Advanced Search

Zrušení části ust. § 90 odst. 1 zák. o ochraně přírody a krajiny


Published: 1997
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508318/zruen-sti-ust.--90-odst.-1-zk.-o-ochran-prody-a-krajiny.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
3/1997 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. listopadu 1996 v plénu ve

věci návrhu senátu 6 A Vrchního soudu v Praze na zrušení § 90 odst. 1

věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona České národní rady č.

114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,



takto:



Ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona

České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve

znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce

zákonů.



Odůvodnění



Senát 6 A Vrchního soudu v Praze (dále jen "Vrchní soud") v řízení

podle části páté hlavy první a druhé občanského soudního řádu (dále jen

"o. s. ř.") o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu [dopisu

Ministerstva životního prostředí České republiky (dále jen

"Ministerstvo") ze dne 26. října 1994 č. j. OOP/4616/94] dospěl k

závěru, že ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6"

zákona ČNR č. 114/1992 Sb., jehož má být při řešení věci použito, je v

rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s ustanovením

čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), který

stanoví, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v

případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a s ustanovením čl.

2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který

má stejný obsah. Na odůvodnění svého závěru Vrchní soud uvedl, že

napadená právní úprava vyloučením správního řádu z aplikace na řízení o

vydání povolení k vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů

chráněných mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána (§

5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb.), vytvořila situaci, kdy správní

úřad [v dané věci Ministerstvo, viz § 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č.

114/1992 Sb.] může zcela libovolně vydání povolení odpírat, ba dokonce

i odmítat rozhodnout vůbec, aniž by žadatel měl -- díky české úpravě

správního soudnictví -- reálnou možnost domoci se soudní ochrany.

Neexistence jiné zákonné procesní úpravy, která by na věc dopadala, má

podle Vrchního soudu, vedle již zmiňované libovůle, další zásadní

důsledky, a to konkrétně, že správní orgán není zákonem vázán chránit

práva a zájmy občanů; není ani povinen se věcí zabývat svědomitě a

odpovědně, není povinen věc vyřídit včas a bez zbytečných průtahů, není

také povinen dbát toho, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě

zjištěného stavu věcí, a naopak osoba, o jejíž práva v řízení jde, nemá

možnost, aby taková práva sama hájila nebo aby se vyjádřila k podkladu

rozhodnutí. Stejně tak neplatí ani řada dalších povinností a pravidel,

uvádí Vrchní soud, například v takovém procesu není ani žádného

účastníka řízení, o věci může rozhodovat i takový pracovník správního

orgánu, který má na výsledku řízení osobní nebo věcný zájem, nikomu

nemusí být dovoleno nahlížet do spisu, nikomu nemusí být rozhodnutí

oznámeno a tím méně doručeno, ba nemusí být ani písemně vyhotoveno,

dále tu není povinnost opatřit pro rozhodnutí potřebné podklady, není

tu ani vázanost rozhodnutou prejudicielní otázkou, lhůty pro vydání

rozhodnutí neexistují, proti rozhodnutí se také nelze odvolat,

nezákonné rozhodnutí nelze zrušit obnovou řízení nebo postupem podle §

65 správního řádu a rozhodnutí nenabývá ani formální právní moci. Dále

Vrchní soud dovozuje, že za situace, kdy správní orgán nemá v řízení

žádnou zákonnou povinnost, neporušuje logicky zákon ani tím, že žádné

rozhodnutí nevydá, ať netečností nebo výslovným odepřením vůbec se věcí

zabývat. Ten, o jehož práva jde, se nemůže v takovém případě obracet

ani na správní soud, protože schází základní podmínka řízení, totiž

nezákonné rozhodnutí jako mocenský akt, jímž je vrchnostenským způsobem

dotčena pozice osoby, která k výkonu svého práva takový akt potřebuje.

Dále Vrchní soud ve svém návrhu znovu konstatuje, že totální vyloučení

správního řádu z rozhodování o právech a povinnostech občanů za

situace, kdy neexistuje jiná použitelná úprava, kterou by správní orgán

byl povinen respektovat, je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s

čl. 2 odst. 3 Ústavy a s korespondujícím ustanovením čl. 2 odst. 2

Listiny, v nichž je upravena ústavní povinnost správního orgánu

postupovat zákonným způsobem. Jestliže je tu taková ústavní povinnost a

současně hmotněprávní předpis vyloučí užití zákona tento postup

upravujícího, je taková výluka podle Vrchního soudu v rozporu s

Listinou i Ústavou. V dalších částech svého návrhu Vrchní soud

rekapituluje obsah svého spisu sp. zn. 6 A 1/95, v němž se žalobce Š.

