147/2012 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 29/11 dne 21. února 2012 v

plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková,

Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar

Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský,

Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela

Židlická o návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení § 237 odst. 1

písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu

České republiky jako účastníků řízení,



takto:



Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se ruší uplynutím dne 31. 12.

2012.



Odůvodnění



I.



Vymezení věci a rekapitulace návrhu



1. Ústavní stížností vedenou pod sp. zn. II. ÚS 2371/11 se stěžovatelka

VY.PO. 2010, s. r. o., domáhala mj. zrušení rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007, neboť má za to, že v

důsledku tohoto rozhodnutí porušily obecné soudy její základní právo

garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

„Listina“) a právo jednat v souladu se zásadou smluvní volnosti dle čl.

2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) a dle čl. 2

odst. 3 Listiny.



2. Usnesením ze dne 13. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2371/11 přerušil druhý

senát řízení o zmíněné ústavní stížnosti a navrhl plénu dle § 64 odst.

1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) zrušit § 237

odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“) pro jeho rozpor s ústavním

pořádkem.



3. K naznačenému postupu vedlo II. senát Ústavního soudu zjištění, že v

napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela absentovalo odůvodnění

přípustnosti dovolání ve smyslu výkladu úvah, které Nejvyšší soud vedly

k závěru o zásadním významu jím řešených otázek, a to za situace, kdy

bylo zjevné, že výklad sporného ustanovení „podmínek“, který učinily

obecné soudy, byl otázkou jedinečnou, která



prima facie

nemá a z povahy věci ani nemůže mít žádný přesah, který by zejména

ovlivňoval následnou judikaturu ve smyslu jejího sjednocování. Jinými

slovy, z předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo patrno, která z

alternativ uvedená v § 237 odst. 3 o. s. ř. odůvodnila v dané věci

úsudek o tom, že přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu mělo po

právní stránce zásadní význam.



4. II. senát Ústavního soudu nepovažoval za ústavně konformní,

ponechává-li napadené ustanovení o. s. ř. Nejvyššímu soudu prostor pro

nepředvídatelnou úvahu o tom, zda otázku, kterou mu dovolatel

předestřel ve svém podání, posoudí jako otázku zásadního právního

významu. Demonstrativní výčet charakteristik rozhodnutí odvolacího

soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), které z nich činí rozhodnutí, jež mají

mít zásadní právní význam, je judikaturou Nejvyššího soudu tu

nepředvídatelně rozšiřován, jinde nepředvídatelně zužován.



5. Vágnost napadeného ustanovení, která umožňuje Nejvyššímu soudu

nepředvídatelné rozhodování o přípustnosti dovolání, odporuje dle

názoru II. senátu Ústavního soudu nárokům, které na zákon klade

normativní princip právního státu (čl. 1 Ústavy), a nesplňuje ani

požadavky na kvalitu zákona omezujícího základní práva (čl. 4 odst. 2

Listiny), neboť napadené ustanovení je třeba považovat za formální

zákon, který limituje základní právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1

Listiny). Má-li ovšem jít o řádný zákon v materiálním smyslu, musí být

pro účastníka řízení (po odborné poradě s advokátem, jehož přítomnost

je v dovolacím řízení obligatorní) seznatelné, že zákonné pravidlo

dopadá i na jeho případ. Naopak, za zákon v materiálním smyslu nelze

považovat takovou úpravu, která pro svou vágnost a neurčitost

neumožňuje účastníkovi řízení přizpůsobit své chování (rozhodnout o

podání či nepodání dovolání) zákonu, neboť jeho obsah není seznatelný.



II.



Vyjádření účastníků řízení a dalších osob



6. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu

zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení Poslanecké

sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.



7. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, ústy své předsedkyně

Miroslavy Němcové, ve svém vyjádření rekapitulovala proces, v němž byl

přijímán návrh zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další

zákony, který obsahoval i napadené ustanovení. Poukázala na to, že

důvodová zpráva výslovně uváděla, že návrh zákona je v souladu s

ústavním pořádkem České republiky. Zdůraznila, že Poslanecká sněmovna

jednala v přesvědčení, že i napadené ustanovení je v souladu s ústavním

pořádkem, a jeho posouzení ponechala na rozhodnutí Ústavního soudu.

Zároveň předsedkyně Poslanecké sněmovny sdělila, že dle § 44 odst. 2

zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od ústního jednání.



8. Senát Parlamentu České republiky, ústy svého předsedy Milana Štěcha,

ve svém vyjádření uvedl, že napadené ustanovení bylo do o. s. ř.

vřazeno jeho tzv. velkou novelou, kterou obsahoval bod 315 zákona č.

30/2000 Sb. S účinností od 1. 1. 2001 působí v právním řádu v nezměněné

podobě dodnes. Dále zrekapituloval proces přijímání návrhu zákona v

Senátu a učinil závěr, že Senát „postupoval v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem“. Poté, co ocitoval slova

tehdejšího předsedy ústavně-právního výboru Senátu J. Vyvadila, který

tzv. velkou novelu o. s. ř. označil za „nejzásadnější změnu od původu

existence o. s. ř.“, a slova tehdejšího ministra spravedlnosti O.

Motejla, který předkládanou novelu o. s. ř. označil za „systémovou

změnu civilního procesu“, resp. za první legislativní krok k projektu

reformy soudnictví, jakož i vyjádření senátora Z. Klausnera, dle

kterého „novela byla velmi pečlivě připravována, 10 let diskutována“,

uzavřel, že v případě materiálu, který představuje revizi civilního

procesu, Senát jej neposuzuje do všech detailů, nýbrž svou pozornost

soustředí jen na otázky koncepční/systémové, popř. problematické či

kontroverzní. V plenární rozpravě nebyl zaznamenán výraznější nesouhlas

s obsahovou stránkou posuzovaného návrhu zákona. Ve vztahu k institutu

dovolání, dle vyjádření, v rozpravě z úst tehdejšího místopředsedy

Senátu J. Musiala zaznělo: „V této souvislosti musím ocenit zavedení

institutu dovolání, který je velkým přínosem novely a je podle mého

názoru zpracován na úrovni.“ Dále vyjádření předsedy Senátu upozorňuje

na souvislost napadeného ustanovení s § 237 odst. 3 a § 239 odst. 1 a

nepřímo též s § 238a odst. 2 a § 239 odst. 3 poslední větou o. s. ř. Na

závěr předseda Senátu uvedl: „Toto vyjádření zasílám s vědomím, že je

zcela na Ústavním soudu, aby ve smyslu Ústavy a zákona o Ústavním soudu

posoudil ústavnost § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“



9. Dne 14. 11. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno nevyžádané vyjádření

Nejvyššího soudu, jednajícího JUDr. Zdeňkem Krčmářem, předsedou senátu

29 Cdo, který požádal o jeho připojení do spisu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 a

jeho předání všem soudcům Ústavního soudu. V tomto vyjádření Nejvyšší

soud obsáhle argumentuje k ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS

2371/11, resp. k její nepřípustnosti, vyjadřuje své výhrady k

procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a jeho složení. Vzhledem

k tomu, že Nejvyšší soud, resp. jeho senát 29 Cdo, není podle § 69

zákona o Ústavním soudu účastníkem řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy ve spojení s § 64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a

vzhledem k tomu, že předseda senátu 29 Cdo nevznesl ve vztahu k řízení

sp. zn. Pl. ÚS 29/11 relevantní argumentaci, není dle názoru Ústavního

soudu třeba jeho podání v rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí

rekapitulovat a blíže se s touto argumentací bude zabývat v rámci

řízení sp. zn. II. ÚS 2371/11, jehož je Nejvyšší soud, zastoupený

předsedou senátu 29 Cdo (viz § 28 odst. 4 ve spojení s § 30 odst. 4

zákona o Ústavním soudu), účastníkem a které je v současné době

přerušeno (viz bod 2). Toto podání bylo soudcům Ústavního soudu k

dispozici v elektronické verzi a je součástí spisu.



10. Ústavní soud vyzval Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování

České republiky před Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen

„ESLP“) k indikaci rozhodnutí ESLP, v nichž je pozitivně hodnocena nebo

alespoň připuštěna konstrukce opravného prostředku v soustavě obecných

soudů typu



a certiorari

. Kancelář vládního zmocněnce, po rozboru několika rozhodnutí ESLP

týkajících se dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (např.



Šroub proti České republice

ze dne 10. 5. 2005, stížnost č. 5424/03,



Holub proti České republice

ze dne 14. 12. 2010, stížnost č. 24880/05, a další), uvedla, že obecně

platí, že pokud se stát rozhodne umožnit účastníkům řízení obrátit se

na nejvyšší soudní instanci, požívá při stanovení podmínek

přijatelnosti takového opravného prostředku a řízení o něm určitého

prostoru pro vlastní uvážení. ESLP v duchu této zásady ustáleně

judikuje, že jestliže vnitrostátní právo umožňuje odmítnout opravný

prostředek z toho důvodu, že nevzbuzuje žádnou významnou právní otázku

a že nemá dostatečnou naději na úspěch, může stačit, pokud se daný soud

omezí na odkaz na ustanovení zákona, které mu takový postup umožňuje,

aniž uvede podrobnější argumenty. ESLP proto zamítl jako zjevně

neopodstatněnou námitku porušení práva na spravedlivý proces, k němuž

mělo dojít tím, že český Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele bez

odůvodnění, jak mu to v dané době umožňoval § 243c odst. 2 o. s. ř.,

který mezitím Ústavní soud zrušil jako protiústavní. ESLP samozřejmě

právní názor Ústavního soudu nijak nezpochybňoval, vědom si toho, že ve

smyslu čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále

též jen „Úmluva“) mohou vnitrostátní orgány poskytnout vyšší standard

ochrany, než jaký zajišťuje Úmluva (



Vokoun proti České republice

, částečné rozhodnutí ze dne 20. 3. 2007, stížnost č. 20728/05,



Simon proti Německu

, částečné rozhodnutí ze dne 6. 7. 1999, stížnost č. 33681/96,



Nersesyan proti Arménii

ze dne 19. 1. 2010, stížnost č. 15371/07). Dle Kanceláře vládního

zmocněnce z uvedeného přehledu judikatury ESLP jednoznačně vyplývá, že

konstrukce opravného prostředku k nejvyšší soudní instanci typu a

certiorari není v zásadě v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Takový závěr

učinil ESLP jak ve vztahu k předmětnému § 237 odst. 1 písm. c) o. s.

