219/2010 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v plénu ve složení Stanislav
Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel
Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým,
Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela
Židlická o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 83a zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení
takto:
Ustanovení § 83a odst. 1 části věty první a věty druhé zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, které znějí: " , v přípravném řízení státní
zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán k tomu potřebuje
předchozí souhlas státního zástupce." se ruší dnem vyhlášení tohoto
nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
I.
I. A) Vymezení věci a rekapitulace návrhu
1. V řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1414/07 se
stěžovatelka Ing. M. B. van S. domáhala zrušení usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 161/2007, rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. 9 To 255/2006 a rozsudku
Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 8. 2. 2006 č. j. 2 T 127/2005-1028,
neboť měla za to, že jimi obecné soudy porušily její základní práva
garantovaná čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), a dále měl být porušen čl. 4 odst. 1, 2 a 4 Listiny. Na
základě výše citovaných rozhodnutí obecných soudů byla stěžovatelka
uznána vinnou ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení
omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2
písm. a) trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
2 let s podmíněným odkladem na dobu 2 roků.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila zejména pochybnosti
ohledně zákonnosti provedení domovní prohlídky i prohlídky jiných
prostor, neboť byla toho názoru, že k jejich provedení nebyly splněny
zákonné podmínky, a proto k těmto důkazům neměly obecné soudy vůbec
přihlížet.
3. Druhý senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní, aby
trestní řád jako zákonný předpis upravující v trestních věcech
stanovený postup (§ 82 a násl.) určoval podmínky, za nichž je přípustné
narušit právo každého jednotlivce na soukromí výkonem domovní prohlídky
(§ 83) odlišně (přísněji) než v případě výkonu prohlídky jiných prostor
a pozemků (§ 83a), ačkoliv prohlídka jiných prostor nepochybně rovněž
představuje zásah do práva každého jednotlivce na soukromí, a to v
obdobném rozsahu jako v případě domovní prohlídky.
4. Druhý senát Ústavního soudu tak dospěl k závěru, že ustanovení § 83a
odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. řád") je v rozporu s ústavním
pořádkem České republiky. Proto usnesením ze dne 26. 2. 2009 sp. zn.
II. ÚS 1414/07 řízení o ústavní stížnosti přerušil podle § 78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
(dále též jen "zákon o Ústavním soudu") a podal plénu Ústavního soudu
návrh na zrušení § 83a odst. 1 tr. řádu podle § 64 odst. 1 písm. c)
zákona o Ústavním soudu.
I. B) Vyjádření účastníků řízení
5. Ústavní soud podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním
soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení
Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
6. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky zastoupená předsedou
Ing. Miloslavem Vlčkem ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2009 pouze
rekapitulovala průběh legislativního procesu vedoucího k přijetí
platného znění napadeného ustanovení § 83a tr. řádu. Zároveň vyslovila
souhlas s upuštěním od ústního jednání.
7. Senát Parlamentu České republiky zastoupený předsedou MUDr.
Přemyslem Sobotkou ve vyjádření ze dne 22. 4. 2009 rovněž popsal
legislativní proceduru přijetí platného znění napadeného ustanovení §
83a tr. řádu (novela tr. řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb.)
Senátem. Dále uvedl, že s ohledem na obsah rozpravy při přijímání dané
novely vztahující se k oprávnění státního zástupce při tzv.
prodlužování vazby v přípravném řízení lze usuzovat, že se přiklání k
názoru předkladatele novely, že státní zástupce se podle novely stává
skutečným pánem přípravného řízení a jeho úloha tak nabývá výrazné
posílení justiční charakteristiky. Senát se většinově ztotožnil s tím,
že předložená úprava ve svém celku sleduje věcně i právně progresivní
směr k tzv. průchodnosti a vymahatelnosti práva. Rovněž Senát vyjádřil
souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
8. Návrh na zrušení § 83a odst. 1 trestního řádu pro jeho rozpor s
ústavním pořádkem České republiky byl podán II. senátem Ústavního soudu
v rámci řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. B. van S.,
vedené pod sp. zn. II. ÚS 1414/07, kdy podstatou ústavní stížnosti byl
mimo jiné nesouhlas stěžovatelky s postupem obecných soudů při
posouzení zákonnosti provedení prohlídky jiných prostor a pozemků,
jejíž podmínky jsou obsahem napadeného ustanovení trestního řádu. Jedná
se tedy o návrh podaný v souladu s § 64 odst. 1 písm. c) zákona o
Ústavním soudu, a podmínky aktivní legitimace k jeho podání byly proto
splněny.
