241/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 v plénu ve složení Stanislav
Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů,
Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým,
Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická
o návrhu SCA Packaging Česká republika, s. r. o., se sídlem Teplická
109, Jílové, Středočeské plynárenské, a. s., IČ: 60193158, se sídlem
Novodvorská 803/82, Praha 4, a RWE Energie, a. s., se sídlem v Ústí nad
Labem, Klíšská 940, na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199
odst. 1 a § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenční zákon),
takto:
I. Ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
ve znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 31. 3. 2011.
II. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění
I.
Průběh řízení
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti shora citovaných
navrhovatelek proti rozhodnutím insolvenčního správce dlužníka a proti
postupu Městského soudu v Praze v rámci uvedených insolvenčních řízení,
spojené s návrhem na zrušení § 192 odst. 1, § 198 odst. 1, § 199 odst.
1 a § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenční zákon).
2. Plénum Ústavního soudu spojilo všechny tři návrhy a věc je vedena
pod sp. zn. II. ÚS 1412/09.
3. Druhý senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní
stížnosti navrhovatelek podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním
soudu"), neboť uplatněním napadených ustanovení nastala skutečnost,
která je předmětem ústavní stížnosti, jsou splněny formální předpoklady
jejího projednání dle § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní
stížnost nebyla shledána zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm.
a) tohoto zákona, proto ve smyslu § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení shora citovaných
ustanovení insolvenčního zákona postoupil plénu Ústavního soudu k
rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava").
II.
Rekapitulace návrhu a podstatných částí vyjádření účastníků
4. Navrhovatelka SCA Packaging Česká republika, s. r. o., uvedla, že s
jinými věřiteli předložila insolvenčnímu správci obsáhlý právní rozbor,
podrobnou právní argumentaci svědčící pro popření pohledávek jiných
věřitelů a navrhla důkazy, které by si měl obstarat k řádnému zjištění
pohledávky. Návrhy na provedení důkazů se insolvenční správce nezabýval
a taktéž se nezabýval ani právní argumentací uvedenou v právním
rozboru. Jestliže se Městský soud v Praze v průběhu insolvenčního
řízení dozvěděl, že významná část věřitelů důvodně zpochybňuje
pohledávky vedlejších účastníků, které mají rozhodující vliv na
uspokojení pohledávek ostatních věřitelů, měl uložit insolvenčnímu
správci se těmito podněty zabývat a provést podrobná šetření o
zpochybňovaných pohledávkách. Městský soud však zůstal v rámci své
dohlédací činnosti naprosto nečinný. Při přezkumném jednání se omezil
pouze na poučení dle § 192 odst. 1 insolvenčního zákona a poučil
věřitele, že nemají právo popírat pohledávky jiných věřitelů.
5. Navrhovatelka Středočeská plynárenská, a. s., uvedla, že insolvenční
správce i soud nevěnovali patřičnou pozornost nejen tvrzeným
skutečnostem a právním námitkám navrhovatelky a dalších věřitelů
vyjmenovaných výše, ale zejména navrženému a dokonce předloženému
důkazu v podobě "analýzy peněžních toků ve společnosti Bohemia
Crystalex Trading, a. s., v r. 2001". O tomto důkazu nebylo ani
insolvenčním správcem ani soudem rozhodnuto.
6. Navrhovatelka RWE Energie, a. s., uvedla, že na přezkumném jednání
požadovala, aby pohledávce Citibank byla věnována zvláštní pozornost, o
pochybnostech ohledně této pohledávky byl předem písemně vyrozuměn i
soud a písemně i ústně insolvenční správce. Soud nato sdělil
navrhovatelce, že jí byla dána možnost vyjádřit se písemně k
pohledávkám Citibank a nebude připuštěno popírání pohledávek věřiteli,
které insolvenční zákon neumožňuje. Navrhovatelka RWE Energie, a. s.,
soudu navrhla uložit insolvenčnímu správci, aby bylo jeho rozhodnutí k
pohledávce Citibank čteno a vzhledem ke konečnému charakteru přezkumu
podáno k námitkám navrhovatelky řádné odůvodnění. Insolvenční správkyně
sdělila, že insolvenčnímu správci nepřísluší zabývat se v rámci
přezkumu pohledávek tvrzeními věřitelů, analýzami účetních závěrek a
právními úvahami, a toto by mělo náležet výhradně soudu. Ve vyjádření
insolvenční správkyně tak veřejně nezazněl ani jeden argument, který by
vyvracel závěry právních stanovisek předložených navrhovatelkou. Přesto
se s tím soud spokojil.
7. Navrhovatelky namítají ve vztahu k napadeným ustanovením
insolvenčního zákona, že nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření)
konkrétních pohledávek určitých jiných věřitelů v insolvenčním řízení
insolvenčním správcem značí v důsledku zkrácení uspokojení jejich
pohledávek, tedy dotčení jejich práv, především práva vlastnického.
Rozhodnutí insolvenčního správce o uznání nebo popření pohledávek totiž
určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci
insolvenčního řízení (včetně dalších důsledků). V případě uznání
pohledávky věřitele se tedy důsledně vzato rozhoduje (mimo jiné) o výši
(poměrného) uspokojení ostatních přihlášených věřitelů, jejichž
pohledávky si vzájemně konkurují. Pokud insolvenční správce nepopře
sporné pohledávky, nedá ostatním věřitelům možnost, aby skutečná
pravost, výše a zajištění pohledávek byly zjištěny před nezávislým a
nestranným soudem, a není tak naplněn požadavek základního práva na
soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postavení insolvenčního správce,
tak jak je upraveno insolvenčním zákonem, rozhodně nelze stavět naroveň
nezávislého a nestranného soudního orgánu, jak jej předpokládá čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Základními atributy nezávislosti a
nestrannosti soudního orgánu je zejména neodvolatelnost,
nepřeložitelnost a ustanovení do funkce bez časového omezení.
