48/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna v plénu ve složení Stanislav Balík,
František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer,
Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil,
Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Miloslav Výborný,
Eliška Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu obchodní společnosti TV
PRODUCTS CZ s.r.o., IČ 26061333, se sídlem Rybná 669/04, 110 00 Praha
1, na zrušení § 76g a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny
a Senátu jako účastníků řízení
takto:
I. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, je v části, která umožňuje změnu
usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh
na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu
zastaveno, v kontextu nyní platného a účinného občanského soudního řádu
v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod.
II. Ustanovení § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, se ruší dnem 1. dubna 2011.
III. Dokud bude § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, v účinnosti, nevztahuje se na
usnesení, kterým bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nebo kterým bylo řízení
o tomto návrhu zastaveno.
IV. Návrh na zrušení § 76g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala,
aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
27. května 2008 sp. zn. 3 Cmo 52/2008-52 pro tvrzené porušení čl. 36
odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Řízení o ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 2100/08. S
návrhem na zrušení uvedeného usnesení se domáhala rovněž zrušení § 76g
a § 220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 96
odst. 1 Ústavy.
2. Žalobou ze dne 3. ledna 2008 se společnosti Studio Moderna s.r.o. a
Studio Moderna SA domáhaly vůči navrhovatelce a společnostem BESTSELLER
s.r.o. a Nodus Technologies spol.s r.o. uložení povinnosti zdržet se
užívání blíže specifikovaných označení či provozu blíže specifikovaných
internetových stránek. S žalobou byl spojen rovněž návrh na vydání
předběžného opatření, kterým se žalobkyně domáhaly stanovení většiny
povinností, jež jsou obsaženy v petitu žalobního návrhu. Ve vztahu k
navrhovatelce byl návrh na uložení povinností předběžným opatřením
totožný s vlastním žalobním petitem. Usnesením ze dne 10. ledna 2008
zamítl Městský soud v Praze návrh na vydání předběžného opatření.
Uvedené rozhodnutí bylo doručeno pouze právnímu zástupci žalobkyň. Dne
30. ledna 2008 podaly žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, které
bylo následně doplněno podáními ze dne 21. března 2008 a 1. dubna 2008.
Napadeným rozhodnutím rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že vyhověl
návrhu na vydání předběžného opatření ve vztahu ke všem žalovaným
společnostem. Dne 30. června 2008 bylo uvedené rozhodnutí doručeno
žalované (TV PRODUCTS CZ s.r.o., tj. navrhovatelka v řízení před
Ústavním soudem).
3. Podstatou argumentace navrhovatelky je ve stručnosti tvrzení, že v
důsledku jejího vyloučení z druhého stupně posouzení věci (odvolacího
řízení) ve věci návrhu na vydání předběžného opatření v případě, kdy
soud prvního stupně návrh zamítl, se žalobci dostává nenáležité
ochrany, neboť může ve svém návrhu tvrdit cokoli o porušení svých práv
žalovaným v prvním i druhém stupni, a žalovanému přitom není poskytnuta
žádná ochrana, resp. možnost obrany proti těmto tvrzením a rozhodnutím,
a to ani poté, kdy sám soud pochybuje o oprávněnosti nároků žalobce.
Opětovným vyjádřením navrhovatele předběžného opatření dochází podle
navrhovatelky
de facto
k prolomení zásady prvoinstančního rozhodování rozhodovat o návrhu na
nařízení předběžného opatření bez slyšení účastníků řízení podle § 75
odst. 2 občanského soudního řádu, čehož důsledkem je i úplné
"vynechání" žalované z řízení. Navrhovatelce tak nebyla poskytnuta
možnost oponovat rozhodnutí orgánu prvního stupně, na svou obranu uvést
další tvrzení a vysvětlení a reagovat na jednotlivá tvrzení soudu v
případě, kdy dojde k zamítnutí návrhu soudem prvního stupně. Pokud by
naopak soud prvního stupně žalobci vyhověl, měla by navrhovatelka v
odvolacím řízení stejná práva jako žalobce. Dále navrhovatelka uvádí,
že v odvolacím řízení není důvod prosazovat snahu o maximální ochranu
navrhovatele (na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně) v
případě, že poskytnutí této ochrany již bylo žalobci odepřeno zamítavým
usnesením. Takovýto závěr nelze založit ani na hypotetické úvaze o tom,
že žalovaný by mohl blíže neurčeným způsobem mařit předběžné opatření,
když v prvním stupni nařízeno nebylo a žalobce soudu mohl veškeré
rozhodující skutečnosti sdělit již předtím. Navrhovatelka v této
souvislosti polemizuje s právními závěry Ústavního soudu obsaženými v
usnesení ze dne 3. prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, v němž Ústavní
soud nedospěl k závěru o porušení základních práv v důsledku
nedoručování rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí návrhu na nařízení
předběžného opatření žalovanému. Z uvedených důvodů tedy navrhovatelka
tvrdí, že jejím vyloučením z odvolacího řízení došlo k porušení zásady
rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny
a čl. 96 odst. 1 Ústavy (uvedené ustanovení je v ústavní stížnosti
nesprávně označeno jako čl. 69 odst. 1 Ústavy). Rovněž v něm spatřuje
porušení zásady dvouinstančnosti řízení, k čemuž dodává, že tuto zásadu
je potřebné posoudit z hlediska zásady rovnosti účastníků řízení.
