Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení někt. ustanov. zák. o soudech a soudcích


Published: 2002
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508155/ve-vci-nvrhu-na-zruen-nkt.-ustanov.-zk.-o-soudech-a-soudcch.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
349/2002 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v plénu o návrhu prezidenta

republiky na zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně

některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění

pozdějších předpisů,



takto:



1. Ustanovení § 50 odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 51

odst. 1 písm. f), písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 52 odst. 1 písm. f),

písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3 a odst. 4,

§ 71 odst. 4, § 72 odst. 2 poslední věty, § 82 odst. 2 věty druhé, § 94

písm. d), § 123 odst. 3 a odst. 4, § 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126

odst. 3, § 127 odst. 3, § 130 odst. 2 ve slovech "zařazení soudců", §

131 odst. 1 písm. a), písm. b), § 132 odst. 1 písm. a), písm. b), odst.

2 ve slovech "soudců a" a odst. 3, § 134 - 163, § 185, § 187 ve slovech

"3 advokáty za členy Rady pro odbornou způsobilost soudců a jejich 3

náhradníky a" a § 188 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, se zrušují

dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.



2. Ustanovení § 15 odst. 2 věty druhé, § 26 odst. 2 věty druhé, § 30

odst. 2 věty druhé, § 34 odst. 2 věty druhé, § 68 odst. 1 ve slovech

"ministerstvu nebo", § 74 odst. 3, § 99 odst. 1 písm. c) ve slovech

"ministerstvu nebo", § 106 odst. 1, § 119 odst. 2 a odst. 3, § 120, §

121, § 124 odst. 1, odst. 2 a odst. 3, § 125 odst. 1, odst. 2 a odst.

4, § 126 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, § 127 odst. 1, odst. 2 a odst. 4,

§ 128 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní

správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a

soudcích), se zrušují dnem 1. 7. 2003.



Odůvodnění



I.



Dne 1. března 2002 obdržel Ústavní soud návrh prezidenta republiky na

zrušení některých ustanovení zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,

přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

(zákon o soudech a soudcích), (dále též "zákon"). V důvodech první

části svého návrhu se prezident republiky zaměřuje na ustanovení § 134

- 163 zákona (a ustanovení navazující), která zavádějí jako nový

institut povinné periodické hodnocení odborné způsobilosti s důsledkem

možného skončení soudcovského mandátu. Tato ustanovení jsou podle něj v

přímém rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"),

podle něhož Česká republika je demokratický právní stát založený na

úctě k právům a svobodám člověka a občana, neboť je přesvědčen o tom,

že mezi základní atributy právního státu bezesporu patří i princip

dělby moci. Tato ustanovení vidí také jako stojící v rozporu s čl. 82

odst. 1 a 2 a s čl. 93 Ústavy. Soudce je do své funkce jmenován

prezidentem republiky bez časového omezení, pokud splňuje základní

ústavní a další zákonné předpoklady včetně odborné způsobilosti. Dále

již soudce nelze proti jeho vůli odvolat, s výjimkou odvolání na

základě rozhodnutí kárného senátu. Ústavodárce měl na mysli, když

stanovil výjimku z neodvolatelnosti soudce v čl. 82 odst. 2, jednání

přinejmenším stejné intenzity, jako je kárné provinění. Za takové by

bylo možno považovat pouze závažné protiprávní jednání. Tím se zaručuje

nezávislost soudů na moci zákonodárné i výkonné. Zákon však umožňuje,

aby ústavní postavení soudce bylo ohroženo výsledkem dodatečného

hodnocení jeho odborné způsobilosti, bez níž by ani nemohl být do

funkce jmenován. Pro zamezení výkonu funkce soudce osobou, která nebude

dostatečně dbát o svoji odbornou úroveň, jež se projeví při jeho

rozhodovací činnosti, je dostačujícím prostředkem ochrany kárné řízení.

V této souvislosti poukazuje návrh na povinnost soudce se soustavně

vzdělávat a prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon funkce (§

82 odst. 2 zákona), přitom porušení této povinnosti může být kárným

proviněním, za které lze soudce z jeho funkce odvolat. Porušení této

povinnosti však musí být konkrétní, její dopad se musí projevit v

rozhodovací činnosti soudce, a svou intenzitou tak musí ohrozit důvěru

v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87). V rámci

kárného řízení musí být také mezi takovým porušením povinnosti a jeho

následkem (ohrožení důvěry) prokázána příčinná souvislost. Navíc,

zatímco kárné řízení má celou řadu sankcí odstupňovaných podle

závažnosti provinění, hodnocení odborné způsobilosti zná samo pouze

sankci jedinou, a to ztrátu funkce.



Zákonem nově zavedené řízení - posuzování odborné způsobilosti soudců -

se bude vést paušálně se všemi soudci. V jeho rámci se teprve začne

zjišťovat, zda jsou dány předpoklady k tomu, aby bylo možno

konstatovat, že soudce je odborně (ne)způsobilý. Tato (ne)způsobilost

se vyhodnotí na základě abstraktních, vágně formulovaných a s

rozhodovací činností soudce nesouvisejících hledisek (§ 136). Zákon tak

presumuje příčinnou souvislost mezi negativním vyhodnocením a

rozhodovací činností soudce. Jinými slovy, konstatování o nevyhovující

schopnosti organizovat činnost soudního oddělení a minimální

publikační, vědecká a pedagogická činnost je automaticky spojována s

rozhodovací činností soudce a může vést k zániku funkce soudce. Pokud

se vychází z koncepce zákona, která stanoví předsedy soudů orgánem

státní správy soudů, tedy součástí moci výkonné, je tak státní správě

soudů dána i kompetence hodnotit odbornou způsobilost soudce. Moc

výkonná tak může zahájit proti soudci řízení o zkoumání jeho odborné

způsobilosti s důsledkem možného skončení Ústavou garantovaného časově

neomezeného mandátu, aniž by důvodem k jeho zahájení byla dosavadní

rozhodovací činnost soudce. Výhrady prezidenta republiky dále směřují

proti zásahu do principu dělby moci, kterou Ústava předpokládá. Tento

princip je podle něj porušen mimo jiné rozsahem pravomocí ministra

spravedlnosti v oblasti hodnocení odborné způsobilosti soudce, které

dále vyjmenovává se závěrem, že takový rozsah dává výkonné moci

nepřiměřeně širokou pravomoc, jež umožní ovlivňovat rozhodování soudců.



V důvodech druhé části svého návrhu zaměřených na ta ustanovení, jimiž

zákon svěřuje výkon státní správy soudů v uvedeném rozsahu předsedům a

místopředsedům soudů, kteří jsou zároveň soudci, prezident republiky

tvrdí jejich rozpor s čl. 82 odst. 3 Ústavy, který stanoví

neslučitelnost funkce soudce s jakoukoliv funkcí ve veřejné správě.

Uvádí, že z některých činností a ze způsobu jmenování a odvolávání

předsedů a místopředsedů soudů plyne, že se jedná o funkci ve veřejné

správě, a předsedové a místopředsedové soudů se tak zčásti stávají

součástí moci výkonné. Lze mít tak vážné obavy o ohrožení jejich

nezávislosti při výkonu soudcovské činnosti, zejména jestliže jejich

setrvání ve funkci předsedy a místopředsedy soudu závisí na rozhodnutí

představitele moci výkonné. Poukazuje na ustanovení § 106 odst. 1

zákona, podle něhož předsedové i místopředsedové soudů mohou být

odvoláni ze svých funkcí, jestliže neplní řádně své povinnosti. Tato

podmínka pro odvolání je podle něj vyjádřena velmi obecně a může vést k

uplatnění libovůle výkonné moci při odvolávání představitelů moci

soudní. Jak dále uvádí prezident republiky, je si vědom toho, že v

některých evropských státech vykonávají státní správu soudů předsedové

soudů z řad soudců. Naše Ústava však neumožňuje sloučení funkce soudce

s výkonem jakékoliv funkce ve veřejné správě a je věcí ústavodárce, zda

sloučení těchto funkcí umožní. Ústava v čl. 82 odst. 3 výslovně uvádí

činnosti, které jsou neslučitelné s funkcí soudce. Zároveň umožňuje,

aby zákon okruh neslučitelných činností dále rozšířil. Přijatý zákon v

§ 74 odst. 3 však okruh neslučitelných, Ústavou výslovně zakázaných

činností obchází tím, že funkce v něm uvedené vyjímá z režimu tohoto

zákazu (a to dokonce pomocí právní fikce). V tomto případě se Ústava

definuje pomocí zákona. Avšak právní norma nižší právní síly, tj. v

tomto případě zákon, nemůže eliminovat okruh činností daných právní

normou vyšší právní síly - Ústavou. V závěru této části návrhu pak

prezident republiky napadá také možnost dočasného přidělování soudce k

ministerstvu, což považuje rovněž za neslučitelné s principem dělby

moci a s posláním funkce soudce.



Další napadené ustanovení § 160 odst. 3 zákona, který stanoví, že

jednání Nejvyššího soudu ve věcech posouzení odborné způsobilosti

soudců jsou neveřejná, považuje za stojící v rozporu s čl. 96 odst. 2

Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"), které zakotvují zásadu veřejného projednání

věci. Má za to, že nejsou důvody k prolomení zásady veřejného jednání v

soudním řízení před Nejvyšším soudem, jehož rozhodnutí je rozhodnutím

ve věci a je konečné. Rozhodnutí bude mít zásadní dopady na život

daného jednotlivce. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy stanoví podmínky pro možné

vyloučení veřejnosti. Žádná z těchto podmínek však není v napadeném

ustanovení naplněna. Zákon tak omezuje prvek kontroly veřejnosti nad

průběhem soudního řízení v rozporu s Úmluvou.



