91/1994 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. dubna 1994 v plénu ve věci

návrhu prezidenta republiky na zrušení ustanovení obsaženého v § 102

zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 557/1991 Sb.

a zákona č. 290/1993 Sb., a vyjádřeného slovy "její Parlament, vládu

nebo Ústavní soud"



takto:



Ustanovení vyjádřené v § 102 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění

zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb., které je vymezeno

slovy "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud", se dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů zrušuje.



Odůvodnění (podstatná část)



Prezident republiky předložil 1. prosince 1993 Ústavnímu soudu návrh na

zrušení shora uvedené části § 102 trestního zákona, ve znění zákona č.

290/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon a zákon České

národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích.



Ke zdůvodnění svého návrhu prezident republiky uvedl, že vymezení

skutkové podstaty v § 102 je v rozporu s čl. 17 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), protože trestný čin hanobení Parlamentu,

vlády a Ústavního soudu v pojetí a definici stanovené naším trestním

zákonem není jednak "nezbytným opatřením" v naší společnosti a jednak

důvody, pro které lze omezit svobodu projevu občana, nejsou v této

definici vyjádřeny. Kromě toho charakterizuje návrh trestný čin

hanobení státních orgánů republiky v napadeném ustanovení jako neurčitý

a umožňující různou interpretaci. Podle navrhovatele neupřesňuje,

jakého jednání se musí občan dopustit, a to jak z hlediska formy, tak i

obsahu hanlivého projevu, vůči chráněnému objektu. Návrh pak dovozuje,

že takováto nepřesná formulace umožňuje širokou trestní odpovědnost,

která může vést až k porušení Ústavou garantovaného práva svobody

projevu.



Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 7. ledna 1994 se uvádí k návrhu

prezidenta republiky, že nové znění § 102 trestního zákona reaguje

pouze na změněný ústavní stav vyplývající z rozdělení federace a z

přijetí Ústavy České republiky. Z obsahového hlediska vyjádření

Poslanecké sněmovny pokládá návrh na zrušení jen části § 102 trestního

zákona za nejasný, když vytýká zákonu nepřesnou formulaci. Podle

vyjádření Poslanecké sněmovny se touto nepřesností zjevně nemíní ta

část zákona, jejíž ústavnost je napadána, ale návrhem nedotčená dikce

"Kdo ... hanobí". Pokud by příliš širokou aplikací tohoto ustanovení

došlo k porušení ústavně garantované svobody projevu, poskytuje platný

právní řád - podle vyjádření Poslanecké sněmovny - proti takovému

protiústavnímu zásahu celou řadu možností obrany, a to i včetně ochrany

v řízení před Ústavním soudem.



Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou aktivní legitimace

navrhovatele. Posoudil přitom výhrady, popírající právo prezidenta

republiky podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých

ustanovení [podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu], bez kontrasignace tohoto návrhu předsedou vlády nebo

jím pověřeným členem vlády, protože čl. 63 odst. 2 a 3 Ústavy činí

údajně spolupodpis předsedy vlády podmínkou pro podání uvedeného

návrhu.



Po zvážení těchto výhrad dospěl soud k závěru, že jde o výklad, který

není v souladu s textem a smyslem Ústavy, a poukazuje v této věci na

rozdíl ve formulaci odstavce 2 a odstavce 3 čl. 63 Ústavy. Čl. 63 odst.

