Advanced Search

ve věci návrhu na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.


Published: 2013
Read law translated into English here: https://www.global-regulation.com/translation/czech-republic/507534/ve-vci-nvrhu-na-zruen-vyhlky-.-484-2000-sb.html

Subscribe to a Global-Regulation Premium Membership Today!

Key Benefits:

Subscribe Now for only USD$40 per month.
116/2013 Sb.



NÁLEZ



Ústavního soudu



Jménem republiky



Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12 dne 17. dubna 2013 v

plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka,

Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky,

Dagmar Lastovecké, Jana Musila (soudce zpravodaje), Jiřího Nykodýma,

Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu skupiny senátorů,

zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, 150 00

Praha 5, podaném podle článku 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České

republiky, na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 18.

prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše

odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování

o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška

Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve

znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, eventuálně o

návrhu na zrušení § 3 odst. 1 a § 12 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, za účasti 1. Ministerstva spravedlnosti, jako

účastníka řízení a 2. Dory Drdové, zastoupených Pavlem Uhlem,

advokátem, se sídlem Praha 5, Kořenského 15, jako vedlejší účastnice

řízení,



takto:



Vyhláška Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. prosince 2000 č.

484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za

zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě

nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška

Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a

náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve

znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, se zrušuje

dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Odůvodnění:



I.



Rekapitulace návrhu



1. Ústavní soud obdržel návrh skupiny jedenácti senátorů (dále jen

"navrhovatel") podle článku 87 odst. 1 písm. b) Ústavy České republiky

(dále též jen "Ústava") a podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, na zrušení vyhlášky Ministerstva

spravedlnosti ze dne 18. prosince 2000 č. 484/2000 Sb., kterou se

stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem

nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním

řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních

služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"vyhláška č. 484/2000 Sb." nebo "přísudková vyhláška").



2. Alternativním petitem je navrhováno zrušení alespoň § 3 odst. 1 a §

12 vyhlášky č. 484/2000 Sb.



3. Ve věci, projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 18/13, byl

usnesením ze dne 17. 4. 2013 pro překážku litispendence odmítnut

akcesorický návrh stěžovatelky Dory Drdové, spojený s její ústavní

stížností ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 420/13, domáhající se dle

ustanovení § 64 odst. 1 písm. e), ve spojení s ustanovením § 74 zákona

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o

Ústavním soudu") zrušení ustanovení § 3 odst. 1 a § 12 vyhlášky č.

484/2000 Sb. Stěžovatelka Dora Drdová má ve smyslu ustanovení § 35

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS

25/12 postavení vedlejší účastnice.



II.



Argumentace navrhovatele



4. Navrhovatel se domáhá zrušení napadené vyhlášky z těchto důvodů:



a) Napadená vyhláška umožňuje přiznávat náhradu nákladů právního

zastoupení (přísudek) v takové výši, která zatěžuje neúspěšnou stranu

sporu nespravedlivě a nepřiměřeně s ohledem na předmět sporu. Takto je

porušen princip zákazu sankce bez zákona.



b) Napadená přísudková vyhláška stanovením paušálních sazeb výše odměny

za zastupování účastníka advokátem nezohledňuje formálně procesní

variantu skončení řízení, nepřihlíží k tomu, že formálně zjednodušená

řízení představují fakticky sníženou náročnost vedení sporu; míra

paušalizace odměny tak přesahuje akceptovatelnou míru nespravedlnosti.

Je porušen princip přiměřenosti.



c) Napadená přísudková vyhláška nezohledňuje faktickou odbornou a

časovou náročnost vedení sporu a míra paušalizace sazeb odměny tak

přesahuje akceptovatelnou míru nespravedlnosti s přihlédnutím k možným

variantám nezbytnosti vedení sporu. Je porušen princip přiměřenosti.



d) Míra paušalizace vytváří situace, kdy je vedení určitého sporu

(typicky vymáhání menších pohledávek) výhodné už ze samotného důvodu

přiznání přísudku, čímž je v tržním prostředí vyvoláno větší množství

takových řízení, aniž by pro to byl věcný důvod ve světle subsidiární

povahy soudního řešení sporu. Tento účinek pak neúměrně zatěžuje

justici jako celek a vytváří nepřiměřené dopady na adresáty právních

norem. Napadená norma pak selhává v testu vlastní racionality.



e) Paušalizace stanovená vyhláškou vychází z nesprávných předpokladů

(domněnek, fikcí), čímž popírá rozumnou funkci domněnky v právu.



f) Napadená přísudková vyhláška vytváří akcesorickou účastenskou

nerovnost ve vztahu k jiným typům řízení a typům právní pomoci.

Napadená norma touto disproporcí porušuje obecné předpoklady

uskutečnění práva na spravedlivý proces.



g) Napadená přísudková vyhláška v kontextu soudní praxe není s to

vytvářet prostředí právní jistoty.



h) Napadená norma se hrubě vymyká principům právního státu a rozumného

nastavení pravidel vedení sporů, jak jsou obecně vnímány v jiných

zemích se srovnatelnou právní kulturou.



5. Navrhovatel uvádí, že přísudková vyhláška vytváří v nižších pásmech

hodnoty sporu situace, ve kterých je přiznaná úhrada nákladů obecně

zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Přitom právo obecně je

ovládáno principem přiměřenosti.



6. Navrhovatel poukazuje na to, že každý má nárok na to, aby byla jeho

věc projednána soudem, i když jde o spor nepatrné hodnoty. Naopak

neexistuje rozumný důvod se domnívat, že každý by měl mít nárok na to,

pokud žalobce usiluje o projednání sporu nepatrné hodnoty, aby mu v

případě úspěchu náležela úhrada všech skutečných nákladů na vedení

sporu. Obsahem práva na spravedlivý proces není absolutní úhrada všeho,

co s vynaložením na jeho vedení účastník řízení musel nést. V platném

právu pro takovou úvahu není opora, což plyne mimo jiné i z toho, že v

mnoha jiných řízeních neexistuje vůbec žádný nárok na úhradu nákladů

pro případ úspěchu. Jako příklad mohou sloužit řízení trestní, správní

a před Ústavním soudem.



7. Podle navrhovatele je z hlediska ústavního pořádku přípustné jak

přiznání, tak nepřiznání nákladů, přičemž pokud právo v podobě zákona

či vyhlášky předpokládá nějakou obvyklou situaci, musí se soudní orgán

při odchýlení se od ní s takovým postupem argumentačně vypořádat. Je

tedy teoreticky možné postulovat situaci opačnou, kdy se náklady v

zásadě nepřiznávají, kdežto ve výjimečných situacích se po odůvodnění

přiznávají. Na této rovině setrvává například přiznávání nákladů řízení

v řízení o ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem.



8. Zákonodárce tedy má poměrně široké pole úvah pro stanovení obecného

pravidla za předpokladu, že se od něj lze odchýlit s uvedením důvodů.

Samotná možnost odchýlení se ovšem nedává možnost stanovit zcela

libovolné obecné pravidlo. Pokud normotvůrce stanoví obecná pravidla,

nemohou tato obecná pravidla být v rozporu s obecnými principy

přiměřenosti a principem neukládání sankce bez zákona.



9. Podle navrhovatele právní úprava nemůže učinit náklady řízení

natolik výhodnými, aby bylo z principu výhodné se soudit i o předměty

plnění, jejichž neplnění je z hlediska obecné spravedlnosti marginální.

Justice má mít subsidiární povahu a měla by přicházet v úvahu až v

okamžiku, kdy selžou jiné nástroje řešení porušení práva (dohoda,

kompromisní ujednání, snaha o dohodu o plnění ve splátkách). Pokud

naopak v určitém segmentu sporů je justice cíleně používána jako první

nástroj řešení sporu, což je případ naprosté většiny bagatelních sporů,

tak to svědčí o tom, že do hry vstupuje nepřípustný motivační

mechanismus pro vedení sporů - totiž nepřiměřenost přiznávaných

nákladů.



10. Konkrétní výši přiznávaných nákladů dle vyhlášky považuje

navrhovatel za nepřiměřenou a to ve vztahu ke všem sporům bagatelním a

rovněž ve vztahu ke sporům v pásmu nad 10.000,- Kč a to zhruba do výše

200.000,- Kč (dále též jako nižší pohledávky), protože teprve od částky

200.000,- Kč výše se výpočet nákladů dostává pod 20% vymáhané jistiny a

lze hovořit o jeho rozumné přiměřenosti.



11. Přiznaný přísudek by podle navrhovatele neměl za žádných okolností

být nepřiměřený povaze a hodnotě sporu. To znamená, mimo jiné, že

přiznané náklady nesmí být v hrubém nepoměru k požadované hodnotě

sporu. Přiznání nepřiměřeně vysokých nákladů řízení působí dominantně

mimo jiné i jako sankce, což je stav, který je v právním státě

nepřípustný. Zákaz sankční povahy přiznaných nákladů vyplývá podle

navrhovatele ze dvou právních na sobě nezávislých důvodů.



12. Platí obecná právní zásada, která se neomezuje pouze na trestní

právo, a sice princip, že nesmí existovat sankce (trest) bez zákona; v

oblasti smluvních vztahů pak může sankce být podložena ujednáním, které

se nepříčí zákonu. Výše uložených nákladů podle přísudkové vyhlášky

dosahuje fakticky sankční povahy, což je nepřípustné. Vyhláška, která

není zákonem, nemůže zavádět samostatný sankční režim, který by

mnohonásobně převyšoval zákonem uloženou civilněprávní sankci, jíž je

sankční úrok z prodlení. Zákon - občanský soudní řád - nepředpokládá,

že by přísudková vyhláška mohla vytvořit režim ukládání sankcí.



