31/1996 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. ledna 1996 v plénu ve věci

návrhu J. J., podaného spolu s ústavní stížností, na zrušení ustanovení

§ 200l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

zákona č. 152/1994 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České

republiky



takto:



Dnem 1. července 1996 se zrušuje ustanovení § 200l odst. 2 zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb.,

o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých

dalších zákonů.



Odůvodnění



I.



Dne 19. 1. 1995 obdržel Ústavní soud České republiky ústavní stížnost

stěžovatele J. J., která byla dále doplněna podáním ze dne 24. 2. 1995.

Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského zastupitelstva Říčany

ze dne 22. 12. 1994 č. 11/94-VI/4 a č. 11/94-VI/5 ve spojení s

usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994 č. j. 21 C

69/94-8. Ústavní stížnost byla spojena s návrhem na přezkoumání

ústavnosti ustanovení § 200l odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění

zákona č. 152/1994 Sb.



Po odstranění vad plné moci právního zástupce stěžovatele došel II.

senát Ústavního soudu k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky

ustanovení § 74 a § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, a usnesením ze 4. října 1995 č. j. II. ÚS 15/95-37

řízení přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil

plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy

České republiky (dále jen "Ústava").



Stěžovatel se jako kandidát na kandidátce LSNS a nezávislých kandidátů

účastnil voleb do Městského zastupitelstva Říčany v listopadu 1994. Na

této kandidátce byl zvolen členem zastupitelstva a 30. 11. 1994

zastupitelstvo jeho volbu ověřilo. V mezidobí však byla podána stížnost

proti vydání osvědčení o zvolení stěžovatele u Krajského soudu v Praze.

Krajský soud v Praze této stížnosti svým usnesením ze dne 29. 11. 1994

č. j. 21 C 69/94-8 vyhověl a vyslovil ve výroku, že osvědčení vydané J.

J. je neplatné.



Důvodem k podání ústavní stížnosti bylo výše uvedené usnesení Městského

zastupitelstva Říčany ze dne 22. 12. 1994 č. 11/94-VI/4, kterým

"Městské zastupitelstvo revokuje usnesení o volbách č. 10/94-IV/4 a

bere na vědomí usnesení krajského soudu č. j. 21C 69/94-8 o neplatnosti

vydaného osvědčení o zvolení p. J. J., nar. 12. 8. 1949, bytem N. v.

356/6, Říčany, členem Městského zastupitelstva Říčany" a usnesení téhož

zastupitelstva č. 11/94-VI/5, kterým bere na vědomí a ověřuje platnost

volby Ing. arch. D. H., který nastoupil na takto uvolněné místo jako

náhradník stěžovatele.



Ve svém včas podaném návrhu podaném k poštovní přepravě dne 18. 1. 1995

napadl stěžovatel výše uvedená usnesení Městského zastupitelstva Říčany

jako opatření orgánu veřejné moci, kterými bylo porušeno jeho právo na

přístup k volené funkci člena zastupitelstva a právo podílet se jako

člen zastupitelstva na správě veřejných věcí, která mu náležejí podle

čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Jejich porušení bylo podle jeho názoru spjato s uplatněním

ustanovení § 200l o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., a proto v

petitu svého návrhu mimo zrušení těchto dvou usnesení navrhl zrušit i

toto ustanovení o.s.ř.



Na výzvu k odstranění vad návrhu stěžovatel svůj původní návrh upřesnil

v petitu ústavní stížnosti rovněž o návrh na zrušení usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994 č. j. 21 C 69/94-8. V původní

stížnosti byl tento návrh obsažen nepřímo v odůvodnění, nikoli však v

petitu návrhu. Tuto část návrhu zdůvodňuje stěžovatel tím, že předmětné

usnesení krajského soudu svými účinky porušilo jeho základní práva:



-- podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny, čímž bylo porušeno právo

stěžovatele na přístup k volené funkci a právo podílet se jako zvolený

člen městského zastupitelstva na správě veřejných věcí,



-- podle čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat

jen v případech, mezích a způsobem stanovených zákonem,



-- podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterých má

každý právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu,

přičemž z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí

týkajících se základních práv a svobod a kdy každý má právo, aby jeho

věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

důkazům,



-- podle čl. 4 Listiny, podle něhož omezení těchto práv zákonem nesmí

porušovat podstatu a smysl citovaných práv.



