211/2016 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. Pl. ÚS 13/15 dne 31. května 2016 v
plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka
Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy,
Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka,
Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady
Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu I. senátu Ústavního
soudu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§
114b odst. 5") ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky
jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejšího účastníka
řízení,
takto:
Návrh na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a slov "§ 114b odst. 5" v
ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.
Odůvodnění
I.
Předmět řízení před obecnými soudy
1. V řízení o ústavní stížnosti, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3263/13, se
stěžovatel Ing. Vladimír Pelant domáhal zrušení usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 9. 2013 č. j. 33 Cdo 578/2013-122, rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 22 Co 321/2012-77 a rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011 č. j. 4 C 393/2009-47.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o zaplacení částky
2 500 000 Kč s příslušenstvím, podaná z titulu smlouvy o půjčce. Z
obsahu vyžádaného soudního spisu se podává, že dne 24. 7. 2009 byl
žalobcem podán návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení částky ve
výši 2 500 000 Kč s úroky z prodlení, a to pro tvrzený nárok ze smlouvy
o půjčce. Dne 4. 9. 2009 byl Obvodním soudem pro Prahu 7 platební
rozkaz vydán. Součástí platebního rozkazu byla výzva žalovanému
(stěžovateli) k vyjádření se k žalobě ve lhůtě 30 dnů ode dne podání
odporu. Platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 9. 9. 2009. Proti
platebnímu rozkazu podal stěžovatel dne 14. 9. 2009 odpor.
3. K žalobě se stěžovatel na výzvu soudu písemně vyjádřil dne 29. 10.
2009. V tomto vyjádření popřel uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem a
namítal rozhodné skutečnosti ve vztahu k tvrzené smlouvě o dílo. Spolu
s vyjádřením k obsahu žaloby stěžovatel podal k soudu i žádost o
prominutí zmeškání lhůty, kterou odůvodnil výraznými potížemi se
zrakem, jež mu nastaly od 6. 10. 2009 a byly potvrzeny doloženou
lékařskou zprávou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4.
2010 byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí zmeškání lhůty k
podání vyjádření k žalobě. Obecný soud konstatoval, že návrh na
prominutí zmeškání lhůty byl podán v zákonné lhůtě, ale nebyl v něm
uveden omluvitelný důvod. Soud vyslovil mj. názor, že vyjádření k
žalobě mohl stěžovatel nadiktovat třetí osobě. Stěžovatel podal proti
usnesení o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty odvolání.
Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 20. 1. 2011 procesní
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že prominutí
zmeškání lhůty nebylo možné s ohledem na charakter lhůty pro podání
vyjádření k žalobě, která není zákonnou, nýbrž soudcovskou.
4. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl rozsudkem pro uznání tak, že uložil
stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 500 000 Kč s
úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Soudem prvního stupně bylo
konstatováno naplnění podmínek vydání rozsudku pro uznání. Lhůta k
podání vyjádření k žalobě podle závěru soudu stěžovateli marně
uplynula. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatele potvrzen
rozsudkem Městského soudu v Praze. Odvolací soud vzal za prokázané, že
v době od 6. 10. 2009 do konce soudcovské lhůty k podání vyjádření,
tedy do 12. 10. 2009 (a potom i další tři dny do 15. 10. 2009),
stěžovatel trpěl onemocněním zraku, pro které nebyl schopen se
kvalifikovaně vyjádřit k žalobě. Odvolací soud ovšem konstatoval, že
zdravotní stav stěžovateli nebránil v tom, aby ve stanovené lhůtě
alespoň soudu oznámil, že u něho určitý vážný důvod (tj. překážka k
podání vyjádření k žalobě) nastal. Soud uvedl, že stěžovateli v době
nemoci pomáhal otec, který ho rovněž odvezl k lékaři, a prostřednictvím
otce mohl stěžovatel soud informovat o vzniklém onemocnění. Dovolání
stěžovatele Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.
II.