13. Za problematické je podle navrhovatele třeba považovat i to, že

stávající judikatura se kloní k tomu, že žalobně je způsobilá (



actio nata

) každá pohledávka po splatnosti bez ohledu na to, zda se žalující

subjekt pokusil o jednání s dlužníkem či o jiné řešení sporu. Dle § 2

zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů (dále též jen "o. s. ř.") jsou soudy v zásadě příslušné k

řešení sporů, přičemž sporem se myslí spor, který má věcný a faktický

obsah a nikoliv pouhá existence prodlení. Soudy nicméně rozhodují o

sporech bez ohledu na to, zda je naplněn požadavek subsidiarity, a

nefungují ani tak mnohdy jako subjekt rozhodující spory, ale jako

subjekt obsluhující pohledávky. Tato role, kterou na sebe soudy

formalizací procesních postupů do značné míry převzaly, by z hlediska

ústavního pořádku neměla vyvolávat v oblasti přísudkové rozhodovací

činnosti zbytečné, nepřiměřené a sankční dopady.



14. S ohledem na uvedené tedy považuje navrhovatel značnou část

normativního dopadu vyhlášky za protiústavní, protože vytváří obecně

nepřiměřený následek, který zatěžuje subjekty způsobem, který

neodpovídá účelu občanského soudního řízení a vytváří faktickou

nepřiměřenou sankci. To je samo o sobě v rozporu s principem

proporcionality, jenž je obecnou náležitostí právního státu, dle článku

1 Ústavy, zákazem sankce bez zákona, a je rovněž v rozporu s účelem

civilního řízení, jak je vymezen v § 2 o. s. ř.



15. Od doby přijetí napadené přísudkové vyhlášky se podle navrhovatele

proměnila struktura rozhodovaných věcí a způsob zpracování soudní

agendy. V případě sporů o peněžité plnění se mezitím vyvinul

zjednodušený způsob podávání návrhů (elektronický platební rozkaz),

který umožňuje dávkové automatické zpracování mnoha návrhů, které

systém automatického zpracování žalob vkládá jako proměnné do datových

sestav jednotlivých návrhů, které poté, co jsou opatřeny elektronickou

značkou (či podpisem), podává elektronickou cestou soudům.



16. V rovině vyřízení takového návrhu justice preferuje vydání

(elektronického) platebního rozkazu. Pokud jeho vydání selže, pokouší

se soud zpravidla procesně dosáhnout rozhodnutí bez jednání, přičemž

usiluje o vydání rozsudku pro uznání. Teprve pokud to není možné, soud

obvykle nařídí jednání, na kterém je možné vydat mj. rozsudek pro

zmeškání. Aby tomu žalovaný účinně zabránil, musí se kvalifikovaně

bránit, a to podáním odporu, poté vyjádřením se k žalobě, kde

pohledávku neuzná, poté se musí vyjádřit, že nesouhlasí s upuštěním od

jednání. Nadto musí polemizovat s tvrzením a argumentací žalobce.

Není-li s to provést tyto procesní kroky, je vydán proti němu exekuční

titul, při jehož vydání soud nerozhodoval skutkový spor a neřešil

zpravidla právní otázky.



17. V mnoha případech žalovaný pohledávku během řízení zaplatí a soud

poté řízení zastaví, přičemž v takovém případě soud rovněž přizná

žalobci náklady řízení.



18. V souvislosti se stoupající složitostí právních a ekonomických

vztahů, obtížnou dohledatelností všech pohledávek a snižující se

kooperací věřitelů s dlužníky, je běžné, že formálně vymezené spory

nesplňují parametry materiálního sporu a jsou pouze justicí

obhospodařovanou upomínkovou službou, která je fakticky zpoplatněna

formou přiznaných nákladů.



19. V případě, že je nařízeno jednání, čelí prohravší strana zpravidla

rozhodnutí, které, podle navrhovatele, "trpí mnohdy poněkud

zjednodušeným pojetím spravedlnosti", protože v bagatelních sporech

soudu nehrozí, že bude muset obhajovat svůj postoj v odvolacím nebo

jiném přezkumném řízení.



20. Nazíráno komplexně, adaptovala se justice, mj. i díky proměně

procesního práva a zavedením mnoha nových procesních nástrojů, na

vymáhání pohledávek, přičemž při srovnání s dobou, kdy byla přijata

přísudková vyhláška ve svém prvním znění, je v dnešní době vyřízena

naprostá většina sporů bez jednání a způsobem, který nepředpokládá

reálné dokazování či řešení právního sporu. Pokud se přísudková

vyhláška této skutečnost nepřizpůsobila a vyměřuje přísudek identicky

pro případ vydání (elektronického) platebního rozkazu jako pro případ,

kdy je ve věci nařízeno jednání a provedeno dokazování, je tato situace

v rozporu s principem přiměřenosti a míra paušalizace nákladů dosahuje

nepřípustného zjednodušení.



21. Zmíněné způsoby skončení řízení představují podle navrhovatele

naprosto odlišnou úroveň náročnosti právní obsluhy a skutečnost, že to

přísudková vyhláška nezohledňuje, vytváří takovou nerovnoměrnost, že to

vytváří i faktické překážky v přístupu k právu. Atraktivita nesporných

pohledávek, které je snadné vymáhat i hromadně, vede k tomu, že se

právní služby orientují právě na tyto pohledávky a opomíjejí spory,

které se předem jeví jako skutečně sporné. Trh v podstatě nutí

advokacii, aby se transformovala v inkasní servis, aniž by byla

pozitivně hodnocena za službu veskrze právní.



22. Tato míra nepřiměřenosti odměny ve vztahu k formální obtížnosti

sporu podle navrhovatele vytváří takovou míru nespravedlnosti, která

není nijak racionálně odůvodnitelná. Stát v podstatě favorizuje takové

chování spotřebitelů práva, které jim umožňuje využívat stát jako

inkasní a vymáhací agenturu. V konečném důsledku to pak vede i k úpadku

práva a k jeho nepřípustné redukci na inkasní vztah.



23. V konkrétní podobě porušuje přísudková vyhláška rovněž princip

přiměřenosti, jenž je náležitostí právního řádu demokratického a

právního státu ve smyslu článku 1 Ústavy.



24. Navrhovatel poukazuje na to, že ačkoliv se jednotlivá řízení liší

věcnou a právní náročností sporu, tak vyhláška tyto rozdíly v podstatě

neodlišuje, stejně jako neodlišuje například počet úkonů, které musí

advokát provést při vedení sporu, ať už jde o žalobu nebo obranu. V

podstatě je znevýhodňováno takové nalézání práva, které hledá

spravedlnost skrze právní dialog a argumentaci, a naopak je zvýhodněna

taková právní aktivita, která je skutkově a právně nenáročná. V praxi

tak jsou advokátskou obcí preferovány spory s minimálním počtem úkonů a

jednodušší argumentací, které ovšem mnohdy opomíjejí potřebu právní

péče o spory právně složitější, což vede k obecnému podceňování právní

argumentace a důrazu na formální náležitosti podání, které jsou sice

důležité, ale nikoliv klíčové.



25. Za velmi přiléhavé vyjádření tohoto dopadu přísudkové vyhlášky

navrhovatel považuje sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ze dne

15. října 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, dle něhož "při určování odměny za

zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle

ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti,

že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a

podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není

právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o

obdobné žaloby nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou anebo

jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální)

okolnosti případu." V této interpretaci navrhovatel tuto míru

paušalizace, která je napadené vyhlášce zcela vlastní a prochází celou

její normativní logikou, zcela odmítá jako nepřípustnou.



26. Za specifickou a nejproblematičtější formu abstrakce od formální

náročnosti sporu navrhovatel považuje ustanovení § 12 napadené

přísudkové vyhlášky, která přiznává poloviční přísudek (oproti

nalézacímu řízení) za řízení exekuční. Toto pravidlo pokládá za zcela

absurdní: Jestliže lze v případech, kdy jde o nalézací spor, mít

pochybnost, že náročnost sporu není závislá na výšce sporné částky, tak

v případě exekučního řízení je tento závěr zcela jistý. V exekučním

řízení se do unifikovaného návrhu, který nepřipouští příliš tvůrčího

vkladu, promítají proměnné, které jsou obsaženy v nalézacím titulu.

Právní obtížnost podání exekučního návrhu je nulová; takové řízení by

bylo možné redukovat na vyplnění předtištěného formuláře. Jedinou

otázkou, kterou musí oprávněný řešit, je volba exekutora, což se

navrhovateli nejeví jako otázka právní, nehledě na to, že volba

soudního exekutora, který de facto plní funkci soudu, jednou ze stran

sporu, se jeví být na hranici ústavnosti.



27. Jestliže redukce formálněprocesní vede k redukci sporů na inkasní

vztahy, tak redukce materiální podle navrhovatele redukuje právní pomoc

na pouhou administraci sporu bez důrazu na věcný způsob jeho vedení. V

tomto směru se vyhláška výslovně příčí zákonu, a to občanskému soudnímu

řádu, dle něhož se mají přiznávat náklady potřebné k účelnému

uplatňování nebo bránění práva ( § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ve světle

tohoto zákonného pravidla nemůže napadená přísudková vyhláška obstát.

Sama totiž popírá svou konstrukcí jakoukoliv úvahu nad účelností

právního zastoupení, kterou naopak zákon předepisuje. Tento důvod

protizákonnosti tak navazuje na ostatní důvody, které tkví v rozporu s

ústavním pořádkem a zákonem.



28. Navrhovatel má za to, že paušalizace sama není v rozporu s ústavním

pořádkem (a zákonem). Naopak, pokud je rozumně nastavena, tak má za

následek racionalizaci procesů, které reguluje. V ideálním případě může

vést k minimalizaci nákladů na vedení jednoduchých sporů.



