiky. 2. vyd. Praha 2008, s.

237]. Jednací řád Poslanecké sněmovny pojem komplexního pozměňovacího

návrhu nezná. Jedná se o jeden z institutů parlamentní praxe, který se

však pohybuje v mezích ústavního pořádku, kdy se návrh zákona

projednává na základě zákonodárné iniciativy oprávněného navrhovatele

podle čl. 41 odst. 2 Ústavy (zde tisk č. 425/0), avšak podkladem pro

jednání je právě komplexní pozměňovací návrh (zde tisk č. 425/1)

příslušného sněmovního výboru (zde to byl ústavněprávní výbor). To však

neznamená, že subjekt s právem zákonodárné iniciativy přestává být

„pánem návrhu“, neboť se jedná stále o jeho zákonodárnou iniciativu.

Proto pouze on s tímto návrhem (byť v podobě komplexního pozměňovacího

návrhu) disponuje a může jej vzít zpět bez dalšího do ukončení rozpravy

ve druhém čtení, ve kterém se na podkladě komplexního pozměňovacího

návrhu o jeho zákonodárné iniciativě jedná (§ 64 ve spojení s § 86

odst. 6 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), se

souhlasem Poslanecké sněmovny ještě i ve třetím čtení.



41. Komplexní pozměňovací návrh v podobě tisku č. 425/1 byl proto stále

jen pozměňovacím návrhem ve smyslu § 63 odst. 1 bodu 5 písm. a)

jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Vláda jako navrhovatel proto měla

rovněž možnost postupovat podle § 63 odst. 2 jednacího řádu a navrhnout

přerušení projednávané věci, v případě nevyhovění jej vzít zpět podle §

64 jednacího řádu. V daném případě tak vláda nepostupovala, naopak její

zástupce návrh podpořil při jednání v Poslanecké sněmovně a obhajoval v

Senátu. To, že vládu zastupující ministr při druhém čtení návrhu 18.

června 2008 v Poslanecké sněmovně prohlásil, že může „konstatovat za

Ministerstvo spravedlnosti, že s těmito doplňky souhlasíme“, nic nemění

na tom, že se jednalo o návrh vládní a stanovisko zástupce vlády. Proto

Ústavní soud nepovažuje tento postup nejen za narušující obecně

pravidla ústavně předepsaného postupu schvalování zákonů, ale ani za

obsahově rozporný s ústavním pořádkem v konkrétním případě schvalování

tisku č. 425/0 v Poslanecké sněmovně. Jiný postup by konečně znamenal,

že Ústavní soud, stejně jako v případě tzv. přílepků (nález č. 37/2007

Sb. - viz výše), založí



pro futuro

povinnost



ex offo

přezkoumávat každý návrh podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy rovněž z

hlediska toho, zda přezkoumávaný zákon nebyl přijat na základě

komplexního pozměňovacího návrhu (první varianta petitu - sub 4) a zda

v tomto případě byla šetřena reglementová práva iniciátora návrhu,

případně



ad hoc

(druhá varianta petitu - sub 5), zda obsahuje dostatečně dlouhé

odůvodnění. Takovýto neústavní zásah tato procedura nepředstavuje. Zde

Ústavní soud připomíná, že na základě komplexního pozměňovacího návrhu

byly schváleny dvě klíčové součásti ústavního pořádku - v roce 1991

Listina a v roce 1992 Ústava .



42. Proto byl v těchto částech návrh zamítnut jako nedůvodný. Kromě

toho musí pro úplnost Ústavní soud uvést, že v případě námitky

neústavního postupu při schvalování zákonů platí navrhovatelem zmíněný

princip minimalizace zásahu tak, že v takovém případě se již o obsahu

zákona nerozhoduje [srov. nálezy č. 30/1998 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS

33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399), č. 476/2002 Sb. - nález

sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25) a č. 283/2005

Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 13/05 ze dne 22. 6. 2005 (N 127/37 SbNU 593)

a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)].

Vůbec tak již není možná kombinace petitů uvedených sub II.a v té

podobě, že by návrh částečně ústavní byl nebo částečně ústavní nebyl.

Ústavní soud si proto nemůže v takovém případě vybírat to, co

přezkoumávat bude a co nikoli, neboť to je věcí rozhodování uvnitř

komor Parlamentu. Ústavní soud (viz nález č. 331/2005 Sb. - viz výše)

se zde musí omezit na dodržení ústavních pravidel zákonodárného procesu

a na hodnocení výsledku rozhodnutí Parlamentu při jejich dodržení.

Zachovává-li jednací řád komory postavení navrhovatele zákona jako pána

návrhu, není zde obecně prostor pro zásah Ústavního soudu. Úkolem

Ústavního soudu proto nemůže být, aby podle § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu obligatorně podrobil každý návrh výše uvedenému

přezkumu, který by vyšel za hranice procedury a znamenal hodnocení

obsahové. I zde platí, že vláda při provádění své politiky musí dbát na

svá práva. Není proto ani korektní, aby např. v dalším volebním období

byl takový postup předchozí vlády dodatečně zpochybňován.



43. Návrh byl proto v této části z hlediska obou argumentačních rovin,

jak byly navrhovatelem předestřeny (sub II.a), tj. procesní i

hmotněprávní, zamítnut jako nedůvodný.



V.



Posouzení ústavnosti návrhem dotčených jednotlivých ustanovení



44. Na tomto základě Ústavní soud posoudil zbývající část návrhu v

bodech označených jako II.b až II.g, a to jak z hlediska samotného

napadeného ustanovení, tak z hlediska argumentace s tím spojené. Za

základ vzal proto třetí petit návrhu s tím, že není v tomto případě

podstatné, že navrhovatel v komplikovaných variantách nenavrhl zrušení

i přechodného ustanovení čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., neboť v případě

vyhovění tomuto návrhu (zavedení funkčního období předsedy Nejvyššího

správního soudu) by jednak ztratilo samo o sobě smysl, jednak netrpí

vadami vytýkanými ostatním napadeným ustanovením, když problém čl. IV

zákona č. 314/2008 Sb. spočíval jen v proceduře jeho přijetí (komplexní

pozměňovací návrh).



45. Obecně Ústavní soud předesílá, že v rámci svého postavení se mohl

zabývat pouze napadenými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a

zákona č. 314/2008 Sb., nikoli množinou všech právních řešení postavení

soudců a soudních funkcionářů na jedné straně a orgánů moci zákonodárné

či zejména výkonné (prezident republiky, vláda, Ministerstvo

spravedlnosti, Ministerstvo financí) na straně druhé. Role Ústavního

soudu spočívá v posouzení napadených ustanovení, nikoli v rozvíjení

úvah



de lege ferenda

a hledání vhodných legislativních řešení tam, kde k tomu zákonodárci

dává ústavní pořádek prostor. Jsou- li proto možná jiná řešení na bázi

soudcovské samosprávy, avšak Ústava taková řešení nepožaduje, není

možné z tohoto pohledu hodnotit napadenou zákonnou úpravu ani ji proto

napadat. Stejně tak nebylo možné vracet se k historickým souvislostem

soudní správy ve vazbě na federativní uspořádání (neexistence

federálního ministerstva spravedlnosti v československé federaci na

rozdíl od většiny federací, a tím i jiná pozice Nejvyššího soudu mimo

dosah republikových ministerstev spravedlnosti). Konečně je třeba

zdůraznit, že navrhovatel svou argumentaci opírá o působení

„negativního kumulativního efektu“ (sub 29) jednotlivých ustanovení

novely zákona o soudech a soudcích. Zásah do nezávislosti soudů

spatřuje v provázanosti působení jednotlivých novelizovaných řešení.

Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout, že tato jeho doktrína

[zejména nálezy č. 64/2001 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 ze dne

24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113), č. 349/2002 Sb. (viz výše) a č.

318/2009 Sb. - nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009] může vést

k posílení argumentační pozice navrhovatele tam, kde současně platí

všechny jím namítané ústavní vady právní úpravy. V případě, že je váha

jednotlivých namítaných vad u části napadených ustanovení zpochybněna,

klesá tím i jejich dopad na jiná ustanovení, která pak mohou v testu

ústavnosti obstát. Konečně musí Ústavní soud zdůraznit, že se musel

omezit pouze na výtky směřované proti konkrétním ustanovením zákona o

soudech a soudcích, aniž mohl své závěry vztáhnout na jiná řešení

vnesená do tohoto zákona po vynesení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č.

349/2002 Sb.) - viz výše.



V.a



Ústavnost přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti podle § 68

odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích



46. Jako dvě první otázky Ústavní soud posoudil důvodnost návrhu na

zrušení slov „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 a v § 68 odst. 2 písm.

b) zákona o soudech a soudcích a dále § 100a zákona o soudech a

soudcích (sub II.b). Tato ustanovení jsou součástí zákona č. 314/2008

Sb. (viz jeho body 4, 5 a 28), avšak byla již obsažena v původním textu

vládního návrhu, nikoli v komplexním pozměňovacím návrhu, takže nejsou

předmětem výtek uvedených ve variantách petitu návrhu sub II.a. V tomto

bodě dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je důvodný jen zčásti. Byl

přitom veden následujícími úvahami.



47. Návrh označený jako II.b představuje dvě samostatné části. V prvé

části se navrhuje zrušení možnosti přidělit soudce v zájmu využití jeho

zkušeností k Ministerstvu spravedlnosti, přičemž o jeho přidělení

rozhoduje ministr spravedlnosti se souhlasem soudce a po projednání s

předsedou soudu, k němuž je soudce přidělen podle § 67 nebo přeložen

podle § 71 a 72 zákona o soudech a soudcích k výkonu funkce. Pro

posouzení ústavní stránky věci zde má zásadní význam skutečnost, že

nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (č. 349/2002 Sb.) bylo ustanovení § 68

odst. 1 zákona o soudech a soudcích, v tehdy platném znění, ve slovech

„ministerstvu nebo“ jako neústavní zrušeno pro rozpor s čl. 82 odst. 3

Ústavy. Zákon č. 192/2003 Sb. v bodě 11 do § 68 odst. 1 zrušené

ustanovení ve slovech „ministerstvu nebo“ opět vrátil, stejně jako

(bodem 20) v § 99 odst. 1 písm. c), kde bylo toto ustanovení citovaným

nálezem rovněž zrušeno. Ústavní soud poznamenává, že stejně tak s

přidělením soudců k Ministerstvu spravedlnosti počítá § 68 odst. 4

zákona o soudech a soudcích. Toto ustanovení však nebylo napadeno ani v

řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02, ani v projednávané věci. V

citovaném nálezu (č. 349/2002 Sb.) Ústavní soud dospěl k závěru, že

imanentním rysem soudcovské funkce je kontinuálnost jejího výkonu.

Proto členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor

Parlamentu, stejně jako plnění úkolů těchto odlišných složek státní

moci, je v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a

mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně

zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů a činí tak nestrannost v

podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou. V platném znění zákona o

soudech a soudcích byl tento neústavní stav ještě dále podtržen tím, že

doba přidělení se nyní prodloužila až na tři roky oproti možnosti

přidělení na dobu jednoho roku ve zrušeném § 68 odst. 1 zákona o

soudech a soudcích, ve znění platném do 1. července 2003, kdy bylo toto

ustanovení zrušeno nálezem č. 349/2002 Sb. Tím je požadavek

kontinuálního výkonu soudcovské funkce ještě více zpochybněn a naopak

námitka sepětí s výkonnou mocí stává se ještě závažnější. To je navíc

třeba vidět v souvislosti s tím, že proces přípravy, výběru a

přidělování soudců je v České republice, ve srovnání se státy s

rozvinutou soudcovskou samosprávou, v rukou výkonné moci, zejména pak

Ministerstva spravedlnosti. Ústavnímu soudu je známo, že tato praxe je

možná i v jiných státech (Francie, Švédsko, SRN, Itálie, Polsko,

Slovensko, Rakousko), avšak pro posouzení této otázky je nutné

přihlížet ke specifickým poměrům v České republice a k roli

Ministerstva spravedlnosti při přípravě na soudcovskou funkci a při

kariérním postupu soudců, stejně jako k délce přeložení a náplni

činnosti přeložených soudců u jiných státních orgánů v jiných státech.

Proto Ústavní soud setrval na svém právním názoru v nálezu Pl. ÚS 7/02

(č. 349/2002 Sb.) a nadále považuje přidělování soudců k plnění úkolů v

rámci jiné větve státní moci za činnost odporující čl. 82 odst. 3

Ústavy, a vzhledem k tomu, že tento právní názor Ústavní soud již

jednou vyslovil (nález Pl. ÚS 7/02), tak i čl. 89 odst. 2 Ústavy; v

tomto ohledu se rovněž ztotožňuje s připomenutím navrhovatele ohledně

požadavku zachování tzv. vnější či objektivní nezávislosti soudce,

který by se takovým způsobem měl účastníkům řízení, ale i veřejnosti

jevit.



48. Nelze též nevidět, že v této souvislosti § 99 odst. 3 zákona o

soudech a soudcích stanoví, že po dobu dočasného zproštění výkonu

funkce za účelem přidělení k Ministerstvu spravedlnosti náleží soudci

plat a další náležitosti spojené s výkonem funkce soudce podle

zvláštního právního předpisu, kterým však je zákon č. 236/1995 Sb., o

platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů

státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského

parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, nikoli podle zákoníku práce.

