Advanced Search

návrh na zrušení některých ustanovení zák. o konkursu a vyrovnání


Published: 2002
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/507830/nvrh-na-zruen-nkterch-ustanoven-zk.-o-konkursu-a-vyrovnn.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
403/2002 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2002 v plénu o návrhu Vrchního

soudu v Praze na zrušení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty

druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů,



takto:



Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se

dnem 31. března 2003 zrušují.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 23. listopadu 2001 návrh Vrchního soudu v

Praze na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty

druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění

pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o konkursu a vyrovnání").



Senát 1 Ko Vrchního soudu v Praze, složený z předsedy senátu JUDr.

Františka Kučery a soudců JUDr. Jiřího Karety a JUDr. Jiřího

Goldsteina, v řízení o odvolání správce konkursní podstaty JUDr. V. L.

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2001 č. j. 99 K

76/2000-28 ve věci konkursu na majetek obchodní společnosti B. E., s.

r. o., (dále jen "úpadce") vedené u Městského soudu v Praze dospěl

podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") k

závěru, že ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé

zákona o konkursu a vyrovnání jsou v rozporu s čl. 9, 26 a 28 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), pročež podle § 109 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení

přerušil a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložil věc Ústavnímu soudu. Spolu s

návrhem na zrušení uvedených zákonných ustanovení byl Ústavnímu soudu

předložen i spis Městského soudu v Praze sp. zn. 99 K 76/2000.



Z předloženého spisu a návrhu soudu bylo soudcem zpravodajem zjištěno

následující:



Usnesením ze dne 6. února 2001 č. j. 99 K 76/2000-11 Městský soud v

Praze prohlásil na majetek úpadce konkurs a správcem ustavil JUDr. V.

L. (dále jen "správce"). Usnesením téhož soudu ze dne 17. dubna 2001 č.

j. 99 K 76/2000-28 bylo schváleno, aby správce vyloučil z podstaty

úpadcovu nedobytnou pohledávku a tři telefonní karty (výrok I. ) a

prohlášený konkurs pro nedostatek úpadcova majetku podle § 44 odst. 1

písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání zrušil (výrok II.). Soud dále

schválil vyúčtování hotových výdajů správce ve výši 1 193,60 Kč a jeho

odměnu ve výši 10 000 Kč, vyslovil zároveň, že tyto pohledávky správce

nebudou uspokojeny, neboť majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů

konkursu (výrok III.), a správci uložil, aby do třiceti dnů oznámil

soudu, zda uzavřel účetní knihy a sestavil účetní závěrku (výrok IV.).

V odůvodnění svého rozhodnutí stran výroku III. uvedl, že nároky

správce na zaplacení jeho hotových výdajů a odměny, přestože byly

soudem přiznány, nemohly být uspokojeny, neboť nebyl zpeněžen žádný

majetek z konkursní podstaty a naopak jediný majetek byl ze soupisu

konkursní podstaty vyloučen. Nároky správce nebylo možno uspokojit ani

ze zálohy na náklady konkursu, protože ta v dané věci nebyla složena,

neboť navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této

povinnosti podle § 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání osvobozen

coby úpadcův věřitel domáhající se uspokojení mzdového nároku.



Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2001 č. j. 99 K

76/2000-28 podal správce do výroku III. odvolání, v němž poukázal

zejména na skutečnost, že předmětné usnesení v daném výroku není

vykonatelné, neboť správcova pohledávka nebude a ani nemůže být nikým

uhrazena, ačkoli správce splnil všechny povinnosti, které mu ukládá

zákon a které mu byly uloženy soudem. Proto namítl, že dané rozhodnutí

je v rozporu s čl. 26 Listiny a navrhl, aby odvolací soud v napadeném

rozsahu usnesení soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že výdaje a

odměnu je správci povinna uhradit Česká republika.



Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal napadené rozhodnutí i

řízení jeho vydání předcházející podle § 212 o. s. ř. (věc je u tohoto

soudu vedena pod sp. zn. 1 Ko 257/2001) a shledal, že je namístě

postupovat přiměřeně podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



Podle navrhovatelova názoru v řízení před Ústavním soudem v daném

případě není sporu o tom, že správce má podle § 8 odst. 3 věty prvé

zákona o konkursu a vyrovnání nárok na odměnu a na náhradu hotových

výdajů, jenž z pohledu ústavního je odůvodněn ustanoveními čl. 9, 26 a

28 Listiny. Navrhovatel v této souvislosti připomíná, že správce

nevznesl žádné námitky vůči té části rozhodnutí Městského soudu v

Praze, jež vychází z uvedeného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání

a § 8a vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení

zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, jíž soud

schválil vyúčtování hotových výdajů správce a jeho odměnu. Za zásadní

pro posouzení důvodnosti odvolání při nesporném skutkovém stavu věci,

kdy v konkursní podstatě nejsou žádné prostředky a záloha na náklady

konkursu nebyla složena, pak považuje otázku, zda lze správci za

takovéto situace zcela odepřít plnění, jehož by se mu jistě dostalo v

případě, kdy by tento nárok bylo z čeho uspokojit.



Ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání

nestanoví než výlučný okruh zdrojů, z nichž je možno zákonné požadavky

správce uspokojit, což lze podle navrhovatelova názoru akceptovat pouze

v případě, že alespoň v jednom z těchto zdrojů se nacházejí prostředky,

které lze k úhradě správcových nároků použít. K tomu, aby nedošlo k

porušení základních práv plynoucích z čl. 9, 26 a 28 Listiny, nutno

podle Vrchního soudu v Praze vyžadovat, aby od povinnosti zaplatit

zálohu na náklady konkursu nebyl a priori osvobozen nikdo. Vznik této

situace umožňuje ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zákona o konkursu a

vyrovnání. U vědomí potřeby nástroje k odstraňování tvrdosti

navrhovatel v této souvislosti poznamenává, že soud nemusí vymáhat

zálohu (popř. nemusí řízení pro její nezaplacení zastavit) v těch

případech, ve kterých se v konkursní podstatě nacházejí prostředky, z

nichž lze náklady konkursu pokrýt.



Zákonná úprava, která osvobozuje některé osoby od placení zálohy a

neumožňuje uspokojit zákonné a oprávněné nároky správce ani z

prostředků státu, jehož orgán přitom takto poškozenou osobu do funkce

správce ustavil, pak podle přesvědčení Vrchního soudu v Praze je v

rozporu s čl. 9, 26 a 28 Listiny. Proto postupoval v předmětné věci

soud přiměřeně podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 66a odst. 1 a §

66b odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání a podal podle čl. 95 odst. 2

Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavnímu soudu návrh na

zrušení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o

konkursu a vyrovnání.



II.



Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně

Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření ze dne 7. ledna 2002

předseda Poslanecké sněmovny prof. Ing. Václav Klaus, CSc., uvádí, že

předmětný návrh směřuje proti ustanovením, která byla do zákona o

konkursu a vyrovnání vložena zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění

zákon o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony, a to na základě návrhu, který Poslanecké sněmovně

předložila poslankyně JUDr. Eva Dundáčková (sněmovní tisk 219). Zákon

schválila Poslanecká sněmovna na své 24. schůzi dne 4. dubna 2000 ve

znění pozměňovacích návrhů Senátu. Ustanovení, kterých se návrh na

zrušení týká, schválila Poslanecká sněmovna na své 21. schůzi dne 28.

ledna 2000 na základě pozměňovacích návrhů podle sněmovního tisku

219/5. Napadené ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé bylo navrženo

usnesením č. 74 ústavněprávního výboru, sněmovní tisk 219/4, které

Poslanecká sněmovna ve druhém čtení vzala za základ dalšího

projednávání návrhu zákona. Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé bylo

navrženo poslancem Ivanem Pilipem v průběhu projednávání návrhu zákona

ve druhém čtení jako pozměňovací návrh k návrhu ústavně- právního

výboru. S tímto návrhem se Poslanecká sněmovna ztotožnila poměrem hlasů

102 pro a 45 proti z přítomných 153 poslanců. Při projednávání návrhu

zákona v Senátu nedoznala napadená ustanovení žádné změny.



