ve věci návrhu na zrušení nařízení vlády o cen.moratoriu nájemného


Published: 2003

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Get a Day Pass for only USD$49.99.
84/2003 Sb.



Nález



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2003 v plénu o návrhu skupiny

senátorů na zrušení nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví

cenové moratorium nájemného z bytů, a na uložení zákazu vládě České

republiky pokračovat v zásazích do oblasti cen nájemného z bytu

prostřednictvím vydávání vlastních právních předpisů

takto:



I. Nařízení vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium

nájemného z bytů, se zrušuje dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



II. Návrh, aby vládě České republiky bylo zakázáno pokračovat v

zásazích do oblasti cen nájemného z bytů vydáváním vlastních právních

předpisů, se odmítá.



Odůvodnění: I.



Dne 27. ledna 2003 obdržel Ústavní soud návrh skupiny 25 senátorů,

vedené Jaroslavem Kuberou, na zrušení nařízení vlády č. 567/2002 Sb.,

kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z bytů, jež bylo

schváleno vládou České republiky na jejím zasedání dne 19.12.2002 a

publikováno ve Sbírce zákonů dne 20.12.2002, a návrh na vydání

předběžného opatření, na jehož základě by Ústavní soud měl zakázat

vládě, aby pokračovala v zásazích do oblasti cen nájemného z bytu

prostřednictvím vydávání vlastních právních předpisů.



V úvodu tohoto podání se upozorňuje na to, že původně byla výše

nájemného z bytu upravena vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993

Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu,

ve znění pozdějších předpisů. Tato vyhláška byla nálezem Ústavního

soudu ze dne 21.6.2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 zrušena, a to dnem

31.12.2001, čímž Ústavní soud podle navrhovatelů legislativě poskytl

dostatek času k vytvoření nového kvalitního předpisu. Vláda však tuto

dobu na přípravu ústavně konformního zákona o nájemném údajně

nevyužila, když Poslanecké sněmovně předložila návrh zákona, který

nerespektoval ústavní pořádek a citovaný nález Ústavního soudu a který

Poslanecká sněmovna nepřijala. Po dobu zbývajících 9 měsíců vláda návrh

zákona dle mínění navrhovatelů nepřipravovala. Následně Ministerstvo

financí vydalo cenový výměr č. 01/2002, kterým se vydává seznam zboží s

regulovanými cenami; ten nabyl účinnosti dne 1.1.2002 a bylo v něm k

31.12.2001 nájemné regulováno maximální cenou téměř shodným způsobem,

jako ve zrušené vyhlášce č. 176/1993 Sb. Dne 4.3.2002 obdržel Ústavní

soud návrh Veřejného ochránce práv na zrušení citovaného výměru v části

týkající se nájemného a služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem a

dne 3.4.2002 obdobný návrh skupiny senátorů, kteří navíc navrhovali i

zrušení ustanovení § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Ústavní soud

obě věci spojil pod sp. zn. Pl. ÚS 8/02 a nařídil v této věci jednání

na 20.11.2002. Ministerstvo financí dne 15.11.2002 zrušilo napadenou

část výměru č. 01/2002 a vydalo výměr č. 06/2002, kterým se mění výměr

č. 01/2002, čímž se uvedené ministerstvo, jak navrhovatelé uvádějí,

pokusilo bezprecedentním způsobem zamezit ústavnímu přezkumu napadeného

právního předpisu. Ústavní soud výměr Ministerstva financí č. 06/2002

zrušil a ve svém rozhodnutí měl konstatovat historicky třetí pokus

uplatňování shodné právní úpravy nájemného ze strany státu a z toho

vyplývající nerespektování právního názoru Ústavního soudu v rozporu s

ustanovením čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Předmětný nález ze dne 20.11.2002 sp. zn. Pl.ÚS 8/02 byl publikován dne

18.12.2002 ve Sbírce zákonů pod č. 528/2002 Sb. a od okamžiku publikace

se toto rozhodnutí mělo stát vykonatelným, tj. dosavadní způsob

regulace cen nájemného z bytu pozbyl účinnosti. Za této situace dne

19.12.2002 schválila vláda tímto návrhem napadené nařízení, jež

zachovává úroveň, kterou Ústavní soud měl opakovaně prohlásit za

protiústavní, jestliže údajně zakazuje zvyšování cen nad úroveň platnou

ke dni 17.12.2002, tedy na den před publikací citovaného nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 8/02 ve Sbírce zákonů. Dle stěžovatelů se vláda přijetím

předmětného nařízení dopustila několikerého porušení ústavních norem a

počtvrté ignoruje závazné rozhodnutí Ústavního soudu.



Pokud jde o konkrétní důvody protiústavnosti napadeného nařízení,

navrhovatelé poukazují v první řadě na to, že neodůvodněně zachovává

výši nájemného z bytu na úrovni, kterou Ústavní soud pokládal ve svém

nálezu č. 528/2002 Sb. za protiústavní s tím, že nepovažoval za žádoucí

odložit jeho vykonatelnost a závaznost. Dle navrhovatelů je i pro vládu

závazné konstatování neústavnosti právní úpravy nájemného ke dni

17.12.2002 z důvodů porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o

ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4

odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále

také jen "Listina"). Jinými slovy řečeno, pokud vláda upravuje výši

nájemného způsobem odkazujícím na neústavní právní úpravu, je tato

pozdější právní úprava rovněž protiústavní. V souvislosti s tím

navrhovatelé poukazují na to, že ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy nejsou

právotvorné orgány státu oprávněny upravovat společenské vztahy v

rozporu s nálezem Ústavního soudu, resp. orgány s legislativní

pravomocí nejsou oprávněny upravovat společenské vztahy stejným

způsobem, který byl v minulosti zrušen Ústavním soudem pro jeho

protiústavnost. Toto pravidlo vláda nerespektovala, nerespektovala ani

to, že Ústavní soud doporučil zákon jako právní formu pro úpravu

nájemného z bytu. Přitom z hlediska uznávaných principů právního státu

je stát oprávněn činit pouze to, co je mu svěřeno zákonem. Neoprávněnou

a bezdůvodnou regulací nájemného formou nařízení, jež navíc

nerespektuje čl. 89 odst. 2 Ústavy, se vláda dopustila i porušení čl. 2

odst. 2 a čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny.