V poslední části důvodů návrhu, zaměřené na ustanovení týkající se

Justiční akademie, pak prezident republiky s opětovným důrazem na čl. 1

Ústavy, princip dělby moci, jakož i na ústavně zaručenou nezávislost

soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyjadřuje přesvědčení,

že nezávislost na moci výkonné je třeba hledat nejen při rozhodovací

činnosti soudů v úzkém slova smyslu, ale i v celkové možnosti moci

výkonné rozhodovací činnost soudců ovlivňovat. Soudce nese odpovědnost

za svou odbornou úroveň a je povinen se soustavně vzdělávat a

prohlubovat své odborné znalosti pro řádný výkon funkce (§ 82). Mělo by

však být pouze na něm, jakým způsobem toho dosáhne. Je těžko slučitelné

s principem dělby moci a nezávislým výkonem soudnictví, aby se soudci

povinně vzdělávali v instituci, jejíž složení a obsah výuky má přímo či

nepřímo v rukou moc výkonná. Možnost Nejvyššího soudu poskytovat toto

vzdělání ve srovnatelném rozsahu je vzhledem k stávajícím personálním,

rozpočtovým i technickým kapacitám Nejvyššího soudu nereálná.

Celoživotní povinné vzdělávání soudců se tak dostává prakticky pod

kontrolu moci výkonné. Prezident republiky v návrhu dává najevo, že

sice považuje za správné, aby Ministerstvo spravedlnosti vzdělávání

soudcům umožnilo, a proto je vhodné, aby Justiční akademie zřízena

byla, nicméně však podle jeho názoru není myslitelné, aby soudci byli v

periodicky stanovených intervalech povinni se účastnit školení právě a

fakticky výlučně v této instituci.



V závěru pak prezident republiky shrnuje, že ve státě ovládaném

principy právního státu musí být dělba státní moci založena na systému

brzd a protivah, přijatá právní úprava však tento systém narušuje, a to

neúměrným vlivem moci výkonné na moc soudní. Úkolem moci výkonné v

intencích Ústavy je zabezpečit chod soudnictví po stránce materiální,

personálního zabezpečení správy soudů, přípravy budoucích soudců na

výkon jejich funkce a zajištění jejich dostatečného počtu. Přijatý

zákon však vyvážení mocí nerespektuje a míra vlivu moci výkonné na moc

soudní může podle něj ohrozit nezávislost justice jako jednoho z pilířů

demokratického právního státu. Navrhuje proto přijetí nálezu, jímž

budou zrušena tato ustanovení zákona o soudech a soudcích: § 15 odst. 2

věta druhá, § 26 odst. 2 věta druhá, § 30 odst. 2 věta druhá, § 34

odst. 2 věta druhá, § 50 odst. 1 písm. f) a písm. g), odst. 3 a odst.

4, § 51 odst. 1 písm. f) a písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 52 odst. 1

písm. f) a písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3

a odst. 4, § 68 odst. 1 slova "k ministerstvu nebo", § 71 odst. 4, § 72

odst. 2 věta poslední, § 74 odst. 3, § 82 odst. 2 věta druhá, § 94

písm. d), § 99 odst. 1 písm. c) slova "k ministerstvu nebo", § 106

odst. 1, § 119 odst. 2 a odst. 3, § 120, § 121, § 123 odst. 3 a odst.

4, § 125, § 126, § 127, § 128, § 130 odst. 2 slova "zařazení soudců", §

131 odst. 1 písm. a), písm. b), § 132 odst. 1 písm. a) a písm. b), v

odst. 2 slova "soudců a", odst. 3, § 134 až 163, § 185, § 187 slova "3

advokáty za členy Rady pro odbornou způsobilost soudců a jejich 3

náhradníky a" a § 188 s tím, že zároveň v poměru k ustanovením § 15

odst. 2 věty druhé, § 26 odst. 2 věty druhé, § 30 odst. 2 věty druhé a

§ 34 odst. 2 věty druhé navrhuje odklad vykonatelnosti tak, aby

Parlamentu byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k přijetí nové právní

úpravy.



II.



Ústavní soud vyžádal v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření

účastníků tohoto řízení - obou komor Parlamentu České republiky.



Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2001, podepsaném

jeho předsedou prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., po rekapitulaci

napadených ustanovení uvádí, že hlavním cílem soudní reformy, která

byla započata přijetím klíčových norem týkajících se především

zajištění podmínek realizace soudní moci, je rychlé, spravedlivé a

jednotné soudnictví. Základem takové představy však může být pouze

vysoká odbornost soudců jako základ pro kvalitní výkon soudnictví.

Proto byl přijat program celoživotního vzdělávání soudců v Justiční

akademii s tím, že bude odborná způsobilost soudce ověřována

(duplicitní úprava byla mimochodem přijata i u státních zástupců)

prostřednictvím Rady pro odbornou způsobilost soudců (dále jen "Rada").

Z hlediska složení Rady jsou zde zastoupeni jednak soudci volení

(případně určení losem), soudci příslušného soudu, dále pak odborníci

právní praxe. Každý soudce je nejdřív hodnocen tím, kdo má nejvíce

informací o jeho znalostech právních předpisů, judikatury atd., tedy

předsedou příslušného soudu. Jestliže je vyhodnocena odborná

způsobilost soudce jako nevyhovující, proběhne ve druhém stupni řízení

u Nejvyššího soudu. V žádném případě však není hodnocena činnost soudce

z hlediska věcné správnosti jeho rozhodování, tudíž nelze hovořit o

neoprávněných zásazích do jeho činnosti a rozhodování.



Soudcem může být podle čl. 93 odst. 2 Ústavy jmenován občan, který

splňuje základní předpoklady dané přímo Ústavou, a to bezúhonnost a

vysokoškolské právnické vzdělání. Další předpoklady a postup je

ponechán na zákonné úpravě. V souladu s tímto ustanovením může zvláštní

zákon stanovit další podmínky a postup při přezkoumávání předpokladů

potřebných pro funkci soudce. Mezi předpoklady při jmenování však

rozhodně nepatří hodnocení odborné způsobilosti soudce vykonávat

funkci, neboť k tomu dochází až po uplynutí určité doby od nástupu do

soudcovské funkce u příslušného soudu.



Zákon o soudech a soudcích v podstatě převzal původní úpravu o státní

správě soudů, kdy postavení ústředního orgánu státní správy soudů má

Ministerstvo spravedlnosti, a vymezuje další správní orgány - předsedy

příslušných soudů. Úkolem státní správy soudů je na straně jedné

vytvořit podmínky k zajištění řádného výkonu soudnictví po stránce

organizační, personální, finanční a hospodářské, na straně druhé pak

vykonávat dohled v mezích zákona nad řádným plněním úkolů příslušného

soudu. Výkon státní správy však v žádném případě nesmí zasahovat do

nezávislosti soudů. Již podle předchozí úpravy byla ministru

spravedlnosti dána možnost jmenovat předsedy a místopředsedy soudů s

výjimkou předsedy Nejvyššího soudu. V zákoně o soudech a soudcích je

způsob jmenování zachován s tím, že je navíc stanovena povinnost

ministra spravedlnosti, aby takové jmenování projednal se soudcovskou

radou příslušného soudu, jehož funkcionářem má být soudce jmenován.



Dočasné přidělování soudce k výkonu funkce k jinému soudu nebo

Ministerstvu spravedlnosti nebo Justiční akademii je zásadně vázáno na

souhlas přidělovaného soudce (tak jako podle předchozí právní úpravy) a

zákonem je omezena délka přidělení.



V čl. 38 odst. 2 Listiny jsou uvedena některá procesní práva účastníka

řízení, tj. právo na veřejné projednávání věci, kdy výjimky z této

zásady mohou být povoleny jen zákonem, který může veřejnost vyloučit i

úplně. Účastník řízení má právo, aby byl přítomen projednávání své

věci, a to i tehdy, bylo-li podle zákona řízení prohlášeno za

neveřejné. I toto právo však může být zákonem, případně rozhodnutím na

základě zákona, omezeno. Tato zásada je obsažena rovněž v čl. 6 odst. 1

Úmluvy, podle kterého tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu

celého nebo části procesu, když to vyžaduje ochrana soukromého života

účastníka, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, a v

čl. 96 odst. 2 Ústavy, kde se uvádí, že jednání před soudem je zásadně

ústní a veřejné, avšak zákon může stanovit z této zásady výjimky. Zákon

o soudech a soudcích v § 163 zároveň říká, že se použijí v řízení ve

věcech odborné způsobilosti soudce před Nejvyšším soudem přiměřeně

ustanovení části první a třetí občanského soudního řádu, nestanoví-li

tento zákon jinak. Z toho vyplývá, že i občanský soudní řád institut

vyloučení veřejnosti zná a užívá jej. Z toho lze dovodit, že ustanovení

týkající se neveřejného jednání Nejvyššího soudu ve věcech posouzení

odborné způsobilosti soudců nelze považovat za neústavní.



Zřízení Justiční akademie zákonem o soudech a soudcích si klade za cíl

především zvýšení odbornosti soudců jako záruky kvalitního soudnictví.

Proto program celoživotního vzdělávání v Justiční akademii dává možnost

všem soudcům osvojit si takové znalosti a dovednosti v rámci své

profese, aby dokázali naplnit čl. 1 Ústavy, a to důvěru v právo. V

právním státě musí mít občan záruku, že právní cestou dosáhne

spravedlnosti a uspokojení nároků, které mu ze zákona náležejí. Proto

jsou na soudce kladeny stále vyšší požadavky na znalost zákonů a jiných

právních předpisů, judikatury, jakož i schopnosti jejich aplikace v

rámci rozhodovací činnosti.