29. Původním motivem přijetí přísudkové vyhlášky byla podle

navrhovatele skutečnost, že se mnohá řízení zbytečně protahovala z

důvodů neúčelného řetězení úkonů, jejichž počet určoval výši nároku na

náklady řízení. Zavedením paušálu za celé řízení se měl odstranit tento

tlak na protahování. Výsledek této snahy se však navrhovateli jeví jako

sporný, protože předpokládaného cíle v podstatě nebylo dosaženo.

Postupem času bylo účelu zrychlení řízení dosaženo prostřednictvím

koncentrace řízení a jiných procesních nástrojů a stálým tlakem na

justici a na její rychlost. Základní legislativní motiv přijetí

přihlášky tedy dle navrhovatele již odpadl.



30. V obecné rovině má navrhovatel za to, že pokud by byla paušalizace

nastavena tak, aby bylo pro aktéry ekonomicky výhodné jednání, které je

účelné z hlediska efektivity justice (včetně materiální stránky

efektivity - tedy udržování a zvyšování míry spravedlnosti), tak může

paušalizace splnit svůj účel a v dlouhodobém horizontu snižovat obecnou

finanční náročnost vedení sporů. To se však přijetím napadené vyhlášky

nestalo, neboť paušalizace obsahuje prvky, které vytvářejí vyšší

procentní sazbu nákladů u pohledávek nižších. Takový prvek zákonitě

vede ke drobení pohledávek. Pokud by měl tvůrce vyhlášky v úmyslu

odlehčit justici, musel by aktéry soudních procesů motivovat ke

slučování menších pohledávek tím, že by v pásmu nižších pohledávek

nebyla odměna žádná, popřípadě ryze provozní (výdajový paušál), kdežto

pouze sloučení a dosažení určité výše sporu by skýtalo možnost přiznání

nákladů.



31. Navrhovatel se domnívá, že existuje prostor pro právní úpravu,

která by byla konformní jak z hlediska zákona, tak z hlediska ústavního

pořádku. Poukazuje na zahraniční úpravy, které skýtají příklady zdárně

nastavené paušalizace. V obecné rovině tedy navrhovatel považuje

regulaci podobných jevů prostřednictvím paušalizace za přípustnou,

kdežto v podobě, v jaké vystupuje v napadené normě, za nepřípustnou z

hledisek shora rozvedených.



32. Paušalizace, která vytváří předpoklad přiznaných nákladů řízení za

právní zastoupení, a to bez ohledu na náročnost sporu, vede podle

navrhovatele k tomu, že jsou ve velkém podávány právě návrhy na

přiznání pohledávek, které jsou malé a jejichž podání obnáší minimum

nákladů. Pokud tato disproporce ve vymahatelnosti působí dlouhodobě,

tak se tržní prostředí, které usiluje o zisk, těmto podmínkám

přizpůsobí a vytváří podmínky pro vznik takových pohledávek, zejména

pokud je zisk z takového vymáhání významně nepoměrný jistině.



33. Na trhu existuje poměrně mnoho nabídek různých služeb, které se

pohybují na pomezí legální a nelegální (lichevní) úvěrové činnosti.

Jejich parametry jsou nyní nastaveny nikoliv tak, aby strana, jež má

být poškozena, byla zatížena vysokým úrokem, ale jsou nastaveny naopak

tak, aby byla zatížena vysokým počtem menších sankcí, což z hlediska

hmotného práva vyvolává dojem přiměřenosti a obstojí i v případném

posouzení orgány činnými v trestním řízení z hlediska lichvy. Při

vymáhání těchto dílčích sankcí je pak každá zatížena samostatně

přiznanými náklady řízení. Obvyklým jevem je rovněž dělení pohledávek,

které poté, co jsou rozděleny, jsou postoupeny na různé subjekty, a

mohou být tudíž vymáhány samostatně s multiplikací přiznaných nákladů

řízení.



34. Za zvlášť alarmující pokládá navrhovatel praxi vymáhání přirážek k

jízdnému v hromadné dopravě, které jsou stanoveny zákonem. Jejich horní

výše je zákonem stanovena tak, aby přirážka k jízdnému pokryla i

přiměřené náklady na vymožení. V případně soudního vymáhání jde pak o

právně sice neidentifikovatelnou, ale ekonomicky faktickou duplicitu

vymáhání téhož. Stejně tak se jeví jako sporné, pokud pohledávky

vymáhají subjekty veřejného práva (obce, městské části, kraje), které

si k tomuto účelu najímají advokáty. Navrhovatel připomíná, že na

spornost této praxe poukázal též Ústavní soud např. v nálezu sp. zn.

II. ÚS 2396/09 ze dne 13.8.2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/,

stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Mnohé pohledávky jsou

prodávány těmito věřiteli nejprve za nominální hodnotu a poté v dalších

krocích i subjektům soukromého práva za vyšší hodnotu s cílem vymožení

především očekávaných náhrad nákladů řízení.



35. Shora popsané jevy jsou ve společnosti do značné míry

neregulovatelné a jsou vyvolány právě nastavenými podmínkami a

nepominou, dokud tyto podmínky nebudou jiné. Jakkoliv se zdá, že počet

drobných pohledávek je předem omezen, není tomu tak a tržní prostředí

je s to jich generovat v podstatě neomezený počet.



36. Jedním z důsledků takto nastavených pravidel je i zahlcení systému

civilní justice extrémně vysokým počtem návrhů spočívajících ve

vymáhání drobných pohledávek, přičemž jediným ekonomickým motivem je

právě očekávané přiznání nároku na úhradu nákladů řízení. Množství

těchto sporů, které nejsou faktickými spory v materiálním slova smyslu,

ale pouze formálním vyjádřením účetní události (mnohdy se sporným

hmotněprávním podkladem), pak zatěžuje justici natolik, že nemá síly

zkoumat dopodrobna hmotněprávní předpoklady vydávaných rozhodnutí

(platebních rozkazů). Mnohé rozkazy by sice neprošly testem ústního

jednání a případné protiargumentace, pokud by byla profesionální,

nicméně ve fázi rozkazního řízení obstojí. To samo o sobě v

individuálních případech nemusí představovat porušení práva na

spravedlivý proces, pokud dotčený žalovaný nevyužije opravných

prostředků, nicméně z hlediska funkce justice je taková situace

nežádoucí, pokud se stává obecným jevem.



37. Navrhovatel poukazuje na skutečnost, že běžný žalovaný musí

vynaložit mnohem více nákladů na případnou obranu proti postupu dle

formulářové žaloby, než vynaložil žalobce. S ohledem na rutinní

zpracování žalobních návrhů není pak pravděpodobnost omylu vyloučena.

Výsledkem je situace, kdy v případě formulářové žaloby jsou výchozí

pozice k dosažení úspěchu ve sporu výrazně odlišné a k této faktické

nerovnosti je navíc přičtena nepřiměřenost kompenzace nákladů, které

byly pro žalující stranu reálně menší (rozhodnutí Ústavního soudu sp.

zn. II. ÚS 2396/09).



38. Navrhovatel zdůrazňuje, že narůstající počet exekucí představuje v

České republice vážný sociální problém. V případě vymáhaných pohledávek

nejsou přesná data k dispozici, ale lze vycházet z některých dílčích

dat vedených Exekutorskou komorou České republiky: V období od roku

2001 do roku 2008, tj. za 8 let, bylo nařízeno celkem 1.933.650

exekucí; v jediném roce 2009 bylo nařízeno 760.923 exekucí, v roce 2010

bylo nařízeno 701.900 exekucí a v roce 2011 bylo nařízeno 936.219

exekucí. Uvedená čísla sice hovoří o exekucích, ale těm musela

předcházet nalézací řízení. Z uvedených čísel je zjevné, že jakkoliv je

nepochybné, že žalobci jsou téměř vždy právně zastoupeni, tak pro

případ, že by bylo nezbytné tutéž právní pomoc poskytnout žalovaným,

tak k takovému množství případů, které by bylo nezbytné zastupovat

individuálně, by nebyl dostatek advokátů v České republice (těch bylo k

říjnu 2012 v České republice 9526). Uvedená čísla sama o sobě

demonstrují, do jaké míry je skutečné poskytnutí právních služeb v

takovém množství spíš virtuální záležitostí, která ovšem v nákladových

výrocích zakládá skutečné závazky a povinnosti. Jakkoliv je nemožné,

aby v těchto číslech byla skutečně poskytnuta individualizovaná právní

služba (náklady jsou ovšem přiznávány), tak je stejně nemožné, aby se

ti, proti kterým je tento postup uplatněn, všichni bránili.



39. Jakkoliv se exekuční řízení jeví jako oddělené od nalézacího, tak

je třeba zdůraznit, že je přísudkově zatíženo polovinou nákladů

nalézacího řízení (dle § 12 napadené přísudkové vyhlášky). Exekuční

řízení je i indikátorem, že předtím proběhlo řízení nalézací. Uvedená

čísla nařízených exekucí je třeba porovnat s počtem exekucí, které jsou

skončeny (zastavením nebo vymožením); v roce 2009 to bylo 178.233

exekucí, v roce 2010 to bylo 202.036 exekucí a v roce 2011 to bylo

287.984 exekucí. Srovnání s počty nařízených exekucí naznačují, že se

deset let po vytvoření systému soudních exekutorů daří odbavovat

maximálně 30 % exekucí. V systému vymáhání pohledávek, kde by hlavním

sítem rozumnosti a přípustnosti mělo být nalézací řízení, je podle

názoru navrhovatele vestavěna systémová chyba, která díky vysoké

ekonomické atraktivitě určitého typu řízení zatěžuje nejenom systém

nalézacího řízení, ale hrozí i následnou nerovnováhou v exekučním

řízení, které by v důsledku stále stoupajícího počtu běžících exekucí

časem zkolabovalo a stalo se pro věřitele i dlužníky obtížně

předvídatelné.



