3/2000 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 1. prosince 1999 v plénu o návrhu skupiny

poslanců na zrušení zákona č. 144/1999 Sb., kterým se mění zákon č.

42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových

nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992

Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších

předpisů,



takto:



Ustanovení § 13 odst. 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10, § 13a až 13c a § 18 odst.

4 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání

majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, § 4

odst. 1 písm. zd), § 24 odst. 2 písm. zi), § 34 odst. 3 písm. f) a § 40

odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších

předpisů, § 2 odst. 5 (správně 7) zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém

fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a čl. IV zákona č.

144/1999 Sb. se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Ve zbytku se návrh zamítá.



Odůvodnění



Dne 19. července 1999 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny

poslanců podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu. Soudce zpravodaj shledal, že podání splňuje formální náležitosti

návrhu na zrušení zákona s petitem, aby Ústavní soud nálezem rozhodl,

že zákon č. 144/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě

majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve

znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve

znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu

České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášený ve Sbírce

zákonů (částka 51) dne 15. července 1999, se zrušuje dnem vyhlášení

nálezu.



Poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v počtu 77

potvrdili svými podpisy předložený návrh na zrušení zákona a pověřili

poslance Marka Bendu, aby za ně jednal před Ústavním soudem.



Skupina poslanců poukazuje na rozpor napadeného zákona s těmito

ústavními články:



čl. 1 Listiny základních práv a svobod,



čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,



čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod,



čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod,



čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně

lidských práv a základních svobod.



Navrhovatelé se soustřeďují na právní úpravy nakládání s majetkem členů

družstva při jeho transformaci, protože právě v této oblasti podle nich

došlo k základním zásahům do ústavních práv občanů, resp. členů

družstva. K tomu účelu konfrontují především ustanovení § 13 odst. 2 a

3 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání

majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, která

stanovila nároky oprávněných osob s nároky, jak je stanovila napadená

novela tohoto zákona vydaná pod č. 144/1999 Sb.



§ 13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. uvádí:



Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle

transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti

výrobního nebo spotřebního družstva nebo provozuje zemědělskou výrobu v

případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vydán do 90

dnů ode dne, kdy oprávněná osoba o vydání písemně požádala.



§ 13 odst. 3 téhož zákona stanoví:



Pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle

transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může

jí být vydán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení

transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení

transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním

nástupcem jinak.



Naproti tomu podle nově doplněných ustanovení § 13 odst. 4 až 10

napadeného zákona - novely byl zaveden nový způsob "vypořádání"

majetkového podílu vydáním majetkových listů družstva nebo jeho

právního nástupce. Oprávněná osoba, jejíž nárok nebyl ke dni 31. března

1999 uspokojen, obdrží na vyrovnání svého nároku v hotovosti 10 %

nevypořádaného majetkového podílu, nejvýše však částku 10 000 Kč z

prostředků Pozemkového fondu České republiky (dále jen "Pozemkový

fond"), pokud svůj nárok řádně uplatní do 31. března 2000. Požádá-li

oprávněná osoba o vypořádání majetkového podílu dluhopisem Pozemkového

fondu, je družstvo nebo jeho právní nástupce povinno s ní uzavřít

dohodu o vypořádání tímto způsobem. Dluhopis má dobu splatnosti 20 let

s úrokovou sazbou 2 % ročně. Nedojde-li při tomto postupu k vypořádání,

např. proto, že oprávněná osoba o vypořádání nároku na vydání

majetkového podílu dluhopisem nepožádala, je družstvo nebo jeho právní

nástupce povinno vypořádání provést vydáním majetkových listů v celkové

jmenovité hodnotě znějících na jméno oprávněné osoby. Předáním

majetkových listů splňujících stanovené náležitosti je pohledávka

oprávněné osoby vůči družstvu nebo jeho právnímu nástupci vypořádána.