Argumentace stran v řízení o ústavní stížnosti
5. V ústavní stížnosti bylo namítáno nesprávné právní posouzení otázky
naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Mimo jiné
pro nedostatek právního podkladu k použití tzv. kvalifikované výzvy
podle § 114b občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), neboť
žalobce v obsahu žaloby řádně nepopsal a nedoložil tvrzený nárok.
Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů pro
nedostatečné odůvodnění podmínek kvalifikované výzvy k vyjádření podle
§ 114b odst. 1 o. s. ř., fikce uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5
o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
Obecné soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly ani s podanou
žádostí o prominutí zmeškání lhůty pro vyjádření k žalobě z důvodu
prokázaných zdravotních potíží.
6. V ústavní stížnosti bylo stěžovatelem namítáno i odepření přístupu
ke spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu odmítnutím stěžovatelova
dovolání. Dovolací soud neodstranil vady řízení nastalé před soudem
prvního stupně a odvolacím soudem, neboť se k právnímu posouzení
odvolacího soudu k otázce kvalifikované výzvy a vzniku fikce uznání
nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nijak nevyslovil a ostatní námitky
v dovolání nehodnotil z důvodu, že nejde o "spor o právo". Z výše
uvedených důvodů stěžovatel dovozoval porušení práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
7. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti
napadených rozhodnutí. Návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí
obecných soudů Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 25. 9. 2014.
8. Obvodní soud pro Prahu 7 a Městský soud v Praze po výzvě Ústavního
soudu k vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých ústavní stížností
dotčených rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti vyslovil tak, že
námitky stěžovatele o nesprávném posouzení podmínek vydání rozsudku pro
uznání shledal neopodstatněnými (a nezakládajícími přípustnost
dovolání), neboť rozhodnutí nižších obecných soudů byla v souladu s
ustálenými judikaturními závěry dovolacího soudu o tom, že vydání
rozsudku pro uznání brání vážný důvod toliko tehdy, byl-li oznámen
soudu před uplynutím lhůty k podání vyjádření, nebo pokud nebylo možné
vážný důvod soudu do uplynutí lhůty sdělit. Rozhodnutím o dovolání
stěžovatele nebylo porušeno ústavně zamčené právo na spravedlivý
proces, a proto Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost pro zjevnou
neopodstatněnost odmítnout, nebo pro nedůvodnost zamítnout.
10. Vedlejší účastník řízení (ve sporu žalobce) se k ústavní stížnosti
vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry vyslovenými v
napadených rozhodnutích obecných soudů a nesouhlasil s námitkami
stěžovatele. Ve smyslu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu
nepokládal argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti za dosahující
ústavněprávní roviny. Ústavní stížnost navrhoval pro nedůvodnost
zamítnout.
III.
Návrh senátu Ústavního soudu na zrušení právních norem
11. Podle § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění zákona č. 48/2002 Sb., platí, že dojde-li senát v souvislosti s
rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že zákon nebo jednotlivá
ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je
předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení
před Ústavním soudem přeruší a podá plénu návrh na zrušení zákona nebo
jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České
republiky (dále jen "Ústava").
12. I. senát Ústavního soudu (dále též jen "navrhovatel) dospěl k
závěru, že ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., kterým byla do právního
řádu zakotvena tzv. fikce uznání nároku pro nepodání vyjádření
žalovaným k žalobě na kvalifikovanou výzvu soudu v rámci stanovené
lhůty, je v rozporu s ústavním pořádkem. Protiústavnost návazně shledal
i u ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., kterým je upravena forma
rozsudku pro účel fikce uznání nároku (tj. rozsudek pro uznání), a to v
rozsahu označení "§ 114b odst. 5". Tento rozpor s ústavním pořádkem je
dle I. senátu dán tím, že zmíněná ustanovení nezaručují účastníkům
řízení (ve sporech žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny
a čl. 2 odst. 4 Ústavy ani spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále též jen "Úmluva").
13. Obě výše uvedená ustanovení byla aplikována v rozhodnutích, která
byla napadena ústavní stížností. Byly tak naplněny podmínky § 78 odst.
