424/2001 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2001 v plénu o návrhu III. senátu
Ústavního soudu na zrušení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů,
takto:
Ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31.
prosince 2001 zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 2. srpna
2000, se stěžovatelka E. Č. domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 a rozsudku Okresního
soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97, jimiž byla
uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1
trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a byl jí uložen peněžitý trest.
Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena v základním právu na
nedotknutelnost obydlí a základním právu na spravedlivý proces
vyplývajících z čl. 12 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 1 T 69/97, jejž si
Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny tyto skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 č. j. 1 T
69/97-17 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem křivého
obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zákona a podle téhož zákonného
ustanovení byla odsouzena k peněžitému trestu ve výši 11 000 Kč s
náhradním trestem odnětí svobody v trvání 3 měsíců a k trestu
propadnutí věci - finanční částky 1 500 Kč. Uvedeného trestného činu se
měla dopustit tím, že v dopise zaslaném Policii České republiky pod
smyšleným jménem nepravdivě obvinila policistu z přijetí úplatku.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 18. srpna
1999 sp. zn. 8 To 217/99 rozsudek soudu prvního stupně podle § 258
odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu (dále jen "tr. řád") zrušil a
podle § 260 tr. řádu věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Své
rozhodnutí krajský soud odůvodnil zejména vadami domovní prohlídky
provedené v domě stěžovatelky, při níž byl zajištěn důkazní materiál a
která trpěla několika vadami. Ty dle názoru soudu spočívaly v
neprovedení výslechu toho, u koho se měla prohlídka vykonat (§ 84 tr.
řádu), a v neuvedení konkrétních důvodů, které k tomuto postupu vedly,
dále v protokole o konání domovní prohlídky shledal odvolací soud
nedostatečnou konkretizaci, které věci byly při domovní prohlídce
vydány dobrovolně a které byly odňaty (§ 85 odst. 3 tr. řádu). Ze všech
uvedených důvodů nepovažoval Krajský soud v Plzni zajištění předmětného
důkazního materiálu za zákonné. Pakliže po provedení domovní prohlídky
stěžovatelka a její obhájce potvrdili dobrovolné vydání důkazního
materiálu podle § 78 odst. 1 tr. řádu (toho, jenž byl předtím zajištěn
při domovní prohlídce), došlo tak dle názoru soudu k vydání věci,
kterou stěžovatelka (obviněná v trestním řízení) ve chvíli vydání
neměla ve své dispozici, pročež ani za situace, kdyby tyto věci byly
stěžovatelce vráceny procesně perfektním způsobem, nemohl by tento
postup zhojit předchozí nezákonné získání věci důležité pro trestní
řízení. Jednalo by se tedy o obcházení zákona, o využití stavu, který
byl navozen protiprávním jednáním, tj. nezákonným provedením domovní
prohlídky.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni podal ministr
spravedlnosti v neprospěch obviněné (stěžovatelky v řízení před
Ústavním soudem) stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení
vytkl porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm.
a), b) a c) a § 260 tr. řádu, a to ve prospěch obviněné. Ve stížnosti
dospívá ministr spravedlnosti k závěru, dle něhož krajským soudem
uvedená pochybení v protokolaci a průběhu provedení domovní prohlídky
nebyla takového rázu, aby mohla vést k závěru o nezákonném provedení
domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů získaných
při takto provedené domovní prohlídce.
Na podkladě uvedené stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 29. března 2000 sp. zn. 5 Tz 35/2000 rozhodl podle §
268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a za splnění
podmínek podle § 272 tr. řádu tak, že pravomocným usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. srpna 1999 sp. zn. 8 To 217/99 byl porušen
zákon v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. a), b) a c) a §
260 tr. řádu ve prospěch obviněné E. Č. (stěžovatelky v řízení před
Ústavním soudem), uvedené usnesení zrušil a Krajskému soudu v Plzni,
jako soudu odvolacímu, přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí se Nejvyšší soud
v podstatě přiklonil k názoru ministra spravedlnosti, když uvedl, že
sice došlo k určitým nedostatkům v procesním postupu při protokolaci
průběhu a výsledků domovní prohlídky, ale tyto nedostatky jsou jen
formálního rázu, lze je překlenout s přihlédnutím k dalšímu obsahu
trestního spisu, a tedy uvedená pochybení dle jeho názoru nejsou
takového charakteru, aby mohla důvodně vést k závěru o nezákonném
provedení domovní prohlídky a z toho vyplývající nezákonnosti důkazů,
které byly při takto provedené domovní prohlídce získány.
Posléze usnesením ze dne 16. června 2000 sp. zn. 8 To 237/2000 Krajský
soud v Plzni odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v
Rokycanech ze dne 22. dubna 1999 sp. zn. 1 T 69/97 zamítl.
V ústavní stížnosti je pak zejména poukazováno na porušení podmínek
stanovených pro provedení domovní prohlídky v § 84 tr. řádu a v této
souvislosti polemizováno s názorem Nejvyššího soudu týkajícím se jeho
interpretace. V nezákonném provedení domovní prohlídky pak stěžovatelka
spatřuje dotčení v základním právu na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12
Listiny, ve skutečnosti, že odsuzující rozsudek v trestní věci byl dle
jejího přesvědčení založen na akceptaci důkazu získaného nezákonným
způsobem, pak dotčení v základním právu na spravedlivý proces dle čl.
36 Listiny.
II.
III. senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků
dne 26. dubna 2001 usnesením přerušil řízení o ústavní stížnosti ve
věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 464/2000 a předložil plénu Ústavního
soudu k rozhodnutí návrh na zrušení § 272 tr. řádu.
III.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud návrh Poslanecké
sněmovně. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky prof. Ing. Václav Klaus, CSc., úvodem objasňuje
okolnosti přijetí předmětné zákonné úpravy. Uvádí, že institut
stížnosti pro porušení zákona byl do našeho právního řádu zaveden v
roce 1950 a později byl přejímán i do dalších trestních řádů, a to
včetně platného zákona č. 141/1961 Sb. Předseda Poslanecké sněmovny
dále upozorňuje na skutečnost, že již od roku 1990 byly proti tomuto
institutu vznášeny především v odborné literatuře námitky, jejichž
obsah byl prakticky totožný s argumenty obsaženými v návrhu III. senátu
Ústavního soudu. S přihlédnutím k obsahu tohoto institutu se ve
vyjádření v zásadě připouští, že není zcela v souladu se zásadou
rovnosti účastníků trestního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť
stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti, a
nikoli též druhá strana trestního řízení, tj. obžalovaný. Je
poukazováno dále na opakované posuzování tohoto problému při
dosavadních novelizacích tr. řádu a uvádí se, že v současné době je i z
tohoto důvodu další novelou přijato zavedení nového mimořádného
opravného prostředku - dovolání, u něhož by byla zaručena rovnost stran
trestního řízení, a že dovolání by mělo s účinností od 1. ledna 2002
prakticky zcela nahradit stížnost pro porušení zákona, a to včetně §
272. Vlastní institut stížnosti pro porušení zákona však zmíněnou
novelou navrhován ke zrušení není, neboť dle názoru předsedy Poslanecké
sněmovny až do přijetí rekodifikace trestního řádu by měl řešit některé
výjimečné případy, kdy eventuální pochybení nebude napraveno dovoláním
nebo jiným způsobem. Na základě výše uvedeného se ve vyjádření
konstatuje, že lze v zásadě souhlasit se zrušením § 272 tr. řádu,
přičemž účinnost příslušného nálezu Ústavního soudu by však měla být
odložena alespoň do 1. ledna 2002, kdy nabude účinnosti novela
trestního řádu, popřípadě i na delší dobu, neboť v návaznosti na tento
nález by měla být pravděpodobně přijata odpovídající novela trestního
řádu, zejména pokud jde o možnost nápravy pochybení týkajících se
jiných osob než obviněného.
