8/1995 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu dne 30. listopadu 1994 ve
věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky o návrhu na zrušení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o
výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., jakož i
bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)
takto:
Zrušují se ustanovení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu
odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., a ustanovení bodu 198
zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 141/1961
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a to dnem vyhlášení
tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Současně pozbývají platnosti ustanovení § 11 písm. a), § 13 a 14
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. dubna 1994 č. 110/1994
Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a to dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
I.
Dne 23. února 1994 podala skupina 44 poslanců Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky návrh na zrušení ustanovení § 9 a 9a zákona
č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č.
294/1993 Sb., která upravují podmínky, jakož i řízení o přeřazování
odsouzených z jednoho typu věznice do druhého. Skupina poslanců tvrdí,
že se novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb. tím,
že svěřila toto řízení řediteli věznice a přezkum jeho správního
rozhodnutí okresním soudům, dostala do rozporu s Ústavou České
republiky, jakož i s Listinou základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Navrhovatel vytýká nové právní úpravě, že přenáší výkon státní moci,
příslušející jen soudům, na orgány výkonné moci a umožňuje jim tak
rozhodovat o omezování nedotknutelnosti osoby odsouzených.
Dále namítá, že novela připouští, aby se rozhodnutími správních orgánů,
na která se však v těchto případech nevztahuje správní řád, rušila
právní moc a vykonatelnost rozsudků o zařazení odsouzených do
jednotlivých typů věznic. Konečně zdůrazňuje, že se takto ruší
odsouzeným práva, která jinak mají ve správním řízení, jakož i právo na
to, aby pouze jejich zákonný soudce v prvním a druhém stupni rozhodoval
o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého jim soudem.
V průběhu řízení před Ústavním soudem rozšířil zástupce navrhovatelů ve
smyslu ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a § 95
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
novel, původní návrh, a sice tak, aby spolu s uvedenými ustanoveními
novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody bylo také zrušeno
ustanovení zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní
řád, v části, kterou byl zrušen dřívější § 324 tr. ř. Podle tohoto
ustanovení rozhodoval o změně způsobu výkonu trestu, tedy i o
přeřazování, okresní soud. Jako alternativu navrhl, aby Ústavní soud
odložil na přiměřenou dobu vykonatelnost svého nálezu o zrušení § 9 a
9a novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a poskytl tak
zákonodárnému sboru čas na příslušnou novelizaci trestního řádu.
Rozšíření návrhu o požadované zrušení bodu 198 zákona č. 292/1993 Sb.
je věcně spojeno s návrhem na zrušení § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb.,
ve znění zákona č. 294/1993 Sb., do té míry, že dodatečný souhlas 44
poslanců s tímto rozšířením lze důvodně předpokládat. Proto Ústavní
soud v daném případě tyto podpisy znovu nepožadoval (§ 64 odst. 6
zákona č. 182/1993 Sb.). Pokud by takováto přímá věcná vazba nebyla
dána, bylo by naopak nutné postupovat ve smyslu naposledy citovaného
zákonného ustanovení.
Podle tvrzení navrhovatelů se novelizovaná právní úprava výkonu trestu
odnětí svobody i trestního řízení dostává do rozporu s ustanoveními čl.
39 a 40 Listiny, podle nichž jedině soud rozhoduje o trestu a jiných
újmách na právech, které lze uložit za spáchání trestného činu. Rozpor
je dále spatřován s ustanoveními čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož
nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Napadená ustanovení
novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zrušovací
ustanovení novely trestního řádu, jsou konečně v rozporu s ustanoveními
čl. 2, 4 a 90 Ústavy, která nepřipouštějí, aby orgány výkonné moci
vykonávaly působnost náležející soudní moci.
II.
Návrh na zrušení ustanovení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
podala skupina 44 poslanců Parlamentu [§ 64 odst. 1 písm. b) zákona č.
182/1993 Sb.], kteří ze svých řad pověřili zastupováním v řízení před
Ústavním soudem JUDr. Jaroslava Ortmana. Po zjištění, že neexistují
důvody ani pro odmítnutí návrhu (§ 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.),
ani pro zastavení řízení (§ 67 zákona č. 182/1993 Sb.), byl návrh v
souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslán Parlamentu
České republiky s výzvou k vyjádření.
