Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení částí občanského soudního řádu


Published: 2010
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508421/ve-vci-nvrhu-na-zruen-st-obanskho-soudnho-du.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
48/2010 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna v plénu ve složení Stanislav Balík,

František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer,

Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil,

Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Miloslav Výborný,

Eliška Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu obchodní společnosti TV

PRODUCTS CZ s.r.o., IČ 26061333, se sídlem Rybná 669/04, 110 00 Praha

1, na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny

a Senátu jako účastníků řízení



takto:



I. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, je v části, která umožňuje změnu

usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh

na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu

zastaveno, v kontextu nyní platného a účinného občanského soudního řádu

v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3

Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.



II. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem 1. dubna 2011.



III. Dokud bude § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, v účinnosti, nevztahuje se na

usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo

odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení

o tomto návrhu zastaveno.



IV. Návrh na zrušení § 76g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.



Odůvodnění:



I.



Rekapitulace návrhu



1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala,

aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

27. května 2008 sp. zn. 3 Cmo 52/2008-52 pro tvrzené porušení čl. 36

odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2100/08. S

návrhem na zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g

a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96

odst. 1 Ústavy.



2. Žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna s.r.o. a

Studio Moderna SA domáhaly vůči navrhovatelce a společnostem BESTSELLER

s.r.o. a Nodus Technologies spol.s r.o. uložení povinnosti zdržet se

užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných

internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání

předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly stanovení většiny

povinností, jež jsou obsaženy v petitu žalobního návrhu. Ve vztahu k

navrhovatelce byl návrh na uložení povinností předběžným opatřením

totožný s vlastním žalobním petitem. Usnesením ze dne 10. ledna 2008

zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření.

Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň. Dne

30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, které

bylo následně doplněno podáními ze dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008.

Napadeným rozhodnutím rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl

návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným

společnostem. Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno

žalované (TV PRODUCTS CZ s.r.o., tj. navrhovatelka v řízení před

Ústavním soudem).



3. Podstatou argumentace navrhovatelky je ve stručnosti tvrzení, že v

důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího

řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření v případě, kdy

soud prvního stupně návrh zamítl, se žalobci dostává nenáležité

ochrany, neboť může ve svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv

žalovaným v prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta

žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a rozhodnutím,

a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o oprávněnosti nároků žalobce.

Opětovným vyjádřením navrhovatele předběžného opatření dochází podle

navrhovatelky



de facto

k prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o návrhu na

nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků řízení podle § 75

odst. 2 občanského soudního řádu, čehož důsledkem je i úplné

"vynechání" žalované z řízení. Navrhovatelce tak nebyla poskytnuta

možnost oponovat rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést

další tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v

případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Pokud by

naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by navrhovatelka v

odvolacím řízení stejná práva jako žalobce. Dále navrhovatelka uvádí,

že v odvolacím řízení není důvod prosazovat snahu o maximální ochranu

navrhovatele (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) v

případě, že poskytnutí této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým

usnesením. Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom,

že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné opatření,

když v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu mohl veškeré

rozhodující skutečnosti sdělit již předtím. Navrhovatelka v této

souvislosti polemizuje s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v

usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, v němž Ústavní

soud nedospěl k závěru o porušení základních práv v důsledku

nedoručování rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení

předběžného opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy navrhovatelka

tvrdí, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k porušení zásady

rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny

a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené ustanovení je v ústavní stížnosti

nesprávně označeno jako čl. 69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřuje

porušení zásady dvouinstančnosti řízení, k čemuž dodává, že tuto zásadu

je potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení.

Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného

opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v odvolacím

řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace rozhodnutí přiznáno v

celém rozsahu.