Podle názoru stěžovatele byla tato jeho práva dotčena zřetelně v

důsledku uplatnění § 200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994

Sb., kterým je vyloučeno účastenství občana, o jehož zvolení členem

zastupitelstva se řízení vede, je mu znemožněno vyjádřit se k

prováděným důkazům, je mu znemožněno dovědět se vůbec o tom, že a s

jakým výsledkem je vedeno soudní řízení a je mu znemožněno podat proti

rozhodnutí ústavní stížnost, neboť není účastníkem řízení. Tento

poslední závěr v upřesnění svého návrhu změnil a již jej nenamítá.



II.



Podle ustanovení § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal předseda Poslanecké

sněmovny Parlamentu dne 17. 11. 1995 stanovisko k návrhu J. J. Ve svém

stanovisku uvádí, že podle důvodové zprávy k ustanovení § 200l o.s.ř.

se navrhovanou úpravou stanoví potřebné změny a doplnění tak, aby tento

procesní předpis, jímž se řídí postup soudů a účastníků řízení,

postihoval i specifika řízení ve volebních věcech tím, že umožňuje

domáhat se soudního přezkumu voleb, a to jak v jejich průběhu, tak i

následně po jejich ukončení. Volební úkony, které mohou být přezkoumány

soudem, stanoví volební zákon taxativně a zároveň vymezuje okruh

subjektů oprávněných domáhat se rozhodnutí soudu, jakož i příslušnost

soudu a lhůty, ve kterých lze tato oprávnění uplatňovat. Dále předseda

Poslanecké sněmovny uvádí, že v této souvislosti "je však třeba

přihlédnout k tomu, že činnost soudu upravená v § 200l o.s.ř. má povahu

tzv. nesporného řízení. Specifičnost a rozdílnost tohoto řízení od tzv.

řízení sporného se projevuje v celé řadě podstatných odchylek. Jednou z

nich je i rozhodování soudu o návrhu bez jednání s účastníky řízení, a

to v případech odůvodněných obecným zájmem na rychlé a účinné ochraně

jejich práv." S přihlédnutím k tomu se domnívá, že citované ustanovení

je nutnou a nanejvýš potřebnou součástí o.s.ř. Zákonodárný sbor jednal

v přesvědčení, že ustanovení § 200l o.s.ř. je v souladu s Ústavou a

ústavním pořádkem. Je na Ústavním soudu, aby jeho ústavnost posoudil. V

této souvislosti upozornil Ústavní soud, že se k ústavnosti ustanovení

§ 200l o.s.ř. již vyjadřoval v souvislosti s jiným případem.



Konečně předseda Poslanecké sněmovny stvrdil, že zákon byl schválen dne

22. 6. 1994 potřebnou většinou hlasů, podepsán příslušnými ústavními

činiteli a řádně vyhlášen.



Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a

doplnění některých dalších zákonů, vnesl do soudního přezkumu volebních

věcí řadu změn. Místo senátu složeného z předsedy a dvou soudců

projednává stížnost na vydání osvědčení o zvolení pouze samosoudce.

Místo přiměřeného použití ustanovení o.s.ř. o přezkoumávání rozhodnutí

jiných orgánů je nyní tato úprava zařazena do zvláštních ustanovení

hlavy páté části třetí a je tak oddělena od ustanovení části páté o

správním soudnictví. Není zde již ustanovení o povinnosti soudu zaslat

usnesení příslušnému zastupitelstvu, které jím je výslovně vázáno, jak

tomu bylo dosud v ustanovení § 89 odst. 5 zákona České národní rady č.

298/1992 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o místním

referendu. Řízení je nyní neveřejné a soud je odkázán na návrhy

navrhovatele.