Dle názoru navrhovatelů nařízení vlády č. 567/2002 Sb. rovněž není v

souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,

(dále také jen "zákon o cenách"), podle kterého se musí cenové

moratorium vztahovat na ceny týkající se celých skupin daného zboží.

Tak tomu v daném případě není, neboť předmětné nařízení znovu

neodůvodněně činí rozdíly mezi jednotlivými byty a neoprávněně

rozděluje celou množinu nájemních bytů na skupinu bytů s regulovaným

nájemným a skupinu bytů, v nichž není nájemné regulováno, přičemž o

neústavnosti této skutečnosti již Ústavní soud rozhodl. Kromě toho

nařízení vlády řádně nevymezuje okruh adresátů, jak je stanoveno v § 3

odst. 2 zákona o cenách a jak judikoval Ústavní soud ve svém nálezu č.

528/2002 Sb. Nad rámec protiústavních výhrad navrhovatelé dále

upozorňují, že napadený právní předpis není způsobilý upravovat

společenské vztahy, protože dle § 9 odst. 1 zákona o cenách cenové

moratorium představuje časově omezený zákaz zvyšování cen nad dosud

platnou úroveň na trhu daného zboží, což znamená, že musí kontinuálně

navazovat na dosud platnou úroveň cen. Nařízení vlády nabylo platnosti

a účinnosti dne 20.12.2002, avšak již od 18.12.2002 (tj. ode dne, kdy

byl publikován nález č. 528/2002 Sb.) neexistuje žádná speciální úprava

pro regulaci nájemného z bytu. Dne 20.12.2002 nebyla vláda oprávněna

zpětně zavádět neplatný a navíc protiústavní právní režim regulace ceny

nájemného z bytu prostřednictvím cenového moratoria. Vláda nedodržela

zákonem předvídanou podmínku kontinuity upravovaných a regulovaných

cen, a tak je právní úprava nejen protiústavní a nezákonná, ale i

neúčinná a obsoletní. Vláda dále nepostupovala v souladu s § 1 odst. 6

zákona o cenách, dle kterého lze usměrnit tvorbu cen jen tehdy, pokud

je trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže nebo to vyžaduje

mimořádná tržní situace. Ani jedna z těchto podmínek však dodržena

nebyla. Jestliže důvodem pro přijetí napadeného právního předpisu byla

ochrana nájemců před zvyšováním nájemného z bytů, pak dle názoru

navrhovatelů dosavadní právní úprava umožňovala, aby ke zvyšování

nájemného v bytech s regulovaným nájemným mohlo docházet pouze po

vzájemné dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem nebo na základě

rozhodnutí soudu. Výše uvedeným postupem vlády došlo k porušení čl. 2

odst. 2 a čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod.



Závěrem navrhovatelé poukazují na to, že Ústavní soud ve svém nálezu č.

528/2002 Sb. nevyloučil možnost užít cenovou regulaci v oblasti

nájemného, avšak v takovém případě cena musí odpovídat obecným

ustanovením zákona o cenách. V ceně musí být zohledněny zejména náklady

užívání a oprav, návratnost vloženého kapitálu, poloha a atraktivita

bytu a přiměřený zisk. Z odborných analýz, které si vláda měla nechat

vypracovat, údajně vyplývá, že na prostou reprodukci bytového fondu je

ročně potřeba vynaložit průměrně 2,7 % z reprodukční pořizovací ceny

bytu, zatímco regulované nájemné představuje dle stejných analýz jen

cca 1 - 1,3 % reprodukční pořizovací ceny bytu. Přitom např. polský

ústavní soud v říjnu 2002 měl rozhodnout o právu pronajímatelů zvýšit

nájemné na úroveň 3 % z reprodukční pořizovací ceny bytu. Cenová

regulace je dle navrhovatelů opatřením výjimečným a akceptovatelným

pouze za přísně omezených podmínek, respektujících strukturu regulované

ceny, jež zahrnuje jak oprávněné náklady, tak i přiměřený (obvyklý)

zisk, srovnatelný s úrokovou mírou dlouhodobých úvěrů. Nájemné je totiž

podle občanského zákoníku úplatou za dočasné přenechání bytu nájemci k

užívání s přihlédnutím k hodnotě bytu. Cenová regulace by měla být

zakotvena vždy v postavení subsidiárním, tj. pouze pro případ, kdy

nedojde k dohodě autonomních smluvních stran, přičemž žádný právní

předpis by tuto dohodu neměl znemožňovat. Je proto nepřípustné, aby

jakýkoliv správní orgán připravoval sankce pro subjekty, které v

současné době svobodně sjednají nájemné z bytu v souladu s citovaným

nálezem Ústavního soudu, tedy v dobré víře, že taková dohoda má

přednost před předmětným nařízením.



Na základě výše uvedených skutečností skupina senátorů navrhuje, aby

Ústavní soud předmětné nařízení vlády zrušil pro rozpor s čl. 1 a čl.

89 odst. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to dnem, který určí. Navrhovatelé

současně Ústavní soud požádali, aby o jejich návrhu rozhodl jako o věci

naléhavé ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.



Vzhledem k opakujícím se protiústavním zásahům do oblasti nájemného z

bytu ze strany vlády a Ministerstva financí a z důvodu odvrácení

hrozící vážné škody, případně újmy, k zabránění hrozícímu násilnému

zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu dále navrhovatelé

žádají, aby Ústavní soud analogicky s ustanovením § 80 a v souladu s

ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") za použití

příslušných ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

vydal předběžné opatření, kterým by vládě zakázal, aby v zásazích do

oblasti cen nájemného z bytu prostřednictvím vydávání vlastních

právních předpisů pokračovala. Navrhovatelé toto opatření pokládají za

jediný způsob ochrany subjektů proti neoprávněným zásahům orgánů

výkonné moci a jako jediný způsob vynutitelnosti závaznosti rozhodnutí

Ústavního soudu, a to i vůči vládě. V souvislosti s tím navrhovatelé

poukázali na ustanovení § 158 trestního zákona, které pojednává o

subjektivní odpovědnosti veřejných činitelů.