Předseda Poslanecké sněmovny dále potvrdil, a to v souladu s požadavky
obsaženými v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že § 272 tr. řádu, ve
znění pozdějších předpisů, byl schválen potřebnou většinou poslanců
zákonodárného sboru, samotný zákon (trestní řád), jehož je toto
ustanovení součástí, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a
řádně vyhlášen.
Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zaslal Ústavní soud návrh i Senátu Parlamentu České
republiky. Ve svém vyjádření jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart
úvodem rekapituluje vývoj § 272 v tr. řádu. Uvádí, že uvedené
ustanovení je součástí trestního řádu ode dne přijetí tohoto zákona
Národním shromážděním, tj. od 29. listopadu 1961, přičemž do
současnosti doznalo z hlediska sledovaných problémů spíše nevýznamné
změny: v ustanovení se odráželo střídání subjektů oprávněných k podání
stížnosti - na počátku náleželo generálnímu prokurátorovi a předsedovi
Nejvyššího soudu, později vystřídal předsedu soudu ministr
spravedlnosti (dle novely tr. řádu provedené zákonem č. 149/1969 Sb.) a
po změně uskutečněné před několika lety (zákonem č. 292/1993 Sb.)
zůstal jediným oprávněným podavatelem stížnosti ministr spravedlnosti;
zákonem č. 30/2000 Sb. bylo pak ustanovení doplněno novým odstavcem 2
intimujícím dosavadní obsah ustanovení.
Ve vyjádření se dále upozorňuje na skutečnost, že Senát Parlamentu
České republiky byl ustaven a zahájil své ústavní působení v prosinci
roku 1996, v důsledku čehož Senát nemůže Ústavnímu soudu poskytnout
vyjádření k věci, které by vycházelo z přímého projednávání a přijetí §
272 tr. řádu, resp. celého institutu stížnosti pro porušení zákona a
většiny jeho novelizací. V době existence Senátu byly přijaty pouze
novela doplňující § 272 tr. řádu jeho druhým odstavcem (zákon č.
30/2000 Sb.) a dále tzv. velká novela trestního řádu schválená Senátem
dne 29. června 2001, která se úpravy stížnosti pro porušení zákona
dotkla obsáhleji. V rámci zákona č. 30/2000 Sb. bylo drobné doplnění §
272 tr. řádu zcela okrajovou záležitostí (hlavním tématem zákona byla
rozsáhlá novela občanského soudního řádu), přičemž v rozpravě komory k
návrhu zákona nebyla problematika stížnosti pro porušení zákona
jmenovitě vůbec zmíněna. Předseda Senátu dále potvrdil, a to v souladu
s požadavky obsaženými v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že
předmětná změna § 272 tr. řádu byla schválena Senátem ve znění
postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou na jeho 15. schůzi (2. funkční
období) usnesením č. 249 ze dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72
přítomných senátorů, při kvoru 37, hlasovalo pro její přijetí 68
senátorů a proti nehlasoval nikdo.
V souvislosti s přijetím tzv. velké novely tr. řádu se ve vyjádření
uvádí, že změny a doplnění učiněné danou novelou v úpravě stížnosti pro
porušení zákona se konkrétně netýkají problémů, které se staly
předmětem výtek protiústavnosti ze strany III. senátu Ústavního soudu.
V samotném § 272 tr. řádu dochází pouze k prodloužení lhůt k
rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti. Novelizace institutu
stížnosti pro porušení zákona se při projednávání Senátem nestala
zvláštním tématem rozpravy, komora dané změny a doplnění akceptovala.
Předseda Senátu, obdobně jako i v případě novely tr. řádu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. i v případě přijetí zákona č. 265/2001 Sb.,
konstatoval, že Senát schválil tento zákon ve znění postoupeném mu
Poslaneckou sněmovnou, a dále potvrdil, v souladu s požadavky
obsaženými v § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že tak Senát učinil
na své 8. schůzi (3. funkční období) usnesením č. 141 ze dne 29. června
2001, když v hlasování ze 60 přítomných senátorů, při kvoru 31, pro něj
hlasovalo 58 senátorů a proti nehlasoval nikdo.
Pro účel posuzování námitek protiústavnosti a návrhu na zrušení § 272
tr. řádu upozorňuje předseda Senátu na některé skutečnosti, které by
při něm bylo možné vzít ještě v úvahu. Jedná se v první řadě o poukaz
na okolnost, že platná úprava vychází spíše z výjimečnosti plného
uplatňování § 272 tr. řádu, když ministr spravedlnosti má být při jeho
užívání vždy veden úvahou, zda zájem na dodržení zákonnosti převáží nad
zájmem na stabilitě pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení. Na okraj předmětné zákonné regulace předseda Senátu upozorňuje,
že jakkoli je odstranění nezákonného stavu za cenu zhoršení postavení
obviněného v platné úpravě omezeno zvláštními podmínkami, naplněním
těchto podmínek však není Nejvyšší soud omezen v možnosti vyslovit se
ke stížnosti formou akademického výroku o porušení zákona. Dále se ve
vyjádření analyzuje dopad tzv. velké novely tr. řádu na předmětnou
problematiku. Poukazuje se na skutečnost, že tato novela výrazně
posiluje garance zásady obžalovací, což činí mimo jiné tím, že
opravňuje nejvyššího státního zástupce k přezkumu a zrušení každého
nezákonného usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního
stíhání nebo o postoupení věci ve lhůtě dvou měsíců od jejich právní
moci. Kromě toho nový mimořádný opravný prostředek trestního procesu -
dovolání - umožňuje všem stranám přístup k nejvyšší instituci struktury
obecných soudů. Oba tyto nové instrumenty přinášené tzv. velkou novelou
tr. řádu dle názoru předsedy Senátu relativizují možný dopad vytýkaného
nedostatku "rovnosti zbraní" a narušení zásady obžalovací v rámci
institutu stížnosti pro porušení zákona. V závěru pak vyjadřuje
přesvědčení, dle něhož redukce nápravy porušení zákona ve prospěch
obviněného pouze na akademický výrok může být v krajních specifických
případech justičního selhání chápáno jako nedostatek, pročež úprava
stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku
nemusí ve všech případech hodnocení spadat vjedno s prostředky
sevřenými rámcem standardního trestního stíhání, tedy vázané rigorózně
na základní požadavky spravedlivého procesu.
Vycházeje z možnosti dané § 49 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., a
jelikož aplikace § 272 tr. řádu se bezprostředně dotýká Nejvyššího
soudu a Ministerstva spravedlnosti, obrátil se Ústavní soud na tyto
státní orgány se žádostí o vyjádření k návrhu na zrušení uvedeného
zákonného ustanovení.