Občanský soudní řád totiž neumožňuje žalovanému podání řádného
opravného prostředku proti nařízení předběžného opatření v odvolacím
řízení, zatímco navrhovateli je právo apelace rozhodnutí přiznáno v
celém rozsahu.
4. S ústavní stížnosti byl spojen rovněž návrh na zrušení § 76g a § 220
odst. 3 občanského soudního řádu. V návaznosti na výše uvedenou
argumentaci navrhovatelka tvrdí, že ustanovení § 76g občanského
soudního řádu, podle něhož se žalovaný nedozví o zamítnutí nebo
odmítnutí návrhu na předběžné opatření a o možnosti podání odvolání ze
strany žalobce, má za následek popření zásady rovnosti účastníků řízení
v neprospěch žalovaného. Pokud je navrhovateli přiznáno právo apelace
proti rozhodnutí a vyjádření svého názoru k němu, o němž odvolací soud
jedná a rozhoduje, pak by stejné právo mělo být přiznáno v odvolacím
řízení i osobě, které se má předběžným opatřením uložit povinnost. Dále
tvrdí, že v důsledku § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je soud
nucen postupovat takovým způsobem, že žalovanému znemožní realizaci
jeho práva domáhat se revize rozhodnutí, kterým je mu uložena
povinnost. Na rozdíl od navrhovatele je mu tak upřeno právo využít
všechny řádné a mimořádné prostředky. Aplikace obou ustanovení přitom
může mít za přímý následek neodčinitelný zásah do práva účastníka
řízení na rovnocenné zacházení a práva na spravedlivý proces. Pokud
totiž dojde k nařízení předběžného opatření, žalovaný sice bude mít
možnost později se k věci vyjádřit, jeho tvrzení však budou posuzována
v kontextu řízení a rozhodování ve věci samé, replikována žalobcem a
samotný fakt existence nařízení povinnosti neovlivní a nezvrátí.
II.
Průběh řízení před Ústavním soudem a rekapitulace vyjádření účastníků
řízení
5. Usnesením ze dne 23. června 2009 č. j. II. ÚS 2100/08-49 dospěl II.
senát Ústavního soudu k závěru, že uplatněním § 76g a § 220 odst. 3
občanského soudního řádu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti, pročež návrh navrhovatelky na zrušení napadených ustanovení
postoupil k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm.
a) Ústavy.
6. Ústavní soud si vyžádal spisovou dokumentaci a vyzval účastníky
řízení, aby se vyjádřili k návrhu na zrušení napadených ustanovení. K
vyjádření vyzval i Ministerstvo spravedlnosti, a to s ohledem na jeho
působnost ve vztahu k soudům.
7. Senát ve svém vyjádření podepsaném jeho předsedou Přemyslem Sobotkou
shrnul legislativní proces v Senátu ve vztahu k návrhu zákona
novelizujícího občanský soudní řád, kterým bylo znění tohoto zákona
doplněno o § 76f (později přeznačen zákonem č. 135/2006 Sb. na § 76g) a
§ 220 odst. 3 a který byl po svém schválení publikován jako zákon č.
59/2005 Sb.
8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření podepsaném její
místopředsedkyní Miroslavou Němcovou shrnula legislativní proces ve
vztahu k zákonu č. 59/2005 Sb., jakož i zákona č. 135/2006 Sb. V této
souvislosti uvedla, že obě novely zákona byly schváleny potřebnou
většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byly podepsány příslušnými
ústavními činiteli a byly řádně vyhlášeny. Zároveň vyjádřila
stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon
je v souladu s Ústavou a právním řádem.
9. Ministerstvo spravedlnosti ve svém vyjádření uznalo, že v případě
nařízení předběžného opatření odvolacím soudem k odvolání navrhovatele
bude toto rozhodnutí pravomocné, aniž by se proti němu mohl odvolat
ten, komu je jím ukládána povinnost. Předseda senátu je však i přesto
povinen podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu zrušit předběžné
opatření, pokud pominou důvody, pro které bylo nařízeno. Účastník,
jemuž je předběžným nařízením něco uloženo, je oprávněn kdykoli podat
návrh na zrušení předběžného opatření s tím, že důvody pro které bylo
nařízeno, pominuly, resp. nikdy neexistovaly.
