239/2005 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2005 v plénu ve složení JUDr. PhDr.
Stanislav Balík, JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr.
Pavel Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Dagmar Lastovecká, JUDr. Jiří
Mucha, JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský, JUDr. Miloslav
Výborný, JUDr. Eliška Wagnerová o návrhu II. senátu Ústavního soudu na
zrušení ustanovení § 242 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním (trestní řád),
takto:
1. Ustanovení § 242 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. se zrušuje dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.
2. Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o
jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byla řádně a včas doručena ústavní stížnost T. K., t.
č. ve vazbě ve Věznici Praha - Pankrác, směřující proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 4.2.2004, sp. zn. 44 To 54/2004. Řízení
o této ústavní stížnosti je vedeno pod sp. zn. II. ÚS 96/04. Usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 4.2.2004, č. j. 44 To 54/2004-231, byla
jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního
zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 18.12.2003,
č. j. KZv 293/2003-173. Tím byl stěžovatel podle § 71 odst. 3 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů
(trestní řád) ponechán ve vazbě.
II. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil podle §
78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů, a navrhl zrušení § 242 odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatel s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve
věci A. B. proti Slovensku namítl mimo jiné porušení zásady rovnosti
zbraní, podle níž musí mít všechny strany sporu stejnou možnost mluvit
a obhajovat svoji pravdu a žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu
vůči protistraně. II. senát Ústavního soudu dovodil, že na jednání a
rozhodování soudu o stížnosti obviněného v této věci se v souladu s čl.
5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"), a z něj vyplývající judikatury Evropského soudu pro lidská
práva, vztahují veškeré požadavky na vedení řádného procesu, jak je
příkladmo zmiňuje stěžovatel. Mezi základní institucionální záruky
spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody
patří právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je
přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Podle stávající právní
úpravy [§ 74 odst. 1, § 146a odst. 1 písm. a), § 148, § 149, § 240 a §
242 trestního řádu, a § 31 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích,
přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích)], aplikované i Městským soudem v Praze v
daném případě, rozhoduje soud o stížnosti proti rozhodnutí státního
zástupce o ponechání obviněného ve vazbě v neveřejném zasedání. Při něm
jsou přítomni členové senátu a zapisovatel. Jiné osoby jsou z účasti na
neveřejném zasedání vyloučeny. Soud je přitom oprávněn vyjít pouze z
usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, stížnosti obviněného
proti tomuto usnesení, a listin obsažených ve spise. Tato úprava podle
názoru II. senátu Ústavního soudu neodpovídá shora uvedenému právu
obviněných na spravedlivý proces, zakotvenému v Úmluvě, která je
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen
"Ústava").
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením §
69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účastníkům
řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna uvedla, že se Ústavní soud ve svých rozhodnutích
opakovaně (nálezy vyhlášené pod č. 121/1996 Sb., 286/1996 Sb., 38/1999
Sb., 83/1999 Sb., 192/1999 Sb., 290/1999 Sb., 3/2000 Sb., 98/2004 Sb.)
přihlásil k principu priority ústavně konformní interpretace před
derogací, tzn. v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu
umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavním
pořádkem a druhá je s ním v rozporu, není dán důvod zrušení tohoto
ustanovení; při jeho aplikaci je úkolem soudů interpretovat dané
ustanovení ústavně konformním způsobem. Dále připomenula, že ve
skutkově obdobném případě (nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. března
2004) Ústavní soud konstatoval, že obecnými soudy podávaný výklad
trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o
ponechání ve vazbě. Avšak podle čl. 10 Ústavy platí, že stanoví-li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně
konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat
ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy, prováděný Evropským
soudem pro lidská práva. Proto se Poslanecké sněmovně jeví vhodnější
ústavně konformní výklad ustanovení § 242 trestního řádu než jeho
derogace, a to i s přihlédnutím k ustanovení § 243 trestního řádu,
upravujícím provádění důkazů v neveřejném zasedání, které má z pohledu
jednoduchého práva kogentní povahu. I toto ustanovení by přitom mělo
být aplikováno s přihlédnutím k čl. 5 odst. 4 Úmluvy a jeho výkladu
Evropským soudem pro lidská práva. Proto Poslanecká sněmovna uzavírá,
že derogací ustanovení § 242 trestního řádu by nemusel být naplněn cíl
sledovaný podaným návrhem.
