64/2001 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem České republiky



Ústavní soud rozhodl dne 24. ledna 2001 v plénu o návrhu prezidenta

České republiky na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, §

49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d), § 50 odst. 1,

2 a 3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu

České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, a návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení §

31 odst. 4 a § 85 věty třetí téhož zákona



takto:



Ustanovení § 27 věty první, § 31 odst. 4, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1,

2, 3, § 85 věty třetí a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o

volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých

dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zrušují dnem vyhlášení

nálezu ve Sbírce zákonů.



Dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů pozbývá současně

platnosti vyhláška Ministerstva financí č. 268/2000 Sb., kterou se

stanoví bližší podmínky způsobu složení a vrácení kauce v souvislosti s

konáním voleb do Parlamentu České republiky, a to v částech ustanovení

týkajících se kaucí pro volby do Poslanecké sněmovny.



Návrh na zrušení ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3

písm. b), c) a d) zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České

republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, se zamítá.



Odůvodnění



I.



Ústavní soud obdržel dne 17. 7. 2000 návrh prezidenta České republiky

na zrušení ustanovení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2 a

3 a příloh č. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu

České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění

pozdějších předpisů, (dále jen "volební zákon") pro rozpor s čl. 18

odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a na zrušení

ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d)

volebního zákona pro rozpor s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").



V návrhu se uvádí, že ustanovením § 27 věty první volebního zákona se

vytváří pro volby do Poslanecké sněmovny 35 volebních krajů, což

představuje v porovnání se stavem před poslední novelou volebního

zákona (8 volebních krajů) značné zvýšení jejich počtu. Přitom právě

počet volebních krajů je základním znakem volebního systému

ovlivňujícím v jeho rámci kvalitu promítnutí proporce odevzdaných hlasů

do podílu jednotlivých politických subjektů na přidělených mandátech.

Ze stanoveného počtu volebních krajů vyplývá počet mandátů

přidělovaných v jednotlivých krajích, přičemž platí, že čím více

mandátů se v daném obvodě rozděluje, tím je daný systém "poměrnějším".

V důsledku tohoto ustanovení se jednak volební systém vychyluje opačným

směrem k většinovému systému, jednak se vytváří kromě zákonem stanovené

uzavírací klauzule "přirozená" uzavírací klauzule, která bude činit v

rámci kraje pro kandidující subjekt minimálně přes 10 % platných hlasů

potřebných k získání mandátu. Navrhovatel pochybuje, že takovéto

zkreslení proporcionality je přiměřené a odůvodněné ve vztahu ke

stanovenému cíli, tj. vytvoření stabilní vlády.



K ustanovení § 50 odst. 1, 2 a 3 se v návrhu uvádí, že je jím upraven

způsob přepočtu získaných hlasů na mandáty a že zvolená metoda je

modifikací klasického d'Hondtova systému volebního dělitele, od něhož

se liší počátečním dělitelem, místo čísla 1 číslem 1,42. Tím dochází k

deformaci systému, který ještě výrazněji zvýhodní silnější politické

subjekty, nyní již beztak do určité míry zvýhodňované. Absence

jakéhokoliv zdůvodnění pro zavedení dělitele v hodnotě 1,42 zpochybňuje

přiměřenost zásahu do proporcionality volebního systému.



Podle navrhovatele tyto zásadní změny základních znaků volebního

systému ve své komplexnosti překračují únosné meze, v nichž se lze

ještě odchýlit od zásad systému poměrného zastoupení, aniž by ztratil

svůj ústavní charakter. K závěru o deformaci proporcionality volebního

systému vede navrhovatele i judikatura Ústavního soudu ve věcech

volebního zákona. V souvislosti s přezkoumáním ústavnosti pětiprocentní

uzavírací klauzule (nález č. 88/1997 Sb.) a požadavku 3% hranice

získaných hlasů pro poskytnutí příspěvku na úhradu volebních nákladů

(nález č. 243/1999 Sb.) Ústavní soud dospěl k významným právním závěrům

a hodnocením ohledně vyváženosti principu přirozené diferenciace, který

je vlastní poměrnému systému, a principu účelné integrace, který má být

součástí tohoto systému pouze v omezené míře nezbytné k zajištění

funkčnosti voleného orgánu. Navrhovatel je přesvědčen, že citovanými

ustanoveními jednostranně zvýhodňujícími silné politické subjekty byla

vyváženost těchto principů v rámci volebního systému hrubě narušena.

Protože na ustanovení věty první § 27 volebního zákona bezprostředně

navazují příloha č. 1, obsahující seznam volebních krajů pro volby do

Poslanecké sněmovny s uvedením jejich sídla, a příloha č. 2, v níž jsou

stanoveny maximální počty kandidátů na kandidátních listinách, je

navrženo i jejich zrušení.



K ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona, kterým se stanoví nejméně 4

mandáty ve volebním kraji bez ohledu na počet zúčastněných voličů v

daném kraji, navrhovatel uvádí, že při minimální účasti voličů bude mít

volič v takovém kraji "silnější" hlas než voliči v ostatních krajích,

kde počet volených poslanců bude vypočten podle § 48 odst. 1 až 3

volebního zákona s použitím republikového mandátového čísla, což je v

rozporu s principem rovnosti volebního práva podle článku 18 odst. 1

Ústavy, který vyžaduje nejen to, aby každý volič disponoval stejným

počtem hlasů, ale také, aby každý hlas měl stejnou váhu, tj. aby na

jeden mandát připadal přibližně stejný počet hlasů.



V důsledku ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c), d) a odst. 3 písm. b),

c), d) volebního zákona podle navrhovatele dochází ke značnému zvýšení

uzavírací klauzule zavedením jejího sčítacího modelu podle počtu členů

koalice. To může vést k odrazování silnějších politických stran od

sdružování se slabšími koaličními partnery v obavě, že takto zvýšenou

hranici pro vstup do Parlamentu společně nepřekročí, nebo efekt změny

může odradit voliče od volby koalice, zejména pokud se ustaví

početnější. Nové opatření pro vstup koaličních volebních subjektů do

Poslanecké sněmovny tak podle navrhovatele ústavně nepřípustným

způsobem omezuje volnou soutěž politických stran zakotvenou v čl. 5

Ústavy a čl. 22 Listiny.



II.



Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření ze dne

22. 8. 2000, podepsaném předsedou sněmovny prof. Ing. Václavem Klausem,

CSc., uvedla, že nová zákonná úprava počtu volebních krajů odpovídá

zásadě poměrného zastoupení, neboť mandáty se i podle nové úpravy

rozdělují na základě kandidátních listin politických stran, politických

hnutí nebo jejich koalic podle počtu získaných hlasů. Ústava ponechává

zákonodárci poměrně široké zmocnění k tomu, aby ve volebním zákoně

určil jak počet a velikost volebních obvodů, tak volební techniku,

pomocí níž se odevzdané hlasy převádějí do mandátů. Tak judikoval i

Ústavní soud v nálezu č. 88/1997 Sb., když uvedl, že zabudování

určitých integračních stimulů do volebního mechanismu je přípustné tam,

kde pro to existují závažné důvody. Volební zákon proto může limitovat

zásadu poměrného zastoupení i takzvanými uzavíracími klauzulemi, které

mají zabránit tomu, aby v Poslanecké sněmovně existoval příliš velký

počet politických stran s velmi nízkým počtem mandátů. Dosavadní způsob

převodu hlasů v mandáty činnost Poslanecké sněmovny značně ztěžuje a po

několik let výrazně komplikuje vytvoření stabilní většinové vlády.

Zvýšení počtu volebních krajů je modifikací dosavadního systému, která

však nepřekračuje hranici mezi poměrným a většinovým systémem, je v

souladu s čl. 18 odst. 1 Ústavy, a tím, že posiluje vztah mezi voličem

a poslancem, je rovněž v souladu s požadavkem, aby zvolení poslanci co

nejvěrněji zobrazovali a vyjadřovali vůli svých voličů. Tyto argumenty

se týkají i příloh č. 1 a 2 k volebnímu zákonu.



K argumentaci týkající se způsobu přepočtu získaných hlasů na mandáty

za použití dělitele v hodnotě 1,42 namísto čísla 1 Poslanecká sněmovna

uvedla, že proporcionalita volebního systému nikdy a nikde není a

nemůže být definována velikostí tohoto dělitele.



K návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona z důvodu

rozporu s principem rovnosti volebního práva se ve vyjádření uvádí, že

při 35 volebních krajích připadne na jeden volební kraj přibližně 6

mandátů, čímž dojde ke srovnání mezi jednotlivými volebními kraji,

neboť budou disponovat přibližně stejným počtem voličů a mandátů.

Citované ustanovení je výjimečným opatřením, pojistkou pro případ, že

by některému volebnímu kraji připadly méně než 4 mandáty. Na volební

systém jako celek, jakož i na celkové výsledky voleb do Poslanecké

sněmovny takováto výjimka nemůže mít podstatný vliv. Poslanecká

sněmovna je přesvědčena, že princip rovnosti volebního práva posuzovaný

z hlediska účasti voličů ve volbách a z hlediska výsledků voleb je

zachován, neboť při sčítání platí všechny hlasy všech voličů stejně.

