164/1994 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu České republiky



Jménem České republiky



Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. července 1994 v plénu ve

věci navrhovatele - skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky, účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu

České republiky a vedlejšího účastníka MUDr. E. W., zastoupené

advokátem JUDr. A. G., o návrhu na zrušení



1. části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech

"a má trvalý pobyt na jejím území" a části ustanovení § 3 odst. 2 téhož

zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, ve slovech "a mají

trvalý pobyt na jejím území",



2. části ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"



takto:



Dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:



1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty

za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v

ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako

odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",



2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".



Odůvodnění (podstatná část)



Skupina 53 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

podala návrh:



1. na zrušení části věty za čárkou, totiž slov "a má trvalý pobyt na

jejím území" v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č.

267/1992 Sb. a č. 134/1993 Sb., a v ustanovení § 3 odst. 2 téhož

zákona, ve znění pozdějších předpisů, v části věty znějící "a mají

trvalý pobyt na jejím území", s poukazem na to, že jsou v rozporu:



a) s ustanoveními čl. 1, 4 a 10 Ústavy České republiky,



b) s ustanoveními čl. 1, 3, 4 a čl. 11 odst. 1 věta druhá, jakož i s

čl. 36, 38 a 42 Listiny základních práv a svobod,



c) s ustanovením čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské

konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod;



2. na zrušení části ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona, ve

znění pozdějších předpisů, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto

zákona". V doplňujícím podání ze dne 2. června 1994 se praví, že tato

ustanovení jsou v uvedených slovech rozporná s týmiž ústavními

předpisy, s nimiž jsou v rozporu napadené části § 3 odst. 1, 2 zákona

č. 87/1991 Sb.



Poslanecká sněmovna Parlamentu ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 1994

(podepsaném předsedou Poslanecké sněmovny PhDr. Milanem Uhdem) uvedla,

že přijatý zákon č. 87/1991 Sb. je v souladu s Ústavou a naším právním

řádem. Zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního

shromáždění dne 21. března 1991, byl podepsán příslušnými ústavními

činiteli a byl řádně vyhlášen. Smyslem zákona je provedení alespoň

částečného zmírnění vzniklých křivd, neboť četnost oblastí

společenského života, ve kterých byly v naší republice majetkové a jiné

křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 napáchány, a

množství postižených osob do značné míry omezují možnosti komplexní

právní úpravy, která by zahrnula nápravu následků všech křivd. Stejně

tak není možné provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění všech,

kteří byli v minulosti poškozeni. V souladu s tímto principem zákon

stanovil u oprávněných osob jako podmínku státní občanství a trvalý

pobyt na území republiky. Přijetí této zásady plně odpovídá

mezinárodním zvyklostem.



Dne 29. dubna 1994 byl přijat zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a

doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění

pozdějších předpisů. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. července 1994.

Podle čl. I bodu 1 se v § 3 za odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3

a dosavadní odstavce 2 a 3 se označují jako odstavce 4 a 5. Touto

zákonnou změnou je tedy dotčeno i číslování napadeného ustanovení § 3

odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, který se nadále označuje

jako odstavec 4.



Vlastní rozbor problematiky



1. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou ústavnosti zúžení okruhu

osob, jimž byly způsobeny některé majetkové a jiné křivdy z

občanskoprávních a pracovněprávních úkonů a ze správních aktů, které

byly v tzv. rozhodném období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990)

učiněny v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující

práva občanů vyjádřená v mezinárodních dokumentech a smlouvách

závazných pro náš stát (§ 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích). Zúžení okruhu oprávněných osob vyplývá z

ustanovení § 3 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož je oprávněnou

osobou pouze fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v

případech uvedených v § 6 citovaného zákona, pokud je státním občanem

ČSFR a má trvalý pobyt na jejím území. V případě, že tato osoba již

zemřela, je oprávněnou osobou ta fyzická osoba, která je jako právní

nástupce uvedena v § 3 odst. 4 písm. a) až e) citovaného zákona [dříve

v § 3 odst. 2 písm. a) až e)], pokud je státním občanem ČSFR a má

trvalý pobyt na jejím území.



