202/2011 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 29/10 rozhodl dne 14. června 2011 v

plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková,

Vojen Güttler (soudce zpravodaj), Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír

Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský a Miloslav

Výborný o návrhu Ministerstva vnitra na zrušení čl. I a čl. II odst. 2

obecně závazné vyhlášky města Chrastavy č. 5/2009 o stanovení míst, na

kterých mohou být provozovány interaktivní videoloterijní terminály, za

účasti města Chrastavy jako účastníka řízení a veřejného ochránce práv

jako vedlejšího účastníka



takto:



I. Návrh na zrušení čl. I obecně závazné vyhlášky města Chrastavy č.

5/2009 o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní

videoloterijní terminály, se zamítá.



II. Čl. II odst. 2 obecně závazné vyhlášky města Chrastavy č. 5/2009 o

stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní

videoloterijní terminály, včetně poznámky pod čarou č. 2 se ruší dnem

vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění



I.



Rekapitulace návrhu a argumentace navrhovatele



1. Návrhem, jenž byl Ústavnímu soudu doručen dne 5. května 2010,

splňujícím obsahové i formální náležitosti podle zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se Ministerstvo

vnitra (dále také jen „navrhovatel“) domáhalo zrušení výše uvedených

ustanovení obecně závazné vyhlášky města Chrastavy č. 5/2009 o

stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní

videoloterijní terminály, (dále také jen „vyhláška“ nebo „vyhláška č.

5/2009“) pro v návrhu blíže specifikovaný nesoulad s ústavním pořádkem

a zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění

pozdějších předpisů.



2. Předmětná vyhláška (včetně poznámek pod čarou a včetně drobných

pravopisných nepřesností) zní:



"Obecně závazná vyhláška města Chrastavy



č. 5/2009



ze dne 19. října 2009,



o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní

videoloterijní terminály



Zastupitelstvo města Chrastavy (dále jen ZM) vydalo na svém zasedání

dne 19. října 2009 usnesením č. 2009/05/XVI v souladu s ustanovením §

10 písm. d), § 12 odst. 2, § 35 a § 84 odst. 2, písm. h) zákona č.

128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů

(dále jen ZO), a v souladu s ustanovením § 50 odst. 4, § 2 písm. e), §

17, § 18 a dalších zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných

podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZL), tuto

obecně závaznou vyhlášku (dále jen OZV):



Čl. I



Základní ustanovení



Interaktivní videoloterijní systémy (dále jen ILV) spadají dle definice

uvedené v ZL^1) mezi výherní hrací přístroje a proto se na ně v plném

rozsahu vztahuje Obecně závazná vyhláška města Chrastavy č. 4/2009 ze

dne 31. srpna 2009, o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány

výherní hrací přístroje.



Čl. II



Účel vyhlášky



1. Zajištění veřejného pořádku.



2. Zajištění, aby v územním obvodu města byla zneplatněna veškerá

povolení v minulosti či v budoucnosti vydaná Státním dozorem

Ministerstva financí České republiky (dále jen MF) (určená pro herny,

restaurace a další místa, kam povolení pro výherní hrací přístroje

vydává ze ZL město Chrastava v přenesené působnosti), neboť ta jsou

vydávána v rozporu s ZL a aby jediná platná povolení ILV vydávalo město

Chrastava v přenesené působnosti dle § 18 odst. 1, písm. a) ZL.^2)



Čl. III



Účinnost



Tato obecně závazná vyhláška města Chrastavy nabývá účinnosti 15. dnem

po vyhlášení.3)





Ing. Michael Canov MiloslavPilař

starosta místostarosta



1) § 2 písm. e) sázkové hry provozované pomocí elektronicky nebo

elektronickomechanicky řízených výherních hracích přístrojů nebo

podobných zařízení (dále jen „výherní hrací přístroje“)



§ 17 odst. 1 výherním hracím přístrojem se rozumí kompaktní, funkčně

nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným

pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým

vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům

je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní

hrací přístroj.



2) § 2 MF může dle § 50 odst. 4 ZL povolovat i loterie a jiné podobné

hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny. To však

není případ ILV, neboť ty definičně spadají pod výherní hrací přístroje

upravené v § 2 a § 17 části druhé ZL s tím, že aby mohly být vůbec

povoleny k provozování, musí splňovat podmínky § 19 části druhé ZL.



3) ZM žádá Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen MV), aby v

případě, že nabude právního názoru, že tato OZV odporuje zákonu, aby

její účinnost pozastavilo neprodleně dle § 123 odst. 2 ZO svým

rozhodnutím s tím, že ZM deklaruje, že se vzdává tzv. lhůty na nápravu

a práva podání rozkladu k MV a žádá, aby MV neprodleně dle § 123 odst.

3 ZO podalo k Ústavnímu soudu návrh na zrušení této OZV. ZM se vyjádří

k obhajobě zákonnosti této OZV prostřednictvím starosty až přímo k

Ústavnímu soudu."



3. Navrhovatel rekapituloval proces přijetí napadené vyhlášky a průběh

své dozorové činnosti ve smyslu § 123 zákona o obcích. Město Chrastava

přitom kategoricky trvalo na svém postoji a apelovalo na urychlené

předložení věci Ústavnímu soudu. Ministerstvo vnitra spatřovalo

nezákonnost čl. I a čl. II odst. 2 vyhlášky v níže uvedených

skutečnostech.



4. Zastupitelstva obcí mohou podle čl. 104 odst. 3 Ústavy v mezích své

působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, při jejichž vydávání se

obec na základě § 35 odst. 3 zákona o obcích (obecního zřízení) řídí

pouze zákonem. Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti

obecně závaznou vyhláškou podle § 10 obecního zřízení pouze ve zde

taxativně stanovených případech, a dále tehdy, stanoví-li tak zvláštní

zákon. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve

znění pozdějších předpisů, (dále jen „loterijní zákon“) zmocňuje v § 50

odst. 4 obec k vydání obecně závazné vyhlášky, jíž může obec stanovit,

že výherní hrací přístroje (dále také jen „VHP“) mohou být provozovány

pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých

veřejně přístupných místech v obci je provozování VHP zakázáno.