Insolvenční správce dále nesplňuje atributy nesesaditelnosti, neboť
podle § 29 odst. 1 insolvenčního zákona je odvolatelný, a to na základě
hlasováni většiny všech přihlášených věřitelů počítané podle výše
pohledávek. Vzhledem k tomu, že popřením pohledávky jiného věřitele
chrání věřitel současně své majetkové - a tudíž základní - právo,
porušují napadená ustanovení i čl. 4 Ústavy, čl. 13 Úmluvy, a též čl.
11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Důvodem
přijetí napadených ustanovení patrně bylo zneužívání popěrného práva
některými věřiteli a snaha maximálně zrychlit insolvenční řízení. Tento
jistě legitimní cíl však musí být v souladu s principem proporcionality
(přiměřenosti), který je vyjádřen v čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož
pří omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a
smyslu. Napadená ustanovení dle přesvědčení navrhovatelek zcela
vybočila z mezí přiměřenosti, neboť princip rychlosti nepřiměřeně
upřednostnila před principem ochrany majetkových práv věřitelů.
Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") vždy v těchto
otázkách zdůrazňuje zásadu spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem
společenství (i společnosti) a právem jednotlivce na ochranu majetku a
v této souvislosti vždy zkoumá, zda zásahy státu do majetkových práv
jednotlivce nejsou pro něho přílišným a nepřiměřeným břemenem.
8. V doplnění návrhu uvedla navrhovatelka RWE Energie, a. s., zejména,
že absence popěrného práva a současná podoba insolvenčního zákona
konvenuje zájmům velkých a z podstaty jejich podnikání vždy zajištěných
věřitelů - bank, a poškozuje tak ostatní nezajištěné věřitele, jejichž
míra uspokojení se dle nového insolvenčního zákona oproti dříve
aplikovanému zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, údajně (a
zcela neodůvodněně) snížila z průměrných 9 na 4 % (údaje jsou
neověřené). Je veřejným tajemstvím mezi insolvenčními správci, že
pohledávky bank v České republice není třeba podrobovat důkladnému
přezkumu, neboť panuje silné přesvědčení, že banky zastoupené
renomovanými právními kancelářemi chyby při vzniku, správě a vymáhání
svých pohledávek zkrátka nedělají. Zákonné požadavky na osobu
insolvenčního správce ani možnost domáhat se ex post vůči insolvenčnímu
správci náhrady škody nemohou být vnímány jako adekvátní opatření
vyvažující odepření věřitelského popěrného práva. Podle čl. 13 Úmluvy a
ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ovšem není
institut náhrady škody považován za účinný právní prostředek nápravy
nesprávného rozhodnutí před národním orgánem, nejde o opravný
prostředek, který by byl skutečně účinný a efektivní, je schopen toliko
napravovat (či zmírňovat) nepříznivé důsledky vadného rozhodnutí v
rámci majetkové sféry poškozeného. Lze si jen těžko představit, že by
se poškozený věřitel v poplatkově nákladných řízeních v systému
současné české justice byl schopen v přijatelné době efektivně domoci
na insolvenčním správci náhrady škody v řádech stovek milionů korun,
která mu vznikla v důsledku vadného přezkumu pohledávek insolvenčním
správcem.
9. V dalším doplnění návrhu navrhovatelka RWE Energie, a. s., odkazuje
na některé zahraniční právní úpravy (Rakousko, Německo, Velká Británie
atd.), dle nichž je věřitelům přiznáno popěrné právo.
10. Poslanecká sněmovna ve vyjádření k návrhu uvedla, že zákon č.
182/2006 Sb. byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru, který
jej projednal na svém zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna
2006 a doporučil jej schválit ve znění komplexního pozměňovacího
návrhu, jenž byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento
komplexní pozměňovací návrh upravil nově i ustanovení § 192 odst. 1, §
198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1. Návrh zákona byl schválen
ve třetím člení dne 8. února 2006 ve znění komplexního pozměňovacího
návrhu ústavně právního výboru a dalších pozměňovacích návrhů, které se
však již netýkaly uvedených ustanovení.
11. Senát uvedl, že jak ve výborech Senátu, tak i na schůzi Senátu k
ustanovením, která jsou navrhována ke zrušení, nebyla vedena žádná
diskuse. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že v horní komoře
Parlamentu nezazněly názory, kterými by bylo možné tvrzení
navrhovatelek o protiústavnosti ustanovení § 192 odst. 1, § 198 odst.
1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 insolvenčního zákona podpořit, či
naopak vyvrátit.
III.
Dikce napadených ustanovení zákona
12. Napadené ustanovení § 192 odst. 1 insolvenčního zákona zní:
"Dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí
všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají.
Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám
v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání
změnit.".
13. Napadené ustanovení § 198 odst. 1 insolvenčního zákona zní:
"Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním
správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního
soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve
než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu
podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve
stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do
pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v
takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím
popření.".
14. Napadené ustanovení § 199 odst. 1 insolvenčního zákona zní:
"Insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30
dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své
popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku
přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního
dne lhůty soudu.".
15. Napadené ustanovení § 201 odst. 1 insolvenčního zákona zní:
"Nevykonatelná pohledávka je zjištěna a) jestliže ji nepopřel
insolvenční správce, b) jestliže insolvenční správce, který ji popřel,
vezme své popření zpět, nebo c) rozhodnutím insolvenčního soudu ve
sporu o určení její pravosti, výše nebo pořadí.".
IV.
Ústavní konformita legislativního procesu
16. Návrh insolvenčního zákona, který byl posléze vyhlášen pod č.
182/2006 Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny 2002-2006, 4.
volební období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České
republiky jako tisk 1120 v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k
projednání ústavně právnímu výboru, který jej projednal na svém
zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej
schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jenž byl obsažen v
usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh
upravil nově i napadaná ustanovení. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo
dne 27. ledna 2006, pozměňovací návrhy přednesené ve druhém čtení byly
zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl potřebnou většinou
přítomných poslanců schválen ve třetím čtení dne 8. února 2006 ve znění
komplexních pozměňovacích návrhů. Návrh zákona byl Senátu postoupen dne
28. února 2006 a organizační výbor Senátu jej jako tisk č. 288 (5.
funkční období) přikázal k projednání ústavně-právnímu výboru. Tento
výbor návrh zákona projednal dne 15. března 2006 a přijal k němu
usnesení č. 93 (senátní tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby Senát
návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.
Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 10. schůzi dne 30. března
2006, kdy v hlasování č. 199 k návrhu zákona usnesením č. 416 byl návrh
schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49
senátorů z 54 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl
proti. Zákon byl prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten
jej dne 14. 4. 2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k
podpisu dne 27. 4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. 5. 2006
v částce 62 pod číslem 182/2006 Sb.
17. Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přijat a
vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným
způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic, co by svědčilo pro
závěr opačný.
V.
Hodnocení Ústavního soudu
18. Ústavní soud se nejprve zabýval postavením insolvenčního správce
při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení a zhodnotil jej
jako postavení orgánu veřejné moci, nikoli jako zástupce věřitelů.
19. Pojem veřejný orgán Ústava nedefinuje; proto k jeho obsahovému
ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se
přiklonil k tzv. mocenské teorii [srov. např. rozhodnutí Ústavního
soudu České a Slovenské Federativní Republiky sp. zn. I. ÚS 191/92 ze
dne 9. 6. 1992, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu České a
Slovenské Federativní Republiky, ročník 1992, rozhodnutí č. 3; usnesení
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 75/93 ze dne 25. 11. 1993 (U 3/2 SbNU
201)^*; a další].
20. Uznání pohledávky věřitele insolvenčním správcem je upraveno v §
188 a násl. insolvenčního zákona. Insolvenční správce tím, že
přihlášenou pohledávku uzná (nepopře), určuje závazně právo věřitele na
jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech
dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu, tj. hlasování a účast
ve věřitelských orgánech, příp. sankce a další procesní práva a
povinnosti), a současně tím závazně určuje právo všech ostatních
věřitelů na jejich poměrné uspokojení [důsledkem uznání pohledávky
věřitele je rovněž stanovení výše (poměrného) uspokojení ostatních
přihlášených věřitelů, jejichž pohledávky si vzájemně konkurují].
Uznání (nepopření) pohledávky insolvenčním správcem má tedy za následek
zjištění přihlášené pohledávky, a to v insolvenčním řízení s konečnou
platností.
21. I když insolvenční zákon výslovně neuvádí, jakou povahu má úkon
insolvenčního správce, jímž projevuje vůli uznat přihlášenou
pohledávku, je úkon insolvenčního správce přirozeně nezbytné zkoumat
podle materiálního hlediska, tj. podle jeho skutečné povahy a účinků
[srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28.
8. 2002 (U 30/27 SbNU 337)].
22. Na danou problematiku je aplikovatelný i právní názor vyslovený v
nálezové judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud kupř. v nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)
vyslovil právní názor, že správce konkursní podstaty není účastníkem
konkursního řízení; jako zvláštní procesní subjekt má však samostatné
postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům a nelze jej
považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce.
Ústavní soud k tomu posléze dodal, že "vycházeje z hledisek
vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu: jsou jimi veřejný účel,
způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce konkursní
podstaty nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do
řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace. Způsob
jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu). Jeho
oprávnění, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení zákona o konkursu a
vyrovnání (§ 14, 17 až 20, 24, 26 až 29), vzhledem k jejich heteronomní
povaze (když správce nelze považovat za zástupce konkursních věřitelů
ani za zástupce úpadce) pak představují výkon pravomoci (na rozdíl od
heteronomní povahy veřejnoprávních aktů, akty soukromoprávní - právní
úkony - mají povahu autonomní).".
23. Veřejný účel instituce insolvenčního správce rovněž nutno spatřovat
v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů,
jež se dostaly do krizové situace. Jeho oprávnění, jež jsou zakotvena v
řadě ustanovení insolvenčního zákona, vzhledem k jejich heteronomní
povaze (když insolvenčního správce nelze považovat za zástupce věřitelů
ani za zástupce dlužníka), pak představují výkon pravomoci (srov. kupř.
právě pravomoc uznat přihlášené pohledávky, o kteroužto problematiku
jde i v dané věci). Způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního
orgánu (soudu), a to dle § 25 insolvenčního zákona (srov. odst. 1 větu
první: "Insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje
insolvenční soud.")
24. Na tom ničeho nemění skutečnost, že v procesu ustavování
insolvenčního správce může - ale nemusí - hrát roli též spoluúčast
věřitelů na výběru správce. Osobu insolvenčního správce mohou věřitelé
pouze změnit, mohou tak postupovat jen po ukončení přezkumného jednání
(§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona), kdy již není možné posouzení
správnosti nároků uplatněných jednotlivými přihláškami pohledávek (dle
§ 192 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční správce své
stanovisko k přihlášeným pohledávkám změnit nejpozději na přezkumném
jednání).
25. Koneckonců i důvodová zpráva k návrhu zákona uváděla explicitně, že
insolvenční správce je zvláštním procesním subjektem, jenž není ani
zástupcem dlužníka ani zástupcem věřitelů. Záměr zákonodárce, že
insolvenční správce není zástupcem věřitelů, nebyl přitom při
projednávání návrhu zákona zpochybněn a byl deklarován právě v
souvislosti s možností věřitelů vyměnit osobu insolvenčního správce.