Senát uvedl, že se tímto zákonným ustanovením zabýval v souvislosti s
návrhem tzv. velké novely trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.), kdy
byl zásadně diskutován soulad oprávnění státního zástupce rozhodovat v
přípravném řízení o dalším trvání vazby s čl. 8 odst. 5 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Požadavek, aby v řízení
o pokračování či skončení vazby mohlo být uplatněno právo obviněného
být slyšen soudem před rozhodnutím, nebyl jmenovitě vysloven. Senát se
většinově ztotožnil s tím, že předkládaná novela ve svém důsledku
sleduje pozitivní přeměnu příliš složitého, nákladného a těžkopádného
řízení v efektivnější (rychlejší) nástroj potlačování kriminality při
zachování demokratických pravidel spravedlivého procesu.
Obecně nicméně poznamenal, že čl. 5 odst. 4 Úmluvy je Evropským soudním
dvorem pro lidská práva v současnosti, po jistém období váhání v otázce
plného uplatňování požadavků spravedlivého procesu na vazební řízení,
interpretován přísně tak, že jde-li o vazbu v trestním řízení, musí se
konat ústní jednání (rozsudek Nikolovová v. Bulharsko z 25. března 1999
a další). Rozsah aplikovatelnosti čl. 5 odst. 4 Úmluvy přitom přesahuje
jeho slovní znění, které se omezuje na rozhodování na návrh obviněného,
a týká se rovněž rozhodování o prodloužení vazby (např. rozsudek
Grauzinis v. Litva z 10. října 2000). Evropský soud pro lidská práva
tak považuje čl. 5 odst. 4 Úmluvy za záruku habeas corpus. Z Úmluvy se
dovozuje obecná povinnost smluvních států respektovat její ustanovení v
interpretaci podávané Evropským soudem pro lidská práva. Použití
pravidla podle čl. 10 Ústavy o aplikační přednosti mezinárodní smlouvy
před zákonem je však zřejmě komplikováno jednak naznačeným vývojem
názoru (interpretace) Evropského soudu pro lidská práva samého, jednak
obdobnými změnami v názoru Ústavního soudu na předmětnou problematiku
(např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 22/03, I. ÚS 53/03, Pl. ÚS 4/94).
Soudy proto očekávají spíše oporu danou změnou zákona, než složitější
("trnitou") výkladovou cestu. Žádoucí legislativní revize vazebního
řízení v dané věci nemusí měnit formu neveřejného soudního
projednávání, ale měla by nejspíše hledat podmínky pro jeho ústnost při
zachování zásady rovnostizbraní a s přihlédnutím k požadavku
efektivnosti řízení.
Proto je podle názoru Senátu na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost
návrhem napadeného ustanovení.
III.
Dikce napadeného zákonného ustanovení
Ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu zní:
"(2) Jiné osoby jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny."
IV.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu podal II.
senát Ústavního soudu v souvislosti s ústavní stížností T. K., kterou
tento senát projednává pod sp. zn. II. ÚS 96/04. Podstatou ústavní
stížnosti je nesouhlas s postupem obecného soudu, který svým postupem
aplikoval právě napadené ustanovení trestního řádu. Lze tudíž na straně
II. senátu Ústavního soudu, coby navrhovatele, konstatovat naplnění
dispozice normy, obsažené v § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993
Sb., a tedy podmínek aktivní legitimace.
V.
Ústavní konformita legislativního procesu
Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, v řízení o kontrole zákonů nebo
jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon byl
přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.
Co se týče zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním trestní
řád), ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud nezjišťoval, zda byl
přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně
předepsaným způsobem, jelikož u právních předpisů, vydaných dříve, než
nabyla účinnosti Ústava, je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko
jejich obsahový soulad se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však
ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné pravomoci [viz
usnesení Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 5/98, Sbírka nálezů a usnesení
Ústavního soudu dále jen "Sbírka rozhodnutí"), sv. 14. usnesení č.
32)].
Proto se Ústavní soud omezil na přezkum jediné změny dotčeného
zákonného ustanovení, ke které došlo zákonem č. 292/1993 Sb., jímž se
mění a doplňuje zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, a zákon č. 335/1991
Sb., o soudech a soudcích. Touto novelou byl dosavadní odstavec druhý
ve znění: "Nestanoví-li tento zákon něco jiného, není účast prokurátora
při neveřejném zasedání povinná." vypuštěn a dosavadní třetí odstavec
byl označen jako druhý.
