259/2013 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 13/12 dne 23. července 2013 v
plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Jaroslava
Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla
Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Jiřího Nykodýma,
Vladimíra Sládečka, Milady Tomkové a Michaely Židlické o návrhu
Okresního soudu v Liberci na zrušení ustanovení § 289 odst. 2 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, za účasti 1. Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky a 2. Senátu Parlamentu České republiky jako
účastníků řízení
takto:
I. Ustanovení § 289 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se
ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek,
psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů" ruší dnem
vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
II. Současně pozbývají platnosti ustanovení § 2 a příloha č. 2 nařízení
vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví,
co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných
látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění
nařízení vlády č. 4/2012 Sb., dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce
zákonů.
III. Návrh na zrušení zbývajících částí ustanovení § 289 odst. 2 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se odmítá.
Odůvodnění
I.
Rekapitulace návrhu
1. Návrhem podaným dne 24. dubna 2012 se navrhovatel domáhá zrušení
ustanovení § 289 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to
pro rozpor s čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
2. V návrhu rekapituluje, že vede pod sp. zn. 4 T 12/2012 trestní
stíhání proti Miroslavě Feistauerové, a to pro přečin přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního
zákoníku. Toho se podle obžaloby měla dopustit tím, že přechovávala ve
vozidle v batohu čtyři plastové sáčky s celkem 3,25 g metamfetaminu
(tzv. pervitinu) s obsahem účinné látky 1,9 g metamfetamin-base, i když
metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 k zákonu
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, tedy že neoprávněně pro vlastní
potřebu přechovávala v množství větším než malém jinou psychotropní
látku než psychotropní látku obsahující jakýkoli tetrahydrokanabinol,
izomer nebo jeho stereochemickou variantu (THC). V daném případě je
množství psychotropní látky kritériem, které rozhoduje o trestnosti
činu. Toto množství je soud povinen zjišťovat podle předmětného
zákonného ustanovení z nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro
účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je
množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek,
přípravků je obsahujících a jedů. Navrhovatel dospěl k závěru, že
předmětné zákonné ustanovení, jehož užití je v dané trestní věci
rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním
pořádkem. Proto trestní stíhání přerušil a předložil věc Ústavnímu
soudu.
3. Navrhovatel je toho názoru, že normou nižší právní síly, než je
zákon, nelze stanovit mez, která zakládá trestnost činu. Pokud trestní
zákoník zmocňuje vládu jako orgán moci výkonné k určení meze trestnosti
podzákonnou normou, je takové ustanovení zákona v rozporu se zásadou
nullum crimen sine lege vyjádřenou v čl. 39 Listiny. Nic nebránilo
zákonodárci, aby současně se stanovením okruhu omamných a
psychotropních látek v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o
změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanovil
i množství, které se považuje za větší než malé. Obdobná situace byla
již v minulosti zákonodárcem řešena u stanovení hranice škody jako meze
trestnosti majetkových trestných činů, když mj. rozpor s čl. 39 Listiny
byl i jedním z důvodů, pro který byla zákonem č. 265/2001 Sb., kterým
se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád),
ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, stanovena přímo v
trestním zákoně výše škody jako kvalifikačního znaku majetkových
trestných činů, do té doby stanovená nařízením vlády č. 464/1991 Sb., o
stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona. Předchozí
právní úprava, která určení množství omamné a psychotropní látky jako
meze trestnosti ponechávala soudní praxi, byla podle navrhovatele
souladnější s ústavním pořádkem [čl. 40 odst. l Listiny, jakož i čl. 90
Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] než úprava, kdy tuto mez
stanoví orgán moci výkonné. Dělba moci vyplývající z ústavního pořádku
dává zákonodárci kompetenci k vymezení mantinelů (v podobě zákonů),
které jsou oprávněny vykládat pouze soudy. Rozhodování o mezích
trestnosti jednání není a nemůže být v kompetenci orgánu moci výkonné.
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
4. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k
návrhu.
5. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky k návrhu
zrekapitulovala, že předmětné zákonné ustanovení bylo schváleno zákonem
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který projednávala Poslanecká sněmovna
v 5. volebním období jako sněmovní tisk č. 410. Návrh zákona byl
schválen ve 3. čtení dne 11. listopadu 2008 (ze 152 přítomných poslanců
hlasovalo 120 pro, 23 proti). Předmětné zákonné ustanovení bylo
součástí původního vládního návrhu a při projednávání zůstalo
nezměněno, přičemž v původním vládním návrhu šlo o ustanovení § 287
odst. 2. Důvodová zpráva zmocnění vlády k vydání nařízení vlády
odůvodňovala potřebami praxe, kdy se jen velmi obtížně sjednocoval
postup orgánů činných v přípravném řízení trestním (viz rozdílné
tabulky v závazném pokynu policejního prezidenta č. 39/1998 a v pokynu
obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 6/2000) a judikatury
ohledně v zákoně stanoveného množství většího než malého u omamných a
psychotropních látek a jedů, což mělo za následek nejednotnost v
postupu orgánů činných v trestním řízení.
6. Ministr spravedlnosti ve svém vystoupení při projednávání návrhu
zákona v 1. čtení v souvislosti s napadeným ustanovením uvedl:
"Novinkou pak je i úprava drog v novém trestním zákoníku, kdy zde je
snaha najít kompromis mezi příznivci liberálního pojetí a příznivci
radikálnějšího, tvrdšího přístupu k držení a užívání drog. Chci
konstatovat, že úprava, která je před vámi, je ve fázi držení drog v
zásadě pouze zpřesněním již existující úpravy. Již dnes platí princip,
že držení drogy v měřítku větším než malém je trestným činem a v menším
než malém je přestupkem. Pouze není řečeno, kde je ta hranice. To je
ten problém a to je to, co naše úprava přináší. Nařízení vlády, které
navazuje na trestní zákoník, má jasně říci, kde je ta míra u
jednotlivých typů látky tak, aby občané měli vyšší právní jistotu,
věděli tedy, co je trestným činem a co je přestupkem, a orgány činné v
trestním řízení také měly návod, jak postupovat. Takže z hlediska
držení drogy, co je přestupek a co je trestný čin, se oproti současné
úpravě nic nemění. To dělení je stejné, je zachován princip, ono slůvko
,množství větší než malé' anebo ,menší než malé', pouze se specifikuje
u jednotlivých typů, co je tímto myšleno. A v případě držení drog, v
případě, kdy je drženo množství větší než malé, kdy tedy se jedná o
trestný čin, je rozlišeno do dvou podob skutkových podstat, tzv. měkké
drogy, kdy se počítá s odnětím svobody až jeden rok, a ostatní drogy,
kde se počítá se dvěma roky. Takže tady to rozlišení určité je, to je
kvalitativní změna, nicméně konstatuji, že tato kvalitativní změna byla
obsažena již v návrhu projednávaném před dvěma lety a tento návrh na
půdě Poslanecké sněmovny prošel, takže zde nepřicházíme s výraznými
úpravami, víceméně vycházíme z toho, co bylo projednáno již před dvěma
roky".
7. Vyjádření bylo uzavřeno konstatováním, že koncept, aby vláda svým
nařízením stanovila, jaké je množství větší než malé u omamných látek,
psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, nebyl žádným z
diskutujících poslanců zpochybněn a v této souvislosti nebyl podán
žádný pozměňovací návrh.
8. Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření k návrhu rovněž
zrekapituloval, že předmětné zákonné ustanovení je součástí trestního
zákoníku od jeho přijetí a dnem 9. února 2009 se spolu s ním stalo i
platným, aniž bylo později nějak změněno. Ústavně-právní výbor
doporučil Senátu schválit zákon ve znění postoupeném Poslaneckou
sněmovnou. Návrh trestního zákoníku (senátní tisk č. 11) ve znění
postoupeném Poslaneckou sněmovnou byl v ústavně stanovené lhůtě na 3.
schůzi (7. funkční období) přijat usnesením č. 78 ze dne 8. ledna 2009,
když v hlasování č. 4 ze 76 přítomných senátorů hlasovalo pro jeho
schválení 74 senátorů, proti byl jeden a jeden z přítomných senátorů se
hlasování zdržel.