Ve své judikatuře již Ústavní soud vícekrát zdůraznil důvody, pro které

je třeba soudcům poskytnout ochranu před odnímáním platů či dalších

náležitostí spojených s výkonem soudcovské funkce [nejnověji v řízeních

vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 24/07 - nález ze dne 31. 1. 2008 (N 26/48

SbNU 303; 88/2008 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 1/08 - nález ze dne 20. 5. 2008

(N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/08 - nález ze dne

23. 4. 2008 (N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 13/08 -

nález ze dne 2. 3. 2010 (104/2010 Sb.)]. V tomto případě však tyto

důvody nemohou platit, neboť v ústředním orgánu státní správy k výkonu

soudní moci docházet nemůže, takže nutně vzniká nerovnost v platovém

ohodnocení zaměstnanců takového orgánu na základě § 110 zákoníku práce

a přidělených soudců na základě zákona č. 236/1995 Sb., ačkoli v tomto

případě soudnictví nevykonávají a jsou navíc dočasně podle § 99 odst. 1

písm. c) zákona o soudech a soudcích výkonu soudcovské funkce

zproštěni.



49. Zrušení slov „ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 2 písm. b) zákona o

soudech a soudcích je již jen důsledkem jejich zrušení v ustanovení v §

68 odst. 1. Jak již bylo uvedeno, přidělení soudce k ministerstvu

spravedlnosti je upraveno rovněž v § 68 odst. 4 a v § 99 odst. 1 písm.

c) zákona o soudech a soudcích. Tato ustanovení sice nebyla

navrhovatelem napadena, po zrušení výše uvedených ustanovení se však

stávají bezpředmětnými, neboť v nich uvedená hypotéza „byl-li dočasně

přidělen k ministerstvu“, se již nemůže naplnit v důsledku zrušení slov

„ministerstvu nebo“ v § 68 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.



V.b



Ústavnost možnosti dočasného zproštění výkonu funkce (§ 100a zákona o

soudech a soudcích)



50. Druhou částí návrhu II.b je napadení oprávnění ministra

spravedlnosti dočasně zprostit soudce výkonu funkce předsedy nebo

místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení proti němu podle §

100a zákona o soudech a soudcích (viz argumentaci navrhovatele sub 18 a

19). K tomu Ústavní soud uvádí, že podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č.

7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních

exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na zahájení kárného

řízení o kárné odpovědnosti předsedy nebo místopředsedy soudu oprávněn

podat ministr spravedlnosti proti kterémukoliv předsedovi nebo

místopředsedovi soudu. Ve spojení s tímto ustanovením vložil zákon č.

314/2008 Sb. do zákona o soudech a soudcích ustanovení § 100a, které

rozšiřuje možnost uvážení ministra spravedlnosti při rozhodování o

dočasném zproštění výkonu funkce soudce rovněž o možnost dočasného

zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Navrhovatel

požaduje, aby toto ustanovení bylo zrušeno jako celek, ačkoli jeho

argumentace směřuje podle svého obsahu pouze k důvodu možného (nikoli

obligatorního) zproštění funkce předsedy nebo místopředsedy soudu podle

§ 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.



51. Podle tohoto ustanovení ministr spravedlnosti může dočasně zprostit

výkonu funkce předsedu nebo místopředsedu soudu, je- li kárně stíhán

pro takové kárné provinění, pro které je v kárné žalobě navrženo

uložení kárného opatření odvolání z funkce soudce nebo odvolání z

funkce předsedy nebo místopředsedy soudu, a to na dobu do pravomocného

skončení kárného řízení. Právě tento důvod navrhovatel výslovně napadá

a zaměřuje na něj výlučně svou argumentaci, aniž v návrhu zmiňuje další

možný důvod podle § 100a odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích.

V případě tohoto dalšího možného důvodu se jedná o situace, se kterými

rovněž počítá citovaný zákon, tj. stav podle § 100 odst. 1 písm. a),

kdy je předseda nebo místopředseda soudu trestně stíhán nebo stav podle

§ 100 odst. 1 písm. c), tedy bylo-li z důvodu uvedeného v § 91 zákona o

soudech a soudcích proti němu zahájeno řízení o jeho nezpůsobilosti

vykonávat soudcovskou funkci, a to na dobu do pravomocného skončení

tohoto řízení. Důvody, pro které by měla být zrušena i tato část

napadeného ustanovení § 100a zákona o soudech a soudcích, však

navrhovatel nikde neuvádí.



52. Protože je navrženo zrušení § 100a zákona o soudech a soudcích jako

celku, považuje nicméně k této části napadeného ustanovení Ústavní soud

za potřebné uvést, že v těchto případech se jedná o stavy, které svým

postupem nemůže přivodit či navodit sám ministr spravedlnosti. V

případě trestního stíhání jde o rozhodnutí orgánu činného v trestním

řízení spolu s předběžným souhlasem prezidenta republiky (§ 76 odst. 1

zákona o soudech a soudcích). V případě § 91 zákona o soudech a

soudcích se pak jedná o situace, které jsou dány rovněž jinými důvody

než případně myslitelným arbitrárním postupem ministra spravedlnosti, a

jejich použití je spojeno s možností ochrany ze strany dotčeného

soudce. Podle § 91 zákona o soudech a soudcích se jedná především o

případ, kdy je soudce nezpůsobilý vykonávat soudcovskou funkci,

jestliže mu to nedovoluje dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Dále to

jsou situace, kdy byl soudce pravomocně odsouzen za trestný čin a

takové odsouzení nebylo důvodem k zániku funkce soudce podle § 94 písm.

c), jestliže čin, za který byl soudce odsouzen, svou povahou

zpochybňuje důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci,

nebo byl v posledních 5 letech před podáním návrhu na zahájení řízení o

způsobilosti soudce vykonávat svou funkci nejméně třikrát pravomocně

uznán vinným kárným proviněním, jestliže tato skutečnost zpochybňuje

důvěryhodnost jeho dalšího setrvání v soudcovské funkci (tzv. zásada

třikrát a dost). Proto Ústavní soud v této části návrh jako nedůvodný

zamítl, když v samotné právní úpravě porušení ústavního pořádku

neshledal, což však nevylučuje, že k němu může dojít její svévolnou

aplikací nebo jejím zneužitím v konkrétním řízení.



53. Svůj návrh v této části tak směřuje navrhovatel ve skutečnosti jen

proti § 100a odst. 1 písm. b) novelizovaného zákona o soudech a

soudcích. S ohledem na to se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda

výše uvedené oprávnění ministra spravedlnosti lze považovat za

zneužitelný instrument proti nezávislosti výkonu soudní moci zejména

tehdy, působí-li ministr jako kárný žalobce, který sám příslušnou

sankci navrhl podle § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení

ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění

pozdějších předpisů. Bylo proto třeba posoudit, zda samotná úprava je

neústavní nebo zda není ještě neústavní, avšak může v konkrétním

případě vést k neústavnímu zásahu do nezávislosti soudů, anebo zda již

v abstraktní rovině nedává možnost ústavně konformního výkladu.



54. Navrhovatel zde na prvém místě namítá dosti vágní formulaci

skutkové podstaty kárného provinění. Nutno však v této souvislosti

zdůraznit, že ovšem nenavrhl zrušení příslušných ustanovení § 87 odst.