V úvodu svého vyjádření se předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Eliška
Wagnerová, Ph.D., ztotožnila s obsahem usnesení III. senátu Ústavního
soudu, jímž bylo přerušeno řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000 a
jímž byl plénu Ústavního soudu předložen k projednání a rozhodnutí
návrh na zrušení § 272 tr. řádu. Nad rámec důvodů uvedených v daném
usnesení se ve vyjádření poukazuje i na další důvody rozporu § 272 tr.
řádu s ústavním pořádkem. Uvádí se v něm, že účel institutu stížnosti
pro porušení zákona lze hledat ve dvou rovinách - jednak v představě,
že zákon, tj. objektivní právo, zasluhuje ochranu, a za druhé v
kontrole postupů státních orgánů podílejících se na trestním řízení
(vyšetřovatele, státního zástupce, soudce, příp. soudu - § 266 odst. 1
tr. řádu).
Předsedkyně Nejvyššího soudu v návaznosti na dané východisko
konstatuje, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch
obviněného je institutem, který zasahuje do práv obviněného na fair
proces v širším smyslu, pročež je nezbytné zkoumat takový zásah do
uvedeného základního principu [jenž v šíři jdoucí nad konkrétní
základní procesní práva a garance obsažené v hlavě páté Listiny je
dovoditelný z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] i z
hlediska principu proporcionality (rovněž dovoditelného z čl. 1
Ústavy). V této souvislosti považuje za důležité odpovědět na otázku,
zda zkoumaný institut je opatřením v demokratické společnosti
nezbytným. Na tuto otázku je ve vyjádření formulována odpověď, dle níž
účel, který stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného
sleduje - tj. ochrana dodržování objektivního práva a procesních
postupů - je patrně sám problematický, neboť oba prvky, které mají být
chráněny, jsou chráněny izolovaně, nikoli ale ve vazbě k subjektivním
právům obviněného nebo poškozeného, anebo ve vazbě k ochraně veřejného
statku. Chráněn je v konečném důsledku jen produkt státu, tj.
objektivní právo v podobě zákona, resp. je sledována náprava chování
státních či úředních osob nebo orgánů. Stížnost pro porušení zákona
podávaná v neprospěch obviněného je tak dle názoru předsedkyně
Nejvyššího soudu z hlediska účelu institutem problematickým v
demokratickém právním státu, jehož imanentním znakem je úcta k právům a
svobodám jednotlivce, jelikož do těch může stát legitimně zasáhnout jen
zákonem, avšak jen z důvodu ochrany práv a svobod druhých, anebo
ochrany veřejných statků. V této souvislosti se ve vyjádření zejména
zdůrazňuje, že zásah však stěží může být odůvodněn pouze nápravou
pochybení státu samého, na kterém se pochybením dotčený jednotlivec sám
nepodílel. Institut stížnosti pro porušení zákona podávané v neprospěch
obviněného může z uvedených důvodů dle přesvědčení předsedkyně
Nejvyššího soudu porušovat i princip obsažený v čl. 1 Ústavy.
Důvodem druhým, jenž ve svém vyjádření řadí předsedkyně Nejvyššího
soudu nad rámec odůvodnění protiústavnosti § 272 tr. řádu obsaženého v
návrhu III. senátu Ústavního soudu, je poukaz na skutečnost, že v
některých případech může institut stížnosti pro porušení zákona
podávané v neprospěch obviněného představovat i zásah do práva nebýt
stíhán dvakrát za tentýž trestný čin, a to v intencích čl. 4 protokolu
č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Na rozdíl od čl. 40 odst. 5 Listiny, který hovoří v plurálu
o možnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků (zjevně tak
reaguje na platnou zákonnou úpravu), které mohou zmíněný princip
prolomit, zná čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě pouze obnovu řízení, jejíž
přípustnost, co do rozsahu, sám definuje. Rozsah přípustnosti totiž
váže pouze na nově odhalené skutečnosti, anebo na podstatnou vadu v
předešlém řízení, přičemž obě se uplatní pouze tehdy, mohly-li ovlivnit
rozhodnutí ve věci. Z toho se pak ve vyjádření dovozuje, že na rozdíl
od stížnosti pro porušení zákona, jejímž účelem je ochrana objektivního
práva či náprava vadného postupu v řízení tak říkajíc "o sobě", je
obnova ve smyslu protokolu č. 7 k Úmluvě přísně vázána na ovlivnění
konkrétního individuálního rozhodnutí ve věci. Protože odstavec 3 čl. 4
protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že od tohoto článku nelze ustoupit
podle čl. 15 Úmluvy, tj. ani ve výjimečných (např. válečných)
situacích, považuje se za zřejmé, že nelze rozšiřovat prostor pro
prolamování základního principu nebýt stíhán dvakrát za týž trestný
čin, jak zjevně činí zejména stížnost pro porušení zákona podávaná v
neprospěch obviněného. Proto je institut stížnosti pro porušení zákona
v neprospěch obviněného ve vyjádření považován za zasahující v
některých případech do základního práva obsaženého v čl. 4 protokolu č.
7 k Úmluvě.
Ze všech uvedených důvodů se předsedkyně Nejvyššího soudu přiklání k
návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 tr. řádu pro jeho
rozpor s čl. 1 Ústavy a čl. 4 protokolu č. 7 k Úmluvě. Na žádost
Ústavního soudu předsedkyně Nejvyššího soudu předložila pro účely
předmětného řízení statistické údaje týkající se podaných stížností pro
porušení zákona v letech 1996 až 2001.
Z předložených údajů zejména vyplývá, že v uvedeném období došlo jednak
ke změně poměru stížností pro porušení zákona podaných ve prospěch a v
neprospěch obviněného, jednak k celkovému nárůstu podaných stížností
pro porušení zákona. Zatímco v roce 1996 bylo ministrem spravedlnosti
podáno 174 stížností ve prospěch a toliko 49 v neprospěch obviněného
(přičemž 12 bylo podáno zároveň v jeho prospěch i neprospěch), v roce
1997 byl pak poměr sledovaných údajů 88 k 58 (při 3 podaných ve
prospěch i neprospěch obviněného), v roce 1998 pak 74 k 98 (při 6
podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), tj. poprvé počet
stížností podaných v neprospěch převýšil počet stížností podaných ve
prospěch obviněného, v roce 1999 pak poměr sledovaných údajů činil 88 k
117 (při 13 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného), v roce 2000
pak 113 k 166 (při 22 podaných ve prospěch i neprospěch obviněného) a
konečně v prvních sedmi měsících roku 2001 75 ke 102 (při 10 podaných
ve prospěch i neprospěch obviněného). Dále z předložených statistických
údajů vyplývá, že zatímco v roce 1996 činil podíl podaných stížností
proti rozhodnutí v přípravném řízení 14 %, v roce 1997 činil již 18 %,
v roce 1998 22 %, v roce 1999 21 %, v roce 2000 pak již 26 % a v
prvních sedmi měsících roku 2001 stoupl na 29 %.
Ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš v úvodu svého vyjádření k
návrhu III. senátu Ústavního soudu na zrušení § 272 tr. řádu
zdůrazňuje, že právní institut stížnosti pro porušení zákona byl
zaveden do československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950
Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a později přejímán i do
dalších zákonů o trestním řízení soudním [č. 64/1956 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád), a č. 141/1961 Sb.) a zůstal přes dílčí
novelizace zachován v právním řádu České republiky po roce 1993 (§ 266
a násl. platného tr. řádu). Domnívá se, že tento mimořádný opravný
prostředek do značné míry navazoval na zmateční stížnost pro zachování
zákona, která byla na základě zákona č. 119/1873 ř. z., jímž se uvádí
trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (srov. § 33, 292 a 479) na
našem území používána již za bývalého Československa (v zemích České a
Moravskoslezské), byl však o některé prvky typické pro tzv.
socialistický právní řád obohacen a doplněn. Ve vyjádření se dále
poukazuje na skutečnost, že po roce 1990 byly proti stížnosti pro
porušení zákona jako mimořádnému opravnému prostředku zejména v
literatuře vznášeny námitky obsahující podobné argumenty jako ve
zmíněném usnesení Ústavního soudu, a to zejména z hlediska rovnosti
stran, neboť novela provedená zákonem č. 292/1993 Sb. sice s účinností
od 1. ledna 1994 ponechala oprávnění k podání stížnosti pro porušení
zákona pouze ministru spravedlnosti (do té doby mohl podávat stížnost
pro porušení zákona i generální prokurátor), ale z hlediska rovnosti
základních stran v trestním řízení (stát versus obviněný) jde stále o
orgán státu, přičemž není rozhodující, kdo za stát v konkrétní fázi
řízení vystupuje. Ministr spravedlnosti připomíná, že v této
souvislosti bylo opakovaně zdůrazňováno, že stížnost pro porušení
zákona je v hlubokém rozporu s koncepcí právního státu, protože právo
podat stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný
prostředek, ve prospěch odsouzeného je svěřeno jen určitému vrcholnému
státnímu funkcionáři, který pak může dokonce podat tento opravný
prostředek i v neprospěch obviněného.
Vycházeje z těchto hledisek, ministr spravedlnosti vyjadřuje souhlas s
tím, že jestliže stát, za který vystupuje státní orgán jako procesní
strana v trestním řízení (není rozhodné, zda jde v závislosti na stadiu
řízení o státního zástupce či ministra spravedlnosti), disponuje ve
srovnání s obviněným dalším, byť mimořádným opravným prostředkem
zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v
trestní věci, je to v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení ve
smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, když z tohoto ustanovení je vyvozována
rovnost procesních stran jak v civilním, tak v trestním řízení, přičemž
tato zásada se netýká jen fyzických a právnických osob, ale i státu,
resp. státního orgánu, pokud v daném řízení vystupuje jako procesní
strana (nikoli jako nositel státní moci - potentior persona). Trestní
řízení, jak se dále uvádí ve vyjádření, je totiž řízením
kontradiktorním, tj. takovým řízením, ve kterém proti sobě stojí strany
jako procesní odpůrci, kdy v trestním řízení jde především o rovnost
žalobce a žalovaného, tedy státního zástupce a obžalovaného, ale
požadavek rovnosti stran ("rovnosti zbraní") lze vztáhnout, byť s
určitou výhradou, i na vztah ministra spravedlnosti a obžalovaného,
zejména pokud ministr spravedlnosti podává stížnost pro porušení zákona
v neprospěch obviněného (obžalovaného).
Při podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného je
třeba dle ministra spravedlnosti to chápat jako určitý prostředek favor
defensionis, který je možno z ústavních hledisek akceptovat, poněvadž
nemůže zhoršit jeho postavení jak z hmotněprávních, tak z procesních
hledisek, byť rovněž vyvolává určité pochybnosti z hlediska rovnosti
zbraní ve smyslu čl. 6 Úmluvy, zejména v případě, kdy se obviněný
podnětem domáhá stížnosti pro porušení zákona ve svůj prospěch, ale
ministr spravedlnosti ji nepodá, neboť v těchto případech by bylo možno
dovozovat rozpor se zásadami právního státu, který by měl zaručovat
rovnost prostředků k ochraně práv procesních stran, resp. účastníků
řízení, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny.
Dle ministra spravedlnosti platí tyto úvahy tím více, jestliže jde o
stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti meritornímu
rozhodnutí orgánů činných v přípravném řízení, např. proti rozhodnutí
vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání
podle § 172 tr. řádu nebo postoupení věci jinému orgánu podle § 171 tr.
řádu, kdy nepochybně jde v případě rozsudku Nejvyššího soudu, kterým
vysloví podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a současně podle §
269 odst. 2 a § 272 tr. řádu takové napadené usnesení zruší a podle §
270 odst. 1 tr. řádu přikáže zpravidla státnímu zástupci, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o ní, o nepřípustný zásah
do zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu), byť Nejvyšší soud nemůže v
takovém rozhodnutí státnímu zástupci uložit, aby v této věci podal na
obviněného obžalobu. Podle § 270 odst. 4 tr. řádu je totiž orgán, jemuž
věc byla přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci
Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil, čímž Nejvyšší soud významně ovlivňuje právě
podklad pro podání obžaloby, a tím i zásadu obžalovací, která má svůj
ústavní základ zejména v ustanovení čl. 80 odst. 1 Ústavy, ale i v
navazujících ustanoveních čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.
Ve vyjádření se dále konstatuje, že všemi těmito otázkami se
Ministerstvo spravedlnosti opakovaně zabývalo při jednotlivých
novelizacích trestního řádu i v souvislosti s připravovanou
rekodifikací trestního práva procesního, jež pak došly svého výrazu v
tzv. velké novele trestního řádu, kde je zakotvena úprava nového
mimořádného opravného prostředku - dovolání, jenž se bude týkat přesně
vyjmenovaných soudních rozhodnutí a u něhož je zachována rovnost stran
(srov. § 265a až 265s tr. řádu) a který byl v souladu se shora
uvedenými názory v průběhu legislativního procesu také z iniciativy
Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího soudu doplněn o oprávnění
nejvyššího státního zástupce ve velmi krátké lhůtě rušit nezákonná
pravomocná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního
stíhání nebo o postoupení věci (srov. § 173a a 174a tr. řádu). Tyto
instituty by měly dle názoru ministra spravedlnosti s účinností od 1.
ledna 2002 v podstatě nahradit stížnost pro porušení zákona, byť se až
do přijetí rekodifikace trestního řádu nadále zachovává (včetně § 272
tr. řádu) pro určité výjimečné případy, kdy pochybení nebude napraveno
dovoláním nebo jiným opravným prostředkem (např. pro zrušení usnesení o
zastavení trestního stíhání v trestních věcech osob obviněných z
trestných činů spáchaných v dobách totalitního režimu v návaznosti na
zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického
režimu a o odporu proti němu). Je poukazováno v této souvislosti
zejména na některé případy z posledních let, kdy konečně byly trestně
stíhány některé osoby odpovědné za trestné činy spáchané ve prospěch
komunistického režimu, ale jejich trestní stíhání bylo již v přípravném
řízení nebo i v řízení před soudem zastaveno, což vedlo Ministerstvo
spravedlnosti i vládu k ponechání institutu stížnosti pro porušení
zákona (včetně § 272 tr. řádu) nadále v trestním řádu, neboť jinak by
tato pochybení nemohla již být napravena. V této souvislosti, ilustruje
danou problematiku i na konkrétním případu, upozorňuje ministr
spravedlnosti i na § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a na problémy
spojené s jeho dopadem na uvedené případy.