40. Kromě toho, že takový způsob nastavení pravidel zatěžuje justici

jako celek, a to jak v rovině nalézacího tak vykonávacího procesu, je

třeba poukázat též na to, že systém vymáhání pohledávek, který je

nadměrně motivován právě náklady jako takovými, vede i k dalekosáhlým

dopadům ve struktuře zadlužení obyvatelstva.



41. Určitý segment obyvatelstva je neúměrně zatěžován v podstatě

nákladovým dluhem, jehož legitimita je sporná. V důsledku to vede k

tomu, že určitá část obyvatelstva, která je spíše chudší, je zatížena

permanentní exekucí. Nízkopříjmové vrstvy obyvatel jsou tedy soustavně

příjmově udržovány na úrovni nezabavitelného minima, čímž jsou

soustavně demotivovány k tomu, aby se svým přičiněním pokusily se ze

své obtížné ekonomické situace dostat, protože jakýkoliv dílčí úspěch

při získání zaměstnání nebo vyššího platu je následován pouze vyšší

exekucí. Ekonomický pojem "dluhová past", který představuje vyjádření

bodu, za nímž je zadlužení pro ekonomický subjekt (rodina, jednotlivec)

již neudržitelné, dostává v tomto směru nový obsah pouze díky existenci

napadené vyhlášky, která v důsledku nepřiměřeně nastavených procesních

pravidel dokáže skokově multiplikovat výši dluhu způsobem, jenž ji činí

jedním z nejdůležitějších faktorů překonání hraničního bodu dluhové

pasti.



42. Navrhovatel proto považuje napadenou vyhlášku za normu, která se

zcela míjí svým původním účelem, a nesplňuje tedy požadavek racionality

normy ve světle účelu předpokládaného normotvůrcem. Původním účelem

vyhlášky bylo zjednodušení soudního řízení, hladký výkon spravedlnosti

a nastavení pravidel, která budou bez složitého posuzování více či méně

spravedlivá. Tomuto účelu se napadená přísudková vyhláška zcela vymkla,

přičemž nyní funguje jako nástroj, který významně motivuje k soudnímu

řízení bez předchozích pokusů o smír, čímž popírá subsidiární funkci

justice, dále vyvolává významné zatížení justice, čímž oslabuje její

schopnost individualizace jednotlivých případů a identifikace

hmotněprávních nedostatků ve fázi rozkazního řízení, dále zatěžuje

významným způsobem nezanedbatelný segment obyvatel, a v neposlední řadě

vyvolává stav, kdy je vymáhání dluhů obecně méně předvídatelné. Funkce,

jež byly od vyhlášky očekávány, byly naplněny jinými nástroji

(koncentrace řízení apod.).



43. Všechny tyto malfunkce a disfunkce jsou dle navrhovatele velmi

závažné a zcela se příčí původnímu účelu vyhlášky. Proto by měla být

přísudková vyhláška zrušena jako celek. Navrhovatel poukazuje nejenom

na nepřiměřené sazby v pásmu bagatelnosti, ale i na skutečnost, že

rozkazní řízení a jiné nesporné způsoby vyřízení věci jsou zatíženy

stejnou sazbou jako jiné spory. Míra simplifikace a paušalizace totiž

prochází celou vyhláškou a dosahuje takové míry, že je dle navrhovatele

třeba ji zrušit celou, pokud má být odstraněna příčina protiprávního

stavu.



44. Je sice pravda, že zákon připouští možnosti odchýlení se od

aplikace přísudkové vyhlášky ( § 150 o. s. ř.). Možnost odchýlení se je

pak dána rovněž i samotnou skutečností, že soud není vyhláškou,

striktně vzato, vázán. Samotný princip možnosti odchýlení považuje

navrhovatel za správný, nicméně to platí pouze tehdy, pokud potřeba

odchýlení se týká skutečně menšiny jevů.



45. Pokud je pravidlem, že v bagatelních řízeních dominuje vymáhání

generických formulářových žalob, tak stanovená výše paušálních nákladů

se podle navrhovatele hrubě vymyká statisticky obvyklé skutečnosti.

Soud může paušalizaci smysluplně využít pouze tehdy, pokud má jistotu,

že ve většině případů odpovídá skutečnosti. Pokud by musel naopak

většinově odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky a měl by se jí držet

pouze v případech výjimečných, tak v takových případech postrádá

nesmyslné stanovení předpokládaného stavu věci jakýkoliv smysl.



46. Soudy na tuto odchylovací činnost ve své většině rezignují a

aplikují bez úvahy vyhlášku, jejíž aplikaci není zapotřebí zvlášť

odůvodnit. Předpoklad nebo domněnka, které jsou v právu stanoveny v

rozporu s obvyklou skutečností, nemohou z logiky věci splnit svou

funkci, protože takový postup je mimo jiné i technicky neúnosný.



47. Nelze tedy podle navrhovatele argumentovat tím, že soud se může v

individuálním případě odchýlit od vyhlášky. To je sice formálně vzato

možné, ale není rozumné požadovat, aby se soudy odchylovaly od paušální

sazby v naprosté většině případů. To v praxi možné není mimo jiné i

proto, že naprostá většina věcí končí ve fázi rozkazního řízení, kde

soud nemá k dispozici ani vyjádření protistrany ani jiný podklad, o

který by svou úvahu mohl opřít. Konkrétní podoba spravedlivého

nákladového modelu může mít de lege ferenda mnoho podob. Měla by

zohledňovat i způsob vyřízení (platební rozkaz, rozsudek pro uznání,

pro zmeškání a běžný rozsudek apod.).



48. Podle navrhovatele je pak zcela nelogické, že v případě řízení,

které v katalogu významů různých řízení nezaujímá nijak významnou

pozici, je toto řízení stimulováno odměnou úspěšné strany sporu, která

významně převyšuje faktické náklady sporu. Navrhovatel marně pátrá po

věcných nebo právních důvodech, které by ospravedlnily závěr, že

vymáhání drobné pohledávky je z hlediska posilování právního vědomí,

udržení funkčnosti státu a zajištění spravedlivého procesu významnější

než třeba obhajoba obviněného v trestním řízení, obrana před šikanózním

postupem správního orgánu nebo ochrana před porušením ústavou

zaručených práv v řízení o ústavní stížnosti. Naopak navrhovatel má za

to, že tato akcesorická nerovnost deformuje vnímání práva a priorit

spravedlnosti. Vedle nerovnosti z hlediska navrhovatelů je třeba

poukázat na to, že z hlediska dopadů jsou to právě spíše chudší lidé,

kteří nesou její důsledky.



49. Navrhovatel poukazuje na to, že v některých případech soudy

některým žalobcům náklady vůbec nepřiznávají a odchylují se od vyhlášky

a tento svůj postup řádně odůvodňují, přičemž důvody pro takový postup

spatřují na straně žalobce a v povaze sporu. Tento postup generálně

obstál v testu ústavnosti, jak je patrné z usnesení vydaného pod sp.

zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011. Tento postup ovšem rozhodně

nevolí všechny soudy, byť případy, kterých se týká, se objevují přede

všemi soudy. Výrazně do přísudkové agendy zasáhl rovněž nález vydaný

pod sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012, kterým byl dopad

přísudkové vyhlášky značně modifikován pro účely tzv. formulářových

sporů v pásmu bagatelnosti. Ústavní soud v podstatě vytvořil nákladový

strop pro určitý typ sporů, a to omezený jistinou sporu. Ani tento

princip však není akceptován soudní praxí bezvýhradně.



50. V současné době tak některé soudy v některých řízeních nepřiznávají

náklady vůbec a tato rozhodnutí obstojí v testu ústavnosti. Jiné soudy

se (velmi menšinově) řídí zmíněným nálezem, kdežto jiné se řídí

vyhláškou v nezměněné podobě. Existuje ještě čtvrtý rozhodovací model,

a to subsidiární aplikace advokátního tarifu ve smyslu § 151 odst. 2 o.

s. ř. Vedle toho je samozřejmě možné všechny způsoby kombinovat a

aplikovat různá kritéria posouzení hraničních případů. Společným

hodnotícím znakem rozhodovací činnosti soudů je pak nejednotnost a

roztříštěnost.



51. Smyslem vyhlášky, který legitimizuje paušalizaci, by měla být právě

předvídatelnost. Pokud je vyhláška natolik různorodě modifikována

soudní praxí, že vznikají zcela odlišné rozhodovací výstupy v případech

jinak srovnatelných, svědčí to o normativní invaliditě vyhlášky. Soudní

moc není s to jako celek svou praxí vyhlášku derogovat, což by bylo

možné (a snad i ústavně konformní), ale daří se jí to pouze v některých

částech, nedůsledně a různorodě, což vytváří na druhou stranu pole

právní nejistoty.



52. Navrhovatel vyjadřuje své přesvědčení, že napadená přísudková

vyhláška je v rozporu se zákonem i s ústavním pořádkem, že porušuje

všechny principy přiměřenosti, rozumného uspořádání vztahů a neplní

účel, pro který byla přijata. Dále nepovažuje navrhovatel ani za

technicky ani za věcně možné, aby se soudní judikatura ujednotila na

způsobu rozhodování o nákladech, který by byl jednotný, paušalizovaný,

předvídatelný a současně spravedlivý tak, aby zohledňoval všechny

okolnosti, které by zohlednit měl. Soudní moc už ze své povahy nemůže v

právním vakuu vytvářet složitější normativní systémy a nahrazovat

funkci normotvůrce.