10. Ve vztahu k tvrzenému rozporu napadených ustanovení s čl. 37 odst.
3 Listiny ministerstvo uvedlo, že řízení o nařízení předběžného
opatření je
de facto
zajišťovacím institutem svého druhu a nikoli kontradiktorním řízením,
přičemž možnost trvání předběžného opatření je vázána na podání návrhu
na zahájení řízení ve věci samé, v němž bude závazně rozhodnuto o
právech a povinnostech účastníků řízení. Všechny zásady vyjádřené v
ústavních zákonech je třeba v konkrétním řízení vždy posuzovat jako
celek a nikoli je hodnotit jednotlivě. V daném případě je podle
Ministerstva spravedlnosti třeba dojít k závěru, že nad zásadou
rovnosti zbraní, která se plně uplatní v řízení ve věci samé, převažuje
zásada vyjádřená v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nemá-li být toto ustanovení
pouhou proklamací práva jednotlivců, musí být v praxi naplnitelný i
jeho smysl, a tím je zcela bezpochyby umožnění jednotlivcům reálně se
svých práv v soudním řízení domoci. Pokud by však neexistoval účinný
prostředek pro zatímní řešení poměrů mezi účastníky do doby vydání
závazného rozhodnutí, mohlo by docházet k tomu, že soud sice žalobci
jeho práva přizná, ale fakticky je již dobrovolně ani výkonem
rozhodnutí nebude možné realizovat. Závěrem vyslovilo Ministerstvo
spravedlnosti přesvědčení, že napadená ustanovení jsou v souladu s
ústavním pořádkem.
11. Od ústního jednání Ústavní soud v souladu s § 44 odst. 2 zákona o
Ústavního soudu upustil, neboť dospěl k závěru, že od něj nebylo lze
očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od
ústního jednání vyslovili souhlas.
III.
Petit návrhu a dikce napadeného právního předpisu
12. Navrhovatelka se návrhem domáhá zrušení § 76g a § 220g občanského
soudního řádu v platném znění.
13. Ustanovení § 76g občanského soudního řádu zní: "Byl-li návrh na
nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo bylo-li
řízení o návrhu zastaveno, doručuje se usnesení jen navrhovateli.
Stejnopis usnesení je třeba odeslat navrhovateli, popřípadě jeho
zástupci ve lhůtě 3 dnů ode dne vyhlášení nebo vydání usnesení.".
14. Ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu zní: "Nejsou-li
podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném
opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé,
nebo pro jejich zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní.".
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
15. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění zákona č. 48/2002 Sb., zjišťuje Ústavní soud v řízení o zrušení
zákonů a jiných právních předpisů, zda napadený zákon nebo jiný právní
předpis byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem. Při tomto posouzení přitom vyšel z
vyjádření účastníků řízení, jakož i z veřejně dostupných informačních
zdrojů na www.psp.cz a www.senat.cz.
16. Z uvedených podkladů Ústavní soud zjistil, že návrh zákona
(sněmovní tisk 643, Poslanecká sněmovna, 4. volební období, 2002-2006),
který byl posléze vyhlášen pod č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, jímž bylo do občanského soudního řádu vtěleno
napadené ustanovení § 76g (do změny provedené zákonem č. 135/2006 Sb.,
kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím,
původně označené jako § 76f) a ustanovení § 220 odst. 3, byl
Poslaneckou sněmovnou schválen dne 26. listopadu 2004 usnesením č. 1399
(hlasování č. 169). Ze 189 přítomných poslanců hlasovalo pro návrh 183,
proti 3. Senát projednal návrh zákona (senátní tisk 467, Senát, 4.
funkční období, 2002- 2004) dne 5. ledna 2005, přičemž vyjádřil
usnesením č. 31 (hlasování č. 13) vůli nezabývat se návrhem zákona. Ze
64 přítomných senátorů hlasovalo pro přijetí tohoto usnesení 41
senátorů, proti 5. Dne 13. ledna 2005 byl zákon doručen prezidentovi
republiky, který jej 20. ledna 2005 podepsal.
17. Návrh zákona (sněmovní tisk 828, Poslanecká sněmovna, 4. volební
období, 2002-2006), který byl vyhlášen pod č. 135/2006 Sb., kterým se
mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, byl
Poslaneckou sněmovnou schválen poté, co byl Senátem (senátní tisk 197,
Senát, 5. funkční období, 2004-2006) na základě usnesení č. 312 ze dne
26. ledna 2006 (hlasování č. 28) vrácen s pozměňovacím návrhy. Dne 14.
března 2006 Poslanecká sněmovna setrvala usnesením č. 2267 (hlasování
č. 142) na znění návrhu, který byl postoupen Senátu. Z přítomných 176
poslanců hlasovalo pro 139, proti 15. Zákon byl doručen prezidentovi
republiky dne 22. března 2006 a podepsán dne 31. března 2006.
18. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka nenamítala vadu legislativního
procesu, ani překročení Ústavou stanovené kompetence zákonodárce, a s
ohledem na principy procesní ekonomie Ústavní soud dál nezkoumal
ústavní konformitu legislativního procesu a uspokojil se s uvedeným
formálním ověřením jeho průběhu na základě výše uvedených podkladů.
V.
Vlastní posouzení návrhu
19. Ústavní soud se zabýval tvrzeným rozporem napadených ustanovení se
zásadou rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
20. Předběžné opatření představuje procesní prostředek, který umožňuje
ještě před rozhodnutím obecného soudu ve věci samé stanovit účastníku
řízení povinnost, je-li třeba, aby byly zatímně upraveny poměry
účastníků, nebo, je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl
ohrožen. Účelem předběžného opatření je tedy zatímní úprava práv a
povinností, která nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude
konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta, zajišťuje však, aby takovéto
konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov. usnesení ze dne
23. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 601/03, přístupné na
http://nalus.usoud.cz).