III.
Ústavní konformita legislativního procesu
9. Při řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
České republiky (dále též jen "Ústava") ve smyslu ustanovení § 68 odst.
2 zákona o Ústavním soudu musí Ústavní soud nejprve zkoumat, zda byl
předmětný zákon přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem [k
algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bod 61 nálezu
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU
349; 37/2007 Sb.)^1].
10. Ve vztahu k zákonu č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje
trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, na jehož základě bylo
s účinností od 1. 1. 1992 dotčené zákonné ustanovení § 83a vloženo do
trestního řádu, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl přijat a vydán v
mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem,
jelikož u právních předpisů vydaných dříve, než nabyla účinnosti
Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový
soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury
jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz usnesení Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)^2].
11. V období od 1. 1. 1993, tj. ode dne nabytí účinnosti Ústavy České
republiky, došlo k následujícím změnám dotčeného zákonného ustanovení.
K první změně došlo s účinností ode dne 1. 1. 1994, a to zákonem č.
292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách,
a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Posléze bylo napadené
ustanovení změněno jednak v souvislosti s přijetím zákona č. 283/1993
Sb., o státním zastupitelství, jednak zákonem č. 265/2001 Sb., kterým
se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Vzhledem k okolnosti, že změny napadeného ustanovení zavedené výše
citovanými zákony měly převážně charakter legislativně-technických změn
nemající na samotný obsah napadeného ustanovení zásadní vliv, Ústavní
soud s ohledem na principy procesní ekonomie v projednávaném případě
upustil od bližšího přezkumu citovaných zákonů z hlediska toho, zda
byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem, a omezil se pouze, s přihlédnutím k vyjádřením
Poslanecké sněmovny a Senátu, na formální ověření průběhu
legislativního procesu jejich přijetí z veřejně dostupných informačních
zdrojů (usnesení a sněmovní tisky dostupné v digitální knihovně na
webových stránkách Poslanecké sněmovny a Senátu na www.psp.cz a
www.senat.cz). Ústavní soud tak dospěl k závěru, že citované zákony
byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem. Proto přistoupil k přezkumu obsahu napadeného
ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu z hlediska jeho souladu s ústavním
pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy].
IV.
Dikce napadeného ustanovení
13. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o
trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
zní:
§ 83a
Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků
(1) Nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda
senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán.
Policejní orgán k tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce.
Příkaz musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se uživateli
dotčených prostor nebo pozemků, a nebyl-li zastižen při prohlídce,
bezprostředně po odpadnutí překážky, která doručení brání.
V.
Referenční hlediska pro posouzení návrhu
V. A) Nedotknutelnost soukromého života a obydlí jako základních práv a
vymezení pojmu obydlí
14. Stíhání trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je
ústavně aprobovatelným veřejným zájmem, jehož podstatou je přenesení
odpovědnosti za postihování nejzávažnějších porušování základních práv
a svobod fyzickými a právnickými osobami na stát. Umožňuje-li trestní
právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí
robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak
jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, neboť jejich
použití sebou nese vážné omezení základních práv a svobod jednotlivce.
K omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení respektu k nim)
tak může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen tehdy,
je-li to v demokratické společnosti nezbytné a účelu sledovaného
veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak [srov. nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 3038/07 ze dne 29. 2. 2008 (N 46/48 SbNU 549), dostupný
rovněž v elektronické databázi rozhodnutí http://nalus.usoud.cz].