Pokud však jde o rovnost v nároku být identickým způsobem zastoupen při

rozdělování mandátů, jisté omezení je nevyhnutelné, protože by vznikala

politická reprezentace rozštěpená do většího počtu příliš malých

skupin, což by ve svém důsledku mohlo značně ztížit nebo zcela

znemožnit výkon parlamentního systému vyjadřujícího vůli většiny

voličů. Rovnost volebního práva nelze ztotožňovat s rovností váhy

jednotlivých hlasů. Poslanecká sněmovna poukázala na to, že ani podle

dosavadní úpravy se nepřihlíželo k hlasům odevzdaným pro ty politické

subjekty, které nedosáhly 5% hranice pro vstup do Poslanecké sněmovny,

a na výsledcích voleb v roce 1992, kdy 42 % hlasů znamenalo 105, tedy

52,5 %, mandátů, demonstrovala, že ani za dosavadní úpravy neexistovala

identita počtu hlasů a mandátů.



K uzavírací klauzuli pro koalice politických stran a politických hnutí

ke vstupu do Poslanecké sněmovny se ve vyjádření uvádí, že kritizované

ustanovení nenarušuje svobodnou soutěž politických sil v demokratické

společnosti ani volnou soutěž politických stran. Strany a hnutí mohou

vznikat naprosto svobodně, mohou vstupovat do politické soutěže a jsou

svobodné i v uzavírání volebních koalic. Není však opodstatněné, aby

bylo uzavření koalice zvýhodněním vůči stranám a hnutím kandidujícím

samostatně. Argument navrhovatele, že uzavřením koalice dochází k

vyslání signálu voličům, že koaliční partneři mají potenciál dohodnout

se na společném postupu při plnění jednotlivých úkolů nově ustanovené

sněmovny, není přesvědčivý, neboť podobný signál může vyslat např. i

dohoda o povolební spolupráci. To však není v žádném případě důvod pro

zvýhodnění. Podstatné je, aby podmínky byly předem známy a aby platily

pro všechny stejně. Je pak pouze na voličích, jak posoudí šance

voleného subjektu. Poslanecká sněmovna uvádí, že přijala úpravu v

ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c), d) a odst. 3 písm. b), c), d)

vědomě ve snaze posilovat stabilitu politického systému. Předchozí

zákonná úprava znala stejnou proceduru, která se od současné lišila jen

tím, že pro vstup do Poslanecké sněmovny stanovila nižší hranice

získaných platných hlasů. Jestliže k předchozí úpravě nebyly

principiální námitky, není důvod je mít ani nyní. Samotné zvýšení

procentních hranic pro vstup koalic do Poslanecké sněmovny sněmovna

nepovažuje za ústavně nepřípustné ubírání smyslu a významu jednomu z

legitimních prostředků volné soutěže politických stran, jak tvrdí

navrhovatel, naopak zastává názor, že stanovení jasných a v principu

stejných pravidel pro všechny subjekty zúčastněné ve volbách přispívá k

zajištění rovného postavení těchto subjektů v jejich soutěži o získání

mandátů.



Závěrem se ve vyjádření uvádí, že s návrhem zákona č. 204/2000 Sb.,

kterým byl novelizován volební zákon, Poslanecká sněmovna vyslovila

souhlas dne 26. 5. 2000 a Senát jej schválil dne 23. 6. 2000. Prezident

republiky využil svého práva podle čl. 50 odst. 1Ústavy a dne 26. 6.

2000 vrátil zákon Poslanecké sněmovně, která svým usnesením ze dne 10.

7. 2000 setrvala na zákonu nadpoloviční většinou všech poslanců.

Usnesení o této proceduře bylo uveřejněno ve Sbírce zákonů pod č.

205/2000 Sb., zákon sám byl vyhlášen dne 14. 7. 2000 pod č. 204/2000

Sb. Poslanecká sněmovna vyjádřila přesvědčení, že při projednávání

zákona jednala ve shodě s platnou právní procedurou a že přijatý zákon

není v rozporu s Ústavou ani Listinou.



K návrhu se dále vyjádřil Senát Parlamentu České republiky, který ve

svém vyjádření ze dne 10. 8. 2000, podepsaném předsedkyní PhDr. Libuší

Benešovou, uvedl, že při projednávání návrhu novely volebního zákona

byla v obsáhlé rozpravě diskutována i napadená ustanovení. Námitky

vznesené proti přijetí novely opřené zejména o čl. 5 a čl. 18 odst. 1

Ústavy byly argumentačně v podstatě obdobné, jak je uvedl ve svém

návrhu prezident republiky. Argumenty podporující přijetí novely

volebního zákona vycházely naopak z názoru, že navrhované změny jsou

přípustnou modifikací systému poměrného zastoupení a nepřekračují meze

ústavnosti dané čl. 18 Ústavy a ve svých důsledcích si kladou zcela

legitimní cíl - zvýšit pravděpodobnost vytvoření stabilní většinové

vlády. Bylo zdůrazněno, že navrhované změny sice vedou k posílení

větších politických stran, na druhé straně však nikterak neomezují

právo menších politických stran zúčastnit se voleb a získat podle

jejich výsledků zastoupení v Poslanecké sněmovně, což znamená, že

princip volné soutěže politických stran garantovaný v čl. 5 Ústavy

zůstává zachován. Při svém rozhodování se Senát přiklonil k argumentům

podporujícím přijetí navrhovaných změn a návrh novely volebního zákona

dne 23. 6. 2000 schválil ve znění postoupeném mu Poslaneckou sněmovnou,

když z přítomných 79 senátorů pro návrh hlasovalo 40 a 38 bylo proti.



K návrhu se na výzvu Ústavního soudu vyjádřilo Ministerstvo vnitra,

které ve svém vyjádření ze dne 9. 8. 2000, podepsaném JUDr. Václavem

Henychem, ředitelem odboru všeobecné správy, uvedlo, že d'Hondtova

metoda je bez jakýchkoliv pochyb tradičně řazena mezi metody systému

poměrného zastoupení, a její uplatnění v zákoně tedy nemůže být v

rozporu s Ústavou, která stanoví pro volby do Poslanecké sněmovny

zásadu poměrného zastoupení. Proto nemůže být v rozporu s Ústavou ani

nová úprava počtu volebních krajů, protože rozdělování mandátů bude

probíhat podle principu poměrného zastoupení, ani zavedení počátečního

dělitele 1,42, protože jde pouze o modifikaci d'Hondtovy metody, plně

však v rámci systému poměrného zastoupení. Ministerstvo vnitra je toho

názoru, že přijatý zákon není v rozporu s principem volné soutěže

politických stran, neodporuje čl. 22 Listiny a tím, že napadená

ustanovení nabudou účinnosti až 1. ledna 2002, mají všechny subjekty

možnost v dostatečném časovém předstihu zvolit vhodné prostředky a

metody k dosažení vytčeného cíle.



III.



Dne 1. 9. 2000 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 33 senátorů

Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 27 věty

první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2, 3 a příloh č. 1 a 2 volebního

zákona pro rozpor s principy vyplývajícími z čl. 1, 2, 5, 6, čl. 9

odst. 2 Ústavy a čl. 21 odst. 1 a 2 a čl. 22 Listiny, čl. 25 odst. 1

písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále

jen "Pakt") a z Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen

"Deklarace``), na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 pro rozpor s čl. 5 a

6 Ústavy, čl. 3 odst. 2, čl. 4 a 22 Listiny, čl. 2, 25 a 26 Paktu a čl.

14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"), ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm.

b), c) a d) pro rozpor s čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 20, 21 a 22 Listiny a

ustanovení § 85 věty třetí pro rozpor s čl. 5 Ústavy, čl. 22 Listiny a

nálezem Ústavního soudu č. 243/1999 Sb.



V návrhu se uvádí, že novelou volebního zákona dochází k zásadní revizi

volebního práva v České republice, neboť se podstatně mění organizace

voleb, způsob výkonu volebního práva a především jednotlivé složky

volebního systému, a to tak, aby bylo vyhověno politické objednávce

dvou politických stran, jež mají v Parlamentu těsnou nadpoloviční

většinu, což by snad za určitých okolností mohlo být akceptovatelné,

pokud by se takový postup nedotýkal Ústavou definovaných principů

voleb, politického systému a neomezoval subjektivní volební právo.