III.
Parlament České republiky, jako účastník řízení, ve svém vyjádření,
které podepsal místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Jan Kasal, uvedl,
že smyslem přijaté právní úpravy, podle důvodové zprávy, bylo to, že
právní úprava, podle níž o zařazení odsouzeného do určitého typu ústavu
pro prakticky celý výkon trestu rozhodoval soud rozsudkem, se
neosvědčila jako adekvátní a pružná. Soud v této fázi nemohl s určitou
mírou pravděpodobnosti odhadnout, jak se odsouzený v podmínkách výkonu
trestu bude chovat a jak bude přijímat nebo naopak odmítat
resocializační programy. Proto byla navržena úprava, která zajistí
potřebnou prostupnost mezi jednotlivými typy věznic, a zároveň umožní,
aby odsouzený, jehož postavení ve výkonu trestu bylo rozhodnutím
ředitele věznice zhoršeno, se domáhal soudní ochrany. Odsouzený ve
výkonu trestu tedy nebyl zbaven soudní ochrany a má vždy možnost, pokud
s rozhodnutím nesouhlasí, požádat nezávislý soud o soudní přezkoumání
rozhodnutí ředitele věznice. V závěru vyjádření k návrhu Parlament
České republiky napsal, že je na Ústavním soudu, aby v rámci dělby moci
mezi mocemi zákonodárnou, výkonnou a soudní posoudil, zda napadená
ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou v souladu
s naším právním řádem, a vydal příslušné rozhodnutí.
V návaznosti na rozšíření návrhu, přednesené v průběhu řízení před
Ústavním soudem zástupcem navrhovatelů, jemuž byl přítomen zástupce
účastníka - místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České
republiky, sdělil zástupce účastníka, že nemá žádné návrhy na doplnění
dokazování a že setrvává na svém stanovisku.
IV.
Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud v
první řadě zjišťoval, zda právní normy, jejichž protiústavnost
navrhovatel namítá, byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené
kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Ze zprávy Parlamentu České republiky, odvolávající se na stenografický
záznam o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního tisku č. 536 a Sbírky
zákonů bylo zjištěno, že novelizaci zákona o výkonu trestu odnětí
svobody navrhla vláda České republiky, která tak využila svého práva na
zákonodárnou iniciativu podle čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl přijat
Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15 odst. 1 a
čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora předepsaná ustanoveními čl. 39
odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, ježto schůze Poslanecké sněmovny dne
10. listopadu 1993 se zúčastnilo 158 poslanců, z nichž pro přijetí
zákona hlasovalo 117 poslanců, proti se vyslovilo 11 poslanců a 30
poslanců se hlasování zdrželo. Ústavně předepsaný způsob přijetí zákona
byl tedy splněn, stejně jako jeho vydání, neboť byl podepsán předsedou
Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády (čl. 51
Ústavy) a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona
České národní rady č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky) v
částce 74, ročník 1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto dnem
nabyl zákon č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965
Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákonů č. 173/1968 Sb.,
č. 100/1970 Sb., č. 47/1973 Sb. a č. 179/1990 Sb., platnosti a účinným
se stal podle svého čl. IV dnem 1. ledna 1994.
Ze stenografického záznamu o schůzi Poslanecké sněmovny, sněmovního
tisku č. 535, 536 a Sbírky zákonů bylo dále zjištěno, že novelizaci
zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), č.
292/1993 Sb. navrhla vláda České republiky, využívajíc tak svého práva
zákonodárné iniciativy ve smyslu čl. 41 odst. 2 Ústavy. Zákon byl
přijat Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky podle čl. 15
odst. 1 a čl. 106 odst. 2 věta třetí Ústavy. Kvora požadovaná
ustanoveními čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy byla dodržena, neboť schůze
Poslanecké sněmovny dne 10. listopadu 1993 se zúčastnilo 155 poslanců,
z nichž pro přijetí zákona hlasovali 104 poslanci, proti se vyslovilo
10 poslanců a 41 poslanců se hlasování zdrželo. Ústavou předepsaný
způsob přijetí i tohoto zákona byl proto splněn, rovněž tak i jeho
vydání, neboť byl podepsán předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem
republiky, jakož i předsedou vlády (čl. 51 Ústavy) a byl vyhlášen ve
Sbírce zákonů (čl. 52 Ústavy, § 2 zákona České národní rady č. 545/1992
Sb.) v částce 74, ročník 1993, rozeslané dne 10. prosince 1993. Tímto
dnem nabyl zákon č. 292/1993 Sb., který se mění a doplňuje zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákonů
č. 57/1965 Sb., č. 58/1969 Sb., č. 149/1969 Sb., č. 48/1973 Sb., č.