5. Legislativní zkratkou „výherní hrací přístroj“, uvedenou v § 2 písm.

e) loterijního zákona, zmíněný zákon rozumí „sázkové hry provozované

pomocí elektronicky nebo elektronickomechanicky řízených výherních

hracích přístrojů nebo podobných zařízení“. VHP se věnuje také celá

část druhá loterijního zákona, v § 17 tohoto zákona je pojem VHP dále

rozveden tak, že se jím rozumí „kompaktní, funkčně nedělitelné a

programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro

jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým vybavením

umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé

takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací

přístroj.“. Ze znění loterijního zákona dle názoru navrhovatele plyne,

že charakteristickým znakem VHP je jeho kompaktnost, tedy určitá

samostatnost, která zájemci o sázkovou hru umožňuje hrát nastavenou

hru, aniž by bylo nutné spojit výherní hrací přístroj s dalším

zařízením. Jedná se tedy o technické zařízení kompaktní, celistvé,

jehož ovládání zabezpečuje jediný hráč. Pojmový znak VHP, jímž je

celistvost, pak lze vztáhnout i na § 17 odst. 1 větu druhou loterijního

zákona (současná hra více hráčů na více herních místech).



6. Čl. I vyhlášky proklamuje, že interaktivní videoloterijní systémy

(dle terminologie napadené vyhlášky dále také jen „ILV“) spadají dle

definice loterijního zákona mezi VHP, a proto se na ně v plném rozsahu

vztahuje předmětná vyhláška. Navrhovatel je názoru, že ILV nelze

podřadit pod pojem výherního hracího přístroje, neboť rozhodujícími

faktory pro odlišení obou pojmů jsou rozdílné technické požadavky

kladené na tato zařízení, a tudíž i rozdílný povolovací režim, jenž se

navenek projevuje především povahou subjektů, které jsou zákonem

zmocněny k vydávání povolení k provozování těchto zařízení. Podmínky

provozu VHP jsou obsaženy v loterijním zákoně komplexně a kogentně.



7. Navrhovatel uvádí, že provoz loterií a jiných podobných her, které

nejsou upraveny v části první až čtvrté loterijního zákona, povoluje

Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Použije

přitom přiměřeně ustanovení části první až čtvrté loterijního zákona.

Ministerstvo financí pak režim provozu loterií a jiných podobných her,

které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, stanoví v

dokumentu nazvaném Standard centrálního loterijního systému s

interaktivními videoloterijními terminály (Standard CLS - 2009), který

je souhrnem minimálních parametrických požadavků kladených na systém,

jehož povolení, provozování nebo povolení koncových stanic dosud

provozovaných systémů bude povolovací orgán posuzovat podle § 50 odst.

3 loterijního zákona. Daný standard obsahuje i příslušné definice.



8. Navrhovatel se přiklání ke stanovisku Ministerstva financí ze dne

11. ledna 2010, že ILV je pouhou částí elektronického systému, který se

skládá z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a početně

neomezených koncových zařízení - videoterminálů, kdy uvedený

elektronický systém tvoří jeden funkčně nedělitelný celek. Spojení mezi

centrálním serverem a videoterminály je zajištěno prostřednictvím

dálkové on-line komunikační sítě (internetu) takovým způsobem, aby byly

obě části sytému v průběhu sázkové hry stále ve spojení; samotný herní

proces neprobíhá v koncovém zařízení (videoterminálu), nýbrž v

centrální řídící jednotce (centrálním serveru). Samotný ILV je pouze

zobrazovacím zařízením; programové zařízení zpracovávající příslušná

data je součástí centrálního serveru. ILV nejsou tedy samostatnými

herními jednotkami, ale pouhými ovládacími panely.



9. Ve vyjádření účastníka řízení ze dne 26. února 2010 č. j.

18129-3/ODK-2010 byl vysloven názor, že ILV splňuje nejen definici VHP

podle § 2 odst. e) loterijního zákona, nýbrž i definici VHP podle

poslední novely § 17 odst. 1 loterijního zákona, jelikož centrální

řídící jednotka je vlastně VHP, který svým programovým vybavením

umožňuje současnou hru na více místech více hráčů po celé České

republice najednou, a každé takové místo je tudíž považováno za

samostatný VHP. I ve smyslu § 17 odst. 1 loterijního zákona však

navrhovatel akcentuje pojem a požadavek kompaktnosti VHP, což ILV

jakožto pouhý ovládací prvek nesplňuje, a netvoří tak samostatnou

jednotku.



10. Navrhovatel je tak názoru, že ILV představují inominátní loterii či

jinou podobnou hru, která není výslovně vyjmenována ve výčtu v § 2 ani

v § 17 odst. 1 loterijního zákona a kterou může ad hoc povolovat pouze

Ministerstvo financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Pravomoc

obcí regulovat obecně závaznou vyhláškou loterie a jiné podobné hry se

však vztahuje výlučně na hry uvedené v § 2 písm. e) loterijního zákona;

zákonné zmocnění uvedené v § 50 odst. 4 loterijního zákona se vztahuje

na vydání obecně závazné vyhlášky obce, jež může blíže upravit časové a

místní meze provozu pouze VHP, a nikoli ILV.



11. Město Chrastava - podle návrhu - tedy vyhláškou uložilo povinnosti

mimo svoji věcnou působnost ve smyslu § 10 písm. d) obecního zřízení ve

spojení s § 50 odst. 4 loterijního zákona. Případným povolováním ILV a

ukládáním pokut by se město dopustilo jednání jsoucím v rozporu s čl. 2

odst. 3 Ústavy, neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích

a způsoby, které ukládá zákon. Z čl. II odst. 2 přitom vyplývá, že

město Chrastava zamýšlelo rozšířit svoji přenesenou působnost na

vydávání povolení nad rámec § 18 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 50

odst. 3 loterijního zákona na úkor Ministerstva financí, a to včetně

převzetí jeho dozorových povinností, což je v rozporu s čl. 105 Ústavy.

Takto by totiž město převzalo výkon státní správy, aniž by mu byl

svěřen zákonem, což je též v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy.