Závěrem se ve vyjádření Poslanecké sněmovny uvádí, že zákon byl

schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli, tj. jak předsedou Poslanecké sněmovny a

předsedou vlády, tak i samotným prezidentem republiky, byl řádně

vyhlášen, a je vyjádřeno stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v

přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním

řádem. Je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podanou ústavní

stížností prezidenta republiky a jeho návrhem na zrušení některých

ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. posoudil ústavnost tohoto zákona a

vydal příslušné rozhodnutí.



Senát Parlamentu České republiky pak ve svém vyjádření, podepsaném jeho

předsedou doc. JUDr. Petrem Pithartem, uvádí, že návrh zákona o soudech

a soudcích, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas dne 30.

října 2001, byl dne 12. listopadu 2001 postoupen k projednání Senátu.

Organizační výbor přikázal návrh zákona dne 13. listopadu

ústavněprávnímu výboru, který ho předepsaným způsobem projednal a

usnesením č. 68 ze dne 28. listopadu doporučil Senátu návrh zákona

zamítnout. Posléze návrh zákona projednalo plénum Senátu dne 30.

listopadu 2001 na své 11. schůzi třetího funkčního období a usnesením

č. 220 návrh zákona schválilo ve znění postoupeném Poslaneckou

sněmovnou.



Při projednávání návrhu zákona o soudech a soudcích byly v Senátu, a to

jak v ústavněprávním výboru, kterému byl jako jedinému návrh zákona

přikázán, tak na plénu, vedeny obsáhlé rozpravy. Vzhledem k tomu, že

zákon o soudech a soudcích je postaven především na filosofii dosažení

vyšší kvality výkonu soudnictví prostřednictvím vyšší kvality

odbornosti jednotlivých soudců, se většina příspěvků týkala právě

problematiky stížností napadeného hodnocení soudců a otázky jejich

celoživotního povinného vzdělávání. Dané téma však nebylo sporné z

pohledu právní normou sledovaného cíle, nýbrž - měřeno maximami

postavení moci soudní v systému dělby moci a nezávislosti soudů a

soudců - kvůli prostředkům, jakými ho má být dosaženo.



Zatímco mezi jednotlivými senátory panovala téměř bezvýhradná shoda v

tom, že naše soudnictví je třeba posunout na kvalitativně vyšší úroveň,

názory na dosažení tohoto cíle se různily. Z jedné strany, ze strany

odpůrců zákona, zaznívaly námitky ve vztahu k přeceňování požadavku

odbornosti soudců a obavy z ohrožení jejich nezávislosti

prostřednictvím povinného hodnocení odborné způsobilosti předsedou

soudu jako funkcionářem jmenovaným ministrem spravedlnosti; výhrady se

týkaly i "povinného doškolování" pod kontrolou moci výkonné.

Pochybnosti byly vzneseny i nad nastavením systému odborné zdatnosti

soudce vůbec. Podle některých zákonodárců by měl být kladen důraz na

výchovu budoucího soudce před následným povinným doháněním odbornosti,

příp. by měla být za soudce vybrána osoba, která se již osvědčila v

předchozí právnické praxi. Četné byly též výhrady k výkonu státní

správy soudů osobami v dvojjediném postavení - postavení funkcionáře,

vykonavatele státní správy, který podléhá ústřednímu exekutivnímu

orgánu, a postavení nezávislého soudce vykonávajícího soudnictví.

Oponenti zákona zpochybňovali nejen protiústavnost některých jeho

ustanovení, ale i jeho celkový přínos ke zlepšení situace v soudnictví,

když soudili, že "nepřijetím zákona se v našem soudnictví nic ani

nezhorší ani nezlepší".



Argumenty, které zazněly ve prospěch zákona, vycházely z přesvědčení,

že zvolený způsob právní regulace je vhodným základem pro další možné

osamostatňování soudní soustavy a svou povahou je krokem přechodným.

Oproti obavám z omezování moci soudní nabízeli zastánci zákona pohled

opačný, založený na skutečnosti, že nově zřizované soudcovské rady, byť

jako orgány poradní, omezují předsedy soudů při výkonu justiční správy.

To bylo chápáno jako významný posun oproti dosud platné úpravě.

Zastánci zákona se také vyjádřili, že právě zvolený model není modelem

v Evropě neznámým, a vyjádřili přesvědčení, že tlak na soudcovské

povolání, který zákon o soudech a soudcích jistým způsobem vyvíjí, je

vhodným nástrojem celkového vzestupu soudnictví, přičemž není

zpochybněna premisa, že v jeho rámci musí výkonná moc sloužit moci

soudní. Proponenti návrhu zákona spatřovali v nastaveném systému rovněž

cestu k dosažení legitimního očekávání standardního chování soudců ve

standardních situacích. K otázce nepřípustných zásahů do nezávislosti

soudců posuzováním jejich odborné zdatnosti zazněl z pléna Senátu mj. i

argument, že "závislost na nedostatečné odbornosti je horší pro

společnost než cokoli jiného". Zastánci návrhu zákona vyčetli kritikům

předložené osnovy nedostatek vlastního řešení a bezradnost nad tímto

společenským tématem.



Při svém rozhodování se Senát přiklonil k argumentům podporujícím

schválení návrhu zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, a

učinil tak poměrem hlasů 37 ku 14, když bylo hlasování č. 54 přítomno

64 senátorů.



Vycházejíc z přijatého rozhodnutí a s ohledem na projednávání zákona v

orgánech Senátu, vyjádření obsahuje následující argumenty ve prospěch

většinové vůle Senátu:



Čl. 82 odst. 1 Ústavy stanoví, že soudci jsou při výkonu své funkce

nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. V rámci konstantní

judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nezávislost a

nestrannost soudců a soudů spojována s nezbytností jejich

důvěryhodnosti. Nepostačuje jen, aby soudce nestranný byl, ale aby se

tak stranám i jevil a i jinak vzbuzoval důvěru ve vedení spravedlivého

procesu (Pavlíček V., Hřebejk J., Ústava a ústavní řád České republiky.

Svazek I.: Ústava České republiky, Praha: Linde Praha, a. s., 1994, s.

194). Není pravděpodobně pochyb, že odbornost soudce, seznatelná v

podobě rychlého a spravedlivého procesu, je jedním z legitimních

požadavků společnosti. Koneckonců i na půdě Ústavního soudu se objevily

názory, že nezávislost soudce je spatřována v souboru předpokladů, z

nichž nejsilnější jsou odborná úroveň a ty povahové vlastnosti, které

ze soudce činí integrovanou osobnost (Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 16/2000).



Podle § 82 odst. 1 zákona o soudech a soudcích nese soudce odpovědnost

za svou odbornou úroveň při výkonu soudcovské funkce. Navrhovatel by

považoval za dostatečnou ochranu společnosti před soudcem, který nebude

dostatečně dbát o svoji odbornou úroveň, uložení jednoho z kárných

opatření (důtka, snížení platu, odvolání z funkce předsedy senátu i

možnost odvolání z funkce soudce) v rámci kárného řízení a z tohoto

pohledu se mu odvolání z funkce soudce jako jediný důsledek

nevyhovujícího odborného hodnocení soudce jeví jako protiústavní. Senát

však zaujal stanovisko, že odvolání z funkce soudce by v případě jeho

neodbornosti nemělo být "trestem" ukládaným v rámci kárného řízení,

přesto však důvodem pro jeho odchod z justice. Vzhledem k tomu, že

kárné řízení je svou povahou řízením trestním, vybudovaným na principu

zaviněného porušení povinností soudce (navíc by neodbornost byla

prakticky neprokazatelná a odpovědnost soudce tedy nulová), přiklonil

se zákonodárce ke speciální proceduře hodnocení odborné způsobilosti,

zakotvené v části první hlavě III dílu 5 zákona o soudech a soudcích. Z

tohoto pohledu se jeví proklamovaný rozpor s čl. 82 odst. 2 Ústavy

nepřípadným, neboť Ústava v tomto směru ponechává jistou volnost.



Podle tohoto vyjádření nelze také pominout další skutečnosti týkající

se dané problematiky. Hodnocení odborné způsobilosti je hodnocením

třístupňovým, přičemž hodnotícím subjektem jsou buď výlučně nebo

majoritně soudci sami. Přezkum negativního hodnocení probíhá

standardními procesními postupy. V konečném stupni jde o speciální

soudní řízení před pětičlenným senátem Nejvyššího soudu, které vyústí v

soudní rozhodnutí. Všechny tyto skutečnosti by měly být dostatečnou

zárukou spravedlivého rozhodnutí o odborné způsobilosti soudce.



Pokud jde o neslučitelnost funkcí ve smyslu čl. 82 odst. 3 Ústavy,

resp. nepřípustného vlivu moci výkonné na moc soudní prostřednictvím

funkcionářů vykonávajících státní správu soudů, nelze nevidět, že jak

způsob výkonu justiční správy, tak jmenování funkcionářů prezidentem

republiky v případě předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu nebo

ministrem spravedlnosti v ostatních případech byly jako vyhovující a

ústavně konformní přejaty z předchozí platné právní úpravy. Zákonodárce

nikdy nezpochybnil jednoznačně danou maximu naprosté oddělenosti výkonu

soudnictví od státní správy soudů na všech stupních. Funkcionářské

posty, tj. funkce předsedů a místopředsedů soudů, však nejsou z dikce

zákona úřady správními, nýbrž zákon v taxativně vymezených případech

svěřuje těmto osobám jistý podíl na výkonu správních činností,

vycházeje z předpokladu dokonalé znalosti otázek personálních i věcných

toho soudu, jehož jsou reprezentanty. Senát si byl přesto vědom

nutnosti zvýšit účinnost mechanismu brzd a protivah, a proto schválil v

zákoně o soudech a soudcích bez připomínek pasáž týkající se

soudcovských rad. Prakticky žádné rozhodnutí předsedy soudu při výkonu

státní správy soudu by podle této právní úpravy nemělo být od 1. dubna

2002 učiněno bez vyjádření příslušné soudcovské rady.



