91/1994 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu České republiky
Jménem České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1994 v plénu ve věci
návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení obsaženého v § 102
zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb.
a zákona č. 290/1993 Sb., a vyjádřeného slovy "její Parlament, vládu
nebo Ústavní soud"
takto:
Ustanovení vyjádřené v § 102 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění
zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je vymezeno
slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud", se dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.
Odůvodnění (podstatná část)
Prezident republiky předložil 1. prosince 1993 Ústavnímu soudu návrh na
zrušení shora uvedené části § 102 trestního zákona, ve znění zákona č.
290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České
národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Ke zdůvodnění svého návrhu prezident republiky uvedl, že vymezení
skutkové podstaty v § 102 je v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), protože trestný čin hanobení Parlamentu,
vlády a Ústavního soudu v pojetí a definici stanovené naším trestním
zákonem není jednak "nezbytným opatřením" v naší společnosti a jednak
důvody, pro které lze omezit svobodu projevu občana, nejsou v této
definici vyjádřeny. Kromě toho charakterizuje návrh trestný čin
hanobení státních orgánů republiky v napadeném ustanovení jako neurčitý
a umožňující různou interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje,
jakého jednání se musí občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i
obsahu hanlivého projevu, vůči chráněnému objektu. Návrh pak dovozuje,
že takováto nepřesná formulace umožňuje širokou trestní odpovědnost,
která může vést až k porušení Ústavou garantovaného práva svobody
projevu.
Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 7. ledna 1994 se uvádí k návrhu
prezidenta republiky, že nové znění § 102 trestního zákona reaguje
pouze na změněný ústavní stav vyplývající z rozdělení federace a z
přijetí Ústavy České republiky. Z obsahového hlediska vyjádření
Poslanecké sněmovny pokládá návrh na zrušení jen části § 102 trestního
zákona za nejasný, když vytýká zákonu nepřesnou formulaci. Podle
vyjádření Poslanecké sněmovny se touto nepřesností zjevně nemíní ta
část zákona, jejíž ústavnost je napadána, ale návrhem nedotčená dikce
"Kdo ... hanobí". Pokud by příliš širokou aplikací tohoto ustanovení
došlo k porušení ústavně garantované svobody projevu, poskytuje platný
právní řád - podle vyjádření Poslanecké sněmovny - proti takovému
protiústavnímu zásahu celou řadu možností obrany, a to i včetně ochrany
v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace
navrhovatele. Posoudil přitom výhrady, popírající právo prezidenta
republiky podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých
ustanovení [podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu], bez kontrasignace tohoto návrhu předsedou vlády nebo
jím pověřeným členem vlády, protože čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy činí
údajně spolupodpis předsedy vlády podmínkou pro podání uvedeného
návrhu.
Po zvážení těchto výhrad dospěl soud k závěru, že jde o výklad, který
není v souladu s textem a smyslem Ústavy, a poukazuje v této věci na
rozdíl ve formulaci odstavce 2 a odstavce 3 čl. 63 Ústavy. Čl. 63 odst.
2 Ústavy obsahuje globální vyjádření blíže neurčeného rozsahu
(potenciálních) pravomocí, jež mohou být zákonem svěřeny prezidentu
republiky. Naproti tomu čl. 63 odst. 3 Ústavy stanoví, ve kterých
případech výkon těchto pravomocí (svěřených podle odst. 2 prezidentu
republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím pověřeného člena
vlády. Je tomu tak nikoli generelně při jakémkoli způsobu výkonu
pravomocí podle čl. 63 odst. 2, ale pouze při takovém způsobu výkonu
těchto pravomocí, který prezident republiky realizuje formou "vydaného
rozhodnutí" (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Tato formulace zdůrazňuje
objektivně-právní povahu takového rozhodnutí: jde o onen výkon
pravomoci, kterým se mění nebo potvrzuje právní stav (byť i
jednotlivých osob). "Vydané rozhodnutí" nelze proto chápat jako
jakékoli "se rozhodnutí" k určitému chování. Návrh prezidenta republiky
podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není "vydaným
rozhodnutím", ale podnětem. Tímto návrhem realizuje prezident republiky
pouze vlastní právo, zatímco právo vydat rozhodnutí, a tím potvrdit
nebo změnit právní stav, přísluší Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dále zvážil i jinou výhradu zpochybňující jak aktivní
legitimaci navrhovatele, tak i příslušnost Ústavního soudu o návrhu
rozhodnout. Ústava -- jak známo -- svěřuje Ústavnímu soudu právo
rozhodovat o protiústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých
ustanovení. Protože návrh prezidenta republiky nenapadá protiústavnost
celého § 102 trestního zákona, ale jen jeho části, poukazuje se v
námitkách na to, že se návrh netýká "jednotlivého ustanovení", ale jen
jeho části, a protože Ústava nestanoví nic o rozhodování o dílčích
částech jednotlivých "ustanovení", má se za to, že návrh postrádá
aktivní legitimaci navrhovatele a Ústavní soud pak příslušnost o něm
rozhodnout.