26. Teze, že insolvenční správce při uznání (pravosti, výše a pořadí)
přihlášených pohledávek vystupuje jako zástupce věřitelů, je ovšem
vyloučena i povahou věci, v insolvenčním řízení zpravidla vystupuje
více věřitelů, jejichž pohledávky si ale vzájemně konkurují. Navíc i
dle § 24 insolvenčního zákona se důvody podjatosti insolvenčního
správce mohou týkat i účastníků řízení; tedy nejen dlužníka, nýbrž i
jeho věřitelů. Jak by mohl být insolvenční správce podjatý z důvodu
vlastního poměru k osobám věřitelů (nepodjatost v tomto směru vyžaduje
§ 24 insolvenčního zákona), když by současně platila teze, že
insolvenční správce je zástupcem věřitelů.
27. Insolvenční správce tedy autoritativně rozhoduje o právech a
povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s
insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za
rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko
insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném jednání,
které je vyjádřeno v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou
protokolu z přezkumného jednání.
28. Navrhovatelky navrhují z důvodu protiústavnosti zrušit především
ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem
insolvenčního zákona, dle kterého: "Dlužník a insolvenční správce mohou
popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek;
jednotliví věřitelé toto právo nemají.".
29. Napadené ustanovení obsahuje taxativní výčet okruhu osob, které
mají právo popírat pohledávky. Seznatelnost této normy je navíc
posílena výslovným uvedením, že jednotliví věřitelé (tedy i
navrhovatelky) toto právo nemají.
30. Základním účelem úpadkového práva upraveného insolvenčním zákonem
je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení
pohledávek věřitelů dlužníka z majetkové podstaty dlužníka. Kupříkladu
dle § 1 písm. a) insolvenčního zákona platí, že "Tento zákon upravuje
řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze
stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k
osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně
poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.". Více věřitelů uplatňuje
právo na uspokojení své pohledávky z jedné majetkové podstaty dlužníka.
Nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té
které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jednoho věřitele může
mít proto za důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého
věřitele v menší míře, než by tomu bylo za předpokladu správného
zjištění předmětné pohledávky. Tedy může důsledně vzato značit dotčení
majetkových práv věřitele a dotčení i jiných jeho práv (srov. další
důsledky spojené s výsledkem přezkumu, tj. hlasování a účast ve
věřitelských orgánech, příp. sankce a další procesní práva a
povinnosti). Lze totiž souhlasit s názorem navrhovatelek, že rozhodnutí
insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku uznává nebo
popírá (příp. v jakém rozsahu), určuje závazně právo věřitele na jeho
poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších
důsledků spojených s výsledkem přezkumu), a současně se závazně
rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné
uspokojení. Jak uvádí odborná literatura, nezřídka dochází k tomu, že v
insolvenčním řízení se snaží prosazovat svůj vliv osoby, které tvrdí,
že jsou věřiteli, ač jimi ve skutečnosti nejsou, anebo se celá řada
věřitelů pokouší úmyslně nadsadit (nadhodnotit) výši své pohledávky,
aby získali v tomto řízení větší vliv, než jim po zásluze náleží (srov.
např. Taranda, P.: Nad některými souvislostmi sankce za nadsazenou
přihlášku v insolvenčním řízení, Daně, 2008, č. 6, str. 53).
31. Napadené ustanovení přitom vylučuje možnost jednoho věřitele
zpochybnit pohledávky jiných věřitelů, a to prostřednictvím jakéhokoli
procesního prostředku, kupř. na podkladě přiměřené aplikace občanského
soudního řádu. Standardním právním instrumentem směřujícím ke
zpochybnění pohledávky věřitele dlužníka je právě tzv. popěrné právo.
Jestliže je § 192 odst. 1 větou první a větou za středníkem
insolvenčního zákona věřitelům odepřeno právo popírat pohledávky jiných
věřitelů, zákonodárce projevil vůli, že věřitelé nemají možnost domáhat
se zpochybnění pohledávky nejen popěrným úkonem v rámci přezkumného
jednání, ale ani jakýmkoli právním institutem uplatnění práva (jako je
např. žaloba na určení pohledávky jiného věřitele nebo odvolání proti
rozhodnutí insolvenčního správce). Vůči všem jiným procesním
prostředkům k ochranně práva je tedy § 192 odst. 1 věta první a věta za
středníkem insolvenčního zákona lex specialis. V opačném případě by
docházelo k obcházení vůle zákonodárce, samotné ustanovení § 192 odst.
1 věty první a věty za středníkem insolvenčního zákona by ztrácelo
rozumný smysl.
32. Nastíněnou problematikou se Ústavní soud ve své nálezové judikatuře
již zabýval.
33. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 23/48 SbNU 263;
291/2008 Sb.) se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou zákonné
úpravy, která omezovala okruh skutečností, které byl daňový ručitel
oprávněn namítat v odvolání proti "ručitelské" výzvě.
34. V tomto nálezu [jakož i následně v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze
dne 20. 5. 2008 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.) či Pl. ÚS 42/08 ze dne
21. 4. 2009 (163/2009 Sb.); oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]
vyslovil Ústavní soud právní názor, že článek 36 odst. 1 Listiny
zakotvuje právo každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného
orgánu. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je stanovení povinnosti
státu poskytnout ochranu práva každému, neboť v právním státě nemůže
existovat situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci jeho ochrany
(u soudu či jiného orgánu). Vychází se obecně ze skutečnosti, že stát
je zde proto, aby své občany, ale i osoby zdržující se na jeho území,
chránil, aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou chráněna.
Odstavec 4 čl. 36 Listiny (na který v podstatě odkazuje odstavec 1 čl.
36 Listiny textací "stanoveným postupem") sice odkazuje na zákon, který
upravuje "podmínky a podrobnosti" v relaci ke všem předcházejícím
odstavcům čl. 36 Listiny, nicméně takový zákon, vydaný na základě
ústavního zmocnění, je ustanovením čl. 36 Listiny vázán, od jeho obsahu
se tedy nemůže odchýlit. Smyslem a účelem "obyčejného" zákona dle čl.
