94/2011 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 24/10 rozhodl dne 22. března 2011 v

plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková,

Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan

Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Eliška

Wagnerová (soudce zpravodaj) o návrhu skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Markem

Bendou, se sídlem Praha 1, Sněmovní 4, na zrušení § 97 odst. 3 a 4

zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně

některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),

ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení vyhlášky č. 485/2005 Sb., o

rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a

formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání,

za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako

účastníků řízení



takto:



Ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška

č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době

jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným

k jejich využívání, se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce

zákonů.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu



1. Skupina 51 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2010 domáhala zrušení

ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, (dále též

jen „napadená ustanovení“) a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu

provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a

způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, (dále

též jen „napadená vyhláška“ či souhrnně též jen „napadená právní

úprava“).



2. Byť návrh splňoval formální náležitosti podle čl. 87 odst. 1 písm.

a) Ústavy České republiky a § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o

Ústavním soudu“), považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že

institut návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení

podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, podávaný skupinou

poslanců či senátorů podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním

soudu, je mimo jiné projevem ústavně garantovaného principu ochrany

menšin (čl. 6 Ústavy České republiky) a primárně slouží jako jeden z

nástrojů ochrany parlamentní menšiny (opozice) proti případné svévoli

(či zvůli) v rozhodnutích přijímaných parlamentní většinou v rámci

legislativního procesu založeného na principu většinového rozhodování

[srov. k tomu zprávu Benátské komise CDL-AD(2010)025 „



Report on the role of the opposition in a democratic parliament

“ ze dne 15. 11. 2010, která právo umožňující parlamentní opozici

domáhat se ústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů)

zahrnuje mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice]. Jinými slovy,

kvalifikované podání k nestrannému a nezávislému Ústavnímu soudu je

často poslední možností, jak se parlamentní menšina může případné

svévoli (či zvůli) v rozhodování parlamentní většiny bránit, neboť

zástupci parlamentní opozice se v Parlamentu co do svého počtu

zpravidla ocitají v početní menšině, a nedisponují tak efektivními

prostředky, jak přijetí takového rozhodnutí (vydání normativního

právního aktu) v rámci legislativního procesu zvrátit či změnit. Naopak

zástupci parlamentní většiny takovými efektivními prostředky zpravidla

disponují a mají-li pochybnosti o správnosti, bezvadnosti či dokonce o

ústavnosti přijímaných (či dříve přijatých) rozhodnutí, je nejen jejich

právem, ale přímo i povinností je za tímto účelem využívat (viz slib

podle čl. 23 odst. 3 Ústavy České republiky). Institut podání návrhu na

zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1

písm. a) Ústavy České republiky k Ústavnímu soudu tak v žádném případě

neslouží jako prostředek, jak získat jakési „dobrozdání“ či odborný

posudek Ústavního soudu k parlamentní většinou přijatým rozhodnutím,

ani jako nástroj, jehož uplatnění je projevem politického či dokonce

předvolebního boje přeneseného z parlamentní půdy k Ústavnímu soudu. V

posuzovaném případě nejen že skupina navrhovatelů je složena zejména ze

zástupců politických stran, jež se v současnosti podílejí a rovněž v

době podání návrhu se podílely na výkonu vládní moci a v Parlamentu

České republiky disponovaly a dále disponují většinou potřebnou ke

změně napadené právní úpravy, ale navíc, a to nemůže Ústavní soud

ponechat bez kritické poznámky, se z drtivé většiny svým souhlasným (!)

hlasováním v průběhu legislativního procesu na přijetí napadené právní

úpravy přímo podíleli. V takových případech jeho (zne)užití by Ústavní

soud byl do budoucna nucen přistoupit k odmítání takto podaných návrhů.



3. Podstatu námitek navrhovatelé sami shrnuli tak, že shromažďování a

využívání provozních a lokalizačních údajů o telekomunikačním provozu v

takovém rozsahu, v jakém jej vymezují napadená ustanovení a napadená

vyhláška, představují neproporcionální zásah do základních práv

uvedených v Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),

konkrétně základních práv garantovaných čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a

3 a čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Dle navrhovatelů lze tento zásah

navíc považovat za porušující podstatné náležitosti demokratického

právního státu, k nimž lze přiřadit i zásadu proporcionality ve smyslu

čl. 4 odst. 4 Listiny. Svá tvrzení navrhovatelé podepřeli následujícími

argumenty.



I. A) Shromažďování údajů o komunikaci jako zásah do soukromého života



4. Obsahem napadaných ustanovení je uložení povinnosti fyzickým a

právnickým osobám, které zajišťují veřejnou komunikační síť nebo

poskytujících veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (tedy

především telefonních operátorů a poskytovatelů internetového

připojení), po dobu 6 až 12 měsíců uchovávat provozní a lokalizační

údaje (desítky údajů) o veškeré telefonní a faxové komunikaci,

e-mailové a SMS komunikaci, návštěvách webových stránek a využívání

některých internetových služeb, specifikované v napadené vyhlášce, a na

žádost jsou povinny je poskytovat oprávněným orgánům. Dle navrhovatelů

výše uvedené údaje, jejich shromažďování, uchovávání a předávání

státním orgánům nepochybně spadají pod ochranu čl. 8 Úmluvy. V této

souvislosti odkázali na celou řadu rozhodnutí Evropského soudu pro

lidská práva (dále jen „ESLP“) i Ústavního soudu.



5. Navrhovatelé jsou dále toho názoru, že zásahem do základních práv se

nerozumí jen bezprostřední zásah (např. seznámení se s uchovávanými

údaji), ale i taková opatření státních orgánů, která v sobě skrývají

značné nebezpečí omezení základních práv, které může kdykoliv nastat.

Uchovávání provozních a lokalizačních údajů nelze než považovat za

takový zásah, neboť tyto údaje jsou nepřetržitě uchovávány a státním

orgánům jsou k dispozici a ty si je mohou v budoucnu dle příslušných

předpisů vyžádat a využívat. Uchovávání shora uvedené sady údajů tak s

sebou nese latentní nebezpečí dalších bezprostředních zásahů státních

orgánů. Navíc nelze přehlédnout, že stát neuchovává provozní a

lokalizační údaje sám, ale využívá k tomu soukromých osob poskytujících

telekomunikační služby, přičemž riziko z možného zneužití uchovávaných

údajů velkým počtem soukromých osob pohybujících se v oblasti

telekomunikačních služeb je vyšší než při jejich uchovávání státem.

Jedním ze základních požadavků ESLP vyvinutých výkladem podmínky

zákonného podkladu státních zásahů do soukromého života je

předvídatelnost a dostupnost tohoto zákonného podkladu. Důvodem je

legitimní a logický požadavek, aby jednotlivci byli předem seznámeni s

okolnostmi, kdy stát může výjimečně do jejich soukromého života

zasáhnout, a mohli přizpůsobit své jednání tak, aby se tomuto zásahu

bylo možné vyhnout. Plošný charakter uchovávání provozních a

lokalizačních údajů však takovou možnost omezuje až vylučuje.



6. Dle navrhovatelů jsou cíle, jakož i pravděpodobný a očekávatelný

užitek vyplývající z povinnosti uchovávat provozní a lokalizační údaje

ve srovnání s tím spojeným zásahem do základních práv dotčených osob v

hrubém nepoměru. Proto v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy přistoupili k

posouzení přiměřenosti daného opatření, které hodnotili jednak z

hlediska závažnosti a rozsahu zásahu do základních práv jednotlivců, v

daném případě do práva na soukromí, dále z hlediska legitimity cíle, k

jehož dosažení má omezení základních práv sloužit, a z hlediska přínosu

těchto zásahů. V neposlední řadě jeho užití konfrontovali s

nebezpečnými aspekty, které jsou s tím spojeny, zejména pak nebezpečí

zneužití uchovávaných údajů.



I. B) Závažnost a rozsah zásahu do práva na soukromí



7. Předně navrhovatelé konstatovali, že zavedení povinnosti uchovávat

provozní a lokalizační údaje představuje závažný zásah do soukromí,

poněvadž tyto údaje otevírají široké možnosti jejich použití a jejich

zkombinování s dalšími údaji může způsobit velmi citelné důsledky pro

soukromý život dotčených osob. Povinnost uchovávat provozní a

lokalizační údaje v takovém rozsahu má prakticky za následek vyloučení

existence nekontrolované a nemonitorované telekomunikace, což je nutno

považovat za obzvlášť intenzivní zásah do soukromí všech osob

užívajících telekomunikační prostředky (telefonie, užívání služeb

internetu), které se v současnosti již nevyužívají pouze ke komunikaci

mezi lidmi, ale zasahují široké spektrum každodenních činností

(nakupování, bankovní operace, vzdělávání, medicína aj.). Z

uchovávaných údajů tak lze dovodit celou řadu dalších (v řadě případů

velmi citlivých) údajů a informací o dané osobě a jejím soukromí. V

řadě případů lze z identity adresáta telefonátu nebo e-mailu odhalit

citlivý údaj o odesílateli (např. pokud je adresátem

lékař-specialista), podobně lze z navštívených internetových stránek

zjišťovat informace o názorovém smýšlení, zdravotním stavu nebo

sexuální orientaci dané osoby. Velké množství informací lze získat

rovněž z lokalizačních údajů o pohybu mobilního telefonu (respektive

jeho držitele), zvláště v kombinaci s lokalizačními údaji o pohybu

dalších mobilních telefonů (údaj o tom, kdo se kde a kdy s kým setkal

apod.). Na základě uchovávaných údajů tak lze sestavit komunikační a

pohybový profil jednotlivce, z kterého lze získat nejen údaje o jeho

minulých aktivitách, ale s vysokou mírou pravděpodobnosti i správně

předvídat jeho aktivity v budoucnosti, což rovněž představuje významný

zásah do práva na ochranu soukromí a korespondence jednotlivců.



I. C) Legitimita cíle a přínos zásahu do základních práv



8. Navrhovatelé dále ve svém návrhu polemizovali s legitimitou cíle

přijetí napadené úpravy. Z důvodové zprávy vlády k ustanovení § 97

zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že účelem ustanovení § 97

je čelit zvyšujícím se bezpečnostním rizikům a zajištění bezpečnosti a

obrany České republiky, přičemž bližší odůvodnění chybí. Navrhovatelé

jsou toho názoru, že podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy je zásah do soukromí

přípustný ve vztahu k boji s kriminalitou pouze tehdy, pokud slouží k

předcházení zločinnosti. „Preventivní, všeobecné uchovávání

telekomunikačních údajů bez existence konkrétního důvodu míří zejména

do minulosti a může tak sloužit hlavně k objasňování již spáchaných

trestných činů.“ (str. 13). Zásah do soukromí za účelem objasnění již

spáchaného trestného činu je tak dle navrhovatelů v rozporu s čl. 8

Úmluvy. Navíc údaje jsou uchovávány bez existence konkrétního

podezření. Optikou napadených ustanovení je tak každá osoba považována

za podezřelou bez existence konkrétních okolností, které by k tomuto

podezření opravňovaly, což je v právním státě nepřípustné. Navrhovatelé

rovněž upozornili (s odkazem na konkrétní případy ze zahraničí) na

skutečnost, že vyhodnocování údajů o telekomunikačním provozu s sebou

přináší rovněž nebezpečí jejich chybné interpretace a podezřívání či

obvinění nevinného člověka. Může totiž dojít k záměně osoby, která

komunikaci skutečně prováděla, s osobou, která např. uzavřela smlouvu s

telefonním operátorem nebo s poskytovatelem internetu.



