Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení čl. LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb.


Published: 2015
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508444/ve-vci-nvrhu-na-zruen-l.-lii-bodu-2-zkona-.-303-2013-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
115/2015 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/14 dne 31. března 2015 v

plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka

Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra

Kůrky, Jana Musila (soudce zpravodaj), Vladimíra Sládečka, Radovana

Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida

Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Okresního soudu v Karviné na zrušení

ustanovení článku LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva,

za účasti Okresního soudu v Karviné, Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků

řízení a Mgr. Anny Šabatové, veřejné ochránkyně práv, jako vedlejšího

účastníka řízení,



takto:



Ustanovení článku LII, bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění

některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva,

se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění:



I.



Rekapitulace návrhu



1. Návrhem ze dne 30. 1. 2014, doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2.

2014, Okresní soud v Karviné (dále též jen "exekuční soud" případně

"navrhovatel"), předsedou senátu Mgr. Jiřím Ordeltem, podle ustanovení

§ 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a podle článku

95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") navrhl, aby

Ústavní soud nálezem zrušil přechodné ustanovení článku LII, bodu 2

zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím rekodifikace soukromého práva.



2. Podstatou návrhu bylo přesvědčení navrhovatele o rozporu citovaného

přechodného ustanovení s ústavním pořádkem, v důsledku jím založené

nepřípustné retroaktivity, která od 1. 1. 2014 zpětně umožňuje - v

řízeních zahájených před 1. 1. 2013 - postih výlučného majetku manžela

povinného, je-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen

jednomu z manželů.



3. Navrhovatel svůj návrh podal v průběhu exekučního řízení vedeného u

něj pod sp. zn. 46 Nc 1689/2006 na majetek povinného, včetně

nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, a to v

souvislosti s rozhodováním o návrhu manželky povinného na zastavení

exekučního příkazu, jímž soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce

přikázáním všech jejích peněžitých pohledávek (a to splatných i v

budoucnu), které má z titulu smlouvy o penzijním připojištění.



II.



Dikce napadeného ustanovení



4. Napadené přechodné ustanovení článku LII, bodu 2 zákona č. 303/2013

Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím

rekodifikace soukromého práva, zní:



"2. Exekuční příkaz vydaný po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012

Sb. v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb.

se řídí zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění účinném po dni nabytí

účinnosti zákona č. 396/2012 Sb."



5. Jinak řečeno, exekuční příkaz vydaný po 1. 1. 2013 v řízeních

zahájených před tímto datem se řídí zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních

exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů

(dále též jen "ex. ř."), ve znění účinném po 1. 1. 2013.



III.



Okolnosti případu



6. Z návrhu a vyžádaného spisu exekučního soudu sp. zn. 46 Nc 1689/2006

vyplývají následující skutečnosti.



7. Dne 21. 9. 2005 platebním rozkazem č. j. 33 Ro 1373/2005-12 exekuční

soud v právní věci žalobkyně České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze

1 (dále též jen "oprávněná" nebo "žalobkyně") proti žalovanému Jiřímu

Feberovi (dále jen "žalovaný" případně "povinný"), o zaplacení částky 6

196 Kč s příslušenstvím, žalovanému uložil, aby do 15 dnů ode dne

doručení platebního rozkazu zaplatil žalobkyni pohledávku ve výši 6 196

Kč s příslušenstvím [výrok a)], a náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč

[výrok b)], nebo aby podal proti tomuto platebnímu rozkazu ve stanovené

lhůtě ode dne jeho doručení u jmenovaného soudu odpor. Platební rozkaz

se stal pravomocným a vykonatelným dne 17. 1. 2006. Žalovaná částka 6

196 Kč byla dluhem vzniklým žalovanému za trvání manželství.



8. Dne 21. 11. 2006 byl exekučnímu soudu doručen návrh oprávněné na

nařízení exekuce proti povinnému pro částku 6 196 Kč s příslušenstvím a

náklady řízení ve výši 600 Kč. Exekučním titulem byl výše zmíněný

platební rozkaz jmenovaného soudu ze dne 21. 9. 2005 č. j. 33 Ro

1373/2005-12.



III/1 Nařízení exekuce exekučním soudem



9. Dne 24. 11. 2006 usnesením č. j. 46 Nc 1689/2006-3, které nabylo

právní moci dne 22. 2. 2007, exekuční soud, podle vykonatelného

platebního rozkazu téhož soudu ze dne 21. 9. 2005 č. j. 33 Ro

1373/2005-12, k uspokojení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 6 196

Kč s příslušenstvím, nákladů oprávněné a nákladů exekuce, nařídil

exekuci na majetek povinného. Provedením exekuce byl pověřen navržený

Mgr. David Koncz, soudní exekutor Exekutorského úřadu Cheb (dále jen

"soudní exekutor").



III/2 Exekuční příkazy soudního exekutora



10. Dne 25. 9. 2013 exekučním příkazem č. 1 č. j. 074 EX 08280/06-024

soudní exekutor podle § 59 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních

exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), mimo jiné rozhodl, že

exekuce se provede přikázáním všech peněžitých pohledávek (a to

splatných i v budoucnu) povinného vůči dlužníku povinného: AXA penzijní

fond, a. s., od 1. 1. 2013 AXA penzijní společnost a. s., se sídlem

Úzká 8/488, 602 00 Brno, z právního titulu: smlouva o penzijním

připojištění č. 1602029576.



11. Dne 25. 9. 2013 exekučním příkazem č. 2 č. j. 074 EX 08280/06-025

soudní exekutor podle § 59 odst. 1 exekučního řádu mimo jiné rozhodl,

že exekuce se provede přikázáním všech peněžitých pohledávek (a to

splatných i v budoucnu) manželky povinného, vůči dlužníku ING Penzijní

fond, a. s., se sídlem Nádražní 25/344, 150 00 Praha 5, z právního

titulu smlouvy o penzijním připojištění č. 0070126514.



III/3 Návrhy na zastavení exekuce



12. Dne 27. 11. 2013 byla exekučnímu soudu doručena podání z téhož dne,

jimiž povinný i jeho manželka navrhli zastavení exekučního příkazu č.

1, resp. č. 2 v plném rozsahu. V odůvodnění shodně uvedli, že a)

společné jmění manželů netvoří dle ust. § 143 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), důchodové připojištění

náležející do výlučného vlastnictví jen jednoho manžela, b) nabytí

důchodového pojištění nezakládá nabytí podílu druhému manželovi a c)

důchodové připojištění není užíváno a udržováno dle ust. § 145 obč.

zák., což taktéž přímo vylučuje, že jde o společné jmění manželů ve

smyslu obč. zák. a dalších právních úprav, z čehož dovodili, že

penzijní připojištění nemůže být zatíženo exekucí peněžních pohledávek

manžela povinného.