Ministr spravedlnosti upozorňuje dále na to, že pokud Ústavní soud
zruší § 272 tr. řádu, bude tím vytvořena velmi nevýhodná situace z
hlediska dalších podaných stížností pro porušení zákona, poněvadž § 272
tr. řádu neřeší jen případy, kdy Nejvyšší soud zruší podle § 269 odst.
2 tr. řádu a ve lhůtách uvedených v § 272 tr. řádu napadené rozhodnutí
na základě stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného
po vyslovení porušení zákona v jeho prospěch, ale i všechny další
případy, kdy zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného, tedy řeší i
případy, které se nedotýkají obviněného, ale týkají se dalších osob, v
jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána, a soud shledá, že
zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než
obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným,
obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.). Tyto
případy by pak nebyly nadále stížností pro porušení zákona řešitelné,
přičemž by je nebylo možno řešit ani dovoláním, které v těchto věcech
vzhledem ke konstrukci dovolání a k předpokladu, že stížnost pro
porušení zákona bude, byť v omezené podobě, i po účinnosti tzv. velké
novely nadále platit, nebude možno podat. Ministr upozorňuje i na
skutečnost, že v § 272 odst. 2 tr. řádu se řeší případy běhu lhůty 3
měsíců (ve smyslu změny zakotvené tzv. velkou novelou pak lhůty 6
měsíců), platné i pro uvedené další osoby mimo obviněného ve věci
předložení stížnosti pro porušení zákona velkému senátu v návaznosti na
novelu zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, účinnou od 1.
ledna 2001 (zákon č. 30/2000 Sb.).
V případě, přistoupí-li Ústavní soud ke zrušení § 272 tr. řádu,
poukazuje se ve vyjádření na dvě okolnosti. První je spojitost § 276
věty čtvrté tr. řádu s § 272 tr. řádu, pro kterou by bylo nutné dle
názoru ministra spravedlnosti spolu s derogací § 272 tr. řádu provést i
derogaci uvedeného § 276 věty čtvrté tr. řádu. Druhou je pak doporučení
odložit účinnost případného derogačního nálezu nejméně do 1. ledna 2002
(tj. do data nabytí účinnosti tzv. velké novely tr. řádu), případně i
na delší dobu, neboť bude nutno zřejmě další novelou trestního řádu na
takový nález reagovat, zejména pokud jde o možnost "nápravy pochybení
týkajících se jiných osob než obviněného".
IV.
11. července 2001 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na
zrušení § 272 tr. řádu podaný podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, § 224 odst.
5 tr. řádu per analogiam a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Návrh
vychází z usnesení Nejvyššího soudu z 26. června 2001 sp. zn. 11 Tz
106/2001, jímž bylo přerušeno řízení o stížnosti pro porušení zákona
podané ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného D. B. proti
usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně z
19. prosince 2000 č. j. 2 Zt 897/2000-5 o postoupení trestní věci, a
dle výše uvedených ústavních a zákonných ustanovení byla věc předložena
Ústavnímu soudu.
Podle názoru senátu Nejvyššího soudu je institut stížnosti pro porušení
zákona v rozporu s koncepcí demokratického právního státu, protože
právo použít tohoto mimořádného opravného prostředku je svěřeno pouze
do rukou představitele exekutivy - ministra spravedlnosti. Obviněný se
nemůže domoci podání tohoto mimořádného opravného prostředku ve svůj
prospěch ani v případech flagrantního závažného porušení zákona a je
odkázán na rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ten, až na ojedinělé
výjimky plynoucí z rehabilitačního zákona, nemá povinnost tento
mimořádný opravný prostředek použít. Je na jeho zvážení, zda došlo k
porušení zákona a zda se jedná o tak závažné porušení, že vyžaduje
zásah do principu stability soudního rozhodování. Senát Nejvyššího
soudu konstatuje, že se jedná o institut, který by neměl mít místo v
moderním trestním řádu. Všechny uvedené nedostatky dle jeho přesvědčení
vystupují ještě víc do popředí u stížností pro porušení zákona
podávaných v neprospěch obviněných, a to zejména v případech, kdy jsou
tímto opravným prostředkem napadána meritorní rozhodnutí orgánů
přípravného řízení. Senát Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že
existence tohoto institutu je popřením rovnosti všech účastníků řízení
vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny a nerespektuje právo na spravedlivý
proces garantované čl. 6 Úmluvy. Zákonnou možností Nejvyššího soudu
zrušit v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem
spravedlnosti v neprospěch obviněného pravomocné rozhodnutí
vyšetřovatele nebo státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo
postoupení věci jinému orgánu a přikázat orgánům činným v přípravném
řízení, aby v trestním řízení pokračovaly, je navíc zásadním způsobem
prolomena zásada obžalovací, jež je vůdčí zásadou trestního řízení v
právním státě. Z uvedených důvodů není možno podle názoru senátu
Nejvyššího soudu tolerovat institut stížnosti pro porušení zákona v
neprospěch obviněného.
Usnesením z 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 19/01-6 Ústavní soud předmětný
návrh senátu Nejvyššího soudu z důvodu litispendence dle § 35 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb. odmítl a uvedl, že Nejvyšší soud jako oprávněný
navrhovatel má podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit
se jako vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod
sp. zn. Pl. ÚS 15/01.
Ze stejných důvodů Ústavní soud usneseními z 20. září 2001 č. j. Pl. ÚS
23/01-10, z 28. srpna 2001 č. j. Pl. ÚS 26/01-11, z 18. září 2001 č. j.
Pl. ÚS 30/01-11 a 10. října 2001 č. j. Pl. ÚS 32/01-10 odmítl i svým
obsahem analogické návrhy Nejvyššího soudu na zrušení § 272 tr. řádu,
přičemž i v těchto věcech Nejvyšší soud jako oprávněný navrhovatel má
podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jako
vedlejší účastník jednání o dříve podaném návrhu vedeném pod sp. zn.
Pl. ÚS 15/01.
V.
Dikce § 272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, jehož ústavnost je
Ústavním soudem posuzována v řízení o kontrole norem, je následující:
"§ 272
(1) Nebyl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, může Nejvyšší soud
postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen tehdy, navrhl-li to ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců
od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této
stížnosti do tří měsíců od jejího podání.
(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1
předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu
kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen
tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání
velkému senátu kolegia.".
VI.
Dle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud při rozhodování v
řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů posuzuje obsah
těchto předpisů z hlediska jejich souladu s ústavními zákony,
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popřípadě zákony, jedná-li
se o jiný právní předpis, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v
mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence
normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z § 66
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., dle něhož je návrh v řízení o zrušení
zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon
nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané
předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu
platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím
účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn
přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním
pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení
normotvorné kompetence. (Viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/99, publikovaný ve
Sb. n. a u., sv. 16, s. 13 - 14; vyhlášen pod č. 289/1999 Sb.).
Vycházeje z uvedené interpretace § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., v
případě § 272 tr. řádu zkoumal Ústavní soud, bylo-li napadené zákonné
ustanovení přijato a vydáno v mezích Ústavou stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem toliko z hlediska jeho novelizací
provedených po 1. lednu 1993.