9. Předkladatelé právní úpravy ani věcně příslušný resort státní správy

dle tvrzení navrhovatelů nedodali informace o tom, v kolika a v jakých

případech před zavedením napadené právní úpravy, která s sebou nese

obrovské kvantitativní navýšení uchovávaných údajů a možného přístupu k

nim, ztroskotávalo vyšetřování, odhalování a stíhání závažných

trestných činů na nemožnosti získat požadované údaje z důvodu, že již

taková data nebyla k dispozici. Rovněž není prokázáno, zda zakotvení

povinnosti uchovávat všechny údaje o telefonické a elektronické

komunikaci povede (nebo již vedlo) ve srovnání s předcházející úpravou

skutečně ke zlepšení vyšetřování, k odhalování a ke stíhání závažných

trestných činů a k odvracení hrozeb, ke zvýšení procenta objasněnosti

trestných činů či ke snížení kriminality apod. Dále je otázkou, jak

stará data jsou oprávněnými orgány vyžadována, a nakolik je tedy nutné

uchovávat provozní a lokalizační údaje po dobu 6 měsíců a delší. Zásah

do soukromí se navíc paradoxně může častěji týkat osob, které se na

závažné trestné činnosti nepodílejí, než osob, které ji páchají, a

proto mají zvýšený zájem na uskutečňování anonymní komunikace. Dle

navrhovatelů lze očekávat, že uchovávání údajů může pomoci k naplnění

stanovených cílů spíše v malé míře a v méně významných případech, a

proto nelze očekávat dlouhodobý a pozitivní vliv na snížení kriminality

a zvýšení bezpečnosti v souvislosti s používáním telekomunikačních

prostředků.



I. D) Nebezpečí zneužití uchovávaných údajů



10. Stejně tak je dle navrhovatelů třeba počítat i s rizikem

nezákonného použití a zneužití uchovávaných údajů, neboť při tak velkém

množství společností, které zajišťují telekomunikaci (zejména v případě

mobilní komunikace a internetu), nelze očekávat odpovídající zajištění

těchto provozních a lokalizačních údajů. Proto je nutno zkoumat i

reálné a technicky existující možnosti jejich použití. Napadená právní

úprava dle navrhovatelů nestanoví ani podmínky, na jejichž základě mají

být údaje uchovávány, ani podmínky pro jejich užití oprávněnými orgány,

jakož ani negarantuje jednotlivcům žádné záruky proti jejich zneužití.

Napadená právní úprava tak nahrává extenzivnímu využívání příslušných

databází jak co do množství údajů, které z nich budou čerpány, tak i

množství subjektů, které k tomu budou oprávněny, a rovněž umožňuje

rozšiřování účelů, k nimž budou zdaje využívány. Velmi reálné je dle

navrhovatelů rovněž nebezpečí zneužití provozních a lokalizačních údajů

ze strany třetích osob. Osobami, které mohou tyto osobní údaje zneužít,

jsou velmi často zaměstnanci společností nebo státních orgánů, které

údaje zpracovávají, ale i další osoby (např. tzv. hackeři).



I. E) Předběžná otázka k Evropskému soudnímu dvoru



11. V závěru svého návrhu vyjádřili navrhovatelé přesvědčení, že byť je

napadená právní úprava úpravou vnitrostátní, na kterou je třeba

vztáhnout kritéria vyplývající z ústavního pořádku České republiky,

jedná se současně o problematiku, jejíž původ pramení z komunitárního

práva, konkrétně z transpozice Směrnice Evropského parlamentu a Rady č.

2006/24/ES (dále též jen „Směrnice o data retention“) do právního řádu

České republiky. Ze stejných, výše rozvedených důvodů proto

navrhovatelé předestřeli Ústavnímu soudu ke zvážení možnost předložit

Evropskému soudnímu dvoru v souladu s čl. 234 Smlouvy o ES předběžnou

otázku týkající se (ne)platnosti samotné Směrnice o data retention,

neboť existuje významné riziko, že dotčená Směrnice, jež byla

napadenými ustanoveními a napadenou vyhláškou transponována do českého

právního řádu, je v rozporu s právem ES.



II.



Rekapitulace vyjádření účastníků řízení



12. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním

soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení a

napadené vyhlášky Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České

republiky a rovněž veřejnému ochránci práv.



13. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, zastoupená

předsedou Ing. M. Vlčkem, ve svém vyjádření ze dne 26. 4. 2010 podrobně

popsala proceduru přijetí vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon

č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých

souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění

pozdějších předpisů, na jehož základě se napadená ustanovení stala

součástí zákona o elektronických komunikacích č. 127/2005 Sb. (blíže

viz část IV nálezu). K obsahu vládního návrhu zákona nadto

konstatovala, že v důvodové zprávě vláda výslovně uvedla, že

předkládaný návrh zákona je v souladu s ústavním pořádkem a právním

řádem České republiky a neodporuje mezinárodním smlouvám, jimiž je

Česká republika vázána. Ze stejného přesvědčení vycházela při jeho

projednávání i Poslanecká sněmovna. Je tak na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost napadených ustanovení.



14. Senát Parlamentu České republiky, zastoupený předsedou MUDr. P.

Sobotkou, ve svém vyjádření ze dne 28. 4. 2010 poté, co obsáhle

rekapituloval argumentaci navrhovatelů obsaženou v posuzovaném návrhu,

rovněž popsal proceduru příjímání předmětného vládního návrhu zákona

Senátem (blíže viz část IV nálezu). K průběhu jeho projednávání dále

uvedl, že jak ve výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, tak ve

Stálé komisi Senátu pro sdělovací prostředky a později i na plénu

Senátu byl návrh zákona představen jako další novela reagující na

povinnost České republiky transponovat příslušnou směrnici ES do našeho

právního řádu. K povinnosti telekomunikačních operátorů, internetových

providerů a dalších, kteří působí na úseku elektronických komunikací,

uchovávat po dobu nejméně 6 měsíců lokalizační a provozní údaje bylo

předkladatelem zdůrazněno, že „v žádném případě se nejedná o něco, co

by se dalo přirovnat k odposlechům, už jen proto, že se neuchovávají

obsahy jednotlivých telefonátů nebo mailových zpráv, a protože jde i o

služby internetu (...), uchovávají se pouze lokalizační a provozní

údaje, tedy technická data“. Senát tuto skutečnost při projednávání

návrhu předmětné novely zákona akceptoval a na základě doporučení

výboru i Stálé komise Senátu pro sdělovací prostředky návrh zákona

schválil ve znění přijatém Poslaneckou sněmovnou. Je proto jen na

Ústavním soudu, aby návrh na zrušení předmětných ustanovení zákona o

elektronických komunikacích posoudil a s konečnou platností rozhodl.



15. Veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl svým vyjádřením ze dne

12. 4. 2010 sdělil, že po prostudování zaslaného návrhu se s

předkládanými argumenty neztotožňuje, a proto nevstupuje do řízení o

zrušení napadené vyhlášky před Ústavním soudem.



III.



Upuštění od ústního jednání



16. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní

soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od

tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústavní soud si proto v

souladu s tímto ustanovením vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda

souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Navrhovatelé i Senát

Parlamentu České republiky souhlas vyslovili, Poslanecká sněmovna

Parlamentu České republiky na výzvu ve lhůtě jí určené nijak

nereagovala. Od ústního jednání tak mohlo být v posuzované věci

upuštěno.



IV.



Ústavní konformita procedury přijímání napadených ustanovení zákona a

zákonné podmínky přijetí napadené vyhlášky



17. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

České republiky ve smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí

Ústavní soud nejprve zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán

ústavně předepsaným způsobem [k algoritmu přezkumu v řízení o kontrole

norem viz bod 61 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N

30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.)]. V případě podzákonných právních

předpisů, konkrétně vyhlášek ministerstev, Ústavní soud podle § 68

odst. 2 zákona o Ústavním soudu posuzuje, zda byly přijaty a vydány v

mezích Ústavou České republiky stanoveného oprávnění (čl. 79 odst. 3

Ústavy České republiky), tj. zda nebyly vydány „



ultra vires

“.



18. Z vyjádření obou komor Parlamentu České republiky, připojených

příloh a dokumentů dostupných elektronickou cestou (usnesení a tisky

dostupné v digitální knihovně na webových stránkách Poslanecké sněmovny

a Senátu, na www.psp.cz a www.senat.cz) Ústavní soud zjistil

následující: Napadená ustanovení § 97 odst. 3 a 4 se stala součástí

zákona č. 127/2005 Sb. na základě zákona č. 247/2008 Sb., kterým se

mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně

některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),

ve znění pozdějších předpisů. Návrh tohoto zákona předložila Poslanecké

sněmovně vláda České republiky dne 16. 1. 2008, přičemž navrhla jeho

projednávání tak, aby s ním Poslanecká sněmovna mohla vyslovit souhlas

již v prvém čtení. Poslancům byl návrh rozeslán dne 18. 1. 2008 jako

sněmovní tisk č. 398/0 - Novela zákona o elektronických komunikacích -

EU. V prvém čtení, které proběhlo dne 30. 1. 2008 na 27. schůzi,

Poslanecká sněmovna nesouhlasila s projednáváním tak, aby mohla s

návrhem zákona vyslovit souhlas již v prvém čtení. Návrh zákona byl

následně přikázán k projednání hospodářskému výboru, ústavněprávnímu

výboru a výboru pro bezpečnost (usnesení č. 593). Příslušné výbory jej

projednaly a jejich usnesení s pozměňovacími návrhy byla poslancům

doručena jako tisky č. 398/1, 398/2 a 398/3. Pouze pozměňovací návrhy

výboru pro bezpečnost se týkaly i napadeného ustanovení § 97 odst. 3

(třetí a páté věty). Na 28. schůzi Poslanecké sněmovny se ve dnech 20.

3. 2008 a 25. 3. 2008 konalo druhé čtení, návrh zákona prošel obecnou a

podrobnou rozpravou, v jejímž průběhu byly k napadeným ustanovením (§

97 odst. 3 věty třetí a pátá a § 97 odst. 4) podány pozměňovací návrhy

i ze strany jednotlivých poslanců (pozměňovací návrhy Z.

Bebarové-Rujbrové, K. Jacques a J. Klase). Podané pozměňovací návrhy

byly zpracovány jako tisk 398/4, který byl poslancům rozeslán dne 25.

3. 2008. Třetí čtení proběhlo dne 23. 4. 2008 na 30. schůzi Poslanecké

sněmovny. Navrhované pozměňovací návrhy k napadeným ustanovením § 97

odst. 3 a 4 přijaty nebyly. Návrh zákona byl ve znění dalších

schválených pozměňovacích návrhů přijat (usnesení č. 736) poté, co s

ním Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, kdy z přítomných 176

poslanců a poslankyň pro návrh hlasovalo 89, proti 21, zdrželo se 66

(hlasování č. 44).



19. Předmětný návrh zákona byl Senátu Poslaneckou sněmovnou postoupen

dne 19. 5. 2008. Organizační výbor Senátu jej jako senátní tisk č. 247

určil k projednání výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu.

Kromě toho návrh zákona projednala i Stálá komise Senátu pro sdělovací

prostředky. Výbor na svém zasedání dne 28. 5. 2008 přijal usnesení č.

