14/1994 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo dne 21. prosince 1993 o

návrhu skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení zákona

č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu

proti němu,



takto:



Návrh se zamítá.



Odůvodnění



Dne 15. září 1993 předložila skupina 41 poslanců Parlamentu České

republiky návrh, aby Ústavní soud na základě čl. 87 odst. 1 písm. a)

Ústavy České republiky zrušil zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu, a to pro rozpor s Ústavou

České republiky, Listinou základních práv a svobod, s ústavním zákonem

České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem

České a Slovenské Federativní Republiky, a některými mezinárodními

smlouvami.



Ústavní soud přezkoumal obecné i jednotlivé námitky navrhovatelů,

poukazující na údajný nesoulad zákona č. 198/1993 Sb. s čl. 1, čl. 2

odst. 3, čl. 78, 90 a 95 Ústavy České republiky, dále s ústavním

zákonem České národní rady č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se

zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, s ustanoveními čl. 1,

čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 15 odst. 2, čl. 17, čl. 37 odst. 3,

čl. 38 a 39, čl. 40 odst. 5 a 6 Listiny základních práv a svobod č.

2/1993 Sb., s ustanoveními čl. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 19, 24 a 26

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, s ustanovením

čl. 15 odst. 3 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a

kulturních právech a s ustanoveními čl. 6, 10 a 14 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod.



Vznesené námitky lze systematicky rozčlenit do tří skupin:



A. Námitky proti § 1 - 4 zákona č. 198/1993 Sb.



B. Námitky proti § 5 zákona č. 198/1993 Sb.



C. Námitky proti § 6 a 8 zákona č. 198/1993 Sb.



A



Námitky proti § 1 - 4 zákona č. 198/1993 Sb.



Posouzení jednotlivých námitek uvedených v bodech 1, 2, 3 a 4 návrhu

skupiny poslanců odvisí od zjištění - a limine fori - zda a do jaké

míry tato ustanovení mají povahu kogentních, resp. dispozitivních

zákonných norem, jež stát zavazují anebo mu dávají dispozici k určitému

chování s těmi či oněmi právními následky pro osoby, skupiny osob,

resp. organizace.



První čtyři paragrafy zákona se zabývají povahou režimu, jeho

specifickými cíli, metodami a strukturálními rysy, nikoli povahou

jednotlivců, kteří z těch či oněch pohnutek byli členy organizací, o

něž se režim opíral.



Zákon hovoří o "spoluodpovědnosti" jednotlivců na dvojí úrovni: o

spoluodpovědnosti členů Komunistické strany Československa za způsob

vlády v letech 1948 - 1989 a dále o spoluodpovědnosti těch, "kteří

komunistický režim aktivně prosazovali" (§ 1 odst. 1 a 2 zákona č.

198/1993 Sb.) - v tomto případě za zločiny režimem páchané.



Spoluodpovědnost členů KSČ za způsob vlády je vyjádřena pouze v úvodní

preambuli zákona a může být chápána jako podnět k zamyšlení pro ty,

kteří byli, resp. nadále zůstávali členy organizace, jejíž vedení a

politická praxe se stále zřetelněji rozcházely nejen se základními

hodnotami lidskosti a demokratického právního státu, ale i s vlastními

programy a zákony.



Toto rozlišení stupně morální spoluodpovědnosti vychází z povahy

totalitní diktatury. Mylná je představa, že strana, která se vůči

společnosti chová diktátorsky, je schopna uvnitř sama sebe jednat

demokraticky. I tato strana byla mocensky hierarchizována mezi

vládnoucí a ovládané, její členská základna byla manipulována

mocenskými centry a stávala se současně instrumentem i svého druhu

zajatcem těch, kteří "režim aktivně prosazovali".



Je-li zřejmý deklaratorní charakter ustanovení první části zákona č.

198/1993 Sb., není třeba zkoumat dílčí argumenty navrhovatelů uvedené v

bodech 3 a 4 návrhu - s výjimkou tří námitek.



První z nich uvádí, že deklaratorní ustanovení nevylučují možnost

použít netrestních sankcí obsažených v jiných právních normách, např. v

zákonech upravujících práva a povinnosti pedagogických a vědeckých

pracovníků, publicistů, spisovatelů a jiných umělců. Tuto námitku je

třeba odmítnout, protože se netýká napadeného zákona samého, ale

jiných, blíže neoznačených právních norem, na jejichž právním obsahu

zákon č. 198/1993 Sb. nic nemění.