Bez pozměňovacích návrhů byla schválena i ustanovení zákona o soudech a

soudcích věnovaná Justiční akademii. V této souvislosti je třeba vidět

důležitou roli § 129 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, který

umožňuje provádět ve stejném rozsahu a se stejnými účinky odborné

vzdělávání i Nejvyššímu soudu. Pokud existuje pro soudce alternativa v

rozhodování, lze sotva spatřovat jeho závislost v nabízené možnosti

vzdělávání v Justiční akademii. Poukázat je třeba i na nesporný fakt,

že nezávislost soudů a soudců je garantována toliko ve vztahu k výkonu

soudnictví. Z této ústavní premisy je návazně třeba vyvodit, že stát je

přímo povinen vytvořit předpoklady pro nezávislý výkon soudnictví, tedy

i zajistit možnosti k jejich dalšímu vzdělávání. Jinými slovy: za

obecné východisko při řešení soudcovské nezávislosti je nutné považovat

odlišení nezávislosti právní, ve smyslu ústavního principu, od

nezávislosti psychické, která má prvně jmenovanou zabezpečit.



V závěru vyjádření se pak uvádí, že je zcela na Ústavním soudu, aby

posoudil ústavnost napadených ustanovení.



III.



Ústavní soud v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů

posuzuje obsah zákona podle hledisek obsažených v ustanovení § 68 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb., tedy z hlediska jejich souladu s ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy (ve smyslu

novelizace provedené zákonem č. 48/2002 Sb. s účinností od 1. 6. 2002 z

hlediska jejich souladu s ústavními zákony). Dříve než přistoupil k

meritornímu projednání návrhu, přezkoumal též ve smyslu citovaného

ustanovení, zda byly splněny formální podmínky přijetí zákona a

napadený zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní

správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a

soudcích), byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně

předepsaným způsobem.



V tomto směru z těsnopisecké zprávy o 35. a 39. schůzi Poslanecké

sněmovny, 3. volební období, zjistil, že Poslanecká sněmovna zákon č.

6/2002 Sb. schválila po řádném projednání na své schůzi konané dne 30.

10. 2001, když z přítomných 180 poslanců jich pro návrh hlasovalo 172,

jeden poslanec hlasoval proti návrhu. Z těsnopisecké zprávy z 11.

schůze Senátu, 3. funkční období, bylo prokázáno, že dne 30. 11. 2001

pro návrh ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou hlasovalo z

přítomných 64 senátorů 37, proti návrhu bylo 14 senátorů. Po přijetí

byl zákon č. 6/2002 Sb. podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně

publikován v částce 4 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 11. 1.

2002. Tento zákon nabyl účinnosti 1. 4. 2002. Ústavní soud proto

konstatuje, že zákon č. 6/2002 Sb. byl řádně přijat a vydán v mezích

Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem ve smyslu

ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, čímž je splněn předpoklad, aby se Ústavní soud mohl podaným

návrhem věcně zabývat.



Na tomto místě je třeba také uvést, že navrhovatel při ústním jednání

před Ústavním soudem navrhl, aby jím podaný návrh byl posouzen ve znění

zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s

přijetím soudního řádu správního, což Ústavní soud akceptoval. Uvedeným

zákonem byla totiž novelizována i některá z napadených ustanovení, na

jejichž podstatě však novela nic nezměnila, pouze zohlednila zřízení a

budoucí existenci Nejvyššího správního soudu.



IV.



Návrh prezidenta republiky na zrušení některých ustanovení zákona č.

6/2002 Sb. se v podstatě vztahuje k celkem třem základním okruhům.



Prvá skupina ustanovení navrhovaných ke zrušení se týká posuzování

odborné způsobilosti soudců. Zahrnuje předně celý díl 5 hlavy III části

první zákona o soudech a soudcích, upravující v ustanoveních § 134 -

163 zákona postup při posuzování odborné způsobilosti. Stanovuje

zejména periodicitu hodnocení odborné způsobilosti, osobu hodnotitele,

hlediska hodnocení odborné způsobilosti, způsob prověrky rozhodovací

činnosti soudce zvláštním senátem daného soudu v případě nevyhovujícího

hodnocení, složení Rady pro odbornou způsobilost soudců zřízené

Ministerstvem spravedlnosti a řízení před ní v případech, že i zvláštní

senát soudu ohodnotí rozhodovací činnost soudce jako nevyhovující, a

konečně řízení před Nejvyšším soudem o návrhu účastníka řízení, který

nesouhlasí s rozhodnutím Rady ve věci odborné způsobilosti. Z oddílu 2

dílu 2 hlavy I části první uvedeného zákona, upravujícího působnost

soudcovských rad, jsou navrhována ke zrušení ustanovení § 50 odst. 1

písm. f) a g), odst. 3 a 4, § 51 odst. 1 písm. f) a g), odst. 3 a 4, §

52 odst. 1 písm. f) a g), odst. 3 a 4 a § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3

a 4, kterými se soudcovským radám stanovují v rámci jejich působnosti i

úkoly vztahující se k posuzování odborné způsobilosti soudců. Z dílu 3

hlavy III části první předmětného zákona, upravujícího působnost orgánů

státní správy soudů, jsou navrhována ke zrušení ustanovení § 123 odst.

3 a 4, § 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3 a § 127 odst. 3,

jimiž jsou stanovena oprávnění Ministerstva spravedlnosti a předsedů

jednotlivých stupňů soustavy soudů při posuzování odborné způsobilosti

soudců. Dále jsou zde navrhována ke zrušení rovněž ustanovení § 71

odst. 4 a poslední věty v ustanovení § 72 odst. 2 zákona, která

ukládají přihlédnout při překládání soudců k soudům vyšších stupňů k

hodnocení jejich odborné způsobilosti, část ustanovení § 82 odst. 2,

ukládající soudci povinnost podrobit se zákonem stanoveným způsobem

hodnocení a posouzení svých odborných znalostí a vědomostí, a

ustanovení § 94 písm. d) daného zákona, které stanoví, že funkce soudce

zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým byla zjištěna jeho odborná

nezpůsobilost vykonávat tuto funkci. Konečně jsou v rámci tohoto okruhu

navrhována ke zrušení: ustanovení o sdělování zhodnocení výsledků

odborného vzdělávání soudce Justiční akademií příslušným osobám a

institucím (§ 132 odst. 3 zákona o soudech a soudcích), ustanovení

přechodné, které stanoví lhůtu pro posouzení odborné způsobilosti u

soudců jmenovaných do funkce přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona

(§ 185 zákona), a ustanovení o navrhování advokátů a notáře za členy

Rady pro odbornou způsobilost soudců (v § 187 slova "3 advokáty za

členy Rady pro odbornou způsobilost soudců a jejich 3 náhradníky a" a §

188 zákona). Shora uvedená ustanovení zákona o soudech a soudcích jsou

navrhována ke zrušení pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 82 odst. 1 a 2 a

čl. 93 Ústavy.



V rámci dalšího tematického okruhu, týkajícího se výkonu státní správy

soudů, jsou ke zrušení předně navrhována z oddílu 4 dílu 1 hlavy I

části první zákona o soudech a soudcích, upravujícího organizaci a

činnost soudů, ustanovení § 15 odst. 2 věta druhá, § 26 odst. 2 věta

druhá, § 30 odst. 2 věta druhá a § 34 odst. 2 věta druhá, která

stanoví, že předsedové a místopředsedové uvedených jednotlivých stupňů

obecných soudů vykonávají kromě rozhodovací činnosti také státní správu

příslušných soudů v rozsahu stanoveném zákonem. V dalším ke zrušení

navrhovaném ustanovení § 119 odst. 2 a 3 citovaného zákona se potom

výslovně stanoví, že předsedové a místopředsedové jednotlivých stupňů

obecných soudů jsou orgány státní správy soudů a podílejí se na ní v

rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem i předsedové senátů a

ostatní soudci. Navazující ustanovení § 120 a 121 zákona o soudech a

soudcích pak stanoví, že výkon státní správy soudů vykonává

Ministerstvo spravedlnosti buď přímo nebo prostřednictvím předsedů

těchto soudů, kteří ji realizují v rozsahu stanoveném tímto zákonem a

kteří mohou pověřit tímto výkonem místopředsedy a případně i předsedy

senátu a ostatní soudce příslušného soudu. Napadeno je i ustanovení §

74 odst. 3 zákona stanovící, že funkce předsedy a místopředsedy soudu a

některé další zde vyjmenované činnosti se nepovažují za funkci ve

veřejné správě. Z dílu 3 hlavy III části první zákona o soudech a

soudcích, upravujícího působnost orgánů státní správy soudů, jsou dále

ke zrušení navrhována ustanovení § 124, 125, 126 a 127, která konkrétně

stanoví činnosti, jimiž předsedové jednotlivých stupňů obecných soudů

vykonávají státní správu, jakož i navazující ustanovení § 128 daného

zákona, upravující postup orgánu státní správy soudů při zjištění

zaviněného porušení povinnosti soudce při výkonu jeho funkce. Další ke

zrušení navržené ustanovení § 106 odst. 1 zákona o soudech a soudcích

stanoví možnost odvolat předsedu a místopředsedu soudu ze své funkce

tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.

Ke zrušení jsou dále navrhována v ustanovení § 68 odst. 1 citovaného

zákona slova "k ministerstvu nebo" a tatáž slova v § 99 odst. 1 písm.

c) tohoto zákona, kterými je umožněno přidělení soudce k Ministerstvu

spravedlnosti a stanovuje se dočasné zproštění výkonu funkce soudce v

případě tohoto přidělení. U výše uvedených ustanovení zákona o soudech

a soudcích má návrh za to, že jsou v rozporu s čl. 82 odst. 3 Ústavy.