Pokud první oprávněná osoba, které byly vydány majetkové listy

družstva, je po dobu 15 let nezcizí nebo nevloží do majetku družstva či

jiné kapitálové společnosti, Pozemkový fond tyto majetkové listy

odkoupí po 15 letech od doby jejich vydání za nominální cenu bez

úročení.



Navrhovatelé po této konfrontaci dospívají k závěru, že smyslem

napadeného zákona je změna ve způsobu vypořádání majetkových podílů a

omezuje jejich vlastníky takovým způsobem, který není srovnatelný s

užívacími a požívacími právy vlastníků jiných cenných papírů (akcií,

dluhopisů, směnek aj.) a navíc jim nezajišťuje ekvivalentní vyrovnání

ani zajištění jejich práv. Na druhé straně zcela nepřiměřeně zvýhodňuje

dlužníky, tj. povinné osoby (družstva a jejich právní nástupce)

užívající bez náhrady již od doby transformace družstva majetkové

podíly oprávněných osob. Pokládají proto za nepochybné, že změna ve

způsobu vydání majetkových podílů oprávněným osobám, tj. jejich

vlastníkům, zakotvená v napadeném zákoně omezuje práva těchto vlastníků

neústavním způsobem, zejména pokud jde o ústavně nepřípustné omezení

vlastníka majetkového podílu na transformovaném družstvu nebo jeho

právního nástupce, a porušují tak čl. 1 Listiny základních práv a

svobod.



Další námitkou navrhovatelů je, že napadeným zákonem byla vytvořena

norma, jež má charakter pravé zpětné účinnosti. Nároky na vypořádání

majetkových podílů oprávněných osob v § 13 odst. 3 až 10 zákona vznikly

již podle podmínek zákona č. 42/1992 Sb., tj. při transformaci

družstva, tedy dlouhou dobu před účinností napadeného zákona. Původní §

13 odst. 3 vycházející z původního způsobu vydání majetkového podílu

ztratil však jakýkoliv smysl vedle nově zavedeného způsobu vypořádání.

Stal se obsoletním, a tak i důkazem o zpětné účinnosti spolu s čl. IV

napadeného zákona, který stanoví, že se jím řídí i vypořádání

majetkových podílů, na jejichž vypořádání vznikl nárok přede dnem jeho

účinnosti. Retroaktivita vyplývá i z toho, že podle původní verze, jak

je uvedena v citaci § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., se vlastník

mohl rozhodnout mezi dvěma způsoby vydání majetkového podílu: buď že se

stane členem družstva, bude provozovat zemědělskou výrobu, a tak získá

právo na vydání majetkového podílu neprodleně, anebo že zemědělskou

výrobu provozovat nebude a získá právo na vydání svého majetkového

podílu po uplynutí sedmi let od schválení transformačního projektu. Z

toho vyplývá, že pokud se rozhodl pro druhou možnost, zákonodárce v

napadeném zákoně jeho nárok, pokud jde o způsob vydání majetkového

podílu, zásadně změnil, a to v jeho neprospěch. Tím byl dle stanoviska

navrhovatelů porušen čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.



Navrhovatelé vyjadřují dále své pochybnosti k náležitostem a právní

povaze majetkových listů, jak jsou definovány v napadeném zákoně.

Naplňují znaky listiny definované v § 4 odst. 4 zákona č. 591/1992 Sb.,

o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, neboť mají být

vydávány v souvislosti s převzetím povinnosti k vypořádání majetkového

podílu oprávněné osoby na transformovaném družstvu, je s nimi spojeno

právo na vyplacení majetkového podílu a jsou převoditelné. V takovém

případě však musí obsahovat i náležitosti uvedené v § 3 zákona č.

530/1990 Sb., o dluhopisech, tedy mimo jiné závazek emitenta splatit

jmenovitou hodnotu dluhopisu v určeném termínu, vyplácet určený výnos

dluhopisu ve stanovených termínech či způsob stanovení takového výnosu.