Rovněž další námitka, že "spoluodpovědnost", resp. "kolektivní

odpovědnost" v první části napadaného zákona je "především ...

spoluodpovědnost trestněprávní", je vyloučena morálně-politickou a

nikoli juristickou povahou této části zákona. To znamená, že ani

hodnocení historického období bývalého Československa nevylučuje jiné

názory a závěry než ty, které vyslovil v textu zákona Parlament. Z

hlediska vědecké a publicistické činnosti nepředstavují hodnocení

obsažená v napadeném zákoně názor závazný, a to - jak správně

poznamenává návrh skupiny poslanců - "ani v případě, že takové věty

jsou obsaženy v právním předpise označeném jako zákon".



Další prvek protiústavnosti shledávají navrhovatelé v záměru "... aby

zákon sloužil jako výkladový ve vztahu k soudním rozhodnutím" - záměru,

který zákonodárce v textu zákona nikde nevyslovil. Relevantní záměr je

ten, který je právně relevantním způsobem vysloven.



Také úvodní prohlášení Parlamentu, "... že ve své další činnosti bude

vycházet z tohoto zákona", nelze shledat jako právní normu, jež by

Parlament zavazovala. Jde o vyjádření politické vůle programové povahy,

vůle zjištěné v určité době a za určité konstelace sil v Parlamentu,

které nelze interpretovat v rozporu s právem Parlamentu upravovat věci

v rámci a v mezích své kompetence nově a jinak, ani v rozporu se

zásadou svobodné výměny názorů na půdě Parlamentu.



Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit

svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci

obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i

formou právního zákona, pokládá-li za vhodné a účelné touto právní

formou aktu zdůraznit společenský význam a dosah svého prohlášení. Tak

tomu bylo např. v zákoně, vydaném za první republiky, kterým se

konstatovalo, že T. G. Masaryk se zasloužil o stát.



Celkově je zřejmé, že napadený zákon neformuluje žádné nové skutkové

podstaty trestných činů a že nic podobného nelze z textu jeho první

části dovodit. Nadto jako generelní norma pro posouzení kterýchkoli

činů z hlediska jejich trestnosti platí článek 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod, podle něhož "trestnost činu se posuzuje a

trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele

příznivější.".



Námitky navrhovatelů směřují však i k některým obecným otázkám koncepce

českého práva a povahy státního a politického režimu v letech 1948 až

1989. Skupina poslanců namítá především, že ustanovení § 2 odst. 1

zákona č. 198/1993 Sb. obsahuje "... neústavní výrok, že politický

režim v letech 1948 až 1989 byl nelegitimní". Své tvrzení o legitimitě

tohoto režimu opírají o kontinuitu práva danou recepcí právních

předpisů vnitrostátních i kontinuitou mezinárodněprávních závazků z

doby "starého režimu".



Tuto námitku zcela zásadní povahy je třeba posoudit ve vztahu k

základní koncepci Ústavy a ústavního zřízení České republiky.



Jak známo, proces vzniku moderního ústavního státu ve střední Evropě se

dovršil teprve po první světové válce. Přitom již dříve dosáhlo

pozoruhodných výsledků právněpozitivistické propracování procesních

pravidel a záruk posilujících právní jistotu občanů a stabilitu práva.

Právněpozitivistická tradice, jež se přenesla i do poválečných ústav

(včetně naší Ústavy z roku 1920), odhalila však v pozdějším vývoji

vícekrát své slabiny. Ústavy konstruované na těchto základech jsou

hodnotově neutrální: tvoří institucionální a procesní rámec,

naplnitelný velmi odlišným politickým obsahem, protože kritériem

ústavnosti se stává dodržení kompetenčního a procesního rámce ústavních

institucí a postupů, tudíž kritérií formálně-racionální povahy. V

důsledku toho bylo v Německu akceptováno nacionálně-socialistické

panství jako legální, přestože vyhlodalo obsah a posléze zničilo samu

podstatu výmarské demokracie. Legalistické pojetí politické legitimace

usnadňovalo po válce Klementu Gottwaldovi "naplňovat staré měchy novým

vínem" a pak "legitimovat" únorový puč roku 1948 formálním dodržením

ústavních procedur. Princip "zákon je zákon" se projevil proti bezpráví

ve formě zákona jako bezmocný. Vědomí, že nespravedlnost musí zůstat

nespravedlností, i když se halí do pláště zákona, se promítlo i do

ústavy poválečného Německa a v současné době i do Ústavy České

republiky.