13. Oprávněná ve vyjádření ze dne 14. 1. 2014 k návrhu povinného na

zastavení exekuce uvedla, že trvá na provedení exekuce způsobem, který

soudní exekutor zvolil jako nejvhodnější s ohledem na zjištění o

povinném a jeho majetku, pokud povinný dlužnou částku neuhradil

dobrovolně.



14. Jelikož pověřený exekutor s přihlédnutím ke stanovisku oprávněné

nemohl návrhům povinného a jeho manželky na zastavení exekuce vyhovět,

postoupil je dle ust. § 55 odst. 2 ex. ř. (ve znění platném a účinném

do 31. 12. 2012) k rozhodnutí exekučnímu soudu.



15. Dne 31. 1. 2014 usnesením č. j. 46 Nc 1689/2006-27 exekuční soud

návrh povinného, aby ve vztahu k exekučnímu příkazu pověřeného soudního

exekutora ze dne 25. 9. 2013 č. j. 074 EX 08280/06-024 byla exekuce

nařízená usnesením exekučního soudu ze dne 24. 11. 2006 č. j. 46 Nc

1689/2006-3 zastavena, zamítl (výrok I); ve vztahu k exekučnímu příkazu

pověřeného soudního exekutora ze dne 25. 9. 2013 č. 2 č. j. 074 EX

08280/06-025, jímž rozhodl o provádění exekuce nařízené dne 24. 11.

2006 usnesením exekučního soudu ze dne 24. 11. 2006 č. j. 46 Nc

1689/2006-3 přikázáním pohledávky manželky povinného, do doby

rozhodnutí Ústavního soudu o podaném návrhu exekučního soudu na zrušení

článku LII bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., návrh odložil (výrok II).



IV.



Argumentace navrhovatele



16. Navrhovatel uvedl, že po dni 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti tzv.

velká exekuční novela, jako součást zákona č. 396/2012 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a další související zákony, při rozhodování o obdobných

návrzích v průběhu roku 2013 dospěl k závěru, že v exekučních řízeních

zahájených do 31. 12. 2012 bylo nutno exekuce prováděné na základě

exekučních příkazů postihujících výlučný majetek manželů povinných ve

smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s.

ř."), hodnotit jako nepřípustné, a proto exekuce z tohoto zákonného

důvodu zastavoval nejen k návrhu účastníka řízení, nýbrž i bez takového

návrhu.



17. Ke stejným právním závěrům prý dospěl i Krajský soud v Ostravě,

který navíc např. již ve svém rozhodnutí č. j. 9 Co 431/2013-137 ze dne

30. 5. 2013 vyjádřil přesvědčení, že Okresním soudem v Karviné

vyjádřený právní názor je v soudní praxi většinový, přičemž zcela

shodně pak bylo rozhodováno Krajským soudem v Ostravě rovněž v

následném období (viz např. usnesení č. j. 10 Co 371/2013-79 a č. j. 66

Co 541/2013-37, vydaná shodně dne 30. 10. 2013).



18. Navrhovatel dále konstatoval, že dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti

zákon č. 303/2013 Sb., jímž došlo "v souvislosti s přijetím

rekodifikace soukromého práva" mimo jiné ke změně exekučního řádu, a

který v bodě 2 přechodných ustanovení článku LII stanovil, že exekuční

příkaz vydaný po dni nabytí účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. v řízeních

zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 396/2012 Sb., se má řídit

exekučním řádem ve znění účinném po dni nabytí účinnosti zákona č.

396/2012 Sb.



19. Podle názoru navrhovatele citované přechodné ustanovení porušuje

princip právní jistoty povinných a jejich manželů v exekučních řízeních

zahájených před datem 31. 12. 2012, je-li jím, a to teprve po roce

účinnosti zákona č. 396/2012 Sb., dodatečně stanoveno, že exekuční

příkaz vydaný na základě novely exekučního řádu provedené tímto zákonem

se má i v těch řízeních, která byla zahájena před nabytím jeho

účinnosti, řídit exekučním řádem ve znění účinném po dni nabytí

účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. Tato dodatečná konstrukce by podle

navrhovatele mohla otřást důvěrou v právní řád, a to zejména v

případech, v nichž by pověřený exekutor po nabytí účinnosti zákona č.

303/2013 Sb. v jedné a téže věci opětovně rozhodl obsahově naprosto

stejným exekučním příkazem o provádění exekuce způsobem, který byl

exekučním soudem v průběhu roku 2013 shledán nepřípustným.



20. Navrhovatel poukázal na čl. 1 odst. 1 Ústavy, z něhož plyne, že

Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát

založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a uvedl, že

jedním z jeho základních pilířů by měla být právní jistota. Poukázal na

judikaturu Ústavního soudu, který již dříve ve svých nálezech dovodil,

že právě pod tímto zorným úhlem musí být posuzován i obsah normativních

právních aktů (včetně prováděcích předpisů) a působení právních

předpisů do doby minulé, resp. jejich vliv na minulé právní

skutečnosti, protože jejich nejasné a neurčité konstrukce ve svých

důsledcích mohou vést též k porušení chráněného práva na spravedlivý

proces (viz článek 36 odst. 2 Listiny) a případná nepřípustná

retroaktivita je též v rozporu s postuláty demokratického právního

státu.



21. Z uvedeného navrhovatel dovodil, že přechodné ustanovení obsažené v

bodě 2 článku LII zákona č. 303/2013 Sb. má zpětnou účinnost, a jako

takové je v rozporu s principy demokratického právního státu, resp. se

zásadou ochrany důvěry občana v právo a se zásadou zákazu pravé

retroaktivity, tedy s článkem 1 Ústavy. Toto ustanovení totiž mění

právní následky, které podle práva nastaly přede dnem účinnosti

napadených ustanovení, navíc za stavu, kdy jím zákonodárce doplňuje

přechodná ustanovení, obsažená již v zákoně č. 396/2012 Sb. Zamýšlel-li

zákonodárce skutečně tuto otázku přechodnými ustanoveními řešit, mohl a

měl tak učinit již v roce 2012, tedy v době, kdy zákon č. 396/2012 Sb.

přijímal, přičemž nelze přehlížet, že od přijetí tohoto zákona již byl

zákon č. 120/2001 Sb. novelizován také zákonem č. 45/2013 Sb., přičemž

teprve po roce účinnosti zákona č. 396/2012 Sb. je tak zpětně

zasahováno do přechodných ustanovení této novely exekučního řádu.