15. V případě výkonu domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor se
jedná zejména o omezení základního práva osoby na nedotknutelnost
jejího obydlí, kterou garantuje čl. 12 odst. 1 Listiny, podle něhož
"Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu
toho, kdo v něm bydlí.". Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 8 odst. 1 garantuje toto
základní právo, když stanoví že: "Každý má právo na respektování svého
soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.", a stejně tak
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") v
čl. 17 garantuje jednotlivci toto základní právo chránící jej proti
"svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo
korespondence".
16. Zatímco čl. 8 odst. 1 Úmluvy garantuje respekt (ze strany veřejné
moci) mimo jiné k soukromému a rodinnému životu a obydlí, tj. formuluje
základní právo, resp. svobodu v jejich klasické, tj. negativní funkci,
deklaruje čl. 12 odst. 1 Listiny nedotknutelnost obydlí, přičemž tato
formulace je zcela zjevně otevřena jak k interpretaci negativního, tak
pozitivního práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí před jeho
narušováním ze strany třetích osob. Samotný textuální rozdíl obou
ustanovení je však třeba považovat za marginální, neboť v Evropě se
ustálil výklad klasických základních práv a politických práv, ať jsou
formulována jakkoliv, ve dvou funkčních polohách. První funkce vyžaduje
respekt veřejné moci k základním právům, tj. práva působí jako práva
negativní, plnící funkci obrany jednotlivců před buď přílišnými anebo
zcela nepatřičnými vstupy veřejné moci do svobodného prostoru
jednotlivce, který jej autonomně vyplňuje svými úkony jako projevy své
svobodné vůle. Druhá v Evropě uznávaná funkce základních práv je funkce
ochranná. Ta naopak zavazuje veřejnou moc, resp. stát a především
zákonodárce a exekutivu k aktivní činnosti (legislativní či správní), a
to jednak za účelem ochrany základních práv před možnými zásahy ze
strany třetích (soukromých) osob, anebo ochranná funkce základního
práva vyžaduje, aby veřejná moc vyvinula činnost, která má vytvořit
podmínky pro realizaci základních práv. Obě zmíněné funkce základních
práv jsou přitom považovány za rovnocenné. Protože téměř každý zákon
obsahuje určitá omezení základních práv, a protože jeho účelem je
stejně často ochrana jiných základních práv anebo ochrana Ústavou
aprobovaných veřejných statků, je úkolem zákonodárce uvést ony dva
konkurující si statky pokud možno do rovnováhy tak, aby byly oba v co
nejvyšší míře zachovány. Při uznávané absenci hierarchie základních
práv není jiné cesty, než vyvažování konkurujících si základních práv,
přičemž nesmí být zákonodárcem vykonáno ani "příliš mnoho" ani "příliš
málo". (K funkcím zákl. práv viz např. Grimm, D.: The protective
function of the state in European and US constitutionalism, Council of
Europe Publishing, Strasbourg s. 119 a násl., nebo rozhodnutí německého
Spolkového ústavního soudu BVerfGE 39, 1 (42)).
17. Ústavní soud ve své judikatuře zřetelně vymezil význam, který je
třeba ústavně garantovanému právu na nedotknutelnost obydlí podle čl.
12 Listiny přisuzovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5.
1997 (N 62/8 SbNU 119) konstatoval, že "Domovní svoboda jako ústavně
zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá
mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a
dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru
jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku
důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno
respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato ochrana
pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska -
jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy)."
[obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24
SbNU 59) či nález sp. zn. II. ÚS 362/06 ze dne 1. 11. 2006 (N 200/43
SbNU 239)]. Právo garantované ustanovením čl. 12 Listiny tak úzce
souvisí s právy garantovanými čl. 7, 8 a 10 Listiny, která společně
vytváří osobnostní (soukromou) sféru každého jednotlivce, kterou právo
garantované čl. 12 Listiny prostorově vymezuje obydlím.
18. Listina ani Úmluva samozřejmě blíže nespecifikuje obsah institutu
obydlí. Ustanovením § 82 odst. 1 tr. řádu, judikaturou obecných soudů i
českou trestněprávní doktrínou je institut obydlí definován jako
prostor sloužící k bydlení (byty, rodinné domky, rekreační chaty,
bytové náhrady, místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení jako
koleje a ubytovny, ale i pronajatý hotelový pokoj apod.) a prostory k
němu náležející, za které je třeba považovat všechny prostory, k
jejichž užívání opravňuje vlastnický titul nebo jiný právní titul,
který opravňuje k užívání daného prostoru k bydlení či obývání.