II.



Vláda ve svém vyjádření k podanému návrhu uvedla, že akceptuje

argumentaci navrhovatelů pouze v rozsahu a v kontextu, v jakém odpovídá

předchozím dvěma nálezům Ústavního soudu ve věci regulace nájemného.

Vláda se však neztotožňuje s názorem uvedeným v nálezu č. 231/2000 Sb.,

že napadenou vyhláškou nebyl vzat zřetel na destrukci vlastnického

práva po únoru 1948, a zdůraznila, že Ústavní soud v obou předchozích

nálezech nezpochybnil možnost regulace nájemného, splňuje-li zákonné

podmínky, odmítl argumentaci, dle které je regulací nájemného chráněna

pouze určitá skupina nájemců, nezpochybnil povinnost pronajímatelů

podřídit se určitým omezením, jakož i povinnost nájemců podrobit se

zásahu do smluvního vztahu opatřeními státu, a dále Ústavní soud

spatřoval zvolenou formu regulace nájemného za neústavní, když

podzákonná norma byla užita k regulaci jiných než cenových vztahů.



Pokud jde o jednotlivé argumenty navrhovatelů, vláda sdělila, že

napadené nařízení je jinou kategorií regulace, kdy jde o mimořádné a

časově omezené opatření, k němuž bylo přistoupeno proto, aby se po

zrušení cenového výměru nálezem Ústavního soudu reagovalo na zcela

nepřijatelný stav, kdy nájemci budou vystaveni masivnímu tlaku

pronajímatelů, aby přistupovali na jakékoliv změny nájemních smluv.

Reálnost této hrozby byla potvrzena nejen prohlášením občanských

sdružení majitelů domů, vyzývajícím k masivnímu jednostrannému

zvyšování nájemného, ale především nesčetnými případy, kdy konkrétní

majitelé domů započali vynucovat zvyšování nájemného v řádu stovek

procent a občané se obraceli na vládu se žádostí o pomoc. Z hlediska

podané ústavní stížnosti pak vláda považuje za relevantní, zda

postupovala v souladu se zákonem o cenách. Vyjádřila přitom názor, že

nařízení bylo vydáno na základě zmocnění v § 9 zákona o cenách, jenž jí

umožňuje zakázat až na dobu 6 měsíců zvyšování cen nad dosud platnou

úroveň na trhu daného zboží. Přitom nejde jen o ceny regulované a zákon

neupravuje způsob zjištění platné úrovně cen na trhu; vláda zvolila

úroveň nájemného z bytů, jež jsou nařízením specifikovány. Vláda dále

uvedla, že je dle čl. 67 odst. 1 Ústavy vrcholným orgánem výkonné moci,

a nikoliv ústředním orgánem státní správy ve smyslu § 1 odst. 6, resp.

odst. 7 zákona o cenách, a proto je oprávněna v mezích § 9 cit. zákona

stanovit cenové moratorium, kdy kritériem pro politické rozhodnutí o

jeho stanovení je s ohledem na postavení a funkci vlády veřejný zájem.

Vláda přitom není vázána důvody regulace cen, avšak musí brát v úvahu

zákon o cenách. Podle uvedeného ustanovení je vláda povinna o uplatnění

cenového moratoria informovat Parlament, jemuž přísluší posouzení

hmotných důvodů uplatnění cenového moratoria, a Ústavnímu soudu

nepřísluší v tomto směru věc přezkoumávat. Vláda odmítla i tvrzení

navrhovatelů, že k této formě regulace nájemného nemělo dojít cestou

podzákonné normy, protože zákon v daném případě vyhlášení cenového

moratoria formou nařízení vlády explicitně požaduje a napadené nařízení

žádné jiné otázky nebo pojmy neupravuje. Pokud se navrhovatelé domáhají

vydání předběžného opatření, takový návrh nemá oporu v zákoně o

Ústavním soudu, neboť uvedený zákon v řízení o zrušení zákonů a jiných

právních předpisů uplatnění předběžného opatření neumožňuje. Vzhledem k

těmto skutečnostem navrhuje vláda, aby Ústavní soud návrh skupiny

senátorů zamítl.



III/1.



Napadeným nařízením vlády č. 567/2002 Sb. bylo stanoveno, že nájemné z

bytu, které bylo ke dni 17.12.2002 regulováno maximální cenou, a

nájemné z takového bytu, jehož výstavba, dostavba nebo rekonstrukce

byla povolena po 30.6.1993 a na jehož financování se podílely veřejné

prostředky, nelze po dobu 3 měsíců ode dne nabytí jeho účinnosti

zvyšovat. Aniž by v této fázi měl Ústavní soud v úmyslu se pouštět do

podrobnějšího právního rozboru, je zřejmé, že předmětem uvedeného

právního předpisu je - chápáno v obecném smyslu - regulace nájemného z

bytu. Jak již ve svém návrhu senátoři zmiňují, Ústavní soud se přitom

regulací nájemného zabýval již ve dvou případech, v nichž rozhodl

jednak nálezem ze dne 21.6.2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (publ. pod č.

231/2000 Sb.), jímž ke dni 31.12.2001 zrušil vyhlášku Ministerstva

financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění

poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, jednak

nálezem ze dne 20.11.2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (publ. pod č. 528/2002

Sb.), na jehož základě bylo mj. rozhodnuto tak, že se zrušuje výměr MF

č. 06/2002, kterým se stanoví maximální nájemné z bytu, maximální ceny

služeb poskytovaných s užíváním bytu a pravidla pro věcně usměrňované

nájemné v bytě a mění výměr MF č. 01/2002. Vzhledem k tomu, že Ústavní

soud ve zmíněných případech rozhodoval o stejné materii jako v tomto

případě, Ústavní soud se v prvé řadě zaměřil na to, zda právní názory v

těchto dřívějších rozhodnutích obsažené lze (eventuálně do jaké míry)

použít při posuzování předmětného návrhu.