Ustanovení § 200l o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., zní:



"§ 200l



(1) O stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva

v obci^34c) rozhodne soud bez jednání usnesením, a to do sedmi dnů.



(2) Účastníkem řízení je navrhovatel.



(3) Proti rozhodnutí soudu nejsou přípustné opravné prostředky.



Z tohoto ustanovení plyne, že účastníkem řízení je pouze navrhovatel,

kterým je však ve smyslu ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. pouze

"občan, zapsaný do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl člen

zastupitelstva volen, jakož i každá volební strana, která podala

kandidátní listinu pro volby do tohoto zastupitelstva," tedy v žádném

případě osoba, o jejíchž právech a povinnostech má být v řízení

jednáno.



Protože jde o řízení výlučně na návrh, nelze zde uplatnit ustanovení §

94 o.s.ř., podle kterého jsou v řízení, které může být zahájeno i bez

návrhu, účastníky i ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v

řízení jednáno, a jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo

povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho

zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere

do řízení jako účastníka.



Ustanovení § 59 zákona č. 152/1994 Sb. oprávněně chrání zájem voličů na

správném provádění voleb a zvolení těch, kteří splňují předpoklady

stanovené ústavními a zákonnými předpisy. Zákonodárce však ve svém

procesním zajištění tohoto demokratického práva přehlíží, že ve volbách

do obecních zastupitelstev nejde jen o práva voličů a volebních stran,

nýbrž též o práva kandidátů na členy zastupitelstva a o práva zvolených

kandidátů, která vyplývají z práva ucházet se za rovných podmínek o

volené funkce a v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat.



Ústavní soud tak shledal, že novela o.s.ř. v podobě zákona č. 152/1994

Sb. porušuje ústavní ustanovení v několika směrech. Předně je

ustanovení § 200l odst. 2 v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, když

výraz "jeho věc" je nutno vykládat tak, že Listina požaduje, aby každý,

o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení jednáno, měl

možnost se tohoto řízení účastnit a vyjádřit se k všem prováděným

důkazům a aby soud o "jeho věci" jednal v jeho přítomnosti a veřejně,

pokud zákon ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy nestanoví

výjimku, což je však možné jen u zásady ústnosti a veřejnosti.



Dále je toto ustanovení v rozporu s ustanovením čl. 14 odst. 1

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976

Sb.), ze kterého plyne, že každý má úplně stejné právo, aby byl

spravedlivě a veřejně vyslechnut nestranným a nezávislým soudem, který

"rozhoduje o jeho právech a povinnostech". (In the determination... of

his rights and obligations in a suit at law... everyone shall be

entitled to a fair and public hearing...). Obdobné právo každého

jednotlivce vyplývá rovněž z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).



Zákonodárce má proto při bližší úpravě těchto ustanovení zajistit, aby

každý, o jehož právech a povinnostech se před orgánem soudního typu

jedná, měl možnost uplatnit tato ústavně zaručená práva (ve smyslu

ustanovení § 148 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Konstrukce tzv.

nesporného řízení s jeho zvláštnostmi nemůže vést k tomu, aby taková

základní práva nebyla v občanském soudním řízení respektována.



Předmětné ustanovení umožňuje jednat o základním politickém právu

občana na účast na správě veřejných věcí, aniž by se mohli všichni,

kterých se to týká, soudního řízení účastnit a dokonce se o něm vůbec

dovědět. Nejde přitom jen o člena zastupitelstva, nýbrž i o další možné

dotčené subjekty, jako jsou případně volební strana, za kterou člen

zastupitelstva kandidoval, a místní volební komise jako orgán, jehož

rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Takováto úprava je proto

svými důsledky v rozporu i s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou

republiku za právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a

občana. Nakonec o.s.ř. ani nestanoví povinnost krajských soudů, aby svá

rozhodnutí doručovaly příslušným zastupitelstvům a volebním komisím,

které osvědčení vydaly, nehledě na to, že předmětem volebního soudního

přezkumu by měla být platnost voleb jako určitého procesu vedoucího ke

zvolení členů zastupitelstva v souladu s ústavními a zákonnými pravidly

a nikoli vydání osvědčení o zvolení, které již jen deklaruje určitý

právní stav.