29/1978 Sb., č. 43/1980 Sb., č. 159/1989 Sb., č. 178/1990 Sb., č.
303/1990 Sb., č. 558/1991 Sb., č. 25/1993 Sb. a č. 115/1993 Sb.,
platnosti. Účinným se stal v smyslu svého čl. VI dnem 1. ledna 1994.
V.
a) Poté Ústavní soud přezkoumal, jak mu to ukládá ustanovení § 68 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., obsah napadených ustanovení novelizovaného
zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jakož i novelizovaného trestního
řádu, a to z hlediska jejich souladu s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Napadená ustanovení § 9 a 9a novelizovaného zákona o výkonu trestu
odnětí svobody jsou v rozporu především s čl. 39 Listiny. Jde o to, že
újmy na právech, které postihují odsouzeného v důsledku přeřazení do
přísnějšího typu věznice, mají sice oporu v zákoně o výkonu trestu
odnětí svobody a v prováděcím předpise k němu (vyhláška Ministerstva
spravedlnosti č. 110/1994 Sb., jíž se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody), ovšem v důsledku novely č. 294/1993 Sb., která je rozporná s
Listinou a Ústavou v dalších směrech, tyto újmy postihují odsouzeného
rovněž neústavním způsobem.
Rozpor napadených ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí
svobody třeba konstatovat i ve vztahu k čl. 40 Listiny. Rozhodování o
přeřazování odsouzeného z jednoho typu věznice do druhého, bez ohledu
na přísnost jejich režimu, je rozhodováním o trestu za trestný čin, což
Listina svěřuje výlučně do pravomoci soudu, v žádném případě správnímu
orgánu.
Pro posouzení souladu či nesouladu § 9 a 9a novely zákona o výkonu
trestu odnětí svobody s čl. 40 odst. 1 Listiny je důležitým pojmem
pojem "rozhodování soudu o trestu". S odvoláním na ustanovení § 122
odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s
uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen. Byl-li
uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok
o způsobu výkonu tohoto trestu (§ 39a, 81 tr. zák.). Z uvedeného plyne,
že rozhodováním o trestu je jednak rozhodnutí o druhu a výměře trestu,
jednak rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, což ve smyslu
§ 39a odst. 2 tr. zák. znamená rozhodnutí soudu o zařazení pachatele do
určitého typu věznice. Bude-li se toto rozhodnutí, o němž se zmiňuje §
122 odst. 1 tr. ř. v závorce (§ 39a, 81 tr. zák.), považovat za původní
rozhodnutí o trestu, potom rozhodnutí o přeřazení z jednoho typu
věznice do druhého je možné považovat za rozhodnutí odvozené, i když se
o něm citovaný § 122 odst. 1 tr. ř. výslovně nezmiňuje.
Z faktu, že rozhodnutí o přeřazení odsouzeného je rozhodnutím
odvozeným, nelze bez dalšího dovodit možnost, aby bylo svěřeno jinému
orgánu než soudnímu. Tento jeho odvozený charakter z něj nečiní
rozhodnutí zcela jiné povahy, než je původní rozhodnutí o zařazení
odsouzeného do typu věznice. Ústavní soud je toho názoru, že je tomu
právě naopak. Jak rozhodnutí původní, tak odvozené, ve výše uvedeném
smyslu, jsou rozhodnutími o trestu. Argumentem podporujícím tento závěr
by mohl být i obsah novelou zrušeného a výrokem dnešního nálezu
rehabilitovaného ustanovení § 324 tr. ř., podle jehož odstavce 1 o
změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, čímž se rozumělo zejména
přeřazování odsouzeného z jedné nápravně výchovné skupiny do druhé,
rozhodoval okresní soud.
Věc lze nahlížet i následujícím způsobem, jenž vede ke stejným závěrům.
