257/2008 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v plénu ve složení František

Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler Pavel Holländer, Ivana Janů,

Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým,

Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci návrhu

skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, za kterou jedná

senátorka Soňa Paukertová, právně zastoupené JUDr. Petrem Zimou,

advokátem v Praze 2, Slezská 13, na zrušení ustanovení § 183i až § 183n

zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, za účasti Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České

republiky, jako účastníků řízení v ústním jednání takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele



1. Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16.11.2005, se

skupina senátorů (dále jen "navrhovatel") domáhala zrušení ustanovení §

183i až § 183n zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění

pozdějších předpisů (dále též jen "obch. zák."), která jsou zahrnuta

pod marginální rubrikou "právo výkupu účastnických cenných papírů"

(dále jen "právo výkupu"). Tento návrh byl podle § 35 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o Ústavním soudu"), Ústavním soudem odmítnut usnesením ze dne 8.

prosince 2005 sp. zn. Pl. ÚS 53/05, když bylo zjištěno, že v téže věci

Ústavní soud již obdržel pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 návrh Městského soudu

v Praze na zrušení § 183i až § 183n obch. zák. a § 200da občanského

soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). V souladu s § 35 odst. 2

zákona o Ústavním soudu se navrhovatel stal vedlejším účastníkem v

řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 43/05.



2. Navrhovatel podal svůj návrh znovu s poukazem na novoty, které ve

srovnání s návrhem sp. zn. Pl. ÚS 43/05 vnesla do ustanovení o právu

výkupu účastnických cenných papírů novela obchodního zákoníku obsažená

v zákoně č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech. Odkázal na

argumentaci, kterou ve vztahu k napadeným ustanovením obchodního

zákoníku předestřel v podání předchozím.



3. Zákon o Ústavním soudu neřeší výslovně otázku postavení

navrhovatele, jehož návrh byl podle § 35 odst. 2 tohoto zákona

odmítnut, a který se proto stal vedlejším účastníkem v již dříve

zahájeném řízení, přičemž v tomto řízení byl návrh odmítnut, aniž došlo

k jeho meritornímu projednání. Zejména v případě, kdy navrhovatelem v

dříve zahájeném řízení je soud podle § 64.3 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu (konkrétní kontrola ústavnosti), není vyloučena situace, že

Ústavní soud dojde k závěru, že takový návrh nesplňuje podmínky čl. 95

odst. 2 Ústavy, a předchozí návrh odmítne pro zjevnou neoprávněnost

navrhovatele, popř. může nastat situace, kdy řízení před obecným

soudem, které zavdalo podnět k podání návrhu podle čl. 95 odst. 2

Ústavy, bylo zastaveno. Tím by došlo v případě pozdějšího navrhovatele

k situaci, kdy by byl zbaven možnosti uplatňovat své nároky a hájit svá

základní práva a svobody. Tuto situaci ve své rozhodovací praxi Ústavní

soud řešil právní konstrukcí, podle které v takovém případě považuje

překážku litispendence za odpadlou (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05, č.

3/2006 Sb.). V projednávané věci Ústavní soud svým usnesením ze dne 5.

září 2006 sp. zn. Pl. ÚS 43/05 a č. j. Pl. ÚS 56/05-41 z řízení,

vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05, vyloučil k samostatnému projednání

návrh navrhovatele, jako vedlejšího účastníka v řízení sp. zn. Pl. ÚS

43/05, s tím, že takto vyloučený návrh vedlejšího účastníka (původní

návrh sp. zn. Pl. ÚS 53/05) spojil ke společnému řízení s návrhem

vedeným dosud pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Současně došlo k určení nového

soudce zpravodaje.



4. Poznamenává se, že Ústavnímu soudu byly v průběhu řízení, vedeného

pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05, dne 10. března 2006, 10. dubna 2006 a 4. září

2006 doručeny žádosti J. H., Ing. J. N. a Ing. J. Č. o přiznání

postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení § 63, resp. § 76

odst. 3 zákona o Ústavním soudu, v souvislosti s aplikací ustanovení §

183i až § 183n obch. zák., při převodu účastnických cenných papírů z

jejich vlastnictví do vlastnictví akcionáře, který splnil podmínky

stanovené v § 183i odst. 1 (dále jen "hlavní akcionář"). Dne 22. června

2006 pak byl Ústavnímu soudu doručen přípis Městského státního

zastupitelství v Praze, ve kterém sdělilo, že v právní věci

navrhovatele Zkušebnictví, a. s., o návrhu na zápis přechodu akcií

podle § 183i obch. zák. do obchodního rejstříku vstupuje do řízení ve

smyslu ustanovení § 35 odst. 1 písm. i) o. s. ř. Tyto návrhy byly

vyřízeny v rámci tohoto řízení, s poukazem na to, že v řízení o zrušení

zákonů a jiných právních předpisů zákon o Ústavním soudu, s výjimkou

případů nastalých v důsledku postupu podle ustanovení § 35 odst. 2

citovaného zákona, vedlejší účastenství nezná. Účastníkem řízení před

Ústavním soudem může být jen ten, koho za účastníka zákon o Ústavním

soudu označuje (§ 28 odst. 1 až 4).



5. Navrhovatel svou argumentaci předestřel v návrhu sp. zn. Pl. ÚS

53/05, který byl na základě výše uvedených usnesení (sub 3) spojen ke

společnému projednání s návrhem sp. zn. Pl. ÚS 56/05 a nadále veden pod

sp. zn. Pl. ÚS 56/05. Tento návrh byl ovšem v průběhu řízení (ať již

pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05 nebo Pl. ÚS 56/05) dále doplňován o další

podání spolu s dalšími důkazy v podobě článků z odborných časopisů,

příkladů zahraničních úprav tzv. squeeze-outu, stanoviska Komise pro

cenné papíry apod. Argumentace byla tímto způsobem doplňována v

následujících podáních ze dne 5. ledna 2006, 18. dubna 2006 a 27. září

2006. Navrhovatel konečně své dosavadní návrhy a argumenty shrnul a

doplnil v podání ze dne 28. února 2007. Toto poslední podání bylo proto

vzato jako východisko k shrnutí a uspořádání jeho argumentace, přičemž

byl vzat zřetel i na předchozí podání. Výtky, které směřují proti

úpravě nuceného výkupu, lze uspořádat následujícím způsobem:



a) do první skupiny vad zařadil navrhovatel rozpory s právní úpravou

výkupu cenných papírů, jak je obsažena ve Směrnici Evropského

parlamentu a Rady ES 2004/25/ES Úřední věstník EU. Zvláštní vydání

2004. Kap. 17, sv. 002 (dále jen "Třináctá směrnice");



b) druhou skupinu podle navrhovatele tvoří vady, které představují

rozpor s principy uvedenými v Úmluvě o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen "Evropská úmluva");



c) třetí skupinu vad tvoří rozpory s ustanoveními mezinárodních dohod o

ochraně investic;



d) čtvrtou skupinu vad označil navrhovatel jako vady procesní povahy;



e) zbývající skupina zahrnuje vady, které podle navrhovatele nespadají

do skupiny první až čtvrté.



6. Pokud jde o námitky rozporu úpravy práva výkupu s komunitárním

právem, navrhovatel namítá především:



a) nesprávné převzetí čl. 15 Třinácté směrnice, když podle směrnice je

třeba splnění dvou kumulativních podmínek - dosažení nejméně 90 %

podílu akcií, a současně nejméně 90 % podílu na hlasovacích právech,

nikoli pouze jedné z nich;



b) to, že není upraveno právo minority na tzv. sell-out, tj. právo

minoritního akcionáře na to, aby většinový akcionář jeho akcie

odkoupil. V jednom ze svých předchozích podání navrhovatel poukázal na

to, že právo výkupu (tzv. squeeze-out) a právo na odkup (tzv. sell-out)

jsou vzájemně se doplňující opatření. Nezavedení druhého institutu

nebylo v České republice nijak zdůvodněno a znamená zmaření výsledku

předepsaného směrnicí. Tímto způsobem druhá strana, tj. akcionáři,

kteří vlastní 10 % a méně účastnických cenných papírů ve smyslu § 183i

odst. 1 obch. zák.;



c) Česká republika v době přijetí Třinácté směrnice neměla úpravu práva

výkupu kotovaných akcií. Proto nemohla přijmout žádnou úpravu práva

výkupu těchto akcií, který by nenásledoval nabídku převzetí. Základním

pravidlem je, že výkup může následovat jen po nabídce převzetí (§ 183a

obch. zák.). Výjimka je učiněna pouze pro státy, které v době přijetí

Třinácté směrnice takovou úpravu již měly;



d) s tím souvisí neimplementace pravidla pro předpoklad správnosti ceny

po dobrovolné nabídce převzetí. Nabídka převzetí, která má předcházet

výkupu, je důležitým testem přiměřenosti ceny za akcie. Pokud nabídku

převzetí nikdo neakceptoval, nemůže být protiplnění za akcie přiměřené

hodnotě akcií;



e) na to navazuje nezajištění podmínky čl. 15 odst. 5 Třinácté směrnice

- zaručení spravedlivé ceny. Ta je však stanovena hlavním akcionářem a

doložena znaleckým posudkem znalce, vybraného a zaplaceného hlavním

akcionářem. Oceňování je vždy předpojaté. V zákoně nejsou uvedena žádná

uchopitelná kritéria ocenění mimo pojmů "přiměřenost" a "spravedlnost",

takže výše závisí na libovůli znalce. Navrhovatel zde poukázal na

rozdílná hodnocení, která se liší o několik set procent.



7. Úprava práva výkupu je rovněž podle navrhovatele v rozporu s

Evropskou úmluvou. Mezi takové vady této úpravy zařadil:



a) rozpor s principem legality, který vyžaduje přesnost, určitost a

předvídatelnost právní úpravy (s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 44/03

z 5. dubna 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 37,

nález č. 73 vyhlášen pod č. 249/2005 Sb.), což § 183i obch. zák.

nesplňuje. Přitom toto ustanovení neobsahuje pouze jeden prvek

nejistoty, ale celou řadu - neurčitě upravená délka lhůty ke svolání

valné hromady, nejasné vymezení druhu řízení a požadovaného petitu (na

určení, na plnění), nejasná úprava zániku práva, resp. promlčení nároku

na přezkoumání protiplnění v § 183k odst. 2 a odst. 3 obch. zák. (s

odkazem na stanovisko I. Štenglové v dodatku k 10. vyd. komentáře k

obchodnímu zákoníku v nakladatelství C. H. Beck, s. 88), nejasný okruh

účastníků řízení podle § 183k obch. zák., nejasný nositel povinnosti

poskytnout protiplnění, nejasná pravidla pro rozhodný den pro ocenění

výše protiplnění podle § 61 odst. 2 obch. zák. v porovnání s praxí

hlavních akcionářů a České národní banky, nejasnost, pokud jde o

možnost ostatních akcionářů, jak postupovat podle § 183k odst. 5 obch.

zák., nejasnost pravidel pro návrat do původního stavu v případě, že

soud vysloví neplatnost usnesení valné hromady. Nejasné jsou podle

navrhovatele základní atributy náhrady za akcie, neboť pojmy

"přiměřenost" a "spravedlnost protiplnění" jsou subjektivní. Všechny

prvky nejasnosti přitom působí ve prospěch hlavního akcionáře, když je

jasně popsáno, jak má získat akcie. Postup při ochraně práv minoritních

akcionářů je popsán nejasně nebo zcela chybí. Od soudů přitom jejich

ochranu očekávat nelze z důvodu přepjatého formalismu obecné justice

(Holländer, P.: Ústavněprávní argumentace. Praha. Linde 2003, s. 77);



b) rozpor s požadavkem veřejného zájmu při úpravě práva výkupu. Ten je

dán u práva výkupu v případě společností s kotovanými akciemi

prováděného po nabídce převzetí, neboť plyne z podkladových dokumentů

Evropských společenství. Český zákonodárce však nepodal žádné

odůvodnění veřejného zájmu v případech, které upravil nad rámec

Třinácté směrnice (výkup nekotovaných akcií a výkup kotovaných akcií

prováděný mimo rámec nabídky převzetí). Důvodová zpráva k návrhu

poslance D. neexistuje, ten pouze odkázal na Třináctou směrnici. V

literatuře uváděný důvod zbavit akciovou společnost neúčelných nákladů

na valné hromady je zavádějící a irelevantní. Podle tisku též

společnosti, které provedly výkup akcií, znovu uvažují o primárních

emisích;



c) neexistenci možnosti předběžně (před přechodem vlastnického práva k

akciím) přezkoumat zákonnost postupu společnosti při realizaci práva

výkupu. V právních řádech, které mají jako předpoklad přechodu práva

zápis do obchodního rejstříku (jako SRN, Rakousko), existuje možnost

přezkoumat správnost postupu společnosti - např. zda má hlavní akcionář

skutečně dostatečný počet akcií, zda je to dostatečně doloženo, řádné

svolání valné hromady, splnění podmínek pro právo výkupu, zda nejde o

zneužití práva apod. V tomto směru je podle navrhovatele Česká

republika výjimkou (viz § 131 obch. zák.).



8. Nucený výkup akcií je podle navrhovatele v rozporu s mezinárodními

dohodami o ochraně investic, neboť v akciových společnostech jsou

rovněž zahraniční osoby. Zde navrhovatel namítá:



a) opatření k odnětí vlastnického práva musí být přezkoumatelné soudem

jak z hlediska vztahu k investici, tak z hlediska správnosti ocenění. V

rejstříkovém řízení však soud nemůže nic přezkoumávat (§ 200da o. s.

ř.) a v řízení o neplatnost valné hromady je překážkou efektivního

přezkoumání ustanovení § 131 obch. zák.;



b) nejasnost, která vede v praxi k masovému stanovení výše protiplnění

k jinému datu, než ke kterému bylo vyvlastnění oznámeno. Náhrada se má

podle těchto dohod rovnat tržní hodnotě vyvlastněné investice

bezprostředně před tím, než bylo rozhodnutí o vyvlastnění oznámeno. Ve

všech známých případech výkupu však byla hodnota akcií stanovena k tzv.

rozhodnému dni několik měsíců před tím, než bylo rozhodnutí oznámeno.

Tím dochází i k rozporu s § 61 odst. 2 obch. zák.;



c) neexistenci zúročení protiplnění, a to ode dne vyvlastnění do dne

výplaty.



9. Vady procesního charakteru spatřuje navrhovatel především v

nerespektování principu rovnosti zbraní, ochrany slabšího a přístupu k

soudu. Za konkrétní nedostatky označil:



a) neexistenci záruky toho, že opatření, vedoucí k vytěsnění, bude

skutečně přezkoumáno soudem v kontradiktorním a veřejném procesu. V

rejstříkovém řízení se nic nepřezkoumává a vyvlastňovaný akcionář není

účastníkem řízení. Navíc za pomoci § 131 obch. zák. se vždy hledá důvod

pro zastavení řízení či zamítnutí žaloby. I kdyby byla žaloba

minoritního akcionáře po právu, k restituci původního stavu nemusí

dojít, když je zde určitý fait accompli, vytvořený zápisem do

obchodního rejstříku. Soud, který bude ve věci rozhodovat, bude

vycházet z vytvořeného stavu a vzhledem k principu právní jistoty a

ochrany práv třetích osob bude mít sklon návrh na přezkoumání usnesení

valné hromady odmítnout. Proto by mělo dojít k přezkumu ještě před

přechodem vlastnického práva, jako v řadě jiných států, byť je to

vázáno na aktivitu minoritních akcionářů (Nizozemí, Velká Británie,

Švédsko), nebo to závisí na úvaze soudu (Německo, Rakousko). V České

republice je tento přezkum vyloučen podle § 131 odst. 3 obch. zák. Dále

není v rámci přezkoumávání výše protiplnění respektován princip ochrany

slabší strany. Toto řízení je proto zatíženo vadami, které porušují

princip proporcionality;



b) nerespektování principu rovnosti zbraní při přezkoumávání výše

protiplnění. Minoritní akcionář se podle § 183k obch. zák. dostane ke

slovu teprve, když má proti sobě překážky jako jsou znalecký posudek,

stanovisko České národní banky a zápis do obchodního rejstříku, aniž se

přitom mohl podílet či být účastníkem řízení;



c) značný informační deficit minoritních akcionářů, pokud jde o stav

majetku společnosti a pravděpodobné budoucí hospodářské výsledky, o

které se hodnocení obvykle opírá. To ústí v nerovnost zbraní v

přezkumném řízení, když je pravidlem, že většina posudků se opírá o

podklady představenstva společnosti;



d) jako zásadní vadu vidí zásadu, že soud je v přezkumném řízení

ovládán toliko návrhem žalobce. Ten má málo informací umožňujících mu v

krátké lhůtě vyčíslení správné výše protiplnění. Ve spojení s alokací

nákladů řízení k tíži toho, kdo ve sporu podlehne, jde o další překážku

pro uplatnění jeho práva. Např. v SRN v rámci tzv. Spruchverfahren

akcionář k takovému vyčíslování výše nároku nucen není;



e) důkazní břemeno proto nepřechází, na rozdíl od zahraničních úprav

(SRN, Rakousko), na hlavního akcionáře;



f) náklady řízení jdou k tíži minoritního akcionáře, což je další

překážka pro uplatnění práva u soudu. Úprava nákladů řízení tak má

odrazující efekt. V původním návrhu byl tento názor navrhovatelem dále

rozveden v tom směru, že proti své vůli vyvlastněný akcionář by podle

některých komentátorů obchodního zákoníku byl nucen nést náklady

přezkumného řízení a přitom platit tím vyšší soudní poplatek, čím více

jej hlavní akcionář ve spolupráci se znalcem při určení výše

protiplnění "podvede". Jestliže je dále nepřiměřenost protiplnění

vyjmuta jako žalobní důvod ze žaloby o neplatnost usnesení valné

hromady (§ 183k odst. 5 obch. zák.), musí být žaloba o neplatnost valné

hromady nahrazena řízením, které probíhá v obdobném režimu, resp. v

řízení, které postavení vyvlastňované osoby dále nezhorší. Jinak není

možné hovořit o tom, že přezkumné řízení je řízením, které ve smyslu

dostatečnosti právní ochrany nahrazuje řízení o neplatnosti usnesení

valné hromady. Zde navrhovatel poukázal na příklad německé úpravy,

podle které náklady tzv. přezkoumacího řízení (Spruchverfahren) nese

zásadně hlavní akcionář;



g) neexistenci jakékoliv účinné ochrany mimo stojících akcionářů, když

není upraven institut společného zástupce a není upravena jejich

informovanost o výsledku řízení,



h) nutnost žalovat v zahraničí, je-li hlavní akcionář zahraniční

osobou. To je další zátěž a pro většinu minoritních akcionářů

nepřekonatelná překážka.



10. Mezi zbývající vady úpravy práva výkupu navrhovatel uvedl:



a) skutečnost, že se jedná o vztah soukromoprávní, kde by měl být

respektován princip formální rovnosti. Přesto zákon dává právo hlavnímu

akcionáři jednostranně upravit vzájemné vztahy - o výši protiplnění

rozhoduje znalec najatý a placený hlavním akcionářem, minoritní

akcionáři dostanou slovo v kontradiktorním řízení poté, co vše důležité

rozhodla valná hromada a přezkoumal notář, znalec, Česká národní banka.

Dialog o správné výši plnění tak probíhá mezi hlavním akcionářem a jím

najatým znalcem a orgány veřejné moci. Teprve poté dostává slovo

minoritní akcionář;



b) ustanovení § 183i obch. zák., které neumožňuje efektivní výkon práva

na doplatek protiplnění. Stávající právní úprava nedává vytěsněným

akcionářům možnost se ani o vedení sporu dozvědět. V původním návrhu

navrhovatel v této souvislosti uvedl, že občanské soudní řízení je sice

veřejné, ale rozhodnutí soudů v obchodních věcech se běžně nezveřejňují

(výjimkou jsou rozhodnutí ve věcech nekalé soutěže). Pokud by právo

vzniklé na základě ustanovení § 183k odst. 3 obch. zák. mělo být

uplatněno, musely by se o jiné výši protiplnění ostatní oprávněné osoby

nejprve dozvědět. Protože zákon žádný mechanismus zveřejnění rozhodnutí

neposkytuje, jedná se pro většinu oprávněných osob pouze o právo

formální, které není možné efektivně vykonat;



c) nerespektování práv zástavních věřitelů, kterým obchodní zákoník

nepřiznává právo na postup podle § 183k odst. 3 obch. zák.



11. Právní úprava tak nemotivuje hlavního akcionáře k poctivému

chování, neboť za jednání v rozporu s dobrými mravy není nijak

postihován. Jediným jeho rizikem je, že bude možná muset doplatit

několika akcionářům, kteří mají dostatek prostředků na vedení sporu o

přezkoumání protiplnění před formalisticky uvažujícími soudci. Není

respektován požadavek legality ani požadavek proporcionality při

přechodu akcií, při řízení o přezkoumání legálnosti opatření vedoucích

k přechodu, ani při stanovení a přezkoumání výše protiplnění.



12. Jako nový argument doplnil konečně navrhovatel svůj návrh o

námitku, že návrh poslance D., kterým se právo výkupu dostalo do naší

právní úpravy, byl označen jako pozměňovací návrh, ač ve světle nálezu

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06, s ohledem na obsah a účel

původního návrhu zákona, jím být nemohl. Obsah a účel obou návrhů se

diametrálně liší (úprava obchodního rejstříku a práva výkupu).

Pozměňovací návrh poslance D. přitom neobsahuje žádné doplnění, změnu

ani vypuštění některého ustanovení navrženého poslancem Pospíšilem.

Úprava zcela zásadní otázky tak byla provedena cestou přílepku.



13. Ze všech uvedených důvodů proto navrhovatel požaduje zrušení úpravy

práva výkupu, když efekt zásadních vad uvedených sub 6 až 11, a dále

vady legislativního postupu, činí právní úpravu neústavní. Zde je třeba

uvést, že závěrečné podání, které mělo argumentaci navrhovatele

shrnout, neobsahuje jedinou konkrétně vyargumentovanou výtku

neústavnosti napadené právní úpravy institutu práva nuceného výkupu.

Proto bylo třeba přihlédnout i k původnímu návrhu navrhovatele pod sp.

zn. Pl. ÚS 53/05, kde bylo argumentováno tím, že tato právní úprava

odporuje čl. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").