Naše nová Ústava není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým

vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité

regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty

demokratické společnosti. Ústava České republiky akceptuje a respektuje

princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže

však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití

právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje

právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické

společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To

znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se

"starým režimem".



Toto pojetí ústavního státu odmítá formálně-racionální legitimitu

režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoli, ve státě,

který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti

lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický.

Jakýkoli mocenský monopol vylučuje ze sebe sama demokratickou

legitimitu. Východiskem naší Ústavy je materiálně-racionální pojetí

legitimity a právního státu. V systému demokratického ústavního státu a

fungující demokracie ztělesňuje legalita nepochybně svým způsobem i

legitimitu režimu, není však s ní zcela zaměnitelná. Tím méně pak lze

redukovat legitimitu na formální legalitu normativně-právní úpravy v

takovém režimu, v němž jen málokdo nevěděl, že volby nejsou volbami,

strany nejsou stranami, demokracie není demokracií a právo není právem

- přinejmenším ve smyslu právního státu, protože aplikace práva byla

politicky schizofrenní, rozštěpená všude tam, kde vstupoval do hry

politický zájem vládnoucích.



Politický režim je legitimní, je-li vcelku schvalován většinou občanů.

Politické režimy, kterým chybí demokratická substance, se vyhýbají

empiricky ověřitelné legitimaci ve prospěch ideologických argumentů a

hlavně hledisek formálně-racionální legality. To jim usnadňuje

skutečnost, že konsolidovaná státní moc není jen mocensko-politickým

faktem, ale současně právně organizovanou mocí. Avšak právě v

takovýchto režimech se politika s právem a legalita s legitimitou

rozchází nejvíce. Proto ani kontinuita práva neznamená uznání

legitimity komunistického režimu. Nelze tvrdit, že legitimní je každé

jednání či chování, pokud nepřekročí rámec daný zákonem, protože

legalita se tím stává utilitární náhražkou za chybějící legitimitu.



Legitimita politického režimu se nemůže opírat jen o formálně-právní

aspekty, protože hodnoty a principy, o které se režim opírá, nejsou jen

právní, ale především politické povahy. Takové principy naší Ústavy,

jako je svrchovanost lidu, reprezentativní demokracie, právní stát,

jsou principy politické organizace společnosti, jež nejsou normativně

beze zbytku definovatelné. Pozitivněprávní úprava z nich vychází, avšak

obsah těchto principů není normativní úpravou vyčerpán - zůstává stále

něčím víc.



Z těchto důvodů, založených na materiálně-racionálním východisku naší

Ústavy, je třeba odmítnout představu navrhovatelů, že politický režim v

letech 1948 až 1989 byl legitimní. Formulace § 2 odst. 1 napadeného

zákona o nelegitimní povaze zmíněného politického režimu nelze pokládat

za "neústavní".



Východiskem formálně-legalistické argumentace navrhovatelů je úvodní

tvrzení, že "české právo je založeno na svrchovanosti zákona". Tím

pomíjejí vyšší princip, totiž princip svrchovanosti lidu, který je

nositelem nadstátní moci, moci konstitutivní, zatímco zákon je

produktem moci uvnitř státu již konstituované a institucionalizované. V

rámci ústavního státu nejsou již svrchovanosti, tam jsou již jen

kompetence. České právo není založeno na svrchovanosti zákona.

Nadřazenost zákonů nižším právním normám neznamená ještě jejich

svrchovanost. Dokonce ani ve smyslu rozsahu zákonodárné kompetence v

rámci ústavního státu nelze hovořit o svrchovanosti zákona. V pojetí

ústavního státu, na kterém je založena Ústava České republiky, není

právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, a tím ani

zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež

Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Ústava České republiky např. v čl.

9 odst. 2 stanoví, že změna podstatných náležitostí demokratického

právního státu je nepřípustná". Tím jsou konstitutivní principy

demokratické společnosti v rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou

kompetenci, a tím "ultra vires" Parlamentu. S těmito principy stojí a

padá ústavní stát. Odstranění některého z těchto principů, provedené

jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím

Parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak než jako odstranění

tohoto ústavního státu jako takového.



B



Námitky proti § 5 zákona č. 198/1993 Sb.



Hlavním předmětem své kritiky činí skupina poslanců § 5 zákona č.

198/1993 Sb., podle něhož "do promlčecí doby trestných činů se

nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z

politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu

demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění

obžaloby".