Je nesporné, že i v procesech restituce vlastnictví je nezbytné

posuzovat zásadu rovnosti před zákonem v souvislosti se specifiky

oblasti, v níž má nalézt své naplnění. Je třeba uvážit, zda za

existence pouze relativní rovnosti potencionálně zainteresovaných

fyzických osob může ústavněprávní koncepce základních práv ČR tolerovat

existenci zužujícího ustanovení co do okruhu subjektů práva podle

kritéria trvalého pobytu na území ČR.



V prvé řadě je nutné posoudit interpretační význam samotné preambule

zákona č. 87/1991 Sb., z níž vyplývá, že cílem právní úpravy je "snaha

zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v

období let 1948 až 1989. Jde tedy o vymezení obsahu pojmu "některých"

majetkových a jiných křivd. Vzniká otázka, zda lze tento pojem chápat

nejen ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů, zejména do

vlastnictví občanů v rozhodném období, či zda je možné v něm spatřovat

i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na

to, zda mají trvalý pobyt v ČSFR (od 1. ledna 1993 v ČR). Na tuto

otázku je třeba odpovědět záporně. Slovní spojení "některé majetkové a

jiné křivdy" lze považovat za vyjádření vůle zákonodárce zmírnit nikoli

všechny křivdy co do jejich obsahu a rozsahu, nýbrž - a to pouze v

tomto směru - jen křivdy nejzávažnější. Prostor pro vyloučení určitých

subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu

naplní, však z uvedené formulace preambule zákona dovodit nelze. Z toho

je možné usuzovat, že mezi definicí pojmu "oprávněné osoby" podle

ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavce 2) napadeného zákona a

textem i smyslem jeho preambule není souladu.



Možnost výslovného omezení nabývání určitých věcí do vlastnictví pouze

některými subjekty obsahuje čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod, který uvádí, že "zákon může také stanovit, že určité věci mohou

být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České

a Slovenské Federativní Republice" (od 1. ledna 1993 v ČR). Ve vazbě na

čl. 42 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pod pojmem "občan" se

rozumí státní občan ČSFR (ČR). Tato úprava se však u fyzických osob

týká pouze podmínky státního občanství ČR, a to ještě nikoli obecně,

nýbrž jen ohledně určitých věcí v zákoně stanovených. Listina

základních práv a svobod v uvedeném ustanovení pak nezmocňuje

zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v

rámci restitučního procesu či obecně), totiž podmínky trvalého pobytu

na území ČR. Takové zmocnění nelze nalézt ani v jiných ústavních

předpisech českého státu.



Sám výraz "trvalý pobyt" je upraven v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.

135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů. Trvalým pobytem je

pobyt v místě stálého bydliště občana, to je zpravidla v místě, kde má

rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z ustanovení § 1 citovaného zákona

vyplývá, že účelem citovaného zákona je úprava a zabezpečení řádného a

včasného hlášení a evidence pobytu československých státních občanů na

území tehdejší ČSSR. Jde tedy o zákon z oblasti práva veřejného, který

má povahu toliko evidenční a policejní; to je ostatně patrno i z

ustanovení § 3 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož trvalý pobyt mohou

mít občané jen v objektech, které jsou označeny číslem podle zvláštních

předpisů. Pojem "trvalého pobytu" by proto neměl mít relevanci v normě,

která upravuje soukromoprávní vztahy, jakou je ve zkoumaném případě

zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů

jej měnících a doplňujících.



Při řešení otázky ústavnosti podmínky trvalého pobytu ve smyslu

napadeného zákona je dále nutno zvážit ustanovení čl. 14 odst. 1 a

odst. 2 Listiny základních práv a svobod, i když se jej návrh skupiny

poslanců výslovně nedovolává. Podle tohoto článku svoboda pohybu a

pobytu je zaručena. Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území ČSFR (nyní

ČR), má právo svobodně ji opustit. Jestliže tedy napadené ustanovení

zákona č. 87/1991 Sb. (§ 3 odst. 1, 2 - nyní 4) považuje za oprávněnou

osobu jen fyzickou osobu, která (mimo další podmínky) má trvalý pobyt

na území ČSFR (ČR) - a jestliže zákon jen této osobě umožňuje s

úspěchem žádat o vydání odňatých věcí - pak tato zákonná podmínka ve

svých důsledcích ústavně zaručenou svobodu pobytu a pohybu ignoruje.