4. S ústavní stížnosti byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220

odst. 3 občanského soudního řádu. V návaznosti na výše uvedenou

argumentaci navrhovatelka tvrdí, že ustanovení § 76g občanského

soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví o zamítnutí nebo

odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o možnosti podání odvolání ze

strany žalobce, má za následek popření zásady rovnosti účastníků řízení

v neprospěch žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace

proti rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací soud

jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno v odvolacím

řízení i osobě, které se má předběžným opatřením uložit povinnost. Dále

tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je soud

nucen postupovat takovým způsobem, že žalovanému znemožní realizaci

jeho práva domáhat se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena

povinnost. Na rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít

všechny řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom

může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva účastníka

řízení na rovnocenné zacházení a práva na spravedlivý proces. Pokud

totiž dojde k nařízení předběžného opatření, žalovaný sice bude mít

možnost později se k věci vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována

v kontextu řízení a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem a

samotný fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.



II.



Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace vyjádření účastníků

řízení



5. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49 dospěl II.

senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 76g a § 220 odst. 3

občanského soudního řádu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadených ustanovení

postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy.



6. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky

řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadených ustanovení. K

vyjádření vyzval i Ministerstvo spravedlnosti, a to s ohledem na jeho

působnost ve vztahu k soudům.



7. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem Sobotkou

shrnul legislativní proces v Senátu ve vztahu k návrhu zákona

novelizujícího občanský soudní řád, kterým bylo znění tohoto zákona

doplněno o § 76f (později přeznačen zákonem č. 135/2006 Sb. na § 76g) a

§ 220 odst. 3 a který byl po svém schválení publikován jako zákon č.

59/2005 Sb.



8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její

místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula legislativní proces ve

vztahu k zákonu č. 59/2005 Sb., jakož i zákona č. 135/2006 Sb. V této

souvislosti uvedla, že obě novely zákona byly schváleny potřebnou

většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými

ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny. Zároveň vyjádřila

stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon

je v souladu s Ústavou a právním řádem.



9. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uznalo, že v případě

nařízení předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání navrhovatele

bude toto rozhodnutí pravomocné, aniž by se proti němu mohl odvolat

ten, komu je jím ukládána povinnost. Předseda senátu je však i přesto

povinen podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu zrušit předběžné

opatření, pokud pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Účastník,

jemuž je předběžným nařízením něco uloženo, je oprávněn kdykoli podat

návrh na zrušení předběžného opatření s tím, že důvody pro které bylo

nařízeno, pominuly, resp. nikdy neexistovaly.



10. Ve vztahu k tvrzenému rozporu napadených ustanovení s čl. 37 odst.

3 Listiny ministerstvo uvedlo, že řízení o nařízení předběžného

opatření je



de facto

zajišťovacím institutem svého druhu a nikoli kontradiktorním řízením,

přičemž možnost trvání předběžného opatření je vázána na podání návrhu

na zahájení řízení ve věci samé, v němž bude závazně rozhodnuto o

právech a povinnostech účastníků řízení. Všechny zásady vyjádřené v

ústavních zákonech je třeba v konkrétním řízení vždy posuzovat jako

celek a nikoli je hodnotit jednotlivě. V daném případě je podle

Ministerstva spravedlnosti třeba dojít k závěru, že nad zásadou

rovnosti zbraní, která se plně uplatní v řízení ve věci samé, převažuje

zásada vyjádřená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemá-li být toto ustanovení

pouhou proklamací práva jednotlivců, musí být v praxi naplnitelný i

jeho smysl, a tím je zcela bezpochyby umožnění jednotlivcům reálně se

svých práv v soudním řízení domoci. Pokud by však neexistoval účinný

prostředek pro zatímní řešení poměrů mezi účastníky do doby vydání

závazného rozhodnutí, mohlo by docházet k tomu, že soud sice žalobci

jeho práva přizná, ale fakticky je již dobrovolně ani výkonem

rozhodnutí nebude možné realizovat. Závěrem vyslovilo Ministerstvo

spravedlnosti přesvědčení, že napadená ustanovení jsou v souladu s

ústavním pořádkem.



11. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o

Ústavního soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze

očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od

ústního jednání vyslovili souhlas.



III.



Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu



12. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 76g a § 220g občanského

soudního řádu v platném znění.



13. Ustanovení § 76g občanského soudního řádu zní: "Byl-li návrh na

nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo bylo-li

řízení o návrhu zastaveno, doručuje se usnesení jen navrhovateli.