2 Ústavy obsahuje globální vyjádření blíže neurčeného rozsahu

(potenciálních) pravomocí, jež mohou být zákonem svěřeny prezidentu

republiky. Naproti tomu čl. 63 odst. 3 Ústavy stanoví, ve kterých

případech výkon těchto pravomocí (svěřených podle odst. 2 prezidentu

republiky) vyžaduje spolupodpis předsedy nebo jím pověřeného člena

vlády. Je tomu tak nikoli generelně při jakémkoli způsobu výkonu

pravomocí podle čl. 63 odst. 2, ale pouze při takovém způsobu výkonu

těchto pravomocí, který prezident republiky realizuje formou "vydaného

rozhodnutí" (čl. 63 odst. 3 Ústavy). Tato formulace zdůrazňuje

objektivně-právní povahu takového rozhodnutí: jde o onen výkon

pravomoci, kterým se mění nebo potvrzuje právní stav (byť i

jednotlivých osob). "Vydané rozhodnutí" nelze proto chápat jako

jakékoli "se rozhodnutí" k určitému chování. Návrh prezidenta republiky

podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu není "vydaným

rozhodnutím", ale podnětem. Tímto návrhem realizuje prezident republiky

pouze vlastní právo, zatímco právo vydat rozhodnutí, a tím potvrdit

nebo změnit právní stav, přísluší Ústavnímu soudu.



Ústavní soud dále zvážil i jinou výhradu zpochybňující jak aktivní

legitimaci navrhovatele, tak i příslušnost Ústavního soudu o návrhu

rozhodnout. Ústava -- jak známo -- svěřuje Ústavnímu soudu právo

rozhodovat o protiústavnosti zákonů nebo jejich jednotlivých

ustanovení. Protože návrh prezidenta republiky nenapadá protiústavnost

celého § 102 trestního zákona, ale jen jeho části, poukazuje se v

námitkách na to, že se návrh netýká "jednotlivého ustanovení", ale jen

jeho části, a protože Ústava nestanoví nic o rozhodování o dílčích

částech jednotlivých "ustanovení", má se za to, že návrh postrádá

aktivní legitimaci navrhovatele a Ústavní soud pak příslušnost o něm

rozhodnout.



Rovněž tyto výhrady je třeba odmítnout. Čl. 87 Ústavy nelze

interpretovat ve smyslu ryze formální hierarchizace práva, rozlišující

paragrafy, články, odstavce apod. "Jednotlivým ustanovením" není prostě

jen formální celek, či formální jednotka právního textu, ale každá část

právního textu, která - bez ohledu na svou formální podobu -

"jednotlivě ustanovuje", tj. vyjadřuje - byť v jednotlivých, tj.

dílčích otázkách - určitý právní stav, který je přesto

materiálně-právním celkem s určitým zřejmým smyslem.



Ochrana určitých institucí před hanobením obsažená v § 102 trestního

zákona je právním ustanovením, jehož obsahem je nárok těchto institucí

na trestněprávní ochranu v rozsahu v § 102 uvedeném, jakož i obecná

povinnost se naplnění skutkové podstaty vyvarovat. Není rozhodující, že

v témže paragrafu je chráněn i pojem "republiky" -- rozhodující je, že

ta část § 102, jejíž zrušení je prezidentem republiky požadováno, je

obsahově samostatně právně definovatelná. Navrhovatel nesmí být nucen k

tomu, aby navrhoval i zrušení těch částí jednotlivých paragrafů zákona,

které pokládá za ústavní a které si uchovávají svůj smysl i po zrušení

jiných částí téhož paragrafu.



Námitka možné variabilní interpretace, jež by mohla ohrozit princip

svobody projevu, není sama o sobě již dostatečným důvodem pro zrušení

napadené části § 102 trestního zákona. Skutkový stav protiústavnosti

není určen pouhou možností dezinterpretace určité právní normy, ale

vyžaduje jednoznačně zjištění rozporu v textu zákona již existujícího

anebo z něho vyplývajícího, což přichází v úvahu, jestliže protiústavní

výklad ze smyslu a textu zákona je nevyhnutelný nebo reálně

předpokladatelný anebo pokud zákon svou povahou takovou interpretaci

inspiruje.



U termínu "hanobení" pak jde o pojem, který není v našem právním řádu

novinkou. Na území Čech a Moravy je používán průběžně již počínaje

trestním zákonem z roku 1852, za první republiky byl převzat do § 14

odst. 5 a 6 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., doplněného

zákonem č. 124/1933 Sb., a později i do trestních zákonů padesátých a

šedesátých let. "Hanobení" se chápalo jako hrubé snižování vážnosti a

je v současné nauce trestního práva vykládáno jako hrubé znevážení,

potupení nebo zesměšnění, jako hrubší útoky na vážnost a čest, spáchané

urážlivým způsobem.