2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002
Sb. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 1. 6. 2015 rozhodl o
přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti a plénu Ústavního soudu
navrhl zrušit ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení "§ 114b
odst. 5") ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř.
IV.
Argumentace navrhovatele
14. Rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje
navrhovatel v tom, že nezaručují účastníkům řízení (ve sporech
žalovaným) svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4
Ústavy a ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl.
6 odst. 1 Úmluvy. Důvody navrhovatele pro tento závěr jsou následující.
15. Fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. odporuje dle
navrhovatele principu autonomie vůle, který je na ústavněprávní úrovni
obsažen v čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ("Každý může
činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co
zákon neukládá."). Uznání nároku v občanském soudním řízení je
procesním úkonem s dispozičním charakterem. Má záviset zásadně na
svobodné vůli účastníka řízení (žalovaného), zda nárok žalobce uzná,
nebo nikoli. Toliko normativní konstrukce, která uznání nároku (i pro
účely urychlení řízení) spojuje s výslovným dispozičním úkonem, je
souladnou s právním řádem a ústavními principy. V této souvislosti
navrhovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp.
zn. Pl. ÚS 42/08 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N
90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.), podle kterého dispoziční právní úkony
není možno zakládat na právní fikci. Opačným postupem je porušena
dispoziční zásada prostupující civilním procesem a princip autonomie
(svobody) vůle. "Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro
orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro
zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně
žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že
finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho
svobodného jednání." (z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).
16. Fikce dispozičního úkonu vybočuje z právního řádu (v hmotněprávním
i procesním rámci) a je rozporná s ústavními zásadami. Platí to tím
více, pokud nastupuje i po podání odporu proti platebnímu rozkazu,
který je explicitním vyjádřením nesouhlasu s vydáním napadeného
rozhodnutí, a proto výrazem výslovného neuznání nároku.
17. Navrhovatel připustil, že v obecné rovině je právní fikce z pohledu
ústavněprávních požadavků přípustná, sleduje-li legitimní cíl a je-li
vhodná, potřebná a přiměřená. Institut fikce uznání nároku podle § 114b
odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. je proto nezbytné podrobit testu
proporcionality. Podle názoru navrhovatele je tento institut způsobilým
k dosažení účelu, kterým je urychlení řízení. Neobstojí ovšem už
vyhodnocení podmínky potřebnosti. Právní úprava fikce uznání nároku
podle § 114b odst. 5 o. s. ř. nedostála požadavku nezbytnosti, neboť je
možno využít jiných prostředků, kterými lze dosáhnout vytyčeného cíle.
U posuzování potřebnosti právní normy se dává přednost prostředku,
kterým jsou co nejméně omezovány ústavní hodnoty (základní práva a
svobody). Urychlení soudního řízení, které je účelem institutu rozsudku
pro uznání podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., by mohlo být
docíleno (i v případě nečinnosti žalovaného s podáním vyjádření k
žalobě) rozsudkem pro zmeškání (dále také "kontumační rozsudek").
18. Kontumačním rozsudkem by nebyla porušena autonomie vůle procesní
strany a soud by mohl vykládat a aplikovat právní normu ústavně
souladným způsobem. Jsou-li naplněny podmínky napadených ustanovení pro
vznik fikce uznání nároku, "soud rozhodne rozsudkem pro uznání" (má
tedy povinnost, nikoli možnost vydat uznávací rozsudek). U rozsudku pro
zmeškání je oprávněním (diskrecí), a nikoli povinností soudu rozhodnout
na návrh žalobce kontumačním rozsudkem.