Po tomto zjištění již se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami

stěžovatele, které však mají zejména vztah k vyřízení ústavní stížnosti

v dalším řízení. Připomíná však, že skutečnost, že někdo nebyl

účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech,

nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně

ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu

představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1

písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem

zaručena.



V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Poslanecká sněmovna při

přijímání zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České

republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, již tento

nedostatek u soudního přezkumu vydávání osvědčení o zvolení do

Poslanecké sněmovny a Senátu odstranila. Ustanovení § 88 cit. zákona

dává aktivní legitimaci k podání návrhu opět občanovi, který byl zapsán

v seznamu voličů v okrsku, kde byl poslanec nebo senátor volen, a dále

politické straně nebo koalici, která podala kandidátní listinu nebo

přihlášku k registraci. Ovšem odpovídající procesní úprava v podobě

novely o.s.ř. v ustanovení § 200n stanoví, že účastníkem řízení je

kromě navrhovatele rovněž "poslanec nebo senátor, jehož osvědčení o

zvolení je stížností napadeno" a dále příslušný volební orgán. Toto

ustanovení již odstraňuje pochybnosti o ústavnosti řízení o volebních

stížnostech. Kromě toho je třeba toto ustanovení vidět i v souvislosti

s úpravou možností obrany takto dotčeného poslance či senátora ve

zvláštním řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 85 až 91

zákona č. 182/1993 Sb.



Z hlediska vykonatelnosti nálezu je třeba uvést, že zrušení ustanovení

§ 200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., by

zkomplikovalo soudní přezkoumávání výsledků voleb do obecních

zastupitelstev. Tyto volby probíhají prakticky stále v podobě tzv.

nových voleb v důsledku poklesu členů zastupitelstev. Proto je třeba

umožnit Poslanecké sněmovně, aby provedla jednoduchou nápravu

dosavadního neústavního stavu, neboť po zrušení neústavního ustanovení

§ 200l odst. 2 o.s.ř., ve znění zákona č. 152/1994 Sb., nebude možné

zjednat uplatnění ústavně zaručených základních práv zvolených

kandidátů jiným způsobem než novou úpravou o.s.ř.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda



Odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Paula



Stěžovatel ve svém návrhu požadoval zrušení ustanovení § 200l odst. 2

zákona č. 99/1963 Sb. v jeho platném znění, v souvislosti se svou

ústavní stížností. Jak vyplývá z výroku nálezu Ústavního soudu, bylo

rozhodnuto, že napadené ustanovení občanského soudního řádu se ruší.



Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v řízení o

zrušení zákonů posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah zákona z

hlediska jeho souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami

podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu měl Ústavní soud současně vypustit

v § 200l odst. 1 slova "bez jednání", protože současně platné

ustanovení ve znění "O stížnosti proti vydání osvědčení o zvolení

členem zastupitelstva v obci rozhodne soud bez jednání usnesením, a to

do sedmi dnů", je v rozporu s čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), jakož i s čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992

Sb.). Uvedený pakt stanoví výslovně, že každý musí být řádně a veřejně

vyslechnut příslušným, nezávislým a nestranným soudem, zřízeným podle

zákona, pokud jde o vznesení jakéhokoliv obvinění, nebo pokud jde o

určení jeho práv a povinností uplatněných žalobou. Dodržení

odpovídajících ustanovení obou smluv není možné ani v jiné instanci,

protože odst. 3 § 200l výslovně stanoví, že proti rozhodnutí soudu

nejsou přípustné opravné prostředky.



Závěrem je nutno konstatovat, že použití zásady "ne eat iudex ultra

petitum" není v řízení před Ústavním soudem případné, protože pro

Ústavní soud převažuje jeho základní úloha být soudním orgánem ochrany

ústavnosti podle čl. 84 Ústavy ČR.



34c) § 59 zákona č. 152/1994 Sb.".