9. Trestní zákoník byl Senátem většinově pozitivně hodnocen jako celek.
Opakovaně byla v rozpravě k návrhu projevena obava, že vrácení návrhu
trestního zákoníku pro dílčí požadavky by mohlo oddálit jeho přijetí o
několik let, a proto jsou přijetí zákona obětovány i některé dílčí
výhrady (nikoliv však v daném směru). Při projednávání návrhu trestního
zákoníku nebyla zpochybněna zásada nullum crimen sine lege (zákonem je
stanoven znak trestného jednání - nestačí malé množství omamné či
psychotropní látky), ve smyslu vyloučení soudcovské libovůle a větší
právní jistoty pro občana i zásady, že soudce je při rozhodování vázán
zákonem ("právem"). Při projednávání nebyla zpochybněna ani zásada, že
sekundární normotvorba slouží toliko k provedení zákona, nikoliv k jeho
doplnění (prováděcí nařízení vlády obsahuje pouze seznam více než
stovky látek a jejich kritických dávek). Většinově tedy došlo ke
ztotožnění s důvodovou zprávou vlády, která vyzdvihuje význam
ustanovení k sjednocení postupu orgánů činných v trestním řízení a
vybřednutí z nejistoty. Projednávání trestního zákoníku se přímo
nedotklo zákonného zmocnění pro vládu ke stanovení kritických množství
u omamných a psychotropních dávek a přípravků je obsahujících. V
rozpravě bylo ovšem možno zaznamenat vystoupení, které ve vztahu k
"drogovým" deliktům oceňuje použité specifikace (obecně i vyjádření
množstevní).
10. Vyjádření bylo uzavřeno konstatováním, že Senát projednal předmětný
návrh trestního zákoníku v mezích Ústavou dané kompetence a ústavně
stanoveným způsobem a usnesl se k tomuto návrhu zákona souhlasně ve
většinovém přesvědčení, že je v souladu s ústavním pořádkem a
mezinárodními závazky. Ponechal na Ústavním soudu, aby posoudil
ústavnost napadeného zákonného ustanovení.
III.
Znění napadeného ustanovení
11. Předmětné zákonné ustanovení zní:
"Vláda nařízením stanoví, co se považuje za jedy ve smyslu § 283, 284 a
286 a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních
látek, přípravků je obsahujících a jedů."
12. Toto zákonné ustanovení je s názvem "Společné ustanovení" zařazeno
do prvního dílu hlavy VII trestního zákoníku, pojednávající o trestných
činech obecně nebezpečných. Předmětná kvantifikace tak tvoří prvek
skutkové podstaty trestných činů nedovolená výroba a jiné nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního
zákoníku, přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284
trestního zákoníku a výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 trestního zákoníku.
13. V souladu s tímto zákonným ustanovením jsou hodnoty omamných látek,
psychotropních látek a přípravků je obsahujících pro účely trestního
zákoníku stanoveny v příloze 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým
se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké
je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek,
přípravků je obsahujících a jedů. Toto nařízení vlády bylo změněno
nařízením vlády č. 4/2012 Sb., kterým ovšem nedošlo ke změnám tam
stanovených hodnot, ale toliko k terminologickému upřesnění, resp.
doplnění, a k doplnění hodnot u dalších látek.
IV.
Aktivní legitimace
14. Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací navrhovatele.
Obecný soud je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho
jednotlivých ustanovení, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při
řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 2
Ústavy, ve spojení s § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů). Obecný soud přitom není oprávněn
domáhat se vyslovení nesouladu mezi nařízením vlády a ústavním pořádkem
(usnesení ze dne 22. 9. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 1/93, U 1/2 SbNU 197).
15. V posuzovaném případě nejde o samotnou aplikaci nařízení vlády, ale
o aplikaci ustanovení zákona, který k vydání podzákonného předpisu
zmocňuje, a v důsledku toho nařizuje jeho aplikaci. Obecný soud je pak
v režimu čl. 95 odst. 2 Ústavy nepochybně oprávněn k předložení otázky,
zda je zákonodárce oprávněn to, co má být podle názoru obecného soudu
předmětem zákona a co má obecný soud v jeho konkrétním případě
aplikovat, přenést na vládu.