Termín "hanobení" sám o sobě se dnes nechápe jinak než dříve. Rozdíl,

který nelze přehlédnout, však spočívá v tom, že zákon č. 50/1923 Sb.

použil termínu "hanobení" jen v § 14, a to pouze v souvislosti s

hanobením republiky, tedy pojmu, který není výrazem pro určitou

instituci s určitou pravomocí, ale je symbolem celkového uspořádání

státu. Ochranu jednotlivých ústavních institucí upravoval tento zákon

jiným způsobem. V § 20, který je významově srovnatelný s § 102

současného trestního zákona, se hovoří o hrubé neslušnosti vůči

jednotlivým ústavním orgánům jen ve zcela určitých souvislostech:

došlo-li k rušení výkonu jejich pravomoci, a to s cílem snížit jejich

vážnost.



Podobně diferencující je i úprava těchto otázek v jiných zemích. To,

čím je Česká republika výjimečná, nespočívá v tom, že chrání zvláštní

skutkovou podstatou trestného činu republiku a nejvyšší ústavní orgány,

ale v tom, jakým způsobem je chrání: totiž tak, že nediferencuje

skutkovou podstatu hanobení konkrétních ústavních orgánů pověřených

určitými funkcemi a vybavených určitou pravomocí a hanobení republiky

jako symbolického výrazu pro celkové uspořádání státu. V ústavním státě

je ochrana konkrétních institucí s rozhodovací mocí vždy užší a

vymezenější: je omezena na plnění jejich ústavních funkcí a zřetelným

vymezením pouze nezbytné míry zásahu do občanských práv, je součástí

celkového systému kontroly moci. V ústavním státě tak suverénní lid

chrání sebe a primát svých občanských práv také proti eventuálnímu

zneužití moci, a tím i před vlastním státem a před vlastními delegáty.



Z tohoto hlediska je třeba si všimnout též té okolnosti, že trestní

zákon vedle trestného činu "hanobení Parlamentu, vlády anebo Ústavního

soudu" podle § 102 zná ještě další ustanovení použitelná k obdobné

trestněprávní ochraně těchto institucí. V hlavě třetí vymezuje trestné

činy proti výkonu pravomoci státního orgánu, jakož i veřejného

činitele. Zřejmý korelát ke skutkové podstatě § 102 obsahují zejména §

154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona.



V prvém případě (§ 154 odst. 2) se formuluje skutková podstata jako

hrubá urážka nebo pomluva státního orgánu, ve druhém (§ 156 odst. 3)

pak veřejného činitele. Teorie trestního práva a soudní praxe spojuje s

oběma pojmy ("hanobení" a "hrubá urážka nebo pomluva") shodné

náležitosti. Jde o útok na čest, pověst a vážnost orgánu, přičemž

znevažující projev může být spáchán různým způsobem: slovně, písemně,

graficky, gestem nebo i fyzickým úkonem nedosahujícím intenzity násilí.



Do jaké míry se ustanovení § 102 a § 154 odst. 2, resp. § 156 odst. 3

skutečně shodují, odvisí však též od posouzení souvislostí, do nichž

jsou zasazena.



Při zjištění, že jde o shodná ustanovení, lze sice pochybovat o

účelnosti takového řešení, duplicitu nelze však právně napadat, protože

platí právní zásada "superfluum non nocet" - nadbytečnost neškodí.

Stranou úvahy Ústavního soudu zůstává přitom pojem "hanobení České

republiky" v první části § 102 trestního zákona, který není předmětem

námitek navrhovatele. Nutno poznamenat, že pojem "republika" se liší od

pojmu "státních orgánů": je abstraktním výrazem vyjadřujícím spíše

celkové uspořádání státu.