22. Jinak řečeno, pravá retroaktivita dotyčného přechodného ustanovení

dle navrhovatele spočívá v tom, že umožňuje od 1. 1. 2014 zpětně

postihnout (dosud nepostižitelný) výlučný majetek jednoho z manželů, a

to v řízeních zahájených před 1. 1. 2013.



23. Kromě již uvedeného nelze podle názoru navrhovatele ani

přehlédnout, že dané přechodné ustanovení bylo přijato Parlamentem

České republiky v právní normě, důvodem jejíhož přijetí měla být

potřeba reagovat na základní předpisy rekodifikace civilního práva,

zejména na přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákona č.

90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o

obchodních korporacích), a zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu

soukromém, které tvořily první fázi rekodifikace soukromého práva

hmotného v České republice.



24. Navrhovatel poukázal na skutečnost, že z důvodové zprávy ze dne 27.

2. 2013, podepsané tehdejším předsedou vlády RNDr. Petrem Nečasem a

ministrem spravedlnosti JUDr. Pavlem Blažkem, vyplývá, že důvodem

přijetí navrhované úpravy byla potřeba reagovat na základní předpisy

rekodifikace civilního práva a dovršit tak celý rekodifikační proces s

tím, že jednou z oblastí přijímaných změn jsou rovněž změny v právních

předpisech upravujících postavení profesních komor, tedy vedle zákona

České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 85/1996 Sb., o

advokacii, ve znění pozdějších předpisů a č. 6/2002 Sb., zákona o

soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), rovněž změna

exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů.



25. Ve vztahu k navrhovaným změnám exekučního řádu však z důvodové

zprávy (viz obsah její části nazvaný "K části čtyřicáté druhé - změna

exekučního řádu") vyplývá, že navržené přechodné ustanovení reaguje

pouze na změnu pojištění soudního exekutora za škodu, které je povinen

uzavřít podle platné právní úpravy, na pojištění odpovědnosti za újmu s

tím, že ke změně pojištění by mělo dojít do jednoho roku ode dne nabytí

účinnosti předkládaného návrhu.



26. Z uvedeného je proto dle navrhovatele patrné, že důvodová zpráva k

vládnímu návrhu nikterak nepředpokládala přijetí dalšího přechodného

ustanovení, na jehož základě je dodatečně zákonem upravováno, že

exekuční příkazy vydané po novele exekučního řádu zákonem č. 396/2012

Sb. se mají i v těch řízeních, která byla zahájena před nabytím

účinnosti cit. zákona, řídit exekučním řádem ve znění účinném po dni

nabytí jeho účinnosti.



27. Navrhovatel z těchto zjištění dovodil názor, že předmětné přechodné

ustanovení se do zákona č. 303/2013 Sb., měnícího některé zákony v

souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, mohlo, resp.

muselo dostat jedině na základě pozměňovacího návrhu. Návrh zákona byl

totiž rozeslán poslancům dne 5. 3. 2013, přičemž jeho první čtení

proběhlo dne 19. 3. 2013 na 52. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu

(5. volební období), na které byl přikázán k projednání výborům.

Písemný pozměňovací návrh (který by měl být součástí zápisu ze schůze

výboru - viz § 43 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu

Poslanecké sněmovny v platném znění) byl zapracován do usnesení

přijatého ústavně právním výborem, a návrh zákona prošel obecnou

rozpravou na 54. schůzi konané dne 12. 6. 2013. Závěrečné třetí čtení

proběhlo na 57. schůzi konané dne 8. 8. 2013, kdy byl návrh zákona

schválen.



28. Podle navrhovatele možnost podání pozměňovacího návrhu nevyplývá z

Ústavy, ale toliko z jednacího řádu Poslanecké sněmovny, který v

ustanovení § 63 zákona č. 90/1995 Sb. v platném znění, umožňuje

poslanci podávat (avšak pouze k projednávané věci) mj. rovněž návrhy,

jimiž se vypouštějí, rozšiřují nebo mění některé části původního

návrhu. Navrhovatel připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 2.

2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06 dovodil, že pozměňovací návrh by měl skutečně

toliko pozměňovat předkládanou právní úpravu, tedy že by ji ani neměl

zásadně měnit ani rozšiřovat, a tím méně by se měl pohybovat mimo

předmět zákonodárné iniciativy, resp. návrhu zákona. Z toho ale také

vyplývá, že pozměňovací návrh se musí týkat téhož předmětu, přičemž

není-li tento požadavek dodržen, může se v důsledku toho, že státní moc

je uplatňována způsobem, který jí zákon (a tím spíše Ústava)

neumožňuje, jednat nejen o rozpor se zásadami respektování

demokratických principů v legislativním procesu, ale především o rozpor

se zásadami předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti

zákona, které bezesporu patří mezi základní předpoklady právního státu.



29. Navrhovatel porovnáním obsahu a účelu původního vládního návrhu

zákona podávaného v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého

práva a jeho zněním po přijetí pozměňovacího návrhu dospěl k závěru, že

obsahy i účely obou zkoumaných předmětů se v tomto směru zásadně liší,

a proto je prý namístě konstatovat, že ve věci článku LII bodu 2 zákona

č. 303/2013 Sb. podaný pozměňovací návrh z omezeného prostoru,

vyhrazeného pozměňovacím návrhům, zjevně vybočil.



30. Navrhovatel se domnívá, že pokud k přijetí článku LII, bodu 2

zákona č. 303/2013 Sb. došlo nikoli z důvodu potřeby "reagovat na

základní předpisy rekodifikace civilního práva a dovršit tak celý

rekodifikační proces", ale s přihlédnutím ke změnám, provedeným v

dřívější době již zákonem č. 396/2012 Sb. ze dne 19. září 2012, potom

takto podaný pozměňovací návrh (pro který se v českém prostředí vžilo

označení "přílepek") překročil předmět vymezený návrhem zákona.

Navrhovatel poukazuje na to, že skutečný úmysl zákonodárce, který vedl

k přijetí napadené úpravy, nejenže z důvodové zprávy vůbec nevyplývá,

ale není možné jej zjistit ani vzhledem k již shora uvedenému účelu

přijetí celého zákona.



31. Navrhovatel zdůrazňuje, že zákon je normativní právní akt, který

zavazuje blíže neurčený okruh subjektů a upravuje situace, které

nastanou v budoucnosti. V případě napadených ustanovení však jde o

situace, které nastaly v minulosti, a o konkrétní subjekty.



32. Proto má navrhovatel za to, že napadené ustanovení zákona je v

rozporu s principem dělby moci, tedy v rozporu s jedním ze základních

pravidel demokratického právního státu, jakým je Česká republika

definována v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy, kde je

stanoveno, že lid vykonává veškerou státní moc, která slouží všem

občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které

stanoví zákon, prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a

soudní.