Podle názoru navrhovatelů "... skutečnost, že už neexistující a dříve

příslušné státní orgány byly z nějakého důvodu nečinné nebo neúspěšné a

způsobily zánik trestnosti některých činů uplynutím promlčecí doby,

nebyla a není součástí subjektivní stránky trestného činu, nastala

nezávisle na vůli pachatele, a proto mu nesmí být na újmu."



Ústavní soud se proto zabýval předně otázkou, z jakých důvodů byly

"dříve příslušné státní orgány nečinné nebo neúspěšné", a dále otázkou,

zda důvody, proč nedocházelo k trestnímu stíhání politicky chráněných

deliktů, svým významem, rozsahem svého uplatnění a společenskými

důsledky opravňují opatření § 5 zákona č. 198/1993 Sb.



Ústavní soud vychází přitom ze zjištění, že ústavní zákonné texty

komunistického režimu vesměs formulovaly generelní a pro všechny stejně

platný princip legality (resp. tzv. socialistické zákonnosti). Již

Ústava 9. května (č. 150/1948 Sb.) ukládala každému občanovi bez ohledu

na funkci nebo služební postavení povinnost zachovávat Ústavu a zákony

(§ 30). Ještě výrazněji pak Ústava z roku 1960 (č. 100/1960 Sb., ve

znění pozdějších předpisů) v čl. 17 odst. 1 uložila dodržování

zákonnosti občanům i státním a společenským organizacím, v čl. 34

stanovila, že občané jsou povinni zachovávat Ústavu a ostatní zákony, v

čl. 104 uložila orgánům prokuratury dozor nad dodržováním zákonů a v

čl. 106a požadovala předkládání zpráv o stavu socialistické zákonnosti.



Tyto právní normy se však staly fiktivními a bezobsažnými všude tam,

kde to politický zájem vládnoucích uznal za účelné. Základem této

skutečnosti byla monopolní a byrokraticky centralizovaná organizace

politické a státní moci, vycházející nikoli z dělby, ale koncentrace

moci a z propojení politických a státních aparátů, jakož i z nedostatku

základních demokratických vazeb společnosti. Zakotvení vedoucí úlohy

Komunistické strany Československa ve společnosti i státě (čl. 4 Ústavy

z roku 1960) nebylo příčinou, ale následným projevem skutečností, které

provázely již mnohem dříve upevňování mocenského monopolu. Orgány

ochrany zákonnosti se tak dostaly do postavení transmisí monopolních

center moci.



Dokumenty z té doby dokládají nejen množství případů, v nichž politické

a státní orgány a jejich vykonavatelé porušovali hrubým způsobem tehdy

platné zákony, ale také některé způsoby, jimiž se tak dálo. Šlo o

systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě

politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky

vlivných osob. Povahu a úpravu takových rozhodnutí neupravovala ani

Ústava, ani jiné právní normy: tato rozhodnutí byla přijímána za

ústavními a politickými kulisami často jen jako ústní pokyn nebo

telefonicky sdělené přání.



Návrh skupiny poslanců na zrušení zákona o protiprávnosti

komunistického režimu a o odporu proti němu nepopírá sice generelně, že

se v uvedené době dály nezákonnosti, které nebyly státem stíhány,

ačkoli mu byly známy, ze způsobu argumentace však vyplývá, že těmto

případům nepřikládá co do rozsahu a dosahu význam hodný zvláštní

pozornosti a zvláštního řešení. Svou argumentaci zakládá skupina

poslanců spíše na juristicky formulovaných výhradách.



Ústavní soud nesdílí názor navrhovatelů, že se § 5 zákona č. 198/1993

Sb. upravují sazby promlčecích lhůt a vytváří další (nová) zákonná

překážka promlčení k těm překážkám, které již na základě § 67 odst. 2

trestního zákona existují (procesní exempce podle trestního řádu,

zejména vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení dle § 10

trestního řádu).