21. Ačkoliv dochází předběžným opatřením pouze k dočasné úpravě
právních vztahů, jedná se o rozhodnutí, které, jak vyplývá i z ustálené
judikatury Ústavního soudu, je způsobilé zasáhnout do základních práv a
svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn.
II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, nebo nález ze dne 21. listopadu 2001
sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327). Uložení určité povinnosti
tímto způsobem se totiž v závislosti na předmětu řízení před obecným
soudem může zásadním způsobem dotýkat právního postavení účastníka
řízení, jakož i zasahovat do jeho základních práv a svobod. Typicky si
lze představit omezení vlastnického práva účastníka řízení předběžným
opatřením v důsledku stanovení povinnosti zdržet se určitého nakládání
s předmětem řízení. Předběžné opatření však může představovat i zásah
do práv vztahujících se k právu na soudní a jinou právní ochranu. V
této souvislosti Ústavní soud podotýká, že základní práva obsažená v
hlavě páté Listiny se promítají nejen ve vztahu k posouzení soudního
řízení jako celku, nýbrž je jejich prizmatem nezbytné posuzovat i
jednotlivé části řízení před obecnými soudy. Není přitom nezbytně
nutné, aby požadavky plynoucí z jednotlivých ústavně zaručených
procesních práv působily ve stejné intenzitě ve všech jeho částech.
Omezení základních procesních práv ale nemůže být svévolné a musí brát
zřetel na to, že účelem soudního řízení je poskytování ochrany
subjektivním právům jednotlivce. Porušení procesních práv účastníka
řízení se tak může negativně promítnout do jiných jeho základních práv,
přičemž takovýto zásah může mít přímý a z hlediska dalšího řízení
neodčinitelný charakter (srov. usnesení ze dne 30. října 2006 sp. zn.
IV. ÚS 394/06, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
22. Princip rovnosti účastníků řízení představuje stěžejní zásadu
spravedlivého procesu. Své normativní vyjádření nachází především v čl.
37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a na úrovni podústavního
práva je pro civilní řízení zakotven v § 18 občanského soudního řádu,
přičemž se promítá i do řady dalších ustanovení tohoto zákona. Tento
ústavní princip garantuje rovné postavení účastníků soudního řízení co
do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád (srov.
nález ze dne 21. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 657/05, přístupný na
http://nalus.usoud.cz). Obdobným způsobem je tento princip
interpretován i v ustálené judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva, který za součást práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva") považuje zásadu "rovnosti zbraní". Z této zásady tento soud
dovozuje, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost
přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do
podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana
(rozsudek ze dne 27. října 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti
Nizozemí, č. 14448/88, bod 33).
23. Vycházeje z uvedených postulátů Ústavní soud uvádí, že princip
rovnosti účastníků řízení působí i ve vztahu k řízení o nařízení
předběžného opatření jako dílčí části soudního řízení, a to především s
ohledem na možnost uložení povinnosti, která se může významným způsobem
dotknout právního postavení žalovaného subjektu. Má-li tedy být
předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení
možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i
námitky ve vztahu k předmětnému návrhu, které se relevantním způsobem
promítnou do úvahy soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti návrhu.
24. Postavení účastníků řízení o nařízení předběžného opatření na
úrovni jednoduchého (podústavního) práva vykazuje řadu specifik ve
srovnání s řízením ve věci samé. Podle § 74 odst. 2 občanského soudního
řádu jsou účastníky kromě navrhovatele i ti, kteří by jimi byli, kdyby
šlo o věc samu. V řízení před soudem prvního stupně ale není návrh
doručen ostatním účastníkům řízení. Soud totiž o tomto návrhu rozhoduje
bez nařízení veřejného slyšení, přičemž k doručení ostatním účastníkům
řízení přistoupí pouze v případě, že návrhu alespoň částečné vyhoví.
25. Napadené ustanovení § 76g občanského soudního řádu tím zakládá
výjimku z obecné úpravy doručování usnesení podle § 168 odst. 2 tohoto
zákona, neboť ačkoliv proti takovémuto rozhodnutí je přípustné
odvolání, není v případě zastavení nebo odmítnutí návrhu na nařízení
předběžného opatření nebo v případě zastavení řízení o takovémto návrhu
doručováno jiným účastníkům než navrhovateli. Podle tvrzení
navrhovatelky je dán rozpor § 76g občanského soudního řádu s čl. 37
odst. 3 Listiny v důsledku omezení možnosti uplatnění opravného
prostředku proti usnesení, kterým se nařizuje předběžné opatření. Proti
usnesení soudu prvního stupně totiž může účastník řízení podat
odvolání, což ale v případě, že soudem prvního stupně nebylo návrhu
vyhověno, znamená, že toto odvolání bude moci podat pouze navrhovatel.
Jen jemu totiž bylo usnesení soudu prvního stupně doručeno. S uvedenou
argumentací se ale Ústavní soud neztotožnil, pročež rovněž nepřisvědčil
tvrzenému rozporu tohoto ustanovení se zásadou rovnosti účastníků
řízení.