33. V této souvislosti je dle navrhovatele namístě zdůraznit a uvést,

že podle zjištěných poznatků v běžné soudní praxi k žádným výkladovým

problémům přechodného ustanovení obsaženého v části druhé, článku IV,

bodu 1 zákona č. 396/2012 Sb. nedocházelo, a proto "selektivní a z

časového hlediska dodatečně přijaté novelizační přechodné ustanovení",

kterým napadená úprava fakticky je, představuje z hlediska právní

teorie exces.



34. Navrhovatel se domnívá, že úprava obsažená v článku LII, bodu 2

zákona č. 303/2013 Sb., patrně vyvolá zjevné aplikační potíže, a to

zejména při vědomí nedůvodně odlišného právního režimu v období od 1.

1. 2013 do 31. 12. 2013 na straně jedné, a po 1. 1. 2014 nadále na

straně druhé, což by vedlo ke zvýhodnění (a tedy nerovnosti) jedné

skupiny účastníků oproti jiným.



35. Navrhovatel připomíná, že z článku 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2

Listiny vyplývá, že stát je omezen pravidly, která si stanovil, a že

zákonodárce je povinen dodržovat při přijímání zákonů určitá

legislativní pravidla. Podle názoru navrhovatele Parlament České

republiky svým postupem při přijetí napadeného článku LII, bodu 2

zákona č. 303/2013 Sb., a stanovením jeho retroaktivity, překročil své

pravomoci (stanovené v hlavě druhé Ústavy). Aplikace napadeného

ustanovení ve svých důsledcích (kromě již výše zmiňovaného porušení čl.

1 odst. 1 a čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy) může vést též k porušení

chráněného práva povinných a jejich manželů na spravedlivý proces dle

čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i k porušení jejich vlastnických práv dle

čl. 11 Listiny.



V.



Posouzení přípustnosti návrhu



36. Ústavní soud konstatuje, že návrh byl podán oprávněným subjektem

dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ustanovení zákona navržené ke zrušení souvisí s rozhodovací činností

navrhovatele a má být bezprostředně při řešení věci použito. Návrh tak

splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem pro takový případ.



37. Ústavní soud kladně posoudil též otázku, zda je v posuzované věci

vůbec oprávněn přezkoumat (a případně též zrušit) příslušnou část

novely exekučního řádu, neboť ve své judikatuře zastává názor, že

návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení zásadně

nelze brojit proti novelizujícímu právnímu předpisu. Takový právní

předpis nemá zpravidla samostatnou právní existenci, kterou získává až

jako součást právního předpisu novelizovaného. V posuzované věci však

nejde v případě napadeného ustanovení o ustanovení novelizující

exekuční řád, ale o přechodné ustanovení doplněné do jeho novely

provedené zákonem č. 303/2013 Sb., pročež shledal Ústavní soud podaný

derogační návrh projednatelným a mohl přistoupit k přezkumu napadeného

přechodného ustanovení.



VI.



Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení



38. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, jako účastník

řízení, ve vyjádření podepsaném jejím předsedou Janem Hamáčkem v

částech I až III zrekapitulovala obsah návrhu a argumentaci

navrhovatele, a popsala způsob přijímání zákona č. 303/2013 Sb. V části

IV vyjádřila stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že

přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem, a je na

Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost ke zrušení navrhovaného

ustanovení.



39. Senát Parlamentu České republiky, jako účastník řízení, ve

vyjádření podepsaném jejím předsedou Milanem Štěchem zrekapituloval

obsah návrhu a argumentaci navrhovatele a konstatoval, že navrhované

zrušení tohoto ustanovení představuje návrat k úpravě obsažené v

přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., platné a účinné do 31.

12. 2013. Senát připustil, že ve zpravodajské zprávě k senátnímu tisku

č. 173, kromě jiného, zaznělo upozornění, že "v mnoha případech se

tento zákon použil jako nosič pro některé věci, jež s rekodifikací

nesouvisejí"; v části V svého vyjádření Senát uvedl, že je na Ústavním

soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.



40. Veřejná ochránkyně práv, jako vedlejší účastník řízení, v části I

svého vyjádření k návrhu mimo jiné uvedla, že napadené přechodné

ustanovení ve skutečnosti představuje výsledek snahy vyřešit spor o

výklad jiného přechodného ustanovení zakotveného novelou občanského

soudního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., dle něhož "[ř]ízení zahájená

přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních

právních předpisů.", a vyjádřila názor, že případné zrušení napadeného

ustanovení by mohlo obnovit nejistotu a podpořit rozčarování všech

účastníků exekučních řízení zahájených před 1. lednem 2013.



41. V části II veřejná ochránkyně práv uvedla, že nezpochybňuje okamžik

začátku exekučního řízení (jako celku), nepochybuje ani o tom, že každý

exekuční příkaz soudního exekutora má účinky nařízení výkonu rozhodnutí

podle občanského soudního řádu. Každé exekuční řízení se proto

prakticky skládá z množství "řízení" srovnatelných se soudními výkony

rozhodnutí.



42. Veřejná ochránkyně práv dále poukázala na nezdůvodnitelně nerovné

(horší) postavení oprávněných, kteří návrh na nařízení exekuce podali

před 1. lednem 2013, a rovněž obecně nerovné (horší) postavení

povinných s ohledem na množství pozitivních změn zakotvených velkou

exekuční novelou. Manželé povinných však skutečně mohou o situaci

uvažovat tak, že se v průběhu exekučního řízení jako celku změnila

"pravidla hry", s nimiž počítali v době, kdy se jejich manželé

vystavili riziku exekuce.



43. V závěru této části svého vyjádření Veřejná ochránkyně práv uvedla,

že se kloní k závěru, že exekuční řízení představuje soubor

jednotlivých "soudních výkonů rozhodnutí"; proto za "řízení" podle

dřívějšího přechodného ustanovení v bodu 1, čl. II, části první zákona

č. 396/2012 Sb. nepovažuje exekuční řízení jako celek. Z toho dovozuje

možnost soudního exekutora aplikovat občanský soudní řád ve znění velké

exekuční novely i v exekučních řízeních zahájených před její účinností.



44. V části III veřejná ochránkyně práv uznala, že není běžné zakotvit

přechodné ustanovení k novele až po roce od nabytí účinnosti. Jako

řešení sporu o výklad dřívějších přechodných ustanovení to však chápe.

Rovněž si dovede představit, že zákonodárce pochybí při formulaci

přechodných ustanovení a chybu pak napraví pozdějším zakotvením

odlišného pravidla.