Pojem poměrného zastoupení je obecně chápán tak, že volby poměrně

přesně přenesou do Parlamentu takové politické rozdělení, jaké odpovídá

tomu, jak voliči volili, přičemž výsledkem takovýchto voleb je obvykle

Parlament s několika politickými stranami a koaliční vláda. Skupina

senátorů je však toho názoru, že volební zákon z hlediska svého

faktického naplnění tomuto principu neodpovídá. Volební formule,

zejména vysoký první dělitel, v kombinaci s velkým počtem volebních

krajů s malým počtem mandátů způsobí disproporční výsledky voleb

srovnatelné s jednokolovým většinovým volebním systémem, což je nejen v

rozporu s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, ale ve svém důsledku i

nepřímou změnou Ústavy postupem neodpovídajícím stanovenému režimu

změny Ústavy, jakož i narušením principu dvoukomorovosti Parlamentu,

neboť pro Poslaneckou sněmovnu je stanovena volba podle zásad poměrného

zastoupení a pro Senát podle zásad většinového systému.



Navrhovatelé uvádějí, že při posuzování ústavnosti volebních předpisů,

zejména ve vztahu k čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, je nutno vycházet ze

dvou rozporných aspektů volební soutěže politických stran. Prvním z

nich je požadavek svobodné volební konkurence politických stran za

rovných podmínek poskytujících politickým stranám rovnou šanci ve

volební soutěži a vedoucí k takové skladbě voleného sboru, jež odpovídá

nejlépe skutečné diferenciaci politické vůle voličů. Druhým požadavkem

je schopnost zákonodárného sboru přijímat rozhodnutí na základě formace

politické většiny, tj. být zákonodárným orgánem nejen nominálním, ale i

funkčním. Pokud tedy lze některé integrační zásahy zákonodárce

považovat za ústavně legitimní, musí se uskutečňovat v míře nezbytně

nutné pro formaci politické vůle lidu potřebné pro přijímání rozhodnutí

ve voleném sboru, a pokud tyto úpravy ve svém celku příliš nenarušují

skutečný obraz politické vůle voličů vyjádřený jejich hlasováním, neboť

v konfrontaci obou těchto požadavků požívá vyšší ústavní ochrany právě

princip volné, resp. svobodné soutěže politických stran. Navrhovatelé

upozornili na to, že Ústavní soud se zabýval integračními stimuly ve

třech případech. V nálezu publikovaném pod č. 88/1997 Sb. v souvislosti

s posouzením pětiprocentní omezovací klauzule při rozdělování mandátů

Ústavní soud shledal, že jisté omezení diferenciace při rozdělování

mandátů je přípustné, jde-li o minimální zásah umožňující vznik

sněmovny schopné plnit své ústavní funkce. V nálezu č. 161/1996 Sb.

Ústavní soud zamítl návrh na zrušení volebních kaucí, takže tento

integrační stimul zůstal (s výhradami) v platnosti. V nálezu č.

243/1999 Sb. Ústavní soud rozhodl, že vazba příspěvku na úhradu

volebních nákladů na získání nejméně tří procent z celkového počtu

platných hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny svým rozsahem a

zejména také s přihlédnutím k dalším omezením, jimiž jsou postihovány

politické strany, které získaly méně než pět, resp. tři procenta hlasů,

přesahuje nezbytnou míru potřebnou ke zjištění vážnosti volebních

úmyslů stran a zasahuje do rovnosti šancí politických stran ve volební

soutěži. Navrhovatelé poukázali na to, že pokud Ústavní soud shledal

pětiprocentní omezovací klauzuli ústavně konformní, činil tak v době,

kdy volební zákon nevytvářel vysokou přirozenou omezovací klauzuli. V

odůvodnění nálezu bylo uvedeno, že zvyšování hranice omezovací klauzule

nesmí ohrozit demokratickou substanci voleb a vždy je třeba poměřovat,

zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením

nutným k tomu, aby se ve sněmovně mohla zformovat většina potřebná pro

přijímání rozhodnutí a pro vznik vlády. V důsledku nové úpravy v

ustanovení § 27 věty první, příloh č. 1 a 2 a v ustanovení § 50

volebního zákona bude přirozená uzavírací klauzule činit v rámci kraje

pro kandidující subjekt minimálně přes 10 % platných hlasů potřebných k

získání mandátů a dle některých propočtů ve čtyřmandátových volebních

obvodech podle ustanovení § 48 odst. 4 volebního zákona až 17,6 %.

Takovéto jednostranné zvýhodnění silných politických subjektů

navrhovatelé shledávají jako neodůvodnitelné narušení základních

principů politického systému, a to zejména principu volné soutěže

politických stran (čl. 5 Ústavy), principu svobodné soutěže politických

sil (čl. 22 Listiny), principu nepřípustnosti změny podstatných

náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy),

principu ochrany menšiny (čl. 6 Ústavy), principu vlády na čas (čl. 21

odst. 2 Listiny), principu zákazu libovůle zákonodárce při volbě

prostředků regulace chování subjektů práva a při jejich klasifikaci a

zákazu nadměrného či nadbytečného použití jinak racionálně, a nikoli

svévolně zvolených nástrojů regulace (dovoditelné interpretací z čl. 1

a 2 Ústavy). Počet volebních obvodů, počet mandátů v jednotlivých

obvodech a deformující volební formule jsou ve svém souhrnu jednoznačně

i narušením subjektivního volebního práva každého občana, neboť mu

brání ve svobodné volbě (čl. 21 odst. 1 Listiny) za podmínek volné

soutěže politických sil, způsobují mu neodůvodněná omezení (Deklarace a

Pakt) a brání mu účastnit se řádně prováděných voleb [čl. 25 odst. 1

písm. b) Paktu].



K návrhu na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 volebního zákona se v

návrhu uvádí, že problematikou volebních kaucí se Ústavní soud, byť v

jiném kontextu, již zabýval v nálezu č. 161/1996 Sb., návrh byl

zamítnut, neboť nezískal souhlas kvalifikované většiny soudců Ústavního

soudu. Navrhovatelé mají za to, že vzhledem ke změně okolností (jiný

text zákona, existence dalších omezení, tehdejší rozhodování těsně před

volbami a nerozlišování kaucí pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát),

jakož i ke změně politické situace se nejedná o věc již jednou

rozhodnutou a je možno ji podrobit opětovnému přezkoumání. Podle

napadeného ustanovení mají i malé strany povinnost složit pro umožnění

své volební účasti ve všech volebních krajích celkem částku 1 400 000

Kč s rizikem, že ji ztratí, nezískají-li ve volbách nejméně pět procent

hlasů. Podle navrhovatelů při politickém střetávání přirozeně existují

nerovnosti a nepopiratelný vliv na tuto soutěž má i finanční situace

jednotlivých politických stran a jejich přívrženců, přičemž právo

nemůže tyto nerovnosti vždy kompenzovat. Zákonodárce však nesmí takové

existující rozdíly dále neodůvodněně a neúčelně zvyšovat. Zásada

rovnosti (čl. 4 Listiny) se vztahuje již na předpolí tvorby politické

vůle. V této souvislosti navrhovatelé poukázali na závěr německého

Spolkového ústavního soudu, podle kterého k porušení rovnosti vždy

dochází, "když se nedá nalézt rozumný, z povahy věci plynoucí nebo

jinak věcně objasnitelný, důvod pro zákonné rozlišení při rovném

zacházení" a nepřipouští se "bez naléhavého důvodu úprava, která by

ještě existující faktickou nerovnost šancí soutěžících stran

prohlubovala", a odlišná stanoviska některých soudců Ústavního soudu

publikovaná spolu s nálezem č. 161/1996 Sb. Na základě toho, co bylo

uvedeno, mají navrhovatelé za to, že ustanovení § 31 odst. 4 volebního

zákona je v rozporu s čl. 5 a 6 Ústavy, čl. 3 odst. 2, čl. 4 a 22

Listiny, čl. 2, 25, 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy.



K uzavírací klauzuli v případě předvolebních koalic zavedené

ustanovením § 49 odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d)

volebního zákona se v návrhu uvádí, že v součtu s ostatními tzv.

integračními stimuly vede k výrazné deformaci volebního výsledku ve

prospěch silných a etablovaných stran. Podle navrhovatelů by v souladu

s principem rovnosti každá volební kandidátka měla mít stejné

postavení, ať již prezentuje jednu velkou politickou stranu nebo

politickou stranu spolu s nezávislými kandidáty nebo několik

politických stran. Podle nálezu Ústavního soudu ve věci pětiprocentní

omezovací klauzule se podmiňuje její existence a výše závažnými důvody.

Podle zásady minimalizace státního zásahu v poměru ke stanovenému cíli

je třeba vždy poměřovat, zda omezení rovnosti volebního práva je

minimálním opatřením nezbytným pro zajištění míry integrace politické

reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zákonodárného sboru

umožnilo formaci většiny potřebné pro přijetí rozhodnutí a pro vznik

vlády opřené o parlamentní důvěru. Navrhovatelé upozorňují na to, že

podle dosavadních zkušeností je patrné, že existující čtyřkoalice

politických stran je způsobilá politicky působit ve smyslu spíše

integrujícím než ve smyslu roztříštění praktického politického

působení. Návrh na zrušení tohoto ustanovení je odůvodněn rozporem s

čl. 5 a 6 Ústavy a čl. 20, 21 a 22 Listiny.



