Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 250f o.s.ř.


Published: 1996
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/508028/ve-vci-nvrhu-na-zruen-ustanoven--250f-o.s.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
269/1996 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 24. září 1996 v plénu ve věci

návrhu IV. senátu Ústavního soudu České republiky na zrušení ustanovení

§ 250f občanského soudního řádu



takto:



Ustanovení § 250f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve

znění pozdějších předpisů, se zrušuje dnem 1. května 1997.



Odůvodnění:



I.



Usnesením sp. zn. IV. ÚS 252/95 ze dne 13. června 1996 přerušil IV.

senát Ústavního soudu (dále jen "senát") řízení ve věci ústavní

stížnosti J. M. Stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně

č. j. 29 Ca 393/94 - 24 ze dne 7. 8. 1995. Důvodem přerušení řízení

byla skutečnost, že senát po opětovném a podrobném zvážení všech

skutečností a zejména pak s přihlédnutím k rozhodnutím Evropského soudu

pro lidská práva dospěl k závěru, že ustanovení § 250f občanského

soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je ve své podstatě neústavní a že

tuto neústavnost nelze eliminovat toliko výkladem a apelováním na jeho

přísné a sporadické využívání.



Výše uvedený závěr opírá senát zejména o tu skutečnost, že správní

soudnictví České republiky je koncipováno jako řízení jednoinstanční,

bez možnosti jakéhokoliv, byť i mimořádného, opravného prostředku. K

častému argumentu soudů, že ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České

republiky (dále jen "Ústava") sice stanoví, že jednání před soudem je

ústní a veřejné, avšak výjimky stanoví zákon, zastává senát názor, že

toto oprávnění zákonodárce je nezbytné vykládat ve všech dalších

souvislostech, zejména se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedené ustanovení Ústavy chápe senát tak, že zákon může vyloučit

veřejnost a účast osoby, které se věc týká, jen v některých stupních

řízení, např. u řízení odvolacího nebo kasačního. Princip veřejnosti

jednání však musí být respektován alespoň v jedné instanci. V této

souvislosti poukazuje senát na rozsudek Evropského soudu pro lidská

práva ve věci Hakansson z roku 1986 (A - 99) a na některá další

stanoviska tohoto soudu. Podle názoru senátu nelze akceptovat častou

námitku soudů, že obdobným řízením je např. i řízení podle § 243a o. s.

ř. a některá další, neboť zde se jedná o řízení, kde již nejméně u

jedné instance byl účastník řízení vyslechnut.



Pokud platná právní úprava správního soudnictví, konkrétně pak § 250f

o. s. ř., umožňuje nenařizovat jednání, přestože jsou správní senáty

všech stupňů soudů prvním a jediným soudním tribunálem, u kterého je

realizováno právo na soudní ochranu, je senát toho názoru, že toto

ustanovení je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1

Úmluvy.



V neposlední řadě senát argumentuje tím, že neveřejným projednáním věci

a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí

vydanému v takovém řízení je účastník zbaven jakékoli možnosti domáhat

se respektování zásad fair procesu, např. namítnout podjatost soudce,

požadovat tlumočníka atd. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát

podle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o přerušení řízení a podal

plénu Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 250f o. s. ř.



II.



Ve vyjádření, které k návrhu podala Poslanecká sněmovna Parlamentu

České republiky dne 22. 7. 1996 a které je podepsáno předsedou sněmovny

Milošem Zemanem, se uvádí, že řízení podle části páté o. s. ř. je

koncipováno jako specificky upravený proces, při kterém soud vychází z

právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí správního orgánu.

Negativní enumerace v § 248 o. s. ř. představuje Ústavou dovolený

průlom do obecného principu, neboť z pravomoci soudu je zakázáno

vyloučit jen věci uvedené v čl. 36 odst. 2 věta druhá Listiny. Podle

názoru Poslanecké sněmovny ustanovení § 250f o. s. ř. sice prolamuje

zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, na druhé straně

však vyhovuje požadavkům kasačního rozhodování, kde se dokazování

neprovádí a soudu nepřísluší rozhodnutí správního orgánu ani měnit, ani

potvrzovat. Podmínky pro použití tohoto ustanovení je ovšem třeba

vykládat přísně a restriktivně. Celé ustanovení je pak nutné rovněž

vykládat v kontextu s ustanovením § 250j odst. 2 o. s. ř. tak, že

případy, které nejsou kryty tímto ustanovením, pokrývá právě ustanovení

§ 250f o. s. ř. Podle mínění Poslanecké sněmovny je problém spíše v

tom, že napadené ustanovení bývá zřejmě v řadě případů soudy užíváno ve

snaze zjednodušit a urychlit řízení, že se však nakonec takový postup

ukáže jako nesprávný. Za neústavní proto považuje Poslanecká sněmovna

aplikaci ustanovení § 250f o. s. ř., nikoli však jeho vlastní text.