12. Z uvedených důvodů dospěl navrhovatel k závěru, že město Chrastava

vydáním vyhlášky - v jejích napadených ustanoveních - překročilo rámec

věcné působnosti obce k vydání obecně závazné vyhlášky upravený v § 10

písm. d) a § 35 odst. 2 obecního zřízení a daná vyhláška je v tomto

rozsahu v rozporu s ústavním pořádkem, obecním zřízením a loterijním

zákonem. Proto rozhodl o pozastavení účinnosti čl. I a čl. II odst. 2

vyhlášky.



13. Závěrem navrhovatel uvádí, že respektuje místní správu jako výraz

práva a způsobilosti místních orgánů spravovat veřejné záležitosti v

mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního

obyvatelstva; ztotožňuje se však s Ústavním soudem, že ne všechny

nežádoucí jevy v obci lze řešit autoritativním určením poměrů

jednotlivců cestou vlastní normotvorby. To je podle názoru Ministerstva

vnitra také případ ustanovení čl. I a čl. II odst. 2 předmětné

vyhlášky. I přes návrhy novelizace loterijního zákona projednávané

Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, jimiž by byla možnost

regulace interaktivních videoloterijních terminálů svěřena obcím, je

třeba trvat na nezákonnosti napadené vyhlášky.



II.



Vyjádření účastníka řízení



14. Podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl stejnopis návrhu

zaslán k vyjádření městu Chrastavě jako účastníku řízení. Ten navrhl,

aby Ústavní soud návrh na zrušení vyhlášky zamítl. S upuštěním od

ústního jednání vyslovil souhlas, ale požádal o přednostní projednání

návrhu.



15. Účastník řízení uvedl, že návrh Ministerstva vnitra je založen na

mylném vyloučení ILV z množiny VHP. Dokonce i definice zastávaná

navrhovatelem (v souladu s příslušným standardem Ministerstva financí)

vypovídá naopak o tom, že ILV je nutno považovat za výherní hrací

přístroj. Opírá se přitom právě o formulaci v § 17 odst. 1 druhé větě

loterijního zákona, že „u výherního hracího přístroje s programovým

vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům

je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní

hrací přístroj“. V rozporu s touto formulací je rovněž argument

navrhovatele o nedostatku „semknutosti“ (kompaktnosti) ILV. Relevanci

pak prý postrádá argument, ve kterém zařízení probíhá samotný herní

proces; „ovládací panely“ ve formě ILV je třeba považovat v souladu s §

17 odst. 1 loterijního zákona za „hrací místa“.



16. Ve svém vyjádření účastník řízení dále uvedl, že ministerstvo ve

svém návrhu zcela opomíjí, že pro účastníka hry je rozdíl mezi ILV a

VHP zcela nerozeznatelný (ostatně i pro pracovníky heren). ILV jsou

však kvůli možnosti vyšších vsazených (a prohraných) částek

„nebezpečnější“, navíc často překračují limity pro sázky, výhry a

prohry stanovené pro VHP v § 17 odst. 3 až 7 loterijního zákona. To

neznamená, že nejsou výherními hracími přístroji, ale jen to, že

nemohou být povoleny a legálně provozovány, dokud nebudou dané finanční

limity a další podmínky upraveny tak, jak to požaduje v § 19 samotný

loterijní zákon.



17. Závěrem svého vyjádření se účastník řízení ohradil proti postupu

navrhovatele, který usiloval „za každou cenu o získání argumentů pouze

proti názoru“ města (a nikoli objektivně pro a proti). Nadto prý postoj

Ministerstva vnitra způsobuje velké problémy i jiným obcím v podobě

nárůstu kriminality, rozvracení rodin apod. Zamítnutí návrhu by bylo

důležité nejen pro město Chrastavu, ale i pro jiné obce v České

republice a pro jejich občany.



III.



Vyjádření vedlejšího účastníka řízení



18. V souladu s § 69 odst. 2 zákona o Ústavním soudu využil veřejný

ochránce práv svého práva vystupovat jako vedlejší účastník řízení. Dne

8. března 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno jeho vyjádření, v němž

navrhl zamítnutí návrhu na zrušení čl. I předmětné vyhlášky a vyhovění

návrhu na zrušení čl. II odst. 2 vyhlášky. Z procesního hlediska pak

navrhl, aby Ústavní soud vyslovil jednoznačný závěr ohledně počátku

běhu lhůty podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; to prý pro

případ, že je veřejný ochránce práv vedlejším účastníkem řízení (zde

poukázal na výkladovou nejasnost zákona). Z důvodu vhodnosti pak navrhl

spojit nynější řízení s řízením vedeným pod sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (zatím

neskončené řízení o návrhu Ministerstva vnitra na zrušení obecně

závazné vyhlášky města Františkovy Lázně č. 1/2010 k zabezpečení

místních záležitostí veřejného pořádku v oblasti omezení hazardu). S

upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem veřejný ochránce práv

nesouhlasil.



19. Vedlejší účastník se domnívá, že § 10 písm. a) obecního zřízení

umožňuje regulaci činností úředně povolených i úředně nepovolených, a

to včetně provozování výherních hracích přístrojů nebo jiných druhů

loterie definovaných v § 2 loterijního zákona, pokud se jedná o místní

záležitosti veřejného pořádku.



20. Vztah § 50 odst. 4 loterijního zákona a § 10 písm. a) obecního

zřízení je přitom třeba řešit dle pravidla lex posterior derogat

priori, neboť ustanovení § 50 odst. 4 loterijního zákona bylo zakotveno

novelou č. 149/1998 Sb., která byla přijata ještě před účinností nového

obecního zřízení; navíc zřejmě reagovalo na tehdejší judikaturu

Ústavního soudu. Obě ustanovení mají za účel ochranu veřejného pořádku

a dobrých mravů v obci. Rozdíl je pouze v tom, že podle § 50 odst. 4

loterijního zákona lze provozování VHP na některých veřejně přístupných

místech zcela zakázat, zatímco podle § 10 písm. a) obecního zřízení lze

zakázat určité činnosti pouze na veřejných prostranstvích. Na jednu

stranu tak obec může podle platného znění obecního zřízení regulovat

provozování i jiných typů loterií (činností) než pouze výherních

hracích přístrojů, na stranu druhou je co do úplného zákazu omezena

pouze na veřejná prostranství v obci.