53. Navrhovatel doporučuje zrušit napadenou přísudkovou vyhlášku ke dni

publikace nálezu ve Sbírce zákonů. Jakkoliv si je navrhovatel vědom

toho, že v obecné rovině je spíše vhodné ponechat normotvůrci určitou

lhůtu k vypracování normy nové, tak v tomto případě to není nutné,

protože po zrušení napadené přísudkové vyhlášky začne platit

automaticky advokátní tarif v důsledku subsidiární aplikace § 151 odst.

2 o. s. ř. Ten sice vykazuje podobné nedostatky, ale je v mnoha

ohledech méně problematickou normou, mimo jiné i proto, že zohledňuje

počet úkonů a tedy i složitost řízení a fakticky tak formulářové,

popřípadě bagatelní nebo jednoduché spory zatěžuje menším přísudkem.



III.



Vyjádření Ministerstva spravedlnosti



54. Ministerstvo spravedlnosti (dále též "ministerstvo") ve svém

vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 25. února 2013 uvedlo, že

vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje paušální sazby výše odměny za

zastupování účastníka advokátem nebo notářem v občanském soudním řízení

pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř.

Předtím, než došlo k přijetí vyhlášky č. 484/2000 Sb., byla základem

pro výpočet přiznaných nákladů právního zastoupení v soudním řízení

vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb

("advokátní tarif"), která činila výši odměny advokáta závislou na

počtu úkonů právní služby, které v řízení provedl. K přijetí vyhlášky

č. 484/2000 Sb. vedla zkušenost s tím, že systém odměny, závislý na

počtu úkonů právní služby, byl důvodem průtahů v soudním řízení (čím

více úkonů, tím vyšší odměna).



55. Ministerstvo připouští, že paušalizace náhrad, zavedená vyhláškou

č. 484/2000 Sb., skutečně nezohledňuje faktickou odbornost a časovou

náročnost vedení sporu. K tomu dochází zejména v případě řízení o

bagatelních částkách (zvlášť jsou-li uplatňovány na základě tzv.

formulářových žalob). Stejně tak v případě obtížných dlouhotrvajících

sporů, kdy se koná několik jednání a provádí se rozsáhlé dokazování,

není tato složitost věci, kladoucí na advokáta zvýšené nároky,

zohledněna ve výši jeho odměny určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Avšak občanský soudní řád na takové situace pamatuje tím, že poskytuje

soudu, odůvodňují-li to okolnosti případu, možnost postupovat při

určení náhrady nákladů právního zastoupení podle advokátního tarifu v

souladu s § 151 odst. 2část věty první za středníkem o. s. ř. . Sám

Ústavní soud tento postup shledal správným v nálezu sp. zn. I. ÚS

3923/11, v němž také konstatoval, že přiznané náklady v řízení o částce

pohybující se v pásmu bagatelnosti by neměly přesáhnout výši vymáhané

jistiny. Podle ministerstva tedy nelze navrhovatelem namítané porušení

principu přiměřenosti spatřovat v neústavnosti, resp. nezákonnosti

vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž v tom, že soudy často mechanicky

přiznávají náhradu nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č.

484/2000 Sb. a nezohledňují specifika konkrétního případu.



56. Na druhou stranu nelze podle ministerstva opomenout, že jestliže je

soudu za současného právního stavu dáno na výběr, zda při rozhodování o

náhradě nákladů řízení bude postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,

nebo v souladu s § 151 odst. 2 o. s. ř. částí první věty za středníkem

podle advokátního tarifu, anebo zda využije některého z korektivů

uvedených v § 142 odst. 1 nebo § 150 o. s. ř., vede to k tomu, že soudy

v obdobných případech rozhodují různě. Vždy je třeba trvat na požadavku

řádného odůvodnění rozhodnutí podle učiněných skutkových zjištění.



57. Ministerstvo zmiňuje, že nedávno učinilo několik opatření, jejichž

účelem je eliminovat případy, kdy soudem přiznaná výše náhrady nákladů

řízení mnohokrát převyšuje výši požadované jistiny. Mezi tato opatření

patří novelizace § 3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., k níž došlo

vyhláškou č. 64/2012 Sb., snižující sazby odměn, zejména jde-li o

bagatelní částky. Ministerstvo prý revidovalo výši sazeb odměny tak,

aby zohledňovala jak poměr k výši pohledávky samotné, tak i náklady

vynakládané jednotlivými účastníky.



58. Ministerstvo připomíná další nově zavedené instituty, např. tzv.

předžalobní výzvy v § 142a o. s. ř. (novelizace provedená zákonem č.

396/2012 Sb.), coby podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení,

mající za cíl poskytnout dlužníku poslední možnost uhradit dlužnou

částku a tím se vyhnout jejímu soudnímu vymáhání a tedy i hrazení

nákladů řízení. Novela předpokládá i automatické spojování exekucí,

které jsou vedeny u téhož exekutora proti témuž povinnému ve prospěch

téhož oprávněného. Spojovat bude možné i exekuce vedené u více

exekutorů nebo exekuce ve prospěch více věřitelů; toto bude činit na

návrh dlužníka soud, pokud jednotlivé dlužné částky nepřevýší částku

10.000,- Kč.



59. Ministerstvo uvádí, že rovněž samotná vyhláška č. 484/2000 Sb.

umožňuje zohlednit náročnost soudního řízení. Podle jejího ustanovení §

18 odst. 1 totiž soud sazbu odměny sníží o 50 %, jestliže advokát nebo

notář v řízení učinil pouze jeden úkon právní služby. Jestliže neučinil

žádný úkon právní služby, odměna mu nepřísluší. Naopak podle § 18 odst.

2 může soud sazbu odměny zvýšit až o 100 %, zastupoval-li advokát nebo

notář účastníka v mimořádně obtížné nebo skutkově složité věci

(nejde-li o sazbu stanovenou procentem z předmětu řízení).



60. Ministerstvo odmítá tvrzení navrhovatele, že výše uložených nákladů

řízení přiznávaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. dosahuje fakticky

sankční povahy. Nejde prý o sankční nástroj, ale o ochranu těch, kteří

se svého práva nedomohli mimosoudně a museli vynaložit nemalé náklady

na uplatnění svého práva žalobou. Nenahrazení náhrady nákladů řízení by

tedy mohlo být využíváno spíše jako sankční nástroj vůči věřitelům.



61. Ministerstvo uvádí, že paušalizace nákladů není v kontextu evropské

právní kultury ničím neobvyklým. Naopak lze sledovat trend k využívání

paušalizace dokonce v rámci Evropské unie. Například lze poukázat na

směrnici Evropského parlamentu a rady č. 2011/7/EU ze dne 16. února

2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, která

se snaží paušalizovat náklady na vymáhání pohledávky, neboť stanoví, že

věřitel má nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40

eur, která představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s

vymáháním.



62. Pokud by vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena, jak navrhovatel

požaduje, byl by prý opět nastolen stav, jaký zde byl před rokem 2001,

opět by docházelo k protahování soudního řízení v důsledku provádění

zbytečných úkonů právní služby advokáty, např. podávání opakovaných

vyjádření stejného či velmi obdobného obsahu.



63. Podle ministerstva by soudy měly využívat obecného korektivu

ukotveného v § 142 odst. 1 o. s. ř. a spočívajícího v přiznání náhrady

pouze těch nákladů, které jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo

bránění práva. Dalším ustanovením, dávajícím soudu možnost nepřiznat

náhradu nákladů právního zastoupení v požadované výši, by i po zrušení

vyhlášky č. 484/2000 Sb. zůstalo ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož

soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat,

jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele.



64. Ministerstvo připouští, že argumentace možností aplikace korektivů

vyjádřených v § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. není zcela bezproblémová.

Výklad významu slovních spojení "účelnost uplatňování nebo bránění

práva" a "důvody hodné zvláštního zřetele" je totiž závislý na uvážení

soudu. Je tedy velmi pravděpodobné, že by se praxe jednotlivých soudů v

této oblasti lišila.



65. Zejména ve fázi exekučního řízení se pak lze obávat pochybení při

přiznávání náhrad. Přestože soudnímu exekutorovi je v exekučním řízení

částečně přiznáváno postavení soudu prvního stupně, jeho reálné

postavení není nezávislé. Soudního exekutora pro vymáhání plnění

exekučního titulu vybírá oprávněný, resp. obvykle jeho právní zástupce.

Exekutorovi tedy přiděluje řízení právní zástupce oprávněného, kterému

jeho příjem za použití vyhlášky č. 484/2000 Sb. stanoví zase soudní

exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tato skutečnost, tedy

závislost přidělených případů jednotlivým exekutorům na volbě právních

zástupců oprávněných, by tedy mohla vést k tomu, že by soudní exekutoři

přiznávali náhradu celé požadované výše nákladů řízení i za zjevně

neúčelné úkony, jako například nahlížení do spisu, není-li k tomu žádný

relevantní důvod, za výzvy a návrhy, které procesní pravidla

nepředvídají apod.



66. V souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení ve věcech

výkonu rozhodnutí nebo exekuce je třeba podle ministerstva poukázat i

na skutečnost, že ustanovení § 12 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.

stanoví, že v těchto věcech sazba odměny, jde-li o vymožené peněžité

částky, činí 50 % sazby odměny stanovené podle § 3 odst. 1 vyhlášky č.

484/2000 Sb., nejméně 500,- Kč. Pokud bude vyhláška zrušena, lze prý

očekávat strmý nárůst nákladů ve věcech výkonu rozhodnutí i exekucí.



67. Závěrem ministerstvo uvádí, že při existenci paušálně stanovené

výše náhrady nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

může každý účastník soudního řízení s vysokou mírou přesnosti předem

odhadnout, kolik finančních prostředků by v případě neúspěchu v soudním

řízení musel druhé straně na nákladech řízení uhradit. Naproti tomu při

aplikaci advokátního tarifu, tedy při závislosti výše náhrady nákladů

právního zastoupení na počtu úkonů právní služby, by účastník takový

odhad na počátku soudního řízení učinit nemohl, neboť dopředu není

nikdy jasné, kolik bude v určité věci nařízeno jednání nebo kolik

podání ve věci samé protistrana učiní. I rozhodnutí o náhradě nákladů

řízení by mělo být předvídatelným, což hovoří spíše pro zachování

vyhlášky č. 484/2000 Sb.