Předseda Poslanecké sněmovny dále ve svém vyjádření uvedl, že dne 28.

ledna 2000 bylo při hlasování o návrhu předmětného zákona na 21. schůzi

Poslanecké sněmovny přítomno 152 poslanců, z nichž pro návrh zákona

bylo 128 a 1 byl proti. Na 24. schůzi Poslanecké sněmovny dne 4. dubna

2000 při hlasování o návrhu zákona ve znění pozměňovacích návrhů

navržených Senátem podle sněmovního tisku 219/7 bylo přítomno 181

poslanců, z nichž pro zákon hlasovalo 98 a 81 bylo proti. S ohledem na

uvedené skutečnosti se ve vyjádření konstatuje, že předmětný zákon ve

znění postoupeném Senátem byl schválen potřebnou většinou poslanců

zákonodárného sboru, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli, byl

řádně vyhlášen a že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že daný

zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem.

Poslanecká sněmovna ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost

napadených ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé

zákona o konkursu a vyrovnání a vydal příslušné rozhodnutí.



Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České

republiky. Ve svém vyjádření ze dne 8. ledna 2002 jeho předseda doc.

JUDr. Petr Pithart úvodem konstatuje, že předmětný návrh směřuje proti

ustanovením, která byla do zákona o konkursu a vyrovnání vložena

zákonem č. 105/2000 Sb. Tuto novelu zákona o konkursu a vyrovnání

projednala Poslanecká sněmovna dne 28. ledna 2000 na 21. schůzi,

přičemž pro přijetí návrhu hlasovalo v hlasování č. 538 ze 152

přítomných poslanců 128 a 1 byl proti. Návrh zákona byl Senátu

předložen dne 7. února 2000, v souladu s jednacím řádem Senátu byl

přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru a výboru pro hospodářství,

zemědělství a dopravu. Ústavněprávní výbor projednal návrh zákona dne

23. února 2000 a přijal k němu usnesení č. 159, ve kterém doporučil

Senátu vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Rovněž výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu na své schůzi,

konané dne 23. února 2000, dospěl k závěru doporučit Senátu vrácení

návrhu Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy (usnesení č. 247). V

rámci rekapitulace průběhu zákonodárného procesu se dále ve vyjádření

uvádí, že Senát návrh předmětného zákona projednal na své 16. schůzi

druhého funkčního období, konané dne 1. března 2000, a svým usnesením

č. 302 jej vrátil Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pro

vrácení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy hlasovalo v hlasování č.

143 z 53 přítomných senátorů 52 a 1 se hlasování zdržel. Poslanecká

sněmovna návrh zákona pak opětovně projednala dne 4. dubna 2000 na své

24. schůzi a ve znění pozměňovacích návrhů přijatých Senátem jej

schválila usnesením č. 902, když se pro něj v hlasování pořadového

čísla 32 ze 181 přítomných vyslovilo 98 poslanců a 81 poslanců bylo

proti. Ve vyjádření se připomíná, že pozměňovací návrhy Senátu se

předmětných ustanovení dotkly pouze okrajově, a to v rovině

terminologické, kdy bylo v § 5 odst. 1 slovo "pracovníků" nahrazeno

slovem "zaměstnanců".



K podanému návrhu na zrušení ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8

odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání předseda Senátu

konstatuje, že Senát neshledal v osvobození od zaplacení zálohy na

náklady konkursu v případech týkajících se mzdových nároků zaměstnanců

porušení čl. 9, 26 a 28 Listiny, když sdílí přesvědčení, že praxe zcela

nepochybně ukázala na nutnost zvýšené ochrany mzdových nároků

zaměstnanců (což se promítlo v § 32 zákona o konkursu a vyrovnání). Ve

vyjádření se připouští, že je otázkou, zda tam, kde navrhovatel není

schopen zálohu zaplatit, by nebylo praktické přenést tuto povinnost ze

zákona na osoby povinné podat návrh na konkurs (§ 3) tak, aby ji

zaplatily ze svého, pokud návrh na prohlášení konkursu nepodaly nebo

podaly opožděně, či přenést náklady spojené s činností správce

konkursní podstaty na subjekt, který správce ustavil. V závěru předseda

Senátu vyslovuje přesvědčení, že Senát si je vědom skutečnosti, že

napadeným ustanovením došlo v daném případě k disproporci mezi zájmem

společnosti na urychleném a spravedlivém průběhu konkursního řízení a

právem správce konkursní podstaty na odměnu za práci, kterou vykonal,

nesouhlasí však s argumentací o rozporu s čl. 28 Listiny, neboť správce

konkursní podstaty nevykonává tuto činnost jako zaměstnanec.



III.



Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může

se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto

jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem ke skutečnosti, že

citované ustanovení lze vztáhnout na posouzení předmětné věci, Ústavní

soud si vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zdali souhlasí s

upuštěním od ústního jednání. Podáním ze dne 28. května 2002 předseda

senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze a podáními z téhož dne rovněž

předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a ze dne 29.

května 2002 předseda Senátu Parlamentu České republiky vyjádřili s

návrhem Ústavního soudu svůj souhlas.



Podle § 56 zákona č. 182/1993 Sb. se nález Ústavního soudu vyhlašuje

vždy veřejně, a to i v případech, kdy se na základě § 44 odst. 2 tohoto

zákona upustilo od ústního jednání. Ústavní soud stanovil veřejné

vyhlášení nálezu v předmětné věci na 16. července 2002.



IV.



Ústavní soud nejprve zkoumal, jak mu ukládá § 68 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl-li zákon č. 105/2000

Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve

znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, přijat a vydán v

mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



Z předložených sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i

vyjádření účastníka řízení bylo zjištěno, že schůze, na níž se o zákonu

hlasovalo, se zúčastnil dostatečný počet poslanců, resp. senátorů.

Poté, co Senát vrátil návrh zákona Poslanecké sněmovně, ta zákon

schválila ve znění Senátem přijatých pozměňovacích návrhů. Zákon byl

přitom přijat potřebným počtem hlasů (když dne 28. ledna 2000 na 21.

schůzi pro přijetí návrhu hlasovalo v hlasování č. 538 ze 152

přítomných poslanců 128 a 1 poslanec byl proti, dne 1. března 2000 pro

vrácení návrhu zákona s pozměňovacími návrhy hlasovalo v hlasování č.

143 z 53 přítomných senátorů 52 senátorů a 1 senátor se hlasování

zdržel a dne 4. dubna 2000 na své 24. schůzi Poslanecká sněmovna návrh

předmětného zákona ve znění pozměňovacích návrhů přijatých Senátem

schválila usnesením č. 902, když se pro něj v hlasování pořadového

čísla 32 ze 181 přítomných vyslovilo 98 poslanců a 81 poslanců bylo

proti). Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a

byl pod č. 105/2000 Sb. řádně vyhlášen v částce 32 Sbírky zákonů, která

byla rozeslána dne 25. dubna 2000, a podle čl. VIII nabyl účinnosti dne

1. května 2000.



V.



Dikce napadených zákonných ustanovení je následující:



Ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání: "Pokud

pohledávka navrhovatele vyplývá ze mzdových nároků, je navrhovatel od

zaplacení zálohy osvobozen s výjimkou zaměstnanců uvedených v § 67b.".



Ustanovení § 8 odst. 3 věty druhé téhož zákona: "Nároky správce se

uspokojují z konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na

náklady konkursu složené navrhovatelem.".



VI.



Smyslem a účelem zákona o konkursu a vyrovnání podle § 1 zákona č.

328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je uspořádání majetkových

poměrů dlužníka, který je v úpadku. Dlužník je v úpadku, má-li více

věřitelů a není-li schopen po delší dobu plnit své splatné závazky.

Fyzická osoba, je-li podnikatelem, a právnická osoba je v úpadku i

tehdy, jestliže je předlužena. Konkursní řízení představuje tudíž

speciální proceduru spjatou s určitým veřejnoprávním zásahem za účelem

uspořádání majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým

úpadkem.



Obligatorní, pojmovou součástí konkursního řízení je ustavení správce

konkursní podstaty (§ 8 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle shodného

názoru judikatury i doktríny správce konkursní podstaty není účastníkem

konkursního řízení; jako zvláštní procesní subjekt má však samostatné

postavení jak vůči úpadci, tak vůči konkursním věřitelům, a nelze jej

považovat za zástupce konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce (viz

stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 19/98, publikované ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek č. 7/1998; K. Eliáš, Konkurs. Právník č.

2/1995, str. 123; F. Zoulík, Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3.

vyd., Praha 1998, str. 63 - 70; J. Zelenka, J. Maršíková, Zákon o

konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící. Komentář. Praha 2002, str.

159).



Doktrína řadí správce konkursní podstaty mezi zvláštní veřejnoprávní

orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu (viz.