Stejnopis usnesení je třeba odeslat navrhovateli, popřípadě jeho

zástupci ve lhůtě 3 dnů ode dne vyhlášení nebo vydání usnesení.".



14. Ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu zní: "Nejsou-li

podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném

opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,

nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní.".



IV.



Ústavní konformita legislativního procesu



15. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění zákona č. 48/2002 Sb., zjišťuje Ústavní soud v řízení o zrušení

zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon nebo jiný právní

předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem. Při tomto posouzení přitom vyšel z

vyjádření účastníků řízení, jakož i z veřejně dostupných informačních

zdrojů na www.psp.cz a www.senat.cz.



16. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrh zákona

(sněmovní tisk 643, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006),

který byl posléze vyhlášen pod č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, jímž bylo do občanského soudního řádu vtěleno

napadené ustanovení § 76g (do změny provedené zákonem č. 135/2006 Sb.,

kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím,

původně označené jako § 76f) a ustanovení § 220 odst. 3, byl

Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. listopadu 2004 usnesením č. 1399

(hlasování č. 169). Ze 189 přítomných poslanců hlasovalo pro návrh 183,

proti 3. Senát projednal návrh zákona (senátní tisk 467, Senát, 4.

funkční období, 2002- 2004) dne 5. ledna 2005, přičemž vyjádřil

usnesením č. 31 (hlasování č. 13) vůli nezabývat se návrhem zákona. Ze

64 přítomných senátorů hlasovalo pro přijetí tohoto usnesení 41

senátorů, proti 5. Dne 13. ledna 2005 byl zákon doručen prezidentovi

republiky, který jej 20. ledna 2005 podepsal.



17. Návrh zákona (sněmovní tisk 828, Poslanecká sněmovna, 4. volební

období, 2002-2006), který byl vyhlášen pod č. 135/2006 Sb., kterým se

mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, byl

Poslaneckou sněmovnou schválen poté, co byl Senátem (senátní tisk 197,

Senát, 5. funkční období, 2004-2006) na základě usnesení č. 312 ze dne

26. ledna 2006 (hlasování č. 28) vrácen s pozměňovacím návrhy. Dne 14.

března 2006 Poslanecká sněmovna setrvala usnesením č. 2267 (hlasování

č. 142) na znění návrhu, který byl postoupen Senátu. Z přítomných 176

poslanců hlasovalo pro 139, proti 15. Zákon byl doručen prezidentovi

republiky dne 22. března 2006 a podepsán dne 31. března 2006.



18. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nenamítala vadu legislativního

procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, a s

ohledem na principy procesní ekonomie Ústavní soud dál nezkoumal

ústavní konformitu legislativního procesu a uspokojil se s uvedeným

formálním ověřením jeho průběhu na základě výše uvedených podkladů.



V.



Vlastní posouzení návrhu



19. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadených ustanovení se

zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.



20. Předběžné opatření představuje procesní prostředek, který umožňuje

ještě před rozhodnutím obecného soudu ve věci samé stanovit účastníku

řízení povinnost, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry

účastníků, nebo, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl

ohrožen. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a

povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude

konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takovéto

konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov. usnesení ze dne

23. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 601/03, přístupné na

http://nalus.usoud.cz).



21. Ačkoliv dochází předběžným opatřením pouze k dočasné úpravě

právních vztahů, jedná se o rozhodnutí, které, jak vyplývá i z ustálené

judikatury Ústavního soudu, je způsobilé zasáhnout do základních práv a

svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn.

II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo nález ze dne 21. listopadu 2001

sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327). Uložení určité povinnosti

tímto způsobem se totiž v závislosti na předmětu řízení před obecným

soudem může zásadním způsobem dotýkat právního postavení účastníka

řízení, jakož i zasahovat do jeho základních práv a svobod. Typicky si

lze představit omezení vlastnického práva účastníka řízení předběžným

opatřením v důsledku stanovení povinnosti zdržet se určitého nakládání

s předmětem řízení. Předběžné opatření však může představovat i zásah

do práv vztahujících se k právu na soudní a jinou právní ochranu. V

této souvislosti Ústavní soud podotýká, že základní práva obsažená v

hlavě páté Listiny se promítají nejen ve vztahu k posouzení soudního

řízení jako celku, nýbrž je jejich prizmatem nezbytné posuzovat i

jednotlivé části řízení před obecnými soudy. Není přitom nezbytně

nutné, aby požadavky plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených

procesních práv působily ve stejné intenzitě ve všech jeho částech.