ř., tak ve vztahu k předchozímu § 239 odst. 2 o. s. ř. Na druhou stranu

by ovšem k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy teoreticky mohlo dojít v

případech (v judikatuře ESLP k čl. 6 obecně i v jiných souvislostech

zcela výjimečných), kdy by se postup příslušného soudu vzhledem ke

konkrétním okolnostem jevil jako svévolný (srov. výše rozhodnutí



Holub

a



Šroub

). ESLP sám by ale tuto svévoli zřejmě nedovodil z pouhé absence

podrobnějšího odůvodnění (srov. výše rozhodnutí



Vokoun

). Konečně, jak vyplývá z jejího ustanovení čl. 53, Úmluva

vnitrostátním orgánům nebrání zaručit vyšší standard ochrany, ať již

prostřednictvím domácího právního řádu, nebo přístupem k jiným

mezinárodním úmluvám.



11. Ústavní soud přípisem ze dne 1. 12. 2011 požádal Ministerstvo

spravedlnosti o sdělení, zda disponuje statistickými údaji, popř.

analýzou efektivnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V

odpovědi ze dne 12. 12. 2011 sdělilo ministerstvo, že předmětné údaje

nemá k dispozici, nicméně zaslalo Ústavnímu soudu „stručnou právní

analýzu k institutu zásadního právního významu dovolání,“ která dospívá

k závěru, že „vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní dokumenty ústavní

síly nezakotvují zásadu instančnosti v subjektivním slova smyslu, nelze

omezení přístupu k soudu třetí instance v řízení o dovolání považovat

za rozporné s ústavním pořádkem České republiky a základní právo na

přístup k soudu není tímto způsobem limitováno. Zásadu instančnosti

nezakládá ani systém Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod. Z dokumentů Rady Evropy vyplývá, že je naopak žádoucí zavádět

mechanismy, které přístup k soudu nejvyšší instance omezí tak, aby se

tyto mohly zabývat pouze významnějšími záležitostmi. K tomu nepochybně

přispívá i současné znění § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a lze jej

považovat za zcela běžný institut v procesních úpravách demokratických

právních států (nejen) středoevropského právního prostoru.“



12. Ústavní soud dne 28. 11. 2011 získal „Analýzu toku dovolání (Cdo a

Odo) Nejvyšším soudem - změna podmínek přípustnosti dovolání dle o. s.

ř.“ vypracovanou v roce 2010 Janem Petrovem pro Ministerstvo

spravedlnosti, která pracuje s náhodně vybraným vzorkem 200 dovolání.

Ústavní soud se dne 30. 11. 2011 dotázal předsedkyně Nejvyššího soudu,

zda předmětná analýza byla vypracována Nejvyšším soudem. V odpovědi ze

dne 6. 12. 2011 sdělila předsedkyně Nejvyššího soudu, že předmětná

analýza není oficiálním dokumentem vypracovaným Nejvyšším soudem. Z

tohoto důvodu vypracovalo analytické oddělení Ústavního soudu vlastní

analýzu vycházející z 500 rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v období

od 1. 9. 2009 do 31. 8. 2010 a vybraných dle předem stanoveného

algoritmu. Z celkového počtu 500 zkoumaných rozhodnutí jich bylo 278

rozhodnutími o tzv. nenárokovém dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. (55,6 % všech zkoumaných rozhodnutí), z toho bylo v 54 případech

(19,42 % rozhodnutí o nenárokovém dovolání, 10,8 % všech zkoumaných

rozhodnutí) shledáno dovolání přípustným (32 vyhovujících a 22

zamítavých rozhodnutí) a v 224 případech shledáno dovolání nepřípustným

(80,58 % rozhodnutí o nenárokovém dovolání, 44,8 % všech zkoumaných

rozhodnutí).



13. Dne 10. 1. 2012 požádal Ústavní soud předsedkyni Nejvyššího soudu a

předsedu České advokátní komory o poskytnutí vyjádření k otázce

předvídatelnosti právní úpravy obsažené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s.

ř., resp. o vyjádření k předvídatelnosti přípustnosti dovolání.



14. Dne 25. 1. 2012 obdržel Ústavní soud krátké vyjádření České

advokátní komory, z něhož vyplývá, že tato považuje § 237 odst. 1 písm.

c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. za „dostatečnou záruku pro

předvídatelnost toho, zda dovolání bude posouzeno jako přípustné z

důvodu, že napadené rozhodnutí má ve věci zásadní význam.“ Dále

předseda České advokátní komory uvedl, že konstrukci přípustnosti

dovolání nelze chápat jako prostor pro volné právní uvážení Nejvyššího

soudu, a i kdyby bylo možné připustit jistou míru nepředvídatelnosti

„rozhodnutí Nejvyššího soudu, bude to vyváženo výhodou spočívající v

možnosti Nejvyššího soudu rychleji reagovat na vývoj společnosti a

vytvářet odpovídající judikaturu.“



15. Dne 30. 1. 2012 obdržel Ústavní soud obsáhlé vyjádření předsedkyně

Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové, přičemž Ústavní soud na tomto místě

obsáhleji rekapituluje pouze odpovědi, na něž byl Nejvyšší soud jako



amici curiae

tázán, když Nejvyšší soud se dále obsáhle vyjádřil i k dalším otázkám,

zejm. k procesnímu postupu II. senátu Ústavního soudu a k podmínkám

řízení, a to i přesto, že není účastníkem řízení. Nejvyšší soud na úvod

svého vyjádření uvedl, že podle jeho přesvědčení úprava přípustnosti

dovolání obsažená v § 237 odst. 1 o. s. ř. je předvídatelná (Nejvyššímu

soudu není známa žádná relevantní argumentace, která by v literatuře

nebo v judikatuře obecných soudů a Ústavního soudu tento závěr

zpochybňovala), neboť a) transparentně odlišuje přípustnost dovolání

podle uvedeného ustanovení od přípustnosti dovolání založené na

rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem

soudu prvního stupně, ať již jde o rozdílnost (diformitu) zjevnou [§

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo skrytou [§ 237 odst. 1 písm. b) o.

s. ř.], tím, že musí jít o rozhodnutí, „jímž bylo potvrzeno rozhodnutí

soudu prvního stupně,“ aniž by šlo o dovolání přípustné dle § 237 odst.

1 písm. b) o. s. ř.; b) neponechává přípustnost dovolání na libovůli

dovolacího soudu, nýbrž podmiňuje připuštění dovolání proti rozhodnutí

odvolacího soudu kritériem, aby takové rozhodnutí mělo „po právní

stránce zásadní význam“; c) transparentně podmiňuje připuštění dovolání

tím, aby napadené rozhodnutí (odvolacího soudu) mělo po právní stránce

zásadní význam „ve věci samé.“ Předvídatelnost úpravy přípustnosti

dovolání obsažené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se tudíž projevuje

tím, že k tomu, aby bylo možné založit přípustnost dovolání „závěrem

dovolacího soudu“, požaduje, aby šlo o a) potvrzující rozhodnutí; b)

rozhodnutí ve věci samé; c) rozhodnutí po právní stránce zásadního

významu. Nejvyššímu soudu není známo, že by se takto pojatý výklad

rozhodnutí, které má „po právní stránce zásadní význam,“ protivil

ústavnímu pořádku České republiky, a rozhodně popřel, že by se jeho

rozhodovací praxe při výkladu zkoumaného ustanovení, byť i jen navenek,

jevila nepředvídatelně.



16. Dle Nejvyššího soudu dosavadní rozhodovací praxe samotného

Ústavního soudu naopak dokládá, že ani na ústavní úrovni nevzbuzoval

přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu vycházející z úpravy přípustnosti

dovolání v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. žádných obtíží. Ústavní soud

v minulosti opakovaně judikoval, že v situaci, kdy určité ustanovení

právního předpisu umožňuje různé interpretace, z nichž jedna je v

souladu s ústavními zákony České republiky, kdežto jiné jsou s nimi v

rozporu, je úkolem státního orgánu interpretovat dotyčné ustanovení

ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud citací rozhodnutí Ústavního

soudu dokládá, že tam, kde Ústavní soud naopak vyjadřoval pochybnosti o

nepřípustně úzce pojatém výkladu přípustnosti dovolání podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., zejm. v otázce „judikatorního přesahu“,

vyšla právní teorie i judikatura Nejvyššího soudu vstříc požadavkům

Ústavního soudu a převzala výklad, jenž pokládal za ústavně konformní

sám Ústavní soud [nálezy ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 323/07 (N

210/51 SbNU 627), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37

SbNU 355), ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433),

ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553) a další,

včetně desítek usnesení, z nichž některá byla přijata po dni vydání

usnesení o přerušení řízení a část z nich i poté, co II. senát

Ústavního soudu předložil věc plénu Ústavního soudu]. V této

souvislosti odkázal Nejvyšší soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. 11. 2011 sp. zn. 29 NSČR 66/2011, které je navrženo k publikaci ve

Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (a za tím účelem má být

projednáno v občanskoprávním a obchodním kolegiu Nejvyššího soudu dne

8. 2. 2012) s právní větou v tomto znění: „Má-li právní otázka řešená v

rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v

jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá

zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich

judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a

nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o

dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování

soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech

(v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký

má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah“.



17. Nejvyšší soud dále předložil podrobnou statistiku dovolání (srov.

bod 12), z níž vyplývá, že 72,5 % rozhodnutí spadajících pod

přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je odmítavých,

7,5 % zamítavých a 20 % je kasačních. Důvodem pro odmítnutí dovolání

dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je v 20,9 % nemožnost dovození

otázky zásadního právního významu, 36,7 % soulad napadeného rozhodnutí

s judikaturou, 25,9 % řešení pouze skutkových otázek, 11,5 % namítání

pouze vad bez zásadního právního významu, 1,4 % absence judikatorního

přesahu a 3,6 % jiný důvod. V kontextu těchto čísel nelze dle

Nejvyššího soudu hovořit o nepředvídatelnosti rozhodování Nejvyššího

soudu o přípustnosti dovolání při aplikaci § 237 odst. 1 písm. c) o. s.