36 odst. 4 Listiny je pouze stanovit podmínky a podrobnosti realizace
co do svého obsahu (již) ústavodárcem v čl. 36 Listiny zakotvených
práv, tedy podmínky a podrobnosti čistě procesní povahy (nikoli
"materiálněprávní"). Ústavní soud tehdy rovněž uvedl, že "je tak
irelevantní argumentace, že klíčovým hlediskem pro ústavní konformitu
takového zákona je kupř. míra odepření těchto ústavních práv
zákonodárcem apod., jak argumentoval např. Nejvyšší správní soud v
rozsudku sp. zn. 2 Afs 51/2004: "... ústavní kautely vyplývající z čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 odst. 1 Ústavy
ovšem nepřipouštějí, aby daňovému ručiteli bylo v tak rozsáhlé míře ...
odepřeno právo na účinnou obranu jeho subjektivních veřejných práv
...". Má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla
realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na
základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany
svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a
tím tedy ústavně zaručené základní právo popřít. Ustanovením článku 36
odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se
ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu pro všechny situace.
35. To plyne ostatně též z axiomy rozumného ústavodárce. S ní by totiž
kolidovala představa, že by ústavodárce ponechal zákonodárci, v jehož
kompetenci zakotvit fundamentální ústavní hodnoty v podobě základních
práv a svobod (obsažené v Listině) však současně nedůvěřoval (proto je
sám zakotvil), v zásadě volný prostor pro zakotvení vlastního obsahu
jednoho z fundamentálních principů právního státu v podobě garance
soudní ochrany subjektivních veřejných práv, tj. kdy ještě se
jednotlivec může domoci ochrany svých práv a kdy již nikoli. V takovém
hypotetickém případě by tak ústavodárce v podstatné části degradoval
tento klíčový princip právního státu prakticky na princip toliko
zákonný [s ohledem na (zásadně) jeho obsahové stanovení vůlí
"obyčejného" zákonodárce].
36. Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení
omezil, dokonce anuloval právo věřitele domáhat se ochrany svých práv u
soudu či jiného orgánu, a tím tedy základní právo dle čl. 36 odst. 1
Listiny v těchto případech popřel. Napadené ustanovení § 192 odst. 1
věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona je v rozporu
s čl. 36 odst. 1 Listiny. Navíc podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být
šetřeno podstaty a smyslu základního práva, tedy základní právo nelze
popřít, což však napadené ustanovení učinilo. Opačný názor by byl v
rozporu se shora citovanou nálezovou judikaturou Ústavního soudu, od
níž však Ústavní soud neshledal důvod se odchýlit.
37. Ostatně předchozí úprava v § 21 odst. 2 zákona o konkursu a
vyrovnání, která - na rozdíl od úpravy současné - tzv. popěrné právo
ostatním věřitelům přiznávala, dokladuje, že ústavně konformní stav
přiznání práva věřitelům popírat pohledávky ostatních věřitelů je
možný.
38. Nelze přisvědčit argumentu Městského soudu v Praze uvedenému ve
vyjádření k ústavní stížnosti, že zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny je
opodstatněn úsilím o zábranu zneužití popěrného práva vedoucího např. k
průtahům v řízení. A to již proto, že předjímá úmysl věřitele zneužívat
právo přesto, že příčiny (popření pohledávky jiného věřitele) mohou být
objektivní (zejména nesprávná výše přihlášené pohledávky jiného
věřitele). Přístup k soudu nemůže být podřízen spekulativní úvaze typu
presumpce viny [takto ostatně argumentoval Ústavní soud již v nálezu
sp. zn. II. ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999 (N 95/14 SbNU 283)]. Je třeba
nalézat jiné cesty, jak zabránit zneužití toho kterého práva v
insolvenčním řízení (což ostatně insolvenční zákon v jiných aspektech
splňuje - srov. např. prevenci vůči zneužití práva přihlášení
pohledávky podle § 178 insolvenčního zákona). Ostatně zneužít lze
jakékoliv právo, což dovedeno ad absurdum by kritizovanou logikou
znamenalo, že žádné právo by nemohlo být žádnému subjektu přiznáno,
neboť jej lze zneužít.
39. Rychlost řízení může být uvažována až v rámci konkrétního -
spravedlivého - procesu. Proces, byť by byl garantován jako "rychlý",
by neměl rozumného smyslu, pokud by nebyl spravedlivý, negarantoval
spravedlivý výsledek, tedy (mj.) pokud by v něm neměl každý možnost
domáhat se ochrany svého práva (jde o pojmovou součást procesu).
Základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny každého na ochranu svého
práva, realizovatelné v řízení, z povahy věci předchází rychlosti
tohoto řízení, je jeho obligatorním východiskem. Jinak by se proces a v
něm i jeho rychlost prakticky stávaly samoúčelem.