Rovněž tyto výhrady je třeba odmítnout. Čl. 87 Ústavy nelze
interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva, rozlišující
paragrafy, články, odstavce apod. "Jednotlivým ustanovením" není prostě
jen formální celek, či formální jednotka právního textu, ale každá část
právního textu, která - bez ohledu na svou formální podobu -
"jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje - byť v jednotlivých, tj.
dílčích otázkách - určitý právní stav, který je přesto
materiálně-právním celkem s určitým zřejmým smyslem.
Ochrana určitých institucí před hanobením obsažená v § 102 trestního
zákona je právním ustanovením, jehož obsahem je nárok těchto institucí
na trestněprávní ochranu v rozsahu v § 102 uvedeném, jakož i obecná
povinnost se naplnění skutkové podstaty vyvarovat. Není rozhodující, že
v témže paragrafu je chráněn i pojem "republiky" -- rozhodující je, že
ta část § 102, jejíž zrušení je prezidentem republiky požadováno, je
obsahově samostatně právně definovatelná. Navrhovatel nesmí být nucen k
tomu, aby navrhoval i zrušení těch částí jednotlivých paragrafů zákona,
které pokládá za ústavní a které si uchovávají svůj smysl i po zrušení
jiných částí téhož paragrafu.
Námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit princip
svobody projevu, není sama o sobě již dostatečným důvodem pro zrušení
napadené části § 102 trestního zákona. Skutkový stav protiústavnosti
není určen pouhou možností dezinterpretace určité právní normy, ale
vyžaduje jednoznačně zjištění rozporu v textu zákona již existujícího
anebo z něho vyplývajícího, což přichází v úvahu, jestliže protiústavní
výklad ze smyslu a textu zákona je nevyhnutelný nebo reálně
předpokladatelný anebo pokud zákon svou povahou takovou interpretaci
inspiruje.
U termínu "hanobení" pak jde o pojem, který není v našem právním řádu
novinkou. Na území Čech a Moravy je používán průběžně již počínaje
trestním zákonem z roku 1852, za první republiky byl převzat do § 14
odst. 5 a 6 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., doplněného
zákonem č. 124/1933 Sb., a později i do trestních zákonů padesátých a
šedesátých let. "Hanobení" se chápalo jako hrubé snižování vážnosti a
je v současné nauce trestního práva vykládáno jako hrubé znevážení,
potupení nebo zesměšnění, jako hrubší útoky na vážnost a čest, spáchané
urážlivým způsobem.
Termín "hanobení" sám o sobě se dnes nechápe jinak než dříve. Rozdíl,
který nelze přehlédnout, však spočívá v tom, že zákon č. 50/1923 Sb.
použil termínu "hanobení" jen v § 14, a to pouze v souvislosti s
hanobením republiky, tedy pojmu, který není výrazem pro určitou
instituci s určitou pravomocí, ale je symbolem celkového uspořádání
státu. Ochranu jednotlivých ústavních institucí upravoval tento zákon
jiným způsobem. V § 20, který je významově srovnatelný s § 102
současného trestního zákona, se hovoří o hrubé neslušnosti vůči
jednotlivým ústavním orgánům jen ve zcela určitých souvislostech:
došlo-li k rušení výkonu jejich pravomoci, a to s cílem snížit jejich
vážnost.
Podobně diferencující je i úprava těchto otázek v jiných zemích. To,
čím je Česká republika výjimečná, nespočívá v tom, že chrání zvláštní
skutkovou podstatou trestného činu republiku a nejvyšší ústavní orgány,
ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že nediferencuje
skutkovou podstatu hanobení konkrétních ústavních orgánů pověřených
určitými funkcemi a vybavených určitou pravomocí a hanobení republiky
jako symbolického výrazu pro celkové uspořádání státu. V ústavním státě
je ochrana konkrétních institucí s rozhodovací mocí vždy užší a
vymezenější: je omezena na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným
vymezením pouze nezbytné míry zásahu do občanských práv, je součástí
celkového systému kontroly moci. V ústavním státě tak suverénní lid
chrání sebe a primát svých občanských práv také proti eventuálnímu
zneužití moci, a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.
Z tohoto hlediska je třeba si všimnout též té okolnosti, že trestní
zákon vedle trestného činu "hanobení Parlamentu, vlády anebo Ústavního
soudu" podle § 102 zná ještě další ustanovení použitelná k obdobné
trestněprávní ochraně těchto institucí. V hlavě třetí vymezuje trestné
činy proti výkonu pravomoci státního orgánu, jakož i veřejného
činitele. Zřejmý korelát ke skutkové podstatě § 102 obsahují zejména §
154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona.