21. Dle veřejného ochránce práv se názor Ministerstva vnitra opírá o

úzkou definici pojmu výherní hrací přístroj [§ 2 písm. e) a § 17

loterijního zákona], což může vést k absurdním důsledkům. Dle tohoto

názoru totiž obec může přistoupit (§ 50 odst. 4 loterijního zákona)

pouze k omezení provozování „výherních hracích přístrojů“, avšak pokud

namísto nich „nastoupí“ prakticky stejná nebo obdobná technická

zařízení s podstatně problematičtějším dopadem, obec již svou

normotvornou kompetenci využít nemůže. Takový přístup považuje ochránce

za nesprávný a odporující účelu § 10 písm. a) obecního zřízení (účelem

bylo zakotvit generální klauzuli, která obcím dává široký prostor pro

regulaci místních záležitostí veřejného pořádku). I s ohledem na výše

uvedené tak obec ultra vires nejednala a není třeba řešit složité

definiční otázky rozdílu mezi VHP a ILV.



22. Z hlediska tzv. testu čtyř kroků (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 63/04)

obec svou pravomoc a působnost nezneužila. Jestliže by například

zakázala na svém území loterii typu „Sportka“ či „Šťastných deset“,

mohlo by se jednat o zneužití pravomoci. V případě ILV, které plní

prakticky zcela stejnou funkci jako VHP, o zneužití nelze hovořit. Obec

zde využila svého legitimního oprávnění k regulaci činností, které

fakticky ohrožují veřejný pořádek v obci více než provozování VHP. V

tomto smyslu je rovněž splněn požadavek rozumnosti dané úpravy.



23. Ohledně čl. II odst. 2 vyhlášky ochránce uvedl, že klíčovou je

otázka, čím vlastně centrální loterijní systémy s interaktivními

videoloterijními terminály jsou a kdo má pravomoc vydávat příslušná

povolení. V tomto směru nabídl tři možné výklady.



24. Dle prvého výkladu (zastávaným městem Chrastavou) jsou ILV vlastně

výherními hracími přístroji a povolení k jejich provozování je oprávněn

vydat pouze obecní úřad. Tento výklad se opírá o účel § 17 a 18

loterijního zákona, kdy v rámci přenesené působnosti může obec lépe

posoudit skutečnosti rozhodné pro povolení. Ve smyslu argumentace

účastníka řízení o tomto závěru svědčí věta druhá § 17 odst. 1

loterijního zákona.



25. Druhý výklad, zastávaný Ministerstvem financí (stanovisko ze dne

11. ledna 2010), se opírá o požadavek kompaktnosti VHP. V tomto případě

jsou interaktivní videoloterijní terminály jako součást centrálního

loterijního systému považovány za zvláštní druh loterie, zákonem blíže

neupravené, u něhož může podle ustanovení § 50 odst. 3 vydávat povolení

Ministerstvo financí. Při vydávání povolení se přitom použije přiměřeně

ustanovení části první až čtvrté loterijního zákona. S ohledem na

funkční totožnost interaktivních videoloterijních terminálů s VHP je

ochránce přesvědčen, že i kdyby ILV nepředstavovaly výherní hrací

přístroje, je Ministerstvo financí při povolování centrálního

loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály povinno

aplikovat veškerá ustanovení druhé části loterijního zákona, jejichž

aplikace není z povahy věci vyloučena. Pokud jde o umístění

jednotlivých interaktivních videoloterijních terminálů, je povinno

respektovat rovněž již vydané obecně závazné vyhlášky obcí regulující

provozování VHP. Ochránce dodal, že v této věci v rámci svého šetření

vedeného proti Ministerstvu financí zjistil zásadní pochybení. Slabinou

daného výkladu je skutečnost, že povolení vydává orgán, který není

reálně schopen kontrolovat dodržování zákonných podmínek ani při

udělování povolení, ani poté.



26. Dle třetího výkladu (jakéhosi kompromisu mezi výše uvedenými

alternativami) je Ministerstvo financí oprávněno vydávat pouze „rámcové

povolení k provozování loterie“, v němž stanoví obecné parametry hry

(zejména požadavky podle § 17 odst. 3 až 7 loterijního zákona), avšak o

povolení umístění konkrétního zařízení již bude rozhodovat obecní úřad

podle § 18 zákona. Ministerstvo tak například nebude na mapách hledat,

zda přístroj náhodou nemá být umístěn v zařízení sociálních služeb atp.

Tento výklad ochránce preferuje; Ministerstvo financí svým rozhodnutím

ověří, zda daný typ loterie splňuje požadavky zákona, avšak o umístění

a provozu konkrétního technického zařízení rozhodne ten, kdo je reálně

schopen posoudit legálnost provozu přístroje v místních podmínkách.



27. Ohledně vlivu vyhlášky na již udělená povolení vedlejší účastník

uvedl, že s návrhem Ministerstva vnitra na zrušení čl. II odst. 2

vyhlášky souhlasí. Obec totiž není oprávněna „konstatovat platnost či

neplatnost udělených povolení“. V závislosti na druhu výše uvedeného

výkladu, který je zvolen, jsou rozhodnutí Ministerstva financí, která

nerespektovala příslušná ustanovení loterijního zákona a obecně závazné

vyhlášky města Chrastavy č. 4/2009 o stanovení míst, na kterých mohou

být provozovány výherní hrací přístroje, buď nezákonná (z důvodu

povinnosti Ministerstva financí podle § 50 odst. 3 loterijního zákona

přihlížet nejen k příslušným ustanovením zákona o loteriích, ale i k

přijatým obecně závazným vyhláškám, které regulovaly provoz VHP), nebo

nicotná (v případě, že pravomoc k vydání povolení má pouze obecní

úřad). Ani jednu z těchto skutečností však nelze konstatovat v obecně

závazné vyhlášce. Správní řád a soudní řád správní znají instituty, jak

dosáhnout nápravy vad individuálních právních aktů, obec však není

oprávněna v obecně závazné vyhlášce vady těchto aktů ani napravovat ani

deklarovat. Nápravu vadnosti lze navíc zjednat i díky § 43 odst. 1

loterijního zákona („Orgán, který loterii nebo jinou podobnou hru

povolil, zruší povolení, jestliže nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo

okolnosti, pro které by nebylo možné loterii nebo jinou podobnou hru

povolit, nebo se ukáže dodatečně, že údaje, na jejichž podkladě bylo

povolení vydáno, jsou klamné.“).