Jde o tyto zákony:
- Čl. I bod 177 zákona č. 292/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zákon č.
21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích:
'V § 272 se vypouštějí slova "generální prokurátor nebo".'
- Čl. XI zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony: 'V § 272 se dosavadní text označuje jako odstavec 1 a doplňuje
se odstavec 2, který zní:
"(2) Byla-li stížnost pro porušení zákona uvedená v odstavci 1
předložena do tří měsíců od jejího podání k rozhodnutí velkému senátu
kolegia, může Nejvyšší soud postupovat podle § 269 odst. 2 až § 271 jen
tehdy, rozhodl-li o této stížnosti do tří měsíců od jejího předání
velkému senátu kolegia." '
Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv bylo zjištěno,
že
- zákon č. 292/1993 Sb. byl přijat na 14. schůzi Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky (1. volební období) dne 10. listopadu 1993,
když z přítomných 155 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 104, 10
hlasovalo proti a 41 se hlasování zdrželo; zákon byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen v částce 74/1993
Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 10. prosince 1993, účinnosti
pak nabyl dne 1. ledna 1994;
- zákon č. 30/2000 Sb. byl schválen na 19. schůzi (3. volební období)
Poslanecké sněmovny dne 9. prosince 1999 usnesením č. 670, když z
přítomných 187 poslanců hlasovalo pro jeho přijetí 164 a jeden poslanec
hlasoval proti; zákon byl schválen Senátem ve znění postoupeném mu
Poslaneckou sněmovnou na 15. schůzi (2. funkční období) usnesením č.
249 dne 12. ledna 2000, když v hlasování ze 72 přítomných senátorů, při
kvoru 37, hlasovalo pro jeho přijetí 68 senátorů a proti nehlasoval
nikdo; zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně
vyhlášen v částce 11/2000 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 23.
února 2000, účinnosti pak nabyl dnem 1. ledna 2001.
VII.
VII/a
Stížnost pro porušení zákona je dle § 266 a násl. tr. řádu mimořádným
opravným prostředkem, jenž sluší toliko státu a jímž lze dosáhnout
zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo
vyšetřovatele. Nejvyšší soud, jenž je o stížnosti pro porušení zákona
příslušný rozhodovat (§ 266 odst. 1 tr. řádu), a kromě oprávnění ve
věci přijmout akademický výrok (§ 268 odst. 2 tr. řádu) je nadán i
kompetencí kasační, resp. apelační (§ 269 odst. 2, § 271 tr. řádu), a
to i v případě stížnosti podané v neprospěch obviněného (§ 272 tr.
řádu).
Právní institut stížnosti pro porušení zákona byl zaveden do
československého právního řádu přijetím zákona č. 87/1950 Sb., přejímán
byl pak i do dalších kodifikací trestního procesu (zákon č. 64/1956 Sb.
a zákon č. 141/1961 Sb.) a zůstal zachován i v právním řádu České
republiky po roce 1993 (§ 266 a násl. platného tr. řádu).
Zákon č. 87/1950 Sb. přinesl opuštění předchozí koncepce demokratického
trestního procesu a představoval převzetí sovětské totalitní koncepce
stalinského ražení. Při projednání osnovy zákona Národním shromážděním
dne 11. července 1950 v této souvislosti tehdejší ministr spravedlnosti
Štefan Rais prohlásil: "Bylo-li nám dopřáno přispět k socialistickému
budování naší vlasti vypracováním důležitých nových zákonů a mezi nimi
trestních předpisů, tak především patří za to naše vřelé poděkování
sovětské socialistické právní vědě a vynikajícím sovětským pracovníkům
v oboru trestního práva. (Potlesk) Stejně jako v jiných oborech, rovněž
v trestním právu patří sovětské vědě nesporné světové prvenství.
Právníci Sovětského svazu pozvedli na nebývalou výši a zpracovali
nepřekonatelným způsobem problémy socialistického trestního práva a
obohatili na podkladě učení marxismu-leninismu vědu o trestním právu o
nové důležité poznatky, ke kterým měšťácká věda nikdy nedospěla a
nemůže dospět a o jejichž vyřešení se již dnes ani nepokouší. Znalost
sovětských zákonů a sovětské teorie byla nutným a základním
předpokladem pro formulaci našich nových trestních zákonů, a bez ní by
nám nebylo možné v tak krátkém čase dokončit osnovy, které teď
projednává Národní shromáždění. Je samozřejmé, že přitom bylo třeba
navázat na náš dosavadní vývoj i na historické zkušenosti našeho
pracujícího lidu. Třeba však zdůraznit, že podstata otázek, kterými se
zabývá nové trestní právo, byla odhalena a vzorně zpracována ve
zkušenostech Sovětského svazu. Výsledky legislativní práce na novém
trestním právu jsou proto novým úspěchem nejen naší dělnické třídy,
nýbrž i marx-leninského myšlení vůbec a socialistické vědy velikého
Sovětského svazu zvláště." (viz www. psp. cz).
Zavedení institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch
obviněného v tr. řádu z roku 1950 bylo projevem posílení moci
exekutivní vůči moci soudní (a to zejména prokuratury jako tzv.
"strážce socialistické zákonnosti"). Vycházelo dále z nedůvěry ve
spolehlivost justice v pozici represivního aparátu totalitního státu a
představovalo instalování možnosti centrálním rozhodnutím dosáhnout
revokace jakéhokoli pravomocného trestněprávního rozhodnutí, a to i v
neprospěch obviněného.
Lze přisvědčit jak vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny, tak ministra
spravedlnosti, že problém ústavnosti institutu stížnosti pro porušení
zákona byl opakovaně posuzován při polistopadových novelizacích tr.
řádu, a dále byl výrazně kriticky reflektován i v teorii trestního
práva procesního (viz např. P. Šámal, Opravné prostředky v trestním
řízení. Stížnost pro porušení zákona. Obnova řízení. Praha 1999, s. 160
- 161).
VII/b
K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na
spravedlivý proces patří i princip "rovnosti zbraní", resp. princip
rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení)
podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1
Úmluvy. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním,
v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s
právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem
prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě
funkce ochrany postavení obviněného, jemuž svědčí presumpce neviny, je
dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu,
jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.
Princip "rovnosti zbraní" v trestním řízení se promítá do všech stadií
trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v
nalézacím, tak v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu,
zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, právu vyjadřovat
se k prováděným důkazům apod.). Princip "rovnosti zbraní" v trestním
řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve
srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp.
výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění
státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného
dle § 279 písm. a) tr. řádu].
Princip "rovnosti zbraní" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v
dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této
souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho
základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu
diskriminace dle čl. 14 Úmluvy. V trestním procesu nadto slouží ochraně
obviněného, jemuž svědčí až do okamžiku jeho odsouzení presumpce
neviny, a je úzce spjat s kontradiktorní povahou trestního řízení. (Viz
zejména případy Bnisch vs. Rakousko a Brandstetter vs. Rakousko -
doktrinární analýzu podává např. J. A. Frowein, W. Peukert, Europaische
Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Strassburg-Arlington
1996, s. 219 a násl., M. de Salvia, Compendium de la CEDH.