45. V části IV veřejná ochránkyně práv uvedla, že pro účely svého

vyjádření se soustředila pouze na přímé dopady novely na podobu

postižení majetku povinných a jejich manželů (manželek), a tím i na

míru uspokojení oprávněných. Se zjednodušením lze říci, že novela

zlepšila ochranu zájmů všech účastníků (povinných i oprávněných).

Odstranila totiž dosavadní neospravedlnitelné překážky řádného

uspokojení oprávněných, změnila dlouhodobě kritizovaná pravidla

některých způsobů výkonu rozhodnutí (zejména v rozsahu zpeněžení účasti

povinného v bytovém družstvu) a doplnila nové instituty podporující

účelné vymáhání pohledávek (správa věcí a hodnot, elektronická dražba

movitých věcí, předražek a další).



46. V části V svého vyjádření k ústavní stížnosti Veřejná ochránkyně

práv uzavřela, že napadené přechodné ustanovení čl. LII, bodu 2 zákona

č. 303/2013 Sb. není ustanovením s nepřípustnými retroaktivními účinky,

a proto nevidí důvod k jeho zrušení.



VII.



Replika navrhovatele



47. Navrhovatel v replice k vyjádření veřejné ochránkyně práv mimo jiné

uvedl, že na svém návrhu v celém rozsahu setrvává, neboť má zato, že

byl podán důvodně; polemizoval s jednotlivými tvrzeními a názory

veřejné ochránkyně práv a rozvedl svoji argumentaci v návrhu již

uvedenou.



48. Podle navrhovatele lze souhlasit, že napadené ustanovení

představuje výsledek snahy řešit spor o výklad dřívějšího přechodného

ustanovení zakotveného již v zákoně č. 396/2012 Sb., avšak toto

dřívější přechodné ustanovení není možné vykládat tak, jak to učinila

ve svém vyjádření k návrhu veřejná ochránkyně práv.



49. Ve vztahu k napadenému čl. LII, bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb.

navrhovatel dodal, že toto zákonné ustanovení neříká nic o tom, že by

se v exekučních řízeních zahájených do 31. 12. 2012 měla či dala použít

ustanovení občanského soudního řádu, ohledně postihu mzdy a účtu

manžela (manželky) povinného, ve znění účinném od 1. 1. 2013.

Ustanovení § 262a odst. 3 o. s. ř., umožňující výkon rozhodnutí

srážkami ze mzdy nebo z jiného příjmu manžela povinného (a s ohledem na

ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř. pak i provedení exekuce uvedeným

způsobem), bylo totiž zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, doplněno do občanského soudního řádu

a nikoli do exekučního řádu.



50. O tom, jak by mělo být napadené přechodné ustanovení vykládáno,

nehovoří ani důvodová zpráva k zákonu č. 303/2013 Sb., neboť je tzv.

přílepkem k uvedenému zákonu, a s rekodifikací soukromého práva nejeví

žádnou spojitost; navíc je atypické, je-li jím doplňováno přechodné

ustanovení exekučního řádu či občanského soudního řádu, uvedené již

dříve v zákoně č. 396/2012 Sb. Vedle sebe tak stojí dvě přechodná

ustanovení k exekučnímu řádu, avšak to novější na starším přechodném

ustanovení nic nemění, pokud nestanoví, že by se i v exekučních

řízeních zahájených do 31. 12. 2012 měla použít ustanovení občanského

soudního řádu ohledně postihu mzdy a účtu manžela (manželky) povinného,

tj. o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013.



51. Navrhovatel se neztotožnil ani s názorem veřejné ochránkyně práv o

nezdůvodnitelně nerovném (horším) postavení oprávněných, kteří návrh na

nařízení exekuce podali před 1. lednem 2013, a obecně nerovném (horším)

postavení povinných "s ohledem na množství pozitivních změn zakotvených

velkou exekuční novelou", pokud jak oprávnění, avšak především povinní,

mohli důvodně a jedině očekávat průběh nařízené exekuce dle procesních

předpisů platných a účinných v době zahájení exekučního řízení.

Navrhovatel je přesvědčen, že s ohledem na požadavek právní jistoty

občanů nelze připustit, aby probíhající exekuce byla prováděna

způsobem, který v době zahájení daného exekučního řízení právní

předpisy neumožňovaly. Z týchž důvodů se zásadně neztotožňuje s právním

názorem soudních exekutorů, kteří vydávání exekučních příkazů

postihujících mzdu manželek povinných zdůvodňují odkazem na ustanovení

§ 47 odst. 2 exekučního řádu.



52. Navrhovatel dále uvedl, že podle zjištěných poznatků v běžné soudní

praxi k žádným výkladovým problémům přechodného ustanovení obsaženého v

části druhé, čl. IV, bodu 1 zákona č. 396/2012 Sb. nedocházelo, a proto

"selektivní a z časového hlediska dodatečně přijaté novelizační

přechodné ustanovení", představuje z hlediska právní teorie exces.

Přechodné ustanovení v čl. LII, bodu 2 porušuje princip právní jistoty

povinných a jejich manželů v exekučních řízeních zahájených před datem

31. 12. 2012, je-li jím, a to teprve po roce účinnosti zákona č.

396/2012 Sb., dodatečně stanovováno, že exekuční příkaz vydaný na

základě novely exekučního řádu provedené tímto zákonem se má i v těch

řízeních, která byla zahájena před nabytím účinnosti novely, řídit

exekučním řádem ve znění účinném po dni nabytí účinnosti zákona č.

396/2012 Sb.



53. Ve vztahu k argumentu veřejné ochránkyně práv, že oprávnění mohou

navrhnout zastavení exekuce a zahájit exekuční řízení nové, ve kterém

již mzdu a účet manželky postihnout lze, navrhovatel uvedl, že

oprávnění v takovém případě již nebudou mít v nově zahájeném řízení

právo na náhradu nákladů řízení, neboť by zjevně nemohlo jít o náklady,

které byly vynakládány účelně.



54. Závěrem své repliky k vyjádření veřejné ochránkyně práv navrhovatel

obecně konstatoval, že návrhem je reagováno též na v jisté fázi

společenského vývoje velmi negativní a ve své podstatě základy právního

státu ohrožující tendence, projevující se v tom, že zákonodárcem byly

přijímány účelové novely právních přepisů prosazované zájmovými

skupinami (např. problematika rozhodčích řízení, novelizace exekučního

řádu apod.), evidentně jdoucí proti dosavadní ("nepohodlné") judikatuře

soudů, kteréžto negativní tendence vnímá rovněž širší veřejnost velmi

citlivě. To, že nejde o čistě subjektivní pocit nebo dojem, vyplývá v

posuzované věci např. z absence zřetelně a jasně formulované vůle

zákonodárce v důvodové zprávě, kterážto má být vodítkem při výskytu

aplikačních potíží.