V prvém případě (§ 154 odst. 2) se formuluje skutková podstata jako
hrubá urážka nebo pomluva státního orgánu, ve druhém (§ 156 odst. 3)
pak veřejného činitele. Teorie trestního práva a soudní praxe spojuje s
oběma pojmy ("hanobení" a "hrubá urážka nebo pomluva") shodné
náležitosti. Jde o útok na čest, pověst a vážnost orgánu, přičemž
znevažující projev může být spáchán různým způsobem: slovně, písemně,
graficky, gestem nebo i fyzickým úkonem nedosahujícím intenzity násilí.
Do jaké míry se ustanovení § 102 a § 154 odst. 2, resp. § 156 odst. 3
skutečně shodují, odvisí však též od posouzení souvislostí, do nichž
jsou zasazena.
Při zjištění, že jde o shodná ustanovení, lze sice pochybovat o
účelnosti takového řešení, duplicitu nelze však právně napadat, protože
platí právní zásada "superfluum non nocet" - nadbytečnost neškodí.
Stranou úvahy Ústavního soudu zůstává přitom pojem "hanobení České
republiky" v první části § 102 trestního zákona, který není předmětem
námitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že pojem "republika" se liší od
pojmu "státních orgánů": je abstraktním výrazem vyjadřujícím spíše
celkové uspořádání státu.
Jinak je tomu u konkrétních institucí státu, jakými jsou Parlament,
vláda či Ústavní soud, jež plní konkrétní poslání, jsou Ústavou
obdařeny konkrétními funkcemi a pravomocemi a jsou "materializovány" i
příslušným personálním vybavením. Použitím obecného a jednoznačného
termínu "státní orgán" v § 154 trestního zákona jsou v rozsahu
stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně i
institucionálně (jako jednotlivé instituce) a v § 156 pak i jednotliví
veřejní činitelé.
V případě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona upřesňuje
hlava třetí trestního zákona smysl a rámec poskytované trestněprávní
ochrany. Vlastním objektem ochrany nejsou instituce samy o sobě, ve své
"materializované" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické
společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci
ústavního a právního státu. Nejvlastnějším objektem ochrany se tak
stává soubor hodnot, na nichž demokratický stát spočívá a z nichž
vychází. Proto může být skutková podstata trestného činu hrubé urážky
nebo pomluvy státního orgánu nebo veřejného činitele naplněna jen
tehdy, je-li státní orgán, resp. veřejný činitel hrubým způsobem
napaden (tj. hrubou urážkou a pomluvou), v přímé souvislosti s výkonem
svých pravomocí: při výkonu anebo pro výkon pravomocí.
V důsledku tohoto rozdílu je nepochybné, že v § 102 jde o jiné vymezení
skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na
základě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona. Proto není
možné na § 102 aplikovat větu: superfluum non nocet. Tato podvojnost a
přece rozdílnost úpravy vede pak k interpretacím, jež vyřazují
Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli
státními orgány jsou, a poskytuje jim v § 102 nadřazený druh právní
ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů
státu.
Zákon vymezením trestněprávní ochrany ústavních institucí v § 102
stanoví rovněž meze pro výkon základních práv a svobod občanů. Zákon v
právním státě není však jen interním oběžníkem pro státní aparát a
trestní zákon není interní směrnicí pro trestní soudnictví. Zákon je
veřejně publikovaný prostředek, který má především občanům samým
zřetelně vyznačit, co smí a co nesmí, a co ještě smí a co již nesmí.
Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice
mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické
společnosti, a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a
demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost
určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. Princip
právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z
priority základních občanských a lidských práv a svobod. V povaze
právního státu je však obsaženo také vědomí, že taková opatření je
třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných
jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují.
Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do svobody
jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda a do jaké míry
jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány, ale také, zda jsou
svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.
V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou
schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony bude
vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená ztrátu
věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.
Zatímco i laik si dokáže učinit představu o skutkové podstatě § 154
odst. 2 a § 156 odst. 3, u § 102 trestního zákona se ocitá v
pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začátek hanobení ústavních
institucí, jestliže není vůbec určena vazba skutkového děje ani na
poslání nebo funkci, činnost anebo alespoň pravomoc a její výkon
jednotlivými institucemi. Tím není ani upřesněno, co je na těchto
institucích hodné zvláštní trestněprávní ochrany, takže v těchto
souvislostech nabývá termín "hanobení" značně povšechného a neurčitého
významu. Není pochyb o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána
jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých
otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež
umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".
Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající
přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky. Hranice pro
přiměřenost a přijatelnost zásahu § 102 trestního zákona do občanských
práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny, který definuje jak
svobodu projevu, tak i hranice jejího možného omezení. Podle čl. 17
odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit
informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické
společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost
státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Na
základě čl. 4 odst. 1 Listiny musí ukládání povinností zákonem
respektovat zachování základních práv a svobod a dle odstavce 4 musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k
jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále
jen "Úmluva") klade obdobné nároky na náš právní řád z hlediska
mezinárodněprávních závazků České republiky a stanoví obdobné podmínky
jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný zásah do práv a svobod na
"opatření v demokratické společnosti nezbytná" pro ochranu hodnot, jež
se v podstatě shodují s výčtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil
čl. 10 Úmluvy). V důsledku toho má pro posouzení § 102 trestního zákona
velký význam pojetí zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak
je chápáno mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy, jakož i jejich
interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.
Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož i Evropského
soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině právní normu
formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování
regulovat.
Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v
případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská práva ze
zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokládá za jeden z
hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o
informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či
část obyvatelstva. To odpovídá, podle stanoviska uvedeného soudu,
požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické
společnosti. Svoboda tisku dle uvedeného soudu skýtá veřejnému mínění
jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje
vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je
skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro
lidská práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší
u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé
osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole
vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti.
Čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňuje chránit pověst jiných a politik požívá
této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí být požadavek ochrany
poměřován zájmem na svobodné diskusi o politických otázkách.
Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je § 102 trestního
zákona zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky k závěru, že
neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a
Ústavního soudu v § 102 trestního zákona jde nad rámec ústavního
pořádku a mezinárodních závazků České republiky, neboť při dostatečné
trestní ochraně státních orgánů v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší
svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany, která navíc
nevymezeností objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad
právního státu, tak i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu
do občanských práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k
zachování určitých hodnot. V § 102 trestního zákona nemůže jít o
nezbytné opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v §
154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany
přesnější. Pojetí § 102 trestního zákona je v tomto směru rovněž v
rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jurisdikcí Evropského
soudu pro lidská práva.
Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v § 102 je ve
skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo v
institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být
předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu, vládě a
Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží. Protože
ochranu výkonu pravomoci státních orgánů, a tím i jejich úlohy v
demokratické společnosti, obsahuje a vymezuje § 154 trestního zákona a
protože státními orgány jsou nepochybně i Parlament, vláda a Ústavní
soud, vzniká představa, že § 102 zavádí jakousi absolutní
institucionální ochranu uvedených ústavních orgánů navíc, která v tomto
případě není vázána na výkon jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace
pojmu hanobení své meze a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů.
V § 102 trestního zákona termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl
pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní
instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný
nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.
Tím je přímo inspirována interpretace, která je v rozporu především s
čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 Úmluvy, protože nejde o opatření v
demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích uvedených nezbytná,
dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o
mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a
smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které
byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 Ústavy, podle něhož základem
právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana a který
spolu s čl. 1 Listiny formuluje primát základních práv a svobod.
Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního soudu na
ochranu "republiky" ve společném paragrafu dochází ke smíšení dvou
různých a nesrovnatelných kategorií chráněného objektu. Zatímco pro
ochranu abstraktních pojmů, jako je např. "republika" anebo státní
symbol, je obecnější dikce "hanobení" obvyklá, u zmíněných institucí by
měla ochrana být vázána na úlohu, která těmto institucím v demokratické
společnosti přísluší, a tím na způsob, jakým tuto úlohu plní. Jestliže
totiž v prvém případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o
ochranu funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o
ochranu demokratických principů.
Podle vyjádření z 10. ledna 1994 podepsaného předsedou Poslanecké
sněmovny reaguje nové znění § 102 trestního zákona pouze na změny
ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu, přičemž návrh
ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na vypuštění § 102 trestního
zákona nebyl tehdy akceptován.
Ústavní soud soudí, že přizpůsobením § 102 trestního zákona pouze na
rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany ústavních institucí,
jež zůstalo poplatné "starému režimu", a novým ústavním pořádkem, jakož
i mezinárodními závazky České republiky, jež vycházejí ze zcela
odlišných ústavních principů.
Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud shledává,
že § 102 trestního zákona v rozsahu vymezeném v zákoně č. 290/1993 Sb.
slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" odporuje čl. 17 odst.
4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Úmluvy, jakož i principům
právního státu a primátu základních práv a svobod obsaženým v čl. 1 a
čl. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny.
JUDr. Kessler v. r.
předseda Ústavního soudu České republiky