19. Podle navrhovatele nelze nedostatky napadených ustanovení překonat
ústavně konformní interpretací. Rozsudkem pro uznání vydávaným na
základě fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 ve spojení s § 153a
odst. 3 o. s. ř. není dosahováno účelu civilního procesu, kterým je
ochrana skutečných soukromých práv a zájmů. Urychlení řízení je tady
docíleno na úkor objektivní pravdy a ústavních kautel (autonomie vůle i
spravedlivého procesu). Dojde-li k fikci uznání nároku ve smyslu § 114b
odst. 5 o. s. ř., je civilní soud podle § 153a odst. 3 o. s. ř. povinen
rozhodnout rozsudkem pro uznání. Není oprávněn přihlédnout k tomu, zda
nepodáním vyjádření k žalobě žalovaný zavinil či nezavinil průtahy v
řízení, zda včas podal odpor nebo se k žalobě vyjádřil do doby
vyhlášení rozsudku pro uznání.
V.
Vyjádření účastníků řízení o kontrole norem
20. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření
uvedla, že zákonodárný sbor postupoval v souvislosti s přijímáním
návrhů zákonů, kterými byl změněn občanský soudní řád, v souladu s
Ústavou a právním řádem. V závěru se vyslovila, že je věcí Ústavního
soudu, aby posoudil otázku namítané protiústavnosti napadených
zákonných ustanovení.
21. Ve svém vyjádření Senát Parlamentu České republiky konstatoval, že
obdobnou konstrukci jako ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. obsahuje
rovněž § 114c odst. 6 o. s. ř. (včetně propojení s § 153a odst. 3 o. s.
ř.). K napadeným právním normám Senát s odkazem na bod 38 důvodové
zprávy k zákonu č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony, uvedl, že pasivita účastníků řízení má pro civilní proces
zásadní následky. Závěrem dodal, že rozhodnutí o zrušení napadených
právních norem je na úvaze Ústavního soudu.
22. Vláda České republiky vstoupila do řízení u Ústavního soudu. Dle
jejího vyjádření napadenou právní úpravou není omezena autonomie vůle
účastníků řízení, neboť omezení dispoziční zásady nelze bez dalšího
považovat za porušení autonomie vůle procesních stran. Dotčenými
právními normami byl do civilního procesu zaveden prvek koncentrace
řízení, který je spojen s postupem, jenž respektuje základní práva
žalovaného. Prvky koncentrace řízení podporují zásadu rozhodnutí soudu
při jediném jednání. Cílem je, aby se účastníkovi dostalo rozhodnutí v
přiměřené době, a aby tak bylo naplněno právo na spravedlivý proces. Je
nutno podotknout, že lhůta k podání vyjádření (§ 114b odst. 2 o. s.
ř.), kterou je soud oprávněn stanovit i delší než podle zákona, vytváří
dostatečný časový prostor pro žalovaného, aby se ve věci písemně
vyjádřil. Se skutečností, že v případě nečinnosti s podáním vyjádření k
žalobě dochází k fikci uznání nároku, je žalovaný srozuměn. Je výhradně
na vůli žalovaného, zda splní soudem uloženou povinnost (vyjádří se
podle § 114b odst. 1 o. s. ř.) a zamezí nástupu zákonné fikce, anebo
bude nečinný. Vláda současně uvedla, že zákon nevyžaduje, aby žalovaný
vylíčil přehled skutkových tvrzení ve vyjádření vyčerpávajícím
způsobem. Kvalifikovaná výzva musí být mimoto vždy doručena do
vlastních rukou a náhradní doručení je vyloučeno. Nedojde tedy k
zákonem zakotvenému procesnímu následku (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), aniž
by měl žalovaný možnost projevit svou vůli. Vláda proto navrhla, aby
Ústavní soud návrh na zrušení napadených ustanovení zamítl.
23. Veřejná ochránkyně práv zaslala dne 17. 8. 2015 Ústavnímu soudu
podání, ve kterém uvedla, že práva vstupu do řízení nevyužívá.
VI.
Upuštění od ústního jednání
24. Při projednání návrhu na zrušení právních norem dospělo plénum
Ústavního soudu k závěru, že není nutno nařídit ústní jednání, neboť by
nepřineslo další objasnění věci. Podle znění § 44 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, proto Ústavní soud
rozhodl bez konání ústního jednání.
VII.