40. Naplnění požadavku rychlosti řízení je garantováno jinými
instrumenty insolvenčního zákona. Kupříkladu důvodová zpráva k návrhu
insolvenčního zákona - který přitom, opačně od napadeného ustanovení,
zakotvoval popěrné právo věřitelů - vytyčuje explicitně, že "cílem je
docílit rychlosti a efektivnosti řízení. Docílit rychlosti a
efektivnosti řízení je snahou a cílem snad každé procesní úpravy. Praxí
ověřenou skutečností však zůstává, že tohoto cíle nelze téměř nikdy
dosáhnout pouhým zavedením formálních pořádkových lhůt. Návrh
insolvenčního zákona zavádí formální pořádkové lhůty na řadě míst (v
porovnání se stávající úpravou častěji), vychází však z koncepce, podle
které se tyto lhůty prosadí jen ve spojení s dalšími opatřeními
(dalšími zákonnými ustanoveními), jež umožňují příslušnou pořádkovou
lhůtu skutečně dodržet. V návaznosti na tento záměr vytváří osnova
prostor pro diferencované přístupy, zjednodušuje řízení tím, že
odstraňuje jeho fáze a odstraňuje některé instituty, které umožňovaly
protahování řízení. Jde např. o opuštění institutu ochranné lhůty v
platném pojetí, o jehož nefunkčnosti svědčí, že v letech 1998 až 2003
včetně bylo povoleno pouze 8 ochranných lhůt. Návrh též umožňuje
zkrácená řízení a postupy a vytváří podmínky pro reálné uplatňování
procesních sankcí a pro majetkovou odpovědnost osob, které v řízení
postupují způsobem, jenž je v rozporu s jeho účelem. Značný význam z
tohoto hlediska má i začlenění incidenčních sporů do rámce
insolvenčního řízení. Obecně ovšem platí, že žádný procesní zákon (byť
by byl sebedokonalejší) nezajistí rychlost a hospodárnost řízení sám od
sebe (již tím, že existuje), nýbrž, že taková norma pouze poskytuje (má
poskytovat) nástroje, jichž procesní subjekty mohou využít k účinné a
rychlé ochraně práv. V této souvislosti je třeba konstatovat, že řada
nedostatků dnešního konkursního řízení tkví v aplikační praxi zejména
soudů a správců, kteří nevyužívají nebo jen zčásti využívají možností,
které jim i dnešní úprava dává. Navrhovaná úprava se snaží těmto
nedostatkům předejít i tím, že klade důraz na co nejvyšší míru
předvídatelnosti kroků všech subjektů podílejících se na chodu
insolvenčního řízení a na co nejvyšší míru transparentnosti tak, aby
pro všechny subjekty bylo seznatelné, jaká práva a povinnosti v té
které fázi insolvenčního řízení mají.". Ostatně i předkladatel návrhu
insolvenčního zákona argumentoval v prvním čtení v Poslanecké sněmovně
na podporu jeho přijetí: "Dalším významným prvkem návrhu insolvenčního
zákona je důraz na jednotnost insolvenčního řízení a minimalizaci
časové náročnosti celého procesu.".
41. V prvním čtení přitom ještě návrh insolvenčního zákona obsahoval
ustanovení opačné od napadeného ustanovení, tj. zakotvoval popěrné
právo i věřitelů. Koneckonců insolvenční zákon v zásadách insolvenčního
řízení přikazuje, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby se
dosáhlo rychlého uspokojení věřitelů [srov. § 5 písm. a)].
42. V obdobném smyslu je navíc napadené ustanovení v rozporu s čl. 6
odst. 1 Úmluvy, neboť není splněn požadavek, že každý, o jehož občanská
práva nebo závazky se jedná, musí mít zaručeno právo na přístup k soudu
(srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 - viz výše).
43. Uvedené konstatování přitom platí zvláště za situace, kdy se
věřitel popřením pohledávky jiného věřitele domáhá ochrany nikoli jen
"obyčejného" práva, nýbrž práva základního. Z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva i Ústavního soudu vyplývá, že pojem "majetek"
obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má
autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a
nezávisí na formální kvalifikaci ve vnitrostátním právu. Může zahrnovat
jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na
jejichž základě může jednotlivec tvrdit, že na jejich splnění má
přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate
expectation). Takové legitimní očekávání je totiž dle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako Ústavního soudu [např.
nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU
331; 278/2004 Sb.), IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU
173), I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS
344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497), I. ÚS 353/04 ze dne 16.
6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)] integrální součástí ochrany majetkových
práv. Napadené ustanovení je proto důsledně vzato v rozporu s článkem 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 72/06 - viz výše).
44. S ohledem na to, že se věřitel popřením pohledávky jiného věřitele
domáhá ochrany práva základního, je napadené ustanovení rovněž v
rozporu s čl. 4 Ústavy, dle kterého jsou základní práva a svobody pod
ochranou soudní moci.
45. Napadené ustanovení Ústavní soud shledává protiústavním i v
kontextu čl. 13 Úmluvy, dle něhož "Každý, jehož práva a svobody
přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při
plnění úředních povinností.". Napadené ustanovení totiž vylučuje účinný
právní prostředek nápravy rozhodnutí o uznání pohledávky jiného
věřitele, které v důsledcích může zasáhnout právo na ochranu majetku
jiného věřitele ["pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení
věta třetí je též v rozporu s citovaným článkem Úmluvy" (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 72/06 - viz výše)].
46. Ústavní soud poukazuje i na přiměřenou aplikaci rozsudku senátu
(páté sekce) Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kohlhofer a
Minarik proti České republice (stížnost č. 32921/03, 28464/04 a
5344/05). ESLP se v tomto rozhodnutí zabýval třemi stížnostmi.
Stěžovatelé coby menšinoví akcionáři namítali, že po zápisu usnesení o
zrušení společnosti a převodu jmění na hlavního akcionáře do obchodního
rejstříku nemají možnost napadnout toto rozhodnutí ani smlouvu o
převodu jmění. ESLP v citovaném rozsudku konstatoval, že omezení
přístupu k soudům bylo zákonné v tom smyslu, že bylo upraveno
vnitrostátním právem, a bylo i legitimní co do sledovaného veřejného
cíle (zájmu), jímž je podpora "stability v obchodních kruzích zamezením
zneužívání opravných prostředků proti usnesení" (srov. bod 102 in
fine). Nicméně současně dospěl k závěru, že takovéto omezení přístupu k
soudům je nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému legitimnímu cíli. ESLP
také konstatoval, že žalobu na náhradu škody či na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění za porušení základních práv společníka není
možné považovat za právní prostředek ke zmírnění účinků ustanovení §
131 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku v souvislosti s hlavním
předmětem řízení [srov. např. následující text citovaného rozsudku:
"101. Pokud jde o tvrzení vlády, že stěžovatelé měli možnost hájit své
zájmy jiným způsobem, například domáhat se samostatného soudního
přezkumu vypořádání zaplaceného hlavním akcionářem nebo podat žalobu na
náhradu škody či na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za porušení
základních práv společníka, Soud podotýká, že tato řízení mají jiný cíl
a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění. Mimoto
přiměřené zadostiučinění mohlo být požadováno pouze za porušení
základních práv společníka. Vláda neprokázala, že tyto právní
prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za
okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení
neplatnosti. Není je tedy možné považovat za prostředek ke zmírnění
účinků ustanovení § 131 odst. 3 písm. c) obch. zák. v souvislosti s
hlavním předmětem řízení. Stejně tak je nelze považovat za účinné
prostředky nápravy, které má stěžovatel povinnost vyčerpat (viz § 74
výše), což je otázka, kterou Soud spojil s posouzením odůvodněnosti
(viz § 80 výše) ... 105. Pokud jde o přiměřenost tohoto omezení, Soud
uvádí, že stejně jako v případě stížnosti č. 32921/03 argumentuje vláda
existencí alternativních právních prostředků, díky nimž je omezení
slučitelné s Úmluvou. Soud dále uvádí, že podle jeho výše uvedeného
názoru nebyly tyto cesty prostředkem nápravy, který bylo třeba vyčerpat
ve smyslu článku 35 odst. 1 Úmluvy, a stejně tak tyto prostředky
nemohly dostatečně zmírnit újmu na právech menšinových akcionářů
způsobenou tímto omezením (viz § 101 výše). Jestliže právo třetí
stěžovatelky na přístup k soudu bylo omezeno v důsledku působení § 220h
odst. 4 obch. zák. podobným způsobem jako v případě stížnosti č.