VIII.



Upuštění od ústního jednání



55. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci,

pročež od něj upustil dle ustanovení § 44 věty první zákona o Ústavním

soudu.



IX.



Posouzení ústavní konformity legislativního procesu



56. V řízení o kontrole norem Ústavní soud podle ustanovení § 68 odst.

2 zákona o Ústavním soudu též zjišťuje, zda napadený zákon byl přijat a

vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným

způsobem.



57. Z vyjádření účastníků řízení a sněmovních tisků veřejně dostupných

na http://www.psp.cz plyne, že vláda dne 5. 3. 2013 předložila

Poslanecké sněmovně návrh zákona, kterým se mění některé zákony v

souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva; téhož dne byl

návrh rozeslán poslancům jako tisk 930/0.



58. Součástí vládního návrhu nebylo ke zrušení navržené přechodné

ustanovení. To se objevilo jako pozměňovací návrh až v usnesení

ústavněprávního výboru doručeném poslancům jako tisk 930/2 (pozměňovací

návrhy). Ve druhém čtení byly pozměňovací návrhy zpracovány jako tisk

930/3, který byl poslancům rozeslán 13. 6. 2013. Ve třetím čtení dne 8.

8. 2013 na 57. schůzi byl návrh zákona schválen sněmovnou usnesením č.

1746, přičemž z přítomných 128 poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí

vyslovilo 67 poslankyň a poslanců a 43 bylo proti. Senát Parlamentu

České republiky návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou

schválil usnesením č. 330 ze 13. schůze dne 12. září 2013. Zákon

prezident republiky podepsal dne 17. 9. 2013. Zákon byl vyhlášen dne

30. 9. 2013 ve Sbírce zákonů v částce 116 pod číslem 303/2013 Sb., a

nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014.



59. O kompetenci Parlamentu České republiky neměl Ústavní soud pochyb,

a proto přistoupil k přezkumu procedury přijímání napadeného

ustanovení.



60. Navrhovatel ve svém návrhu zpochybnil způsob přijetí napadeného

přechodného ustanovení a tvrdil, že je "přílepkem", přijatým ústavně

neakceptovatelným postupem.



IX/1 Obecné principy přezkumu ústavnosti legislativní procedury

pozměňovacích návrhů



61. Ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ukládá v řízení o

zrušení zákonů posoudit nejen obsah zákona z hlediska jeho souladu s

ústavními zákony, a zda byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené

kompetence, ale též zkoumat, zda byl přijat a vydán ústavně předepsaným

způsobem. Logický výklad citovaného ustanovení vyžaduje nejprve zkoumat

kompetenci, posléze proceduru a nakonec obsah napadeného ustanovení

[srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06,

bod 61 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. Citované ustanovení přitom

nerozlišuje mezi různými subjekty aktivně legitimovanými k podání

návrhu, z čehož zřejmě plyne, že uvedené zjišťování je pravidelnou

součástí každého řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu.



62. Za nežádoucí jev, nekorespondující se smyslem a zásadami

legislativního procesu, Ústavní soud označil situaci, kdy jedním

zákonem jsou novelizovány zákony vzájemně obsahově bezprostředně

nesouvisející, k čemuž dochází např. z důvodu urychlení legislativní

procedury, a to začasté formou podaných pozměňovacích návrhů. Takový

postup neodpovídá základním principům právního státu, mezi které patří

zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho

vnitřní bezrozpornosti. Jestliže totiž jedním zákonem (ve formálním

smyslu) je zasahováno do materie upravované několika zákony jinými a

tyto zákony spolu nejsou obsahově a systematicky provázány, vzniká

nezřídka značně nepřehledný právní stav, který princip

předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti zákona již

nerespektuje. Požadavek předvídatelnosti zákona, jako součást principu

právního státu, přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace

zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s

novelizovaným zákonem nijak nesouvisí, jak Ústavní soud konstatoval v

nálezu ze dne 15. 2. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 77/06, bod 39 (N 30/44 SbNU

349; 37/2007 Sb.).



63. V bodě 50 a násl. citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 Ústavní

soud odlišil "vybočení" z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacímu

návrhu (který by měl skutečně toliko pozměňovat předkládanou právní

úpravu, tedy neměl by ji ani zásadně měnit, ani zásadně rozšiřovat, a

tím méně by se měl pohybovat mimo předmět zákonodárné iniciativy, resp.

návrhu zákona), které je sice považováno za nežádoucí, nikoliv však za

protiústavní, na straně jedné - od případu, kdy se technikou

pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí úprava zcela jiného

zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího. Pro posledně uvedený

případ se v českém prostředí vžilo označení tzv. "přílepek", který je

předmětem "testu úzkého vztahu", jehož aplikací se posuzuje, zda či

nikoliv se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojila

úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího

(bod 51 cit. nálezu).



64. V bodě 66 téhož nálezu Ústavní soud uvedl, že při hodnocení

ústavnosti legislativní procedury přijetí napadených ustanovení zákona

je rozhodující posoudit otázku, zda předmětný pozměňovací návrh jím

skutečně v materiálním smyslu byl, tzn. posoudit, zda předmětný

pozměňovací návrh vybočil z omezeného prostoru vyhrazeného pozměňovacím

návrhům, tj. zda šlo o nepřípustnou extenzi při výkladu toho, co je

pozměňovací návrh, při respektování tzv. pravidla úzkého vztahu.



65. V zamítavém nálezu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07, v části

X/c (N 26/48 SbNU 303, 88/2008 Sb.) Ústavní soud s odkazem na nález sp.

zn. Pl. ÚS 77/06 opakovaně zdůraznil "podmínku úzkého vztahu mezi

předmětem návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván, a

pozměňovacím návrhem předneseným ve druhém čtení návrhu zákona." Dospěl

však současně k závěru, že "?m?á-li být maxima obsahové konzistentnosti

zákona, vyslovená v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, dle níž "zákon ve

formálním smyslu nelze v materiálním právním státu chápat jako pouhý

nosič nejrůznějších změn prováděných napříč právním řádem", chápána ve

smyslu derogačního důvodu, pak toliko pro extrémní situace"". V této

otázce tedy Ústavní soud uzavřel, že "[o] případ takového vybočení z

rámce předmětu vytyčeného původní předlohou návrhu zákona v rozhodované

věci nejde" a že "[p]ozměňovací návrh nevybočil z rámce projednávaného

původního návrhu zákona, jímž byla změna a doplnění zákona o daních z

příjmů."