O napadeném ustanovení § 85 věty třetí volebního zákona, podle kterého

bude ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč za každý odevzdaný hlas tomu

subjektu, který ve volbách získal nejméně 2 procenta z celkového počtu

platných hlasů, navrhovatelé tvrdí, že je v rozporu s čl. 5 a 22

Listiny a nálezem Ústavního soudu č. 243/1999 Sb. Podle navrhovatelů

smyslem volebního příspěvku nesmí být omezení volnosti volební soutěže,

ale zajištění její vážnosti. Např. Spolkový ústavní soud SRN výslovně

konstatoval, že podíl 0,5 % hlasů jako důkaz vážnosti snah ve volebním

boji postačí a činí zbytečným ověřování podle jiných kritérií. Ústavní

soud České republiky ve svém nálezu ponechal úvaze Parlamentu, zda

vůbec má být stanovena nějaká hranice jako důkaz vážnosti volebních

úmyslů stran, a tím i podmínka pro výplatu příspěvku na úhradu

volebních nákladů, přičemž doporučil, že by taková hranice měla činit 1

% získaných hlasů. Tato hranice respektována nebyla, což diskriminuje

malé a chudší politické strany a nabývá na závažnosti zejména v

kontextu dalších opatření, jako jsou volební kauce či nově uvažovaná

úprava financování politických stran.



IV.



Senát ve svém vyjádření ze dne 14. 11. 2000, podepsaném předsedkyní

PhDr. Libuší Benešovou, k návrhu skupiny senátorů v té části, ve které

nebyl Ústavním soudem pro nepřípustnost odmítnut, uvedl, že novela

volebního zákona, obsahující i napadená ustanovení § 31 odst. 4 a § 85,

byla projednána na 20. schůzi Senátu dne 23. 6. 2000, kdy v rozpravě

zazněla řada argumentů pro i proti přijetí novely. Námitky proti

přijetí novely vycházely z názoru, že navrhovaná právní úprava

nepřípustným způsobem posiluje většinotvorné prvky ve volebním systému

poměrného zastoupení předepsaném Ústavou pro volby do Poslanecké

sněmovny a že v rozporu s čl. 5 Ústavy omezuje volnou soutěž

politických stran jednoznačným zvýhodňováním velkých politických stran.

V souvislosti s financováním politických stran byl zmíněn i příspěvek

na úhradu volebních nákladů podle § 85 volebního zákona, který fakticky

finančně zvýhodňuje velké politické strany a neúměrně snižuje možnost

mimoparlamentních politických stran prosadit se ve volbách. Při svém

rozhodování se Senát přiklonil k argumentům podporujícím přijetí novely

volebního zákona, podle kterých žádná z navrhovaných změn nevybočuje z

rámce ústavnosti, neboť i když ve svém důsledku posilují postavení

větších politických stran, nikterak neomezují právo menších politických

stran zúčastnit se voleb a získat podle jejich výsledků zastoupení v

Poslanecké sněmovně.



Ve vyjádření Poslanecké sněmovny ze dne 15. 11. 2000, podepsaném

předsedou prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., se k návrhu skupiny

senátorů v té části, která nebyla odmítnuta, uvádí, že o povinnosti

složit volební kauci pro volby do Poslanecké sněmovny a do Senátu

Ústavní soud již rozhodoval. Argument navrhovatelů, že to bylo v jiném

kontextu, Poslanecká sněmovna nesdílí, neboť základní námitka, omezení

soutěže politických stran ve volbách, byla totožná se současnou

argumentací, přičemž nová právní úprava se od předchozí v zásadě

neliší. Nezpřísňuje podmínky, naopak celkovou výši volebních kaucí ve

všech krajích oproti předchozí úpravě snižuje o 200 000 Kč. Podle

Poslanecké sněmovny je zachování volebních kaucí ve veřejném zájmu.

Je-li volební subjekt řádně zaregistrován, stává se svého druhu

veřejnou institucí s nárokem na péči státu (tisk volebních lístků,

zpracování volebních výsledků, přístup do veřejných médií a k veřejným

informačním prostředkům v obcích, ochrana práv kandidátů). Nárok na

tuto péči je rovný a nesouvisí s voličskou podporou, členskou základnou

či majetkovými poměry volebního subjektu, takže menší subjekty

získávají nárok stejný jako ty největší, což může bez jakéhokoli

regulativu vést k většímu rozšiřování politického spektra, než jak

plyne z přirozené názorové a zájmové struktury veřejnosti. Složení

volební kauce tak napomáhá k ustálení standardního modelu struktury

politických sil v České republice, neboť může zamezit účasti

politických stran s minimální reprezentativností a přispět ke

zvýraznění fungování politických subjektů jako reprezentantů reálných

politických proudů. Co se týče reprezentativnosti, ta musí korelovat s

přiměřenou mírou stability a zároveň pružnosti a akceschopnosti

politického systému. Nová právní úprava se nijak nedotýká principu

rovného a přímého hlasovacího práva zajišťujícího základní

"nepodkročitelnou" míru reprezentativnosti. Na vhodnost poměru

kombinace těchto složek lze mít různé názory, polemika o nich se však

netýká ústavnosti. Přiměřený zřetel k jiným funkcím institutu voleb,

než je reprezentativnost, nelze proto považovat za omezení politické

soutěže. Jediným kritériem zůstává míra podpory voličů, žádná kategorie

subjektů není dopředu zvýhodněna či znevýhodněna. Vzhledem k tomu, že

návrh skupiny poslanců na zrušení volebních kaucí Ústavní soud zamítl

nálezem č. 161/1996 Sb. ze stejných důvodů, které nyní uvádí

navrhovatelé, je jejich návrh nepřípustný podle ustanovení § 35 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.



K návrhu na zrušení ustanovení § 85 věty třetí volebního zákona pro

rozpor s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny se v návrhu uvádí, že toto

ustanovení vyjadřuje vztah mezi požadavkem na volnou a rovnou soutěž

politických stran vedoucí k takové skladbě zákonodárného sboru, která

věrně odpovídá vůli voličů, a požadavkem na standardní strukturu

politických stran umožňující vznik funkční politické většiny v

zákonodárném sboru. Tento integrační stimul napomáhá k diferenciaci

politických sil a počtu politických stran v zákonodárném sboru, a tím k

zajištění funkčnosti a akceschopnosti parlamentního systému. Je třeba

vzít v úvahu i skutečnost, že zrušením celé věty třetí § 85 (a nikoliv

pouze slov týkajících se dvouprocentní hranice získaných hlasů) by byly

postiženy všechny politické subjekty bez rozdílu, neboť příspěvek na

úhradu volebních nákladů by nebylo možno vyplácet. Tím by však pozbyl

smyslu i celý § 85. Závěrem svého vyjádření Poslanecká sněmovna uvedla,

že při svém rozhodování o novém znění tohoto ustanovení přihlédla k

nálezu Ústavního soudu č. 243/1999 Sb., ve kterém Ústavní soud

doporučil hranici kolem 1 % získaných hlasů pro výplatu volebního

příspěvku, jakož i k požadavkům na zajištění funkčního a akceschopného

parlamentního systému a vážnosti volebních úmyslů politických stran, a

z těchto důvodů se domnívá, že napadené ustanovení je třeba zachovat.



V.



Ústavní soud podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

přezkoumal, zda zákon č. 204/2000 Sb., kterým byl změněn volební zákon,

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných

ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších

předpisů, jímž byl mimo jiné novelizován volební zákon v napadených

ustanoveních, byl přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a

ústavně předepsaným způsobem.



Z vyjádření obou komor Parlamentu, z těsnopiseckých zpráv o 25. schůzi

Poslanecké sněmovny, 3. volební období, konané dne 26. 5. 2000, a 20.

schůzi Senátu, 2. funkční období, konané dne 23. 6. 2000, je zřejmé, že

zákon č. 204/2000 Sb. navrhla vláda České republiky. Zákon byl přijat

Poslaneckou sněmovnou dne 26. 5. 2000, když z přítomných 163 poslanců

pro návrh hlasovalo 117, proti bylo 45. Dne 23. 6. 2000 pro návrh ve

znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou hlasovalo z přítomných 79

senátorů 40, proti bylo 38. Prezident republiky využil svého práva

daného mu Ústavou v čl. 50 odst. 1 a dne 26. 6. 2000 vrátil zákon

Poslanecké sněmovně s uvedením svých výhrad. Pro setrvání na zákonu

hlasovalo na 26. schůzi dne 10. 7. 2000 ze 129 přítomných poslanců 124,

4 byli proti. Usnesení o setrvání na zákonu bylo uveřejněno ve Sbírce

zákonů pod č. 205/2000 Sb., zákon byl vyhlášen pod č. 204/2000 Sb. v

částce 63 rozeslané dne 14. 7. 2000.



Ústavní soud konstatuje, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.



VI.