Tím se vytvářejí instituty, pravidla a situace, které jsou v rozporu s

obchodním zákoníkem a předpisy souvisejícími v oblasti platného

soukromého práva.



V další části svého podání navrhovatelé vycházejí z toho, že oprávněná

osoba se stala vlastníkem majetkového podílu již před jeho vydáním ve

smyslu § 9 odst. 7 zákona č. 42/1992 Sb., tj. poté, co byl majetkový

podíl družstvem vypočten a oprávněná osoba s ním byla seznámena.

Zdůrazňují, že napadeným zákonem dochází k podstatné redukci obsahu

vlastnictví k tomuto majetku, a to jednak omezením práva tento majetek

užívat, jednak na dobu 15 let zbavením práva požívat jeho plody a

užitky. Nepřímým důsledkem je pak omezení dispozičního práva k takovému

majetku. Navrhovatelé mají za to, že zákonodárce se při ochraně

dlužníka - transformovaného družstva či jeho právního nástupce - ocitl

mimo rámec působnosti čl. 11 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a

svobod, neboť těmto subjektům "daroval" právo bez náhrady užívat po

dobu nejméně 15 let cizí majetek, přičemž vlastníkům tohoto majetku

nepřiznal ani právo na přiměřené výnosy z tohoto majetku plynoucí.

Přitom již podle původní verze zákona č. 42/1992 Sb. poskytl

zákonodárce transformovaným družstvům sedmiletou lhůtu k vydání

majetkových podílů oprávněným osobám (i když bez výnosů) a současnou

právní úpravou těm, kdož z podstatné části nedostáli svým závazkům

vyplývajícím z původní verze transformačního zákona, prakticky

prodloužil jejich zvýhodnění o dvojnásobek. Z toho navrhovatelé

dospívají k názoru, že tím byl porušen jak čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny

základních práv a svobod, tak čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k

evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.



Závěrem navrhovatelé poukazují na to, že podle čl. 1 Ústavy České

republiky je Česká republika právním státem a k jeho definičním znakům

patří také princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo a z

toho vyplývá i zákaz retroaktivity právních norem. Retroaktivita

stanovená čl. IV napadeného zákona je proto narušením nabytých práv

přesahujících účel zákona č. 42/1992 Sb. a narušuje i princip ochrany

důvěry v právo, a je tak v rozporu s čl. 1 Ústavy České republiky.



Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Poslanecké

sněmovny i Senátu Parlamentu České republiky.



Dopisem ze dne 15. září 1999 sdělil předseda Poslanecké sněmovny prof.

Ing. Václav Klaus, CSc. Ústavnímu soudu, že zákon č. 144/1999 Sb. byl

schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny dne 1. dubna

1999. Dne 28. dubna 1999 byl zamítnut Senátem, dne 19. května 1999 byl

znovu schválen Poslaneckou sněmovnou. Prezidentem republiky byl vrácen

dne 2. června 1999 a dne 29. června 1999 Poslanecká sněmovna svým

hlasováním na vráceném zákonu setrvala. Poté byl zákon podepsán

předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády a byl řádně vyhlášen.

Pokud jde o obsahovou stránku zákona, předseda Poslanecké sněmovny

uvádí, že důvodem k úvahám novelizovat tento zákon je obava z možných

vážných důsledků hromadného vypořádání podílů z transformace, které se

očekává na přelomu let 1999 a 2000. Dnes je zcela zřejmé, že zemědělská

družstva, popřípadě jejich právní nástupci v postavení dlužníků nejsou

a do stanovené doby ani nebudou schopna transformační podíly vypořádat.

Cílem novely zákona je tedy ochrana těchto subjektů před konkursem. Při

projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně byly uplatňovány

zásadní a výrazně protichůdné názory, přičemž argumentace odpůrců

návrhu zákona byla v zásadě totožná s návrhem podaným skupinou poslanců

Ústavnímu soudu. Závěrem předseda Poslanecké sněmovny uvádí, že je na

Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost

tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.