16. Obecný soud je v posuzovaném případě povinen rozhodovat o obžalobě,
v níž jde podle skutkové věty o přechovávání psychotropní látky uvedené
v příloze 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to v množství
větším než malém. Stanovení množství většího než malého u
psychotropních látek je pak zákonodárcem vyhrazeno právě nařízení
vlády. Proto je obecný soud aktivně legitimován k podání návrhu v této
věci. Právě proto, že je ovšem obecný soud povinen aplikovat dané
zákonné ustanovení jen ve vztahu k zákonnému znaku množství většího než
malého, je v řízení o kontrole norem aktivně legitimován jen k návrhu
na zrušení té části předmětného ustanovení, která se toho týká. Ve
zbytku byl tedy návrh odmítnut z důvodu podle § 43 odst. 1 písm. c)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998
Sb.
V.
Konformita přijetí zákonného ustanovení
17. Ze sněmovního tisku č. 410 Ústavní soud zjistil, že předmětné
zákonné ustanovení bylo obsaženo ve vládním návrhu trestního zákoníku
(tehdy jako § 287 odst. 2), který byl poslancům rozeslán dne 25. února
2008. Návrh zákona včetně předmětného zákonného ustanovení byl schválen
na 42. schůzi pátého období Poslanecké sněmovny dne 11. listopadu 2008,
kdy pro něj hlasovalo 120 ze 152 přítomných poslanců.
18. Z tisku 11 bylo zjištěno, že Senát obdržel návrh zákona dne 12.
prosince 2008. K jeho schválení došlo na třetí schůzi sedmého funkčního
období dne 8. ledna 2009, kdy pro něj hlasovalo 74 ze 76 přítomných
senátorů.
19. Prezident přijatý návrh zákona podepsal 27. ledna 2009. Zákon byl
vyhlášen v částce 11 Sbírky zákonů dne 9. února 2009.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že napadené
zákonné ustanovení bylo přijato coby zákon ústavně konformním způsobem.
VI.
Ústavní východiska
21. Normotvorná kompetence prostřednictvím vládních nařízení je
samostatnou nařizovací pravomocí podle čl. 78 Ústavy. V takovém případě
je vláda oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích
a nepotřebuje k tomu žádné zvláštní zmocnění parlamentu. Ovšem v
souladu se zásadami demokratického právního státu je možné i výslovné
zmocnění vlády k vydání nařízení. V takových případech platí ústavní
podmínka, že rámcové upřesnění takového zmocnění musí být přímo v
zákoně [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1
SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. Pokud se s vydáním nařízení vlády nepočítá,
zákon mlčí (což však nemusí znamenat, že nelze k provedení zákona a v
jeho mezích nařízení vlády vydat). V každém případě nařízení vlády
nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže být praeter legem - a musí se
držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají
ze smyslu a účelu zákona [nález sp. zn. Pl. ÚS 43/97 ze dne 29. 4. 1998
(N 48/10 SbNU 319; 119/1998 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ze dne
14. 2. 2001 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.)]. Zcela volnou úvahu
exekutiva nikdy nemá i proto, že je vždy omezena Ústavou, mezinárodními
smlouvami a obecnými právními principy [nález sp. zn. Pl. ÚS 17/95 ze
dne 25. 10. 1995 (N 67/4 SbNU 157; 271/1995 Sb.)].
22. Přísluší-li normotvorná pravomoc jinému orgánu, tak vláda není
oprávněna k jejímu výkonu na podkladě čl. 78 Ústavy [nález sp. zn. Pl.
ÚS 50/04 ze dne 8. 3. 2006 (N 50/40 SbNU 443; 154/2006 Sb.)]. Jedná se
o klíčovou otázku dělby moci mezi mocí legislativní a exekutivní v
oblasti normotvorné. Ani zákonodárce formou obyčejných zákonů tuto
pravomoc nevytváří. Principu dělby moci naopak odpovídá, že ústavní
rozhraničení pravomoci stanoví limity jak orgánům moci výkonné, tak
moci zákonodárné [nález sp. zn. Pl. ÚS 52/03 ze dne 20. 10. 2004 (N
152/35 SbNU 117; 568/2004 Sb.)]. Z pojmu právního státu, jenž nachází
své ústavní zakotvení v čl. 1 Ústavy, vyplývá totiž princip, že ani
zákonodárce ani exekutiva nemohou s formami práva, tj. s prameny práva,
nakládat libovolně, nýbrž se musí řídit hledisky ústavodárce, jakož i
hledisky dalšími, zejména transparentnosti, přístupnosti a jasnosti
[nález sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135;
167/2000 Sb.)].