V závěru vyjádření se konstatuje, že zákon byl schválen potřebnou

většinou poslanců Federálního shromáždění dne 5. 11. 1991, byl podepsán

příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. V dodatečném

vyjádření ze dne 6. 9. 1996 pak Poslanecká sněmovna Parlamentu České

republiky vyslovila souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez

ústního jednání, jak to umožňuje ustanovení § 44 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ve vyjádření, které na žádost Ústavního

soudu podalo Ministerstvo spravedlnosti České republiky dne 22. 7. 1996

a které je podepsáno ředitelem legislativního odboru JUDr. Milanem

Kamlachem, se uvádí, že napadené ustanovení vychází z potřeb správního

soudnictví jako kasační kontroly zákonnosti rozhodnutí správního orgánu

a z podstatných odlišností správního soudnictví od občanského a

trestního řízení. Tato zásadní odlišnost spočívá především v tom, že

skutkový stav je v době podání žaloby k soudu stabilizován a nelze jej

měnit. Soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil správní

orgán, nemůže sám činit nová skutková zjištění a na jejich základě

rozhodovat o věci samé. Byla-li skutková zjištění nedostatečná a

neumožňují-li posoudit, zda rozhodnutí bylo vydáno v souladu se

zákonem, má soud takové rozhodnutí zrušit i tehdy, budou-li účastníci

činit návrhy na doplnění dokazování. Dále se ve vyjádření poukazuje na

nutnost posuzovat napadené ustanovení v kontextu s ustanovením § 250j

odst. 2 o. s. ř., kdy soud rozhoduje po jednání.



Ve vyjádření Ministerstva spravedlnosti se dále upozorňuje na to, že §

250f o. s. ř. se vztahuje nejen na případy jednoduché, ale i na

případy, kdy napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro

nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů. Pokud jde o "jednoduchý

případ", podřazuje soudní praxe pod tento pojem i případy, kdy je

naopak nepochybné, že skutkový stav orgánem veřejné správy správně

zjištěn nebyl. Pokud jde o rušení rozhodnutí z důvodů jeho

nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost, řadí sem soudní praxe

různorodé spektrum hmotněprávních a procesněprávních vad správních

aktů, jimž je společné, že z nich nelze spolehlivě zjistit, zda a jak

zasáhly do práv a povinností žalobců. Do skupiny nepřezkoumatelných

rozhodnutí pro nedostatek důvodů pak soudní praxe zahrnuje především

případy, kdy odůvodnění chybí, ačkoliv tuto náležitost v konkrétní věci

procesní předpis stanoví, jakož i případy, kdy správní orgán mohl a měl

užít volné úvahy, ale potřebná zjištění k této úvaze neprovedl.



Podle názoru Ministerstva spravedlnosti není smyslem § 250f o. s. ř.

odnětí práva na veřejné projednání věci tam, kde může být přímá účast

sporných stran jakkoliv ku prospěchu věci, ale účelem je omezit

projednávání věci tam, kde je nepochybné, že jednání by bylo bezúčelné

a nemohlo by mít žádný vliv na výsledek soudního řízení. Z tohoto

pohledu proto lze toto ustanovení považovat za zákonnou výjimku ve

smyslu ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy, aniž by bylo v rozporu s

účelem práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny. Přitom je nepochybné,

že systém správního soudnictví České republiky není v plném souladu s

čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kterou je Česká republika jako členský stát Rady

Evropy vázána, neboť přezkum zákonnosti rozhodnutí správních orgánů

obecnými soudy podle části páté o. s. ř. je nepostačující, pokud mu

nepředchází rozhodování nezávislého a nestranného orgánu, který by měl

pravomoc rozhodovat nejen z hlediska právního, ale i z hlediska

skutkového. Řešení tohoto problému je však mimořádně náročné, souvisí s

fungováním celé exekutivy, s její strukturou, s územním uspořádáním

státu i s vymezením působnosti Nejvyššího správního soudu. Je tedy

nesporné, že zrušení samotného ustanovení § 250f o. s. ř. by samo o

sobě nevedlo k posílení zásad spravedlivého procesu ve správním

soudnictví, ale vedlo by často pouze k formálním úkonům, které by však

značně zatížily soudy. Ze všech těchto důvodů doporučuje Ministerstvo

spravedlnosti pečlivě zvážit návrh senátu. V případě, že Ústavní soud

dospěje k závěru o neústavnosti napadeného ustanovení, považuje

Ministerstvo spravedlnosti za nezbytné poskytnout delší čas pro to, aby

bylo možno vytvořit podmínky pro řádný výkon správního soudnictví.



III.



Po vyhodnocení všech výše uvedených stanovisek a vyjádření dospělo

plénum Ústavního soudu k závěru, že návrh senátu je důvodný.