Kehl-Strassburg-Arlington 1998, s. 147 a násl.)
Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním
řádu toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní
straně - státu. Pakliže stát jako procesní strana v trestním řízení
(přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém
stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat) disponuje ve
srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost
dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z
této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v
trestním procesu, plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1
Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pokud by z uvedeného tvrzení bylo vyjmuto oprávnění podat stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného, a to z důvodu jeho chápání jako
procesního výrazu určitého "dobrodiní", jenž v oblasti práva hmotného
není způsobilý zasáhnout práva obviněného, výtka protiústavnosti se
zužuje na institut stížnosti pro porušení zákona v neprospěch
obviněného.
V období před přijetím trestního řádu č. 87/1950 Sb. platný trestní řád
(zákon č. 119/1873 ř. z., ve znění pozdějších předpisů) znal v rámci
soustavy mimořádných opravných prostředků institut zmateční stížnosti
pro zachování zákona, jenž "v zájmu jednotnosti práva" umožňoval
"generálnímu prokurátorovi právo z moci úřední nebo z příkazu ministra
spravedlnosti dovolati se rozhodnutí nejvyššího soudu o otázce, zda
určitým 1. rozsudkem, 2. usnesením nebo 3. postupem trestního soudu
(nebo státního zastupitelství) byl porušen zákon" (J. Kallab, Učebnice
trestního řízení. Brno 1930, s. 207). Rozhodnutí nejvyššího soudu však
zpravidla nemělo účinku na obžalovaného, šlo "jen o autoritativní
rozřešení sporné snad právní otázky, aniž soudy by byly vázány mínění
nejvyššího soudu vzíti za své" (tamtéž, s. 208). Důsledky pro
obviněného ve formě reformace anebo kasace byly právní úpravou zmateční
stížnosti pro zachování zákona (§ 292 zákona č. 119/1873 ř. z., ve
znění pozdějších předpisů) předvídány výjimečně, a to toliko ve
prospěch obviněného v případě jeho odsouzení k trestu. Z naznačené
rekapitulace plyne, že právní úprava obsažená v předúnorovém trestním
řádu v řízení o zmateční stížnosti pro zachování zákona podané v
neprospěch obviněného umožňovala přijetí toliko akademického výroku za
účelem sjednocování judikatury při řešení dané právní otázky,
nepřipouštěla ale nepříznivé kasační, resp. reformační účinky pro
obviněného. Takto koncipovaná stížnost pro zachování zákona platí v
Rakouské republice až do současnosti.
V základním mezinárodním srovnání k institutu stížnosti pro porušení
zákona, jenž je k dispozici toliko jedné procesní straně, státu, a jenž
může směřovat v neprospěch obviněného proti pravomocným rozhodnutím
soudů, jakož i orgánů přípravného řízení, nelze najít paralelu.
Toliko ilustrativně lze v této souvislosti zmínit kupř. právní úpravu
německou. Soustava opravných prostředků zakotvená v platném trestním
řádu (zákon č. 253/1877 RGBl., ve znění pozdějších předpisů) zahrnuje
instituty stížnosti, odvolání, revize a obnovy řízení, jež plně
odpovídají požadavkům plynoucím z čl. 6 Úmluvy, tj. i principu
"rovnosti zbraní".
Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak
ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení
zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v
přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního
zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního
řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada
obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 tr. řádu), jíž byla v trestním
procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací
nezbytnou součástí demokratického trestního procesu, respektujícího
hodnoty nezávislosti soudního rozhodování, je institucionální oddělení
procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a
trestu mezi různé procesní subjekty. Z hlediska ústavního pak tato
zásada plyne z čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.
Je-li Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané
ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného proti pravomocnému
rozhodnutí vyšetřovatele, resp. státního zástupce o zastavení trestního
stíhání dle § 272 tr. řádu oprávněn takovéto rozhodnutí zrušit a
orgánům činným v přípravném řízení přikázat, aby v trestním stíhání
pokračovaly, pak nelze toto oprávnění kvalifikovat jinak než jako
ústavně rozporný průlom do kautel spojených se zásadou obžalovací v
trestním řízení. Orgán, jemuž věc byla přikázána, je přitom podle § 270
odst. 4 tr. řádu vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší
soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší
soud nařídil. Nejvyšší soud tímto významně ovlivňuje skutečnosti, z
nichž podání obžaloby vychází, a tím i zásadu obžalovací. V této
souvislosti nutno poukázat i na trvalý nárůst počtu i poměr podaných
stížností proti rozhodnutí v přípravném řízení.
Poukazuje-li se ve vyjádření ministra spravedlnosti na pozitivní efekty
institutu stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného v
kontextu vyrovnání se s obdobím totalitní zvůle, nutno konstatovat
následující:
Novela tr. řádu č. 265/2001 Sb. zavádí institut dovolání v neprospěch
obviněného, jímž lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé
a jenž je svěřen nejvyššímu státnímu zástupci [§ 265a odst. 1, § 265d
odst. 1 písm. a) tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.]. Ve vztahu
k pravomocným usnesením nižších státních zástupců o zastavení trestního
stíhání nebo o postoupení věci pak novela zavádí oprávnění nejvyššího
státního zástupce tato rozhodnutí rušit pro jejich rozpor se zákonem (§
173a, 174a tr. řádu, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.). Ke dni účinnosti
novely tr. řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tj. k 1. lednu 2002,
se tím vytváří právní mechanismus, jenž umožňuje státu efektivně
uplatnit veřejný zájem na dosažení účelu trestního řízení, zároveň ale
dostát požadavkům plynoucím pro řádný proces z čl. 37 odst. 3 Listiny a
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. zejména požadavku rovnosti účastníků řízení
(požadavku "rovnosti zbraní"). Odložením derogačního účinku nálezu
Ústavního soudu ke dni 31. prosince 2001 pak v právní úpravě z hlediska
analyzovaného účelu mimořádného opravného prostředku nevzniká žádná
mezera.
V uvedeném kontextu nutno poukázat na skutečnost, že otázkou rovnosti
účastníků trestního řízení a hledisky jejího možného omezení v
neprospěch obviněného se Ústavní soud obsáhle zabýval ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 4/94 (Sb. n. a u., sv. 2, s. 57 a násl.; vyhlášen pod č.
214/1994 Sb.). V souvislosti s ústavností institutu anonymních svědků v
trestním řízení konstatoval: "Smyslem práva na veřejné projednání věci,
ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je
poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů,
směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. Tato verifikace v
případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření
pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření
věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost
obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké
výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho
věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s
principem kontradiktornosti procesu, s principem rovnosti účastníků.
... K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava
omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je
v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze
omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. ... Vzájemné
poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod
spočívá v následujících kritériích: Prvním je kritérium vhodnosti, tj.
odpověď na otázku, zdali institut, omezující určité základní právo,
umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva). ...
Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium
potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku,
omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se
základních práv a svobod. ... Třetím kritériem je porovnání závažnosti
obou v kolizi stojících základních práv.".
Z pohledu naznačených kautel principu proporcionality institut
stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného prolamující
základní práva plynoucí z ústavního principu rovnosti neobstojí.