14. V původním návrhu byla ještě nad rámec shrnutí obsažena následující

ústavněprávní argumentace. Právní úprava práva výkupu obsažená v § 183i

až § 183n obch. zák. podle navrhovatele má představovat postup uvedený

v ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny; jedná se o vyvlastnění ve formě

odnětí akcií dosavadním majitelům ve prospěch jiného subjektu. O tom,

že v podobných případech odnětí akcií za náhradu se jedná o zásah do

vlastnického práva, již judikovala řada evropských soudů. Navrhovatel v

této souvislosti konstatoval, že právní úprava práva výkupu nesplňuje

podmínky stanovené čl. 11 odst. 4, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 1

Ústavy. To odůvodnil tím, že otázka tzv. výkupu cenných papírů proti

vůli jejich vlastníků, zejména otázka náhrady za vyvlastnění, je

upravena způsobem, který vyvlastňovaným investorům prakticky znemožňuje

efektivní obranu proti zneužití práva, a tím je staví do zcela

nerovného postavení (viz níže). Tito investoři nemají dostatečnou dobu

na to, aby se mohli připravit na valnou hromadu a aby se mohli

rozhodnout o otázce, zda je výše protiplnění určena ve správné výši.

Investoři dále nejsou nijak chráněni proti zneužití práva v rámci

svolávání valné hromady, proces stanovení výše protiplnění a jeho

úhrada umožňuje libovůli ze strany hlavního akcionáře a zakládá

nerovnost účastníků právních vztahů, proces přezkoumání správnosti či

přiměřenosti protiplnění není ovládán jasnými a srozumitelnými

pravidly, rejstříkové řízení jim neposkytuje ochranu.



15. I kdyby se nejednalo o vyvlastnění, k vyvlastňovacímu aktu státu

dochází. Bez zápisu do obchodního rejstříku, tedy bez aktu státu k

přechodu vlastnictví, nemůže dojít. Podle navrhovatelem citovaných

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se však o vyvlastnění

jedná (např. James a další proti Spojenému Království z 1986), neboť je

to podřazeno pod druhé pravidlo čl. 1 věty druhé Dodatkového protokolu

k Evropské úmluvě (deprivation of property). Proto na úpravu práva

výkupu je třeba daleko více vztáhnout rozhodnutí James a další než

rozhodnutí ve věci Bramelid, neboť role státu (zápis do obchodního

rejstříku) je v tomto případě daleko významnější. Navíc označení není

tak důležité jako role státu. Je absurdní představa, že by si v případě

odnímání majetku ve prospěch státu (vyvlastnění) investor zasloužil

větší ochranu než v případě odnětí ve prospěch jiného soukromého

investora. Tento rozdíl lze přitom doložit na nové úpravě v zákoně č.

184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo

ke stavbě (zákon o vyvlastnění). I když lze připustit, že právo k

akciím nepožívá stejné ochrany jako vlastnictví k jiným věcem,

neznamená to, že by akcionáři vyvlastňovaní podle § 183i a násl. obch.

zák. neměli mít téměř žádná práva a garance.



16. Pokud jde o lhůtu ke svolání valné hromady, je v dosavadních

komentářích k této problematice značný rozpor v tom, zda je možné

zkrátit lhůtu mezi dnem oznámení a dnem konání valné hromady na dobu

kratší než 30 dnů. Podle jednoho z názorů je třeba na daný případ

aplikovat ustanovení § 181 odst. 1 a odst. 2 obch. zák. a lze tedy

zkrátit zákonnou 30denní lhůtu mezi dnem oznámení a dnem konání valné

hromady, uvedenou v § 184 odst. 4 obch. zák., na 15 dnů. Ustanovení §

181 odst. 1 obch. zák., které umožňuje svolat valnou hromadu v kratší

lhůtě, však nepokrývá případy, které jsou předvídané v § 183i a násl.

obch. zák., a to z těchto důvodů:



a) ustanovení § 183i odst. 1 obch. zák. hovoří výslovně o "valné

hromadě", zatímco § 181 obch. zák. o "mimořádné valné hromadě". Na

postup podle § 183i obch. zák. tedy nelze vztáhnout ustanovení § 181

obch. zák.;



b) dalším důvodem pro to je i povaha ustanovení § 181 obch. zák., které

je určeno ochraně menšiny, a nikoliv k tomu, aby většinovým akcionářům

usnadnilo život (zde poukázal na názor Havel B.-Doležil T.: A zase ten

squeeze-out: Úvahy nad interpretací § 183i a násl. ObchZ, Právní

rozhledy, roč. 2005, č. 17, s. 634-635). Ustanovení § 181 obch. zák. má

i urychlit postup pro případy, kdy je nutné do řízení společnosti

rychle zasáhnout nebo kdy je nutné získat rychle informace od

představenstva. To však není případ § 183i obch. zák., kdy není ani

společnost ani hlavní akcionář v žádné časové tísni a kdy je nutné

naopak poskytnout dostatek času vyvlastňovaným akcionářům;



c) dále nikde v ustanoveních, týkajících se výkupu cenných papírů, není

odkázáno na ustanovení § 181 obch. zák. Ustanovení § 183j obch. zák. je

lex specialis k § 184 odst. 4 obch. zák. Zrovna tak je i ustanovení §

181 obch. zák. lex specialis ve vztahu k ustanovení § 184 odst. 4 obch.

zák. Z uvedeného je zřejmé, že jak ustanovení § 181 obch. zák., tak

ustanovení § 183j obch. zák. jsou ustanoveními speciálními ve vztahu k

obecnému ustanovení § 184 odst. 4 obch. zák. Mezi ustanoveními § 181 a

§ 183i a násl. obch. zák. nelze dovodit přitom žádný vztah speciality;



d) minoritní akcionáři jsou při povinném výkupu akcií v pozici

vyvlastňovaných osob, kterým je odnímáno proti jejich vůli jejich

vlastnické právo k akciím. Požadavek dostatečně dlouhé doby na přípravu

na jednání valné hromady by tedy v tomto případě měl být akcentován, a

nikoliv potlačen ve prospěch vyvlastňujícího hlavního akcionáře.



Podle navrhovatele existují i názory významných odborníků, které jsou

zcela opačné. To dokazuje, že právní úprava je v tomto ohledu nejasná,

neurčitá a matoucí a nesplňuje požadavky stanovené na právní stát v

ustanovení čl. 1 Ústavy.



17. Dále navrhovatel podrobil kritice stanovení výše protiplnění. Zdání

objektivity při stanovení výše protiplnění je zákonodárcem vytvářeno

zapojením znalců do procesu určení jeho výše. Podstatou každé moderní

společnosti je zákon dobrovolného převodu vlastnictví. Nedobrovolný

přechod vlastnictví je výjimkou, pro kterou musí vždy existovat jasná a

striktní pravidla. To úprava podle § 183i a následujících obch. zák.

nesplňuje. Smluvní ujednání o ceně je nahrazeno jednostranným

stanovením "kupní ceny" (zde protiplnění) hlavním akcionářem. Má-li být

souhlas jedné ze stran nedobrovolný, resp. nechtěné transakce s výší

ceny za převod nahrazen rozhodnutím druhé strany transakce, pak

doložení správnosti a objektivnosti znaleckým posudkem musí splňovat

přísná kritéria objektivnosti jak z hlediska výběru znalce, provádění

znaleckého posudku, tak i z hlediska možnosti jeho přezkoumání. V

případech vytěsnění (squeeze-out) však znalce pro tento účel určuje

hlavní akcionář sám, přičemž také stanoví znalci výši jeho odměny (§

183j odst. 6 obch. zák.). To samozřejmě musí mít a má vliv na otázku

závislosti či nezávislosti znalce. Není dále zaručeno, že hlavní

akcionář musí respektovat případný nesouhlasný názor znalce. Znalecké

"doložení" ceny má z tohoto důvodu jen čistě formální charakter bez

praktického významu pro ochranu vyvlastňovaných investorů a

nepředstavuje žádnou ochranu práv vyvlastňovaných osob. Případná

námitka, že znalec má odpovědnost za vadný posudek a že odpovídá za

způsobenou škodu, zde s ohledem na hodnoty, které jsou ve hře,

neobstojí.



18. Zaplacení protiplnění za výkup není dostatečně zajištěno. Původní

ustanovení v tomto směru (§ 183m odst. 5 obch. zák.) bylo zrušeno

zákonem o finančních konglomerátech. Tento zákon zavedl povinnost

složení částky protiplnění na účet u banky nebo u obchodníka s cennými

papíry. Ani tento nový prvek dostatečně nezajišťuje výplatu protiplnění

stanoveného hlavním akcionářem. Pod pojmem banka je možné rozumět

jakoukoliv banku, tedy i banku operující v jurisdikci nedostupné pro

české akcionáře. Vedle toho novela, provedená zákonem o finančních

konglomerátech, přenáší povinnost poskytnout protiplnění z osoby

hlavního akcionáře (viz platné znění § 183m odst. 3 a odst. 4 obch.

zák. provedené zákonem o finančních konglomerátech) na obchodníka s

cennými papíry nebo na banku. Vzniká tak další právní nejistota v tom,

kdo je vlastně nositelem povinnosti "poskytnout protiplnění". Logicky

by jím měl být hlavní akcionář. Podle platného znění § 183m odst. 3 a

odst. 4 obch. zák. "poskytne protiplnění obchodník s cennými papíry

nebo banka", tedy jakoby tuto povinnost měly právě posledně zmíněné

subjekty. Je zjevně nespravedlivé vůči oprávněným osobám, kterým je

odnímáno základní (vlastnické) právo, že jsou zákonodárcem vystaveni

tak vysokému stupni nejistoty ohledně shora uvedených záležitostí. Není

rozumné, aby tak značné rozpory zákona a jeho nejasnost za situace, kdy

je odnímáno základní právo na pokojné užívání majetku statisícům

občanů, řešila až judikatura.



19. K vadám přezkumného řízení podle § 183k obch. zák. navrhovatel řadí

zejména nejasné vymezení okruhu účastníků (sub a), druhu řízení (sub

b), žalobního návrhu (sub c) a zániku práva dovolávat se nepřiměřenosti

plnění.



a) Z textu obchodního zákoníku není zřejmý okruh účastníků řízení o

přezkoumání. Z logiky věci vyplývá, že účastníkem řízení by měl být

navrhovatel (některý z minoritních akcionářů) a hlavní akcionář. To

však není nikde vyjádřeno výslovně a naopak ustanovení § 183k odst. 3

obch. zák. stanoví, že "soudní rozhodnutí je pro hlavního akcionáře a

pro společnost závazné co do základu -" Podle tohoto ustanovení je tedy

adresátem rozhodnutí soudu i společnost. Pokud by měl být účastníkem

řízení jen hlavní akcionář, neměla by tato věta smysl. Není vůbec

zřejmé, jakou roli v tomto řízení má společnost hrát. K tomu přistupuje

nová formulace § 183m odst. 3 a odst. 4 obch. zák. (provedená zákonem o

finančních konglomerátech), podle níž nositelem povinnosti poskytnout

protiplnění je obchodník s cennými papíry nebo banka;



b) ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. ve svém textu otázku druhu

řízení neřeší. Ze slov "mohou - požádat soud o přezkoumání přiměřenosti

protiplnění" nelze dovodit, zda jde o řízení sporné či nesporné. Pokud

by byla použita analogie s ustanovením § 220p odst. 4 obch. zák., kde

je rovněž upraveno "právo žádat o přezkoumání přiměřenosti protiplnění"

v souvislosti s převodem jmění, je nutno poznamenat, že ani toto

ustanovení není jasné. Vrchní soud v Olomouci ve svém rozhodnutí č. j.

8 Cmo 171/2005-731 uvedl, že řízení o přezkoumání přiměřeného

vypořádání je řízením nesporným. Naopak Vrchní soud v Praze je názoru,

že se jedná o řízení sporné. Navrhovatel je toho názoru, že tak

závažnou otázku, jako je určení druhu řízení v otázkách, kdy je občanům

odnímáno proti jejich vůli základní (vlastnické) právo, není možné

ponechávat na vývoji judikatury, ale že je nutné ji upravit přesně ve

smyslu požadavků kladených na právní stát (čl. 1 Ústavy);



c) z textu ustanovení § 183k odst. 1 obch. zák. není zřejmé, zda výrok

má znít na plnění, na určení nebo jinak. Ustanovení § 183k odst. 3

obch. zák. hovoří záhadně o "přiznání práva na jinou výši protiplnění",

ustanovení odstavce 4 pak hovoří o "určení nepřiměřenosti". Zákon zde

tedy nedává jasnou odpověď na otázku po druhu žalobního návrhu. Problém

nelze odstranit, ani pokud by se použila analogie s § 220p obch. zák.

Ani z textu § 220p odst. 4 obch. zák., tj. ze slov "právo žádat o

přezkoumání výše vypořádání v penězích", rovněž není zřejmé, o jaký typ

návrhu jde (na plnění, na určení nebo jiný). Rovněž v praxi lze najít

různé výklady, což navrhovatel dokládá na příkladu názoru v literatuře,

kdy Dědič J. a další uvádí v Obchodním zákoníku, Komentář, Polygon

2002, II. díl, s. 2865, že jde o žalobu na plnění, kdežto § 17 odst. 1

zákona č. 627/2004 Sb. uvádí žalobu na určení. Z uvedeného vyplývá, že

v případě § 183i obch. zák. se jedná o neurčitou právní úpravu, která

nesplňuje kritéria přesnosti, určitosti a předvídatelnosti definované

Ústavním soudem ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03. Totéž tedy platí i o

ustanovení § 183k obch. zák.;



d) ustanovení § 183k odst. 2 obch. zák. zakládá prekluzi práva

dovolávat se nepřiměřenosti protiplnění. Ustanovení § 183k odst. 3

poslední věty na druhé straně obch. zák. stanoví počátek běhu promlčecí

doby vůči všem oprávněným osobám, bez ohledu na to, zda byly účastníky

řízení. Pojem "všechny oprávněné osoby" není definován a je nutné je

vykládat zřejmě jako množinu vlastníků účastnických cenných papírů.

Pokud by tím byly myšleny jen osoby, které podaly následné nebo

souběžné návrhy na přezkoumání, pak by slova "bez ohledu na to, zda

byly účastníky řízení" postrádala smysl. Výsledným efektem obou

citovaných ustanovení je tedy a) buď absurdní stav, že právo nejprve

zanikne (protože oprávněná osoba nepodá návrh na přezkoumání a v

důsledku toho neběží žádné řízení, jehož by byla účastníkem) a poté, co

zanikne, se začne patrně promlčovat od okamžiku právní moci rozhodnutí

vydaného na návrh jiné oprávněné osoby, b) nebo se jedná o dvě různá

práva, a to právo na přezkoumání (které zanikne, pokud žádná z

oprávněných osob nepodá návrh na přezkoumání) a právo na doplatek

(které se promlčuje patrně v obecné promlčecí lhůtě). Na absurdnost

uvedeného stavu poukazují i autoři Komentáře k obchodnímu zákoníku

Štenglová I. a spol. (dodatek k 10. vydání Komentáře C. H. Beck, s.

88).



20. Podle ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o

mezích základních práv a svobod musí být šetřeno podstaty a smyslu

těchto práv. To mimo jiné znamená, že právní úprava, spojená s omezením

základního práva (zde práva na pokojné užívání majetku), musí splňovat

vysoké nároky na jasnost, srozumitelnost a předvídatelnost (viz

rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 44/03, podle něhož

ustanovení právního předpisu demokratického právního státu musí rovněž

splňovat podmínky dostatečné přesnosti, určitosti a předvídatelnosti).

Toto pravidlo musí platit dvojnásob, jestliže se jedná o zásah,

spočívající v úplném odnětí vlastnického práva. Vedle toho je nezbytné,

aby na osoby, jejichž základní právo je dotčeno, nebyla kladena

nepřiměřeně vysoká břemena v rámci řízení, které má vést k přezkoumání

náhrady za vyvlastnění. V této souvislosti navrhovatel uvedl argumenty,

které podle jeho názoru tyto nedostatky vyjadřují. Proto je nesprávné

ponechávat odstraňování nepřesností a nejasností zákona na judikatuře

soudů, jsou-li nahromaděny u jediného institutu v tak velké míře, ve

věcech, kde jsou dotčena základní práva občanů, a to vzhledem k

ústavnímu principu stanovenému v ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.

Právní úprava vytěsnění minoritních akcionářů nesplňuje požadavek

proporcionality mezi prostředkem použitým k omezení (odnětí)

vlastnického práva a sledovaným cílem. Není též vůbec šetřeno podstaty

a smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Některé jednotlivé

rozpory či nejasnosti ve stávající právní úpravě by patrně bylo možné

odstranit ústavně konformním výkladem (možná např. druh řízení či druh

návrhu). Celou řadu nejasností však ani ústavně konformním výkladem

odstranit nelze. I kdyby to možné bylo, je nespravedlivé, aby tíhu

odstraňování tak závažných nejasností zákona a v takovém rozsahu, v

jakém se vyskytují v ustanoveních § 183i až 183n obch. zák., nesl ten,

jehož práv by naopak mělo být zákonodárcem ve smyslu čl. 4 odst. 4

Listiny šetřeno. Navrhovatel je přesvědčen, že je nepřípustné a je v

rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny, aby veškerá rizika,

související s právní úpravou práva výkupu účastnických cenných papírů,

nesl ten, jehož práv mělo být při přijímání ustanovení o mezích

základních práv šetřeno, tj. minoritní investor.



21. Konečně je třeba uvést námitky navrhovatele ohledně role České

národní banky (původně Komise pro cenné papíry - navrhovatel toto

označení nezměnil). Podle jeho názoru novela úpravy práva výkupu

zákonem o finančních konglomerátech zejména neodstraňuje námitku, že

nedochází k objektivnímu stanovení výše protiplnění (které by bylo s to

objektivně nahradit proces vyjednávání kupní ceny), a to z těchto

důvodů:



a) Komise pro cenné papíry sama veřejně prohlásila, že není schopná

posuzovat přiměřenost vypořádání, a to zejména u společností s

nekotovanými akciemi (viz tisková prohlášení KCP);



b) pro postup Komise pro cenné papíry platí podle novely provedené

zákonem č. 377/2005 Sb. přiměřeně fikce uvedená v ustanovení § 183e

obch. zák. Podle tohoto ustanovení platí: Jestliže Komise pro cenné

papíry neodešle navrhovateli ve lhůtě uvedené v odstavci 8 (tj. ve

lhůtě 8 dnů - prodloužená na 15 pracovních dní) své stanovisko k obsahu

nabídky převzetí, popřípadě v této lhůtě neudělí požadovaný souhlas s

nabytím účastnických cenných papírů cílové společnosti anebo nabídku

převzetí nezakáže, platí, že s nabídkou převzetí souhlasí. Nejde tedy o

opatření, které by problém objektivního stanovení výše protiplnění

řešilo efektivně, protože k přezkoumání Komisí pro cenné papíry v řadě

případů (zejména u společností s nekotovanými akciemi) nemusí vůbec

dojít;



c) Komentář k Obchodnímu zákoníku - dodatek k 10. vydání, C. H. Beck

Praha, 2005, s. 83 uvádí, že u nekotovaných akcií není vůbec nutné mít

předběžný souhlas Komise pro cenné papíry. Tedy u těchto cenných papírů

by tedy nedocházelo vůbec k objektivnímu posuzování výše protiplnění. I

kdyby však Komise pro cenné papíry měla pravomoc dozorovat výši

protiplnění u nekotovaných cenných papírů, není vybavena vůbec žádnými

pravomocemi požadovat od společností s nekotovanými akciemi jakékoliv

informace, na jejichž základě by mohla přezkoumání vykonávat.



22. Pokud jde o námitky navrhovatele vůči úpravě rejstříkového řízení,

jejich vypořádání vyloučil Ústavní soud k řízení vedeného pod sp. zn.

Pl. ÚS 43/05, na jehož závěr je zde třeba odkázat.



II.



Vyjádření účastníků řízení



23. S ohledem na průběh řízení v projednávané věci si Ústavní soud

vyžádal vyjádření účastníků řízení k návrhu na zrušení § 183i až § 183n

obch. zák. dvakrát. Poprvé se tak stalo v rámci řízení vedeném pod sp.

zn. Pl. ÚS 43/05, poté, vzhledem k postupnému doplňování argumentace

navrhovatelem, bylo od účastníků vyžádáno další vyjádření.



24. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve

vyjádření ze dne 16. listopadu 2005 popsal proceduru přijetí zákona č.

216/2005 Sb. a uvedl, že zákonodárný sbor jednal při projednávání

napadeného zákona ve shodě s právní procedurou a svým hlasováním

vyjádřil přesvědčení, že přijatý zákon není v rozporu s ústavním

pořádkem České republiky. Současně přiložil text pozměňovacího návrhu

poslance Doležala, pozměňovací návrhy - tisk 566/4, schválený text

zákona - tisk 566/5, stenografický záznam ze třetího čtení ze dne 9.

února 2004 a usnesení Poslanecké sněmovny č. 1457 a č. 1626.



25. Předseda Senátu Parlamentu České republiky ve vyjádření ze dne 16.

listopadu 2005 popsal proceduru projednání návrhu zákona Senátem

Parlamentu České republiky. Pokud jde o napadené ustanovení § 183i až §

183n obch. zák., poukázal na to, že řada vytýkaných nedostatků byla již

odstraněna v deváté části zákona č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu

nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi

elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve

finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o

finančních konglomerátech). Zde poukázal na roli Komise pro cenné

papíry (nyní České národní banky), která by měla jménem státu

garantovat menšinovým akcionářům spravedlivou náhradu za jejich akcie.

Stejně tak protiplnění je nyní zajišťováno předáním peněžních

prostředků k výplatě obchodníkovi s cennými papíry nebo bance. K

nerespektování principu proporcionality uvedl, že obchodník s cennými

papíry nebo banka jsou povinni poskytnout oprávněným osobám protiplnění

bez zbytečného odkladu po provedení zápisu vlastnického práva na

majetkovém účtu v příslušné evidenci cenných papírů. Současně poukázal

na řadu nejasností této úpravy - obchodní rejstřík není garantem

zákonnosti postupu při vytěsnění, nejasný okruh účastníků přezkumného

řízení, nevyjasněný druh řízení (sporné - nesporné), druh žalobního

petitu, nespravedlivá alokace nákladů na přezkumné řízení. Těmito

otázkami se Senát Parlamentu České republiky při projednávání novel

obchodního zákoníku detailně nezabýval, neboť vycházel z toho, že

úpravou dochází k zásahu do vlastnických práv menšinových akcionářů, a

tím k porušení práv zaručených Listinou. Dále zdůraznil, že Třináctá

směrnice sice právo výkupu umožňuje, ale požaduje v čl. 16 právo tzv.

sell-out, což je zrcadlový institut vůči právu výkupu. Dále se vyjádřil

k napadenému ustanovení § 200da odst. 3 o. s. ř.