2 a § 88 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, aniž alespoň tato

ustanovení zmínil. Tudíž sám své námitky též blíže nekonkretizoval.

Proto Ústavní soud považuje za potřebné uvést, že skutkovou podstatu

funkcionářského kárného provinění podle § 87 odst. 2 zákona o soudech a

soudcích, tj. „zaviněné porušení povinností spojených s funkcí“, je

třeba vykládat v souvislosti s vymezením povinností soudních

funkcionářů, jak to vyžaduje čl. 91 odst. 2 Ústavy, a je možné ji

hodnotit především v souvislosti s konkrétním případem.



55. Dále na podporu svého tvrzení navrhovatel uvedl, že ministr jako

kárný žalobce vytváří podmínky pro to, aby jako představitel ústředního

orgánu státní správy soudů dočasně zprostil soudního funkcionáře jeho

funkce. Týž ministr bude současně muset zajistit provizorní řízení

soudu, který se tak do doby případného zprošťujícího verdiktu kárného

soudu může výrazně proměnit. Tím se zasahuje do nezávislosti soudců a

soudů, dělby moci a otevírá se možnost svévole a nahodilosti při výkonu

státní správy soudnictví. Základní ústavní vadu napadeného § 100a

zákona o soudech a soudcích navrhovatel spatřuje nikoli v jednotlivých

důvodech pro dočasné zproštění (k tomu sub 56), ale v nedostatečnosti

právní ochrany ve srovnání s dočasným zproštěním funkce soudce, kdy je

možné podat ke kárnému soudu námitky (srov. § 100 odst. 4 téhož

zákona). Ve všech případech upravených v § 100a tak během dočasného

zproštění funkce mohou nastat nevratné skutečnosti, a to zásahem orgánu

výkonné moci. Přitom omezení dočasného zproštění pouze na funkci

soudního funkcionáře naznačuje, že nemá jít o delikty fatální

důležitosti, takže riziko výkonu funkce nevhodnou osobou se stává ve

srovnání s ohrožením nezávislosti méně zřetelným. Navrhovatel proto

shledává dostatečnou možnost dočasného zproštění funkce předsedy a

místopředsedy soudu v důsledku sistace funkce soudce, a tím i soudního

funkcionáře (akcesorium soudcovské funkce), a proto navrhuje zrušení

celého § 100a zákona o soudech a soudcích. Pokud by zákonodárce nebyl

téhož názoru, měl by upravit dočasné zproštění výlučně funkce předsedy

či místopředsedy soudu způsobem co do právní ochrany srovnatelným s

ochranou soudce před dočasným zproštěním výkonu funkce.



56. V tomto směru se Ústavní soud s námitkami navrhovatele ztotožnil v

té části, která směřuje proti chybějícímu opravnému prostředku proti

dočasnému zproštění z funkce předsedy nebo místopředsedy soudu. Ústavní

soud zde zastává názor, který byl podrobně zdůvodněn v nálezu sp. zn.

Pl. 18/06 (č. 397/2006 Sb. - viz výše) a podle kterého není možné

konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka

státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Stále se jedná

o tutéž osobu a osobnost, která v sobě spojuje dění v obou funkcích. To

se musí týkat nejen způsobu odvolávání funkcionářů soudů, nýbrž i

jejich dočasného zproštění funkce. I taková úprava musí respektovat

ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci, tzn. že v daném

případě musí mít předseda nebo místopředseda soudu možnost dovolat se

ochrany před zásahem do svého veřejného ústavně zaručeného

subjektivního práva, ale i právě ochrany před zásahem moci výkonné do

moci soudní způsobem, který umožňuje § 100a odst. 1 písm. b) zákona o

soudech a soudcích, a to tím spíše, že uplatnění takového zásahu je v

dispozici ministra spravedlnosti jak z hlediska podání návrhu na kárné

řízení před Nejvyšším správním soudem, tak z hlediska dočasného

zproštění výkonu funkce. Prostředky ochrany soudních funkcionářů proto

musí být srovnatelné s prostředky ochrany soudce. Do doby, než se tak

stane, je § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, viděno v

kontextu ostatních ustanovení, v rozporu s ústavním principem dělby

moci a nezávislosti soudní moci před zásahy moci výkonné.



V.c



Ústavnost neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu



57. Navrhovatel dále napadá (sub II.c) neurčitý počet místopředsedů

Nejvyššího soudu vyjádřený ve slovech „místopředsedů“ v § 15 odst. 1, §

23 odst. 1 a v § 102 odst. 2, slovo „místopředsedové“ v § 15 odst. 2 a

v § 121 odst. 2, slovo „místopředsedy“ v § 102 odst. 1 a v § 168 a

slova „místopředsedové Nejvyššího soudu“ v § 119 odst. 2 v zákoně o

soudech a soudcích. V novelizovaném znění zákona o soudech a soudcích

se tak v podstatě jedná o záměnu jednotného čísla slova „místopředseda“

slovem „místopředsedové“ v různých pádech. Navrhovatel poukazuje na to

(podrobně sub 22n.), že tato změna není zdůvodněna s výjimkou tvrzeného

rozporu mezi čl. 62 písm. f) Ústavy, kde je použit plurál, zatímco v

zákoně o soudech a soudcích je používán singulár. Podle navrhovatele

zde vzniká neústavní stav z toho důvodu, že u ostatních obecných soudů

limituje svým návrhem počet místopředsedů předseda soudu, u Nejvyššího

soudu je to však ponecháno úvaze jmenujícího orgánu, tedy prezidenta

republiky. Tím se otevřel prostor moci výkonné pro zcela neadekvátní a

arbitrární zasahování do poměrů na Nejvyšším soudě. To je podtrženo

tím, že prezident republiky nenese za činnost Nejvyššího soudu

odpovědnost, přitom se mu nyní přiznává oprávnění jmenovat neurčitý

počet místopředsedů, čímž může změnit postavení předsedkyně Nejvyššího

soudu, model řízení soudu, zatížit rozpočet soudu finančními a jinými

materiálními nároky nových místopředsedů, navíc u řadových soudců

Nejvyššího soudu může taková situace vzbuzovat kariérní očekávání, což

nemusí být bez dopadu na jejich rozhodování.