Jakkoli sleduje jako svůj cíl ochranu veřejného zájmu na spravedlivém
potrestání pachatele trestného činu, a tím princip panství práva,
nesplňuje podmínku potřebnosti, tj. podmínku spočívající v porovnání
legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s
jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak
nedotýkajícími se základních práv a svobod. Tato skutečnost vystupuje
zvlášť významně do popředí v souvislosti se zavedením mimořádného
opravného prostředku - dovolání - v trestním řízení novelou tr. řádu č.
265/2001 Sb.
V souvislosti s proklamovaným účelem výjimečnosti institutu stížnosti
pro porušení zákona v neprospěch obviněného nutno poukázat i na
statistickými údaji prokázanou stoupající tendenci zvyšování poměru
podaných stížností v neprospěch obviněných.
Dopadá-li zrušení § 272 tr. řádu nejen na případy porušení zákona ve
prospěch obviněného, ale i na všechny další případy, kdy zákon nebyl
porušen v neprospěch obviněného, ale byl porušen u dalších osob, v
jejichž prospěch či neprospěch byla stížnost podána, a soud shledá, že
zákon byl porušen v neprospěch nebo ve prospěch takové jiné osoby než
obviněného (např. zúčastněné osoby, znalce v souvislosti se znalečným,
obhájce v souvislosti s jeho odměnou a hotovými výdaji apod.), pak by
dle názoru ministra spravedlnosti tyto případy nebyly nadále stížností
pro porušení zákona řešitelné, přičemž by je nebylo možno řešit ani
dovoláním. Tato okolnost na důvodnosti zrušení institutu stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného však nic nemůže změnit. Žádný
právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků
k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných
instancí budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí
přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných
řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto
výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na
straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto
kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí,
která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných. Za takové nelze pak označit ty, jež v této souvislosti
uvádí ministr spravedlnosti ve svém vyjádření.
Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že §
272 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 37 odst.
3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souvislosti s jím založenou možností
rušit v neprospěch obviněného i pravomocná rozhodnutí v přípravném
řízení, rovněž i s čl. 80 odst. 1 a s čl. 90 Ústavy a s čl. 40 odst. 1
Listiny, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jeho zrušení. Ústavní
soud v tomto kontextu připomíná, že zrušením § 272 tr. řádu se ruší
toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o
stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se
ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci
akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268
odst. 2 tr. řádu).
VII/c
Ustanovení § 272 tr. řádu bylo v průběhu řízení před Ústavním soudem
částečně novelizováno zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dle čl. I bodu 199 'V §
272 odst. 1 a 2 se slova "do tří měsíců od jejího podání" nahrazují
slovy "do šesti měsíců od jejího podání".' Tato zákonná úprava je
platná dnem 31. července 2001, tj. dnem rozeslání částky 102/2001
Sbírky zákonů, v níž byl předmětný zákon publikován, dle čl. XIV pak
nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2002.
Dle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je dán důvod zastavení řízení,
jestliže zákon, jiný právní předpis, nebo jejich jednotlivá ustanovení,
jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení
před Ústavním soudem. K interpretaci uvedeného zákonného důvodu
zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil zejména v usnesení sp. zn.
Pl. ÚS 20/99 z 18. dubna 2001. Konstatoval, že v případě, je-li novelou
zákona určité ustanovení zrušeno a zároveň ve shodné dikci přijato,
avšak v systematice zákona zařazeno odlišně, jedná se o nový projev
vůle zákonodárce, tudíž původně navrhovatelem napadené ustanovení
pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Za této
situace Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány ani podmínky
připuštění změny návrhu podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s
§ 95 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
V předmětné věci se však jedná o případ odlišný, na který § 67 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb. nedopadá. Novelou tr. řádu provedenou zákonem č.
265/2001 Sb., byla totiž změněna toliko část § 272 tr. řádu
(prodloužením lhůty pro rozhodování Nejvyššího soudu o stížnosti pro
porušení zákona v neprospěch obviněného). Tato část z hlediska důvodů
posuzování ústavnosti celého § 272 tr. řádu dotýkajícího se institutu
stížnosti pro porušení zákona jako takového není rozhodná.
VII/d
Dle § 276 věty čtvrté tr. řádu "Zajistit osobu obviněného vydáním
příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to
ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané v
neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné
vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.".
Uvedené zákonné ustanovení v předmětné věci ze strany Nejvyššího soudu
uplatněno nebylo, a tudíž u něj nebyly dány podmínky postupu dle § 78
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém
rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho
hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn.
Pl. ÚS 8/95, Sb. n. a u., sv. 4, s. 279; vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.).
Ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu se v důsledku zrušení § 272 tr.
řádu (čili v důsledku zrušení kasační, resp. apelační pravomoci
Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch
obviněného) stává ustanovením obsoletním. Derogací skutkové podstaty
obsažené v § 272 tr. řádu ztrácí § 276 věty čtvrté tr. řádu rozumný
smysl: Ruší-li se kasační, resp. apelační pravomoc Nejvyššího soudu v
řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného a je
ponechána možnost přijetí toliko akademického výroku bez konkrétního
dopadu na obviněného, pak nelze než ponechání pravomoci Nejvyššího
soudu v takovém řízení rozhodnout o zatčení obviněného, resp. o jeho
vzetí do vazby považovat za contradictio in adiecto. Jinými slovy: V
situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení
derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od
předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost
své normativní existence, je tím dán důvod pro zrušení i tohoto
zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum.
Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante
ratione legis, cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má
proto toliko evidenční, technickou povahu.
Proto plénum Ústavního soudu v návaznosti na zrušení § 272 tr. řádu
zrušilo rovněž ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu.
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odložil účinnost derogačního
nálezu i ve vztahu k ustanovení § 276 věty čtvrté tr. řádu k datu 31.
prosince 2001.
VII/e
Nad rámec rationis decidendi, toliko jako obiter dictum, považuje
Ústavní soud za potřebné se vyjádřit i k právním důsledkům tohoto
derogačního nálezu.
Důsledkem prvním je dopad § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. na
předmětnou věc.
Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v
trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud
vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného
ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním
řízení soudním. V posuzované věci však o takový důvod nejde. Porušení
principu "rovnosti zbraní" v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání
mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně
zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na
ně navazujícího. Zrušení § 272 tr. řádu tudíž důvod obnovy řízení dle §
71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá.
Důsledkem druhým je pak otázka intertemporality derogačního nálezu, tj.
otázka, zda se případná derogace § 272 tr. řádu vztahuje i na případy,
u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení
zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni účinnosti zrušujícího
nálezu o nich nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto. Jelikož Ústavní soud
není oprávněn v souvislosti se svou pravomocí rušit zákony a jiné
právní předpisy, resp. jejich jednotlivá ustanovení pozitivním způsobem
upravit z toho plynoucí intertemporální důsledky, nelze než v této
souvislosti odkázat na obecné principy právní. Pro oblast
intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle
něhož, nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy
platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272
tr. řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v
řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného,
neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané
věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§
268 odst. 2 tr. řádu). Z toho plyne, že v případech, u nichž byla
ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v
neprospěch obviněného, avšak ke dni účinnosti zrušujícího nálezu o nich
nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního
nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Kessler v. r.
Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zaujal k odůvodnění rozhodnutí pléna soudce JUDr. Vlastimil Ševčík.