Z tohoto důvodu Ústavní soud pokládá za nezbytné ve stručnosti

připomenout, jaké důvody ho vedly k vydání shora uvedených rozhodnutí.

V nálezu č. 231/2000 Sb. Ústavní soud dospěl k závěru, že ochrana

nájemců je součástí našeho právního řádu na základě mezinárodních smluv

o lidských právech a základních, svobodách ve smyslu tehdy platného čl.

10 Ústavy, zejména čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských,

sociálních a kulturních právech, čl. 16 Evropské sociální charty a čl.

4 Dodatkového protokolu k Chartě; právu nájemců na určitou ochranu, jak

vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě

Mellacher a ostatní proti Rakousku ze dne 19.12.1989 (A-168)

koresponduje i povinnost pronajímatelů (vlastníků) strpět zavedení

regulace, avšak jen za podmínky, že je zde dán rozumný (opodstatněný)

vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli.

Tento princip byl porušen, neboť při řešení disproporce mezi ochranou

nájemníků a ochranou vlastnictví byla vyhláška postavena příliš

jednostranně, když nebrala v úvahu proces destrukce vlastnického práva

po únoru 1948 v oblasti hospodaření s byty. Daný stav vyžadoval

odstranění diskriminace vlastníků bytových domů tak, aby bylo naplněno

jejich právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového

protokolu k Úmluvě, jakož i právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny,

což se však nestalo a dotčené kategorii vlastníků jsou nejen upírána

některá z podstatných oprávnění tvořících obsah jejich vlastnického

práva, ale navíc jsou "vmanévrováni" do situace, kdy v celé řadě

případů jsou nuceni "dotovat" to, co se Ústavnímu soudu jevilo jako věc

celospolečenské povahy a odpovědnosti, tedy jako břemeno, jehož

odstranění není v silách jen určité sociální skupiny a jehož závažnost

a povaha vyžaduje skutečně odpovědný a vyvážený přístup i ze strany

státu a celé společnosti. Dle Ústavního soudu není pochyb o tom, že

příslušná kategorie vlastníků je povinna se podřídit určitým omezením

při zvyšování nájemného, může se tak stát ovšem za podmínek

vyplývajících z čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, čemuž tak není, neboť určité

kategorie vlastníků jsou nuceny se podrobit podstatným omezením svého

vlastnického práva, zatímco jiné nikoliv, a k tomuto omezení dochází

napadenou vyhláškou způsobem, jenž nešetří podstatu vlastnického práva.

Závěrem Ústavní soud vyslovil názor, že nemá-li cenová regulace

přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby

vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala

možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně

implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví.



Ve druhém shora zmíněném nálezu č. 528/2002 Sb. se Ústavní soud zabýval

otázkou zákonnosti napadeného výměru MF č. 6/2002 a zneni="u"dospěl k

závěru, že Ministerstvo financí nad rámec zákonného zmocnění (zákona č.

526/1990 Sb.) a mimo rozsah své působnosti stanovilo jako účelové

východisko řešení problémů v oblasti bytové politiky státu pravidla

chování určených subjektů, což je východisko protizákonné, zakládající

současně rozpor s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. V návaznosti na to

poukázal na skutečnost, že se jedná o snahu nahradit právní předpis,

který byl zrušen nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. Dále pak

Ústavní soud uvedl další důvody, proč je třeba považovat předmětný

výměr nejen za odporující zákonu, nýbrž i za neústavní. V prvé řadě měl

Ústavní soud za to, že zvolením této cesty regulace bylo zasaženo do

pravidel tvorby právních předpisů v právním státě, kdy předmětné

"cenové rozhodnutí" představuje řešení otázek, jejichž úprava by měla

být vyhrazena demokraticky legitimovanému zákonodárci, popř.

podzákonným právním předpisům v mezích zmocnění daného zákonodárcem.

Následně se Ústavní soud zabýval pojmem cenové regulace a dospěl k

závěru, že není neústavní, pokud vychází z tržních cen závislých na

poloze domů, musí však respektovat "spravedlivou rovnováhu" mezi

imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. V

návaznosti na to bylo poukázáno na to, že i když se tzv. osobní užívání

bytů, kdy vztahy k bytům byly zpravidla založeny administrativním aktem

státu, a nikoliv smlouvou, změnilo na "nájem bytu", ke skutečné

transformaci právní regulace nájemního vztahu, odpovídající soustavě

tržního hospodářství, nedošlo. Tuto skutečnost Ústavní soud dokládal

rozdíly naší právní úpravy oproti evropskému standardu, zejména pokud

jde o dobu trvání smlouvy, rozsah přechodu užívacích práv, výměnu bytů,

výpovědní důvody a povinnosti poskytování náhradního bytu. Jde-li o

regulaci nájemného, dříve u nás vycházela z tzv. příkazových cen,

zatímco v evropských zemích z tržních cen bydlení. Současný pokus o

kompromis mezi oběma koncepcemi, vycházející pouze z přizpůsobování

nájemného vývoji nákladů a inflaci, a to bez ohledu na vliv trhu,

nevyužívá alokační a informační efekt tržních cen, ale vede dle názoru

Ústavního soudu k nevyužívání bytového fondu, nespravedlnostem při jeho

rozdělování a korupci. Vzájemná souvztažnost cenové regulace nájemného

a zaostávání přeměny občanskoprávních vztahů regulujících bydlení má za

následek nerovnováhu principu ochrany nájemníků a principu ochrany

vlastnictví, kdy dotace poskytované nájemcům z celospolečenských

prostředků prostřednictvím nízkých cen nájemného se přenesly na některé

pronajímatele. Dále Ústavní soud konstatoval porušení rovnosti v

zacházení s jednotlivci ze strany státní moci, neboť s jednou skupinou

subjektů majetkových práv se nakládá jinak a jejich majetek nemá právně

stejný obsah jako majetek jiných pronajímatelů; přitom zdůraznil, že

tato skutečnost nevylučuje v rozumném poměru chránit jak zájmy

vlastníka, tak i nájemců, přičemž v určitém časovém úseku lze dát

přednost zájmům jedné strany, nikoliv však trvale a vůbec ne

jednostranně. Dle Ústavního soudu je sice možné v transformačním

období, tedy v době, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 176/1993 Sb.,

vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty,

ovšem tyto důvody v současné době ztrácejí na síle, zejména pokud nejde

o samotnou existenci nájemního vztahu, ale o regulaci nájemného.