Omezení základních procesních práv ale nemůže být svévolné a musí brát

zřetel na to, že účelem soudního řízení je poskytování ochrany

subjektivním právům jednotlivce. Porušení procesních práv účastníka

řízení se tak může negativně promítnout do jiných jeho základních práv,

přičemž takovýto zásah může mít přímý a z hlediska dalšího řízení

neodčinitelný charakter (srov. usnesení ze dne 30. října 2006 sp. zn.

IV. ÚS 394/06, přístupné na http://nalus.usoud.cz).



22. Princip rovnosti účastníků řízení představuje stěžejní zásadu

spravedlivého procesu. Své normativní vyjádření nachází především v čl.

37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a na úrovni podústavního

práva je pro civilní řízení zakotven v § 18 občanského soudního řádu,

přičemž se promítá i do řady dalších ustanovení tohoto zákona. Tento

ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co

do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (srov.

nález ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05, přístupný na

http://nalus.usoud.cz). Obdobným způsobem je tento princip

interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská

práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva") považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady tento soud

dovozuje, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost

přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do

podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana

(rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti

Nizozemí, č. 14448/88, bod 33).



23. Vycházeje z uvedených postulátů Ústavní soud uvádí, že princip

rovnosti účastníků řízení působí i ve vztahu k řízení o nařízení

předběžného opatření jako dílčí části soudního řízení, a to především s

ohledem na možnost uložení povinnosti, která se může významným způsobem

dotknout právního postavení žalovaného subjektu. Má-li tedy být

předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení

možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i

námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem

promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu.



24. Postavení účastníků řízení o nařízení předběžného opatření na

úrovni jednoduchého (podústavního) práva vykazuje řadu specifik ve

srovnání s řízením ve věci samé. Podle § 74 odst. 2 občanského soudního

řádu jsou účastníky kromě navrhovatele i ti, kteří by jimi byli, kdyby

šlo o věc samu. V řízení před soudem prvního stupně ale není návrh

doručen ostatním účastníkům řízení. Soud totiž o tomto návrhu rozhoduje

bez nařízení veřejného slyšení, přičemž k doručení ostatním účastníkům

řízení přistoupí pouze v případě, že návrhu alespoň částečné vyhoví.



25. Napadené ustanovení § 76g občanského soudního řádu tím zakládá

výjimku z obecné úpravy doručování usnesení podle § 168 odst. 2 tohoto

zákona, neboť ačkoliv proti takovémuto rozhodnutí je přípustné

odvolání, není v případě zastavení nebo odmítnutí návrhu na nařízení

předběžného opatření nebo v případě zastavení řízení o takovémto návrhu

doručováno jiným účastníkům než navrhovateli. Podle tvrzení

navrhovatelky je dán rozpor § 76g občanského soudního řádu s čl. 37

odst. 3 Listiny v důsledku omezení možnosti uplatnění opravného

prostředku proti usnesení, kterým se nařizuje předběžné opatření. Proti

usnesení soudu prvního stupně totiž může účastník řízení podat

odvolání, což ale v případě, že soudem prvního stupně nebylo návrhu

vyhověno, znamená, že toto odvolání bude moci podat pouze navrhovatel.

Jen jemu totiž bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno. S uvedenou

argumentací se ale Ústavní soud neztotožnil, pročež rovněž nepřisvědčil

tvrzenému rozporu tohoto ustanovení se zásadou rovnosti účastníků

řízení.