Protože návrh prezidenta republiky předcházel návrhu skupiny senátorů,

Ústavní soud návrh senátorů v části, která se shodovala s návrhem

prezidenta republiky, usnesením ze dne 19. 9. 2000 čj. Pl. ÚS

42/2000-39, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 10. 2000 čj. Pl. ÚS

42/2000-47, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) a ustanovení § 43

odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998

Sb., odmítl z důvodu překážky věci zahájené s tím, že skupina senátorů

má právo účastnit se řízení o dříve podaném návrhu jako vedlejší

účastník (§ 35 odst. 2 věta druhá za středníkem zákona č. 182/1993

Sb.). Návrh v jeho zbytku, tj. ohledně ustanovení § 31 odst. 4 a § 85

věty třetí volebního zákona, Ústavní soud usnesením ze dne 19. 9. 2000

čj. Pl. ÚS 42/2000-34 v zájmu hospodárnosti řízení podle § 63 zákona č.

182/1993 Sb. a § 112 občanského soudního řádu spojil ke společnému

řízení.



1.



Ustanovení § 27 věta první, ustanovení § 48 odst. 4, ustanovení § 49

odst. 1 písm. b), c), d), odst. 3 písm. b), c), d), ustanovení § 50

odst. 1, 2 a 3 volebního zákona



§ 27 věta první:



Pro volby do Poslanecké sněmovny se na území České republiky vytváří 35

volebních krajů, volební kraje jsou stanoveny v příloze č. 1 k tomuto

zákonu.



§ 48 odst. 4:



Nejnižší počet mandátů ve volebním kraji je 4. Připadnou-li volebnímu

kraji méně než 4 mandáty, přidělí se počet chybějících mandátů postupně

z volebních krajů, které vykazují nejmenší zbytky dělení. Při rovnosti

zbytků rozhoduje los.



§ 49 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 3 písm. b), c) a d):



§ 49:



odst. 1:



Na podkladě zápisu o výsledku voleb v krajích Český statistický úřad

zjistí, kolik platných hlasů celkem bylo odevzdáno pro každou

politickou stranu, každé politické hnutí a každou koalici a dále,



písm. b):



které koalice, složené ze 2 politických stran, popř. politických hnutí,

získaly méně než 10 procent



písm. c):



které koalice, složené ze 3 politických stran, popř. politických hnutí,

získaly méně než 15 procent



písm. d):



které koalice, složené z nejméně 4 a více politických stran, popř.

politických hnutí, získaly méně než 20 procent z celkového počtu

platných hlasů.



odst. 3:



Zjistí-li Český statistický úřad, že do skrutinia nepostupují alespoň 2

koalice nebo 1 koalice a 1 politická strana nebo politické hnutí, anebo

2 politické strany nebo politické hnutí, sníží



písm. b):



u koalice podle odstavce 1 písm. b) hranici 10 procent na hranici 6

procent



písm. c)



u koalice podle odstavce 1 písm. c) hranici 15 procent na hranici 8

procent



písm. d)



u koalice podle odstavce 1 písm. d) hranici 20 procent na hranici 10

procent.



§ 50 odst. 1, 2 a 3:



Odst. 1:



Počet platných hlasů pro každou z politických stran, politických hnutí

a koalic, které postoupily do skrutinia, se v rámci každého volebního

kraje postupně dělí čísly 1,42; 2; 3 a dále vždy číslem o jednu vyšším.

Vypočte se tolik podílů, kolik kandidátů je uvedeno na hlasovacím

lístku, nezapočítávají se však kandidáti, kteří se kandidatury po

zaregistrování kandidátní listiny vzdali nebo byli odvoláni podle § 36.

Hodnoty podílů se vypočítávají a uvádějí na dvě desetinná místa se

zaokrouhlením nahoru.



Odst. 2:



Všechny podíly vypočtené podle odstavce 1 se seřadí sestupně podle

velikostí a uvede se seznam tolika podílů, kolik mandátů volebnímu

kraji připadlo podle § 48. V případě rovnosti 2 a více podílů v této

řadě je pro jeho pořadí rozhodující počet hlasů pro politickou stranu,

politické hnutí nebo koalici ve volebním kraji, a je-li i tento shodný,

rozhodne o pořadí podílu los. Zároveň s velikostí podílu se uvede i

označení politické strany, politického hnutí nebo koalice, která tohoto

podílu dosáhla.



Odst. 3:



Za každý podíl obsažený v seznamu podle odstavce 2 se politické straně,

politickému hnutí nebo koalici přikáže 1 mandát.



Podle čl. 18 odst. 1 Ústavy volby do Poslanecké sněmovny se konají

tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního

práva, podle zásad poměrného zastoupení. Jak je uvedeno v čl. 18 odst.

2 Ústavy, volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě

všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásad většinového

systému. Z uvedeného tedy plyne, že naše Ústava rozlišuje mezi

"poměrným zastoupením" a "většinovým systémem". Jakkoli v čl. 20 Ústavy

se stanoví, že další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb

a rozsah soudního přezkumu stanoví zákon, je mimo jakoukoli pochybnost,

že se tak může stát jen v mezích a hranicích obou uvedených institutů.

Zde pro větší srozumitelnost považuje Ústavní soud za nutné

konstatovat, že poměrný a většinový princip představují dva odlišné

principy politického zastoupení usilující nalézt řešení odvěkého

problému demokratických systémů plynoucího z napětí mezi pretendovanou

vládou všeho lidu a potřebou zabezpečit optimální funkcionování tohoto

systému. Zatímco k výhodám většinového zastoupení náleží mimo jiné, že

zabraňuje fragmentaci stran a naopak podporuje jejich koncentraci,

vytvoření stabilní vlády, umožňuje voličům přímo rozhodnout, která

politická strana by měla tvořit vládu, místo toho, aby nechal toto

rozhodnutí na koaličních jednáních po volbách, náleží k výhodám

poměrného zastoupení mimo jiné, že umožňuje maximální reprezentaci

všech názorů a zájmů v parlamentu, zabraňuje nadměrným politickým

většinám, podporuje tvorbu většiny na základě jednání a kompromisu.

Tyto účinky jim připisované oba dva základní volební systémy produkují

pouze za určitých sociálních a politických podmínek, a proto i při

hodnocení uvedených účinků musí být brány v úvahu specifické sociální a

politické podmínky existující v různých zemích.



Již v této úvodní části je třeba rovněž zdůraznit, že každý sociální

pojem je právě touto svou sociální povahou podroben procesu

diferenciace. Tak kupř. náhledy na to, co vůbec lze chápat pod pojmem

demokracie, odlišují se v řadě případů v takovém stupni, že jsou zcela

divergentní. Ani pojem "poměrné zastoupení" nelze proto spojovat s

takovými atributy jako absolutní určitost, jediná definovatelnost, ale

naopak nutno jej chápat a vykládat ve spojitosti s nevyhnutelností

procesu stálých změn, s oscilováním na různých dílcích plynulého

kontinua, a proto s pouhou možností přibližování se té či oné polaritní

pozici. Jestliže posléze uvedenou pouhou možnost aproximace ideálně

typickému modelu poměrného zastoupení uvedeme do souvislosti s procesem

diferenciace a integrace, potom zdá se být zcela evidentní, co

konstatoval Ústavní soud již ve svém nálezu z 2. 4. 1997 sp. zn. Pl. ÚS

25/96 (č. 88/1997 Sb.) Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek

7, str. 251 a násl., totiž, že jisté omezení diferenciace při

rozdělování mandátů je nevyhnutelné, a proto přípustné. Smyslem

hlasování je bezesporu diferenciace voličského sboru. Cílem voleb však

není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen

diferencovaného zrcadlového obrazu názorových proudů a politických

postojů voličů. Protože je lid též vykonavatelem státní moci -

především prostřednictvím Parlamentu České republiky - a protože výkon

státní moci předpokládá schopnost přijímat rozhodnutí, musí mít volby a

volební systém na zřeteli i schopnost taková rozhodnutí na základě vůle

většiny přijímat. Konsekventním proporcionálním obrazem výsledků

hlasování ve skladbě sněmovny mohla by vzniknout politická reprezentace

rozštěpená do většího počtu malých skupin s rozmanitými zájmy, což by

tvorbu většiny značně ztížilo nebo úplně znemožnilo. V té fázi

volebního procesu, v níž dochází k rozdělování mandátů, se tedy střetá

s principem diferenciace princip integrace, neboť z voleb má vzejít

taková sněmovna, která svým složením umožňuje vznik politické většiny

schopné jak vytvořit vládu, tak i vykonávat zákonodárnou činnost, jež

jí dle Ústavy přísluší. Proto je z hlediska principu reprezentativní

demokracie přípustné zabudovat do volebního mechanismu samého určité

integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak

za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k

roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran, k bezbřehému

"přemnožení" politických stran, a tím k ohrožení funkčnosti a

akceschopnosti, jakož i kontinuity parlamentního systému. V tomto faktu

tkví přípustnost existence omezovací klauzule, podmiňované však v

každém případě pouze závažnými důvody, a ve fázi stoupající hranice

odůvodnitelné jen zvláště intenzivní závažností. Zvyšování hranice

omezovací klauzule nemůže být neomezené, takže např. 10% klauzuli lze

již považovat za takový zásah do proporcionálního systému, který

ohrožuje jeho demokratickou substanci.