58. Podle názoru Ústavního soudu samotné použití jednotného nebo

množného čísla v právním předpisu ještě definitivně neurčuje, kolika

osob se může dotýkat, neplyne-li to z povahy věci samé (srov. k tomu i

čl. 40 odst. 4 Legislativních pravidel vlády). Proto ani výslovné

použití množného čísla v Ústavě by bez dalšího nevylučovalo i existenci

pouze jednoho místopředsedy, popř. ukládalo jmenování většího počtu

místopředsedů. Totéž platí i pro použití množného čísla v obyčejném

zákoně. V daném případě je však třeba spatřovat ve vložení množného

čísla do uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích záměr

zákonodárce, kterým se má umožnit prezidentu republiky jmenování

většího počtu místopředsedů Nejvyššího soudu. Tím zákonodárce využil

zmocnění, které mu dává čl. 91 odst. 2 Ústavy, podle kterého je v

působnosti obyčejného zákonodárce stanovit organizaci soudů, a současně

tím odstranil vnější odlišnosti v textu čl. 62 písm. f) Ústavy a v

textu zákona o soudech a soudcích do přijetí zákona č. 314/2008 Sb. V

tomto ohledu se proto s námitkami navrhovatele o rozporu zákona o

soudech a soudcích a Ústavy nemohl Ústavní soud ztotožnit. Platí ovšem,

že stejně jako dosud jmenování pouze jednoho místopředsedy nebylo v

rozporu s Ústavou, tak jím nebude takový stav ani po novelizaci zákona

o soudech a soudcích.



59. Výše uvedené však neznamená, že má zákonodárce, stejně jako

jmenující orgán, tj. prezident republiky, možnost volné úvahy. Ústavní

soud v rámci rozhodování o postavení a roli soudní moci již vícekrát

zdůraznil, že není možné klást důraz pouze na jazykový výklad.

Postavení prezidenta republiky ve vztahu k soudní moci (včetně

jmenovacích kompetencí) je třeba vykládat z hlediska pravidel dělby

moci a potřeby zajistit nezávislost výkonu soudnictví. Prezident

republiky proto musí respektovat základní ústavní východiska úpravy

postavení, organizace a fungování soudní soustavy jako celku, nikoli

jen z pohledu čl. 62 písm. f) a čl. 91 odst. 2 Ústavy. Proto v této

souvislosti je otázkou, zda nebylo ústavní povinností zákonodárce

současně stanovit určitý počet místopředsedů (jako např. v § 1 zákona o

Ústavním soudu). To by ovšem znamenalo, že prezident republiky již

nemůže zůstat u jmenování pouze jednoho místopředsedy, i když zákon

umožňuje jmenování většího počtu. Samotný faktický počet místopředsedů

Nejvyššího soudu o nezávislosti výkonu soudní moci nemůže rozhodovat.

Může však na něj mít dopad s ohledem na faktické okolnosti, za kterých

ke jmenování dochází. Zejména však jde o to, zda jako v případě

oprávnění předsedů ostatních soudů nebylo třeba vázat jmenování

místopředsedů na návrh předsedy Nejvyššího soudu. Ohrožení principu

nezávislosti soudní moci by bylo sníženo v situaci, kdy by bylo možné

chápat § 70 zákona o soudech a soudcích jako souhlas nejen s přidělením

k výkonu funkce soudce, ale i s jmenováním do funkce (zde

místopředsedy) u Nejvyššího soudu. Tak tomu ale není, takže v tomto

směru se dostává předseda Nejvyššího soudu do odlišného postavení, než

jaké zaujímají při řízení činnosti svých soudů předsedové vrchních,

krajských a okresních soudů podle § 103 až 105 zákona o soudech a

soudcích.



60. Napadené ustanovení tak není v rozporu s ústavním pořádkem proto,

že by nemohl být z pohledu Ústavy u Nejvyššího soudu větší počet

místopředsedů než jeden, nýbrž proto, že tímto způsobem se vytváří

prostor pro zásah do fungování tohoto soudu jako nejvyšší soudní

instance ze strany výkonné moci, aniž by zde bylo nějaké vyvážení jako

v případě § 70 zákona o soudech a soudcích. V tomto případě je úkolem

Ústavního soudu předem samotnou možnost vzniku takových problémů

odstranit, i když je možné, že v praxi již na základě dosavadní

judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/06 ze dne 12.

12. 2006 (N 222/43 SbNU 457), sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (viz výše) a zejména

nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N 139/46 SbNU 313)] v

tomto směru problém nevznikne. To platí tím více, že ve srovnání s

předsedy ostatních soudů je postavení předsedy Nejvyššího soudu

zvláštní v tom směru, že Ministerstvo spravedlnosti správu Nejvyššího

soudu vykonává jeho prostřednictvím (§ 120 odst. 2 zákona o soudech a

soudcích), nikoli přímo, a že místopředsedové Nejvyššího soudu

vykonávají státní správu Nejvyššího soudu v rozsahu předsedou určeném

(§ 121 odst. 2 citovaného zákona). Dále je třeba, s ohledem na možný

počet místopředsedů Nejvyššího soudu, zdůraznit tu skutečnost, že zde

působí rovněž předsedové kolegií Nejvyššího soudu jmenovaní jeho

předsedou (§ 18 a § 102 odst. 3 zákona o soudech a soudcích). Neurčitý

počet místopředsedů proto může v budoucnu vytvořit situaci, kdy by

mohlo být na základě tohoto ustanovení do výkonu soudnictví Nejvyšším

soudem zasaženo. Je to o to významnější, že v České republice

neexistuje orgán soudcovské samosprávy srovnatelný se zahraničními

vzory, působící při rozhodování o personálních otázkách soudnictví, a

že předseda Nejvyššího soudu zde není ve stejné pozici jako v případě

přidělení soudce k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud však z hlediska

maximy minimalizace zásahu dospěl k závěru, že není třeba rušit všechna

návrhem napadená ustanovení obsahující plurál slova „místopředseda

Nejvyššího soudu“, nýbrž je možné omezit zásah na právní východisko

jmenování obsažené v § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích. Vedly

ho k tomu tyto důvody.



61. Ústavní soud si je v této souvislosti vědom toho, že jeho dosavadní

judikatura [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ze dne 12. 9. 2007 (N

139/46 SbNU 313)] řeší požadavek zachování záruk nezávislosti

soudnictví jen částečně, když určuje ústavní limity pro určení soudce,

který může být místopředsedou jmenován. Podle Ústavního soudu z

postavení místopředsedy Nejvyššího soudu, jakož i z obsahové náplně

jeho funkce vyplývá, že nejdřív se musí stát soudcem tohoto soudu, aby

mohl jeho státní správu vykonávat. Proto Ústavní soud vyloučil, že by

pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedy Nejvyššího soudu v

sobě zahrnovala, a tím v důsledku nahrazovala, kteroukoliv etapu

procesu ustanovování soudce, tedy i fázi přidělení soudce k Nejvyššímu

soudu ministrem spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy

Nejvyššího soudu, neboť se jedná o pravomoc ve vztahu k funkcionářům

Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto vyslovil právní názor, podle