K. Eliáš, Konkurs. Právník č. 2/1995, str. 123; H. Hrstková, R.

Tománek, Některé základní otázky zákona o konkursu a vyrovnání. Právo a

podnikání č. 10/1994, str. 27 a násl.; Fr. Štajgr, Konkursní právo.

Praha 1947, str. 71).



S vymezením doktrinárním se Ústavní soud ztotožňuje, vycházeje z

hledisek vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu. Jsou jimi veřejný

účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce

konkursní podstaty nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného

zásahu do řešení majetkových vztahů, jež se dostaly do krizové situace.

Způsob jeho ustavení je dán rozhodnutím státního orgánu (soudu). Jeho

oprávnění, jež jsou zakotvena v řadě ustanovení zákona o konkursu a

vyrovnání (§ 14, § 17 až 20, § 24, § 26 až 29), vzhledem ke své

heteronomní povaze (když správce nelze považovat za zástupce

konkursních věřitelů ani za zástupce úpadce) pak představují výkon

pravomoci (na rozdíl od heteronomní povahy veřejnoprávních aktů akty

soukromoprávní - právní úkony - mají povahu autonomní).



Správcem je fyzická nebo právnická osoba zapsaná v seznamu správců,

ustavená soudem (§ 8 zákona o konkursu a vyrovnání). Správce má přitom

nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů (§ 8 odst. 3 uvedeného

zákona). Tyto částky jsou pak součástí nákladů konkursu. Podle § 8

odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání se nároky správce uspokojují z

konkursní podstaty, a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady

konkursu složené navrhovatelem.



Z navrhovatelovy obecné povinnosti zaplatit zálohu na náklady konkursu

zákon zakotvuje výjimku, podle které, vyplývá-li navrhovatelova

pohledávka ze mzdových nároků, je navrhovatel od zaplacení zálohy

osvobozen s výjimkou vedoucích pracovníků dlužníka a osob jim blízkých

(§ 5 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Smyslem a účelem této

výjimky, jak na tuto skutečnost poukazuje vyjádření Senátu, byla

nutnost zvýšené ochrany mzdových nároků zaměstnanců (což se promítlo

rovněž v § 32 zákona o konkursu a vyrovnání). Ústavní soud sdílí v této

souvislosti přesvědčení zákonodárce, dle něhož osvobození od zaplacení

zálohy na náklady konkursu v uvedených případech a účel, jenž byl tímto

opatřením zákonodárcem sledován, není v rozporu s ústavním pořádkem, z

pohledu navrhovatelovy argumentace pak zejména s ustanoveními čl. 9, 26

a 28 Listiny.



Uvedená zákonná konstrukce umožňuje vzniknout situaci, kdy v konkursním

řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na

náklady konkursu nebyla složena, neboť navrhovatel domáhající se

prohlášení konkursu byl od této povinnosti podle § 5 odst. 1 zákona o

konkursu a vyrovnání osvobozen coby úpadcův věřitel domáhající se

uspokojení mzdového nároku. Za těchto okolností ustanovení § 8 odst. 3

věty druhé zákona nezakotvuje další alternativní zdroj, z něhož lze

uspokojit nároky správce.



V této souvislosti nutno poukázat i na vývoj zákonné úpravy konkursu a

vyrovnání, jež v novele zákona č. 328/1991 Sb. provedené zákonem č.

94/1996 Sb. opustila zásadu vyhledávací v konkursním řízení při

zjišťování majetku úpadce před prohlášením konkursu. Podle důvodové

zprávy k novelou nově vloženému ustanovení § 12a "soud napříště nebude

mít povinnost před prohlášením konkursu zjišťovat rozsah majetku, ale

zamítne návrh jen při zřejmém nedostatku potřebného majetku". Účelem

této novely bylo nejenom dosáhnout urychlení konkursního řízení, ale

zejména odstranit nahrazování funkce správce konkursní podstaty soudem.



Otázkou první, již nutno v dané věci zodpovědět, je, zdali výkon funkce

správce konkursní podstaty ústavně spadá pod rámec, jenž je vymezen čl.

9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále jen "Úmluva").



Nejsou-li splněny důvody podle čl. 9 odst. 2 Listiny, podle odstavce 1

téhož ustanovení Listiny nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo

službám. Obdobně podle čl. 4 odst. 2 Úmluvy se od nikoho nebude

vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce, přičemž za "nucenou

nebo povinou práci" se podle čl. 4 odst. 3 Úmluvy nepovažují přesně

vymezené okruhy prací a služeb.