26. Ze zásady rovnosti účastníků řízení totiž nelze vyvozovat

abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku

řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V případě

některých procesních prostředků plyne naopak z jejich povahy a účelu,

že jejich uplatnění může být v dispozici pouze jedné strany. Tak tomu

bude i v případě návrhu na předběžné opatření, neboť toto opatření

slouží k zaručení projednatelnosti nároku a účinnosti případného

poskytnutí soudní ochrany. Pokud zákonodárce umožnil v případech, na

které dopadá právě napadený § 76g občanského soudního řádu, aby žalobce

mohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí soudu první instance,

byl jeho postup odůvodněn zájmem na účinné ochraně subjektivního práva

žalobce. Doručením rozhodnutí soudu prvního stupně též žalovanému by se

žalovanému signalizovala uvedená procesní aktivita žalobce a poskytoval

určitý časový prostor k úkonům, které by mohly účinnost případně

následně vydaného předběžného opatření zmařit (usnesení ze dne 3.

prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, přístupné na

http://nalus.usoud.cz). Nelze proto v samotném nedoručení tohoto

rozhodnutí žalovanému, které ve své podstatě zabezpečuje účelnost

odvolání žalobce, spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení.

Takovýto výklad by přitom postrádal smysl nejen ve vztahu k zájmu

žalobce, nýbrž i ve vztahu k žalovanému, neboť ten by mohl jen stěží

mít zájem na podání odvolání proti usnesení, kterým soud návrh na

vydání předběžného opatření zamítl (takové odvolání by muselo být

shledáno subjektivně nepřípustným). Z hlediska zásady rovnosti

účastníků řízení je navíc potřebné zdůraznit, že vůči jakémukoliv

tvrzení nebo důkazu, který žalobce vznesl ve vztahu k návrhu

předběžného opatření a který by mohl mít význam pro rozhodnutí obecného

soudu ve věci samé, se může žalovaný vyjádřit v rámci soudního řízení.

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal rozpor § 76g občanského

soudního řádu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3

Listiny.



27. Pokud jde o napadené ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního

řádu, toto ustanovení stanoví, že nejsou-li splněny podmínky pro

potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo

jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich

zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní. Ústavní soud v

této souvislosti zdůrazňuje, že protiústavnost tohoto ustanovení není

namítána obecně k omezení možnosti kasace rozhodnutí odvolacím soudem

na případy podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu, nýbrž pouze

ve vztahu k těm případům, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí o

předběžném opatření, jež se podle § 76g občanského soudního řádu

nedoručuje ostatním účastníkům řízení. Napadené ustanovení proto

Ústavní soud přezkoumal pouze v tomto rozsahu.



28. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření je způsobilé

významným způsobem zasáhnout do základních práv a svobod účastníka

řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení

znamená, že v rámci soudního řízení musí být garantována možnost

uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla

podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v

rámci řízení. Zákonná úprava řízení o nařízení předběžného opatření

tedy musí vytvořit procesní prostor, aby při reflektování účelu

předběžného opatření byla současně zachována dotčenému účastníkovi

řízení reálná možnost ochrany jeho práv ve vztahu k nařízenému

předběžnému opatření, a to zejména s ohledem na to, že soudní řízení

není omezeno lhůtou, což znamená, že předběžné opatření může vyvolávat

účinky po nikoli zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení.



29. Posouzení souladu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu

k řízení o nařízení předběžného opatření z hlediska zásady rovnosti

účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tedy předpokládá

zodpovězení otázky, zda současná právní úprava umožňuje účastníku

řízení, kterému byla předběžným opatřením uložena povinnost, uplatnit

svá tvrzení a námitky v obdobném rozsahu, jaký měl navrhovatel, bez

ohledu na to, bylo-li předběžné opatření nařízeno soudem prvního nebo

druhého stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.



30. Předtím Ústavní soud zkoumal, zda možnost pro uplatnění tvrzení

žalovaného je nebo může být dána během samotného odvolacího řízení, a

to především z hlediska § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c)

občanského soudního řádu. Obě ustanovení se vztahují k odvolacímu

řízení, přičemž ve své podstatě vytvářejí prostor pro to, aby ostatní

účastníci řízení mohli v řízení uplatnit svá tvrzení. Podle prvního

uvedeného ustanovení doručí předseda senátu odvolání ostatním

účastníkům pouze v případě, jedná-li se o rozsudek nebo o usnesení ve

věci samé. V ostatních případech, jako je tomu v případě předběžného

opatření, soud odvolání nedoručuje. K uvedenému ustanovení Ústavní soud

opakovaně uvedl v souvislosti s rozhodováním o odvolání pouze proti

výroku o náhradě nákladů řízení, že ačkoliv z něj "nevyplývá povinnost

soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním

rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního

stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a

účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu nebo

specifikum věci" (nález ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05, N