68. Ministerstvo konstatuje, že zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb.

nedojde k naplnění cílů sledovaných navrhovatelem. Dojde sice ke

zvýšení předvídatelnosti soudního rozhodování ve smyslu toho, podle

jaké právní úpravy budou soudy přiznávat náhradu nákladů, neboť ve hře

zůstane pouze rozhodování podle vyhlášky č. 177/1997 Sb., o odměnách

advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní

tarif), ve znění pozdějších předpisů, za současné korekce rozhodnutími

Ústavního soudu, nicméně předvídatelná již nebude samotná odměna, neboť

zrušení stropů odměn a nejasnost počtu úkonů v řízení může znamenat

stejnou právní nejistotu. Lze prý rovněž konstatovat, že pokud současně

nedojde k pozitivní právní úpravě občanského soudního řádu, dojde

naopak ke zvýšení odměny v té fázi řízení, kde zákonodárce již dříve

uzákonil pouze poloviční sazbu.



69. Při hodnocení návrhu hlediskem potřebnosti ministerstvo shrnuje, že

byť rozhodování o nákladech řízení bylo v minulosti v určitých

případech, zejména formulářových žalob o bagatelní částky, excesivní,

Ministerstvo spravedlnosti na toto reagovalo a již v minulosti učinilo

určité kroky k nápravě tohoto stavu v mezích stávajících zákonných

ustanovení. Novelizací občanského soudního řádu, provedenou zákonem č.

396/2012 Sb., byly zavedeny předžalobní výzvy a limity nákladů při

výkonu rozhodnutí, novelou přísudkové vyhlášky, provedenou vyhláškou

Ministerstva spravedlnosti č. 64/2012 Sb., byly sníženy absolutní

částky nákladů řízení při peněžitých sporech, nová právní úprava

přinesla podrobnější rozčlenění sazeb odměny při absolutním snížení

konkrétních částek a tím i příležitost pro citlivější rozhodování

zejména v bagatelních sporech.



70. Co do hodnocení návrhu hlediskem přiměřenosti, tedy hodnocení

hlediskem způsobené újmy vzhledem k účelu, lze souhlasit s

navrhovatelem, že excesivní náhrada nákladů by neměla představovat

sankční mechanismus pro žalovaného. Žalovanému sice nesmí být způsobena

nepřiměřená újma excesivním navyšováním nákladů, nicméně toto jeho

právo je nutno vyvažovat na misce vah a poměřovat s právem žalobce na

právní ochranu a možnost vymoci kvalifikovaně své pohledávky za

žalovaným. Fakt, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého

dluhu, nemůže jít k tíži žalobce, který se chce domoci svého práva.

Současná úprava je prý vyvážená a naplňuje tezi, že negativní důsledky

nesmí přesahovat pozitiva, neboť reflektuje jak práva věřitele na

reparaci nákladů, které tento vynaložil, tak dostatečným způsobem

chrání dlužníky před neúměrným navyšováním náhrady nákladů řízení

prováděnými úkony právního zástupce protistrany.



71. Ministerstvo uzavírá, že stanovení výše náhrady nákladů právního

zastoupení na základě vyhlášky č. 484/2000 Sb. má jak svá pozitiva, tak

i negativa; tato vyhláška prý není ani neústavní ani nezákonná.



IV.



Duplika navrhovatele



72. K vyjádření ministerstva se navrhovatel vyjádřil ve svém přípise,

Ústavnímu soudu doručeném dne 11. března 2013, v němž uvádí:



73. Ministerstvo ve svém vyjádření zdůrazňuje, že by soudy měly v

jednotlivých případech svá rozhodnutí individualizovat, přičemž

poukazuje na právní možnosti, jak tak činit. K tomu navrhovatel dodává,

že se tak v naprosté většině případů neděje, protože množství

projednávaných a rutinně zpracovávaných případů to neumožňuje, nehledě

na to, že k individualizaci by bylo nezbytné v jednoduchých sporech

doplňovat dokazování k nákladovým otázkám, předkládat vyjádření stran k

této otázce a dokazovat poměry na obou stranách sporu, což by

překročilo významně smysl původního banálního sporu. Vadně nastavenou

paušalizaci lze dle navrhovatele odstranit, ale nikoliv překonat cestou

mnoha individuálních rozhodnutí, která vytvoří odlišný standard.



74. Navrhovateli se jeví jako sporné, jestliže ministerstvo, jehož

úkolem je zajistit smysluplnou a spravedlivou paušalizaci, uvádí jako

obranný důvod pro její zachování (pokud je zpochybněna její

racionalita, spravedlnost a logika), skutečnost, že tyto nedostatky

nejsou na závadu, protože se od úpravy lze odchýlit. Takový postoj by v

podstatě vedl k obecnému závěru, že neexistují protizákonné vyhlášky,

protože soud se od nich může vždy odchýlit, neboť není vyhláškou vázán.

Argumentace ministerstva setrvává pouze v rovině nezávazné úvahy, jak

by soudy mohly alternativně postupovat; užitečnější by bylo, podle

mínění navrhovatele, vtělit do textu napadené vyhlášky normativní

pravidlo, jak postupovat, pokud se tak v praxi neděje.



75. Co se týče posledních změn v napadené vyhlášce, které ministerstvo

uvádí jako krok zmírňující negativní dopady, tak s ohledem na jejich

minimalistický charakter je navrhovatel považuje za krajně

nedostatečné. Z grafů, které jsou součástí návrhu ve věci samé, je to

prý dostatečně patrné.



76. Je-li, uvádí navrhovatel, něco problematického na současné

vyhlášce, tak je to právě to, že nediferencuje typologii sporů.

Ministerstvo v podstatě obhajuje model, který na spektrum mnoha různých

situací reaguje stejně. Soudy sice mohou individualizovat svou

rozhodovací politiku, ale stejně potřebují odlišné tarifní sazby pro

různé typy řízení, skutků či případů.



77. Co se týče jiných podpůrných opatření, jež by měla odstraňovat

následky vyvolané normativním dopadem vyhlášky, na která se

ministerstvo odvolává, tak navrhovatel poukazuje na to, že předžalobní

výzva je nedostatečná, zejména s ohledem na skutečnost, že její

zavedení nijak nesouvisí se základním ústavněprávním problémem

spočívajícím v hrubém nepoměru mezi náklady přiznanými a vynaloženými.

Předžalobní výzva může mírně omezit počet osob, které budou nesprávnou

regulací dotčeny, ale nijak to nemění povahu dotčení. Malá redukce

počtu osob, které jsou dotčeny protiústavní právní regulací, dle

navrhovatele neodstraňuje v žádném případě protiústavnost této

regulace. Navíc je třeba dodat, že lhůta předžalobní výzvy se jeví jako

krátká. Předpokládat, že se předžalobní výzva bude podílet na redukci

negativních důsledků napadené vyhlášky, se navrhovateli jeví jako čistá

spekulace.



78. Také slučování exekucí se navrhovateli jeví jako nedostatečné,

protože je lze snadno obcházet postupováním věřitelsky, kauzálně i

dlužnicky shodných pohledávek různým subjektům, které je pak vymáhají

samostatně, což je již nyní běžná praxe, která brání slučování na

návrh. Oba podpůrné mechanismy (předžalobní výzva, slučování exekucí)

navíc mají povahu velmi nedokonalého odstraňování následků

nespravedlivého systému. Takováto řešení mohou problém oddálit, ale

nikoliv odstranit.



79. Možnost snížení sazby odměny podle § 18 napadené vyhlášky,

zmiňovaná ministerstvem jako normativní korektiv umožňující zohlednit

náročnost nebo jednoduchost sporu, je podle navrhovatele praxí zcela

opomíjena, mj. i proto, že je koncipována jako výjimka z pravidla a

nikoliv pravidlo samé.



80. Navrhovatel uvádí, že se nezříká paušalizace jako takové, ale brojí

proti její konkrétní podobě. Navrhovatel dokonce poukazuje na vhodné

způsoby paušalizace v zahraničí.



81. Navrhovatel opětovně zdůrazňuje, že jeho návrh sice směřuje

petitorně proti současnému znění vyhlášky, ale konceptuálně nebrojí

proti paušalizaci jako takové. Návrh rozhodně nepředpokládá, že po

zrušení vyhlášky by dlouhodobě trval stav bez právní úpravy, ale

předpokládá, že ministerstvo přijme vyhlášku novou, která bude

reflektovat požadavky Ústavního soudu. Předmětem řízení před Ústavním

soudem není a z logiky věci ani nemůže být diskuse o ideální podobě

právní úpravy. Ta je vždy úkolem normotvůrce. V řízení se pouze zkoumá,

zda současná právní úprava nepřekračuje hranice dané nadřazeným právem.

Pokud Ústavní soud normu zruší, tak absenci normy zpravidla musí

normotvůrce doplnit, přičemž důvody zrušení mu jsou pak inspirací a

vodítkem, popřípadě



mementem derogandi

, které mu staví mantinely dalších normotvorných úvah. Zda se

Ministerstvo vydá po zrušení vyhlášky cestou úplné změny, dílčí změny

nebo ve spolupráci se zákonodárcem sloučí tarif a vyhlášku, popřípadě

zda odkáže na tarif, který vyhláškou pro účely soudního řízení

zastropuje, je už pouze jeho věcí.