K interpretaci daných ustanovení, a to ve věci, jejímž předmětem byla

otázka stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci ustanovenému

podle § 39 trestního řádu (dále jen "tr. ř."), se Ústavní soud vyjádřil

ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96, Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 9, str. 471 a

násl. Konstatoval, že čl. 40 odst. 3 Listiny představuje speciální

ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny

zakotvuje ústavní mechanismus jejího zabezpečení. Podle něj se nejedná

o nucenou práci nebo službu v případě jednání uloženého zákonem pro

ochranu práv druhých. V případě nutné obhajoby se tudíž nejedná o

nucenou práci, protože důvody nutné obhajoby, jakož i postup ustanovení

obhájce při jejich naplnění jsou stanoveny zákonem (§ 36 a násl. tr.

ř.), a to pro ochranu práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).

Ustanovení čl. 9 odst. 2 Listiny představuje nástroj ochrany celé řady

svou povahou velmi rozdílných hodnot (například nástroj ochrany národní

obrany, odstraňování důsledků živelních pohrom, nehod, ochrany života,

zdraví nebo majetku). Lze si představit situace podle čl. 9 odst. 2

Listiny, ve kterých by k poskytnutí žádné náhrady nedošlo (například

při odstraňování důsledků živelních pohrom). Kritériem, jímž by se měl

zákonodárce při stanovování náhrad za jednání podle čl. 9 odst. 2

Listiny řídit, není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip

proporcionality. Z hlediska ústavního je rozhodné, zdali se případný

rozpor mezi rozsahem prací a služeb a náhradou dotýká čl. 9 odst. 2

písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj.

způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané

odměny a náhrady hotových výdajů. Ústavní soud v této souvislosti

odkázal rovněž na analogický právní názor vyslovený Evropským soudem

pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. Belgium (1983). Vycházeje z

povahy věci, Ústavní soud vyloučil dopad ustanovení čl. 28 Listiny na

posouzení dané věci.



Podle názoru Ústavního soudu právní názor vyjádřený ve stanovisku sp.

zn. Pl. ÚS - st. 1/96 se na věc ústavnosti § 5 odst. 1 věty druhé a § 8

odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání nevztahuje. Výkon

funkce správce konkursní podstaty na základě ustavení soudem z pohledu

ústavního pod rámec práce nebo služby uložené zákonem pro ochranu práv

druhých podle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny podřadit nelze.



Podle § 8 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se totiž správce

zásadně vybírá ze seznamu správců, který vede soud příslušný k řízení,

přičemž do seznamu správců lze zapsat fyzickou osobu nebo veřejnou

obchodní společnost toliko tehdy, jestliže se zápisem souhlasí. Osoba

zapsaná do seznamu může své ustavení správcem odmítnout, jen jsou-li

pro to důležité důvody. Výjimečně může soud ustavit správcem i osobu do

seznamu správců nezapsanou, pokud s ustavením souhlasí. Uvedeným

mechanismem je zajištěn buď implicitní, předem daný obecný souhlas s

výkonem funkce správce, nebo souhlas konkrétní pro daný případ. Proto

výkon této funkce nesplňuje znak absence souhlasu jako podmínky výkonu

práce nebo služby ve smyslu čl. 9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3

Úmluvy.



Výkon funkce správce konkursní podstaty není součástí zaměstnaneckého

vztahu, a tudíž svým obsahem, jakož i účelem a smyslem na něj nedopadá

ustanovení čl. 26 Listiny. Není dále podnikáním ani provozováním jiné

hospodářské činnosti, a nelze jej tudíž z pohledu ústavního podřadit

pod rámec vymezený čl. 26 Listiny.



Pokud byla jako východisko akceptována teze, dle níž lze správce

konkursní podstaty zařadit mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, pak z

pohledu ústavního je pro danou věc klíčovou otázka ústavních kautel

odměňování a úhrada nákladů spojených s výkonem veřejných funkcí.