23. Uvedené zásadní stanovisko přitom rozhodně není v tuzemském
konstitucionalismu ničím novým. Již v počátcích budování demokratické
republiky v tuzemsku bylo konstatováno, že zákonodárný akt obsahující
vpravdě delegaci zákonodárné moci na vládu by měnil ústavní listinu
tím, že by k ní připojil dosud neobsaženou výhradu, že moc zákonodárnou
vykonává Národní shromáždění jen potud, pokud ji nedelegovalo na vládu
(srov. nález Ústavního soudu Československé republiky č. j. úst.
120/22-2/10 ze dne 7. listopadu 1922 in: Úřední list republiky
Československé 1922: 284, 5605-5608).
24. Z toho tedy plyne, že ústavní vymezení odvozené normotvorby
exekutivy musí být vydáno oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do
věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad
zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení.
Nařízení vlády tedy podobně jako jiný podzákonný předpis může toliko
podrobněji konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již
samotným zákonem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 ze dne 14. 2. 2001
(N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16.
10. 2001 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95 ze
dne 11. 10. 1995 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.) aj.].
VII.
Závěry
25. Ústavní soud vnímá rozdíl ve vyjádření zásady nullum crimen sine
lege v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen "Úmluva"), který evidentně našel výraz nejen ve formálně
benevolentním přístupu Evropského soudu pro lidská práva v otázce, co
vše lze považovat za zákon, ale v posuzovaném případě i ve vyjádření
Senátu Parlamentu České republiky. Ten totiž očividně termíny zákon a
právo směšuje. Ostatně v návaznosti na vlastní právní úpravu, resp.
její absenci, lze vysledovat v dané oblasti ve státech Rady Evropy
různá legislativní řešení.
26. Ústavní soud ovšem i při vázanosti Úmluvou je povinen dávat
přednost úpravě základních práv a svobod v jejich tuzemském pojetí,
pakliže poskytují vyšší standard ochrany. Nota bene, pokud tím má být
reflektována úprava Ústavy samotné (srov. též rozhodnutí německého
Spolkového ústavního soudu sp. zn. 2 BvR 2236/04 ze dne 18. července
2005).
27. Mezi hledisky ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy
figuruje i zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, jak bylo
vyloženo výše. Ústavní soud přitom v minulosti v souvislosti s právní
úpravou jiné oblasti vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany
základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k
tomu není oprávněna [nález sp. zn. Pl. ÚS 35/95 ze dne 10. 7. 1996 (N
64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.)]. Vymezení, které jednání je trestným
činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je
podle čl. 15, čl. 41 odst. 1, čl. 45-48 Ústavy kompetentní toliko
Parlament. Směšování pojmů zákon a právo, jež bylo zmíněno výše, je
tedy v podmínkách České republiky v oblasti základních práv a svobod
vyloučeno.
28. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení
skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných
případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v
momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména
technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to
nejpodstatnější (srov. Vopálka, V. Prameny správního práva, in:
Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 70). Ostatně část právních teoretiků ani podzákonné
normy mezi prameny trestního práva neuvádí (Jelínek, J. a kol. Trestní
právo hmotné. 2. vydání. Praha 2010, s. 37-43; Fryšták, M., Prouza, D.,
Žatecká, E., Heinz, R., Galát, M. Trestní právo hmotné - obecná část.
Ostrava 2008, s. 12-15; Chmelík, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná
část. Praha 2009, s. 31-33). V dané situaci by tak daná úprava
nařízením vlády byla ještě akceptovatelná, kdyby pro tuzemské adresáty
právních norem takto byla zpřehledňována či více zpřístupňována
mezinárodní úprava, kterou je Česká republika ve smyslu čl. 1 odst. 2 a
čl. 10 Ústavy vázána, anebo se jednalo o konkretizaci zákonné normy
upravující danou problematiku alespoň v základních rysech. O to tu ale
nejde. Z mezinárodních závazků plyne široké uvážení co do hranice
množství legálně držené látky [čl. 3 odst. 2, čl. 4 písm. a), čl. 5
odst. 3 a čl. 7 písm. b) Úmluvy o psychotropních látkách - vyhlášené
pod č. 62/1989 Sb., čl. 33 Jednotné úmluvy o omamných látkách -
vyhlášené pod č. 47/1965 Sb., čl. 3 odst. 1 písm. c) bod ii) Úmluvy
Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a
psychotropními látkami - vyhlášené pod č. 462/1991 Sb.]. Předmětné
"zmocňovací" ustanovení přitom nestanoví vůbec žádná kritéria, a proto
vláda na jeho základě nic nekonkretizuje, ale skutkové podstaty přímo
doplňuje.