180/38 SbNU 443). Obdobně se vyslovil ve vztahu k možnosti nenařídit

jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu v

případě, kdy se odvolání týká pouze nákladů řízení. V daném případě se

však jedná o odlišnou situaci, než o jakou se jednalo v případě

odvolacího řízení týkajícího se toliko náhrady nákladů řízení.



31. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření vytváří předpoklad

pro účinnou ochranu subjektivních práv účastníka před soudem. Účinnost

této ochrany je dána tím, že tímto opatřením se lze urychleně domoci

stanovení povinnosti vůči žalovanému, v čehož důsledku lze zamezit

ohrožení pozdějšího výkonu soudního rozhodnutí, resp. tím lze zamezit

případným negativním důsledkům do právní sféry navrhovatele, ke kterým

by mohlo dojít v důsledku nemožnosti výkonu jeho práv až do rozhodnutí

soudu ve věci samé. Požadavek rychlosti, jakož i překvapivosti z

hlediska předvídatelnosti uložení předběžného opatření dotčenému

účastníku řízení umožňuje efektivnost uvedeného procesního prostředku.

Vyloučení těchto požadavků by znemožnilo účinnost tohoto prostředku při

soudní ochraně subjektivních práv, a tedy by se negativním způsobem

promítlo do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1

Listiny, jež předpokládá existenci právních prostředků pro účinnou

ochranu subjektivních práv. Pokud by soud zaslal odvolání proti

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nevyhověl návrhu na nařízení

předběžného opatření, ostatním účastníkům řízení nebo pokud by nařídil

jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu,

fakticky by tím v řadě případů znemožnil reálné dosažení ochrany práv

formou předběžného opatření, neboť žalovaný by mohl svým postupem

znemožnit dosažení jeho účelu. Takovýto postup obecného soudu je tedy

vyloučen z povahy předběžného nařízení, a lze uzavřít, že výkladem a

aplikací § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního

řádu nelze s ohledem na účel předběžného opatření zabezpečit možnost

žalovaného uplatnit jeho procesní práva.



32. Možnost pro uplatnění tvrzení a námitek žalovaného přitom není dána

ani následně, po rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nařídí předběžné

opatření. Za přiměřený procesní prostředek nelze považovat ani případný

podnět ke zrušení předběžného opatření soudem ve smyslu § 77 odst. 2

občanského soudního řádu. Toto ustanovení v podstatě podmiňuje trvání

předběžného opatření trváním důvodů, pro které bylo nařízeno. Soud je

podle tohoto ustanovení povinen předběžné opatření zrušit, pokud podle

jeho názoru pominou důvody jeho nařízení. Již z uvedeného je zřejmé, že

jakýkoliv podnět ve vztahu k soudu by nemohl docílit přezkoumání

zákonnosti předběžného opatření v době jeho nařízení, neboť podle

uvedeného ustanovení soud posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a

nikoliv to, zda tyto podmínky byly dány v době nařízení.



33. Za těchto okolností tedy Ústavní soud konstatuje, že současná

právní úprava nevytváří procesní prostor pro účastníka řízení, jemuž je

v důsledku změny usnesení soudu prvého stupně odvolacím soudem podle §

220 odst. 3 občanského soudního řádu stanovena předběžným opatřením

povinnost, aby mohl v obdobném rozsahu jako žalobce chránit svá práva v

řízení před soudem. V důsledku právní úpravy je tak na úrovni

jednoduchého (podústavního) práva založen rozpor s ústavní zásadou

rovnosti účastníků řízení, což může v případě aplikace této právní

úpravy vést k porušení základního práva účastníka řízení plynoucího z

uvedené zásady.