270, ve kterém doporučil Senátu návrh zákona schválit. Rovněž Stálá

komise Senátu pro sdělovací prostředky doporučila Senátu návrh zákona

schválit (usnesení č. 22 ze dne 4. 6. 2008). Senát návrh zákona

projednal dne 5. 6. 2008 na své 14. schůzi (6. funkční období) a přijal

k návrhu usnesení č. 402, kterým schválil návrh zákona ve znění

postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou. Pro usnesení hlasovalo 38

senátorek a senátorů z 52 přítomných, proti 2, zdrželo se 12 (hlasování

č. 29).



20. Zákon byl doručen dne 11. 6. 2008 k podepsání prezidentu republiky,

který jej dne 25. 6. 2008 podepsal. Schválený zákon byl poté dne 30. 6.

2008 doručen k podpisu premiérovi. Zákon byl vyhlášen dne 4. 7. 2008 ve

Sbírce zákonů v částce 78 pod č. 247/2008 Sb. s účinnosti od 1. 9.

2008.



21. Napadená vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a

lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich

předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, byla vydána

Ministerstvem informatiky České republiky. Pravomoc ministerstev

vydávat právní předpisy k provedení zákona je založena čl. 79 odst. 3

Ústavy České republiky. Materiálně je však podmíněna existencí

výslovného zákonného zmocnění a jeho mezemi. V daném případě je tímto

zmocněním právě napadené ustanovení § 97 odst. 4 zákona č. 127/2005

Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících

zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Vyhláška byla podepsána

ministryní pro informatiku a řádně publikována v částce 169 pod č.

485/2005 Sbírky zákonů s účinností dnem jejího vyhlášení, tj. 15. 12.

2005.



22. Ústavní soud konstatuje, že jak zákon č. 247/2008 Sb., kterým byla

do zákona č. 127/2005 Sb. vložena napadená ustanovení, tak napadená

vyhláška č. 485/2005 Sb. byly přijaty Ústavou předvídaným způsobem.



V.



Dikce napadených ustanovení zákona a napadené vyhlášky



23. Napadená ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o

elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů

(zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů,

znějí:



㤠97



(3) Právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť

nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je

povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje, které jsou vytvářeny

nebo zpracovávány při zajišťování jejích veřejných komunikačních sítí a

při poskytovávání jejích veřejně dostupných služeb elektronických

komunikací^37b). Provozní a lokalizační údaje týkající se neúspěšných

pokusů o volání je právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou

komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu

elektronických komunikací povinna uchovávat pouze tehdy, jsou-li tyto

údaje vytvářeny nebo zpracovávány a zároveň uchovávány nebo

zaznamenávány. Právnická nebo fyzická osoba, která provozní a

lokalizační údaje podle věty první a druhé uchovává, je na požádání

povinna je bezodkladně poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání

podle zvláštního právního předpisu. Současně je tato osoba povinna

zajistit, aby s údaji podle věty první a druhé nebyl uchováván obsah

zpráv. Doba uchovávání těchto provozních a lokalizačních údajů nesmí

být kratší než 6 měsíců a delší než 12 měsíců. Po uplynutí této doby je

osoba, která údaje podle věty první a druhé uchovává, povinna je

zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty orgánům oprávněným k jejich

vyžádání podle zvláštního předpisu nebo tento zákon nestanoví jinak (§

90).



(4) Rozsah provozních a lokalizačních údajů uchovávaných podle odstavce

3, dobu jejich uchovávání podle odstavce 3 a formu a způsob jejich

předávání orgánům oprávněným k jejich využívání a dobu uchovávání a

způsob likvidace údajů, které byly poskytnuty orgánům oprávněným k

jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu, stanoví prováděcí

právní předpis.



37b) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března

2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s

poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo

veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES.“.



24. Napadená vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a

lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich

předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, zní:



"485/2005 Sb.



VYHLÁŠKA



ze dne 7. prosince 2005



o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a

formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání



Ministerstvo informatiky ve spolupráci s Ministerstvem vnitra stanoví

podle § 150 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), ve znění zákona č. 290/2005 Sb. a zákona

č. 361/2005 Sb., (dále jen „zákon“) k provedení § 97 odst. 3 zákona:



§ 1



Pro účely této vyhlášky se rozumí



a) stanicí BTS základnová stanice veřejné mobilní telefonní sítě,



b) stanicí StartBTS základnová stanice veřejné mobilní telefonní sítě,

do které je účastník alokován při zahájení komunikace,



c) stanicí StopBTS základnová stanice veřejné mobilní telefonní sítě,

do které je účastník alokován při ukončení komunikace,



d) číslem IMEI mezinárodní identifikátor mobilního telefonního

přístroje,



e) číslem MSISDN účastnické číslo ve veřejné mobilní telefonní síti,



f) číslem IMSI mezinárodní identifikátor účastníka veřejné mobilní

telefonní sítě,



g) destinací určení sítě zahraničního operátora,



h) identifikátorem URI jednotný identifikátor zdroje,



i) kódem právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační

síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací

se rozumí pořadové číslo osvědčení v evidenci podnikatelů podle § 14

zákona.



§ 2



Rozsah uchovávání provozních a lokalizačních údajů



(1) Právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť

nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací

(dále jen „provozovatel“) poskytuje orgánu oprávněnému k jejich

vyžádání (dále jen „oprávněný orgán“) touto vyhláškou vymezené provozní

a lokalizační údaje (dále jen „údaje“).



(2) U sítí elektronických komunikací s přepojováním okruhů a pevným

připojením se uchovávají



a) údaje o uskutečněné komunikaci s uvedením typu komunikace,

telefonního čísla účastníka volajícího a volaného nebo identifikátoru

telefonní karty pro použití ve veřejném telefonním automatu, data a

času zahájení komunikace, délky komunikace, případně stavu komunikace,



b) údaje o všech veřejných telefonních automatech s uvedením jejich

telefonního čísla, evidenčního čísla, geografické souřadnice a slovního

popisu umístění.



(3) U veřejných mobilních telefonních sítí elektronických komunikací se

uchovávají



a) údaje o uskutečněné komunikaci s uvedením typu komunikace,

telefonního čísla účastníka volajícího a volaného, data a času zahájení

komunikace, délky komunikace, čísla IMEI, čísla stanice StartBTS,

popřípadě čísla stanice StopBTS, destinace a doplňkové informace,



b) údaje o vzájemných vazbách mezi čísly MSISDN a čísly IMEI společně

použitými v síti, identifikace stanice BTS a čísla IMEI, které

zprostředkovaly volání bez SIM karty na číslo tísňového volání „112“,

IP adresy terminálů, kterými bylo zprostředkováno odesílání zpráv SMS

sítí Internet, datum a čas dobíjení kreditu u předplacených služeb,

čísla dobíjecích kuponů k určitému telefonnímu číslu účastníka,

telefonní číslo účastníka k určitému dobíjecímu kuponu,



c) údaje o všech stanicích BTS s uvedením jejich čísla, geografické

souřadnice, azimutu směrování antén a slovního popisu umístění stanice

BTS.



(4) U sítí elektronických komunikací s přepojováním paketů se

uchovávají údaje o uskutečněné komunikaci



a) u služeb přístupu k síti s uvedením typu připojení, identifikátoru

uživatelského účtu, identifikátoru zařízení uživatele služby, data a

času zahájení připojení, data a času ukončení připojení, zájmových

identifikátorů (například IP adresa, číslo portu), statusu události

(například úspěch, neúspěch, řádné nebo mimořádné ukončení připojení),

množství přenesených dat (v příchozím/v odchozím směru),



b) u služeb přístupu ke schránkám elektronické pošty s uvedením

identifikátoru zájmového uživatelského zařízení, uživatelského účtu,

identifikátoru zprávy na poštovním serveru, data a času zahájení

komunikace, adresy elektronické pošty odesílatele, adres elektronické

pošty příjemců, identifikátoru protokolu elektronické pošty, množství

přenesených dat, informace o použití zabezpečené komunikace,



c) u služeb přenosu zpráv elektronické pošty s uvedením identifikátoru

zájmového uživatelského zařízení, identifikátoru serveru elektronické

pošty, data a času zahájení komunikace, adresy elektronické pošty

odesílatele, adres elektronické pošty příjemců, identifikátoru

protokolu elektronické pošty, množství přenesených dat, informace o

použití zabezpečené komunikace,



d) u serverových služeb s uvedením identifikátoru zájmového

uživatelského zařízení, identifikátoru uživatelského účtu, data a času

požadavku na službu, veškerých identifikátorů serveru (zejména IP

adresa, úplné doménové jméno FQDN), požadovaných identifikátorů URI

nebo typu služby, dodatečných parametrů identifikátorů URI nebo služby,

použité služby, množství přenesených dat, metody a statusu požadavku na

službu,



e) u dalších služeb elektronických komunikací (zejména u služeb typu

chat, usenet, instant messaging a IP telefonie) s uvedením veškerých

identifikátorů komunikujících stran, transportního protokolu, data a

času zahájení komunikace, data a času ukončení komunikace, použité

služby, množství přenesených dat.



§ 3



Způsob předávání údajů



(1) O poskytnutí uchovávaných údajů oprávněný orgán žádá provozovatele

prostřednictvím svého určeného kontaktního pracoviště. Provozovatel

vyžádané údaje bezodkladně předává prostřednictvím svého určeného

kontaktního pracoviště. Údaje podle § 2 odst. 3 písm. c) se předávají

souhrnně pravidelně jednou měsíčně v aktuálním stavu k datu předání.



(2) Komunikace mezi kontaktními pracovišti provozovatele a oprávněného

orgánu probíhá přednostně způsobem umožňujícím dálkový přístup. Žádosti

i údaje se předávají přednostně v elektronické podobě datových souborů.

Při komunikaci kontaktních pracovišť se používá jen obecně dostupných

technologií a komunikačních protokolů tak, aby řešení nebylo vázáno na

určitého výrobce či dodavatele.



(3) Nelze-li použít pro komunikaci způsob umožňující dálkový přístup

nebo bylo-li by použití takového způsobu neúčelné, lze předat žádost

nebo vyžádané údaje v listinné podobě nebo v podobě datových souborů na

přenosném médiu.



(4) K prokázání autentičnosti žádosti a předávaných údajů se použije



a) zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu

vydaném akreditovaným poskytovatelem certifikačních služeb^1); k

vytváření podpisu a jeho ověření se použije formát kryptografického

standardu s veřejným klíčem PKCS#7,



b) průvodní dopis v listinné podobě obsahující číslo jednací nebo

pořadové číslo žádosti, název souboru, datum, čas a způsob předání a

případně i kontrolní součet nebo standardní hash souboru (například

SHA-1) a podpis oprávněné osoby,



c) dopis v listinné podobě obsahující číslo jednací a podpis oprávněné

osoby, nebo



d) v případě žádostí nebo údajů již předaných v elektronické podobě za

určité období, zpravidla jednoho týdne, u nichž nebyl použit jiný

způsob prokázání autentičnosti, dopis v listinné podobě obsahující

číslo jednací a podpis oprávněné osoby, který se zasílá dodatečně.



(5) Údaje o komunikaci uskutečněné pod určitým identifikátorem za

určité časové období provozovatel předává oprávněnému orgánu jako



a) výpis komunikace z pevné linky, jde-li o údaje podle § 2 odst. 2

písm. a),



b) výpis mobilní komunikace, jde-li o údaje podle § 2 odst. 3 písm. a),



c) výpis datové komunikace, jde-li o údaje podle § 2 odst. 4.