Poslední tematický okruh ke zrušení navrhovaných ustanovení zákona o

soudech a soudcích se týká povinného zařazování soudců k odbornému

vzdělávání v Justiční akademii. Jde zde především o zrušení věty druhé

odstavce druhého § 82 zákona o soudech a soudcích, která stanoví

povinnost soudce účastnit se odborného vzdělávání v Justiční akademii a

podrobit se hodnocení a posouzení svých odborných znalostí a vědomostí.

V návaznosti na toto ustanovení pak v dílu 4 hlavy III části první

zákona o soudech a soudcích, upravujícím zřizování, organizaci a

činnost Justiční akademie, jsou navrhována ke zrušení v ustanovení §

130 odst. 2 slova "zařazení soudců" a návazně pak ustanovení § 131

odst. 1 písm. a) a b) a § 132 odst. 1 písm. a) a b), v odst. 2 slova

"soudců a" a odst. 3. Těmito ustanoveními je povinnost soudce účastnit

se odborného vzdělávání v Justiční akademii dále upřesněna uvedením

délky studia, způsobem ukončení a sdělení zhodnocení výsledků odborného

vzdělávání soudce. Podaný návrh u těchto napadených zákonných

ustanovení tvrdí jejich rozpor s čl. 1, čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy.



V.



V preambuli k Ústavě a v jejím čl. 1, tak i v úvodním prohlášení k

Listině, jakož i v mezinárodních smlouvách ve smyslu čl. 10 Ústavy,

přihlašuje se Česká republika k osvědčeným principům demokratického

právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana

(cit. čl. 1 Ústavy) a na demokratických hodnotách (čl. 2 odst. 1

Listiny). V tomto státě je podle čl. 2 odst. 1 Ústavy zdrojem veškeré

státní moci lid, vykonávající ji prostřednictvím orgánů moci

zákonodárné, výkonné a soudní. Již z tohoto úvodního konstatování lze

dovodit, že v samotném základu našeho ústavního systému je zakotven

princip dělby státní moci, princip vycházející z myšlenky, že v

přirozenosti člověka je zakotvena tendence ke koncentraci moci a jejímu

zneužití, který se stal garancí proti libovůli a zneužití státní moci a

v podstatě i zárukou svobody a ochrany jednotlivce, princip, který je

výsledkem a reflexí dosavadního historického, myšlenkového a

institucionálního vývoje, na němž se kupř. v novověku podílely takové

výrazné osobnosti, jaké představují John Locke a Charles Montesqieu,

institucionálně pak kupř. britský parlament a britská justice. Není

úkolem Ústavního soudu, aby v situaci, kterou lze považovat za již

danou, se blíže zabýval vývojem a příčinami vzniku tohoto principu. Leč

přesto považuje za nezbytné jen ve stručnosti konstatovat, že v

samotných základech uvedeného principu je obsaženo v empirických

poznatcích zakotvené přesvědčení, že lidskému myšlení a společenským

dějům nebylo možno nikdy přisuzovat jen racionální charakter, neboť

obsahovaly i evidentní iracionální prvky, a navíc racionalita myšlení

se nikdy plně nekryla s racionalitou jednání. Jako vyjádření již

existujícího stavu je totiž "vláda všech" pouhou ideologickou formulí,

často zastírající zcela opačný sociální stav. V sociální situaci

vyznačující se vnitřní i vnější nedostatkovostí jednotlivce i celé

společnosti mohou být základní lidské potřeby uspokojovány a současně i

udržován alespoň směr k cíli, jaký představuje demokracie, pouze cestou

konfliktního vyrovnávání jednotlivých zájmů. Jakkoli tedy ani ve sféře

justice neusiluje ani demokratický stát o maximalistické programy, a je

proto zcela vzdálen představě "soudcovského státu" - orgánem státní

moci je totiž, jak již bylo konstatováno, i moc zákonodárná i výkonná,

a proto tato státní moc může být v demokratickém systému funkčně

realizována jen při splnění podmínky fungování všech jejích orgánů - je

na druhé straně povinen vytvářet institucionální předpoklady pro to,

co, pokud jde o justici, platí jako specifické a nepodmíněné, totiž

konstituování a etablování reálné nezávislosti soudů, jako - pro

stabilizaci nejen jejich pozice, ale i celého demokratického systému,

ve vztahu k legislativě a exekutivě - významného státotvorného,

současně však i polemického prvku. Uvedená reálná nezávislost soudů je

specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci, odůvodněným a

také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody

jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle

kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím,

že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost

nesmí nikdo ohrožovat. Již konstatovaný specifický rys a obsah soudní

moci nemůže být proto zpochybňován, a proto ani její základní funkce

nejsou slučitelné se žádným způsobem infiltrace jiné státní moci,

kterážto premisa byla v Ústavní listině Československé republiky

uvozené zákonem č. 121/1920 Sb. vyjádřena ustanovením § 96 odst. 1,

podle kterého soudnictví jest ve všech stolicích odděleno od správy, v

současné Ústavě pak v čl. 82 odst. 3, podle kterého funkce soudce není

slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu ani s

jakoukoli funkcí veřejné správy. Princip nezávislosti soudu má tedy v

tomto směru, jak již uvedeno, nepodmíněnou povahu vylučující možnost

ingerence výkonné moci. Tomuto požadavku však napadená zákonná úprava

nevyhovuje.



Prezident republiky ve svém návrhu v prvé řadě napadá ustanovení zákona

vztahující se k periodickému posuzování a hodnocení odborné

způsobilosti všech soudců, včetně ustanovení, která s nimi

komplementárně souvisejí. Konkrétně se jedná o § 134 až 163 (díl 5

hlavy III - posuzování odborné způsobilosti soudců) a v souvislosti s

nimi § 50 odst. 1 písm. f) a písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 51 odst. 1

písm. f) a písm. g), odst. 3 a odst. 4, § 52 odst. 1 písm. f) a písm.

g), odst. 3 a odst. 4, § 53 odst. 1 písm. e), odst. 3 a odst. 4, § 71

odst. 4, § 72 odst. 2 ve větě poslední, § 74 odst. 3 ve slovech "v Radě

a", § 82 odst. 2 ve větě druhé, § 94 písm. d), § 123 odst. 3 a odst. 4,

§ 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3, § 127 odst. 3, § 132 odst.

3, § 185, § 187 ve slovech "3 advokáty za členy Rady pro odbornou

způsobilost soudců a jejich 3 náhradníky a" a § 188.



Pro posouzení důvodnosti této části návrhu jeví se nezbytné uvést

přehled těch jednotlivých ustanovení, jimiž v rámci posuzovaného

institutu hodnocení odborné způsobilosti soudců jsou zákonem

poskytována oprávnění jednotlivým orgánům státní správy soudů.



Podle právní úpravy vyjádřené v napadených ustanoveních, jejichž

převážná část je systematicky zařazena do hlavy III části první zákona,

označené (což v daných souvislostech není bez významu) jako státní

správa soudů, sleduje odbornou způsobilost soudců, kteří jsou povinni

se podrobit zákonem stanovenému způsobu hodnocení a posouzení svých

odborných znalostí a vědomostí (§ 82 odst. 2), Ministerstvo

spravedlnosti (§ 123 odst. 3). K tomuto účelu metodicky řídí hodnocení

odborné způsobilosti soudců a metodicky řídí prověrky jejich

rozhodovací činnosti (§ 123 odst. 3). K posouzení odborné způsobilosti

soudců potom vytváří příslušné Rady [Radu pro oblast trestního práva,

Radu pro oblast civilního práva a Radu pro oblast správního soudnictví

(§ 123 odst. 4)]. Předsedové Nejvyššího soudu, vrchních, krajských a

okresních soudů, coby nositelé funkce ve státní správě soudů, do níž

jsou jmenováni (vyjma předsedy a místopředsedy Nejvyššího soudu)

ministrem spravedlnosti, majícím pravomoc je odvolat na základě obecně,

zcela vágně formulovaného důvodu "řádného neplnění povinností" (§ 103

odst. 1, § 104 odst. 1, § 105 odst. 1, § 106 odst. 1), vykonávají

vyjmenované kompetence ve vztahu k hodnocení odborné způsobilosti

soudců (§ 124 odst. 4, § 125 odst. 3, § 126 odst. 3, § 127 odst. 3) a

tito předsedové, vyjma předsedů okresních soudů, tuto způsobilost též

hodnotí (§ 135). Hlediska, pod jejichž zorným úhlem je odborná

způsobilost soudce hodnocena, se zkoumají mimo jiné na základě posudku

vypracovaného příslušným předsedou soudu a zprávy o výsledcích

odborného vzdělávání soudce vypracované Justiční akademií (§ 136 odst.

2), řízenou ředitelem jmenovaným opět ministrem spravedlnosti. Členy

zvláštního senátu, provádějícího prověrku rozhodovací činnosti soudce,

jmenuje z řad soudců příslušný předseda soudu (§ 137 odst. 2), který (v

případech nevyhovujícího hodnocení soudce zvláštním senátem, anebo

pokud on sám se zprávou zvláštního senátu, v němž je rozhodovací

činnost soudce hodnocena jako vyhovující, nesouhlasí) podává též návrh,

aby odbornou způsobilost soudce posoudila Rada tento návrh

projednávající a o něm rozhodující, přičemž ta je zřízena ministerstvem

(§ 138, § 139 odst. 1), a část jejích členů a náhradníků z řad státních

zástupců, advokátů, notářů a odborníků z oblasti trestního, civilního a

správního práva jmenuje na návrh příslušných orgánů ministr (§ 139

odst. 8). Rada může jednat a rozhodovat za přítomnosti nejméně svých 7

členů nebo jejich náhradníků a k přijetí rozhodnutí je třeba souhlasu

nadpoloviční většiny přítomných členů nebo jejich náhradníků (§ 141

odst. 2), z čehož plyne, že její rozhodnutí vzhledem ke složení té

které Rady (§ 139 odst. 4, 5 a 6) může být přijato i výhradně pouze

členy, z nichž ani jeden není soudcem. V této souvislosti třeba

poznamenat, že sám fakt, že v označeném orgánu mají zasedat a o dalším

osudu soudce tak rozhodovat osoby z řad advokátů, státních zástupců a

notářů, se jeví vysoce problematickým s ohledem na jejich možnou

motivaci plynoucí z jejich postavení strany či zástupce v řízení před

soudem. Řízení před Radou se zahajuje na návrh podaný příslušným

předsedou soudu (§ 144), který je (vedle soudce, o jehož odbornou

způsobilost jde) účastníkem předmětného řízení, stejně jako i ministr

spravedlnosti (§ 145 odst. 1). Nesouhlasí-li některý z těchto účastníků

s rozhodnutím Rady, může podat návrh na posouzení odborné způsobilosti

soudce u Nejvyššího soudu (§ 153), je účastníkem takto vyvolaného

řízení (§ 157), které končí rozhodnutím Nejvyššího soudu.