ř., neboť předvídatelně odmítaných dovolání je 83,5 % (20,9 % + 36,7 %

+ 25,9 %), tato čísla pak dle Nejvyššího soudu rovněž dokládají, že

(pod přímým vlivem judikatury Ústavního soudu) byla v zásadě odstraněna

judikatura podmiňující přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí

musí mít tzv. judikatorní přesah. Nejvyšší soud uzavřel, že dle § 14

odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících

a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o

soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud jako

vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v

občanském soudním řízení a v trestním řízení zajišťuje jednotu a

zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o mimořádných opravných

prostředcích v případech stanovených zákony o řízení před soudy.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má při naplňování této role

svou nezastupitelnou funkci.



18. Nad rámec tázaného, jak je shora uvedeno, konstatoval Nejvyšší

soud, že II. senát Ústavního soudu shledává v usnesení o přerušení

řízení neústavní úpravu obsaženou v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s

tím, že nepovažuje za ústavně konformní, „je-li zcela ponecháno na

nepředvídatelné úvaze Nejvyššího soudu, zda otázku, kterou předestřel

dovolatel ve svém podání, posoudí jako otázku zásadního právního

významu.“ Takto formulovaná výhrada se však ve skutečnosti neváže k

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež otázku, co se rozumí po

právní stránce zásadním významem napadeného rozhodnutí ve věci samé,

nevymezuje, nýbrž k § 237 odst. 3 o. s. ř., jenž zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pojmenovává a poskytuje též

spolehlivý návod pro posouzení, v čem takový význam naopak spatřovat

nelze. Na základě argumentace obsažené v usnesení senátu Ústavního

soudu by tedy bylo možné (pokud vůbec) poměřovat pouze ústavnost úpravy

obsažené v § 237 odst. 3 o. s. ř. Přitom je zjevné, že ohlášenému

záměru tříčlenného senátu Ústavního soudu by beze zbytku vyhovělo

vypuštění slova „zejména“ z § 237 odst. 3 o. s. ř. [kdyby ovšem návrh

na zrušení právního předpisu nepřiléhavě nesměřoval proti § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř.]. Dále pak Nejvyšší soud namítl, že ústavní stížnost

v řízení ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 2371/11

směřovala jednak proti usnesení ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo

1113/2011-279, jímž Nejvyšší soud odmítl přípustné dovolání stěžovatele

pro zjevnou bezdůvodnost, jednak proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 22. 12. 2009. V tomto rozsahu je ovšem ona ústavní

stížnost zjevně nepřípustná, jelikož nesměřuje proti konečnému

rozhodnutí obecného soudu, a nenaplňuje tak požadavek formulovaný v §

75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.



III.



Upuštění od ústního jednání



19. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Ústavní soud si proto v souladu

s tímto ustanovením vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda souhlasí

s upuštěním od ústního jednání. Účastníci souhlas poskytli, a od

ústního jednání tak mohlo být v posuzované věci upuštěno.



IV.



Ústavní konformita legislativního procesu



20. Při řízení o kontrole norem dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ve

smyslu § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu musí Ústavní soud nejprve

zkoumat, zda byl předmětný zákon přijat a vydán ústavně předepsaným

způsobem [k algoritmu přezkumu v řízení o kontrole norem viz bod 61

nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44

SbNU 349; 37/2007 Sb.)].



21. Napadené ustanovení bylo do o. s. ř. vloženo jeho novelou

provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Návrh tohoto zákona byl do Poslanecké

sněmovny předložen vládou 16. 6. 1999 a byl opatřen číslem sněmovního

tisku 257. První čtení o něm proběhlo na 15. schůzi dne 30. 6. 1999.

Tisk byl projednán v ústavně právním výboru Poslanecké sněmovny, který

k němu přijal usnesení č. 70. Druhé čtení proběhlo na 19. schůzi

Poslanecké sněmovny dne 3. 12. 1999. Pozměňovací návrhy se staly

obsahem tisku 257/3. Na téže schůzi dne 9. 12. 1999 byl návrh zákona

schválen, když ze 187 přítomných poslanců se pro návrh vyslovilo 164

poslanců a jeden hlas byl proti.



22. Do Senátu byl návrh zákona doručen dne 16. 12. 1999 a byl evidován

ve druhém funkčním období jako tisk číslo 146. Poté, co byl projednán v

ústavně-právním výboru Senátu, který byl i výborem garančním (usnesení

č. 131 ze dne 5. 1. 2000), ve výboru pro zahraniční věci, obranu a

bezpečnost (usnesení č. 105 ze dne 5. 1. 2000) a ve výboru pro

evropskou integraci (usnesení č. 117 ze dne 5. 1. 2000) a byl všemi

výbory doporučen ke schválení, byl návrh zákona schválen dne 12. 1.

2000, a to na 15. schůzi 2. funkčního období ve znění postoupeném

Poslaneckou sněmovnou. Z přítomných 72 senátorů se pro návrh vyslovilo

68 senátorů a žádný nehlasoval proti návrhu.



23. Prezident republiky zákon dne 8. 2. 2000 podepsal a nato byl tento

vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 23. 2. 2000 jako zákon č. 30/2000 Sb.



24. Za shora popsané situace lze uzavřít, že zákon, který rovněž

obsahoval napadené ustanovení, byl přijat v ústavně konformním

legislativním procesu.



V.



Dikce napadeného ustanovení



25. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zní:



„Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení

odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,

jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud

dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam.“



VI.



Posouzení aktivní legitimace navrhovatele



26. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu II.

senátu Ústavního soudu na zrušení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je

povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené

zákonem o Ústavním soudu. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn.

Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.),

předpokladem zahájení řízení o konkrétní kontrole norem je řádně podaná

a přípustná ústavní stížnost. V průběhu řízení vyvstala otázka, a to

nejen v rámci námitek Nejvyššího soudu (bod 18), zda ústavní stížnost

stěžovatelky je v rozsahu napadeného kasačního rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 22. 12. 2009 sp. zn. 29 Cdo 101/2007 přípustná, a tudíž,

zda byla vůbec dle shora uvedeného dána aktivní legitimace II. senátu

Ústavního soudu k přerušení řízení a podání návrhu na zrušení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., jenž byl aplikován právě v kasačním

rozhodnutí Nejvyššího soudu.



27. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany

ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti

pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně

zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1

písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných

soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí;

směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto

samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc

Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska

dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze

rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva

účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze

řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. nález sp. zn. III.

ÚS 1976/09 ze dne 13. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 3415/11 ze dne

12. 1. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2945/11 ze dne 16. 1. 2012).



28. Ústavní stížnost pak dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří

procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a

svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k

ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní

stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné

straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání

všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád

jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti

ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé

straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že

důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako

orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje

ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva

nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.



29. Z uvedeného vyplývá, že zásadně je třeba, aby rozhodnutí napadené

ústavní stížností bylo i pravomocným rozhodnutím o věci. Z tohoto

důvodu Ústavní soud zásadně nepřipouští ústavní stížnost proti

kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. Wagnerová, E., Dostál, M.,

Langášek, T., Pospíšil, I.:



Zákon o Ústavním soudu s komentářem

. Praha: Aspi, 2007. str. 383). Z toho však neplyne, že se nemohou

vyskytnout případy, kdy bude třeba vedle opakovaného rozhodnutí soudu,

jehož původní rozhodnutí bylo kasačním zásahem zrušeno, a dalšího

rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení o odmítnutí dovolání), napadnout

právě i samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jako příklad lze

uvést situaci, kdy Nejvyšší soud přehlédne, že dovolání bylo podáno

opožděně, posoudí je věcně a rozhodne kasačním způsobem. Je zřejmé, že

v takovém případě je soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, vázán právním

názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, a naopak nemá kompetenci sám

vyvodit důsledky z toho, že dovolání nemělo vůbec být projednáno.

Obdobným modelovým případem je i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, v

němž byla přípustnost dovolání posouzena svévolně (neodůvodněně, popř.

byla přípustnost dovozena v rozporu s prejudikaturou apod.). Pokud by

tak Ústavní soud setrval na kategorickém závěru o nepřípustnosti

ústavní stížnosti proti kasačním rozhodnutím nejvyšších soudních

instancí, ocitla by se část soudního řízení zcela mimo rámec jakékoliv

kontroly, neboť by



de facto

byla těmto soudům dána téměř neomezená kasační pravomoc, kdy případné

vybočení z mezí spravedlivého procesu by soud nižší instance nebyl

oprávněn korigovat a ústavněprávní ochrana práv účastníka řízení by

byla rovněž, skrze nepřípustnost ústavní stížnosti, vyloučena.



30. Z uvedeného plyne, že kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát

předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány

prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v

jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta

ochrana jeho práva na spravedlivý proces. V takových případech je

Ústavní soud ve smyslu své judikatury uvedené v bodě 27 povinen

poskytnout stěžovateli ochranu práva na spravedlivý proces a posuzovat

řízení jako celek. Lze shrnout, že je-li v daném případě ústavní

stížnost přípustná a splňuje-li i další náležitosti, je zároveň dána i

aktivní legitimace II. senátu Ústavního soudu k podání návrhu v rámci

konkrétní kontroly norem, resp. návrhu na zrušení § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř., jenž byl aplikován právě v kasačním rozhodnutí Nejvyššího

soudu. Ostatně, ve shora uvedeném komentáři (str. 377) je vyjádřen

postulát, že „[d]okud se nezmění (nezjednoduší) konstrukce přípustnosti

dovolání, nelze přijmout ani jednoduché pravidlo pro posuzování

přípustnosti ústavních stížností. Ústavní soud se de lege lata

hodnocení přípustnosti dovolání vyhnout nemůže, protože však je ve hře

otázka přístupu k Ústavnímu soudu (a riziko denegationis iustitiae v

tak závažné otázce, jakou je ochrana ústavně zaručených základních práv

a svobod), měl by postupovat nanejvýš zdrženlivě a v pochybnostech

hodnotit přípustnost ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele, neboť

je povinností zákonodárce vymezit procesní pravidla jasným a

předvídatelným způsobem tak, aby se účastníci mohli domoci účinné

ochrany svých práv, a je také povinností soudů při uplatňování

procesních pravidel zamezit nadměrnému formalismu, který by byl v

rozporu se spravedlivostí řízení a který by zasáhl právo na přístup k

soudu ve své podstatě.“



VII.