Ve svém pojmovém a obsahovém smyslu má kategorie trestu nejen svou
kvantitativní, časovou dimenzi, ale také svou dimenzi kvalitativní,
vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem je zasažena lidská
svoboda a důstojnost. Spojitost naznačených dimenzí je vyjádřena i
zákonným požadavkem, že pokud je uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody, musí rozsudek obsahovat i výrok o způsobu výkonu tohoto trestu
(§ 122 odst. 1 tr. ř.). Také tento výrok je tedy ve své podstatě
výrokem o trestu, přiřazujícím k jeho kvantitativní dimenzi i dimenzi
kvalitativní. Tato interpretace má oporu i v chápání lidských práv a
svobod, neboť zde nejde jen o délku trestu, ale i o jeho vztah k mezím
těchto práv a svobod a intenzitě zásahu do práv a svobod.
Neústavnost § 9 a § 9a odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody v
novelizovaném znění (zákon č. 294/1993 Sb.) nemůže podle názoru
Ústavního soudu zhojit ani obsah ustanovení § 9a odst. 2 citovaného
zákona, a to v relaci k čl. 40 odst. 1 Listiny.
Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení - § 9a odst. 2 - proti
rozhodnutí o přeřazení do věznice s přísnějším režimem může odsouzený
do osmi dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení podat odvolání k
okresnímu soudu, v jehož obvodu je věznice, jejíž ředitel o přeřazení
rozhodl. Odvolání nemá odkladný účinek. Na řízení před soudem se
vztahuje zvláštní předpis. Tímto předpisem je občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb., v novelizovaném znění, konkrétně jeho ustanovení
§ 250l až 250s, upravující rozhodování o opravných prostředcích proti
rozhodnutím správních orgánů).
Jak již uvedeno, rozhodování o trestu soudem už jako soudem
prvostupňovým zahrnuje rozhodnutí o jeho druhu, výměře a způsobu
výkonu, byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
Naproti tomu rozhodnutí ve smyslu § 9a odst. 2 novelizovaného zákona o
výkonu trestu odnětí svobody a § 250l až 250s o. s. ř. je rozhodnutím
pouze opravné instance, proti němuž nejsou přípustné další opravné
prostředky (§ 250s odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, soud se k
rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody podle § 9a odst. 2
novelizovaného zákona o výkonu trestu odnětí svobody a podle občanského
soudního řádu dostává nejdříve a výlučně jen jako soud druhého stupně.
Tím je podstatně ztížena možnost obrany odsouzeného proti rozhodnutí o
přeřazení, a to na rozdíl od dřívější úpravy dané v § 324 odst. 3 tr.
ř., podle níž proti rozhodnutí o změně způsobu výkonu trestu, tzn. i o
přeřazení, byla přípustná stížnost, jež měla odkladný účinek. O této
povaze a dopadech odnětí svobody nyní zrušované právní úpravy v § 9a
odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění novely č.
294/1993 Sb., posuzované z výše uvedeného hlediska, svědčí do jisté
míry i konkrétní údaje o počtech přeřazení odsouzených do věznic s
přísnějším režimem. Ze zprávy Ministerstva spravedlnosti, zahrnující
období od 1. ledna 1994 do 31. října 1994, plyne, že o přeřazení
odsouzených do věznice s přísnějším režimem bylo rozhodnuto celkem ve
162 případech. Proti těmto rozhodnutím podali odsouzení opravný
prostředek k okresnímu soudu podle § 250l až 250s o.s.ř. celkem v
deseti případech. Ve čtyřech z nich bylo rozhodnuto o jejich zamítnutí,
v jednom případě bylo řízení zastaveno, v jednom odročeno a ve
zbývajících čtyřech případech nebylo k datu podání zprávy (17.
listopadu 1994) dosud rozhodnuto.
Souhrnně vyjádřeno, je-li ústavním přeřazování odsouzených pouze na
základě rozhodnutí soudu již jako soudu prvého stupně, nemůže být
nedostatek takovéhoto rozhodování nahrazen soudním rozhodnutím, které
je pouhým přezkumem prvostupňového rozhodnutí správního orgánu, a to v
rámci rozhodování o opravných prostředcích proti jejich rozhodnutím.