Již ze samotného výčtu jednotlivých oprávnění orgánů moci výkonné

(které jsou samy ve vztazích nadřízenosti a podřízenosti) plyne podle

názoru Ústavního soudu neúměrná možnost ingerence exekutivy do moci

soudní. Takto široce a mnohostranně pojaté kompetence představitelů

moci výkonné ve vztahu k posuzování odborné způsobilosti soudců již

jmenovaných ve své kumulaci nerespektují princip dělby moci a nelze je

ve světle shora uvedených ústavních hodnot akceptovat. Výkonná moc,

která má v poměru k moci soudní pouze vytvářet předpoklady materiální a

organizační pro její řádné fungování, jimi získává instrumenty, které

jsou způsobilé, byť i jen nepřímo, nezávislé rozhodování soudců

ovlivňovat. Skutečnost, že konečné rozhodování o odborné způsobilosti

je v rukou senátu Nejvyššího soudu, na uvedeném závěru o nepřiměřené

možnosti moci výkonné ingerovat do moci soudní nemůže již v zásadě

ničeho změnit, stejně jako fakt, že k hodnocení soudců se vyjadřují

zákonem rovněž nově zřizované soudcovské rady volené z řad soudců u

jednotlivých soudů, neboť ty mají hlasy pouze poradní, jež

představitelé moci výkonné nemají povinnost akceptovat. V této

souvislosti nutno také zdůraznit, že soudcovské rady nemají podle

zákona zastřešující orgán, jenž by mohl být skutečným reprezentantem

soudní moci a partnerem Ministerstva spravedlnosti jako ústředního

orgánu státní správy, případně sám nesl odpovědnost za řízení a výkon

správy soudů, jakož i odpovědnost za kvalitu soudcovského sboru.



Již zmíněný čl. 81 Ústavy stanoví, že soudní moc vykonávají jménem

republiky nezávislé soudy. Čl. 82 odst. 1 Ústavy pak stanoví, že soudci

jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo

ohrožovat. Nezávislost soudce stejně tak jako nezávislost soudní moci

tedy souvisí a jsou ve vztahu vzájemné podmíněnosti, a to i s

nestranností soudce a soudu. Nezávislost a nestrannost jsou

neodmyslitelnými atributy pojmu soud. Jeho nestrannost a nezávislost je

hodnotou, jež prospívá všem, neboť je jednou ze záruk rovnosti a právní

jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý

poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem, přičemž jedním z

prostředků nestrannost soudu zaručujících je soudcovská nezávislost.

Principem soudcovské nezávislosti se Ústavní soud zabýval již v řadě

svých rozhodnutí, např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/99 (Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 191 - 202), Pl. ÚS 18/99 (sv.

19, str. 3 - 21), Pl. ÚS 41/2000 (sv. 21, str. 493 - 500), v nichž

zdůraznil význam jejich záruk jako základního předpokladu pro naplnění

ústavního postavení soudní moci jako zvláštní specifické formy výkonu

státní moci. Účelem těchto záruk je zabezpečit takové postavení soudce,

které vyžaduje jeho role v procesu nestranného, spravedlivého soudního

rozhodování, při němž je soudce podle svého slibu vázán toliko právním

řádem a svým nejlepším vědomím a svědomím (přirozeně stále

konfrontovaným základními hodnotami upínajícími se k člověku a

spravedlnosti). Každý také může legitimně, v souladu s čl. 6 Úmluvy,

nezávislost a nestrannost od soudnictví i od každého soudce, jemuž je

svěřena ochrana jeho práv, očekávat. Podle uvedené normy byl také

požadavek "nezávislého a nestranného soudu zřízeného zákonem" v

judikatuře Evropského soudu pro lidská práva rozvinut tak, že pro

splnění podmínky nezávislosti je nezbytné, aby soud mohl opřít svá

rozhodnutí o svůj vlastní svobodný názor na fakta a jejich právní

stránku, aniž by měl jakýkoliv závazek vůči stranám a veřejným orgánům

a aniž by jeho rozhodnutí podléhalo přezkoumání jiným orgánem, který by

nebyl stejně nezávislým v uvedeném smyslu. V této souvislosti možno

také zmínit mezinárodní dokumenty nezávislost soudní moci a soudců

zdůrazňující, jako jsou Základní zásady nezávislosti soudní moci,

přijaté OSN v roce 1985, i postoje Rady Evropy k soudnictví, které jsou

formulovány v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 12 z roku 1994,

zdůrazňující nezbytnost nezávislosti soudce v procesu rozhodování k

jednání bez přítomnosti jakéhokoliv omezení, nepatřičného vlivu,

vnějších popudů, tlaků, hrozeb nebo zasahování, přímého nebo nepřímého

z jakéhokoliv směru a z jakéhokoliv důvodu a akcentující ve směru k

moci výkonné a zákonodárné potřebu vytvoření a posilování záruk

nezávislosti soudů. K těmto zárukám v naší Ústavě patří kromě zásady

neslučitelnosti funkcí také časová neomezenost funkce soudce (čl. 93

odst. 1 Ústavy), nepřeložitelnost a také jeho neodvolatelnost, tak jak

je zakotvena v čl. 82 odst. 2 a 3 Ústavy. Odstavec 2 tohoto ustanovení

stanoví, že soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému

soudu; výjimky vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon.

V této souvislosti je třeba uvést, že jistý prostor, který ústavodárce

zákonodárci poskytl v citovaném ustanovení užitím pojmu "zejména", je

třeba právě proto, že je použit v relaci k výjimce, vykládat v souladu

s obvyklou zásadou právní o vztahu pravidla a výjimky přísně

restriktivním způsobem. Lze tak zcela souhlasit s návrhem, že výjimky z

pravidla neodvolatelnosti soudců mohou postihovat jen jednání svou

intenzitou srovnatelné s kárným proviněním výslovně Ústavou zmiňovaným.

Takovou povahu má například další zákonem uváděný důvod, který má za

následek zánik funkce soudce, totiž odsuzující rozhodnutí pro trestný

čin spáchaný úmyslně nebo odsuzující rozhodnutí k nepodmíněnému trestu

odnětí svobody pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, nemůže ji však

mít nevyhovující hodnocení jeho odborné způsobilosti, navíc, jak již

shora zdůrazněno, ovlivňované z podstatné části mocí výkonnou.



Nepochybně je třeba souhlasit s tím, že odborná způsobilost soudce,

vedle jeho integrity mravní, je nezpochybnitelným předpokladem řádného

výkonu jeho funkce, a je proto třeba klást na ni důraz mimořádný. Ten

je však nutno upínat především k přípravě na toto povolání. Akt

ustanovení soudce do jeho funkce bez časového omezení musí však již být

učiněn v přesvědčení o tom, že kandidát ve všech směrech - a to v

zásadě i z pohledu podstatné části hledisek uváděných pro hodnocení

odborné způsobilosti soudců v ustanovení § 136 odst. 1 zákona -

obstojí. Právě do procesu předcházejícímu jmenování soudce do jeho

funkce by tak mělo být koncentrováno veškeré kvantum možných požadavků

na soudce kladených, a právě zde tedy musí hodnocení odborné

způsobilosti podléhat těm nejpřísnějším kritériím, vylučujícím tak již

v samotném počátku možnost jmenovat soudcem osobu nedostatečně odborně

způsobilou a takovou, u níž nejsou dány záruky dalšího sebevzdělávání

(případně i za cenu změny dosavadní praxe za takovou, která by

umožňovala do funkce soudce jmenovat pouze takovou osobu, u které již

její kvality mravní, lidské i odborné byly výsledky její dřívější

profese ověřeny). Okamžikem jmenování se však taková osoba stává

soudcem a aktivizuje se tak i nezbytný atribut této funkce, vystupující

v podobě nezávislosti soudce. Ten pak při rozhodovacím procesu nejenže

sám musí být nezávislým a nestranným, ale měl by takto být také

objektivně veřejností vnímán. I z toho důvodu považuje Ústavní soud

posuzovaný mechanismus následného a opakovaného hodnocení odborné

způsobilosti soudce, který může vést až k jeho odvolání, za stojící v

rozporu s ústavními garancemi soudcovské nezávislosti. Jeví se tak

proto, že takovému hodnocení - navíc metodicky řízenému orgánem moci

výkonné - je vůbec vystavován soudce, jehož způsobilost, a to i

odborná, tuto funkci vykonávat byla již státem aprobována. Ve

spojitosti s tím, co bylo právě uvedeno, pak nelze pomíjet ani možný

dopad případných odvolání z uvedených důvodů na právní jistotu vůbec, a

to v poměru k těm soudním rozhodnutím, jež byla takto pro nezpůsobilost

odvolaným soudcem již dříve vydána.