IX/2 Aplikace obecných principů na projednávaný případ



66. Jak bylo konstatováno již výše, napadené přechodné ustanovení se

stalo součástí zákona č. 303/2013 Sb. nikoliv jako součást vládního

návrhu, ale jako akceptovaný pozměňovací návrh ústavněprávního výboru k

vládnímu návrhu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím rekodifikace soukromého práva.



67. Pokud jde o "test úzkého vztahu" předmětného pozměňovacího návrhu k

vládnímu návrhu zákona, Ústavní soud je toho názoru, že daný

pozměňovací návrh lze sice označit za "vybočení" z omezeného prostoru

vyhrazeného pozměňovacím návrhům, neboť se míjí s vládou sledovaným

účelem přechodného ustanovení, avšak přechodné ustanovení nelze označit

za protiústavní "přílepek" rozporný s požadavkem úzkého vztahu k

novelizované zákonné úpravě, neboť vládní návrh se - stejně jako

pozměňovací návrh - týkaly stejného zákona, tj. exekučního řádu, a

požadavek "úzkého vztahu" legislativní předlohy a pozměňovacího návrhu

byl v projednávaném případě evidentně splněn. Jinak řečeno, věcná vazba

pozměňovacího návrhu a legislativní předlohy zde byla dána.



68. Z uvedených důvodů Ústavní soud nesdílí přesvědčení navrhovatele,

že předmětné přechodné ustanovení je ústavně nepřípustným "přílepkem",

který by bylo nutné z toho důvodu zrušit.



X.



K námitce nepřípustné retroaktivity



69. V podstatné části svého návrhu navrhovatel tvrdil rozpor

přechodného ustanovení s ústavním pořádkem, v důsledku jím založené

nepřípustné pravé retroaktivity, která od 1. 1. 2014 zpětně umožňuje -

v exekučních řízeních zahájených před 1. 1. 2013 - postih dosud

nepostižitelného výlučného majetku manžela povinného, je-li vymáhán

závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Tato

námitka je důvodná.



X/1 Obecně k retroaktivitě právních norem



70. Ústavněprávními souvislostmi pravé a nepravé retroaktivity

zákonodárným sborem přijímaných norem se Ústavní soud zabýval v řadě

svých rozhodnutí, což mimo jiné konstatoval i v nálezu ze dne 12. 11.

2013 sp. zn. Pl. ÚS 22/13, bod 22 a násl. (22/2014 Sb.), a nálezu ze

dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10, bod 144 a násl. (N 75/61 SbNU

137; 119/2011 Sb.), v nichž odkázal především na nález ze dne 4. 2.

1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.).



71. Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a

nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže

se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků

účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky

z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu.



72. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním

předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho

účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto

právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového

právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.



73. Ústavní soud ve výše citovaných nálezech při vymezení pravé a

nepravé retroaktivity odkázal na definice právní doktríny, obsažené v

publikaci Tilsch E.: Občanské právo. Obecná část, Praha 1925, s. 75-78,

podle které "Pravé zpětné působení nového zákona jest tu jen tehdy,

když působí i pro dobu minulou... Nepravé zpětné působení... tu jest,

když nový zákon nařizuje, že ho má být užito i na staré právní poměry

již založené, ale teprve od doby, kdy počíná působnost nového zákona,

anebo od doby ještě pozdější." Ústavní soud poukázal též na článek

Tichý, L.: K časové působnosti novely občanského zákoníku, uveřejněný v

časopise Právník č. 12, ročník 1984, str. 1104, a zdůraznil, že pravá

retroaktivita pak "zahrnuje v podstatě dvě odlišné situace", a to za

prvé "stav, že nová úprava dávala vznik (novým právním) vztahům před

její účinností za podmínek, které teprve dodatečně stanovila", a za

druhé "novela může měnit právní vztahy vzniklé podle staré právní

úpravy, a to ještě před účinností nového zákona". Pro pravou

retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní

účinky existující v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává

nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v

době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V

případě retroaktivity nepravé "nový zákon sice nezakládá právních

následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za

podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo

modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů

založené... Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon

zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká

(modifikuje, ruší) existujících právních následků, tj. na skutkové

podstaty je založivší váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti

než zákonodárství dosavadní. Jde zde tudíž o zásah nového zákona jednak

do předchozích skutečností, jednak do tzv. práv nabytých." (Procházka,

A.: Retroaktivita zákonů. In: Slovník veřejného práva. Sv. III, Brno

1934, str. 800).



74. Z výše uvedených nálezů též plyne, že Ústavní soud pravou

retroaktivitu obecně považuje za protiústavní, s omezenými výjimkami, a

nepravou retroaktivitu obecně připouští, též s omezenými výjimkami.



X/2 Pravá retroaktivita a interpretace



75. V řízení o zrušení zákona pro jeho ústavně nepřípustnou pravou

retroaktivitu (v civilních věcech především pro zásah do právní jistoty

resp. do nabytých práv) Ústavní soud především zkoumá, zda lze soulad

ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zajistit jeho ústavně

konformní interpretací, a kdy tak učinit nelze, a je tedy nutno

přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným

znění zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v

případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho

vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj

základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (srov.

výše cit. nález sp. zn. Pl. ÚS 22/13, bod 22).



X/3 Aplikace obecných principů na projednávaný případ



76. V projednávaném případě Ústavní soud, shodně s navrhovatelem,

dospěl k závěru, že přechodné ustanovení není ústavně konformně

vyložitelné, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že vedle něj

již existuje přechodné ustanovení v čl. IV bodu 1 zákona č. 396/2012

Sb.



77. Napadené přechodné ustanovení vyvolává retroaktivní účinky, jež lze

označit jako účinky pravé retroaktivity, a to ve vztahu k exekučním

řízením zahájeným do 31. 12. 2012, neboť (od 1. 1. 2014) na ně vztahuje

právní úpravu exekučního příkazu účinnou až od 1. 1. 2013, a to

navzdory výslovnému znění přechodných ustanovení k zákonu č. 396/2012

Sb., dle nichž řízení zahájená přede dnem 1. 1. 2013 se dokončí podle

dosavadních právních předpisů (čl. IV, bod 1 zákona č. 396/2012 Sb.).



78. Doplněním ustanovení § 262a o. s. ř. o nový odstavec 3, k čemuž

došlo s účinností od 1. 1. 2015 zákonem č. 293/2013 Sb. (viz čl. I bod

187), bylo umožněno postihnout v exekuci i majetek manžela povinného,

který dosud postižitelný nebyl, neboť byl vykládán jako "ještě" nikoli

společné jmění manželů, např. typicky manželovu mzdu, jakož i - stejně

jako v projednávaném případě - peněžitou pohledávku manželky povinného

z titulu smlouvy o penzijním připojištění.