26. Ve stanovisku Komise pro cenné papíry bylo poukázáno na zahraniční

úpravy a dále na Třináctou směrnici, která umožňuje rozhodnout o

vytěsnění jen v případě, že takovému rozhodnutí hlavního akcionáře

předchází nabídka převzetí a členským státům ukládá zajistit vlastníkům

zbývajících cenných papírů spravedlivou cenu. Právní charakter usnesení

valné hromady je sporný, Komise pro cenné papíry se přiklání k názoru,

že o vyvlastnění nejde, jde však o citelný zásah do práv minoritních

akcionářů, což ale ještě nemusí být neústavní, děje-li se tak s

odvoláním na veřejné hodnoty, při vyloučení libovůle zákonodárce při

konstruování takové právní úpravy a byl-li respektován princip

proporcionality (s odkazem na nález č. 181/2005 Sb.). Komise se

ztotožnila s navrhovatelem ohledně jeho argumentace o požadavku

přiměřené spravedlivé náhrady (plná náhrada). To se musí projevit i při

postupu znalce, který má nejdříve provést strategickou analýzu

společnosti, analýzu tržeb, silných a slabých stránek (SWOT analýza) a

finanční analýzu. Teprve poté znalec může zvolit nejvhodnější metodu

oceňování, což je obvykle metoda diskontovaných peněžních toků (DCF -

discounted cash flow) a určí současnou hodnotu společnosti. Komise se

domnívá, že vzhledem k jedinečnosti každé oceňované společnosti nemohou

mít pravidla pro tvorbu znaleckých posudků podobu závazného právního

předpisu. Pravidla § 183i odst. 5 obch. zák. považuje v této

souvislosti Komise pro cenné papíry za souladná s požadavkem na plnou

náhradu. Stejně tak se neztotožnila s navrhovatelem ohledně závislosti

znalce na hlavním akcionáři. Poukázala přitom na jí zpracovanou

metodiku stanovení přiměřené ceny při nabídkách převzetí. Tato metodika

je použitelná i pro účely vytěsnění. Problém komise vidí v krátké lhůtě

podle § 183i odst. 5 obch. zák., kdy může zkoumat pouze vhodnost a

odůvodněnost použitých znaleckých metod, správnost výpočtů a možná

zkreslení a manipulace. V České republice se s ohledem na málo likvidní

trh může cena na regulovaném trhu podstatně odchylovat od přiměřené

hodnoty; u nekotovaných společností není možné kritérium tržní ceny

aplikovat vůbec. Problémem je též otázka úroku a absence určení

okamžiku, ke kterému má být cena protiplnění stanovena. Co se týče

procesní úpravy práva výkupu, patří k podmínkám, podle kterých lze, dle

názoru Komise pro cenné papíry, posoudit ústavní konformitu vytěsnění,

možnost obrátit se na soud, jasné vymezení pravidel řízení, vyřešení

informačního deficitu na straně minoritních akcionářů, zajištění

postavení minoritních akcionářů, kteří se neobrátili na soud a úprava

nákladů řízení tak, aby to nebylo překážkou pro podání žaloby.



III.



Nové skutečnosti a dodatečná vyjádření účastníků řízení



27. Poté, co došlo k vyčlenění problematiky práva výkupu do řízení

vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bylo původní podání doplněno v řadě

bodů a dále rozšířeno. Soudce zpravodaj proto požádal o doplnění

původního vyjádření, aby účastníci řízení měli možnost zaujmout

stanovisko ke kompletní argumentaci navrhovatele. Současně bylo

vyžádáno stanovisko České národní banky, která v mezidobí převzala

úkoly, které dosud plnila Komise pro cenné papíry, na základě zákona o

finančních konglomerátech.



28. Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Ing.

Miroslav Vlček především uvedl, že k legislativní proceduře se účastník

již vyjádřil (viz sub 24). Ustanovení, upravující právo výkupu

účastnických cenných papírů, byla do zákona č. 513/1991 Sb. zařazena

novelou provedenou zákonem č. 216/2005 Sb., a to na základě

poslaneckého návrhu ve druhém čtení. Další novela uvedených ustanovení

byla obsažena v zákoně č. 377/2005 Sb., o finančních konglomerátech.

Pozměňovací návrhy byly uplatněny ve druhém čtení a podle odůvodnění

byly předloženy za účelem zohlednění ustanovení Směrnice Evropského

parlamentu a Rady 2004/25/ES z 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí. K

navrhovatelem zpochybněnému způsobu předložení uvedených pozměňovacích

návrhů se nevyjádřil. Co se týče namítaných vad právní úpravy nuceného

výkupu, tj. lhůty ke svolání valné hromady, zpochybnění garance

zákonnosti provedené transakce institucí zápisu usnesení valné hromady

do obchodního rejstříku ve vazbě na § 220da o. s. ř. (správně má být §

200da o. s. ř.), nemožnosti stanovení výše protiplnění objektivním

způsobem, nejasností nositele povinnosti uhradit protiplnění

minoritnímu akcionáři, vad ustanovení o přezkumném řízení, prekluze

práva dovolávat se nepřiměřenosti protiplnění či nespravedlivé alokace

nákladů přezkumného řízení, obecně konstatoval, že uvedené právní

úpravy byly schvalovány v Poslanecké sněmovně Parlamentu České

republiky s úmyslem zjednodušit akcionářskou strukturu obchodní

společnosti a umožnit efektivnější rozhodování ve společenských

záležitostech. Navrhované změny měly současně reagovat na řadu

praktických případů, kdy minoritní akcionáři účelově zneužívali, a to

až šikanózním způsobem, výkon svých práv na úkor zájmů obchodní

společnosti jako celku a jejího rozvoje. To vše přesto, že vlastnictví

majoritního podílu s sebou nese nejen větší odpovědnost za správu a

řízení, ale i větší ekonomické riziko, které hlavní akcionář ve

srovnání s minoritou podstupuje. Uvedl, že k tomuto názoru se přiklání

ve svých výkladech i řada předních českých odborníků v této oblasti.

Minoritní akcionáři jsou skupinou společníků, jejichž vliv na chod

společnosti s hlavním akcionářem, splňujícím podmínky pro uplatnění

práva výkupu cenných papírů, je zanedbatelný. Navrhovatel novely proto

považoval squeeze-out za standardní institut vyvážení práv a

odpovědnosti většinového akcionáře oproti minoritním akcionářům při

správě a řízení společnosti a vedle toho argumentoval potřebou reagovat

včas na ustanovení evropských směrnic, a to již platné Směrnice

Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES z 21. dubna 2004 o nabídkách

převzetí. Tato směrnice Rady stanoví povinnost pro členské státy

zajistit, aby předkladatel nabídky (tzv. squeeze-out) držel (nebo bude

držet) nejméně 90 % základního kapitálu spojeného s hlasovacími právy a

90 % hlasovacích práv cílové společnosti. Vzhledem k úpravě počtu hlasů

(dle hlasovacích práv), obsažené v § 180 odst. 2 obch. zák., by měl

počet hlasů odpovídat podílu na základním kapitálu společnosti.

Podmínky pro předkladatele nabídky jsou tedy de facto splněny

kumulativně - ač to tak na první pohled dle formálního znění § 183i

odst. 1 obch. zák. nevyznívá. Znovu konstatoval, že zákonodárný sbor

při projednávání této úpravy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je

v souladu s ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami, kterými je

Česká republika vázána.



29. Předseda Senátu Parlamentu České republiky MUDr. Přemysl Sobotka se

v doplňujícím stanovisku z 18. září 2007 vyjádřil k novým skutečnostem,

které postupně doplňovaný návrh obsahuje. Konstatoval, že pokud jde o

námitku tzv. přílepku, v odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.

ÚS 77/06 se uvádí, že "přílepek" je charakterizován jako postup, "kdy

se technikou pozměňovacího návrhu zákona připojí úprava zcela jiného

zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího". V napadeném zákoně

jde spíše o tzv. "legislativního jezdce", neboť doplněk poslance

Doležala neimplementuje do zákonné předlohy nový zákon, ale pouze

vybočuje z úzkého prostoru vymezeného pro pozměňovací návrhy

legislativní předlohou. Zdůraznil zásadní význam posouzení této otázky

pro budoucí tvorbu práva. K dalším námitkám uvedl, že vzhledem k tomu,

že akciová společnost je kapitálovou společností, kde práva a

povinnosti společníků jsou inkorporována na jednotlivé akcie, je

přirozené, že vlastník, držící většinu akcií, má i větší práva, pokud

tato jeho práva nejsou zákonem omezena. Omezení, obsažená v obchodním

zákoníku, však navrhovatelé považují za nedostatečná. Jimi namítané

nerespektování "principu rovnosti zbraní" lze považovat za sporné,

neboť jeho plné respektování by bylo proti duchu kapitálových

společností a vedlo by ke zbytečnému rovnostářství v obchodních

společnostech. Pokud jde o námitku, že v řízení před rejstříkovým

soudem se nic nepřezkoumává, konstatoval, že na tomto principu jsou od

novely obchodního zákoníku zákonem č. 216/2005 Sb. postaveny veškeré

zápisy do obchodního rejstříku. Neplatnost usnesení valné hromady

vyslovuje nezávislý soud, který ustanovení § 131 obch. zák. aplikuje.

Zákon jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy soud neplatnost

nevysloví. Proto se s námitkami navrhovatelů neztotožnil. Připomenul

též rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z května 2007, který dospěl k

závěru, že vytlačování minoritních akcionářů není porušením práva

vlastnit majetek, pokud jsou rozumně vyvažovány zájmy minoritních a

většinových akcionářů, zejména pokud se vytěsňovaným akcionářům dostane

přiměřené náhrady za jejich akcie a je jim poskytnuta účinná právní

ochrana.



30. Za Českou národní banku se vyjádřil guvernér doc. Ing. Zdeněk Tůma,

CSc. Především zdůraznil, že úpravu vytěsnění v obchodním zákoníku

nelze považovat za implementační. Podle názoru České národní banky

samotné dílčí rozpory současné české právní úpravy s evropským právem

neodůvodňují závěr o protiústavnosti celé právní úpravy vytěsnění,

nebude-li zjištěn její rozpor s ústavním pořádkem z jiného důvodu, i

kdyby byla na základě rozhodnutí Evropského soudního dvora v předběžné

otázce podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále

jen "SES") některá z platných ustanovení, upravujících právo výkupu,

pro rozpor s evropským právem zrušena. Platnou právní úpravu nelze

považovat za předběžnou transpozici Třinácté směrnice, která by nadto

byla rozporná s komunitárním právem, a to z níže uvedených důvodů:



a) právní úpravou výkupu účastnických cenných papírů, přijatou na

základě poslaneckého návrhu, nebylo zamýšleno implementovat Třináctou

směrnici, a proto nelze hovořit ani o implementační úpravě vytěsnění v

obchodním zákoníku;



b) stávající právní úprava vytěsnění se pohybuje v mezích SES (čl. 10

odst. 2, čl. 249), jak je vykládána Evropským soudním dvorem (rozsudek

ve věci Wallonie vs. Région wallone, C - 129/96 Inter-Environnement

Wallonie ASBL vs. Région wallone, [1997] Sb. Rozh. I - 7411.1);



c) právo nuceného výkupu účastnických cenných papírů je v obchodním

zákoníku konstruováno na rozdíl od Třinácté směrnice jako obecné a

dopadá tedy na širší okruh případů než stanoví její čl. 1. Směrnice se

vztahuje pouze na vytěsnění po nabídce převzetí kotovaných účastnických

cenných papírů a ustanovením čl. 1, podle názoru České národní banky,

pouze dává najevo, že ostatní vnitrostátní pravidla k právu výkupu

účastnických cenných papírů nejsou Třináctou směrnicí dotčena. Zde

poukázal na recitál 24 preambule Třinácté směrnice, ze kterého současně

nelze vyvodit, že by se výjimka týkala pouze států, které již v době

přijetí Třinácté směrnice právo výkupu účastnických cenných papírů

umožňovaly. Komunitární rozměr proto mají předložené námitky jen ve

vztahu k vytěsnění, které následuje po úspěšné nabídce převzetí u

kotovaných společností, což má zásadní význam pro posuzování

skutečnosti, zda je platná česká právní úprava způsobilá vážně ohrozit

cíle stanovené Třináctou směrnicí.



K podmínkám, které musí být splněny pro uplatnění práva nuceného výkupu

(tvrzený rozpor s čl. 15 Třinácté směrnice) guvernér České národní

banky uvedl, že v praxi se takový případ dosud nevyskytl. Rozpor české

právní úpravy se Třináctou směrnicí je nicméně třeba připustit, avšak s

výhradou toho, co bylo uvedeno výše sub a) až c).



K námitce, že právo výkupu účastnických cenných papírů není spojeno s

právem odkoupení, na žádost menšinového akcionáře, uvedl, že obchodní

zákoník upravuje v § 183h nabídku na odkoupení, i když je nelze sice

směšovat s institutem nazývaným anglickým termínem "sell-out". Poukázal

též na přípravu nové úpravy tzv. dodatečné nabídky převzetí.



K námitce, že zásady stanovení ceny v situacích, kdy je po nabídce

převzetí dosažena prahová hodnota pro uplatnění práva výkupu

účastnických cenných papírů, nejsou v souladu se Třináctou směrnicí,

guvernér České národní banky uvedl, že platná právní úprava není

jednoznačně v přímém rozporu s Třináctou směrnicí. Poukázal na

ustanovení § 183i odst. 5 obch. zák. a zdůraznil, že Česká národní

banka vždy posuzuje, zda je výše protiplnění přiměřená hodnotě

účastnických cenných papírů a v pochybnostech přihlédne k zájmu

vlastníků účastnických cenných papírů. Obchodní zákoník tedy umožňuje

výklad, kterým nebudou zmařeny nebo ohroženy cíle sledované Třináctou

směrnicí. Kromě toho již nyní má Česká národní banka povinnost

přihlédnout k ceně v nabídce převzetí, která vytěsnění předcházela, což

pro ni vyplývá z povinnosti eurokonformního výkladu vnitrostátního

práva. Kromě toho poukázal na připravovanou novelizaci § 183n odst. 1

obch. zák., kde má být tato otázka řešena výslovně na základě čl. 15

odst. 5 druhého pododstavce Třinácté směrnice.



31. Dále Ústavní soud obdržel nevyžádané vyjádření Ochranného sdružení

malých akcionářů - OSMA (Amicus Curie Brief), které v podstatě obsahuje

totožnou argumentaci, jakou uvádí navrhovatel, a dokládá ji praktickými

příklady. Na žádost bylo toto podání založeno do spisu.



IV.



Formální předpoklady projednání návrhu a ústavnost legislativní

procedury



32. Na tomto základě bylo možno přistoupit k posouzení toho, zda jsou

splněny podmínky řízení před Ústavním soudem. Návrh byl podán skupinou

sedmnácti senátorů, což je minimální počet požadovaný pro podání

takového návrhu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (již nález sp.

zn. Pl. ÚS 1/92, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, nález

č. 14) v této otázce stačí, aby tato podmínka byla splněna v okamžiku

podání návrhu. Uplynutí funkčního období senátora (v daném případě

musela být podmínka splněna u všech členů navrhující skupiny) nebo jiný

způsob zániku funkce (zde podle čl. 25 Ústavy) již nemají vliv na

hodnocení okolnosti, zda jde o oprávněného navrhovatele podle § 64

odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.



33. S ohledem na formulaci návrhu se Ústavní soud nejdříve zabýval

vyjasněním otázky, co je podle návrhu předmětem římzení. Navrhovatel

podal návrh na zrušení "části zákona, a to § 183i až § 183n zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku." Takováto ustanovení z hlediska

legislativní techniky vůbec obchodní zákoník neobsahuje. Nicméně z

jednotlivých podání bylo možno dovodit, že návrhem se rozumějí uvedená

ustanovení obchodního zákoníku, tj. zákona č. 513/1991 Sb., ve znění

zákona č. 216/2005 Sb., zákona č. 377/2005 Sb., a konečně (s ohledem na

v pořadí poslední sumarizující podání, byť ne výslovně) i ve znění

zákona č. 57/2006 Sb. Text návrhem napadených ustanovení obchodního

zákoníku je následující:



"Právo výkupu účastnických cenných papírů



§ 183i



(1) Osoba, která vlastní ve společnosti účastnické cenné papíry,



a) jejichž souhrnná jmenovitá hodnota činí alespoň 90 % jejího

základního kapitálu, nebo



b) které nahrazují účastnické cenné papíry, jejichž souhrnná jmenovitá

hodnota činí alespoň 90 % základního kapitálu společnosti, anebo



c) s nimiž je spojen alespoň 90 % podíl na hlasovacích právech ve

společnosti (dále jen "hlavní akcionář"),



je oprávněna požadovat, aby představenstvo svolalo valnou hromadu,

která rozhodne o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů

společnosti na její osobu.



(2) K přijetí usnesení valné hromady je potřebný souhlas alespoň devíti

desetin hlasů všech vlastníků účastnických cenných papírů, přičemž

vlastníci prioritních akcií a hlavní akcionář mají právo hlasovat. O

rozhodnutí valné hromady se pořizuje notářský zápis, jehož přílohou je

znalecký posudek o výši protiplnění v penězích.



(3) Usnesení valné hromady obsahuje také určení hlavního akcionáře,

údaje osvědčující, že tento akcionář je hlavním akcionářem, a výši

protiplnění určenou podle § 183j odst. 6 a lhůtu pro poskytnutí

protiplnění.



(4) Pro účely stanovení podílu podle odstavce 1 se vlastní účastnické

cenné papíry v majetku společnosti rozdělí mezi vlastníky účastnických

cenných papírů v poměru jmenovitých hodnot jejich účastnických cenných

papírů.



(5) K přijetí usnesení valné hromady o přechodu všech ostatních

účastnických cenných papírů společnosti na osobu hlavního akcionáře se

vyžaduje předchozí souhlas České národní banky, který nesmí být starší

než 3 měsíce, jinak je usnesení valné hromady neplatné. Ustanovení §

183e se použije přiměřeně; lhůta uvedená v § 183e odst. 8 se prodlužuje

na patnáct pracovních dní. Účastníkem řízení je hlavní akcionář. Česká

národní banka vždy posuzuje, zda je výše protiplnění přiměřená hodnotě

účastnických cenných papírů, přičemž při posuzování přiměřenosti výše

protiplnění přihlédne zejména ke skutečnosti, že vlastník účastnických

cenných papírů je zbaven možnosti volby, zda a kdy účastnické cenné

papíry převede na hlavního akcionáře; v pochybnostech Česká národní

banka přihlédne k zájmu vlastníků účastnických cenných papírů.



(6) Hlavní akcionář je povinen předat obchodníkovi s cennými papíry

nebo bance před konáním valné hromady peněžní prostředky ve výši

potřebné k výplatě protiplnění a valné hromadě doložit tuto skutečnost.

Výplatu protiplnění provádí banka nebo obchodník s cennými papíry.



§ 183j



(1) Představenstvo svolá valnou hromadu do 15 dnů ode dne doručení

žádosti podle § 183i odst. 1 společnosti.



(2) Pozvánka na valnou hromadu nebo oznámení o jejím konání musí

obsahovat také rozhodné informace o určení výše protiplnění, případně

závěry znaleckého posudku, je-li vyžadován, výzvu zástavním věřitelům,

kteří jsou společnosti známi nebo by s ohledem na péči řádného

hospodáře známi být měli, aby společnosti sdělili existenci zástavního

práva k účastnickým cenným papírům vydaným společností, a vyjádření

představenstva k tomu, zda považuje výši protiplnění určenou podle

odstavce 6 za spravedlivou.



(3) Určení hlavního akcionáře, zdůvodnění výše protiplnění, znalecký

posudek podle odstavce 6, rozhodnutí České národní banky podle § 183i

odst. 5, zpřístupní společnost ve svém sídle k nahlédnutí každému

vlastníkovi účastnického cenného papíru; § 184 odst. 8 věta druhá a

třetí se použije obdobně. Společnost s kotovanými akciemi současně

uveřejní informace o postupu podle § 183i odst. 1 a závěry znaleckého

posudku, je-li vyžadován, způsobem umožňujícím dálkový přístup.



(4) Návrh usnesení valné hromady se nesmí v určení výše protiplnění

odchylovat od zdůvodnění výše protiplnění nebo od znaleckého posudku

podle odstavce 6.



(5) Vlastníci zastavených účastnických cenných papírů společnosti bez

zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli o svolání valné hromady, sdělí

společnosti skutečnost zastavení a osobu zástavního věřitele;

upozornění na tuto povinnost se uvede v pozvánce na valnou hromadu nebo

v oznámení o jejím konání.



(6) Společně se žádostí podle § 183i odst. 1 doručí hlavní akcionář

společnosti zdůvodnění určení výše protiplnění, znalecký posudek a

rozhodnutí České národní banky podle § 183i odst. 5; hlavní akcionář

nese náklady na pořízení a doručení těchto listin.



§ 183k



(1) Vlastníci účastnických cenných papírů mohou od okamžiku obdržení

pozvánky na valnou hromadu, případně od okamžiku oznámení jejího konání

požádat soud o přezkoumání přiměřenosti protiplnění; není-li toto právo

využito do měsíce ode dne zveřejnění zápisu usnesení valné hromady

podle § 183l do obchodního rejstříku, zaniká.



(2) V případě, že vlastník účastnického cenného papíru nevyužije právo

podle odstavce 1, nemůže se nepřiměřenosti protiplnění již dovolávat.



(3) Soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši

protiplnění, je pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do

základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických

cenných papírů. Promlčecí doba začíná běžet ode dne právní moci

rozhodnutí, a to vůči všem oprávněným osobám bez ohledu na to, zda byly

účastníky řízení.



(4) Určení nepřiměřenosti výše protiplnění nezpůsobuje neplatnost

usnesení valné hromady podle § 183i odst. 1.



(5) Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady podle § 131

nelze zakládat na nepřiměřenosti výše protiplnění.



§ 183l



(1) Představenstvo podá bez zbytečného odkladu po přijetí usnesení

valné hromady návrh na zápis usnesení do obchodního rejstříku.



(2) Současně usnesení valné hromady a závěry znaleckého posudku, pokud

se vyžaduje, uveřejní způsobem určeným pro svolání valné hromady

společnosti a uloží notářský zápis v sídle společnosti k nahlédnutí;

upozornění na tuto skutečnost se v uveřejněném oznámení také uvede.



(3) Uplynutím měsíce od zveřejnění zápisu usnesení do obchodního

rejstříku podle odstavce 1 přechází vlastnické právo k účastnickým

cenným papírům menšinových akcionářů společnosti na hlavního akcionáře.



(4) Byly-li přešlé účastnické cenné papíry zástavou, zástavní právo

okamžikem přechodu zaniká. Na zástavního věřitele, který drží zastavený

účastnický cenný papír, se přiměřeně použijí odstavce 5 a 6.