Dopisem ze dne 30. září 1999 zaslala Ústavnímu soudu vyjádření k návrhu

skupiny poslanců předsedkyně Senátu PhDr. Libuše Benešová.

Konstatovala, že předloha napadeného zákona byla předmětem obsáhlých

diskusí v Senátu a v průběhu projednávání byly předloze vytýkány

nedostatky spočívající zejména v rozporu mezi původním pojetím zákona,

který upravoval vydání majetkového podílu, zatímco ustanovení novely

zákona nahrazuje slovo vydání významově odlišným slovem vypořádání; v

situaci, kde nedojde mezi věřitelem a zemědělským družstvem k dohodě o

vypořádání majetkového podílu a kde se navrhuje stav řešit vydáním

majetkových listů v hodnotě vypořádávaného majetku a kde majetkový

podíl je vypořádán dnem, kdy družstvo majetkové listy vydá; tímto dnem

také zaniká pohledávka oprávněné osoby vůči zemědělskému družstvu.

Reálný majetkový podíl se tedy z důvodu pouhého neuzavření dohody

účastníků mění jen na majetkový list, který podíl na reálném majetku

nepředstavuje; je tedy skutečností, že



- majetkový list se nevydává dohodou účastníků;



- zákon přenáší povinnost uhradit značnou část závazků dlužníků na

Pozemkový fond a odčerpává tak veřejné prostředky určené k jiným

účelům;



- obecná ustanovení zákona se týkají všech typů družstev a projednávaný

návrh zákona se zabývá pouze zemědělskými družstvy;



- novela poškozuje dosud nevypořádané soukromé zemědělce, kterým mělo

majetek vydat družstvo nebo jeho právní nástupce již před 6 lety, a

preferuje povinné osoby, kterým umožňuje vydat majetkové listy, a tak

se zbavit veškerých závazků, zejména pak preferuje skupinu povinných

osob, která dosud dobrovolně nesplnila povinnost vypořádat své závazky

vůči skupině povinných osob, která tak již učinila atd.



Byla vyslovena i obava, zda se navržená úprava nedostává do rozporu s

čl. 11 Listiny základních práv a svobod (odnětí vlastnického práva bez

existence veřejného zájmu).



Projednávané předloze byla vytýkána i retroaktivita, neboť upravuje

nakládání s majetkovými listy v momentě, kdy režim zákona trvá již 7

let v neprospěch nevyřízených případů.



Důsledkem bylo, že Senát zamítl dne 28. dubna 1999 v hlasování, při

kterém ze 65 přítomných senátorek a senátorů se vyslovilo 39 pro

zamítnutí a 21 proti zmítnutí návrhu zákona. Proto je nyní na základě

podaného návrhu skupiny poslanců na Ústavním soudu posoudit ústavnost

tohoto zákona.



Ústavní soud se též seznámil s obsahem přípisu prezidenta republiky ze

dne 2. června 1999, jímž byl zákon podle čl. 50 Ústavy České republiky

vrácen Poslanecké sněmovně. V odůvodnění se uvádí, že oprávněné osoby,

v souladu s platnou právní úpravou, od roku 1992 předpokládaly, že jim

po 7 letech od schválení transformačního projektu družstva bude vydán

jejich majetkový podíl v plné výši. Těsně před uplynutím této poměrně

dlouhé doby, kdy byl jejich podíl "zablokován", má být režim vydávání

podílů v plné výši nahrazen režimem vypořádání nároků, který podstatně

zhoršuje jejich ekonomické postavení. Zákon tímto způsobem porušuje

jeden ze základních principů právního státu, a to princip důvěry v

právo, a ve svých důsledcích oslabuje Ústavou České republiky zaručenou

ochranu vlastnických práv. Přijatý zákon prohlubuje nerovnost mezi

jednotlivými skupinami oprávněných osob, založenou už v roce 1992,

konkrétně mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu (těm

musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti), a mezi

osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat.