(6) Výpisy podle odstavce 5 se oprávněnému orgánu předávají ve

strukturovaném textovém souboru, přednostně s kódováním podle znakové

sady CP-1250, UTF-8 nebo ISO 8859-2. Soubory se zpracovávají samostatně

ke každému jednotlivému telefonnímu číslu nebo jinému identifikátoru

uvedenému v žádosti. Názvy předávaných souborů mají strukturu podle

jmenné konvence uvedené v příloze.



(7) Soubor se uvozuje jednotnou hlavičkou a má pevnou strukturu

stanovenou pro daný druh sítě nebo služby nebo typu požadavku.

Jednotlivé řádky se v souboru řadí chronologicky, pokud v žádosti není

uveden jiný parametr řazení. Výpis podle odstavce 5 je ukončen na

posledním řádku slovem „Konec“.



(8) Na řádku se jednotlivé údaje oddělují středníkem (kód 0059 znakové

sady) nebo tabulátorem (kód 0009 znakové sady), poslední údaj se

ukončuje znakem CRLF (kód 0013 a 0010 znakové sady). Pokud některý z

údajů není požadován nebo prokazatelně není z použité technologie

zjistitelný, jeho místo ve struktuře se ponechá prázdné.



(9) U údajů sestávajících z více hodnot se jednotlivé hodnoty oddělují

znakem „|“ (kód 0166 znakové sady). Pokud je součástí předávaných údajů

znak shodný s některým z výše uvedených oddělovačů nebo znak „\'93 (kód

0092 znakové sady), předřadí se před něj znak „\'93 (například „“, „“,

„\“).



(10) V odůvodněných případech a se souhlasem oprávněného orgánu a

provozovatele je možné použít formát, strukturu a název souboru odlišně

od jejich vymezení v odstavcích 6 až 9.



§ 4



Doba uchovávání údajů



(1) Údaje se uchovávají po dobu 6 měsíců, není-li v odstavci 2

stanoveno jinak.



(2) Údaje uvedené v části 3 bodech 3.3.4.5 a 3.3.4.6 přílohy se

uchovávají po dobu 3 měsíců.



§ 5



Účinnost



Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení, s výjimkou

ustanovení § 4 odst. 2 a části 3 přílohy, která nabývají účinnosti dnem

1. prosince 2006.



Ministryně:



Ing. Bérová v. r.



1) § 11 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění

pozdějších předpisů"



VI.



Předběžná otázka



25. Předně Ústavní soud musel zvážit návrh předložený navrhovateli, aby

předložil Evropskému soudnímu dvoru v souladu s čl. 234 Smlouvy o ES

předběžnou otázku stran (ne)platnosti Směrnice o data retention, neboť

existuje významné riziko, že samotná Směrnice o data retention, jež

byla napadenými ustanoveními a napadenou vyhláškou transponována do

českého právního řádu, je v rozporu s právem ES. V této souvislosti

Ústavní soud zdůrazňuje, že i po přistoupení České republiky k EU (od

1. 5. 2004) zůstávají referenčním rámcem přezkumu Ústavního soudu normy

ústavního pořádku České republiky, neboť úkolem Ústavního soudu je

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a to v obou jejích

aspektech, tj. jak ochrana objektivního ústavního práva, tak

subjektivních, tj. základních práv. Komunitární právo není součástí

ústavního pořádku, a proto není Ústavní soud příslušný k tomu, aby toto

právo vykládal. Přesto Ústavní soud nemůže zcela přehlížet dopad

komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního

práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je

bezprostředně navázán na komunitární právo [srov. k tomu nálezy

Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU

443; 154/2006 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44

SbNU 83; 57/2007 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N

6/52 SbNU 57)]. Obsah samotné Směrnice o data retenion však ponechává

České republice dostatečný prostor pro její ústavně konformní

transpozici do domácího právního řádu, neboť její jednotlivá ustanovení

v podstatě pouze vymezují povinnost data uchovávat. Při transpozici je

třeba dodržet účel, který Směrnice stanoví, avšak při zákonné a

podzákonné konkrétní úpravě ukládání údajů a nakládání s nimi včetně

opatření bránících jejich zneužití je třeba dodržet ústavní standard,

který vyplývá z českého ústavního pořádku tak, jak je interpretován

českým Ústavním soudem. To proto, že konkrétní podoba transpozice - tj.

napadená zákonná a podzákonná ustanovení - je projevem vůle českého

zákonodárce, jež při dodržení účelu Směrnice mohla co do výběru

prostředků variovat, avšak zároveň byl při tomto výběru zákonodárce

vázán ústavním pořádkem.



VII.



Referenční hlediska pro posouzení návrhu



VII. A) Právo na respekt k soukromému životu a právo na informační

sebeurčení



26. V čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je obsažen normativní

princip demokratického právního státu. Základním atributem ústavního

konceptu právního státu a podmínkou jeho fungování je respekt k

základním právům a svobodám jednotlivce, který je, jako atribut

zvoleného ústavního konceptu právního státu, v citovaném ústavním

ustanovení výslovně vyjádřen. Toto ústavní ustanovení je bází

materiálně chápané právní státnosti, kterou charakterizuje respekt

veřejné moci ke svobodné (autonomní) sféře jednotlivce vymezené

základními právy a svobodami, a do této sféry veřejná moc zásadně

nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny

kolizí s jinými základními právy, resp. ústavně aprobovaným a zákonem

jednoznačně definovaným veřejným zájmem, a za předpokladu, že je

zákonem předvídaný zásah proporcionální jak s ohledem na cíle, jichž má

být dosaženo, tak s ohledem na míru krácení omezovaného základního

práva či svobody.



27. Koncept soukromí bývá nejčastěji spojován se západní kulturou a

ještě přesněji s anglo-americkou kulturní představou zasazenou do

politické filosofie liberalismu. Jde o koncept, který zjevně není

obecně zcela sdílený jak v akcentu na význam soukromí, tak v rozsahu

toho, co má být soukromím chráněno. V různých kulturách panují různé

představy o tom, k jak rozsáhlému soukromí jsou jednotlivé osoby

oprávněny a v jakých kontextech. Avšak již v roce 1928 píše soudce

Brandeis v následně hojně citovaném disentu (k případu Olmstead v. U.

S. 438, 478, 1928) následující hodnocení soukromí: "Tvůrci naší Ústavy

na sebe vzali odpovědnost vytvořit příznivé podmínky pro usilování o

štěstí (...) Přiznali právo (proti státu) být ponechán „sám sobě“ - což

je nejkomplexnější či nejobsažnější právo ze všech a zároveň i právo,

které je nejvzácnější civilizovanému lidstvu.". A tak se z explicitně

ústavně nezmíněného práva na soukromí postupem doby stal základní

strukturální element U. S. ústavy, který zajišťuje autonomii

jednotlivce, byť o jeho uplatnění je stále a opakovaně sváděna uvnitř

U. S. Supreme Court bitva.



28. Požadavek respektu ke svébytnému uspořádání života se stal, vedle

požadavku na respekt k vlastnímu životu, fyzické, psychické a duchovní

integritě, osobní svobodě a k vlastnictví, centrálním lidskoprávním

nárokem na autonomii jednotlivce, jež má formativní význam pro evropské

vnitrostátní katalogy lidských (základních) práv, jakož i pro jejich

pozdější regionální a univerzální pandány. Ani v evropských původních

vnitrostátních katalozích základních práv však nebylo právo na soukromí

či soukromý život jako takové explicitně zmiňováno, což dokládají texty

národních ústav ještě ze 40. a 50. let minulého století (např. ústavy

SRN, o Rakousku nemluvě, ústava Dánska, Finska, samozřejmě i Francie,

jakož i Irska, ale také Itálie a dalších států). Požadavky respektu k

soukromí a jeho ochrana jsou totiž úzce navázány na rozvoj technických

a technologických možností, které samozřejmě zvyšují i svobodu

ohrožující potenciál státu.



29. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2.

11. 2009 (dostupný v elektronické databázi rozhodnutí

http://nalus.usoud.cz): „zcela zvláštní respekt a ochranu požívá v

liberálních demokratických státech základní právo na nerušený soukromý

život osoby (čl. 10 odst. 2 Listiny).“. Primární funkcí práva na

respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a

seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení

soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova

smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou

tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti),

právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve

smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy,

právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle

vlastního uvážení, zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za

jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního

soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v

podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10

odst. 3 Listiny [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze

dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41) nebo sp. zn. I. ÚS 705/06 ze dne 1.

12. 2008 (N 207/51 SbNU 577), anebo rozhodnutí Spolkového ústavního

soudu SRN ze dne 15. 12. 1983, BVerfGE 65, 1 (



Volkszählungsurteil

) či ze dne 4. 4. 2006, BVerfGE 115, 320 (



Rasterfahndungurteil II

)].



30. V citovaném rozhodnutí BVerfGE 65, 1, německý Spolkový ústavní soud

při posouzení ústavnosti zákonné úpravy procesu sběru a uchovávání dat

za účelem sčítání lidu (



Volkszählung

) mimo jiné konstatoval, že v moderní společnosti, charakterizované i

obrovským nárůstem informací a dat, musí být ochrana jednotlivce před

neomezeným sběrem, uchováváním, užitím a zveřejňováním dat o její/jeho

osobě a soukromí poskytována v rámci obecnějšího, ústavně garantovaného

práva jednotlivce na soukromí. Pokud jednotlivci nebude garantována

možnost hlídat a kontrolovat obsah i rozsah osobních dat a informací

jím poskytnutých, jež mají být zveřejněny, uchovány či použity k jiným

než původním účelům, nebude-li mít možnost rozpoznat a zhodnotit

důvěryhodnost svého potenciálního komunikačního partnera a případně

tomu uzpůsobit i své jednání, pak nutně dochází k omezení až

potlačování jeho práv a svobod, a nelze tak již nadále hovořit o

svobodné a demokratické společnosti. Právo na informační sebeurčení (



informationelle Selbstbestimmung

) je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci

jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení svobodného a

demokratického komunikačního řádu. Zjednodušeně řečeno, v podmínkách

vševědoucího a všudypřítomného státu a veřejné moci se svoboda projevu,

právo na soukromí a právo svobodné volby chování a konání stávají

prakticky neexistujícími a iluzorními.



31. V Listině není právo na respekt k soukromému životu garantováno v

jednom všezahrnujícím článku (jako je tomu v případu čl. 8 Úmluvy).

Naopak, ochrana soukromé sféry jednotlivce je v Listině rozložena a

doplňována dalšími aspekty práva na soukromí, deklarovanými na různých

místech Listiny (např. čl. 7 odst. 1, čl. 10, 12 a 13 Listiny). Stejně

tak i samotné právo na informační sebeurčení lze dovodit z čl. 10 odst.

3 Listiny, garantujícího jednotlivci právo na ochranu před neoprávněným

shromažďováním, zveřejňováním a nebo jiným zneužíváním údajů o své

osobě, a to ve spojení s čl. 13 Listiny, chránícím listovní tajemství a

tajemství přepravovaných zpráv, ať již uchovávaných v soukromí, nebo

zasílaných poštou, podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným

zařízením anebo jiným způsobem. Nicméně onu „roztříštěnost“ právní

úpravy aspektů soukromé sféry jednotlivce nelze přeceňovat a v Listině

uvedený výčet toho, co je třeba podřadit pod „deštník“ práva na

soukromí či na soukromý život nelze považovat za vyčerpávající a

konečný. Při výkladu jednotlivých základních práv, která jsou

zachycením práva na soukromí v jeho různých dimenzích tak, jak je uvádí

Listina, je nezbytné respektovat účel obecně chápaného a dynamicky se

vyvíjejícího práva na soukromí jako takového, resp. je třeba uvažovat o

právu na soukromý život v jeho dobové celistvosti. Proto i právo na

informační sebeurčení garantované čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny je

třeba interpretovat zejména ve spojitosti s právy garantovanými čl. 7,

8, 10 a 12 Listiny. Svou povahou i významem tak právo na informační

sebeurčení spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se

svobodou osobní, svobodou v prostorové dimenzi (domovní), svobodou

komunikační a zajisté i dalšími ústavně garantovanými základními právy

dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako

zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského

života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem jsou

proto respekt a ochrana této sféry garantovány ústavním pořádkem, neboť

- posuzováno jen z poněkud jiného úhlu - jde o výraz úcty k právům a

svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy České republiky).



32. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, zejména ve vztahu k

problematice odposlechu telefonních hovorů, zřetelně vyplývá, že

ochrana práva na respekt k soukromému životu v podobě práva na

informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny se

vztahuje nejen k vlastnímu obsahu zpráv podávaných telefonem, ale i k

údajům o volaných číslech, datu a čase hovoru, době jeho trvání, v

případě mobilní telefonie o základových stanicích zajišťujících hovor

[srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21

SbNU 83) - „Soukromí každého člověka je hodno zásadní (ústavní) ochrany

nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu podávaných zpráv, ale i ve vztahu k

výše uvedeným údajům. Lze tedy konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i

ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je

datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním

telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor. (...) tyto

údaje jsou nedílnou součástí komunikace uskutečněné prostřednictvím

telefonu.“ - či obdobně nálezy sp. zn. IV. ÚS 78/01 ze dne 27. 8. 2001

(N 123/23 SbNU 197), sp. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 161/42

SbNU 327) či sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU

489)].



33. Ústavní soud v citovaných nálezech vycházel i z judikatury ESLP

[zejména rozhodnutí ve věci Malone proti UK (no. 8691/79 ze dne 2. 8.

1984)], který z čl. 8 Úmluvy, garantujícího právo na respekt k

soukromému a rodinnému životu, jakož i k obydlí a ke korespondenci,

dovodil i právo na informační sebeurčení, když několikrát zdůraznil, že

sběr a uchovávání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce

spadají pod rozsah čl. 8 Úmluvy, neboť výraz „soukromý život“ nesmí být

interpretován restriktivně. Tato fazeta práva na soukromí tak konzumuje

i právo na ochranu před sledováním, hlídáním a pronásledováním ze

strany veřejné moci, a to i ve veřejném prostoru či na veřejně

přístupných místech. Navíc žádný zásadní důvod neumožňuje vyloučit z

pojmu soukromého života aktivity profesní, obchodní či sociální [srov.

rozhodnutí ve věci Niemietz proti Německu (no. 13710/88) ze dne 16. 12.

1992]. Jak uvedl ESLP, tato extenzivní interpretace pojmu „soukromý

život“ je ve shodě s Úmluvou o ochraně osob se zřetelem na

automatizované zpracování osobních dat (vypracovanou Radou Evropy k 28.

1. 1981, v České republice v platnosti od 1. 11. 2001, publ. pod č.

115/2001 Sb. m. s.), jejímž cílem je „zaručit na území každé smluvní

strany každé fyzické osobě (...) respektování jejích práv a základních

svobod, a zejména jejího práva na soukromý život, v souvislosti s

automatizovaným zpracováním údajů osobního charakteru, které se jí

týkají (čl. 1), přičemž ty jsou definovány jako jakékoliv informace

týkající se identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby (čl.

2).“ [srov. rozhodnutí ve věci Amman proti Švýcarsku (no. 27798/95) ze

dne 16. 2. 2000 a tam citovaná judikatura].



34. ESLP ve své judikatuře k právu na respekt k soukromému životu podle

čl. 8 Úmluvy označil za zásahy do soukromí jednotlivců mimo jiné i

zásahy v podobě kontroly dat, obsahu pošty a odposlechu telefonních

hovorů [srov. rozhodnutí ve věci Klass a další proti Německu (no.

5029/71) ze dne 6. 9. 1978, rozhodnutí ve věci Leander proti Švédsku

(no. 9248/81) ze dne 26. 3. 1987, rozhodnutí ve věci Kruslin proti

Francii (no.11801/85) ze dne 24. 4. 1990 či rozhodnutí ve věci Kopp

proti Švýcarsku (no. 23224/94) ze dne 25. 3. 1998], zjišťování

telefonních čísel telefonujících osob [srov. rozhodnutí ve věci P. G. a

J. H. proti UK (no. 44787/98) ze dne 25. 9. 2001], zjišťování údajů o

telefonním spojení (srov. citované rozhodnutí ve věci Amman proti

Švýcarsku) nebo uchovávání údajů o DNA jednotlivců v databázích

obviněných [srov. rozhodnutí ve věci S. a Marper proti UK (no. 30562/04

a 30566/04) ze dne 4. 12. 2008]. V rozhodnutí ve věci Rotaru proti

Rumunsku (no. 28341/95) ze dne 4. 5. 2000 ESLP dovodil z práva na

soukromý život projevujícího se v podobě práva na informační sebeurčení

i pozitivní povinnost státu zlikvidovat data, která o osobě z její

soukromé sféry stát shromáždil a zpracoval.



35. Obdobný přístup zastává i judikatura zahraničních ústavních soudů.

Např. zmíněný Spolkový ústavní soud SRN prostřednictvím práva na

informační sebeurčení garantuje ochranu nejen obsahu předávaných

informací, ale chrání i vnější okolnosti, za nichž se uskutečňují - tj.

místo, čas, účastníky, druh a způsob komunikace, neboť znalost

okolností uskutečněné komunikace může ve spojení s dalšími údaji sama o

sobě indikovat samotný obsah komunikace a za pomoci zkoumání těchto

údajů a jejich analýzy lze zhotovit individuální profily účastníků dané

komunikace. [srov. k tomu např. rozhodnutí ze dne 27. 7. 2005, BVerfGE

113, 348 (



Vorbeugende Telekommunikationsüberwachung

) či ze dne 27. 2. 2008, BVerfGE 120, 274 (



Grundrecht auf Computerschutz

)].



VII. B) Přípustnost zásahu do práva na informační sebeurčení



36. Za primární cíl právní regulace plošného a preventivního sběru a

uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci

bývá obecně označována ochrana před bezpečnostními hrozbami a potřeba

zajištění dostupnosti těchto údajů pro účely předcházení, odhalování,

vyšetřování a stíhání závažných trestných činů ze strany veřejné moci.

Jak již Ústavní soud v minulosti několikrát zdůraznil, stíhání

trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně

aprobovatelným veřejným zájmem, jehož podstatou je přenesení

odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv

a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li trestní

právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí

robustních nástrojů, jejichž užití má za následek vážné omezení osobní

integrity a základních práv a svobod jednotlivce, pak při jejich

aplikaci musí být respektovány ústavněprávní limity. K omezení osobní

integrity a soukromí osob (tj. k prolomení respektu k nim) tak ze

strany veřejné moci může dojít jen zcela výjimečně, je-li to v

demokratické společnosti nezbytné, nelze-li účelu sledovaného veřejným

zájmem dosáhnout jinak a je-li to akceptovatelné z pohledu zákonné

existence a dodržení účinných a konkrétních záruk proti libovůli.

Esenciální předpoklady spravedlivého procesu totiž vyžadují, aby byl

jednotlivec vybaven dostatečnými garancemi a zárukami proti možnému

zneužití pravomoci ze strany veřejné moci. Ony nezbytné záruky

sestávají z odpovídající právní úpravy a z existence účinné kontroly

jejich dodržování, kterou představuje především kontrola těch

nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod jednotlivců

nezávislým a nestranným soudem, neboť je povinností soudů poskytovat

ochranu základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy České

republiky) [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N

205/43 SbNU 289) a sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (219/2010 Sb.,

dostupný v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz)].



37. Naplnění výše předestřených podmínek pak Ústavní soud ve své

judikatuře blíže konkretizoval při posuzování přípustnosti zásahu

veřejné moci do soukromí jednotlivců v podobě užití odposlechů

telekomunikačního provozu [srov. např. citované nálezy sp. zn. II. ÚS

502/2000, sp. zn. IV. ÚS 78/01, sp. zn. I. ÚS 191/05 (všechny viz výše)

či nález sp. zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549)].

Zásah do základního práva jednotlivce na soukromí v podobě práva na

informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny z

důvodu prevence a ochrany před trestnou činností je tak možný jen skrze

imperativní zákonnou úpravu, která musí především odpovídat nárokům

plynoucím z principu právního státu a která naplňuje požadavky

vyplývající z testu proporcionality, kdy v případech střetů základních

práv či svobod s veřejným zájmem, resp. s jinými základními právy či

svobodami je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k

použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada

proporcionality (v širším smyslu). Taková právní úprava musí být přesná

a zřetelná ve svých formulacích a dostatečně předvídatelná, aby

potenciálně dotčeným jednotlivcům poskytovala dostatečnou informaci o

okolnostech a podmínkách, za kterých je veřejná moc oprávněna k zásahu

do jejich soukromí, aby případně mohli upravit své chování tak, aby se

nedostali do konfliktu s omezující normou. Rovněž musí být striktně

definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům, způsob a pravidla

jejich provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti

svévolnému zasahování. Posouzení přípustnosti daného zásahu z hlediska

zásady proporcionality (v širším smyslu) pak zahrnuje tři kritéria.

Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také

vhodnosti), přičemž je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec

schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního

práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o posouzení potřebnosti,

v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten

prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější. A konečně je

zkoumána přiměřenost (v užším smyslu), tj., zda újma na základním právu

není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl, tzn. že opatření omezující

základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního

práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky

převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto

opatřeních. [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02 ze dne 13. 8. 2002 (N

105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.)].



38. Nezbytný požadavek soudní ochrany základních práv se v případě

užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva a svobody

jednotlivce projevuje zejména ve vydání soudního příkazu a v jeho

dostatečném odůvodnění. To musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak

především ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp.

které zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového

ustanovení představuje zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod

každého jednotlivce. „Soudní příkaz k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu může být vydán jen v řádně zahájeném trestním

řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen

relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze

spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve

vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice.

Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké

skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z

čeho je to vyvozováno.“ (srov. citované nálezy Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 789/06 či sp. zn. I. ÚS 3038/07 - oba viz výše).



39. Obdobný přístup zastává i ESLP ve své judikatuře. ESLP tak v

souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, jenž vymezuje ústavněprávní limity

omezení základních práv a svobod jednotlivců garantovaných čl. 8 odst.

1 Úmluvy, v každém jednotlivém případě předně posuzuje, zda tvrzený

zásah či omezení základních práv či svobod je podřaditelný pod rozsah

ochrany čl. 8 Úmluvy. Pokud ano, byl-li tvrzený zásah do práva na

soukromí ze strany veřejné moci proveden v souladu se zákonem, jenž

musí být dostupný a dostatečně předvídatelný, tedy vyjádřený s velkou

mírou přesnosti tak, aby jednotlivci dovolil v případě potřeby

regulovat své chování (srov. Malone proti UK, Amman proti Švýcarsku či

Rotaru proti Rumunsku). Úroveň přesnosti požadované po vnitrostátní

právní úpravě, která v žádném případě nemůže počítat se všemi

eventualitami, do značné míry závisí na obsahu zkoumaného textu, na

oblasti, kterou má pokrývat a počtu a statusu osob, kterým je určena

[Hassan a Tchaouch proti Bulharsku (no. 30985/96, 39023/97) ze dne 26.