(5) Dosavadní vlastníci listinných účastnických cenných papírů je

předloží společnosti do 30 dnů po přechodu vlastnického práva; v době

prodlení nemohou požadovat protiplnění podle § 183m. Společnost dá

příkaz k zápisu změny vlastníků zaknihovaných účastnických cenných

papírů na majetkových účtech osobě oprávněné vést příslušnou evidenci

cenných papírů podle zvláštního právního předpisu ve stejné lhůtě s

tím, že podkladem pro zápis změny je usnesení valné hromady podle §

183i odst. 1.



(6) Nepředloží-li dosavadní vlastníci účastnických cenných papírů tyto

cenné papíry do měsíce, případně v dodatečné lhůtě určené společností,

která nesmí být kratší než 14 dnů, postupuje společnost podle § 214

odst. 1 až 3.



(7) Vrácené účastnické cenné papíry předá společnost hlavnímu akcionáři

bez zbytečného odkladu. Za účastnické cenné papíry prohlášené za

neplatné vydá představenstvo společnosti bez zbytečného odkladu

hlavnímu akcionáři nové účastnické cenné papíry stejné formy, podoby,

druhu a jmenovité hodnoty.



§ 183m



(1) Oprávněné osoby mají právo na protiplnění v penězích, jehož výši

určí hlavní akcionář; hlavní akcionář doloží přiměřenost protiplnění

znaleckým posudkem, který nesmí být starší než 3 měsíce ke dni doručení

žádosti podle § 183i odst. 1, a jehož výši přezkoumá Česká národní

banka.



(2) Dosavadním vlastníkům zaknihovaných účastnických cenných papírů

vzniká právo na zaplacení protiplnění zápisem vlastnického práva na

majetkovém účtu v příslušné evidenci cenných papírů a vlastníkům

listinných účastnických cenných papírů jejich předáním společnosti

podle § 183l odst. 5 a odst. 6.



(3) Obchodník s cennými papíry nebo banka poskytne oprávněným osobám

protiplnění bez zbytečného odkladu po splnění podmínek podle odstavce

2.



(4) Obchodník s cennými papíry nebo banka poskytne protiplnění vždy

vlastníkovi vykoupených účastnických cenných papírů, ledaže je

prokázáno zastavení vykoupených účastnických cenných papírů, pak

poskytne částku odpovídající hodnotě zastavených účastnických cenných

papírů zástavnímu věřiteli; to neplatí, prokáže-li vlastník, že

zástavní právo již zaniklo, nebo že dohoda mezi ním a zástavním

věřitelem určuje jinak.



§ 183n



(1) Zveřejněním usnesení valné hromady dochází k vyřazení účastnických

cenných papírů z obchodování na oficiálním trhu, byly-li kotovány; §

186a odst. 1 a odst. 2 se nepoužijí. Společnost o vyřazení informuje v

souladu se zvláštním právním předpisem organizátora regulovaného trhu,

na kterém byly účastnické cenné papíry podle odstavce 1 přijaty k

obchodování se žádostí o promítnutí vyřazení do příslušného seznamu.



(2) Organizátor regulovaného trhu oznámí neprodleně vyřazení

účastnických cenných papírů z obchodování na regulovaném trhu

příslušnému depozitáři a České národní bance.



(3) Právo hlavního akcionáře podle § 183i odst. 1, které není uplatněno

do 3 měsíců ode dne nabytí rozhodného podílu, zaniká."



34. Ústavní soud se ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu nejprve zabýval způsobem přijetí a vydání napadených ustanovení §

183i až § 183n obch. zák. Tato ustanovení byla do obchodního zákoníku

vložena zákonem č. 216/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 189/1994

Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů, a

zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve

znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl vyhlášen dne 3. června 2005

v částce č. 77/2005 Sbírky zákonů České republiky. Vzápětí došlo k

jejich částečné změně zákonem č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad

bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, institucemi elektronických

peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních

konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních

konglomerátech). Tento zákon byl vyhlášen dne 29. září 2005 v částce č.

132/2005 Sbírky zákonů České republiky. Druhá změna proběhla v

souvislosti s novou úpravou dohledu nad finančním trhem v podobě zákona

č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad

finančním trhem. V důsledku této změny v ustanoveních § 183i odst. 5 a

§ 183 odst. 2 obch. zák. přešly úkoly Komise pro cenné papíry na Českou

národní banku.



35. Z údajů digitální knihovny Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky vyplývají tyto základní údaje. Návrh zákona č. 216/2005 Sb.

byl původně podán jako poslanecký návrh poslance Pospíšila (Tisk č.

566. Poslanecká sněmovna. IV. vol. období, 2005). V Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky proběhlo prvé čtení návrhu zákona uvedeného

v tisku č. 566 dne 2. dubna 2004. V jeho rámci byl návrh zákona

přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru a hospodářskému výboru.

Ústavněprávní výbor návrh zákona projednal dne 20. října 2004 a přijal

k němu usnesení č. 143 (uvedené v tisku č. 566/2), obsahující komplexní

pozměňovací návrh. Hospodářský výbor návrh zákona projednal a schválil

dne 11. listopadu 2004 usnesením č. 269 (uvedeným v tisku č. 566/3), a

to ve znění komplexního pozměňovacího návrhu shodného s ústavněprávním

výborem. V rámci druhého čtení dne 24. listopadu 2004 na 38. schůzi

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky byl návrh mimo jiné

rozšířen o návrh poslance Doležala. Poslanec Doležal jej dal již

předtím k dispozici oběma výborům, ty si jej však neosvojily a do

komplexního pozměňovacího návrhu nezapracovaly. Návrh byl ve 3. čtení

přijat a zařazen do celkového návrhu (hlasování č. 32 v poměru 120 pro,

53 proti za účasti 186 členů Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky). Celkový návrh byl schválen 9. února 2005 na 41. schůzi

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v hlasování č. 39, a to

182 hlasy ze 185 přítomných.



36. Senát Parlamentu České republiky návrh tohoto zákona projednal dne

31. března 2005 na své 4. schůzi a přijal k návrhu zákona usnesení č.

104, kterým návrh zákona Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky

vrátil s pozměňovacími návrhy. Z 69 přítomných senátorek a senátorů se

pro vyslovilo 64, proti nebyl nikdo. Poslanecká sněmovna Parlamentu

České republiky návrh zákona opětovně projednala dne 5. května 2005 na

své 44. schůzi a usnesením č. 1626 setrvala na původním znění návrhu

zákona 135 hlasů ze 193 přítomných, proti byly dva členové Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky. Třeba připomenout, že jeden z

pozměňujících návrhů Senátu Parlamentu České republiky směřoval právě k

vypuštění vložených ustanovení § 183i až § 183n obch. zák. (návrh

poslance Doležala). Tento návrh však získal pouze 91 hlasů ze 189

přítomných. Prezident republiky zákon podepsal a zákon byl vyhlášen dne

3. června 2005 v částce č. 77/2005 Sbírky zákonů České republiky. Jeho

účinnost byla dělená, část ustanovení nabyla účinnosti dnem vyhlášení,

část dnem 1. července 2005.



37. Obchodní zákoník byl krátce nato opět novelizován zákonem č.

377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními

družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s

cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších

zákonů (zákon o finančních konglomerátech). V tomto případě se jednalo

o vládní návrh zákona (Tisk č. 835. Poslanecká sněmovna. IV. vol.

období, 2005). Vládní návrh kromě vlastního předmětu (finanční

konglomeráty) obsahoval novelizace sektorových zákonů na úseku dozoru

nad činnostmi bank, pojišťoven a obchodníků s cennými papíry, tj.

zákona o bankách, zákona o České národní bance, zákona o

pojišťovnictví, zákona o podnikání na kapitálovém trhu a zákon o

spořitelních a úvěrních družstvech, nikoli však novelizaci předmětné

části obchodního zákoníku. V prvém čtení, které proběhlo dne 14.

prosince 2004 na 39. schůzi Sněmovny Parlamentu České republiky, byl

návrh zákona přikázán k projednání výboru rozpočtovému. Rozpočtový

výbor projednal návrh zákona dne 11. března 2005 a usnesením č. 496 ze

dne 2. března 2005 přerušil projednávání tohoto bodu do 9. března 2005.

Na 41. schůzi rozpočtového výboru, která proběhla dne 9. března 2005,

usnesením č. 520 výbor doporučil Poslanecké sněmovně Parlamentu České

republiky, aby s vládním návrhem zákona o doplňkovém dozoru nad

bankami, spořitelnami a úvěrními družstvy, institucemi elektronických

peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních

konglomerátech a o změně souvisejících zákonů (zákon o finančních

konglomerátech), vyslovila souhlas ve znění přijatých pozměňovacích

návrhů (viz tisk PS č. 835/2). Na 42. schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky v průběhu projednávání byl návrh zákona v

rámci 2. čtení (dne 23. března 2005) po obecné rozpravě vrácen

rozpočtovému výboru k novému projednání. Rozpočtový výbor návrh zákona

projednal na své 45. schůzi dne 8. června 2005 a usnesením č. 597

vyslovil s návrhem zákona souhlas s připomínkami, které se staly

součástí tohoto usnesení (viz tisk PS č. 835/3). Návrh zákona prošel

opětovně obecnou rozpravou na 45. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky dne 17. června 2005, kde byly předneseny i další

pozměňovací návrhy (viz tisk PS č. 835/4). Ve třetím čtení, které

proběhlo dne 1. července 2005 na téže schůzi Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky, byl návrh zákona schválen v hlasování č.

690 hlasy 152 z přítomných 158 poslanců, nikdo nebyl proti. Rovněž

tento zákon byl rozšířen o množství pozměňovacích návrhů, které se

netýkaly hlavního předmětu návrhu, tj. doplňkového dozoru. Původních

šest částí návrhu bylo pozměněno, kromě toho však bylo do návrhu

vloženo dalších 28 částí, mezi nimi i část devátá, kterou se mění

některá ustanovení obchodního zákoníku o právu výkupu. Senát Parlamentu

České republiky vrátil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky

návrh zákona s pozměňovacími návrhy, které se týkaly i změn v úpravě

práva výkupu. O návrhu zákona vráceném Senátem Parlamentu České

republiky bylo hlasováno 19. srpna 2005 na 46. schůzi Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky. Sněmovna Parlamentu České

republiky setrvala za přítomnosti 180 poslanců na původním návrhu

zákona (usnesení č. 1835) hlasy 147 poslanců, proti byl jeden hlas.



38. Poslední novelizace předmětných ustanovení byla provedena zákonem

č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad

finančním trhem v jeho čl. XLII, části 23. V tomto případě se jednalo o

nahrazení Komise pro cenné papíry Českou národní bankou, na kterou

přešly její úkoly rovněž v oblasti práva výkupu (§ 183i odst. 5 a §

183n odst. 2 obch. zák.). Jiné změny do práva nuceného výkupu vneseny

nebyly. Tento návrh (Tisk č. 997. Poslanecká sněmovna. IV. vol. období.

2005) původně tuto změnu neobsahoval. Byla zařazena až do komplexního

pozměňovacího návrhu rozpočtového výboru (Tisk č. 997/5). Protože návrh

nebyl podán ústně, není možno ze stenografického záznamu zjistit, kým

byl podán. Není však pochyb o tom, že v tomto případě se jednalo o

návrh, který souvisel věcně s projednávanou věcí, když teprve v průběhu

projednávání návrhu bylo rozpočtovým výborem navrženo, aby byla zrušena

Komise pro cenné papíry a její úkoly převzala Česká národní banka.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh zákona schválila

na 51. schůzi 7. prosince 2005 v hlasování č. 696, kdy za přítomnosti

181 poslanců pro hlasovalo 163, proti byl jeden hlas. Senátem

Parlamentu České republiky byl návrh zákona schválen 2. února 2006 na

9. schůzi 5. funkčního období hlasy 43 senátorů proti 17 hlasům za

přítomnosti 69 senátorů.



39. Z výše uvedeného popisu postupu schvalování návrhem napadené právní

úpravy především vyplývá, že zákon č. 216/2005 Sb. v té části, která je

předmětem řízení, tj. v části o právu nuceného výkupu, není výsledkem

zákonodárné iniciativy podle čl. 41 odst. 1 Ústavy. Původní návrh

předložil 20. ledna 2004 ve formě řádné poslanecké iniciativy poslanec

Pospíšil jako Tisk č. 566. Tento návrh prošel prvním čtením. Ve 2.

čtení 24. listopadu 2004 vystoupil v rámci obecné rozpravy poslanec V.

Doležal s tímto projevem:



"Nerad bych narušil idylu, která při projednávání tohoto zákona

zazněla, ale rád bych avizoval předložení pozměňujícího návrhu, který

se týká takzvaného squeeze-out. Aby bylo dáno pravdě zadost, chci vás

upozornit, že byl konzultován jak s předkladatelem, který je s ním

smířen, tak s panem ministrem, který s ním souhlasí. Dokonce byl

předložen jak ústavněprávnímu výboru, tak hospodářskému výboru, a to v

dostatečném předstihu, aby ho mohly tyto výbory prostudovat. Jestli

nenašly sílu, odvahu a chuť se jím zabývat, to nevím, v jejich usnesení

se neobjevil. Proto ho předkládám já. Obdrželi jste ho všichni včera v

písemné podobě na stůl, nebudu celý tento návrh předčítat. Chci jen

upozornit, že se jedná o úpravu obchodního zákoníku, která vyplývá z

Třinácté směrnice Evropské unie, a je to jedna z věcí, která stejně

dříve nebo později nás čeká, takže je výhodné ji zapracovat hned.

Jelikož byla i s odůvodněním všech změn předložena všem včera na

lavici, nechtěl bych tady více idylu narušovat. Tímto se jen přihlásím

do podrobné rozpravy, kde bych tento svůj pozměňovací návrh upravil

tak, aby mohl být zapracován do komplexního pozměňovacího návrhu

ústavněprávního výboru."

Tento návrh byl jako součást pozměňovacích návrhů (Tisk 566/4 bod C)

schválen. Znovu se dostal na pořad jednání Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky při opakovaném projednání návrhu zákona,

který byl vrácen Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky Senátem

Parlamentu České republiky. Protože Senát Parlamentu České republiky

navrhoval vypuštění práva nuceného výkupu, hrozilo, že nebude přijat

zákon jako celek. To dokládá vystoupení původního iniciátora poslance

Pospíšila, který v této souvislosti na 44. schůzi 3. května 2005, ve

snaze uchovat smysl původního návrhu, prohlásil:



"Dámy a pánové, závěrem bych chtěl zopakovat slova pana poslance Vrbíka

a apelovat na vás. Materiál, který projednáváme, byl projednáván téměř

rok na půdě Poslanecké sněmovny. Pracovaly na něm odborné týmy, právní

týmy ODS společně s právními týmy pana bývalého ministra Bureše.

Málokterý materiál je takto podrobně projednáván v rámci legislativního

procesu. Málokterý materiál získal takovou shodu na půdě Poslanecké

sněmovny napříč politickým spektrem. Málokterý materiál tolik pomůže

české podnikatelské veřejnosti. Proto vás, dámy a pánové, prosím při

projednávání tohoto materiálu - budeme hlasovat o senátní a následně

poslanecké verzi - ať je váš názor na squeeze-out takový či onaký, moc

vás prosím, mějte na paměti, že samotný zákon upravuje řízení před

obchodními rejstříky a že tento návrh je pro českou podnikatelskou

veřejnost velmi důležitý."

Samotné jednání v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky,

stejně jako v Senátu Parlamentu České republiky (viz vystoupení

předkladatele poslance Pospíšila a senátorů Kubína, Paukrtové,

Stodůlky, Sefziga na 4. schůzi Senátu Parlamentu České republiky dne

31. března 2005) tak dokládá, že pozměňovací návrh poslance D. byl

vnímán jako něco, co vůbec s původně předloženým návrhem na změnu

obchodního zákoníku a občanského soudního řádu (rejstříkové řízení)

nesouvisí. Obdobná situaci nastala i při přijetí první změny práva

nuceného výkupu zákonem č. 377/2005 Sb., kde byla novelizace této

úpravy vložena v podobě pozměňovacího návrhu poslance Doležala.



40. Ústavní soud stojí na stanovisku, že posouzení způsobu, jakým byla

napadená ustanovení zákona navržena, projednána a schválena, je

součástí hodnocení toho, zda byl takový zákon přijat ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh

poslance Doležala nemění, ani nedoplňuje návrh podaný poslancem

Pospíšila. Ten se týkal jiné problematiky, nicméně rovněž předpokládá

existenci obchodního rejstříku a zápisů do něj. Ústavní soud se proto

musel nejdříve vypořádat s otázkou, zda při přijímání zákona č.

216/2005 Sb. nedošlo k tak závažnému porušení pravidel zákonodárné

procedury, které by mělo vést ke zrušení tohoto zákona právě z tohoto

důvodu (viz nález Pl. ÚS 77/06, č. 37/2007 Sb.).



41. Podle názoru Ústavního soudu (k tomu nález č. 37/2007 Sb.) může

vybočení z omezeného prostoru, vyhrazeného pozměňovacím návrhům, nabýt

povahy překročení intenze daného návrhu, anebo přesahu extenze předmětu

vymezeného návrhem zákona. Tento požadavek úzkého vztahu nebo

bezprostřední souvislosti obsahu a účelu návrhu a pozměňovacího návrhu

k němu je součástí základů parlamentní techniky a reglementového práva.

Vnáší do projednávání zákonů a parlamentní procedury vůbec potřebný

řád. Každý stát a v jeho rámci často každá sněmovna zákonodárného sboru

však hledá vlastní prostředky, jak zajistit, aby tento požadavek byl

dodržen, popř. stanoví speciální pravidla pro vybočení z jejich mezí

(např. zvýšenou kvalifikovanou většinu, podporu určitého počtu dalších

poslanců, vyjádření nebo souhlas navrhovatele, nové projednání návrhu).

Stejně tak se liší v jednotlivých státech intenzita soudního přezkumu

dodržení těchto pravidel. K této problematice proto neexistuje

univerzální stanovisko. Ústavní soud svůj přístup vymezil právě ve výše

citovaném nálezu, kde zdůraznil, že o tzv. "přílepek" se jedná v

případě, kdy se technikou pozměňovacího návrhu k návrhu zákona připojí

úprava zcela jiného zákona, s legislativní předlohou nesouvisejícího.

Podle názoru Ústavního soudu tak ústavně konformní výklad ustanovení

upravujících právo podávat pozměňovací návrhy k projednávanému návrhu

zákona vyžaduje, aby "pozměňovací návrh skutečně toliko pozměňoval

předkládanou právní úpravu, tzn. v souladu s požadavky tzv. pravidla

úzkého vztahu, podle kterého se pozměňovací návrh musí týkat téhož

předmětu návrhu, který je v legislativním procesu právě projednáván, by

daný pozměňovací návrh neměl vybočit z omezeného prostoru vyhrazeného

pozměňovacím návrhům v podobě extenzivního překročení předmětu

projednávaného návrhu zákona". Právo podávat pozměňovací návrhy je

součástí ústavně souladné tvorby vůle parlamentem demokratického státu.

Pozměňovací návrh je však svou povahou návrhem akcesorickým k návrhu,

který byl podán v podobě ústavodárné iniciativy podle čl. 41 Ústavy.

Proto § 63 odst. 1 bod 5 písm. a) jednacího řádu Poslanecké sněmovny

Parlamentu České republiky požaduje, aby se jím vypouštěly, rozšiřovaly

nebo měnily některé části "původního návrhu". Základem parlamentního

projednání je tento původní návrh, ke kterému se vyjadřuje vláda podle

čl. 44 odst. 1 Ústavy, výbory, jimž návrh zákona nebyl přikázán nebo

jednotliví poslanci podle § 91 odst. 4 jednacího řádu Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky. Pokud tomu tak není, dochází tím

podle Ústavního soudu k porušení dělby moci. Má to důsledky pro

principy tvorby souladného, přehledného a předvídatelného práva, které

Ústavní soud již dříve spojil s atributy demokratického právního státu.

Dále tím dochází k obcházení institutu zákonodárné iniciativy podle čl.

41 Ústavy a porušení práva vlády vyjádřit se k návrhu zákona podle čl.

44 Ústavy.



42. V daném případě ovšem nejde o situaci zcela totožnou s tou, kterou

se zabýval Ústavní soud v citovaném nálezu. Tisk č. 566 obsahoval návrh

poslance J. P. na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb.,

obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahového

hlediska se týkal ustanovení § 3 obch. zák., které mělo být zrušeno,

dále § 27 až § 34o obch. zák., kde měla být nově upravena hlava třetí

části první, týkající se obchodního rejstříku, a konečně § 200a až §

200df o. s. ř., týkajících se řízení ve věcech obchodního rejstříku.

Nemohl se obsahově týkat práva nuceného výkupu (§ 183i až § 183n obch.

zák.), neboť tato problematika se do obchodního zákoníku dostala teprve

prostřednictvím výše uvedeného návrhu poslance D. Pro posouzení

přípustnosti návrhu poslance D. to ovšem není podstatné. V tomto

případě jde naopak o posouzení meritorního vztahu pozměňovacího návrhu

k návrhu původnímu. Východiskem posouzení uvedeného úzkého či

meritorního vztahu je "původní návrh", tedy zákonodárná iniciativa

(novelizující zákon) podle čl. 41 Ústavy, nikoli zákon, který je

předmětem této iniciativy (novelizovaný zákon). Nerozhoduje proto, zda

předmětem novelizace je obchodní zákoník (široký vztah), nýbrž zda jde

o novelizaci úpravy obchodního rejstříku v obchodním zákoníku a

rejstříkového řízení v občanském soudním řádu (úzký vztah).



43. Vazba původního návrhu poslance Pospíšila a pozměňovacího návrhu

poslance Doležala je tedy jen formální, nikoli meritorní. Proti

přípustnosti takového návrhu hovoří zejména jeho závažnost. Vláda

neměla možnost se k tomuto návrhu vyjádřit, ačkoli odpovídá Poslanecké

sněmovně Parlamentu České republiky v otázkách vedení vnitřní i

zahraniční politiky. V případě Třinácté směrnice se jedná o plnění

závazku vyplývajícího z členství v Evropské unii. Pozměňovací návrh

sice není vyloučen, avšak zasahuje do postavení vlády jako zástupce

České republiky ve vztahu k Evropské unii. Pozměňovací návrh se sice

týká věcí upravených obchodním zákoníkem, nevkládá do původního návrhu

úpravu, která by se týkala zcela jiného zákona. Původního návrhu

poslance Pospíšila se však týká jen nepřímo, a to jen z toho důvodu, že

se o nich vede zápis v obchodním rejstříku, a to způsobem, který

neumožňuje soudní přezkum. Sám poslanec Pospíšil uvedl (na 4. schůzi

Senátu dne 31. března 2005), že



"předložený návrh si nekladl za cíl výrazně změnit platnou hmotněprávní

úpravu obsaženou v obchodním zákoníku, která se dotýká obchodních

rejstříků. Laicky řečeno, náš návrh v zásadě nemění skutečnosti, které

se podle platného obchodního práva zapisují do obchodních rejstříků".