Jinak je tomu u konkrétních institucí státu, jakými jsou Parlament,

vláda či Ústavní soud, jež plní konkrétní poslání, jsou Ústavou

obdařeny konkrétními funkcemi a pravomocemi a jsou "materializovány" i

příslušným personálním vybavením. Použitím obecného a jednoznačného

termínu "státní orgán" v § 154 trestního zákona jsou v rozsahu

stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně i

institucionálně (jako jednotlivé instituce) a v § 156 pak i jednotliví

veřejní činitelé.



V případě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona upřesňuje

hlava třetí trestního zákona smysl a rámec poskytované trestněprávní

ochrany. Vlastním objektem ochrany nejsou instituce samy o sobě, ve své

"materializované" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické

společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkuje nerušenou funkci

ústavního a právního státu. Nejvlastnějším objektem ochrany se tak

stává soubor hodnot, na nichž demokratický stát spočívá a z nichž

vychází. Proto může být skutková podstata trestného činu hrubé urážky

nebo pomluvy státního orgánu nebo veřejného činitele naplněna jen

tehdy, je-li státní orgán, resp. veřejný činitel hrubým způsobem

napaden (tj. hrubou urážkou a pomluvou), v přímé souvislosti s výkonem

svých pravomocí: při výkonu anebo pro výkon pravomocí.



V důsledku tohoto rozdílu je nepochybné, že v § 102 jde o jiné vymezení

skutkové podstaty pro skutky, které by jinak byly postižitelné již na

základě § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 trestního zákona. Proto není

možné na § 102 aplikovat větu: superfluum non nocet. Tato podvojnost a

přece rozdílnost úpravy vede pak k interpretacím, jež vyřazují

Parlament, vládu a Ústavní soud z rámce státních orgánů, ačkoli

státními orgány jsou, a poskytuje jim v § 102 nadřazený druh právní

ochrany, který je jinak běžný jen pro ochranu abstraktních symbolů

státu.



Zákon vymezením trestněprávní ochrany ústavních institucí v § 102

stanoví rovněž meze pro výkon základních práv a svobod občanů. Zákon v

právním státě není však jen interním oběžníkem pro státní aparát a

trestní zákon není interní směrnicí pro trestní soudnictví. Zákon je

veřejně publikovaný prostředek, který má především občanům samým

zřetelně vyznačit, co smí a co nesmí, a co ještě smí a co již nesmí.



Podmínkou pro uplatňování občanských práv je i zřetelné vedení hranice

mezi svobodou, která je konstruktivním základem demokratické a kritické

společnosti, a svobodou, která směřuje k destrukci obecných lidských a

demokratických hodnot. Proto demokratické státy uznávají i oprávněnost

určitých omezení výkonu občanských a lidských práv a svobod. Princip

právního státu vychází z priority občana před státem, a tím i z

priority základních občanských a lidských práv a svobod. V povaze

právního státu je však obsaženo také vědomí, že taková opatření je

třeba minimalizovat a současně čelit pokušení státu a mocných

jednotlivců v něm získat více moci, než nezbytně potřebují.



Protože každý zákon obsahující příkazy a zákazy zasahuje do svobody

jednotlivce a jeho základních práv, je třeba uvážit, zda a do jaké míry

jsou příkazy zákona zřetelně a přesně definovány, ale také, zda jsou

svému účelu přiměřené, vhodné a potřebné.



V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou

schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony bude

vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená ztrátu

věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.

Zatímco i laik si dokáže učinit představu o skutkové podstatě § 154

odst. 2 a § 156 odst. 3, u § 102 trestního zákona se ocitá v

pochybnostech o tom, kde je konec kritiky a začátek hanobení ústavních

institucí, jestliže není vůbec určena vazba skutkového děje ani na

poslání nebo funkci, činnost anebo alespoň pravomoc a její výkon

jednotlivými institucemi. Tím není ani upřesněno, co je na těchto

institucích hodné zvláštní trestněprávní ochrany, takže v těchto

souvislostech nabývá termín "hanobení" značně povšechného a neurčitého

významu. Není pochyb o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána

jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých

otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež

umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".