Referenční hlediska pro posouzení návrhu



31. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 se uvádí: „Podle

čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na

úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká

republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních

států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva.

Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které

právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je

jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání

(srov. O'Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative

Law, 7. Edition, Sweet and Maxwell, London 1987, s. 33n.). Podle názoru

Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip

předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti

[srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007

(30/44 SbNU 349, bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou

naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny

požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí

vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je

důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které

strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj

odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové,

neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti

představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i

jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách

materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo

maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to

možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle

obecného přirozenoprávního principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09

ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].“



32. Požadavek zákonného základu pro možné omezení základního práva,

plynoucí z čl. 4 odst. 2 Listiny, je vyvozován z demokratického

principu, jakož i z principu materiálního právního státu. Jeho důvodem

je znemožnit exekutivě realizaci vlastních představ o tom, jak a jak

mnoho lze omezit základní práva. Tím, že toto oprávnění bylo uděleno

demokraticky legitimovanému parlamentu, má být zajištěno, že k omezení

základních práv dojde až po demokratickém parlamentním diskursu, a

navíc získává omezení základního práva i následnou demokratickou

zpětnou vazbu.



33. Ostatně i Úmluva předvídá pro omezení základních práv zákon, stejně

jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Je ovšem

třeba dodat, že ESLP (z dobrých důvodů pramenících ze zájmu na udržení

vnitřní koheze systému Úmluvy, jehož účastníky jsou nejen státy z

okruhu



civil law

, nýbrž i státy z okruhu



common law

, kde zákon ve formálním smyslu není a nikdy nebyl výhradním pramenem

práva, což je dnes ovšem možno tvrdit i o zemích, které původně zcela

jednoznačně náležely do okruhu



civil law

s omezeným chápáním pramenů práva) nechápe zákon jen ve formálním

smyslu, nýbrž akceptuje i zákon v tzv. materiálním smyslu. Z pohledu

ESLP jsou za zákon považována taková abstraktní obecná pravidla, která

mají vnější účinky, tj. orientují se na předem neurčitý počet osob za

účelem úpravy určitého množství skutkových podstat, přičemž nezáleží na

tom, zda konkrétní pravidlo bylo vytvořeno orgánem, který je dle

vnitrostátní úpravy příslušný k tvorbě zákonů v procesu předvídaném

ústavním pořádkem. ESLP v daném ohledu reflektuje konkrétní právní řád

a jeho prameny práva.



34. Již v rozhodnutí



Sunday Times

ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, soud poznamenal, že slovo

„právo“ (



law

) v sousloví „stanoveno zákonem“ či výstižněji právem (



prescribed by law

) pokrývá krom psaných zákonů i nepsané právo. Bylo by v rozporu s

úmyslem tvůrců Úmluvy, byla-li by omezení práv mající původ v common

law vyloučena z dopadu klauzule „



prescribed by law

“ jen z toho důvodu, že nejsou obsažena v zákoně ve formálním smyslu.

Tento přístup by zbavil



common law

stát, který je stranou Úmluvy, obrany skrze možné omezení práv, které

bylo v daném případě předvídané čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a narušil by

samotnou podstatu právního systému tohoto státu. ESLP měl za to, že

formální zákon je nutný jen tehdy, jestliže pravidla vyplývající z



common law

jsou tak nejistá, že odporují principu právní jistoty. Poté soud

konfrontoval oficiální jazykové mutace Úmluvy a dospěl k závěru, že

nejsou doslovně stejné, a proto se je pokusil interpretovat tak, aby

byl realizován cíl a dosaženo účelu Úmluvy.



35. Nato soud zformuloval dva požadavky, které vyplývají z obratu „



prescribed by law

“. Jednak musí být ona právní úprava adekvátně přístupná tak, aby osoby

byly schopné seznat, že pravidlo, které vytvořila, dopadá na konkrétní

věc. Druhým požadavkem je, že normu nelze považovat za (zákon) právo -

„



law

“, není-li dostatečně precizně formulovaná tak, aby umožnila osobám

přizpůsobit chování. Osoba musí být schopná, jsouc eventuálně vybavená

vhodnou odbornou radou, předvídat důsledky, jež může vyvolat určité

(její) chování, a to se stupněm jistoty, který odpovídá okolnostem.

Důsledky nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou, neboť zkušenost

ukazuje, že to je nedosažitelné. Avšak přesto, zatímco jistota je velmi

žádoucí, může z druhé strany přivodit excesivní rigiditu; nicméně právo

musí být schopno držet krok s měnícími se okolnostmi. V souladu s

řečeným je mnoho pravidel nutně formulováno takovým způsobem, který je

více či méně vágní, a jejich interpretace a aplikace jsou otázkami

praxe.



36. Z toho, co bylo reprodukováno z rozhodnutí ESLP, plyne, že jeho

požadavky na základní práva omezující zákon respektují jak různorodost

právních systémů, tak ovšem je třeba vyslovené požadavky vztáhnout i

směrem ke kvalitě zákona ve formálním smyslu. Byť ESLP přiznává

normativní sílu i soudní judikatuře (viz např.



Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann v. Německo

ze dne 20. 11. 1989, stížnost č. 10572/83), z jeho rozhodování však

plyne, že musí jít o judikaturu ustálenou a obecně dostupnou.



37. Zákon, který omezuje základní práva, musí ve smyslu čl. 4 odst. 3

Listiny dopadat stejně na všechny případy, které splňují stanovené

podmínky. Jinými slovy, jde o záruku rovného omezování práv, tj.

rovného omezování právy nastavené situace akcesorické rovnosti. Toto

ustanovení má rovněž návaznost na čl. 14 Úmluvy.



38. Koncept demokratického právního státu ve 20. století reflektuje

materiální pojetí demokracie, a proto jen v jisté míře akceptuje jak

jistou míru diskrece uplatňované při formulacích podzákonných norem,

avšak vždy jen potud, pokud zůstává zachován účel předvídaný samotným

zákonem, tak stejný požadavek vznáší i na rozhodování nestranných a

nezávislých soudů. Od nich je navíc vyžadováno, aby rozhodovaly, tj.

interpretovaly a aplikovaly právo ve stejných případech stejně, tzn.

způsobem, který není arbitrární, tedy libovolný ve výběru posuzovaných

věcí, anebo způsobem, který míjí účel aplikovaného zákona, či způsobem,

který by postrádal smysl. Vyjmenované aspekty je třeba považovat za

aspekty spravedlivého procesu chápaného jednak jako individuální právo,

a dále i jako princip obsažený v objektivním (pozitivním) ústavním

právu. Jde rovněž o výraz dosaženého stupně materiálně chápané právní

státnosti. Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny je ústavněprávním

vyjádřením principu obecného zákazu výkonu libovůle při výkonu státní

(veřejné) moci. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 ze dne 11. 6. 2003 (N

87/30 SbNU 309; 198/2003 Sb.) Ústavní soud vyložil, že i neodůvodněná

změna právního názoru může přivodit zásah do základních práv, neboť je

vykonána libovolně.



39. V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU

455) se mj. uvádí: „Ústavní soud však současně nemohl přehlédnout, že

to byl především dovolací soud, který takto radikálně změnil závěry

vyplývající ze své vlastní dříve publikované judikatury. Ústavní soud

se proto rovněž musel zabývat tím, zda takový postup není též porušením

ústavně zaručených základních práv a zda nevybočuje z mezí ústavně

zakotveného principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1

Ústavy). Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů

v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního

řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a

právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu

(tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo,

neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve

veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní

jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v

právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to,

jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž

základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy),

přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu

judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a

Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v

materiálním smyslu právě i judikaturu soudů (srov. rozhodnutí Kruslin

proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne

24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne

20. 11. 1989 a další a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 a Pl. ÚS

20/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34

a nález č. 47; vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). Rozhodující roli tedy

hraje to, zda je výklad právních norem v čase ustálený, což však na

druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad právní normy je

nezměnitelný. Princip právní jistoty a též i princip rovnosti před

zákonem totiž vyžadují, aby se judikatura soudů za určitých podmínek

měnila (změna hodnotového nazírání na právo, změna kulturních představ

společnosti o právu, změny ve struktuře právního řádu či změny v těch

složkách právního řádu, které leží v hierarchii nad interpretovanou

normou atd.), a to určitým předem stanoveným postupem. Ústavní soud

také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k

závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad,

nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů

podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu

více konformnějšími s právním řádem jako významovým celkem a svědčícími

tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících

případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty,

předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného

legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) -

srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 252/04; Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16. Princip právní jistoty vede k

závěru, že jednotlivec, veden důvěrou v právo, by měl mít vždy alespoň

rámcovou představu o tom, zda jednání, kterého se dopouští, je jednáním

právně dovoleným nebo zakázaným - Princip rovnosti před zákonem pak

znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující

stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, existuje-

li dostatečně legitimní důvod pro jejich omezení, tedy dostatečně

legitimní důvod pro změnu interpretace právní normy, a byly-li orgánem

měnícím interpretaci splněny procedurální postupy za tím účelem

stanovené. Pouze takto zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v

interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou

ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto

zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i

sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z

povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem. V případě

takových, zpravidla nejvyšších, soudních orgánů je stanoven pro změnu

judikatury, resp. odchýlení se od dosavadní interpretace práva, i

zvláštní procesní postup, který zajišťuje účast širšího okruhu soudců.

To právě i s ohledem na to, že změna judikatury takového soudního

orgánu znamená mnohem citelnější zásah do principu právní jistoty a

rovnosti před zákonem.“



40. V případu



Prince Hans-Adama II. Liechtensteinského

ESLP dne 12. 7. 2001 (stížnost č. 42527/98) mj. v bodě 43 uvedl, že čl.

6 odst. 1 Úmluvy zajišťuje každému uplatnit nárok u soudu (tribunálu),

jde-li o jeho civilní práva a závazky. V tomto smyslu čl. 6 Úmluvy

zajišťuje právo na přístup k soudu. V bodu 44 vysvětlil, že právo na

přístup k soudu není absolutní a může být zákonem státu omezeno. Při

aplikaci omezení musí být dbáno toho, aby přístup k soudu nebyl omezen

či redukován takovým způsobem či v takovém rozsahu, že by byla porušena

samotná esence tohoto práva. Omezení práva nebude souladné s čl. 6

odst. 1 Úmluvy i tehdy, nesleduje-li legitimní cíl a není-li zachován

rozumný vztah proporcionality mezi použitým prostředkem a cílem, který

sleduje opatření.