IV.



Ústavní konformita legislativního procesu



28. Podle § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu posuzuje Ústavní soud

nejprve otázku, zda napadený právní předpis byl přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Ústavní

soud se proto nejprve zaměřil na otázku, zda napadená obecně závazná

vyhláška města Chrastavy splňuje tato kritéria. Z písemných podkladů,

které Ústavnímu soudu předložil navrhovatel, vyplývá, že vyhláška č.

5/2009 o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány interaktivní

videoloterijní terminály, byla schválena na zasedání zastupitelstva

města dne 19. 10. 2009, přičemž pro její přijetí hlasovalo 16 z

celkových 19 zastupitelů. Dne 20. 10. 2009 byla vyhláška vyvěšena na

úřední desce Městského úřadu města Chrastavy, odkud byla sejmuta dne 5.

11. 2009, tedy po uplynutí zákonem stanovené patnáctidenní lhůty.

Obecně závazná vyhláška č. 5/2009 tedy byla vydána ústavně konformním

způsobem a v souladu s § 84 odst. 2 písm. h), § 87 a § 12 zákona o

obcích.



V.



Vlastní posouzení napadených ustanovení vyhlášky



29. Podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu

napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem nebo

zákonem tzv. test čtyř kroků [srov. nález ze dne 22. března 2005 sp.

zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)^*]. Ústavní soud v

rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat

napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se

obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky

nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda

nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání

nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda

obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok

testu).



V.I



Posouzení z hlediska 1. kroku testu



30. Ústavní soud v rámci prvého kroku testu konstatoval, že obec vydala

napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl.

104 odst. 3 Ústavy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že

uvedené ustanovení zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k

jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění [srov. např.

nález ze dne 17. srpna 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/99 (N 112/15 SbNU 93;

216/1999 Sb.) nebo nález ze dne 11. prosince 2007 sp. zn. Pl. ÚS 45/06

(N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.)].



V.II



Posouzení z hlediska 2. a 3. kroku testu



31. Ústavní soud dále přezkoumal napadená ustanovení z hlediska 2. a 3.

kroku testu. Jak již bylo zmíněno, ve druhém kroku posuzoval, zda se

obec při jejich vydání nepohybovala ultra vires, tj. mimo věcnou

působnost zákonem jí vymezenou. Jak již uvedeno shora, základem

normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo čl.

104 odst. 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v ustanovení §

10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti, v nichž je obec

oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo.



32. Toto ustanovení přímo vymezuje tři oblasti, v nichž obec může bez

dalšího zákonného zmocnění vydávat obecně závazné vyhlášky; k

zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku může obec stanovit,

které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v

rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze

vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených,

nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou

takové činnosti zakázány [§ 10 písm. a) zákona o obcích]; dále je

oprávněna stanovit závazné podmínky pro pořádání, průběh a ukončení

veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně

tanečních zábav a diskoték [§ 10 písm. b) zákona o obcích]; rovněž může

stanovit povinnosti k zajištění udržování čistoty ulic a jiných

veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v

zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících

potřebám veřejnosti [§ 10 písm. c) zákona o obcích]. Konečně z § 10

písm. d) zákona o obcích plyne, že další věcné oblasti samostatné

působnosti obcí mohou být upraveny také zvláštními zákony.



33. Pro všechny výše uvedené věcné oblasti samostatné působnosti

současně platí, že předmětem regulace mohou být toliko místní

záležitosti, které obec reguluje v zájmu obce a občanů obce, nikoliv

záležitosti širšího (celostátního) významu.



K čl. I vyhlášky



34. V daném případě jde o situaci, kdy obec napadenou vyhláškou odkazem

na svou již existující právní úpravu týkající se tzv. výherních hracích

přístrojů (VHP) ve vyhlášce č. 4/2009 ze dne 31. 8. 2009 rozšířila tuto

regulaci i na tzv. interaktivní videoloterijní terminály (ILV) (čl. I

napadené vyhlášky) a současně uvedla, že jejím účelem je zajištění, aby

v územním obvodu města byla zneplatněna veškerá povolení v minulosti či

v budoucnosti vydaná státním dozorem Ministerstva financí České

republiky (čl. II).



35. Zatímco navrhovatel je názoru, že tzv. interaktivní videoloterijní

terminály nesplňují zákonnou definici výherního hracího přístroje, a

tudíž obec není oprávněna v režimu § 50 odst. 4 loterijního zákona v

obecně závazné vyhlášce regulovat jejich provozování, naopak město

Chrastava ve svém vyjádření trvalo na tom, že videoloterijní terminály

jsou určitým typem výherních hracích přístrojů.



36. Ústavní soud si je vědom, že se jedná o otázku, která je již delší

dobu předmětem sporů mezi zástupci obcí a Ministerstvem financí, neboť

zodpovězení této otázky má i další implikace do zákonem vymezené

pravomoci vydávat povolení k provozování těchto přístrojů podle § 18 či

§ 50 odst. 3 loterijního zákona.



37. Pojem výherních hracích přístrojů je loterijním zákonem vymezen ve

dvou ustanoveních, a to nejprve v ustanovení § 2 písm. e), v němž je

tento pojem používán jako legislativní zkratka pro označení „sázkových

her provozovaných pomocí elektronicky nebo elektromechanicky řízených

výherních hracích přístrojů nebo podobných zařízení“, a následně je

znovu definován v § 17 odst. 1 loterijního zákona, podle něhož se jedná

o „kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické

zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče, přičemž u

výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím

současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací

místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj“.