Ze sněmovního tisku č. 535 prvního volebního období Poslanecké sněmovny
bylo zjištěno, že se jednalo o vládní návrh zákona, který byl v
posuzovaném směru odůvodněn takto: "Účast státního zástupce v
neveřejném zasedání za situace, kdy účast obviněného nebo obhájce je
vyloučena, odporuje principu rovnosti stran v soudním řízení i úloze,
kterou má podle ústavy státní zástupce plnit. Proto se přítomnost osob
při neveřejném zasedání omezuje na členy senátu a zapisovatele."
Ze sněmovního tisku č. 552 prvního volebního období Poslanecké sněmovny
Ústavní soud zjistil, že organizační výbor navrhl upuštění od
projednávání zásad vládního návrhu zákona. Ze zprávy zpravodajů
branného a bezpečnostního výboru, ústavněprávního výboru a výboru
petičního, pro lidská práva a národnosti ze dne 5.11.1993 (sněmovní
tisk č. 633) Ústavní soud zjistil, že jím byl doporučen vládní návrh
zákona ke schválení s úpravami, které se však netýkaly předmětného
ustanovení. Usnesením Poslanecké sněmovny ze 14. schůze prvního
volebního období, konané dne 10. listopadu 1993, byl vysloven souhlas s
vládním návrhem trestního řádu, ve znění schválených pozměňovacích
návrhů. Z hlasování č. 157 vyplývá, že ze 184 přítomných poslanců bylo
104 pro, proti bylo 10, a 41 se zdrželo hlasování.
Prezident, předseda vlády i předseda Poslanecké sněmovny zákon
podepsali, a vyhlášen byl 10. prosince 1993 ve v částce 74 pod č.
292/1993 Sb.
Ústavní soud tedy konstatuje, že i zákon č. 292/1993 Sb. byl přijat
ústavně konformním způsobem.
VI.
Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem
Podle stávající právní úpravy [§ 74 odst. 1, § 146a odst. 1 písm. a), §
148, § 149, § 240, § 242 a § 243 trestního řádu, a § 31 zákona č.
6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o
změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů],
rozhoduje soud o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o
ponechání obviněného ve vazbě v neveřejném zasedání, při němž jsou
přítomni členové senátu a zapisovatel, a jiné osoby jsou z účasti na
neveřejném zasedání vyloučeny. Soud je přitom oprávněn vyjít pouze z
usnesení státního zástupce o prodloužení vazby, stížnosti obviněného
proti tomuto usnesení, a listin obsažených ve spise. Tato úprava podle
názoru II. senátu Ústavního soudu neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy,
podle níž mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o
pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen
v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího
trvání vazby.
Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích zařadil právo být
slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení
svobody (srov. např. rozhodnutí z 28.10.1998: Assenov a ost. vs.
Bulharsko, 24760/94, § 162): "Soud připomíná, že čl. 5 odst. 4
zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na
řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a
hmotně-právních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve
smyslu čl. 5 odst. 4 (viz Brogan). Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst.
4 nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje
čl. 6 odst. 1 pro občanskoprávní a trestní řízení (viz Megyeri proti
Německu, 1992), je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky
adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž
zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání
slyšení (viz Schiesser a dále Sancher-Reisse proti Švýcarsku, 1986,
Kampanis proti Řecku, 1995)." ["The Court recalls that by virtue of
Article 5 § 4, an arrested or detained person is entitled to bring
proceedings for the review by a court of the procedural and substantive
conditions which are essential for the "lawfulness", in the sense of
Article 5 § 1 (see paragraph 139 above), of his or her deprivation of
liberty (see the above-mentioned Brogan and Others judgment, p. 34, §
65.) Although it is not always necessary that the procedure under
Article 5 § 4 be attended by the same guarantees as those required
under Article 6 § 1 of the Convention for criminal or civil litigation
(see the Megyeri v. Germany judgment of 12 May 1992, Series A no.