Jiným prvkem právního státu je zásada přiměřenosti, tj. odpovídající

přiměřená korelace mezi cílem a použitými prostředky. Hranice pro

přiměřenost a přijatelnost zásahu § 102 trestního zákona do občanských

práv jsou stanoveny zejména v čl. 17 Listiny, který definuje jak

svobodu projevu, tak i hranice jejího možného omezení. Podle čl. 17

odst. 4 Listiny lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit

informace omezit zákonem jen tehdy, jde-li o opatření v demokratické

společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost

státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Na

základě čl. 4 odst. 1 Listiny musí ukládání povinností zákonem

respektovat zachování základních práv a svobod a dle odstavce 4 musí

být šetřeno jejich podstaty a smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k

jiným účelům, než pro které byla stanovena.



Rovněž čl. 10 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále

jen "Úmluva") klade obdobné nároky na náš právní řád z hlediska

mezinárodněprávních závazků České republiky a stanoví obdobné podmínky

jako čl. 17 Listiny, zejména omezuje zákonný zásah do práv a svobod na

"opatření v demokratické společnosti nezbytná" pro ochranu hodnot, jež

se v podstatě shodují s výčtem čl. 17 Listiny (text Listiny se řídil

čl. 10 Úmluvy). V důsledku toho má pro posouzení § 102 trestního zákona

velký význam pojetí zákonnosti a zákonných omezení občanských práv, jak

je chápáno mezinárodním společenstvím na základě Úmluvy, jakož i jejich

interpretace v jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.



Podle stanoviska Evropské komise pro lidská práva, jakož i Evropského

soudu pro lidská práva lze za zákon považovat jedině právní normu

formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování

regulovat.



Při potenciálním konfliktu mezi svobodou projevu a právem státu ji v

případě nezbytnosti omezit, vychází Evropský soud pro lidská práva ze

zvýšené ochrany jednotlivce, protože svobodu projevu pokládá za jeden z

hlavních základů demokratické společnosti, a to i tehdy, jde-li o

informace nebo myšlenky, které uráží, šokují nebo znepokojují stát, či

část obyvatelstva. To odpovídá, podle stanoviska uvedeného soudu,

požadavkům pluralismu, snášenlivosti a otevřenosti demokratické

společnosti. Svoboda tisku dle uvedeného soudu skýtá veřejnému mínění

jeden z nejlepších prostředků, jak poznat a posoudit myšlenky a postoje

vedoucích politických představitelů. Svoboda politické diskuse je

skutečným jádrem pojmu demokratické společnosti. Evropský soud pro

lidská práva proto rozhodl, že meze přípustné kritiky jsou proto širší

u politika jako takového než u soukromé osoby: na rozdíl od soukromé

osoby se politik nevyhnutelně a vědomě vystavuje přísné kontrole

vlastních slov a gest jak ze strany novinářů, tak široké veřejnosti.

Čl. 10 odst. 2 Úmluvy umožňuje chránit pověst jiných a politik požívá

této ochrany rovněž, ale v takovém případě musí být požadavek ochrany

poměřován zájmem na svobodné diskusi o politických otázkách.



Po zvážení všech okolností a souvislostí, do nichž je § 102 trestního

zákona zasazen, dospěl Ústavní soud České republiky k závěru, že

neurčitá a nevymezená trestněprávní ochrana Parlamentu, vlády a

Ústavního soudu v § 102 trestního zákona jde nad rámec ústavního

pořádku a mezinárodních závazků České republiky, neboť při dostatečné

trestní ochraně státních orgánů v § 154 odst. 2 a § 156 odst. 3 vnáší

svou obecností a neurčitostí prvek nadbytečné ochrany, která navíc

nevymezeností objektu ochrany vybočuje jak z obecně uznávaných zásad

právního státu, tak i z rámce omezujícího v čl. 17 Listiny zásahy státu

do občanských práv na opatření, která jsou svou povahou nezbytná k

zachování určitých hodnot. V § 102 trestního zákona nemůže jít o

nezbytné opatření již proto, že ochrana poskytovaná státním orgánům v §

154 a 156 je dostačující a z hlediska vymezení objektu ochrany

přesnější. Pojetí § 102 trestního zákona je v tomto směru rovněž v

rozporu s mezinárodními závazky České republiky a jurisdikcí Evropského

soudu pro lidská práva.