Napadené právní normy
25. Dikce ustanovení § 114b a § 153a odst. 3 o. s. ř. v textu z doby
vydání napadených soudních rozhodnutí, tj. zejména před vypuštěním
závěru prvního odstavce (slov "a ve věcech uvedených v § 120 odst. 2"),
k němuž došlo v důsledku osamostatnění tzv. nesporných řízení zákonem
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č.
87/2015 Sb., je následující:
Ustanovení § 114b o. s. ř.
(1) Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy,
bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním
rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo
výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně
vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve
vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu,
a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě
označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž
nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a ve věcech uvedených
v § 120 odst. 2.
(2) K podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu,
která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci
rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo
evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu
proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo
evropskému platebnímu rozkazu.
(3) Usnesení podle odstavce 1 nelze vydat nebo doručit po přípravném
jednání podle § 114c nebo po prvním jednání ve věci.
(4) Usnesení podle odstavce 1 musí být žalovanému doručeno do vlastních
rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému
doručeno dříve než žaloba.
(5) Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle
odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký
vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu
žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být
poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení
nebo odmítnutí žaloby.
Ustanovení § 153a o. s. ř.
(3) Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že
žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b
odst. 5 a § 114c odst. 6).
VIII.
Ústavní konformita legislativního procesu
26. Napadená ustanovení byla do občanského soudního řádu vtělena
zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, (tzv.
velká novela občanského soudního řádu). Poslední věta ustanovení § 114b
odst. 5, obsahující výluky ze zákonné fikce uznání, byla do citovaného
ustanovení doplněna zákonem č. 7/2009 Sb. Oba právní předpisy již byly
Ústavním soudem posuzovány [nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2.
2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze
dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.)], a to se závěrem,
že byly přijaty a vydány v mezích ústavně stanovené kompetence a
ústavně předepsaným způsobem.
IX.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská
práva
27. Ústavní soud rozhodoval (a to opakovaně ve všech svých senátech) o
ústavních stížnostech podaných v souvislosti s napadenými ustanoveními
téměř stokrát. Z toho jen ve čtyřech případech ústavní stížnosti
vyhověl a rozhodnutí obecných soudů zrušil. V ostatních případech
ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ústavní soud
zpravidla posuzoval ústavní konformitu napadených soudních rozhodnutí
pouze optikou řádné aplikace předmětných procesních norem. Opakovaně se
však vyjádřil i k ústavní konformitě samotného institutu rozsudku pro
uznání dle napadených ustanovení. Již v roce 2004 dospěl k tomuto
závěru: "Ústavní soud konstatuje, že citovaná ustanovení občanského
soudního řádu [tj. § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.] nemohou
být v obecné poloze v rozporu s ústavním pořádkem, a jsou-li
interpretována ústavně konformním způsobem, nemohou být ani v rozporu s
ústavním pořádkem v jednotlivých individuálních věcech. Požadavek
efektivního soudního řízení bez zbytečných průtahů a požadavek
spolehlivého zjištění skutečností rozhodných pro spravedlivé rozhodnutí
tvoří základní komponenty práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36
a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Pro civilní proces je přitom charakteristické, že zákon hovoří
jak o požadavku rychlosti procesu, tak o nutnosti dbát dalších
důležitých principů a hodnot v jednom a tomtéž ustanovení (srov. § 6
OSŘ). Česká právní úprava v zásadě umožňuje, aby v řízení bylo vyhověno
v maximální možné míře principu slyšení obou stran. Právní úprava však
nesmí poskytovat podmínky umožňující bezdůvodné protahování řízení pro
absolutizované lpění na dosažení co nejspolehlivějšího poznání stavu
věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů
souvisejících s požadavkem na spolehlivé zjištění stavu věci na straně
jedné a rychlosti řízení na straně druhé jsou i stěžovatelem
zpochybňovaná ustanovení OSŘ. Není proto důvodné tvrzení stěžovatele,
že čl. 38 Listiny znemožňuje zákonnou úpravu rozsudku pro uznání, tj.
úpravu, která byla tradiční i v právním řádu předkomunistického
Československa a která je i z komparativního pohledu obvyklá v právních
systémech Evropy a Ameriky." [usnesení sp. zn. I. ÚS 661/03 ze dne 24.