26. Ze zásady rovnosti účastníků řízení totiž nelze vyvozovat
abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku
řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem. V případě
některých procesních prostředků plyne naopak z jejich povahy a účelu,
že jejich uplatnění může být v dispozici pouze jedné strany. Tak tomu
bude i v případě návrhu na předběžné opatření, neboť toto opatření
slouží k zaručení projednatelnosti nároku a účinnosti případného
poskytnutí soudní ochrany. Pokud zákonodárce umožnil v případech, na
které dopadá právě napadený § 76g občanského soudního řádu, aby žalobce
mohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí soudu první instance,
byl jeho postup odůvodněn zájmem na účinné ochraně subjektivního práva
žalobce. Doručením rozhodnutí soudu prvního stupně též žalovanému by se
žalovanému signalizovala uvedená procesní aktivita žalobce a poskytoval
určitý časový prostor k úkonům, které by mohly účinnost případně
následně vydaného předběžného opatření zmařit (usnesení ze dne 3.
prosince 2007 sp. zn. IV. ÚS 2959/07, přístupné na
http://nalus.usoud.cz). Nelze proto v samotném nedoručení tohoto
rozhodnutí žalovanému, které ve své podstatě zabezpečuje účelnost
odvolání žalobce, spatřovat porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Takovýto výklad by přitom postrádal smysl nejen ve vztahu k zájmu
žalobce, nýbrž i ve vztahu k žalovanému, neboť ten by mohl jen stěží
mít zájem na podání odvolání proti usnesení, kterým soud návrh na
vydání předběžného opatření zamítl (takové odvolání by muselo být
shledáno subjektivně nepřípustným). Z hlediska zásady rovnosti
účastníků řízení je navíc potřebné zdůraznit, že vůči jakémukoliv
tvrzení nebo důkazu, který žalobce vznesl ve vztahu k návrhu
předběžného opatření a který by mohl mít význam pro rozhodnutí obecného
soudu ve věci samé, se může žalovaný vyjádřit v rámci soudního řízení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal rozpor § 76g občanského
soudního řádu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3
Listiny.
27. Pokud jde o napadené ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního
řádu, toto ustanovení stanoví, že nejsou-li splněny podmínky pro
potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo
jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich
zrušení podle § 219a odst. 1, odvolací soud je změní. Ústavní soud v
této souvislosti zdůrazňuje, že protiústavnost tohoto ustanovení není
namítána obecně k omezení možnosti kasace rozhodnutí odvolacím soudem
na případy podle § 219a odst. 1 občanského soudního řádu, nýbrž pouze
ve vztahu k těm případům, kdy odvolání směřuje proti rozhodnutí o
předběžném opatření, jež se podle § 76g občanského soudního řádu
nedoručuje ostatním účastníkům řízení. Napadené ustanovení proto
Ústavní soud přezkoumal pouze v tomto rozsahu.
28. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření je způsobilé
významným způsobem zasáhnout do základních práv a svobod účastníka
řízení. Dostát povinnosti plynoucí ze zásady rovnosti účastníků řízení
znamená, že v rámci soudního řízení musí být garantována možnost
uplatnit svá tvrzení takovým způsobem, aby žádná procesní strana nebyla
podstatně znevýhodněna z hlediska vlastního posouzení obecného soudu v
rámci řízení. Zákonná úprava řízení o nařízení předběžného opatření
tedy musí vytvořit procesní prostor, aby při reflektování účelu
předběžného opatření byla současně zachována dotčenému účastníkovi
řízení reálná možnost ochrany jeho práv ve vztahu k nařízenému
předběžnému opatření, a to zejména s ohledem na to, že soudní řízení
není omezeno lhůtou, což znamená, že předběžné opatření může vyvolávat
účinky po nikoli zanedbatelnou dobu do pravomocného ukončení řízení.
29. Posouzení souladu § 220 odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu
k řízení o nařízení předběžného opatření z hlediska zásady rovnosti
účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny tedy předpokládá
zodpovězení otázky, zda současná právní úprava umožňuje účastníku
řízení, kterému byla předběžným opatřením uložena povinnost, uplatnit
svá tvrzení a námitky v obdobném rozsahu, jaký měl navrhovatel, bez
ohledu na to, bylo-li předběžné opatření nařízeno soudem prvního nebo
druhého stupně. Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
30. Předtím Ústavní soud zkoumal, zda možnost pro uplatnění tvrzení
žalovaného je nebo může být dána během samotného odvolacího řízení, a
to především z hlediska § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c)
občanského soudního řádu. Obě ustanovení se vztahují k odvolacímu
řízení, přičemž ve své podstatě vytvářejí prostor pro to, aby ostatní
účastníci řízení mohli v řízení uplatnit svá tvrzení. Podle prvního
uvedeného ustanovení doručí předseda senátu odvolání ostatním
účastníkům pouze v případě, jedná-li se o rozsudek nebo o usnesení ve
věci samé. V ostatních případech, jako je tomu v případě předběžného
opatření, soud odvolání nedoručuje. K uvedenému ustanovení Ústavní soud
opakovaně uvedl v souvislosti s rozhodováním o odvolání pouze proti
výroku o náhradě nákladů řízení, že ačkoliv z něj "nevyplývá povinnost
soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoliv meritorním
rozhodnutím ostatním účastníkům, to však neznamená, že tak soud prvního
stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a
účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu nebo
specifikum věci" (nález ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05, N
180/38 SbNU 443). Obdobně se vyslovil ve vztahu k možnosti nenařídit
jednání podle § 214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu v
případě, kdy se odvolání týká pouze nákladů řízení. V daném případě se
však jedná o odlišnou situaci, než o jakou se jednalo v případě
odvolacího řízení týkajícího se toliko náhrady nákladů řízení.