82. Navrhovatel zdůrazňuje, že samotným zrušením vyhlášky nebude a

nemůže být naplněn cíl odstranění protiústavního stavu. To platí i o

případném čistém návratu k aplikaci advokátního tarifu, který by neměl

žádný dopad na exekuční řízení, které současný tarif zatěžuje stejně

nebo ještě více než současná vyhláška. Aplikace advokátního tarifu se

může jevit pouze jako přechodné nouzové řešení. Sezná-li Ústavní soud

vyhlášku za protiústavní či protizákonnou, bude nezbytné aktivně

vytvořit nový systém a bude to úkolem ministerstva.



83. Navrhovatel svým způsobem chápe stesk normotvůrce nad tím, že jím

vytvořená právní úprava neplní zcela svůj účel a cíl, včetně možností

výjimek, které jsou praxí opomíjeny. Pokud určitá norma nefunguje, byť

k tomu má formální předpoklady, je třeba, v logice jejího

sociologického účinku, hledat funkční zákonnost dopadů této regulace a

na ty rozumně reagovat. Navrhovatel na návrhu trvá.



V.



Vyjádření veřejného ochránce práv



84. Veřejný ochránce práv k výzvě Ústavního soudu sdělil, že svého

práva na vstup do řízení podle § 69 odst. 3 zákona o Ústavním soudu

nevyužívá, avšak podává vyjádření ve smyslu § 48 odst. 2 zákona o

Ústavním soudu.



85. Veřejný ochránce práv uvádí, že s ohledem na poznatky získané v

rámci své činnosti opakovaně kritizoval praxi některých advokátů a

soudních exekutorů, spočívající v neoprávněném nárokování a přiznávání

nákladů oprávněného v exekučním řízení v podobě odměny podle ustanovení

§ 12 odst. 2 přísudkové vyhlášky, přestože advokát neučinil žádné úkony

při samotném provádění nebo zastavení exekuce, ale pouze převzal případ

a podal návrh na nařízení exekuce. S předkládanou argumentací

navrhovatele na zrušení přísudkové vyhlášky se veřejný ochránce práv

ztotožňuje.



VI.



Upuštění od ústního jednání



86. Dle § 44 zákona o Ústavním soudu nařídí Ústavní soud ústní jednání,

lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Ústní jednání

nařídí vždy, stanoví-li tak tento zákon nebo provádí-li Ústavní soud

dokazování. V souzené věci měl Ústavní soud za to, že od jednání nelze

očekávat další objasnění věci, proto bylo od ústního jednání upuštěno.



VII.



Aktivní legitimace navrhovatele



87. Ústavní soud konstatuje, že navrhovatel splňuje požadavky § 64

odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a je oprávněn podat návrh na

zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení

podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy.



VIII.



Ústavní konformita legislativního procesu



88. Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,,o Ústavním soudu, ve

znění zákona č. 48/2002 Sb., posuzuje Ústavní soud při rozhodování

obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s

ústavními zákony, a jedná-li se o jiný právní předpis, též se zákony a

zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené

kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Ústavní soud konstatuje, že

napadený právní předpis byl přijat ústavně předepsaným způsobem a vydán

v souladu s Ústavou a vyhlášen v souladu se zákonem č. 309/1999 Sb., o

Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv.



89. Ustanovení článku 79 odst. 3 Ústavy stanoví, že ministerstva mohou

na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu

zákonem zmocněna. Napadená vyhláška č. 484/2000 Sb. byla vydána

Ministerstvem spravedlnosti na základě zákonného zmocnění obsaženého v

§ 374a písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů.



90. Napadená vyhláška byla zveřejněna dne 29. prosince 2000 v částce č.

140/2000 Sbírky zákonů a dne 1. ledna 2001 nabyla účinnosti. Tato

vyhláška byla změněna vyhláškou č. 49/2001 Sb., vyhláškou č. 110/2004

Sb., vyhláškou č. 617/2004 Sb., vyhláškou č. 277/2006 Sb. a vyhláškou

č. 64/2012 Sb.



IX.



Hodnocení Ústavního soudu



91. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená vyhláška č. 484/2000 Sb.

je v rozporu s ústavním pořádkem a se zákonem.



92. Dle důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, mělo být smyslem vyhlášky č. 484/2000 Sb.

zjednodušení výpočtu odměny za zastupování v občanském soudním řízení a

odstranění průtahů způsobených účastníky řízení vedenými úmyslem

dosáhnout vyšší odměny za právní zastupování v důsledku více

poskytnutých úkonů právní služby. Ve skutečnosti však tato přísudková

vyhláška způsobila závažné negativní důsledky, porušující základní

práva a způsobující disfunkce justičního systému.



93. Napadená vyhláška č. 484/2000 Sb., na rozdíl od advokátního tarifu

(vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který výši

odměny a výši nákladů právního zastoupení odvíjí od počtu úkonů právní

služby poskytnutých ve věci, zavedla stanovení nákladů právního

zastoupení na základě principu paušalizace sazeb výše odměn za

zastupování v řízení. Přísudková vyhláška stanoví paušální sazby výše

odměny, čímž neumožňuje rozlišit složitost věci, časovou náročnost,

počet provedených úkonů právní služby, stejně tak jako způsob, jakým

řízení před soudem skončilo (elektronický platební rozkaz, rozsudek pro

uznání, rozsudek pro zmeškání). Paušalizace tedy zcela pomíjí věcnou a

časovou náročnost sporu, či účelnost vymáhání práva nebo bránění

nároku.



94. Napadená vyhláška motivuje účastníky občanskoprávních vztahů -

věřitele k vedení soudních sporů i v případech, v nichž předmětem sporu

je věc nepatrné hodnoty. Děje se tak s vidinou výdělku, neboť žalobce

očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána podle

vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž výše přiznané náhrady nákladů řízení

bude vyšší než skutečně vynaložené náklady a tento rozdíl bude pro

vítěznou stranu přinášet obchodní zisk. Přiznávané náklady jsou natolik

vysoké, že je z principu výhodné se soudit i o předměty plnění nepatrné

hodnoty.



95. Počet takto vedených sporů, motivovaných vidinou snadného zisku, je

v posledních letech enormně vysoký, tvoří značný podíl občanskoprávní

agendy soudů. Tím dochází k nadměrnému kapacitnímu zatěžování soudního

systému a k růstu výdajů vynakládaných ze státního rozpočtu na chod

justice. Vyřizování tohoto druhu agendy může snadno přivodit průtahy v

řízení v jiných věcech, jejichž předmětem jsou podstatně významnější

záležitosti. Podle článku 90 Ústavy České republiky "soudy jsou

povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům". Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně

nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a

podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně

institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze

základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu

právního státu (srov. preambuli Ústavy).



96. Navíc lze konstatovat, že takto fungující, relativně autonomní

systém vymáhání pohledávek vyvolává sociálně nežádoucí následky - vede

k ožebračování značné části obyvatelstva. Statisticky významná část

populace s nízkými příjmy není s to uhradit soudem uložené náklady

sporu, a následnou exekucí, spojenou s dalšími náklady, se ocitá ve

vážných existenčních potížích.



97. Náklady právního zastoupení, vypočtené na základě přísudkové

vyhlášky, nepřiměřeně zatěžují neúspěšnou stranu řízení zejména v

situacích, kdy hodnota předmětu sporu se pohybuje v nižších pásmech,

zejména v pásmu bagatelnosti. Přiznaná náhrada nákladů je zjevně

nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Vynucení plnění občanskoprávních

závazků v takových případech je přitom z hlediska obecné spravedlnosti

marginální záležitostí, do popředí se dostává zájem věřitele na

dosažení výnosu z vedení samotného sporu.



98. K popsanému jevu dochází zejména v těchto typech občanskoprávních

sporů:



* řízení, v nichž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání

přípustné (řízení v tzv. bagatelních sporech),



* spory zahajované tzv. formulářovou žalobou (jednotlivé žaloby se v

zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce),



* pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel,



* smluvní vztahy, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti

sjednat si občanskoprávní smlouvu s jiným obsahem (typicky půjde

zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií,

spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování informačních služeb,

o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o

regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním

pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění

pozdějších předpisů; k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

3923/11.



99. V reálném společenském prostředí vznikl nový druh podnikatelské

činnosti, spočívající v obchodování především s bagatelními

pohledávkami. Pohledávky jsou postupovány a skupovány specializovanými

firmami, které se zabývají vymáháním pohledávek, s pohledávkami se

obchoduje. Právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní věřitel;

žalobce, přitom očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem

přiznána právě podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.



100. Zisk takového podnikatele tedy není dán jen rozdíly cen při

vlastním obchodování s pohledávkami, ale je znásoben paušálně

stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, spočívajícími především

v nepřiměřené odměně advokáta za zastupování úspěšného žalobce.

Přiznané náklady v těchto případech významně převyšují skutečně

vynaložené náklady, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.

Vytvořil se svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující

neúměrně vysoké náklady soudního řízení. Tento systém poškozuje či

likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky a naopak zajišťuje významný

prospěch osobám, které se podílejí na uplatňování a vymáhání především

bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení.



101. Zvláště nežádoucí situace nastává v oblasti veřejných služeb,

financovaných z veřejných rozpočtů (zdravotnictví, veřejná doprava,

školství apod.). Pohledávky vymáhají subjekty veřejného práva (stát,

obce, městské části, kraje), které si k tomuto účelu často rovněž

najímají advokáty. Důsledky neúspěchu jsou pak pro dlužníky daleko

tíživější než v případě, kdy pohledávku vymáhá přímo stát nebo obec

prostřednictvím svých zaměstnanců, protože náklady řízení narůstají o

palmáre advokáta.