41. Ustanovení čl. 14 Úmluvy nezakazuje jakýkoliv rozdíl v zacházení

při výkonu práv a svobod uznaných Úmluvou. Chrání však osoby (včetně

právnických osob), které se ocitnou v analogické situaci, před

diskriminačně rozdílným zacházením. „Rozdílným zacházením“

(diskriminačním) ve smyslu čl. 14 Úmluvy se rozumí takový postup, který

postrádá objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. tehdy, pokud nesleduje

„legitimní cíl“ nebo není-li dán „rozumný vztah proporcionality mezi

použitým prostředkem a cílem, který má být tímto prostředkem

realizován“ (přiměřeně bod 637 rozhodnutí ESLP



Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko

ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 14902/04).



42. Úmluva (čl. 35 odst. 1) zavazuje stěžovatele k vyčerpání všech

domácích prostředků, které však musí být opravdu k dispozici a musí být

dostatečné tak, aby stěžovateli umožňovaly získat nápravu porušeného

práva. Existence takových prostředků musí být dostatečně jistá (



sufficiently certain

), a to jak v rovině teoretické, tak i v praxi; není-li tomu tak, je

založen nedostatek nezbytné přístupnosti a efektivnosti (



requisite accessibility and effectiveness

) takového prostředku (bod 637 rozhodnutí ESLP



Neftyanaya Kompaniya Yukos v. Rusko

). Jinými slovy, dle judikatury ESLP není stěžovatel povinen využívat

ty opravné prostředky, jež jsou nedostatečné či neefektivní (rozhodnutí

ve věci



Assanidze v. Gruzie

ze dne 8. 4. 2004, stížnost č. 71503/01, odst. 127).



43. V nálezu sp. zn. I. ÚS 612/01 ze dne 17. 4. 2002 (N 47/26 SbNU 33)

se mj. uvádí: „Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti

jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo

svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze

zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním

vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje

(§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném

případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní

stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy

obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve

smyslu čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústavnosti, a do činnosti

jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v

případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých

základních práv nebo svobod stěžovatele.“



44. Nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)

mj. konstatoval, že „samotná existence dovolání jako mimořádného

opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy, není

povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního

řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a

aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém

zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý

proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci

řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato

omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv

pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v

rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již uvedeno shora,

základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého

práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace a aplikace - dovolací soud

si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom

toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních

práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném

prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze

zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o

mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel

nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak,

že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se

stává pouze jakýmsi ,dodavatelem materiálu‘ pro sjednocování

judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi

omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně

reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné

aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy.“



VIII.



Vlastní přezkum



45. Ve světle uvedených kritérií přistoupil Ústavní soud k posouzení

ústavnosti napadeného ustanovení. Nejprve je třeba uvést, že Ústavní

soud si je vědom již jen realitou podmíněné nutnosti jistého zúžení

samotné přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku,

neboť si je vědom nebezpečí „zahlcenosti“ Nejvyššího soudu. Ta pak vede

k neúměrnému prodlužování řízení o dovolání, a tím významně přispívá ke

vzniku protiústavních průtahů a k odpovědnosti státu za škodu jimi

vyvolanou. Obecně proti zúžení přípustnosti dovolání jen za účelem

sjednocování judikatury skrze řešení toliko právních otázek tak, jak

předvídá i napadené ustanovení, proto nelze nic namítat. Nadto se

taková konstrukce, obecně vyjádřeno, jeví jako souladná s praxí i

dalších evropských států.



46. V souvislosti s tím však bylo třeba vyřešit otázku, zda účelem

napadeného ustanovení je, kromě sjednocování judikatury [cestou

odstraňování vážných procesních i hmotněprávních pochybení nižších

soudů v soustavě obecných soudů a dále skrze povinnost poskytovat

ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy) - tj. zajištění individuální

spravedlnosti, lze-li rozhodnutí, jež je konstituovalo, přiznat závažný

právní význam], i jistá regulace nápadu meritorně posuzovaných věcí, a

to právě rozhodnutím samotného Nejvyššího soudu o odmítnutí

přípustnosti dovolání. Zde totiž nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud

samostatně nerozhoduje o přípustnosti podání jako takové (o tom

rozhoduje toliko jako o otázce předběžné, aniž by vydával rozhodnutí),

nýbrž naopak rozhoduje toliko o tom, že dovolání je nepřípustné, a to v

případě, že předtím nenalezne „zásadní právní význam“ věci, tj.

obsahově vzato, pokud neshledá shora naznačená pochybení a nepřizná jim

status „závažného právního významu“ [viz usnesení Nejvyššího soudu sp.

zn. 30 Cdo 3368/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009

č. j. 29 Cdo 5254/2007-117; opačně ovšem např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 20 NSCR 66/2011, v němž je uvedeno,

že rozhodnutí odvolacího soudu nemusí mít zásadní právní význam z

hlediska „rozhodovací činnosti vůbec“, nýbrž že nelze odmítat

přípustnost dovolání, má-li právní otázka řešená v rozhodnutí

odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci, tedy podstatné

je, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. V

přibližně stejném období ovšem Nejvyšší soud setrval u doktríny, dle

níž „Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze

tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro

rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů

vůbec (pro jejich judikaturu)“ - viz usnesení ze dne 25. 11. 2011 sp.

zn. 23 Cdo 2703/2010 anebo dokonce pozdější rozhodnutí, usnesení ze dne

15. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 1398/2010, kde Nejvyšší soud opět uvedl: „

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.

ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen

pro projednávanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro

jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být

dovolatelem konkrétně vymezena.“]. Z uvedeného plyne, že o odmítnutí

přípustnosti dovolání rozhodne soud poté, co zjistí, že nejsou, a to z

meritorního hlediska, dány důvody k projednání věci.



47. Posledně jmenovaný teoreticky možný účel (regulace nápadu) je ovšem

přesto třeba podrobit zkoumání, neboť se do rozhodování může, byť

explicitně nepřiznán, promítat. Jeho možná protiústavnost by mohla

pramenit z jeho rozporu s principem předvídatelnosti práva odvozeným z

principu právního státu a s principem obecné rovnosti před zákonem,

pokud by k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost ve shora

naznačených intencích docházelo i v případech, kdy byla přezkoumávaná

předchozí rozhodnutí, resp. předchozí řízení, zatížena vážnými

pochybeními v oblasti hmotného i procesního práva, resp. pokud by

jejich výsledkem bylo porušení základních práv účastníků dovolacího

řízení, ač z judikatury Ústavního soudu plyne, že taková pochybení

představují otázku zásadního právního významu (viz nález sp. zn. IV. ÚS

128/05 a další). Dále není možné přehlédnout, že odmítnutí zabývat se

případně i vadně procesně či hmotněprávní posouzenou věcí znamená

riziko v podobě odepření spravedlnosti. To však, v případě věcí

zatížených shora uvedenými vadami, resp. odmítajících poskytnout

ochranu základním právům, není ústavněprávně tolerovatelné, a to navíc

v situaci, kdy k odmítnutí není třeba jednomyslného rozhodnutí

tříčlenného senátu [viz oproti tomu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o

Ústavním soudu] ani nerozhoduje žádné větší soudcovské těleso, které by

bylo jakousi pojistkou proti možnému odepření spravedlnosti, resp.

odepření ochrany základních práv [viz rozhodování celého U. S.

nejvyššího soudu o přípustnosti prostředku zvaném



a certiorari

anebo rozhodování německého Spolkového soudního dvora (BGH), kde o

odmítnutí opravného prostředku (revize) rozhoduje dvoutřetinová většina

šestičlenného senátu]. Konstrukce napadeného ustanovení tedy neodpovídá

institutu



certiorari

, jak je konstruován v zemi jeho původu; nehledě na to odhlíží od

normativního příkazu obsaženého v čl. 4 Ústavy, který nelze popřít

konstrukcí institutu obsaženého v podústavním právním předpisu (o. s.

ř.). Tuto skutečnost si zjevně neuvědomuje ani Kancelář vládního

zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro

lidská práva, jak se podává z jeho vyjádření (viz bod 10).



48. Ústavní soud při posuzování věci dále vzal v úvahu, že podle § 241

odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolatel - fyzická osoba musí být v řízení

o dovolání od počátku zastoupen advokátem [nemá-li sám právnické

vzdělání - § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. není-li právnickou

osobou, za niž mohou jednat osoby vyjmenované v § 21, 21a a 21b o. s.

ř., mají-li právnické vzdělání]. Z toho plyne, že každý dovolatel

zvažuje využití tohoto (mimořádného) opravného prostředku, jsa odborně

právně poučen mj. i stran jeho přípustnosti. Přesto z judikatury

Nejvyššího soudu, jakož i z provedené analýzy jeho rozhodování (bod 12)

vyplývá, že značné procento podání (80,58 %) je odmítáno právě pro

nepřípustnost, neboť Nejvyšší soud nenalezl v podaném dovolání řádně

zformulovanou „otázku zásadního právního významu“ vztahující se k

napadenému rozhodnutí. Tento stav přetrvává, ačkoliv napadené

ustanovení je součástí právního řádu již téměř 11 let (viz bod 23).



49. Ústavní pořádek přenechává zásadně zákonodárci rozhodnutí o tom,

zda a jaké opravné procesní prostředky v civilních věcech vytvoří, jaké

účely jimi chce sledovat a jak je v podrobnostech upraví.



50. Základní důvod, pro který je v širokém smyslu zřizován systém

opravných prostředků, z jedné strany souvisí se snahou zlepšovat

poskytování individuální spravedlnosti v podobě nalézání co

nejpřiléhavějších soudních rozhodnutí a ze strany druhé jde o

institucionální zajištění jednoty právního řádu skrze sjednocování

judikatury, včetně sjednocování soudcovského dotváření práva. Jednota

právního řádu je totiž ohrožována v samém jádru, je-li o analogickém

subjektivním nároku (právu) nestejně judikováno. V nálezu sp. zn. Pl.

ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) Ústavní

soud mj. uvedl: „Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy

procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy

uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád

přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,

resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení

aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava

přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné

úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování

a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných

opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu

nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní

toliko v případě důvodů výjimečných.“



51. Každý systém opravných prostředků je sice zasazen do smyslu

vyplývajícího z veškeré judikatury, z něhož se podávají závazná

procesní zjištění toho, co (vztaženo k předmětu řízení) je po právu.

Nadto neexistuje žádný referenční model opravného prostředku, který by

byl závazný pro normativní vyjádření procesních prostředků. Rozhodne-li

se proto zákonodárce a zřídí-li určitý procesní prostředek, má široké

pole pro uvážení, jak při rozhodování o přístupnosti k instančnímu

soudu, tak i ve vztahu ke zformování řízení o takovém opravném

prostředku, do nichž promítá své představy o jejich účelu. Může dát

procesní iniciativu do rukou stran, čímž dává najevo, že více důvěřuje

soukromé iniciativě i při uskutečňování obecných účelů (zde

sjednocování judikatury), jichž má být procesním prostředkem dosaženo;

mohl by ovšem také pověřit nižší soudy k tomu, aby předkládaly věc s

předběžnou otázkou nejvyšší instanci, a to nezávisle na iniciativě

procesních stran. Myslitelné je také řešení, kdy bude vázat přístup k

opravným prostředkům na obecná kritéria, jakými jsou např. hodnota

sporu nebo diformita předchozích rozhodnutí ve věci, anebo může

postupovat podle kritéria, jímž je význam jednotlivých právních věcí ve

světle obecného zájmu. Tak vytvoří více či méně kontrolovatelný přístup

k opravnému prostředku v podobě řízení o jeho přípustnosti,

přijatelnosti nebo jeho odmítnutí, které provádí buď soudce, jehož

rozhodnutí má být prostředkem přezkoumáno, anebo soudci povolaní k

rozhodování o něm.



52. Při výběru kterékoliv z naznačených modalit je však zákonodárce

povinen respektovat určité požadavky plynoucí z ústavního pořádku,

které se uplatní vždy, když má být upravován výkon státem

organizovaného soudnictví. Jde o záruky soudní a soudcovské

nezávislosti a o respekt k základním aspektům spravedlivého procesu v

rozsahu, který odpovídá povaze opravného prostředku. Respekt vyžadující

rámec dále dotvářejí požadavky, které se odvíjejí z principu právního

státu, ze základních práv a z principu rovnosti.



53. Ústředním aspektem právní státnosti je zabránit svémocnému a

násilnému prosazování právních nároků jednotlivých osob navzájem. Tyto

osoby jsou odkázány na soudní řešení svých právních věcí a od soudů

očekávají, že jim poskytnou pravomocná a vykonatelná rozhodnutí

respektující či ochraňující základní práva účastníků řízení. Skrze

samotnou existenci soudnictví se manifestuje jak zákaz svémocného

násilí uplatňovaného při řešení právních věcí, tak i státní mocenský

monopol. Tyto aspekty osvětlují zásadní význam pravidel upravujících

přístup k soudům, jakož i pravidel upravujících procesní postupy a

podobu opravných prostředků pro ochranu právního řádu. Odtud lze rovněž

dovodit imperativ, dle kterého pravidla o přístupu k vyšším soudním

instancím musí být formulována co nejurčitěji tak, aby byla co

nejjasněji seznatelná pro jednotlivé osoby. To proto, že právě tato

pravidla stanovují, v jakých hranicích a jakým způsobem se má dotčená

osoba domáhat svého práva. Požadavek na určitost těchto pravidel je

zvyšován tím, že účastníkům řízení vznikají na cestě za prosazením

jejich právních nároků velké lidské i finanční zátěže, k nimž je třeba

v neposlední řadě počítat soudní poplatky a náklady za právní

zastoupení vlastní, ale i úhradu nákladů protistrany v případě

neefektivně čerpaného opravného prostředku. Pravomocné a vykonatelné

rozhodnutí, stojící na konci takového procesu, které představuje

exekuční titul, může zasáhnout hluboce do právní sféry toho účastníka,

jenž má něco plnit či něco strpět. Z řečeného je patrné, že procesní

právo disponuje v těchto souvislostech, a to velkou měrou, funkcí, jež

zaručuje svobodu jak pro jednotlivce, tak i pro společnost.



54. Z toho, co bylo uvedeno, plyne, že konstrukce dovolání tak, jak je

vyjádřena v napadeném ustanovení, které vyžaduje, aby před jeho

odmítnutím byl proveden věcný přezkum již v tomto stadiu, nedovoluje, a

to z ústavních důvodů, aby byl skrze odmítání dovolání regulován nápad

věcí, o nichž má být meritorně rozhodováno, samotným Nejvyšším soudem.

Pokud by se tak dělo i u věcí, které by jinak měly mít naději na

úspěch, zesilovalo by se nebezpečí nerovného posuzování analogických

věcí do té míry, že by již nebylo možné uvažovat o právním posouzení

vztaženém ke konkrétnímu obsahu, který věc vykazuje, ale naopak - šlo

by již o téměř zcela nezávislý, víceméně náhodě přenechaný, a tak

libovůli vykazující postup, který nerespektuje předvídatelná, tj.

předem daná kritéria, a je tak rozporný s příkazem stejné aplikace

práva ve stejných (analogických) případech, který je ovšem diktován

ústavním pořádkem [výslovně čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech a čl. 1 Listiny v jeho interpretaci Ústavním

soudem, viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU

79; 40/2003 Sb.) nebo bod 23 nálezu sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30.

11. 2010]. Obdobně postupuje i Spolkový ústavní soud - BverfG, který

nejprve ztotožňoval rovnost toliko s libovůlí (2 BvR 1/51), dnes však

již nepovažuje za dostatečné ospravedlňovat nerovné zacházení se

skupinami osob tím, že zákonodárce zohlednil z povahy věci vhodný

odlišující prvek, ale musí existovat opravdu objektivně opodstatněný

diferencující faktor dostatečné váhy (rozhodnutí 1 BvR 1164/07).

Odlišnost situací musí být tudíž taková, aby ospravedlnila odlišnost

zacházení (rozhodnutí 1 BvL 51/86; 1 BvL 50/87; 1 BvR 873/90; 1 BvR

761/91). Jde de facto o pojetí rovnosti jako proporcionality: posuzuj

podobné případy obdobně, odlišné různě, a to podle míry jejich

podobnosti či odlišnosti. Hlavní otázkou zde je to, zda účel odlišování

ospravedlňuje svoje důsledky. Platí přitom, že pokud jsou ve hře také

další základní práva, jsou možnosti zákonodárce úžeji ohraničeny

(rozhodnutí 1 BvL 29, 30, 33, 34, 36/83). Platí-li uvedená omezující

kritéria pro zákonodárce, tím spíš je musí respektovat soud při

interpretaci zákonných ustanovení, a tak respektovat princip rovnosti,

který stojí v základu ústavního pořádku.



55. V první řadě tedy půjde o posouzení otázky, zda je napadené zákonné

ustanovení co do vymezení účelu dostatečně předvídatelné pro jeho

adresáty, a to zejména v aspektu interpretace té části napadené normy,

která předvídá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní

stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., které

obsahuje toliko demonstrativní, mechanický výčet příkladů, v nichž by

měla následovat pozitivní odpověď na tuto otázku, potřebnost takového

přezkumu nesnižuje.



56. Je zřejmé, že významným účelem napadeného ustanovení je zajišťování

sjednocování judikatury. Jak je však rozvedeno shora, i tento účel lze

realizovat jen v rámci daném ústavním pořádkem. Z toho mj. vyplývá, že

je-li právní norma konstruována za pomoci obsahově ne zcela určitého

pojmu, který vyžaduje počáteční úvahu soudu, je třeba zkoumat, zda je

taková norma v návaznosti na judikaturu soudu, která normu vykládá,

dostatečně předvídatelná pro své adresáty. Předvídatelnost právní

úpravy (zákona v materiálním smyslu - viz shora) přitom zajišťuje

nerozporná judikatura soudu, který právní normu interpretuje a

aplikuje, tj. judikatura Nejvyššího soudu, přirozeně korigovaná názory

vyslovenými Ústavním soudem. Proto je třeba zkoumat, zda lze tuto

judikaturu hodnotit jako nerozpornou, resp. ustálenou do té míry, že ji

lze zároveň hodnotit jako předvídatelnou.



57. Ústavní soud nejprve zkoumal empirická data, která si pro posouzení

věci opatřil (viz bod 12). Z nich se podává, že odborně poučení

dovolatelé byli neúspěšní již jen při formulování „otázky zásadního

právního významu“ v celých 80,58 % z formálně bezvadně podaných

dovolání opírajících přípustnost o napadené ustanovení. Úspěšnost při

posuzování dovolání shledaných jako přípustná není v daných

souvislostech relevantní. Samotný uvedený údaj vede k dílčímu závěru o

pochybnostech stran předvídatelnosti napadeného ustanovení.



58. Ke zjištění o variujícím, resp. vzájemně nekonzistentním posouzení

toho, co lze označit za „otázku zásadního právního významu“, dospěl

Ústavní soud i při namátkové obsahové kontrole věcí. Např. v rozhodnutí

28 Cdo 2996/2009 dospěl Nejvyšší soud k závěru: „K otázce přípustnosti

dovolání lze dále upozornit na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2.

2001 sp. zn. 22 Cdo 1731/99, v němž se dovozuje, že pokud je řešení

konkrétní právní otázky spojeno s posuzováním jedinečného skutkového

základu, nečiní to rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní

stránce zásadního významu.“ Tak rozhodl Nejvyšší soud navzdory pokynům

plynoucím z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS

128/05, které dále stvrdil nález ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS

323/07.



59. Podobný, ba snad ještě výraznější problém lze shledat v rozhodnutí

(rozsudku) sp. zn. 25 Cdo 1950/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k

závěru, že „dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

pro otázku zásadního právního významu, a to aplikace § 8 odst. 2 zákona

č. 82/1998 Sb. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 160/2006

Sb.), která byla v minulosti dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (§

237 odst. 3 o. s. ř.).“ Nato dovolání zamítl a poněkud překvapivě

uvedl, že nemá důvodu se odchylovat od právního názoru vysloveného

velkým senátem rozsudkem ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007.