Vlastnictví nájemních bytů je rovněž vlastnictvím, a proto nemůže být

trvale vyňato z pravidelného právního režimu a podřízeno režimu

zvláštnímu, pokud pro to nejsou závažné důvody. Dřívější okolnosti byly

zřetele hodné, avšak současné omezení pronajímatelů nelze dále

udržovat, a to ani v případě, že by byla zvolena odpovídající forma

regulace cestou zákona. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že cenová

regulace nemůže být považována za neústavní, je ovšem třeba hodnotit,

co je předmětem regulace, vůči komu směřuje, jaká je její forma a v

jakém rozsahu - z hlediska principu přiměřenosti a ochrany podstaty a

smyslu základního práva nebo svobody - ji lze použít. To platí i pro

regulaci nájemného, při níž je třeba pečlivě zvažovat jak existenci

veřejného zájmu opravňujícího uplatnění usměrňujících opatření, tak i

výběr pravidel pro její uskutečnění, aby byla respektována přiměřená

rovnováha mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na

ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat

rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky

a sledovanými cíli, přičemž toto pravidlo respektováno nebylo s ohledem

na dobu, která uplynula od roku 1989. Omezit vlastnické právo regulací

nájemného je možné zákonem a za podmínek stanovených Listinou, a to

pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví, a za

dodržení zákazu diskriminace. Pravidlem v této oblasti je stanovení

nájemného dohodou jako volného (nikoliv libovolného) nájemného, a

regulace je pak výjimkou, která by měla být časově omezena na nutnou

dobu. Závěrem Ústavní soud shrnul, že napadeným výměrem z hlediska jeho

obsahu, tak i právní formy došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl.

2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 odst. 1

Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 14

Úmluvy, když Ministerstvo financí nerespektovalo zákonem vymezenou

působnost a zasáhlo do oblasti regulace vyhrazené zákonům,

diskriminovalo skupinu vlastníků vzhledem k neexistenci "rozumného

poměru" mezi použitými prostředky a sledovaným cílem s ohledem na dobu,

jež uplynula od roku 1989. Uvedený orgán porušil i princip dělby moci a

právního státu (čl. 1 a 15 Ústavy).



III/2.



Po shrnutí judikatury k otázce regulace nájemného Ústavní soud

posuzoval napadené nařízení vlády z hlediska právních účinků. Obecně

lze říci, že jeho smyslem a účelem je "zmrazení" výše nájemného na

omezenou dobu. Předmětem právní úpravy přitom není nájemné obecně, ale

jde na straně jedné o nájemné, které bylo ke dni 17.12.2002 regulováno

maximální cenou, tedy nájemné ve smyslu bodu 1 výměru MF č. 06/2002,

jenž byl k následujícímu dni, tj. 18.12.2002, již citovaným nálezem

Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. zrušen, a na straně druhé o nájemné u

bytů, jejichž dostavba nebo rekonstrukce byla povolena po 30.6.1993 a

na jejichž financování se podílely veřejné prostředky, tj. u tzv. bytů

s věcně usměrňovaným nájemným (srov. bod 3. odst. 1 téhož výměru). Z

uvedeného je patrné, že cenové moratorium vykazuje úzkou návaznost na

výměr č. 06/2002, kdy v obou případech je předmět právní regulace v

podstatě shodný. Pokud však jde o obsah právní regulace, napadeným

nařízením není na uvedený výměr MF, jako na již zrušený právní předpis,

odkazováno, a to ani implicitně. Jestliže navrhovatelé uvádějí, že

vláda na základě cenového moratoria zavedla zpětně, tj. od 18.12.2002,

režim regulace cen nájemného z bytu, a tak se jedná o "neúčinnou",

případně obsoletní úpravu, nelze s tímto názorem souhlasit, protože z

napadeného nařízení vlády je patrné, že nabývá účinnosti dnem

vyhlášení, jímž bylo datum 20.12.2002, přičemž nenařizuje, pokud jde o

výši nájemného, aplikaci právního předpisu zrušeného před jeho vydáním

(výměru MF č. 06/2002); jde pouze o vymezení věcné působnosti právní

normy v nařízení obsažené, kdy skutkovou podstatou je zde nájemné

vykazující určité "znaky", byť tímto znakem je v jednom případě

regulace k určitému datu. Lze tedy obecně shrnout, že napadené nařízení

k datu 20.12.2002 konzervuje "faktický" stav nájemného, tj. stav

vycházející z jednotlivých právních vztahů, vzhledem k čemuž nelze bez

dalšího dovozovat, že nařízení vlády č. 567/2002 Sb. zachovává výši

nájemného z bytu na úrovni, již Ústavní soud svým nálezem č. 528/2002

Sb. pokládal za neústavní.