237-A, p. 11, § 22), it must have a judicial character and provide
guarantees appropriate to the kind of deprivation of liberty in
question. In the case of a person whose detention falls within the
ambit of Article 5 § 1 (c), a hearing is required (see the
above-mentioned Schiesser judgment, p. 13, §§ 30-31, the Sanchez-Reisse
v. Switzerland judgment of 21 October 1986, Series A no. 107, p. 19, §
51, and the Kampanis v. Greece judgment of 13 July 1995, Series A no.
318-B, p. 45, 47)."]
Tento právní názor Evropský soud pro lidská práva potvrdil v mnoha
dalších rozhodnutích (srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/
rozhodnutí ze dne: 25.3.1999: Nikolovová vs. Bulharsko, 31195/96, § 58,
řádek 20; 4.7.2000: Niedbala vs. Polsko, 27915/95, § 66, ř.12;
11.7.2000 Trzaska vs. Polsko, 25792/94, § 74, ř. 12; 10.10.2000,
Graužinis vs. Litva, 37975/97, § 31, ř. 4; 9.1.2001, Kawka vs. Polsko,
25874/94, § 57, ř. 12; 13.2.2001, Garcia Alva vs. Německo, 23541/94, §
39, ř. 13; 13.2.2001, Lietzow vs. Německo, 24479/94, § 44, ř. 14; 13.
2. 2001, Schöps vs. Německo, 25116/94, § 44, ř. 14; 9.1.2003, Šiškov
vs. Bulharsko, 38822/97, § 77, ř. 5). ESLP tak zřetelně artikuloval
principy obsažené v dřívějších rozhodnutích (rozh. ze dne 21.10.1986
Sanchez-Reisse vs. Švýcarsko, 9862/82, § 51, ř. 18 nebo ze dne
13.7.1995 Kampanis vs. Řecko, 17977/91, § 47 ř. 1).
Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také
třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání
omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou
požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což
jednoznačně vyplývá jak z výše citovaných rozhodnutí, tak z rozhodnutí
ze dne 29.11.1988: Brogan a ostatní vs. Velká Británie (11209/84, §
65). Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního
zástupce, nebo z úřední povinnosti [viz rozhodnutí ze dne 19.10.2000:
Wloch vs.Polsko: 27785/95, § 128; Graužinis vs. Litva, § 28, ř. 7.].
Uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva obsahují i úpravy téže
problematiky v právních řádech sousedního Rakouska a Německa, které
jsou podstatně odlišné od právní úpravy obsažené v trestním řádu.
Podle § 181 odst. 1 rakouského trestního řádu (BGBl. 1975/631) jsou
usnesení o uvalení nebo pokračování vyšetřovací vazby, stejně jako
usnesení soudu druhého stupně o pokračování vyšetřovací vazby, účinné
nejdéle na určitou dobu (vazební lhůtu); konečný den lhůty je třeba v
usnesení uvést. Před uplynutím vazební lhůty je nutné provést vazební
řízení nebo je třeba obviněného propustit. Úprava vazebního řízení je v
podstatě komplexně upravena v § 182 téhož zákona. Podle něj vyšetřovací
soudce řídí vazební řízení, které není veřejné. O termínu jeho konání
je uvědomen obviněný, jeho obhájce, státní zástupce a kurátor. Obviněný
je k jednání předveden, ledaže to pro nemoc není možné, a musí být
zastoupen obhájcem. Nejprve státní zástupce předloží svůj návrh na
prodloužení vyšetřovací vazby a odůvodní jej. Obviněný a jeho obhájce
mají právo odporovat. Kurátor se může vyjádřit k vazebnímu důvodu
(vazební otázce). Strany mohou žádat o doplnění zjištěných skutečností,
které vyplývají ze spisu. Vyšetřující soudce může z úřední povinnosti
nebo z podnětu stran vyslechnout svědky nebo provést jiné důkazy, pokud
to považuje za účelné; strany mají právo klást otázky. Dosažení účelu
vyšetřování nesmí být jednáním ohroženo. Obviněnému nebo jeho obhájci
náleží právo posledního slova. Poté vyšetřující soudce usnesením
rozhodne o propuštění nebo o prodloužení vazby, usnesení musí vyhlásit
ústně a vyhotovit písemně. Proti tomuto rozhodnutí náleží obviněnému a
státnímu zástupci stížnost, kterou je třeba podat do tří dnů od
zveřejnění rozhodnutí soudu druhé stupně.