29. Považoval-li proto zákonodárce za podstatné přesně definovat, jaké
je pro účely právní kvalifikace skutkových podstat trestných činů
množství větší než malé u psychotropních látek, aniž by to jako doposud
ponechal k posouzení s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu
obecným soudům [srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 24/04 ze dne 28. 6. 2005
(N 130/37 SbNU 641; 327/2005 Sb.)], pak tak mohl učinit toliko formou
zákona. Je přitom nerozhodné, zda se právně-teoreticky jedná o
obligatorní či fakultativní znak skutkové podstaty trestného činu,
protože se v každém případě jedná o znak, který je podmínkou
trestnosti.
30. Podle důvodové zprávy bylo přijetí předmětného zákonného ustanovení
odůvodněno potřebami praxe, konkrétně velmi obtížným sjednocováním
postupu orgánů činných v přípravném řízení trestním (kdy policejní
prezident a nejvyšší státní zástupce vydali vlastní závazné tabulky) a
judikatury ohledně v zákoně stanoveného množství většího než malého u
omamných a psychotropních látek a jedů, s následkem nejednotného
postupu orgánů činných v trestním řízení (tisk 5. volebního období
Poslanecké sněmovny č. 410). To ve svém vystoupení před Poslaneckou
sněmovnou jinými slovy zdůraznil ministr spravedlnosti, jak bylo
uvedeno výše.
31. V historickém srovnání je proto možné připomenout, že podobné
okolnosti vedly k přijetí čl. I části A bodu 53 a čl. IV bodu 2 zákona
č. 175/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní zákon. Těmi byla do
právního řádu zavedena konstrukce, podle níž výši nejnižší měsíční mzdy
coby kvalifikačního kritéria pro majetkové trestné činy stanoví vláda,
jak na to upozorňuje navrhovatel. Toto řešení bylo na jedné straně
zdůvodněno tím, že trestní zákon neuváděl hranice kvalifikačních znaků
u majetkových trestných činů pevnými částkami a používal termínů větší
škoda, větší rozsah, značná škoda nebo značný rozsah nebo škoda velkého
rozsahu a tyto pojmy byly vyloženy judikaturou, která se v závislosti
na změně společenských podmínek neměnila, což vedlo s postupujícími
změnami cenových hladin k faktickému zostřování trestní represe. Na
druhou stranu bylo toto řešení paradoxně míněno podle důvodové zprávy
jako dočasné. Bylo považováno za účelné zmocnit federální vládu k
vyhlášení částky nejnižší měsíční mzdy do doby, než bude tato otázka
upravena podrobněji pracovněprávními předpisy (tisk 5. volebního období
Federálního shromáždění Československé socialistické republiky č. 325).
32. Následně byla uvedená koncepce "zmocňovací" (nikoliv odkazovací)
normy opuštěna zákonem č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle důvodové zprávy k
němu praxe ukázala, že se nesplnil předpoklad, že pomocí zmocnění k
vydávání vládního nařízení bude pružněji reagováno na inflační vývoj.
Přiměřeně totéž lze namítat i vůči stávajícímu řešení posuzované
problematiky. Navíc proti úpravě, kdy rozhodná částka pro stanovení
výše škod, které určují hranici trestní odpovědnosti u majetkových
trestných činů i nejčastější kvalifikační okolnosti u těchto trestných
činů spočívající ve výši škody, mělo být namítáno, že vláda jako orgán
moci výkonné zde má mimořádně důležitou pravomoc, která je v rozporu s
čl. 39 Listiny [tisk 3. volebního období Poslanecké sněmovny č. 785 - k
bodu 33 (§ 89 odst. 11) části druhé, čl. IV], a právě proto byly
hranice výše jednotlivých škod stanoveny přímo zákonem.