32921/03, Soud konstatuje, že dostupnost alternativních prostředků
nápravy nemohla v případě dané stížnosti splňovat požadavky článku 6
odst. 1 Úmluvy."].
47. Ústavní soud rovněž v rámci komparatistiky uvádí, že kupř. i dle
rakouské či německé právní úpravy může pohledávku jiného věřitele
popírat věřitel (srov. např. § 105 Konkursordnung, § 178
Insolvenzordnung). Na komparatistickou stránku této problematicky
rozsáhle odkazuje i doplnění návrhu navrhovatelkou RWE Energie, a. s.,
ze dne 24. 6. 2010, v němž uzavírá, že "zde předestřená komparace
ukazuje, že země, kde má ekonomické nazírání na právní instituty daleko
delší tradici než v ČR, touto cestou nešly, jelikož jako země "Rule of
Law" respektují onen ústavní rozměr práv věřitelů, princip plné
jurisdikce rozhodnutí orgánů veřejné moci a chtějí se vyhnout možným
"skrytým tlakům" některých věřitelů se spornými pohledávkami na
správce. Zároveň tyto tradiční demokracie dokáží najít jiné efektivní
cesty, jak zabránit nepřiměřené délce insolvenčních řízení, aniž by
omezovaly věřitelská práva."
48. Na shora citovaném závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení
nemění nic to, že věřitelé poškození nesprávným přihlášením, resp.
uznáním (nepopřením) insolvenčním správcem té které pohledávky (její
pravosti, výše, pořadí) jiného věřitele mají možnost domáhat se po
insolvenčním správci náhrady škody nebo jiné újmy (na základě § 37
insolvenčního zákona).
49. Jedná se totiž o odlišnou právní konstrukci, tj. v rámci
odpovědnosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2219/07 ze dne 2. 4. 2008 (N
63/49 SbNU 3)], navíc směřující vůči jinému subjektu. Právo a povinnost
jsou párovým pojmem, právu jednoho subjektu odpovídá povinnost druhého
subjektu. V napadeném ustanovení zákonodárce odepřel právo jednoho
věřitele popřít pohledávku druhého věřitele, byť tímto popěrným právem
pohledávky druhého věřitele sleduje věřitel ochranu svých (nejen)
majetkových práv. Adresátem popření pohledávky je tak druhý věřitel.
Jde o ochranu práva (především majetkového) jednoho věřitele před
nesprávnou pohledávkou (nesprávnost její pravosti, výše, pořadí)
druhého věřitele. Žaloba na náhradu škody způsobené insolvenčním
správcem je ale procesním prostředkem k ochraně práva směřujícím
výlučně vůči insolvenčnímu správci. Hypoteticky úspěšným vyčerpáním
žaloby na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem by tak věřitel
neodstranil stav nesprávně přihlášené pohledávky jiného věřitele [což
může důsledně vzato znamenat (poměrné) uspokojení jeho pohledávky v
menší míře a znamená dotčení i jiných jeho práv (srov. další důsledky
spojené s výsledkem přezkumu)].
50. Nehledě na to, že i přes hypotetické pozdější odškodnění by nebyly
odstraněny pro právní sféru věřitele všechny negativní důsledky
plynoucí z nepopření druhým věřitelem nesprávně přihlášených pohledávek
(srov. kupř. posílení vlivu těchto věřitelů na schůzi věřitelů a ve
věřitelských orgánech, srov. např. § 49 odst. 1 insolvenčního zákona,
dle kterého "Nestanoví-li tento zákon jinak, vyžaduje se k platnosti
usnesení schůze věřitelů prostá většina hlasů přítomných nebo řádně
zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom
platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas."). Věřitel by
tak mohl sice později uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky
vyvěrající z úpravy odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to
však nic nemění na tom, že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno,
domohl by se zpětně pouze odstranění své majetkové újmy, nikoliv však
újmy na jiných svých (procesních) právech.