34. Ústavní soud z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k závěru,

že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o

předběžném nařízení ve smyslu napadeného § 220 odst. 3 občanského

soudního řádu lze samo o sobě považovat za protiústavní. V případě, že

soud prvního stupně nevyhověl alespoň částečně návrhu na nařízení

předběžného opatření, však právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí

odvolacím soudem při absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného

účastníka řízení brání poskytnutí ochrany jeho základního práva v

řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené ustanovení

je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se zásadou rovnosti účastníků

řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.



VI.



Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky



35. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené důvody

je § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 37 odst. 3

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti ale znovu uvádí, že

důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž

odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na

nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo

řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto

usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví.

Ústavní soud si je vědom, že derogační důvod se vztahuje pouze na dílčí

právní normu obsaženou v tomto ustanovení, přesto však s ohledem na

jeho pravomoc mu nepřísluší svým derogačním výrokem reformulovat toto

ustanovení, např. tím způsobem, že by přistoupil pouze k jeho zrušení v

části vztahující se výslovně k předběžnému opatření, tedy v části

vymezené slovy "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření,

nebo" (srov. nález ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, N

180/35 SbNU 391, 45/2005 Sb.). Vedle toho, pokud by Ústavní soud zrušil

toto ustanovení jen ve slovech "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o

předběžném opatření, nebo", bylo by i nadále rozhodnutí o předběžném

opatření podřaditelné pod torzo textu § 220 odst. 3 občanského soudního

řádu, neboť jde nepochybně o "usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve

věci samé". Částečná derogace by proto nevedla k odstranění

protiústavního stavu. Navíc by nechtěným důsledkem této derogace bylo

též vyloučení možnosti změny napadeného usnesení i v situaci, kdy bylo

v prvním stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně

vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání.

Na takovou procesní situaci derogační důvod v žádném případě nedopadá.



36. Je věcí zákonodárce, aby rozhodl o tom, jakou právní úpravu

rozhodování o předběžném opatření přijme, jež by odstranila tímto

nálezem vymezený ústavní deficit. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že ten

vyvstává v kontextu s celou právní úpravou předběžného opatření v

občanském soudním řádu, a zde se projevil úplnou absencí práva být

slyšen a úplnou absencí možností právní obrany žalované strany proti

předběžnému opatření, jímž byla této straně uložena povinnost až soudem

druhého stupně, narozdíl od navrhovatele a na rozdíl od situace, jaká

by nastala, pokud by předběžné opatření nařídil již soud prvního

stupně. Ústavní soud k tomu dodává, že tento nález nelze vykládat tím

způsobem, že jediným možným řešením je absolutizace možnosti kasace

rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětném odvolacím řízení. V tomto

smyslu zákonodárce není omezen, přičemž si lze z jeho strany představit

i jiná řešení, např. rozšíření důvodů pro podání návrhu na zrušení

předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu či

zavedení úplně nového procesního prostředku, jímž by mohla povinná

strana dosáhnout slyšení ve věci nařízeného předběžného opatření,

předložení svého pohledu na věc a přezkoumání nařízeného předběžného

opatření v krátkém čase. Lze uvažovat též o kombinaci s možností

autoremedury v případě opravného prostředku navrhovatele proti

zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření soudem prvního

stupně, a tedy s následným otevřením možnosti žalovaného podat odvolání

k soudu druhého stupně. Pouze pro úplnost Ústavní soud zmiňuje i

možnost rozšíření dovolání na situace, kdy předběžné opatření nařídí

soud druhého stupně změnou usnesení soudu prvního stupně, toto řešení

však zřejmě není vhodné systémově a s ohledem na požadavek rychlosti

řízení o předběžném opatření. Ústavní soud dodává, že pozornost by si

ostatně zasloužilo komplexní přehodnocení procesní právní úpravy

předběžných opatření s důslednou reflexí ústavních principů a ústavně

zaručených základních práv, zejména rozlišení funkcí a účelů různých

předběžných opatření v různých typech řízení, a z toho odpovídající

procesní odlišnosti u jednotlivých typů předběžných opatření. Nynější

právní úprava se i ze srovnání s právní úpravou v jiných zemích jeví

jako nepromyšlená.