H. domáhá zrušení správního aktu -- dopisu Ministerstva ze dne 26.

října 1994 č. j. OOP/4616/94, kterým žalovaný -- Ministerstvo --

sdělil, že vývoz a dovoz živočichů a rostlin, zvláště chráněných

Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících

živočichů a rostlin a zákonem ČNR č. 114/1992 Sb., je obecně zakázán a

že se povoluje mimo správní řízení, není na něj právní nárok, a proto

také není povinen vydat "zamítavé stanovisko". Žalobce pak namítá, že

Ministerstvo jednak vyžaduje splnění podmínek, které přesahují rámec

citované úmluvy, a dále dovozuje, že dopis ze dne 26. října 1994 č. j.

OOP/4616/94 je rozhodnutím naříkatelným před správním soudem, i když

nemá obvyklou formu, především proto, že je individuálním správním

aktem. Dále žalobce dospívá k závěru, že vydání povolení není věcí

volné úvahy a že po splnění podmínek mu mělo být povolení vydáno.

Ministerstvo jako žalovaný, pokračuje Vrchní soud, ve svém vyjádření

především odmítlo, že by žádost žalobce byla předmětným dopisem

zamítnuta, a naopak uvedlo, že dopis obsahoval pouze vyjádření názoru,

že pokud žalobce prokáže skutečnosti specifikované v dřívější

korespondenci, bude mu povolení uděleno s tím, že na druhé straně není

na vydání povolení právní nárok. Vrchní soud pak uvedl, že zvíře

chované žalobcem je z hlediska občanskoprávního věcí, a tedy i

předmětem vlastnického práva. Vlastník věci ve smyslu čl. 11 Listiny

může s věcí nakládat (ius disponendi) a je podroben omezením, jejichž

základ spočívá v odstavci 3 uvedeného článku Listiny. Tato omezení však

musí být vyslovena pouze zákonem. Jedním z těchto omezení je, jak uvádí

Vrchní soud, nutnost opatřit si úřední povolení k vývozu či dovozu

podle § 5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., což spadá do kompetence

žalovaného Ministerstva [§ 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č. 114/1992

Sb.], avšak v podobě udělení souhlasu. Z této skutečnosti Vrchní soud

dovozuje, že dovolovací akt nemůže Ministerstvo doplnit o žádné

podmínky. Stejně tak, dodává Vrchní soud, může vlastník s věcí

podnikat, tj. realizovat své další základní právo podle čl. 26 Listiny.

Dále Vrchní soud vyslovil názor, že na vydání povolení je právní nárok,

ale že v dané věci chybí další předpoklad řízení, totiž rozhodnutí

správního orgánu ve smyslu § 244 odst. 3 o. s. ř., když z obsahu spisu

vyplývá, že Ministerstvo očividně nerozhodlo a žádost o vydání povolení

nezamítlo. Protože právo České republiky nezná ani institut žaloby

proti správnímu orgánu pro nečinnost, ani institut žaloby na uložení

povinnosti správnímu orgánu vydat rozhodnutí, či žaloby na určení, že

správní orgán nezákonně odpírá rozhodnout, jde dle Vrchního soudu o

případ odepření správní jurisdikce, kterou může napravit de lege lata

Ústavní soud tím, že vysloví zásah orgánu veřejné moci do základního

lidského práva a napříště takový zásah zakáže.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se v dopise ze dne 16.

září 1996 podepsaném jejím předsedou ing. Milošem Zemanem vyjádřila

tak, že odkázala na důvodovou zprávu k návrhu zákona ČNR č. 114/1992

Sb., kde se v obecné části uvádí, že v zákoně je zakotvena všeobecná

ochrana všech žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, že jejich

využívání nebo zásahy proti nim se musí opírat o zákonná oprávnění a že

zákon rovněž upravuje povinnost prokazování původu zvláště chráněných

druhů rostlin a živočichů. Ve zvláštní části se pak k § 90 uvádí, že

toto ustanovení vylučuje předpisy o správním řízení u některých druhů

rozhodování podle tohoto zákona a že ze správního řízení jsou vyloučeny

činnosti, které mají charakter organizační, oznamovací, evidenční,

plánovací nebo jsou výrazem státní suverenity (schvalování vývozu,

resp. dovozu některých zvláště chráněných částí přírody). K vlastnímu

návrhu Vrchního soudu Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky

uvedla, že výklad Vrchního soudu vychází z obecné úpravy správního

řízení pouze jediným zákonem, a to správním řádem, ale že složitost a

rozmanitost veřejné správy vyžaduje i existenci zvláštních úprav. Proto

také v právních předpisech správního práva jsou obsaženy otázky

procesního charakteru, které upravují postupy mnohdy jinak než správní

řád. Konkrétně v případě § 90 zákona ČNR č. 114/1992 Sb. pak dovozuje,

že sice stanoví, že se nepostupuje podle ustanovení správního řádu, což

však současně neznamená, že by takový postup nebyl správním řízením.