Bylo-li rozhodnuto velkým senátem v analogické věci a nebyl-li prostor

pro skutkové odlišení se od této věci, pak zajisté ani nebyl dán důvod

pro nalezení prostoru k řešení „otázky zásadního právního významu,“ jak

zde zcela překvapivě uvedl senát Nejvyššího soudu. Bez povšimnutí

nemůže také zůstat fakt, že jak rozhodnutí velkého senátu, tak nyní

citované rozhodnutí se opírala o takový výklad hmotného práva, který

byl Ústavním soudem opakovaně shledán ústavně nekonformním (nález sp.

zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 a judikatura uvedená v jeho bodu

23).



60. V rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 5211/2007 Nejvyšší soud uvedl, že

zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to pomocí výkladu projevů vůle, jde o

skutkové zjištění, nikoliv o právní posouzení věci. V rozhodnutí sp.

zn. 29 Cdo 101/2007 vyložil Nejvyšší soud „podmínky užšího výběrového

řízení“ jako projevené vůle vtělené do právního úkonu jedné ze stran

sporu, jejichž předmětem byla formulace práva na uzavření kupní

smlouvy, na což reagovala druhá strana sporu svým právním úkonem, a

jejich jednání bylo posouzeno jako innominátní kontrakt ve smyslu § 269

odst. 2 obchodního zákoníku Účastníci sporu se rozcházeli ve výkladu

jimi projevené vůle.



61. V rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 689/2009, sp. zn. 26 Cdo 3876/2010 a

sp. zn. 22 Cdo 1936/2009 Nejvyšší soud uvedl, že otázku, zda určitý

výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro

posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za

otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. V

rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1185/2009 naopak uvedl, že je oprávněn učinit

úvahu o rozporu právního úkonu (smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39

občanského zákoníku předmětem svého přezkumu, ovšem jen v případě

zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudu v nalézacím řízení.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 k této

otázce uvedl, že pokud Nejvyšší soud paušálně vyloučí možnost

posuzování zásadního právního významu u otázky, zda námitka promlčení

byla v rozporu s dobrými mravy, dopouští se úvahy zjevně nelogické, a

tudíž libovolné, zakládající porušení stěžovatelova práva na

spravedlivý proces.



62. Posledně uvedený případ by mohl svádět k domněnce, že daná otázka

je v důsledku vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2

Ústavy) vyřešena a Nejvyšší soud bude v budoucnu postupovat podle

závazného pokynu, který poskytl Ústavní soud. Příklady uvedené níže

však dokládají, že na takto zformulovanou úvahu mající ústavní základ

spoléhat nelze.



63. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2530/2003 Nejvyšší soud uvedl, že

stěžovatel v dovolání neuplatnil důvod nesprávného právního posouzení

věci, resp. jeho argumentace nebyla podřaditelná pod § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Proto podle Nejvyššího soudu chybělo kritérium pro

zhodnocení rozhodnutí odvolacího soudu jako po právní stránce zásadně

významného [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.]. Má-li být

dovolání přípustné podle napadeného ustanovení, lze je podle Nejvyššího

soudu odůvodnit jen § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávným

právním posouzením věci. Námitka, že řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2

písm. a) o. s. ř.] není subsumovatelná pod § 237 odst. 1 písm. c) o. s.

ř. Toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne

10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), v němž Ústavní soud uvedl, že „je

přesvědčen, že tato ustanovení musejí být vykládána s ohledem na shora

uvedený ústavněprávní rámec omezení přístupu jednotlivce k soudu, tedy

tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat

jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účel daného typu

dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných

soudů. Jak již uvedeno shora, nelze zcela odhlížet od ústavně zakotvené

povinnosti, která váže i dovolací soud, poskytovat jednotlivci ochranu

základním právům, a to tím spíše v případě, kdy by připuštěním dovolání

byl naplněn také další účel dovolacího řízení, tedy sjednocení

judikatury obecných soudů.“



64. Z obdobného důvodu zrušil dále např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze

dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

32 Odo 260/2004. Stejným způsobem vytkly nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05

(viz výše), II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), I. ÚS

2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), II. ÚS 2837/07 ze dne

6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205), II. ÚS 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N

45/52 SbNU 449) nebo I. ÚS 2884/08 ze dne 18. 3. 2009 (N 60/52 SbNU

591) či I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303) Nejvyššímu

soudu, že jimi rušená rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustně zužují

právo dovolatelů na přístup k Nejvyššímu soudu. Všechna citovaná

rozhodnutí Ústavního soudu nalezla v postupu Nejvyššího soudu porušení

základního práva jednotlivých stěžovatelů na spravedlivý proces. V

nálezu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553) mj.

uvedl: „16. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c)

a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. již v minulosti mnohokrát zabýval, a

to např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37

SbNU 355) a sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU

301). V těchto nálezech - z nichž dále čerpá i v odůvodnění tohoto

rozhodnutí - dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého

důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost

připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř., vede k

nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Z takového

výkladu totiž vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede

pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle § 237 odst. 1 písm.

a) a b) o. s. ř. 17. V těchto nálezech, jakož i jiných svých

rozhodnutích, Ústavní soud připustil, že právo na dovolání, resp.

mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno, a pokud existuje,

jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění [srov. i usnesení

sp. zn. III. ÚS 298/02 ze dne 18. 6. 2002 (U 18/26 SbNU 381)]. Zároveň

však opakovaně konstatoval, že rozhodování soudu, ať už jde o

rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se

nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343/04 ze dne 14. 3. 2005 (N 55/36 SbNU 581)

rozvedl na příkladu konkrétních rozsudků, že Evropský soud pro lidská

práva opakovaně potvrzuje, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod sice nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo

kasačních soudů, avšak pokud tyto jurisdikce existují, garance čl. 6

Úmluvy musejí být respektovány zejména tam, kde zajišťují účastníkům

řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich

práv (za všechna srov. rozhodnutí ve věci



Brualla Gómez de la Torre proti Španělsku

, 26737/95, § 33 in fine, dostupné v elektronické podobě na

http://www.echr.coe.int/). 18. Samotná existence dovolání jako

mimořádného opravného prostředku tedy nepožívá ústavněprávní ochrany;

jinými slovy, není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv

do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti

interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud

jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva

na spravedlivý proces. Existují- li v zákoně omezení práva na přístup k

soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba

sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního

práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování

konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak

Ústavní soud také ustáleně judikuje, základní práva nevytvářejí pouze

rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž i rámec jeho

interpretace a aplikace. Proto i podmínky připuštění dovolání podle §

237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla

naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci

ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu

dovolacího řízení. 19. Nejvyšší soud - vázán nálezem Ústavního soudu ve

věci sp. zn. IV. ÚS 128/05 - ve svém usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp.

zn. 20 Cdo 1643/05 (dostupné na www.nsoud.cz) vyložil pojem ,právní

posouzení‘ podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že se týká nejen

norem práva hmotného, ale též práva procesního. Podobně judikoval

Nejvyšší soud již dříve - např. v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1591/2004 ze

dne 26. 5. 2005 (dostupné na www.nsoud.cz). 20. Od závěrů shora

uvedených (a plynoucích z citovaných rozhodnutí jak soudu Ústavního,

tak i Nejvyššího) neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v

projednávané věci, a proto po zjištění, že Nejvyšší soud posuzoval

přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z

důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, dospěl k

závěru, že je dán důvod k jeho zásahu. Ústavní soud, jehož funkcí je

ochrana ústavně zaručených základních práv jednotlivce, opakuje, že

plně respektuje pravomoc Nejvyššího soudu zvolit odpovídající výklad

příslušných ustanovení o. s. ř., ovšem pouze tak, aby tento výklad

respektoval ochranu základních práv jednotlivce. V projednávané věci

Nejvyšší soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu

základním právům stěžovatelky a porušil její základní právo na přístup

k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ... 22. Stručně řečeno, v dané

věci Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu ani

nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně

odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od

této judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané rozhodnutí

Nejvyššího soudu pochopitelně důvod k judikatornímu odklonu nezakládá.

Tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy [k tomu např. nález sp. zn.

III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]. Kromě toho

odmítnutím dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost odepřel

Nejvyšší soud stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1

Listiny. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nikterak nepředjímá, jak

Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodne. V dalším řízení však

bude nucen k uplatněným důvodům při hodnocení přípustnosti z hlediska §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout. 23. Na uvedeném nic nemění

ani skutečnost, že podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č.

7/2009, (tj. ve znění účinném od 1. 7. 2009) se při hodnocení

přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c.) o. s. ř. k

okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř. nepřihlíží. Podle přechodných ustanovení k zákonu č. 7/2009

Sb. se totiž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným

(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.“ Pro nerespektování

nálezové judikatury Ústavního soudu řešící nastíněnou otázku (v

intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy) bylo Nejvyššímu soudu uloženo, aby

stěžovateli uhradil náklady řízení před Ústavním soudem.



65. V usnesení sp. zn. I. ÚS 281/10 ze dne 31. 5. 2010 (ve Sbírce

nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na

http://nalus.usoud.cz) bylo třeba přes shora uvedené znovu mj. uvést:

„Dle Nejvyššího soudu se jedná toliko o nesprávné právní posouzení věci

dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a nikoliv o dovolací důvod dle §

241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vytýkající vadu řízení, která mohla mít

za následek nesprávné posouzení věci. Na podporu tohoto restriktivního

závěru se Nejvyšší soud odvolává mj. na usnesení Ústavního soudu sp.

zn. III. ÚS 51/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 155/06 a III. ÚS 1482/08. K

tomu nutno dodat, že zcela naposled uvedené usnesení se týká

zmatečnosti, tedy problematiky odlišné, a tři předtím citovaná

rozhodnutí představují ojedinělé excesy z března, dubna a července roku

2006, jež předchozí ani následná judikatura Ústavního soudu

nepotvrzuje. Krom toho tato rozhodnutí mají pouze formu usnesení o

odmítnutí ústavní stížnosti, a nikoliv nálezů. Naopak z nálezů

Ústavního soudu ustáleně vyplývá právní závěr opačný. Z poslední doby

lze citovat např. nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N

186/54 SbNU 303), v jehož bodu 19 odůvodnění označil Ústavní soud za

,nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. a priori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu

uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak

nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. II.

ÚS 182/05, IV. ÚS 128/05, II. ÚS 650/06, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2837/07,

II. ÚS 3005/07), dle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí

soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného

právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné

naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci

ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího

řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů.

Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o.

s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)

o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu

soudu. Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat

otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory,

vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu.‘

Okolnost, že zákonodárce svévolně a navzdory judikatuře Ústavního soudu

v zákoně č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, v

§ 237 odst. 3 o. s. ř. vyloučil možnost přihlížet mj. též k dovolacímu

důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., na tomto závěru nic

nemění. Jednak v souzené věci byl rozhodující právní stav před touto

novelou a jednak Ústavní soud teprve v souvislosti s aplikací tohoto

ustanovení posoudí, zda takovouto restrikci dovolacích důvodů lze

považovat za ústavně konformní.“



66. Ke sporné „otázce zásadního právního významu“ po shora zmíněné

novele o. s. ř. se rovněž vyjádřilo usnesení sp. zn. II. ÚS 2771/09 ze

dne 11. 3. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), které vyslovilo

následující názor: „Na podstatě citovaného právního názoru nic nemění

skutečnost, že zákonem č. 7/2009 Sb. došlo k novelizaci § 237 odst. 3

o. s. ř., v němž se slova ,odvolacími soudy nebo dovolacím soudem

rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem‘ nahradila slovy ,soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a

odst. 3 se nepřihlíží‘. Neboť i nadále platí shora citovaný názor

Ústavního soudu, že konkrétní procesní vada může mít judikatorní

přesah, a jako taková je - z povahy věci - způsobilým dovolacím důvodem

pro posuzování otázky zásadního právního významu. Čili založí-li soud

své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel proti takovému

výkladu bude brojit, nelze vyloučit tuto otázku z posuzování existence

otázky zásadního právního významu. Rozdíl oproti předchozí nálezové

judikatuře (v konkurenci se kterou proto ,pouhá‘ usnesení neobstojí)

bude jen ve formě, čili podřazení pod konkrétní dovolací důvod. Do

budoucna tudíž bude možné zařadit takovou námitku pod § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř. Tomu svědčí nejen ústavně konformní interpretace,

nýbrž i výklad na úrovni metodologie interpretace podústavního práva. A

to již s ohledem na důvodovou zprávu k relevantní části zákona č.

7/2009 Sb., dle které: ,Vyloučení dovolacích důvodů uvedených v § 241a

odst. 2 písm. a) je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu, kdy lze

předpokládat, že konkrétní procesní vada nebude mít judikatorní přesah,

založí-li soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva a dovolatel

proti takovému výkladu brojí, jde o argumentaci uplatnitelnou podle §

241a odst. 2 písm. b.‘“



67. Vyhodnocení shora uvedených empirických dat nutně vede k závěru o

tom, že reálně existuje problém, který spočívá v nejednotné judikatuře

Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu a aplikaci napadeného

ustanovení, a to při soustavném opomíjení korigujících názorů Ústavního

soudu, a to v nejrůznějších právních otázkách. Dle názoru Ústavního

soudu je tento neblahý stav dán tím, že ze strany Nejvyššího soudu není

identifikován obecný účel dovolání a není ani respektován jeho účel v

podání shora uvedené judikatury Ústavního soudu (bod 43). Tím dochází k

ústavně nepřípustné nerovnosti dovolatelů před právem, resp. před

zákonem, jenž by měl být traktován skrze ustálenou interpretaci

Nejvyššího soudu (viz judikaturu naši i zahraniční uvedenou v bodu 54 a

dále bod 52). Za tohoto stavu (založeného procesně nesjednocovaným

postupem Nejvyššího soudu a nerespektováním judikatury Ústavního soudu)

nezbývá než uzavřít, že napadené ustanovení je do té míry neurčitou či

vágní právní normou, že již nepředstavuje v reálném prostředí, tj. v

možnostech obecné justice, předvídatelné právo (viz body 34 až 38),

čímž se ocitá v rozporu s požadavky plynoucími z principu právního

státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), z něhož lze požadavek na předvídatelnost

práva dovodit. V jednotlivých případech, v nichž stěžovatelé podají

ústavní stížnost, pak nalézá judikatura Ústavního soudu v rozhodnutích

Nejvyššího soudu zpravidla porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36

odst. 1 Listiny), resp. výkon ústavně zakázané libovůle (čl. 2 odst. 2

Listiny, viz bod 38). Z empirických dat dále plyne, že nazrál čas k

tomu, aby byl učiněn systematický závěr, který by řešil nastíněný

problém obecně, nikoliv jen v poloze jednotlivých ústavních stížností.

Nelze totiž přehlížet i skutečnost, že Česká republika je relativně

často volána k mezinárodněprávní odpovědnosti před ESLP, a to primárně

v důsledku nevyjasněné interpretace napadeného ustanovení. Ústavní soud

vyslovuje podiv, že na tuto nejednotnost, která plyne z koncepční vady

napadeného ustanovení, neupozornil ministra spravedlnosti vládní

zmocněnec pro zastupování před ESLP s příslušným návrhem nápravy,

stejně jako nad nečinností ministra spravedlnosti i Nejvyššího soudu ve

vztahu k analýze efektivity působení napadeného ustanovení, byť obě

instituce jsou s problémem dobře seznámeny, resp. seznámeny by být

měly. Nyní bude na Parlamentu České republiky, aby přijal ústavně

konformní právní úpravu institutu dovolání tak, aby byla zajištěna

funkce Nejvyššího soudu spočívající ve sjednocování judikatury obecných

soudů, kterou rozhodně nemůže plnit Ústavní soud, jehož funkce (ochrana

ústavnosti) je normována v čl. 83 Ústavy a nelze ji obyčejným zákonem

či fakticky měnit.



68. S argumentací předsedkyně Nejvyššího soudu (bod 18) se Ústavní soud

ve výše uvedeném vypořádal. Pokud jde o její námitku ve vztahu k § 237

odst. 3 o. s. ř., Ústavní soud dodává, že pouhým zrušením slova

„zejména“ by zasáhl do oprávnění zákonodárce vymezit přípustnost

dovolání, resp. tímto způsobem by ji sám zúžil, ačkoliv jsou jistě

myslitelné i další důvody vedoucí k judikování ze strany Nejvyššího

soudu, což ostatně i sám zákonodárce předjímá samotným demonstrativním

výčtem.



69. Ústavní soud chce respektovat svobodnou vůli zákonodárce, kterou

vtělí do nové úpravy dovolání, nicméně připomíná, že tato úprava musí

být do té míry předvídatelná, že přípustnost dovolání musí být zřejmá

každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než opravný prostředek

v podobě dovolání využije. Po zrušení napadeného ustanovení se stává

celá řada ustanovení o. s. ř., obsahově na ně navazujících, obsoletní,

mimo jiné i § 237 odst. 3 o. s. ř. a další. Nová úprava dovolání by

měla mít jasnou teoretickou koncepci především v tom smyslu, jaké účely

či funkce chce takový opravný prostředek sledovat (a to při respektu k

dosavadní judikatuře Ústavního soudu a přirozeně též s ohledem na

funkce, které má plnit Nejvyšší soud, viz shora), k čemuž Ústavní soud

poskytl zákonodárci dostatečně dlouhou lhůtu skrze odložení

vykonatelnosti derogačního výroku.



70. Ze všech naznačených důvodů plénum Ústavního soudu podle § 70 odst.

1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo o zrušení napadeného ustanovení pro

jeho rozpor s ustanoveními ústavního pořádku uvedenými v předchozích

bodech.



71. Jako



obiter dictum

Ústavní soud dodává, že se tímto rozhodnutím nevyjadřuje obecně k

otázce možnosti skutečného „



výběru

“ věcí, tj. k institutu



a certiorari

, resp. k institutu přijatelnosti podání, neboť k tomu v naznačených

souvislostech nevidí důvod. Pouze připomíná, že tento institut je stěží

uplatnitelný pro poměry Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí musí zůstat

plně přezkoumatelná z hledisek ústavnosti v rámci řízení o ústavních

stížnostech. Důvody pro takový požadavek byly uvedeny již např. v

nálezu sp. zn. III. ÚS 202/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 60/40 SbNU 579), ve

kterém mj. sdělil: „Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 11. 2. 2004

sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek

32, nález č. 15, vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) zabýval v souvislosti s

návrhem na zrušení ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. otázkou, jaké

požadavky musí splňovat rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí

dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. V tomto nálezu poukázal na svůj nález ze

dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), dle kterého se nezávislost

rozhodování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném

procesněprávním a hmotněprávním rámci; procesněprávní rámec představují

především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl.

36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy, a jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního

státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli

při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Dále

poukázal na svůj nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96

(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 89), dle

něhož, má-li být splněn jeden z účelů soudní jurisdikce, totiž

požadavek ,výchovy k zachování zákona - k úctě k právům spoluobčanů‘ (§

1 o. s. ř.), je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen

odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k

procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí, ve

vztahu k zmíněnému účelu, odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157

odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu

zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným

způsobem, odůvodněná rozhodnutí, naplňují - jako neoddělitelná součást

,stanoveného postupu‘ - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38

odst. 1); obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně

vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky

vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je

ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i

se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim

Ústavní soud rozumí. Rovněž tak poukázal na nález ze dne 9. 7. 1998 sp.

zn. III. ÚS 206/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek

11, nález č. 80), v němž se uvádí, že součástí ústavního rámce

nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech plynoucí

z čl. 1 Listiny; rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá

tudíž, kromě jiného, právo na stejné rozhodování ve stejných věcech a

zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva ... v některých případech

se dostatečným může jevit i pouhý odkaz na předchozí rozhodnutí

dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), přičemž tak zpravidla bude v

případech, kdy zjevně jde o věc skutkově a právně totožnou či značně

podobnou ... Pokud byl za této situace Nejvyšší soud názoru, že - i

přes jisté odlišnosti obou případů - je možno stejně posuzovat i tuto

věc, pak měl svůj postoj dostatečně vysvětlit v odůvodnění svého

rozhodnutí, zvláště pak za situace, kdy jeho právní posouzení bylo

(eventuálně) odlišné od posouzení ze strany odvolacího soudu (a kdy

navíc ani názory soudů nižších stupňů nebyly jednotné, jak bylo uvedeno

výše). Pokud se tak nestalo, nelze ani relevanci daného odkazu nijak

posoudit.“



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ivana

Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jiří Nykodým a Miloslav Výborný.