31. Jak již bylo uvedeno výše, předběžné opatření vytváří předpoklad
pro účinnou ochranu subjektivních práv účastníka před soudem. Účinnost
této ochrany je dána tím, že tímto opatřením se lze urychleně domoci
stanovení povinnosti vůči žalovanému, v čehož důsledku lze zamezit
ohrožení pozdějšího výkonu soudního rozhodnutí, resp. tím lze zamezit
případným negativním důsledkům do právní sféry navrhovatele, ke kterým
by mohlo dojít v důsledku nemožnosti výkonu jeho práv až do rozhodnutí
soudu ve věci samé. Požadavek rychlosti, jakož i překvapivosti z
hlediska předvídatelnosti uložení předběžného opatření dotčenému
účastníku řízení umožňuje efektivnost uvedeného procesního prostředku.
Vyloučení těchto požadavků by znemožnilo účinnost tohoto prostředku při
soudní ochraně subjektivních práv, a tedy by se negativním způsobem
promítlo do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny, jež předpokládá existenci právních prostředků pro účinnou
ochranu subjektivních práv. Pokud by soud zaslal odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým nevyhověl návrhu na nařízení
předběžného opatření, ostatním účastníkům řízení nebo pokud by nařídil
jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu,
fakticky by tím v řadě případů znemožnil reálné dosažení ochrany práv
formou předběžného opatření, neboť žalovaný by mohl svým postupem
znemožnit dosažení jeho účelu. Takovýto postup obecného soudu je tedy
vyloučen z povahy předběžného nařízení, a lze uzavřít, že výkladem a
aplikací § 210 odst. 1 a § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního
řádu nelze s ohledem na účel předběžného opatření zabezpečit možnost
žalovaného uplatnit jeho procesní práva.
32. Možnost pro uplatnění tvrzení a námitek žalovaného přitom není dána
ani následně, po rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nařídí předběžné
opatření. Za přiměřený procesní prostředek nelze považovat ani případný
podnět ke zrušení předběžného opatření soudem ve smyslu § 77 odst. 2
občanského soudního řádu. Toto ustanovení v podstatě podmiňuje trvání
předběžného opatření trváním důvodů, pro které bylo nařízeno. Soud je
podle tohoto ustanovení povinen předběžné opatření zrušit, pokud podle
jeho názoru pominou důvody jeho nařízení. Již z uvedeného je zřejmé, že
jakýkoliv podnět ve vztahu k soudu by nemohl docílit přezkoumání
zákonnosti předběžného opatření v době jeho nařízení, neboť podle
uvedeného ustanovení soud posuzuje aktuální trvání těchto podmínek, a
nikoliv to, zda tyto podmínky byly dány v době nařízení.
33. Za těchto okolností tedy Ústavní soud konstatuje, že současná
právní úprava nevytváří procesní prostor pro účastníka řízení, jemuž je
v důsledku změny usnesení soudu prvého stupně odvolacím soudem podle §
220 odst. 3 občanského soudního řádu stanovena předběžným opatřením
povinnost, aby mohl v obdobném rozsahu jako žalobce chránit svá práva v
řízení před soudem. V důsledku právní úpravy je tak na úrovni
jednoduchého (podústavního) práva založen rozpor s ústavní zásadou
rovnosti účastníků řízení, což může v případě aplikace této právní
úpravy vést k porušení základního práva účastníka řízení plynoucího z
uvedené zásady.
34. Ústavní soud z hlediska čl. 37 odst. 3 Listiny nedospěl k závěru,
že vyloučení možnosti zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně o
předběžném nařízení ve smyslu napadeného § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu lze samo o sobě považovat za protiústavní. V případě, že
soud prvního stupně nevyhověl alespoň částečně návrhu na nařízení
předběžného opatření, však právě nemožnost kasace tohoto rozhodnutí
odvolacím soudem při absenci jiného prostředku ochrany práva žalovaného
účastníka řízení brání poskytnutí ochrany jeho základního práva v
řízení před obecnými soudy ve smyslu čl. 4 Ústavy. Napadené ustanovení
je tedy z výše uvedených důvodů v rozporu se zásadou rovnosti účastníků
řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
VI.