Ústavní soud si vyžádal též stanovisko vlády, které v této věci

předložil předseda vlády Ing. Miloš Zeman dne 2. prosince 1998

Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. V něm se uvádí, že

vláda s návrhem zákona vyslovila souhlas, ale současně upozornila na

to, že v nejbližší době projedná vlastní rozsáhlejší návrh novely

zákona č. 42/1992 Sb., v jehož rámci bude navrženo i řešení způsobu

vypořádání majetkových podílů v družstvech. Vláda zároveň upozornila,

že předložený návrh zákona má některé nedostatky, jako:



- z navržených ustanovení není vždy jednoznačně zřejmé, jakou povahu by

měl mít majetkový list v tom smyslu, zda má jít o dluhopis nebo o cenný

papír typu akcie,



- návrh (§ 13 odst. 5), aby stejným způsobem, jakým je navrhováno

vypořádat majetkové podíly nečlenů družstev, byly vypořádány i

majetkové podíly členů družstev, nekoresponduje s faktickým stavem,

neboť vypořádání majetkových podílů členů družstev zpravidla řeší

stanovy družstev,



- pochybnosti vyvolává též návrh (§ 13a odst. 3), aby majetkový list

byl veřejně obchodovatelným přímo ze zákona, tj. bez povolení

příslušného státního orgánu, což by mohlo vést k tomu, že na kapitálový

trh by se dostaly další nebonitní a nelikvidní cenné papíry, jakož i

návrh (čl. II) na rozsah daňového osvobození,



- norma, kterou je navrženo (čl. III) rozšířit práva Pozemkového fondu,

je nepřiměřeně obecná,



- návrh zákona postrádá důvodovou zprávu včetně vyčíslení hospodářského

a finančního dosahu navrhované úpravy.



Ústavní soud zhodnotil návrh na zrušení zákona č. 144/1999 Sb. a dospěl

k závěru, že návrh je důvodný. Přitom porušení ústavněprávních

ustanovení hodnotil v některých případech od návrhu odlišně.



Z konstantní judikatury Ústavního soudu sice vyplývá, že je věcí státu,

aby rozhodl, že jedné skupině poskytne méně výhod než jiné, nesmí však

postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí vyplývat, že tak činí ve

veřejném zájmu, a nikoli např. proto, aby zakryl nedostatky ve správě

věcí veřejných.



Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se nejprve rozhodl, že se

nebude zabývat odůvodněním návrhu, týkajícím se námitky, že napadený

zákon zavedl nové instituty, např. majetkové listy, a i některými

dalšími ustanoveními se dostal do rozporu s obchodním zákoníkem či

předpisy souvisejícími. Tím nemá být řečeno, že vznesené námitky nejsou

oprávněné, ale Ústavní soud přistoupil k předloženému návrhu především

z hlediska, zda jím byly porušeny ústavněprávní normy, které

navrhovatelé ve svém návrhu uvedli.



Po prostudování předložených podkladů včetně parlamentních tisků a s

přihlédnutím k důvodům, které byly uplatněny ze strany prezidenta

republiky a Senátu Parlamentu České republiky, dospěl Ústavní soud k

závěru, že novela transformačního zákona porušuje jeden ze základních

principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo,

jak vyplývá z čl. 1 Ústavy České republiky. Oprávněné osoby, v souladu

s právní úpravou, od roku 1992 předpokládaly, že jim po 7 letech od

schválení transformačního projektu bude vydán jejich majetkový podíl v

plné výši. Těsně před uplynutím této dosti dlouhé doby však novela

přinesla zcela odlišné řešení, a to vypořádání (nikoliv již vydání)

majetkového podílu buď dluhopisem splatným do 20 let s 2% úrokem nebo

majetkovým listem, který povinně odkoupí za nominální hodnotu Pozemkový

fond po 15 letech bez úročení od první oprávněné osoby, které byl

majetkový list družstva vydán. Novela tedy na jedné straně poškozuje,

zhoršuje ekonomické postavení a popírá vlastnická práva oprávněných

osob k majetkovým podílům a na druhé straně legalizuje právo družstev

či obchodních společností nakládat s cizím majetkem podle jejich

vlastních dispozic. Tím dochází i k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny

základních práv a svobod, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah i ochranu. Též nucené omezení vlastnického práva je možné

jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.