10. 2000]. Přezkoumávaný zásah do základních práv či svobod

garantovaných čl. 8 odst. 1 Úmluvy musí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy

být rovněž nezbytným v demokratické společnosti, sledovat Úmluvou

aprobovaný účel (např. ochrana života nebo zdraví osob, národní a

veřejné bezpečnosti, ochrana práv a svobod druhých či morálky,

předcházení nepokojům a zločinnosti či zájem na hospodářském blahobytu

země), který musí být relevantní a řádně odůvodněný. Aby bylo možné

zákonnou úpravu posoudit jako souladnou s Úmluvou, musí ve smyslu čl.

13 Úmluvy rovněž poskytovat přiměřenou ochranu proti svévoli, a v

důsledku toho s dostatečnou jasností definovat rozsah a způsob výkonu

pravomocí svěřených kompetentním orgánům (srov. Kruslin proti Francii

či S. a Marper proti UK). Jinými slovy, úkony představující očividný

zásah do základního práva na soukromý život se nesmí ocitnout mimo

jakoukoli bezprostřední (preventivní či následnou) soudní kontrolu

[srov. např. rozhodnutí ve věci Camenzind proti Švýcarsku (no.

21353/93) ze dne 16. 12. 1997].



40. ESLP zmíněné požadavky na právní úpravu umožňující zásah do práva

na soukromý život blíže konkretizoval v těch výše uvedených

rozhodnutích, v nichž posuzoval přípustnost takového zásahu ze strany

veřejné moci v podobě užití odposlechu telefonních hovorů, tajného

dohledu, sběru informací a dat ze soukromé (osobnostní) sféry

jednotlivce. ESLP zdůraznil, že je předně nutné vymezit jasná a

detailní pravidla upravující rozsah a použití takových opatření,

stanovit minimální požadavky na délku, způsob uložení získaných

informací a údajů, jejich použití, přístup třetích osob k nim, a

zakotvit procedury vedoucí k ochraně celistvosti a důvěrnosti údajů a

rovněž k jejich ničení, a to způsobem, aby jednotlivci disponovali

dostatečnými zárukami proti riziku jejich zneužití a svévole.

Nezbytnost disponovat takovými zárukami je o to větší, když se jedná o

ochranu osobních údajů podrobených automatickému zpracování, zejména

pokud jsou tyto údaje využívané k policejním cílům a v situaci, kdy se

dostupné technologie stávají stále komplikovanějšími. Vnitrostátní

právo musí zejména zaručit, že shromážděné údaje jsou skutečně

relevantní a nejsou přehnané vzhledem k účelu, pro který byly

zajištěny, a dále že jsou uchovávány ve formě umožňující identifikaci

osob během doby nepřesahující nezbytnou míru k dosažení účelu, pro

který byly zajištěny [srov. preambuli a čl. 5 Úmluvy o ochraně dat a

zásadu č. 7 Doporučení Výboru ministrů č. R(87)15 ze dne 17. 9. 1987

týkající se úpravy a využití osobních údajů v policejním sektoru,

citováno dle rozhodnutí ve věci Weber a Saravia proti Německu (no.

54934/00) ze dne 29. 6. 2006 či Liberty a další proti UK (no. 58243/00)

ze dne 1. 7. 2008].



VIII.



Vlastní přezkum



VIII. A) Tzv. data retention



41. Jak již Ústavní soud výše zmínil, napadená ustanovení § 97 odst. 3

a 4 se stala součástí zákona č. 127/2005 Sb. na základě zákona č.

247/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Dle

důvodové zprávy přijetí této novely sloužilo k implementaci „některých

článků“ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. 3.

2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s

poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo

veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES, „které

doposud nejsou do našeho právního řádu implementovány, či jsou

implementovány jen částečně, (neboť) Směrnice o data retention je v

České republice již transponována (...). Platná právní úprava je v

některých ohledech širší než úprava obsažená ve Směrnici o data

retention.“. Problematika uchovávání provozních a lokalizačních údajů

je totiž v českém právním řádu v pozměněné podobě upravena již od

přijetí samotného zákona o elektronických komunikacích č. 127/2005 Sb.

s účinností od 1. 5. 2005 a od přijetí napadené vyhlášky Ministerstva

informatiky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních

údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání

orgánům oprávněným k jejich využívání, s účinností od 15. 12. 2005. V

dané době v EU pouze připravovaná Směrnice o data retention tak

skutečně byla v České republice fakticky implementována s předstihem a

samotné znění napadených ustanovení již dle požadavků Směrnice o data

retention pouze představuje upřesnění povinnosti uchovávat provozní a

lokalizační údaje a tyto údaje bezodkladně poskytovat orgánům

oprávněným k jejich vyžádání. Napadená vyhláška Ministerstva

informatiky navzdory této skutečnosti již ovšem změněna nebyla, což má

za následek tu skutečnost, že se napadenou právní úpravou regulovaný

rozsah uchovávaných údajů i nadále zcela zřetelně pohybuje nad rámcem

rozsahu předvídaného předmětnou Směrnicí o data retention.



42. Podle napadeného ustanovení § 97 odst. 3 věty prvé a druhé zákona o

elektronických komunikacích právnická nebo fyzická osoba zajišťující

veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu

elektronických komunikací je povinna uchovávat provozní a lokalizační

údaje, které jsou vytvářeny nebo zpracovávány při zajišťování jejích

veřejných komunikačních sítí a při poskytovávání jejích veřejně

dostupných služeb elektronických komunikací, a to včetně údajů o

neúspěšných pokusech o volání, jsou-li i tyto údaje vytvářeny nebo

zpracovávány a zároveň uchovávány nebo zaznamenávány. Podle § 90 zákona

o elektronických komunikacích se provozními údaji rozumí „jakékoli

údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických

komunikací nebo pro její účtování.“. Podle § 91 téhož zákona se za

lokalizační údaje považují „jakékoli údaje zpracovávané v síti

elektronických komunikací, které určují zeměpisnou polohu koncového

zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.“.

Konkretizaci a samotný rozsah provozních a lokalizačních údajů, dobu

jejich uchovávání a formu a způsob jejich předávání orgánům oprávněným

k jejich využívání pak podle napadeného ustanovení § 97 odst. 4 má

vymezovat prováděcí právní předpis, kterým je napadená vyhláška č.

485/2005 Sb.



43. Konkrétně u služeb pevných telefonních linek a mobilní komunikace

jsou provozovatelé povinni shromažďovat prakticky všechny dostupné

údaje o uskutečněných hovorech i (pokud jsou zaznamenávány) o jejich

neúspěšných pokusech (typicky „prozvánění“). Jedná se zejména o údaje o

typu uskutečněné komunikace, o telefonních číslech volajícího a

volaného, o datu a času zahájení a ukončení komunikace, označení

základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku spojení,

identifikaci předplacené telefonní karty, veřejného telefonního

automatu, u mobilní komunikace navíc data o jednoznačném kódu

používaného k identifikaci každého mobilního telefonu, který je

používán v rámci GSM sítě (IMEI), o jeho poloze a pohybu, a to i pokud

komunikace neprobíhá (stačí zapnutý mobilní telefon), čísla dobíjecích

kuponů a jejich přiřazení k dobíjenému číslu, vazbu mezi mobilním

přístrojem a všemi vloženými SIM kartami aj. Ještě větší objem a rozsah

dat a údajů, které dle napadené právní úpravy musí být uchovávány, se

vztahují k tzv. veřejným sítím fungujícím na principu přepojování

paketů a jejich služeb, nejtypičtěji internetu. V případě jeho použití

je napadenou právní úpravou vyžadováno uchovávání údajů zejména o

přístupu k síti (např. čas, místo a délka připojení, údaje o

uživatelích a jejich uživatelských účtech, identifikátor počítače i

serveru, k němuž bylo přistupováno, IP adresa, úplné doménové jméno,

objem přenesených dat aj.), dále údaje vztahující se k přístupu ke

schránkám elektronické pošty a přenosu zpráv elektronické pošty (v

tomto případě jsou uchovávány prakticky veškeré údaje kromě obsahu

samotných zpráv, tj. včetně identifikace adres, objemu přenesených dat

aj.), a v neposlední řadě i údaje o serverových a ostatních službách

[např. zadané URL adresy, druh požadavku, údaje o použití chatu,

usenetu, instant messagingu (např. ICQ) a IP telefonie, a to včetně

identifikace komunikujících stran, doby a použité služby (např. přenos

souborů či transakce)]. Nad rámec předmětné Směrnice o data retention

se u internetového připojení a služeb a e-mailové komunikace sleduje a

uchovává množství přenesených dat, informace o použití šifrování,

metoda a status požadavků na službu a její realizace a rovněž i

informace o posílání SMS z internetových bran a další „zájmové

identifikátory“. U telefonie nad rámec Směrnice o data retention

napadená právní úprava vyžaduje uchovávat údaje o identifikaci

předplacené telefonní karty, veřejného telefonního automatu, číslech

dobíjecích kuponů a jejich přiřazení k dobíjenému číslu, vazbách mezi

mobilním přístrojem a vloženými SIM kartami.



44. Ačkoliv se stanovená povinnost uchovávat provozní a lokalizační

údaje nevztahuje na obsahy jednotlivých sdělení (viz čl. 1 odst. 2

Směrnice o data retention a napadené ustanovení § 97 odst. 3 věty

čtvrté), z uvedených údajů o uživatelích, adresátech, přesných časech,

datech, místech a formách telekomunikačních spojení, budou-li sledovány

po delší časový úsek, lze v jejich kombinaci sestavit detailní

informace o společenské nebo politické příslušnosti, jakož i o osobních

zálibách, sklonech nebo slabostech jednotlivých osob. Ve výše

rekapitulovaném vyjádření Senátu předestřený názor předkladatele návrhu

zákona, že se „v žádném případě nejedná o něco, co by se dalo přirovnat

k odposlechům, už jen proto, že se neuchovávají obsahy jednotlivých

telefonátů nebo mailových zpráv“, je zcela mylný, neboť i pouze na

jejich základě lze učinit dostatečné obsahové závěry spadající do

soukromé (osobnostní) sféry daného jednotlivce. Z uvedených údajů lze

až s 90% jistotou např. dovodit, s kým, jak často a dokonce v jakých

hodinách se daný jednotlivec stýká, kdo jsou jeho nejbližší známí,

kamarádi či kolegové z práce, anebo jaké aktivity a v jakých hodinách

provozuje [srov. studii Massachusetts Institute of Technology (MIT),



Relationship Inference

, dostupnou na http://reality.media.mit.edu/dyads.php]. Sběr a

uchovávání lokalizačních a provozních údajů tak rovněž představuje

významný zásah do práva na soukromí, a z toho důvodu je nezbytné pod

rozsah ochrany základního práva na respekt k soukromému životu v podobě

práva na informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13

Listiny) zahrnout nejen ochranu vlastního obsahu zpráv podávaných

prostřednictvím telefonní komunikace či komunikace prostřednictvím tzv.

veřejných sítí, ale i provozní a lokalizační údaje o nich.