44. V nálezu č. 37/2007 Sb. Ústavní soud ovšem upozornil, že případné

posuzování obdobných porušení zásad legislativního procesu v minulosti

spojí s testem proporcionality ve vazbě na principy ochrany oprávněné

důvěry občanů v právo, právní jistoty a nabytých práv, případně ve

vazbě na další ústavním pořádkem chráněné principy, základní práva,

svobody a veřejné statky. Ústavní soud proto musel posoudit i další

okolnosti případu, aby nebyla jeho role omezena pouze na přezkum stovek

procedurálních pochybení obou sněmoven a jejich řídících orgánů, aniž

to mělo jakýkoli dopad na posouzení materiální ústavnosti právního

řádu. Pokud by Ústavní soud začal takto odůvodněným návrhům na zrušení

zákona vyhovovat pouze z uvedených procedurálních důvodů na pomezí

ústavního pořádku a reglementového práva, vytvořil by se stav značné

právní nejistoty zejména tam, kde by jinak napadenému zákonu nebylo z

hlediska obsahového možno nic vytknout. Proto bylo nutno posoudit i

okolnosti, které by měly Ústavní soud vést k tomu, aby se neomezil

pouze na přezkum dodržení úzkého vztahu původního návrhu a

pozměňovacího návrhu.



45. Ve prospěch tohoto vztahu hovoří to, že provedení nuceného výkupu

se zapisuje do obchodního rejstříku (§ 183l odst. 1 obch. zák.) a že

způsob takového zápisu podle § 200da o. s. ř. je předmětem řízení před

Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 43/06. Případné shledání

neústavnosti této úpravy by mělo důsledky i pro toto řízení. Nelze

pominout i skutečnost, že v případě nálezu č. 37/2007 Sb. se jednalo o

dosud nerealizovaný zákon. V iniciačním případě čl. II a čl. III zákona

č. 443/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 319/2001 Sb., kterým se mění

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, totiž

zákon ještě aplikován nebyl. Kromě toho by byla jeho aplikace v

podstatě jednorázovou záležitostí. V projednávané věci jde naopak o

úpravu práva nuceného výkupu, která byla již dvakrát změněna. Vláda tak

měla možnost své stanovisko vyjádřit a uplatnit vlastní zákonodárnou

iniciativu. Tato úprava již na rozdíl od iniciačního případu byla

mnohokrát aplikována v praxi, ve které - stejně jako v teorii -

vyvolala řadu sporů, jejichž řešení od Ústavního soudu očekává jak

společnostní, tak zejména soudní praxe na úseku obchodního práva. To se

týká i zákonodárce, který má transponovat Třináctou směrnici v podobě

zákona o nabídkách převzetí (Poslanecká sněmovna. Tisk č. 358 z 14.

listopadu 2007), tak soudní moci. V této souvislosti třeba připomenout,

že Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/04 (č. 331/2005 Sb.)

přihlásil ke zdrženlivosti v hodnocení samotného postupu přijímání

zákonů. V takovém případě by formální zrušení právní úpravy práva

nuceného výkupu jako celku (nic jiného by v daném případě nepřicházelo

do úvahy) znamenalo nebezpečí, kdy totožná úprava bude přijata znovu,

pouze s tím rozdílem, že budou dodrženy všechny požadavky zákonodárného

procesu. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci formální

a procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu

proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní

jistoty a efektivní ochrany ústavnosti.



V.



Posouzení ústavnosti úpravy práva výkupu



46. Navrhovatel ve svém shrnujícím podání z 28. února 2007 konstatuje,

že česká právní úprava výkupu účastnických cenných papírů vykazuje

velký počet vad, jejichž kombinovaný efekt způsobuje, že tato právní

úprava je v rozporu s právem na pokojné užívání majetku a s právem na

spravedlivý proces, jakož i s právem Evropských společenství a

mezinárodním právem. Jak však vyplývá z výše uvedené sumarizace výtek,

ve většině případů je nekonkretizuje ve smyslu požadavků, které

vyplývají z čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Oproti předchozím podáním

na první místo zařadil tvrzené rozpory s komunitárním právem, aniž

blíže charakterizoval, v čem by to mělo znamenat současně potřebu

zásahu Ústavního soudu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Proto

bylo nutno vyjít i z dřívějších podání navrhovatele, kde ještě byla

určitá ústavněprávní argumentace výrazněji zapracována (sub 13 až 22).



47. Základní otázkou je posouzení ústavnosti samotného institutu

nuceného výkupu jak z hlediska ústavního pořádku České republiky [čl.

87 odst. 1 písm. a) Ústavy], tak z hlediska mezinárodních závazků České

republiky podle čl. 1 odst. 2 Ústavy. V této souvislosti bylo nutno

vypořádat se s námitkou porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a zejména s

otázkou možného zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a

odst. 3 Listiny přesto, že navrhovatel svůj návrh o uvedená ustanovení

neopírá. V tomto ohledu bylo třeba posoudit, zda:



a) ústavní pořádek, bez ohledu na Třináctou směrnici, takový zásah do

vlastnického práva připouští, a zda kritérium pro vymezení hlavního a

minoritních akcionářů odpovídá principu přiměřenosti zásahu;



b) zda je zásah legitimní a racionální, když zákon důvody pro uplatnění

práva nuceného výkupu neuvádí a zda odpovídá povaze a zvláštnostem

vztahů v akciové společnosti;



c) zakotvením práva nuceného výkupu stát dostál své ochranné funkci a

neumožnil nepřiměřený zásah do vlastnického práva;



d) tento zásah odpovídá podmínkám stanovených v čl. 4 odst. 2 a čl. 11

Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě;



e) nedošlo k zásahu do nabytých práv a narušení zásady legitimního

očekávání.



48. Předtím, než Ústavní soud zaujal stanovisko k výše uvedeným

otázkám, bylo nutno vypořádat se s poslední verzí podání navrhovatele,

která se opírá především o domnělý rozpor úpravy práva nuceného výkupu

s Třináctou směrnicí (sub 6 a 7). Zde nezbývá než konstatovat to, co

již Ústavní soud několikrát uvedl (zejména nález Pl. ÚS 50/04, č.

154/2006 Sb. a Pl. ÚS 36/05, č. 67/2007 Sb.). Referenčním hlediskem

přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst.

2 Ústavy je ústavní pořádek. Ústavní soud není kompetentní v rámci

takového řízení přezkoumávat soulad vnitrostátního práva s komunitárním

právem. Aplikace komunitárního práva jako bezprostředně použitelného

práva (viz rozsudek Evropského soudního dvora, věc 106/77,

Amministrazione delle Finanze dello Stato proti Simmenthal SpA. Žádost

o rozhodnutí o předběžné otázce: Pretura di Susa - Itálie. Nepoužití

zákona, který je v rozporu s právem Společenství, vnitrostátním soudem

známý jako Simmenthal II, dostupný ve Sbírce rozhodnutí, ročník 1978,

s. 629 např. na adrese http://eur-lex.europa.eu) je v kompetenci

obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto

práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr s

předběžnou otázkou podle čl. 234 SES. Z hlediska referenčních kritérií

rozhodování Ústavního soudu se nic nemění. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy i pro

Ústavní soud jako státní orgán České republiky vyplývá povinnost

evropsky konformního výkladu (viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04, č.

434/2006 Sb., ve vztahu k unijnímu právu) ústavního pořádku v

oblastech, kde se komunitární právo a právní řád České republiky

stýkají (závazek loajality podle čl. 10 SES). Musí ovšem jít o výklad

ústavního pořádku ve vztahu k vnitrostátnímu právu. Navrhovatel však

požaduje, aby Ústavní soud rozhodl o jeho námitkách směřujících k vadné

transpozici komunitárního práva. Ty proto Ústavní soud ponechal

stranou. V případě, že by se navrhovatel omezil pouze na ně, bylo by

třeba návrh odmítnout pro nepříslušnost Ústavního soudu. Ústavní soud

ovšem musí při rušení právních předpisů brát členství v Evropské unii v

úvahu z hlediska čl. 1 odst. 2 Ústavy a zvažovat případné využití

možnosti, kterou mu dává § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.



49. Totéž platí pro námitku nerespektování nijak blíže

nespecifikovaných mezinárodních smluv o ochraně investic. I v tomto

případě se jedná o otázku jejich aplikace v judikatorní činnosti

obecných soudů, které jsou takovými smlouvami vázány za podmínky, že

splňují požadavky čl. 10 Ústavy. Obsahuje-li taková úmluva odlišnou

právní úpravu, je třeba uplatnit princip aplikační přednosti takové

úmluvy. Protože se nejedná o problém hierarchie vztahové (podle právní

síly), nýbrž hierarchie aplikační, je třeba odkázat na pravidla

zakotvená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.



50. Stejně tak Ústavní soud ponechal stranou námitky stěžovatele, které

pouze směřují k požadavku provést výklad obyčejného práva. Nejasnosti v

zákonné úpravě musí odstraňovat judikatura obecných soudů a odstranění

případných nejednotností v rozhodování obecných soudů je v kompetenci

Nejvyššího soudu. Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že do této

oblasti může vstoupit jen v případě, kdy se současně jedná o porušení

ústavního pořádku a nepřesnost, neurčitost a nepředvídatelnost právní

úpravy extrémně narušuje základní požadavky na zákon v podmínkách

právního státu.



51. Základní otázkou proto je ústavní přípustnost nuceného výkupu akcií

v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) z hlediska požadavků legality,

racionální zdůvodnitelnosti (zákaz svévole), potřebnosti, právní

jistoty, předvídatelnosti a určitosti práva. Teprve po jejím

zodpovězení je možno posoudit, zda jeho úprava v jednotlivostech

splňuje ústavní kritéria. Na tomto základě bylo možno rozhodnout, zda

bude případně zrušena tato úprava jako celek nebo pouze její jednotlivé

části. Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 59/2000 (č. 278/2001 Sb.) Ústavní

soud zdůraznil význam ekonomických činitelů pro výklad ustanovení

ústavního pořádku, která upravují problematiku fungování tržní

ekonomiky. Proto je třeba k výkladu ustanovení o nuceném výkupu

přistupovat z hlediska zvláštností oblasti, na kterou mají být

aplikována a ze které pramení problémy, jejichž řešení má být právně

regulováno. Akciová společnost má jinou povahu než odborová organizace,

spolek, politická strana či náboženská společnost. Stejně tak nelze

podle stejných měřítek hodnotit splnění ústavních požadavků na vznik,

fungování a zánik takové společnosti. Členství v ní založené na

vlastnictví akcií nelze srovnávat s placením členských příspěvků nebo

vytěsnění tzv. minoritních akcionářů s vyloučením člena ze spolku nebo

politické strany. Proto je též chápání akcionářů jako vlastníků ve

srovnání s vlastníky jiného majetku předmětem diskusí zejména v případě

minoritních vlastníků (tzv. pasivní vlastníci - blíže Lee, J.: Four

Models of Minority Sharoholder Protection in Takeovers. European

Business Law Review, roč. 2005, č. 4, s. 809). Cílem akciové

společnosti je soustředění kapitálu, investování, podnikání a

dosahování zisku. V případě, že jeden z akcionářů dosáhne stanoveného

podílu akcií podle § 183i odst. 1 a odst. 4 obch. zák., nastává v

akciové společnosti situace, kdy zbývající akcionáři mohou (ale nemusí)

přestat být pro takovou společnost přínosem. Platí to jak z hlediska

významu jejich podílu na celkovém kapitálu společnosti, tak pro jejich

možnosti ovlivňovat přijímání rozhodnutí v ní. Naopak jejich účast může

zatěžovat akciovou společnost z hlediska nákladů na její chod,

svolávání valných hromad a jejich rozhodování s ohledem na práva těchto

akcionářů. Značný počet malých akcionářů může (ale nemusí) představovat

pro společnost zbytečné zvýšené náklady správy a vedení. Akciová

společnost má povinnost vůči takovým akcionářům v nezměněném rozsahu,

ačkoli jejich možný přínos k jejímu dalšímu rozvoji, k přijímání

strategických i jiných rozhodnutí, je prakticky nulový. Většina těchto

argumentů je součástí podkladové zprávy skupiny expertů pro přijetí

Třinácté směrnice známé jako "Winterova zpráva" (podle předsedajícího

skupině Jaapa Wintera - text Report of the High Level Group of Company

Law Experts on Issues Related to Takeover Bids. Dostupné na adrese

http://ec.europa.eu/internal_market/company/docs/takeoverbids/2002-01-h

lg-report_en.pdf, s. 60-61). V současnosti převládá názor, že akciové

společnosti vyžadují pružný právní rámec k dosahování svých

strategických cílů, což nemůže být vždy dosaženo cestou uzavírání

smluv. Proto by měl zákonodárce vytvářet potřebné podmínky (tak van der

Elst, Ch., van den Steen, L.: Squeezing and Selling-out - a Patchwork

of Rules in Five European Member States. European Company Law, roč.

2007, č. 1, s. 25). Dalším významným faktorem v podmínkách České

republiky je kupónová privatizace, která vytvořila podstatně jiný typ

akcionářské struktury akciových společností než ve státech, jejichž

zkušeností a právní úpravy se navrhovatel dovolává. Již proto

srovnávání se státy, kde k takové masové akci nedošlo, není zcela na

místě. Ústavní soud tento aspekt pouze připomíná, aniž by se k tomuto

způsobu privatizace vyjadřoval z hlediska jeho výhodnosti (k tomu nález

sp. zn. Pl. ÚS 38/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29,

s. 357). Totéž platí pro úvahy z hlediska potřebnosti zavedení

institutu nuceného výkupu z důvodu konkurenceschopnosti a zvýšení zájmu

zahraničních investorů o podnikání na domácím trhu.



52. Postavení akcionářů nelze srovnávat s členskými právy v jiných

typech sdružení a společností. Podíl akcionáře je dán velikostí jeho

investice a současně rizika, která z tohoto důvodu nese. Práva

akcionářů (jejich přehled viz Dědič, J. a kol.: Akciové společnosti. 6.

vyd., Praha 2007, s. 235-238) se proto liší, stejně jako jejich

povinnosti. Je-li akcionář držitelem 90 % akcií, vliv zbylých akcionářů

na chod společnosti je mizivý a možnost podílet se na zásadních

rozhodnutích o směřování společnosti je iluzorní. Právo na vysvětlení a

informační povinnost může komplikovat strategická rozhodnutí hlavního

akcionáře. Taková rozhodnutí mohou být rovněž napadána jako forma

zneužití většiny hlasů ve společnosti v neprospěch menšiny (§ 56a obch.

zák.). Již samotná možnost takových sporů může ztěžovat podnikatelské

záměry hlavního akcionáře. Nelze nevidět, že zákaz zneužití postavení

může objektivně omezovat hlavního akcionáře s ohledem na přítomnost

zbývajících akcionářů. Naopak poukaz na možné zneužívání jejich práv

není v tomto směru rozhodující. Zatímco v situaci 90 % podílu se v

případě hlavního akcionáře uplatňují v plné míře jak složky účasti,

podnikání a kapitálu, minoritní akcionáři či minoritní akcionář se již

podílí pouze kapitálově jako investor, zatímco složka rozhodovací je

prakticky potlačena. Bude-li jim zajištěna přiměřená náhrada za takovou

investici, nelze mít za takto nastavených podmínek nuceného výkupu

námitky z hlediska ústavnosti. Nelze též vyloučit, že takové opatření

může být i ku prospěchu minoritních akcionářů, neboť za určitých

podmínek takový druh akcií ztrácí na své hodnotě a akcie se stávají

neprodejnými, neboť o ně přestává být zájem. Proto vytvoření zákonné

úpravy pro nucený výkup akcií lze za určité situace rovněž chápat jako

možné zvýhodnění minoritních akcionářů z hlediska zvýšení zájmu o

převzetí akciové společnosti. Potencionální zájemce má zpravidla zájem

o získání společnosti jako celku, což může příznivě ovlivnit cenu akcií

(např. Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. 2. vyd., Bd. 9/1, § 327a -

§ 327f, Vorbemerkung, AktGWpÜG. SpruchG. München 2004, Pozn. č. 3).

Výkladem právní úpravy proto nelze jednoznačně v rámci abstraktní

kontroly dospět k závěru o neústavnosti této úpravy. Na základě využití

možnosti nuceného výkupu není vyloučen zásah do ústavně zaručených práv

společníků, ale takováto možnost sama o sobě neústavnost nezpůsobuje.

To by mohlo nastat jen v případě, že by stát v rámci své ochranné

funkce neposkytl minoritním akcionářům prostředky právní ochrany.

Skutečnost, že na základě právní úpravy určitého institutu (např.

vazba, vyhoštění, vyvlastnění, vyloučení ze spolku) může dojít k

porušení ústavně zaručených práv, ještě nezpůsobuje neústavnost. K tomu

by došlo teprve v případě, kdy jejich ústavní "zaručení" se ukázalo

jako fiktivní.



53. K obecné námitce, že se jedná o formu vyvlastnění, třeba uvést, že

subjektem, který minoritní akcionáře zbavuje jejich práva, není orgán

veřejné moci prosazující veřejný zájem. Nucený výkup akcií podle § 183i

obch. zák., stejně jako převod jmění na společníka podle § 220p obch.

zák., představuje určitý způsob uspořádání majetkových poměrů

aprobovaný státem a je srovnatelný s jinými formami úpravy vlastnických

poměrů v manželství, ve společenství vlastníků bytových jednotek nebo

mezi spoluvlastníky obecně. Ústavní soud proto stojí na stanovisku, že

stejně jako minoritní akcionáři by se na něj v jiné pozici mohl obrátit

tzv. hlavní akcionář. Ten je rovněž vlastníkem a rovněž má nárok na

ochranu svých vlastnických, společnostních a podnikatelských práv z

hlediska Listiny (čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 26 odst. 1 a odst. 2),

což je okolnost, kterou navrhovatel pomíjí. Má-li každý akcionář právo

soudně napadnout usnesení valné hromady (§ 183 ve spojení s § 131 odst.

1 obch. zák.), nese riziko paralyzování akceschopnosti akciové

společnosti hlavní akcionář v daleko větší míře. Proto se jedná o

případ řešení kolize základních práv a svobod, nikoli o vyvlastnění ve

smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Jedná se o vytvoření možnosti pro to,

aby valná hromada rozhodla o změně struktury soukromovlastnických

poměrů mezi akcionáři (obdobně názor německé doktríny Schmidt-Aßmann,

E.: Der Schutz des Aktieneigentums durch Art. 14 GG. In: Der Staat des

Grundgesetzes. Festschrift für Peter Badura. Tübingen 2004, s. 1023),

byť za dohledu České národní banky a se zaručenou možností soudní

ochrany. To, že stát plní svou ochrannou funkci, ještě neznačí, že mu

lze přičítat zásah do práv minoritních akcionářů jako v případě

vyvlastnění. V právním řádu nejde o opatření ojedinělé (srov. § 142 o.

z.). Umožňuje-li však stát v rámci akciové společnosti právně

regulovaným způsobem nuceně vykoupit akcie určité skupiny akcionářů

jiným akcionářem, musí tato úprava splňovat obdobná, nikoli však

totožná kritéria jako v případě vyvlastnění, protože o vyvlastnění

nejde. To se týká především ochrany ústavně zaručených práv menšinových

akcionářů jako jsou na prvním místě ochrana vlastnického práva ve

smyslu čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny a práva se sdružovat s jinými

za účelem podnikání podle čl. 2 odst. 3, čl. 20 odst. 1 a čl. 26 odst.

1 a odst. 2 Listiny.



54. Na tomto základě proto musel Ústavní soud posoudit z hlediska

zásady proporcionality vhodnost a potřebnost takové možnosti postupu

hlavního akcionáře, neboť v daném případě se nejedná prvotně o střet

veřejného zájmu a základního práva, nýbrž o střet dvou základních práv,

kde proti sobě stojí osoby soukromého práva (vlastníci), nikoli veřejná

moc jednající podle pravidel čl. 2 odst. 2 Listiny a osoba soukromého

práva jednací v rámci pravidel čl. 2 odst. 3 Listiny. Tzv. vytěsnění či

právo nuceného výkupu, někdy nepřesně označované jako squeeze-out či

freeze-out (k různým významům těchto pojmů viz Garza, J. J.: Rethinking

Corporate Governance: The Role of Minority Shareholders - A Comparative

Study. St. Mary's Law Journal, roč. 1999-2000, s. 621-625) je známo

právním řádům řady zemí, v rámci Evropské unie se to dokonce

předpokládá na základě transpozice Třinácté směrnice. Někde je nucený

výkup omezen jen na akciové společnosti jako např. v České republice,

Německu, Francii, Itálii, Nizozemí, Velká Británii, Polsku, jinde se

uplatňuje obecně (v Rakousku Bundesgesetz über den Ausschluss von

Minderheitsgesellschaftern - GesAusG. BGBl. I., č. 75/2006), někde se

vztahuje jen na společnosti s kotovanými cennými papíry, jinde i na

ostatní. Liší se rovněž podmínky, za kterých může k vytěsnění dojít.

Měřítkem přezkumné činnosti Ústavního soudu však není rozpor či

nesoulad napadené právní úpravy se zahraniční úpravou, nýbrž ústavní

pořádek. To, že tuzemská právní úprava může zajišťovat nižší standard

ochrany práv minoritních akcionářů, nutně neznamená, že je

protiústavní. Nic však nebrání tomu, aby se zahraniční zkušenosti staly

zdrojem inspirace pro její zdokonalení. Pouhá argumentace existencí

tohoto institutu v jiných státech nemá pro řešený případ sama o sobě

význam, není- li jen doplněním argumentace ústavní. Nelze vyjít z

domněnky, že úprava v určitém státě je závazným vzorem pro jiné státy.

To konečně dokládají i snahy po určité unifikaci v rámci Evropské unie,

které po více než desetiletém úsilí vyústily do přijetí již zmiňované

Třinácté směrnice v roce 2004.



55. Ekonomické a právní důvody úpravy tohoto institutu jsou vzájemně

podmíněny. Původně akciová společnost rozhodovala podle principu

jednomyslnosti a vycházelo se z předpokladu, že zákonem nelze do poměrů

takové společnosti zasahovat. Uplatňovala se tzv. vested rights theory,

která stála na stanovisku, že určitá práva nemůže společník bez svého

souhlasu pozbýt. Ta se ukázala z hlediska hospodářských potřeb zcela

neudržitelnou již od konce 19. století. Proto byla nahrazena principem

většinového rozhodování (k tomu podrobně Carney, W. J.: Fundamental

Corporate Changes, Minority Shareholders and Business Purposes.