Zpravidla půjde o nájemní či podnájemní smlouvu, avšak titulem může být
např. i věcné břemeno. Práva na nedotknutelnost obydlí se dle
panujících názorů nemůže domáhat ten, kdo v něm bydlí neoprávněně.
Naopak pod pojem obydlí nejsou zahrnovány prostory nesloužící k bydlení
(jiné prostory) ve smyslu § 82 odst. 2 tr. řádu, za které jsou
považovány zejména tzv. nebytové prostory jako kanceláře, dílny,
tovární haly, skladiště, živnostenské provozovny, ale i samostatně
stojící garáže, které nejsou součástí obydlí (srov. Šámal, P. a kol.:
Trestní řád, komentář, I. díl, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str.
629n., či poněkud odlišně Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a
Listině, Nakl. A. Čeněk, Plzeň 2005, str. 693).
19. Oproti naznačenému podústavnímu vymezení institutu obydlí staví
judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") na
širším pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního
práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a vychází z jeho těsného
sepětí s právem na soukromý život. Širší pojetí institutu obydlí
shledal ESLP při interpretaci Úmluvy ve světle dnešních podmínek, a to
v souladu s cílem sledovaným čl. 8 Úmluvy, tj. ochranou soukromí osob
před neoprávněnými zásahy ze strany veřejné moci, neboť v moderní době
nelze vést ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k
bydlení a soukromí realizovaného v pracovním prostředí osoby. Proto
ESLP pod právo na respektování obydlí podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy
zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či
provozoven právnických osob (srov. rozhodnutí ze dne 16. 4. 2002 ve
věci Société Colas Est. proti Francii), kancelářských prostor (srov.
rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Crémieux proti Francii či
rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Miailhe proti Francii) nebo
prostor advokátních kanceláří (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 1992 ve
věci Niemietz proti Německu). Dodal přitom, že omezení pojmu obydlí
způsobem, který by vylučoval místa výkonu povolání, není vždy možné,
když stačí poukázat na prolínání a nemožnost odlišení osobních aktivit
jednotlivce od jeho aktivit pracovních (Niemietz proti Německu, § 29 a
31). K právě citované judikatuře Ústavní soud dodává, že byť mají prvá
tři citovaná rozhodnutí základ v domácím správním řízení, jde o
judikaturu použitelnou i v daném případě, který se týká přezkumu
trestněprávní úpravy, a to za použití argumentu a fortiori, neboť je
zřejmé, že nástroje trestněprávní mají ještě intenzivnější dopad do
sféry základních práv, nehledě k faktu, že ESLP autonomně a bez ohledu
na národní klasifikaci vymezuje pojem trestného činu. Rovněž posledně
uvedené rozhodnutí je pro posouzení daného případu relevantní, neboť se
vyjadřuje k extenzi práva na soukromí.
20. Obdobný přístup zastává i judikatura zahraničních ústavních soudů a
tamní konstitucionalistika. Např. judikatura německého Spolkového
ústavního soudu institut obydlí (Wohnung) ve smyslu čl. 13 Základního
zákona SRN, jímž je garantováno právo na nedotknutelnost obydlí a jsou
blíže upraveny podmínky jeho omezení, vykládá rovněž šířeji. Respektu a
ochrany požívá nejen soukromí v prostorách sloužících k bydlení (obydlí
v užším slova smyslu), nýbrž např. i prodejny, kancelářské prostory,
živnostenské provozovny, řemeslnické výrobny, sklady či zemědělské
stavby atd., tj. místa, kde je vykonávána pracovní či podnikatelská
činnost. Německá doktrína vychází z názoru, že autonomní naplňování
soukromého života a pracovní aktivity spolu úzce souvisejí. Ani
otevření obchodních prostor veřejnosti nevede ke ztrátě jejich ochrany
skrze právo na soukromí, resp. nedotknutelné obydlí. Intenzita
zmíněného práva však klesá a odůvodnění jeho omezení podléhá v takovém
případě jiným předpokladům. Přesto je třeba vyjít z toho, že ani takové
obchodní prostory nejsou přístupny veřejnosti bez omezení. O vstupu do
nich rozhoduje jen vůle jejich uživatele (srov. Mangoldt, H., Klein,
F., Starck, Ch.: Kommentar zum GG, Band I., 5. vyd., Verlag Franz
Vahlen, München 2005, s. 1235n. a judikatura německého Spolkového
ústavního soudu tam uvedená).