33. V případě přijetí trestního zákoníku důvodová zpráva na jedné
straně k úpravě kvalifikačních okolností výše škody konstatovala toliko
to, že jsou "ve společných ustanoveních vykládány stejným způsobem, jak
je vykládá platný trestní zákon a přistupuje k nim judikatura". Tím
tedy konkludentně přejala i důvody, které k dané úpravě vedly skrze
kritiku úpravy předchozí "zmocňovací" normy. Současně ovšem na straně
druhé se při zdůvodnění napadené právní úpravy přidržela výše uvedeného
prakticko-technicistního přístupu, bez ústavněprávního přesahu. Přitom
z úřední činnosti je Ústavnímu soudu dostatečně známo, že se za dobu
trvání předchozí právní úpravy stala rozhodovací činnost obecných soudů
v dané oblasti zásadně předvídatelnou. A nejedná se přitom v oblasti
trestního práva o výjimku. Podobné to je či bylo i v případě
kvalifikace lehké a těžké újmy na zdraví či kvalifikace stavu
vylučujícího způsobilost, který si někdo přivodil vlivem návykové
látky, apod.
34. Napadená úprava přitom ani zcela nenaplňuje zásadu, podle které
musí být zákon, na který odkazuje čl. 39 Listiny, formulován s
dostatečnou mírou určitosti pro své adresáty (lex certa). Jak dokládá
aplikační praxe, nová úprava, tak jako ta minulá, potřebuje následné
dotvoření skrze výklad provedený mocí soudní při rozhodování o
konkrétních případech (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 830/2010
ze dne 13. 10. 2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012
ze dne 27. 2. 2013 aj.). Derogací tak znovu mohou nabýt významu
dřívější judikáty přiměřeně definující malé a větší než malé množství
psychotropní látky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz
142/2000 ze dne 12. 7. 2000 (in: Právní rozhledy, 2000, č. 10, 469),
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 203/99 ze dne 16. 2. 2000 (in:
Soudní judikatura, 2000, č. 5, IV-13), rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 3 Tz 56/2001 ze dne 19. 4. 2001 aj.], případně pro ranou fázi
přípravného řízení i orientační tabulky orgánů veřejné žaloby, tak jak
byly vymezeny např. v příloze 2 již zrušeného pokynu obecné povahy
nejvyšší státní zástupkyně č. 1/2008 ze dne 29. ledna 2008. Z
ústavněprávního hlediska proto není zapotřebí přijetí nové právní
úpravy, ledaže k ní bude chtít zákonodárce přistoupit v souladu se zde
vyloženými principy.
35. Ze shora vyložených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že je
ustanovení § 289 odst. 2 trestního zákoníku ve slovech "a jaké je
množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek,
přípravků je obsahujících a jedů" v rozporu s čl. 39 Listiny, ve
spojení s čl. 78 Ústavy, a proto je podle § 70 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., zrušil.
Protože neshledal relevantní důvod pro odklad derogace, tak rozhodl o
zrušení dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů. Současně bylo v souladu
s ustanovením § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vysloveno, že
nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.,
pozbývá platnost v ustanoveních, která byla vydána na základě zrušené
části napadeného zákonného ustanovení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/94
ze dne 30. 11. 1994 (N 59/2 SbNU 155; 8/1995 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS
3/95 ze dne 11. 10. 1995 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.), nález sp. zn.
Pl. ÚS 42/2000 ze dne 24. 1. 2001 (N 16/21 SbNU 113; 64/2001 Sb.)].
36. Na intertemporální účinky přijatého nálezu je nutné nahlížet tak,
že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž bude nález vyhlášen
ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit proto pouze
pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k
nimž došlo za trvání napadené právní úpravy [srov. stanovisko pléna sp.
zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010
Sb.) aj.]. Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným
případům by totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení v rozporu se
smyslem tohoto nálezu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9.
2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz) k vyšší míře právní jistoty.
Kvůli rozdílům mezi shora citovanou ustálenou přísnější rozhodovací
činností obecných soudů a mírnějším řešením zvoleným vládou díky
napadenému zmocňovacímu zákonnému ustanovení, a to rozdílům
postrádajícím jakékoliv racionální ústavněprávní zdůvodnění, proto není
materiální, a tím ani formální důvod pro případný postup podle § 71
odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
37. Od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.
Mimoto navrhovatel a Senát výslovně souhlasili s upuštěním od ústního
jednání. Proto bylo upuštěno od ústního jednání podle § 44 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci
Vladimír Kůrka a Jan Musil a k jeho odůvodnění soudci Jan Filip a Ivana
Janů.