38. Zatímco ustanovení § 2 písm. e) loterijního zákona vymezuje výherní

hrací přístroje (VHP) široce, neboť pod tento pojem zahrnuje i

jakákoliv zařízení podobná elektronicky či elektromechanicky řízeným

hracím přístrojům, definice obsažená v § 17 odst. 1 je naopak velmi

úzká a v podstatě kasuistická. Jinak řečeno, loterijní zákon pracuje s

jedním pojmem, který je však definován dvěma rozdílnými způsoby. Za

takové situace nelze vystačit toliko s prostým jazykovým výkladem, ale

je třeba při interpretaci těchto ustanovení uplatnit další typy

výkladových metod, a to především metodu systematického a

teleologického výkladu.



39. Systematický výklad přihlíží ke struktuře vykládaných právních

norem a jejich zařazení do celého kontextu právního předpisu. Z tohoto

hlediska je loterijní zákon tvořen vlastně dvěma strukturními částmi, a

to úvodními a závěrečnými ustanoveními, která v obecné rovině definují

a upravují záležitosti společné pro regulaci všech typů loterií a

jiných podobných her, a zvláštními částmi, v nichž jsou specificky

upraveny jednotlivé, výslovně vyjmenované typy loterií a jiných

podobných her.



40. Zatímco § 2 písm. e) stejně jako § 50 odst. 4 loterijního zákona

jsou součástmi těchto obecných a společných částí, § 17 odst. 1 je

naopak zařazen do jedné ze zvláštních částí upravujících povolovací

režimy jednotlivých typů loterií, v tomto případě těch výherních

hracích přístrojů, jaké jsou definovány právě v § 17 odst. 1

loterijního zákona. Jinými slovy, zatímco úzká definice obsažená v § 17

odst. 1 loterijního zákona je použitelná toliko v rámci ustanovení

obsažených v části druhé loterijního zákona označené rubrikou „Výherní

hrací přístroje“, širší vymezení výherních hracích přístrojů podle § 2

písm. e) loterijního zákona je aplikovatelné v kontextu oněch obecných

a společných částí loterijního zákona, tj. části první označené „Úvodní

ustanovení“ a části šesté nadepsané „Ustanovení společná, přechodná a

závěrečná“.



41. Systematický výklad loterijního zákona proto vede k závěru, že

zatímco úzká definice v části druhé loterijního zákona dopadá na

povolovací řízení podle § 18 a násl. loterijního zákona, širší definice

obsažená v úvodních ustanoveních se použije v kontextu dalších

společných přechodných a závěrečných ustanovení obsažených v závěrečné

části šesté. Pokud zákon o loteriích v § 50 odst. 4 umožňuje obcím v

obecně závazné vyhlášce stanovit, že výherní hrací přístroje mohou být

provozovány pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo

stanovit, na kterých veřejně přístupných místech v obci je provozování

výherních hracích přístrojů zakázáno, pak je pro vymezení pojmu výherní

hrací přístroj rozhodující ustanovení § 2 písm. e) loterijního zákona,

nikoliv ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona, které - jak již uvedeno -

dopadá pouze na režim povolování podle části druhé.



42. Tento závěr podporuje též teleologický výklad loterijního zákona,

resp. vyplývá ze zohled¬nění účelu, který zjevně vedl zákonodárce k

vložení ustanovení § 50 odst. 4 do loterijního zákona. Toto ustanovení

se do zákona dostalo spolu s novelou obsaženou v zákoně č. 149/1998 Sb.

s účinností od 1. 1. 1999, přičemž je nepochybné, že úmyslem

zákonodárce bylo posílit roli obecní samosprávy, pokud jde o vymezení

podmínek, za nichž může tento typ loterií povolovat státní správa; v

tomto kontextu nelze přehlížet ani skutečnost, že se tak stalo v době,

kdy to byla sama judikatura Ústavního soudu, která z důvodů již

podrobně vyložených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/06 ze dne 11. 12. 2007

(N 218/47 SbNU 871; 20/2008 Sb.) v podstatě neakceptovala originární

povahu normotvorby obcí založenou přímo čl. 104 odst. 3 Ústavy, a

vyžadovala též právě existenci zvláštního zákonného zmocnění. Ústavní

soud je proto toho názoru, že speciální ustanovení obsažené v zákoně o

loteriích je třeba s ohledem na to vykládat pokud možno extenzivně tak,

aby byl naplněn původní účel, jenž byl tímto ustanovením sledován, tj.

prosazení ochrany místních záležitostí veřejného pořádku. (V této

souvislosti nelze opomenout ani přesvědčivou argumentaci veřejného

ochránce práv, že z hlediska účelu právní úpravy není třeba výrazně

akcentovat složité definičně-technické otázky týkající se rozdílů mezi

VHP a ILV.)



43. Ústavní soud se seznámil s argumenty předestřenými navrhovatelem,

který vycházel z údajů předložených Ministerstvem financí. Podle tohoto

popisu tvoří videoloterijní terminál pouhou jednu část elektronického

systému, který je tvořen centrální řídící jednotkou, místní kontrolní

jednotkou a početně neomezeným množstvím videoterminálů jakožto

koncových jednotek, přičemž takto koncipovaný elektronický systém tvoří

jeden funkčně nedělitelný celek. Spojení mezi centrálním serverem a

videoterminály je zajištěno prostřednictvím dálkové on-line komunikační

sítě (internetu) takovým způsobem, aby obě části systému byly v průběhu

hry neustále ve spojení; samotný herní proces však neprobíhá v koncovém

zařízení (videoterminálu), nýbrž v centrální řídící jednotce

(centrálním serveru).



44. Ústavní soud na základě tohoto popisu zařízení dospěl k závěru, že

charakter ILV neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního

hracího přístroje podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, neboť

videoloterijní terminály jakožto koncové herní stanice, které jsou

součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno

centrálně, postrádají vlastnost kompaktnosti, kterou vyžaduje definice

obsažená v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu, aby

byly podřazeny pod širší definici podle § 2 písm. e) loterijního

zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení výherním hracím přístrojům

podobná a sloužící témuž účelu.