21. ESLP a německý Spolkový ústavní soud se při interpretaci práva na
soukromí v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu
obydlí před zásahy zvenčí, neomezují jen na ochranu prostor užívaných k
bydlení, nýbrž považují právo na respekt a ochranu obydlí společně s
právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní
svobody a důstojnosti za nedílnou součást soukromé sféry každého
jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově.
V. B) Funkce soudu při povolování zásahu do práva na nedotknutelnost
obydlí
22. Jak již Ústavní soud výše konstatoval, mají-li být použity robustní
a základní práva a svobody jednotlivce omezující nástroje při
prosazování veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti, je třeba, aby
se pohybovaly v ústavněprávních limitech. "Trestní právo určuje hranici
mezi trestní mocí státu a svobodou jednotlivcovou v tom úmyslu, aby
výkon trestní moci státní nestal se proti jednotlivci nástrojem
libovůle dočasných držitelů státní moci." (srov. Kallab, J.: Zločin a
trest, Úvahy o základech trestního práva, J. R. Vilímek, Praha 1916,
str. 8). Z hlediska imperativu ústavněprávních limitů při použití
nástrojů trestního procesu je třeba konstatovat, že přípustný je zásah
do základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci jen
tehdy, jde-li o zásah v demokratické společnosti nezbytný, a je-li
akceptovatelný z pohledu zákonné existence a dodržení účinných a
konkrétních záruk proti libovůli. Esenciální předpoklady spravedlivého
procesu totiž vyžadují, aby byl jednotlivec vybaven dostatečnými
garancemi proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci
[např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU
83) či nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU
489), dostupné rovněž v elektronické databázi rozhodnutí
http://nalus.usoud.cz, a další].
23. Tyto záruky představuje především soudní kontrola těch
nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod osob, neboť i v
trestním řízení je povinností soudů poskytovat ochranu základním právům
a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy). Ostatně i čl. 13 Úmluvy
explicitně vyžaduje, aby osoba, jejíž základní práva byla dle jejího
názoru porušena, měla k dispozici účinný prostředek nápravy před
národním "orgánem", který je třeba interpretovat v návaznosti na čl. 4
Ústavy. Je také nepřípustné, aby se soud, resp. soudce dostal do pozice
pouhého "pomocníka" veřejné žaloby, neboť ze samotné podstaty institutu
soudu (soudce) plyne požadavek jeho naprosté nestrannosti a
nezávislosti [v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37
SbNU 207; 220/2005 Sb.) Ústavní soud mj. uvedl: "Nestrannost a
nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska
vztahu k ostatním mocenským složkám (princip dělby moci), z hlediska
schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém výsledku či průběhu
sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudního orgánu
(tribunálu). Soudci a členové orgánů soudního typu proto musí mít
dostatečně nezávislý status, který vylučuje přímé či zprostředkované
působení na rozhodovací činnost. Existence ochrany proti vnějším tlakům
je posuzována např. jak z hlediska existence potenciální možnosti
ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik jeho funkce. Ke
statusu nezávislosti nesporně patří i garance finanční nezávislosti.
Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit se cizími pokyny materiální
obsah a jen tak je zajištěna neutralita a distance od stran."].
24. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze zcela odhlédnout
ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i
tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť právě
tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování. Toto
kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž
vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexistuje (jak v subjektivní,
tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a
nezávislosti, nelze přehlížet případnou existenci kolektivního
přesvědčení, že takový důvod existuje (srov. k tomu výše citovaný nález
sp. zn. Pl. ÚS 11/04 či rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 1981 ve věci Le
Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii).