Nevymezením skutečného objektu trestněprávní ochrany v § 102 je ve

skutečnosti chráněno vrchnostenské postavení, tj. místo v

institucionální hierarchii státních orgánů, ačkoli by měla být

předmětem ochrany realizace poslání a funkce, které Parlamentu, vládě a

Ústavnímu soudu v životě demokratické společnosti náleží. Protože

ochranu výkonu pravomoci státních orgánů, a tím i jejich úlohy v

demokratické společnosti, obsahuje a vymezuje § 154 trestního zákona a

protože státními orgány jsou nepochybně i Parlament, vláda a Ústavní

soud, vzniká představa, že § 102 zavádí jakousi absolutní

institucionální ochranu uvedených ústavních orgánů navíc, která v tomto

případě není vázána na výkon jejich pravomoci. Tím ztrácí interpretace

pojmu hanobení své meze a svou vazbu na funkci těchto ústavních orgánů.

V § 102 trestního zákona termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl

pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní

instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný

nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.



Tím je přímo inspirována interpretace, která je v rozporu především s

čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 Úmluvy, protože nejde o opatření v

demokratické společnosti z důvodů v těchto článcích uvedených nezbytná,

dále s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o

mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a

smyslu a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které

byla stanovena. Je v rozporu i s čl. 1 Ústavy, podle něhož základem

právního státu je úcta k právům a svobodám člověka a občana a který

spolu s čl. 1 Listiny formuluje primát základních práv a svobod.



Napojením trestněprávní ochrany Parlamentu, vlády a Ústavního soudu na

ochranu "republiky" ve společném paragrafu dochází ke smíšení dvou

různých a nesrovnatelných kategorií chráněného objektu. Zatímco pro

ochranu abstraktních pojmů, jako je např. "republika" anebo státní

symbol, je obecnější dikce "hanobení" obvyklá, u zmíněných institucí by

měla ochrana být vázána na úlohu, která těmto institucím v demokratické

společnosti přísluší, a tím na způsob, jakým tuto úlohu plní. Jestliže

totiž v prvém případě jde o ochranu ideových hodnot, jde ve druhém o

ochranu funkčních hodnot společnosti, a jejich prostřednictvím o

ochranu demokratických principů.



Podle vyjádření z 10. ledna 1994 podepsaného předsedou Poslanecké

sněmovny reaguje nové znění § 102 trestního zákona pouze na změny

ústavního stavu vyplývající z rozdělení státu, přičemž návrh

ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny na vypuštění § 102 trestního

zákona nebyl tehdy akceptován.



Ústavní soud soudí, že přizpůsobením § 102 trestního zákona pouze na

rozdělení státu vzniká rozpor mezi pojetím ochrany ústavních institucí,

jež zůstalo poplatné "starému režimu", a novým ústavním pořádkem, jakož

i mezinárodními závazky České republiky, jež vycházejí ze zcela

odlišných ústavních principů.



Po přihlédnutí ke všem okolnostem a souvislostem Ústavní soud shledává,

že § 102 trestního zákona v rozsahu vymezeném v zákoně č. 290/1993 Sb.

slovy: "její Parlament, vládu nebo Ústavní soud" odporuje čl. 17 odst.

4 a čl. 4 odst. 4 Listiny, čl. 10 odst. 2 Úmluvy, jakož i principům

právního státu a primátu základních práv a svobod obsaženým v čl. 1 a

čl. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1 Listiny.



JUDr. Kessler v. r.



předseda Ústavního soudu České republiky