Formulace výroku derogačního nálezu a jeho právní následky
35. Ústavní soud dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené důvody
je § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v rozporu s čl. 37 odst. 3
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V této souvislosti ale znovu uvádí, že
důvody vyslovení tohoto rozporu se vztahují pouze na případy, v nichž
odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kdy byl návrh na
nařízení předběžného opatření zamítnut nebo odmítnut nebo kterým bylo
řízení o návrhu zastaveno, a odvolací soud dospěje k názoru, že toto
usnesení má být změněno tak, že se návrhu alespoň částečně vyhoví.
Ústavní soud si je vědom, že derogační důvod se vztahuje pouze na dílčí
právní normu obsaženou v tomto ustanovení, přesto však s ohledem na
jeho pravomoc mu nepřísluší svým derogačním výrokem reformulovat toto
ustanovení, např. tím způsobem, že by přistoupil pouze k jeho zrušení v
části vztahující se výslovně k předběžnému opatření, tedy v části
vymezené slovy "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření,
nebo" (srov. nález ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, N
180/35 SbNU 391, 45/2005 Sb.). Vedle toho, pokud by Ústavní soud zrušil
toto ustanovení jen ve slovech "usnesení, jímž bylo rozhodnuto o
předběžném opatření, nebo", bylo by i nadále rozhodnutí o předběžném
opatření podřaditelné pod torzo textu § 220 odst. 3 občanského soudního
řádu, neboť jde nepochybně o "usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve
věci samé". Částečná derogace by proto nevedla k odstranění
protiústavního stavu. Navíc by nechtěným důsledkem této derogace bylo
též vyloučení možnosti změny napadeného usnesení i v situaci, kdy bylo
v prvním stupni návrhu na vydání předběžného opatření alespoň částečně
vyhověno, povinnému bylo usnesení doručeno a podal proti němu odvolání.
Na takovou procesní situaci derogační důvod v žádném případě nedopadá.
36. Je věcí zákonodárce, aby rozhodl o tom, jakou právní úpravu
rozhodování o předběžném opatření přijme, jež by odstranila tímto
nálezem vymezený ústavní deficit. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že ten
vyvstává v kontextu s celou právní úpravou předběžného opatření v
občanském soudním řádu, a zde se projevil úplnou absencí práva být
slyšen a úplnou absencí možností právní obrany žalované strany proti
předběžnému opatření, jímž byla této straně uložena povinnost až soudem
druhého stupně, narozdíl od navrhovatele a na rozdíl od situace, jaká
by nastala, pokud by předběžné opatření nařídil již soud prvního
stupně. Ústavní soud k tomu dodává, že tento nález nelze vykládat tím
způsobem, že jediným možným řešením je absolutizace možnosti kasace
rozhodnutí soudu prvního stupně v předmětném odvolacím řízení. V tomto
smyslu zákonodárce není omezen, přičemž si lze z jeho strany představit
i jiná řešení, např. rozšíření důvodů pro podání návrhu na zrušení
předběžného opatření podle § 77 odst. 2 občanského soudního řádu či
zavedení úplně nového procesního prostředku, jímž by mohla povinná
strana dosáhnout slyšení ve věci nařízeného předběžného opatření,
předložení svého pohledu na věc a přezkoumání nařízeného předběžného
opatření v krátkém čase. Lze uvažovat též o kombinaci s možností
autoremedury v případě opravného prostředku navrhovatele proti
zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření soudem prvního
stupně, a tedy s následným otevřením možnosti žalovaného podat odvolání
k soudu druhého stupně. Pouze pro úplnost Ústavní soud zmiňuje i
možnost rozšíření dovolání na situace, kdy předběžné opatření nařídí
soud druhého stupně změnou usnesení soudu prvního stupně, toto řešení
však zřejmě není vhodné systémově a s ohledem na požadavek rychlosti
řízení o předběžném opatření. Ústavní soud dodává, že pozornost by si
ostatně zasloužilo komplexní přehodnocení procesní právní úpravy
předběžných opatření s důslednou reflexí ústavních principů a ústavně
zaručených základních práv, zejména rozlišení funkcí a účelů různých
předběžných opatření v různých typech řízení, a z toho odpovídající
procesní odlišnosti u jednotlivých typů předběžných opatření. Nynější
právní úprava se i ze srovnání s právní úpravou v jiných zemích jeví
jako nepromyšlená.
37. Ústavní soud zde ilustrativně poukazuje například na procesní
právní úpravy v sousedních, z hlediska právní kultury nám blízkých
zemí. Rakouský exekuční řád (
Exekutionsordnung
, RGBl 1896/79, § 378 - 402) například zakotvuje zvláštní procesní
prostředky obrany nejen žalobci, jemuž nebylo vyhověno, ale i
žalovanému, jemuž byla předběžným opatřením uložena povinnost, tzv.
odpor (
Widerspruch
) a rekurs (
Rekurs
), přičemž oba prostředky umožňují v různých procesních situacích
žalovanému, aby mohl být slyšen a dosáhnout přezkoumání předběžného
opatření (stručně a zjednodušeně řečeno, odpor přísluší v případě, že
žalovaný neměl možnost se před nařízením předběžného opatření k věci
vyjádřit, rekurs v případě, že tuto možnost měl, nebo pokud byl návrh
zamítnut - pak právo rekursu přísluší žalobci). Německý občanský soudní
řád (
Zivilprozessordnung
ze dne 30. 1. 1877, RGBl. S. 83, nově vyhlášen ve znění ze dne 5. 12.