Smyslem § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není zřídit novou překážku, ale

prohlásit, po kterou dobu promlčecí lhůty trestných činů, nestíhaných

tehdejším režimem z politických důvodů, nemohly běžet, ačkoli běžet

měly. Při posouzení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. nejde tudíž ani obecně o

institut promlčení jako takový, ani o zavedení nové zákonné překážky

běhu promlčecích lhůt, ale o to, zda institut promlčení pokládat za

reálný anebo za fiktivní tam, kde porušování zákonnosti v celé velké

sféře právního života se stalo součástí politicky i státně chráněného

režimu nezákonností. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. není normou

konstitutivní, ale deklaratorní. Jeho předmětem je pouze zjištění, že v

určitém časovém úseku pro určitý druh trestné činnosti promlčecí doba

nemohla probíhat a z jakých příčin. Je známo, že vedle těch oblastí

života společnosti a jednotlivce, v nichž si právní řád v letech 1948 -

1989 podržel určitý reálný význam a zakládal se na zákonnosti, byly i

sféry politického zájmu vládnoucí vrstvy, v nichž existoval stav právní

nejistoty udržovaný jako prostředek preventivní ochrany režimu a

nástroj manipulace společnosti.



Součástí tohoto zvláštního režimu byla i politickým a státním vedením

inspirovaná anebo tolerovaná kriminalita osob v politických a státních

funkcích tam, kde s ohledem na skutečné anebo domnělé zájmy vládnoucí

vrstvy bylo účelné jednat v rozporu i s vlastními zákony. Argumentace

skupiny poslanců, že v tehdejší době běžely promlčecí lhůty i pro tuto

kategorii vládní, politické a vůbec státem prováděné kriminality, není

věrohodná. Politická moc založená na násilí se v principu střeží toho,

aby se sama zbavovala vykonavatelů vlastního násilí. Stát se stával

mnohem spíše garantem jejich beztrestnosti a faktické trestněprávní

imunity. Překážka jejich trestního stíhání nemohla být přirozeně

formulována veřejně a pozitivně zákonem. Byla výsledkem negativního

stavu zákonnosti v zemi, později též i povýšení vedoucí úlohy KSČ ve

společnosti i ve státě na ústavní princip, ale především přímým

produktem nelegálních praktik mocenských skupin, jež a priori

garantovaly, že pachatel byl v míře určené jejich zájmem "legibus

absolutus".



Nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání je vůle,

snaha a ochota státu trestný čin stíhat. Bez tohoto předpokladu nemůže

být naplněn ani obsah pojmu promlčení, ani smysl tohoto právního

institutu. Teprve dlouhodobé vzájemné působení dvou prvků: vůle a snahy

státu pachatele potrestat a trvalého rizika pachatele, že může být

potrestán, zakládá smysl promlčení. Pokud stát určité trestné činy a

určité pachatele stíhat nechce, je promlčení zbytečné: v těchto

případech běh promlčecí lhůty ve skutečnosti neexistuje a promlčení

samo o sobě je fiktivní. Psané právo je zbaveno možností své aplikace.

Aby promlčení trestného činu mohlo nastat, musel by probíhat proces

jeho promlčování, tj. doba, během níž stát usiluje o trestní stíhání.

Promlčení je dovršeno teprve tehdy, jestliže kontinuální úsilí státu o

postižení trestného činu na konci promlčecí lhůty zůstane marným. Tento

předpoklad v letech 1948 až 1989 ve sféře politicky chráněných deliktů

nemohl být splněn. Stav hromadných a státem chráněných nezákonností

nebyl ani výsledkem individuálních omylů, přehmatů, nedbalostí a

poklesků jednotlivců, jež by mohly skýtat ještě jakousi šanci

případného trestního stíhání, ale výsledkem cílevědomého a kolektivního

chování aparátu politické a státní moci jako celku, které trestní

stíhání a priori vylučovalo. Ochrana pachatelů se tím stávala tak

všestranná, jak všestranný byl mocenský systém.



Proto nelze souhlasit se stanoviskem navrhovatelů, že vědomí apriorní

nestíhatelnosti určitých deliktů nebylo součástí subjektivní stránky

těchto trestných činů a že toto "kvazi - promlčení" probíhalo mimo vůli

pachatele. U pachatelů pod politickou ochranou státu je tomu jinak.

Jejich trestný čin byl de facto "promlčen" ještě dříve, než byl

spáchán. Tato skutečnost působila často právě inspirativně k další

trestné činnosti. Chápat dobu, která plynula od spáchání jejich

trestných činů, jako plynutí "promlčecích lhůt", jež plynout nesměly,

by znamenalo zcela protismyslnou interpretaci právního státu. Bylo by

to potvrzením toho druhu "právní jistoty", kterou pachatelé této

trestné činnosti měli již od počátku své činnosti a jež spočívala ve

státem chráněné beztrestnosti.