Přitom skutečnost, že citovaný zákon nestanoví zvláštní procesní

pravidla, znamená, že se musí vycházet z obecných zásad správního

řízení, z čehož dále plyne i to, že stanoví-li zákon, že správní orgán

povoluje vývoz a dovoz ohrožených rostlin a živočichů, stanoví zároveň

povinnost v konkrétním případě rozhodnout. Nepostupuje-li příslušný

správní orgán uvedeným způsobem, nejedná se o nedostatek zákonné

úpravy, ale o pochybení v činnosti tohoto orgánu. Závěrem se uvádí, že

je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil

ústavnost napadeného zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



Z těsnopisecké zprávy o 31. schůzi České národní rady ve dnech 18. --

21. února 1992 vyplývá, že zákon ČNR č. 114/1992 Sb. byl dne 19. února

1992 přijat potřebnou většinou, totiž hlasy 105 poslanců, tři poslanci

byli proti a čtyři poslanci se zdrželi hlasování (čl. 102 a násl.

ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci). Uvedený

zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen v částce

28 Sbírky zákonů, rozeslané dne 25. března 1992. K projednání a přijetí

zákona došlo na základě vládního návrhu - sněmovní tisk 497 a společné

zprávy výborů k němu - sněmovní tisk 579. Lze tedy mít za to, že zákon

byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu).



Vzhledem k tomu, že je věcí dosud probíhajícího řízení podle části páté

hlavy první a druhé o. s. ř. před obecným soudem a eventuálně i

následujícího řízení před Ústavním soudem podle § 2 a násl. zákona č.

182/1993 Sb. nejen vyřešení otázky, zda dopis Ministerstva ze dne 26.

října 1994 č. j. OOP/4616/94 je rozhodnutím přezkoumatelným v řízení

podle části páté hlavy první a druhé o. s. ř., ale také rozhodnutím

podle § 5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., na které je či není

nárok, omezil Ústavní soud svá zkoumání pouze na tu část návrhu, která

se zabývá ústavností § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6"

zákona ČNR č. 114/1992 Sb., jenž stanoví, že obecné předpisy o správním

řízení se nevztahují na řízení podle § 5 odst. 6, § 6, § 11 odst. 3, §

17, 18, 24, 27, 38, 40, § 46 odst. 2, § 52, 53 a 69 tohoto zákona. V §

5 odst. 6 zákona ČNR č. 114/1992 Sb. se uvádí, že vývoz a dovoz

ohrožených rostlin a živočichů chráněných mezinárodními úmluvami,

kterými je Česká republika vázána, povoluje orgán ochrany přírody.

Podle § 79 odst. 3 písm. k) zákona ČNR č. 114/1992 Sb. je tímto orgánem

Ministerstvo. Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného

ustanovení § 90 odst. 1 věta první ve slovech "§ 5 odst. 6" zákona ČNR

č. 114/1992 Sb. vyšel z čl. 2 odst. 3 Ústavy, v němž se uvádí: "Státní

moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a

způsoby, které stanoví zákon." Splnění postulátu uvedeného v první

části citovaného ustanovení Ústava vymezuje požadavkem, aby se tak dělo

jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V požadavku

uvedeném v druhé části je pak zabudována nejen garance proti zneužití

státní moci, ale také nutnost zákonného podkladu pro její

uskutečňování, ať už v podobě správního řádu či jinou samostatnou

normou. Také čl. 2 odst. 2 Listiny upravuje tuto garanci i nutnost

zákonné úpravy pro uplatňování státní moci. Protože § 90 odst. 1 věta

první ve slovech "§ 5 odst. 6" tím, že vylučuje použití obecných

předpisů o správním řízení, zakládá absenci jak zákonného podkladu, tak

mezí a způsobů uplatňování státní moci Ministerstvem v souvislosti s

povolováním vývozu a dovozu ohrožených rostlin a živočichů chráněných

mezinárodními úmluvami, je vzhledem k nedostatku jiné právní úpravy

tohoto řízení (srov. § 90 odst. 1 věta první ve slovech "na řízení

podle...") v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy i čl. 2 odst. 2 Listiny.

Tímto vyloučením použití obecných předpisů o správním řízení při

neexistenci jiných je současně založen i rozpor s čl. 36 odst. 1

Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání

se svých práv.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.