V souvislosti s výše uvedeným tak vyvstává otázka, jaký je tento stav,

přesněji řečeno, v jaké výši - z právního hlediska - je nyní nájemné

regulováno. Je možno vycházet z toho, že výměr MF č. 06/2002 pozbyl

platnosti a účinnosti dnem 18.12.2002 a od uvedeného data nebránilo nic

smluvním stranám sjednat si výši nájemného dohodou; naopak jednostranné

zvýšení nájemného ze strany pronajímatele již přípustné nebylo, protože

u nájmu bytu se sice připouští jednostranné zvýšení nájemného, ovšem za

předpokladu, že tak stanoví zvláštní právní předpis (§ 696 odst. 1

občanského zákoníku), který nyní ovšem chybí. Nelze opomenout ani další

možnost, že by se některá ze smluvních stran obrátila ve věci nájemného

na příslušný soud; jednalo by se o případy sporu o výši nájemného,

zejména kdyby se pronajímatel domáhal nájemného ve výši "obvyklé" s

odůvodněním, že nedošlo k dohodě o ceně (§ 671 odst. 1 občanského

zákoníku); v takových případech by však nešlo o "zvýšení" nájemného v

pravém smyslu slova (k této problematice také viz níže). V tomto

okamžiku lze vycházet z toho, že nájemné nebylo možno po zrušení výměru

MF č. 06/2002 jednostranně zvyšovat, a pokud ke zvýšení došlo, mohlo by

se tak stát na základě dohody obou stran, což je ovšem možnost spíše

teoretická, a to nejen vzhledem ke krátkému časovému prostoru pro

eventuální negociaci, ale zejména s ohledem na obecně známou aktuální

ekonomickou nevýhodnost tohoto kroku z pohledu nájemce. Z uvedeného je

patrné, že napadené nařízení dočasně de facto zachovává nájemné, které

bylo prohlášeno - jak co do jeho výše, tak i co do způsobu (metody)

tvorby - za protiústavní nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. a

potažmo i č. 231/2000 Sb. Zásadním rozdílem oproti předchozí právní

úpravě je skutečnost, že posuzovaný právní předpis se opírá o jiné

zákonné zmocnění a platí pouze krátkodobě (na dobu tří měsíců), což by

výrazným způsobem mohlo snižovat závažnost jeho eventuálních dopadů, a

ostatně i Ústavní soud připustil možnost trvání cenové regulace po dobu

nezbytně nutnou. Proto v posuzované věci vzniká otázka, zda tyto

okolnosti nevylučují vznik protiústavnosti, jak byla zjištěna u

předchozí právní úpravy nájemného, avšak k tomu závěru Ústavní soud z

důvodů níže uvedených nedospěl.



Podle § 1 odst. 6 zákona o cenách lze usměrnit tvorbu cen, resp.

regulovat ceny, jestliže je trh ohrožen účinky omezení hospodářské

soutěže nebo to vyžaduje mimořádná tržní situace, přičemž jednou z

forem regulace cen je cenové moratorium ve smyslu ustanovení § 4 odst.

1 písm. d) a § 9 zákona o cenách, jež lze stanovit na dobu nejdéle 6

měsíců. Vláda sice namítá, že ustanovení § 1 odst. 6 a 7 zákona o

cenách hovoří o ústředních orgánech státní správy, což vláda není,

avšak právě vzhledem k systematickému řazení cenového moratoria k

regulaci cen, resp. mezi způsoby cenové regulace (§ 3 odst. 1, § 4

zákona o cenách) lze dospět k závěru, že shora citované ustanovení je

třeba přiměřeně použít i v případě postupu dle § 9 cit. zákona. Dlužno

poznamenat, že se jedná o výjimečnou formu regulace, kdy cílem daného

opatření je odstranění krizového stavu na příslušném trhu; jak vyplývá

z důvodové zprávy k zákonu o cenách, cenové moratorium by mělo být

doprovázeno komplexem makroekonomických opatření umožňujících

odstranění krizového stavu a návrat k běžným tržním podmínkám.

Posouzení, zda nastalý stav vyžaduje vydání cenového moratoria, jakož i

volba následných ekonomických opatření v zásadě patří mezi tzv.

political questions, jež soudní moci nepřísluší posuzovat, to ovšem za

předpokladu, že výkonná moc respektuje zákonné meze.



V posuzovaném případě nastala situace, že u daného zboží (služby),

které je předmětem regulace, tedy pronájem bytů s regulovaným nájemným,

nelze u velké části bytů, zejména ve velkých městech, patrně vůbec o

trhu jako o místě dobrovolné směny hovořit (v těchto případech jde

spíše o trh, na němž se protiprávně "prodávají" nájemní práva). Není

třeba patrně ani příliš zdůrazňovat, že oproti tomu trh s nájemními

byty se smluvním nájemným je značně deformován omezeními na straně

nabídky (nižší počet "volných" bytů, neochota majitelů za daného stupně

ochrany nájemníků byty pronajímat) i poptávky (ekonomická výhodnost

bydlení v bytech s regulovaným nájemným), čímž trpí značná část

populace. Omezování hospodářské soutěže na "trhu" s byty jako celku tak

není prvotně způsobeno nedokonalostí samotného trhu (skutečný trh

funguje bez větší pozornosti vlády), ale předchozími (protiprávními)

regulačními opatřeními státu. Smyslem a účelem cenové regulace má být

ochrana před negativními dopady nedokonalého trhu, resp. v případě

cenového moratoria před aktuálně nastalou (nastávající) krizovou

situací, která má, jak vyplývá z povahy věci, příčiny v trhu samotném.

Pokud by Ústavní soud vyšel z toho, že trh s byty s "regulovaným"

nájemným vůbec existuje (viz výše), je tak nezbytným zákonným

předpokladem pro přijetí cenového moratoria právě vznik nepředvídané

výjimečné situace na daném trhu, jež byla vyvolána skutkovými

okolnostmi. Za takovou mimořádnou tržní situaci lze obecně považovat

případ, kdy dojde nebo by mohlo dojít ve velmi krátké době k

několikanásobnému růstu ceny u položky, jež se zásadním způsobem podílí

na nezbytných výdajích jedince, příp. rodiny, což může být i případ

nájemného, takže se prima facie může vydání předmětného výměru jevit

jako legitimní. V posuzovaném případě tomu tak není. V prvé řadě

příčiny eventuální krize netkví bezprostředně v trhu jako takovém, ale

v předchozích regulačních opatřeních státu (v širším smyslu), a vydání

předmětného nařízení není reakcí na neočekávanou tržní situaci - ta je

vládě nepochybně známa již několik let - ale na právní stav vzniklý po

vyhlášení nálezu Ústavního soudu č. 528/2002 Sb., přičemž se zjevně

jedná o účelové "řešení", které mělo být vyhrazeno jiným právním

instrumentům. Především však Ústavní soud dospěl k závěru, že taková

situace, jež by umožňovala nárazový růst nájemného, vůbec nenastala.