102. Paušalizace stanovení odměn advokátů zcela pomíjí věcnou náročnost

sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost

vymáhání práva nebo bránění nároku. Napadená vyhláška nebere zřetel ani

na způsob skončení věci. Lze zmínit i takovou nežádoucí variantu, kdy

paušálně přiznaná sazba odměny je naopak nepřiměřeně nízká, protože

povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet

náročných úkonů.



103. Přiznané náklady se pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k

žalované hodnotě sporu. Tímto způsobem dochází k sankcionování

neúspěšné strany řízení, přičemž výše uložených nákladů je v rozporu s

principem proporcionality sankcí. Dochází tak



de facto

k ukládání sankce bez zákona. Přísudková vyhláška se tak dostává do

rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, (dále jen

"Listina"), který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na

základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a

svobod. Přiznané náklady by neměly být nepřiměřené povaze a hodnotě

sporu.



104. Ústavní soud si je vědom, že dosavadní právní stav soudům umožňuje

odchýlit se od přísudkové vyhlášky. Soudce má možnost nepřiznat náhradu

nákladů nebo přiznat pouze účelně vynaložené náklady (§ 142 odst. 1 o.

s. ř.). Soudce dále může v konkrétní věci přihlédnout k důvodům hodným

zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. Také judikatura, včetně

judikatury Ústavního soudu, poskytuje relativně široké pole možností

pro rozhodování. Dosavadní zkušenosti však ukazují, že aplikace těchto

právních možností ze strany soudů je nejednotná a nepředvídatelná. Tím

dochází rovněž k oslabení principu předvídatelnosti soudního

rozhodování a k oslabení principu právní jistoty.



105. Přísudková vyhláška se příčí zákonu - občanskému soudnímu řádu,

podle něhož se přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo

bránění práva ( § 142 odst. 1 o. s. ř.).



106. Protože odchýlení se od vyhlášky musí být v rozhodnutí soudu

odůvodněno, zvyšuje se pracnost a formální náročnost soudního

rozhodování, čímž dochází k přetížení soudů a k prodlužování délky

soudního řízení. Nutnost pečlivě odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky

zároveň demotivuje soudce, aby využívali těchto variantních postupů.



107. Dosavadní judikatura Ústavního soudu svědčí o tom, že napadená

vyhláška neposkytuje dostatečnou právní úpravu v uvedené oblasti a

potvrzuje nutnost přijetí nové právní úpravy, která zohlední rozhodnutí

Ústavního soudu.



X.



Obiter dictum



108. Aniž by chtěl Ústavní soud jakkoli předjímat budoucí právní

úpravu, očekává, že tato bude lépe reflektovat zvláštnosti jednotlivých

případů. Kritéria pro určení výše náhrady by měla být obsažena přímo v

samotné vyhlášce. Stanovení výše odměny by mělo odrážet princip

proporcionality, mělo by být přiměřené také ve vztahu k výši vymáhané

částky. Uvedené je o to významnější, pokud jde o spory v pásmu

bagatelnosti, v nichž proti rozsudku nalézacího soudu není přípustné

odvolání, rozhodnutí tedy nepodléhá instančnímu přezkumu.



109. Ústavní soud chce opětovně připomenout některé principy, které

formuloval v předchozí judikatuře a k nimž by měla přihlédnout též

budoucí právní úprava.



110. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 se Ústavní soud zabýval otázkou

náhrady nákladů řízení a odměny advokáta u tzv. formulářových žalob v

pásmu bagatelnosti. Ústavní soud konstatoval, že soudy i v řízení o

peněžitém plnění do 10.000,- Kč musí při rozhodování o náhradě nákladů

řízení ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže

byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu

nákladů řízení. To však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne

"mechanicky": Naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující

okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady

účelně vynaložených nákladů, a jakého z možných způsobů jejího určení

využije (viz § 151 odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. a z něj

výjimku uvedenou v části věty za středníkem). V uvedeném nálezu Ústavní

soud dále vyslovil, že zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě

nákladů řízení výjimečný postup, pro nějž mají zákonnou oporu, při němž

stále vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky

též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním

pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout.



111. Ústavní soud v uvedeném nálezu poukázal na to, že musel přistoupit

ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v tzv.

bagatelních věcech stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje

jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém

řízení, jež je zahájeno "formulářovou" žalobou, nárok je uplatňován

vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního

důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si

podmínky plnění s jiným obsahem, pak s ohledem na nutnost dodržení

principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a výší náhrady

nákladů je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce

advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek

vymáhané jistiny.



112. Podobně v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25.7.2012 Ústavní

soud vyslovil, že pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně

přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na

jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním

advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a

náhradu za daň z přidané hodnoty). Dále Ústavní soud konstatoval, že za

účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze

považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně

vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní

právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení

zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat

absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za

nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat

za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový

případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.



113. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9.10.2008 (N 167/51 SbNU 65)

Ústavní soud vyslovil, že pokud je stát k hájení svých právních zájmů

vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně

zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a

povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v

přezkoumávaném případě advokát. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní

stížností napadeného rozsudku, soud svůj výrok o náhradě nákladů řízení

odůvodnil jen odkazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

Otázkou, zda skutečně jde o náklady potřebné k účelnému uplatňování

nebo bránění práva, se obecný soud nezabýval. Tím zatížil své

rozhodnutí vadou, mající ústavněprávní rozměr, spočívající v porušení

článku 36 odst. 1 Listiny.



114. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2513/09 ze dne 2.2.2010 (N 17/56 SbNU 169)

Ústavní soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 a

konstatoval, že je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy

mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní)

odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří

jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle

náhledu Ústavního soudu, vyjádřeného v citovaném nálezu, nebyl tedy

důvod, aby za daných okolností žalovanou stranu zastupoval, byť už jen

v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace

na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady

řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady

potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", ve smyslu § 142

odst. 1 o. s. ř. Podle zjištění Ústavního soudu nevzal obecný soud ve

svém rozhodnutí výše uvedené otázky v úvahu a svůj výrok o náhradě

nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1

o. s. ř. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému

uplatňování nebo bránění práva, se obecný soud vůbec nezabýval. V této

skutečnosti spatřoval Ústavní soud vadu, mající ústavněprávní rozměr,

spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.



115. V nálezech sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2.3.2010 (N 38/56 SbNU

449) a sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14.9.2010 (N 194/58 SbNU 715)

Ústavní soud konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát

vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně

zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a

povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl

advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu

vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Pokud dovolací soud rozhodl

o náhradě nákladů řízení pouze s poukazem na zásadu úspěchu, přičemž

otázkou, zda náklady účastníka řízení - státu na zastoupení advokátem

byly účelně vynaloženy, se nezabýval, dopustil se porušení práva na

spravedlivý proces.



116. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 Ústavní soud dovodil, že u

statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci

dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu,

aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy,

aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li v příslušném

řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem

účelně vynaloženým.



117. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že zastoupení státu

advokátem je vždy neúčelné a že náhradu nákladů právního zastoupení

nelze státu nikdy přiznat. Za výjimečných okolností má zastupování

státu advokátem povahu účelného uplatňování či bránění práva. V

usnesení sp. zn. III. ÚS 2428/10 ze dne 31.3.2011 Ústavní soud

připomenul, že v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v

řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jako

jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností tohoto

případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se

v daném sporu (zejména pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná)

účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v

němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační

složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku - je třeba,

aby Česká republika byla zastupována advokáty. Při všeobecně

prosazované tendenci k celkové efektivitě a úspornosti v činnosti

státní správy nemohou být personální kapacity interních zaměstnanců

naddimenzovány tak, aby pokryly všechny myslitelné právní oblasti, v

nichž stát v pozici strany soudních sporů vystupuje. Státu nelze upřít

právo nechat se zastoupit v řízení před soudem advokátem s ohledem na

specifičnost problematiky předmětu řízení; na náklady takto vzniklé

nelze bez dalšího pohlížet jako na náklady neúčelné, ale v každém

jednotlivém případě je třeba zvažovat, zda jde či nejde o náklady

nezbytné, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva.



118. Zásadní význam pro řešení problematiky náhrady nákladů řízení má

nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12, obsahující dvě právní věty:



"I. Pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu

toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady

řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu

za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z

přidané hodnoty).



II. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze

považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně

vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní

právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení

zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat

absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za

nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat

za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový

případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem."



119. Z výše uvedeného vyplývá, že za stávající situace byl nucen

převzít na sebe roli sjednocování judikatury obecných soudů Ústavní

soud, který se svými rozhodnutími snažil vyplnit mezery v situacích, na

které vyhláška č. 484/2000 Sb., nepamatuje. Tato role ovšem Ústavnímu

soudu zásadně nepřísluší. Za adekvátní řešení je třeba považovat novou

právní úpravu, nahrazující dosavadní přísudkovou vyhlášku.



XI.



Facit



120. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že

napadená vyhláška je nejen v rozporu s § 142 odst. 1 o. s. ř., který

stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost

vynaložení těchto nákladů, ale též s článkem 4 odst. 1 Listiny, který

stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v

jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.



121. I když shora uvedené výtky protizákonnosti a protiústavnosti se

vztahují převážně k ustanovení § 3 odst. 1 a k ustanovení § 12 napadené

vyhlášky, dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě zrušit vyhlášku

celou, protože jednotlivá ustanovení celé vyhlášky jsou vzájemně

propojena.



122. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud shledal rozpor napadené

vyhlášky nejen se zákonem, ale i s ústavním pořádkem České republiky, a

proto napadenou vyhlášku podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

zrušil, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.



Předseda Ústavního soudu:



JUDr. Rychetský v. r.



Odlišné stanovisko podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, zaujal k rozhodnutí pléna soudce Vladimír

Kůrka.