Podle § 117 německého trestního řádu (RGBl 253/1877; BGBl III 312-2)
pokud je obviněný ve vazbě, může kdykoliv navrhnout soudní přezkum, zda
má být příkaz k zatčení zrušen nebo zda má být jeho výkon podle § 116
odložen (vazební přezkum). Vedle návrhu na vazební přezkum je stížnost
nepřípustná. Tím není dotčeno právo podat stížnost proti rozhodnutí,
které bylo vydáno na základě návrhu. Soudce může nařídit samostatná
šetření, která jsou důležitá pro budoucí rozhodnutí o zachování
vyšetřovací vazby, a po provedení těchto šetření provést nový přezkum.
Pokud vyšetřovací vazba trvala tři měsíce, aniž by obviněný navrhl
vazební přezkum nebo podal stížnost proti vazbě, koná se vazební
přezkum z úřední povinnosti, ledaže má obviněný obhájce. Podle 118
téhož zákona se o vazebním přezkumu rozhoduje po ústním projednání.
Ústní jednání může navrhnout obviněný, nebo může být konáno z úřední
povinnosti, a to i v řízení o stížnosti proti příkazu k zatčení.
Byla-li zachována vyšetřovací vazba po ústním jednání, má obviněný
nárok na další ústní jednání, jen pokud vyšetřovací vazba trvala
nejméně tři měsíce a od posledního ústního jednání uběhly dva měsíce.
Nárok na ústní jednání nenáleží po dobu trvání hlavního líčení nebo
pokud byl vydán rozsudek, kterým byl uložen trest odnětí svobody nebo
svobodu omezující opatření k nápravě a bezpečnosti. Ústní jednání musí
;být provedeno bezodkladně nesmí být bez souhlasu obviněného nařízeno
později než po dvou týdnech od nápadu návrhu. Podle 118a musí být o
místě a čase konání ústního jednání uvědomeno státní zastupitelství
stejně jako obviněný a obhájce. Obviněný musí být k ústnímu jednání
předveden, ledaže se přítomnosti u jednání zřekl nebo předvedení brání
velká vzdálenost nebo nemoc obviněného nebo jiné neodstranitelné
překážky. Pokud nebude k ústnímu jednání předveden obviněný, musí na
jeho práva v řízení dbát obhájce. V ústním jednání musí být slyšeni
přítomní účastníci. Druh a rozsah provedení důkazů stanoví soud.
Rozhodnutí musí být na konci ústního jednání vyhlášeno. Pokud to není
možné, musí být rozhodnutí vydáno nejpozději během jednoho týdne.
Existenci práva obviněného být slyšen i při rozhodování o ponechání ve
vazbě připouští v režimu našeho právního řádu s ohledem na článek 5
odst. 4 Úmluvy i komentář k trestnímu řádu v podání Pavla Šámala (srov.
kolektiv: Trestní řád: komentář, 4. vyd., Praha C. H. Beck, 2002, str.
424 a 425). Odborné veřejnosti opakovaně předestřeli přesvědčivé
argumenty pro tento výklad např. Vladimír Ježek (Bulletin advokacie
2002, 3: 52), Jan Štěpán (Bulletin advokacie 2002, 6-7: 59 a 61),
Bohumil Repík [Bulletin advokacie 2003, 9: 37-41], a Jiří Herczeg
(Bulletin advokacie 2004, 4: 34-39).
Ze shora vyložených důvodů je tedy zcela zřejmé, že i v podmínkách
českého právního řádu je podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy nutné slyšení
obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti
usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Způsob rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o
ponechání obviněného ve vazbě není speciálně upraven. Forma řízení, ve
kterém soud v senátu podle platné právní úpravy rozhoduje v přípravném
řízení o vazbě, je ale vymezena výslovně, byť nepřímo. Jedná se o
neveřejné zasedání. V něm rozhoduje soud tam, kde není zákonem
předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání
(§ 240 trestního řádu) a jiné osoby (než členové senátu a zapisovatel)
jsou z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny (§ 242 odst. 2 trestního
řádu). Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak
přečtením protokolů a jiných písemností (§ 243 trestního řádu).
Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanoveními § 146a
odst. 1 písm. a) a § 240 trestního řádu, o stížnosti proti rozhodnutí
státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých
není dána věcná příslušnost samosoudce (§ 314a odst. 1 trestního řádu),
rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje
žádnou ze zásad provádění tohoto řízení, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4
Úmluvy, jak ve shora uvedených rozhodnutích dovodil Evropský soud pro
lidská práva. Výše uvedený náhled Evropského soudu pro lidská práva
zdůrazňuje jeden z prvků kontradiktornosti řízení, tedy právo účastníka
řízení, být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento
návrh opírá. Jde tedy o právo obviněného být slyšen jako procesní
strana, jemuž v hlavním líčení odpovídá zejména právo vyjádřit se ke
každému jednotlivému důkazu podle § 214 trestního řádu, a právo na
závěrečnou řeč podle § 216 odst. 2 trestního řádu a na poslední slovo
podle § 217 trestního řádu. Nejde tu tedy o povinnost soudu provést k
důkazu výslech obviněného a z toho případně vyplývající práva
obviněného. Důkaz výslechem obviněného, ať už v řízení přípravném (tedy
včetně řízení před rozhodnutím o návrhu na vzetí obviněného do vazby)
tak v řízení před soudem, slouží zásadně ke zjištění konkrétních
skutečností vztahujících se k trestnímu řízení, které mají vést ke
spolehlivě zjištěnému skutkovému základu věci. Neslouží tedy výlučně
ani převážně ke zjištění názoru obviněného na trestní stíhání či na
návrh státního zástupce (např. na vzetí obviněného do vazby, na
provedení důkazu, apod.) či rozhodnutí státního zástupce (např. o
ponechání obviněného ve vazbě). Proto není na místě poukaz Poslanecké
sněmovny na kolizi ustanovení § 243 trestního řádu s právy zaručenými
Úmluvou v posuzovaném směru.
Tomu, aby obviněný mohl být před rozhodnutím soudu o stížnosti proti
rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě naznačeným
způsobem slyšen jako procesní strana, brání v platné právní úpravě
podle trestního řádu právě ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu,
které účast obviněného (i kohokoliv jiného) při neveřejném zasedání
vylučuje. Platná právní úprava tedy neumožňuje, aby byl obviněný při
rozhodování o zákonnosti vazby obecně, a trvání vazby zvláště, slyšen
poté, co byl do vazby jednou vzat. Znalost názoru obviněného na věc,
tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí
státního zástupce, se z pohledu požadavků daných Úmluvou na tento druh
řízení jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím
soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na
slyšení, coby prvku veřejnosti při rozhodování soudu, vystupuje do
popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu
orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve
fakticky horším postavení. Skutečnost, že soud rozhoduje o zákonnosti
trvání vazby ex offo, stejně jako skutečnost, že u rozhodování soudu
není přítomna ani jedna ze stran, a ryze formálně je tedy zachována
rovnost stran před soudem, nemohou na uvedeném deficitu současné právní
úpravy nic změnit.
Ústavní soud vždy preferuje ústavně konformní výklad norem jednoduchého
práva před jejich derogací. V posuzovaném případě Ústavní soud dospěl k
závěru, že neexistuje ústavně konformní výklad jednoduchého práva, a
tedy i ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu, k dané problematice.
Právní úprava posuzované otázky je totiž vyčerpávající a jednoznačná.
Proto dosavadní postup obecných soudů, které při rozhodování o
stížnostech obviněných proti rozhodnutí státních zástupců o dalším
trvání vazby rozhodují bez osobní účasti obviněného, aniž by obviněný
měl možnost být před rozhodnutím soudu v této věci slyšen, odpovídá
platné úpravě jednoduchého práva. To bylo ostatně dovozeno Ústavním
soudem v jeho usneseních, sp. zn. I. ÚS 53/03, a III. ÚS 22/03
(nepublikováno), o kterých se v této souvislosti rovněž zmiňuje Senát.
Dlužno dodat, že Ústavní soud v uvedených případech setrval pouze na
zkoumání souladu postupu obecných soudů s jednoduchým právem. Zkoumal
tedy jen jeden z významných prvků práva na spravedlivý proces.