Ústavní soud proto dospěl k závěru, že návrh skupiny poslanců

Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení napadené

části ustanovení § 3 odst. 1, odst. 2 (nyní odstavce 4) zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej

měnících a doplňujících, je důvodný, pokud poukazuje na rozpor:



- s čl. 1 Ústavy, který prohlašuje Českou republiku za právní stát,

založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana,



- s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručujícím rovnost v

právech,



- s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakazujícím

diskriminaci v oblasti základních práv a svobod,



- s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, stanovícím zásadu,

že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených

Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem,



- s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který určuje, že

zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny

případy, které splňují stanovené podmínky,



- s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské konvenci (Úmluvě) o

ochraně lidských práv a základních svobod, určujícím, že každá fyzická

nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek,



- s čl. 10 Ústavy, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní

smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká

republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před

zákonem.



Napadené ustanovení zákona je dále v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit,

že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických

osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Rovněž je v

rozporu s čl. 14 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, který

zakotvuje svobodu pohybu a pobytu a další práva v něm uvedená.



Pokud se však poslanecký návrh opírá o níže uvedené články Ústavy a

Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud jejich

porušení z těchto důvodů:



- čl. 4 Ústavy - stanoví, že základní práva a svobody jsou pod ochranou

soudní moci. Tento článek klade důraz na ochranu soudní mocí, má tedy

jiný smysl a nedotýká se částí ustanovení § 3 odst. 1, odst. 4 (dříve

odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících,



- čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod - oba tyto články kladou

důraz na ochranu soudní mocí, tedy stejně jako čl. 4 Ústavy,



- čl. 42 Listiny základních práv a svobod - nejde o rozpor s tímto

článkem. Návrh napadá podmínku trvalého pobytu, čl. 42 Listiny

základních práv a svobod se však týká vymezení pojmu "občan" a záruk

lidských práv a základních svobod zaručených Listinou základních práv a

svobod pro cizince, pokud tato práva nejsou přiznána výslovně občanům.

Čl. 42 Listiny základních práv a svobod se tedy souzené věci vůbec

netýká.



2. Návrh skupiny poslanců dále brojí proti neúměrně krátké lhůtě

stanovené v ustanovení § 5 odst. 2, odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. k

podání výzvy k vydání věci (6 měsíců ode dne účinnosti zákona) a k

uplatnění nároku oprávněné osoby u soudu (1 rok ode dne účinnosti

zákona). Návrh argumentuje zejména tím, že tato ustanovení jsou s

ustanovením § 3 odst. 1, odst. 2 (nyní odstavce 4) napadeného zákona -

která jsou zjevně protiústavní - organicky spojena, neboť normují

způsob, jak může (a musí) oprávněná osoba svůj nárok realizovat. Za

této situace je podle návrhu skupiny poslanců nezbytné zrušit v

ustanoveních § 5 odst. 2, odst. 4 slova "ode dne účinnosti tohoto

zákona", neboť jen tím lze umožnit osobám, jejichž nárok založí teprve

nález Ústavního soudu (tedy občanům ČR, kteří na jejím území trvalý

pobyt nemají), aby jej řádně uplatnili ve lhůtě, jejíž počátek bude

spadat vjedno s nabytím účinnosti zrušujícího nálezu Ústavního soudu.