Neústavnost ustanovení § 250f o. s. ř. přitom nevyplývá z rozboru

tohoto ustanovení samotného, ale zejména z podstaty existující úpravy

správního soudnictví v České republice. Správní soudnictví je

koncipováno jako jednoinstanční řízení, bez možnosti řádných či

mimořádných opravných prostředků. Správní senáty obecných soudů všech

stupňů jsou tedy prvním, ale také jediným soudním tribunálem, u kterého

je realizováno právo na soudní ochranu. Pokud platná právní úprava,

konkrétně § 250f o. s. ř., umožňuje při této organizaci správního

soudnictví jednání nenařídit, přičemž záleží jen na úvaze soudu, a

názor účastníků na potřebnost či nutnost jejich slyšení je právně

bezvýznamný, pak takový stav nerespektuje ustanovení čl. 38 odst. 2

Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.



Na tomto názoru Ústavního soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že ve

správním soudnictví soudy přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí a

jsou vázány skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správními orgány. Ve

správním soudnictví nelze odhlédnout od skutkových zjištění, resp.

nelze se omezit jen na zkoumání zákonnosti rozhodnutí, aniž by se soud

zabýval také otázkami skutkovými. To vyplývá mimo jiné i z ustanovení §

250j odst. 2 o.s.ř., který ukládá soudu posoudit, zda zjištění

skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění

skutkového stavu, ze kterého vycházelo rozhodnutí správního orgánu,

není v rozporu s obsahem spisů. Pokud tomu tak není, je soud povinen

napadené správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k

dalšímu řízení. Při takovém hodnocení a zjišťování může být přímá účast

sporných stran pouze ku prospěchu věci. V tomto směru lze odkázat též

na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 1994 ve věci

Fredin (A - 280), kde soud přes námitku státu, že Nejvyšší správní soud

může rozhodnutí pouze anulovat, nemůže je však nahradit jiným

rozhodnutím, a tedy může věc rozhodnout jen na základě spisů a bez

vyslechnutí stěžovatele, jasně uvedl, že je-li Nejvyšší správní soud

prvním a jediným soudním tribunálem, který ve věci rozhodoval, je

neveřejné projednání věci porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soud rovněž

konstatoval, že posouzení právních otázek není možné bez toho, aniž by

bylo přihlédnuto k relevantním otázkám skutkovým.



Veřejnost řízení chrání strany před tajnou justicí vymykající se

kontrole veřejnosti a je také jedním z prostředků pro vytvoření a

zachování důvěry k soudům (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva

ve věci Pretto z roku 1983, A - 71). Z hlediska ústavního lze

připustit, aby jednání nebylo nařizováno v případech, kdy se strany

výslovně nebo mlčky tohoto práva vzdaly (viz podobně rozsudek

Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hakansson a Sturesson z roku

1990, A - 171) - např. způsobem, jakým tuto věc řeší zákon č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, v ustanovení § 44 odst. 2.



Plénum Ústavního soudu se ztotožňuje rovněž s názorem, který senát

vyslovil v závěru svého usnesení o přerušení řízení, tj. že neveřejné

projednání věci a absence jakéhokoli opravného prostředku proti

rozhodnutí, které bylo v takovém řízení vydáno, zbavuje účastníka

možnosti dožadovat se respektování zásad fair procesu, tedy např.

namítnout podjatost soudce, požadovat tlumočení do mateřského jazyka

atd. V této souvislosti plénum Ústavního soudu pouze poznamenává, že

tento ústavněprávní problém vzniká i u neveřejných jednání v jiných

oborech soudnictví.



Na druhé straně si je Ústavní soud vědom toho, že z hlediska dodržování

základních lidských práv je problematický především existující systém

správního soudnictví v České republice, ve kterém neexistence

nezávislého orgánu, který by rozhodoval "o právu samém", ve spojení s

omezenou jurisdikcí soudů, je v rozporu se závazky, které pro Českou

republiku vyplývají z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud si

je plně vědom, že takovým orgánem se těžko mohou stát správní senáty

obecných soudů v dnešní podobě. Nedomnívá se rovněž, že nápravu

existujícího stavu může přinést jen samotné zrušení ustanovení § 250f

či jiného dílčího ustanovení o. s. ř. Je si rovněž vědom toho, že

zřejmě bude nezbytná úprava pozitivní, když z hlediska ústavního

nepochybně obstojí zrušení správního rozhodnutí bez jednání ve věcech

nepřezkoumatelných a postrádajících odůvodnění, stejně jako řízení

konané tímto způsobem s výslovným či jinak vyjádřeným souhlasem

účastníků. V neposlední řadě pak je zřejmé i to, že zrušení napadeného

ustanovení bude pro soudy znamenat zvýšení jejich zatížení, a to i v

případě, bude-li doprovázeno uvedenou pozitivní úpravou.



Všechny naznačené problémy a souvislosti však jsou podle názoru

Ústavního soudu pouze důvodem k odložení vykonatelnosti výroku o

zrušení ustanovení § 250f o. s. ř. Nic však nemění na zásadním názoru,

že z důvodů výše uvedených je toto ustanovení jako neústavní třeba

zrušit.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.