2. 2004 (toto i všechna níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
28. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 91/06 Ústavní
soud ohledně napadených ustanovení dospěl k tomuto závěru: "Byla-li za
řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní
úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované
právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces
(čl. 36 odst. 1 Listiny) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje
procesní opatření, jež zákon předjímá."
29. Velmi podrobně se samotné podstatě napadených rozhodnutí věnoval
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2115/09 ze dne 24. 9.
2009. "Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je
právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním
soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby
soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností
státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální
pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nejdřívějšího
nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v
řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení
k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu,
lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl ... Se
stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonodárce danou proceduru
neupravil zcela v souladu s civilněprocesní naukou, jak na to poukázal
např. Josef Macur v článku, na který odkazuje stěžovatelka. Nicméně ani
Josef Macur v onom článku nijak nezpochybňoval legitimnost sledovaného
cíle ani možnost jeho legislativního řešení s procesním neúspěchem jako
následkem pro nečinného účastníka řízení. S ohledem na to, že zástupce
stěžovatelky je advokátem zapsaným v seznamu advokátů Slovenské
advokátní komory, lze pro srovnání uvést, že řešení plédované Josefem
Macurem nachází svůj odraz v § 114 odst. 3-6 a § 153b odst. 2 písm. b)
slovenského občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že na Slovensku
požaduje zákonodárce dokonce lhůtu pro vyjádření poloviční oproti
zákonodárci tuzemskému. O obou těchto řešeních lze však uvést, že jsou
vpravdě dura lex, sed lex (tvrdý zákon, ale zákon in Ulp. D. 40, 9, 12,
1), vycházející ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura
subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr.
Iust.), a především, že v době rozhodování soudu prvního stupně byl
jeho postup předvídatelný."
30. Rovněž ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 3355/10 ze dne 19. 4. 2011
připomněl "... obecně platnou právní zásadu vigilantibus iura scripta
sunt (práva náležejí bdělým), která vyžaduje od účastníka řízení
pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude aktivně
usilovat v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého
práva ... Procesní předpis nevylučuje jisté ztížení možnosti efektivně
uplatnit námitky ve vztahu k ,materiální stránce věci‘, vždy však jde o
pravidla (např. při koncentraci řízení) z povahy věci vyvážená jejich
pozitivním významem pro transparentní, očekávatelné a soustředěné
vedení soudních procesů vůbec. Podobný účel sleduje dotčené ustanovení
§ 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže zakotvuje fikci uznání nároku; za
takové situace je na vůli účastníka, zda svým (ne)konáním vznik právní
fikce umožní, či vyloučí." Respekt Ústavního soudu k výše zmíněné
zásadě vigilantibus iura scripta sunt ve vztahu k napadeným ustanovením
je potvrzován opakovaně a stále, viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS
3280/11 ze dne 8. 12. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2299/14 ze dne
24. 9. 2014.
31. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") rozhodoval o
stížnosti proti rozsudku pro uznání podle § 114b odst. 5 o. s. ř.
vydanému soudem České republiky pouze jedenkrát, a to v rozhodnutí ve
věci Buryška proti České republice ze dne 6. 5. 2008 č. 33137/04. ESLP
usoudil na zjevnou neopodstatněnost stížnosti, neboť stěžovatel byl
soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, když se ve
stanovené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nebylo možné soudu
vytknout, že si mlčení žalovaného vyložil jako souhlas s nenařízením
jednání ve věci samé.
32. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dále poukázat na
rozsudek ve věci Aždajić proti Slovinsku ze dne 8. 10. 2015 č.
71872/12. V tomto judikátu ESLP implicite respektoval kompetenci
národních legislativ sankcionovat procesní pasivitu účastníka (dokonce
i tacitní) formou rozsudku pro uznání. V zájmu dodržení zásady rovnosti
"zbraní" však předvídal zachování podmínek (informovanost, reálná
možnost procesní obrany), za kterých lze považovat rozsudek pro uznání
za přiměřený lidskoprávním garancím Úmluvy.