Tyto kautely jsou dány normativním obsahem, plynoucím z ústavního

principu rovnosti (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny). Při chápání

ústavního principu rovnosti se Ústavní soud ztotožnil [a to zejména v

nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 1, nález č. 25; vyhlášen pod č. 131/1994 Sb.), sp.

zn. Pl. ÚS 36/93 (Sbírka rozhodnutí, svazek 1, nález č. 24; vyhlášen

pod č. 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek 4,

nález č. 74; vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (Sbírka

rozhodnutí, svazek 5, nález č. 16; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.)] s

chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem

ČSFR ve věci sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního

soudu ČSFR, str. 42): "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých

funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde

však nesmí postupovat libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné

skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak

stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud tím odmítl

absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost

občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost

relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" (Pl. ÚS 36/93).

Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní

akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první

spatřuje tudíž ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního

názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95

(Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 29; vyhlášen pod č. 168/1995

Sb.): "Nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních

lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v

určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy,

je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva,

např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z

politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS

5/95). Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního

předpisu zakládajícího nerovnost je tedy tímto založené dotčení

některého ze základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, Ústavní

soud ve své judikatuře interpretuje ústavní princip rovnosti ve smyslu

akcesorické i neakcesorické rovnosti.



Vzhledem k rozmanitosti účelů veřejných funkcí z ústavního pořádku

neplynou přímo kautely týkající se zdrojů odměn a úhrady nákladů

spjatých s jejich výkonem, jakož i kautely týkající se jejich struktury

a výše (kupř. podle § 108 notářského řádu ve spojení s § 11 až 14

vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců

dědictví, ve znění pozdějších předpisů, odměnu notáře jako soudního

komisaře platí ten, kdo žádá o provedení notářského úkonu; stát je jím

výjimečně v případě odúmrti). Nicméně z ústavního principu

neakcesorické rovnosti, jejímž obsahem je vyloučení libovůle ze strany

zákonodárce v rozlišování subjektů a práv, i pro oblast odměňování a

náhrady nákladů spjatých s výkonem veřejných funkcí plyne maxima

přiměřenosti.



Je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy umožňující konkurs i v

případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z

konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena, neboť

navrhovatel domáhající se prohlášení konkursu byl od této povinnosti

osvobozen, nutno pak považovat za porušení ústavního principu

neakcesorické rovnosti stav, jenž je tím vytvořen v zákonné úpravě

úhrady hotových výdajů a odměny správci. Ve srovnání s případy, ve

kterých v konkursním řízení došlo ke zpeněžení majetku, resp. k

zaplacení zálohy na náklady konkursu, a z nichž správcům byly uhrazeny

hotové výdaje a odměna, pohledávky správce (úhrada hotových výdajů a

odměny) v případech insolventního úpadce a osvobození navrhovatele od

povinnosti zaplatit zálohu na náklady konkursu nebudou uspokojeny,

neboť majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu. Takto

vytvořená nerovnost v odměňování a úhradě nákladů spjatých s výkonem

veřejné funkce je nerovností jednak extrémní (jelikož pro jednu skupinu

správců připouští neuhrazení odměny a náhrady hotových výdajů) a jednak

nerovností, jíž schází jakýkoli účel a smysl (od účelu a smyslu

zakládajícího nerovnost subjektů a práv na tomto místě nutno odlišit

příčiny způsobující takovouto nerovnost). Toliko jako obiter dictum lze

na tomto místě uvést, že obdobně, jak je tomu ve srovnatelných věcech

(§ 23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), by v těchto případech byla

adekvátní úhrada odměny a hotových výdajů správci ze strany státu.



Vzhledem k uvedeným důvodům se ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8

odst. 3 věty druhé zákona o konkursu a vyrovnání ocitají v rozporu s

čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a s čl. 26 Mezinárodního paktu o

občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), není to však jejich

dikce, nýbrž mezera v zákoně, kterou vytvářejí. Protiústavním je tudíž

opomenutí zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou

nerovnost (k doktrinárnímu pojetí pojmu opomenutí zákonodárce viz V.

Šimíček, Opomenutí zákonodárce jako porušení základních práv. Deset let

Listiny základních práv a svobod v právním řádu České republiky a

Slovenské republiky. Eds. B. Dančák, V. Šimíček, Brno 2001, str. 144 -

159).