VIII. B) Posouzení napadené právní úpravy z hlediska ústavněprávních

požadavků



45. Ústavní soud tak musel posoudit, zda napadená právní úprava, jíž je

regulována problematika plošného a preventivního sběru a uchovávání

stanovených provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci

(tzv. data retention), odpovídá výše předestřeným ústavněprávním

požadavkům na právní úpravu umožňující zásah do základních práv

jednotlivců na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení (ve

smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny). Navíc s ohledem na intenzitu

takového zásahu, která je v daném případě zvýrazněna tím, že se dotýká

obrovského a nepředvídatelného počtu účastníků komunikace, neboť se

jedná o plošný a preventivní sběr a uchovávání předmětných údajů, bylo

nutné na splnění uvedených požadavků klást co nejpřísnější měřítka.

Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že napadená právní úprava výše

předestřeným ústavněprávním požadavkům zdaleka neodpovídá, a to hned z

několika důvodů.



46. Napadené ustanovení § 97 odst. 3 věty třetí zákona o elektronických

komunikacích obsahuje pouze vágní a zcela neurčité stanovení povinnosti

právnickým nebo fyzickým osobám, které ve výše uvedeném rozsahu

provozní a lokalizační údaje uchovávají, „na požádání je bezodkladně

poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního

právního předpisu.“. Ačkoliv napadená vyhláška v § 3 konkretizuje,

jakým způsobem dochází v jednotlivých případech ke splnění této

povinnosti vůči oprávněným orgánům, tj. relativně velmi podrobně

vymezuje způsob předávání údajů, způsob komunikace (elektronicky),

formát, užívané programy, kódy atd., přesto ze samotného znění

napadeného ustanovení § 97 odst. 3 zákona o elektronických

komunikacích, ba ani z důvodové zprávy dle názoru Ústavního soudu

zřetelně nevyplývá, o jaké oprávněné orgány a o jaké zvláštní právní

předpisy se konkrétně jedná. S ohledem na znění ustanovení § 97 odst. 1

zákona o elektronických komunikacích, jež právnickým nebo fyzickým

osobám zajišťujícím veřejnou komunikační síť nebo poskytujícím veřejně

dostupnou službu elektronických komunikací stanovuje povinnost na

náklady žadatele zřídit a zabezpečit v určených bodech své sítě

rozhraní pro připojení koncového telekomunikačního zařízení pro

odposlech a záznam zpráv, lze jen předpokládat, že se i v případě

povinnosti předávat uchovávané provozní a lokalizační údaje jedná o

stejné oprávněné orgány a o podobné zvláštní právní předpisy, jejichž

adresátem jsou orgány činné v trestním řízení, patrně podle § 88a

trestního řádu, Bezpečnostní informační služba podle § 6 až 8a zákona

č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších

předpisů, a Vojenské zpravodajství podle § 9 a 10 zákona č. 289/2005

Sb., o Vojenském zpravodajství. Takto vymezená právní úprava umožňující

masivní zásah do základních práv nesplňuje požadavky kladené na

určitost a jasnost z pohledu právního státu (viz bod 37).



47. Stejně tak není zcela jasně a přesně vymezen účel, za jakým jsou

provozní a lokalizační údaje oprávněným orgánům poskytovány, což

znemožňuje posouzení napadené úpravy z hlediska její skutečné

potřebnosti (když je jistě způsobilá naplnit účel, resp. je schopná

dosáhnout cíle stanoveného Směrnicí - viz dále). Zatímco citovaná

Směrnice o data retention v čl. 1 odst. 1 zřetelně vymezuje, že byla

přijata za účelem harmonizace předpisů členských států, které se týkají

povinností poskytovatelů veřejně dostupných služeb elektronických

komunikací nebo veřejných komunikačních sítí, pokud jde o uchovávání

provozních a lokalizačních údajů, které jsou nezbytné k identifikaci

účastníka či registrovaného uživatele, s cílem „zajistit dostupnost

těchto údajů pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných

trestných činů,“ (byť blíže nedefinuje, o jaké trestné činy se jedná),

neobsahuje napadená právní úprava, a dokonce ani citované ustanovení §

88a odst. 1 trestního řádu upravující podmínky použití uchovávaných

údajů pro účely trestního řízení, žádné takové omezení. Možnost použití

uchovávaných údajů v trestním řízení tak dle předmětné právní úpravy

není zákonodárcem nijak vázána na důvodné podezření ze spáchání

závažného trestného činu, stejně jako není upravena povinnost orgánů

činných v trestním řízení o této skutečnosti dotčenou (sledovanou)

osobu, byť i následně informovat, čímž nesplňuje nároky vyplývající z

druhého kroku testu proporcionality, tj. potřebnosti při výběru

prostředků, neboť z uvedeného je zřejmé, že nebyl použit ten

prostředek, který je k základnímu právu na informační sebeurčení osob

nejšetrnější.



48. Uvedený způsob (ne)vymezení spektra oprávněných orgánů veřejné

moci, jakož i (ne)vymezení účelu, pro který jsou uchovávané údaje

oprávněny požadovat, Ústavní soud nepovažuje za dostatečný a

předvídatelný. Ačkoliv podle citovaného ustanovení § 88a odst. 1

trestního řádu použití uchovávaných údajů podléhá soudní kontrole, a to

v podobě vydání povolení ze strany předsedy senátu (a v přípravném

řízení soudce), bylo primárně povinností zákonodárce, aby v napadených

ustanoveních anebo v citovaném ustanovení § 88a odst. 1 trestního řádu

namísto zcela neurčitého vymezení podmínky použití uchovávaných údajů

„o uskutečněném telekomunikačním provozu“ za účelem „objasnění

skutečností důležitých pro trestní řízení“ zřetelněji a jednoznačněji

stanovil jak předpoklady a podmínky pro jejich použití, tak i rozsah

jejich použití. Zejména je nezbytné, aby s ohledem na závažnost a míru

zásahu do základního práva jednotlivců na soukromí v podobě práva na

informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny), jež

použití uchovávaných údajů představuje, zákonodárce omezil možnost

použití uchovávaných údajů jen pro účely trestních řízení vedených pro

zvlášť závažné trestné činy a jen pro případ, že nelze sledovaného

účelu dosáhnout jinak. Tak to ostatně předpokládá nejen citovaná

Směrnice o data retention, ale i ustanovení § 88 odst. 1 trestního řádu

upravující podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního

provozu („je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný trestný čin“),

od níž se zmíněná právní úprava ustanovení § 88a trestního řádu jako

celek (navzdory právním názorům Ústavního soudu obsaženým v citovaných

nálezech sp. zn. II. ÚS 502/2000 či sp. zn. IV. ÚS 78/01 - oba viz

výše) zcela bezdůvodně odchyluje a normuje úpravu, která je ve

zřetelném rozporu s názory Ústavního soudu.



49. Absence řádné, ve smyslu ústavně konformní, právní úpravy, jak

ostatně vyplývá ze statistických údajů, má v praxi za následek, že

nástroj v podobě vyžádání si a použití uchovávaných údajů (včetně údajů

o neuskutečněných hovorech, na které trestní řád vůbec nepamatuje) je

orgány činnými v trestním řízení využíván (nadužíván) pro účely

vyšetřování i běžné, tj. méně závažné trestné činnosti. Tak např. dle

„zprávy o bezpečnostní situaci v ČR za období roku 2008“ bylo na území

České republiky zjištěno celkem 343 799 trestných činů, z toho bylo

objasněno 127 906 trestných činů, přičemž ve stejném období počet

žádostí o poskytnutí provozních a lokalizačních údajů ze strany

oprávněných orgánů veřejné moci dosáhl čísla 131 560 (srov. k tomu

zprávu Komise EU - „



The Evaluation of Directive 2006/24/EC and National Measures to Combat

criminal Misuse and Anonymous Use of Electronic Data

“, která si oficiální údaje od české strany vyžádala, přičemž reakce

zástupců České republiky na otázky v dotazníku ze dne 30. 9. 2009 jsou

dostupné na http://www.dataretention2010.net/docs.jsp). Následně, a to

jen za období od ledna do října 2009 byla dle neoficiálních údajů

žádost o poskytnutí lokalizačních a provozních údajů učiněna již ve 121

839 případech (srov. k tomu Herczeg, J.: Ústavněprávní limity

monitoringu telekomunikačního provozu: konflikt mezi bezpečností a

svobodou, Bulletin advokacie č. 5/2010, s. 29).



50. Navrhovateli napadená právní úprava dle názoru Ústavního soudu

rovněž zcela nedostatečně, příp. vůbec nestanovuje jasná a detailní

pravidla obsahující minimální požadavky na zabezpečení uchovávaných

údajů, zejména v podobě zamezení přístupu třetích osob, stanovení

procedury vedoucí k ochraně celistvosti a důvěrnosti údajů a procedury

jejich ničení. Dále je třeba napadené úpravě vytknout, že dotčení

jednotlivci nedisponují dostatečnými zárukami proti riziku zneužití

údajů a svévole. Nezbytnost disponovat takovými zárukami se přitom v

posuzovaném případě plošného a preventivního sběru a uchovávání údajů v

rámci elektronické komunikace stává pro jednotlivce naléhavější právě v

dnešní době, kdy díky enormnímu rozvoji a výskytu nových a

komplikovanějších informačních technologií, systémů a komunikačních

prostředků nevyhnutelně dochází k plynulému posunu hranice mezi

privátním a veřejným prostorem, a to ve prospěch veřejné sféry, neboť

ve virtuálním prostoru informačních technologií a elektronické

komunikace (v tzv. kyberprostoru) jsou, zejména díky rozvoji internetu

a mobilní komunikace, každou minutou zaznamenávány, shromažďovány a

fakticky zpřístupněny tisíce, ba miliony dat, údajů a informací, které

zasahují i do soukromé (osobnostní) sféry každého jednotlivce, ačkoliv

on sám do ní vědomě nikoho vpustit nechtěl.



51. Ústavní soud za dostatečně jasné, podrobné a adekvátní záruky v

žádném případě nepovažuje pouhé zakotvení povinnosti uložené právnickým

nebo fyzickým osobám zajistit, „aby s vymezenými uchovávanými údaji

nebyl uchováván i obsah zpráv“ (§ 97 odst. 3 věta čtvrtá), resp.

povinnosti je „po uplynutí doby zlikvidovat, pokud nebyly poskytnuty

orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu

nebo tento zákon nestanoví jinak (§ 90)“ (§ 97 odst. 3 věta šestá). Za

nejednoznačné a vzhledem k rozsahu a citlivosti uchovávaných údajů za

zcela nedostačující lze již označit vymezení samotné doby jejich

uložení, a to v rozmezí „ne kratší než 6 měsíců a delší než 12 měsíců“,

od jejíhož uplynutí se odvíjí povinnost uvedené údaje zlikvidovat. U

žádné z uvedených povinností nejsou nijak detailněji popsána pravidla a

konkrétní postupy jejich plnění, nejsou striktně vymezeny požadavky na

zabezpečení uchovávaných údajů, není dostatečně seznatelné, jak je s

uvedenými údaji nakládáno, ať už samotnými právnickými nebo fyzickými

osobami, které provozní a lokalizační údaje uchovávají, anebo po jejich

vyžádání oprávněnými orgány veřejné moci, stejně jako není konkrétně

stanoven způsob jejich likvidace. Rovněž není nijak definována

odpovědnost a případné sankce za nesplnění takových povinností, včetně

absence zakotvení možnosti dotčených jednotlivců domáhat se efektivní

ochrany proti případnému zneužití, svévoli či nesplnění stanovených

povinností. Zákonem o elektronických komunikacích (§ 87 a násl.)

předvídaný dozor Úřadu pro ochranu osobních údajů „nad dodržováním

povinností při zpracování osobních údajů“ a vymezené nástroje jeho

činnosti a kontroly nelze považovat za adekvátní a efektivní prostředek

k ochraně základních práv dotčených jednotlivců, neboť tento nástroj

neovládají sami [viz přiměřeně nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31.