37. Ústavní soud zde ilustrativně poukazuje například na procesní

právní úpravy v sousedních, z hlediska právní kultury nám blízkých

zemí. Rakouský exekuční řád (



Exekutionsordnung

, RGBl 1896/79, § 378 - 402) například zakotvuje zvláštní procesní

prostředky obrany nejen žalobci, jemuž nebylo vyhověno, ale i

žalovanému, jemuž byla předběžným opatřením uložena povinnost, tzv.

odpor (



Widerspruch

) a rekurs (



Rekurs

), přičemž oba prostředky umožňují v různých procesních situacích

žalovanému, aby mohl být slyšen a dosáhnout přezkoumání předběžného

opatření (stručně a zjednodušeně řečeno, odpor přísluší v případě, že

žalovaný neměl možnost se před nařízením předběžného opatření k věci

vyjádřit, rekurs v případě, že tuto možnost měl, nebo pokud byl návrh

zamítnut - pak právo rekursu přísluší žalobci). Německý občanský soudní

řád (



Zivilprozessordnung

ze dne 30. 1. 1877, RGBl. S. 83, nově vyhlášen ve znění ze dne 5. 12.

1005, BGBl. I S. 3202, § 916 - 945) obdobně také rozlišuje více

procesních prostředků obrany obou stran sporu proti rozhodnutí o

předběžném opatření - odvolání (



Berufung

), odpor (



Widerspruch

) žalovaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření či okamžitá

stížnost (



sofortige Beschwerde

) žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu. I zde je zmiňovaný odpor

nástrojem, jímž žalovaný realizuje své právo být slyšen v situaci, kdy

mu to nebylo umožněno před rozhodnutím (tj. zde před nařízením

předběžného opatření).



38. Z důvodu významu uvedeného ustanovení pro rozhodování odvolacích

soudů a skutečnosti, že derogační důvod tohoto ustanovení dopadá pouze

na některé případy jeho aplikace, rozhodl podle § 70 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že uvedené

ustanovení se ruší až dnem 1. dubna 2011. Tím je pro zákonodárce

vytvořen dostatečný prostor pro přijetí ústavněkonformní právní úpravy.

Do této doby zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou

případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v

nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva

dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1

Úmluvy.



39. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona

nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se

nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do

roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu

základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v

aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní

normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů

Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány

veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního

soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného

soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že tento soud dospěje k

závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem (nález ze dne 10. ledna 2001

sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, N 5/21 SbNU 29, 78/2001 Sb.; nález ze dne 6.

února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06, N 23/44 SbNU 279, 87/2007 Sb., nález

ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06, 291/2008 Sb.). V takovém

případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je

právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a zda posouzení

otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve

věci samé.



40. I v daném případě tak nelze opomenout, že v řízení o zrušení zákonů

a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud v první řadě o

ústavnosti předmětné právní normy. Pokud v řízení na návrh podle čl. 95

odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavnosti již zrušených

zákonů, je důsledkem výroku o rozporu s ústavním pořádkem

neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení (nález ze dne 7.

dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS 35/08, 151/2009 Sb.). Je tedy zřejmé, že

tento účinek se musí uplatnit i v případech, kdy se jedná o posouzení

ústavnosti stále platného zákona. Navzdory stanovení pozdějšího dne

zrušení napadeného ustanovení jsou tedy obecné soudy oprávněny

neaplikovat § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy by

takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který

zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým

bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v

důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním

tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného

vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst.

3 Listiny.



41. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 220 odst. 3 občanského soudního

řádu je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,

pročež rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto

ustanovení ruší, přičemž vykonatelnost tohoto výroku podle § 58 odst. 1

zákona o Ústavním soudu odložil na pozdější den, aby měl zákonodárce

potřebný prostor pro přijetí komplexní ústavněkonformní právní úpravy.

Protože odklad vykonatelnosti derogačního výroku za současně

přetrvávající přítomnosti derogačního důvodu vyvolává v aplikační praxi

velké napětí, byl nucen Ústavní soud toto napětí odstranit prozatímní

úpravou v podobě interpretativního výroku pod bodem III. Konečně návrh

na zrušení § 76g občanského soudního řádu podle § 70 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně Ivana

Janů.