K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si

dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž

strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých,

diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním

procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v

antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům.

Stejně jako tyto "dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným

faktorem sociálního vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru

integrace a kooperace finálně zrušily všechny sociální struktury, a

přivedly by tak lidskou společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu,

také naopak neúměrná dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by

lidské dění přeměnila v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů

nezpůsobilých ani k náznaku strukturální skladby. Také v samotném

základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně

fundovaný substrát zabraňující na jedné straně neúměrné difuzi

struktur, na druhé straně však i dosažení již neúměrného stupně

integrace. Proces diferenciace může tak plnit svou základní funkci

hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy,

realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž

funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické

praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí,

činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen

na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává

"přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho

zásadních aspektech alespoň přibližovat. Podle názoru Ústavního soudu

však v konkrétním případě, tedy v projednávané věci, zvýšení počtu

volebních krajů na 35 (§ 27 věta první), stanovení nejnižšího počtu

mandátů v kraji na 4 (§ 48 odst. 4) a způsob výpočtu podílů a

přikazování mandátu pomocí upravené d'Hondtovy formule (§ 50 odst. 1,

2, 3) představuje ve svém úhrnu takovou koncentraci integračních prvků,

jež ve svých důsledcích vede již k opuštění kontinua ještě způsobilého

zaznamenávat alespoň "přivrácení" k modelu poměrného zastoupení.



K takovému závěru Ústavní soud přirozeně nemá k dispozici žádný z

prostředků exaktního měření a zkoumání, často typických pro přírodní

vědy, a je proto, stejně jako u sociálních pojmů a jevů vůbec, odkázán

spíše na takové prostředky, jakými jsou komparace, klasifikace,

hodnocení apod. I takové prostředky mohou však mít spolehlivou

vypovídací schopnost, zejména proto, že v těchto případech nejde o

zachycení určitého statického bodu, ale celkové dynamiky, na určitém

kontinuu se projevující, tendence. V tomto směru, vycházeje ze zprávy

Českého statistického úřadu ze dne 28. 11. 2000 čj. 1694/2000, lze

porovnáním výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1998 s výsledky

vypočtenými dle novely volebního zákona dovodit, že ve volebních

krajích o celkovém počtu 35 by došlo k výraznému zvýšení vstupního

prahu umožňujícího získání alespoň 1 mandátu. K nejmenšímu zvýšení této

přirozené uzavírací klauzule by došlo ve volebním kraji Liberec (10,49

%), Brno-město (10,78 %), zatímco k jejímu největšímu zvýšení ve

volebních krajích Ostrava-město (17,67 %), Ústí nad Labem (18,74 %),

Teplice (18,87 %). V průměru, pokud jde o jednotlivé volební kraje, je

tak tato přirozená uzavírací klauzule vyjádřena výší 14,69 %. To vše

vede Ústavní soud k závěru, že novela volebního zákona v ustanoveních §

27 věty první, § 50 odst. 1, 2, 3, týkajících se počtu volebních krajů

a volebního dělitele, stejně jako ustanovení § 48 odst. 4, zavádějící

nejnižší počet mandátů ve volebním kraji na 4 - což je v rozporu s

principem rovnosti volebního práva zakotveným v čl. 18 odst. 1 Ústavy -

uvádí, pokud jde o poměrné zastoupení, do volebního procesu týkajícího

se voleb do Poslanecké sněmovny spíše než prvky poměrného zastoupení

prvky představující ve svém souhrnu již jakýsi hybrid; s takovým

hybridem však Ústava nepočítá, neboť rozlišuje pouze poměrné zastoupení

a většinový systém. Jestliže v systému poměrného zastoupení se stává

irelevantní vůle voličů v rozsahu pohybujícím se v jednotlivých krajích

od 10,49 % do 18,87 %, tedy v průměru v rozsahu 14,69 %, potom podle

názoru Ústavního soudu tato skutečnost již evidentně vypovídá o

zpochybnění vůle samotného suveréna. Rozhodl-li se ústavodárce, pokud

jde o volby do Poslanecké sněmovny, pro uplatnění poměrného zastoupení,

potom i při respektování integračních stimulů a důrazu kladeném na

funkčnost demokratického politického systému třeba současně sledovat

nezbytnost reflektování vůle co možná nejvyššího počtu voličů. Jakkoli

tedy získané údaje Českého statistického úřadu se v tomto směru jistě v

mnohém mohou jevit jako diskutabilní, např. proto, že při volbách v

roce 1998 by volič mohl reflektovat účinky odlišné právní úpravy, podle

názoru Ústavního soudu navzdory tomuto faktu možné diskutability ve své

podstatě jsou zcela evidentní výpovědí o existenci již konstatované

základní tendence k disfunkční a nepřípustné hypertrofii integračních

prvků v systému poměrného zastoupení, evidentní výpovědí nejen proto,

že při jakýchkoli volbách nelze přinejmenším obdobné situace vyloučit,

ale také z toho důvodu, že integrační tendence jsou výrazně znásobeny i

upraveným d'Hondtovým systémem vyjádřeným v daném případě volebním

dělitelem 1,42. Určujícím momentem v systému poměrného zastoupení je

totiž velikost volebních obvodů, takže jako na jedné straně, čím větší

je obvod, tím více se volební výsledek přibližuje principu

proporcionality, na straně druhé, čím menší je volební obvod, tím

výrazněji se uvedený výsledek tomuto principu již vzdaluje. Navíc je

rovněž zcela evidentní, že čl. 18 Ústavy má na mysli právě globální

efekt modelů poměrného zastoupení, totiž volbu Poslanecké sněmovny

podle zásad poměrného zastoupení jako celku. Pokud by zákonodárce měl

na mysli odlišný efekt, musel by čl. 18 Ústavy formulovat nikoli

globálně ("Volby do Poslanecké sněmovny se konají ... podle zásad

poměrného zastoupení."), ale musel by tento záměr výslovně stanovit,

kupř. jako španělská ústava v čl. 63 formulací, že se volby provádějí v

každém (jednotlivém) volebním obvodu podle systému poměrného

zastoupení. Tímto způsobem španělská ústava jasně vyjádřila

partikularizaci efektu poměrného zastoupení pro účely kombinace

proporcionálních a většinových prvků při rozdělování mandátů v

jednotlivých obvodech, takové řešení však naše Ústava neobsahuje.



Jen pro srovnání je třeba navíc konstatovat, že obdobně uvažoval i

bavorský Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 4. 1992 čj. Vf

5-V-92, v němž mimo jiné uvedl, že základnímu právu volební rovnosti

neodporuje, jestliže je provedeno rozdělení poslaneckých křesel

připadajících na volební obvod podle čl. 23 odst. 1 věty druhé LWG a

nyní rozdělených do 7 volebních obvodů. Takové ustanovení o rozdělení

se ale musí orientovat na vyšší princip co možná nejidentičtější

hodnoty úspěchu každého volebního hlasu s cílem přivodit složení

Zemského sněmu podle proporcionálního rozdělení míst v celé zemi.

Jestliže jsou k dispozici pro rozdělení křesel v rámci volebního obvodu

různé přepočítávací metody, musí se zákonodárce rozhodnout pro metodu,

která se tomuto cíli co nejvíce přibližuje. Oddělená aplikace

d'Hondtovy metody nejvyššího počtu při rozdělování povinného podílu

křesel může vést v jednotlivých volebních obvodech k znevýhodněním

malých stran po celé zemi a k výsledku, jenž není slučitelný se

základním právem volební rovnosti. Rozdělení poslaneckých mandátů musí

zrcadlit co možná nejpřesněji poměr sil stran zastoupených v Zemském

sněmu podle počtu pro ně odevzdaných hlasů v celé zemi, přičemž u žádné

strany by proto neměla vyplynout odchylka větší než 1 křeslo. K tomu

Ústavní soud v projednávané věci dodává, že volební dělitel začínající

podle ustanovení § 50 odst. 1 volebního zákona číslem 1,42 znásobuje

tuto odchylku tak, že u jednotlivých stran činí několikanásobek

zmíněného jednoho křesla.



Ze všech uvedených důvodů jsou proto v bodě 1 uvedená ustanovení § 27

věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2, 3 a na ně navazujících

příloh č. 1 a 2 volebního zákona v rozporu s čl. 1, 5 Ústavy a čl. 22

Listiny, čl. 9 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 18 odst. 1 Ústavy.