1005, BGBl. I S. 3202, § 916 - 945) obdobně také rozlišuje více
procesních prostředků obrany obou stran sporu proti rozhodnutí o
předběžném opatření - odvolání (
Berufung
), odpor (
Widerspruch
) žalovaného proti usnesení o nařízení předběžného opatření či okamžitá
stížnost (
sofortige Beschwerde
) žalobce proti usnesení o zamítnutí návrhu. I zde je zmiňovaný odpor
nástrojem, jímž žalovaný realizuje své právo být slyšen v situaci, kdy
mu to nebylo umožněno před rozhodnutím (tj. zde před nařízením
předběžného opatření).
38. Z důvodu významu uvedeného ustanovení pro rozhodování odvolacích
soudů a skutečnosti, že derogační důvod tohoto ustanovení dopadá pouze
na některé případy jeho aplikace, rozhodl podle § 70 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., že uvedené
ustanovení se ruší až dnem 1. dubna 2011. Tím je pro zákonodárce
vytvořen dostatečný prostor pro přijetí ústavněkonformní právní úpravy.
Do této doby zůstává uvedené ustanovení aplikovatelným, s výjimkou
případů, na které dopadá derogační důvod tohoto ustanovení, a tedy v
nichž by aplikace tohoto ustanovení vedla k porušení základního práva
dotčených účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1
Úmluvy.
39. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že posouzení souladu zákona
nebo jiného právního předpisu v řízení podle § 64 a násl. zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se
nepromítá pouze do roviny platnosti právního předpisu, nýbrž i do
roviny jeho aplikovatelnosti. Ústava samotná neomezuje ochranu
základních práv a svobod v případě, kdy důvod jejich porušení spočívá v
aplikaci protiústavní právní normy, pouze na zrušení takovéto právní
normy Ústavním soudem, nýbrž předpokládá promítnutí právních závěrů
Ústavního soudu i ve vztahu k aplikaci takovéto právní normy orgány
veřejné moci. Tento závěr je zřejmý z konstantní judikatury Ústavního
soudu, která připouští přezkum i zrušeného zákona na návrh obecného
soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy v případě, že tento soud dospěje k
závěru o jeho rozporu s ústavním pořádkem (nález ze dne 10. ledna 2001
sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, N 5/21 SbNU 29, 78/2001 Sb.; nález ze dne 6.
února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06, N 23/44 SbNU 279, 87/2007 Sb., nález
ze dne 29. ledna 2008 sp. zn. Pl. ÚS 72/06, 291/2008 Sb.). V takovém
případě totiž není rozhodné, zda byl uvedený zákon zrušen, ale zda je
právní norma obsažená v jeho znění stále aplikovatelná a zda posouzení
otázky ústavnosti je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve
věci samé.
40. I v daném případě tak nelze opomenout, že v řízení o zrušení zákonů
a jiných právních předpisů rozhoduje Ústavní soud v první řadě o
ústavnosti předmětné právní normy. Pokud v řízení na návrh podle čl. 95
odst. 2 Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavnosti již zrušených
zákonů, je důsledkem výroku o rozporu s ústavním pořádkem
neaplikovatelnost předmětného zákonného ustanovení (nález ze dne 7.
dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS 35/08, 151/2009 Sb.). Je tedy zřejmé, že
tento účinek se musí uplatnit i v případech, kdy se jedná o posouzení
ústavnosti stále platného zákona. Navzdory stanovení pozdějšího dne
zrušení napadeného ustanovení jsou tedy obecné soudy oprávněny
neaplikovat § 220 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy by
takováto aplikace znamenala změnu usnesení soudu prvního stupně, který
zamítl nebo odmítl návrh na nařízení předběžného opatření nebo kterým
bylo zastaveno řízení o takovémto návrhu, v tom smyslu, že by v
důsledku této změny bylo alespoň částečně vyhověno návrhu. Aplikováním
tohoto ustanovení by totiž porušily základní právo žalovaného
vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst.
3 Listiny.
41. Ústavní soud tedy uzavírá, že § 220 odst. 3 občanského soudního
řádu je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
pročež rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že se toto
ustanovení ruší, přičemž vykonatelnost tohoto výroku podle § 58 odst. 1
zákona o Ústavním soudu odložil na pozdější den, aby měl zákonodárce
potřebný prostor pro přijetí komplexní ústavněkonformní právní úpravy.
Protože odklad vykonatelnosti derogačního výroku za současně
přetrvávající přítomnosti derogačního důvodu vyvolává v aplikační praxi
velké napětí, byl nucen Ústavní soud toto napětí odstranit prozatímní
úpravou v podobě interpretativního výroku pod bodem III. Konečně návrh
na zrušení § 76g občanského soudního řádu podle § 70 odst. 2 zákona o
Ústavním soudu Ústavní soud jako nedůvodný zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujala k rozhodnutí pléna soudkyně Ivana
Janů.