Vzhledem k těmto (závažnějším) skutečnostem tak nepokládal za potřebné

podrobně se zabývat otázkou, zda napadený předpis dostatečně vymezuje

okruh adresátů ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o cenách, nebo důvodností

omezení regulace jen na některé nájemní vztahy; na druhé straně zde

ovšem patrně nevznikají pochybnosti o tom, kdo je adresátem dané právní

normy, a nelze v obecné rovině ani vyloučit, že mohou nastat

ospravedlnitelné důvody pro určitou selektivnost, pokud jde o účinky

příslušné regulace, i když v případě cenového moratoria by se mělo

jednat o celé komplexy trhů (viz důvodová zpráva k zákonu o cenách).

Nejprve je třeba se vrátit k výše citovaným rozhodnutím Ústavního

soudu, kdy se v nálezu č. 231/2000 Sb. konstatuje, že příčinou porušení

ústavnosti nebyla cenová regulace jako taková, nýbrž nepřiměřenost výše

ceny v regulaci zakotvená, přičemž Ústavní soud vyslovil zásadu, že

nelze cenu snížit tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně

vynaloženým nákladům eliminovala alespoň možnost jejich návratnosti. Z

uvedeného lze dovodit minimální požadavek návratnosti nutně

vynaložených výdajů. Tuto zásadu pak Ústavní soud podstatným způsobem

doplnil nálezem č. 528/2002 Sb., když shledal vady i v samotném

způsobu, jakým je regulovaná cena stanovována, tj. v závislosti na

vývoji nákladů a inflace, a zdůraznil princip volných cen s tím, že lze

akceptovat (eventuálně mimo přechodné období) regulaci nájemného v

bezprostřední závislosti na tržních podmínkách. Porušení uvedených

pravidel pak Ústavní soud považoval za protiústavní a napadené právní

předpisy zrušil. Zde je však třeba zdůraznit, že ačkoliv došlo k jejich

zrušení, protiústavní stav tím odstraněn nebyl, neboť i přes rozhodnutí

Ústavního soudu bylo nájemné i nadále fixováno v takové výši, jež byla

současně Ústavním soudem shledána protiústavní. Tato skutečnost vyplývá

z toho, že jak již bylo naznačeno výše, jednostranné zvýšení nájemného

pronajímatelem přípustné není a ani nelze předpokládat v této otázce

dohodu stran; přitom pronajímatelé - vzhledem k vysokému stupni ochrany

nájemníků, jak bylo podrobně popsáno v nálezu Ústavního soudu č.

528/2002 Sb. - v podstatě nemají možnost nájemní vztah ukončit a

následně uzavřít smlouvu s nájemným založeným skutečnou dohodou.

(Uvedený jev, kdy protiústavní stav vzniká za spolupůsobení více

jednotlivých předpisů, se v německé odborné literatuře označuje jako

"Normengeflecht", tedy jako "propletení" norem.)



Na druhé straně daný stav, jak bylo naznačeno výše, zásadně zpochybňuje

důvodnost vydání napadeného nařízení. Ústavní soud vychází z toho, že

zásahy státu do práv a svobod jednotlivců jsou přípustné za předpokladu

respektování principu proporcionality mezi použitými prostředky a

sledovanými cíli (viz např. nálezy Ústavního soudu č. 167/2000 Sb., č.

231/2000 Sb., č. 410/2001 Sb.), přičemž jedním z kritérií tohoto

principu je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti),

dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout

zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo

veřejného statku. Jestliže tímto cílem měla být ochrana nájemníků před

skutečnými či možnými účinky trhu (příp. spolu s excesivním chováním

konkrétních pronajímatelů), pak se jedná o opatření nadbytečné, protože

vzhledem k dosavadní právní úpravě nájemci eventuálnímu negativnímu

působení trhu po zrušení výměru MF č. 6/2002 vystaveni nebyli, přičemž

řešení právních problémů v individuálních vztazích je věcí k tomu

příslušných orgánů veřejné moci. I když by bylo možno pochopit snahu

vlády odstranit určitou nejistotu dotčených subjektů, jedná se z

hlediska právního (konkr. z hlediska cenové regulace) o postup

irelevantní, vedoucí naopak, jak poukazují navrhovatelé, k bezdůvodnému

omezení smluvní volnosti stran.



K tomu je třeba dodat, že s ohledem na Ústavou a zákonem stanovené

pravomoci Ústavního soudu, který je jednak vázán podaným návrhem,

jednak při kontrole norem vystupuje pouze v roli "negativního

zákonodárce", neměl Ústavní soud oprávnění daný, několik let trvající

protiústavní stav odstranit, a tak mohl jen na danou skutečnost

upozornit zákonodárce (viz nález č. 528/2002 Sb.) s poukazem na nutnost

přijetí ústavně souladné právní úpravy. Ten ovšem zůstal nečinný (resp.

byl činný bez žádoucího výsledku, jímž je vydání příslušného zákona),

důsledkem čehož nastal nesoulad s čl. 1 Ústavy; navíc byl výkonnou mocí

tento protiústavní stav dočasně "zakonzervován" vydáním napadeného

nařízení. Ústavní soud je v obecné rovině toho názoru, že lze -

samozřejmě za předpokladu ochrany důležitého veřejného zájmu -

uplatňovat jiná měřítka pro velmi krátkodobý zásah do práv a svobod

jednotlivce, a to právě pro jeho menší dopady, než je tomu v případě

zásahů bez časového omezení; to však nemůže platit v případě, že tomu

předchází řada již deklarovaných protiústavních zásahů v podstatě o

stejném obsahu - tedy pokud jde o otázku výše nájemného - protože tím

je zmíněný prvek "krátkodobosti" ve své podstatě zásadně popřen; jinak

řečeno, prodlužování nastalého protiústavního stavu je nejen nežádoucí,

ale i nepřípustné, a tak je protiústavní i předpis, jenž je tohoto

prodloužení příčinou.