Pokud pak však jde o napadené ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d)

a odst. 3 písm. b), c) a d), třeba zdůraznit, že o tvorbě koalicí

Ústava neobsahuje žádné výslovné ustanovení, upravuje ji teprve volební

zákon. Ústava v čl. 5 zakotvuje princip volné soutěže politických

stran, Listina v čl. 22 používá pojem "politických sil". Zákonodárce

při stanovení výše uzavírací klauzule pro koalice politických stran,

popř. politických hnutí v podstatě uplatňuje metodu součtu 5 procent

připadajících na každou jednotlivou politickou stranu nebo politické

hnutí, kterou opouští teprve v případě koalice více než 4 politických

stran, popř. politických hnutí, neboť uzavírací klauzule pro 4 a více

těchto stran či hnutí činí vždy nejvýše 20 procent z celkového počtu

platných hlasů. Podle názoru Ústavního soudu nelze sice vyloučit

možnost účelovosti tohoto ustanovení, neboť zákonodárce, pokud vůbec

upravuje možnost uzavírat volební koalice, zpravidla by současně měl

směřovat i k vytvoření podmínek pro jisté zmírnění hranice 5 % stranám

schopným vstoupit do koalice s jinými - takže v tomto směru se jeví

připuštění volebních koalicí v novele volebního zákona bez současného

zmírnění podmínek pro jejich účast na rozdělování mandátů jako

nefunkční - existence této případné účelovosti zákonodárcova záměru

však stěží může vést k závěru o jeho protiústavnosti. Tak kupř.

Spolková republika Německo v ustanovení § 27 svého volebního zákona

(Bundeswahlgesetz-BWG ve znění z 20. 4. 1998) nepřipouští možnost

tvorby volebních koalicí, neboť strany se voleb mohou zúčastňovat pouze

jednotlivě. Také v rakouském volebním zákonu z roku 1992 (Nationalrats

Wahlordnung Nr 471/1992) je vyžadováno odlišující označení strany (§

43), přičemž ze zákona vyplývá, že v praxi se jí rozumí politická

strana. Zisk mandátů koalicemi není v tomto zákoně výslovně upraven.

Volební koalice nejsou upraveny ani v Maďarské republice a v

Nizozemsku, kde kandidátní listiny předkládají politické strany. V

Estonsku, kde politické strany využívaly možnost vytvořit koalici pro

překonání 5 procent uzavírací klauzule pro další kolo přidělování

mandátů a v parlamentu se okamžitě rozdělily a vytvořily samostatné

parlamentní frakce, tato skutečnost vedla k novelizaci zákona o volbách

a k zákazu volebních koalic. Naproti tomu kupř. v Polské republice

mohou kandidátní listiny předkládat i volební koalice, když neexistuje

vůbec omezení pro počet subjektů sdružených v koalici. Uzavírací

klauzule činí u volební koalice 8 procent. Ve Slovenské republice byla

novelou č. 223/1999 Z. z. zavedena uzavírací klauzule 10 procent pro 4

a více stran.



Uvedený, byť jen stručný, přehled legislativní úpravy volební koalice v

jiných státech tedy naznačuje, že tyto státy odlišně reflektují tu či

onu stránku účelovosti problému, jinými slovy, že jeho řešení

ponechávají na zákonodárci, jenž je přirozeně vázán minimálně výší

uzavírací klauzule pro 1 politickou stranu. Vzhledem k nesporné

existenci heterogenie těchto účelů, sledovaných jednotlivými

politickými silami, lze proto podle názoru Ústavního soudu toto

napadené ustanovení stěží považovat za protiústavní.



2.



Ustanovení § 31 odst. 4 volebního zákona



Politická strana, politické hnutí nebo koalice připojí ke kandidátní

listině potvrzení o složení kauce 40 000 Kč. Kauce se skládá ve všech

volebních krajích, v nichž politická strana, politické hnutí nebo

koalice podává kandidátní listinu, a to na zvláštní účet, který

nejpozději 72 dnů přede dnem voleb zřídí u České národní banky okresní

úřad v sídle kraje. Okresní úřad v sídle kraje vrátí do 1 měsíce po

vyhlášení výsledků voleb politické straně, politickému hnutí nebo

koalici složenou kauci, pokud politická strana, politické hnutí nebo

koalice postoupila do skrutinia (§ 49). Úroky z kaucí a částky, které

se nevracejí, jsou příjmem státního rozpočtu.



Otázkou volebních kaucí se v souvislosti s tehdy platným ustanovením §

35 volebního zákona zabýval Ústavní soud již ve svém nálezu z 15. 5.

1996 sp. zn. Pl. ÚS 3/96, vyhlášeném pod č. 161/1996 Sb., Sbírka nálezů

a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 315 a násl. Uvedený nález

byl způsobem svého přijetí hraniční, přičemž právě v takových,

rozdílnost názorů reflektujících, případech lze považovat za zcela

přirozený a z rámce ústavnosti se nijak nevymykající jev, jestliže po

uplynutí více než 4,5 roku se věc může jevit v poněkud jiném světle,

zejména došlo-li v tomto časovém období k sociálním změnám, kupř.

vyznačujícím se silným tlakem ve směru integračních stimulů. Ústavnímu

soudu se v současnosti jeví jako relevantní právě to, co bylo uvedeno v

odlišných stanoviscích několika soudců k již konstatovanému nálezu. Jde

především o základní názor, že toto ustanovení je v rozporu s Ústavou a

Listinou, neboť je povinností státu, aby stranám, které byly zákonným

způsobem zaregistrovány, umožnil účast na volbách do Parlamentu a

zajistil plnou realizaci čl. 5 Ústavy. Stanovení kaucí zavádí a priori

diskriminaci tím, že některým stranám znemožňuje zavedením majetkových

(finančních) podmínek, aby se účastnily voleb, které jsou rozhodující a

nejsledovanější scénou soutěže politických stran, a prokázaly míru

přízně voličů. Podmínky registrace politických subjektů jsou dány

zákonem a v době před volbami nelze z právního aspektu konstruovat

úvahy o reprezentativnosti stran. Způsobilost strany plnohodnotně se

účastnit soutěže politických sil by měla být prověřována jen v rámci

registračního procesu podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v

politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších

předpisů. Stupeň reprezentativnosti je potom vyjádřen právě volbami a

jejich výsledky. Účinné integrační stimuly jsou v systémech poměrného

zastoupení založeny na tzv. omezovacích klauzulích, jež mají tu

přednost, že neomezují princip volné soutěže politických stran ve

volbách a uplatní se až ve fázi rozdělování mandátů, tedy poté, co byla

ukončena volná soutěž a byly zjištěny výsledky hlasování. Volební kauce

jsou naproti tomu preventivním a apriorním opatřením, které omezuje "a

limine" volnou soutěž, a k tomu ještě finančními pákami, které do voleb

nepatří. Smysl a funkce volební kauce mají navíc své specifické

odlišnosti v systému poměrného zastoupení, který platí pro volby do

Poslanecké sněmovny, a jiné v souvislosti s většinovým systémem platným

pro volby do Senátu. Tyto specifické rysy jsou spjaty s odlišnou

charakteristikou obou volebních systémů, z nichž první je založen

především na principu výběru a diferenciace a na základním hodnotovém

kritériu proporcionality reprezentace politických sil vůči počtu jimi

získaných hlasů, zatímco druhý zdůrazňuje význam volební diferenciace

jako východisko pro politickou integraci ve prospěch vyjádřené většiny.

Vzhledem k tomu zahraniční zkušenosti ze zemí, které uplatňují systém

poměrného zastoupení a jež se opírají o pětiprocentní omezovací

klauzuli, nepodporují zavedení volební kauce ani v náznaku. Jako

příklad lze uvést státy, jako jsou Belgie, Dánsko, Německo, Švýcarsko,

Švédsko, Norsko, Finsko, Španělsko, Portugalsko a další, které volební

kauce neznají. Tato absence volebních kaucí v systémech poměrného

zastoupení není žádnou nahodilostí, ale je logickým důsledkem celkové

funkce tohoto typu volebního mechanismu v systému reprezentativní

demokracie.



Zákonem předepsaná peněžitá částka je navíc v rozporu s obecně chápaným

významem, jakož i správně ustáleným pojmem označována jako kauce,

ačkoli v daném případě ve vztahu politická strana - stát očividně o

kauci nejde. K podstatným náležitostem kauce totiž náleží především

určitý (zpravidla smluvní) právní vztah na straně jedné a dostatečně

zřetelně vyjádřená povinnost (závazek) na straně druhé, přičemž na

straně zavázaného musí existovat objektivní a reálná možnost závazek ze

smluvního (jemu obdobného) právního vztahu plynoucí splnit tak, aby

kupř. v oblasti veřejného práva (výkonu veřejné moci) si stát (úřad)

"ukládáním kaucí neusnadňoval svůj úkol na vrub občanů". Ani jedné z

těchto zásadních podmínek "kauce" uložená volebním zákonem nevyhovuje.