kterého pravomoc prezidenta republiky jmenovat místopředsedu Nejvyššího

soudu nezahrnuje, a tudíž ani nenahrazuje kteroukoliv etapu procesu

ustanovování soudce tohoto soudu, neboť by to mohlo vést k obcházení

kompetencí jiných státních orgánů (ministra spravedlnosti, předsedy

Nejvyššího soudu). Protože však na rozdíl od jmenovacího postupu v

případě místopředsedů jiných soudů (§ 103 odst. 1, § 104 odst. 1, § 105

odst. 1) v případě Nejvyššího soudu ustanovení § 102 odst. 1 zákona o

soudech a soudcích neobsahuje dostatečnou záruku zachování nezávislosti

soudní moci z hlediska účasti soudcovské rady Nejvyššího soudu, stejně

jako především z hlediska předsedy tohoto soudu, bylo uvedené

ustanovení nutno zrušit v té části, která pro takový možný zásah do

nezávislosti soudní moci vytváří předpoklady. Úkolem Ústavního soudu je

takovou možnost odstranit. Protože možná ohrožení spočívají nikoli v

samotném počtu místopředsedů (jeho upřesnění ani Ústavnímu soudu

nenáleží), nýbrž v popsaných vadách postupu jmenování místopředsedů

Nejvyššího soudu, jak je zakotven v § 102 odst. 1 zákona o soudech a

soudcích, omezil se Ústavní soud na zrušení této části uvedeného

ustanovení. Navrhovatel sice požadoval pouze zrušení slova

„místopředsedy“. Protože by však tímto způsobem došlo ke vzniku

zmatečné podoby § 102 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, bylo

rozhodnuto o zrušení slov „a místopředsedy“. Úkolem zákonodárce bude,

aby upravil (do doby případného zřízení orgánů soudcovské samosprávy

nikoli pouze poradní povahy) postup jmenování místopředsedů Nejvyššího

soudu takovým způsobem, aby nemohla být nezávislost soudní moci i v

této oblasti zpochybněna nebo dokonce zasažena. K tomu využil Ústavní

soud možnosti odložit vykonatelnost nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu tak učinil s odkladem přibližně jednoho roku od

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Současně je třeba respektovat

nekontrasignovanou jmenovací pravomoc prezidenta republiky, což ve svém

důsledku znamená, že vázat jmenování na souhlas by bylo možné jen v

případě, že by ústavní předpis nějakému orgánu takovou kompetenci

svěřil. Zstavní princip nezávislosti soudní moci tak neumožňuje omezit

obyčejným zákonem tento ústavní prerogativ prezidenta republiky

souhlasem jiného státního orgánu. Je přitom třeba zohlednit tu

okolnost, že zařazení jmenovací kompetence prezidenta republiky mezi

nekontrasignované není vedeno snahou ústavodárce posílit roli

prezidenta, nýbrž posílit nezávislost soudnictví tím, že ze jmenovacího

(a tím spíše odvolávacího) procesu - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 a

účast vlády na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu - bude vyřazen

politický vliv v podobě rozhodování vlády, která za takové rozhodnutí

navíc nese odpovědnost před Poslaneckou sněmovnou podle čl. 63 odst. 4

a čl. 68 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepovažuje

doslovné převzetí citace ustanovení Ústavy v čl. 62 písm. f) - množné

číslo u místopředsedů Nejvyššího soudu - do obyčejného zákona za

dostatečně určité. Aniž by byla zpochybňována nekontrasignovaná

jmenovací pravomoc prezidenta republiky ve vztahu k místopředsedům

Nejvyššího soudu, neznamená to, že by měl prezident republiky pravomoc

určovat jejich počet. Tento deficit je přitom možné odstranit např.

zákonným stanovením počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ve smyslu čl.

91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou analogickou jmenování místopředsedů v

případě soudů okresních, krajských a vrchních.



V.d



Ústavnost zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů



62. Dále navrhovatel napadl zavedení funkčních období předsedů a

místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu

v ustanoveních § 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst.

2, § 108 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Argumentace navrhovatele

(podrobně viz sub 25 až 27) je založena na tom, že „má pocit“, že to je

pokus obejít judikaturu Ústavního soudu (zejména nálezy sp. zn. Pl. ÚS

7/02 a sp. zn. Pl. ÚS 18/06 - oba viz výše) a omezit princip

nezávislosti soudnictví výslovně vyjádřený v čl. 81 a 82 Ústavy a čl.

36 Listiny. Navrhovatel mimo jiné uvedl, že to, co by mohlo být

tolerováno u rozhodování kolegiátního orgánu s podílem soudcovské

reprezentace, by nemělo být tolerováno při rozhodování politických

orgánů exekutivy. Proto je třeba v zájmu soudcovské nezávislosti určité

atributy nezávislosti přiznat i soudnímu funkcionáři, který má být

případně zbaven funkce jen rozhodnutím nezávislého a nestranného

orgánu. Zákon kárná řízení jako cestu k odvolání soudních funkcionářů

akceptuje, aby ji vzápětí devalvoval stanovením dalšího důvodu, kdy k

zániku funkce dochází, což lze považovat podle navrhovatele i za

porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Zdůraznil, že je-li současně připuštěno

opakované jmenování s téměř prázdnou množinou kritérií, vytváří se

riziko ovlivňování chování soudců, kteří ve funkci chtějí pokračovat a

blíží se konec jejich funkčního období.



63. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil a návrh v této

části jako nedůvodný zamítl. Argumentace navrhovatele vychází z jiné

právní situace a nerozlišuje důsledně mezi odnětím funkce z důvodu

kárného provinění (sankce) a zánikem funkce v důsledku uplynutí času.

Na rozdíl od časově neomezeného jmenování do funkce soudce v čl. 93

odst. 1 Ústava takovouto podmínku pro výkon funkce předsedy nebo

místopředsedy soudu nestanoví, s výjimkou nejvyšších soudů ani takové

funkce výslovně neuvádí. Rozhodl-li se proto zákonodárce pro zavedení

funkčního období, může se to stát předmětem přezkumu Ústavního soudu

jen z hlediska možného zásahu do jiných ústavně zakotvených zásad

organizace a činnosti soudů, neboť samotný princip časového výkonu

omezení určitých funkcí není sám o sobě v rozporu s principem dělby

moci (je spíše jeho konkretizací), zejména netýká-li se přímo vlastního

výkonu soudnictví. Časové omezení výkonu funkce státní správy soudu

(byť soudcem) proto nemusí být neústavní. Nutno však zdůraznit, že

jmenování na omezenou dobu musí být (jako v jiných případech) nepřímo

úměrné ztíženým nárokům na předčasné odvolání z dočasné funkce. Čím

kratší je funkční období, tím větší nároky je třeba klást na možnost

předčasného zbavení funkce. Tento aspekt je však v dané věci Ústavním

soudem řešen v jiné souvislosti (sub 53 až 56). Přiměřenost stanovení

délky funkčního období podle názoru Ústavního soudu odpovídá tomu, že

do funkce jsou soudní funkcionáři jmenováni v případě předsedů a

místopředsedů výkonnou mocí, nikoli volbou soudcovskou samosprávou (v

takovém případě je v zahraničí funkční období kratší).