V předchozích úvahách Ústavní soud dospěl k názoru, že ustanovení § 3

odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

zákonů jej měnících a doplňujících, pokud normovalo pro oprávněné osoby

též podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (od 1. ledna 1993 na území

ČR), je v rozporu zejména s ústavním principem rovnosti lidí,

zakotveným v Listině základních práv a svobod. Tento závěr by však sám

o sobě nestačil k odstranění nerovnosti mezi oprávněnými osobami, neboť

lhůty obsažené v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona

již uplynuly. Fyzické osoby, které jsou občany ČR a nemají na jejím

území trvalý pobyt, by tedy nemohly své nároky s úspěchem uplatnit,

neboť uplynutím zákonné lhůty zanikly. Tím by se zrušení neústavních

ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 (dříve odstavce 2) napadeného zákona

zcela minulo účinkem. K naplnění ústavních principů, které vyvolává

nutnost zrušit části ustanovení § 3 odst. 1, odst. 4 (dříve odstavce 2)

zákona, je proto nezbytné zrušit i část ustanovení § 5 odst. 2 a odst.

4 zákona, konkrétně slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť, jak

správně uvádí navrhovatel, jen tak se umožní občanům, jejichž nárok

založí teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas. Ustanovení

§ 5 odst. 2, 4 a § 3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona jsou tedy

vzájemně natolik spjata, že je nelze od sebe oddělovat a uvažovat o

ústavnosti § 5 odst. 2, 4 samostatně. Proto Ústavní soud dovozuje, že

rovněž napadená část ustanovení § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. je

ve svých důsledcích v rozporu s týmiž ústavními předpisy, které jsou

porušeny napadenou částí ustanovení § 3 odst. 1, 2 tohoto zákona.



Jestliže Ústavní soud zrušuje v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. slova "ode dne účinnosti tohoto zákona", pak

lhůta uvedená v § 5 odst. 2 a odst. 4 téhož zákona začíná běžet dnem

vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994.

Tento závěr je nezbytný, neboť jinak by v souzené věci ochrana

ústavních principů, které vedly ke zrušení napadených částí ustanovení

§ 3 odst. 1, 4 (dříve odstavce 2) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění

zákonů jej měnících a doplňujících, nebyla garantována. Tato nově

otevřená lhůta se však týká jen osob, které se nálezem stanou osobami

oprávněnými. Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého

pobytu na území ČSFR (ČR), již nález Ústavního soudu zrušil. Běh nové

lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před

účinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnou

podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých

důvodů nárok včas neuplatnily.



Ústavní soud se pro úplnost zabýval i námitkou navrhovatele, že

6měsíční lhůta k výzvě k vydání věci a 1roční lhůta k uplatnění nároku

u soudu, které počínají běžet již dnem účinnosti zákona, jsou

nepřiměřeně krátké. I této námitce je třeba přisvědčit. Významné je, že

se obě lhůty váží na účinnost zákona, o němž se řada občanů s trvalým

pobytem mimo území republiky, zejména občanů ze zámořských zemí,

nemusela, popř. nemohla vůbec včas dozvědět. Za této situace je

stanovení několikaměsíčních lhůt k uplatnění nároku zejména ve vztahu k

těmto občanům diskriminující, neboť ve svých důsledcích mnoha z nich

znemožnilo, aby své nároky v zákonné lhůtě uplatnili. Z tohoto hlediska

lze dovozovat, že určení nepřiměřeně krátkých lhůt v ustanoveních § 5

odst. 2, 4 zákona je v rozporu s ústavními předpisy, jichž se návrh

skupiny poslanců dovolává. Důsledně vzato je v rozporu i s ustanovením

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť

zejména uvedeným občanům nebylo určením zcela nereálných lhůt umožněno,

aby se svého práva domáhali u nezávislého a nestranného soudu.



Lhůty uvedené v ustanoveních § 5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb. ovšem

Ústavní soud zrušit nemůže již z toho důvodu, že návrh na jejich

zrušení podán nebyl. I kdyby však takový návrh podán byl, zrušením

uvedených lhůt by obě ustanovení pozbyla jakýkoli věcný smysl. I s

přihlédnutím k tomu Ústavní soud dovozuje, že ochraně ústavnosti

odpovídá výše uvedený závěr, podle něhož se stávající lhůty váží na

vykonatelnost nálezu Ústavního soudu, tedy na den 1. listopadu 1994.