45. V této souvislosti totiž nelze přehlížet skutečnost, že mezi VHP a

ILV neexistuje na vnější pohled žádný zásadní rozdíl, tento rozdíl je

dán právě až vnitřním uspořádáním zařízení, kdy videoloterijní terminál

netvoří uzavřený a samostatně funkční celek, ale je součástí většího

elektronického systému. Z toho důvodu, jak již konstatováno shora,

nelze tento typ zařízení podřadit pod definici herního hracího

přístroje uvedenou v § 17 odst. 1 loterijního zákona. Tuto skutečnost

je třeba nepochybně zohledňovat v případě vlastního povolovacího

řízení, kdy je žádoucí, aby o tomto celku rozhodoval jeden věcně a

místně příslušný orgán, nikoliv neurčitý počet správních orgánů v

závislosti na umístění jednotlivých komponent tohoto systému v

jednotlivých obcích v České republice. Tato vlastnost ILV však nemůže

být překážkou toho, aby obec obecně závaznou vyhláškou určila, na

kterých místech na jejím území lze jednotlivé komponenty tohoto systému

provozovat.



46. Dle názoru Ústavního soudu je proto přípustné, aby obec,

pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou

vyhláškou vydanou podle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s §

2 písm. e) téhož zákona umístění i ILV, případně dalších přístrojů

podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny

přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení Ministerstvo financí podle

§ 50 odst. 3 loterijního zákona. Ústavní soud tedy shledal, že regulace

umístění ILV spadá do normotvorné působnosti obcí, a to podle

ustanovení zvláštního zákona, jak má na mysli i § 10 písm. d) zákona o

obcích.



47. Uplatnění takové pravomoci a působnosti obcí proto nepředstavuje

dle názoru Ústavního soudu nezákonný zásah do výkonu státní moci, resp.

státní správy. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje

do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva, které je kompetentní v

případě inominátních loterií a jiných obdobných her, tj. zařízení,

která nesplňují definici podle § 17 odst. 1 loterijního zákona, avšak

současně jsou těmto zařízením podobná, posoudit splnění všech požadavků

vyplývajících z části první až čtvrté zákona, jak mu ostatně ukládá §

50 odst. 3 loterijního zákona. Jinak řečeno, regulací v podobě obecně

závazné vyhlášky obec nepřebírá rozhodování o povolení ILV podle části

druhé loterijního zákona; vydáním obecně závazné vyhlášky stanovící

místa, na nichž lze v obci koncová zařízení interaktivních videoloterií

provozovat, pouze obec stanoví mimo jiné i za účelem ochrany místních

záležitostí veřejného pořádku určité mantinely, v nichž se musí

rozhodování ministerstva pohybovat.



48. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obec je oprávněna regulovat

umístění ILV na svém území, přičemž přijetím takové právní úpravy obec

nejedná ultra vires.



49. Dále Ústavní soud přikročil k posouzení, neboť v daném případě

spolu daná kritéria posuzování úzce souvisí a splývají v logický celek,

zda obec nezneužila zákonem jí svěřenou věcně vymezenou samostatnou

působnost. Zneužití této působnosti představuje výkon moci v zákonem

svěřené oblasti 1. cestou sledování účelu, který není zákonem

aprobován, nebo 2. cestou opomíjení relevantních úvah při přijímání

rozhodnutí, nebo naopak 3. přihlížení k nerelevantním úvahám [viz nález

sp. zn. Pl. ÚS 63/04 ze dne 22. března 2005 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005

Sb.)].



50. V daném případě Ústavní soud zejména vážil, zda nejsou formulace

obsažené v čl. I napadené vyhlášky v rozporu se shora uvedenými

požadavky, a zda se proto nejedná o zneužití působnosti. Vlastní obsah

ustanovení čl. I vyhlášky totiž výslovně podřazuje interaktivní

videoloterijní terminály pod kategorii výherních hracích přístrojů, jak

je definována v loterijním zákoně, přičemž první poznámka pod čarou

odkazuje jak na ustanovení § 2 písm. e), tak na § 17 odst. 1

loterijního zákona.



51. Předně Ústavní soud již ve své judikatuře uvedl, že poznámky pod

čarou nemají závazný normotvorný charakter, takže nepřesnost odkazu,

který obsahují, není pro posouzení normy jako takové rozhodující.

Navíc, nahlíženo materiálně, se taková úprava do rozporu se shora

uvedenými závěry nedostává, neboť Ústavní soud naopak aproboval

pravomoc obcí regulovat obecně závaznou vyhláškou umístění ILV, byť

pouze na základě definice obsažené v ustanovení § 2 písm. e)

loterijního zákona. Bylo by proto prostým formalismem, pokud by Ústavní

soud pouze z tohoto důvodu přikročil ke zrušení čl. I vyhlášky,

jestliže by obec vzápětí mohla přijmout vyhlášku de facto se stejným

normativním dosahem, avšak již bez výslovného odkazu na § 17 odst. 1

loterijního zákona. Zneužití působnosti pak nelze shledat ani v odkazu

na již existující obecně závaznou vyhlášku, která reguluje umístění

výherních hracích přístrojů. Tato technika je sice

legislativně-technicky nevhodná, avšak nikoliv nepřípustná.



52. Ústavní soud se seznámil i s obsahem vyhlášky č. 4/2009 ze dne 31.

8. 2009 o stanovení míst, na kterých mohou být provozovány výherní

hrací přístroje, na niž čl. I napadené vyhlášky odkazuje, a zjistil, že

tato vyhláška po obsahové stránce obstojí. Ústavní soud proto

konstatuje, že rozpor s třetím krokem testu v případě čl. I vyhlášky

nezjistil.



53. Avšak i přes tento závěr nemůže nechat Ústavní soud zcela bez

povšimnutí poznámky pod čarou č. 2 a 3, v nichž se město Chrastava

vyjadřuje ke kompetenci Ministerstva financí a Ministerstvo vnitra v

podstatě vyzývá k podání návrhu na posouzení vyhlášky Ústavním soudem.