79. Přechodné ustanovení zákona č. 396/2012 Sb. v čl. II bodu 1 ovšem

stanovilo, že "Řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto

zákona se dokončí podle dosavadních předpisů." To znamená, že nové

znění § 262a odst. 3 o. s. ř. se nemohlo použít v řízení o soudní výkon

rozhodnutí, kde návrh na nařízení výkonu došel soudu před 1. 1. 2013

(neboť právě tím se zahajuje řízení).



80. Nové znění § 262a odst. 3 o. s. ř. se prostřednictvím obecné

subsidiarity občanského soudního řádu muselo uplatnit i v režimu úpravy

exekučním řádem, zejména s ohledem na jeho obecné ustanovení § 52 odst.

1 a na ustanovení speciální k jednotlivým způsobům provedení exekuce v

§ 58 a násl. ex. řádu.



81. Zákonem č. 396/2012 Sb. byl novelizován i exekuční řád, a podle

přechodného ustanovení v čl. VI bodu 1 "Řízení zahájená přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních

předpisů."



82. Podle ustanovení § 35 odst. 2 ex. řádu platí (nyní i před účinností

zákona č. 396/2012 Sb.), že exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy

exekuční návrh došel exekutorovi.



83. Jestliže exekuční návrh došel exekutorovi před účinností zákona č.

396/2012 Sb. (tj. před 1. lednem 2013), pak pro toto exekuční řízení

musel být aplikován jak občanský soudní řád, tak exekuční řád ve znění

účinném do 31. 12. 2013, a tudíž "nové" instrumentárium dle § 262a

odst. 3 o. s. ř. užít možné nebylo. Jinak řečeno, nemohl být vydán

exekuční příkaz, který by postihl jiné majetkové právo manžela

povinného, jak se v dané věci stalo. V posuzovaném případě by musel

soud exekuci podle exekučního příkazu ze dne 25. 9. 2013 (bod 11)

zastavit dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdyby se k tomu ovšem

dostal včas, tj. do 31. 12. 2013, což se mu zřejmě nezdařilo.



84. Po datu 31. 12. 2013 se situace zkomplikovala, a to právě zněním

napadeného přechodného ustanovení článku LII, bodu 2 v zákoně č.

303/2013 Sb. Jestliže do 31. 12. 2013 exekuční soud mohl zastavit

exekuci, pak od 1. 1. 2014 to již učinit nemohl, neboť zasáhl předmětný

článek LII, bod 2, jímž byl exekuční příkaz proti manželu povinného

podle 262a odst. 2 o. s. ř. prohlášen - zpětně - za legální. V tom

spočívá podstata pravé retroaktivity napadeného článku LII bodu 2

zákona č. 303/2013 Sb.



85. Od 1. 1. 2014, po novele zákonem č. 293/2013 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, se dosavadní třetí odstavec

ustanovení § 262a o. s. ř. stal odstavcem druhým.



XI.



K zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny

resp. na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu

k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod



86. Pravá retroaktivita napadeného přechodného ustanovení, umožňujícího

aplikací ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. exekučně postihnout dosud

nepostižitelný majetek manžela povinného, potenciálně zakládá

protiústavní zásah do základního práva manželky povinného na ochranu

vlastnictví dle čl. 11 Listiny, resp. na pokojné užívání majetku ve

smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.



87. K této otázce Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 4. 2006 sp. zn.

20 Cdo 2892/2005, uvedl: "Závěr odvolacího soudu, že pro pohledávku

vůči povinné nelze provést exekuci srážkami ze mzdy jejího manžela, je

v souladu s ustálenou soudní praxí vycházející z toho, že mzda náleží

za vykonanou práci zaměstnanci a jemu se i vyplácí (§ 111 odst. 1 a §

120 odst. 1, věta první, zákoníku práce, § 4 odst. 1 zákona č. 1/1992

Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku).

Právo na mzdu musí - aby mohlo být exekucí postiženo - náležet

povinnému, proti němuž směřuje exekuční titul. Do společného jmění

manželů náleží jen vyplacená a převzatá mzda; způsob exekuce srážkami

ze mzdy ovšem vylučuje, aby k takovému vyplacení a převzetí mzdy

zaměstnanci došlo (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 24. 11. 2003, sp. zn. 17 Co 46/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004, uveřejněné v Soudní

judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 148).



V souladu s ustálenou soudní praxí je i závěr, že pro pohledávku vůči

povinné nelze provést exekuci přikázáním pohledávky z účtu jejího

manžela. Vzhledem k tomu, že tento způsob exekuce se týká pohledávky,

kterou má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči peněžnímu ústavu,

je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet

uloženy; podstatná je pouze skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť

jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze exekucí

postihnout. Pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů,

přitom není součástí společného jmění; do něj mohou patřit jen peněžní

prostředky z účtu již vybrané (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001 pod č. 4, nebo rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001,

uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník

2002 pod č. 75). To platí i v případě, že pohledávka z účtu byla

(nesprávně) postižena přikázáním jiné peněžité pohledávky."



88. Vzhledem k uvedené standardní judikatuře obecných soudů manželka

povinného v okamžiku zahájení exekučního řízení mohla důvodně očekávat,

že - v souladu s tehdy ustálenou judikaturou obecných soudů - její

pohledávka vůči penzijnímu fondu nemůže být předmětem exekuce formou

přikázání peněžitých pohledávek vůči svému dlužníku z titulu smlouvy o

penzijním připojištění.



89. Retroaktivní změna ohledně použitelných způsobů exekuce a rozsahu

exekučně postižitelného majetku manžela povinného tak ve svém důsledku

může vést k vyloučení zákonné výluky ze společného jmění manželů dle

ust. § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp.

dle ust. § 711 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., což

potenciálně zakládá zásah do ústavně zaručeného základního práva

manžela povinného vlastnit a pokojně užívat majetek dle článku 11

Listiny, resp. článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně

lidských práv a svobod, jak Ústavní soud v jiné souvislosti vyslovil v

nálezu ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 362/10 (N 217/59 SbNU 151).



90. Ústavní soud dospěl k závěru, že přechodné ustanovení, obsažené v

článku LII, bodu 2 zákona č. 303/2013 Sb., je v rozporu se zásadou

zákazu pravé retroaktivity, vyplývajícího z principu demokratického

právního státu, obsaženého v článku 1 odst. 1 Ústavy. Proto vyhověl

návrhu a napadené ustanovení podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

zrušil dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.