Tím jsou dostatečně respektována rovná práva všech občanů, tedy i

občanů trvale žijících v cizině, u nichž je třeba předpokládat, že nyní

jsou s odstupem doby o svých právech ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.,

ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, dostatečně informováni a

mohou je reálně a včas uplatnit.



Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda vypuštění

částí ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 napadeného zákona nemá povahu

retroaktivní a zda neporušuje princip právní jistoty, který lze dovodit

z čl. 1 Ústavy České republiky. V souzené věci jde o nápravu nebo

odčinění křivd, k nimž došlo v minulosti, a součástí toho je i

restituce majetku. Náprava je uskutečňována konkrétními zákony

upravujícími jednotlivé úseky života při respektování zásady, že

dřívější normy nebudou zrušovány retroaktivně, nýbrž že budou

odstraněny pouze některé následky jejich dřívějšího použití. Je pravda,

že již sám zásah do právního stavu vytvořeného podle starých norem v

předchozím období jistý aspekt retroaktivity má. Zákon č. 87/1991 Sb.,

ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, však do samého právního

řádu kritického období (tj. od 25. února 1948 do 1. ledna 1990)

retroaktivně nezasahuje, neboť se týká jen následků, které jsou s

účinky tohoto právního řádu spojeny, a ničeho jiného.



Právní věda rozeznává retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou.

Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i

vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností.

Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i

procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují

zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho

účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud,

pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem

na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného.



Lze-li u zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících, vůbec hovořit o retroaktivitě, pak se jedná toliko o

retroaktivitu nepravou, která je z hlediska právní jistoty

akceptovatelná. Konstrukce nápravy (rehabilitace) spočívá ve stanovení

oprávněné osoby, povinné osoby, v nutnosti podat výzvu povinnému ve

stanovené propadné lhůtě, v povinnosti povinného uzavřít konkrétní

dohodu o vydání věci a v nutnosti podat v propadné lhůtě žalobu na

povinného k vynucení podepsání takové dohody, jestliže povinná osoba

odmítla dohodu o vydání věci uzavřít. Nejde tedy o klasickou vindikaci,

i když se jedná o nárok na vydání věci, který je však založen na lex

specialis (zákon č. 87/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících). Tato úprava dále znamená, že se uznává platnost

dřívějšího právního řádu, a nedojde-li k realizaci nároku na vydání

věci, zůstává při vytvořeném právním stavu a není možno použít jiného

právního ustanovení, a to ani ustanovení obecného.



Je zřejmé, že tyto úvahy se z hlediska posuzování retroaktivity

právního předpisu netýkají pouze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, jako

celku, nýbrž že se vztahují i na důsledky vypuštění slov "ode dne

účinnosti tohoto zákona", dosud obsažených v ustanoveních § 5 odst. 2,

4 uvedeného zákona.



Proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že vypuštění uvedených slov v

ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,2 ve znění

zákonů jej měnících a doplňujících, nepřípustnou retroaktivitu

nezakládá. V opačném případě by celý uvedený zákon musel být považován

za nepřípustně retroaktivní. V souzené věci, jak již bylo uvedeno, se

však může jednat jen o retroaktivitu nepravou, jež je v právní teorii i

v praxi obecně považována za přijatelnou.



Proto Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy a podle § 70

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dnem 1. listopadu

1994 zrušuje:



1. v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících, část věty

za (druhou) čárkou ve slovech "a má trvalý pobyt na jejím území" a v

ustanovení § 3 odst. 4 téhož zákona, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících (před účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako

odstavec 2), část věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",



2. v ustanoveních § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o

mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících a

doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona".



Předseda Ústavního soudu České republiky:



JUDr. Kessler v. r.



Práva na připojení odlišného stanoviska se svým jménem k rozhodnutí o

návrhu na zrušení částí ustanovení § 5 odst. 2 a 4 napadeného zákona

podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, využili tito

soudci: JUDr. Vladimír Čermák a JUDr. Vlastimil Ševčík.