Svěřením rozhodování o přeřazení odsouzeného z jednoho typu věznice do
druhého řediteli této věznice byla otázka rozhodování o způsobu výkonu
trestu odnětí svobody, resp. jeho změně odejmuta soudu a svěřena
administrativnímu orgánu. Tím zároveň došlo k tomu, že odsouzený byl v
dané otázce, dosud rozhodované soudem, tomuto soudu, resp. svému
zákonnému soudci odňat. Ustanovení § 9 a 9a novely zákona o výkonu
trestu odnětí svobody jsou tak v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny.
Nakolik lze státní moc ve formě moci trestní, tj. výkon trestu odnětí
svobody, včetně změn způsobu tohoto výkonu, uplatňovat jen v mezích a
způsoby, které stanoví zákon, natolik musí však jít jen o zákon, který
není protiústavní. Novela zákona o výkonu trestu odnětí svobody č.
294/1993 Sb. ovšem takové rozpory vykazuje, jak dovozeno shora, v
důsledku čehož jsou její ustanovení § 9 a 9a rozporná i s ustanovením
čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Tím, že napadená ustanovení novely zákona o výkonu trestu odnětí
svobody znamenají ve svém důsledku odnětí odsouzeného v otázce
přeřazování v průběhu výkonu trestu jeho zákonnému soudci (viz rozpor s
čl. 38 odst. 1 Listiny), dochází tak k tomu, že základní právo a
svoboda odsouzeného, tj. osobní svoboda (čl. 8 odst. 1 Listiny) se
odnímá z ochrany soudní moci, což porušuje čl. 4 Ústavy. Z uvedeného
plyne neústavnost napadených § 9 a 9a novely zákona o výkonu trestu
odnětí svobody č. 294/1993 Sb.
Neústavnost citovaných ustanovení zmíněné novely zákona o výkonu trestu
odnětí svobody, pokud je spatřována navrhovateli v jejich rozporu s čl.
90 Ústavy, je odůvodnitelná stejným způsobem, jako v případě kolize
napadených ustanovení s čl. 40 odst. 1 Listiny. Podle obou ustanovení
totiž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Nikoliv tedy
správní orgán, byť by šlo v dané věci jen o otázku rozhodování o
trestu.
Vzhledem k tomu, že byl z uvedených důvodů ve smyslu § 70 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, shledán rozpor mezi
ustanoveními § 9 a 9a zákona č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb., na straně jedné a citovanými
články Listiny, jakož i Ústavy na straně druhé, rozhodl Ústavní soud o
zrušení těchto zákonných ustanovení, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu
ve Sbírce zákonů.
b) Přestože navrhovatel upozornil pouze na rozpor citovaných ustanovení
novely zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 294/1993 Sb., jakož i
novely trestního řádu č. 292/1993 Sb., s vnitrostátními ústavněprávními
předpisy, Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem návrhu, nikoliv jeho
odůvodněním, se z úřední povinnosti, ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zabýval také otázkou souladu
napadených právních předpisů s mezinárodními smlouvami o lidských
právech a základních svobodách, jež byly ratifikovány a vyhlášeny,
pokud je jimi Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy). V tomto směru
však žádné rozpory nezjistil.
Mimo rámec tohoto zkoumání zůstávají Minimální standardní pravidla pro
zacházení s uvězněnými osobami, schválená Hospodářskou a sociální radou
OSN rezolucemi č. 663 C (XXIV) a č. 2076 (LXII), jakož i Evropská
vězeňská pravidla mající povahu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy
č. R (87) 3 členským státům. Žádný z těchto dokumentů nemá totiž
charakter mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy.
VI.
Jelikož k zákonu č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve
znění zákona č. 294/1993 Sb., byl vydán prováděcí předpis, a sice
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 110/1994 Sb., kterou se vydává
řád výkonu trestu odnětí svobody, bylo třeba v nálezu, podle § 70 odst.
3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, též vyslovit ztrátu
platnosti jejích ustanovení, a to § 11 písm. a) a § 13 a 14, neboť ta
svým obsahem navazují na zrušená ustanovení § 9 a 9a zákona č. 59/1965
Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění zákona č. 294/1993 Sb.
Předseda Ústavního soudu České republiky:
JUDr. Kessler v. r.