Předně v uvažovaných souvislostech mezi politickou stranou (koalicí) a

státem nejde o právní vztah (tím méně smluvní), neboť - posuzováno

ústavními aspekty - náleží k prvořadým povinnostem státu, aby při

výběru své politické reprezentace vytvořil soutěžícím politickým

stranám takové podmínky, aby i jim bylo umožněno dosáhnout ústavně

předpokládaného cíle. Naproti tomu - příkazem Ústavy - je politickým

stranám v zásadě uložena jediná povinnost, totiž aby ve svém úsilí o

získání podílu na státní moci respektovaly "základní demokratické

principy a odmítaly násilí jako prostředek k prosazování svých cílů"

(čl. 5 Ústavy). Jinými slovy, je-li politický systém republiky založen

(mimo jiné) na volné soutěži politických stran respektujících

demokratické uspořádání státu, pak zde již ústavně není jiných

překážek, které by mohly (měly) politickým stranám v účasti na volebním

soupeření bránit, a to tím spíše, jestliže tyto strany již prošly

filtrem daným zákonem o sdružování v politických stranách a v

politických hnutích (zákon č. 424/1991 Sb.).



Podle názoru Ústavního soudu je proto ustanovení § 31 odst. 4 volebního

zákona v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a to s čl. 5

Ústavy a čl. 22 Listiny.



3.



Ustanovení § 85 věty třetí volebního zákona



Politické straně, politickému hnutí nebo koalici, která ve volbách

získala nejméně 2 procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za

každý odevzdaný hlas ze státního rozpočtu uhrazeno 30 Kč. Také v tomto

případě se obdobnou věcí zabýval Ústavní soud v nálezu z 13. 10. 1999

sp. zn. Pl. ÚS 30/98, vyhlášeném pod č. 243/1999 Sb., Sbírka nálezů a

usnesení Ústavního soudu, svazek 16, str. 27 a násl. Ústavní soud

rozhodoval vzhledem k tehdy platnému znění § 85, podle kterého

politické straně nebo koalici, která ve volbách získala nejméně tři

procenta z celkového počtu platných hlasů, bude za každý odevzdaný hlas

ze státního rozpočtu uhrazeno 90 Kč. Již jen letmé srovnání dříve

platného a novelizovaného znění ukazuje především na to, že došlo k

výraznému snížení v této souvislosti poskytovaného státního příspěvku.

Ústavní soud je si vědom toho, že o ústavnosti tohoto ustanovení bylo

rozhodováno v situaci, kdy ve volebním zákoně byly zakotveny volební

kauce, jež v projednávané věci však byly zrušeny. V uvedeném nálezu

bylo však vysloveno, co lze považovat za relevantní, že přestože v

zemích Evropské unie neexistují volební kauce, je i sama hranice pro

poskytnutí příspěvku na úhradu volebních nákladů posuzována kriticky.

Tak např. v Německu byla výše 2,5 % získaných hlasů shledána Spolkovým

ústavním soudem protiústavní a novou úpravou § 18 zákona o politických

stranách byla snížena na 0,5 % pro spolkové a 1 % hlasů pro zemské

volby. Spolkový ústavní soud ve svém rozhodnutí (Entscheidungen, sv.

24, s. 300, 339 n.) prohlásil, že zákonodárce sice smí výplatu

volebního příspěvku učinit odvislou od získání jistého minimálního

počtu hlasů, avšak hranici 2,5 % označil za protiústavní, neboť je v

rozporu s principem rovných volebních šancí politických stran. Princip

volné soutěže politických stran zahrnuje pojmově povinnost státu

respektovat rovnost šancí těchto stran z hlediska právní úpravy

podmínek této soutěže a úpravy nároků pro její účastníky, neboť jde v

podstatě o aplikaci obecné zásady rovnosti garantované jak ústavními,

tak mezinárodními akty. Procentuální omezení pro výplatu příspěvku na

úhradu volebních nákladů politických stran nesmí být produktem libovůle

nebo vhodnosti posuzované pouze z hlediska zájmů etablovaných stran. I

pro Českou republiku proto platí, že zákonodárce musí při úpravách v

oblasti tvorby politické vůle respektovat, že mu jsou na tomto poli

vytyčeny zvláště úzké meze a že je mu odepřeno každé diferencované

zacházení se stranami, jehož podkladem není důvod mimořádné závažnosti.

Smyslem volebního příspěvku nesmí být omezení volnosti volební soutěže,

ale zajištění její vážnosti. Nejde o nástroj další integrace, ale

prostě o zjišťování, zda návrhy a programy předložené k volbě jsou

vážně míněny, zda se orientují výhradně na volební úspěch, a nikoli na

jiné cíle. Spolkový ústavní soud SRN např. výslovně konstatoval, že

podíl 0,5 % hlasů jako důkaz vážnosti snah ve volebním boji postačí a

činí zbytečným ověřování podle jiných kritérií. Vzhledem k těmto a

dalším okolnostem dospěl Ústavní soud v předchozím nálezu k závěru, že

vazba příspěvku na úhradu volebních nákladů na získání nejméně tří

procent z celkového počtu platných hlasů ve volbách do Poslanecké

sněmovny Parlamentu České republiky svým rozsahem a zejména také s

přihlédnutím k dalším omezením, jimiž jsou postihovány politické

strany, které získaly méně než pět, resp. tři procenta hlasů, přesahuje

nezbytnou míru potřebnou ke zjištění vážnosti volebních úmyslů stran a

zasahuje do rovnosti šancí politických stran ve volební soutěži. V

tomto souhrnu finančních postihů se pro některé z nich stává účast ve

volbách nefinancovatelným luxusem. Ústavní soud v závěru podotknul, že

je věcí úvahy Parlamentu České republiky, zda má být pro volby

Poslanecké sněmovny při existenci volebních kaucí ponechána též i

určitá hranice, kupř. kolem 1 % získaných hlasů jako důkaz vážnosti

volebních úmyslů stran, a tím i podmínka pro výplatu příspěvku na

úhradu volebních nákladů.



Vezme-li se tedy v úvahu zejména skutečnost, že napadeným ustanovením

byla výše úhrady za každý odevzdaný hlas snížena z 90 Kč na 30 Kč, má

Ústavní soud za to, že ani snížení hranice ze tří procent na dvě

procenta nemůže v kontextu všech relevantních okolností nic změnit na

oprávněnosti závěru vysloveného v předchozím nálezu Ústavního soudu,

totiž že citované ustanovení je (a to i po jeho novelizaci) v rozporu s

čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, kterýžto nález zákonodárcem nebyl zjevně

respektován.



Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ustanovení § 27 věty první, § 48

odst. 4, § 50 odst. 1, 2 a 3 a příloh č. 1 a 2 volebního zákona pro

jejich rozpor s čl. 1, 5 Ústavy, čl. 22 Listiny, čl. 9 odst. 2 a čl. 18

odst. 1 Ústavy, ustanovení § 31 odst. 4 citovaného zákona pro jeho

rozpor s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, § 85 věty třetí volebního

zákona pro jeho rozpor s čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny zrušil dnem

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, zatímco jinak, pokud jde o

ustanovení § 49 odst. 1 písm. b), c) a d), odst. 3 písm. b), c) a d)

volebního zákona, návrh zamítl. Vzhledem k tomu, že tímto nálezem bylo

zrušeno ustanovení § 31 odst. 4 volebního zákona týkající se složení

volebních kaucí, rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 70 odst. 3

zákona č. 182/1993 Sb., že vyhlášením nálezu ve Sbírce zákonů současně

pozbývá platnosti i vyhláška Ministerstva financí č. 268/2000 Sb.,

kterou se stanoví bližší podmínky způsobu složení a vrácení kauce v

souvislosti s konáním voleb do Parlamentu České republiky, a to v

částech ustanovení týkajících se kaucí pro volby do Poslanecké

sněmovny.



Ústavní soud je si vědom toho, že s ohledem na provedené derogace a

také s přihlédnutím k tomu, že některá ustanovení novely měla nabýt

účinnosti až 1. ledna 2002, vzniká situace, která, nemá-li dojít k

obtížným interpretačním sporům, vyžaduje aktivní činnost zákonodárců,

tedy v duchu nálezu Ústavního soudu přijetí takových úprav volebního

zákona, které umožní provedení voleb bez problémů.



Tento nález je vykonatelný dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Kessler v. r.



Podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zaujali odlišná

stanoviska



1. soudce JUDr. Jiří Malenovský k odůvodnění rozhodnutí o návrhu na

zrušení § 27 věty první, § 48 odst. 4, § 50 odst. 1, 2 a 3 a příloh č.

1 a 2 volebního zákona,



2. soudci JUDr. Ivana Janů, JUDr. Antonín Procházka, JUDr. Vlastimil

Ševčík a JUDr. Pavel Varvařovský k rozhodnutí o návrhu na zrušení § 49

odst. 1 písm. b), c) a d) a odst. 3 písm. b), c) a d) volebního zákona,



3. soudci JUDr. Vojen Guttler, JUDr. Miloš Holeček, JUDr. Zdeněk

Kessler, JUDr. Vlastimil Ševčík a JUDr. Pavel Varvařovský k rozhodnutí

o návrhu na zrušení § 85 věty třetí volebního zákona.