X.
Vlastní posouzení návrhu
33. Návrh je zejména odůvodněn tím, že napadená ustanovení nezaručují
žalovanému svobodu vůle a spravedlivý proces. Vychází z toho, že uznání
nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na
svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Uznání nároku
proto dle navrhovatele nemůže být obsahem právní fikce.
34. Napadené ustanovení je však spíše nevhodně formulováno, než že by
přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. "Kamenem
úrazu" je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: "... má se
za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; ..."
Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se
skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než
sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem
je totiž ztráta sporu. Jaký by byl pro žalovaného ve výsledku rozdíl,
kdyby odstavec 5 naposledy citovaného ustanovení například zněl:
"Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce
1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný
důvod mu v tom brání, soud žalobě vyhoví; o tomto následku musí být
poučen."? Fakticky žádný. Soud by rozhodl rozsudkem ve prospěch
žalobce. Pouhé nevhodné označení určitého procesního institutu a jistá
"legislativní neobratnost" při jeho konstrukci však tento institut
nečiní protiústavním. Pro větší důvěryhodnost rozsudku pro uznání však
bude jistě namístě, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že
hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.
35. Svobodná vůle žalovaného zde není nijak omezena. Žalovaný do
vlastních rukou (náhradní doručení je vyloučeno) obdrží od soudu žalobu
s výzvou a s řádným poučením. Záleží pouze na něm, zda se žalobě bude
bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky, nebo zda bude
pasivní a bránit se nebude vůbec. Zákonem požadované vylíčení
rozhodujících skutečností, na nichž staví svou obranu a připojení
listinných důkazů, jichž se dovolává, není nepřiměřeně zatěžujícím
požadavkem. V případě vážných důvodů, bránících žalovanému ve
vyjádření, postačí k odvrácení (alespoň dočasnému) vydání rozsudku pro
uznání tyto důvody soudu sdělit. Žalovaný tak má svobodnou vůli konat
nebo nekonat.
36. Omezení autonomie vůle, na němž byl návrh vystavěn, Ústavní soud
neshledal. Za této situace nebylo nutno a ostatně ani možno přistoupit
k testu proporcionality. Přesto je vhodné poznamenat, že i
navrhovatelem prosazovaný rozsudek pro zmeškání je vystavěn na fikci.
Byť nikoli na fikci uznání nároku, ale na fikci nespornosti skutkových
tvrzení žalobce obsažených v žalobě (§ 153b odst. 1 o. s. ř.). Přitom
tato tvrzení nemusí být vůbec pravdivá a žalovaný je rozhodně za
nesporná nepovažuje. V důsledku jeho pasivity se však nespornými
stanou. Nelze přehlédnout ani to, že k vydání rozsudku pro zmeškání
postačí i fikce doručení předvolání k jednání žalovanému. Žalovaný tedy
o soudním řízení nemusí vůbec vědět. Naproti tomu u rozsudku pro uznání
je náhradní doručení kvalifikované výzvy vyloučeno. Žalovanému tedy
musela být doručena žaloba i kvalifikovaná výzva s poučením do
vlastních rukou.
37. Nejpodstatnějším důvodem pro zamítnutí návrhu na zrušení napadených
ustanovení je však možnost jejich ústavně konformního výkladu. Patnáct
let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly
vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování
rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit (a v praxi se
tak i děje) v odvolacím řízení. Odvolací důvody u rozsudku pro uznání
jsou sice v § 205b o. s. ř. omezeny jen na "... vady uvedené v § 205
odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že
nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání ...", to však k nápravě
již zmíněných excesů plně postačuje. Odvolací soud totiž neposuzuje
samotný předmět řízení, ale jen splnění procesních podmínek. Shledá-li,
že splněny nebyly, napadený rozsudek zruší nebo rozhodne, že se
nevydává. V obou případech je věc vrácena soudu prvního stupně, který
pak již rozhoduje pravidelným postupem, bez fikce uznání. Toto odvolání
je přípustné dokonce i u tzv. bagatelních sporů (do 10 000 Kč), kde
zákon jinak odvolání nepřipouští (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Vyloučeno
není ani podání dovolání za splnění zákonných podmínek.