Tato "právní jistota" pachatelů je však zdrojem právní nejistoty občanů

(a naopak). V soutěži těchto dvou typů jistoty dává Ústavní soud

přednost právní jistotě občanské společnosti, jež odpovídá myšlence

právního státu. Jiné řešení by znamenalo vydat režimu totalitní

diktatury osvědčení právního státu, a tím nebezpečný signál do

budoucna: důkaz, že zločin se může stát beztrestným, je-li prováděn

hromadně, organizovaně, po delší dobu a pod ochranou organizace, jež se

zmocnila státu. To by znamenalo ztrátu věrohodnosti současného právního

státu a bylo by současně porušením čl. 9 odst. 3 Ústavy České

republiky, protože "... výkladem právních norem nelze oprávnit

odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu".



Ani ze subjektivního hlediska pachatelů nelze pokládat za přiměřené

činit si nárok na jistotu tohoto druhu. Náležitostí právního státu je

udržování stavu důvěry v trvanlivost právní úpravy. Pachatelé tohoto

druhu trestné činnosti nemají na mysli kontinuitu psaného práva, ale

nepsaných praktik. Bylo by porušením kontinuity psaného práva, kdyby

ani nyní nemohli být trestně stíháni za porušování zákonů, jehož se pod

ochranou státu dopouštěli.



Všechna tato jednotlivá hlediska nabývají významu, který je přímo

úměrný značnému rozsahu, v jakém byl tento druh státem chráněné, resp.

tolerované politické kriminality páchán.



Navrhovatelé vycházejí z předpokladu, že trestné činy, o nichž jedná §

5 zákona č. 198/1993 Sb., jsou valnou měrou promlčeny. Tím ztrácejí - z

pohledu navrhovatelů - povahu stíhatelného činu, vzhledem k zákazu

retroaktivity trestního práva, vyslovenému v čl. 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod.



Čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezuje a omezuje

předmět zákazu zpětné účinnosti zákona ve dvou směrech, a to:



a) pokud jde o "trestnost činu", a



b) pokud jde o "ukládání trestu".



Trestností činu se podle české trestněprávní nauky rozumí možnost být

pro trestný čin stíhán, uznán vinným a potrestán. Základem trestní

odpovědnosti je trestný čin, který je definován přesným popisem jeho

znaků a též tzv. materiálním znakem, totiž nebezpečností činu pro

společnost. Jde o vyjádření principu: "nullum crimen sine lege", resp.

"sine culpa".



Pokud jde o "ukládání trestu" vychází čl. 40 odst. 6 Listiny z

terminologie trestního práva, obsažené v trestním zákoně z 29. 11. 1961

č. 140 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména v oddílu druhém:

"Obecné zásady pro ukládání trestů" (§ 31 a násl. trestního zákona).

Ukládáním trestu se rozumí stanovení druhu trestu, jakož i výměra

trestu u těch druhů trestu, které jsou odstupňovány. Tím je vyjádřena

trestněprávní zásada: "nulla poena sine lege". Čl. 40 odst. 6 Listiny

tím zřetelně nepřipouští retroaktivitu zákona, pokud jde o vymezení

trestnosti a výše trestu.



Listina základních práv a svobod není normou trestního práva, ale

vyjímá z různých právních oblastí určité zásady, které pokládá za

základní, a proto hodné zvýšené právní ochrany. V čl. 40 odst. 6 nemá

proto na mysli nic více, než co říká, totiž, že vymezení jednotlivých

trestných činů a jejich trestnosti, jež se podle trestního zákona

provádí určením charakteristických znaků a stupně společenské

nebezpečnosti jednotlivých činů, nemůže být "ex post" po spáchání činu

následně měněno v neprospěch pachatele. Stejný požadavek vznáší i pro

vymezení a stanovení výše trestu.



Otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím spíše

otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických

státech do oblasti těch základních práv a svobod principiální povahy,

jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního řádu, resp. ústavního

pořádku České republiky, a tím nahrazují v jiných ústavách obvyklou

kapitolu ústavy o základních právech a svobodách. Ústava ani Listina

základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního

práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a

práva vůbec. Listina základních práv a svobod v čl. 40 odst. 6 se

zabývá tím, které trestné činy lze principiálně stíhat (totiž ty, jež

byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje

otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.