Za této situace skutečnost faktické obsahové shody nyní posuzovaného

zásahu, tedy pokud jde o výši nájemného, s těmi, které byly v minulosti

prohlášeny Ústavním soudem za protiústavní, s přihlédnutím k tomu, že k

tomuto zásahu došlo opět ve formě podzákonného předpisu, vydaného přes

rámec zákonného zmocnění, což bylo v předchozích případech rovněž

shledáno Ústavním soudem protiústavním, zakládá protiústavnost z důvodů

uvedených v citovaných nálezech, konkrétně z důvodu porušení čl. 2

odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 1, čl. 4 odst.

3 a 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě

ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Ústavní soud proto konstatuje, že nařízení

vlády č. 567/2002 Sb., kterým se stanoví cenové moratorium nájemného z

bytů, je v rozporu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České

republiky. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen je podle § 70 odst. 1

zákona o Ústavním soudu zrušit. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem

navrhovatelů, že došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, protože vláda

byla ve svém konání předchozími nálezy Ústavního soudu vázána, když

rozhodné právní názory vyslovené ve shora citovaných nálezech byly

dostatečným vodítkem i pro další postup vlády (závazný není jen výrok

nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují "nosné"

důvody; srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním

soudu, komentář, C. H. Beck, 1. vydání, 2001, str. 286 - 287), nehledě

na to, že respekt k názorům Ústavního soudu je ve vyspělých zemích

obvyklou součástí politické a právní kultury.



K tomu, jen jako obiter dictum, Ústavní soud pokládá za potřebné uvést,

že z právní úpravy provedené občanským zákoníkem vyplývá, že nájemné se

sjednává zásadně dohodou, eventuálně se platí ve výši obvyklé v době

uzavření smlouvy (§ 671 odst. 1 občanského zákoníku). Z toho pak

vyplývá, že základem nájemního vztahu je buď skutečný nebo alespoň

hypotetický konsensus obou smluvních stran kromě dalšího v otázce ceny

(tj. nájemné stanovené dohodou nebo obvyklé, in eventum tržní). U

nájemních smluv, u nichž bylo nájemné regulováno zejména maximální

cenou, však vznikla specifická situace. Jak již Ústavní soud podrobně

popsal v nálezu č. 528/2002 Sb., nájem bytu se transformoval z práva

osobního užívání bytu, které se vyznačovalo tím, že mělo quasi

vlastnický charakter, přičemž vznikalo přidělením bytu a výše úhrady v

naprosté většině nevznikla na základě svobodné dohody smluvních stran,

ale byla úředně stanovena (k tomu podrobněji např. Češka, Z., a kol.:

Občanský zákoník, komentář, Díl I., Panorama, Praha 1987, str. 539 a

násl.). Zmíněná transformace osobního užívání na "klasický" nájem byla

nedokonalá, neboť nájemní vztah si zachoval řadu rysů právního vztahu

předchozího, což se projevilo jak vysokým stupněm ochrany nájemníků

normami občanského práva, tak i regulací výše nájemného. Oba tyto

faktory pak společně způsobily, že v řadě oblastí České republiky nelze

hovořit o hypotetickém konsensu smluvních stran (spíše se často jedná o

hlubokou disharmonii). Vzhledem k výše konstatované protiústavnosti

právního stavu (a pro uvedená právní specifika nájemních smluv s

"regulovaným" nájemným), nebude-li do českého právního řádu zavedena

ústavně konformní regulace nájemného, nezbude Ústavnímu soudu, než

dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy, a alespoň v

individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z

ústavního pořádku České republiky, event. příslušných mezinárodních

úmluv, i když takové řešení je nedostatečné, nesystémové a v podstatě

jen provizorní, kdy jediným skutečným východiskem je evidentně přijetí

příslušného právního předpisu ve smyslu předchozího nálezu Ústavního

soudu.



Skupina senátorů dále žádá, aby Ústavní soud na základě předběžného

opatření zakázal vládě pokračovat v zásazích do oblasti cen nájemného z

bytu prostřednictvím vydávání vlastních právních předpisů. Z tohoto

návrhu však není patrno, zda předběžné opatření má platit do vyhlášení

nálezu, jak je tomu v případě předběžných opatření, např. dle § 80

zákona o Ústavním soudu, nebo až (eventuálně i) po tomto vyhlášení, což

lze dovozovat z toho, že navrhovatelé je pokládají za jediný způsob

vynutitelnosti závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Pokud jde o první

případ, Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval, neboť přímo rozhodl

ve věci samé, pro její naléhavost mimo pořadí došlých návrhů. K tomu je

třeba dodat, že v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

podle oddílu prvního hlavy druhé zákona o Ústavním soudu se s vydáváním

předběžných opatření vůbec nepočítá na rozdíl od řízení dle oddílu

třetího nebo sedmého hlavy druhé. Na základě argumentu per

eliminationem lze dospět k jednoznačnému závěru, že v tomto řízení není

Ústavní soud oprávněn žádná předběžná opatření vydávat, a tak by bylo

nutno předmětnou žádost dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním

soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný,

odmítnout. Navrhuje-li skupina senátorů vydání "předběžného" opatření

pro futuro, pak se jedná o situaci obdobnou, neboť Ústavní soud může v

řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů postupovat pouze

tak, jak stanoví zákon, tj. rozhodnout způsobem uvedeným v § 70 zákona

o Ústavním soudu, přičemž rozhodnutí takového druhu, jež je navrhováno,

v tomto ustanovení upraveno není. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu

nezbylo, než návrh dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu

(per analogiam) odmítnout.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Holeček v. r.

Related Laws