Svým rozsahem a koncepcí prohlubuje novela i nerovnost mezi

jednotlivými skupinami oprávněných osob, která byla sice již založena v

roce 1992, a to mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou

výrobu a jimž musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání

žádosti, a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat,

jimž mohl (nikoliv musel) být majetkový podíl vydán podle § 13 odst. 3

zákona č. 42/1992 Sb. Tato nerovnost, jež mohla být z restitučního

pohledu snad pokládána za odůvodněnou, a tím za právní úpravu, která

odpovídala veřejnému zájmu, byla však rozšířena novelou v takovém

rozsahu, že ji již za odůvodněnou pokládat nelze a musí být hodnocena

jako porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod vyjadřujícího

zásadu, že lidé jsou si rovni v právech.



V souvislosti s uvedeným konstatováním je třeba souhlasit i s tím, že

novelou byl porušen i čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské

Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že

každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj

majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného

zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního

práva.



Při zvážení všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že je třeba

návrhu skupiny poslanců vyhovět a novou úpravu zákona č. 42/1992 Sb. a

zákonů č. 586/1992 Sb. a č. 569/1991 Sb. zrušit. Po formální stránce

musel vyjít z toho, že zákon č. 144/1999 Sb., který byl vyhlášen ve

Sbírce zákonů dne 15. července 1999, týmž dnem změnil ustanovení v

původním zákoně č. 42/1992 Sb., kam byla ustanovení napadeného zákona

č. 144/1999 Sb., která Ústavní soud pokládal za neústavní, touto cestou

vnesena.



Současně považuje Ústavní soud za nutné upozornit jak orgány

zákonodárné, tak exekutivní, že zákon č. 42/1992 Sb. by měl v § 13

odst. 3 upevnit postavení oprávněných osob, které sice z textu vyplývá,

ale je cílevědomě zeslabováno až do té míry, že vydání majetkového

podílu, ač zákonem stanoveného, je v době, kdy má uplynout závazná

sedmiletá lhůta, pro toto vydání zpochybňováno a zákonem č. 144/1999

Sb. bylo prakticky anulováno. Ústavní soud proto neponechal bez

povšimnutí ani vyjádření některých poslanců či senátorů, kteří v návrhu

zákona spatřovali odnětí vlastnického práva bez existence veřejného

zájmu či jako jistou formu vyvlastnění, ne však pro potřebu

demokratického státu, ale pro jinou skupinu osob, která nedostála svým

závazkům, které pro ni již od roku 1992 ze zákona vyplývaly. Zemědělská

družstva dostala tehdy možnost užívat majetek oprávněných osob a výnosů

z tohoto majetku. Některá jednala ekonomicky i právně poctivě, splnila

zákonnou povinnost a vydala majetkové podíly. Vycházela z toho, že

majetek jim byl svěřen do správy, že není jejich a že je nezbytné jej

ve stanovené lhůtě vrátit. Byla však i taková, která o svěřený majetek

nepečovala.



Z uvedených důvodů Ústavní soud napadená zákonná ustanovení zrušil

podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.



Pokud jde o část novely, podle níž v § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992

Sb. slova "vydán" a "vydání" byla nahrazena slovy "vypořádán" a

"vypořádání", návrh na její zrušení Ústavní soud zamítl podle § 70

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., neboť dospěl k závěru, že tato

legislativní úprava není protiústavní, když při ústavně konformní

interpretaci a aplikaci této právní normy nedojde k porušení

vlastnických práv oprávněných osob.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.