Amarican Bar Foundation Research Journal, roč. 1980, s. 69, 77n.). S

rozvojem ekonomiky, růstem počtu akciových společností a akcionářů, se

na základě původních představ o spolkovém charakteru a nabytých právech

(střet strategie členství a strategie investice) začala projevovat

tyranie menšiny s právem veta (podrobněji Weiss, E. J.: The Law of Take

Out Mergers: A Historical Perspective. New York University Law Review,

roč. 1981, č. 4, s. 627-657, pro Velkou Británii s. 685n.). Proto se

postupně překonávaly původní představy a vývoj vedl k současnému stavu

nejen v USA, nýbrž i v jednotlivých vyspělých evropských státech, a od

roku 2004 rovněž v rámci Evropské unie. Důležité je to, že tento proces

je upraven právně a zřetelně, čímž se liší od tzv. divokého vytěsnění,

kdy se k vytlačení menšinových akcionářů používají jiné prostředky

vedoucí rovněž k tomuto cíli, nejsou průhledně upraveny a umožňují

postihnout menšinové akcionáře, jejichž podíl výrazně přesahuje i 5 %

až 10 %, jak je při právu nuceného výkupu standardem. Současně tento

institut bývá chápán jako legitimní doplněk k úpravě povinných nabídek

převzetí, které upravuje § 183b odst. 1 obch. zák. (k tomu Dědič, J. a

kol.: Akciové společnosti. 6. vyd. Praha 2007, s. 307).



56. Pro Ústavní soud je v případě nuceného výkupu podstatné, že tento

ekonomicky podložený postup (racionalita a vhodnost zásahu) je právně

upraven tak, jak se to požaduje v podmínkách právního státu (legalita

zásahu). Není proto třeba posuzovat otázku veřejného zájmu stejným

postupem jako u vyvlastnění (viz též sub 66 v souvislosti se stanovením

výše náhrady). Veřejný zájem se projevuje v principu tržního

hospodářství a svobody podnikání jiným způsobem a uplatňuje se jinými

prostředky, mezi jiným i vytvářením vhodných právních podmínek pro

fungování akciových společností. Hlavní akcionář se neřídí veřejným

zájmem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť je věcí jeho úvahy

umožněné obchodním zákoníkem, aby se rozhodl, zda zbývající akcionáře

vykoupí, a tím se stane jediným akcionářem, který bude rozhodovat podle

vlastní úvahy bez jednání valné hromady a dalších institutů práva

akciových společností (tzv. going private v anglosaském právu). V

případě práva nuceného výkupu nejde o obvyklé rozhodování na valné

hromadě. Jde o většinu kvalifikovanou a situovanou tak vysoko, že možné

námitky zneužití postavení jsou již prakticky potlačeny. Při

rozhodování kvalifikovaně většinového vlastníka nemohou minoritní

akcionáři ani blokovat jednání valné hromady podle § 185 odst. 1 obch.

zák., natož zabránit přijetí zásadních rozhodnutí, ať již je třeba k

jejich přijetí většiny prosté (§ 186 odst. 1 obch. zák.), kvalifikované

(§ 186 odst. 2, 3 a 4 obch. zák.) nebo kombinované se zákazem

majorizace (§ 186 odst. 4 obch. zák.). Při podílu devět ku jedné nelze

hovořit o faktické možnosti menšinových akcionářů rozhodování

společnosti ovlivňovat, jde jen o možnou faktickou komplikaci jejího

fungování. Takto nastavený požadavek 90 % kvalifikované většiny daleko

překračuje to, co se z hlediska § 66a obch. zák. považuje za ovládnutí

společnosti. Z hlediska principu proporcionality lze s ohledem na

takový poměr již těžko něco namítat, budou-li dodrženy další kautely

ochrany vlastnického práva v rámci úpravy vlastního postupu při nuceném

vykoupení (přiměřená náhrada, právní ochrana).



57. Umožnění nuceného výkupu v obchodním zákoníku neznamená, že

kvalifikovaně většinový akcionář bude vždy považovat za potřebné

zbývající akcionáře vykoupit. To je věcí jeho podnikatelského

rozhodnutí, které je omezeno lhůtou a takovými podmínkami, které sice

neochrání členství minoritních akcionářů (aspekt sdružovacího práva,

svobody podnikat a možnost rozhodovat) v akciové společnosti, ale

ochrání jejich stávající majetkový podíl vyjádřený v podobě akcií, což

je podmínkou ústavní konformity takové úpravy (čl. 4 odst. 4 Listiny).

Na prvém místě taková úprava musí vést hlavního akcionáře ke zvážení,

zda se mu vůbec vyplatí využití jeho práva, které mu poskytuje § 183i

odst. 1 obch. zák., a to v situaci, kdy společnost plně ovládá. To však

plyne z výše zdůrazněné ekonomické povahy takové transakce, takže po

právní stránce není třeba rozhodnutí o samotném využití práva nuceného

výkupu (na rozdíl od náhrady za výkup) odůvodňovat. Plyne to z pojetí

tržní ekonomiky v současné době (oproti stavu do poloviny 20. století,

kdy se chránilo členství), kdy se očekává, že většinový akcionář sám

zváží, zda náklady na provedení nuceného výkupu mu přinesou zisk (k

tomu např. Schön, W.: Der Aktionär im Verfassungsrecht. Festschrift für

Peter Ulmer. Berlin 2003, s. 1387-1388). Úkolem státu a jeho orgánů

(Česká národní banka, soud) není přezkoumávat možné vyhlídky správnosti

podnikatelského rozhodnutí, nýbrž posoudit, zda byly splněny zákonné

podmínky k provedení takové akce a poskytnout případně právní ochranu

vykupovaným akcionářům. Stejně tak vazbu na strategický záměr investora

možno dovodit z § 183n odst. 3 obch. zák., kde se nepřímo předpokládá,

že s takovým záměrem bude investor o zisk 90 % podílu usilovat. Pokud

by tak neučinil hned (lhůta tří měsíců), tuto možnost již ztrácí.



58. Stanovená hranice 90 % je výsledkem úvahy zákonodárce, který by

mohl stanovit případně i hranici nižší, stejně jako vyšší (95 % v SRN,

Polsku, Nizozemí, Francii, Belgii, 98 % ve Švýcarsku). Tak tomu bylo i

v České republice pro případ zrušení společnosti bez likvidace v době

od 31. prosince 2001 do 11. července 2002 (nabytí účinnosti zákona č.

308/2002 Sb., novelizujícího obchodní zákoník). Z hlediska ústavního

pořádku a dodržení ochranné funkce státu v rámci úpravy vzájemného

postavení společníků je hranice 90 % vyjádřením potřebné limity a

nevzbuzuje pochybnosti již s ohledem na evropský standard, za který lze

považovat hranice obsažené ve Třinácté směrnici a využívané v řadě

dalších států. Namítá-li navrhovatel (sub 6a) nesoulad vyjádření této

hranice se Třináctou směrnicí, je třeba odkázat na to, co bylo uvedeno

sub 28 a 48. Z pohledu Ústavního soudu jde o věc obyčejného práva a

splnění podmínky § 183i odst. 1 obch. zák. je věcí obecných soudů,

nikoli úkolem Ústavního soudu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti

zákona.



59. K námitce navrhovatele (sub 7), že se jedná o porušení Evropské

úmluvy, je třeba uvést, že je obecná, blíže z hlediska postavení

minoritních akcionářů nespecifikovaná a pouze opakující to, co je

uváděno v jiných bodech návrhu. Dovolává se přitom rozhodnutí ve věci

Bramelid a Malmström proti Švédsku z roku 1982, č. rozhodnutí 8588/79 a

8589/79 a zejména James a další proti Spojenému království (sub 15).

Posléze uvedený případ se ovšem týká nikoli vlastnictví akcií, nýbrž

stanovení ceny v rámci práva odkupu bytů v dlouhodobě užívané

zemědělské usedlosti. Evropský soud pro lidská práva, stejně jako

bývalá Evropská komise pro lidská práva, z hlediska čl. 1 Dodatkového

protokolu k Evropské úmluvě řadí pod pojem majetku rovněž akcie

akciových společností (výslovně rozsudek Sovtransavto Holding proti

Ukrajině z 25. července 2002 v bodě 91). To ovšem v daném případě není

předmětem sporu a žádný z účastníků to nepopírá. Stejně tak není

zásadním problémem nucený výkup minoritních akcionářů (přehled

rozhodnutí v oblasti akciových společností viz in Schreuer, Ch.,

Kribaum, U.: The Concept of Property in Human Rights Law and

Interantional Investment Law. In: Human Rights, Democracy and the Rule

of Law. Liber amicorum Luzius Wildhaber. Zürich etc. 2007, zejména s.

752-758; Frowein, J. A., Peukert, W.: Europäische

Menschenrechtskonvetion. 2. vyd. Kehl etc. 1996, s. 784), nýbrž ochrana

před svévolí hlavního akcionáře a dostatečná právní ochrana (rozhodnutí

Bramelid a Malmström proti Švédsku z 12. října 1982 in fine). K samotné

možnosti práva nuceného výkupu a jeho vztahu k vyvlastnění již bylo

zaujato stanovisko výše. Pokud navrhovatel dále poukazuje na problémy

spojené s nejasnou právní úpravou a nedostatečnou právní ochranou, bude

jim věnována pozornost níže.



60. Konečně bylo třeba posoudit otázku, kterou sice navrhovatel

neuvádí, jež je nicméně relevantní z hlediska povahy akciové

společnosti samotné, a zejména z hlediska způsobu, jakým se právo

nuceného výkupu do právního řádu České republiky dostalo. Protože právo

nuceného výkupu je relativně novým institutem obchodního práva, bylo

nutno posoudit, zda nedošlo k zásahu do nabytých práv a narušení zásady

právní jistoty. Ústavní soud se ve své judikatuře vícekrát ochranou

nabytých práv a principem právní jistoty zaobíral a konstatoval, že ke

znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a

ochrany důvěry občana v právo a že tento postup zahrnuje zákaz

retroaktivity (srov. již nález sp. zn. IV. ÚS 215/94, Pl. ÚS 33/01). V

právní teorii a praxi se činí rozdíl mezi pravou a nepravou

retroaktivitou, neboť na každý z uvedených typů retroaktivity je z

hlediska přípustnosti pohlíženo odlišně. V případě nepravé

retroaktivity nová právní norma ponechává staré právní úpravě k řešení

otázku vzniku již existujících právních vztahů, v minulosti učiněných

právních úkonů a nároků z nich plynoucích, a pouze do budoucnosti mění

práva a povinnosti spojené s těmito již vzniklými právními vztahy.

Zatímco pravá retroaktivita je kromě několika výjimek nepřípustná, pro

nepravou retroaktivitu platí, že je v zásadě akceptovatelná. V

posuzovaném případě se jedná právě o obecně přijímanou nepravou

retroaktivitu. Úprava nuceného výkupu se nijak nedotýká samotného

nabytí účastnických cenných papírů a nároků s nimi spojených, vzniklých

před účinností přijaté úpravy, tato pouze od okamžiku své účinnosti,

tedy do budoucna, stanoví povinnost menšinového akcionáře strpět zásah

do jeho vlastnického práva za předpokladu, že jsou naplněny zákonem

předvídané podmínky, které z ústavního hlediska zaručují dovolenost

tohoto zásahu. Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy s sebou nese

zásah do principu zachování nabytých práv a do důvěry jednotlivce v

právo (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, č. 63/1997 Sb.). Podle čl. VI

zákona č. 216/2005 Sb. ustanovení, týkající se nuceného výkupu, nabyla

účinnosti dnem 1. července 2005, s výjimkou ustanovení § 183i, § 183k,

§ 183l, § 183m a § 183n, která nabývají účinnosti dnem jeho vyhlášení,

tj. dne 3. června 2005. Z hlediska ústavních pravidel vyhlašování

zákonů podle čl. 52 Ústavy k porušení ústavního pořádku nedošlo. V

tomto směru Ústavní soud dospěl k závěru, že součástí principu právní

jistoty není nepochybně neměnnost právní úpravy po celou dobu trvání

právního vztahu. Právo je dynamický systém reagující na vývoj a

tendence ve společnosti, a proto je nezbytné, aby doznávalo změn v

závislosti na jejích potřebách, v daném případě v oblasti obchodního

práva, která se v podmínkách České republiky postupně rozvíjí na

základě přebírání zkušeností právních úprav rozvinutých ekonomik. To se

týká i akcionářů, kteří nabyli akcie před 3. červnem 2005 a kteří mohli

počítat s možností převzetí svých akcií hlavním akcionářem podle § 220p

obch. zák., pokud se jimi stali od účinnosti zákona č. 370/2000 Sb.

Právní úprava nuceného výkupu akcií nebyla retroaktivní a nastala v

situaci, když již obdobná úprava tzv. nepravého vytěsnění byla v

obchodním zákoníku obsažena.



61. Na závěr Ústavní soud k této věci podotýká, že legitimní očekávání

vlastníka akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání

vlastníků jiného majetku, vzhledem k tomu, že samotná povaha

vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení, ani

absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah vlastnických práv je odvozen

od počtu akcií shodné nominální hodnoty a z povahy podstaty akciové

společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení jejích společníků,

zejména minoritních akcionářů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97 a

IV. ÚS 720/01). Posouzení této otázky, na základě testů známých v

zahraničí (např. fair market value price, net asset value method,

Delaware block method, earnings value method, reasonable expectations

test, defeated expectations argument atd. - též sub 66, rozlišuje se

též výkup v rámci otevřených nebo uzavřených společností), je v rámci

řízení o abstraktní kontrole ústavnosti vyloučeno, neboť může zahrnovat

posouzení očekávání investora pouze v obecné rovině. V praxi však

takový investor není - vždy je zde konkrétní akciová společnost v

konkrétní situaci (v době nákupu akcií a v době provedení nuceného

výkupu, pro nakupující mimo společnost a uvnitř společnosti, tržní cena

a výnosová cena) a je zde konkrétní situace na kapitálovém trhu

(hodnota akcie závisí nejen na stavu konkrétní akciové společnosti).

Tato otázka může být řešena pouze v rámci postupu podle § 183i odst. 5

obch. zák. (přezkum Českou národní bankou) a § 183k obch. zák. (soudní

ochrana vlastníků účastnických cenných papírů). V rámci abstraktní

kontroly ústavnosti zákona lze pouze posoudit z hlediska

proporcionality, zda je zásah možný, potřebný a žádoucí z hlediska

jiného základního práva, zda zde ochrana vůbec je a zda je dostatečně

zaručena. Samotný institut nuceného výkupu akcií podle § 183i až 183n

obch. zák. je proto možno považovat za opatření, jehož provedení se

pohybuje v mezích ústavního pořádku České republiky.



62. Co se týče vzájemného vztahu hlavního a menšinového akcionáře z

hlediska respektování rovnosti, je třeba zdůraznit, že pojetí rovnosti

vystupuje v mnoha různých polohách. Proto pouhý paušální poukaz na

rovnost akcionářů, bez ohledu na povahu vlastnictví účastnických

cenných papírů, je prakticky bez významu. Jak již bylo uvedeno výše,

samotná povaha vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné

postavení, ani jejich absolutní rovnost, neboť rozsah jejich

vlastnických práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty a

z povahy akciové společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení

jejích společníků, zejména minoritních akcionářů (srov. usnesení sp.

zn. IV. ÚS 720/01). Na postavení společníků v takové kapitálové

společnosti nelze mechanicky přenášet pravidla, která platí v jiných

sdruženích, popř. v jiných formách rozhodování (např. v oblasti

volebního práva). Hlasovací právo akcionáře je spojeno s akcií (§ 180

odst. 2 obch. zák.). Protože znakem akciové společnosti a její

zvláštností je možnost, aby jeden společník měl akcií více (nikoli

jeden společník - jedna akcie stejné jmenovité hodnoty), liší se i

postavení a možnosti společníků v této společnosti. Jedná se především

o rovnost z hlediska velikosti podílu na základním kapitálu akciové

společnosti (stejná jmenovitá hodnota akcie - stejný počet hlasů - §

180 odst. 2 obch. zák.), proto z tohoto hlediska o nějaké nerovnosti

hovořit nelze. To by bylo možné jen v situacích, kde obchodní zákoník

zakotvuje práva akcionářů bez ohledu na počet akcií, které vlastní,

jako např. právo účasti na valné hromadě, právo hlasovat, právo na

informace, právo uplatňovat návrhy a protinávrhy (§ 180 odst. 1 obch.

zák.), právo na jejich ochranu (§ 182, § 183 obch. zák.). Z tohoto

pohledu dochází ovšem naopak ke ztížení pozice hlavního akcionáře,

jehož investice může být na základě uplatnění takových práv ohrožena.

Právě proto je, jak bylo vyloženo výše, ústavně přípustné, aby hlavní

akcionář zvážil, zda využije možnost nuceného výkupu. Porušení principu

rovnosti v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal. Poukaz na čl. 3

odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva a svobody zaručují

všem bez rozdílu majetku, by bylo v projednávané věci absurdní, s

ohledem na povahu akciové společnosti, a navrhovatel to ani netvrdí.

Ani z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech,

popř. z čl. 14 Evropské úmluvy nelze dovodit, že by rozlišení v

postavení akcionářů, z hlediska kritéria vlastnictví devíti desetin

akcií, mohlo být, s ohledem na výše popsané důsledky, považováno za

nerozumné a neobjektivní. Podstatné z pohledu uplatnění zákazu

diskriminace je, že obchodní zákoník, z hlediska vymezení hlavního

akcionáře a minoritních akcionářů, nestanoví žádné výjimky. Možnost

provedení nuceného výkupu hlavním akcionářem nelze považovat za

bezdůvodné zvýhodnění, neboť je založena na racionálních a objektivních

důvodech (viz výše). Stejně tak zde nelze zjistit existenci nerovného

postavení srovnatelných skupin minoritních akcionářů z hlediska stejné

možnosti uplatnit své akcie ve stejném rozsahu, jako to může učinit za

stejných podmínek (zákonem vymezených) srovnatelná skupina dalších

(jiných) minoritních akcionářů (k tomu srov. nález Pl. ÚS 38/01, Sbírka

nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 29, s. 355, č. 87/2003 Sb.).

Dopady právní úpravy nuceného výkupu jsou pro všechny minoritní

akcionáře stejné. Obdobně nelze v takové situaci považovat za zásah do

vlastnického práva povinnost učinit nabídku převzetí v případě dosažení

určitého stupně podílu na základním kapitálu společnosti. V této

souvislosti však Ústavní soud zdůrazňuje, že k vyváženosti právní

úpravy postavení minoritních akcionářů by přispělo, kdyby zákonodárce

upravil rovněž jejich právo na to, aby v takové situace hlavní akcionář

měl nejen právo, ale i povinnost na jejich žádost jejich akcie odkoupit

(tzv. sell-out, popř. nabídková povinnost).



63. Stejně je třeba přistupovat k otázce zachování čl. 11 odst. 1

Listiny, podle kterého vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu. Ani zde nelze spatřovat rozdíly v obsahu práv

vlastníků akcií. Způsob rozhodování valné hromady, založený na

vlastnictví akcií určité jmenovité hodnoty, je plně v souladu s povahou

tohoto typu podnikatelského sdružování podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3,

čl. 20 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Stanoví-li obchodní

zákoník různý stupeň ochrany menšiny v akciové společnosti v závislosti

na významu přijímaného rozhodnutí (jednomyslnost, devět desetin, tři

čtvrtiny, dvě třetiny, prostá většina - § 183i odst. 1, § 186 obch.

zák.) a váže to dále na vzájemný poměr vlastníků akcií (§ 66a obch.

zák.), nelze proti tomu z ústavního hlediska nic namítat.



64. Dodržení pravidla čl. 11 odst. 1 Listiny o stejné ochraně

vlastnického práva je možné posoudit pouze hodnocením pozice vlastníků

ve stejných situacích. Proto nelze zákonné prostředky ochrany z jiných

oblastí (např. vlastnictví nemovitostí) mechanicky přenášet na ochranu

akciového vlastnictví. Navrhovatel ovšem argumentuje pouze srovnáváním

právních pozic hlavního akcionáře a minoritních akcionářů, což je však

jen jeden úhel hodnocení (sub 64). Stejně významné je hodnocení pozice

minoritních akcionářů v podobných situacích, avšak takovou argumentaci

návrh postrádá. Proto při dalším hodnocení jednotlivých námitek

navrhovatele Ústavní soud ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny přihlížel i

k postavení minoritních akcionářů v řízení o zrušení akciové

společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře (§ 220p obch. zák.).



65. Většina námitek navrhovatele souvisí s tvrzenou nedostatečnou

ochranou práv menšinových akcionářů v průběhu přípravy nuceného výkupu,

zejména z hlediska ochrany před zneužitím práva ze strany hlavního

akcionáře. Ústavní soud musí především zdůraznit, že tvrzení

navrhovatele jsou obecné povahy a měla by své místo v řízení o ústavní

stížnosti minoritního akcionáře, pokud by byla podložena fakty

konkrétního případu. V řízení o abstraktní kontrole ústavnosti zákona

ovšem Ústavní soud vystupuje v jiné pozici. Podle § 68 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu kromě kompetenčních a procedurálních otázek hodnotí

především obsah zákona z hlediska jeho případného rozporu s ústavním

pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy], nikoli jeho možnou realizaci

společníky nebo aplikaci Českou národní bankou a soudy v praxi. Proto

je třeba při hodnocení těchto námitek podotknout, že Ústavní soud

nepovažuje za vyloučené, že k zásahu do ústavně zaručených práv

společníků, stejně jako samotné akciové společnosti jako právnické

osoby soukromého práva, může dojít nebo že k tomu dochází. To však není

předmětem tohoto řízení. Ke zrušení zákona může dojít jen v případě,

kdy aplikující orgány již jiný výklad používají (např. nález sp. zn.

Pl. ÚS 48/95, č. 121/1996 Sb.), čímž tuto ústavní povinnost porušují a

ústavně konformní výklad nepřichází do úvahy. Pouhá možnost jiného

výkladu sama o sobě ještě nezakládá důvodnost či nedůvodnost návrhu

(srov. usnesení Pl. ÚS 6/03, sv. 30, s. 579). Ústavní soud proto musí

respektovat typ řízení, ve kterém se o ústavnosti jedná (abstraktní

kontrola, konkrétní kontrola z podnětu obecného soudu podle čl. 95

odst. 2 Ústavy nebo akcesorické posouzení podle § 74 zákona o Ústavním

soudu, když již k tvrzenému zásahu došlo a bylo pravomocně rozhodnuto).