Účelem regulace prostřednictvím obecně závazných vyhlášek je normování

činností, které jsou vykonávány na území obce a které s ohledem na

lepší znalost místních poměrů zákonodárce svěřuje do působnosti obce,

tak aby se tato regulace dostala do dispozice politickým zástupcům

občanů obce a současně jim byla blíže. Účelem obecní normotvorby je

tedy naplnění tohoto záměru ústavodárce a zákonodárce, přičemž

adresátem obecně závazných vyhlášek jsou přirozeně jednotlivci, tj.

fyzické a právnické osoby. Obecně závazné vyhlášky jako právní předpisy

originární povahy by proto neměly sloužit jako nosiče vzkazů

zastupitelstva obce jiným orgánům veřejné moci, ať už je zastupitelstvo

motivováno jakýmkoliv úmyslem. Ačkoliv je Ústavní soud tradičně vůči

legislativní kvalitě obecně závazných vyhlášek tolerantnější, apeluje

na obce, aby si při jejich tvorbě a formulaci byly výše uvedených

postulátů vědomy.



V.III



Posouzení z hlediska 4. kroku testu



54. Ústavní soud nakonec posoudil ustanovení čl. I vyhlášky, které

obstálo v předchozích krocích testu, z hlediska kritéria rozumnosti.

Při tomto posouzení byl Ústavní soud veden právním závěrem vyplývajícím

již z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/05 ze dne 13. 9. 2006 (N 160/42 SbNU

317; č. 486/2006 Sb.), podle něhož „aplikace principu ,nerozumnosti‘ ze

strany soudu musí být velmi restriktivní a měla by se omezit jen na

případy, kdy se rozhodnutí obce jeví jako zjevně absurdní. Za zjevnou

absurdnost lze přitom považovat jen případ, kdy soudem provedený

přezkum vede jen k jedinému možnému (v protikladu k preferovanému nebo

rozumnému) závěru, který je absurdní, a tento soudem rozpoznaný závěr

zůstal naopak obcí nerozpoznán. Kritérium nerozumnosti nesmí být

použito jako záminka k zásahu do obcí přijatého rozhodnutí proto, že

Ústavní soud s rozhodnutím obce věcně nesouhlasí. Aplikace principu

nerozumnosti tedy přichází v úvahu jen za extrémních okolností, nesmí

být jen možným jiným názorem, aniž by byla zároveň vyvrácena možná

rozumnost názoru obce. Posuzování, zda obec jednala rozumně, není

jednoduše otázkou, zda jednala v souladu s oprávněním poskytnutým jí

zákonem. Posouzení nerozumnosti spíše vyžaduje zvážit napadenou

vyhlášku z hlediska jejích dopadů měřených obecnou rozumností.“ [srov.

též nález sp. zn. Pl. ÚS 11/09 ze dne 7. 9. 2010 (č. 304/2010 Sb.)].

Ústavní soud při použití těchto měřítek na čl. I vyhlášky dospěl k

závěru, že i ve světle těchto kritérií obstojí.



V.IV



K čl. II vyhlášky



55. Pokud jde o formulaci čl. II odst. 2 vyhlášky, Ústavní soud zcela

akceptoval argumentaci veřejného ochránce práv, totiž že případné

„zneplatnění“ rozhodnutí Ministerstva financí není věcí obecní

samosprávy. Jak již uvedeno, pravomoc obcí stanovit obecně závaznou

vyhláškou místa, na nichž mohou být videoloterijní terminály v obci

provozovány, nikterak nezpochybňuje pravomoc Ministerstva financí

vydávat rozhodnutí o povolení podle § 50 odst. 3 loterijního zákona a

nelze připustit, aby takové zpochybnění obecně závazná vyhláška

obsahovala. Nástroje, jak případně dosáhnout zrušení vydaných povolení

Ministerstva financí, pokud se ocitají v rozporu s obecně závaznou

vyhláškou, upravuje buď správní řád (zejména ustanovení § 94 a násl.

upravující tzv. přezkumné řízení), nebo spíše též samotný loterijní

zákon, který v ustanovení § 43 odst. 1 stanoví povinnost orgánu, který

loterii nebo jinou podobnou hru povolil, zrušit povolení, jestliže

nastanou nebo dodatečně vyjdou najevo okolnosti, pro které by nebylo

možné loterii nebo jinou podobnou hru povolit. Bude pak na Ministerstvu

financí, aby v konkrétních případech posoudilo, zda existence obecně

závazné vyhlášky, ať už byla přijata před vydáním rozhodnutí o povolení

či po něm, je důvodem pro zrušení povolení, a to především s ohledem na

další ústavně vymezené principy. Konkrétní posouzení a vážení těchto

principů nyní nelze předjímat, avšak v zásadě platí, že provozovatelé

těchto zařízení si museli být vědomi existence ustanovení § 43

loterijního zákona, a tedy skutečnosti, že mohou být v podstatě

kdykoliv, nastanou-li v průběhu platnosti povolení okolnosti vylučující

provoz těchto zařízení, tohoto povolení zbaveni.



56. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že zařazením čl. II

odst. 2 do obecně závazné vyhlášky město Chrastava jednalo ultra vires,

a proto dané ustanovení v druhém kroku testu neobstálo.



57. Vzhledem ke skutečnosti, že čl. II odst. 2 vyhlášky neobstál ve

druhém kroku testu, vážil Ústavní soud, zda má rozumného smyslu

ponechat v platnosti toliko ustanovení čl. II odst. 1 vyhlášky, které

nebylo navrhovatelem napadeno. (To zní: 1. Zajištění veřejného

pořádku.) Ústavní soud nakonec ke zrušení celého ustanovení čl. II

vyhlášky č. 5/2009 nepřistoupil, neboť - podle jeho přesvědčení -

dikce: Účel vyhlášky odst. 1 „Zajištění veřejného pořádku.“ i sama o

sobě smysl dává.



VI.



Závěr



58. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení

čl. II odst. 2 vyhlášky bylo vydáno mimo věcnou působnost obce, a proto

je podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu včetně poznámky pod čarou

č. 2, na kterou toto ustanovení odkazovalo, zrušil. Pokud jde o

ustanovení čl. I vyhlášky, byl návrh na jeho zrušení podle § 70 odst. 2

zákona o Ústavním zamítnut.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



* pozn. red.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36,

nález č. 61, str. 663, vyhlášen pod č. 210/2005 Sb.