25. V případě užití trestněprávních nástrojů omezujících základní práva
a svobody jednotlivce (zejm. domovní prohlídka, prohlídka jiných
prostor a pozemků, osobní prohlídka, zadržení a otevření zásilek,
odposlechy telekomunikačního provozu) se požadavek soudní ochrany
základních práv musí projevit ve vydání soudního příkazu a v jeho
dostatečném odůvodnění. To musí odpovídat jak požadavkům zákona, tak
především ústavním principům, z nichž zákonné ustanovení vychází, resp.
které zpětně limitují jeho interpretaci, neboť aplikace takového
ustanovení představuje zvlášť závažný zásah do základních práv a svobod
každého jednotlivce (podobně viz citovaný nález sp. zn. II. ÚS 789/06).
26. Výše naznačené maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky
vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků
rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový, ve shora naznačeném
smyslu, nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán.
Nelze totiž opomíjet skutečnost, že státní zástupci plní v
kontradiktorním řízení funkce orgánu veřejné žaloby a jsou zákonem,
jakož i slibem osobně zavázáni k ochraně veřejného zájmu (§ 18 odst. 3
zákona o státním zastupitelství). V přípravném řízení, kde mají zcela
dominantní postavení, jsou společně s policejním orgánem povinni
organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a
důvodnosti trestního stíhání (§ 157 odst. 1 tr. řádu). To vše může vést
k legitimním pochybám stran jejich nestrannosti (resp. jejího zdání)
při posuzování střetu základních práv a svobod osob s veřejným zájmem
na stíhání trestné činnosti. Ostatně v již citovaném nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 11/04 Ústavní soud zřetelně vymezil nároky na orgán, který
materiálně vzato vykazuje takovou kvalitu, kterou lze ztotožnit se
soudem, "ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví,
že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive
nezávislí a nestranní soudci, kteří se řídí základními pravidly
spravedlivého procesu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, hlava pátá Listiny). Tato
ustanovení lze vykládat jako institucionální záruky materiálně
chápaného výkonu soudní moci, a proto z hlediska práva na spravedlivý
proces není nezbytné, aby ve všech případech byl soudem ve smyslu čl.
36 odst. 2 Listiny výhradně orgán začleněný do soustavy obecných soudů,
avšak musí jít o orgán nezávislý, jehož členové disponují nezávislostí
a nestranností při svém rozhodování. Dále musí mít nepodmiňovaný
přístup ke zkoumání všech relevantních aspektů věci (skutkových i
právních), respektujíce základní zásady spravedlivého procesu (např.
zásadu nikdo nesmí být soudcem ve vlastní věci či zásadu slyšeny musí
být obě strany), přičemž vykonatelné rozhodnutí již nelze dalším
mocenským aktem zvrátit (vymezení soudnictví v materiálním smyslu).".
VI. Vlastní přezkum
27. Napadené ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu určuje podmínky, za
nichž je možné nařídit a vykonat prohlídku jiných prostor a pozemků,
tedy podmínky pro použití nástroje trestního procesu omezujícího
základní práva a svobody jednotlivce, v daném případě práva na soukromí
v prostorové podobě, tj. práva na respektování a ochranu obydlí před
zásahy zvenčí.
28. Ústavní soud tak ve světle výše uvedených ústavněprávních hledisek
musel posoudit, zda části napadeného ustanovení splňují požadavky
plynoucí ze shora uvedených principů, a dospěl k závěru, že tomu tak
není.
29. Z celkové koncepce napadeného ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu,
které stanoví podmínky pro nařízení a provedení prohlídky jiných
prostor nebo pozemků, a především z jeho srovnání s ustanovením § 83
tr. řádu, které stanoví podmínky pro nařízení a výkon domovní
prohlídky, zřetelně vyplývá, že je odrazem koncepce užšího pojetí
institutu obydlí. Podle něj, jak shora uvedeno (viz bod 18), je obydlí
vymezeno pouze prostorem skutečně sloužícím k bydlení, který je třeba
odlišovat od prostorů nesloužících k bydlení. Tento přístup, který v
důsledku plošně restriktivně interpretuje právo na soukromý život, se
pak promítá do stanovení odlišných (přísnějších) podmínek pro nařízení
a výkon domovní prohlídky ve srovnání s podmínkami pro nařízení a výkon
prohlídky jiných prostor a pozemků.