64. Další ústavní kautelou je doba, na kterou se jmenování provádí. V

tomto směru je stanovené funkční období 10 let pro předsedy a

místopředsedy nejvyšších soudů a 7 let pro předsedy a místopředsedy

ostatních soudů srovnatelné s postavením funkcionářů jiných orgánů nebo

institucí (Bankovní rada České národní banky 6 let, prezident a

viceprezident Nejvyššího kontrolního úřadu 9 let), kterým Ústava

zaručuje nezávislost postavení. Délka funkčního období též přesahuje

délku funkčního období jmenujícího orgánu, takže si tímto způsobem

výkonná moc nevytváří „svou“ funkcionářskou sestavu. Argumentace

navrhovatele tak směřuje k otázkám možnosti odvolání soudního

funkcionáře [zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 (č. 397/2006 Sb.) - viz

výše], nikoli k problematice ústavnosti stanovení pevného funkčního

období. Stejně tak v tomto případě, na rozdíl od přidělení soudce k

Ministerstvu spravedlnosti podle § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b)

zákona o soudech a soudcích (sub V.a), nejde o porušení čl. 89 odst. 2

Ústavy, neboť zavedení funkčního období soudních funkcionářů dosud

Ústavní soud meritorně neřešil. Argumentace jinými státy, zejména z

oblasti anglosaského práva, v tomto směru nemůže být relevantní již s

ohledem na to, jaké jsou podmínky pro jmenování a jaký je zpravidla věk

v případě jmenování soudců a soudních funkcionářů. Úkolem Ústavního

soudu též není posuzování, zda je zde problém „manažerského

opotřebování“ či nikoli, popř. kolik funkcionářů a jak dlouho je či

není aktuálně ve své funkci.



V.e



Ústavnost možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů



65. V tomto bodě se Ústavní soud ztotožnil s návrhem sub II.e, tj. s

napadením možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů

v § 105a zákona o soudech a soudcích, které navrhovatel považuje za

zásah do nezávislosti soudců a soudů s ohledem na formulaci kritérií

opětovného jmenování (podrobně sub 29 a 30). Argumenty, které zde

navrhovatel uvádí, spočívají v nedostatečnosti úpravy kritérií pro

opětovné jmenování. Tato kritéria uvedená v napadeném ustanovení § 105a

zákona o soudech a soudcích, tj. výkon funkce předsedy nebo

místopředsedy bez kárného provinění a bez pravomocného odsouzení za

trestný čin, ovšem nelze ještě sama o sobě považovat za ohrožení

nezávislosti výkonu soudní moci. Nelze jim v tomto směru z hlediska

ochrany ústavnosti nic vytknout, neboť v tomto směru rozhodnutí není

výsledkem volné úvahy orgánu výkonné moci, která může sloužit jako

prostředek možného zásahu. Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá

v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní

funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady

pro jejich opětovné jmenování., resp. aby jejich jednotlivé kroky,

včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci),

byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány. V podmínkách

neexistence soustavy brzd a vyvážení k exekutivě s jejími výlučnými

rozhodovacími pravomocemi v personální oblasti tuto možnost nelze

vyloučit. Proto na ni v řízení o abstraktní kontrole napadených norem

musí vzít Ústavní soud zřetel, neboť zákonná úprava nesmí vytvářet

podmínky pro vznik personální korupce, která by ohrožovala ústavně

přikázanou nezávislost a nestrannost soudců. Možné protiústavní stavy

je třeba v tak závažné oblasti předem eliminovat. Konzultativní role,

kterou přisuzuje zákon o soudech a soudcích soudcovským radám v § 51

odst. 1 písm. a), § 52 odst. 1 písm. a) a § 53 odst. 1 písm. a), je v

tomto směru nedostatečnou zárukou. V případě předsedů a místopředsedů

nejvyšších soudů ovšem není upravena ani tato možnost. Ústavní soud

přitom zdůrazňuje, že v řízení o abstraktní kontrole ústavnosti norem

posuzuje napadenou právní úpravu z hlediska jejího potenciálu ohrozit

ústavní příkaz zachovávání nezávislosti a nestrannosti soudce, tzn.

nezkoumá konkrétní chování několika set soudců, kteří se v daném

okamžiku podílejí na soudní správě. Z naznačeného pohledu je derogovaná

úprava také způsobilá vyvolat vnější pochybnosti stran soudního řízení.



66. Navrhovatel též zpochybňuje přesun části jmenovacích oprávnění od

ministra spravedlnosti k prezidentu republiky, který není nikterak

vybaven pro sledování činnosti justičních funkcionářů. To ovšem může

stěží sloužit jako důvod pro to, aby Ústavní soud takový přesun

prohlásil v případě vrchních a krajských soudů za neústavní s ohledem

na ústavní zakotvení těchto oprávnění přímo v Ústavě. Kromě toho je zde

třeba uvést, že jmenování těchto funkcionářů nespadá do rámce

nekontrasignovaných kompetencí prezidenta republiky podle čl. 62

Ústavy, nýbrž pod čl. 63 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 91 odst. 2

Ústavy. Konečně je třeba jako v jiných souvislostech uvést, že

jmenovací oprávnění prezidenta republiky třeba vidět v kontextu

principů organizace a fungování soudní moci zakotvených v Ústavě. K

námitce navrhovatele, že citlivost této tematiky je dále umocněna

zachováním stáží soudců na Ministerstvu spravedlnosti, je ovšem třeba

uvést, že se stane tato námitka vykonatelností tohoto nálezu

bezpředmětnou.



V.f



Ústavnost přechodných ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů

a místopředsedů soudů



67. Navrhovatel dále napadá přechodná ustanovení v bodech 4, 5, 6, 7,

8, 9, 10 a 11 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb. k zavedení

funkčních období předsedů soudů, která jsou kratší než nově stanovená

funkční období příslušných funkcionářů. Zde nezbývá Ústavnímu soudu než

konstatovat, že přechodné období samo o sobě nemůže být neústavní,

není-li v nepoměru k samotnému funkčnímu období. Takovýto nepoměr nebyl

zjištěn s ohledem na poměr 19 let výkonu funkce a 1 rok přechodného

období u funkcionářů jmenovaných do roku 1989, 18 let výkonu funkce a 2

roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných v roce 1990, 14 až 17

let výkonu funkce a 3 roky přechodného období u funkcionářů jmenovaných

v letech 1991 až 1994, 10 až 13 let výkonu funkce a 4 roky přechodného

období u funkcionářů jmenovaných v letech 1995 až 1998, 8 až 9 let

výkonu funkce a 5 let přechodného období u funkcionářů jmenovaných v

letech 1999 až 2000, 6 až 7 let výkonu funkce a 6 let přechodného

období u funkcionářů jmenovaných v letech 2001 až 2002 a přechodné

období v délce funkčního období u funkcionářů jmenovaných od roku 2003

do účinnosti zákona č. 314/2008 Sb. Proto Ústavní soud návrh na zrušení

přechodných ustanovení k zavedení funkčních období předsedů soudů v

bodech 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 čl. II části první zákona č. 314/2008 Sb.

zamítl jako nedůvodný.