Jakkoliv je cíl sledovaný právní úpravou, snažící se o dosažení

kvalitativně vyšší úrovně soudcovského sboru, legitimní, je třeba

zvolený prostředek k němu směřující, tak jak je konstruován v

napadených ustanoveních, hodnotit jako nerespektující základní ústavní

principy. Navíc je třeba brát v úvahu, že zákon v návaznosti na v něm

deklarovanou odpovědnost soudců za svou odbornou úroveň při výkonu

funkce (§ 82 odst. 1) výslovně mezi povinnosti soudců jim zároveň

ukládané zařadil také povinnost se soustavně vzdělávat a prohlubovat

své odborné znalosti pro řádný výkon funkce (§ 82 odst. 2), jakož i

povinnost tuto funkci vykonávat v souladu se zájmem na řádném výkonu

soudnictví, přitom zaviněné porušení povinnosti soudce je kárným

proviněním (§ 87), za něž nese soudce i kárnou odpovědnost (§ 86), jež

může vést až k jeho odvolání [§ 88 odst. 1 písm. d)]. Lze tak

konstatovat, že k dosažení stavu, aby ze soudcovského sboru byly

vyloučeny osoby, které povinnost dbát na svoji odbornou úroveň

ignorují, disponuje zákon prostředkem, a to prostředkem, jenž je - jako

výjimka ze zásady neodvolatelnosti - Ústavou výslovně předpokládán.



Ústavní soud je tak přesvědčen o tom, že napadený mechanismus

přezkoumávání odborné způsobilosti soudců tak, jak je zákonem upraven,

je třeba odmítnout a považovat jej za protiústavní z důvodů

porušujících princip dělby moci a na něj navazující princip soudcovské

nezávislosti. Ta, jak již shora uvedeno, má nepodmíněnou povahu,

vylučující možnost takového způsobu ingerence výkonné moci, jak ji

představuje z její strany nepřiměřený a neúměrný podíl na přezkoumávání

odborné způsobilosti soudců. Z těchto důvodů Ústavní soud vyhověl

návrhu prezidenta republiky a zrušil všechna ustanovení zákona o

soudech a soudcích hodnocení odborné způsobilosti se týkající tak, jak

jsou v úvodu této části vyjmenována, pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2

odst. 1, čl. 81, čl. 82 odst. 1 a 2 a čl. 93 Ústavy, aniž bylo třeba

samostatně se zabývat či posuzovat ústavnost ustanovení § 160 zákona,

neboť institut hodnocení odborné způsobilosti soudců je třeba zrušit s

ohledem na provázanost jednotlivých stupňů, na nichž se hodnocení

provádí, jako celek včetně těch částí ustanovení, které se tohoto

institutu dotýkají.



Z principu dělby moci, nezávislosti moci soudní i soudcovské

nezávislosti pak Ústavní soud vycházel a i v návaznosti na to, co již

bylo k těmto pojmům uvedeno, posuzoval i další částí prezidentova

návrhu napadená ustanovení, vztahující se k jimi stanovené povinnosti

soudců periodicky absolvovat vzdělávání v Justiční akademii (§ 82 odst.

2 věta druhá). Ta je zákonem zřízena jako organizační složka státu (§

129 odst. 1), nad jejíž činností vykonává dohled Ministerstvo

spravedlnosti (§ 130 odst. 4). Řídí ji ředitel jmenovaný a odvolávaný

ministrem spravedlnosti, přičemž obsahovou náplň vzdělávací činnosti,

zařazování soudců a studijní programy stanoví Rada Justiční akademie,

jmenovaná opět ministrem spravedlnosti (§ 130 odst. 2), který také na

návrh ředitele Justiční akademie jmenuje a odvolává učitele na akademii

působící (§ 133). Z toho plyne, že je to opět především moc výkonná,

reprezentovaná ministrem spravedlnosti, které zákon poskytuje oprávnění

určovat způsob vzdělávání všem soudcům, neboť i když zákon umožňuje

odborné vzdělávání též prostřednictvím Nejvyššího soudu (§ 129 odst.

3), jde o představu, že by tak Nejvyšší soud při své současné

rozhodovací a jiné činnosti mohl činit v takovém rozsahu, jaký zákon

předpokládá u všech soudců v jím stanoveném časovém rozsahu (§ 131 a

132 zákona), nereálnou. Takový stav, plynoucí ze zákonné úpravy, jak je

shora rozvedena, kdy způsob vzdělávání včetně vymezení jeho obsahu

zůstává fakticky v rukou moci výkonné, akceptovat nelze, neboť jde o

další projev principu dělby moci neodpovídajícího a nepřípustného vlivu

moci výkonné na moc soudní. S ohledem na povahu moci nelze totiž bez

dalšího předpokládat, že výkonná moc při existenci zákonem jí

poskytnutých oprávnění bude sebeomezujícím a zdrženlivým způsobem tato

oprávnění také vykonávat. V této souvislosti je třeba opětovně poukázat

na to, že úkolem soudní moci je, a to prostřednictvím soudcovské

nezávislosti jako předpokladu jejího řádného výkonu, chránit práva

občanů, a to i před libovůlí či neoprávněnými zásahy státu, tedy i moci

výkonné. Možnost ovlivňovat charakter této ochrany, byť i způsobem

navenek oděným do požadavku řádného zajištění odborné způsobilosti

soudců, by mohla za zákonem konstruovaného stavu vést naopak k

restrikci takto chápané nezávislosti. Uvedený systém vzdělávání, řízený

fakticky z centra moci výkonné, neskýtá také k nezávislé a svobodné

tvorbě názoru potřebný a nutný předpoklad co nejširší otevřenosti s

možností konfrontace rozdílných názorů z různých pramenů (jejichž volba

by měla být ponechána autonomnímu rozhodnutí soudce samotného) včetně

zdrojů zahraničních. Takový systém pak také v souvislosti se zákonem

stanoveným způsobem ukončení vzdělávání i v poměru k soudcům závěrečnou

prací (§ 132 odst. 2), jež je podrobována hodnocení (jehož výsledek

bude tak zřejmě z povahy věci podmiňován i soudcovou akceptací v

akademii předložených názorů), a to je pak jedním z podkladů při

hodnocení odborné způsobilosti soudce, může vyvolat pociťovanou

závislost a vést k dalším nežádoucím důsledkům, jakým je ztráta pocitu

vlastní odpovědnosti v procesu samotného rozhodování.



V těchto souvislostech je třeba blíže reagovat na vyjádření Poslanecké

sněmovny, zdůvodňující přijetí napadeného zákona potřebou nové reformy,

jejímž cílem je rychlé, spravedlivé a jednotné soudnictví, které však

postrádá hlubší ponor do problému jednoty a jednotnosti a prozrazuje

současně neujasněnost povahy a funkce sociálních jevů a institutů

vůbec. Bližší analýza jakéhokoli sociálního jevu ukazuje totiž na

přítomnost v něm působících protikladných sil vytvářejících funkční

napětí obou těchto souvztažných elementů, napětí, jež je

nepostradatelnou podmínkou sociálního vývoje. V sociálním dění působící

princip polarity vytváří tak napětí, a to vedle celé řady dalších

forem, také mezi úsilím o jednotu a různorodost. Z uvedeného

myšlenkového základu vychází také demokracie, jež sice na tento fakt

pohlíží jako na obtížnou a problematickou realitu, nicméně současně

jako nejzávažnější překážku disfunkční jednokolejnosti. Proto i

"reálné" jednoty lze dosahovat pouze střetáváním různorodých, ke

specifickým oblastem se vztahujících aspektů, z nichž jedny směřují k

jednotě, zatímco jiné k různorodosti. Pramen skutečné jednoty je proto

třeba hledat v prvé řadě v konfliktu, neboť teprve působením mnohosti

často i výrazně odchylných názorů a postojů získává každý člověk i

vědomí sociální sounáležitosti a také jednoty.



Uvedeno v již zcela úzkou souvislost s projednávanou věcí, třeba

považovat požadavek jednotného soudnictví v naznačených směrech za

problematický, a to jak ve svém aspektu jednotného vzdělávání, tak i v

aspektu jednotného rozhodování. Jakákoli jednota může totiž plnit

pozitivní sociální funkci jen tehdy, jestliže ti, kteří k ní směřují,

jsou s to se i odlišovat, aby tím smysluplněji a účinněji se mohli

sjednocovat. Ničím nepodmiňovaná jednota soudnictví by naopak vedla i k

nežádoucím účinkům v podmínkách, v nichž by každý jednotlivý soudce byl

přikazován přijímat další vzdělávání ze státem určeného zdroje a pod

tlakem hypertrofie sjednocování každého detailu zbavován podmínek pro

spravedlivé posouzení každého individuálního případu respektováním jeho

jedinečnosti. Mechanické přebírání již "sjednoceného" by tak vedlo

nejen k nežádoucí šabloně, ale ohrozilo by sám vývoj právního myšlení.

V podmínkách soudnictví lze proto akceptovat tvorbu relativně

jednotného názoru pouze v rámci daném procesními postupy, které samy

nevylučují střet názorů různých.



Zajistit právní jistotě a úctě k právům (čl. 1 Ústavy) odpovídající

předvídatelnost soudního rozhodování je pak úkolem především přípravy

budoucích soudců, a v jejím rámci nalezení vhodných metod způsobilých

zajistit osvojování standardních postupů ve standardních situacích a

ověřování znalostí nejen právních předpisů, ale i soudní judikatury.

Úkolem především té je pak usměrňovat výklad předpisů v intencích

ústavních principů a odpovědností soudců samotných judikaturu nejen

znát, ale tvůrčím způsobem, dostatečně také reagujícím na měnící se

sociální realitu, ji rozvíjet.