66. Argumentace navrhovatele se bez ohledu na celkový rozsah návrhu (58

stran a další obsáhlé přílohy) dá shrnout do několika základních bodů

(sub 63), kde na prvém místě vystupuje námitka úpravy a postupu při

stanovení náhrady za nuceně vykupované akcie. Jak bylo řečeno výše,

otázka rejstříkového řízení je vyčleněna a řešena v řízení vedeném pod

sp. zn. Pl. ÚS 43/05. Navrhovatel namítá zejména tu skutečnost, že cena

je určena na základě znaleckého posudku, který byl určen hlavním

akcionářem. Na prvém místě se proto Ústavní soud zabýval otázkou

způsobu vymezení výše protiplnění. Ústavním kritériem není čl. 11 odst.

4 Listiny. V daném případě je s ohledem na to, co bylo výše uvedeno k

povaze akciové společnosti, povaze akcie a povaze práva nuceného

výkupu, nutno vycházet z čl. 4 odst. 4 Listiny a přihlížet k podstatě a

smyslu vlastnictví akcie. Jak uvedl Ústavní soud v již zmíněném

usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97, vlastnictví akcie je spojeno s určitým

rizikem. Ústavní imperativy ochrany vlastnictví a případné náhrady za

ztracený majetek se proto pochopitelně liší v případě ochrany

vlastnictví nemovitosti sloužící k bydlení, úspor v bance nebo právě v

případě vlastnictví akcie. Vlastník akcie proto musí počítat s tím, že

se jedná o investici, která je svou podstatou spjata s právem na

podnikání (teprve poté s právem se sdružovat), a tudíž také s

podnikatelským rizikem. Může přinést několikanásobný zisk, stejně jako

může být naprosto znehodnocena; to vše v různém časovém období. Proto

je v obecné právní úpravě velmi obtížné stanovit všechna možná kritéria

pro stanovení ceny akcie.



Obchodní zákoník proto na více místech volí obrat "přiměřená" cena,

který podrobuje navrhovatel kritice, když zdůrazňuje nejasnost

základních atributů náhrady za akcie, neboť pojmy "přiměřenost" a

"spravedlnost protiplnění" jsou podle jeho názoru subjektivní. S tímto

názorem se Ústavní soud neztotožnil. Obchodní zákoník používá tento

pojem v souvislosti s cenou akcií na více místech (§ 156 odst. 4, §

183c odst. 5, § 183g odst. 1, § 186a odst. 4, § 190c odst. 1). Oba

pojmy naopak respektují možnosti zákonné úpravy. Právní úprava nuceného

výkupu hovoří o přiměřenosti ceny (§ 183k odst. 1 a § 183m odst. 1

obch. zák.) v souvislosti s jejím stanovením. V § 183j odst. 2 obch.

zák. je stanovena povinnost předložit v pozvánce na valnou hromadu v

oznámení o jejím konání též vyjádření představenstva, zda považuje výši

protiplnění za spravedlivou. Bez ohledu na oprávněné pochybnosti o

legislativním způsobu vyjádření stanoviska představenstva (k tomu

Štenglová, I.: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vyd., C. H. Beck, Praha

2006, s. 672) je nepochybné, že obchodní zákoník počítá s tím, že cena

může být stanovena odchylně od představ orgánů společnosti. Přiměřenost

značí požadavek přihlédnout ke všem podstatným okolnostem v souvislosti

s nuceným výkupem. To znamená, že je z pohledu zákona vyloučeno, aby

byla stanovena subjektivně. Jen to by mohlo vést k rozhodnutí o

neústavnosti takové právní úpravy. To, že obchodní zákoník chápe tento

pojem jako návod k objektivnímu hodnocení, plyne již z toho, že počítá

s jejím soudním přezkumem; cena stanovená nikoli na základě

objektivních kritérií by se vymykala soudnímu přezkumu. Konečně

vyloučení neústavního subjektivního kritéria lze dovodit i ze zákona č.

36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v podobě požadavku nestrannosti

znalce, jeho odborných znalostí a vyloučení v případě podjatosti (§ 4,

§ 6, § 11). Možno též poukázat na judikaturu Ústavního soudu v otázkách

podjatosti znalců (např. nález II. ÚS 35/03), která v konkrétních

případech vymezila přísná hlediska pro posouzení znaleckých posudků.

To, že náklady na vyhotovení znaleckého posudku jsou hrazeny hlavním

akcionářem, samo o sobě ještě nemůže vést k obecnému závěru, že tyto

posudky jsou již tím vadné, protože stejnou námitku by bylo možno

vznést v případě, že by byly hrazeny minoritním akcionářem.

Poukazuje-li se v návrhu v tomto řízení, ale i v jiných zemích (srov.

usnesení 2. senátu Spolkového soudního dvora z 25. července 2005, sp.

zn. II ZR 27/03, rovněž vyjádření sub 32), na špatné zkušenosti s

některými znalci, nemůže vést k paušálnímu závěru, že takto bude v

rozporu s požadavky zákona o znalcích a tlumočnících postupovat každý

znalec. Ústavní soud si je vědom toho, že v praxi může docházet, a také

dochází, k porušování těchto pravidel. To však není důvodem pro to, aby

byla za neústavní prohlášena právní úprava, která může být vykládána a

aplikována neústavně. Ze stejných důvodů by potom musel Ústavní soud

zrušit např. institut vazby, vyvlastnění, rozpuštění politické strany

atd. Právě proto, že v praxi může dojít k porušení ústavně konformní

právní úpravy, je zajištěno právo na soudní ochranu. Zda je cena

přiměřená, je věcí odborného a nestranného hodnocení. Protože názor

vykupujícího a vykupovaného se může rozcházet, je upraven postup

přezkoumání takové ceny nezávislým a nestranným orgánem v podobě České

národní banky, což by ovšem, s ohledem na její povahu, nedostačovalo.

Proto je ve smyslu čl. 4 a čl. 81 Ústavy ještě garantována ochrana v

podobě soudního rozhodnutí. Konečně je třeba poznamenat, že ani v

jiných státech není postupováno jinak. Např. nejnovější rakouská úprava

(viz § 1 Bundesgesetz über den Ausschluss von

Minderheitsgesellschaftern, BGBl. I., č. 75/2006) hovoří o "Gewährung

einer angemessenen Barabfindung", tedy poskytnutí přiměřeného

odstupného v hotovosti, aniž stanoví cokoli dalšího (totéž doslovně §

327a odst. 1 německého akciového zákona, avšak s určitými kritérii v

jiných ustanoveních). Pokus najít jiný způsob určení této ceny v SRN,

založený na nevyvratitelné domněnce přiměřenosti v případě, že ji

akceptuje nejméně 90 % vykupovaných akcionářů, ztroskotal (viz Stumpf,

Ch.: Grundrechtsschutz im Aktienrecht. Neue Juristische Wochenschrift,

roč. 2003, č. 1, s. 9). Proto Ústavní soud v tomto bodě neústavnost

obchodního zákoníku neshledal.



Je věcí praxe, jaká kritéria si zde vyvine. V tomto směru je příznačné

stanovisko bývalé Komise pro cenné papíry (sub 27). Rovněž obrat "fair

market value", používaný v USA, je kritizován s ohledem na více možných

významů a cest k jeho zjištění (viz Fischel, D. R.: The Appraisal

Remedy in Corporate Law. American Bar Foundation Research Journal, roč.

1983, s. 885-898). Proto si soudní praxe hledá množství různých tzv.

testů (viz sub 61), které se rovněž časem mění. V tomto směru je v USA

v oblasti práva akciových společností považováno za klíčové

zákonodárství státu Delaware. Jeho Nejvyšší soud v precedenčním

rozhodnutí uvádí, že bez ohledu na množství různých testů bude

akceptovat každou rozumnou metodu, která bude všeobecně uznána ve

finančním světě [generally accepted techniques used in the financial

community and the courts - Weinberger v. UOP, Inc. 457 A.2d 701 (Del)

1983, dostupné např. na www.nyls.edu/pdfs/WeinbergervUOP.pdf, kde se

soud zabýval i účelem fúze].



67. Akcie, jakožto výraz podílu na určité majetkové hodnotě, je

předmětem vlastnického práva. Ochrana takové formy vlastnictví je ovšem

stěží srovnatelná s ochranou nemovitého majetku (expropriace), na které

je založena dogmatika čl. 11 odst. 4 Listiny. Na její hodnotu mají

zásadní vliv situace na trhu a poměry v dané akciové společnosti (např.

tzv. vyhladovění malých akcionářů ve formě nevyplácení dividend, ztráta

hodnoty v důsledku neobchodovatelnosti, konjunktura v určitém časovém

období atd.). To, že se nejedná o vyvlastnění s předpokladem prokázání

veřejného zájmu, jak naopak tvrdí navrhovatel, znamená, že při

stanovení výše protiplnění se již k veřejnému zájmu nepřihlíží. O tom

již bylo rozhodnuto zákonodárcem obecně závazným způsobem. Je třeba

dodat, že při vyvlastnění ve veřejném zájmu jde z povahy věci o určitou

oběť požadovanou ve prospěch zájmu celku, v případě nuceného výkupu, s

ohledem na právě řečené, Ústavní soud takový důvod neshledává. Jde o

ekonomickou úvahu vykupujícího hlavního akcionáře, zda se mu taková

transakce vyplatí. S ohledem na pouze ekonomický rozměr této

problematiky, redukovaný na investiční aspekt, to však znamená také to,

že např. na rozdíl od vyvlastnění rodinného domku nebude přihlížet k

citovým aspektům, sociálním vazbám a důsledkům, i když takové aspekty

nejsou nepřímo vyloučeny (penzijní fond jako minoritní akcionář,

ochránci životního prostředí v akciové společnosti, která je hrozbou

pro životní prostředí). Vztah k podílu na základním jmění se tomuto

hodnocení vymyká. Jde o nejistou investici, která měla přinést zisk,

avšak vzhledem k povaze akciové společnosti se jedná o investici, která

zisk nemusí zaručit.



68. Co to je přiměřená cena, lze stanovit odborným a na stranách

nezávislým postupem pod kontrolou České národní banky s možností

soudního přezkumu. S ohledem na okolnosti výkupu, spojeného se zásahem

do vlastnického práva, se přiměřenost ceny kotovaných akcií nikdy

nemůže pohybovat pod hranicí tržní ceny. Z tohoto hlediska je třeba

obrat "jinou výši protiplnění" v § 183k odst. 1 obch. zák. chápat

jedině jako hranici, pod kterou v rámci soudního přezkumu jít nelze.

Jinak řečeno, soud nemůže výši protiplnění napadeného minoritním

akcionářem snížit. Totéž platí pro postup České národní banky podle §

183i odst. 5 obch. zák. Z hlediska čl. 11 odst. 1 Listiny by byl jiný

výklad znevýhodněním minoritního akcionáře (reformatio in peius). Proto

je třeba § 183j odst. 4 obch. zák., podle kterého se návrh na usnesení

valné hromady nesmí odchylovat v určení výše protiplnění podle podkladů

podle § 183j odst. 6 obch. zák., vykládat tímto ústavně konformním

způsobem. V opačném případě by ho bylo třeba zrušit jako neústavní.

Znalecký posudek z hlediska přiměřenosti zásahu neslouží ochraně

hlavního akcionáře a hlavní akcionář se proti němu nemůže obrátit k

soudu; to je umožněno pouze minoritním akcionářům. Nabídne-li hlavní

akcionář více, je to věcí jeho podnikatelského rozhodnutí. Jak již bylo

zdůrazněno výše (sub 59), rozhodnutí hlavního akcionáře není třeba

zdůvodňovat, neboť je založeno na předpokladu, že přes zvýšené náklady

se mu investice do výkupu zbývajících akcií vyplatí. A to nikoli proto,

že by je získal za výhodnější cenu, nýbrž i proto, že vzhledem k

okolnostem může platit i cenu vyšší, o které bude mít představenstvo, z

hlediska celkové situace společnosti, pochybnosti (§ 183j odst. 2 obch.

zák.). Zákon jednotlivá kritéria pro hodnocení přiměřenosti stanovit

nemůže v žádném případě vyčerpávajícím způsobem. Je to věcí odborného

posouzení podle finančních a ekonomických nástrojů aprobovaných Českou

národní bankou (viz stanovisko bývalé Komise pro cenné papíry č.

STAN/13/2005 ze dne 9.11.2005 k otázce kritérií přiměřenosti a dokladům

prokazujícím přiměřenost. Poznamenává se, že toto Stanovisko nebylo

předmětem řízení před Ústavním soudem, stejně jako praxe České národní

banky na jeho základě.).



69. Pro určení přiměřené ceny zákon stanoví postup, který je rovněž

předmětem námitek navrhovatele. Podle § 183m odst. 1 obch. zák. mají

oprávněné osoby právo na protiplnění v penězích, jehož výši určí hlavní

akcionář; hlavní akcionář doloží přiměřenost protiplnění znaleckým

posudkem, který nesmí být starší než 3 měsíce ke dni doručení žádosti

podle § 183i odst. 1 obch. zák., a jehož výši přezkoumá Česká národní

banka. Znalce vybírá a rovněž náklady jeho činnosti hradí hlavní

akcionář (§ 183j odst. 6 obch. zák.). V této souvislosti třeba

zdůraznit, že nestranné odborné stanovení přiměřené ceny je třeba

považovat za součást ochrany vlastnického práva minoritního akcionáře

(sub 67). Proto musí být jeho postavení srovnatelné s jinými vlastníky

v obdobné situaci, jak to plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny (právo na

stejnou ochranu).



70. V takovém případě je úkolem Ústavního soudu zhodnotit, zda je tímto

způsobem poskytována vůbec ochrana (sub 68 a 69) a zda je úroveň této

ochrany srovnatelná s ochranou jiných vlastníků v podobném postavení.

Jako takové měřítko mohl Ústavní soud použít postup při zrušení akciové

společnosti s převodem jmění na hlavního akcionáře, neboť předpoklady

převodu jsou stejné jako v případě nuceného výkupu. V tomto případě

však § 220p odst. 2 obch. zák. stanoví, že hlavní akcionář je povinen

poskytnout ostatním akcionářům přiměřené vypořádání v penězích, jehož

výše musí být doložena posudkem znalce. Přitom odkazuje na obdobné

použití ustanovení § 59 odst. 3 a odst. 4 obch. zák. Podle tohoto

ustanovení se výše přiměřeného vypořádání stanoví podle posudku

zpracovaného znalcem "nezávislým na společnosti, jmenovaným za tím

účelem soudem". Ústavní soud proto musel posoudit, zda tento rozdíl ve

způsobu stanovení znalce není v případě nuceného výkupu natolik

diskriminačním, že dochází k porušení práva na stejnou ochranu podle

čl. 11 odst. 1 Listiny.



71. Ústavní soud dospěl k závěru, že takto stanovená povinnost hlavního

akcionáře sice může ztížit postavení minoritních akcionářů, avšak ne

tak závažným způsobem, aby bylo možno hovořit o neústavnosti této

úpravy. Již výše bylo poukázáno na postavení znalce při zpracování

odborného posudku a jeho nutnou nestrannost. To by samo o sobě bylo

ovšem naprosto nedostatečné, kdyby to nebylo doplněno obligatorním

dohledem České národní banky podle § 183i odst. 5 ve spojení s

přiměřeným použitím § 183e obch. zák. Tento postup se vztahuje na

akciové společnosti s kotovanými i nekotovanými účastnickými cennými

papíry, jinak by došlo rovněž k porušení pravidla stejné ochrany podle

čl. 11 odst. 1 Listiny. I když v případě České národní banky je již, s

ohledem na její postavení, předpokládán žádoucí odstup od společníků,

nejde přesto o orgán, který splňuje požadavky čl. 4 Ústavy a čl. 36

Listiny. Protože se jedná o ochranu základního práva, není začlenění

České národní banky do procesu nuceného výkupu z hlediska ústavního

dostačující. Protože však § 183k obch. zák. upravuje postup z hlediska

soudní ochrany minoritních akcionářů, dospěl Ústavní soud k názoru, že

samotná skutečnost výběru znalce hlavním akcionářem je sice sama o sobě

problémem, ten je však kompenzován dalšími opatřeními ze strany státu.

Nicméně není pochyb o tom, že je zde třeba uvažovat o jiném postupu již

z toho důvodu, že úkolem právní úpravy by mělo být v maximální míře

eleminovat možnost vzniku soudních sporů, a tato úprava k nim začasto

povede. Nutno však zdůraznit, že i v Německu, na jehož úpravu se

navrhovatel odvolává, je v praxi situace taková, že znalce ustanovuje

zemský soud podle sídla společnosti zpravidla na návrh hlavního

akcionáře, a judikatura tento postup nezpochybnila (srov. zásadní

rozsudek Spolkového soudního dvora z 18. září 2006 sp. zn. II ZR

225/04, zejména body 14 až 17), ačkoli se jedná o velmi častou žalobní

námitku.



72. Navrhovatel též právní úpravě nuceného výkupu vytýká, že účastníkem

řízení o předchozím souhlasu České národní banky podle § 183i odst. 5

obch. zák. je pouze hlavní akcionář. S ohledem na odstup České národní

banky od společníků a povahu řízení, kde není možné zajistit rozumně

účast často tisíců minoritních akcionářů, z nichž je část tzv.

anonymních (viz Kotásek, J.: Vytěsnění anonymního akcionáře. Časopis

pro právní vědu a praxi, roč. 2006, č. 3, s. 258-259), to lze stěží

považovat samo o sobě za neústavní, když Česká národní banka o nuceném

výkupu ve správním řízení přímo nerozhoduje (teprve v takovém případě

by se jednalo o obdobu vyvlastňovacího řízení). To je v působnosti

valné hromady. Česká národní banka v postavení správního orgánu v

řízení podle § 183i odst. 5 obch. zák. může vyvolat odpovědnost státu

za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Stejně tak námitka navrhovatele,

napadající fikci kladného stanoviska České národní banky, neobstojí z

hlediska ústavního pořádku. Jde o ne neobvyklé opatření proti

nečinnosti správního orgánu. Touto úpravou není vyloučena možnost

minoritních akcionářů obrátit se na soud, neboť výše protiplnění je

vždy předmětem soudního přezkumu, bez ohledu na to, zda stát dostál

svým povinnostem z hlediska svého dohledu nad přípravou nuceného výkupu

prostřednictvím České národní banky či nikoli. Kromě toho toto

ustanovení (§ 183e odst. 9 obch. zák.) ani nebylo navrhovatelem

napadeno v petitu jeho návrhu.



73. Dále bylo třeba posoudit zbývající námitky, týkající se stanovení

výše přiměřené náhrady. Na prvém místě zde navrhovatel namítá

nedostatečné záruky zaplacení protiplnění za vykupované akcie (sub 20),

kdy ani doplnění úpravy o ustanovení § 183i odst. 6 obch. zák., podle

jeho názoru, neodstraňuje zcela oprávněný požadavek, aby výplata částky

protiplnění, stanovená hlavním akcionářem, byla dostatečně zajištěna. S

touto námitkou se Ústavní soud neztotožnil. Obligatorní deponování

prostředků k úhradě smluvních závazků sice není nikde ústavně

vyžadováno a není ani zcela běžné v zákonné úpravě, v tomto případě je

však třeba vycházet z toho, že se nejedná o právní vztah vzniklý na

základě smluvního ujednání, nýbrž vlastnictví k akciím přechází ze

zákona. I tato povinnost proto nutí hlavního akcionáře, aby zvážil, zda

k nucenému výkupu sáhne, neboť je pochopitelně spjata se zvýšenými

náklady za služby banky nebo obchodníka s cennými papíry. Proto je

třeba z hlediska ústavního považovat tuto úpravu za dostatečnou,

nehledě na odpovědnost za její nesplnění včetně možné odpovědnosti

trestní. Třeba též poznamenat, že deponování prostředků podle § 183i

odst. 6 obch. zák. následuje až po konfirmaci svolání valné hromady

Českou národní bankou podle § 183i odst. 5 obch. zák. Prostředky jsou

proto zajištěny již po případném zvýšení protiplnění postupem podle §

183e odst. 8 obch. zák. Zákonodárce má přitom možnost tuto úpravu

změnit, pokud by se vůbec vyskytl takový případ, který se hypoteticky

snaží konstruovat navrhovatel.



74. Konečně je třeba zmínit námitku chybějící sankce, kdy podle názoru

navrhovatele právní úprava nemotivuje hlavního akcionáře k poctivému

chování, neboť za jednání v rozporu s dobrými mravy není nijak

postihován (sub 12). Jediným jeho rizikem je, že bude možná muset

doplatit několika akcionářům, kteří mají dostatek prostředků na vedení

sporu o přezkoumání protiplnění před formalisticky uvažujícími soudci.

Není respektován požadavek legality, ani požadavek proporcionality při

přechodu akcií, při řízení o přezkoumání legálnosti opatření vedoucích

k přechodu, ani při stanovení a přezkoumání výše protiplnění. Ani s

touto námitkou se nebylo možno ztotožnit, neboť Ústavní soud nevidí

důvod, pro který by bylo třeba stanovit další speciální prostředky

odpovědnosti za porušení povinností hlavního akcionáře. Z hlediska

ústavního pořádku je podstatné, že zde vůbec prostředky poskytnuty

jsou.



Využije-li hlavní akcionář možnosti nuceného výkupu akcií, kterou mu

zákon poskytuje z výše uvedených důvodů, chová se dovoleně a svého

práva nezneužívá. Pravidla zákazu zneužití postavení společníka podle §

56a obch. zák., s možností postupu podle § 131 obch. zák. (neplatnost

usnesení valné hromady), se pochopitelně vztahují rovněž na nucený

výkup akcií. Zneužitím ovšem nemůže být sám zákonem umožněný výkup

akcií při dosažení stanoveného podílu na vlastnictví účastnických

cenných papírů ve společnosti. Nelze tvrdit, že v rámci podnikatelského

prostředí v České republice k takovým situacím nedochází a že ve

srovnání s vyspělými ekonomikami je zejména využívání prostředků soudní

ochrany zcela dostatečné. Teprve jejich využívání přestavuje v těchto

státech skutečný obraz společnostního práva, které nelze bez judikatury

vůbec pochopit [Conard, A. F.: The Law of Corporations. Michigan Law

Review, roč. 1973, č. 4, s. 648, konstatuje, že bez judikatury bylo

společnostní právo ubohým cárem (sad rag)]. Rovněž nelze popřít, že

zákonodárce může hledat další prostředky (srov. z nejnovějších výzkumů

např. přehledy odpovědnosti až po zrušení společnosti ve studii Miller,

S. K., Greenberg, P. S., Greenberg, R. H.: An Empirical Glimpse into

Limited Liability Companies: Assessing the Need to Protect Minority

Investors. American Business Law Journal, roč. 43/2006, č. 4, s. 609n.,

přehledy řešení s. 639-646), nicméně pouze účinné využívání soudní

ochrany může mít preventivní účinek z hlediska pokusů zneužívat

postavení v akciové společnosti. To však není příliš častým jevem nejen

u nás, nýbrž i v jiných státech, kde rovněž kontrola zneužití zůstává

spíše možností. To souvisí i s tím, že již sám zákon připouští nucený

výkup a není třeba takovou transakci věcně odůvodňovat (k tomu pro SRN

např. Kort, M.: Squeeze-out-Beschlüsse: Kein Erfordernis sachlicher

Rechtfertigung und bloß eingeschränkte Rechtsmissbrachuskontrolle.

Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, roč. 2006, č. 33, zejm. s. 1520n. a

pro Rakousko Althuber, F., Krüger, A.: Squeeze-out in Österreich.

Aktiengesellschaft: Zeitschrift für das Gesamte Aktienwesen, roč. 2007,

č. 6, s. 197n.). K námitce zneužití proto Ústavní soud musí uvést, že v

takové situaci v podstatě na pohnutkách hlavního akcionáře nesejde,

protože zneužitím by muselo být již úsilí získat oněch požadovaných 90

%. Ani v USA, bez ohledu na možnost žaloby pro náhradu škody, se

neuvádí příliš velká úspěšnost takových řízení s ohledem na výdaje na

expertízy, znalce a zejména právní zastoupení (Seligman, J.:

Reappraising the Appraisal Remedy. George Washington Law Review, roč.

52/1984, s. 860-864).



75. Navrhovatel poukázal v této souvislosti též na skutečnost, že není

upraven další aspekt stanovení výše protiplnění a možného zneužití

nuceného výkupu, tj. chybějící stanovení úroků z prodlení s plněním

výplaty protiplnění podle § 183m obch. zák. Nelze dovozovat, že taková

povinnost musí být pro každý případ výslovně zakotvena již vzhledem k

tomu, že se stále jedná o soukromoprávní vztah. To naopak bylo třeba v

případě, že by chtěl zákon vyloučit použití právní úpravy obchodně

závazkových vztahů pro vztahy vznikající mezi společníky [např. § 369

obch. zák., popř. § 340 odst. 2 obch. zák., ve spojení s § 261 odst. 3

písm. a) obch. zák.]. Proto v případě prodlení s plněním přistupují

úroky z prodlení (jako cena peněz, na kterou je nárok ze zákona) podle

§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z

prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění

nařízení č. 163/2005 Sb. To lze současně chápat jako sankci vůči

hlavnímu akcionáři, když úroky z prodlení jsou přitom v soukromém právu

považovány za druh paušalizované náhrady škody (srov. Knappová, M.,

Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. 3. díl. 3. vyd. Praha 2002,

s. 74, 125, 131).



76. Co se týče námitek nedostatků soudní ochrany, je třeba vidět, že

rozdíly mezi jednotlivými státy, s ohledem na úpravu dalších aspektů

nuceného výkupu, vedou k rozdílnému zakotvení práva na soudní ochranu.

Samotný přezkum rozhodnutí provést nucený výkup je limitován výše

uvedenými poznatky praxe (sub 79 a 80) z hlediska ochrany před možným

zneužitím. Stanovení 90 % prahu již pochybnosti v tomto směru vylučuje,

a proto je omezení soudního přezkumu na další otázky přijatelným. To

dokazuje zkušenost států, kde je možné tyto věci soudně zpochybnit. Pro

Velkou Británii je konstatován kdysi značný počet soudních žalob, které

byly naprosto neúspěšné (již klasická práce Davies, P. L.: Gower and

Davies' Principles of Modern Company Law. 7. vyd. London 2003, s. 746,

je schopná uvést pouhé tři příklady, kdy 90 % akcionář právo spíše

zneužil než využil). Proto počet návrhů postupně klesal bez ohledu na

to, že čl. 430 Companies Act 1985 podporoval podávání takových návrhů,

neboť se mělo jednat o řízení bez povinnosti minoritních akcionářů

platit poplatky, nejde-li o návrh zbytečný, nepřípustný nebo

kverulantský (vexatious). Tutéž úpravu v podstatě převzal i nový

britský Companies Act 2006 v čl. 983. Obdobně v USA klíčový rozsudek

Weinberger v. UOP, INC (viz sub 66) konstatuje, že nejde-li v případě

tzv. testu úplné férovosti (entire fairness test zahrnuje přezkum

férového zacházení a férové ceny) o zjištění podvodného jednání,

zůstává v podstatě k rozhodnutí soudem jen otázka posouzení ceny.

Kontinentální systém práva pak většinu požadavků, které dovozuje

judikatura v USA, stanoví v podobě obecných požadavků přímo v zákoně. Z

tohoto hlediska je třeba hodnotit námitky navrhovatele ve vztahu k

soudní ochraně minoritních akcionářů, jde-li o neexistenci možnosti

předběžně přezkoumat zákonnost postupu při realizaci práva výkupu.

Poznamenává se, že otázka ústavnosti zápisu do obchodního rejstříku (§

200da odst. 3 o. s. ř.) byla vyčleněna do odděleného řízení vedeného

pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05.



77. K vadám přezkumného řízení podle § 183k obch. zák. navrhovatel řadí

zejména nejasné vymezení okruhu účastníků, druhu řízení, žalobního

návrhu a zániku práva dovolávat se nepřiměřenosti plnění (viz podrobně

sub 19). Ve vztahu k prvním třem námitkám Ústavní soud konstatuje, že

se jedná o výklad obyčejného práva. Je věcí soudní praxe, aby případné

domnělé či skutečné nejasnosti vyřešila. Poukazuje-li navrhovatel na

rozdílné postoje obou vrchních soudů z hlediska povahy řízení, a tím

postavení jeho účastníků, je věcí Nejvyššího soudu, aby v rámci plnění

svých úkolů při sjednocování judikatury takové otázky vyřešil. Ústavní

soud tento úkol plnit nemůže. To by mohl výjimečně činit v případě, ^e

by Nejvyšší soud tuto roli přestal plnit (srov. postup Ústavního soudu

v době neexistence Nejvyššího správního soudu ve vztahu k judikatuře

krajských soudů ve věcech správního soudnictví). Ústavní soud se může

takovou otázkou zabývat tehdy, tvrdí-li navrhovatel, že jedna z

výkladových možností je neústavní. Namítá-li však pouze to, že jsou zde

dvě různé možnosti výkladu, aniž jednu považuje za neústavní, neotevírá

se pro Ústavní soud možnost zásahu. Povinností obecného soudu je, aby

poskytl ochranu základním právům podle čl. 4 Ústavy tím, že zvolí

výklad ústavně konformní, popř. se v případě pochybností obrátí na

Ústavní soud. Totéž platí o námitkách navrhovatele, že si ustanovení o

nuceném právu výkupu odporují s jinými ustanoveními obchodního

zákoníku.



78. Navrhovatel dále namítá nerespektování principu rovnosti zbraní,

ochrany slabšího a přístupu k soudu. Uvádí, že i kdyby byla žaloba

minoritního akcionáře po právu, k restituci původního stavu nemusí

dojít, když je zde určitý fait accompli, vytvořený zápisem do

obchodního rejstříku. Soud, který bude ve věci rozhodovat, bude

vycházet z vytvořeného stavu a vzhledem k principu právní jistoty a

ochrany práv třetích osob bude mít sklon návrh na přezkoumání usnesení

valné hromady odmítnout. Proto by mělo dojít k přezkumu ještě před

přechodem vlastnického práva jako v řadě jiných států. V České

republice je tento přezkum vyloučen podle § 131 odst. 3 obch. zák.,

protože za pomoci § 131 obch. zák. se vždy hledá důvod pro zastavení

řízení či zamítnutí žaloby.



V této souvislosti ovšem navrhovatel jednak konkrétně neuvádí, v čem je

vlastně úprava v § 131 odst. 3 obch. zák. neústavní, a konečně ani

nenavrhuje její zrušení. Samotné ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2

obch. zák. přitom nevylučuje zrušení usnesení valné hromady o přechodu

účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře. Stejně tak

navrhovatel pomíjí postup minoritního akcionáře podle § 131 odst. 4

obch. zák., který lze uplatnit i bez ohledu na použití § 131 odst. 3

obch. zák. V žádném případě však tímto postupem nemůže být zpochybněn

institut samotného výkupu akcií, který je založen přímo zákonem, stejně

jako neúčast minoritního akcionáře v rejstříkovém řízení. Ústavní soud

má za to, že takto konstruovaná právní úprava, tj. nemožnost účasti

akcionáře v rejstříkovém řízení, s poukazem na uvedené ostatní možnosti

uplatňování jeho práv v odlišných samostatných řízeních, má z pohledu

proporcionality v konkurenci stojících vlastnických a od nich

odvozovaných dalších práv hlavního akcionáře a minoritních akcionářů,

jakož i jejich z povahy věci plynoucích odlišných zájmů, své ústavně

akceptovatelné odůvodnění, jak bylo již vícekrát konstatováno (poprvé v

usnesení sp. zn. IV. ÚS 324/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního

soudu, sv. č. 10, s. 365, dále sp. zn. IV. ÚS 720/01). Nemožnost

zpochybnit platnost usnesení valné hromady nepřiměřeností výše plnění

(§ 183k odst. 4 a odst. 5 obch. zák.) lze považovat za opatření, které

neodporuje konstrukci práva nuceného výkupu a je racionální, neboť

brání tomu, aby se tímto způsobem ve skutečnosti zavedl soudní přezkum

samotného institutu výkupu, když by každý neúspěch hlavního akcionáře v

řízení (např. 1000 Kč místo 990 Kč za akcii) znamenal prohlášení valné

hromady za neplatnou s důsledky pro zachování práv třetích osob a

právní jistoty (srov. § 131 odst. 3 obch. zák.).



79. Podle navrhovatele není v rámci přezkoumávání výše protiplnění

respektován princip ochrany slabší strany, neboť při tomto

přezkoumávání se minoritní akcionář podle § 183k obch. zák. dostane ke

slovu teprve, když má proti sobě překážky jako jsou znalecký posudek,

stanovisko České národní banky a zápis do obchodního rejstříku, aniž se

přitom mohl podílet na řízení či být účastníkem řízení. Tyto námitky

samy o sobě nelze považovat za porušení rovnosti účastníků řízení podle

čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhovatel ani na takové porušení neukazuje.

Uvedené "překážky" jsou pouze předpoklady provedení nuceného výkupu.

Stejně tak mohou sloužit k ochraně zájmů minoritních akcionářů. Ústavní

soud pouze poznamenává, ve smyslu výše uvedeného rozboru povahy

nuceného výkupu akcií, že rovnost účastníků řízení před soudem spočívá

v rovnosti jejich procesních práv, ne v postavení v akciové

společnosti. To se odvozuje od podílu na počtu akcií shodné jmenovité

hodnoty a na tom nemohou záruky procesní rovnosti v soudním řízení nic

změnit. To platí i na další námitku narušení - jak to nazývá

navrhovatel - principu rovnosti zbraní v podobě značného informačního

deficitu minoritních akcionářů, pokud jde o stav majetku společnosti a

pravděpodobné budoucí hospodářské výsledky, kde se většina posudků

opírá o podklady představenstva společnosti. To je tvrzení, které v

rámci abstraktní kontroly ústavnosti zákona nemůže obstát. Jedná se o

konkrétní podmínky vedení soudního řízení, kde by bylo nutno teprve v

rámci posouzení konkrétního případu (např. v rámci řízení o ústavní

stížnosti) prokázat, že k porušení procesních zásad došlo.



80. Jako další vadu soudní ochrany navrhovatel vidí zásadu, že soud je

v přezkumném řízení ovládán toliko návrhem žalobce, který má málo

informací, umožňujících mu v krátké lhůtě vyčíslení správné výše

protiplnění. Tvrdí, že k tomu např. v SRN nucen není. Navíc je zde

hrozba placení nákladů řízení tím, kdo ve sporu podlehne. Soudní

poplatek bude přitom tím vyšší, čím vyšší bude sporná částka

protiplnění. Ústavní soud konstatuje, že zahraniční právní úpravy mohou

být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však

automaticky neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním

pořádkem. Samotná argumentace zahraniční právní úpravou v tomto směru

nemůže stačit, navíc by vyžadovala daleko podrobnější rozbor, než pouhý

poukaz bez další argumentace (blíže viz zejména komentář k § 4 a § 15

in: Münchener Kommentar zum Aktiengesetz. 2. vyd., sv. 9/1, § 327 a - §

327f. AktG. WpÜG SpruchG. Mnichov 2004). Lze ji nepochybně využít při

dalších úpravách přezkoumávaného institutu. Z hlediska záruk soudní

ochrany podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny je však v tomto

směru podstatné, že soudní ochrana zajištěna je, nikoli zda je

poskytována preventivně či nikoli. Stát zde má určitý prostor pro

zvážení, zda v jeho podmínkách bude možnost žaloby předsunuta vlastnímu

rozhodnutí valné hromady. Stejně tak je oprávněn rozhodnout o

podmínkách, za kterých bude ochrana poskytována; musí je však nastavit

tak, aby ve skutečnosti její využití znemožnil. Třeba vidět, že

přesunutí soudní kontroly až do konečné fáze znamená i značné nebezpečí

pro hlavního akcionáře, který může v důsledku pro něj nepříznivého

rozhodnutí utrpět daleko větší ztráty než v případě rozhodování v

prvotní fázi výkupu. Soudní poplatky, které v této souvislosti

navrhovatel zmiňuje, rovněž nemohou být považovány za překážku, i když

jsou státy, kde se za určitých podmínek od minoritního akcionáře

nepožadují (čl. 983 Companies Act 2006, předtím čl. 430 Companies Act

1985 a po jeho vzoru § 15 odst. 2 Gesetz über das

gesellschaftsrechtliche Spruchverfahren. BGBl, roč. 2003, sv. I.,

částka 25, s. 838). Je věcí zákonodárce, zda zváží takovou možnost s

přihlédnutím k tomu, že soudní poplatky plní určitou regulační funkci

ve vztahu k nárůstu soudních sporů a s přihlédnutím ke struktuře

minoritních akcionářů v České republice. Kromě toho tvrzení, že je

touto úpravou hlavní akcionář podněcován k tomu, aby hodnotu

protiplnění stanovil co nejníže, ani v obecné rovině neobstojí. Čím

níže by taková cena byla stanovena (s ohledem na znalecký posudek a

stanovisko České národní banky to nelze takto předpokládat), tím

většímu nebezpečí neúspěchu v soudním řízení se vystavuje, včetně

hrazení soudních nákladů a náhrady škody.



81. Rovněž tak se nelze ztotožnit s námitkou nedostatečné ochrany práv

menšinových akcionářů, kteří se na soud neobrátili. Státu nelze klást k

tíži, že neposkytl ochranu někomu, kdo se na něj s žádostí o ochranu

neobrátil. Ústavní soud je přesvědčen, že emancipovaný jedinec, žijící

ve svobodné demokratické společnosti, by měl být uchráněn přílišných

protektorských zásahů ze strany státu a výrazem jeho zralosti je právě

ona schopnost střežit si svá práva v duchu zásady vigilantibus iura

scripta sunt, samozřejmě za předpokladu, že mu stát poskytne náležité

prostředky pro jejich ochranu. Proto tento přístup nebyl v principu

shledán protiústavním. Nucený výkup je právem hlavního akcionáře, který

svou podnikatelský záměr nemusí zdůvodňovat. Je věcí jeho posouzení,

zda výkup provede (sub 57). Musí však počítat s tím, že bude vykupovat

akcie všech minoritních akcionářů v hodnotě, která bude stanovena

objektivním, odborným a nestranným postupem, nikoli jen akcie těch,

kteří se budou proti navržené výši protiplnění soudně bránit. Stejně

tak je třeba předpokládat, že soud může rozhodnout o výši protiplnění

pro každého jednotlivého žalujícího minoritního akcionáře shodně.

Nepředpokládala-li by to naše právní úprava, byla by zpochybněna

konstrukce ekonomického základu nuceného výkupu jako formy uplatnění

základního práva vlastníka a podnikatele. Takto je třeba rovněž

vykládat § 183k odst. 3 obch. zák., jehož nesrozumitelnost rovněž

navrhovatel namítá, neboť jinak by nebyla poskytnuta ochrana

vlastnickým právům takových akcionářů. Stejně tak nelze považovat

chybějící mechanismus zveřejnění rozhodnutí soudu podle § 183k odst. 3

obch. zák. za zásah do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3

Listiny nebo práva na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Je

věcí minoritního vlastníka, aby si střežil svá práva, když o možnosti

zásahu do nich je informován rovněž v Obchodním věstníku podle nařízení

vlády č. 503/2000 Sb., o Obchodním věstníku, ve znění pozdějších

předpisů.



82. Navrhovatel uvádí celou řadu dalších námitek, které např. spočívají

v nejasnostech kolem lhůty svolání valné hromady, v nedostatečné době

přípravy na jednání valné hromady, chybějícím odkazu na § 181 obch.

zák. (viz sub 16) atd. Podle navrhovatele existují i názory významných

odborníků, které jsou zcela opačné. Podle jeho názoru právní úprava je

v tomto ohledu nejasná, neurčitá a matoucí a nesplňuje požadavky

stanovené na právní stát v ustanovení čl. 1 Ústavy. I zde platí to, co

bylo výše řečeno ohledně role Ústavního soudu při výkladu obyčejného

práva. Navrhovatel též nezdůvodnil, jakým způsobem mohou nejasnosti,

které uvádí, představovat porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, jak tvrdí. Z

hlediska podstaty a smyslu postavení akcionáře v ústavním pořádku bylo

již výše vyloženo, že se jedná o kolizi více základních práv a svobod.

Z hlediska proporcionality je v tomto případě dána přednost

vlastnickému právu a právu podnikat hlavního akcionáře (čl. 11 odst. 1

a čl. 26 odst. 1 a odst. 2 Listiny) před právem být společníkem v

akciové společnosti s 90 % hlavním akcionářem s tím, že podstata a

smysl pozice minoritního vlastníka jako investora je zachována.

Přiměřené protiplnění v tomto směru, s přihlédnutím k důvodům nuceného

výkupu, zachovává hodnotu akcie jako zvláštního druhu nejisté

investice. Ani z tohoto hlediska nelze považovat čl. 4 odst. 4 Listiny

za porušený, k tomu třeba připomenout, že aplikace čl. 26 odst. 1 a

odst. 2 Listiny se pohybuje v režimu čl. 41 odst. 1 Listiny.



83. Totéž se týká soudní ochrany, kde je rovněž zachována její podstata

a smysl, i když není pochyb o tom, že zákonodárce mohl být vůči

minoritním vlastníkům vstřícnější. Stát však i touto formou plní svou

ochrannou funkci a ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská

práva (srov. rozhodnutí ve věci Sovtransavto Holding proti Ukrajině ze

dne 25. 7. 2002, č. 48553/99, § 96) nelze tvrdit, že by nedostál

povinnosti chránit lidská práva a svobody jedinců nacházejících se v

jeho jurisdikci. Takový závazek může znamenat též pozitivní povinnost,

která zahrnuje i nezbytná opatření pro ochranu majetkových práv, a to

dokonce i v případech týkajících se sporů mezi jednotlivci a

společnostmi (s odkazem na rozsudky Airey proti Irsku, z 9. října 1979,

Series A no. 32, § 25 a López Ostra proti Španělsku, z 9. prosince

1994, Series A no. 303-C, § 55). To podle Evropského soudu pro lidská

práva znamená, že stát je povinen upravit soudní řízení poskytující

dostatečné procesní záruky a takto umožnit, aby vnitrostátní soudy

efektivně a spravedlivě řešily spory mezi soukromníky. Další práva

menšinových akcionářů jsou spjata s konáním valné hromady (zejména §

180, § 182 a § 183 obch. zák.), na které má být rozhodnuto o převodu

jmění na hlavního akcionáře. Požadavek regulérnosti postupu hlavního

akcionáře je také posílen povinností pořídit notářský zápis o

rozhodnutí valné hromady o přechodu účastnických cenných papírů na

hlavního akcionáře (§ 183i odst. 2 a odst. 3 obch. zák.), k němuž musí

být připojen znalecký posudek a další údaje. Informovanost akcionářů je

z hlediska ústavnosti úpravy dostatečným způsobem zajištěna, a to i s

ohledem na skutečnost, že akcionáři mají právo nahlédnout a pořídit si

opisy nejen ze zprávy představenstva, ale i ze znaleckého posudku. Lze

tedy konstatovat, že obchodní zákoník ukládá celou řadu povinností

akciové společnosti a hlavnímu akcionáři k zajištění náležité

informovanosti menšinových akcionářů, a současně fakultativně umožňuje

následné podání žaloby na určení neplatnosti usnesení valné hromady

jako prostředku k dispozici též menšinovým akcionářům ke spuštění

procedury soudního přezkumu spravedlivosti a poctivosti postupu

hlavního akcionáře. Stejně tak poskytuje ochranu právům zástavních

věřitelů (námitka sub 10c), byť ne z hlediska postupu podle § 183k

odst. 3 obch. zák. To však nelze právní úpravě výkupu z hlediska

ústavního pořádku vytýkat, neboť se nejedná o společníky, kteří by se

mohli valné hromady účastnit a uplatňovat tam právo rozhodujícího

hlasu. Jedná se primárně o vztah upravený občanským zákoníkem.



84. Závěrem je nutno konstatovat, že právní úprava práva nuceného

výkupu účastnických cenných papírů není, a to nejen z hlediska postupu

při jejím vložení do obchodního zákoníku a při jejích změnách,

příkladem právní úpravy, která by nevyvolávala řadu pochybností

ústavního rázu. Ty lze s využitím ústavně konformního výkladu tyto

námitky překlenout. To však neznačí, že v konkrétních případech nemůže

dojít k zásahu do ústavně zaručených práv minoritních akcionářů podle

čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst.

2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto

případě však Ústavní soud neposuzoval konkrétní situaci v rámci

provádění nuceného výkupu účastnických cenných papírů v konkrétní

akciové společnosti, nýbrž obsahové splnění ústavních požadavků na

přijetí zákona a jeho soulad s ústavním pořádkem. V rámci přezkumu

jednotlivých složek institutu nuceného výkupu je proto úkolem nejen

Ústavního soudu, nýbrž v prvé řadě obecných soudů (ve smyslu čl. 4

Ústavy), aby poskytly ochranu základním právům stěžovatelů.



85. Pokud jde o žádost o přednostní projednání návrhu Ústavním soudem,

s ohledem na odmítnutí návrhu, ve kterém byla obsažena, se stalo její

projednání bezpředmětným.



Předseda Ústavního soudu



JUDr. Rychetský v.r.