68. Co se týče přechodného ustanovení k zavedení funkčního období

předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu v bodě 11 čl. II části první

zákona č. 314/2008 Sb., dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě

předsedy Nejvyššího soudu se tento nepoměr jeví jako závažný, a to jak

z hlediska časového, tj. poměru stanoveného přechodného období k délce

funkčního období, tak i v poměru k místopředsedovi Nejvyššího soudu a

předsedovi Nejvyššího správního soudu. Zde se Ústavní soud ztotožňuje s

argumentací navrhovatele (sub 32), který poukazuje na okolnosti případu

a zneužití formy zákona v konkrétní věci. Proto bylo toto ustanovení

zrušeno jako neústavní, neboť jako projev svévole zákonodárce

představuje zásah do principů právního státu podle čl. 1 odst. 1

Ústavy. Současně je s ohledem na okolnosti případu porušením práva na

přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4

Listiny. Vzhledem k okolnostem případu se současně jedná o nepřípustnou

skrytou formou individuálního právního aktu namířeného proti konkrétní

osobě, a proto o pokus o zásah do nezávislosti výkonu soudní moci.



69. Protože derogací přechodného ustanovení v bodě 11 čl. II části

první zákona č. 314/2008 Sb. by došlo k nastolení nerovnosti, neboť

předseda a místopředseda Nejvyššího soudu by byli jedinou dvojicí

funkcionářů v celé soudní soustavě, jejichž funkční období by zůstalo

neomezeno, tj. k nerovnosti, jež by jen obtížně mohla být ústavněprávně

akceptovatelná, využil Ústavní soud možnosti odložit vykonatelnost

tohoto výroku nálezu a podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak

učinil s odkladem přibližně jednoho roku od vyhlášení nálezu ve Sbírce

zákonů. Úkolem zákonodárce bude, aby upravil přechodným ustanovením

funkční období stávajících funkcionářů Nejvyššího soudu stejně, jako je

tomu v případě funkcionářů Nejvyššího správního soudu.



V.g



Ústavnost funkčního období předsedy a místopředsedy Nejvyššího

správního soudu a možnosti jejich opětovného jmenování do funkce



70. Navrhovatel se dále z obdobných důvodů jako v případě předsedů a

místopředsedů okresních, krajských a vrchních soudů a Nejvyššího soudu

domáhá (sub 33) zrušení novelizovaných ustanovení § 13 odst. 3 a § 13a

zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2008

Sb., tzn. zavedení funkčního období 10 let pro funkci předsedy

Nejvyššího správního soudu a možnost opakovaného jmenování do této

funkce. V tomto případě však není napadeno přechodné ustanovení čl. IV

zákona č. 314/2008 Sb.



71. V případě předsedy a místopředsedy Nejvyššího správního soudu

dospěl Ústavní soud k závěru, že tento návrh musí sdílet osud obdobných

návrhů v případě II.d a II.e. Návrh byl proto ze stejných důvodů (viz

sub 62n.) zamítnut jako nedůvodný, co se týče zavedení funkčního období

funkcionářů Nejvyššího správního soudu. Ze stejných důvodů jako sub 65

bylo naopak vyhověno návrhu na zrušení § 13a soudního řádu správního.

Pominutí čl. IV zákona č. 314/2008 Sb., který je přechodným ustanovením

k § 13 odst. 3 a § 13a soudního řádu správního, je v tomto případě

bezvýznamné, neboť ani kdyby se tak nestalo, nebylo by zde možno, s

ohledem na to, co bylo uvedeno sub 68, rozhodnout jinak, když jak délka

funkčního období, tak délka přechodného období 10 let jsou ve vzájemném

poměru. Konečně přechodné období v tomto případě ani navrhovatel

nenapadá, neboť sám uvádí, že by snad ústavně konformní možností bylo

vyčerpání celého funkčního období stanoveného zákonem, a to počítáno od

účinnosti zákona. Tento požadavek je v tomto případě splněn.



VI.



Závěr



72. Ústavní soud závěrem shrnuje, že návrh shledal zčásti důvodným.

Proto přistoupil podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k derogaci



a) ustanovení § 68 odst. 1 ve slovech „ministerstvu nebo“ a ustanovení

§ 68 odst. 2 písm. b) ve slovech „ministerstvu nebo“ zákona č. 6/2002

Sb. pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1

Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců podle čl. 81 a

čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy a pro rozpor s čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle

něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny

orgány i osoby,



b) ustanovení § 100a odst. 1 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. pro rozpor s

ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti

moci soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s ústavně

garantovaným právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21

odst. 4 Listiny ve spojení s ústavně garantovaným právem na přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem podle čl. 36 odst. 2

Listiny,



c) ustanovení § 102 odst. 1 ve slovech „a místopředsedy“ zákona č.

6/2002 Sb. pro rozpor s ústavními principy určitosti zákona a zákazu

svévole při výkonu státní moci, vyvěrajícími z pojmu demokratického

právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pro rozpor s ústavním

principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci

soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s ustanovením

čl. 91 odst. 2 Ústavy, podle něhož je stanovení organizace soudů v

působnosti zákonodárce, který tak musí učinit ve formě zákona,



d) ustanovení bodu 11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb. pro rozpor s

principy demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy,

zakazujícími svévolný výkon státní moci a zneužití formy zákona k

přijetí individuálního právního aktu proti konkrétní osobě, pro rozpor

s ústavně garantovaným právem na rovný přístup k veřejným funkcím podle

čl. 21 odst. 4 Listiny a pro rozpor s ústavním principem nezávislosti

moci soudní podle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a konečně



e) ustanovení § 105a zákona č. 6/2002 Sb. a § 13a zákona č. 150/2002

Sb. pro rozpor s ústavním principem dělby moci podle čl. 2 odst. 1

Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců podle čl. 81 a

čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy,

přičemž vykonatelnost nálezu v případě derogace ustanovení § 102 odst.

1 ve slovech „a místopředsedy“ zákona č. 6/2002 Sb. a ustanovení bodu

11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb. podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním

soudu odložil přibližně o jeden rok, aby poskytl zákonodárci dostatečný

časový prostor k přijetí ústavně konformní právní úpravy a aby předešel

závažným důsledkům, které by byly spojeny s případnou okamžitou

derogací těchto ustanovení. Ve zbývající části návrh důvodným

neshledal, a proto jej podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu

zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudce Jan

Musil k části výroku I derogující slova „ministerstvu nebo“ v § 68

odst. 1 a v § 68 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb. a k výroku IV,

soudci Ivana Janů, Vladimír Kůrka a Pavel Rychetský k výroku IV,

soudkyně Eliška Wagnerová k výroku V a soudce Pavel Holländer k

odůvodnění výroku IV.



* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález

č. 25, str. 189, vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.