Obecné soudy tudíž nemají možnost jednoznačnou zákonnou úpravu vyložit
tak, aby byla v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Způsob, jakým by to
bylo možné, není uveden v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka
rozhodnutí, svazek 32, nález č. 41, str. 397), na který se v této
souvislosti odvolává Poslanecká sněmovna. Tento nález naopak výslovně
konstatuje, že podle čl. 10 Ústavy platí, že stanoví-li mezinárodní
smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Zároveň
je v tomto nálezu konstatováno, že současný stav je jednoznačně
protiústavní a měl by být změněn. Daná problematika přitom s ohledem na
právo obviněného být soudem slyšen předtím, než je rozhodnuto o dalším
trvání vazby, nebyla doposud řešena Ústavním soudem ani v nálezu sp.
zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 2. Nález č. 46, str. 57,
vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), na který odkazuje Senát. Tento nález se
sice zabýval soudním přezkumem usnesení státního zástupce o dalším
trvání vazby, avšak pouze s ohledem na absolutní nemožnost takového
přezkumu v tehdejším právním řádu. Ani shora uvedené názory odborné
veřejnosti (Pavla Šámala, Jana Štěpána, Bohumila Repíka, a Jiřího
Herczega) se nevyjadřují k možnosti ústavně konformního výkladu zákonné
úpravy, ale pouze k možnosti obviněného být v daném případě soudem
slyšen, a to s ohledem na vyšší právní sílu Úmluvy.
Ústavnímu soudu je z řízení ve věci sp. zn. IV. ÚS 394/04 (usnesení ze
dne 30.11.2004 bude uveřejněno ve svazku 35 Sbírky rozhodnutí) známo,
že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze v řízení o stížnosti
proti rozhodnutí státního zástupce Městského státního zastupitelství v
Praze o dalším trvání vazby, vedeném pod sp. zn. 44 To 618/2004,
provedla výslech obviněného předtím, než bylo ve věci rozhodnuto.
Takový postup však podle názoru Ústavního soudu ve svých důsledcích
dostatečně nenaplňuje cíle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Český trestní proces
je rigidní a sledovanou problematiku upravuje komplexně a jednoznačně,
jako bylo dovozeno výše. Pokud má ve věci rozhodovat senát, může
rozhodovat pouze ve stanovených formách, kterou je v daném případě
neveřejné zasedání. V jednoduchém právu tedy neexistuje možnost, aby
celý senát, potažmo jeden z jeho členů, provedl výslech obviněného
předtím, než je v neveřejném zasedání rozhodováno. Trestní řád takový
postup umožňuje předsedovi senátu nebo pověřenému členu senátu podle §
183a jen ve výjimečných případech. Rozhodování soudu v této věci, a tím
i požadavek, aby byl obviněný soudem slyšen, má však povahu
pravidelnou. Nedošlo tak k naplnění cíle, uvedeného v čl. 5 odst. 4
Úmluvy, neboť výslech obviněného provedl pouze jeden z členů senátu, a
nikoliv celý senát. Ostatní členové byli při posuzování stížnosti
obviněného v totožné situaci, jako kdyby k výslechu obviněného jedním
členem senátu vůbec nedošlo, neboť sami obviněného "neslyšeli". Proto
má Ústavní soud zato, že ani tímto způsobem nelze dojít k ústavně
konformnímu výkladu § 242 odst. 2 trestního řádu, resp. celé úpravy
jednoduchého práva, ve vztahu k čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Pokud je tedy tato úprava v rozporu s ústavním pořádkem, do nějž
nepochybně patří i Úmluva, jako ratifikovaná a vyhlášená mezinárodní
smlouva o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy
(k tomu viz nález sp. zn. 36/01 Sbírka rozhodnutí svazek 26, nález č.
80, str. 317; vyhlášen pod č. 403/2002 Sb.), je namístě zrušení
protiústavního zákonného ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a)
Ústavy.
Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že v
případech, kdy o přezkumu rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání
vazby rozhoduje samosoudce (§ 314a odst. 1 tr. ř.), není žádná forma
řízení zákonem stanovena, a proto v přímé aplikaci Úmluvy vůbec nic
nebrání. V tomto případě, stejně jako i v jiných případech chybějící
zákonné úpravy, má samosoudce ústavní povinnost dotvořit právo. Ústavní
soud se v této souvislosti přiklání k názoru Spolkového ústavního soudu
Spolkové republiky Německo [např. in BVerfGE 9, 338 (349)], podle nějž
soudcovská činnost nespočívá pouze ve vydávání rozhodnutí, nýbrž úkolem
soudce je, aby ve svých rozhodnutích vyjadřoval hodnotové představy,
které jsou imanentní v právním řádu, ale v textu zákona nejsou
vyjádřeny vůbec nebo pouze nedostatečně. Soudce se ovšem musí zdržet
svévole a jeho rozhodnutí musí spočívat na racionální argumentaci. Musí
být zřejmé, že psaný zákon neplní svoji funkci vyřešit určitý právní
problém. Soudní rozhodnutí potom tuto mezeru v zákoně uzavře podle
měřítka praktického rozumu a "obecných představ o spravedlnosti ve
společnosti". O takový případ se však v souvislosti s návrhem II.
senátu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 96/04 - viz sub I.) nejednalo.
Stejně tak se v posuzované věci nejednalo o případ rozhodování soudu o
žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, tedy o dalším
rozhodování soudem o vazbě obviněného. Ústavní soud v této souvislosti
zdůrazňuje, že na toto řízení není možné vztáhnout ve stejném rozsahu
shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti
obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Podle názoru Ústavního soudu není ustanovení § 242 odst. 2 trestního
řádu rozporné s čl. 5 odst. 4 Úmluvy samostatně, ale pouze ve vztahu k
těm ustanovením trestního řádu, která upravují soudní přezkum usnesení
státního zástupce o dalším trvání vazby. Bylo by proto zřejmě
vhodnější, pokud by řízení o tomto soudním přezkumu bylo upraveno
samostatně. Tedy obdobně, jako v případě řízení o vzetí obviněného do
vazby (§ 77 odst. 2 trestního řádu), nebo jako je tomu ve shora uvedené
německé a rakouské úpravě. V samostatné úpravě by totiž mohlo lépe a
jednoznačněji dojít k úpravě povinností soudů při přezkumu rozhodnutí
státního zástupce o dalším trvání vazby na straně jedné, i práv
obviněného (jakož i státního zástupce, jako druhé procesní strany) na
straně druhé. Jedná se především o časové hledisko, o otázku povahy
"slyšení" obviněného, vyrozumění dotčených subjektů (resp. obhájce v
případě obviněného) o jeho konání, a v neposlední řadě i o případnou
možnost obviněného vzdát se tohoto práva. Za takových podmínek by
ustanovení § 242 odst. 2 trestního řádu mohla být nadále v nezměněné
podobě součástí trestního řádu. Do doby jednoznačné úpravy této
problematiky bude pouze na obecných soudech, aby vzhledem k důvodům,
které vedly Ústavní soud k tomuto rozhodnutí, nalézaly procesní postupy
a dotvářely tak právo. Ústavní soud je totiž tzv. negativním
zákonodárcem, bez oprávnění pozitivně formovat zákony, coby předpisy
jednoduchého práva. K pozitivnímu formování právního řádu je oprávněn v
souladu se zásadou dělby státní moci demokraticky zvolený zákonodárný
orgán, tedy Parlament. Ústavní soud je pouze oprávněn rušit ty součásti
jednoduchého práva, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Z
uvedených důvodů návrhu II. senátu Ústavního soudu vyhověl a 242 odst.
2 trestního řádu podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zrušil.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyjádřil k interpretaci čl. 89
odst. 2 Ústavy, v nejnovější své judikatuře pak zejména v nálezu ve
věci Pl. ÚS 2/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 41, str. 371;
vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.), dle něhož "závazný není jen výrok nálezu,
ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují ,nosné' důvody". Na
těchto závěrech Ústavní soud i nadále trvá.
Význam zdůraznění "nosných důvodů" vzrůstá tam, kde i po zrušení
zákonného ustanovení, které je v rozporu s ústavním pořádkem, není
úprava jednoduchého práva posuzované problematiky jednoznačná. To platí
zejména v případě, kdy i po zrušení zákonné úpravy může ze strany
orgánů veřejné moci docházet k aplikaci práva v rozporu s principy,
které vedly ke zrušení příslušného zákonného ustanovení. Proto Ústavní
soud zařadil do výrokové části nálezu základní ústavní princip (resp.
jeho interpretativní argumentaci), který plyne z množiny nosných důvodů
vedoucích k rozhodnutí o návrhu na zrušení zákonného ustanovení.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v.r.