V důsledku toho předpisy o promlčení a promlčecích lhůtách, zejména

ustanovení, po jakou dobu může být čin, který je prohlášen za trestný,

stíhán, nelze chápat jako předmět úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny. Ani

čl. 39 Listiny nemluví ve prospěch navrhovatelů. Pouze zákonem lze

podle čl. 39 Listiny stanovit "které jednání je trestným činem" a "jaký

trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho

spáchání uložit". Procesní předpoklady stíhatelnosti nejsou předmětem

této výhrady.



Skupina poslanců spatřuje v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. rovněž porušení

čl. 1 Listiny základních práv a svobod o rovnosti všech lidí v právech,

protože - jak uvádí - jde o diskriminaci jedné části občanů, neboť ti,

kteří nebyli postaveni před soud z nepolitických důvodů, budou nadále

požívat práva nebýt stíháni, zatímco těm, kteří z politických důvodů

nebyli odsouzeni anebo byli zproštěni obžaloby, se toto právo odmítá.



Otázku rovnosti před zákonem je třeba posuzovat vždy v souvislosti s

povahou sporné věci. Zákonodárce musí usilovat o to, aby při posuzování

věcí zdánlivě, anebo jen v určitých formálních aspektech shodných,

uplatnění rovnosti neodporovalo myšlence spravedlnosti a přiměřenosti,

jež patří k pojmovým náležitostem právního státu, základního principu

ústavního zřízení České republiky (čl. 1 Ústavy České republiky). V

případě § 5 zákona č. 198/1993 Sb. se jeví jako přiměřené a

spravedlivé, aby také u těch trestných činů, které byly dříve z vůle

politického a státního vedení vyňaty z možnosti trestního stíhání, tato

možnost alespoň dodatečně nastala. Tak se naopak vyrovnává nerovnost s

těmi, kteří již dříve mohli být postaveni před soud, protože nejen

nebyli pod zvláštní politickou ochranou, ale vůlí a zájmem státu bylo

ty trestné činy, které spáchali, stíhat.



Rovnost občanů před zákonem vyžadovala i podle tehdejšího práva

všestranné prošetření trestných činů a jednotné a spravedlivé užití

trestního práva bez ohledu na osoby.



Se zřetelem na princip rovnosti občanů před zákonem § 5 zákona č.

198/1993 Sb. nezakládá žádný zvláštní nebo mimořádný trestněprávní

režim: v případě § 5 je nepřípustná zásada kolektivní viny a kolektivní

odpovědnosti, nemění se ani zásada presumpce neviny, ani zákaz

retroaktivity zákona, což znamená, že trestní stíhání je možné pouze za

činy, jež byly trestnými činy v době jejich spáchání, a jen na základě

zákona tehdy platného, není-li pozdější zákon pro pachatele

příznivější. Ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb. mění pouze dobu, ve

které může k trestnímu stíhání dojít, a vymezuje jen určitý okruh

trestných činů, u nichž se tak může stát, totiž těch, kde to princip

rovnosti občanů před zákonem činí pro věrohodnost právního státu

nutným.



Z vymezení trestných činů v § 5 zákona č. 198/1993 Sb. plyne, že

trestní stíhání na základě tohoto ustanovení je vyloučeno:



1. u trestných činů, jejichž promlčecí lhůta od počátku promlčecí doby,

tj. od 30. 12. 1989, již uplynula,



2. u těch trestných činů, u kterých tehdejší režim výjimečně pokládal

za účelné projevit snahu porušení zákonnosti svými vykonavateli

potrestat. Pro tyto výjimečné případy platí mezinárodněprávně uznávaná

zásada "ne bis in idem", i když pravomocné rozsudky tehdejšího režimu

byly mimořádně mírné,



3. u těch trestných činů, u kterých nedošlo k pravomocnému odsouzení

nebo zproštění obžaloby z politických důvodů neslučitelných se

základními zásadami právního řádu demokratického státu, ale z důvodů

jiných než právě těchto politických.



Srovnatelnost z hlediska rovnosti občanů před zákonem je zachována i v

tom, že stejně jako u jiných - dříve stíhatelných - trestných činů, i u

této kategorie dřívějších trestných činů, u nichž se teprve dodatečně

umožňuje běh promlčecích lhůt, lze předpokládat, že zdaleka ne všechny

trestné činy budou vypátrány, zjištěny a prokázány, takže půjde zřejmě

jen o malou část tohoto druhu kriminality. Ve skutečnosti není tato

kategorie kriminality vůbec diskriminována, ale fakticky zvýhodněna

tím, že časový bonus, dlouhá doba, která uplynula od spáchání trestného

činu, jakož i zájem na včasném odstranění důkazů a obtíže dokazování po

dlouhém časovém odstupu znesnadňují potrestání spáchaných činů.