10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.)]. Uvedené úkony,

představující očividný zásah do základního práva jednotlivců na

soukromí v podobě práva na informační sebeurčení (ve smyslu čl. 10

odst. 3 a čl. 13 Listiny), se tak vlivem nedostatečné a shora uvedeným

ústavněprávním požadavkům neodpovídající právní úpravy ocitají mimo

jakoukoliv bezprostřední, byť i následnou kontrolu, zejména pak

kontrolu soudní, k jejíž nezbytnosti se vyjádřil i ESLP v citovaném

rozhodnutí Camenzind v. Švýcarsko.



52. K obdobným závěrům dospěly i ústavní soudy v jiných evropských

státech, které rovněž přezkoumávaly ústavnost právní úpravy

implementující citovanou Směrnici o data retention. Např. Spolkový

ústavní soud SRN v rozhodnutí ze dne 2. března 2010, 1 BvR 256/08, 1

BvR 263/08, 1 BvR 586/08, napadenou právní úpravu regulující

problematiku preventivního uchovávání dat (



Vorratsdatenspeicherung

) (ve smyslu § 113a, 113b



Telekommunikationsgesetz

) a jejich užití v rámci trestního řízení (ve smyslu § 100g odst. 1



Strafprozessordnung

) shledal protiústavní pro rozpor s čl. 10 odst. 1 Základního zákona,

jenž garantuje nedotknutelnost listovního, poštovního a

telekomunikačního tajemství. Spolkový ústavní soud SRN konstatoval, že

napadená právní úprava neodpovídá požadavkům plynoucím ze zásady

proporcionality, která mj. vyžaduje, aby zákonná úprava ukládání dat

odpovídala zvláštní závažnosti tohoto zásahu do základních práv

jednotlivců. Konkrétně, napadená právní úprava dostačujícím způsobem

nevymezovala účel použití těchto dat, nezaručovala jejich dostatečné

zabezpečení a v neposlední řadě jednotlivci dostatečně negarantovala

adekvátní a efektivní záruky proti riziku zneužití, zejména v podobě

soudní kontroly. Ke splnění těchto požadavků byl podle čl. 73 odst. 1

bodu 7 Základního zákona povolán spolkový zákonodárce. K obdobným

závěrům dospěl i rumunský Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 8. 10. 2009

(č. 1258), který tamní právní úpravu označil za protiústavní, neboť

dostatečně nevymezovala účel použití takového nástroje, její znění bylo

příliš vágní, aniž by blíže vymezovala pravomoci a povinnosti

oprávněných orgánů veřejné moci, a dotčeným jednotlivcům neposkytovala,

díky absenci soudní kontroly, dostatečné záruky proti zneužití

(rozhodnutí v neoficiálním anglickém překladu dostupné na

http://www.legi- internet.ro/english/jurisprudenta-it-romania/decizii-

it/romanian constitutional-court-decision-regarding-data-

retention.html), dále bulharský Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze

dne 11. 12. 2008 (informace dostupné na

http://www.edri.org/edri-gram/number6.24/bulgarian-

administrative-case-data-retention) a také Nejvyšší soud Kypru v

rozhodnutí ze dne 1. 2. 2011 (informace na

http://www.edri.org/edrigram/number9.3/data-retention-un-

lawful-cyprus). Právní úprava implementující citovanou Směrnici o data

retention je dle zjištění Ústavního soudu v současné době nadto

přezkoumávána i v Polsku či v Maďarsku. Nutnost zajištění co

nejpřísnějších záruk a nástrojů k ochraně základních práv jednotlivců

při nakládání s jejich osobními údaji z elektronické komunikace

zdůraznil i Evropský soudní dvůr ve svém rozhodnutí v řízení o

předběžné otázce ze dne 9. 11. 2010 ve spojených věcech Volker und

Markus Schecke GbR GbR a Hartmut Eifert v. Land Hessen (C-92/09 a

C-93/09).



53. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadená

ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických

komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o

elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a napadenou

vyhlášku č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů,

době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům

oprávněným k jejich využívání, nelze považovat za ústavně konformní,

neboť zřetelně porušují výše vyložené ústavněprávní limity, neboť

nesplňují požadavky plynoucí z principu právního státu a jsou v kolizi

s požadavky na omezení základního práva na soukromí v podobě práva na

informační sebeurčení ve smyslu čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny, které

plynou z principu proporcionality.



54. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že

uvedené nedostatky, které jej vedly k derogaci napadené právní úpravy,

nejsou respektovány ani zvláštními právními předpisy, s nimiž napadené

ustanovení § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích nepřímo

počítá. Zejména pak citované ustanovení § 88a trestního řádu upravující

podmínky použití uchovávaných údajů o uskutečněném telekomunikačním

provozu pro účely trestního řízení dle názoru Ústavního soudu výše

předestřené ústavněprávní limity a požadavky zdaleka nerespektuje, a z

toho důvodu se Ústavnímu soudu jeví rovněž protiústavním. Nicméně

vzhledem ke skutečnosti, že navrhovateli nebylo v návrhu napadeno,

Ústavní soud považuje za nezbytné apelovat na zákonodárce, aby v

důsledku derogace napadené právní úpravy zvážil i změnu citovaného

ustanovení § 88a trestního řádu tak, aby se stalo ústavně konformním.



VIII. C) Obiter dictum



55. Pouze toliko ve formě



obiter dicta

Ústavní soud konstatuje, že si je samozřejmě vědom skutečnosti, že ruku

v ruce s rozvojem moderních informačních technologií a komunikačních

prostředků dochází i k výskytu nových a sofistikovanějších způsobů

páchání trestné činnosti, kterým je nutné čelit. Nicméně Ústavní soud

vyjadřuje pochybnosti nad tím, zda samotný nástroj plošného a

preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů téměř o

veškeré elektronické komunikaci je z hlediska intenzity zásahu do

soukromé sféry nepřeberného množství účastníků elektronické komunikace

nástrojem nezbytným a přiměřeným. Tento názor není v evropském prostoru

zdaleka ojedinělým, neboť samotná Směrnice o data retention od samého

počátku své existence čelila obrovské vlně kritiky jednak ze strany

členských států (např. vlády Irska, Nizozemí, Rakouska či Švédska

dlouho otálely či stále ještě vyčkávají s její implementací, přičemž

dvě posledně jmenované země tak činí i přes Komisí veřejně avizovanou

hrozbu zahájení řízení před Evropským soudním dvorem), jednak ze strany

zákonodárců v Evropském parlamentu, Evropského inspektora ochrany údajů

(viz závěry z konference k problematice data retention pořádané Komisí

dne 3. 12. 2010 v Bruselu, viz

http://www.dataretention2010.net/docs.jsp) či Pracovní skupiny pro

ochranu dat zřízené podle čl. 29 Směrnice 95/46/ES (srov. její

stanoviska, která jsou dostupná na adrese

http://ec.europa.eu/justice/policies/privacy/workinggroup/wpdo

cs/index_en.htm), anebo ze strany nevládních organizací (mimo jiné

Statewatch, European Digital Rights či Arbeitskreis

Vorratsdatenspeicherung - AK Vorrat). Všichni výše uvedení se domáhali

buď úplného zrušení předmětné Směrnice o data retention a nahrazení

nástroje plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních

údajů jinými, více přiměřenými nástroji (např. tzv.



data freezing

, jež za splnění stanovených podmínek umožňuje sledování a uchovávání

potřebných a vybraných údajů pouze u konkrétního, předem určeného

účastníka komunikace), anebo se domáhali její změny, zejména v podobě

poskytnutí dostatečných záruk a prostředků ochrany dotčeným

jednotlivcům a zpřísnění požadavků na bezpečnost uchovávaných údajů

před hrozbou jejich úniků a zneužití ze strany třetích osob.



56. K pochybnostem Ústavní soud dospěl i při zkoumání toho, zda nástroj

plošného a preventivního uchovávání provozních a lokalizačních údajů je

z pohledu jeho původního účelu (ochrana před bezpečnostními hrozbami a

prevence před pácháním zvlášť závažné trestné činnosti) nástrojem

efektivním, a to zejména při existenci tzv. anonymních SIM karet, které

se vymykají z napadenou právní úpravou předvídaného rozsahu

uchovávaných provozních a lokalizačních údajů a které jsou dle

vyjádření Policie České republiky až ze 70 % využívány ke komunikaci

při páchání trestné činnosti (srov. „Česká policie chce zakázat

anonymní předplacené karty, operátoři se brání“, iDNES.cz, 18. 3.

2010). V této souvislosti lze odkázat na analýzu Spolkového úřadu

vyšetřování SRN (



Bundeskriminalamt

) ze dne 26. 1. 2011, který na základě porovnání statistických údajů o

spáchané závažné trestné činnosti na území SRN za období před a po

přijetí předmětné právní úpravy k data retention dospěl k závěru, že

použití nástroje plošného a preventivního uchovávání provozních a

lokalizačních údajů nemělo téměř žádný vliv na snížení počtu spáchaných

závažných trestných činů ani na míru jejich objasňování (samotná

analýza a konkrétní statistické údaje jsou dostupné na

http://www.vorratsdatenspeicherung.de/content/view/426/79/lang ,de/).

Obdobné závěry lze přitom učinit i při zběžném pohledu na statistické

přehledy kriminality na území České republiky zveřejňované Policií

České republiky, např. srovnání statistických údajů za období let 2008

až 2010 (dostupné na

http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-

650295.aspx).



57. V neposlední řadě považuje Ústavní soud za nutné vyjádřit

pochybnosti i nad tím, zda je vůbec žádoucí, aby soukromé osoby

(poskytovatelé služeb v oblasti internetu a telefonní a mobilní

komunikace, zejm. mobilní operátoři a obchodní společnosti zajišťující

připojení k internetu) byly nadány oprávněním uchovávat veškeré údaje o

jimi poskytované komunikaci i o zákaznících, jimž jsou jejich služby

poskytovány (tzn. údaje jdoucí i nad rozsah údajů, jež jsou dle

napadené právní úpravy povinny uchovávat), a volně s nimi za účelem

vymáhání pohledávek, rozvoje obchodní činnosti a marketingu

disponovaly. Tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví jako nežádoucí

zejména z toho důvodu, že v zákoně o elektronických komunikacích ani v

jiných právních předpisech není toto oprávnění a jeho účel blíže a

podrobněji regulován, nejsou striktně vymezena práva a povinnosti,

rozsah uchovávaných údajů, doba a způsob uchovávání, stejně jako nejsou

blíže konkretizovány požadavky na jejich zabezpečení a kontrolní

mechanismy.



58. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud rozhodl podle § 70

odst. 1 zákona o Ústavním soudu o zrušení napadených ustanovení § 97

odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o

změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických

komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a napadené vyhlášky č.

485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich

uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k

jejich využívání, dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (§ 58

odst. 1 zákona o Ústavním soudu).



59. Použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení bude

třeba zkoumat ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality

zásahu do práva na soukromí v každém jednotlivém individuálním případu.

Soudy budou muset především vážit závažnost trestného činu, který měl

být naplněn skutkem, pro nějž je vedeno trestní řízení, ve kterém mají

být vyžádané údaje využity.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.