Je nesporné, že kontinuální odborné vzdělávání soudců se u tohoto

povolání předpokládá. Uvedený postulát plyne i ze zmiňovaných

mezinárodních dokumentů. Jak již dříve v jiné souvislosti uvedeno, je

stanoven jako povinnost i tímto zákonem v ustanovení § 82 odst. 2 a

zákon zároveň stanoví, že soudce nese za svou odbornou úroveň

odpovědnost. Tato odpovědnost, a to je třeba zdůraznit, však plyne

především ze samotné podstaty soudcovské nezávislosti, s níž je ji

nezbytně třeba spojovat, a z níž tak vyplývá závazek každého

jednotlivého soudce nejen ke spravedlivému a nestrannému rozhodování,

ale i rozhodování předvídatelnému, budovanému na dokonalé znalosti

právních předpisů a soudní judikatury, neboť to, co je pro atribut

nezávislosti soudnictví typické a také v zájmu fungování demokratického

systému nezbytné, je právě přirozené spojování tohoto atributu se

soudcovskou odpovědností, vyplývající také z čl. 90 a 95 Ústavy a

detailně pak vyjádřenou např. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ukládajícím soudu

povinnost odpovídající právu každého na to, aby jeho záležitost byla

spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a

nestranným soudem. Odpovědnost a ručení za tento závazek však musí nést

soudní moc sama.



Lze tak uzavřít, že samotné zřízení Justiční akademie zákonem má své

opodstatnění s ohledem na funkci, kterou má plnit při vzdělávání

justičních čekatelů a dalších pracovníků soudů, ve vztahu ke

kontinuálnímu vzdělávání soudců je ji však možno s ohledem na to, co

bylo shora uvedeno, chápat pouze jako jeden z možných, samotným soudcem

svobodně zvolených zdrojů. Ústavní soud proto z uvedených důvodů zrušil

všechna ta ustanovení zákona, která vzdělávání soudců v Justiční

akademii stanoví jako povinnost, jakož i ustanovení na ně obsahově

navazující, týkající se rozsahu této povinnosti.



Poslední okruh návrhem napadených ustanovení [§ 15 odst. 2 věta druhá,

§ 26 odst. 2 věta druhá, § 30 odst. 2 věta druhá, § 34 odst. 2 věta

druhá, § 68 odst. 1 ve slovech "k ministerstvu nebo", § 74 odst. 3, §

99 odst. 1 písm. c) ve slovech "k ministerstvu nebo", § 106 odst. 1, §

119 odst. 2 a odst. 3, § 120, § 121, § 124 až 128] se v podstatě týká

úpravy regulující způsob výkonu státní správy soudů. Při posuzování

této části návrhu musel Ústavní soud brát v úvahu, že návrhem

prezidenta republiky, jehož petitem je Ústavní soud vázán, nebylo

napadeno postavení Ministerstva spravedlnosti jako ústředního orgánu

státní správy soudů, a stejně tak až na výjimky nebyly napadeny

kompetence tohoto orgánu.



Při hodnocení uvedených ustanovení má klíčový význam ustanovení § 74

odst. 3 zákona, v němž je uvedeno, že za funkci ve veřejné správě se

nepovažuje funkce předsedy a místopředsedy soudu, dočasné přidělení k

ministerstvu, členství v Radě a Radě pro odbornou způsobilost státních

zástupců, členství v poradních orgánech ministerstva, vlády a v

orgánech komor Parlamentu. Pro jeho posouzení je určující obsah čl. 82

odst. 3 Ústavy, v němž se praví, že funkce soudce není slučitelná s

funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu, ani s jakoukoliv funkcí

ve veřejné správě; zákon stanoví, se kterými dalšími činnostmi je výkon

soudcovské funkce neslučitelný. Ústava tak stanoví, které funkce jsou s

funkcí soudce zásadně neslučitelné, přičemž jeho prvou větu je třeba

chápat jako demonstrativní výčet, jehož vymezení lze sice v souladu s

větou druhou za středníkem rozšířit, nikoliv však zúžit tak, jak to

činí ustanovení § 74 odst. 3 zákona. Zákonodárci takto zmocněnému k

rozšíření uvedeného výčtu, nikoliv však k jeho omezení, nepřísluší

měnit vůli ústavodárce vydáním právní normy, jdoucí nad tento obsah, a

nemající tak v něm svůj ústavní základ. Stanoví-li tedy Ústava jako

norma nejvyšší právní síly pravidlo inkompatibility funkce soudce s

jakoukoliv funkcí ve veřejné správě, za kteroužto činnost je třeba

nepochybně považovat z podstatné části i činnosti vyjmenované v

navazujících ustanoveních, které vykonávají předsedové a

místopředsedové soudů (ostatně ustanovením § 119 odst. 2 a 3 výslovně

za orgány státní správy označované), pak nelze učinit jiný závěr, než

že uvedené ustanovení je v rozporu s čl. 82 odst. 3 Ústavy a ve

spojitosti s ním i všechna další z něj vycházející, která postavení

předsedů a místopředsedů soudů i jejich činnosti blíže normují. Zde je

však nutno zdůraznit, že ke zrušení těchto ustanovení přistoupil

Ústavní soud pouze z uvedených formálních důvodů a že derogací

ustanovení § 74 odst. 3 zákona nemínil dát najevo, že by vedením a

správou soudů měly být pověřovány jiné osoby než osoby z řad soudců.



Zásada neslučitelnosti funkcí, vyjádřená ve shora citovaném článku

Ústavy, pak nemůže být porušována ani tím, že by zákon připouštěl

možnost působení soudců v orgánech moci výkonné, případně moci

zákonodárné tak, jak to dále činí napadené ustanovení § 74 odst. 3

zákona. Uvedená zásada inkompatibility funkcí je jednou z dalších záruk

soudcovské nezávislosti. Jako zásadu ústavní je třeba ji striktně

dodržovat, a nemůže být obcházena ani takovým řešením, jaké obsahuje

ustanovení § 99 odst. 1 písm. c) zákona, podle něhož se soudce po dobu

svého působení - výslovně pouze u ministerstva - dočasně zprošťuje

výkonu své funkce. Imanentním rysem této funkce je totiž její

kontinuálnost. Členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou

komor Parlamentu pak jistě zahrnuje i relevantní plnění úkolů těchto

odlišných složek státní moci, a působení soudců v uvedených orgánech je

tak v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a

mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně

zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů, a činí tak nestrannost v

podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou.



Ústavní soud tak z uvedených důvodů pro rozpor s čl. 82 odst. 3 Ústavy

zrušil ustanovení § 74 odst. 3, jakož i všechna ta další ustanovení,

která z něj vycházejí, obsahově či systematicky na něj navazují, tak,

jak jsou shora vyjmenována. Navíc třeba dodat, že ke zrušení ustanovení

§ 106 odst. 1 vedl Ústavní soud, kromě již uvedených důvodů, i důvod

další, totiž zcela obecné a neurčité - principu právní jistoty

neodpovídající - vyjádření důvodů vedoucích k odvolávání předsedů a

místopředsedů soudů. V této souvislosti pak Ústavní soud považuje za

potřebné poznamenat, že funkce předsedů a místopředsedů soudů by měla

být považována za kariérní postup soudce (podobně jako je tomu v

případě jmenování předsedou senátu), a proto by ani předseda a

místopředseda soudu neměl být odvolatelný jinak, než pro zákonem

předvídaný důvod a postupem v kárném řízení, tj. rozhodnutím soudu.

Taková konstrukce, kdy předsedové a místopředsedové soudů vykonávají i

činnosti, jež jsou svou povahou činností správní, aniž by však z tohoto

důvodu tyto osoby ztrácely kvalitu postavení nezávislého soudce, a

dostávaly se jen proto do pozice státního zaměstnance, jehož výrazným

definičním rysem je vztah podřízenosti a respektování příkazů služebně

nadřízených osob, je v řadě vyspělých zemí Evropy (např. Rakousko,

Německo, Švédsko, Norsko, Nizozemí, Velká Británie, Irsko, Itálie,

Portugalsko) považována za integrální součást principu dělby moci,

pramenící z požadavků právního státu a z něho odvozeného principu

institucionální nezávislosti soudnictví, jakož i principu nerušeného

výkonu osobního nezávislého soudcovského mandátu. Zároveň Ústavní soud

dodává, že současný stav, kdy ústředním orgánem státní správy soudů je

Ministerstvo spravedlnosti a soudní moc sama nemá vlastní

reprezentativní orgán na jeho úrovni (kterýžto orgán by mohl být

orgánem povolaným převzít úlohu ministerstva ve věcech personálních

včetně dohledu nad odbornou úrovní soudcovského sboru, případně i v

dalších oblastech řízení a výkonu správy soudnictví), podle názoru

Ústavního soudu dostatečně nevylučuje případné možnosti nepřímého

ovlivňování soudní moci mocí výkonnou (např. prostřednictvím

přidělování rozpočtových prostředků a kontrolou jejich využívání). Z

toho, co již bylo dříve uvedeno, je však zřejmé, že předchozí napadené

části zákona byly zrušeny z převažující části s odkazem na

nerespektování principu dělby moci. Proto při posuzování touto částí

návrhu napadených ustanovení musel i Ústavní soud sám tohoto principu

dbát. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o tom, jakým způsobem by

měla být řešena otázka výkonu správy soudů, neboť to je úkolem moci

zákonodárné. Ta by však měla při volbě modelu správy soudů důsledně

respektovat separaci státních mocí. Proto, aby zákonodárci byl dán

dostatečný prostor pro přijetí nové úpravy správy soudů, Ústavní soud

odložil vykonatelnost této části nálezu, tj. u těch ustanovení, která

jsou vyjmenována v bodu 2 výroku nálezu, na dobu do 1. 7. 2003.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

zaujali k rozhodnutí pléna soudci JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Jiří

Malenovský, JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Pavel Varvařovský.