C



Námitky proti § 6 a 8 zákona č. 198/1993 Sb.



1. Podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se upravuje zvláštní režim pro nové

posouzení trestných činů, u nichž došlo k odsouzení a na něž se

nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Prokáže-li se

během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních

lidských a občanských práv a svobod, a to nikoli nepřiměřenými

prostředky, soud na návrh zruší či zmírní dříve uložený trest.



Skupina poslanců namítá v odůvodnění svého návrhu, že tato úprava je

diskriminační a odporuje ústavnímu principu rovnosti všech lidí před

zákonem, jakož i čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle

něhož se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona

účinného v době, kdy byl čin spáchán.



Důvody, které vedly zákonodárce k této zákonné úpravě, spočívají zřejmě

ve skutečnosti, že ty trestné činy, u nichž byla prokazatelná motivace

směřující k ochraně základních práv a svobod člověka a občana, byly v

dřívějším režimu posuzovány také jako politické delikty a byl jim

přisuzován neobyčejně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Protože

byly interpretovány víceméně jako akty nepřátelské politickému režimu

jako takovému, byly spojovány i s neúměrně vysokými tresty.

Přehodnocování těchto trestů, k němuž může podle § 6 zákona č. 198/1993

Sb. docházet, není proto zaměřeno na porušení, ale následné obnovení

principu občanské rovnosti přiměřeným zmírněním, event. i zrušením

trestu.



Zbývá zjistit, zda tato dodatečná, následná zákonná úprava neodporuje

čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se

trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době,

kdy byl čin spáchán. Ani zákaz zpětné účinnosti zákona podle věty první

odst. 6 čl. 40 Listiny se však na § 6 napadeného zákona nevztahuje,

protože věta druhá odst. 6 čl. 40 Listiny připouští retroaktivitu

zákona, je-li to pro pachatele příznivější. Vzhledem k formulaci § 6

zákona č. 198/1993 Sb.:"Soud na návrh zruší či zmírní trest" je tato

podmínka splněna.



2. Poslední z námitek skupiny poslanců napadá § 8 zákona č. 198/1993

Sb. a uvádí, že zmocnění vlády Parlamentem je příliš široké a neurčité.

Namítá se, že v daném případě chybí definice křivd, na které se

nevztahují rehabilitační zákony, dále vymezení druhu a rozsahu nároků

oprávněných osob, stanovení způsobu jejich uplatňování a určení orgánů,

které mají o nárocích rozhodovat a jejich plnění realizovat. Tím - jak

se uvádí v návrhu - odporuje § 8 zákona č. 198/1993 Sb. čl. 78 a čl. 2

odst. 3 Ústavy České republiky.



Normotvorná kompetence prostřednictvím vládních nařízení v

parlamentních systémech může mít povahu předně samostatné nařizovací

pravomoci přímo na základě ústavy (v České republice čl. 78 Ústavy).

Vláda je v takovýchto případech oprávněna vydávat nařízení k provedení

zákona a v jeho mezích. K tomu nepotřebuje žádné zvláštní zmocnění

Parlamentu.



V některých demokratických státech je ústavou upraveno též odvozené

nařizovací právo vlády na základě delegace parlamentem. V takových

případech platí ústavní podmínka, že rámcové upřesnění takového

zmocnění musí být přímo v zákoně, a to věcně nebo i časově, a že jen

neurčité globální zmocnění vlády není přípustné. Přitom úkol určit

přiměřený a účelný věcný rozsah zmocnění a střežit, aby vláda

nepřekračovala zákonný rámec, je věcí především Parlamentu samého.



Ústava České republiky zná jen jediný typ vládního nařízení. Je to

jedině ustanovení čl. 78, který stanoví toliko dvě věcné podmínky:

vládní nařízení může vláda vydat (i bez zmocnění Parlamentem) pouze k

provedení určitého zákona a v jeho mezích. Žádná další ustanovení

neurčují, jakým způsobem a v jakém rozsahu se tyto meze stanoví. To

znamená, že vyplývají přímo z textu zákona, který je vládním nařízením

prováděn. Protože podle § 78 Ústavy České republiky je třeba posuzovat

i vládní nařízení na základě zmocnění § 8 zákona č. 198/1993 Sb., je i

takové zmocnění vlády, byť ve velmi rámcovém rozsahu, z hlediska Ústavy

ještě přípustné.



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v.r.