38. Za dobu již zmíněných patnácti let musel Ústavní soud zasáhnout
pouze ve čtyřech případech, kdy obecné soudy porušily ústavně zaručená
práva žalovaných. Ve všech ostatních případech Ústavní soud na postupu
obecných soudů nic protiústavního neshledal. Opakovaně se (byť v
senátním rozhodování) zabýval i samotnou povahou napadeného institutu a
neshledal u něj důvody k pochybnostem o jeho ústavní konformitě.
39. Stranou nelze ponechat ani účel a význam napadené právní úpravy. V
důvodové zprávě ze dne 16. 6. 1999 k zákonu č. 30/2000 Sb. (sněmovní
tisk 257, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), který
napadený institut zavedl, je následující zdůvodnění: "Dosavadní úprava
přípravy jednání je kusá a předsedu senátu náležitě nevede a v řadě
případů mu ani neumožňuje připravit jednání tak kvalitně, aby o věci
bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Navrhovaná úprava směřuje k
precizování postupu soudu a zavádí institut, pomocí kterého lze
náležitě jednání připravit, popřípadě věc i bez projednávání rozhodnout
... Žalobce je povinen v žalobě mimo jiné vylíčit rozhodující
skutečnosti; neučiní-li tak ani na výzvu soudu podle § 43 odst. 1 a
není-li možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud jeho
žalobu odmítne (§ 43 odst. 2). Hmotné právo zpravidla stanoví pro
uplatnění nároku u soudu lhůty, jejichž marným uplynutím se právo
promlčí nebo prekluduje. Naproti tomu povinnost žalovaného se k žalobě
vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy
účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání
věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní
řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň
ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto
disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje
poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit [místo výzvy podle § 114a
odst. 1 písm. a) nebo jestliže žalovaný takovéto výzvě řádně a včas
nevyhověl] žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil ... ".
Napadený institut tedy sleduje legitimní cíl, kterým je projednání věci
bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). Cíl nesmírně významný,
protože "... z hlediska očekávání daných potřebami každodenního života
není důvod činit rozdíl mezi spravedlností opožděnou a spravedlností
odmítnutou ..." (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I.
a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 794).
40. Bez významu jistě není ani posílení zásady rovnosti účastníků (čl.
37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) či řečeno slovy výše
citované důvodové zprávy "odstranění disproporcí v postavení žalobce a
žalovaného". Procesní strany si totiž mají být rovny nejen v právech.
Při respektování odlišných rolí v řízení by měly být vyvážené i jejich
povinnosti. Žalobce pod hrozbou odmítnutí žaloby musí mimo jiné vylíčit
rozhodující skutečnosti, označit důkazy, jichž se dovolává a z jeho
návrhu musí být patrno, čeho se domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Dále
musí, pod hrozbou zastavení řízení, zaplatit často nemalý soudní
poplatek, a to společně s podáním žaloby či do tří dnů od výzvy soudu.
Zásadě spravedlivého procesu pak nemůže odpovídat, pokud by žalovanému
stačilo prohlásit, že s žalobou nesouhlasí, a svou pasivitou
prodlužovat řízení.
XI.
Závěr
41. Ústavní soud neshledal, že by napadená ustanovení nebylo možno
vyložit ústavně konformním způsobem. Neshledal ani zásah do autonomie
vůle žalovaného či porušení práva na spravedlivý proces. Ostatně zásah
do práva na spravedlivý proces navrhovatel odvíjel právě od zásahu do
autonomie vůle. Ústavní soud proto podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh na zrušení napadených
ustanovení občanského soudního řádu zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Odlišná stanoviska podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zaujali k rozhodnutí pléna soudci Ludvík
David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Pavel Rychetský a Kateřina
Šimáčková.