30. Uvedenou koncepci, vycházející ze striktního odlišování soukromého
života jednotlivce realizovaného v prostorách užívaných k bydlení,
jemuž je poskytována vyšší míra ochrany před potenciálně excesivními
zásahy ze strany veřejné moci, od soukromého života osoby naplňovaného
např. v jeho pracovním prostředí anebo v místech, která využívá k
výkonu zájmových činností, resp. i nečinnosti v podobě prosté relaxace
nebo k zábavě, považuje Ústavní soud z hlediska principů uvedených pod
částí V. A) nálezu za nepřípustnou, neboť míjí účel základního práva na
soukromý život [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11.
2009, bod 19 (dostupný v elektronické databázi rozhodnutí
http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud je toho názoru, že zejména v
dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či
zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové
oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného
v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti
anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit, byť
činnosti odehrávající se v prostorách veřejnosti přístupných, resp.
neuzavřených, např. podnikatelská činnost, budou moci podléhat jistým
omezením, která mohou představovat určitý zásah do práva na soukromý
život. Ta však jsou předem, co do účelu takových omezení úzce
definovaná, a také osobě, např. podnikatele, předem známá, a taková
osoba vybavená touto znalostí i vstupuje do různých specifických druhů
činností, např. podnikání. Přesto ovšem není dotčeno právo takové osoby
žádat soudní ochranu před zákonem sice předvídaným, specifickým
zásahem, který však co do jeho nařízení nebo výkonu neodpovídá principu
proporcionálního omezení práva na soukromý život. Pokud jde o
neohraničené pozemky (např. lesy či louky), je zásadně třeba rozlišovat
mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je spojena se zásahem
do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí
mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Je totiž obecně
známou a sdílenou zkušeností (zejména z dob před rokem 1989), že se
právě v takovém prostoru mnohdy realizoval soukromý život skrze
uschování věcí, jež měly zůstat skryty očím veřejnosti a mnohdy
především veřejné moci.
31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v
případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení,
jakož i pozemků nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce
prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení
soudu.
32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní
řád neumožňuje ani následnou kontrolu nařízení prohlídky jiných prostor
a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do
základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli
bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci
Camenzind v. Švýcarsko (rozhodnutí ze dne 16. 12. 1997). V této věci
ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy
přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se
obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v
důsledku zastávané doktríny "trvajícího zásahu" jeho podání odmítl. Za
této situace shledal ESLP existující procesní prostředek za
neefektivní. Obdobně by bylo možno v České republice uvažovat o ústavní
stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i
judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu "trvajícího
zásahu", a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah
veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních
práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená,
že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné
rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do
práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky [srov. k aplikaci
principu subsidiarity např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9.
1999 (U 56/15 SbNU 315) a ve SbNU nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS
690/2000, sp. zn. I. ÚS 313/06, sp. zn. II. ÚS 434/06, sp. zn. III. ÚS
887/09 či sp. zn. III. ÚS 1986/09 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
V intencích shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako
prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v
obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek
všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a předčasně
zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy,
a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.
33. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadené
části ustanovení § 83a odst. 1 tr. řádu nelze považovat za ústavně
konformní, neboť zřetelně porušují výše naznačené ústavněprávní limity
(čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Paktu), které je
zcela nezbytné respektovat při zákonné konstrukci (stejně jako při
aplikaci) nástrojů trestního procesu, které omezují základní práva a
svobody jednotlivců.
34. Z naznačených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 70 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu o zrušení části napadeného ustanovení § 83a odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve
znění pozdějších předpisů, tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu,
který se stane vykonatelným dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 58
odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci
Vladimír Kůrka, Jan Musil a Michaela Židlická.
1 pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44,
nález č. 30, str. 349, vyhlášen pod č. 37/2007 Sb.
2 pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, usn.
č. 32, str. 309