51. V případě odpovědnosti za škodu se jedná o institut sekundární
povahy. Jednotlivcům jsou však primárně garantovány práva a svobody,
přičemž k jejich účinné ochraně a vymáhání je stát povinen stanovit
efektivní prostředky. Primárně je tedy věřitel oprávněn domáhat se
ochrany svých práv a svobod jako takových a nemůže být povinen spokojit
se pouze až s následným odškodněním za porušení svých práv a svobod na
základě realizace práva na náhradu škody. To by odporovalo smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny. V opačném případě by právní řád aproboval porušení
práv a svobod takového věřitele. Rovněž i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 72/06
(viz výše) Ústavní soud argumentoval porušením základního práva
daňového ručitele domáhat se ochrany svého práva z důvodu zákonného
omezení skutečností namítatelných ručitelem v odvolání proti ručitelské
výzvě, ačkoliv nebylo vyloučeno argumentovat obdobně, tj. že ručitel
může uplatnit regres vůči dlužníkovi (analogie s možností uplatnit
nárok na náhradu škody vůči insolvenčnímu správci). Též v nálezové
judikatuře Ústavní soud vyslovil právní názor o požadavku subsidiarity
uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních
prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům (srov. např.
nálezy sp. zn. I. ÚS 1180/07 ze dne 12. 2. 2009 nebo IV. ÚS 1253/08 ze
dne 3. 12. 2008; oba dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento právní
názor lze přiměřeně aplikovat i na danou problematiku.
52. V probíhajícím insolvenčním řízení je nepochybně zájmem účastníků
(tedy i věřitele) dosažení spravedlivé ochrany jejich práv a
oprávněných zájmů (srov. § 1 občanského soudního řádu). Právo účastníka
je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu (mj.) insolvenčního řízení,
kterým je poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy, nacházející
svůj výraz v požadavku, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě
poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [srov. ostatně základní zásadu
insolvenčního řízení výslovně zakotvenou v § 5 písm. a) insolvenčního
zákona]. Tento zájem nemůže být odklizen náhradou škody, neboť
prioritní je zde vůbec zamezení stavu, kdy některý z účastníků bude
nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby nebyla nutná
kompenzace. Účastník řízení (včetně věřitele) tak může sice později
uplatnit vůči insolvenčnímu správci požadavky vyvěrající z úpravy
odpovědnosti insolvenčního správce za škodu, to však nic nemění na tom,
že i kdyby mu bylo v tomto směru vyhověno, nevymaže se předchozí stav
porušení jeho práv (pouze by byl kompenzován, nadto ne v plné míře -
srov. text shora). Věřitel, který v probíhajícím insolvenčním řízení
usiluje o efektivní ochranu svých práv, musí mít možnost požádat o
ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. [Ostatně obdobně argumentuje
Ústavní soud v nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS
391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151) ve vztahu k ústavním
stížnostem na průtahy řízení v dosud probíhajícím řízení před obecnými
soudy - neodmítá ústavní stížnost pro nepřípustnost s tím, že se mohou
i v průběhu řízení uplatnit vůči státu požadavky vyvěrající z úpravy
odpovědnosti státu za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů]
53. Uvedené platí tím spíše, že insolvenční správce se může
odpovědnosti za škodu zprostit (za podmínek uvedených v § 37
insolvenčního zákona). Tento instrument tedy neskýtá absolutní garanci
zaplacení náhrady škody insolvenčním správcem, i proto se nemůže jednat
o efektivní prostředek ochrany práv věřitele.
54. Obsahem práva na spravedlivý proces je též včasné poskytnutí soudní
ochrany, avšak další řízení (o nároku na náhradu škody směřujícím vůči
insolvenčnímu správci) konstruované jako nezbytné by vedlo k porušení
tohoto principu. Obdobně ostatně argumentoval Ústavní soud v nálezu sp.
zn. I. ÚS 2219/07 (viz výše), v němž meritorně přezkoumal ústavní
stížnost, i když byli stěžovatelé napadeným rozhodnutím odvolacího
soudu odkázáni na nezbytnost domáhat se svého práva na náhradu
vynaložených nákladů cestou samostatné žaloby o náhradu škody. V tomto
nálezu Ústavní soud vyslovil právní názor, že další soudní řízení by
vedlo k porušení principu včasného poskytnutí soudní ochrany.
55. Pokud by Ústavní soud z ústavněprávních hledisek aproboval napadené
ustanovení, s odkazem navrhovatelek na možné odškodnění ze strany
insolvenčního správce, aproboval by stav vedení insolvenčního řízení
tak, že by někteří z účastníků byli nespravedlivě poškozeni a někteří
nedovoleně zvýhodněni. Jakkoli by majetková újma účastníků mohla být
potom kompenzována, nebyl by tím nijak odstraněn stav nedovoleného
zvýhodnění jiného účastníka uznáním jeho pohledávky ve vyšší částce,
než odpovídá skutečnému stavu, což by se promítlo i do vyššího
poměrného uspokojení jeho pohledávky, než mu skutečně po právu patří.
Orgán veřejné moci musí vykládat právní předpisy tak, aby tento
neracionální a především nespravedlivý stav eliminoval. Smyslem
insolvenčního řízení - jako každého civilního procesu - je dosažení
spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova
k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům
jiných osob (srov. § 1 občanského soudního řádu).
56. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů zrušil ustanovení § 192
odst. 1 věty první včetně věty za středníkem insolvenčního zákona,
které znamená protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúžení okruhu
subjektů oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených
pohledávek. Ústavní soud považoval za nezbytné poskytnout časový
prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a
proto odložil vykonatelnost tohoto nálezu.
57. Ve zbývající části návrh na zrušení ustanovení § 192 odst. 1 věty
poslední, § 198 odst. 1, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1 insolvenčního
zákona Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněný, a to především z
důvodu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti
zákonodárce (jíž se Ústavní soud řídí ve své ustálené judikatuře). Tato
ostatní napadená ustanovení upravují toliko postup při realizaci
popěrného práva, i když pro protiústavně zúžený okruh subjektů. Poté,
co zákonodárce odstraní výše uvedenou protiústavní mezeru rozšířením
okruhu nositelů popěrného práva, bude na jeho úvaze, jakým způsobem
zakotví postup při realizaci popěrného práva věřitelů (zda bude zákonná
úprava odpovídat postupu dle současné právní úpravy či bude zvoleno
jiné řešení); Ústavní soud nemůže ve svém rozhodnutí řešení této
problematiky předjímat.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci
Vladimír Kůrka, Jiří Nykodým a Miloslav Výborný.
*Pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2,
usnesení č. 3, str. 201