V předmětné věci se přitom jedná o mezeru nepravou, jejímž obsahem je

neúplnost psaného práva (jeho absence) ve srovnání s explicitní úpravou

obdobných případů, tj. neúplnost z pohledu principu rovnosti anebo z

pohledu obecných právních principů. Ilustrací způsobu řešení takovéto

mezery je nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95 (Sbírka rozhodnutí, svazek

5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.), v němž mezeru vytvořenou

nerovností právní úpravy Ústavní soud normativně vyplnil pomocí ústavně

konformní interpretace příslušné zákonné úpravy (argumentu a minori ad

maius), přičemž návrh na její zrušení, jelikož svojí dikcí neodporovala

ústavnímu pořádku, zamítl.



Uvedenou metodu v rozhodované věci použít nelze. Obsahem ustanovení,

jehož absence v zákonu o konkursu a vyrovnání zakládá neodůvodněnou

nerovnost, je stanovení subjektu, jenž by uhradil, resp. zdroje, z

něhož by došlo k úhradě odměny a hotových výdajů správce v případě

insolventního úpadce a osvobození navrhovatele konkursu od zaplacení

zálohy na náklady konkursu. Normu, jež by byla obsahem takovéhoto

ustanovení, ale z dikce zákona o konkursu a vyrovnání interpretací

dovodit nelze.



Vycházeje ze všech uvedených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že

ustanovení § 5 odst. 1 věty druhé a § 8 odst. 3 věty druhé zákona o

konkursu a vyrovnání jsou v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny a s

čl. 26 Paktu, pročež plénum Ústavního soudu rozhodlo o jejich zrušení.

Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. účinnost

derogačního nálezu odložil ke dni 31. března 2003, aby tím zákonodárci

umožnil nynější protiústavnost odstranit.



VII.



Z ústavní maximy podle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko

pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny

podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i

pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze

interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již

dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.



Z uvedeného východiska nutno posuzovat změny, jež přinesla novela

Ústavy, provedená ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., a to v ustanoveních

čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 39 odst. 4, čl. 49, čl. 87 odst. 1 písm. a)

a b) a čl. 95 Ústavy. Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a

tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva

vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního

hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských

právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva

Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky.



Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na

ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1

odst. 2 Ústavy, a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené

mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.



Nepřímo pro tento závěr svědčí i ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy, když

jinak by je bylo nutno vykládat v tom smyslu, že v případě rozporu

zákona s ústavním zákonem soudce obecného soudu není kvalifikován věc

posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu soudu, v případě rozporu

zákona a smlouvy o lidských právech, jenž je ústavněprávně stejné

povahy a kvality, je podle čl. 10 Ústavy povinen postupovat dle

mezinárodní smlouvy. Ať by již takové rozhodnutí bylo přijato

kteroukoli soudní instancí, v právním systému neobsahujícím soudní

precedens v kvalitě a závaznosti pramene práva by nikdy nemohlo nabýt

případně i faktických derogačních důsledků. Pro dvě, svou ústavní

povahou identické situace by tak byla Ústavou vytvořena ničím

neodůvodněná procedurální nerovnost, což na základě argumentu

reductionis ad absurdum nelze přisuzovat ústavodárci v poloze účelu

ústavní novely.



Uvedené interpretaci ustanovení čl. 1 odst. 2, čl. 10, čl. 87 odst. 1

písm. a) a b), čl. 95 a čl. 112 odst. 1 Ústavy svědčí i skutečnost, že

i po přijetí ústavního zákona č. 395/2001 Sb. zákonodárce nezměnil

ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 224 odst. 5 tr. ř.,

která ukládají obecným soudům povinnost přerušit řízení a předložit věc

k posouzení Ústavnímu soudu nejen v případě rozporu zákona či jeho

jednotlivých ustanovení s ústavním zákonem, nýbrž i v případě jejich

rozporu s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem.



Z uvedených důvodů nutno čl. 95 odst. 2 Ústavy interpretovat v tom

smyslu, že je povinností obecného soudu předložit Ústavnímu soudu k

posouzení rovněž věc, v níž dojde k závěru, že zákon, jehož má být při

jejím řešení použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou

mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách.



Veden naznačenými úvahami Ústavní soud v předmětné věci neomezil

posuzování ústavnosti navrhovatelem napadených ustanovení zákona o

konkursu a vyrovnání toliko na zkoumání jejich souladu s ústavními

zákony, nýbrž i s ratifikovanými a vyhlášenými mezinárodními smlouvami

o lidských právech a základních svobodách.



Předseda Ústavního soudu:



v z. JUDr. Holeček v. r.



místopředseda